Berlín

Adrian se probudil a zjistil, že vedle něj leží nahá dívka s nazrzlými vlasy. S uspokojením si uvědomil, že tu ženu nezná. Vědomí, že je v posteli se ženou neznámého původu, jej naplnilo dobrým životním pocitem. Jen náznak toho, že by o ní snad něco mohl vědět, by mu způsobil duševní tíseň. Přítomnost zcela cizí ženy mu dodávala příjemnou jistotu. Jeho mozek byl stále ještě spoután alkoholovými jedy, kterými nasákl minulé noci.

„Pokud to takto půjde dál, zemřu,“ řekl si a pokoušel se v sobě vzbudit znepokojení. Jenomže dobře věděl, že zemře jednou tak jako tak. Jeho biologický výskyt na planetě se – počítáno v letech – přiblížil čtvrté desítce.

„Největší dobrodružství mám už za sebou,“ konstatoval a pozoroval přitom dívku, jak ze spaní cosi zamumlala a obrátila se na druhý bok. „Kdo to proboha může být?“

Nepoznával ani pokoj, v jehož rohu stálo jejich široké lůžko. Na stěnách byly zelené tapety s jakýmsi stříbrným vzorem, který tvarem připomínal vánočku. Adrian byl už příliš starý, aby se znepokojoval jen proto, že se probudil po boku neznámé ženy v pokoji, který zjevně není jeho vlastní. Zdrojem potíží bývají většinou známé pokoje a známé ženy. Byl však stále ještě dost mladý, aby si mohl klást otázky. Problém tohoto kalného rána byl v tom, že Adrianovy mozkové závity byly zřejmě zality nějakou rychle tuhnoucí kapalinou. Místo aby se probouzely k činnosti, spíše se zdálo, že neurony po krátkém pokusu o vzepjetí k náznaku matné aktivity opět umdlely kdesi na půli cesty.

„Tak takhle to skutečně nepůjde, nebo…“ pomyslel si, ještě než se znova propadl do spánku.

Když se probudil podruhé, dívka už byla vzhůru. Pozoroval, jak pomalu vstala z lože, natáhla si černé kalhotky, žluté tričko s nápisem THE SUPERIOR WOMAN a pomalu soukala své dlouhé nohy do tmavých punčoch.

„Kdy se zase uvidíme?“ zkusil namátkovou otázku, která by mu mohla něco prozradit o dívčině identitě.

„Kdy budeš chtít,“ odvětila, zasmála se a nasoukala se do těsných džínových kalhot. Přejela si rukou po zadečku, jako kdyby si snad chtěla uhladit sukni.

„Mohl bys mi dát na taxík,“ řekla ještě. V tom okamžiku si Adrian uvědomil, kdo to je, a scéna pro něj ztratila tajemný půvab. Natolik ho to rozladilo, že by jí nejradši nedal nic, ale nakonec jí bankovku podal. Ano, stále ještě existovaly bankovky, protože lidé pochopili, že nájemným vrahům, žebrákům a prostitutkám je třeba platit v hotovosti.

„Papír je prostě papír,“ řekl jeden z amerických prezidentů počátkem století a tento výrok byl o to slavnější, oč méně lidé tušili, jak to vlastně myslel.

„Nechápu, proč lidé platí za něco, co by mohli mít zadarmo,“ řekla kdysi Adrianovi jeho manželka, tedy nyní už bývalá manželka.

„Protože peníze snižují transakční náklady,“ odvětil jí. „Když odečteš od ceny pohlavního styku peníze, které bys musela dát za večeři pro dva a ještě tu jednu nebo dvě lahve vína v ložnici, nestojí to zas tolik. Úspěch je přitom jistý.“

„Ale kde je romantika?“ pohoršila se. „Kam se vytratí hra svádění, radost z dobývání?“

„Kdo chce radost ze svádění, svádí. Kdo chce dobývat, dobývá. A kdo chce sex, opatří si sex.“

„Nechutné,“ řekla a na čele jí vyvstala vráska. „Doufám, že jsi nikdy neměl nic s nějakou takovou špindírou z ulice.“

„Ale jistěže ne, sluníčko,“ ujistil ji a vlastně ani nelhal, protože v těch dobách si skutečně ještě ženy nekupoval.

Ale tuhle zrzku, co teď odcházela a loučila se s ním upřímným zvoláním „čau“, jako kdyby to byla dcera, která si odjíždí do hor zalyžovat, tu si koupil. Zaplatil raději hned za celou noc. Jednak si to mohl dovolit a jednak nesnášel pokukování po hodinách, zda už by neměl připlatit. V dávných dobách, které už nemohl pamatovat, byly i telefonní automaty na peníze, kovové mince, a když zakoupená doba hovoru vypršela, dožadoval se automat další platby, jinak byl styk přerušen. O koupeném sexu neměl Adrian valné mínění, ale tak hluboko, aby se ještě frustroval koukáním na displej, přece jen klesnout nechtěl.

Koupil si její nohy, boky, ňadra, dokonce i její obličej, vybral si ji vlastně právě podle obličeje, protože ten byl standardně hezký. Hezkých těl bylo mezi pronajímanými ženami hodně, ale pěkných obličejů aby pohledal.

Jak se jeho neurony pomalu dostavovaly zpět do služby, vzpomínal si, že mu v noci vykládala cosi o tom, že je studentkou sociologie a tohle je její způsob obživy.

„A rodiče to vědí?“ zajímalo ho.

„Ne,“ pohodila hlavou a setřásla si načervenalé prameny z nahého ramene. „Některé informace mohou lidem spíše škodit než prospět. Na pravdu má nárok jen ten, kdo ji chce použít k dobrému, jak říkali jezuité.“

Asi kdysi studovala na nějakém církevním lyceu, jednom z těch, co zbyla.

„Co si myslíš o lidech, kteří si tě koupí?“ zeptal se jí, když bylo po všem a ona se k němu přitulila, protože úkon tulení byl zřejmě v ceně. Věděl, že mu neřekne buď nic, nebo odpoví něco ve stylu „lidé jsou různí“.

„Přijde na to,“ pokrčila rameny. „Lidé jsou různí.“

„Já vím, že jsem si od tebe koupil sexuální služby, a ne zpověď,“ nenechal se odbýt, „ale kde končí tvoje profesionalita a začíná osobní autenticita?“

„Osobní co?“ nepochopila a přejela mu dlaní po stehně.

„No tak nic,“ řekl zklamaně. Mohl si přece domyslet, že profesio­nálka musí být loajální ke všem zákazníkům. Kdyby přímo řekla, že jsou jí někteří zákazníci odporní, že se jí z nich chce zvracet, že se po aktu s nimi ještě půl dne drhne nějakým speciálním mýdlem, implicitně by přiznala, že by jí nebo některé z jejích kolegyň mohl být odporný i Adrian.

„Čau, čau,“ řekla ještě a zamávala mu od vchodu hotelového pokoje. Zamávání už jistě v ceně nebylo. Třeba to byl takový osobní bonus. Asi jako když prodavačka prohodí se zákazníkem dobrovolně tři slova navíc.

V každém případě si dívka peníze zastrčila dosti nedbale do zadní kapsičky džínových kalhot už v noci, takže to možná byl jakýsi projev ne-li sympatie, tak aspoň spřízněnosti, jaká občas bývá mezi prodejcem a kupujícím.

Jedním z bludů, kterému se Adrian vždy vysmíval, je představa, že ty nejintimnější věci svěřujeme svým nejbližším. Ne, usoudil, neříkáme je ani manželkám, ani manželům, dokonce ani přátelům a milenkám.

„Tak komu?“ zeptal se ho jednou na večeři jeho nakladatel.

„To je právě to,“ zasmál se mezi dvěma doušky whisky Adrian. „Nikomu. Nebo lidem, které potkáváme zcela náhodou. Opilé ženě v KFC, která kolem sebe drobí muffin, nebo stevardce v super-jetu, které před půl hodinou bouřka rozházela plastové talířky s jídlem.“

Tehdy ještě Adrian netušil, že ty skutečně důležité a intimní záležitosti muži prozrazují ženám, které si koupili. Muž, který byl považován za jednoho z pěti nejcyničtějších autorů století, si nedokázal představit, že bude jednou traumata svého úspěšného života vykládat pronajatým dívčinám.

„Největší tajemství můžeme říci jen tomu, kdo nás nezná, komu jsme lhostejní, kdo odejde a už se nikdy nevrátí,“ napsal si pak do svého zřídka dopisovaného deníku. Protože právem předpokládal, že jej jednou někdo najde a bude publikovat, přidal ještě hluboké vysvětlení. „U takového člověka už nikdy nehrozí nebezpečí, že pravdu použije proti nám, že nás bude chtít vydírat nebo zachránit. Prostitutce můžete říci, že nenávidíte svého otce, matku, manželku a děti, a nic se neděje, protože pro ni je otec sice otec, ale jinak je to pouze slovo, chvění vzduchu, které pro ni nemá žádný význam.“

Jedno z traumat, která Adrian nesvěřil ani prodejné ženštině, byla akce, jíž se musel účastnit. Byl to jeden z obskurních kongresů spisovatelů, který by se snad dal ještě přežít, kdyby se nekonal v Berlíně a kdyby se pořadatelé tolik nesnažili. Poté, co se svět po několika úderech dějin roztříštil na kusy držící pohromadě snad už jen proto, aby se lidé mohli navzájem nenávidět, patřil Berlín stále ještě k místům, kde nepanoval ani hlad, ani žádný z orientálních despotů. Ti se v posledních třiceti letech vyrojili jako mouchy nad hromadou hnoje, a čím byli barevnější a více bzučeli, tím byli odpornější.

