3. Svobodná sibiřská republika

Kolik uhodilo, poznali delegáti kongresu hned po příletu do hlavního města. Zatímco několik podezřelých jedinců prošlo celní a pasovou kontrolou bez jakýchkoli problémů, byli mnozí literáti vystaveni důkladné osobní prohlídce. Adrian byl dokonce vyzván, aby otevřel ústa, a úředník mu do nich svítil malou svítilnou. Pak se ho pokoušeli v malé místnosti přesvědčit, aby si sundal spodní prádlo, protože je třeba zkontrolovat jeho anální otvor. To už Adrian odmítl a pravil, že v takovém případě se ihned vrací zpět do Evropy, a pokud mu to nebude umožněno, použije násilí.

„Kromě toho jsem přijel na pozvání zdejšího ministra kultury,“ řekl úředníkovi, který se dožadoval pohledu do spisovatelova řitního otvoru a neustále mával miniaturní baterkou. „Pokud mi budete pořád svítit do obličeje touhle věcí, fyzicky vás napadnu.“

Úředník velmi dlouho telefonoval, pak se zase pokoušel Adriana přesvědčit, že by se měl svléknout, a zase někam telefonoval. Trvalo to asi dvě hodiny.

„Takové jsou sibiřské zákony,“ řekl nakonec muž, když se už poněkolikáté vrátil od telefonu.

„Pak musím odjet,“ trval na svém spisovatel.

„Nemůžete odjet, protože jste ještě neprošel ani vstupní prohlídkou. Ta musí předcházet výstupní prohlídce,“ trval na svém úředník. „Pokud budete chtít odjet, budete muset kontrolu své zadní části absolvovat podle našich zákonů dvakrát. Je mi to líto, ale nemám tu uvedeno, že by bylo možno učinit nějaké výjimky.“

Mával přitom jakýmsi lejstrem. Bylo umaštěné a psané jazykem, který Adrian neznal.

Sedl si tedy na zem, zkřížil ruce na prsou a přestal mluvit. Muž opět někam telefonoval a hodně se u toho potil. Kapky kanoucí z jeho čela ještě více poničily ono lejstro. Pak odešel z místnosti a to bylo naposled, co ho Adrian viděl. Záhy se místo něj objevil jiný chlapík, vrhl se ke spisovateli, počal mu třást rukou a pokoušel se jej obejmout, což bylo vzhledem k tomu, že Adrian seděl na zemi, dost krkolomné úsilí. Nakonec ho neznámý nějak vyvlekl ven a protlačil kolem uniformovaných vojáků se samopaly až do letištní haly. Tam Adriana oslepil výbuch fotografických blesků. Protože ve zbytku světa se už dávno blesky nepoužívaly, měl nejdříve dojem, že došlo k nějakému teroristickému útoku. Během několika dalších chvil se ocitl venku před letištní budovou, kde byl natlačen do velké limuzíny. Jeho nový průvodce usedl vedle něho.

„Dáte si šampaňské?“ otázal se a ani nečekal na odpověď a vtiskl Adrianovi do dlaně velkou sklenici plnou chladného nápoje. Limuzína, která se právě rozjela děsivou rychlostí po ulici směřující od letiště, byla vybavena malým barem s chladničkou.

„Jmenuji se Boban,“ představil se a hned plynule navázal. „Náš lid miluje knihy a spisovatele,“ pokračoval, aniž se ho někdo na něco tázal.

Venku se rychle míhala krajina připomínající step. Ona to možná je step, došlo Adrianovi, když si připomněl, kam právě přicestoval. Kromě několika nízkých domků bylo venku vidět jen sem tam pár krav a koz. Letiště zřejmě leželo dost daleko od metropole, což také objasňovalo šílenou rychlost, kterou se limuzína pohybovala. Její jízda spíše připomínala únos.

„Proč jsme nevzali ještě někoho z delegátů?“ zeptal se Adrian.

„Pro každého máme vlastní vůz,“ odpověděl muž hrdě. „A za to malé nedorozumění se omlouváme, úředníci jsou někdy příliš horliví, zvláště když nedostanou včas všechny instrukce. Poslední dobou se také radikalizují určité menšinové elementy, které se za podpory zahraničních ztroskotanců z řad takzvaného exilu pokoušejí ve spojení s deklasovanými zločineckými živly destabilizovat situaci. Toho si však nevšímejte. Náš prezident má všechno pevně v rukou. Věřím, že příjemnosti zdejšího pobytu vám všechno bohatě vynahradí a poznáte, že náš stát je jednou z nejkulturnějších zemí na světě.“

Adriana trochu zlomyslně napadlo, zda třeba úředník, který bude mít na starosti hraniční kontrolu Biancy Jane, bude mít také nedostatek informací, ale to už jeho pozornost upoutal obří obraz u cesty. Měl rozměry činžovního domu a zobrazoval poněkud naivně vyvedenou postavu muže v uniformě s jakousi orientální pokrývkou na hlavě. Průvodce si Adrianova zájmu povšiml.

„Náš lid miluje našeho prezidenta Usámu III. Božského natolik, že mu staví tyto skromné památníčky.“

„Oh“ bylo to jediné, na co se spisovatel zmohl.

Na cestě k metropoli podobných výtvorů přibývalo. Dokonce se objevovaly i sochy. Některé z nich byly pozlacené a zářily do dálky jako maják. Město začínalo pásem továren, skladišť a těžko definovatelných oblastí ohraničených ploty a ostnatým drátem. Přibývalo též toulavých psů v ulicích. Přinejmenším ta zvířata vypadala jako psi, ovšem mohli to být také vlci nebo kojoti. Adrian však nikdy v životě kojota neviděl, tak si v té rychlosti nebyl jistý.

„Teď pojedeme do hotelu,“ odpověděl průvodce na Adrianův dotaz, co se bude dít. Spisovatel se pořád ještě nezbavil tísnivého pocitu, že bude vyložen na nějakém dvoře, bleskově odsouzen k smrti provizorním tribunálem a popraven ranou do týla nebo pověšen na oprátce z rezavého drátu. Uklidňoval se však tím, že to už mohli jeho hostitelé udělat dávno a nemuseli ho kvůli tomu vozit až do města.

Budova hotelu Adrianovi připomínala babylonskou věž, architektura však postrádala cokoli z orientálního půvabu. Průvodce iniciativně oznámil, že je hotel postaven v takzvaném usámovském stylu. Styl vynikal především množstvím použitého šedého betonu a jeho tvůrcem byl údajně sám prezident, který se osobně věnuje mnoha otázkám z oblasti umění, mimo jiné se zabývá také architekturou. Napsal však i několik básnických sbírek a románů.

„O čem píše?“ zajímal se Adrian.

„Především o životě našeho lidu. O tom, jak se přes všechny těžkosti život v naší zemi podobá plynoucí řece, která se dokáže očišťovat od všeho nečistého a pokojně, leč nezadržitelně plyne vpřed.“

„A vy jste četl nějaké jeho knihy?“

„Jistě,“ řekl hrdě Boban. „Všichni u nás četli skoro všechny jeho knihy, protože prezident píše i pohádky pro děti, romány pro dospívající mládež, knihy pro dospělé ženy a muže. Každá nová prezidentova kniha je událost, o které se diskutuje v celé společnosti po několik měsíců.“

Na to neměl Adrian co říci. Když zastavili před hotelem, ulevilo se mu. Budova přes svůj bizarní tvar přece jen nevypadala úplně jako mučírna, a navíc už zahlédl i několik dalších hostů kongresu. Průvodce se s Adrianem rozloučil a limuzína zase kalužemi a na­hnilým listím odsvištěla, zřejmě na letiště pro dalšího hosta.

Připojil se ke skupince horlivě debatujících kolegů. Jeden ze spisovatelů právě líčil podobný zážitek, jaký měl Adrian, jen místo anální krajiny chtěli úředníci zkoumat jeho žaludek sondou. Možná ho považovali za pašeráka drog.

„Kdybyste to viděli!“ rozčiloval se brýlatý Francouz a kapesníčkem si utíral čelo. „Špinavá gumová hadice, na kterou bych nikdy v životě ani nesáhl. Určitě ji předtím strkali do krku nějakému černochovi! A tu mi chtěli nacpat do pusy a pak až do žaludku! Trvalo mi hodinu, než jsem se dovolal konzulovi.“

„Prý je tady v každém hotelovém pokoji odposlouchávací zařízení,“ podotkl další muž. „A tajné kamery. Takže pokud máte doma manželky, tak rozumně s děvčaty, pánové. Zdejší režim se pak pokouší pomocí kompromitujících materiálů dělat ze zahraničních návštěvníků své agenty. Ani si přitom nepřijdete na žádné peníze, když vás mají tak pevně v hrsti.“

„Když nechcete, aby to na vás vytáhli, tak to nedělejte,“ vmísil se do hovoru svým oblíbeným příslovím Adrian, kterému bylo úplně jedno, co by se dozvěděla jeho bývalá manželka.

Podívali se na něj tak, jako by sám byl tajný agent. Ukonejšil je vlastní historkou z letiště. Vzali ho na milost. Stal se tak členem bratrstva otřesených_._

Po vyplnění nesčetných zažloutlých formulářů v recepci (kolonky byly předepsány jen jazykem připomínajícím ruštinu, takže do nich vepsal, co ho napadlo) vystoupal do svého patra podivným výtahem, který byl cítit prokouřeným plyšem. Otevřel si pokoj dlouhým mosazným klíčem. Byl to první hotel v jeho životě, kde neměli elektronické odemykání pokoje. Potěšilo ho prostorné dvojlůžko. Tajně zadoufal, že by se na kongresu v doprovodu Biancy mohla objevit i Justine, která se v jeho erotických představách zjevovala s vytrvalostí, jaké ve svých zjeveních nedosahovaly ani barokní madony. Sotva mohl na ostrově Jarvis okusit Justinino tělo, byla mu dívka osudem zase odňata.

Zazvonil telefon. Skutečně zazvonil a nebyl to videotelefon, ale docela obyčejný bakelitový načervenalý přístroj se spirálovým drátem ke sluchátku, jaký znal z historických filmů. Nejdříve se vyděsil, že Zuzana už ho vypátrala a pokouší se ho týrat svou transoceánskou a stále se prohlubující nenávistí. Několik vteřin váhal, ale pak sluchátko zvedl. Ozvala se Bianca Jane.

„Už jsem tady. Ale myslím, že zase hned odjedu.“

„Prožívám šťastné okamžiky, má lásko z ostrova Lesbos,“ zvolal. „Pokud odjedeš, jedu s tebou. Mám se u tebe stavit?“

„Nedoufej příliš. Justine nepřijela. Sejdeme se dole v hale. Pokud ta místnost s těmi zažloutlými fíkusy je ovšem hotelová hala, a ne předsíň krematoria. Potřebuji dávku tvrdého alkoholu. Nejdřív se ale musím trochu umýt, protože pár zdejších lidí mi už bez vyzvání podalo ruku a já mám pocit, že se na všechno nějak lepím. Tak za půl hodinky.“

Adrian potlačil zklamání nad nepřítomností Justine. Přítomnost Biancy byla přece jen dost slušnou kompenzací. Půlhodinu strávil pokusy uvést do chodu obrazovku v rohu ložnice. Po patnácti minutách konečně pochopil systém a podařilo se mu naladit tři zdejší programy. Na prvním běžely zprávy, především nekonečné záběry na pole a zemědělské stroje. Trochu to připomínalo přehlídku historické zemědělské techniky v turistických skanzenech. Na druhém programu se objevila postava v uniformě, což byl zřejmě Usáma III. Božský. Reportáže pojednávaly o místech, kde žil a která během svého života navštívil. Bylo jich mnoho. Třetí program byl pravděpodobně kulturní, protože kamera stále sledovala muže hopsající v krojích kolem ohromných ohňů. Asi to byli pastevci. Více se Adrian nedověděl, protože jazyk, který se z obrazovky linul, byl směsí ruštiny a místních dialektů. Povzdechl si a pokusil se přístroj vypnout, jenomže se mu to nepovedlo. Tlačítko zapadlo kamsi dovnitř a jemu se nepodařilo ho dostat ven ani nůžkami na nehty. Nechal tedy televizi běžet a sjel výtahem do haly.

