Mrtvé moře

Leželi pod slunečníky a dívali se na olejnatou hladinu Mrtvého moře. Nikdo jiný na pláži pokryté bílým pískem a kamínky nebyl.

„Není tu krásně?“ zeptala se Bianca, ale nebylo jasné, jestli to myslí vážně.

„Stejně je to s tou nesmrtelností škoda,“ řekl Adrian.

Dívka se jen lehce zavlnila a smetla si z lokte vrstvičku soli.

„Netušila jsem, že jsi to chtěl někdy podstoupit.“

„Nechtěl. Ale pořád tu byla ta šance, že kdybych chtěl, mám tu možnost. Takhle je konec. A já už skoro myslel, že je tu opravdu konec dějin.“

„Když si vzpomenu, jak se kardinál Pole dětinsky radoval, když mu to oznámili,“ zasmála se. „Byla by to skoro škoda nedopřát mu takové potěšení.“

Adrianovi letěly hlavou jako smršť obrazy posledních týdnů. Jak je cpali do vojenského speciálu, který přes Jižní Koreu zamířil okamžitě do Tel Avivu. Jak se na palubu letadla opět vnutil i Boban, který vykřikoval, že je důležitý svědek zvěrstev padlého režimu. Pak už o něm neslyšeli, takže zřejmě zase sloužil nějaké rozvědce. Ještě větší výbuch však přišel, když na veřejnost prosákla zpráva o tom, že nesmrtelnost je vlastně jen urychlená smrtelnost. Série sebevražd oklamaných klientů dala najevo, že pro ně měl smysl jen pozemský věčný život a nic jiného. „Než krátký, tak žádný,“ zvolal prý jeden z nich, než skočil ze sochy Svobody a rozplácl se u jejího úpatí.

„Dostane se Erika někdy z toho blázince?“ zkusil z Biancy vydolovat nějaké informace.

„Sotva. Pokud jí skutečně zbývá jen rok nebo dva života, tak se ani nedostane před soud. Bude posedávat pod olivovníky a čekat na skutečnou nesmrtelnost. Ostatně poté, co teď prasklo, jaký byl Haussmann vlastně grázl, nebude nikdo chtít celou věc rozviřovat. Oficiálně se má za to, že Bergová pravděpodobně zahynula na Sibiři během revoluce.“

„Vlastně na tu mizérii dopadla skoro nejlépe, jak mohla,“ zamyslel se. „Spravedlnost vykonala a trest pro ni se konat nebude. Znásilnili ji, ale i tihle lumpové se proměnili na prach v tom shořelém hotelu.“

Chvíli se mlčky dívali na hladinu.

„Jednu věc ještě nevíš. Je to tajné, ale tobě to mohu říci, když teď tajně nosíš naše vysoké státní vyznamenání. Sorokin to věděl skoro od začátku.“

„Co?“

„Že je to podfuk. Vypovědělo to několik důvěryhodných lidí z jejich rozvědky. Kdysi dávno mu poslali do pracovních táborů několik členů rodiny. Většina z nich se nevrátila a on celé roky čekal na pomstu. Myslel si, že když Usáma III. Božský podstoupí terapii ADX, bude se pak moci kochat pohledem na trosku ztrácející moc. I moc nad sebou. Historie ho však předběhla. Víš, že Usámu nakonec z té lucerny odřízli a hodili psům? Zůstalo z něj prý jen několik kostí.“

„A kam zmizel Sorokin?“

„Asi někam do Ameriky. Nevím. Teď už není zajímavý. Leda by se zase připletl k nějaké vraždě. To se může stát. Nenávidět umí perfektně. To je vlastně jediná věc, kterou umí.“

„A Justine?“

Zavřela oči.

„Justine bude slavná a bohatá,“ řekla nakonec. „Má už smlouvu na své paměti. To je docela dobré, co, napsat paměti ve dvaceti? Ona ale už nikdy nic zajímavějšího neprožije. Myslím, že se několikrát vdá a rozvede a vždycky se o tom dočteme ve společenských rubrikách. Pokud jednou vstoupíš do historie, tak nikoli jako autor detektivek, ale jako jeden z aktérů jejího příběhu na ostrově Jarvis.“

Adrianovi přistál na ruce komár. Zabil ho.

„Nikdy jsi mi neřekla, jak ses vlastně dostala k téhle práci.“

Chvíli mlčela.

„Já jsem se k ní nedostala. Oni dostali mě,“ řekla nakonec.