Jíst bylo co a pít také. Hostesky byly stejně půvabné jako na kterémkoli jiném kongresu spisovatelů. Projevy rozpatlávající do úmoru problémy světové etiky a intelektuální odpovědnosti byly sice velmi dlouhé, ale nikoli delší než jindy. Ani německá důkladnost, která veškeré dění spoutala do sekcí a podsekcí, seminářů a diskusních panelů, by na pocit otrávenosti ještě nestačila. Ne, Adrianův problém byl v něčem jiném. Už ho to prostě nebavilo a sterilní kulisa metropole k pocitu znechucení jen přispívala.

V ložnici hotelového apartmá viselo na stěně zrcadlo, ve kterém se každé ráno a večer nahý prohlížel. Výsledkem analýzy bylo konstatování, že nedlouho před čtyřicítkou se hodinová kolečka jeho stroje již poněkud otupila. Pozorně sledoval všechny změny na kůži, jednotlivé – byť dosud téměř neviditelné – bílé vlasy, úbytek svalové hmoty, přírůstek tuku v oblasti břišní. Adrianovi se zdálo, že penis vypadá stejně, jako vypadal, když mu bylo sedmnáct, jenomže původní exemplář neměl k dispozici, takže to nemohl objektivně porovnat.

„Máte pocit, že jste na vrcholu své dráhy?“ zeptala se ho přede­včírem jedna novinářka.

„To už by mě čekal jenom sestup, nemyslíte?“ pokusil se o žert.

„Opravdu si ale myslíte, že ještě někdy napíšete něco, co překoná váš román Vražda má svůj půvab?“

V duchu už novinářku obnažil, pronikl do ní a nechal ji bezmocně sténat, ale protože nic z těchto pocitů nemohl vyjádřit, řekl jen: „Můj velký román teprve přijde.“

Vlastně se mu chtělo říci, že jeho velká soulož teprve přijde, a málem se přeřekl.

Kromě bytostí z kulturních rubrik, které nebylo možno svést, protože zběsile poletovaly od autora k autorovi jako geneticky upravené včely z květu na květ a nedaly nikomu příležitost k erotické hře, vzbuzovalo během kongresu Adrianovu úzkost nasolené kyselé maso. Adrian se domníval, že je to německá specialita, kterou tu vaří po staletí, ale pak se dozvěděl, že je to módní výkřik posledních dvou desítek let.

K zakoupení služeb nevěstky Adriana přiměly dvě okolnosti. Předně přednáška irského filozofa O’Keefa o hyperstrukturalismu, které vůbec nerozuměl a která trvala sedmdesát devět minut (postarší černošský spisovatel z Jihoafrického císařství při ní usnul a několikrát dost slyšitelně zachrápal). Druhou okolností byla dávka onoho soleného kyselého masa.

„Z jakého je to zvířete?“ zeptal se jedné hostesky, která si vydělávala na chléb vezdejší tím, že stála v rohu sálu a usmívala se.

„To je vakuované tulení maso,“ pravila, aniž hnula brvou. Kdyby řekla, že to vyrobili z její pravé hýždě, znělo by to asi stejně neza­ujatě a k podniku loajálně.

„Ach tak, vakuované,“ potřásl Adrian hlavou. Měl pocit, že mu zaškubaly svaly kolem levého oka.

Světlým okamžikem byl pouze krátký rozhovor, který absolvoval s Erikou Bergovou, filmovou hvězdou, od níž neviděl jediný film, ale tušil, že je slavná.

Pozoroval ji, jak si zapálila velmi lesklým zapalovačem dlouhou cigaretu v dřevěné špičce.

„Ano, je to zlato,“ usmála se, když si všimla, jak se spisovatelův pohled zapíchl do přístrojku. „Já věřím ve zlato. Vy ne?“ Zacvakla pouzdro na cigarety, pro změnu stříbrné, a Adrianovi ten pohyb hodil do tváře takový záblesk světla, až byl nucen mrknout.

„Nikdy jsem neměl příležitost o tom uvažovat.“

„Neříkejte, že jste chudý,“ zasmála se a uhladila si krátké lososové šaty jakoby střižené z jediného kusu látky, bez sebemenšího vzoru, a právě proto odhalující všechny křivky těla.

„Chudoba je mi odporná,“ přiznal. „Ale nepotřebuji se obklopovat atributy svého úspěchu.“

Ušklíbla se a Adrian usoudil, že pokud chce této noci ženu, bude jednodušší si ji koupit.

Matně se pak rozpomínal na včerejší večer a uvědomil si, že už je bohužel zase ráno a jeho utrpení bude pokračovat. Na programu bylo několik obzvláště nestravitelných přednášek lidí, kteří se domnívali, že jsou spisovatelé, dále pak několika dalších, kteří sami sebe označovali za literární teoretiky. Ty Adrian pokládal za ještě odpudivější. Každá doba má specifický typ parazitů, pomyslel si. Toto století je nalezlo v příživnících, kteří svá kusadla zanořili do každé vydané knihy, aby mohli zničit nejdříve ji a potom autora. Ne však zcela, nýbrž tak, aby přežil a ještě něco napsal, a bylo tedy možno ho znovu týrat.

S touto temnou perspektivou vlezl do sprchy a dotkl se rukou čidla. Očekával proud osvěžující vody, který ho aspoň na chvilku zbaví představy strašlivých starců se zažloutlými zuby neuroticky cvakajících propisovačkami a také žen v přechodu a literárních pijavic, které svůj život zasvětily pronásledování právě takových spisovatelů, jako byl on.

Opakoval ještě jednou pohyb rukou směrem k čidlu a čekal na spásnou vláhu. Nestalo se však nic. Sprcha vydala zvuk, který se ze všeho nejvíce podobal propíchnutí plážového míče. To bylo všechno. Ani kapka vody.

Adrian vylezl ven, našel v příručním zavazadle hygienický ubrou­sek, který si schoval ještě z letadla – schovával si na cestách totiž všechno, co nějak souviselo s letadly, byl to takový jeho rituál –, spěšně si otřel aspoň obličej a intimní partie a pomalu se oblékl. Pak vyhlédl na chodbu. Zahlédl pouze jednoho z delegátů, jistého holandského autora, jehož často pronášeným heslem bylo, že „pstruh na másle nikdy neuškodí“. Adrian to nejdřív pokládal za metaforu, která nějak souvisí s moudrostí přímořských národů, ale pak zjistil, že to Holanďan zřejmě myslí doslova. Protože na tuto pravdu nebylo co říci a nijak dál neobohacovala asociace, nikdo s ním nevstupoval do hlubší debaty.

Počkal, až Holanďan zmizel na schodišti, aby si nemusel vyslechnout žádné moudro týkající se ryb, a poté se odhodlal sestoupit do salonku v přízemí. Když sešel o patro níž, všiml si muže v tmavomodré kombinéze s brašnou nástrojů na rameni.

„Poslyšte, nejde mi voda ve sprše,“ postěžoval si.

Muž se zatvářil nechápavě. Adrian pochopil, že je v cizině.

„Meine Dusche funkzioniert nicht,“ zkusil to německy, ačkoliv měl při použití tohoto jazyka vždy pocit, že jede po zadku z vysokých dřevěných schodů.

„Scheisse,“ pravil mužík. „Ich weiss. In diesem Haus ist alles kaputt. Aber wir machen das sehr bald. Ganz sicher, Herr.“

Adrian pochopil, že slovo kaputt vyjadřuje přesně situaci, a doufal, že aspoň personál v kuchyni má pár hrnků vody, aby mu připravil ranní kávu. Bez té by byl totiž podoben Leninovi stále ještě snícímu svůj sen v útrobách moskevského mauzolea.

„Prasklo tu potrubí,“ řekl ještě muž v modrém. „Budu k tomu muset nějak přidrátovat kus gumy.“

Adrianovi se takový výrok nějak nehodil k pověstné německé důkladnosti.

„Slyšel jsem správně? Žijeme v polovině jednadvacátého století a vy chcete někam přidrátovat kus gumy? A navíc v Berlíně?“

„Scheisse,“ řekl muž v montérkách. „Já vám to řeknu asi takhle. Kdyby Goethovi nebo Schillerovi, Fichtemu, Nietzschemu, Herderovi, Schleiermacherovi, Stefanu Georgovi nebo někomu podobnému praskla voda v hajzlu, taky by to přidrátovali. Sám G. W. F. Hegel by při vinutí drátu kolem trubky mohl uvažovat o tezi, antitezi a syntezi. Spirálovitě a stále vzhůru. Jako pruský duch. Chci říci absolutní duch dějin. Až by se nakonec uskutečnil v dokonalé formě na německé záchodové trubce. Jaksi by se tam absolutně emanoval_.“_

„Asi máte pravdu,“ řekl Adrian.

Muž pokývl.

„Hegel totiž – na rozdíl od takového autora, jakým byl Berkeley – správně poznamenal, že věci existují nezávisle na tom, zda o nich máme vědění nebo zkušenost. Například tato prasklina, o které samozřejmě víte, ale vědět byste nemusel, existuje nezávisle na vašem vědomí.“

„Německá schopnost vidět pod povrch věcí mě fascinuje.“

Muže v montérkách takové uznání zjevně potěšilo. „Kdyby Sieg­fried viděl kanoucí rosu na germánském potrubí, vzal by několik krůpějí německého kovu, vytáhl by z nich drát a kusem syntetického kaučuku, neboť my jsme neměli přirozený kaučuk ze zámořských kolonií, by ono narušení napravil. Kdyby se Heinrich, Thomas a Klaus Mannové brodili v mokrých sračkách, v zájmu humanismu by vzali drát a učinili několik závitů. Určitě i Bertolt Brecht, Stefan Zweig, Heinrich Böll nebo Günter Grass by vzali kus gumy, přitiskli by ho na tu prasklou trubku a omotali hliníkovým drátem.“

„Proč hliníkovým?“ zeptal se Adrian.