Sotva stačil Biancu Jane políbit na tvář, vyhrkla na něj: „Už víš, kam se zdekovala Erika Bergová? Je tady. Dokonce přímo ve městě.“

„Ne, to není možné,“ podivil se. „Přece nepřijede jako ovce na kongres, aby se tu nechala sebrat. A navíc zrovna sem, do takovéhle díry.“

„Nemyslím na kongresu. Žije ale někde tady v zemi. Usáma si asi myslí, že by mu mohla nějak poradit s nesmrtelností. Nebo se chce přes ni napojit na lidi, kteří o tom něco vědí. Když už Justine tak selhala. Nebo spíš Sorokin.“

„Je to jisté, že je Erika tady?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Stoprocentně. Jeden americký novinář ji potkal na recepci na nějaké uzbecké nebo jaké ambasádě. Holka už si asi moc společenského života neužije, tak bere, co se namane.“

Adrian se zasmál. „Třeba ještě bude hrát v nějakém zdejším filmu. Pokud tady už znají film.“

„Já bych se tomu nesmála,“ usadila ho. „Vražedkyně běhá na svobodě a tebe to nechává chladným.“

Skoro ho to urazilo.

„Udělal jsem víc, než je moje povinnost. Chodím v noci po kos­telech, kde se podřezávají kohouti. Málem jsem kvůli ní zahynul v ponorce na mořském dně. Mezi kolegy platím za podivína. A i kdybych si o sobě myslel, že jsem detektiv, mám v popisu role pachatele odhalovat, a ne honit. Ostatně představ si, že by se třeba teď vynořila tady v hale, a dokonce si k nám přisedla. Mám snad vzít někomu z pánů pásek od kalhot a spoutat ji?“

Zasmála se. Z kabelky vyndala jakousi tubu. „To je uspávací injekce. Získala jsem ji od jedné nejmenované tajné služby. Prostě bys ji uspal a potom bychom přivolali policii.“

„Policii země, kde si ji hýčkají? Blázníš?“

„Mohli bychom předstírat, že přebrala, a taxíkem ji odvézt na německé nebo italské vyslanectví.“

„A tam pak bude pracovat jako hospodyně až do své smrti?“

„Zdejší úřady by ji pak možná už nechaly zatknout a deportovat.“

„Možná. Ale asi sotva, když už jí tady dali azyl a musí vědět, co je zač.“

Když odcházeli, zahlédli u baru prezidenta PENu, který tentokrát vůbec nejevil známky své obvyklé nezlomně dobré nálady. Stál u baru a s chmurným výrazem do sebe mechanicky ládoval skleničky tvrdého alkoholu. Když spatřil Biancu s Adrianem, jeho tvář se lehce rozjasnila. Ale jen lehce.

„Asi jste měli všichni pravdu. Od začátku to tady má takový divný průběh. Už víte, že každý delegát má přiděleného speciálního průvodce, který mu bude takzvaně k službám?“

„Asi příslušníci zdejší tajné policie,“ pokrčil rameny Adrian. „Ten můj se prý jmenuje Boban. Cožpak takhle se může někdo jmenovat? Ale co jiného jste čekali? Nebo si snad někdo myslel, že nás tady nechají volně běhat, abychom všechny zdejší vymoženosti odhalili sami? A vůbec, už jste slyšel, že se tu pohybuje Erika Bergová, odhalená vražedkyně a dosud jistě členka PENu?“

Mužík zalomil nešťastně rukama.

„Vyloučit někoho z klubu není jen tak. Zvlášť když po něm jenom jde policie a ještě nebyl odsouzen. Máme přece mnoho členů, kterým jdou policajti po krku. Jak mám rozlišovat mezi hodnými a zlými policisty? Celý život se starám jen o knihy a teď mám zjišťovat, kdo je skutečný policajt a kdo jen nějaký kat v uniformě. Dokonce se vyskytly hlasy mezi africkými delegáty,“ prezident ztišil hlas a rozhlédl se kolem sebe, „že byste vlastně měl být potrestán vy, protože klub kompromitujete. To jsem samozřejmě zarazil hned v počátku. Jenom jsem chtěl říci, že si nedovedete představit, s čím vším já musím bojovat.“

Adrian pokýval hlavou. „No, kdyby na to přišlo, nemusím být členem ničeho.“

Prezident chtěl začít protestovat, aby Adrianovi zabránil v nějaké nepředloženosti, když tu se k nim přiblížil Sorokin. Všichni tři ho zrentgenovali pohledem, ale Sorokin nedal nic znát.

„Jistě jste už slyšeli o nemilém obvinění, které dolehlo na naši kolegyni. Jsem rád, že se jí dostalo možnosti obhajovat se ve skutečně svobodné zemi. Nejsem si jistý, že by na půdě zanikajícího západního světa posedlého čistě formální spravedlností nedošlo třeba k justičnímu zločinu.“

„Na půdě vznikajícího východního světa, kde kvete spravedlnost neformální, se Erika jistě obhájí,“ kontroval Adrian.

„Lidé ji tu mají rádi,“ pokračoval nerušeně Sorokin. „Jezdí po celé zemi a přednáší. Například teď bude zpívat šansony našim kosmonautům v kosmickém městečku.“

„Zpívat šansony,“ opakoval bezbarvě Adrian.

„Ano. Písně o svobodě a nesmrtelnosti.“

Spisovatel by mu na to málem odpověděl nějakou příhodnou replikou, ale v té chvíli se u baru vynořil kardinál Pole. Vypadal, že je v nejlepší náladě. Okamžitě si poručil místní míchaný nápoj z jakéhosi destilátu, ovoce a ledové tříště.

„Je to určitě značná úleva, když člověk nemusí v každém kolem sebe vidět vraha,“ poznamenal.

„Křesťan ovšem musí v každém kolem sebe vidět hříšníka a z toho nemá úniku, což zase není můj případ,“ odsekl Adrian.

„Musíte rozlišit hřích jako stav a hřích jako skutek. Všichni jsme skutečně hříšníci, avšak jsou hříchy, kterých se někteří lidé nedopouští. Takže ne každý vrah je nutně smilník, a naopak. Nicméně k tomu brilantnímu detektivnímu výkonu vám gratuluji a skláním se před ním. Přesto však nejsou, pokud tomu rozumím, ještě všechny otázky rozřešeny.“

„No ano. Pořád chybí motiv. Víme kdo a jak, ale nevíme proč. To pochopitelně není uspokojující.“

„Budete v pátrání pokračovat? V téhle zemi prolezlé fízly byste to neměl jednoduché.“

„Nebude papeži vadit, že jeho kardinál s vatikánským diplomatickým pasem vede takové nediplomatické řeči?“

„Právě kardinálové si mohou říkat, co chtějí. Ostatně jsem před odchodem z pokoje našel jedno odposlouchávací zařízení pod postelí a druhé ve splachovadle na záchodě. Postel ještě chápu, ale představa, že lidé něco důležitého vykládají na toaletě, dost vypovídá o fantazii zdejší policie.“

Biancu to zaujalo. „Jak jste tu věc našel ve splachovadle? Tam se přece nikdo jen tak nedívá.“

„Nedíval jsem se tam náhodou,“ připustil kardinál. „Pod postel jsem se díval čistě ze zvyku, protože na svých četných zahraničních cestách občas prozkoumávám pokoje. Někteří kolegové, proč bych to tajil, s sebou dokonce vozí rušičku. Jenomže její podprahové bzučení mi působí migrény, takže se spoléhám na zběžnou kontrolu. Já ostatně nedělám na pokoji nic, co by nemohla tajná police vědět. A breviář se schválně modlím nahlas, dlouze a latinsky, protože ty chlápky, kteří přepisují nahraný materiál, to prý hrozně rozčiluje.“

„Ta zařízení jste zničil?“ zajímal se Adrian.

„Ale kdepak. Oni by to pak stejně dali jinam. Koneckonců je to v dnešním světě jen taková drobná lapálie.“

Adrian by si poslední výrok ještě rád nechal nějak blíže vysvětlit, ale v ten okamžik se k nim od vstupních dveří rozeběhlo několik mužů. V jednom z nich poznal Adrian Bobana, svého ranního průvodce.

„Málem jsme vás na to zapomněli upozornit,“ vykřikovali radostně jeden přes druhého. „Večer se koná pro všechny účastníky speciální představení výpravné opery z pera kolektivu našich současných skladatelů.“

„Vozy budou připraveny před vchodem v sedm. Jedinečný zážitek! To si nesmíte nechat ujít. Večeře následuje v prostorách opery.“

Všichni přítomní tak pochopili, že pokud se nebudou účastnit představení, na večeři nemají nárok.

„Nezdá se, že by naši hostitelé příliš ctili svobodu svých hostů,“ poznamenal kardinál.

„A to si představte, že jsem zažil zemi, kde si hosté nemohli dovolit nepřijít na mši,“ neodpustil si Adrian.

„V Římě ještě nikdo hlady neumřel,“ pravil kardinál.

Národní metropolitní opera byla ohromná budova postavená někdy začátkem století. Pokoušela se spojit cosi z postmoderny a secese a vypadala podle toho. Sál mohl pojmout mnoho tisíc lidí. Aby publikum z takové dálky vůbec něco vidělo, byly vpředu i po stranách umístěny ohromné obrazovky. Orchestr seděl v hluboké jámě před jevištěm, mnohem hlouběji, než tomu bývá v operních síních v Evropě, takže hudebníky prakticky nebylo vidět.

„Opera bude pojednávat o životě Usámy III. Božského,“ informovala Adriana Bianca, sotva prostudovala mnohastránkový program ozdobený zlatým lemováním.

„Obávám se, že vzhledem k závažnosti tématu bude opera dlouhá,“ povzdychl si.

To, co přišlo, však ještě předčilo jeho nejtemnější obavy. Nejen délkou.

Výprava díla byla ovšem monumentální. Od prosté chaloupky, kde stála jeho kolébka, až po horské stráně, kde mladý Usáma sváděl partyzánský boj, vše bylo vyvedeno ve skutečné velikosti. Systém otáčivé scény a spouštění obrovských kulis umožňovaly předvádět divákům nová a nová překvapení. Tak například odjezd mladého bojovníka do exilu se děl vlakem skutečné velikosti. Měl sice kromě lokomotivy jen tři vagony, ale i tak byl dojem ohromující. Sbor představující revoluční armádu musel mít několik set pěvců a jejich zpěv byl tak ohlušující, že se Adrian téměř bál zřícení stropu. První jednání skončilo sněhovou bouří, kterou se mladý hrdina prodíral ke svobodě. Kdesi ve stropě muselo být zabudováno mnoho mohutných ventilátorů napojených na chladicí zařízení, protože sníh byl opravdový. V sále se značně ochladilo, což by celkem nikomu nevadilo, protože tam beztak nebyl příliš dobrý vzduch, ale sněhové vločky začaly tát a publikum se počalo odpařovat. V pravý čas přišla přestávka. Letmým pohledem na hodinky zjistili Adrian s Biancou, že uplynuly dvě hodiny a dvacet minut.

„Není naděje, že druhé jednání bude o mnoho kratší,“ řekl.

„Měli bychom zmizet. Večeři oželíme. Mám ještě na pokoji nějaké sušenky z letadla. Vždycky si je schovávám a po týdnu je většinou vyhodím.“

„Tentokrát se nám zmizení nepovede,“ zašeptal. „Podívej se.“ Bradou ukázal k východům, u kterých stáli nikoli běžní divadelní zřízenci, ale muži v policejních nebo snad vojenských uniformách.

„Přece nás tu nebudou držet násilím,“ ohradila se. „Nejsme trestanci.“

„Takto bych to neformuloval. Snad by ale bylo lepší na sebe příliš neupozorňovat. Zvlášť pokud chceme v této zemi ještě provozovat nějaké detektivní aktivity.“

„Potřebuji na záchod,“ odpověděla.

