Plovoucí ostrov

Plovoucí ostrov nazývaný Standard Island byl podle některých autorů ještě větším divem technologie než orbitální stanice kroužící kolem planety. V každém případě je předčil svou velikostí i cenou. Na délku měl přes jeden kilometr a na šířku přibližně půl kilometru, takže z leteckého pohledu připomínal skutečně víc ostrov než loď. Navíc na jeho povrchu nebylo možno spatřit klasickou palubu, ale spíše cosi připomínající zemský povrch, totiž domy, stromy, cesty a plochy zeleně. Místo paluby měl prostě Standard Island na sobě jakési město, které pokračovalo ještě mnoho pater pod čarou ponoru a zároveň se vypínalo šikmo vzhůru do umělého kopce.

Adrian viděl tento útvar poprvé na vlastní oči. Až doposud o něm četl a vídával ho ve zprávách, především tehdy, když ostrov při svých přesunech narušoval teritoriální vody různých států a občas způsobil nějakou lodní nehodu. Kolos nemohl příliš obratně manévrovat a bylo těžké se mu vyhnout, protože se s oblibou motal na vytížených námořních trasách.

Dostat se na jeho povrch bylo možno pouze pomocí vrtulníku, což byl také případ všech účastníků spisovatelského kongresu, kteří měli na tomto divu světa strávit několik dní, necelý týden. Bylo to v době, kdy se ostrov pomalu blížil k americkým břehům. Jeho rychlost nemohla dosáhnout takového trysku, jakého byly schopny luxusní zaoceánské lodě soutěžící o modrou stuhu. Smyslem Standard Islandu však nebylo někam cestovat, nýbrž na něm přebývat, a chtít po něm rychlost by bylo podobně pošetilé jako chtít po katedrále, aby se závodním tempem přesouvala krajinou.

Přivítání hostů bylo stejně velkolepé jako vítání hlav států. Obyvatelé ostrova, kterými byli především největší pracháči euroamerického světa a několik Číňanů, Korejců a Indů, se totiž dost nudili a pomalá plavba po obvodu planety nemohla hladinu jejich adrenalinu příliš zvýšit.

Standard Island nebyl jenom plovoucím kolosem a divem techniky, ale zároveň požíval výsad samostatného státu. Bylo dobře známo, že excelentně placení experti na mezinárodní právo dosáhli uznání ostrova jako státu u většiny významných zemí, přičemž bylo veřejným tajemstvím, že na úplatky pro cizí státníky byla vymezena značná část ostrovního rozpočtu. Vyplatilo se to však.

Hned druhý den byli všichni spisovatelé povinně vytaženi na prohlídku plovoucího ostrova. Exkurze byla pochopitelně přísně dobrovolná, jenomže všichni záhy zjistili, že program je uspořádán tak, že jediné jídlo zdarma je ten den rozdělováno pouze mezi účastníky výletu.

Náhoda tomu chtěla, že se Adrian a Bianca setkali u stejného vozu elektrické dráhy, kterým měli být účastníci dopravováni k jednotlivým vymoženostem ostrova. Bez jakéhokoli zaváhání se letmo políbili na tvář a stejně rychle se zase od sebe oddálili.

„Letošní program zřejmě naplánovali lidé se smyslem pro bizarní humor,“ pravila dívka.

„Lidé, kteří plánují tyto akce, nemají smysl pro nic, natož pro humor. Jsme v rukou jedinců, kteří pouze dovedou maskovat chaos,“ podotkl Adrian.

Vtom už je průvodci začali nervózně nahánět do elektrických vozů. V mnohém ta vozítka připomínala evropské tramvaje z počátku dvacátého století, jen nebyla tak pohodlná. Adrian měl dojem, že kolem vozů existuje jakési elektrické pole, jež musí způsobit ježení vlasů, jemné výboje na konečcích prstů a nakonec možná i nějakou katastrofu, která skončí usmažením všech cestujících mohutnou elektrickou jiskrou.

„Dojde i tentokrát k nějakým vraždám?“ zajímala se dívka.

„Musí. Přece nebude časopis Hypatia bez reportáže,“ řekl spisovatel s nepohnutou tváří.

Pak se dal i jejich vůz do pohybu a stoupal svahem. Budování plovoucích ostrovů a na nich ještě navíc svahů porostlých palmami a keři prozrazovalo, že majitelé a hostitelé mají hodně peněz a jistou bezstarostnost, která není chudým lidem ze suchozemských států zcela vlastní.

„Otázka je, jaké motivy by jednotliví pachatelé mohli mít. Pokud jde o kardinála, tam už dávno víme své. Nesmrtelnost, kterou Hauss­mann vynalezl, znamená pro církev když ne zánik, tak přinejmenším vleklé potíže. Fanatikům to musí lézt krkem a po tom, co jsme viděli v podzemí jisté římské baziliky, nemůžeme o určité míře kardinálova fanatismu pochybovat.“

„Navenek vystupuje jako gentleman. Dokonce vypadá docela tolerantně,“ namítla Bianca.

„To můžeme docela dobře vysvětlit několika příčinami. Předně náboženský fanatik, který ví, že jeho okolí je zatvrzelé, nedá se obrátit, a je tedy předurčené ke zkáze, bude mít nad nevěřícími a kacíři vždy určitý nostalgický nadhled. Druhou věcí je, že zločinec, páchající své zločiny ve jménu vznešeného ideálu, navíc ještě takového, který zločiny zamítá, má máslo na hlavě. To ho vede k určité pokoře, nebo aspoň zdánlivé pokoře. Stejně jako jsou alkoholici často milí a příjemní lidé, kteří mají rádi děti, jsou ochotni komukoli pomoci a vesele vtipkovat, tak i nejhorší vrazi mohou být společensky velmi příjemní. Prostě musí kompenzovat všechnu tu špínu. Dokazují podvědomě sobě i okolí, že vůbec nejsou tak špatní, jak by vypadali, kdyby se to o nich vědělo.“

„Jaký důvod by ale mohl mít třeba takový Sorokin?“

„Kdybychom byli v detektivce, nabízel by se právě Sorokin jako ideální postava k odvedení pozornosti. Je to člověk z Východu. Od něj se jaksi očekává něco temného, jednání plné brutality. Dokonce by ho mohl autor jednou nechat upadnout do vážného podezření, ze kterého by ho potom detektiv očistil.“

Shodou okolností byla jmenovaná postava dobře vidět ve vedlej­ším voze. Temný muž schopný brutality držel v ruce papírový kornout, z něhož vyčuhovalo cosi jako piroh, a ukusoval.

„My ale nejsme v detektivce,“ namítla Bianca Jane.

„Záleží na tom, jak si svůj životní příběh nadefinuješ. Podle toho ho můžeš prožívat jako detektivku, komedii nebo tragédii. Nebo třeba jako naturalistickou novelu.“

„Život je život,“ pohodila vzdorovitě hlavou, až se jí ňadra zhoupla. „Žádný román.“

„Tak tak,“ řekl nepřesvědčeně Adrian. „Vraťme se k motivům. Dejme tomu, že by Sorokin z nějakého důvodu potřeboval Haussmanna zlikvidovat. Zkus tipovat, jaké by to asi byly.“

„Snaha podlomit moc Západu. Proč by měl být někdo nesmrtelný, když v říši toho jejich prezidenta nebo sultána, nebo co to tam mají, nikdo nesmrtelný není?“

„Přesně tak,“ řekl potěšeně Adrian. „Usáma III. Božský, doživotní prezident a otec veškerého lidu, by měl podobný motiv jako kardinál, i když ne tak dobře ideově zabalený. Preparát a terapie ADX znamená vlastně, že Západ by překonal katastrofální demografický vývoj. Aniž by bylo nutné rodit příliš mnoho dětí, počet obyvatel by zůstal na slušné úrovni. Jak víme, Usámovo náboženství je zmatená směs islámu, křesťanství a judaismu s četnými prvky antisemitismu. Má nejen tytéž motivy jako kardinál, ale mohou být dokonce ještě posíleny o politické zadání.“

„Nuda. Tahat do detektivky politiku, to je fakt otrava,“ pohoršila se.

„Souhlasím. Ale protože ty máš pocit, že v detektivce nežiješ, tak by ti to nemuselo tolik vadit. Třeba žijeme v politickém thrilleru.“

„Možná dokonce ve špionážním románu. Co když jsem tajná agentka tajných služeb?“

„Utajení jsem si vždycky představoval jinak.“

„Jak myslíš. Takže zpátky k Erice Bergové. Proč by měla vraždit právě ona? Slavná, bohatá, proč by to dělala?“

„To je právě záhada. Navíc ona sama terapii prodělala. Pocho­pitelné by to bylo pouze tehdy, kdyby se ukázalo, že celá věc nefunguje.“

„Nebo dokonce že se po ní stárne ještě rychleji,“ dodala Bianca. „To bych potom nechtěla být v kůži všech těch vynálezců nesmrtelnosti. Myslím, že by se našlo mnoho klientů, kteří by je poslali na onen svět s předstihem, aby si to tam šarlatáni mohli užít.“

„Přesně tak,“ řekl Adrian. „Tahle teorie má jen jeden háček, totiž že kdyby se selhání metody někde projevilo, asi by Bergová nebyla jediný člověk na světě, který by o tom věděl. Dokonce je velmi nepravděpodobné, že by o tom vůbec věděla.“

„No jo, ale proč by to potom dělala?“

„Může být nevinná a čistá jako padlý sníh. Nebo měla nějaký ďábelský motiv, třeba to, že nesmrtelnost chce umožnit pouze několika vyvoleným jako privilegium. Jedině když bude nesmrtelná ona a ještě pár prachatých snobů, tak si to mohou pořádně užít. Co by to bylo za Olymp, kdyby si věčnosti užíval každý nýmand? Nuda.“

„Třeba to byla pomsta nevěrnému milenci.“

„Nebo žárlivost, protože jí Haussmann přebral milenku.“

„Provokatére,“ ušklíbla se Bianca. „Kde by taková stárnoucí krabice sebrala milenku?“

„Třeba mezi redaktorkami Hypatie_._ Tam je přece diskriminace na základě pohlaví a věku zakázána.“

Zřejmě by pokračovali v plodné výměně názorů, kdyby nedorazili na místo. Přidělený průvodce se již zjevně nemohl dočkat, až jim ukáže všechny vymoženosti ostrova.

Celý ostrov byl vybudován ve stylu steam punku, způsobem, jaký byl populární na přelomu století, než skončil jako libůstka několika málo romantiků. Předmětem uctívání bylo totiž již dávno spíše dvacáté než jednadvacáté století. Dvacáté století považovali nostalgici za epochu, kdy ještě lidé věřili v hodnoty, kdy bylo možno dovolat se práva a spravedlnosti a celý svět ještě nepropadl bezbřehému cynismu. Zlom podle nich přišel někdy v první polovině století jednadvacátého a od té doby byl se vším opravdovým konec.

Stavební materiál ostrova byl poněkud neobvyklý, v době skelných vláken, uhlíku a plastů byl ostrov zcela stylově vytvořen z velkých ocelových krychlí. Na základní ocelovou konstrukci bylo připojeno všechno ostatní. Nejednalo se tedy o klasickou loď, ale o skutečný ostrov, který byl teprve dodatečně jako loď upraven.

Povrch ostrova nechala správní rada upravit podle popisu, který ve svém spise zanechal utopista Tommaso Campanella. Byl zde vytvořen umělý vrch a na něm stálo město v sedmi soustředných kruzích oddělených hradbami. Inspirace celého projektu byla zjevně astrologická. Sedm kruhů znamenalo sedm oběžnic. V Campanellových dobách se lidé skutečně domnívali, že planet existuje jenom sedm. V každém pásu hradeb byly umístěny čtyři brány.

„Věříme v harmonii a kosmický řád,“ řekl průvodce a nikdo nic nenamítal.

Jak bylo z dálky vidět, zdi hradeb byly pomalovány realistickými obrazy, které ukazovaly jednotlivé fáze vzestupu lidstva vpřed.

„Hele!“ vykřikla Bianca, sotva spatřila první výjev. Byl na něm zobrazen objevitel ohně. Statečně nesl jakousi hořící větev, zatímco několik jeho druhů bylo skryto v temnotě a tvářili se nedůvěřivě. Podobný výjev ukazoval vynalezení kola. Mnohem lepší však byly výjevy z doby pozdější. Na jedné z vnitřních hradeb tak bylo možno spatřit Edisona, který právě rozsvítil svou první žárovku, a kolem něj – jako v uzření nějaké epifanie – stojí užaslí spolupracovníci a skleněnou baňku uctívají. Podobné pobožné vytržení prožívali diváci sledující vůz Ford T, jak sjíždí z výrobního pásu. Tento výjev byl však stylizovanější, protože do tovární haly umělec umístil též několik matek s dětmi, jež si na auto šťastně ukazují, jako kdyby to byl nový člen rodiny. Tak se výletníci postupně propracovali přes přistání na Měsíci, orbitální stanice a lunární základnu až k poslednímu obrazu, kde byl namalován samotný Standard Island jakožto dovršení technologického i duchovního vývoje lidstva. Kolem ostrova hopkalo ve vlnách hejno delfínů a svým radostným výrazem dávali tvorové najevo, že je pro ně poctou potkávat plovoucí ostrov na svých mořských cestách.

Na vrcholu hory stál kruhový chrám. Když spisovatelé vstoupili dovnitř, viděli oltář vyzdobený dvěma koulemi. Na jedné z koulí, upozornil je průvodce, je zobrazeno celé nebe s hvězdami od první do šesté velikosti a na druhé Země. Korouhvička nad menší kupolí chrámu ukazuje některý z třiceti šesti směrů větru.

Proč právě třicet šest, na to se nikdo neodvážil zeptat. Průvodce by se stejně nenechal přerušit.

„Campanella umístil svou utopii na ostrov Taproban, což byl možná obraz skutečně existujícího Ceylonu,“ vykládal. „Ostrovem procházel rovník. My se pokoušíme napodobit ducha této utopie i v tom, že Standard Island na své dráze neustále osciluje kolem rovníku. Domníváme se, že je to pro lidský život velmi výhodné. Organismus je tak vystaven co nejmenším stresům ze změn teplot.“

„A co utrpení horkem?“ namítl Adrian.

„Všude tu máme dost palem a zavlažovací zařízení vytváří velmi příjemné klima. Máte snad pocit, že byste trpěl horkem?“

Adrian musel poprvé v životě připustit, že netrpí.

„Kromě toho se ostrov neustále pohybuje, takže mírný vánek od moře ochlazuje celý náš příbytek. Zastřešené kolonády se starají o to, aby nikdo nemusel být účinkům kolmého slunce vystaven déle, než je nezbytně nutné. To znamená skoro vůbec,“ uzavřel průvodce.

Koktejl se nesl zcela v duchu úcty k dobám dávno minulým. Výzdoba síně, kde se konal, byla provedena jako kopie salonu z devatenáctého století. Všude samý čalouněný nábytek z pravého dřeva, od stropů se kolem mosazných plynových lamp táhly rudé sametové drapérie. Obsluha byla oblečena do číšnických fraků pokud možno co nejstaromódnějšího stylu. Silné koberce pohlcovaly lidské kroky tak dokonale, že se účastníci podobali nehlučným duchům pohybujícím se několik centimetrů nad zemí. Mimo čas byli návštěvníci přenášeni i hudebním doprovodem, který obstaralo francouzské kvarteto na vyvýšeném pódiu. Bylo zřejmé, že představa reprodukované hudby je obyvatelům plujícího ostrova odporná, leda že by ji vyluzoval fonograf využívající voskové válečky.

„Geniální, je to tu prostě geniální,“ jásal prezident PENu, který kroužil mezi účastníky večera podoben ve svém fraku broučkovi přelétajícímu z květu na květ.

„Něco takového se dnes už skoro nevidí. Byl jsem před dvěma lety na Titanicu II., ale ani tam nedosáhli takového dojmu. A to je ta loď do posledního nýtu přesnou kopií skutečného Titanicu. Dokonce používají uhlí ze stejných dolů jako první Titanic.“

„Zatím se jim však nepodařilo vyrobit přesnou kopii toho ledovce, co ho potopil,“ neodpustil si Adrian. „Zřejmě se nezachovaly v meteorologických archivech příslušné podklady.“

„Jsem si jistá,“ vmísila se do toho Bianca Jane, „že až to jednou někdo udělá, bude se na tom ledovci za těžké peníze lyžovat a nakonec se kostky ledu z něj budou dávat do nejdražšího šampaňského.“

To už se však všichni ztišili, protože jeden z hlavních mužů večera, lord Carnavon, kterému to tady všechno přinejmenším z třiašedesáti procent patřilo, se ujal slova. Ujistil všechny přítomné, jak je šťasten, že může být obklopen tolika spisovateli. Povinně zažertoval na téma potopení Standard Islandu a pravil, že to by byl konec civilizace a světové kultury. Taktéž se zmínil o nových možnostech, které poskytne preparát ADX, takže výrazy jako daleká budoucnost ztratí význam. Všichni se dočkají všeho, aspoň ti, co se svěří do péče nejnovějších výdobytků vědy a technologie, takže doufá, že přítomní nejsou na SI naposled.

„Věčná škoda, že se ten ostrov nemůže potopit,“ zalitovala Bianca. „To by mu snad zavřelo klapačku vzdor všem preparátům.“

Adrian lehce přikývl.

„On se pouze pokouší kromě nesmrtelného těla vytvořit i několik nesmrtelných výroků. To je však mnohem větší dřina, než si takový kapitalista dovede představit. Pokud by však ostrov klesl ke dnu, jsem si jistý, že by mezi oběťmi jistě nebyl nikdo z našich hostitelů. Ti určitě vědí, kde jsou záchranné čluny, jejichž počet jistě nebude stačit pro všechny. Všimla sis, že kdykoli se potopilo nějaké slavné plavidlo, nikdy nebylo dost záchranných člunů?“

„Znamenala by taková katastrofa konec literatury?“ zeptala se, ale její výraz dával tušit, že to není otázka zjišťovací.

„V žádném případě. Obnova spisovatelského genofondu by trvala přibližně dva roky. To je doba potřebná k napsání, vydání, zrecenzování a zapomenutí knihy. Pak by se všechno vrátilo do starých kolejí. Možná by to naopak znamenalo obnovu literatury.“

Opět se tu setkali všichni staří dobří známí. Celá ta eskadra lidí vymetajících spisovatelské kongresy s takovou pravidelností, až se jeden divil, že ještě mezitím jako vedlejší činnost píší i nějaké knihy.

„Jako vždy okouzlující,“ oslovil Adrian Eriku Bergovou. Tentokrát se i ona přizpůsobila historizujícímu stylu Standard Islandu a objevila se v šatech připomínajících snad cosi z dvacátých let dvacátého století, Adrian to nebyl schopen přesněji identifikovat. Nápadné byly zejména dlouhé rukavice až k loktům. Asi nějaká nová módní vlna. Všichni ostatní přítomní muži i ženy pera skýtali bizarní obrázek. Představovali přehlídku všeho, co na sebe lze navléknout, a nebyly to pouze kostýmy. Afričtí autoři byli navlečení do rouch, která stále – vzdor kvetoucí multikulturalitě – připomínala příslušníkům západních zemí ze všeho nejvíce noční košile, jenom se to nesmělo nahlas říkat. Dále tu byli poněkud ošuntěle oblečení umělci ze zemí s ekonomikou buď nevyvinutou, nebo na sestupu a nakonec ti, kteří už nevěděli, za co utratit své astronomické honoráře, a tak obalili svá chátrající těla do netradičních materiálů, takže ze všeho nejvíc připomínali besídku uspořádanou žáky školy pro děti s mentálním postižením. Jenomže, jak Adrian poznamenal, od šesti nul výše na vašem daňovém přiznání se vás už nikdo na nic neptá.

Mezi jedinci, kteří si nemuseli lámat hlavu s oděvem, byl kardinál Pole. Objevil se v obyčejném – jistě však velmi drahém – černém obleku s purpurovou náprsenkou a malým bílým límečkem, který pravděpodobně zastupoval kněžský kolárek. Na krku mu visel docela malý křížek, asi proto, že velký a těžký pektorál s obrazem Ukřižovaného by se na večerní koktejl přece jen příliš nehodil.

„Ach, zde je náš lovec vrahů,“ prohodil směrem k Adrianovi.

Adrian chtěl poznamenat něco o vrazích kohoutů, ale nechal si to pro sebe.

„Jednoho vraha, Eminence, jednoho,“ řekl nakonec.

„To přece nikdo neví,“ ozval se najednou Sorokin, který nezklamal, ani pokud šlo o jeho odění. Šedé sako a kalhoty se širokými nohavicemi byly ušity z nějaké velmi drahé látky, ale jejich střih byl prapodivný. „Pan kolega nemůže vyloučit, že v záležitosti, kterou tak bedlivě sleduje, jde nakonec o nějaké velké spiknutí. Do toho může být zapleten kdekdo.“

„To vyloučit nemohu,“ souhlasil oslovený.

„Jak se daří Svatému otci?“ zeptal se kardinála Adrian.

„Stále lépe,“ řekla zasmušile Eminence a Adrian si opět odpustil poznámku o úspěšnosti věštění z vnitřností zamordovaných kohoutů.