„Protože měděný oxiduje a časem se celý rozpadne, zatímco hliník nikoli. Ten oxiduje pouze na povrchu. V elektrickém připojení je to problém, protože hliník stisknutý pod hlavičkou šroubu teče a měď nikoli, ale pro účely pouhého mechanického připojení je to jedno.“

„A ocel? Je snad nějaký germánštější kov než ocel?“

„Ocelový drát je příliš tvrdý. My Němci nakonec vždycky narazíme na hranice přírodních zákonů. I když – kdo postavil raketu, která vynesla prvního člověka na Měsíc? Němec.“

„Řekněte mi, žiji v zemi, která se chlubí tím, že prostá žena tam v patnáctém století znala bibli lépe než italští biskupové. Jak je možné, že německý montér rozmlouvá tak, jako kdyby právě vyšel z posluchárny univerzity?“

„My jsme kulturní národ, mein Herr,“ řekl montér a pohodil si brašnou na rameni takovým způsobem, jako by to byla puška s bajonetem.

Adrian byl nadšen a těšil se, že ho duch německého národa poučí o dalších hlubších aspektech vinutí drátu na prasklém potrubí, ale osud rozhodl jinak.

Muž v modrém shodil brašnu na zem, až to zařinčelo, a sňal ze dveří toalety na chodbě červený nápis Ausser Betrieb_,_ neboli že místnost úlevy nefunguje, odemkl ji univerzálním klíčem a hodlal vstoupit dovnitř, když tu se z jednoho z pokojů kdesi vzadu na chodbě ozval hrozný výkřik, asi jako kdyby tam zaživa stahovali z kůže vzteklou kočku. Opravář i Adrian pohlédli tím směrem.

„Někdo tam má problém,“ nadhodil spisovatel, ale cosi v tónu onoho zvolání ho nenechalo klidným. Vydal se rychlými kroky chodbou, až dorazil na konec. Po jeho levé ruce byly tři pokoje, ale výkřik se ozval s největší pravděpodobností z pootevřených dveří velkého apartmá vpravo. Lehce zaťukal a vstoupil dovnitř.

Pohled, který se mu naskytl, předčil všechny scény z jeho detektivních románů.

Na koberci spatřil v kaluži krve tělo staršího muže s proříznutým hrdlem. Asi dva metry od mrtvoly ležel na zemi revolver. Výkřik však zcela zjevně nevydala oběť násilného činu, ale pokojská, která strnule zírala na tělo a v jedné ruce svírala klíč a v druhé přenosný vysavač značky UNY, jaký se většinou používá v hotelích.

„Do prdele,“ hlesl Adrian. Tím se pokojská probrala a začala ze sebe chrlit proud slov.

„Už tady tak byl, vážně, už tady tak byl, když jsem přišla, já chtěla jenom vysávat, nikdo se neozýval, jinak bych si neodemykala a nechodila dovnitř, kdybych věděla, že tu někdo je, ale nikdo se neozval, když jsem klepala, tak jsem šla dovnitř a už tady vážně takhle ležel, vy mi to přece můžete dosvědčit, že jo, takhle tady ležel a já chtěla jenom vysávat, já tady normálně vždycky vysávám v tuhle dobu a nikdo tu nikdy není, až teď, a já…“

„Ticho!“ okřikl ji Adrian. „Přišla jste teď?“

„Ano, já tady v tuhle dobu vždycky…“

„Jasně,“ zarazil ji. Vyndal z kapsy telefonní operatér. „Jaké číslo má policie?“

„Já nevím, nevím, nevím, já tady v tuhle dobu obvykle…“

Ve dveřích se objevil muž v modrém. „Volejte 111,“ řekl.

Při vytáčení čísla policie padl Adrianův pohled na displej telefonu a bylo 9.12. Na devátou šel na snídani. Osud mu přisoudil, že ještě nějakou dobu jíst neměl. Vzhledem k tomu, co viděl a o čem musel policii podat svědeckou výpověď, ani neměl na jídlo chuť.

Tělo ležící na tlustém koberci hotelového apartmá patřilo za života profesoru Haussmannovi, slavnému vědci, jenž byl stejně jako Adrian účastníkem spisovatelského sympozia. Napsal totiž paměti, které byly světovým bestsellerem. Nesly skromný název Nesmrtelnost je mé dítě_._ Velikán vědy nyní ležel bez ducha i pohybu na boku a hrdlo měl proříznuté jednou jedinou ranou ostrým nožem.

„Vidíte?“ řekl téměř radostným tónem přivolaný soudní lékař Adrianovi, ve kterém poznal svého oblíbeného detektivního autora. „Rána je vedena směrem od levého ucha oběti k pravému. Pachatel nepoužil příliš síly, ale nástroj byl zřejmě ostrý, takže to stačilo k žádoucímu účinku. Krve na zemi mnoho není, asi nejdříve vystříkla na toho, kdo řezal. Vidíte tvar té krvavé skvrny? To není krev, která vytryskla, ale ta, která volně vytékala z těla. Kdepak, když jde o tvary skvrn od krve, to já poznám.“

Že byl nástroj skutečně ostrý, se potvrdilo během několika minut, protože vražedná zbraň byla nalezena ve vaně. Pátrat po otiscích bylo zjevně zbytečné, protože pachatel spláchl krev i možné otisky proudem horké vody a zřejmě i saponátu z plastové lahve. Z pistole, která ležela vedle těla, byl vystřelen jeden náboj. Ten se však nikde nenašel, byť policisté prohledali stěny, nábytek, koberec, strop, prostě každý čtvereční centimetr místnosti.

„Je jen několik málo možností, jak to vysvětlit,“ pravil lékař. „Střela musela buď uvíznout v těle pachatele, nebo vyletěla oknem. Jenomže ta se zde nedají otevřít. Nebo bylo z pistole vystřeleno už někdy dřív a zde během vraždy ke střelbě nedošlo.“

„Jak dlouho je mrtvý?“ zeptal se jeden z přítomných kriminalistů, který neustále špulil ústa tak, že se mu pod nosem pohyboval plavý knírek.

„Ne déle než hodinu,“ pravil lékař. „Určitě ne déle.“

Policie okamžitě vytvořila časový snímek a zjistila, že během poslední hodiny se v těchto místech nenacházel nikdo jiný než hoteloví hosté bydlící na tomtéž patře. Tedy tři lidé. Čtvrtou osobou byla pokojská, ale ta se prokazatelně už dvě hodiny před příchodem motala kolem recepce v přízemí, naposled asi sedm minut před odchodem do patra, kde byl spáchán zločin. Pátou osobou byl Adrian, ale ten měl zase neotřesitelné alibi, protože bezpečnostní zařízení, které monitoruje odchod kteréhokoli člověka z chodby, potvrdilo, že několik hodin z jeho poschodí nikdo neodešel. Podezření tedy padlo na ony tři hosty, kteří bydleli na druhé straně chodby ve svých pokojích, což bylo svrchovaně trapné.

„Víte, kdo tu bydlí?“ zasupěl kriminalista, který se Adrianovi nezřetelně představil.

„Právě že vím,“ zasmál se suše spisovatel. „Samá celebrita. Jedna vedle druhé.“

Tou první byl kardinál Robert Pole, vatikánský hodnostář a známý publicista. Byl autorem několika významných pojednání o křesťanské apologetice, dvou nebo tří tlustých románů o životě renesančních papežů a též několika údajně kontroverzních románů ze současnosti.

Druhou osobností byla herečka Erika Bergová, pomalu zapadající hvězda, ale jinak stále ještě docela populární představitelka zklamaných manželek, které kolem čtyřicítky bilancují svůj život, dají košem tyranskému manželovi a začnou znova.

Třetím hostem byl Rus, na jehož jméno si nikdo nemohl hned vzpomenout, ale pak se ukázalo, že je to Michail Ignatjevič Sorokin, autor nesrozumitelných psychologických románů, v každém případě osobnost slavnější v zahraničí než doma.

Všichni tvrdili, že byli celou noc ve svých pokojích, a popírali nejen to, že by měli s vraždou něco společného, což vyšetřovatele celkem nepřekvapilo, ale i to, že by něco podezřelého zaregistrovali. Po krátkých informativních výsleších policie nikoho nezadržela, ačkoli se zdálo jasné, že pachatelem bude někdo z této trojice.

„Nebo třeba všichni,“ poznamenal polohlasem Adrian za zády vyšetřovatele.

„Jak jste to myslel?“ řekl muž s plavým knírkem.

„Nečetl jste nikdy Agathu Christie? Pachatelů přece může být víc. Z trojice podezřelých třeba i dva nebo všichni tři.“

„Kdybyste řekl, že jen dva, bylo by to ještě společensky únosné, pane kolego,“ zamračil se kardinál Pole, který ani po poskytnutí základních informací neopustil místnost. (Erika Bergová povzneseně a Sorokin pohrdavě odešli hned, jak to bylo možné.)

„Kdybyste řekl dva,“ opakoval kardinál, „tak by si každý z nás mohl aspoň myslet, že zrovna o něho nejde. Když ale řeknete tři, znamená to jasné obvinění.“

„Přesně to jsem měl na mysli,“ řekl Adrian a odešel z pokoje.

Ke snídani se spisovatel dostal před dvanáctou, takže ji s určitým povzdechnutím přejmenoval na oběd.