Povzdechl si a vyšel spolu s ní z lóže. Toaletu našli na chodbě a při té příležitosti se i Adrian rozhodl, že zjistí, čemu v této zemi říkají záchod.

Nápadné bylo především množství mramoru. Byl úplně všude. Na podlaze, stěnách, stropu. Zrcadla v umývárně připomínala vybavení benátského paláce. Záchodové mísy byly rovněž mramorové a zdobené reliéfy mytologických bytostí. Jakých, to Adrian nepoznal, protože mu výjevy nebyly nijak povědomé. Asi původní sibiřská mytologie.

Vrátili se do lóže.

Už chtěli usednout, když náhle zazněly vřeštivé fanfáry. Mužík na pódiu počal cosi vykřikovat do mikrofonu. Adrian byl díky svému původu schopen ze změti neznámé slovanské řeči pochytit, že se do opery dostavil sám prezident Usáma III. Božský. A vskutku byla z lóže naproti spuštěna sibiřská vlajka a po několika vteřinách se objevil sám prezident. Nebylo ho dobře vidět. Měl na sobě bílou uniformu. Ta se lehce zablýskla a pak zase prezident zmizel v šeru lóže. Davy v sále byly těžko k utišení, začaly prezidentovi provolávat slávu, jakmile se objevil, a pokračovaly ještě několik minut poté, co se ponořil do temnot. Několik žen vzrušením omdlelo a jejich bezvládná těla museli zřízenci vynést ze sálu. Zvládli to rychle, asi byli na podobné scény zvyklí.

Když konečně nastal klid, začala druhá část. Děj nebyl už příliš srozumitelný. Šlo o pikle nějakých frakcí proti jiným frakcím, ani střílení už nebylo tolik. Sbory se navzájem obviňovaly z rozličných ideových úchylek. Oč jde, to nebyl vzdor své slovanské výbavě schopen pochopit ani Adrian. Většina účastníků kongresu tak musela být zcela zmatena a soustředit se jen na hudbu a zpěv, ale ani tady si duch nepřišel moc na své. Na Adriana padla taková tíha, že v širokém polstrovaném křesle na chvíli dokonce usnul. Probudilo ho až víření činelů a bubnů. Chvilku si myslel, že je zase na palubě Nautilu, který zrovna narazil na korálový útes. Bleskově se však zorientoval, zvláště když spatřil na scéně něco neuvěřitelného.

V roli stylizované Matky Vlasti nebo něčeho podobného se náhle zjevila Erika Bergová. Oděna byla v bělostnou tuniku, ze které vyčnívaly bělostné paže. Ty herečka neustále vzpínala k obloze a zpívala se silným přízvukem o svobodě a podobných vznešených tématech. Publikum ji odměnilo potleskem na otevřené scéně. Pak ještě zapěl sbor a opera náhle skončila. Zdejší lidé už dílo asi znali, protože okamžitě povstali a aplaudovali, zatímco zahraniční návštěvníci se na sebe několik vteřin rozpačitě dívali nevěda, jestli už je konec. Pak také povstali a vlažně zatleskali.

„Probuď mě,“ řekl Biance.

„Už nespíš.“

V ten okamžik vtrhnul do lóže Boban spolu s průvodcem Biancy.

„Nyní bude následovat slavnostní recepce na počest Jeho Excelence prezidenta a našich vzácných hostů,“ vykřikoval Boban a poskakoval přitom na místě samou netrpělivostí. „Nejdříve však vzdáme poctu našim umělcům na malém neformálním setkání.“ A hned oba vlekl pryč dlouhou chodbou, potom dolů po mohutném schodišti, pak ještě níž vrzavým výtahem, který Adrianovi připomněl výtahy vatikánské. Ocitli se v nějakém sklepě vedoucím k šatnám umělců. Jak postupovali, provoz na chodbách houstl. Vynořovala se tu řada dalších průvodců, kteří před sebou postrkávali jednotlivé delegáty kongresu, mezi nimi se proplétali číšníci s ohromnými mísami plnými tropického ovoce a pečeného masa. Několik černochů, které by v přítmí téměř nebylo vidět, nebýt jejich bílých fraků, neslo na zlatých podnosech velké homole vařené rýže. Jeden ze sluhů Adrianovi málem vypíchl oko pavím pérem. Pávy totiž přinášeli též, dozlatova upečené, nebo to možná byla nějaká podobná drůbež, co jenom jako pávi vypadala.

„Už tam skoro jsme,“ ujišťoval Boban a vypadalo to, že ze všeho nejraději by Adriana za sebou táhl za ruku. Bianca mlčela, a pouze když ji míjel malý chlapec s dávkou banánů, jeden mu nenuceně sebrala, oloupala, snědla a slupku hodila na zem.

„Pokud na ní uklouzne Jeho Excelence prezident, bude to mít nedozírný mezinárodní dosah,“ upozornil ji spisovatel.

„Přesně to jsem měla na mysli,“ zasyčela.

Během vteřiny se ocitli ve velkém podzemním sále s dlouhými stoly, kde už bylo připraveno pohoštění, kromě lahůdek také velké skleněné džbány s vínem několika barev. Aniž si stačili vydechnout, zjevil se za velkého lomozu sám prezident. Musel asi vstoupit tajným vchodem, protože nebylo myslitelné, že by se proplétal tím karnevalem na chodbách.

„Hurá, hurá!“ vykřikl Boban a okamžitě se k němu přidala celá řada dalších lidí. Prezident jen krátce pokynul zástupům a zase někam zmizel, možná do některého ze salonků lemujících sál.

Mezi účastníky bylo mnoho herců a zpěváků z představení. Zůstali ve svých kostýmech, což dalo akci charakter večírku s maskami. Průvodce se také někam vytratil, ale Adrian si byl jist, že se zase v pravý okamžik vynoří.

„Krásný večer, není-liž pravda?“ zaslechl náhle. Otočil se. Vedle něj stála Erika Bergová.

„Prima maska,“ řekla Bianca. „Tahle paní vypadá přesně jako ta ženská, co ji hledá Interpol.“

„Ani jsem si nevšimla,“ řekla herečka lhostejně.

„To bude tím, že v zemi, kde je policajtem každý druhý, nikdo policejní aktivity ani nevnímá,“ poznamenal Adrian.

„Čekala jsem, že se staří známí přivítají vřelejším způsobem,“ řekla a pozvedla na počest starých známých sklenku vína. „Tak na svobodu. A na váš skvělý detektivní výkon.“

„Ještě je na zemi několik demokratických zemí, kde nezrušili trest smrti,“ pravila Bianca. „V jedné z nich vás časem pověsí. Zčernalý jazyk vám bude viset z pusy a obsah vašich střev se ocitne na podlaze pod šibenicí.“

„Jak jsou dnes ty mladé děvenky nechutné,“ zatvářila se Erika zklamaně. „Mohl to být takový hezký večer. Vlastně co máte proti vraždám? Sám jste kdesi napsal, že vražda je krásná.“

„Vražda je krásná. Ale musí to být čestná, dobře vymyšlená vražda na úrovni. Vražda jako hra. Vražda dýkou s perleťovou rukojetí. Ne polévání nevinných benzinem a házení ohořelých těl do hromadných hrobů. Krásná vražda je umělecké dílo a taky jen v uměleckém díle se vyskytuje. Skutečné vraždy jsou odporné a na motivu nezáleží.“

„Co vy víte o motivech,“ pohodila herečka hlavou.

„Jen povídejte,“ vyzval ji.

„Dnes už na to nebude čas,“ zavrtěla hlavou. „Přijeďte třeba do kosmického městečka. Odlétám tam zítra. Tam si najdeme chvilku a možná se něco dovíte.“

Zatvářil se zklamaně. Představa, že bude muset putovat do stepi přes několik vojenských pásem, aby mu herečka milostivě řekla něco, co by mu mohla říci teď, jej nenaplňovala nadšením. Než však stačil nějak zareagovat, přitočil se k Erice pán v černém obleku a odvedl si ji stranou. Pak zmizela a do konce večera už ji nikdo nespatřil.

Na konci hotelové chodby, na místě mezi požárním hydrantem a černou skvrnou od cigarety či doutníku na červeném běhounu koberce, se právě v okamžiku, kdy se Adrian chystal vstoupit do svého pokoje, odlepil od stěny muž v dlouhém kabátu a s černými vousy a přistoupil blíže.

„Máte chviličku?“ Tón otázky byl takový, že záporná odpověď nebyla myslitelná.

„Dám vám jednu minutu. Jsem velmi unaven a jdu spát.“

„Dáte mi dvacet minut. A pozvete mě dál,“ konstatovala postava a Adrian neodporoval.

„Nebudeme ztrácet čas,“ pravil vousáč. „Kdyby byla Erika Bergová motýl, dokázal byste ji přišpendlit silou svých argumentů tak důkladně, že by se ani nepohnula. Ale madam Erika není motýl. Proto ji potřebujeme dostat do země, kde bude postavena před řádný soud. Vy na tom budete spolupracovat.“

„Budu?“

„Chcete své dílo vidět dokončené. A uvidíte ho.“

Sundal si kabát, velmi systematicky ho složil do čtverečku a položil před sebe na stůl. Adrian ještě nikdy neviděl člověka, který by kabát skládal do čtverečku.

„Chcete, aby ta žena skončila za mřížemi. Vlastně ne, vy chcete, aby visela. Ale takový sen se naplňuje jen těžko. Nikde na Západě už se nevykonává trest smrti. Je však jedna svobodná země na pomezí Východu a Západu, kde může rameno spravedlnosti dopadnout s patřičnou tvrdostí. Ale potřebujeme tu dámu dostat odsud.“

„Jaká země?“

„Leží mezi Středozemním a Rudým mořem.“

„Ach.“ Byl to jediný zvuk, na který se Adrian zmohl. U Zdi nářků by to nemohlo znít autentičtěji.

„Proč by zrovna vaše země měla zájem na potrestání viníka, který zabil nějakého Němce?“

„Profesor Haussmann nebyl nějaký Němec_._ Byl naším občanem. Proto bude namístě, když využijeme svého práva a budeme chránit každého, kdo má v kapse náš pas. A bude správné umožnit paní Bergové malý výlet.“

„To se vám legálně nemůže podařit.“

„Spolupracujeme s dalšími poškozenými zeměmi,“ řekl muž.

„Ty jsou jen tři,“ uvažoval nahlas Adrian. „Německo, Vatikán a Standard Island. Jinde už snad Erika nevraždila.“

„Jste blízko. Nebudu zapírat, že církevní stát nám slíbil jistou logistickou podporu. Jsme si jisti, že ani vy nám neodmítnete svou pomoc.“

„Co pro vás mohu udělat?“

„Není to složité. Bude stačit, když dotyčnou paní uvedete do stavu, kdy nebude jaksi vládkyní svého těla. Potom už se jí ujmeme my. Dostat ji odsud nebude těžké. Máme v tom jisté zkušenosti.“

„Nesdělil jste mi žádné technické podrobnosti.“

Muž s černým plnovousem si zamyšleně přejel prostředníkem levé ruky po spodním rtu.

„Váš přístup se mi líbí. Takoví lidé už dnes skoro neexistují. Nezapřete v sobě autora detektivek. Žádná zbytečná slova. Akce. Jen to, co je třeba, aby věc došla k cíli.“

„Poslouchám.“

„Vhodným místem je kosmodrom, kde má dáma vystupovat. Pokud je nám známo, máte šanci se s ní setkat o samotě. Potom ji uvedete do bezvědomí. Příslušnou technikou vás rádi vybavíme. Zbytek už bude naše práce.“

„A mě potom zavřou za účast na únosu?“

„Nemějte žádné obavy,“ zasmál se muž. „Všechny stopy dovedou místní přihlouplé úřady k tomu, že za viníka budou pokládat Německo. My totiž často spojujeme příjemné s užitečným.“

„Mám nějaký čas na rozmyšlenou?“ zeptal se Adrian.