Na několik vteřin se ke skupince přitočil i lord Carnavon. Potřásl si s přítomnými rukama a prohodil pár slov. Byly to běžné společenské fráze a nikdo si je ani potom nepamatoval, ačkoliv to, co následovalo, mohlo lordovým slovům propůjčit zvláštní důležitost.

Přibližně o minutu později se totiž lord, který mezitím přešel k jiným hostům, náhle zapotácel, ještě několik vteřin se držel na nohou, ale potom padl k zemi.

„Proboha,“ vykřikla jakási dáma tak vysokým tónem, že celý sál strnul. „Lékaře! Je tu přítomen lékař? Jeho Lordstvu je nevolno!“

Okamžitě přiběhlo několik lidí, kteří – jak se později ukázalo – byli skutečně lékaři. Kdosi rozepnul lordovi knoflíky pod krkem. Muž ležící na zemi se ještě několikrát křečovitě zachvěl a potom zůstal ležet bez hnutí. Přivolaní lékaři se ještě pokoušeli o jakési masáže a během asi dvou minut přiběhli dokonce i zřízenci s nosítky, naložili bezvládné tělo a kamsi je odnesli, zřejmě na ostrovní stanici první pomoci.

Mezi hosty zavládlo rozpačité ticho. Někteří z nich využili tísnivé situace ke zvýšené konzumaci alkoholických nápojů. Vzhledem k charakteru okamžiku jim to nikdo ani nevyčítal.

„A tohle se musí stát zrovna při takové příležitosti,“ zanaříkala Erika Bergová. „Mohl to být tak hezký večer.“

„Smutné události se neřídí diáři,“ poznamenal Adrian.

„Jistě, jistě,“ naříkala umělkyně a upíjela z dlouhé sklenky. Adriana zaujalo, že si pro tuto příležitost nechala nehty nabarvit na zlato a hřbet obou rukou měla ozdoben napodobeninou orientálního tetování.

„Doufám, že se z toho dostane,“ pronesl kardinál.

Potom chvilku neříkal nikdo nic.

Pomalu se zase rozproudily hovory. Použít pro ně slovo zábava by bylo přehnané, ale koneckonců nebylo možno tu jen tak stát a nic nedělat. Jít spát také nebylo myslitelné, protože hodina ještě nebyla příliš pokročilá, a navíc by si lidé ani nestačili vyměnit názory na celou událost. Podle toho, co bylo možno zaslechnout z šeptání v jednotlivých hloučcích, přičítali lidé kolaps většinou buď srdečnímu selhání, což měl prý lord v rodině, nebo vyčerpání, které vzalo původ v organizaci kongresu.

„Tak už to zase začíná,“ pravila Bianca. „Spisovatelské kongresy, přinejmenším ty, kterých se účastníš, se pomalu mění v jatka. Něčím připomínáš Hercula Poirota. Kdekoli se objevil, vyplatilo se uzavřít životní pojistky.“

„Nebe nezná vyvolených a osud si nás odvolává ze života bez našeho svolení,“ zamumlal Adrian. „Nevěřím tomu, že tato událost je náhodná. Obávám se jen toho, že pokud to lord nepřežije, budeme připraveni o významného svědka. Jedině z něj bychom mohli dostat, co má společného s ostatními oběťmi. Ačkoliv to hlavní už se nám začíná rýsovat.“

„Nerozumím.“

„Oba – tedy Haussmann i Carnavon – mají něco společného s nesmrtelností. Bernard zřejmě jen to, že znal vraha a musel být odstraněn. Zatím mi není jasný motiv. Kdyby byl mezi našimi podezřelými nějaký vědec, řekl bych, že to může být profesní žárlivost. Vědec tam však není ani jeden. Jenomže zatímco tady se všechno dělo od prvního okamžiku před svědky, v Berlíně beze svědků. Když tedy vynecháme Bernarda.“

„Proč by někdo páchal vraždu před tolika lidmi? Tedy pokud se neukáže, že lord má pouze nevolnost z přepracování.“

„Kvůli alibi. Pokud je to pokus o vraždu, byl pachatel zde. Právě proto, aby ho všichni viděli. Berlínská varianta byla vlastně docela hloupá. Jako když vraždí začátečník. Způsob provedení nám umožnil až příliš snadno počet podezřelých omezit na naše tři neviňátka. Vrah si to potom zřejmě uvědomil, a pokud se rozhodl, že odstraní další oběť, musel postupovat jinak.“

„A jak víš, že je to stejný vrah? Nebo vrazi?“

„Nevím to. Pouze volím nejúspornější variantu vysvětlení.“

„Nebo je to zase rituální vražda,“ napadlo ji. „Demonstrace toho, že i strůjci nesmrtelnosti tu nemusí být navěky. Jako když podřízneš kohouta před publikem.“

Nálada v sále se poněkud zklidnila, a dokonce znovu zazněla hudba, francouzské kvarteto na pódiu pouze zvolilo decentně poklidné skladby. Společnost se rozešla kolem půlnoci.

Bohužel Adrianovy obavy se naplnily již druhého dne. Lord Carna­von nedlouho po odnesení ze sálu tento svět opustil a nezanechal po sobě jediné slovo, které by vysvětlovalo, kdo a proč měl zájem na jeho bezživotí.

Ten den byl program kongresu na znamení smutku přerušen a Adrian s Biancou se vydali na prohlídku ostrovního města. Z terasy, po které šli, bylo dobře vidět jednu z doprovodných lodí ostrova, totiž věrnou repliku křižníku Aurora. Ostrov měl několik doprovodných plavidel, která se střídala v plavbě ve směru kursu, vždy několik mil před samotným ostrovem, aby prozkoumávala, zda mu něco neleží v trase. Byla to služba více méně symbolická, protože všechny závažnější překážky, jako třeba plovoucí bludný vrak opuštěné obchodní lodě, znala posádka dlouho předem z varování meteorologických družic. Ledovce se v oblasti kolem rovníku nevyskytovaly, ačkoliv vědci varovali, že globální oteplení, které odlamovalo stále více ledovcových kolosů od břehů Antarktidy, jednou přivede ledové hory až hluboko do tropických moří. Nikoho takové věštby nezajímaly. Kromě námořních pojišťoven, které pečlivě sledovaly vývoj situace.

Z doprovodných plavidel ostrova byla Aurora nejslavnější. Často se na ní pořádaly divoké večírky v ruském stylu. Říkalo se jim revoluční večírky a končívaly obvykle divokou střelbou z předního děla a vyvěšováním rudého praporu, před kterým se potom nechávaly milionářské celebrity fotografovat. Mnohdy v odění nedostatečném.

Na druhé straně Standard Islandu plavala ponorka Nautilus. Zatímco Aurora byla věrnou replikou slavného originálu, Nautilus byl čirý podvod. Navenek sice vypadal jako mytická ponorka z devatenáctého století, ale poháněn byl vodíkovými články a pod imitací ocelových plátů se ukrývaly nejnovější materiály pocházející z kosmického výzkumu. I přes tyto prohřešky proti stylu to bylo monumentální plavidlo, které uspokojilo nostalgii mnohých návštěvníků ostrova. Oproti divokému image Aurory nabízel Nautilus spíše atmosféru snobského klubu. Charakteristické bylo, že do útrob mořského člunu nesměly ženy, zatímco na palubě Aurory byly naopak velmi vítané.

To všechno teď Adrian vykládal Biance, která roztržitě naslouchala. Pak už to zřejmě nemohla vydržet a zeptala se přímo: „Už se ví, na co umřel lord Carnavon?“

„Otrava. Velmi prudký jed.“

„Zvláštní. Lord ho v něčem vypil? Otrávili mu sklenici?“

„Jisté je jen jedno. K požití jedu muselo dojít nedlouho před tím, než se zhroutil. Podle lékaře, který prováděl ohledání, měl totiž nebožák v krvi takovou dávku, že kdyby ji požil mimo sál, asi by do něj ani nedošel. Od požití do pádu na zem mohlo podle něj uplynout maximálně několik minut, ale možná také jenom dvě nebo tři. Není vyloučeno, že dokonce ještě méně.“

Bianca zamyšleně pozorovala Auroru s rudou vlajkou na zádi.

„Jak se to dá technicky zařídit? Třeba vstříknout mu nenápadně jed do sklenice?“

„To už by bylo stejně snadné ho před zraky všech nepozorovaně zapíchnout dýkou. Nebo na něj vystřelit pistolí bez tlumiče.“

„Nebo ho píchnout dlouhou dutou jehlicí, ve které by byl jed,“ pokračovala umíněně dívka.

„Dobré nápady. Budu si je pamatovat pro svou práci, tedy tu literární.“

Skoro se urazila. Přesto rozvíjela své teorie dál.

„Polibek, při kterém se do úst vpraví ampule jedu. Nebo aspoň jed v bonbonu.“

„Ale no tak!“ zavrtěl pohoršeně hlavou.

„Jedovatý bodec ve špičce boty. Tajné služby to tak někdy dělají. Nebo jedovatý připínáček podsunutý pod lordovu podrážku. Jed v hodinkách – stačí se k oběti přitočit a nějak ji bodnout. Třeba při podání ruky.“

„Proč si pořád myslíš, že k vpravení jedu došlo bodnutím? Lékař tvrdí, že na těle žádný vpich nebyl. Tedy kromě těch, které pocházely ze zcela legální léčby. Lord totiž dostával povzbuzující injekce na srdce. Ty byly ovšem na oněch místech těla, která nejsou v salonech zrakům společnosti běžně přístupná. Pravda, vpich je dosti drobná stopa a dříve, než by bylo možné provést podrobné pátrání na pevnině, bude lord podle starých námořnických zvyků pohřben do moře, ale stejně se mi to nezdá.“

„Tak jak jinak se dá jed dostat do těla, když ne bodnutím?“ řekla bezradně a zadívala se směrem k Auroře. Právě na lodi stahovali rudou vlajku a na znamení smutku vyvěšovali černou, což působilo dost bizarně.

„Třeba je možno lordovi něco jakoby pošeptat a plivnout mu dávku jedu z úst do ucha. Jenom si nedovedu představit vraha, který by si vzal do pusy smrtelnou dávku jedu, aby ji mohl vrhat do naslouchacího aparátu šlechticů,“ zapochybovala Bianca o své vlastní teorii. „A taky se mi nezdá, že by si někdo nechal plivat do ucha jed a nedal to najevo. Dokonce ani u dost kožených lordů si to nedovedu představit,“ zasmála se.

„Shrňme to,“ řekl Adrian. „Potřebujeme najít způsob, jak někdo otrávil lorda Carnavona. Vrah měl k dispozici jen několik minut. Maximálně pět, jak soudí lékař, ale spíše jen dvě až tři. Vrahovi nahrálo, že v ne zcela ideálních podmínkách na Standard Islandu nebude možné provést tak dokonalé ohledání těla, jako by to bylo možné na pevnině. Proto stále ještě zůstávají otevřené varianty, že pro dopravu jedu do těla posloužila otevřená rána. Ale musela být dost malá. Pak ještě zbývají tělesné otvory, především ústa, nos a uši. Lorda však nikdo nelíbal, to jsem si ověřil na záběrech kamer, které zachytily aspoň část lordova pohybu po salonu. Nikdo mu také nic nešeptal do ucha. Je pravda, že jedl nějaké sladkosti, které byly volně přístupné všem. Podle toho, co jsem se poměrně obtěžujícím způsobem dozvěděl od přítomných hostů, to byly tak dva nebo tři kousky, které si nahodile vzal z mís.“

„Je tu ještě jedna možnost. Jak vlastně víme, že zemřít měl on? Co když to byla náhoda?“

„Výborně!“ zvolal Adrian potěšeně a Bianca se poněkud začervenala. „Konečně začínáš uvažovat jako detektiv. Nemůžeme vyloučit ani to, že zemřít měl někdo jiný a vrah to prostě zpackal. Tuto variantu vylučuje opět pouze hledisko úspornosti hypotézy. Mám tu jednu významnou oběť v Berlíně, to je profesora Haussmanna, a další na plovoucím ostrově. Obě mají něco společného s nesmrtelností. Haussmann ji vynalezl, Carnavon to platil. Haussmann na tom získal slávu i peníze, Carnavon především peníze. On vlastnil farmaceutická centra vyrábějící ten prostředek a střediska, kde se aplikoval. Čistě teoreticky mohl tedy být cílem útoku kdokoli, ale to je tak málo pravděpodobné, jako kdybychom z toho obvinili mimozemšťany nebo okultní síly. Přesto je dobré i tuto možnost uložit kamsi do nižších pater vědomí, kdyby se nám taková verze někdy v budoucnu hodila do mozaiky.“

„Ale co nám potom zbývá?“

„Už jen samé nepravděpodobnosti.“

„Kdybys to měl vymyslet jako detektivní zápletku, co bys udělal?“

„Například bych lorda nechal padnout na zem z docela jiných příčin. Podrazil bych mu nohu, využil jeho srdeční slabosti a něčím ho vyděsil, třeba falešným výtiskem novin, kde by oznamovali pád jeho akcií. Zastavil bych mu srdce elektrickým výbojem pomocí přístroje ne většího, než je zapalovač. Pak bych mu vpravil jed do úst během fingovaných pokusů o první pomoc. Třeba při umělém dýchání. Nebo dokonce během převozu na resuscitační oddělení. Tam nikdo nedává pozor.“

„To se ale nestalo.“

„Určitě ne. První pomoc poskytovali náhodně přítomní lékaři. Žádné umělé dýchání z úst do úst. Ani tam, ani při převozu nebyl nablízku nikdo z našeho trojlístku podezřelých. Do ostrovní nemocnice se k němu nikdo nepovolaný nedostal. Ověřil jsem si to.“

„Je to neřešitelné?“

„Nikoli. Musí to být řešitelné. Mám jenom pocit, že se díváme na něco klíčového, co by nám mohlo podat vysvětlení, ale nevnímáme to.“

„Co nám zbývá?“

„Musíme počkat, až se nám pachatel něčím prozradí.“

Protože běžný provoz kongresu stále nebyl obnoven, věnoval se Adrian s Biancou vlastnímu průzkumu ostrova. Zjistili, že utopie není přítomna pouze v architektuře, ale také v životním stylu. Na ostrově totiž žily komunity, které se pokoušely uskutečnit něco z klasických utopických praktik. Bylo tu několik osad provozujících dělbu práce, pojetí autority a sexuální život podle nejlepších utopických tradic. Například tu byla komunita asi dvou stovek lidí, kteří chtěli všechno dělat podle Campanellova Slunečního státu_._ Jejich obydlí byla rovnoměrně rozprostřena po všech soustředných kruzích města. Komunita měla společné domy, ložnice, lůžka a vlastně všechno. Společenství vedli náčelníci, kteří vždy po půl roce určovali, kdo má spát v kterém kruhu a kdo pak v jednotlivých domech v přední a zadní ložnici.

Adriana s Biancou nejvíce zaujalo postavení žen ve společenství. Přesně podle Campanellových idejí byl zaveden zvyk, že žádná žena mladší než devatenáct let nesmí navazovat sexuální styky s mužem. Stejně tak muži měli zakázáno plodit potomstvo do svých jedna­dvaceti let. Byly povoleny výjimky, ale v takovém případě směli muži spát pouze s ženami neplodnými nebo těhotnými.

Protože však toto ustanovení bylo pro některé mladíky příliš tvrdé, byla přijata i další opatření. Adrianovi s Biancou to vyložila jedna z dohlížitelek, na kterou narazili při prohlídce domů komunity campanellovců. (Sami sobě říkali Slunečňané_.)_

„Pokud poznáme, že někdo je smyslnější, než je obvyklé, což se dá poznat podle jeho chování při cvičení, někdo se dokonce sám svěří, předložíme jeho případ nejvyššímu lékaři, kterému říkáme Láska. Ten mu pak může udělit výjimku.“

Homosexualita byla v komunitě zakázána. Protože se však mnoho případů objevilo, což nebyl žádný div, když museli všichni na sex s opačným pohlavím tak dlouho čekat, bylo nutno sáhnout k tradičnímu trestu.

„Usvědčený sodomita,“ pravila dohlížitelka, „musí za trest nosit střevíce na krku na znamení toho, že zvrátil přirozený řád.“

„A kdyby spolu byly přistiženy dvě ženy?“ zajímalo Biancu.

„I takové odporné věci se tu bohužel stávaly. Rozhodli jsme, že ženy budou potrestány stejným způsobem.“

„Takové tresty nejsou protizákonné?“ podivila se.

„Zapomínáte, že Standard Island má vlastní zákony. A podle nich má zákon komunity přednost před zákonem celého ostrova. Kdyby to někomu nevyhovovalo, může komunitu opustit.“

To však ještě nebylo všechno. Sex byl totiž regulován mnohem více. Při pravidelných cvičeních se muži a ženy svlékali do naha, tak jak to údajně bylo zvykem ve staré Spartě, a velitelé určovali, kdo je k pohlavnímu styku způsobilý. Také určili, kdo bude spát s kým, protože jejich konečným cílem bylo vytvořit harmonického člověka, proto k sobě určovali jednak dvojice, kde oba byli podle jejich mínění krásní, jednak třeba tlustého muže se subtilní dívkou, popřípadě krásného s ošklivou, či naopak. To aby se to vyrovnalo.

Rituál sexu vypadal takto. Večer muži ustelou postele, ale pak jdou sami spát do oddělených ložnic, jak jim to dohlížitel nebo dohlížitelka přikáže. Potom, podle hodiny určené astrologem a lékařem a po modlitbě, nechávají dohlížitelé otevřít dveře mezi ložnicemi a pustí mládež k sobě.

„Pokud si dobře vzpomínám, podle Campanelly se mělo trestat smrtí, když nějaká žena nosila střevíce s příliš vysokými podpatky nebo přehnaně dlouhou sukni, aby skryla ošklivé nohy. Provozuje vaše komunita stále v těchto případech trest smrti?“

Dohlížitelka se zasmušila.

„Bohužel není naše autonomie tak rozsáhlá. Zavedli jsme však fyzické tresty. Pokud se na tom dohlížitelé shodnou, dostane provinilkyně veřejný výprask na nahé hýždě a potom je obnažená připoutána na pranýř.“

„Není to trochu kruté?“ zeptala se Bianca.

„Ó nikoli! Osvědčuje se nám to. Pokud totiž žena, která chce ze zbytečných komplexů skrývat nějakou část svého těla, stojí několik hodin nahá na pranýři, stačí jí potom ke štěstí už jenom velmi málo oděvu. Psychologové tomuto postupu říkají odedávna paradoxní intence. Prostě čelíte problému navozením nepříjemné situace a pak vykonáte pravý opak toho, co by vám bylo příjemné. Mnoho žen nám za to pak děkuje.“

Protože dohlížitelka musela jít někam na něco dohlížet, rozloučili se a pomalu se vraceli jednotlivými soustřednými kruhy města dolů.

„To se divím, že mezi nimi existují pořád ještě oškliví lidé, když to mají s tím plozením tak vědecky vymyšleno,“ řekla ironicky Bianca.

„Na to ti namítnou, že experiment ještě neprobíhá dost dlouho. Tak po dvou nebo třech generacích ponese první plody.“

„To se říká vždycky. Jenomže než dojde ke střídání generací, někdo dohlížitelům určitě zakroutí krkem.“

Po obědě se odebrali do svých pokojů a Adrian usnul.

Náhle viděl Biancu, jak se k němu sklonila a políbila ho. Byla zcela nahá. Pak se probudil a zjistil, že to byl sen a že je dosti vzrušený. Obě tyto skutečnosti ho otrávily. Zbavit se vzrušení je však pro muže středního věku mnohem snazší než vrátit sen.

Odpoledne tedy trávil lehkou četbou a promýšlením případu.

Po dni smutku se provoz kongresu zase vrátil do svých kolejí, respektive teprve mohl začít. Celá záležitost byla příliš nákladná, než aby bylo možno nyní účastníky jen tak poslat domů. Prezident PENu z toho vybruslil se známou virtuozitou. Navrhl, aby přítomní na památku lorda Carnavona vytvořili literární cenu, která by se jednou ročně udělovala lidem z nejchudších zemí planety. Malý obnos, který měli dát přítomní dohromady jako základ nově vzniklé nadace, by tak jednou za rok pomohl některému literátovi z těchto zemí dostat se na oběžnou dráhu globální popularity.

Adrian na to nic neřekl a přispěl, protože se to očekávalo. Vnitřně se domníval, že se tak k dočasné slávě pomůže několika spisovatelům, které stejně nebude nikdo číst, ale nechal si to pro sebe. Když byla takto učiněna úlitba bohu smrti, mohl se konečně kongres věnovat sám sobě, což všichni přítomní přijali se značným ulehčením. Byli to lidé zvyklí na svůj klid a veškerá narušení rituálu je iritovala.

V přestávce mezi referáty potkal Adrian na chodbě Jeho Eminenci. Kardinál právě směřoval k baru, kde si objednal irskou whisky. Jakmile Adriana zaregistroval, přivolal ho k sobě pohybem ruky. To gesto mělo v sobě cosi z elegance církevního knížete a Adrian musel uznat, že církev se navrací ke svým nejlepším tradicím, aspoň pokud jde o vnější formy.