Vražda ho svým způsobem potěšila, protože znamenala příjemnou změnu v zaběhaném rituálu konferencí, sympozií, autorských čtení a podobných nutných zel, která musel absolvovat v rámci své obživy. Byl poměrně úspěšný autor a jeho doménou byly výhradně thril­lery a detektivky. Kdykoli v jeho duši převládla touha po jasnosti, křišťálově průzračné logice a spravedlnosti, psal detektivku. Když zatoužil po nespoutanosti a psací vášni, dal se do dobrodružné tematiky. Psaní detektivky začínal náčrtkem poslední kapitoly, kde byl odhalen vrah. Nejdříve většinou vymyslel způsob vraždy, což bylo nejzábavnější. Potom domyslel motiv a podle něj pachatele. Pak přidal několik dalších podezřelých a vymyslel klamné motivy, proč by vraždu mohli spáchat oni. Určil stopy, podle kterých bude pachatel usvědčen. Pak klamné stopy, které budou mást vyšetřování. Obojí promíchal, aby čtenáře zmátl. Dlouho se zamýšlel nad tím, jak vraha učinit dostatečně sympatickým, aby na něj neupoutal přílišnou pozornost čtenáře. V rámci rovnoprávnosti musel s vrahem zacházet stejně jako s nevinnými podezřelými.

Adrian byl normální člověk. Nesnášel pohled na krev a byl v podstatě odpůrcem trestu smrti. (Ačkoliv v některých případech ho napadlo, že by bylo dobré některé vrahy nejen popravovat, ale také mučit. Aspoň trošičku.) Litoval zaběhnuté psíky, kteří trpěli hladem a chladem. Dával mince žebrákům. Kdykoli však usedl ke svému počítači, aby napsal nový román, proměnil se v chladného manipulátora, pro kterého jsou lidské osudy jenom hlína, z níž hněte svůj příběh. Potřeboval přinejmenším jednu mrtvolu, aby se věci daly v knize do pohybu.

„Bez krve nebude mít nikdo dost dobrý motiv, aby knihu četl,“ řekl včera při večeři, které se shodou okolností účastnil u téhož stolu i kardinál Pole a Erika Bergová.

„Vražda je laciné téma,“ namítl kardinál. „Já ve svých knihách píši pouze o těch vraždách, které se skutečně staly, nebo jsou aspoň uvěřitelné. A dělám to nerad. Každá vražda je zločin.“

„Vražda v detektivce není nikdy běžný zločin,“ oponoval Adrian. „Je to vehikulum, které dopravuje čtenáře do říše snů, do ráje spravedlnosti. Na poslední straně bude nastolena spravedlnost a obnoven řád světa. Vraždy se dějí tak jako tak. Detektivka jenom přidává útěšnou iluzi, že je možno potrestat pachatele. Aniž se vás chci dotknout, Eminence, myslím si, že vaše historické romány jsou pro čtenáře zdrojem mnohem větší frustrace. Jaké morální poselství získáme z vašeho románu o Alexandru VI.?“

„Jednoduché. Zločiny nemohou přinést nikomu štěstí. Ani pachateli ne.“

„Jenomže někdy přece řád obnovuje i vrah,“ namítla Erika Ber­gová a vyndala z kabelky luxusní stříbrné pouzdro na cigarety. Jeho vyleštěný povrch, který ještě den předtím hodil Adrianovi do tváře prasátko, byl nyní přelepen nálepkou s logem kongresu. (Filmové hvězdy nemají vkus, pomyslel si Adrian. To je následek pobývání ve světě showbyznysu.)

„Cožpak neexistují i vraždy jako trest?“ pokračovala. „Znala jsem kdysi ženu, která zabila kvůli milence svého manžela. On se s ní kvůli té fifince chtěl po dvacetiletém manželství rozvést, a protože měli smlouvu o děleném majetku, zůstala by na ulici jako žebračka. Možná se mohla několik let soudit, ale neměla by na to prostředky a umřela by mezitím hlady. Co měla dělat? Tak ho zabila.“

„Jak?“ zajímal se spisovatel.

„Neměla žádnou zbraň, střílet neuměla a jedy neznala. Tak za ním přišla do koupelny, vylila do vany, ve které ležel, velkou plechovku benzinu a pak přihodila adventní věnec s hořícími svícemi.“

„Strašné,“ otřásl se kardinál.

„A to si myslela, že na to nikdo nepřijde?“ podivil se Adrian.

„Bylo to v hotelu. Podpálila potom celou budovu a zmizela. Myslela si, že to bude policie považovat za nehodu, za výbuch přenosného benzinového vařiče. Samozřejmě se na to přišlo, ona nikdy nebyla v technických věcech moc zkušená. Přitížil jí i ten adventní věnec, bylo to totiž v katolické zemi. Ale uznejte, neměla dost dobrý a pochopitelný důvod, proč se toho člověka zbavit? Vždyť ji chtěl zničit.“

Přiložila sklenku s koktejlem k ústům.

„Vražda je neomluvitelná vždy,“ nesouhlasil kardinál.

„Nevěřím tomu, že neměla jiné možnosti,“ namítl Adrian. „Jistě mohla spáchat nějaký menší hřích. Třeba najmout soukromého detektiva a nechat oba milence nafilmovat při činu. A potom ho vydírat s tím, že film rozešle do všech půjčoven pornofilmů v zemi. Přinejmenším mají všichni svobodu volit mezi větším a menším zločinem a ona si vybrala ten větší.“

„Ani v tom bych s vámi nesouhlasil,“ protestoval kardinál. „Umění není vybrat ze dvou zel to menší, ale nevybrat žádné.“

„Teď jste promluvil jako morální maximalista,“ zasmál se Adrian. „To už bych měl spíše pochopení pro tu vražedkyni. Ta aspoň nevyžadovala od lidí nic nemožného.“

„Morálka vznáší buď absolutní nároky, nebo to není morálka. Doba je ovšem dosti zvrácená, takže lidé bloudí i v tom nejzákladnějším,“ uzavřela debatu Jeho Eminence.

Doba skutečně byla zvrácená a všichni se na tom shodli. Přinej­menším téměř všichni intelektuálové, kromě Adriana, protože tomu to bylo jedno.

Jednadvacáté století se už přehouplo přes svou polovinu. Svět, který ještě na přelomu tisíciletí držel jakž takž pohromadě, se už definitivně rozpadl. Blízký a Střední východ ovládalo několik velkých islámských říší, stejně zaostalých jako podrážděných. Jejich hranice nesměl překročit prakticky žádný cizinec. Diplomatické styky byly omezeny na minimum. Od té doby, co Prorokovy říše nemohly nebo spíše nechtěly chránit západní ambasády, opustili všichni diplomaté metropole těchto zemí. Vyjednávat už stejně nebylo o čem. Jedinou výjimkou v moři islámu byl stále ještě Izrael. Po jedenácté nebo snad dvanácté válce s arabskými sousedy, kdy byla v jednom okamžiku jeho situace velmi nahnutá a skutečně to vypadalo, že budou všichni Židé zahnáni do moře, provedla armáda tři malé jaderné údery v týlu nepřítele, který následkem toho ztratil značnou část bojového elánu. Především poté, co Izraelci naznačili, že mohou učinit několik dalších úderů a ty už rozhodně nebudou malé. Islámské říše tedy vlastnímu obyvatelstvu ohlásily, že vítězství bylo dosaženo, a nechaly Izrael zatím na pokoji.

Poté se země oddělila od svých sousedů několika pásmy zdí, minových polí a samostřílů a armáda sledovala tato pásma ze stacio­nárních družic. Na moři zase rozesela plovoucí minová pole. Izrael byl tak přístupný už pouze vzduchem a každé letadlo společnosti El-Al doprovázely dvě stíhačky po celé trase. Evropské země proti tomu pravidelně protestovaly, ale od té doby, co se Evropa opět rozpadla na národní státy, které se nesnášely mezi sebou, se na jejich mínění nikdo moc neptal.

Ve Francii bylo obnoveno císařství, protože lid v referendu usoudil, že už má zkorumpovaných politiků pravice a levice dost. Dal tedy přednost zkorumpované vládě dvora a všichni byli spokojeni, především intelektuálové, kteří v kavárnách a klubech proklínali císaře. Ten se jim odměňoval občasnou mírnou cenzurou novin a časopisů. Pouze Německo trvalo na naprosté demokracii a prezident bez jakýchkoli pravomocí byl velmi oblíben. Brity dění na kontinentu nezajímalo. Stařičký král William sice chabě protestoval proti deportaci několika desítek tisíc muslimů do bývalých zaoceán­ských kolonií, ale nikdo jeho hlasu nenaslouchal. Kromě horní sněmovny, takže to vyšlo nastejno.

Rusko se definitivně rozpadlo už dávno a na zbytku území kolem Moskvy se pokoušeli vládnout Romanovci. Než se pomocí genetických testů odhalilo, který Romanovec je pravý a kdo je pouze Lžiromanovec, odehrála se celá řada kratochvilných politických vražd. Pro život země bylo osudné, že Lžiromanovci byli méně zdegenerovaní než Romanovci praví, takže vítězství pravdy Rusku dost uškodilo. Trůny byly znovu vztyčeny v Rumunsku, Bulharsku, Albánii a v několika zemích kolem Jaderského moře, jejichž názvy si však nikdo kromě specialistů nepamatoval. Bylo též vyhlášeno několik království v Itálii, ale protože k tomu došlo v době alžírsko-li­byjsko-francouzské války, nikdo si nebyl jistý, která z nich jsou legitimní. Italové potom vymysleli zvláštní způsob koexistence republikánského a monarchického zřízení, kdy bylo vedle sebe několik prezidentů a králů. Byl to systém, kterému sice nikdo z venku nerozuměl, především Němci ne, ale nějak to fungovalo a lidé se zdáli být spokojeni. Zlí jazykové tvrdili, že proto, že občané teď mohli proklínat několik vlád a režimů najednou, což také často a rádi činili.