„Ale vy jste se už přece rozhodl,“ pravil vousáč. „Zítra odletíte na kosmodrom. Na místě vás kontaktuje náš člověk a dá vám vše, co potřebujete. Vybavení, pokyny. Třeba i sebedůvěru, pokud ji budete potřebovat.“

„Jak ho poznám?“

„Poznáte. Tím jsem si naprosto jist. Vy už ho přece znáte.“

„Nemám tušení, o koho se jedná.“

„To je právě ta ideální kombinace,“ zasmál se. „Dobře ho znáte, a přitom ho neznáte. Představí se vám heslem. To heslo zní: Smrtelnost_._ To se nedá zapomenout, že? A přitom je mnoho lidí, kteří by takové heslo zapomněli hned. Ke své škodě. Řekněte, není život rozkošný?“

Tato noc neměla mít konce. Sotva Adrian vystrnadil agenta nejmenované rozvědky, ozval se telefon na nočním stolku. Vyzváněl tak neodbytně, až z nábytku málem spadl. Adriana nenapadlo nic jiného, než že to musí být Zuzana, takže doufal, že se přístroj svou snaživostí nakonec nějak zalkne. Zvuk byl však natolik agresivní, že nakonec s očekáváním nejhoršího sluchátko zvedl.

„Tady recepce,“ ozval se huhlavý hlas. „Máme tady pro vás skvělou nabídku. Naše asistentky jsou připraveny se vám věnovat.“

„Jsem dnes večer dost unavený,“ zavrčel. „Snad někdy jindy.“

„Ó, to nikoli,“ ozvalo se ze sluchátka. „Uvidíte, že budete velmi spokojen. Naše asistentka už jde k vám.“

Než stačil dát najevo, že velmi spokojen bude pouze tehdy, když se mu nedostane žádné asistentky, muž telefon položil. Adrian seděl na posteli a očekával jen to nejhorší. Záhy se ozvalo zabušení na dveře. Kdyby měl u sebe zbraň, otevřel by dveře jen s ní, ale neměl.

„Jsem Michaela, ahoj,“ řekla blondýna neurčitého věku mezi dvaceti a třiceti a políbila ho na tvář.

„Máš tu šampaňský? Já miluju šampaňský.“

„Myslím, že tu nemám šampaňské.“

„Ty jeden,“ zahrozila mu prstem a z brašny, kterou měla přehozenou přes rameno, vyndala zelenou lahev. „Ještě je vychlazený. Ale ňáký skleničky tu máš, ne?“

Na nic se neptala a vydala se do kuchyňky, kde skutečně našla dvě sklenky, každou jiné velikosti.

„Tohle pití já miluju,“ řekla a na Adriana se ani nepodívala. „Nechceš to votevřít?“

„Nechci,“ zavrčel.

Otevřela lahev sama a naplnila obě skleničky. Tu větší podala Adrianovi.

„Nemohu se zbavit pocitu, že do tohoto skla tu už desítky lidí odkládaly své umělé zuby,“ neodpustil si.

„Jo, to je možný,“ řekla nevzrušeně. „Tak na tebe!“

Vyklopila do sebe obsah během dvou vteřin.

„Brousí, co?“ použila obrat, který Adrian neznal. „Ještě si dáme.“

Sám pouze usrknul. Zdálo se mu, že obsah sklenky má jakousi kořeněnou chuť. Možná to tak mělo být, ale nebyl si jistý. Zavrtěla hlavou.

„Nepiješ. Takhle budeš brzo nemocnej.“

„Nemocný budu, když mě nenecháš spát. A nechci teď pít, aspoň ne s někým. Nemám ani zájem o sex.“

„Ty jeden,“ zahrozila mu znova prstem. „Svlíkneme se?“

„Určitě se svléknu. Ale jen proto, abych si odpočinul.“

Neposlouchala ho. Jedním pohybem si stáhla blůzku a dalším rozepnula pásek u krátké sukně. Pak přišly na řadu punčochy a nakonec před ním zůstala jen v kalhotkách a podprsence.

„Je to snad způsob, jak kompromitovat zahraniční hosty? Je tu skrytá kamera, abyste mě mohli vydírat? Nebo si to pouští Usáma doma pro zábavu?“

„Nemenovat!“ zašeptala a přitiskla mu dlaň na ústa. „NE-ME-
-NO-VAT!“ opakovala.

„Kolik tahle legrace stojí?“ zeptal se rezignovaně.

Řekla mu částku. Byla to směšná suma.

„Dám ti to, když hned odejdeš.“

„Nemohu hned odejít,“ protestovala. „Řekli by, že špatně dělám svou práci, a že kdybych tu zůstala dýl, vydělala bych víc. Mohla bych vo tu práci přijít. Mám doma dítě. Jak bych se podívala do očí rodině? A svýmu manželovi?“

„Ty máš manžela?“ zaúpěl.

„No jasně. Nejsem snad dost hezká?“

„A co tvé práci říká?“

„Ale to on přece neví. On si myslí, že jsem průvodkyně cizinců. Tak co, můžu tady zůstat?“

„Lehni si támhle na gauč,“ přikázal jí. „Ráno odejdi, až budeš potřebovat. Nebuď mě. Peníze si vezmi hned.“

Pečlivě si částku přepočítala.

„Nechceš ani trochu fiky fik_?“_

Zaúpěl.

„Chudáčku,“ podívala se na něj s jakýmsi soucitným pochopením. „Mohla bych ti třeba uvařit skvělý bylinkový čaj. Ulevuje všem bolestem. Mohla bych…“

„Mohla bys být chvíli zticha. To by ulevilo mým bolestem. Pokud už tady musíš zůstat, lehni si támhle na ten rozvrzaný kus nábytku, ráno odejdi a řekni, že jsem byl velmi spokojen. Kdykoliv to potvrdím písemně.“

Posmutněle si sedla na kraj postele, stále ještě jen v kalhotkách a podprsence. Adrian si všiml, že ačkoliv její prádlo nepochybně pocházelo z Evropy, bylo už na několika místech dovedně vyspraveno jemnou nití.

„Chceš si ještě dát to vaše šampaňské?“ řekl nakonec.

„Dáš si se mnou?“ ožila mírně.

„Dejme tomu, že si trochu dám.“

Dolila do obou sklenek.

„Já nejsem žádná prodejná holka,“ ujistila ho a jaksi automaticky si vzala jeho peřinu a zakryla si nohy. „Prostě jen dělám to, co umím.“

„A děláš to často?“

„Každej den nebo vobden. Jak to vyjde. Není to špatná práce.“

„Je to hodně špatná práce,“ řekl. „Musíš předstírat rozkoš s lidmi, kterým zapáchá z pusy, kteří si několik dní nevyměnili spodní prádlo, s lidmi, kteří jsou hluboko pod tvou úrovní, ale mají peníze, aby si koupili tvé tělo.“

„A ty snad nemáš rád holky? A nekupuješ si je? Všichni od vás si je kupují.“

„Mám rád holky, ale já se velmi pečlivě myji.“

Zvrátila do sebe další sklenici.

„Jste všichni stejný. Myslíte si, že mejdlo smyje, co ste zač. Že voňavkou něco překryjete.“

„Pozor,“ řekl. „Já jsem si tě nezavolal. Poslali mi tě.“

„Co na tom záleží,“ řekla a pokračovala v konzumaci alkoholu. „Voni dobře vědí, kam poslat a ke komu. Nikdy se nemejlej.“

„Dnes se zmýlili,“ namítl.

„Nezmejlili. Vo den dřív nebo vo den pozdějc bys to vzal. Maso jako maso. No jo, nakonec je holka jako já samozřejmě ráda, když ten chlap aspoň moc nesmrdí. Většinou smrděj skoro všichni. Ze všech votvorů, co jich na těle maj. Z huby, zadku, nosu, snad i z uší. Je to takovej hnus, že někdy málem vomdlím.“

Znovu se napila. Jako by to už nebyla ona, kdo mluví, ale spíše se z ní dral jakýsi vnitřní hlas, kterému přestala bránit.

„Madam, nejsem si jistý, že zrovna takhle máte získávat nové klienty.“

„Já nemusím nikoho získávat, stejně nakonec přilezou sami. V tomhle městě mnoho možností nemaj, leda by chtěli píchat všechny chotě zasranýho Usámy, peklo ho pohlť.“

„Říkala jsi sama, že je lepší nejmenovat,“ upozornil ji.

„Seru na to,“ vyprskla z úst šampaňské. „Stejně bude brzo revoluce a tomu kreténovi zakroutí někdo krkem, až mu polezou střeva spodem. Nebude to dlouho trvat. A dočká se dlouhý a těžký smrti, tím jsem si jistá, protože to Bůh nedopustí, aby takovej zkurvysyn utek spravedlnosti.“

Pozorovala, jak je Adrian poněkud nervózní, a pak ho mateřsky pohladila po vlasech.

„Ale chudáčku. Já myslela, že lidi tam vod vás se už nebojej ničeho kromě manželek. A vy se klepete před nějakým pošukem, ještě navíc cizím, co na vás nemůže.“

„Přijde na to,“ odporoval. „Ráno mi na letišti chtěl nějaký chlap strkat gumovou hadici do konečníku. Jak mohu vědět, že to není nějaký místní zvyk?“

Michaela už pila rovnou z lahve, protože viděla, že Adrian si stejně do své sklenky nedolévá.

„Místní zvyk je strkat tam podezřelejm rezavej ostnatej drát, až jednomu vykoukne z uší. A podezřelí jsou tu všichni, jenomže dráty se používaly tak často, že už došly. Vím vod holek, co si je zvou do důstojnickejch klubů v kasárnách, že mnoho oficírů už zdrhlo někam do lesů a vzali si s sebou zbraně, mapy, peníze. Ztrácej se lidi z ministerstev a policie, dokonce i vod tajný policie. A určitě nemizej v podzemních mučírnách, jak to bejvalo dřív. Prostě zdrhli. Některý s celejma rodinama. Ne, tady se to všechno posere a nebude to dlouho trvat.“

„Co pak budeš dělat?“

Pokrčila rameny.

„Asi budu dál šukat za prachy. Ale jenom pro sebe. Jim už nebudu dávat nic, protože voni budou fetovat kytky nebo se houpat na šibenici.“

„Takže s nimi máš přece jenom něco společného?“

Mávla rukou a snad mu i chtěla i odpovědět, jenomže ji přemohla únava. Pomalu se sesula na bok a pak začala oddechovat.

Adrian se tedy přesunul na gauč, přikryl se županem a pokoušel se usnout. Když se mu to konečně podařilo, zdálo se mu cosi o rezavých ostnatých drátech, kterými se mu Michaela pokouší ovinout přirození a říká u toho: „Ale revoluce to potřebuje, miláčku. Měl jsi se mnou víc pít.“

Když se ráno probudil, už tam Michaela nebyla. Dokonce i lahev šampaňského zmizela a pokrývka byla pečlivě složená. Když se myl v koupelně, všiml si, že na čele má sotva viditelnou červenou skvrnu. Prostředníkem setřel barvu a přičichl k ní. Byla to zřejmě laciná dámská rtěnka.

Nebyl si jistý, ale možná potkal jedinou prostitutku na světě, která políbila klienta, a to dokonce ve spánku.

Ve vojenském vrtulníku, který směřoval do sibiřského Hvězdného městečka, byl kromě několika důstojníků ještě Boban a Bianca. Navenek její přítomnost zdůvodnili tím, že čtenářky Hypatie se dožadují reportáže o skutečných mužích a ti jediní už žijí pouze na sibiřském kosmodromu.