„Muž ze střední Evropy nikdy nedocení, co je to irská whisky,“ řekl temně kardinál. „Ale s vámi můžeme učinit jistý pokus. Vy pocházíte z Československa?“

„Pocházím. Ale nejsem Čech.“

„Tak tam žijí Češi,“ podivil se kardinál. „Já vždycky myslel, že mají svůj vlastní stát.“

„Mají,“ připustil Adrian. „Jenomže ho každých dvacet let přejmenují, aby zmátli cizince. Někdy i častěji.“

„A pořád tam vládnou Habsburkové?“ upřímně se zajímala Eminence.

„Teď zrovna ne. Ale možná se to brzo změní.“

Pole nalil Adrianovi z přistavené lahve tolik zlatavého nápoje, že se i tento zkušený konzument zděsil.

„Vlastně bych vám měl nějak nezištně pomoci,“ řekl kardinál. „Tápete v temnotách. Což nevíte, že jediný, kdo měl důvod lorda zabít, byla osoba jemu velice blízká?“

„Odkud to víte?“

„Kdybyste nečetl pouze detektivky, věděl byste, že existovalo jisté citové napětí mezi slečnou Bergovou a lordem Carnavonem. Stačí se trochu začíst do společenských rubrik barevných časopisů. Ani to nedá moc práce. Články jsou tam mnohem kratší než Třetí list Janův v Novém zákoně, což je co říci.“

„Vy takové věci čtete?“ podivil se Adrian.

„Čtu je vždycky v letadle před startem,“ přiznala se Jeho Emi­nence. „Létání mě hrozně znervózňuje. Z těch tiskovin se dozvíte tak neuvěřitelné nehoráznosti, že to vaše myšlenky odvede úplně jiným směrem.“

„Myslel jsem, že se duchovní před startem modlí.“

„To také. Jenomže modlitba nás má přiblížit k Bohu. Není to prostředek na rychlou opravu vadného leteckého motoru. Ani mentální technika na odstraňování neurotických příznaků. Barevné časopisy jsou pro tento účel vhodnější.“

„A co jste se tam dověděl?“

„Slečna Erika bývala velmi často vidět v lordově společnosti na všelijakých večírcích. Ale co se nestalo – najednou se začala po jeho boku objevovat zcela jiná žena. Nemusím snad podotýkat, že mladší. Takový už je běh života. Od toho okamžiku slečna Erika ze společenských rubrik zmizela. A najednou je lord mrtvý. Nečekaně, jako by to byla trestající ruka osudu. Jenom si říkám, jestli té osudové ruce někdo nepomohl.“

Adrian si nechal dolít.

„Eminence, snad nebudeme propadat nejasné církevní mluvě. Vy si opravdu myslíte, že Erika Bergová zavraždila lorda Carnavona, protože si on – její údajný bývalý milenec – našel jinou? Važte slova.“

„To všechno vám pochopitelně říkám přísně neoficiálně,“ zamával poděšeně pravičkou kardinál. „Protože co je kardinálovi do nějakých pletek v liberálních salonech, že? Nebýt mé účelové záliby v barevných časopisech, nic bych nevěděl. Takto vám mohu něco z toho vědění předat.“

„I kdybyste měl pravdu, nijak to nevysvětluje berlínskou vraždu.“

„Ach, ten Berlín!“ obrátil kardinál oči v sloup. „Kdyby tohle město nebylo postaveno, svět by byl mnohem šťastnější. Musíte si najít vlastní vysvětlení. Třeba je slečna Bergová paranoik a myslela si, že za jejím sesazením stojí Haussmann. Třeba profesora zavraždil někdo jiný a toto je shoda okolností. Nebo to mohlo být ještě jinak. Haussmann jí něčím ublížil a ona ho zavraždila. Když na to Carnavon, který k ní měl jako milenec blízko, přišel, nebo se mu dokonce ve chvilce výčitek svěřila, stal se potenciálně nepohodlným svědkem. Jakmile se na scéně objevila mladá milenka, musel být odstraněn.“

„Měl byste psát detektivky místo mě.“

Kardinál přešlápl z nohy na nohu, položil sklenku na pult a za­šklebil se jako obchodník, o jehož dobrém zboží se pochybuje.

„Jak s tím naložíte, je vaše věc. Chtěl jsem vám jenom pomoci. Teď už se bohužel musím vzdálit.“

Rozloučil se lehkou úklonou a zamířil do dalšího hloučku. Jeho členové se uctivě rozestoupili jako vody před Mojžíšem a kardinál mezi nimi proplul do jiného rohu místnosti.

„Co chtěl?“ zajímala se Bianca, která k Adrianovi zamířila okamžitě poté, co ho kardinál opustil.

„Přesvědčoval mě, že Carnavona musela zavraždit Erika Bergová. Lord měl být její milenec a našel si jinou.“

„To by asi udělal časem stejně, když jsou teď všichni nesmrtelní a mají před sebou dost dlouhou budoucnost. Jak vydržet tři sta let jen s jednou kočičkou?“ zasmála se.

„Musíme se podívat na společenský život ostrova, jestli aspoň informace o lordově přítelkyni odpovídá,“ řekl Adrian.

Zatímco Bianca studovala společenské časopisy vydávané na Stan­dard Islandu, Adrian sondoval půdu mezi lidmi znalými společenských drbů a ochotnými se o ně podělit. Činnost obou byla nečekaně úspěšná.

Bianca vytrhala v čítárně ostrovní knihovny nenápadně z časopisů několik desítek stran. Většinou to byly společenské rubriky, kde se to jen hemžilo postavami držícími v rukou broušené poháry s nápoji a talířky se šunkou. Na mnoha fotografiích se skutečně po lordově boku objevovala malá tmavovláska, kterou Bianca odhadla tak na osmnáct, nejvýše devatenáct let. Ač je fotografie vyobrazením statickým, neodbytně se vtíral dojem, že dívka je mlčenlivá, zatímco všichni kolem se dobře baví. Bianca si toho všimla jako první.

„Má totiž na všech fotkách zavřenou pusu, ostatní vždycky otevřenou. Buď žvaní, nebo do ní něco cpou. Všímáš si? Ona nikdy nic nejí.“

„Proto je taky tak hubená,“ konstatoval Adrian.

Sám rovněž slavil úspěch. Dva dny strávil potloukáním po kavárnách a barech Standard Islandu, kde se nechával staršími dámami poznávat jako známý autor a potom s nimi zapřádal řeč. Kdykoli došla řeč na lorda Carnavona, dámy ho nejdříve politovaly a po nezbytném úvodu na téma „o mrtvých sice jen dobře, ale…“ následovaly klepy nejhrubšího zrna.

„Tak například jedna zachovalá miliardářka mi tvrdila, že lord byl odjakživa známý chlípník a jedna dívenka mu vydržela v průměru tak dva měsíce. Což prý ještě neznamenalo, že by si nemohl najít souběžně ještě nějakou jinou.“

„Chlípný stařec si zřejmě zvyšoval sebevědomí,“ řekla s kyselým výrazem Bianca.

„Až budu miliardářem a akcionářem nesmrtelnosti, také si občas dopřeji nějaké to zvýšení sebevědomí,“ poznamenal Adrian. „V kaž­dém případě jsem stačil vyzpovídat asi osm dam. Dvě o lordovi nic nevěděly nebo vědět nechtěly, ale šest zbylých se v podstatě shodlo. Lord se mladým ženám nejen nevyhýbal, ale dopřával si jich do sytosti.“

„Tohle nikam nevede,“ namítla. „Jenom nám to potvrzuje, že kardinál měl, pokud jde o lordovo děvkaření, pravdu.“

„A to není málo. Pokud měl pravdu v jedné věci, může ji mít i v jiné. Nemůžeme vyloučit, že by Erika vraždila skutečně ze žárlivosti.“

„Takové monstrum snad být nemůže. Jednou zavraždí postaršího vědce, jindy zase postaršího lorda. V obou případech by musela mít nějaký jiný motiv. Kdo by totiž dokázal vražedně žárlit tak často?“ Zavrtěla hlavou.

„Promluvme si s tou pozůstalou slečnou,“ navrhl Adrian.

Jmenovala se Justine. Ve skutečnosti působila ještě drobnějším dojmem a ještě o něco zamlkleji než na fotografiích ve společenských rubrikách.

Všichni tři seděli na terase stinné kavárny a mohli se těšit výhledem na moře. Terasa byla obložena deskami z jakési sopečné horniny, po bronzových drátech se vinula vinná réva, hrozny byly již zralé a jejich temně fialové bobule ohromné. Tropické horko a pravidelné zavlažování jim zřejmě dělalo dobře. Byli v kavárně sami a za zády jim zurčel malý vodotrysk, který symbolizoval, že na Standard Islandu není sladké vody v žádném případě nedostatek.

„Fascinoval mě,“ vypravila ze sebe nakonec tmavovláska. „Starší muži mají v sobě něco, co nemůže mít žádný mladík, ani kdyby to byl atlet jako z kolosea. Vědí, co chtějí, a to z nich vyzařuje tak silně, že to překryje všechny nedostatky – já nevím, jak bych to řekla, nedostatky…“

„Fyzické,“ doplnila ji Bianca.

„Ano, přesně tak, fyzické,“ souhlasila potěšeně Justine. „Jsou to prostě osobnosti. Hned víte, na čem jste. Nemusíte dvacet let čekat, abyste se to dozvěděla. Teď je to ale všechno pryč,“ zatřásla hlavou, jako by jí náhle došlo, že mluví o nenahraditelné ztrátě. „Není to paradox? Člověk, který tolik udělal pro nesmrtelnost, a teď je mrtvý.“

Na dívku, která na počátku vypadala, že ze sebe nedostane souvislé slovo, se rozpovídala docela slušně.

„Měl lord nějaké nepřátele?“ zeptal se Adrian.

„Určitě mnoho nepřátel. Ale snad jenom takové ty normální, víte, ty, co má každý. Závist, pokud jde o peníze nebo o ženy. Musel mít mnoho nepřátel. Mnoho normálních nepřátel.“

„Třeba někoho, kdo by měl na jeho smrti nějaký obchodní zájem?“

„To nevím. Pokud někdo takový byl, nikdy se mi s tím nesvěřil.“

„Znali jste se dlouho?“ zajímal se ještě Adrian.

„Nevím, jestli se tomu dá říci dlouho. Bylo to asi čtvrt roku. Dost na to, aby se dva lidé poznali lépe, než třeba za celý život poznáte svého sourozence.“

„Nechceme se vás ptát na nic nepříjemného, pokud jde o minulost, ale máte pocit, že by se lord někdy nějak blíže znal třeba s Erikou Bergovou?“

Justine sebou mírně trhla. Pak jako by se vzpamatovala a řekla: „Ne. S tou se asi nijak zvlášť neznal. Možná že se spolu potkávali na nějakých společenských akcích. On byl velmi společenský člověk. Určitě se museli někde potkat. Nikdy však neříkal, že by ji nějak blíže znal. Vlastně o ní vůbec nemluvil, aspoň pokud si vzpomínám. Zřejmě se nedostala přes jeho – jak se tomu říká – jeho…“

„Rozlišovací schopnost,“ napověděl Adrian.

„Ano, tak se to říká,“ vydechla. „Rozlišovací schopnost. To je ono.“

„Nikdy jste nedostala žádné zvláštní vzkazy, třeba nějaké výhružné dopisy nebo něco podobného?“ pokračoval.

„Ne. Nic takového. Vlastně si pořád myslím, že to mohla být nějaká nehoda.“

„Našli v jeho těle jed,“ namítla Bianca.

„Já vím, já vím,“ posteskla si nešťastně dívka. „Třeba to prostě byla nějaká hloupá shoda náhod. Víte, možná to byl útok na někoho jiného. Já si nedovedu představit, že by tak hodný člověk mohl mít takového nepřítele. Nepřítele, který by byl schopen zabít.“

„Chcete tedy říci, že jste ho milovala?“ ujala se Bianca slova. „Pokusím se být indiskrétní, že jste ho milovala nejen duší, ale i tělem?“

Adrian se na Biancu podíval poněkud pohoršeně.

Tmavovláska sklopila oči.

„Ale jistě. Musím to říkat? Nechcete snad žádné podrobnosti?“

„Nejde o podrobnosti. Jde o celek,“ pokračovala Bianca. „Všechno by to do sebe snad zapadalo, kdybych nenarazila na jednu věc, která mě poněkud zarazila. Možná bych to nikdy nezjistila, kdybych se nesnažila zmapovat všechno z písemných pramenů. Ale když už jsem se tak ponořila do studia, našla jsem pod vaším jménem báseň v časopise, který se jmenoval Hlubina_._ Já vám kousek přečtu.“

Bianca vytáhla z kapsy útržek papíru a přečetla několik řádek.

Má lásko, které prý něco chybí,
má lásko, které každý říká kdyby,
má touho, kdybys byla muž,
řekla bych – přijď už!
Jenomže jsi žena,
žena, co jména muže nemá,
na špatné hvězdě narozena,
krásou však obrozena,
tělem nezrazena…

„Tohle obvykle nepíší ženy, které se souží kvůli mužům. Jestli si rozumíme.“

Bianca se odmlčela a Adrian čekal.

„Ženy mohou milovat, koho chtějí,“ řekla nakonec Justine. „Mají na to právo. To jim nesmí upřít žádný muž, a dokonce ani žena.“

„To je krásná věta,“ nadchla se Bianca. „Musíme si spolu ještě pohovořit samy. Až u toho nebude žádný muž,“ řekla a pohlédla skrze Adriana kamsi do dáli.

„Musím si ještě jít něco zařídit,“ zamumlal Adrian. Vstal a s lehkou úklonou se pro tu chvíli rozloučil.

Noc byla zlá. Adrian se pokoušel usnout, ale jeho myšlenky se podobaly nikoli stádu splašených koní, to by bylo příliš romantické, ale spíše stádu zmatených vepříků pobíhajících v těsné ohrádce. Čím zoufaleji se snažil usnut, tím bdělejší byl jeho mozek. Nikoli však tak bdělý, aby se mu vyplatilo vstát a jít dělat něco rozumného. Kdyby byl na pevnině, už dávno by ho v tuto dobu upozornilo řvaní ptactva, kolik je hodin. Zde, hluboko v Tichém oceánu, však všichni ptáci, kteří byli na Standard Islandu uměle vysazeni, z nějakého důvodu mlčeli. Dokonce ani příboj nebylo slyšet, protože umělý ostrov byl příliš velký a neměl nic společného s normální lodí.

Kolem třetí, jak zjistil pohlédnutím na hodinky, konečně vstal a šel si namíchat nějaký obzvláště silný drink. S tichou a soucitnou vzpomínkou na svá játra, mozkové buňky a ledviny do sebe sklenici vyklopil. Právě v okamžiku, kdy měl pocit, že ho vědomí konečně začíná opouštět, zaklepal kdosi na dveře pokoje.

„Ano?“ ozval se.

Byla to Bianca.

„Myslela jsem si, že ještě budeš pracovat,“ řekla a dělala, že přehlédla prázdnou sklenici. Dělala to však takovým způsobem, aby bylo jasné, že přehlédnutí pouze předstírá.

„Je mi zima a mám žízeň.“

Vlezla si bez jakýchkoli okolků pod Adrianovu deku a nechala si donést nápoj, ve kterém alkohol převažoval.

„Už tušíš, na co jsem přišla?“ zeptala s náznakem hrdosti v hlase.

Usedl vedle ní na okraj postele.

„Že je Justine spíše milovnicí žen než mužů? To přece vyplývá už z vašeho rozhovoru na terase.“

Skoro se urazila.

„Není to snad důležité? Pokud není Justine zatížena na muže, jak by na ni mohla Erika žárlit?“

„Pokud není Justine na muže, proč to s lordem táhla?“ opáčil. (Chtěl by Biance sebrat deku, protože mu byla trochu zima, ale ještě se k tomu neodhodlal.) „A jak jsi to vlastně zjistila?“

„Nasadila jsem se pro naši věc nejen duší, ale také tělem.“

„Chceš říct, že jsi tu nebohou ženu, skoro vlastně vdovu, svedla a potom opustila ve tři v noci?“

„Svedla je silné slovo. Po několika panácích mi plakala na rameni, já ji hladila ve vlasech a ona mi líčila těžkosti života. Netvrdím, že jsme při tom seděly na židli. Poměřují se však lidské vztahy podle toho, na jakém kusu nábytku se jedinci sblíží? Ale k věci. Podle slov té chudinky, která ostatně není žádná chudinka, aspoň ne víc než jakákoli jiná žena, ji na lordovi prostě zajímalo jeho charisma.“

„Charisma?“

„Přesně takhle to řekla.“

„Měla tedy nejspíš na mysli peníze. Když si velmi mladá žena najde starého muže a mluví o jeho neodolatelném charismatu, tak je tím mužem buď umělec, nebo pracháč. Lord Carnavon nebyl umělec.“

„To asi nebyl. Tím ale padá motiv, proč by Erika měla lorda vraždit. Jakápak žárlivost na lesbičku,“ řekla.

„Proč ne? Kvůli penězům je možné žárlit třeba na pokojového psa.“

„Myslíš, jako že by si Erika dělala naděje na sbalení pracháče?“ zamyslela se. „Ale to přece nemá vůbec zapotřebí. Její kariéra sice trochu uvadá, jak se zdá, ale to ještě neznamená, že jí musejí vysychat konta. Taky nemá kam spěchat, když je teď skoro nesmrtelná.“

„Nezáviď.“

Pokusil se jí sebrat deku, ale ona si ji k sobě pevně přitáhla. S povzdechem se přikryl dlouhým froté županem a takto strávili noc. Sotva se mu zdálo, že už konečně usne, začali ptáci na Standard Islandu neuvěřitelně řvát.

Pohřeb lorda Carnavona se odehrál klasickým námořním způsobem. Adrian sice protestoval u několika úředníků ostrova a argumentoval, že takto už nikdy nebude možné provést dokonalé ohledání těla, ale nikdo ho nebral vážně. Byl to přece jen koneckonců cizinec neznalý zdejších tradic a rituálů.

Kardinál pronesl nad zesnulým takovou chvalořeč na křesťanské hodnoty, které lord údajně ztělesňoval, až by jeden zapomněl, že kardinál po nocích podřezává kohouty a lord zase financoval zjevně pohanské kupčení s nesmrtelností. Celkový dojem kalilo pouze to, že paluba Standard Islandu byla tak vysoko nad hladinou moře, že nebylo po dopadu těla na vodu slyšet žádné pořádné šplouchnutí. Jen lehké plesknutí a většina lidí ani neviděla, jak tělo dopadlo na hladinu.

Adrian se naklonil k Biance: „Znělo to trochu, jako když se do vody hodí plastový pytel s odpadky.“

Dívku to pohoršilo, protože sama byla obřadem zjevně dojata.

Adrian se právě ve svém pokoji pokoušel trochu si zdřímnout a zapomenout na chvilku na všechny vraždy, když ho z příjemného noření se do hlubin nevědění vytrhla Bianca.

„Dnes odpoledne se má Justine setkat na Auroře s Erikou.“

„To ti řekla tvá nová přítelkyně?“

Zatvářila se uraženě. „A co má být? Důvěřuje mi. Netuší ovšem, že to všechno hned řeknu tobě.“

„A proč zrovna na Auroře? To se nemohou potkat třeba u Eriky v jejím apartmá? Určitě má nejlepší pokoje z nás všech.“

„Nevíš nic o romantické duši dnešních intelektuálek. Za malý příplatek si můžeš na křižníku pronajmout útulnou kajutu, kde tě nikdo nebude rušit.“

„Znamená to, že se musím trmácet na nějakou loď?“

„Jsem snad já detektiv?“ ušklíbla se.

Našlapoval lehce, aby ho nebylo slyšet. Když se přiblížil ke kajutě, zaslechl už docela zřetelně dva ženské hlasy, které se o něco přely.

„Už je to pryč, miláčku, už je to pryč,“ říkal jeden, který zjevně patřil té starší z dvojice.

„Nic už pro mě nemá smysl. Chtěla jsem se z toho dostat ven. Připadám si jako veverka, co běhá v kole. Čím víc se snažím z toho dostat, tím víc jsem vyčerpaná a konec nikde!“

„To bude v pořádku, miláčku, to bude v pořádku,“ utěšoval ji druhý hlas.

Adrian se přiblížil ke kajutě tak, že už viděl škvíru pode dveřmi. Přibližně ve výši ramen spatřil malý světelný bod. Byl to otvor po vypadlém nýtu. Loď byla docela zanedbaná, především tam, kam nebylo vidět, a na místech, do kterých běžní návštěvníci křižníku nesestupovali. Adrian přitiskl k otvoru oko. Po chvilce spatřil obrysy dvou ženských těl na námořnické palandě.

„Musela jsem to udělat,“ řekla znovu mladá žena. „Neměla jsem jinou možnost. Šlo o život. Ty máš svou nesmrtelnost a na všechno nekonečně mnoho času. A co mám já? Nikdy jsem nebyla nic víc než jeho sekretářka. Nula. Vzorek bez ceny. To všechno se mohlo změnit. Proč máte mít na všechno právo jenom vy?“

Začala vzlykat.