„Nerozumím.“

„Bylo mi sedmnáct, když mě chytili v jenom hotelovém pokoji s přítelkyní.“

„To snad není protizákonné.“

„Teď ne. Tehdy ano. Bylo to před nějakou z tehdejších krátkých válek. Aby se vláda udržela pohromadě, přijali nějaký zákon označující homosexualitu a lesbické vztahy za zločin. Platil asi jenom devět měsíců a pak ho zase zrušili. Jenomže právě v té době se to stalo. Blbá náhoda. Nabídli mi volbu mezi kriminálem a dobře placenou prací pro ně. Hádej, jak jsem se rozhodla.“

„Ale proč to děláš dál?“

„Jakmile jednou začneš, už nikdy nemůžeš skončit. Příliš mnoho víš.“

„A proč se mnou tak otevřeně mluvíš?“

„Protože už v tom jedeš taky, jenom si toho ještě nejsi úplně vědom.“

„Nejsem. V ničem nejedu.“

„Přijal jsi úkol. Splnil jsi ho. Nejspíš dostaneš na nějaké konto, jehož číslo ti sdělí, i slušný honorář.“

„Nechci peníze.“

„To nikoho nezajímá. A časem dostaneš možná i další úkoly. Zítra, za měsíc, za pět let. Kdo ví. Vítej u nás.“

„Nechci,“ opakoval.

Protáhla své dlouhé tělo na lehátku a zavřela oči.

„Nakonec se ti to bude líbit. Mně se to vlastně taky líbí.“

„Donášela jsi na své vlastní?“

Otevřela oči.

„To je ale skutečně ošklivá otázka. Samozřejmě, že jsem na ně donášela. Zvláště poté, co jsem zjistila, že z redakce Hypatie není v tajných službách už jenom naše uklízečka. Na každou z nás něco měli. Nakonec jsme se tomu všechny zasmály. Ano, ti lidé mě nejdříve vydírali, ale nakonec mi dali novou svobodu. Vrátili mi to, co mi vzali. Ať přijde jakákoli vláda s jakýmkoli zákonem, mohu milovat, koho chci, a nikdo mi do toho nebude mluvit.“

„A když ti poručí milovat někoho, koho nechceš?“

„Neporučí mi milovat. Poručí mi sex. A to je jen práce. Jsem vlastně šťastná.“

Podíval se na hladinu Mrtvého moře a ta se ani nepohnula.

„Zuzana nevolala?“ zeptala se najednou.

„Včera. Znovu mi vynadala, že jsem egoista, který myslí jen na sebe. Oznámila mi, že moje dcera vyjádřila lítost nad tím, že jsem to všechno přežil. Kromě toho prý mnou obě dvě hluboce pohrdají. Údajně dávají mé knihy žebrákům místo almužny a potom se dívají, jak ti dementní starci zuřivě trhají obálku i stránky a spílají přitom každému, kdo je gramotný. Je to dětinské.“

„Ty dvě tě musí hodně milovat,“ řekla.

„Stejně mi bylo vždycky divné, jak se dokázala trefit přesně do toho místa, kde jsem byl. Znala hotely, pokoje, všechna čísla telefonních přípojek, i když to bylo za polárním kruhem. Jako kdyby sama pracovala pro tajnou službu.“

„Něco na tom bude,“ poznamenala Bianca. „Ta čísla jsem jí dávala já.“

„Cože?“

„Nebylo ti nikdy divné, že s pronásledováním na kongresech začala až letos? Vždycky, když jsme někam dorazili, hned jsem jí dala avízo. Jenom na Jarvisu to technicky dost dobře nešlo. Ale kdyby se náhodou stalo, že by tam byla jedna jediná telefonní linka, volala by ti do pěti minut.“

„Jak se vy dvě můžete znát? A proč jsi to dělala?“

„Jednou odpovídala do Hypatie na otázku v anketě Osud osamělých žen_._ Přišla mi skutečně taková nějaká osamělá. Zapamatovala jsem si ji, a když jsme se poprvé potkali na kongresu, přišlo mi jako dobrý nápad jí zavolat. Byla celá nadšená.“

„Měl to být nějaký zlomyslný vtip?“

„Ne. Jenom si myslím, že utrpení člověka očišťuje. A že není nic horšího, než když spolu lidé přestanou komunikovat.“

„Kecáš.“

„To je pravda,“ zasmála se. „Ber to jako malý vrtoch agenta, který se nudí, a tak si chce službu zpestřit malou hrou. Bylo zábavné tě pozorovat.“

„Vraždy, podzemní mystéria, ztroskotání na pustém ostrově, revoluce a únos, to všechno je nuda?“

„Ale jistě. Tohle baví jen muže. Zajímavé jsou jen vztahy, drobné pikle, spojenectví, šeptání pod peřinou. To je na životě to krásné. Vražda není krásná.“

Chtěl něco namítnout, ale ona vstala z lehátka a svlékla se do naha. Opřel se o loket a otočil se k ní. Jenomže ona hrdým krokem odkráčela po pláži plné malých kamínků, vstoupila do vody a pak se na záda položila na temnou hladinu Mrtvého moře. A on ji sledoval. Ponořena do téměř nehybné temné vody, ve které nebylo stop života, pozorovala svýma zelenýma očima nebe.