„To je poněkud přehnané,“ pravil Boban. „Máme tu i celou řadu jiných vynikajících mužů, o kterých by ženy v zahnívajícím západním světě měly vědět. Například naši dělníci, sportovci, námořníci na ponorkách a agronomové. Jsem si jistý, že před takovými vzory mužnosti by mnohá západní filmová hvězda zbledla. Ale jsme rádi, že máte sami od sebe zájem o život našich nejlepších průkopníků.“

Pohled z vrtulníku prozradil Adrianovi všechno, co potřeboval o této zemi vědět. Většina povrchu byla tvořena lesním porostem a neurčitými travnatými plochami. Jenom čas od času se objevilo pár malých políček. Silnic nebylo mnoho, byly klikaté a většinou zřejmě jen z uježděné hlíny a štěrku, takže se při každém dešti musely proměňovat v bažinu. Kromě občasného průmyslového města, které bylo vidět už na desítky kilometrů daleko, protože nad něj stoupala oblaka smogu, mezi viditelnými lidskými sídly převažovaly vesnice. Na nemnoha cestách, které je spojovaly, bylo velmi málo aut. Nejnápadnější býval ve vesnicích kostel, bílý se zlatými kupolemi, velkou dvoranou a nezvykle štíhlou věžičkou, pravděpodobně minaretem.

Pak asi na tři čtvrtě hodiny zmizela všechna lidská obydlí z dohledu.

„Poblíž kosmodromu není z bezpečnostních důvodů dovoleno nic stavět,“ vysvětlil Boban. „Naše rakety jsou samozřejmě zcela bezpečné, ale mohlo by se stát, že by odpadávající stupně raketových nosičů mohly způsobit škodu. Naše země je ostatně velká a není třeba osídlovat všechny části.“

Kosmodrom bylo možno poznat už z dálky podle odpalovacích ramp.

„Fotografování není dovoleno,“ poznamenal Boban, aniž měl někdo z cestujících něco takového v úmyslu. Adrian si nechal pro sebe, že podrobné fotografie a plány kosmodromu pořízené z družic viděl před týdnem v jednom zábavném časopise pro mládež.

Hned po přistání na betonu zdejšího letiště se k nim přihnalo několik důstojníků. Dívka v kroji přistrčila k oběma „přátelům delegátům“ chleba a sůl a Biance s Adrianem nezbylo nic jiného než se přivítacímu ceremoniálu podrobit. Vzápětí se v rukou důstojníků objevily lahve bez jakékoli viněty a kalíšky a nejvyšší šarže počala nalévat.

„Na zdar vašeho uměleckého úsilí!“ zvolal důstojník a vypil kalíšek na jeden zátah.

Adrianovi se podařilo ho napodobit, Bianca se při podobném pokusu poněkud zakuckala, což důstojníky pobavilo.

„Na zdar našeho velkolepého kosmického programu,“ pokračoval další muž v uniformě a tak se celý rituál opakoval ještě asi třikrát.

„Chtějí nás uvést do stavu změněného vědomí, abychom nevnímali, co se děje,“ zašeptala Bianca.

„To je jediný stav, ve kterém se dá zdejší realita přežít,“ odpověděl spisovatel.

Z následující povinné prohlídky kosmického střediska si oba mnoho nepamatovali, protože jejich mysl byla skutečně obestřena příjemnou mlhou. Během oběda pochopili, že hlavním cílem kosmodromu je agitační činnost a kosmické lety jsou jen nutné zlo. Oběd se totiž konal pod širým nebem, na několika rožních se opékaly ohromné kusy masa, v proutěných koších se vršily nesčetné bochníky tmavého i bílého chleba, všude cinkaly nezbytné lahve a mezi tím vším se proplétaly postavy návštěvníků z různých koutů země: učitelky, dělníci, vojáci, mladé dívky v krátkých sukénkách, mladé dívky zahalené od hlavy až k patě, starci s dýmkami, policisté, námořníci a několik psů. Stejně jako každý muslim musí jednou za život navštívit Mekku, musel zřejmě každý občan této země navštívit tento kosmodrom a zahledět se do příslibu nebe.

„Večer vás čeká malé překvapení,“ zašeptal Adrianovi náhle Boban. „Veliká umělkyně, naše nezapomenutelná Erika Bergová, která nalezla v naší zemi svůj nový a definitivní domov, se s vámi chce setkat.“

„To je vynikající nabídka,“ řekla za Adriana Bianca. „Pan spisovatel jí velmi rád využije.“

„Poslyš,“ přitočil se k ní jmenovaný, jakmile Boban zmizel kdesi v davu jásajících občanů, „možná bys neměla tolik mluvit. Ať řekneš cokoliv, zní to vždycky jako ironie. Asi bych ti měl něco prozradit, i když to nebudeš brát vážně. Vyslal mě sem agent nejmenované rozvědky a mám tu splnit zásadní poslání. Uspat Eriku, aby mohla být deportována a předvedena k výkonu spravedlnosti. Stane se tak hned v okamžiku, kdy se tu na mě napíchne jejich kontaktní osoba.“

„A uděláš to?“

„Vždycky jsem si přísahal, že se nikdy nezapletu s žádnou tajnou službou a že se nikdy podruhé neožením. V tomto případě se obávám, že první slib poruším. Využiji Eričina sentimentu, a i kdyby to proti mně mělo poštvat všechny sibiřské medvědy, zkusím to.“

„Čím ji budeš uspávat? Předčítáním svých knih?“

„Sršíš vtipem. Má se objevit někdo, kdo se představí heslem a řekne mi vše podstatné. Víš, jaké je to heslo? To tě pobaví.“

„Nepobaví,“ řekla Bianca. „Heslo zní: Smrtelnost.“

„Takže všechno je to nakonec podvod a komedie,“ řekl smutně, když se s Biancou a lahví vodky uchýlil do jakési dřevěné boudy daleko od hlučícího davu. „A taková to byla romantická historie. Časopis Hypatia, lesbická láska, spisovatelské přátelství. A je to jako vždycky. Všechno podfuk. Tajné služby, intriky, hesla, Blízký východ a takováhle veteš. Kdy už tohle všechno skončí a budeme žít jako normální lidé?“

„Vidíš to příliš tragicky,“ zasmála se Bianca. „Vždyť já skutečně pracuji v časopise Hypatia a mám ráda ženy. Ostatně v určitých případech je prostě třeba, aby se žena plnící úkol nezapletla s žádným mužem. A co záleží na tom, že mým hlavním zaměstnavatelem je někdo jiný? Skutečně jsem z Itálie. Moji prarodiče se kdysi z bezpečnostních důvodů přestěhovali z Itálie do Haify. Moji rodiče se zase z bezpečnostních důvodů přestěhovali z Haify do Itálie. A co má být? Od sedmnácti let pracuji pro starou vlast. Do podrobností nebudu zacházet.“

„Takže ten návrh na uspání Eriky jsi nejdříve vyzkoušela jen tak, aby bylo vidět, jak zareaguji?“

„Tak trochu. Ukázalo se, že pro tebe je největší překážkou tech­nický problém. Takže se prostě našli lidé, kteří ti ho pomůžou vyřešit.“

„Takže od našeho prvního setkání v Římě je všechno jen služební záležitost?“

Skoro se urazila. „Já nerozlišuji mezi svým osobním životem a tím, kterému ty říkáš služební. Všechno dělám naplno.“

Podívala se na hodinky.

„Podle našich zpráv má dnes večer Erika vystoupit s pásmem vlasteneckých sibiřských písní ve zdejším kulturním domě. To je ta šedá betonová stavba kousek od letiště. Po vystoupení se s Erikou setkáš, pokusíš se s ní navázat příjemnou konverzaci a nakonec ji dostat k sobě do pokoje.“

„A tam se s ní mám pomilovat? Práce pro tajné služby se mi začíná líbit.“

„Nezačíná. Ale to nevadí, úplně stačí, když uděláš, co po tobě chceme. Bude pochopitelně vhodné, když ji dostaneš do stavu, kdy nad sebou nebude mít velkou kontrolu. Dáš jí do nápoje uspávací látku. Dostaneš kostky ledu, ve kterých je zmražená příslušná droga. Sobě je nasypeš taky, aby to nebylo nápadné. Uspávací vrstva je však dost pod povrchem. Za normální pokojové teploty ti přibližně tři minuty nic nehrozí. Pak odtaje horní vrstva a začne působit ta spodní. To už nic nepij. I kdyby ses napil, nic ti nehrozí, látka je neškodná. Pouze tě uvede do stavu příjemné euforie a potom usneš. Bude ale jednodušší, když zůstaneš vzhůru.“

„Jak vysvětlím místním úřadům, co se stalo?“

„Snadno. Všechno bude maskováno jako teroristická akce místních odpůrců režimu. Nikoho ani nenapadne, že s tím máš něco společného. Ještě dlouho si tu budou myslet, že jde o dílo místních partyzánů, které naštvalo, že si režim našel takovou slavnou stoupenkyni.“

„A pak?“

„Pak bude obnovena spravedlnost.“

Chvilku ji sledoval. Výraz její tváře byl jiný než kdykoli předtím. Takto se jí oči neleskly ani v Římě v podzemí baziliky, ani na ostrově Jarvis.

„Kdyby ti oni přikázali, že se se mnou v zájmu vlasti máš vyspat, udělala bys to?“

Mávla rukou. „Už jsem udělala v zájmu vlasti horší věci.“

„Děkuji. Už jsem vyslechl lepší lichotky.“

„V dětství chtěli, abych se často koupala v Mrtvém moři. Že je to zdravé. Kolikrát za život ses koupal v Mrtvém moři?“

„Asi tak dvakrát.“

„Směšné.“

Už se na nic neptal.

Vystoupení Eriky Bergové bylo jednoznačně jedna z nejpříšernějších akcí, jakých se kdy Adrian musel účastnit. V metropolitní opeře se ubohost dala ještě skrýt za pompézními kulisami. Tady nepomohlo nic. Kulturní dům byl šedivou betonovou krychlí. Stěny byly potaženy tapetami neurčité barvy. V prvních řadách zasedli velitelé a oblastní hodnostáři nějakých výborů, v dalších kosmonauti a pracovníci kosmodromu. Jen málokdo tu měl rodinu, takže sál byl plný mužů. Pokud se objevily ženy, byly to postarší dámy, na kterých nejvíce upoutával výraz podrážděných medvědic.

Erika zapěla několik písní v místní řeči. Bylo jasné, že se jazyk naučila narychlo, vlastně že se asi vůbec neučila, že pouze zhruba tuší, o čem texty jsou, a pochytila cosi z výslovnosti. Publikum bylo přesto nadšené, nebo se tak aspoň tvářilo. Především Bianca tleskala jako smyslů zbavená a nakonec vyskočila ze sedadla a volala „bravo, bravo!“. Adrian ji chytil za ruku a strhnul zpět.

„Vlastně nevím, jestli jsi ještě kamarádka,“ zasyčel jí do ucha, „nebo agentka tajné služby, ale jestli budeš takhle vyvádět, přestanu s tebou udržovat i pracovní kontakty.“

Bianca ho nevnímala, zuřivě tleskala a volala dál „bravo, bravo!“, jako kdyby nebyla na Sibiři, ale v milánské La Scale.

Sotva vystoupení po několika přídavcích, které si publikum vynutilo, skončilo, zjevil se vedle Adriana Boban.

„Umělkyně si přeje se s vámi setkat.“

„Jsou pozvání, která se neodmítají,“ odpověděl.

„Bav se dobře,“ řekla mu Bianca, a jakmile se Boban otočil, vyndala z kabelky malou krabičku.

„Je tam malá termoska, vypadá jako krabička čokoládových bonbonů. V ní najdeš kostky ledu, které mají stejný tvar jako ty, které používají ve zdejších hotelových ledničkách. Víš, co máš dělat.“

„Jak poznáte, že je po všem?“

„Poznáme, neboj. A pokud se s ní stihneš pomilovat, budeš mít zvláštní výsadu. Po tobě se s ní budou milovat už jen červi a hnilobné bakterie. Dej si záležet.“

Zákulisí zdejší scény bylo ještě otřesnější než v metropolitní opeře. O to bylo upřímnější. Malby na stěnách zcela zjevně pocházely z rukou místních techniků, kteří splnili zakázku. Rakety, oblaka, postavy mužů ve skafandrech, jásající lid, dokonce několik sibiřských zvířat, která Adrianovi ze všeho nejvíc připomínala velké jeleny.