Adrian pochopil, že intuice ho nezklamala. Na palandě ležely vedle sebe Justine a Erika Bergová. Erika třímala Justininu hlavu v náručí a hladila ji po dlouhých tmavých vlasech. Čas od času k nim přitiskla své rty v dlouhém polibku.

„Tolik jsem tě milovala a ty jsi pak udělala takovou věc,“ řekla Erika a nepřestávala Justine líbat a hladit ji dlouhými prsty po šíji. Ačkoliv byla místnost osvětlena pouze petrolejovou námořnickou svítilnou, Adrianův zrak si už pomalu zvykal na šero a rozeznával detaily.

„Bylo to pro mě hrozné. Nikdy jsem nečekala, že uděláš něco takového.“

„Můžeš mi to odpustit?“ zvedla Justine oči k Erice. „Vím, že nemám po něčem takovém už na nic právo. Ale já jsem tolik chtěla být svobodná! Svobodná od toho všeho. Po všech těch ranách, které jsem musela vždycky snášet.“

„Je to za tebou,“ utěšovala dívku herečka. „Už se to nikdy nevrátí. Teď už budeme jenom spolu.“

„Ty jsi ale nesmrtelná,“ vzlykla dívka.

„Nesmysl,“ řekla Erika. „Nikdo není nesmrtelný. Ani já. Přísahám ti, že nejsem o nic nesmrtelnější než ty. A ty jsi navíc krásná. Pro tvou krásu ti všechno odpustím.“

Obě ženy se objaly ještě těsněji. Erika začala Justine pomalu svlékat. Kdykoli padl na zem další kousek oděvu, věnovala herečka obnaženým částem dívčina těla sérii polibků. I Justine začala Erice rozepínat dlouhý zip na šatech a bylo patrné, že to nedělá poprvé. Justine ležela na lůžku zcela nahá dříve než její partnerka, protože Eričiny pohyby byly mnohem rychlejší a obratnější. Poslední části oděvu už si Erika svlékla rychle sama.

Adrian neváhal ani vteřinu, zda má obě ženy i nadále sledovat. Jednak potřeboval slyšet všechno, co si řeknou, jednak vždy toužil přihlížet tomu, jak se dvě ženy milují, a konečně se mu naskytla příležitost. Fakt, že znal Eriku Bergovou z běžného společenského styku, mu nebyl nikterak na překážku. Miloval totiž situace, kdy je všechno obráceno naruby. Oproti představám, které muži zřejmě čerpají z mužské pornografie, nedošlo zde ke vzájemnému uspokojování pomocí jazyka, ale stimulací rukou. Erika přitom stále klečela nad Justine a jednou rukou jí hladila po prsou a druhou laskala v klíně. Justine na zádech se opírala o levý loket a pravičkou hladila herečku v rozkroku. Bylo zjevné, že obě milovnice ztratily sebekontrolu a jejich hlasité projevy byly tak mocné, až se Adrian obával, že budou slyšet na palubu Aurory a někdo přijde milování zarazit.

Závěrečné vyvrcholení, ke kterému obě ženy dospěly oproti Adrianovu očekávání téměř současně, splynulo v jedno s výstřelem na palubě. Byla to ona střelba ze 152milimetrového kanonu, kterou na křižníku končívala oficiální část večírků.

Obě těla vláčně spočinula vedle sebe a nezdálo se, že by se ženy chystaly odejít. Justine oddaně spočívala na Erice, jako když dítě usne po kojení matce na břiše. Nespala však, protože něco Erice šeptala. Adrian však nemohl ze svého místa zaslechnout, o co se jedná. Zaslechl pouze několik slov, která vyšla z úst Justine: „Jsem ráda, že už tu není. Teď už nás od sebe nic nedělí.“

Adrian se z podpalubí vzdálil.

Toho dne však ještě herecká vystoupení Eriky Bergové neměla mít konce. Adrian se odebral do svého pokoje a ani nesdělil výsledek svého pozorování Biance. Ta totiž musela pro Hypatii vykonat nějaké interview s lesbickou spisovatelkou ze Senegalu a byla zaneprázdněna. Právě když se Adrian osprchoval a oblékl do pohodlného županu, vyrušilo ho klepání na dveře. Protože se domníval, že je to Bianca, vyšel v rozevlátém županu bezstarostně ke dveřím a otevřel. Místo novinářky tam však na chodbě zazářily plavé vlasy Eriky Bergové.

„Můžeme si spolu pohovořit?“ navrhla a dala jasně najevo, že hodlá vstoupit.

„Dala bych si něco k pití,“ dodala, sotva spatřila na stole otevřenou lahev. Adrian mlčky naplnil kalíšek a statečně potlačil vzpomínku na to, jak ani ne před hodinou Eriku viděl v milostném objetí. Přesto se nemohl zbavit dojmu, že z herečky cítí vůni, která na ní ulpěla z těla Justine.

„Vím, kdo zabil Haussmanna,“ řekla. „Přišla jsem vám to říct, abyste neztrácel čas.“

„Všichni mi teď přicházejí oznamovat, kdo někoho zabil. Při­padám si jako zpovědník.“

Zasmála se s poněkud nuceným výrazem.

„Kajícníci se vyznávají ze svých hříchů. Já přišla oznámit cizí. Navíc moje hříchy jsou fádní a nebudou se příliš lišit od vašich.“

„To je možné,“ připustil. „Jaká je vaše verze?“

„Není to verze. Bylo to tak. Haussmanna zabil Sorokin.“

„Dejme tomu. A kdo otrávil Carnavona?“

„Taky Sorokin.“

Zamyslel se. „Měl bych dvě otázky. Za prvé, jak to víte. Za druhé, pokud odpovíte důvěryhodně na tu první, bude se má druhá otázka pochopitelně týkat motivů.“

Vyndala si z kabelky krabičku cigaret. Skoro nikdo už nekouřil, protože by si připadal jako psanec. Erika patřila k lidem, kteří nejen kouřili, ale zřejmě si zakládali na tom, že se nikdy nezeptají na dovolení. Nikdo se jí to nikdy nepokusil zakázat. Když vyfoukla kouř, prohodila: „To je jednoduché. V Berlíně jsem Sorokina viděla, jak vychází z Haussmannova pokoje.“

„Proč jste to nikomu neřekla?“

„Jsem blázen? To přece souvisí s motivem. Sorokin je agent. Pracuje pro toho jejich příšerného prezidenta. Odstranil profesora z ideologických důvodů. Nesmrtelnost se do jejich světa nehodí, to dobře víte. Své tvrzení ale nemohu ničím doložit. Byla bych z hlediska berlínské policie i nadále podezřelá, a navíc bych na sebe upoutala pozornost sibiřských tajných služeb, nebo co to mají. Myslím, že co by pak následovalo, by nevymyslela ani fantazie autora detektivek.“

„Podceňujete fantazii autorů detektivek,“ ušklíbl se. „Kromě toho by bylo z jejich hlediska rozumné Haussmanna odstranit před tím, než uvedl preparát a terapii na trh. Když už věci fungují, připadá mi to jenom jako klukovská pomsta a to mi na ně nesedí.“

„Nebyla to pomsta. Odstranili člověka, který bránil úplně jiným plánům. Usáma III. Božský se rozhodl, že chce terapii zavést i ve své zemi. Přesněji řečeno, chtěl se jí podrobit sám. Pravděpodobně jenom sám. A Haussmann s tím nesouhlasil. Usámovi vyslanci nabízeli neuvěřitelné částky peněz, jenomže profesorovi to mohlo být jedno. Sám byl přece v pěkném balíku.“

„Takže Haussmanna Sorokin odstranil, aby si mohli najít někoho, kdo jim půjde více na ruku?“

„Přesně tak,“ řekla a zamořila dlouhým nikotinovým výdechem celou místnost. Za normálních okolností by Adrian bezostyšně přistoupil k oknu a otevřel ho, ale takto aspoň z Eriky necítil vůni těla krásné tmavovlasé Justine.

„A Carnavon? Ten byl taky proti a Sorokin ho zlikvidoval z týchž důvodů?“

„Skoro. Lord totiž zjistil, jak to s Haussmannem bylo. Nevěděl sice o té vraždě nic přesného, ale když se od profesora dozvěděl o Sorokinových nabídkách a pak došlo ke zločinu, dal si všechno dohromady. Pokud byl snad někdy předtím nakloněný myšlence prodat ADX na Sibiř, teď se zatvrdil. Sorokin měl vlastně dva důvody, proč lorda poslat na onen svět.“

„Jenomže jak to věděl?“ namítl Adrian. „Lord přece nebyl tak pitomý, aby s tím za ním sám chodil.“

„Od Justine. Ta o tom věděla, protože jako sekretářka věděla pochopitelně všechno. Sorokin udělal chybu, že se pokoušel k lordovi dostat přes ni a získat si ji jako milenku. V Římě Rus vybočil ze své profesionality a dožadoval se ve stavu úplné opilosti rozličných intimit. Není profesionál, ale ztroskotanec, kterého tajná služba používá jen jako nástroj. Justine mu vmetla do obličeje, co si o něm myslí. Neřekla mu, že je vrah. To by byl její konec, dopadla by jako Bernard, který zřejmě vraha musel také vidět. Naznačila mu ale, že mafiány, kteří pro diktátory nakupují nesmrtelnost, pohrdá. Sorokin pochopil, že když ví Justine takovéhle věci, ví Carnavon dost, a navíc moc mluví. A taky bylo jasné, že ani lord nic neprodá.“

„Justine s Carnavonem spala?“ zeptal se Adrian.

„To přece s případem nijak nesouvisí,“ odsekla Erika. „Ale když to chcete vědět, tak ano. Carnavon spal se všemi sekretářkami, které kdy měl.“

„Netušil jsem, že se s Justine znáte,“ prohodil, aby zjistil, co to s Erikou udělá.

„To není žádná záhada. Pracovala kdysi jako asistentka u filmové společnosti, pro kterou jsem natočila čtyři filmy. Tam jsme se seznámily a jsme dobré kamarádky.“

„Vypadá to tak,“ prohodil a Erika se na něj trochu podezřívavě podívala. „Když si svěřujete takové intimnosti,“ dodal rychle. „Jenomže, upřímně řečeno, co si mám s takovým svědectvím teď počít? Nemám žádný důkaz. Nemohu přijít za Sorokinem a říci mu: ‚Pane, vy jste vrah.‘“

Erika potřásla hlavou.

„To nemůžete. Ale řešení by tu bylo. Zítra dopoledne se má Justine setkat se Sorokinem na Nautilu.“

„K tomu se rozhodla sama?“

„Ne, to on ji pozval. Myslím, že ji bude chtít získat pro spolupráci. Když nedostali ADX normální cestou, budou se pokoušet jít na to přes krádež. Nepotřebují mnoho, jenom několik málo detailů z výrobního procesu, ostatní je už stejně známo. Sorokin si zřejmě myslí, že Justine jako sekretářka a milenka by mohla mít k něčemu takovému přístup.“

„A má?“

„Možná má a možná nemá,“ odpověděla herečka vyhýbavě. „Rozhodně se divím, že po tom všem, když se ji pokoušel jako opilý čuník skoro znásilnit, má na to ta holka ještě žaludek. Asi věří v neodolatelnou vůni peněz.“

„V tu věří správně,“ podotkl Adrian.

„Peníze nejsou všechno.“

„Ano, to říká většina milionářů. Ještě ale nerozumím tomu, jak se bude Justine dostávat na Nautilus, když tam ženy nemají přístup.“

„Převlečena za muže, pochopitelně. Zítra se tam bude konat pánský večírek a jí stačí, když si vezme takovou tu arabskou noční košili, nebo jak se tomu říká, a ten kyblík, co oni nosí na hlavách. Její ňadra jsou příliš malá, aby byla překážkou. To už ten stokilový spisovatel z Indie, co včera řečnil o významu ducha v dějinách, má prsa třikrát větší.“

Adrian to nekomentoval, ačkoliv Erika měla aspoň v tomto bodě nepochybně pravdu.

Na Nautilus se přeplavil malým elektrickým člunem společně se třemi dalšími účastníky večírku. Pitka a konzumace vybraných pokrmů, ke které mělo pochopitelně dojít, se konala pod rouškou tematického večera Imaginace a realita_._ Kdesi v útrobách Nautilu se ukrývala i výstava vzácných rukopisů a všelijakých artefaktů s tématem fantazie a utopie.

„Na světě jsou už pouze dvě místa, kam je oficiálně zakázán vstup celé jedné polovině lidstva,“ pronesl s hrdostí prezident PENu, když večírek zahajoval. „Je to mnišská republika na hoře Athos a ponorka Nautilus. Pokud jde o Athos, obávám se, že by náporu žen mohl jednou podlehnout a ony vniknout dovnitř. V případě Nautilu však stačí jednoduché opatření. Muži se s lodí prostě potopí do bezpečné hloubky a žádná žena se dovnitř nedostane.“

Většina přítomných, bylo to asi třicet lidí, se tvářila velmi spokojeně a zdálo se, že kdyby bylo pouze na nich, dali by pokyn k ponoření okamžitě. Adrianovi se zatím nepovedlo poznat mezi přítomnými Justine v mužském převleku.

Následovala nutná prohlídka celého podmořského plavidla. Stavitelé si dali velkou práci, aby zachovali všechny prvky, které autor popsal v románu, kde byl tento podmořský div světa jedním z hlavních hrdinů. Skutečná podstata celého stroje, totiž že se jedná o složitou moderní konstrukci, která pouze předstírá svůj původ v devatenáctém století, musela být dovedně skryta.

„Tak například okna,“ jak sdělil shromážděným spisovatelům jeden z členů posádky, „ve skutečnosti nejsou okny. Jde o velké obrazovky, které ovšem s nepostižitelným rozlišením zobrazují všechno, co se skutečně odehrává za pláštěm Nautilu. Co odsud vypadá jako okno, je venku pouze panoramatickou kamerou, která tu na ploše vytváří iluzi plastického obrazu.“

Pak přešli do salonu. Kolem stěn se táhla ohromná knihovna. Všechny knihy měly jednotnou vazbu. Na konci bylo možno spatřit velké pohovky potažené hnědou kůží.

„Obsahuje dvanáct tisíc svazků,“ chlubil se dále důstojník. „Všechny pocházejí ze stejné doby jako původní Nautilus. Pokoušeli jsme se odhadnout, jaký mohl mít kapitán Nemo literární a vědecký vkus.“

„Je mezi nimi i kniha profesora Aronnaxe?“ otázal se Adrian.

„Je tady,“ řekl důstojník. „Nejste první, kdo takto reaguje. Pocho­pitelně se jedná o dobové, již dávno zapomenuté oceánografické dílo někoho jiného, ale zde je jeho replika s uvedením jména dotyčného profesora. Původnímu autorovi to už jistě nebude vadit.“

Uprostřed stál ohromný stůl, na němž se povalovalo několik rukopisů, které už na první pohled dávaly tušit, že jde buď o díla značné ceny, nebo přinejmenším o dokonalé repliky. Místnost byla osvětlena elektrickým světlem vycházejícím z polokoulí zapuštěných do stropu.

„Dovolil bych si zopakovat větu ze slavného románu a upozornit vás, že tato místnost není jen knihovnou a studovnou, ale také kuřárnou.“

„Máte doutníky z mořských trav?“ zajímal se Adrian.

„Existuje speciální druh doutníků, který je k dispozici pouze zde. Technologie jejich výroby je tajná, ale mohu vás ujistit, že pocházejí přinejmenším z Tichomoří. Máme tu i původní skafandry, ale nikomu bych nedoporučoval je zkoušet.“

Adrian konečně zjistil, kdo z přítomných je Justine. Její převlek byl skutečně dokonalý, a přitom jednoduchý. Stačilo skrýt tělo do dlouhých záhybů afrického oděvu a zakrýt hlavu příslušnou přikrývkou.

Dveřmi umístěnými proti vchodu, kterým vešli do studovny, prošli nyní do místnosti připomínající ze všeho nejvíce galerii. Byla asi deset metrů dlouhá, pět metrů vysoká a šest metrů široká. Strop vyzařoval světlo dopadající na umělecká díla, jejichž hodnota by byla značná, i kdyby šlo o pouhé kopie. Na stěnách viselo kolem třicítky prvotřídních obrazů ve stejných rámech oddělených splývajícími drapériemi. V rozích stály bronzové a mramorové sochy, byly zde vitríny s mořskými exponáty. Velmi působivá byla kolekce perel, bílých, růžových, zelených, modrých, a dokonce i černých.

Pak přešli kolem kajut posádky (to byl ústupek moderní době, ložnice nebyla společná, jak by odpovídalo pramenům), kuchyně, koupelny a kapitánova pokoje do části, kde se nacházely pohonné jednotky. Pohon byl skutečně elektrický, ale zdrojem elektřiny byly vodíkové články.

„Možná by byl duchovní tvůrce Nautila nadšen,“ poznamenal jeden francouzský spisovatel, kterého toto zhmotnění literárního snu zjevně nadchlo. „Vodík je vlastně pro takovýto podmořský člun pohonem zcela stylovým.“

Jediný, kdo vypadal, že ho zrovna tato část lodě zvláště zajímá, byl Sorokin. Adrian to přičítal jeho mnohonásobnému poslání. Možná by Usáma III. Božský sám chtěl mít takový podmořský člun a teď si nechává zjišťovat, jak na to. Delegáti z jiných kulturních oblastí se značně nudili, protože nechápali, proč jim někdo ukazuje zastaralou ponorku, kterou vlastnil nějaký evropský satrapa v předminulém století. Jistý Číňan se dokonce chtěl blýsknout znalostí a hovořil o Vernovi jako o řeckém rejdaři, který si vzal Jacqueline Kennedyovou. Ze zdvořilosti mu nikdo neoponoval.

Nikdo proti stylovosti vodíkových článků nic nenamítal. Všichni si ještě vyslechli, že je Nautilus přibližně osmdesát metrů dlouhý a na nejširším místě asi dvanáct metrů široký, a pak se skupinka zase vrátila do salonu, kde po potěšitelně krátkém přípitku začal volný program.

Jak si Adrian záhy povšiml, téměř okamžitě po vypuknutí volné zábavy se k sobě přiblížili Justine a Sorokin a opustili místnost. Adrian se je pokusil nenápadně následovat, což nebylo jednoduché. Nautilus vzdor své obrovitosti měl poměrně úzké chodby. Zákruty a výčnělky dávaly šanci se ukrýt, ale stejně tak pomáhaly sledovaným nenápadně se ztratit. Mnohokrát musel jít Adrian pouze za zvukem. Bylo patrné, že oba chtějí najít odlehlou kabinu, kde je nikdo nebude rušit. Asi po čtvrt hodině byli konečně u cíle. V dlouhé řadě tu byly kajuty určené pro posádku, přestože Nautilus zcela jistě nikdy žádnou dlouhou plavbu, pro kterou by potřeboval mnoho mužstva, nikdy nevykonal.

Justine i Sorokin zmizeli dovnitř a zavřeli za sebou ocelové dveře. Tentokrát Adrian nenašel v dokonalé konstrukci ponorky žádný otvor. Chvilku proklínal americký perfekcionismus, než zjistil, že ocel dveří docela dobře vede zvuk a stačí pouze přiložit ucho. Zaujal tedy trochu nepohodlnou polohu, aby mohl současně sledovat chodbu, ze které stále hrozilo vyrušení, a držet ucho na chladivém ocelovém plátu.

„Namáháte se zbytečně,“ slyšel první slova, která Justine pronesla k Sorokinovi. „Nemohu pro vás nic udělat. A divím se vám, že po tom všem se ještě můžete odvážit chtít, abych s vámi mluvila.“

„Ale mluvíte,“ zazněl z nitra kajuty samolibý mužský hlas. „A myslím, že když se mnou v rozhovoru ještě nějakou dobu setrváte, budete mi za to jednou vděčná.“

Pak následovalo cosi nesrozumitelného, ale dosti vášnivého, co Justine vmetla Sorokinovi do tváře. Ten se zřejmě pouze zasmál a nevzrušeně pokračoval.

„Byl by to přece oboustranně výhodný obchod, nemyslíte? Něco málo informací a do konce života – a dnes přece může být život velmi dlouhý – nemusíte dělat nic jiného než se věnovat svým zájmům, zájmům mladé sympatické dámy. Žádný muž už nebude vaším pánem. Vůbec nikdo. Budete svobodná bytost. A nejen to. Pomůžete dobré věci. Co je na tom špatného? Prospějete sobě i druhým.“

Adrian měl intenzivní pocit, že se pode dveřmi kajuty line pach síry.

„Zkoušíte to dobře,“ slyšel Justine. „Ale nechci spolupracovat s vrahy. Řečníte o nesmrtelnosti a druhé lidi utrácíte jako psy.“

„To je dost přehnané.“

„Je tu snad málo důkazů?“

„Všechno je věcí výkladu, použité interpretace.“

„Nebo použité zbraně.“

Sorokin chvilku mlčel. Pak navázal.