Takzvaná terstská konference přikázala obnovit Československo, k čemuž také neprodleně – byť k údivu obou národů – došlo. Teprve později se ukázalo, že americký delegát, který návrh své vlády tlumočil, měl vlastně na mysli obnovu Jugoslávie, ale spletl se. Oba zmatené národy se prozatím dohodly, že už to nechají tak, jak to je. A časem se uvidí. Češi novému útvaru stejně říkali Čechy, takže se v jejich životě nic nezměnilo. Jugoslávie už obnovena nebyla, protože delegát byl mezitím odvolán v souvislosti s pověřením jinými úkoly.

A tak dále.

Svět se dal na počátku druhé poloviny jednadvacátého století v podstatě rozčlenit na rozbitou Evropu, kde se pořád ještě dalo žít, vzdálenou Ameriku uzavřenou do sebe a podporovanou především novým fanaticky proamerickým režimem na Kubě, islámskou Afriku a značnou část rovněž islámské Asie, ortodoxní Rusko a Východní Ukrajinu a dále na záhadné státní útvary, o kterých nikdo nic nevěděl a snad ani vědět nechtěl.

Čína byla prostě Čína. Na rozdíl od Izraele, který neustále s radostí naznačoval ochotu k dalším drobným jaderným úderům, když se mu ty dosavadní tak povedly, dávala Čína najevo ochotu k velkým jaderným úderům, čímž si její politici získali značnou vážnost a pořád jim někdo nabízel nějaká vyznamenání. Čínský prezident dostal Nobelovu cenu míru za to, že propustil třetinu politických vězňů z koncentračních táborů a umožnil nezávislost socialistickému Tibetu. XVI. dalajláma se směl vrátit do Lhasy. Říkalo se však, že komunistické politbyro má k dispozici kompromitující dokumenty, které dokazují, že dalajláma není pravé vtělení boha Avalokitéšvary, a komunisté ho tak drží v šachu. Další vysoký duchovní, pančenláma, byl členem komunistické strany a naznačoval, že Lenin byl též božským převtělencem, jenom se mu to trochu vymklo z rukou.

Prostě svět byl v podstatě stejný jako kdykoli předtím.

Jedna významná věc se však změnila a Adrian tuto jedinou změnu považoval za významnou. Totiž dosažení nesmrtelnosti.

Nic není samozřejmě tak třpytivé, jak se to jeví v reklamách nebo utopických vizích. Když přišel tým mnichovského profesora Haussmanna s tvrzením, že se podařilo objevit cestu k potenciálně nekonečnému lidskému životu, začala bulvární média hovořit o elixíru života a počátku nového zlatého věku lidstva. Nikdo jim to už nikdy nevyvrátil.

„Nejedná se o elixír nesmrtelnosti,“ opakoval do úmoru na tiskových konferencích profesor Haussmann. „Jde o komplexní genovou terapii, jejíž součástí je mimo jiné dočasné nasazení řady medikamentů. Z nich je nejvýznamnější ADX 8207. Kromě toho žádný vědec nemůže říci s čistým svědomím, že tato terapie někoho učiní nesmrtelným. Zatím se pouze zdá, že jsme zvrátili doposud jednosměrné procesy stárnutí lidských buněk.“

Na té první tiskové konferenci v Mnichově reportér New York Times položil onu později legendární otázku, na kterou padla stejně legendární odpověď.

„Tak nám, k čertu, řekněte, kolika let se vlastně teď můžeme dožít?“

„Odhaduji to na věk se dvěma nulami,“ řekl profesor. „No a to číslo před nimi nemusí být nutně jednička.“

Zpráva sice nejdříve poněkud zapadla, protože tentýž den bylo oznámeno, kdo získá pořádání letních olympijských her, ale již o několik dní později propukla mediální hysterie. Fotografie modelek byly dokonce i z barevných časopisů vytěsněny zvětšeninami malých pokusných mušek, které se po genové terapii profesorova týmu dožívaly několikanásobného věku, tedy v řádu měsíců, a nikoli týdnů. I londýnské Timesy vyhodily na poslední chvíli z titulní strany fotografii stařičkého krále Williama, který kdesi cosi řekl, a nahradily ji fotografií laboratorní myši, která též překročila délku života obvyklou pro tento živočišný druh. Terapie byla aplikována i na další savce, kočky a psy a na šimpanze jménem Bono. Protože všechna tato zvířata se tak jako tak dožívají vysokého věku, nebyly ještě bezprostřední výsledky k dispozici. Testy ale prokázaly, že proces stárnutí buněk se zřejmě prakticky zastavil.

Veřejnost nyní trvala na tom, aby se výzkumy urychlily a terapie byla aplikována i na lidi. Tým v Mnichově se tomu bránil, ale protože mu na paty začala šlapat další vědecká pracoviště v Dallasu a Pekingu, jeho odpor se rychle vytratil. Šlo koneckonců o velké peníze, takže existenciální se přeměnilo v existenční. Několik prvních dobrovolníků podstoupilo komplex terapie pomocí ADX 8207 a profesor Haussmann si koupil za honoráře z přednášek jachtu. Testování na lidech trvalo asi pět let. Příliš krátká doba na to, aby mohl kdokoli cokoli odpovědného říci. Oponenti pokusu říkali, že se s testováním na lidech nemělo za současného stavu znalostí vůbec začít. Farmaceutické firmy se postaraly o to, aby veřejnost začala kritiky vnímat jako nepřátele života a zkostnatělé zpátečníky.

Výsledky testů ale vypadaly kupodivu dost dobře. Buňky, laicky řečeno, jako by nestárly.

Okruh dobrovolníků byl rozšířen o staré pacienty v nemocnicích, kteří už měli smrt na jazyku. Přibližně polovina z nich jevila příznaky biologického omládnutí o deset nebo patnáct let a ještě několik let žili, ačkoliv později většinou zemřeli na jiné nemoci, které ke stáří patří, třeba nachlazení, proleženiny a podobně. Legendou se však stal stařík jménem Kim Magic, který polehával v jedné nemocnici na Aljašce v agonii. Když byl zařazen do testu, po třech týdnech vstal z postele, odebral se za svým synem do osady poblíž ropného vrtu a pomáhal mu s vedením domácnosti. Každé ráno vybíhal před ubytovnu a omýval se do půl těla nahý sněhem za přítomnosti fotografa z National Geographic a kameramana ze CNN. To rozhodlo.

Oficiálně lék a terapie neměly nic společného s nesmrtelností, ale odpovědná místa soudila, že jsou již prokázány regenerativní účinky na starší organismus, takže medikament i metodu lze doporučit. Neoficiálně bylo všem jasné, že o nesmrtelnost jde, ať už bude trvat sto třicet, nebo sedm set let. Rok po povolení výroby si profesor Haussmann koupil druhou jachtu, tak velkou, že nebylo pravděpodobné, že by si ještě někdy kupoval větší. Taktéž se rozvedl a opatřil si postupně řadu milenek z kruhů modelek, hereček, náboženských myslitelek a bojovnic za rozličná práva.

„Tam, kde Gilgameš ztroskotal, jsme já a moji spolupracovníci uspěli,“ konstatoval se skromným a téměř chlapeckým úsměvem na večírku v Bílém domě. „Teď už záleží na NASA, kam vyveze všechny ty lidi, co se nám začnou hromadit na planetě.“ Ředitel NASA, který byl náhodou přítomen, pravil, že po dalším seškrtání rozpočtu pro svůj úřad doporučuje lidem, aby si přestěhování na jiné planety buď platili ze svého, nebo aby polykali jen vitamin C, a problému planety přelidněné nesmrtelnými se tak vyhnuli.

Adrian se o nesmrtelnosti dozvěděl jednoho rána při snídani, když otevřel noviny. Chvíli uvažoval, zda jeho profese nepatří mezi ty, které jsou odsouzeny k vyhynutí, jako třeba pohřební služby nebo soukromé starobince. Pak dospěl k názoru, že nikoli. Naopak, potěšilo ho to. Pokud zmizí ze světa přirozená smrt, otevře se ještě větší prostor pro smrt nepřirozenou, která je hlavním tématem jeho psaní. Lidé budou možná nesmrtelní, ale detektivka bude ještě nesmrtelnější, protože potřeba odstranit lidi ze světa aspoň nějak tu zůstane.

„Víte, co jsem ten den udělal?“ řekl při večeři den před vraždou profesora Haussmanna kardinálu Polovi. „Šel jsem večer do kostela.“

„Zajímavé,“ zasmušil se kardinál. „Jsem si jistý, že ten den nešlo do kostela ani mnoho z těch lidí, co tam dosud chodili.“

„Chtěl jste poděkovat Bohu?“ otázala se Erika.

„Nikoli. Já jsem v podstatě ateista. Byl jsem jenom hrozně zvědavý, jak se církev s tím problémem vyrovná.“

„Vyrovnala se?“ zajímalo herečku.