„Nepůjdeme někam?“ navrhla umělkyně, jako kdyby chtěla spisovateli jeho tajný úkol ulehčit.

„Můžeme jít ke mně,“ navrhl a tajně zadoufal, že herečka jeho výzvu nepřijme a on se nebude muset ujmout jidášského úkolu.

„Ano,“ řekla unaveným hlasem.

Připadala mu najednou nějak starší.

Vojenské terénní vozidlo přivolané všudypřítomným Bobanem posloužilo jako neoficiální taxík. Ještě v zapáchajícím hotelovém výtahu Adrian zvažoval, zda celou akci nevzdá. Poprvé v životě ho napadlo, že kdyby zůstal sedět ve svém pražském bytě, bylo by mu na světě lépe.

„Dost mizerné ubytování, že?“ obrátila se na něj, jakmile vstoupili do pokoje.

„V Evropě jsem zažil lepší,“ pokrčil rameny.

Míchal pití. Zatím do něj led nevložil. Zdůvodnil si to tím, že nejdříve něco popijí jen tak, aby se uvolnila atmosféra.

Erika se usadila na gauči a sklenici stiskla mezi stehny. Během tří metrů chůze od Adriana ke gauči dokázala její obsah vyprázdnit z poloviny.

„Je poprava vrahů proti spravedlnosti?“ zeptala se.

Jako kdyby ho přes záda šlehnul malý ledový bičík. Ví něco?

„Asi není, ačkoliv podle současných standardů…“

Zatřásla hlavou.

„Na to se neptám. Představ si, kdybys zjistil, že tě někdo chtěl zabít. Nebo – přesněji řečeno – že vědomě způsobil tvou smrt a předtím dlouhé a trýznivé umírání, je takový člověk vrah?“

„Technicky vzato ano,“ připustil.

„Kdybys měl možnost takového člověka vystavit stejnému utrpení, udělal bys to?“

„Možná ano.“

„A kdyby někdo chtěl tvého utrpení využít ke svému prospěchu, dokonce i potom, co by se dozvěděl o všech okolnostech, nebyl by to zločinec?“

„Byl by to přinejmenším zloduch,“ souhlasil opatrně Adrian.

„To všechno se stalo,“ řekla Erika. „Stalo se to mně. Neměla jsem právo na odplatu?“

„Nevím.“

„Alibisto,“ zasmála se. „Hraješ to dobře. Chtěl bys mě vidět viset s fialovým jazykem čouhajícím z pusy nebo prostřílenou u popravčí zdi, na které by ještě byly stopy mého mozku, nebo sťatou, jak moji hlavu ukazují v proutěném košíku davům toužícím po spravedlnosti.“

„Po nocích sním o jiných věcech.“

Dopila sklenku. Adrian došel pro lahev.

„Nemáš led?“ zeptala se.

„Ještě se musí namrazit. Za chvilku. Nechtěli jsme mluvit o motivacích?“

„Mluvíme o motivacích. Není to zřejmé?“ podivila se.

Zase pila. Bylo jasné, že pobyt v této zemi její přirozené nadání pro snášení ohromných dávek alkoholu ještě posílil.

„Oni mě odsoudili k smrti.“

„Oni?“

„Haussmann. Carnavon. Všichni kolem nich. Neměla jsem už sílu, abych se vypořádala se všemi. S celou tou partou kolem nesmrtelnosti. Nevadí. Haussmanna rozprášili nad Baltským mořem a Carnavona žerou ryby. Až se potkáme v pekle, zeptám se jich, jaké to je. Musí to být úžasný zážitek, když se něčí popel mísí s výfukovými plyny vrtulníku. Nebo když se dravá ryba dobývá do žaludku. Té vody, co tam přitom nateče! Brrr.“

Mlčel. Znovu jí dolil. Pouze se bál, aby její jazyk neztratil schopnost pohybu.

„Rozjeli celou tu akci s ADX v době, kdy neměli potvrzeno, co to udělá s lidmi. Vypadalo to ale dost nadějně. Potřebovali známá jména, aby se věc komerčně chytila. Pár herců, politiků, zpěváků a tak. Byla jsem v té první vlně. Několik let se zdálo, že všechno funguje. Pak jim začala hynout pokusná zvířata. Tatáž, u kterých se nejdříve procesy stárnutí zpomalily a skoro zastavily. Z ničeho nic přišel zlom. Zdálo se, že od určitého okamžiku, a bylo to skoro ze dne na den, celá kúra přestává působit. Jako kdyby auto vyšplhalo na vrchol kopce a na něm se najednou přehouplo a začalo padat do propasti. Ta zvířata stárla. Strašně rychle stárla. Umírala v křečích. Žádné z nich nepřežilo.“

„To není možné,“ namítl Adrian. „Ještě před odletem sem jsem viděl na záznamu nějaké psy z první generace pokusných zvířat.“

„To nejsou oni. Našli jim dvojníky. Možná je naklonovali. Jenom takový šimpanz Bono měl asi tři dvojníky. Všechna dokumentace je zfalšovaná. Ví o tom sotva několik desítek lidí a ti tuší, že kdyby se to provalilo, je s nimi konec. Nehrozí jim vězení, ale oběti je nechají zabít. Možná i mučit, ale zabít zcela jistě. Vím o jednom filmovém producentovi, který litoval, že Haussmann je po smrti, protože ho chtěl nechat ve velkém bazénu pomalu sežrat tropickými rybkami a natáčet si to.“

„Jak rychle…?“

„Rychle,“ přerušila ho. „Mně by zbývaly tak dva nebo tři roky. A co víc, znamená to, že už někdy za rok bych začala připomínat stařenu. Za dva roky bych mohla hrát jen oživlé mumie. Honorář už bych si neužila. Konec musí být hrozný. Několik lidí už to potkalo a zemřeli za velmi nepříjemných okolností. Ututlalo se to jako dopravní nehody nebo sebevraždy. Většina lidí o tom ale neví. Víme to jen my z první skupiny. Tam se totiž ještě pokoušeli něco zachránit a mysleli si, že se to podaří aspoň zastavit nebo zpomalit. Teď už jim jde jenom o čas a o peníze. Vydržet co nejdéle a zmizet.“

Adrian mechanicky doléval a alkoholu ubývalo. Zmínka o tom, že to není zdravé, mu nepřišla v tomto případě případná.

„Ale co Bernard? Ten přece neměl s nesmrtelností nic společného.“

„Ne. Ten měl něco společného jen se smrtelností. Odhalil mě tenkrát v Berlíně. V Římě se mi připomněl.“

„Chtěl peníze?“

„Nejen. Vlastně ani o peníze moc nešlo. Chtěl, abych s ním spala. Věděla jsem, že jednou mu to nebude stačit. Mohl by se přihlásit kdykoli znova. Když jsem odmítla, choval se jako smyslů zbavený. Nakonec jsem měla dojem, že mu uspokojení přinese už jen to, když mě uvidí v železech. Musela jsem ho zlikvidovat.“

„V převlečení za jeptišku?“

„Přesně tak.“

„Ta věta na papírku, vlastně ten dopis, který zněl: ‚Myslím, že schůzka může proběhnout podle vašich představ,‘ to měl být náznak příslibu?“

„Jistě. Kdybych nenaznačila, že může mezi námi k něčemu intimnímu dojít, zřejmě by k setkání zvolil nějaké místo, kde by nebylo možné se ho tak snadno zbavit. Jeho slabost pro ženy ho však zradila. Pozbyl opatrnosti. Všechno naaranžoval tak, aby nás nikdo nemohl vyrušit. Právě to se mu nakonec stalo osudným.“

„Ale proč ten hrb na zádech? Nebylo to příliš teatrální?“

„To nebyl hrb. To byl batoh, ve kterém jsem měla pod hábitem schované šaty. Musela jsem se potom do něčeho rychle převléknout. Batoh můžete umístit na hruď, na břicho nebo na záda. Příliš prsatá nebo těhotná jeptiška by vyvolala jistě větší pozornost než jeptiška hrbatá. Na tu se raději nikdo ani moc nedívá, takže možnost, že by si ji někdo zapamatoval, je mizivá.“

„A anonymita duchovního oděvu dokoná zbytek. Teď už chápu, proč tehdy v hotelu ta pobledlost a žádné líčení. To nebylo kvůli tomu, že byla noc, ale protože jste za sebou měla takovou náročnou akci.“

„Dobrý postřeh,“ ušklíbla se. „Teď by mělo následovat zatčení a spravedlnost, že?“

„Nedáme si na závěr trochu chlazeného šampaňského?“ navrhl.

Mlčky přikývla. „Na rozloučenou.“

Vyňal kostky ledu a nasypal je do sklenek. Když vyletěl špunt z lahve, poznamenala Erika: „Zvuk, jako když se přibouchne víko rakve.“

„Moderní rakve se vyrábějí z lisovaného papíru,“ upozornil ji. „Ekologické důvody. Pozůstatek předpisů bývalé Evropské federace.“

„Už i tenhle kolorit mi bude odepřen.“

„V této zemi ne,“ pravil pokrytecky, protože věděl, že v této zemi Erika zemřít nemá.

Led se pomalu rozpouštěl. Připili si. Adrian rychle vyprazdňoval sklenku.

„Co že tak rychle?“ podivila se. „Šampaňské je to jediné, co je v této zemi přijatelné. Je škoda spěchat.“

„Vita brevis,“ řekl.

„Spes longa,“ odpověděla a usrkla. „No, to už se mě netýká.“

Kostky se rozpouštěly přibližně čtyřicet pět vteřin.

„Mohu dolít?“

„Ještě mám,“ podivila se.

Dolil si tedy sám.

„Jsi nervózní,“ přešla zase do tykání. „Nenechal sis taky udělat terapii ADX? Pak bych to chápala.“

Kostky ledu vydávaly praskavý zvuk. Šampaňské mu stouplo do hlavy. Nebo že by droga začala účinkovat dřív?

„Pořád ještě mě odsuzuješ. Kdybys byl na mém místě, jednal bys stejně. Neměla jsem jinou možnost.“

Položila si skleničku do klína.

„Měla jsi jinou možnost. Člověk má vždycky jinou možnost. Mohla jsi je odhalit. Byli by souzeni. Vystaveni hanbě. Skončili by. Jejich smrt nic nevyřešila. A Bernard, pokud máš pravdu, chtěl jenom sex. Sex není zločin.“

„Byl nevkusný.“

„Sorokin je taky nevkusný. Chtěl sex po Justine. Zabila jsi ho kvůli tomu?“

„Nemohu zabít všechny nevkusné lidi,“ namítla. „To by na světě nikdo nezbyl. Ostatně jsem se pokoušela namočit ho do vraždy a pořád lituji, že mi to nevyšlo. Ano, ať každý zabije ty své. Pak se lidská civilizace pročistí.“

„To by nás oba museli zabít už dávno.“

Konečně se zhluboka napila.

„Taky to udělají. Lidé jako ty nebo já nebývají předurčeni pro dlouhý život. Možná, že do roka budeme mrtví. Já určitě, ty možná. Nedávám ti víc než pět let. Žijeme mezi šelmami. Roztrhají nás. Musel bys je pak vidět na vlastní oči. Jak vypadali, když pochopili, co se stalo. Jak blekotali a chtěli, abych za každou cenu mlčela. Gentlemani! To byla fakt ukázková přehlídka gentlemanů. Břicha, tři brady, mastné huby, krví podlité oči. Ale vzdor tomu všemu měli žít déle než já. A pro mne zbyli červi. Stárnutí a červi. Víš, jak dlouho trvá, než se rozpadne tělo v zemi? V jílu deset let. V písku třeba taky jen rok. Písek je totiž žíravina, jak mi řekl jeden agent od pohřební služby. Anebo ten popel. Můžeš se třeba nechat rozprášit nad oceánem. Spadneš do splašků, kterých jsou moře plná. Mezi shnilé potraviny, hladové ryby, moč, igelitové sáčky, které krouží v proudech oceánů už sto let.“

„Všechny nás to čeká,“ poznamenal Adrian.