„Co by byl svět beze zbraní? Teprve zbraně učinily lidi rovnoprávnými. Zbraně vlastně změnily hrubou sílu v jemnou. Vytvořily civilizaci.“

„No, hlavně že u vás na Sibiři civilizace kvete,“ odsekla.

Sorokin v tuto chvíli zřejmě pokrčil rameny, přinejmenším měl Adrian neodbytný pocit, že se tak stalo.

„Máte šanci změnit život k lepšímu. Svůj vlastní i celé jedné části planety.“

„Tou částí planety je míněn palác božského Usámy, nebo jak se ten váš satrapa jmenuje.“

„Dejme tomu, že jsem tuto nevhodnou poznámku přeslechl,“ poznamenal Sorokin. „Osobně bych vám doporučoval se touto myšlenkou ještě zabývat. Jsou šance, které člověk dostává pouze jednou za život.“

„A když je nevyužije, je pak jeho život docela krátký, že?“

„Vita brevis…“ zarecitoval mužský hlas. „Máte myslím dost času na rozmyšlenou. Dejme tomu do konce tohoto kongresu. A mimo program bych vám ještě chtěl říci, že peníze nejsou všechno. Vy byste mohla být v naší zemi velmi významnou ženou. Kdybyste stála po boku významného muže.“

„Třeba Usámy Božského?“ odfrkla si. „To bych byla asi tak jednou z jeho tří set manželek, ne?“

„Příliš dáte na pomluvy znuděných a neinformovaných kosmopolitních novinářů. Chtěl jsem pouze říci, že máte na víc než sedět v kanceláři. Jste žena, které by slušelo velké poslání. Takové v této dekadentní civilizaci nenaleznete. Ta směřuje k neodvratnému zániku. Měla byste spojit svou mladou krev s krví mladého a energického hrdého národa.“

„Být samicí na chov, aby měl stát dost vojáků? To zní skutečně lákavě. Můžeme už tuto schůzku ukončit?“

„Jaká je libost,“ řekl mužský hlas. Adrian měl opět pocit, že přes ocelovou stěnu vnímá lehkou dvornou úklonu.

Jakmile uslyšel kroky po kovové podlaze, rychle se vzdálil.

Sotva se vrátil do salonu, vytušil, že se tu schyluje k maléru. Část společnosti, povzbuzena alkoholickými nápoji, dospěla k názoru, že by bylo velmi romantické_,_ kdyby se Nautilus _aspoň trochu_ potopil a neplul pořád přivázán na laně vedle Standard Islandu. Kapitán, který byl přítomen, je ujistil, že k jeho pravomocem pochopitelně patří takový krátký výlet zařídit, ale musela by s tím souhlasit převážná většina přítomných. Adrian si pomyslel, že by s tím podle zákonů logického myšlení a dobrého vychování měli souhlasit všichni přítomní, ale nic neřekl, protože na sebe nechtěl zbytečně upozorňovat.

„Můžeme provést takovou malou plavbu, během které byste si mohli prohlédnout Standard Island zespodu. Takový pohled se naskytne jen málo smrtelníkům. Ponořit se až na dno oceánu bohužel pro velkou hloubku nemůžeme, to mohl pouze originální Nautilus, ale i tak uvidíte něco, co nebývá dopřáno každému.“

Adrian pomyslel na svůj relativně útulný hotelový pokoj a pochopil, že do hebkých pokrývek hned tak neulehne. Trochu zalitoval, že tu není také Bianca, protože by se jí mohl svěřit nejen s výsledkem svého pátrání, ale také se svými neveselými pocity. Přesně v ten okamžik ho někdo zatahal za rukáv. Na první pohled – ale skutečně jen na první – to byl dlouhý mladík v cylindru. Na druhý to pochopitelně byla Bianca s velmi špatně přilepeným falešným knírem.

„Zešílela jsi? Mají tu dnes sraz všechny ženy, které mají trauma z toho, že nejsou muži?“

„Chtěla jsem být tady, kdyby snad bylo něco potřeba,“ urazila se.

„Potřeboval bych plovací vestu a kyslíkový přístroj. Abych odtud mohl bezpečně zmizet.“

Ale už bylo pozdě. Kapitán vysílačkou domluvil s ostrovem vše potřebné a Nautilus byl odpoután od pupeční šňůry, která ho spojovala se Standard Islandem. Lidé na palubě ponorky to poznali podle toho, že se jim podlaha zhoupla pod nohama, jak byl podmořský člun zbaven tíhy spojovacího lana.

Většina společnosti byla shromážděna v saloně, jako kdyby pohled falešným oknem do inkoustové černi byl nějak povznášející nebo aspoň poučný.

„Kdyby nebyl večer,“ řečnil kapitán, který se zcela zjevně vžíval do své životní role, „mohli bychom stále ještě vidět denní světlo. Teprve od tisíce metrů začíná v oceánu zóna šera přecházet do zóny tmy, kam už paprsky slunce nikdy nedolehnou.“

„Řekni,“ obrátil se Adrian na Biancu. „Proč se dobrovolně účastníš věcí, na kterých se já podílím jenom z nutnosti? Být to na mně, nikdo by mě do ocelové roury klesající ke dnu nedostal.“

„My ženy,“ pravila Bianca hrdě, „tíhneme svou duší k nitru země. Žena také představuje princip temnoty, vlhka, mokra, hlubiny. Poslední výzkumy navíc zjistily, že první projekt ponorky vymyslela středověká abatyše Kriemhilda.“

„K čemu by abatyši byla ponorka?“ podivil se Adrian a pozoroval z okna, jak naprostá temnota může být ještě temnější než dosud.

„Z náboženských důvodů. Myslila si totiž, že kdyby se podařilo v moři ponořit dostatečně hluboko, dostal by se podmořský člun až na úroveň očistce, kde by bylo možno dodávat křesťanskou naději uvězněným duším. Navíc si někteří tehdejší vědci mysleli, že na dně moře mohou růst byliny, které prodlužují lidský život. Touto vidinou chtěla Kriemhilda motivovat evropské dvory, aby na financování její dřevěné ponorky potažené vydělanou kůží přispěly.“

„Naštěstí nepřispěly, takže se abatyše dostala do očistce přirozenou cestou,“ poznamenal Adrian.

„Výrok hodný tak sporné bytosti, jako je muž,“ naštvala se Bianca.

„Nyní bych si dovolil pozvat společnost na velitelský můstek,“ řekl kapitán. „Odtamtud bude panstvo moci sledovat celý manévr.“

„Panstvo,“ zasyčela Bianca.

„Nepředstavila ses,“ pokrčil rameny Adrian a postrčil ji ze salonu do úzké chodby. Průběh manévru ho sice vůbec nezajímal, ale chtěl být u toho, až se bude rozhodovat o jeho životě. Velitelská kabina umožňovala pohled vzhůru, a tedy na dno Standard Islandu, což shromážděnou společnost mělo podle kapitánova odhadu zvláště vzrušovat.

Asi za dvacet minut se ponorka konečně dostala za záď ostrova. Kapitán zamířil šikmo vzhůru mohutný reflektor a všichni mohli vidět obrovské ústí turbín pohánějících ostrov. Ten totiž neměl klasické lodní šrouby trčící ze zádi, což Adriana trochu zklamalo, ale vnitřní turbíny, ze kterých bylo vidět pouze obrovské otvory o průměru několika desítek metrů. Nautilus plul pomalu dopředu a přiblížil se ke dnu ostrova asi na třicet metrů, pak kapitán z bezpečnostních důvodů ponorku zastavil. Nad svými hlavami mohlo panstvo vidět změť mořských řas, jinde zase jakýchsi škeblí. Podmořský život se nenechal zmást polohou hlavou dolů a učinil si z ostrova své vlastní sídlo, jako by to bylo mořské dno.

„Spodek Standard Islandu je světovým unikátem,“ řekl kapitán. „Protože se ostrov pohybuje po mnoha mořích, vytvořila se tam velmi pozoruhodná fauna a flóra, která jinde v takové kombinaci neexistuje. Někteří radikální ekologové dokonce protestovali proti ostrovu jakožto nepřirozenému nosiči, který infikuje světová moře, ale to je pochopitelně nesmysl. Když jsme pak chtěli faunu a flóru seškrábat, protestovali znovu.“

Panstvo se zasmálo. Nautilus pokračoval pode dnem pomalu kupředu. Kapitán upozorňoval na hejna ryb, která nyní sice prchala před umělým světlem, ale jinak tito souputníci ostrov doprovázeli kolem celé zeměkoule.

„Standard Island se stal jejich druhým domovem. Nikdy ho ne­opouštějí. Dokonce i žraloci ostrov sledují na neuvěřitelně dlouhých trasách. Podobně jako racci na povrchu ostrova procestují celou zeměkouli, aniž si to uvědomí. Ostrov představuje cosi jako pohyblivý korálový útes a tomu také odpovídá složení jeho obyvatel pod čarou ponoru. Kdybychom se mohli dostat ke dnu blíže, což není z bezpečnostních důvodů bohužel možné, mohli byste nad sebou spatřit například nahožábré plže, kteří vynikají neonovými barvami. V mořských sasankách se ukrývají malé ryby a najdete tu i mořské koníky, čepelatky, chroustnatky, hvězdice a svijonožce.“

Adrian neměl sebemenší potuchy, jak vypadá svijonožec, ale musel uznat, že cosi velkolepého na tomto ostrovním monstru je. Sám techniku považoval jen za nutné zlo, kterým se nechtěl dále zabývat, dovedl však ocenit velikost.

Prohlížení dna ostrova netrvalo dlouho, Nautilus za chvilku Standard Island podplul od zádi na příď a vyskytla se otázka co dál. Společnost se zjevně nehodlala spokojit pouze s tím, co viděla, a kapitán, kterého nepochybně frustrovalo, že musí neustále plout vedle ostrova přivázán na laně, byť obsluhuje tak podivuhodný stroj, navrhl další atrakci.

„Mohu vám ještě nabídnout prohlídku korálového útesu, který je vzdálen přibližně osm mil ve směru naší plavby. Nachází se kousek od ostrova Jarvis. Nepředstavuje to velké zdržení a uvidíte místa, která dosud zřejmě neviděl žádný člověk. Zde se nikdo nepotápí.“

Panstvo nadšeně souhlasilo, pouze Adrian a Bianca opět mlčeli. Dívka proto, aby ji neprozradil ženský hlas, Adrian z pocitu marnosti. Protože podívaná se měla odehrávat u bočních oken, lidé se rozptýlili po plavidle. Jakmile osaměli, změnila se Bianca z mladíka dychtícího po přírodovědném vědění v ženu požadující informace o zločinu. Vyhovět jí nebylo pro Adriana snadné.

„Zdá se, že Sorokin je skutečně do něčeho zapletený. Pouze nevím, jestli je to vražda, vydírání, pokus o znásilnění nebo všechno dohromady. Možná se jen neumí moc chovat a dělá nevhodné návrhy na hraně zákona, ale nic víc.“

Seděli na palandě v jedné z kajut, podobné, v jaké předtím mluvil Sorokin s Justine.

„Třeba chce Erika odvést pozornost od Justine. Nemůžeme přece vyloučit, že lorda Carnavona mohla zabít i ona.“

„Proč by to dělala? Lord byl pro ni slepice, která jí nesla zlatá vejce.“

„Tady mohu nabídnout pouze hypotézy. Lord si mohl o Justine myslet, že přece jen pracuje pro Sorokina, mohl s ní poměr přerušit a třeba jí i pohrozit vyhazovem. To by pro ni byla hrozná ostuda. Kdo by si ještě najal takovou sekretářku?“

Bianca na to chtěla něco říci, když je náhle vyrušil hluk z nitra ponorky. Rozjařené panstvo zřejmě spatřilo něco zajímavého. Oba vyšli na chodbičku a směřovali do salonu. Důvod veselí se hned ukázal. Z okna bylo vidět korálový útes a na něm ležel vrak lodi. Bylo jasné, že tam není dlouho, protože nebyl porostlý korálovou vrstvou. Kapitán nevěděl zpaměti, jaká loď by to mohla být, a proto hledal v elektronické mapě.

„Nejspíš by to podle popisu mohla být nákladní loď Europe, která tu ztroskotala před třemi lety. Když se pokoušela vyhnout útesům u ostrova Jarvis, narazila na nedaleká skaliska a proud ji pak zanesl až sem. K její zkáze zřejmě přispělo i to, že přepravovala náklad výbušnin, který dokonal, na co skaliska nestačila.“

„Jak romantické,“ zaradoval se prezident PENu. „Nikdy v životě jsem žádný vrak neviděl. Tohle je skutečně úžasný výlet.“

Nautilus se k vraku přiblížil asi na sto metrů a potom kolem něho začal pomalu kroužit, takže spisovatelé i posádka si mohli loď dost dobře prohlédnout. Ležela na jednom boku a ten druhý byl zjevně roztržen od nárazu na skalisko. Loď byla rozpáraná jako konzerva, jak poznamenal jeden černošský spisovatel. Patrný byl také velký otvor v palubě, jako by zevnitř nějaká obří pěst vyrazila ven. Pravděpodobně to byl pozůstatek exploze nákladu.

„Je možné se dostat ještě blíž?“ zajímal se tělnatý australský mužík, který chtěl zřejmě co nejlepší pozici pro svůj miniaturní fotoaparát.

„Můžeme to zkusit,“ řekl kapitán. „Ale víc než několik desítek metrů vám slíbit nemohu. Bývají zde velmi silné proudy a manévrování je obtížné.“

Panstvo dalo najevo, že ho považuje za profesionála, kterému své životy klidně svěří.

„Já už bych klidně plul pryč,“ zašeptal Adrian Biance.

„Já taky. Vzduch je tu přímo nabitý nefalšovaným machismem_._ Připadám si tu jako mezi honáky na pampě. Za chvíli tu všichni začnou vytahovat penisy a předhánět se, kdo je mužnější. Skutečně se mezi muži nenajde nikdo, kdo si už pubertu odžil?“

„Já už jsem si odžil i stáří,“ ujistil ji Adrian.

Kapitán odešel na velitelský můstek a spisovatelé osaměli. Pozorovali, jak se ponorce daří jemným manévrováním metr po metru přibližovat se k vraku. Adrianovi to připadalo, jako kdyby se někdo pokoušel s náklaďákem kličkovat na trati určené jen malým motokárám, ale spisovatelé byli nadšeni. Když se Nautilus dostal vraku za záď, kapitánova domněnka se potvrdila. Všichni mohli v nazelenalém světle spatřit nápis EUROPE.

Další události se staly tak rychle, že vzpomínky na ně byly u všech účastníků vždy jen zmatené. Vrak, který ve svém skalním lůžku seděl jen zdánlivě pevně, se náhle trochu pohnul. Snad to způsobil proud z turbín Nautilu, možná pohyb ponorky nějak usměrnil podmořský proud, v každém případě se loď sesunula o několik málo metrů níže. To stačilo k tomu, aby se nejdříve rozvířilo bahno nade dnem a pak se náhle od vraku zablesklo a ponorka dostala tupý úder. V nitru lodi se zřejmě pohnul zbytek výbušného nákladu a exploze rozervala zbytky trupu Europe. Vodou proletělo několik kusů kovu a některé z nich Nautilus zasáhly. Jak se kov třel o kov, všichni se chytili toho, co měli zrovna na blízku.

Nešťastnou náhodou, jak se později ukázalo, nebyl zasažen Nautilus přímo, ale odmrštěné kusy kovu zasáhly čidla jeho navigačního systému. Přímý úder by totiž podmořský člun docela dobře zvládnul, takto však byl nečekaně oslepen a ochromen. Po náhlé ztrátě rovnováhy se ponorka naklonila šikmo dopředu a všichni na její palubě byli vrženi na přední stěny místností, kde se právě nacházeli. Bezmocný stroj pokračoval pomalu kupředu, až jeho příď zmizela v oblaku bahna, který se náhle objevil na místě vraku Europe. Tentokrát k přímému nárazu došlo. Nautilus vrazil přídí do skaliska, což jeho záď zvedlo ještě více a pro nikoho na jeho palubě nebylo možno udržet se na nohou. Pak najednou nastalo ticho, přerušované pouze jakýmsi šuměním. Podmořské plavidlo se volně vznášelo v namodralém pološeru, jako kdyby je nikdo neřídil.

Adrian se rozhlédl kolem sebe. Svítila pouze bezpečnostní světla. Přesto hned spatřil Biancu, jak sedí opřena o stěnu a tře si ruku, pravděpodobně pohmožděnou následkem podvodní akrobacie. Kromě nich bylo v salonu ještě několik lidí, kteří začali naříkat či nadávat, podle toho, nakolik je náraz fyzicky postihl.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, jakmile se mu podařilo bizarním způsobem se k dívce přikutálet.

„Ne. Narazila jsem si ruku,“ odsekla. „Co je to za zvuk?“

I ona si všimla šumění, které pronikalo celou ponorkou.

„Ticho,“ zakřičel Adrian a všichni poslechli. I ostatní teď mohli slyšet vzdálený hukot proudící vody. Nebylo pochyb o tom, že vnější plášť ponorky musel být proražen. Všichni byli naštěstí schopni pohybu a hned se vydali směrem ke kapitánskému můstku. Tam se také shromáždil zbytek návštěvníků a většina členů posádky a dožadovali se jeden přes druhého od kapitána vysvětlení, co se stalo a co bude dál.

Šero nedostatečně rozptýlené bezpečnostními lampičkami sice neumožňovalo postřehnout barvu kapitánova obličeje, ale Adrian by se vsadil, že je bledý jako křída.

„Žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí,“ snažil se je muž uklidnit. „Došlo zřejmě k explozi zbylých výbušnin ve vraku. Možná se uchovaly v nějaké vzduchové kapse. Kdybych tušil, že tam nějaké zbyly, nikdy bych se nepřiblížil, za takových okolností bývají výbušniny velmi nestabilní.“

„Co bude dál?“ vyptával se černošský spisovatel, který si otíral nos kapesníkem. Zřejmě mu z něho tekla krev. „Můžeme se hned vynořit?“

„Je mi líto,“ pokrčil kapitán rameny. „Naše orientační a ovládací systémy jsou ochromeny.“

„Chcete snad říci,“ vmísil se do toho Adrian, „že se nemůžeme dostat na hladinu? Budeme tady čekat, dokud nám nedojde vzduch?“

„Nautilus se možná vynoří sám od sebe,“ odpověděl mu kapitán. „Vidíte sami, že se volně pohybuje a je vyvážen tak, že má zhruba takovou hmotnost jako voda kolem. To znamená, že vlivem mořských proudů a vírů se může dostat až na hladinu. Sami však vzhledem k poškození nejsme schopni odčerpat vodu z ponorných nádrží a vynořit se vlastní silou.“

„A co když k tomu dojde třeba až za měsíc?“ ptala se znepokojeně Bianca, která už nepředstírala, že je muž, a nikdo také faktu objevení ženy na palubě nepřikládal momentálně žádnou váhu.

„Zřejmě k tomu dojde o něco dříve,“ řekl rozpačitě kapitán. „Musíme se spolehnout na pomoc Standard Islandu. Potíž je pouze v tom, že s ním nejsme v kontaktu, a zatímco my stojíme na místě, ostrov pokračuje dál v plavbě na východ. Než tam zjistí, že máme nějaký problém, můžeme ztratit třeba půl dne. Rozhodně bych vás chtěl požádat o trpělivost a také, abyste se co nejméně namáhali.“

„Jak to myslíte?“ zatvářil se nechápavě prezident PENu a otřel si kapesníkem čelo.

„Zbytečná tělesná námaha znamená ztrátu kyslíku. Máme pouze omezené množství vzduchu. Některé přístroje, které ho čistí od vydýchaného kysličníku uhličitého, jsou bohužel zničeny. Nautilus také nebyl připlaven na dlouhou podmořskou plavbu, takže máme vzduch asi na dva dny.“

„Na dva dny?“ vyjekl jakýsi Japonec, který po tomto sdělení vůbec nezachoval orientální chladnost. Zdálo se dokonce, že se mu začala chvět levá noha a jeho zuby o sebe cvakaly, jako když nějaký dávný telegrafista vyťukával naléhavou zprávu. „A vynořit se můžeme třeba za měsíc? A to říkáte jen tak?“

„Rád bych vám to řekl jinak. Až někdo z vás přijde na to, jak porušit přírodní zákony, přihlaste se. Zatím vám mohu pouze doporučit, abyste všichni pečlivě prozkoumali svůj zdravotní stav a všechny problémy hned hlásili palubnímu lékaři. Pak se odeberte do volných kajut a co nejméně se pohybujte. Každé tři hodiny se sejdeme, abychom rozdali potraviny a informovali vás o vývoji situace. Přední část plavidla je zaplněna vodou, kterou zatím zadržují bezpečnostní přepážky, a předpokládáme, že vydrží. Naštěstí v těch místech v okamžiku incidentu nikdo nebyl. My teď prozkoumáme zbytek Nautilu, a kdyby nějaké další části hrozilo nebezpečí, budeme vás informovat.“

Adrian s Biancou se tedy poslušně odebrali do téže kajuty, kde spolu před nehodou hovořili. Jako stín se za nimi náhle vynořila i Justine. Brada se jí chvěla a na Adriana s Biancou se dívala jako na spásné útočiště. Vše, na co bylo v místnosti ještě nedávno možno usednout, leželo nyní poslušno zákonů gravitace u jedné stěny, protože ponorka byla nakloněna dopředu v úhlu téměř pětadvaceti stupňů. Museli se tedy usadit na lůžku a opřít o ocelovou stěnu. Adrian usedl uprostřed, po obou stranách zaujaly místo jeho mladé družky. Jaksi přirozeně, aniž se na tom dohodly, opřely se mu hlavou o rameno. V místnosti byla naprostá tma, pouze nad vchodem plálo malé rudé světélko, ale to na proniknutí temnoty nestačilo. Adrian si uvědomil, že už dlouho nezažil tuto naprostou tmu, ve které není vidět vůbec nic_._ Jako by do černého inkoustu někdo lil další a další dávky temné tuše. Napadlo ho, že takhle nějak musí vypadat nitro vesmírné černé díry, která je vlastní gravitací do sebe zhroucená tak, že ji ani vlastní světlo neopustí. Vzpomněl si na svatého Jana od Kříže, kterého kdysi zavřeli do vězení inkvizice a on trávil celé měsíce v naprosté tmě. Později to světec označil za nejkrásnější období svého života. Adriana od duchovnějšího prožitku vzdaloval fakt, že nebyl v temnotě sám.