„Vlastně jsem se nic nedozvěděl. Kněz si pouze po skončení bohoslužby stěžoval lidem, že výnosy kostelních sbírek poslední dobou klesají a že je to znakem úpadku víry. Kázání bylo o tom, že nemáme propadat konzumnímu způsobu života. Představte si. Přišel jsem do kostela na kázání asi po dvaceti letech a slyšel jsem totéž co za starých časů. Sbírky jsou malé a lidé vedou konzumní způsob života. V den objevení nesmrtelnosti.“

„Co jste čekal?“ podivil se kardinál. „Kdybyste přišel do kostela v roce 358 nebo 1258 nebo 1958, uslyšíte vždycky totéž. Není právě tohle zárukou pravdy?“

„Po jednadvaceti stoletích to není zrovna úctyhodný výsledek. Sbírky jsou malé a lidé pořád jen konzumují.“

„Takový je život,“ řekla herečka a nabodla na vidličku další krevetu.

„Nemůžeme vyloučit atentát,“ pravil muž od policie, aniž objasnil, co tím myslí. Slovo atentát se však stalo v médiích populárním a bylo úplně jedno, jaký je rozdíl mezi atentátem a běžnou vraždou. Atentát zněl prostě lépe.

Večer po vraždě či atentátu seděl Adrian u baru a hovořil s prezidentem světového PEN klubu. Byl už značně unaven událostmi i konzumací nadměrného množství whisky. Adrian pil hodně a rád, věren Churchillovu výroku, že alkohol mu více dal, než vzal. Navíc mu to chutnalo. Pokud někdy trpěl nechutenstvím, překonával je další konzumací opojných nápojů.

„Nerad to říkám, ale byl to skutečně někdo z těch tří,“ poznamenal a podpíral si hlavu rukou.

„Proč myslíte?“ vyděsil se prezident, pomenší obtloustlý mužík, který miloval starou španělskou literaturu a věci současného světa ho zajímaly jen tehdy, pokud se nějak týkaly jeho funkce.

„Protože máme vraždu přesně časově i místně ohraničenou. Podívejte, chodba s apartmá profesora Haussmanna a těmi třemi pokoji tvoří uzavřený prostor, kam nemohl nikdo jiný proniknout. Pokojská to neudělala, protože mrtvý byl už na onom světě asi hodinu a ona byla ještě sedm minut před tím, než ho objevila, dole v recepci. Ani psychologicky to není příliš pravděpodobné. Je to obyčejná ženská, nedovedu si ji představit s jiným nožem než s kuchyňským.“

„Tak někdo jiný.“

„Kdo? Podle záznamu bezpečnostního zařízení z patra nikdo celou noc neodešel ani tam nepřišel. Ta věc by zachytila i kočku, reaguje to na zvuk, kroky a tělesné teplo.“

„Třeba mohl vrah proniknout oknem,“ navrhl prezident.

„Leda by to byl duch. Ta okna se nedají vůbec otevřít. Lze je pouze zevnitř rozbít pro případ požáru, to je všechno. Pokud si chcete ráno navodit atmosféru otevřeného okna, musíte si víc pustit klimatizaci.“

„To máte pravdu,“ upadl prezident do hluboké skepse. „A nebyla to sebevražda?“

Adrian si dlaněmi přejel po obličeji. „Proč by si postarší profesor dýkou podřezával hrdlo, když vedle něj na zemi našli revolver? S jednou vystřelenou ranou.“

„Máte pravdu. Ta bouchačka to komplikuje. Ale proč by to někdo z těch tří dělal?“

„Motiv neznáme. Ale to neznáme na počátku vyšetřování vraždy nikdy.“

„Nevěděl jsem, že se zabýváte skutečnými vraždami. Měl jsem dojem, že o nich pouze píšete.“

Adrian zavrtěl hlavou a znovu se napil. „Mě zajímá psychologie násilného činu. Detektivka je samozřejmě pohádka. Reálné kulisy, poměrně reálné násilí, a v tom všem necháte pohybovat se nereálnou postavu detektiva. I motivy bývají poněkud ujeté, ale to k žánru patří. Abych však mohl psát pohádky tohoto typu, musím něco vědět o skutečném zločinu.“

„Myslel jsem, že u takové literatury si můžete dost vymýšlet,“ řekl prezident.

„I váš milovaný Cervantes si dost vymýšlel. A nejen když psal svůj slavný román. Anonymně vydával pamflety, ve kterých sám sebe udával z kompromitování významných osobností.“

„Já znám Cervantesovu biografii,“ ohradil se poněkud dotčeně prezident. „Ale neodpověděl jste mi na to, co máte společného se skutečnými vraždami.“

„Víte přece, co říká slečna Marplová v jedné detektivce. ‚Přece nebudeme při čaji hovořit o něčem tak nechutném, jako je vražda.‘ Vražda je samozřejmě vždy velmi nechutná. Někdy mě napadá, že na trestu smrti pro vrahy něco je. Ale mě vždycky fascinovalo všechno, co jsem nechápal. Proto jsem studoval staré policejní případy a sledoval způsoby vraždění od osmnáctého století do současnosti. Myslím, že v tomto městě není ani deset lidí, kteří by věděli o vraždění tolik jako já.“

„Tak proč jste se nestal policistou?“

„Protože nemám rád násilí. Rád si přečtu o tom, co se stalo druhým, především lidem, které neznám a nemám s nimi nic společného. Utrpení druhých, zvlášť když je podáno s jistým koloritem, má něco do sebe. Ale málokdo má žaludek na to, aby konal skutečnou policejní práci. Dovedete si představit Holmese, slečnu Marplovou nebo někoho dalšího z té plejády slavných detektivů, jak zkoumá, jestli spodní prádlo oběti je nebo není zašpiněno exkrementy?“

„Troufám si říci, že nikoli.“

„Vraťme se k našemu hotelovému případu. Zaujal mě právě svým estetickým koloritem. Krásně načrtnutá scéna, kdy je jasná oběť, jasní podezřelí a zcela záhadný motiv. Takhle se to má rozehrát.“

„Já se hlavně bojím, že celá aféra vrhne stín na náš kongres.“

„Nebude to o nic horší, než když jste loni dali medaili tomu bojovníkovi za lidská práva, on se potom stal prezidentem v té africké zemi, co jsem už zapomněl její jméno, a nechal vyvraždit všechny své odpůrce.“

„Kdo to mohl tušit?“ hlesl prezident.

„Já jsem to netušil, já jsem to věděl. Měl jste se mě zeptat. A stejně tak vím, že Haussmanna zavraždil Sorokin, Bergová nebo Pole. Nebo dva z nich. Nebo všichni tři. Ale spíše jenom jeden, protože držet nůž a zasadit takovou ránu může jenom jedna ruka.“

„Byla to prý pořádná rána.“

„Ano. To byla. Přinejmenším zcela dostačovala svému účelu.“

„Pak si ale nedovedu představit, že by ji zasadila žena. Nebo kardinál. Vždyť je to duchovní!“

Adrian se zasmál. „Ale pane prezidente. Vím o ženě, která svého manžela rozřezala na kousky motorovou pilou a házela je piraňám v zahradním bazénku. Asi by jí to i prošlo, ale pirani se přežraly a policie přišla na domovní prohlídku dřív, než zase vytrávily a mohly pokračovat v odstraňování stop. A pokud jde o kardinály, jistě víte, že i sám papež Julius II. nosil brnění a jezdil na koni v čele vojska.“

K dvojici diskutujících se přiblížil kardinál Pole.

„Snad neruším vaši intelektuální diskusi, pánové.“

„Ó nikoli,“ řekl zdvořile Adrian. „Pouze se pokouším panu prezidentovi vysvětlit, že kardinálská hodnost ještě nečiní ruku muže méně pevnou než jakákoli jiná hodnost.“

„Jak vidím,“ zachmuřila se Jeho Eminence, „stále ještě myslíte, že někdo z nás má něco společného se skonem nebohého profesora Haussmanna.“

„K tomuto závěru mě vede matematická logika,“ odvětil Adrian. „Víte sám, že technicky nic jiného ani není možné. Sám snad nevěříte na cvičené opice, které proniknou krbovým komínem do místnosti a provedou zločin, načež zase zmizí? Už proto, že v místnosti žádný krb nebyl.“

Kardinál se zachmuřil. „Nechme stranou klasickou otázku kdo a jak. Spíše mi řekněte, kdo by mohl mít menší motiv než já. Nepotřebuji peníze, nesoupeřím o ženy. Proč bych to dělal?“

„Přesně tak. Proč by to Jeho Eminence dělala?“ pokyvoval hlavou prezident PEN klubu.

Adrian si přisunul blíže sklenici, druhou rukou si podepřel čelo a potom řekl: „Nechám stranou fakt, že peníze a ženy mohou být motivem pro kohokoli a nemohu je vyloučit ani u XVI. dalajlámy. Ale třeba byste to mohl udělat z náboženských důvodů.“

„Ale to snad ne!“ Kardinál vypadal vskutku velmi pohoršeně. Sáhl si kamsi ke krajině srdeční. Spíše než srdeční potíže to znamenalo, že kdyby byl oblečen v církevním oděvu, chopil by se svého náprsního kříže jako pevné kotvy. Jenomže byl v saku a jeho hodnost prozrazovala pouze cihlově červená náprsenka kolárku, takže gesto vyznělo trochu do prázdna.