„Nevadilo mi ani tak to, že takhle skončím. Pro člověka je velkou úlevou, když ví, že všichni jsou smrtelní. Jak se říká, všichni umřeli a nějak to přežili. Vadí mi, že jsem si mohla na tomto světě ještě deset let pobýt jako relativně mladá. Užívat si sexu, alkoholu, koupání v moři. Pak jsem mohla poklidně zestárnout a zahrabávat se ještě třicet let na mořském břehu do horkého písku a cítit se spokojeně. Zbyla mi už jedna jediná radost. Pozorovat, jak Haussmannovu studenou mrtvolu odvážejí v pytli z berlínského hotelu. Jak hodili Carnavonovu mrtvolu rybám. Sliz byl a jako sliz skončil. Pokud jsem se chtěla dožít spravedlnosti, musela jsem ji vzít do vlastních rukou.“

„Ty už Bohu nenecháváš mnoho práce, že?“

„Sám v žádného nevěříš.“

„Jsem panteista. V něm žijeme, hýbáme se a jsme.“

„Proto můžeme říci, že když je všude a ve všem, není vlastně nikde. Jaký je to Bůh, který je i v mrtvém kameni? Nebo v kočce, která honí myš? Co mi na tohle odpovíš s tou svou teorií spravedlnosti?“

„Že Bůh v kameni je prostě Bůh v kameni. Studený, věčný, nestranný, jednou náhrobní deska a jindy roztavená láva. Co chceš slyšet?“

„Člověk má právo stát se na několik vteřin Bohem. To když na sebe bere výkon spravedlnosti. Byla jsem snad nespravedlivá? Připravili mne nejméně o třicet let života, a navíc mi přidali utrpení. A posměch. Jen si představ všechny ty hyeny z bulváru, až by se to dozvěděly. Slídili by kolem mého domu a pomocí dálkových objektivů sledovali každou další vrásku. Jedna moje přítelkyně popírala, že je těhotná. Víš, co provedli? Odebírali vzorky moči z jejího záchodu. Měřili hormonální hladiny. Porovnávali genetické kódy. Pak napsali, že je ve čtvrtém měsíci a čeká syna. Že to bude syn, to se dověděla z bulváru. Je ti jasné, co by provedli se mnou? Jak by si mě vychutnali? A jakou spravedlnost by mi kdo mohl nabídnout?“

„Žádnou.“

„Tak čím podepřeš svou obžalobu?“

Adrian udělal rukou zamítavé gesto.

„Nikdy jsem nikoho nežaloval. Sebral jsem informace. Soud patří do rukou někoho jiného.“

Chvíli mlčeli. Pak pokračoval.

„Tvá vina je v tom, že jsi nečekala. Ty přece nevíš, jestli se ta věc nedá zastavit. Možná se do dvou let objeví lék. Nebo začne nesmrtelnost přece jenom fungovat. Třeba máte všichni mnohem větší šanci se z toho dostat než kdo jiný. Vzala jsi na sebe výkon absolutní spravedlnosti, ale nemáš absolutní informace. Třeba nebudeš žít třicet let, ale jenom patnáct. Třeba zemřeš za deset let, ale budeš vypadat na svůj dnešní věk. Sledovala jsi snad osud všech těch laboratorních myší?“

Rozhořčilo ji to.

„Jsou snad podle tebe ti zločinci nevinní? Proč bych se já měla cítit jako viník, když všechno rozjeli a zpackali oni, a dokonce v tom pokračovali i poté, co zjistili, do jaké zkázy nás vehnali?“

Měl pocit, že by ještě potřeboval další alkohol, ale lhůta už uplynula. Všechen led v Eričině nápoji se už rozplynul, ale sklenička byla stále ještě ze dvou třetin plná. V okamžiku, kdy ji pozvedla ke rtům, ozval se zvenčí jakýsi hluk a bušení na dveře.

„Přepočítali se,“ pomyslel si zklamaně. Ani na tajné služby už dnes není spoleh.

„Otevřu,“ řekl a pomalu šel ke dveřím.

Za dveřmi stál Boban a jeho zjev dával tušit nejvyšší stupeň rozčilení.

„Už je to tady,“ naříkal. „Já to vždycky říkal, už je to tady.“

„Nějaký problém?“

„Revoluce! Převrat! Metropole je v plamenech. Lidé začali rabovat, polovina armády vypověděla poslušnost prezidentovi. Teď táhnou sem. Je konec!“

„Co se stalo?“ podivila se herečka. „Lid snad nemiluje svého prezidenta?“

„Toho kreténa?“ zaúpěl Boban. „Všichni ho pochopitelně nenávidí. Jenomže teď si půjdou vybít zlost na nevinných lidech, jako jsem já. Co jsem komu udělal?“

Adrian přistoupil k oknu. Skutečně kdesi v dálce viděl stoupat kouř a horizont byl zbarven trochu do ruda, asi jako kdyby tam mělo vyjít slunce, ale to spíše jen desítky kilometrů odsud řádily prudké požáry. Blok budovy mu bránil ve výhledu do ulice, ale stejně mohl postřehnout jistý nepokoj, pobíhání lidí, přejíždění automobilů.

„Co se děje?“ zeptal se.

Boban se trochu vzpamatoval.

„Dnes vyšel nový výnos o zdražení potravin. Letos byla velmi zlá úroda, takže je to už třetí hladový rok. Zdá se, že mnoho lidí mělo doma schované zbraně, tak šli plenit kostely. Došlo ke střetu s policií a ta zastřelila několik demonstrantů. Lidi se rozzuřili, začali zapalovat vládní budovy a věšet členy strany a duchovní. Všechny kostely v metropoli prý hoří. Prezident se skrývá na neznámém místě. I tady na kosmodromu to vypadá zle. Lidé z nedalekého města sem táhnou, možná už jsou tady a pokoušejí se vyplenit, co se dá. Myslí si, že se tu někde skrývá velké bohatství. Zabíjejí, na koho přijdou. Jakmile mají pocit, že někdo má něco společného s vládou a prezidentem, jdou mu po krku. Na vlastní oči jsem viděl viset několik lidí na lucernách. Policisté nebo vojáci, možná místní funkcionáři strany. Bál jsem se jít blíž.“

„Hrozí nám něco?“ vypravila ze sebe Erika.

„Samozřejmě. Pokud se dostanou až sem, tak zrovna vás zabijí. Předtím vás ale znásilní a vystřídá se na vás několik desítek lidí. Možná že ti poslední budou už souložit jenom s mrtvolou. Co chcete od lůzy? Pak vám uřežou ruce, nohy, hlavu, prsa a genitálie a torzo pohodí vedle cesty. Poštvou na vás své psy a budou se dívat, jak do vás noří mordy. Střeva všech obětí omotají kolem patníků. Totéž čeká nás, kromě toho znásilnění. O to více si vychutnají mučení. Věřte mi, my víme, jak se tu dav chová při povstání. Už jsme jich pár potlačili.“

„Třeba potlačíte i tohle,“ utěšoval ho Adrian.

„To sotva,“ naříkal Boban. „Ještě nikdy se nepřidala armáda. Já vždycky říkal, že jsou to zrádci. Ale nedivím se jim, taky je brali u huby. Jedli syrové maso, a když chtěli čaj, museli si na holém těle rozehřívat sníh. Samozřejmě je to štve. Ale co já s tím mám společného?“

„Asi máte, když pracujete pro jejich tajnou službu.“

„Nikdy jsem neříkal, že pracuji pro tajnou službu.“

„Ale pracujete.“

„No dobře,“ připustil mužík. „Tak trochu. Ale já měl těžký život. Od dětství sirotek. Vytáhli mě z dětského lágru. Dali mi aspoň najíst, oblékli mě a netloukli mě. Kdyby to neudělali, umřel bych v šestnácti letech jako většina dětí tam. To jsem neměl moc velký výběr, co? Jak byste se zachoval na mém místě? Proč bych měl umřít v šestnácti? Umřel jste snad vy v šestnácti?“

„Tady kolega věří tomu, že člověk má vždycky na vybranou,“ rýpla si Erika.

„Já bych to neabsolutizoval,“ bránil se Adrian.

Zvenku se počal ozývat jakýsi šum. Po chvilce nebyl problém rozeznat v něm křik davu směřujícího k hotelu.

„Jdou sem,“ vyděsil se Boban. „Vědí, že pokud má cenu někde plenit, je to tady. Věří tomu, že se tu krásné cizinky koupou v růžových bublinkových lázních. Chtějí znásilňovat a loupit. Určitě jsme už obklíčeni.“

„Můžeme se nějak spojit s našimi lidmi?“ navrhl Adrian. „Možná by nás odtud mohli dostat.“

„Všechno spojení je přerušeno. Někdo už před hodinou přestříhal telefonní dráty.“

„Jaké dráty?“ nepochopila Erika.

„Tady jsou ještě pořád některé telefony na dráty,“ poznamenal Adrian. „Asi to bylo pro vládu výhodné.“

„To tu není ani žádný tajný východ?“ rozčílila se. „Třeba tunel nebo tak něco?“

„To mají pouze sekretariáty strany,“ řekl Boban.

„Můj telefon nefunguje. Nemám signál,“ zjistil Adrian. „Jinak bych mohl zavolat pro vrtulník.“

„Všechna letiště jsou v rukou povstalců. Slyšel jsem to před chvílí v rozhlase. Snad by nám mohla pomoci policie, jenomže ta v tuhle chvíli určitě všechen čas věnuje pálení dokumentů a ukrývání zbraní na pozdější dobu.“

Bezradně se na sebe podívali. Hluk zvenku narůstal. Teď už bylo jasné, že nejde pouze o lomoz z ulice, ale že povstalci zřejmě pronikli i do hotelové budovy. Na schodišti bylo slyšet dusot těžkých nohou.

„Zabarikádujeme se,“ navrhl Boban a ukázal pohledem na těžkou dubovou skříň v rohu.

Společnými silami ji přitáhli ke dveřím. Bylo jasné, že takto mohou získat pouze několik minut času, ale v dané chvíli nemohli jednat jinak. Sotva byli hotovi, ozvaly se děsivé údery a hlasy v cizí řeči cosi rozrušeně volaly na osazenstvo pokoje.

„Chtějí dovnitř,“ tlumočil Boban. „Prý vědí, že tu jsme, a vyhrožují, že vyvrátí dveře. Prý když se vzdáme, tak se nám nic nestane.“

Adrian a Erika se svorně ušklíbli.

Výkřiky pokračovaly.

„Vyhrožují nám upálením zaživa. Všechny nás prý čeká stažení z kůže a naložení do solné lázně. Pak budeme pomalu naraženi na kůl, vyrvou nám jazyky a oči a ušima prostrčí rezavý drát. Ženám pak…“

„Nechci nic vědět,“ přerušila ho Erika. „Očekávám, že jako agent tajné služby jste vyškolen, jak se v takové situaci zachovat. Domnívám se, že když už jste nás dostali do takové situace, nežádáme tak mnoho.“

Údery na dveře začínaly připomínat dobývání pevnosti z římských dob. Útočníci pravděpodobně použili beranidlo, asi kůl nebo snad prkno, možná i nějakou utrženou lavici. Prolomení dveří bylo otázkou jedné nebo dvou minut.

V tu chvíli zazvonil telefon.

Všichni tři strnuli.

„Spojení je obnoveno!“ zajásal Boban. „Už o nás vědí!“

Adrian vzal sluchátko.

„Tak doufám, že se dobře bavíš,“ ozval se na druhém konci Zuzanin hlas. „Slyším z pozadí zvuky nějakého hodně silného mejdanu.“

„Nedej na první zdání,“ řekl Adrian a ruka se sluchátkem mu poněkud poklesla.