Celým tělem cítil, jak se Nautilus volně vznáší v hlubině. Ženská těla po jeho bocích ho ani nevzrušovala, ani mu nepřekážela. Připadal si, že je ponořen do jakéhosi lůna, kde už není žádný čas, kde nic nebylo, není a nebude. I myšlenky volně pluly prostorem mozku, narážely na sebe a zase mlčky vířily. Jenom s vypětím vůle se Adrian zase vynořil na hladinu vědomí.

„Protože není jisté, že tenhle podnik přežijeme,“ řekl do tmy, „musím se vám s něčím svěřit.“

„Mmm,“ vydala Bianca zvuk, který si vyložil jako souhlas.

„Nechci, aby mě pouhá náhoda připravila o triumf, který mi náleží, totiž o odhalení pachatele.“

„Ty víš, kdo to byl?“ trhla sebou Bianca.

„Všechno mi zapadlo dohromady. Nebýt mé fotografické paměti, asi by mi mnoho důležitých detailů uniklo, ale právě díky těmto maličkostem mám teď celý obraz pohromadě. V detektivce by bylo namístě pronést závěrečné odhalení v nějakém salonu, kde by byl rovněž přítomen pachatel, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. To ovšem v tuto chvíli není z technických důvodů možné. Začneme tou třetí vraždou, vlastně druhou, když vynecháme zabití Bernarda.“

„Proč vynechat Bernarda?“ podivila se Bianca.

„Protože tady zatím nemám žádné důkazy. Kdyby nám byl osud milostiv, možná ještě nějaké najdeme, ale zatím se spokojme s tím, co máme. Tedy, jakmile bylo jasné, že lord Carnavon byl otráven, neuvažoval jsem o ničem jiném, než jak se mu jed mohl dostat do těla. Jako autora detektivek mě pochopitelně nejvíce zajímalo šampaňské, káva a medové koláčky. To už patří ke koloritu mé profese, že když chcete někoho otrávit, samozřejmě na papíře, vyberete něco z této trojice. Mýlil jsem se však, nic z toho nebylo napuštěno jedem.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ podivila se Justine. Adrian s jistým potěšením zaregistroval, že mu začala tykat.

„Jedli jsme to tehdy večer všichni. Nebylo možné rozlišit, co dostane jeden a co druhý. Jak bys jako vrah předem určila, po jakém koláčku tvá oběť sáhne? Nebo jak můžeš někoho otrávit šampaňským, když ho otevřou před očima všech z dobře uzavřené lahve?“

„Otrávená může být sklenice,“ namítla Bianca. „Měly takový ten cukrem zdobený okraj. Jak můžeme vědět, že v jednom takovém sladkém lemování nebyl jed?“

„Dobrý postřeh. Jenomže sklenice si účastníci večera rozebírali ze stříbrného tácu a brali si je zcela nahodile.“

„Mohl se vrah nenápadně přitočit a dopravit jed do poháru? Třeba v okamžiku, kdy si lord položil sklenici na krbovou římsu?“ nechtěla se vzdát Bianca.

Adrian zavrtěl hlavou. „Znáte přece zvyklosti lorda Carnavona. Vypil šampaňské téměř na jeden doušek a potom sklenici zase odložil. Právě proto nebylo pro policii možné zrekonstruovat, která z nich to byla. Mezitím se sklenice odnášely a personál je umýval, takže najít právě tu naši sklenku nebylo možné.“

Justine se pokusila o vlastní vysvětlení: „Takže víme jen to, že lord byl otráven. Muselo k tomu dojít někdy během večera, ale vrah nepoužil ani zákusky, ani nápoje. Skoro to vypadá, jako by po něm někdo na dálku vystřelil otrávený šíp. Ale toho by si asi někdo všiml, že?“

„To by bylo technicky poněkud náročné,“ připustil Adrian. „Máme sice co do činění s téměř rituální vraždou, protože zlikvidovat člověka před zraky tolika přítomných má v sobě cosi teatrálního, ale technika činu nám pořád není jasná. V předchozích případech jsme aspoň věděli, jak k tomu došlo, ale tentokrát nám chybí i samotný postup. Jako by se nám ten člověk vysmíval.“

„To možná také dělá,“ řekla Bianca. „Ať už je vrah jakkoli rafinovaný, určitě musel riskovat. A nepochybně hlavně pro zvýšení dojmu. Když uvážíte, že jeden z největších sponzorů nesmrtelnosti se najednou složí a je po něm, to je dost výmluvné.“

„A všichni naši podezřelí byli na místě,“ doplnil ji Adrian. „Každý z nich se kolem lorda motal. I když, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, na takovém koktejlu se každý motá kolem každého.“

„Někteří lidé ten večer natáčeli,“ vzpomněla si Justine. „Třeba by se na těch záznamech dalo něco najít.“

„Existují dva takové záznamy a oba jsem si nechal pustit. Jeden pochází z televizní stanice ostrova a druhý patří jedné zahraniční agentuře. Není tam zdánlivě nic, co by nám pomohlo.“

„Zdánlivě?“

„Pomohla mi maličkost. Těsně po činu mě upoutalo, že Erika Bergová má na zlato nabarvené nehty a nad zápěstím jakési tetování. Nevím, zda je pravé, nebo falešné, na tom nezáleží. Důležité je, že jsem si těchto detailů všiml.“

„Proč?“ nechápala Bianca.

„Protože předtím mě zase upoutaly její rukavice. Nezvykle dlouhé, na obou rukou. Vypadala jako nějaká vévodkyně a původně jsem myslel, že je to nová módní vlna. Jenomže když jsem prošel všechny společenské magazíny a prohlédl si záznamy ze všech společenských akcí, kterých se Erika v posledních měsících účastnila, nikde nic takového neměla. Nikdo to totiž nenosí. Ani nikdy potom už si je nevzala.“

„Takže ty myslíš…“

„Byla to Erika. Jsem si tím jistý. Jakmile se pro mne stala hlavní podezřelou, všechno ostatní šlo samo. Začalo to do sebe zapadat. Položil jsem si prostě jednoduchou otázku. Dejme tomu, že jsem Erika a chci zavraždit lorda Carnavona. Jak bych to udělal? Okolnosti smrti nasvědčovaly použití jedu. Jedině použitelný mohl být kontaktní jed. Jak je možné někoho otrávit a přitom nebýt pozorován? Podat mu ruku v otrávené rukavici a potom si rukavici sundat a zničit. Proto Erika nejdříve své dlouhé a nápadné rukavice měla, a přitom nikdy předtím a potom je na ní nikdo neviděl.“

„Jenomže,“ pronesla do tmy Justine, „to by riskovala, že otráví sama sebe. A navíc podávala ruku mnoha dalším lidem. To by se celý salon musel proměnit během několika minut v márnici.“

„Správná otázka. Také jsem si ji položil a zeptal se, jak bych to udělal, abych v roli Eriky tento problém vyřešil. Vzal bych si rukavice skutečně dlouhé, aby nebylo vidět, že pod nimi mám ještě natažené tenké gumové rukavice. A nejen to. Když jsem si podrobně prohlédl záznamy z onoho večera, všiml jsem si, že před tím, než lord padl na zem, měla Erika levou ruku stále sevřenou v pěst. To samo o sobě není nikterak nápadné. Jenomže jakmile lorda odnesli a naše herečka se náhle objevuje bez rukavic, má levou ruku docela volně otevřenou.“

„Nerozumím,“ zavrtěla se Bianca.

„Nejbezpečnější by bylo, kdyby vrah ukrýval dávku jedu v zavřené levé ruce. Pravici proto mohla zcela bezpečně podávat komukoli. Žena dle etikety, a to ani v tomto rovnostářském a pokleslém století, rukavici při pozdravu sundávat nemusí. Teprve těsně před tím, než podala ruku oběti, nanesla jed z levé ruky do pravé. Hned potom si mohla rukavice stáhnout, aniž by hrozilo, že otráví ještě někoho dalšího nebo sama sebe.“

„Jak jsi chytrý a inteligentní,“ řekla neurčitým tónem Bianca. „Teď už tedy nejspíš víme, kdo a jak zabil lorda. Ale ještě nevíme proč a také nepadlo ani slovo o tom, kdo a proč zabil Haussmanna v Berlíně.“

Adrian chtěl právě odpovědět, když je přerušilo zabušení na plechové dveře kajuty. Byl to člen posádky a vyzval je, aby se okamžitě dostavili na velitelský můstek.

„Pánové – a dámy,“ řekl kapitán s lehkou úklonou, „Nautilus se ve svém samovolném pohybu zřejmě za pár okamžiků přiblíží zádí k hladině. Pravděpodobně budete mít po několik minut příležitost opustit loď nouzovým východem. Máme tu záchranné čluny, které se na hladině samy nafouknou. Rád bych vás požádal, abyste postupně Nautilus opustili. Máte slušnou naději, že za pár hodin vás vyhledají letadla nebo vrtulníky ze Standard Islandu. Do té doby vás prosím o rozvahu a trpělivost.“

Nikdo nic neříkal. Kapitán se pak otočil k oběma ženám a Adrianovi.

„Dámy opustí plavidlo jako první a spolu s nimi i vy jakožto jejich ochránce. Potom budou následovat další. Čluny jsou pro tři osoby, potřebné vybavení naleznete v gumovém vaku připoutaném na jejich zádi. Času je málo. Přesuňte se nyní se mnou k východu.“

„Co budete dělat vy?“ otočil se Adrian na kapitána.

„Počkám tu, dokud nebudou všichni venku, a opustím palubu až potom. V případě, že by se Nautilus ponořil dříve, než všechny evakuujeme, budeme čekat na další vynoření.“

„To ovšem může přijít třeba za několik dní. Nebo nikdy.“

„Nebo nikdy,“ potvrdil kapitán. „Proto si ve vlastním zájmu pospěšte.“

Adrian si ho dobře prohlédl. Pokud z tohoto dobrodružství vyvázne, chtěl si pro případné literární použití zapamatovat typ člověka spojujícího v sobě špatná rozhodnutí a silné nervy.

Překonat stále se zvětšující sklon lodi nebylo snadné. Zdálo se, že ponorka je již nakloněna téměř v úhlu čtyřiceti stupňů, takže přesun na záď spíše připomínal šplhání do strmého kopce a bylo nutno přidržovat se všech výčnělků na stěnách. Nejhorší byla cesta knihovnou, protože většina z dvanácti tisíc svazů se vyhrnula z regálů jako papírová lavina a vytvořila jakési duny, kterými se pasažéři museli prodírat.

„Zasrané knihy,“ nadával prezident PENu, když klopýtal přes metrové nánosy knih. Proud svazků směřoval otevřenými dveřmi klouzavým pohybem směrem k přídi, a překážel tak proudu spisovatelů směřujícímu na záď. Teprve teď Adriana napadlo, že dvanáct tisíc papírových svazků musí nejspíš vážit několik tun.

Konečně dospěli k otvoru ve stropě, který byl zřejmě oním nouzovým východem, o němž hovořil kapitán. Ten zatím stál s vysílačkou u ucha a čekal na pokyn.

„Nemám čas vám sdělovat podrobnosti,“ řekl rychle, když vysílačku odložil. „Zde je složený nafukovací člun. Jakmile budete venku, zmáčknete tento knoflík a člun se sám nafoukne. Vy,“ ukázal na Biancu, „si vezmete tento vak. Je tam všechno potřebné.“

Potom jedním mávnutím ruky ukázal na poklop, který dva další členové posádky rychle otevřeli. Dovnitř zavanul mořský vzduch a Adrian si teprve nyní uvědomil, že to, co dýchal doposud, bylo prosyceno pachem oleje a již dost zamořeno kysličníkem uhličitým. Rychle se provlékl otvorem. Zespodu kdosi otvorem prostrčil složený člun. Několikrát se mu smekla noha na kluzkém povrchu nakloněného podmořského člunu. Všude kolem byla tma, protože byla stále ještě noc. Na obloze svítil poloviční měsíc, ale ten nestačil osvětlit prostor tak, aby bylo možné něco vidět. Podle pokynu člun nafoukl a pokoušel se ho jednou rukou držet za lano, zatímco se k němu otvorem soukaly obě ženy. Záď Nautila byla dost vysoko nad hladinou, takových pět nebo šest metrů. Ani za nic by se neodvážil do té hlubiny člun shodit a skočit za ním. Mořské vlny totiž byly smolně temné a byl si jist, že kdyby do nich padl, už by se nikdy nevynořil, leda jako ohyzdně nafouklá mrtvola.

Pomalým krouživým pohybem se ponorka zase začala nořit pod hladinu. Kapitán odhadl interval potřebný k opuštění lodě velmi přesně. Všichni tři se schoulili do člunu, a když záď ponorky zmizela pod hladinou, s mohutným zhoupnutím se trosečníci ocitli na vlnách. Převalilo se přes ně několik slaných vln, které je zcela zmáčely, ale oni se udrželi pohromadě a kymácení člunu se záhy ustálilo. Ještě několik vteřin mohli pozorovat, jak se pod hladinou ztrácí reflektor Nautilu.

„Co budeme dělat?“ vydechla Justine.

„Musíme počkat do rána. Potom máme šanci, že nás někdo najde,“ řekl Adrian.

Sám tomu moc nevěřil.

Kymácení na vlnách mohlo trvat tři nebo čtyři hodiny. Potom najednou měli pocit, že se vlny lámou nějak jinak a do uší jim pronikl nový zvuk.

„Zní to, jako když příboj naráží do útesů,“ řekl Adrian.

„Je to dobře, nebo špatně?“ chtěla vědět Bianca.

„Na to neumím odpovědět.“

V polosvitu měsíce rozeznávali před sebou jakousi temnou masu. Až na poslední chvíli spatřili skalisko, na které vlna hnala jejich člun. Proklouzli bez vlastního přičinění nějakou průrvou a jejich křehké plavidlo se jen zázrakem neroztrhlo o ostré zuby korálového útesu. Po několika mohutných zhoupnutích se najednou ocitli na mělčině. Vyskočili a tlačili člun před sebou, až se konečně dostali na břeh, kde se všichni tři zcela vyčerpaní sesuli na zem.

„Ty vole,“ vydechla Bianca. „Tak tohle byl mejdan za všechny prachy.“

Asi hodinu leželi bezvládně na písku v jakémsi mrákotném polospánku, než se Adrian s pocitem morální povinnosti zvedl a pokusil se otevřít záchranný vak, který jim dala posádka Nautilu. Našel v něm jakousi konstrukci, zřejmě lehký stan, balíčky slisované hmoty, což zřejmě měly být potraviny, dále přístroj určený těžko říct k čemu (měl nasunovací trychtýř a vypadal jako mlýnek na maso) a elektrickou svítilnu.

„Vždycky jsem si přála ztroskotat na pustém ostrově,“ pravila Justine, „ale nikdy mě nenapadlo, že se mi to splní.“

„Chce-li Bůh člověka potrestat, prý mu splní jeho přání,“ odpověděl Adrian. „Byly ještě nějaké jiné věci, které sis přála? Jen abych věděl, na co se mám v tvé přítomnosti připravit.“

„Například já jsem si vždycky přála, aby se někteří intelektuálové zadusili vlastními bonmoty,“ odsekla Bianca. „Nerozděláme oheň? Je tu tma a trochu chladno. Ženský organismus nesnáší dlouhodobé prochlazení.“

„Mužskému organismu oproti tomu dlouhodobé prochlazení nesmírně prospívá,“ řekl a vykročil směrem, kde ve svitu měsíce tušil jakési nízké křoviny. Nalámal náruč relativně suchých klacíků a donesl je k oběma ženám.

„Jak to zapálíme?“ starala se Justine. „Ve dne bychom mohli oheň zapálit pomocí čočky z brýlí, jenomže já používám kontaktní čočky. A ty navíc zůstaly na Standard Islandu.“

„Kontaktní čočky se stejně k rozdělávání ohně příliš nehodí. Možná byste to mohly vy dvě zkusit zažehnout svou žhavou vášní.“

„Opět vtipný jako vždy,“ pravila Bianca a chopila se dvou dřev a už se chtěla pokoušet roznítit oheň jejich vzájemným třením, když ji Adrian zarazil a vyndal z vaku zapalovač.

Přešla to mlčky. Oheň se podařilo zapálit, ač prosolené větvičky nehořely podle jejich představ a vítr od moře stále hrozil malé plamínky sfouknout.

„Nesnáším na těle mokré hadry,“ řekla najednou Bianca. „Shodíme to, ne?“

Aniž čekala na nějakou odezvu, svlékla se do naha a rozvěsila svých několik hadříků kolem ohně.

„Vlastně jsme pohané, kteří běhají nazí po březích času. Aspoň takhle jsem tu větu někde četla.“

Adrian se nemohl zdržet, aby se na ni užasle nepodíval. Hned nato však jejího příkladu následovala i Justine.

„Nahota je vlastně přirozený stav člověka. Jenom se vracíme k tomu, jak věci mají být,“ komentovala to. „Ty ze sebe ten hnusný prosolený textil neshodíš?“

Adrian nic neřekl a předstíral, že přikládá kousky dřeva do ohně.

Bianca si sedla se zkříženýma nohama a poznamenala: „Je to zvláštní, že? Dnešní doba trpí nahotu duše. Každý se může obnažovat, jak chce. Ukázat celý povrch těla se však stále považuje za cosi nepatřičného. Přitom obnažování kůže může být krásné, zatímco obnažování duše bývá odporné.“

Oheň vysílal na odhalené křivky obou dívčích těl žluté záblesky a Adrian musel uznat, že vlastně chce_,_ aby obě ženy byly nahé a už tak zůstaly, tím více si uvědomoval, jak na jeho břiše, zádech, ramenou a stehnech tuhne slaný krunýř promočeného oděvu. Zatím se však k odložení šatstva neodhodlal.

„Jsem snad nějaký romantik?“ přesvědčoval sám sebe otázkou.

Nahá těla obou dívek mu nicméně dovolila dokončit určitou anatomickou analýzu, která přes oděv není možná a v erotických chvílích na ni nebývá tolik času. Všiml si tak, že spodní strana stehna, která pro něj byla zvláště přitažlivá a která je tvořena dvěma svaly, totiž svalem dvojhlavým stehenním a svalem pološlašitým, je obzvláště půvabná na Biance. Její stehno totiž vytvářelo tvar téměř dokonalý, dalo by se říci, že pro Adriana to byl téměř platonský ideál stehna. Justine neměla tyto svaly vyvinuté tolik jako Bianca, ale zase vynikala vypracovaným přímým svalem stehenním. Patrné také bylo, jak se obě ženy lišily tvarem takzvané tříselné rýhy, kterou Bianca měla téměř horizontální, zatímco u Justine se zdála směřovat šikmo vzhůru. Lůno obou dívek bylo zatím v šeru skryto, ale i tak si Adrian mohl všimnout, že Bianca dala přednost odstranění chloupků z Venušina pahorku, zatímco Justine si své tmavé chloupky ponechala.

Slunce, které se mezitím vynořilo na obzor, přerušilo jeho zkoumání a všichni tři museli vstát, aby postavili stan. Podařilo se jim vztyčit jehlan, jehož podlaha tvořila čtverec přibližně čtyřikrát čtyři metry.

Když konečně usedli uvnitř provizorního příbytku a pokoušeli se konzumovat podivnou hnědou lepkavou hmotu, vyňatou ze záchranného balíčku, Bianca se dožadovala od Adriana pokračování odhalovací řeči.