„Dovoluji si načrtnout takovou teorii. Považujte to jen za hru. Dejme tomu, že na světě existuje nějaké náboženství, které je založeno na tom, že ruší, nebo přinejmenším mírní lidský strach ze smrti. Dělá to docela úspěšně skoro dvacet jedno století. A najednou se objeví někdo, kdo odstraní smrt. Není to výzva? Není to nepřemožitelná konkurence?“

„Profesor Haussmann neodstranil smrt,“ podotkl kardinál. „I nadále budou lidé umírat při leteckých katastrofách nebo po úderu blesku. I kdybyste měl pravdu, problém smrti ve skutečnosti žádný profesor nikdy nevyřeší. A to nechávám stranou, že i podle optimistických odhadů se lidé, kteří se podrobili terapii, dožijí zatím nanejvýš dvou set let.“

„Podle některých odhadů třeba i čtyř set let,“ doplnil ho Adrian. „Ale na tom nezáleží. V principu, rozumíte, v principu je to totéž, jako když se všichni bojí nějaké nemoci a ta je najednou přemožena. Ještě zůstaly některé její vzácné mutace, ale těm se člověk může s trochou štěstí vyhnout. Namítnete mi, že i tak zůstává ještě vyhasnutí Slunce nebo zánik vesmíru. Jenomže, upřímně řečeno, kdo by myslel tak dlouho dopředu? Stačí perspektiva dvou nebo tří stovek let pozemského života a lidé to začnou považovat za věčnost. I kdyby za tím nestál chladný mocenský kalkul, mohl jste – opakuji, mohl_,_ netvrdím přece, že to tak bylo – zlikvidovat profesora v záchvatu vzteku. Jen si to představte. Věnujete něčemu celý život a najednou se zdá, že je to k ničemu.“

„Budu-li trochu společensky neomalený, mohu se zeptat, zda jste si nechal udělat tu terapii?“

„Ne, Eminence. Vlastně to už není tak drahé jako ještě před třemi lety, ale pořád je to ještě dost peněz.“

„Ne víc než za ojeté auto,“ namítl prezident.

„Dražší ojeté auto,“ vstoupila do řeči Erika Bergová, která se tu náhle vynořila. „Já jsem si to nechala udělat.“

„Přijdete nám všem na pohřeb?“ otázal se Adrian. „Vy nesmrtelní máte vlastně dost času, takže by to pro vás neměl být zas takový problém.“

„S pohřby bych zatím nespěchala,“ odsekla. „Ostatně jsem v poslední době zažila některé, které jsem nikdy zažít nechtěla.“

„Kolega Adrian se mně právě pokouší vysvětlit, proč jsem měl dobrý důvod zavraždit profesora Haussmanna,“ přerušil ji kardinál. „Ale neradujte se. Určitě má nějaký, který se bude hodit i na vás.“

„Pokud je, tak se ho dozvím,“ řekl Adrian.

„Proč jste se dal do pátrání?“ zajímalo herečku. „Myslela jsem, že na tom pracuje zdejší policie.“

„To ano. Ale protože uplynul celý den a nikdo z podezřelých ještě není ani ve vazbě, netuší asi, kudy dál.“

„A vy si myslíte, že je vaším posláním odhalit vraha?“ zasmála se.

„Jsem přirozeně zvědavý člověk. Kromě toho by to velmi zvýšilo mou popularitu.“

„Ve světě, kde budou lidé žít věčně – nebo aspoň skoro věčně –, bude nutno slávu zvyšovat donekonečna,“ poznamenal ironicky kardinál. „Mimochodem, už jste mluvil s tím Rusem nebo kdo to je? Nevypadá zrovna jako jemný intelektuál, tak mu své podezření z vraždy sdělte nějak citlivě. Ať nemusíme zítra vyšetřovat nějakou další smrt, třeba zrovna tu vaši.“

„Rusa mám v plánu,“ kývl Adrian. „Proč bych neprostřídal katolíky a ateisty také nějakým exotickým sektářem?“

Za této výměny zdvořilostí se společnost pomalu rozešla do svých pokojů.

Sotva se Adrian vrátil do svého pokoje, ozval se telefon. Bylo zřejmé, že je to Zuzana. Protože i když její číslo bylo zakódováno, takže je Adrian nemohl identifikovat, ona byla jediná, kdo si nepřál, aby se na malém monitoru ukazovala její podoba.

„Doufám, že se dobře bavíš,“ ozvalo se u Adrianova pravého ucha. „Určitě jsi teď na nějaké hlubokomyslné intelektuální akci, kde hovoříš o etických hodnotách nebo záchraně světa.“

„Svět se zachrání sám,“ odvětil. „Máme v Berlíně sedánek spisovatelů, tedy lidí, kteří se živí stejně počestně jako já a nestydí se za to.“

Zuzana vydala zvuk, jaký vydává kočka, když jí někdo šlápne na ocas. „Máš na mysli partu lidí, kteří se zabývají hanobením druhých, vymýšlením neskutečných nesmyslů a parazitováním na slušných lidech?“

Bylo slyšet, jak rozčileně oddychuje.

„Ono záleží na úhlu pohledu,“ odvětil Adrian a pokoušel si jednou rukou namíchat koktejl. Tušil, že minuty strávené hovorem se Zuzanou budou z krátkodobého hlediska ztrátou času. Z dlouhodobého snad něco z těchto dialogů použije v nějakém románu.

„Četla jsem tvou poslední knihu. Tedy pokusila jsem se o to. Skončila jsem někde v polovině. Je veskrze průměrná.“

„Kde ses naučila slovo veskrze?“ podivil se Adrian, který konečně našel v ledničce ananasový džus.

„Od našeho posledního setkání, což je už naštěstí dost dlouho, jsem na sobě hodně pracovala. Čtení tvých takzvaných knih k tomu ovšem nepočítám. To dělám jen proto, abych se dozvěděla, kam jsi za poslední dobu zase klesnul. Ke svému potěšení mohu konstatovat, že proces rozkladu tvé osobnosti postupuje docela rychle.“

„Ano?“ řekl a nalil do džusu kanadskou whisku.

„Co to tam šplouchá? Jsi s některou ze svých nešťastných milenek ve vaně, nebo si mícháš nějakej chlast?“

„A co když obojí? Třeba se s milenkami přímo koupu v chlastu. Teď jsem jednu právě polil portským a chci ji osušit jazykem. Tak dělej, než mi oschne přirozenou cestou. Ostatně jsi mi ani neřekla, proč voláš. Jako vždycky.“

„Někteří lidé nemají vlastní svědomí, tak na sebe to břemeno beru sama. Představ si, že jsem před třemi dny potkala dalšího člověka, který četl jeden z tvých inteligentních románů. To jsem ještě nevěděla, co v něm je, tak jsem si ho koupila. Dotyčný věděl, že jsme spolu měli kdysi něco společného. Mělo mě varovat, že se na mě tak divně díval. Ale to, co jsem v tvém románku našla, to zdaleka předčilo veškeré očekávání.“

„Opravdu? Vždyť tam není nic tak hrozného.“

„Ne? Zajímavé. Ze sebe jsi tam primitiva neudělal,“ řekla hlasem, který zněl, jako kdyby jí z hrdla proudil kapalný dusík.

„Nepíšu autobiografické romány,“ bránil se.

„Ale píšeš. Moc dobře víš, že píšeš. Jak teď před lidmi vypadám?“

„To já nevím, jak teď vypadáš. Jistě rozkošně jako vždycky.“

„Tímhle se z toho nevykroutíš.“

V okamžiku, kdy se nadechla, aby ještě něco řekla, Adrian hovor přerušil.

Adrian nenáviděl především dvě věci: svou bývalou partnerku a zemi, ve které žil.

Přistěhoval se do ní jako cizinec. Osobní chamtivost a pocit, že je kosmopolita, ho dovedly ke zradě na vlastním národu a přišel do země, o které si myslel, že nemůže být o mnoho horší než jeho vlastní. To byl ovšem velký omyl.

Ne že by Čechy nebyly hezkou zemí. Ale museli by tu žít jiní lidé.

Byli odporní na první pohled.

Kdysi se ve škole naučil kromě mnoha jiných neužitečných informací cosi o tom, že existují zdroje měkkého napětí, u kterých napětí ihned klesne, jakmile je připojíte na nějaký odpor. A přesně takoví byli Češi. Řečí spousta, ale když došlo na lámání chleba, zmizeli. Nikdy na nic neměli jasný názor. Pokud měli, podle potřeby jej měnili. Pak se vždycky ukázalo, že jej vlastně nezměnili, ale pouze přizpůsobili požadavkům momentálního posluchače. Vlastně ani neměnili názor, protože buď stejně žádný neměli, nebo si podrželi ten původní a změnu jen předstírali.

Adrian se nikdy s něčím podobným nesetkal. Jeho jediné štěstí spočívalo v tom, že žil na poměrně odlehlém místě na Novém Světě nad městem a s obyčejnými lidmi se nemusel moc stýkat. Pociťoval k nim téměř fyzický odpor. Jejich plebejství, naprostá nepřítomnost jakéhokoli náznaku aristokratičnosti a schopnosti zastávat názor déle než deset minut – to vše jej bytostně iritovalo.

Kromě toho nechápal, proč si obyvatelé Čech myslí, že jsou dokonce čímsi nadřazeni nad ostatními národy. Tak například žili v setrvalém bludu, že mají smysl pro humor. Stačil letmý pohled na odulé tváře v ulicích, se rty sevřenými, jako kdyby to byly čelisti svěráku. Od té doby, co baviči vstupovali až do domu prostřednictvím dokonalých obrazů, měli se Češi konečně čemu smát. Tak například jeden bavič několik minut monotónně opakoval pouze taková slova jako hovno, sračka, mrdat a pokoušel se mezi ně ještě dostat jakýsi náznak příběhu, což se mu příliš nedařilo. Publikum však bylo nadšené. Herec, který nejčastěji pronášel slovo mrdat_,_ se stal v anketě hercem desetiletí.

Nebylo divu, že Adrian mizel i na ty nejobskurnější akce do ciziny, kdykoli mohl.

Pokud šlo o Sorokina, Adrian zjistil, že realita je ještě mnohem horší, než čekal.