„Zlatá mládež řádí, co?“

„Spíš taková lidová veselice. Poslyš, Zuzi, nebudeš mi to věřit, ale já teď opravdu nemám čas.“

„Nikdy jsi na mě neměl čas,“ zaječela. „Nesnáším ty tvoje výmluvy! Jestli si ale myslíš, že tvůj alkoholem spálený mozek mě jednou přestane vnímat, tak to se mýlíš. I kdybych si měla najmout senzibila, který ti pronikne až do neuronů, udělám to! Budu ti vždycky připomínat tvoji vinu. Až do tvé smrti!“

„Tak to si pospěš,“ řekl a sledoval, jak se těžká dubová skříň pomalu centimetr po centimetru posouvá.

„Nikdy, nikdy ti neodpustím, že…“

„Drahá, obávám se, že budu muset končit,“ řekl, když se dveře rozpadly a skříň se rozletěla na několik dřevěných desek.

Zavěsil a sledoval čtyři vousaté muže, kteří se brodili množstvím ramínek. Jeden z nich se zapletl těžkou obuví do hedvábného hotelového županu. Jejich vůdce měl samopal, další dva pistole, třetí pouze jakousi mačetu.

„Vítáme vás,“ rozpřáhl Adrian ruce. Vousáči se na sebe zmateně podívali. Dříve však, než stačili vyostřit situaci nějakým pokynem, ukázal jim Adrian na pokojový bar a vybídl je ke konzumaci. Ozbrojenci si vyměnili několik vět ve slovanském jazyce, kterému nebylo moc rozumět. Zřejmě však pozvání přijali, protože se chopili lahví a lili si jejich obsah rovnou do hrdel. Po očku přitom sledovali Eriku. Pak jejich náčelník opět promluvil.

„Říká, že jsme zajatci a budeme odvedeni před revoluční soud,“ tlumočil Boban.

Jeden z mužů, ten s mačetou, se bez okolků přitočil k herečce a přivinul ji chlupatou paží k sobě. Instinktivně se pokoušela vymanit, ale jeho sevření zesílilo. Čím více se bránila, tím více to vousáče vzrušovalo. Jeho kolegové ho začali povzbuzovat všeli­jakými výkřiky. Muž najednou uchopil Eriku za ramena a hodil ji na postel. Sedl si jí na kolena a začal z ní strhávat šaty. Když křičela, přitočil se druhý a zacpal jí dlaní ústa. Během několika vteřin byla téměř nahá. Muž si rozepnul pásek a potom si stáhl kalhoty. Pod nimi měl značně špinavé růžové spodky. I ty si sundal a všichni mohli vidět jeho mohutný ztopořený penis. Během okamžiku ho zasunul Erice mezi nohy a začal se na ní zuřivě zmítat. Funěl tak nahlas, jako kdyby požitek předstíral, a jeho tři druzi ho povzbuzovali souhlasnými výkřiky. Dokonce začali tleskat do rytmu. Když dospěl k vyvrcholení, křičel jako postřelené zvíře. Pak slezl z lůžka a natáhl si bleskurychle kalhoty. Potom na jeho místo nastoupil vousáč, který Erice předtím zacpal ústa. Herečka už neprotestovala, jenom malátně ležela na zádech a nevydávala žádný zvuk. Druhému násilníkovi trvalo vyvrcholení mnohem déle. Bylo jasné, že nemůže své dílo skončit, a bylo mu asi trapné odejít bez orgasmu. Nakonec se mu to povedlo, kyž si ženu obrátil na břicho a během soulože ji dlaní tloukl do hýždí. Když přišla řada na třetího, už nikdo nemusel ženu držet, protože se zdálo, že upadla do bezvědomí.

Čtvrtý bojovník se sexuálního potěšení z nějakého důvodu vzdal. Byl z nich nejmladší a možná měl nějaké náboženské nebo osobní důvody, proč nevyužil příležitost. Erika zůstala ležet na posteli bez hnutí jako mrtvá, jenom lehký pohyb hrudníku naznačoval, že dýchá.

Vousáči si potom znova přihnuli z lahví a dopili úplně všechno, co bylo v pokojovém baru k nalezení.

Vůdce skupinky se rozhlédl kolem sebe a pokoušel se vydat nějaký pokyn, když tu se náhle jeho oči pokryly jakousi matnou vrstvou. Pozvedl samopal a několikrát vystřelil do stropu. Potom se sesul k zemi. Během několika dalších vteřin jeho příkladu následoval i druhý člen skupiny. Chlapík s mačetou a zbývající vousáč se na sebe zmateně podívali. V tu chvíli pozdvihl Boban ruku ke stropu a cosi zvolal. Oba násilníci se okamžitě vytratili z pokoje.

„Co jste jim řekl?“ zeptal se Adrian, zatímco se pokoušel zabalit herečku do nějaké deky.

„Že jde o boží trest. Že zneuctili pannu a Bůh je potrestal vážnou nemocí.“

Adrian si nechal pro sebe, že oba muži bezděčně vypili i sklenice naplněné rozpuštěným ledem od Biancy. Jednou rukou podpíral Eriku, druhou vyťukával na číselníku telefonu kód Biančina pokoje. Nedostalo se mu žádné odpovědi. S Erikou v náručí doprovázený Bobanem vyzbrojeným ukořistěným samopalem vyběhl na chodbu. Pokusili se seběhnout po schodišti, když tu jim cestu přehradilo několik postav. Byla to Bianca a pár mužů.

„Nahoru!“ zakřičela. „Musíme na střechu. Tam nás vyzvedne vrtulník.“

Na nejvyšší bod budovy to bylo deset nebo dvanáct pater. Adrian vláčel tělo znásilněné vražedkyně a nikdo mu s ním nepomohl. Několik poschodí před cílem ho začaly opouštět síly. Několikrát upadl a přes závoj rudé mlhy viděl, že na něj všichni křičí a povzbuzují jej k vyššímu výkonu. Vzpomněl si na svá školní léta, když omdléval při každém dlouhém běhu a všichni se mu posmívali. Tentokrát pro něj nejvyšším povzbuzením byly občasné výstřely, které slyšel kdesi zdáli. To mu nakonec vždy dodalo injekci nové energie.

Když se ocitli nahoře, pochopili, co je to revoluce. Ulice tohoto relativně malého města byly plné lidí, kteří rabovali v obchodech, káceli sochy Usámy III. Božského, přestříhávali elektrické vedení, stavěli barikády z rozbitého nábytku a automobilů převrácených na střechu. Byla už tma, ale nad vším se vznášel měsíc skoro v úplňku. Několik budov hořelo a osvětlovalo okolí. Pouze věže několik kilometrů vzdáleného kosmodromu stály nepohnutě, jako by se jich revoluce netýkala. Požár zasáhl také hotel. Na severní straně se vznášel mohutný oblak dýmu, který zastiňoval výhled na celou polovinu města. Oheň pravděpodobně zasáhl plynové potrubí a ve vzduchu bylo slyšet praskání skleněných tabulí, jejichž zbytky se řítily desítky pater dolů. Občas zaznělo pár sporadických výstřelů.

Bianca převzala od jednoho z mužů lékárničku a starostlivě vpravila Erice do úst několik kapek z jakési ampule. Herečka zakašlala, otevřela oči a zase je zavřela.

„Bude spát,“ řekla Bianca. „Bylo to zlé?“

„Bylo to dost zlé,“ potřásl Adrian hlavou.

„Pokud nepřiletí vrtulník, bude to ještě horší,“ řekla a sledovala oblohu. „Budova se totiž nejspíš zhroutí. Je to stará stavba, požár nevydrží.“

„Nemůžeme ven?“

„Ne. Jsme odříznuti od spodních pater. Nedá se jimi projít. Tady neznají nic takového jako úniková schodiště. Navíc v hotelu skoro nikdo nebyl a všichni utekli, takže pokud jsou v tomhle městě hasiči, starají se teď o něco jiného.“

„Vždycky jsem si myslel, že tajné služby ví o každé revoluci předem. Nebo že je dokonce samy organizují.“

„Špionážní romány poněkud nadsazují,“ řekla a stále pozorovala oblohu. „Plánovat revoluce je něco podobného jako zajistit opalování turistů pomocí jaderných výbuchů,“ dodala.

„Neber si to osobně,“ ujistil ji. „Jen jsem se chtěl jako účastník tohoto malého výletu ujistit, jestli moji průvodci mají přesný program.“

„Mají. Ale pokud neklapne, reklamovat už to nebudeš.“

Požáry po celém kosmickém městečku dávaly tušit, že i kdyby se nějací hasiči nebo zachránci chtěli rozhodovat, kde zasáhnout dřív, bylo by to pro ně značné dilema. Nezdálo se však, že by v tomto městě chtěl někdo někoho zachraňovat, kromě sebe.

Z větracích šachet se začínal valit kouř. To mohlo znamenat jen jediné, že vnitřek hotelu už je zachvácen plameny.

„Budova se může kdykoli zřítit,“ poznamenal jeden z mužů. „Odhaduji to na deset až dvacet minut. Nikdo zřejmě nevypnul hlavní přívody plynu, takže celý ten dům je teď něco jako velký plynový vařič.“

„Miluji metafory,“ řekl Adrian, ale nikdo ho neposlouchal.

Bianca se pokoušela kamsi dovolat vysílačkou, ale jediné, co se jí dařilo, bylo zachycení místního rozhlasu. Podle tónu hlasu bylo patrné, že hlasatel není profesionál. Rozhlas byl obsazen povstalci, kteří vyzývali všechny ozbrojené síly ke kapitulaci. Podle jejich tvrzení byl prezident Usáma III. Božský – kterého hlasatel tituloval pouze zrádce Usáma – dopaden na útěku. Diktátor se pokoušel uniknout v přestrojení za dělníka, byl však poznán členy jakési ozbrojené milice, podroben revolučnímu soudu a pověšen v jedné z ulic metropole na lucerně. Teď se kolem lucerny shromažďovaly davy a ujišťovaly se, že netvor je skutečně mrtev.

Během posledních čtyřiadvaceti hodin se změnilo všechno, uvědomil si Adrian. Vládce byl zavražděn, z vražedkyně se stala oběť, z roztomilé lesbičky se vyklubala chladnokrevná agentka tajné služby, z žoviálního agenta Bobana je ustrašený mužík.

„Jenom já jsem pořád stejný,“ uvědomil si Adrian a přineslo mu to jisté zadostiučinění. Nevydrželo mu dlouho, protože za několik vteřin vyrazily z větracích šachet kromě kouře i plameny. Plech pod jejich nohama se začínal zahřívat a podrážky bot počaly páchnout spálenou gumou. Najednou se v dálce nad okrajem města objevil světelný bod a přibližoval se. Jeden z příslušníků Biančiny skupiny vytáhl signalizační pistoli a vystřelil několik světlic. Nebyla velká naděje, že by v záři plamenů, kterých bylo městečko plné, mohl někdo tak slabému signálu věnovat pozornost, ale stroj pokračoval stále stejným směrem. Zřejmě letěl najisto i bez signálů. V okamžiku, kdy plechy pod jejich chodidly začínaly pomalu ztrácet tvar – budova se už zřejmě pomalu začínala bortit –, byl jen několik metrů nad jejich hlavami.

Posádka shodila dolů lana se závěsnými oky a pomalu vytahovali nahoru jednoho po druhém. Nejdříve bezvládné tělo Eriky Bergové, potom Biancu. U Bobana nastaly najednou určité rozpaky, protože nebyl ani příslušník této tajné služby, ani hledaný vrah.

„Dělejte, vytáhněte mě!“ křičel. „Budu spolupracovat, řeknu všechno, a vím toho mnoho! Nikdy jsem nic neprovedl a byl jsem jenom bezvýznamný pěšák! Vlastně ne, jsem vysoký důstojník a mohu být velmi užitečný! Mám rodinu a děti a…“

Vzali ho také, protože nebyl čas na úvahy. Pak přišel na řadu Adrian.

Ve chvíli, kdy ho vytahovali na laně do stroje, začal rotovat kolem své osy a všechno kolem něho se slilo v jednu velkou skvrnu, kde bylo světlo promícháno s tmou do nerozeznatelné směsi.