„Tak jak to bylo s Haussmannem? Předpokládám, že toho má taky na svědomí Erika.“

„Přesně tak. Vím, jak to udělala, mohu to prokázat, ale neznám motiv. Hodně prozrazuje rána, kterou pachatel Haussmannovi nožem zasadil. Předně soudní lékař tvrdil, že nebyla vedena velkou silou. To by mohlo naznačovat, že nůž měla v rukou žena. Kardinál i Sorokin jsou docela siláci. Charakter rány naznačuje, že měla být smrtící. Nikoho totiž nepodříznete na hrdle jen tak náhodou nebo v sebeobraně.“

„To je ale spíš jen pomocný argument,“ namítla Justine. „Říká se tomu tak, ne?“

„Ano. Říká. Lékař však ještě řekl, že rána byla vedena od levého ucha oběti k pravému. Zkuste si to napodobit a dojde vám, že ránu nejspíš zasadil levák. Jediný levák mezi našimi podezřelými je Erika Bergová.“

„Ty jo, to bych si všechno nikdy nezapamatovala,“ zatvářila se Bianca poprvé trochu obdivně.

„Je tu ještě jedna možnost, kdy by pachatelem mohl být pravák. Totiž že oběť byla podříznuta zezadu. To by nebylo nic neobvyklého. Vlastně jde o docela častou pozici, zvláště když jde o zavraždění oběti například ocelovou strunou. Jenomže zezadu rána vedena nebyla.“

„Proč?“

„Protože na zemi nebylo dost krve, která by se tam dostala po prvním vystříknutí z hrdla oběti. Je pravděpodobné, že krev narazila na nějakou překážku, nejspíše na šaty útočníka, který stál před obětí, a nikoli za ní.“

„Skvělé. A co ještě mluví proti Erice?“

„Ještě tu máme to stříbrné pouzdro na cigarety.“

„Co je s ním?“ nechápala novinářka.

„Bylo poměrně luxusní. Muselo stát dost peněz, protože bylo zdobené, a řekl bych, ač takové věci sám nemám a neobdivuji, že bylo i vkusné. A teď si představte, že po vraždě ho má Erika najednou v ruce a je přelepené ošklivým logem kongresu. Nejdřív jsem si myslel, že je to její estetická úchylka, ale pak mi došlo, že nálepka má nejspíš zakrýt nějaké poškození. Co třeba takhle po výstřelu? Vedle Haussmanna byla nalezena pistole a z ní byl vystřelen jeden náboj. Ten se však nikdy nenašel. Možná profesor pochopil, co se děje, a v sebeobraně vystřelil. Jenomže měl smůlu, že zasáhl pouze kovové pouzdro v náprsní kapse, kde se střela zachytila. Bylo to dost těžké a masivní pouzdro, takže jeho malý a spíše gentlemanský revolver neměl šanci. Pak už byl proti útoku Bergové zcela bezmocný. A teď se mi navíc vybavuje, že když jsem s ní naposledy mluvil, měla už cigarety jenom v běžné krabičce. Možná bylo pouzdro památeční a nechtěla je vyhodit ani nahradit jiným. Nosit ho však s sebou jako předmět doličný, který ji mohl kdykoli usvědčit, to by bylo asi příliš.“

„A Bernard? Toho jsi vynechal. Toho také zabila ona?“

„Je to velmi pravděpodobné. Nemohu to však nijak dokázat. Proto předpokládám, že byl svědkem vraždy Haussmanna v Berlíně a Erika se to nějak dověděla. Pokud se odtud někdy dostaneme živí, možná nám na to bude muset odpovědět sama.“

Ze záhadného přístrojku připomínajícího archaický mlýnek na maso se nakonec vyklubal docela užitečný stroj na filtrování mořské vody. Výrobce podle nápisu na štítku tvrdil, že zdroj energie vydrží určitě několik dní v závislosti na stavu vody. Toto sdělení Adriana upozornilo na fakt, že až těch několik dní uplyne, nebude tu k pití voda žádná, a proto také nechápal bezstarostnost svých partnerek v neštěstí. Ty se totiž vůbec netvářily jako oběti ztroskotání, ale spíše jako rozverné školačky na prázdninách.

Aby se pro svou naprostou nahotu nespálily stále stoupajícím sluncem, přehodily přes sebe tenká plátna nalezená v bezpečnostním vaku. Byly tedy zcela bezpečně před UV zářením kryty zezadu_._ Zepředu by za normálních okolností byly vystaveny neméně pronikavým mužským zrakům, jenomže v tomto případě jediným mužem na ostrově byl zřejmě Adrian a tomu už přibližně po dvou hodinách obě mladé krásky poněkud zevšedněly.

Hned se také pokusili uvést do chodu vysílač. Byla to malá krabička s vysouvací anténou. Zařízení vypadalo tak primitivně, že v normálním člověku muselo hned od prvního pohledu spíše prohloubit beznaděj. Chvíli s přístrojem manipulovali a domnívali se, že vyslali signál volání o pomoc, ale nebyli si tím zcela jisti.

Když se blížilo poledne, pojedli všichni tři opět něco hnědé hmoty ze záchranného vaku.

„Měli bychom myslet na budoucnost,“ řekl Adrian. „Ve vaku je rybářské náčiní. Chytal někdo z vás někdy ryby?“

Obě dámy zavrtěly hlavou. Adrian vyňal skládací rybářský prut. Nikdy v životě nic nelovil, ani ve vodě, ani na souši. Považoval takovou činnost ve zdejších podmínkách za zcela beznadějnou, ale měl morální nutkání se o ni pokusit.

Pokoušel se tedy háček s návnadou vrhnout do mořských vln, jenomže přesně v tom okamžiku se vlna stáhla a háček dopadl na písek.

„Asi bys měl jít trochu dál do vody,“ radila Bianca, která se opírala o snědé rameno Justine a nezdálo se, že by se chtěla jakkoli na lovu podílet.

„Zkus to znovu. My se teď s Justine přesuneme do stanu a byly bychom rády, kdybys nás přibližně půl hodiny nerušil.“

Uposlechl a připadal si jako manžel úpějící pod knutou dominantní ženy. Trochu mu zvedlo náladu, když odhalil, že háček se dá pomocí natahovací pružiny vystřelit a dopadá deset až patnáct metrů před rybáře. Věnoval se vystřelování asi dvacet minut, ale jediným výsledkem bylo, že návnada ze sušeného masa kamsi zmizela. Vrátil se tedy ke stanu, ale neodvažoval se vstoupit, protože ještě neuplynula půlhodina. Slunce přitom dostoupilo zenitu a on toužil po troše útulného stínu. Ze stanu zaznívaly steny, přičemž hlas pravděpodobně patřil Biance.

Druhý hlas se ozval o něco později. Patřil pochopitelně Justine, protože jiné živé bytosti už na ostrově nebyly, a pronášel takové banality, že by se je Adrian nikdy neodvážil v žádném svém románu použít. Mnohokrát zaznělo „lásko“ a „miláčku“ a podobné věci.

„Napodobuje život kýč, nebo kýč život?“ napadlo Adriana, když zahazoval daleko od sebe vlasec s vystřelovací návnadou, odhodlán raději zemřít hlady než sám sebe znova ponížit neúspěchem.

Trpělivě vyčkal, až ze stanu vyhlédla rozcuchaná hlava Biancy.

„Už jsi tady?“ řekla a v jejím hlase zazněla přibližně tři promile omluvného tónu.

„Hodina uplynula. Navrhuji, až se dámy upraví, abychom se vydali na malou prohlídku ostrova.“

Šli několik minut, když spatřili ceduli naraženou na kůl. Název, který bylo možno sotva přečíst, zněl takto:

„Jarvis. This Island is leased by His Majesty King George to the Pacific Phosphate Company of London and Melbourne. All trespas­sers will be prosecuted under English laws!“

„Tomu tedy skutečně nerozumím,“ řekla Bianca.

„Myslím, že tento zákaz už bude nějakou dobu promlčený a můžeme pokračovat dál,“ řekl Adrian. „Jediná užitečná informace je, že jsme zřejmě skutečně na Jarvisu, o kterém mluvil na Nautilu kapitán.“

Nedbali tedy upozornění, které ostatně budilo dojem, že zde bylo instalováno ještě předtím, než se narodili rodiče a možná i prarodiče trosečnické trojice. Neměli před sebou dlouhou cestu, protože ostrov nebyl zrovna velký. Protože jeho nejvyšší část sahala jen málo nad povrch moře, odhadem ne výše než deset metrů, nemohli najít žádné vyvýšené místo, ze kterého by získali dobrý celkový pohled na místo svého nuceného pobytu. Postupovali podél jižní části, na kterou byli vyvrženi se svým záchranným člunem. Zřetelně viděli korálové útesy, které se vinuly podél pobřeží jako jakási hradba. O ně se tříštily vlny a jejich hukot byl také jediným zvukem, který bylo slyšet. Slunce bylo palčivé, naštěstí tu vanul stálý vítr. Trosečníci se rozhodli, že budou postupovat kolem ostrova proti směru hodinových ručiček. Zdálo se, že jim to nezabere mnoho času, protože podle jejich odhadu nebyl ostrov delší než tři kilometry a širší než něco přes kilometr. Cesta však nebyla příliš příjemná, protože nikde nebyla ani stopa po vodě a povrch ostrova byl pokryt pouze trochou trávy.

Asi v polovině cesty podél jižního pobřeží narazili na několik předmětů, které připomínaly kusy nějaké boudy rozházené velmi sporadicky po písku. Brzo došli k plechové zrezavělé tabulce, která jim vysvětlila, na co se dívají.

WRECK OF THE AMARANTH. A. D. 1913

„Moc toho z ní nezůstalo,“ poznamenal Adrian.

„Vždycky jsem si přála vidět nějaký vrak,“ řekla Justine.

„To říkal už prezident PENu a pak se děly různé věci,“ přerušila její snění Bianca.

„Jako dítě jsem vždycky doufala, že bych v nějakém mohla najít poklad a stát se nejbohatší ženou na světě.“

Po dlouhé době se Adrian zasmál.

„Moc ti k tomu nechybělo. Z takového Sorokina, nebo aspoň z jeho pána by se nějaký kapitál získat dal.“

Otevřela pusu, jako by chtěla něco říci, ale pak si to rozmyslela. Bianca po něm střelila ostrým pohledem.

„Nebudeme si na nic hrát,“ řekla směrem k Justine. „I kdybys udělala všechno, co po tobě chtěl, zřejmě by se tě potom stejně zbavil. S takovými lidmi se dá jenom prohrát. Vsadím se, že ten už si teď někde sedí v teple a píše naše dojemné nekrology.“

„Zajímala by mě jiná věc,“ otočil se k ní Adrian. „Nakolik ti Erika předepsala, o čem máš na Nautilu mluvit?“

„Chtěla, abych byla co nejméně konkrétní. Říkala, že nás určitě bude někdo odposlouchávat, a když není možné Sorokina usvědčit přímo, je třeba, aby na něj padlo aspoň co největší podezření.“

„Už bylo pozdě,“ poznamenal. „Tím mě spíš utvrdila v mé teorii.“

„Ale proč to chtěla svalit zrovna na něj?“ divila se Bianca.

Justine chvilku mlčela.

„Ona mě asi přece jenom svým způsobem milovala,“ řekla nakonec. „Když jsem jí líčila, jak mě chtěl znásilnit, rozhodla se asi, že nejen odvede pozornost od sebe, ale navíc se ho zbaví a pomstí se mu.“

Na východním cípu ostrova se rozhodli, že se pokusí projít ho zpět západním směrem. Po několika minutách se povrch poněkud změnil.

„Co je to?“ zeptala se Justine a hleděla na podivnou hmotu, která se rozkládala na velké ploše ve středu ostrova.

„To je guáno,“ řekl Adrian.

„Cože?“ nechápala Bianca.

„Guáno je ptačí trus. Je asi třicetkrát hodnotnější než běžný trus, takže býval v minulosti cennou surovinou. Cennou o to více, že třeba takový kormorán snese jen asi deset gramů guána denně. Jak vidíš, je to mnohem méně, než zde vyprodukujeme my, lidské bytosti. Už Inkové guáno používali jako hnojivo. Byla to zřejmě perná práce, protože člověk těžící guáno zapáchá ještě několik dní tak intenzivně, že nemůže do společnosti. A to ani když se důkladně umyje.“

Obě ženy se od hromady trusu odtáhly, ačkoliv zatím nehrozilo, že by v dohledné době směřovaly do hygienicky náročné společnosti.

„Výraz guáno se objevuje i ve světové literatuře,“ pokračoval nemilosrdně Adrian. „Například v Hemingwayově knize Stařec a moře. O starcově chatrči se tu říká, že je postavena z tuhých listenů zvaných guáno. Jak je vidět, tento výraz se objevuje v různých významech. My tady bohužel máme pouze trusovité guáno, takže až nám vítr zničí náš příbytek, nemáme dost materiálu na postavení nového.“

„To už budeme dávno na Standard Islandu popíjet chlazené šampaňské,“ řekla Bianca přesvědčeně.

Adrian tuto víru nijak nekomentoval a pouze špičkou boty odkopával kousky trusu. Pak ticho prolomil krátkou meditací.

„Vlastně guáno připomíná naši západní civilizaci. Jedna vrstva trusu za druhou. Ukládají se postupně po celá desetiletí a staletí a nikdo si jich nevšímá do doby, než se zjistí, že je to zdaleka to nejlepší, co máme.“

Obě dívky na sebe pohlédly s útrpným výrazem.

„Nemáš žízeň?“ zeptala se starostlivě Justine.

„Nebo ti něco chybí? Třeba sex?“

Zavrtěl hlavou.

„Už druhý den nepiju žádný alkohol, což se mi několik let nestalo, takže mám možná drobné abstinenční příznaky. Vlastně je moje situace podobná té, kterou v Krvavém románě popsal počátkem minulého století zapomenutý český autor Josef Váchal. Nechá na jednom ostrově žít muže a ženu, kteří nepijí žádný alkohol. Vypravěč k tomu podotýká: ‚Následkem toho se jim svět docela obyčejným jevil.‘ Už chápete příčiny mé určité skleslosti? Nemám tu ani knihy, ani alkohol. Pokud jde o sex, jsou tu pouze dvě lesbičky, od kterých nemohu žádnou rozkoš očekávat, ani kdybych snad po nějaké toužil.“

„Určitá nechuť z naší strany by se snad dala překonat,“ uvažovala nahlas Bianca. „Když uvážíme, že bychom tu třeba chtěli založit malou kolonii, potom bychom časem potřebovali někoho, kdo by nás oplodnil. To by však znamenalo sex pouze za účelem plození, což by nebylo během našich životů jistě často.“

„Také by to znamenalo, že až zestárnete a budete ošklivé, musel bych si začít s vašimi dcerami,“ dodal a obě ženy se pohoršeně zahalily v mlčení. Jinak příliš zahalené nebyly a Adrian si následkem tohoto dialogu uvědomil, že mu sex přece jen chybí.

Na západní straně ostrova bylo vidět zbytky jakési konstrukce.

„Pokud mě paměť neklame,“ řekl Adrian, „byl ostrov Jarvis jedním z míst, kde se v polovině minulého století nacházela pozorovatelna vybudovaná v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku. Není pravděpodobné, že bychom tu našli něco zajímavého.“

V tom se však výjimečně mýlil.

Jakmile se přiblížili ke konstrukci, hned pochopili, že tu ještě před nedávnem musel někdo přebývat. Ve vzduchu byl totiž cítit kouř nebo přinejmenším puch spáleného dřeva. Když se přiblížili, spatřili hned pod troskami jakési věže primitivní chatrč zjevně pozdějšího data, než byla zřícenina staré konstrukce. Postupovali obezřetně, protože po tom všem, co prožili, už nevěřili ničemu. Když měli konečně možnost nahlédnout do nitra chatrče, pochopili, že na tom místě ještě před chvílí musel někdo být. Uvnitř byl dřevěný stůl, velmi nízký, takže se u něj muselo jistě sedět na zemi, na něm ležel hliníkový talíř se zbytky ryby a plastový kelímek s vodou. Vypadalo to, jako kdyby si někdo jen odskočil od nedojedeného oběda.

Podívali se na sebe se zmateným výrazem v očích.

„Snad bychom se měli podívat po okolí,“ navrhla Bianca, přičemž její výraz naznačoval, že se jí do toho nechce.

Opustili chatrč a pokračovali směrem k západnímu břehu ostrova.

Muže potkali kousek od polorozbořených dřevěných staveb. Byl středního vzrůstu, s dlouhým vousem, šlachovitý a hubený, pronikavého pohledu. Jejich příchodem se nezdál být překvapen.

„Máte nějaké spojení s civilizací?“ zeptal se ho netrpělivě Adrian.

„Doufám, že nikoli,“ odvětil muž.

Obě nahé dívky ani spisovatele to neuspokojilo.

„Co tu děláte?“ chtěla vědět Bianca.

„Věnuji většinu svého času meditaci,“ objasnil. „Odebral jsem se na tento ostrov, abych se mohl zabývat pomíjivostí všech forem. Už několik let jsem se pokoušel dojít definitivního nazření prázdnoty, ale teprve zde se mi to konečně podařilo.“

„A na co jste přišel?“ zajímala se Justine, přičemž Adrian a Bianca dávali posunky najevo jistou netrpělivost.

„Zjistil jsem pouze to, co jsem už věděl. Formy jsou tvrdé jako mramor a pomíjivé jako hořící hedvábný papír. To mi bylo známo již před nějakou dobou, když jsem se nechal na tomto ostrově vysadit. Nejde však o informace, nýbrž o zkušenost. Tu jsem učinil až zde.“

„Zajímavé,“ řekl Adrian. „Znal jsem jednoho papeže, který mi zase tvrdil, že důležité jsou jenom formy. A jak jste tu dlouho?“

„Nemám tušení,“ zakroutil muž lítostivě hlavou. „Součástí mých meditačních postupů též je, že se nezajímám o plynutí času. Čas je pouze lidský konstrukt, ve skutečnosti nic takového neexistuje. Neodešel jsem přece na pustý ostrov, abych tu trhal stránky kalendáře. Co jsou to hodiny? Malí tyrani, diktátoři, které si moderní člověk dobrovolně nasadil do svých příbytků. Paraziti na údělu pomíjivosti. Otáčející se kolečka nebo krystaly šumící pod impulsy elektrických výbojů. Tohle je můj časostroj,“ řekl a ukázal na tyč zaraženou do země, což byl asi neumělý pokus sestrojit sluneční hodiny. Místo číslic použil konstruktér malé mušličky.

„Kdykoli slunce zapadne, čas pro tento přístroj přestane existovat, a tím projeví svou skutečnou podstatu. Čas neexistuje.“

„Opravdu vás nenapadá žádná možnost, jak bychom mohli upozornit své přátele a známé, že jsme tady?“ vrátil se Adrian k původnímu tématu.

„Proč vám tolik záleží na tom, abyste se dostali tam, kde jste už jednou byli? Měl jsem tu kdysi malou vysílačku, ale pak jsem pochopil, že to je jen přežitek a slabost. Hodil jsem ji do moře. Mně se tento ostrov zdá být vhodným místem k meditaci. A na ničem jiném nezáleží. Živím se rybami, a když se mi nepodaří pomocí odpařovacího zařízení odsolit dostatečné množství vody, používám malý lis, kterým vymačkávám šťávu z rybího masa. Netvrdím, že by to každému chutnalo, ale chuť je pouze záležitostí konvence.“

„Jste tady z nějakých náboženských důvodů?“ zajímala se Bianca.

„Náboženství je mrtvé,“ pravil potěšeně starý muž, jako kdyby konstatoval vyhubení obtížného hmyzu. „Všechna náboženství jsou mrtvá. Neposkytují nám odpověď ani na ty otázky, které si sama kladou, natož na ty, které si klademe my nebo s nimi přicházejí druzí. Mluví o věčných odměnách, které nemohou dokázat. Hrozí věčnými tresty, se kterými je tomu právě tak. Nabízejí samozřejmě různé formule modliteb, ale pokud mají nějaký výsledek, nikterak se neliší od výsledku, jaký by nám dala metoda náhodných čísel. Někdy věřící vyslyšeni jsou, a jindy ne. Souvislost tu není žádná. Náboženství je mrtvé.“

„A co je živé?“ zeptala se Justine.

„Živý je především odkaz velkého Buddhy. Všichni trpíme. Po­znáváme však příčinu utrpení, která je v naší žádosti. Až se nám podaří svou žádost nechat vyhasnout, přestaneme být vrháni do nových a nových zrození.“

„Vy jste mnich?“ podivila se Bianca.

„Jsem jeden z příslušníků mnišského řádu, který Buddhovo učení šířil na západní polokouli. Dnes máme kláštery po celé Evropě i Americe. Já jsem se však rozhodl, že se odeberu na tento ostrov, do naprosté samoty, abych se tu zabýval meditacemi o pomíjivosti forem.“

„Všechno jsou tedy jen formy?“ zeptala se Bianca, která už zcela zapomněla na to, že by měla nějak zakrývat svou nahotu. Improvizovaná pokrývka těla se jí rozevřela a bylo vidět jak její klín zbavený chloupků, tak i její pevná pohupující se ňadra.

„Říkat jen_,_ to by nebylo správné,“ potřásl mnich hlavou. „Formy jsou formy. Když právě jsou, tak jsou. Jinak by nebyly ničím lákavé či hrozné. Vaše nahá těla třeba mohou vzbuzovat vzrušení, neboť jsou velmi krásná. Kdybych se obdivoval kráse mužů, možná by se mi zdálo krásné i vaše tělo,“ obrátil se mnich k Adrianovi. „Zvláště vzhledem k tomu, že jsem už velmi dlouho neviděl jiná těla, než jsou těla ryb. Ta mi ani v této situaci určité erotické deprivace nepřipadají nikterak přitažlivá. Připouštím, že se mi už několik nocí po sobě zdálo o delfínech, ale já považuji tělo delfína za symbol.“

Bianca by se jistě zeptala, jaký symbol by to mohl být, ale Adrian vstoupil do výkladu zcela přízemní otázkou.