Setkali se druhý den ráno u hotelového baru. Bylo dva dny před zakončením kongresu a někteří hosté se už balili. Účast na referátech poklesla, zvláště na těch s tematikou obnovy civilizace nebo role intelektuála v postglobalizačním světě. Bylo třeba ještě stihnout nutné nákupy pro manželky a milenky, které zůstaly doma.

„Dáte si něco k pití?“ zeptal se, sotva vedle sebe zahlédl postavu hubeného muže s černým vousem a kostěnými brýlemi. Adrian nikdy netušil, jak vypadají kostěné brýle, ale jakmile je na Sorokinovi spatřil, pochopil, že to musí být ono.

„Dám si jen vodu,“ řekl nezúčastněně muž.

„To není zrovna vydatná snídaně.“

„Držím půst. Z náboženských důvodů,“ odvětil jeho protějšek.

„Je nějaký svátek?“

„Je svátek svatého Achaba Syrského.“

„O tom jsem nikdy neslyšel.“

„To mě neudivuje. Slyšel jste o Sarah Dornové?“

„Samozřejmě. Tu zná přece každý.“

„Přesně to jsem měl na mysli. Průměrná zpěvačka, která se proslavila především konzumací drog a hojným souložením. Ale zná ji každý. Jak dlouho myslíte, že bude trvat její sláva?“

„Nakolik jsem informován o jejím zdravotním stavu, tak asi tak pět až sedm let,“ řekl Adrian. „Před měsícem prohlásila, že už nebere žádné drogy, což je neklamnou známkou toho, že drogy bere. Myslím, že déle než pět let nevydrží, leda by se stal zázrak. Ale zpívá hezky.“

Sorokin se zhluboka napil vody, jako by to byl nějaký opojný nápoj.

„Achab Syrský také zpíval. On ovšem zpíval hymny, které byly věnovány Bohu. Člověk může fyzicky zemřít, ale jeho písně, protože byly věnovány Nejvyššímu, buď pochválen, znějí dál.“

„Myslím, že si už vzpomínám, učil jsem se o něm něco ve škole jako dítě,“ řekl Adrian smířlivým tónem, ačkoliv věděl, že určitý typ lidí smířlivost a tolerance popuzuje víc než proklínání.

„Svatý Achab Syrský, kterého vám nejspíš vylíčili jako fanatika, dokázal něco, na co celá staletí čekala jako na rosu božské milosti. Spojil totiž jasné a ostré vidění Proroka Mohameda s hlubokou vírou ortodoxního křesťanství. Právě jeho Řád Nejvyšších Čistých nesl jeho poselství dál, když Achaba nevěřící zabili.“

„A kdo to byl?“

„Samozřejmě Židé. Ve své nenávisti nedokázali přenést přes srdce, že tu vzniká nová podoba křesťanství, které už sami nebudou mít co vytknout. Nové definování Ježíšova božského synovství a konec modloslužby obrazů, jak ji odsoudil už císař svatý Lev III. Isaurský.“

„Nevěděl jsem, že byl svatý,“ podivil se Adrian.

„Byl za svatého prohlášen posvátnou synodou našeho státu. Pre­zident Usáma III. Božský potom jeho svátek učinil státním svátkem.“

„Zajímavé. Mohu teď trochu odbočit a zeptat se, jaký byl váš vztah k profesoru Haussmannovi?“

„Zajímavý muž. Nicméně jeden z těch, kteří mohou za utrpení tohoto světa. Falešný mesiáš. Nesl v sobě prokletí své rasy. Žijeme v době, kdy se to už zase smí svobodně říkat. Prokletí rasy,“ řekl Sorokin zálibně ještě jednou, jako by si ta slova chtěl vychutnat. „Šejdíř, který tvrdil, že lidem nabízí nesmrtelnost.“

„A nenabízel snad?“

Sorokin se suše zasmál a opět se napil čisté vody.

„Nabízel pouhý odklad. Představte si, že jste odsouzenec v cele a čekáte na popravu. Najednou přijde biřic a řekne, že máte dva dny odklad. Je snad nějaký důvod padat takovému člověku k nohám a chválit ho jako vynálezce věčného života?“

„Ale on přece lidský život učinil nekonečným. Přinejmenším teoreticky.“

„Velmi teoreticky. Jenomže jednou musí všechno zaniknout. Až vybuchne Slunce nebo z nějakého jiného důvodu sluneční soustava zanikne, může snad člověka zachránit nějaká směšná terapie?“

Adrian si objednal ještě jednu whisku.

„O tom můžeme vést intelektuální spor, ale znám mnoho lidí, které by uspokojil i odklad.“

Sorokin dopil vodu a rázným gestem zabránil číšníkovi, aby mu donesl další.

„Vím, co si o mně myslíte. To je ten šílený Rus, který je něco mezi muslimem a křesťanem, navíc pravoslavným křesťanem, možná jeden z těch bláznů, co se chtějí nechat žrát červy jako Šimon Sloupovník. Takový blázen by byl určitě schopen profesora Haussmanna zavraždit.“

„To říkáte vy.“

„Ne. To tu říkají skoro všichni. Někdo z těch tří, co bydlí na tom patře, to musel být.“

„Ano. Někdo z těch tří to musel být. Někdo z vás tří. A vy to taky víte.“

„Proč bych to dělal zrovna já?“

„Třeba ze stejného důvodu jako kardinál Pole. Nesmrtelnost vás irituje. Z čeho byste žili, vy a vaše náboženství, kdyby se ukázalo, že smrt nehrozí?“

„Mýlíte se, pane Adriane. Mohu se zeptat, zda jste věřící? Ať už jakéhokoli náboženství, ale jste snad věřící?“

„Nemám na tyto věci vyhraněný názor. Nedají se prokázat ani vyvrátit. Věřím v Boha, který je totožný s vesmírem. Jsem vlastně panteista. Jenomže jako každý panteista jsem vlastně zároveň i ateista.“

„Přesně to jsem očekával. Právě proto můžete za možný považovat takový nesmysl, jako že kvůli nějakému sotva ověřenému vědeckému objevu by se mohla zhroutit víra. Víra, která na této zemi trvá odnepaměti. Takhle už uvažovali ti, co si mysleli, že objev geocentrické soustavy nebo vyhrabání trouchnivých kostí nějakého primáta, údajně předka člověka, otřese vírou. Nic takového se nestalo.“

„To zní dost působivě. Snad bych se tím i nechal přesvědčit, jenomže také vím, že ne vždy se podle toho církve v dějinách chovaly. Proč – když je víra tak pevná – byli lidé popravováni a mučeni? Jednou proto, že uctívali obrazy, podruhé proto, že byli proti obrazům, jednou kvůli tomu, že nějakému vztahu v božské Trojici říkali jinak než jejich odpůrci, příště zase kvůli tomu, jestli se křižují dvěma nebo třemi prsty? Kdyby svět fungoval podle logiky, měl byste pravdu a já bych vám mohl v klidu věřit. Jenomže šéfové tohoto světa, a šéfy církve z toho nemůžeme vyjmout, nemají k logice občas tak blízko.“

Sorokin se zamračil jako malé dítě, které místo očekávané čokolády spolklo rybí tuk. Sevřel rty, jako kdyby chtěl zadržet malého hada, schopného vyskočit a uštknout.

„Pane, máte pozoruhodnou schopnost dotknout se druhých lidí. Mě vyvést z míry nemůžete, protože jsem pevně zakotven ve svém přesvědčení. Dovedu si však představit, že běžného člověka by vaše neustálé obviňování z ohavné vraždy muselo zmást. Kdybyste byl policista, měl byste podezřívavost v popisu práce. Jenomže jste spisovatel a podezření vznášíte vůči svým kolegům, tedy vůči lidem, se kterými byste měl jednat jako rovný s rovnými.“

„Jsem spisovatel, ale na rozdíl od vás nepíši knihy o Bohu a hlubinách lidské duše, ale vyrábím detektivky pro trh. Detektivka je samozřejmě naprostý výmysl, pohádka, která nemá s chodem reálného světa kromě fyzikálních zákonů nic společného. Když ale popíšete několik tisíc stran o vraždách a vymýšlíte aspoň trochu přijatelné motivy a rozumně uvěřitelné postavy neurážející příliš zdravý rozum, přece jenom o zločinu a jeho pachatelích přemýšlíte. A když se pak nachomýtnete ke skutečné vraždě a máte bezpečně ohraničený okruh podezřelých, prostě vám to nedá.“

„Tak to přeji hodně štěstí. Budete mít ke svému bádání ostatně dost příležitostí. Myslím, že se všichni setkáme za dva měsíce v Římě.“

„Letos máme skutečně nabitý program,“ připustil Adrian.

Když odjížděl na letiště, začalo pršet. Byl to jenom obyčejný a krátký jarní deštík. Několik poryvů větru, které předtím kdesi ukradly hrst letáků s programem právě skončeného spisovatelského kongresu, vrhalo papírovou hmotu na zdi, na autobus, jímž jeli na letiště chudší spisovatelé, kteří si neobjednali taxík, a na prezidenta PENu, který se vykolébal z hotelové recepce.

„Takový to mohl být pěkný kongres,“ řekl skoro omluvným tónem, když spatřil Adriana. „Byla to taková nešťastná událost a tak zcela cizí duchu našich setkání! Doufám, že až se za pár týdnů uvidíme na jihu, bude to všechno už minulost.“

„Uvidíme,“ řekl Adrian, ale to už se prezident soukal do ohromné limuzíny, která předjela před vchod. Adrian ještě stačil zahlédnout, jak mu prezident zamával, ale to se možná jen tak chytil opěrky, když vůz vyrazil směrem k letišti Tempelhof.

Bílé čáry super-jetů krájely oblohu jako velký modrý koláč a Adrian zamával na taxík.