„Chcete se ještě někdy vrátit do civilizace, nebo tu hodláte zůstat navždy?“ Doufal totiž, že se dozví, jestli v dohledné době nepřijede nějaká loď.

„Nijak zvlášť jsem se tím nezabýval,“ připustil muž. „Zatím se mi nepodařilo dojít cíle mého pobytu zde, takže je zbytečné otázku návratu řešit, byť i jen teoreticky. Není vyloučeno, že na tomto ostrově zemřu, ale to by byla jen malá přestávka na velké cestě osvobození, kterou musím ještě projít. Až si mořské ptactvo rozebere moje tělo na kousky a slané deště zničí mé kosti, bude už moje bytost zrozena na jiném místě a bude pokračovat v meditacích o pomíjivosti. Ještě v minulém století žily na tomto ostrově četné kočky, které by se o pominutí mé tělesné schránky jistě též postaraly, ale byly vyhubeny. Zřejmě škodily ptákům, kteří tu vytvářeli obchodně důležité guáno.“

„Nemáte skutečně žádnou možnost, jak se spojit se světem?“

„Kdybych se chtěl spojovat se světem, nebyl bych přece tady,“ podivil se mnich. „Chtěl jsem, aby má oproštěnost byla dokonalá.“

„A kdybyste usoudil, že už jste dokonale oproštěný, jak byste se odsud dostal?“

„Kdybych se zabýval touto myšlenkou, tak by to znamenalo, že k žádnému oproštění nemůže dojít. Teprve když rezignujete na jakékoli plány, můžete být volní. Pak se uvidí. Mohl bych třeba kráčet po vodě jako Kristus nebo letět vzduchem jako čínský balon z hedvábného papíru nebo prostě setrvat na místě.“

„Zdá se, že nám nezbude nic jiného, než se také oprostit,“ řekla s nepohnutou tváří Bianca.

Všichni tři vstali, rozloučili se a pokračovali v cestě po ostrově.

„Přiznám se,“ řekla Justine, „že bych byla klidnější, kdybychom na ostrově byli sami. Ten člověk mě naplňuje obavami.“

„Nebude nebezpečný,“ uklidňoval ji spisovatel. „Přinejmenším ne fyzicky. Tito lidé škodí celému světu spíše duchovně. Ačkoliv musím uznat, že v tuto chvíli by se mi nějaké cvičení v oproštěnosti hodilo.“

K večeru už byla jejich pokožka zcela vysušena vytrvale vanoucím teplým větrem. Přístroj na odsolování mořské vody jim nicméně umožnil kůži aspoň oplachovat, takže ji zbavovali neustále se tvořících nánosů soli.

„Kdybychom ho neměli,“ řekl Adrian, když odpočívali ve svém provizorním příbytku, „proměnili bychom se časem v solné sloupy. Měl bych vás tady jako dvě Lotovy ženy a sám bych byl konečně dokonalým bílým mužem. Rozkoše bych si sice užil přibližně stejně jako dosud, ale přinejmenším byste byly mlčenlivé.“

„Ty toužíš po rozkoši?“ podivila se Justine. „Tak proč to neřekneš?“

„Vrcholem rozkoše by pro mě teď bylo i to, kdybych se mohl procházet po nějaké hlučné ulici v některé rozvojové zemi.“

„Ale jdi,“ zasmála se Justine a přitiskla se k němu nahým bokem. Ačkoliv si myslel, že už také dospěl do stadia oproštěnosti a těla přítelkyň vnímal jen jako papírovou divadelní kulisu, během dvou vteřin poznal, že se mýlil. Jeho penis zareagoval téměř ihned. Justine mu přejela rukou po vnitřní straně stehna a bříšky prstů mu lehce hladila varlata. Bianca se pohodlně usadila a pozorovala je. Zavřel oči a vnímal, jak se Justine lehce probírá jeho ochlupením. Dívčí ruka pomalu postupovala po penisu až k jeho vrcholu. Pak si Justine slinami lehce navlhčila ukazováček a třela Adrianův žalud. Když se spisovateli zdálo, že už v několika vteřinách musí nastat ejakulace, Justine pustila jeho úd, sedla si mu na stehna a lehce hladila jeho tělo od ramen až k podbřišku. Pak cítil, jak na jeho milostný nástroj nasedla a pohltila ho, jako kdyby její stydké pysky byly žíznivými ústy, a přirážela stále se zrychlujícími pohyby. Dívka byla malá a lehká, takže měl pocit, že ho přišla pomilovat éterická Múza. Občas se předklonila, takže ho na hrudi pohladily její dlouhé vlasy. Když zaslechl sten, který vydala Bianca Jane, otevřel oči a zjistil, že druhá žena intenzivně pracuje rukou ve svém klíně. Tento pohled ho dovedl k definitivnímu vyvrcholení, ke kterému dospěl téměř současně s Biancou. Justine však ještě hotová nebyla, a tak když jeho úd vyklouzl z pochvy, Bianca se ke své přítelkyni přitočila a hladila ji levou rukou, zatímco pravou se stále ještě věnovala vlastnímu lůnu. Justine křičela tak, že ji muselo být slyšet po celém ostrově Jarvis a Adrian se obával, že by to mohlo narušit mnichovo rozjímání o pomíjivosti forem. Když byla konečně uspokojena i Justine, ulehli všichni vedle sebe, oddychovali a na několik chvil upadli do příjemného spánku.

Sotva procitli, řekla Bianca: „Zůstaneme tady. Budeme se pořád milovat a vysereme se na odporný svět nesmrtelnosti a kongresů PENu. Klesneme na dno vší perverze. Umilujeme se k smrti. To bude odpověď na tu jejich nesmrtelnost. Usouložíme se navzájem jako zvířata přežraná afrodiziaky. Budeme děvkami a ty budeš náš pasák. Budeme tvé sexuální otrokyně a vyhovíme každé tvé touze. Budeš si nás brát kdykoli a jakkoli. Utýráš naše těla a my tě budeme prosit, abys nepřestával. To je jediná budoucnost, která stojí za řeč.“

„Vždycky jsem si to myslel,“ řekl Adrian.

Několik vteřin uvažoval a pak pokračoval.

„Proč se mi za celý můj život nepodařilo ztroskotat dřív? Chtěl bych být kapitánem lodi, která by vezla na výlet po oceánu třídu středoškolaček a skončit s nimi tady na Jarvisu. Zavedl bych jim přesný režim. Musely by přicházet na pouhé zazvonění stříbrným zvonečkem a já bych je píchal podle libosti. Patnáctky, šestnáctky, sedmnáctky.“

„A co kdybys dostal chuť na zralé ženy?“ zajímala se Bianca.

„Jely by s námi aspoň tři učitelky. Jedna pětadvacítka, jedna třicítka, jedna čtyřicítka. Kdybych dostal chuť, vyhodil bych z lože nezralou holku a pomiloval skutečnou ženskou.“

„Možná by je to nudilo, kdyby tu měly jen jednoho chlapa,“ zapochybovala Justine a položila svou horkou dlaň na Adrianova varlata.

„Dopřál bych jim tři mladé a snědé eféby pružných postav. Ony by se s nimi milovaly a já bych je přitom tajně pozoroval. Pak bych je odhalil a potrestal je. Nechal bych svůj malý bičík tancovat po jejich zadečku a ony by mě prosily, abych jim odpustil. Provinilkyně by mi okamžitě musely posloužit a nechat mého bujného koníka vklouznout do své stáje. S krásnými chlapci bych naložil ještě jinak.“

„Jak jinak?“ zavrněla Bianca a také se k němu přitulila. Bylo to poprvé, že dala najevo nějaký erotický zájem, a Adrianův penis na to okamžitě zareagoval mohutnou erekcí.

„Natíral bych tělo takového jinocha vonným olejem a vnímal vůni jeho opálené kůže provoněné mořským vzduchem. Uspokojili bychom svou touhu doteky prstů nebo milováním po řeckém způsobu s údem zasunutým mezi sevřená, štíhlá a svalnatá stehna jinocha. Potom bychom spočinuli bok po boku. Jeho vlnité kaštanové vlasy by jemně laskaly mé nahé rameno, jako by jeho hlava byla poduškou ze vzácného plyše.“

„Jsme ztraceni uprostřed oceánu, trosečníci na ostrově, na který nás vysadili z ponorky Nautilus. Jsme tu jen my a šílený poustevník. Jinak jen moře a hvězdy. Není to sen?“ řekla Justine.

„Slyším kroky,“ zpozorněla najednou Bianca.

Přes hukot příboje bylo vskutku slyšet charakteristické křupání písku. Měsíční světlo promítlo zvenčí na stěnu siluetu muže.

Byl to mnich.

„Pusťte mě dovnitř,“ ozvalo se.

Mlčeli, ale postava přesto rozhrnula vchod a pronikla do stanu.

„Co chcete?“ zeptal se Adrian. „Máme tu soukromý večírek.“

„Mnoho jsem přemýšlel o pomíjivosti forem,“ začal muž.

„Hlaste pouze změny,“ řekla nevrle Bianca, ale mnich se nenechal přerušit.

„Dospěl jsem k názoru, že je několik cest, které mohou vést k vyhasnutí moci pomíjivých fenoménů na naši mysl. Promeditoval jsem celou záležitost důkladně. Dostalo se mi poznání, že některými formami je třeba projít, abychom je mohli nechat za sebou. Hodně jsem se tedy zabýval myšlenkami na sex. Ano, jsem si zcela jistý, že je třeba projít i sexem, jinak ho máme stále před sebou. Teprve když své touhy realizujeme, můžeme se obrátit k vyšším věcem.“

„Sex je nejvyšší věc,“ namítla Justine. „Pokud ho necháte za sebou, nic velkého už před sebou mít nebudete.“

„Ó nikoli,“ rozhorlil se mnich. „Tím nejvyšším je vyhasnutí utrpení.“

„Chápu,“ připustil Adrian. „Já také nesnáším utrpení, ale není mi jasné, jak bychom vám mohli pomoci.“

„Jsem si téměř jistý, že kdyby se mnou některá ze zde přítomných dam souložila, znamenalo by to na mé duchovní cestě značný krok vpřed.“

„Ach,“ vydralo se Biance z úst.

„Obávám se, že to nebude možné,“ zavrtěl hlavou Adrian.

„Ale proč by nebylo? Když spolu můžete mít sex vy, proč bych nemohl já?“

„Protože máme takový pocit, že by se nám to třeba nelíbilo,“ řekl spisovatel. „Vraťte se do světa. Tam, především na Východě, najdete mnoho žen, které vám pomohou projít pomíjivými formami sexu za velmi malý obnos. Navíc to bude mít tu výhodu, že nebudete klopýtat o další formy, které by nutně následovaly, kdybyste uzavíral takzvané vztahy. Dopřejte si čirého sexu bez zamilovanosti, bez dárečků, bez intelektuálních hovorů a večeří. Sex za peníze lidskou bytost osvobozuje. Oběma stranám, které se účastní pohlavního aktu, dává přesně to a jenom to, co chtějí. Vy máte relativní rozkoš a žena bude mít hmatatelnou odměnu. Na rozdíl od vztahů, kde často není ani rozkoš, ani odměna. Vím, co říkám. Život je krátký, a pokud chcete uniknout z cyklů neustálého utrpení, musíte si sex koupit. Všechno ostatní je jen pomíjivost a honba za větrem. V kaž­dém sexu, který budete provozovat s takzvanou láskou, se skrývá utrpení. Nechtějte se do toho zaplést.“

Mnich na to nic neřekl a zdálo se, že o Adrianových slovech hluboce uvažuje.

Nakonec se na jeho tváři objevil náznak úsměvu, pokud to ovšem nebyl klam, protože ve světle měsíce toho nebylo ve stanu mnoho vidět.

„Budu o tom meditovat. Možná bych měl vyzvat Buddhu Maitréju, aby poslal nějaké plavidlo. Na tomto ostrově zřejmě prodejnou ženu nenajdu.“

„To nenajdete,“ řekla hrdě Bianca, ale to už byl mnich pryč a bylo jen slyšet, jak pod jeho bosýma nohama křupe písek. Nakonec ustalo i to.

Noc byla krátká a k dalším výletům do zahrady rozkoše už nedošlo. Příchod duchovního přetrhl nit společenské zábavy, jak už to bývá, když se na večírku nikým nepozván objeví duchovní. Když vylezli ze stanu, slunce už bylo vysoko. Pustili se do rituálu odsolování mořské vody a Adrian se znovu pokusil chytit nějakou rybu. Ani tentokrát nebyl úspěšný a návnada se opět někde ztratila. Konzumovali tedy dál onu hnědou lisovanou hmotu ze záchranných zásob. Lepila se jim na patro a vzbuzovala pocit žízně.

Kolem druhé odpoledne už jejich nálada vzdor vysoké teplotě poklesla k bodu mrazu. Neměli už ani chuť na erotická dobrodružství, ani na látky stimulující jejich mysl. Obě ženy se zavinuly do provizorních burnusů, takže Adrian se ani nemohl potěšit jejich nahotou, pokud by o ni měl náhodou zájem. Několik hodin pak leželi pasivně na zádech ve stanu, občas prohodili pár slov o své životní situaci a pak zase umlkli. Jen jednou za čas někdo z nich vstal a šel močit pár metrů za stan. Adrian naslouchal, jak dívčí moč naráží do písčitého povrchu ostrova Jarvis a mísí se s guánem přivátým větrem, a myslel na pomíjivost všech věcí. Napadlo ho, jak by se asi dál vyvíjel jejich osud, kdyby jim selhal přístroj na odsolování mořské vody. Asi by si museli půjčit ten, který vlastnil mnich. Jenomže ten by možná za každou dávku vody požadoval odměnu v podobě sexuálních služeb. Adriana napadlo, jestli by nakonec nebylo výhodnější poustevníkovi stroj odebrat. Jenomže to by bylo třeba muže asi spoutat. Nejjednodušší by bylo rovnou ho zabít.

Když došel až sem, sám si takové myšlenky vytkl.

Ve čtyři odpoledne se Adrianovi podařilo chytit první rybu. Ukázalo se, že Bianca Jane ji umí relativně přijatelným způsobem zbavit vnitřností a opéci na kamenech rozžhavených v ohni. Výsledek nebyl o mnoho horší než ta sušená hnědá hrůza, kterou konzumovali doposud. Justine po mu jídle namazala záda zdravotní mastí, kterou nalezli v záchranném vaku. Nálada trojice se zlepšila, protože jakákoli změna znamenala naději.

V šest večer přiletěl vrtulník.

Posadil se asi sto metrů od stanu. Jeho rotor zvířil písek, guáno, suché traviny a sůl. Uhasil oheň a málem povalil i stan.

„Lidské bytosti není dopřáno setrvat věčně v ráji,“ řekl Adrian.

„Vzpomínka na ráj je sama o sobě rájem,“ pravila Justine.

„Ale prohlubuje prožitek pekla,“ dodala Bianca.

Od helikoptéry s bílým nápisem US NAVY na boku k nim přispěchalo několik mužů v oranžových kombinézách s nosítky. Byli skoro zklamaní, že všichni trosečníci stojí na nohou a nejeví velké známky nadšení.

„Jsou asi v šoku,“ řekl důstojník, který operaci velel. „Měli by dostat protišokovou injekci.“

„Opovažte se na mě sáhnout,“ vykřikla Bianca.

„Opovažte se na ni sáhnout,“ potvrdil Adrian.

Ani se jich nedotkli.

Když stáli před vchodem do helikoptéry, ukázal Adrian směrem k poustevníkovu sídlu a naznačil, že je tu ještě jeden trosečník. Posádka mu zprvu nevěřila, ale pak se několik lidí vydalo naznačeným směrem. Asi po půl hodině s sebou přivedli mnicha, který chtivě obhlížel létající stroj.

„Civilizace,“ zašeptal vášnivě. „Letíme skutečně do civilizace?“

Trojice bývalých trosečníků jen němě přikývla.

Po hodině letu se dostali nad Standard Island. Nautilus sice po jeho boku nespatřili, ale hned po přistání se k nim vrhl prezident PENu a objímal je.

„Věděl jsem, že to dobře dopadne,“ jásal.

Jak se od něj dověděli, Nautilus nakonec ztroskotal na pobřeží jednoho ze zdejších ostrovů. Všem na palubě se podařilo opustit podmořský člun, ten se však poté vlastní vahou ponořil do hlubin. Stejně jako tomu bylo v případě trosečnické trojice, pomohlo i posádce Nautilu vyslání záchranného signálu, které přivolalo pomoc.

„Kde je Erika Bergová?“ přerušil proud novinek Adrian.

„No,“ zrozpačitěl poněkud prezident. „Ona jaksi zmizela. Všechny nás to trochu překvapilo, ale včera náhle sbalila kufry a poštovní helikoptérou odletěla na pevninu. Nikdo vlastně nevíme, proč to udělala. Možná už ji to na kongresu nebavilo.“

„To asi nebude ta příčina,“ řekl Adrian.

Spisovatelé opouštěli Standard Island ve vrtulnících, jež je odvážely na nejbližší plující vojenskou základnu, ze které startovala letadla a super-jety do zbytku světa. Ostrov mezitím vjel do oblasti nepří­znivého počasí, které sice nemohlo Standard Island nikterak ohrozit, a dokonce ani nikomu přivodit mořskou nemoc, ale provazce deště zhoustly natolik, že bylo vidět jen na pár metrů. Adrian tedy odjezd o den odložil, protože pohled na helikoptéry, které několik vteřin po startu mizely v mlžné temnotě, mírnil jeho touhu po návratu na pevnou zem. Bianca a Justine se kamsi vytratily, zřejmě aby si užily poslední společné chvíle na ostrově. Adrian si tedy nechal pro ukrácení chvíle donést balík novin. Papírových novin, protože elektronické noviny ho čímsi rozčilovaly, ani nebyl schopen říci, čím vlastně.

Nestalo se toho mnoho.

Italský král Umberto na tiskové konferenci popřel, že by jeho nejstarší syn a korunní princ byl nějak zapleten do krádeží relik­viářů v římských kostelech. Princ opustil zemi a zdržuje se na neznámém místě v severní Africe. Král taktéž popřel, že by s princem byla těhotná zpěvačka a bývalá striptérka Leopardiana.

Izrael jako obvykle pohrozil Palestincům několika drobnými jadernými výbuchy. Palestinci pálili v Gaze papírové figuríny izraelské premiérky, které, jak novináři vyšťourali, vyráběla jakási továrna v Tel Avivu a dost draze je Palestincům prodávala. Americký ministr zahraničí odcestoval do oblasti s návrhem nového mírového plánu. Papež Pius XIII. vyzval k modlitbám za mír a vyslovil se proti použití násilí. Podle Svatého otce je jediným řešením krizí v mezinárodní politice láska.

Byla udělena Nobelova cena za metodu přeměny jaderného odpadu ve vysoce hodnotnou surovinu. Chudé země, kde se po celá desetiletí jaderný odpad skladoval, svorně vyhlásily, že jde o jejich národní bohatství. Několik západních zemí už vyrukovalo s právními rozklady, které naznačovaly, že tento odpad byl dotyčným zemím pouze zapůjčen. Měna jistého afrického státu zvaná ku-wan následkem událostí výrazně posílila vůči dolaru. Pak přišla zpráva, že prezident oné země byl zavražděn, takže ku-wan zase klesl. Pak přišla zpráva, že prezident žije a zavražděn byl zřejmě pouze vůdce opozice, který se jmenuje podobně. Ku-wan opět stoupl.

Kongresu spisovatelů se noviny věnovaly pouze v souvislosti s vraždou lorda Carnavona.

Odhalení Eriky Bergové bylo přičteno na vrub dobré práci policie a spolupracující veřejnosti, mezi jiným též některým spisovatelům. Pachatelka sama prchla na neznámé místo. Dobře informované novinářské kruhy soudily, že by tímto místem mohla být Svobodná sibiřská republika, kde známá herečka, spisovatelka a vražedkyně údajně požádala o politický azyl.

O několik hodin později, v tutéž chvíli, kdy super-jet dosáhl výšky patnácti kilometrů a zamířil nad vlnami oceánu směrem k Evropě, Adrian v jeho kabině usnul s pocitem slušného dílčího výsledku_._

Zdál se mu sen o Biance, jak k němu celá nahá přichází a svléká ho. Jakmile se nad ním sklonila, aby nasedla na jeho penis, objevil se jakýsi poustevník, pohrozil jí prstem a ona odešla. Poustevník Adrianovi nabídl svaté knihy a řekl mu: „V každém sexu, který budete provozovat s takzvanou láskou, se skrývá utrpení.“

„O lásku nejde,“ namítl snový Adrian.

„To nevadí,“ zasmál se poustevník. „Utrpení si nějakou cestičku vždycky najde.“