Řím

Adrian byl člověk konzervativní, ale to, co viděl v Římě, mu skutečně vyrazilo dech. Nejezdil sem často, přestože měl vzrušující pocit, že je to jediné město, kde narazíte na hlubiny staré tradice i na záchodě. Po nečekaném rozpadu Itálie na nepřehledné federativní oblasti se čtvrtina města a jakýsi bizarní koridor vedoucí k moři staly v druhém desetiletí jednadvacátého století součástí obnoveného církevního státu. Došlo k tomu po uzavření takzvané Druhé lateránské smlouvy_._ Její text byl tak zmatený, že ani tehdejší prezident Sforza, ani (tehdy) mladý papež Pius XIII. nemohli rozumět všem jemnostem, které do ní vložili právníci pocházející z římské šlechty a vysokých diplomatických kruhů.

Nad tímto státem vládl Pius XIII. již téměř čtyři desetiletí. Byl to po dlouhé době zase jednou Ital na papežském stolci. Jeho občanské jméno znělo Giovanni Cortini, ale to už si nikdo nepamatoval. Adrian ve svém životě jiného papeže nepoznal a předpokládal jaksi samozřejmě, že tento muž tu bude navěky. Pius znovu zavedl papežskou korunovaci, nechal si na hlavu vložit trojitou papežskou korunu neboli tiáru a usedl při své korunovaci na nosítka, kterým se říkalo sedia gestatoria_._ Kdesi byl ještě jeden exemplář schován z dob papeže Pavla VI., protože jakýsi monsignore prozřetelně předpokládal, že doba modernistických experimentů musí jednou skončit a Svatí otcové se vrátí k tomu, co je po staletí vyzkoušeno. Nikdo nepočítal s tím, že za dlouhá desetiletí vykonali červi své, a nově zvolený papež tehdy riskoval život na nosítkách značně pochybné soudržnosti. Také personál schopný papeže velebně nést nad hlavami zástupů už dávno nebyl k dispozici, musel být narychlo vyškolen a výsledek vypadal podle toho.

„Ještě několik měsíců po svém zvolení musel Svatý otec před každým procesím polykat prášky proti mořské nemoci,“ svěřil Adrianovi stařičký kanovník od Svatého Jana na Lateráně.

Adrian si chtěl pamětihodnosti prohlédnout sám, protože společné akce ho nudily, pokud ovšem nebyly přítomny nějaké krásné mladé spisovatelky, což většinou nebyly. Na kongresy jezdily jen staré zasloužilé spisovatelky, většinou velice afektované a trpící pocitem, že jejich dílu hloupý prostý lid nerozumí. Což byla koneckonců pravda. Pak také držitelky literárních cen, které byly většinou inteligentní a ošklivé. Pro Adriana začínaly být přijatelné až po třetí sklence alkoholu, ale s děsem vzpomínal na jednu stoupenkyni neopoststrukturalismu nebo něčeho takového, která se k němu pokoušela lascivně (aspoň ona si to myslela) přitisknout ve výtahu ohromnými ňadry. Od té doby Adrian neopoststrukturalismus zesměšňoval, kudy chodil.

„Je ta zchátralost města dána nedostatkem peněz, nebo přesvědčením?“ zeptal se jednoho ze svých kolegů, kterého potkal u stánku s hot dogem zaparkovaného před portálem kostela svaté Praxedy.

„Obojím,“ pravil známý spisovatel sociálních románů z viktoriánské doby a zakousl se do párku, až kečup vystříkl na špatně vydlážděný chodník. V tom okamžiku kolem svaté Praxedy projela ohromná černá limuzína, na jejímž zadním sedadle byla znát postava muže v kardinálském klobouku. Pius XIII. totiž zvláštním papežským listem zvaným breve obnovil nošení kardinálských klobouků a dvanáctimetrové vlečky zvané cappa magna_._

Spisovatel sociálních románů se za vozem teskně zadíval a řekl: „Svatý otec zřejmě soudí, že s dlouhými vlečkami a kloboukem na hlavě by se kardinálové do menších aut nevešli.“

Protože horko se stupňovalo a oba spisovatelé už vyčerpali všechna křesťanská sociální témata, odebral se Adrian zase do hotelu a při polehávání na lůžku se pokoušel urovnat si myšlenky ohledně berlínské záležitosti.

Jak správně předpokládal, policie byla i nadále bezradná a klonila se k verzi, že vraždu musel spáchat neznámý pachatel, který nějakým způsobem pronikl do uzavřeného prostoru, oklamal všechna čidla, postupoval velice rychle a potom zase zmizel. Takové počínání vyžadovalo pochopitelně obratnost, za jakou by se nemusel v předminulém století stydět ani proslulý mág Houdini. Policejní ředitel v této souvislosti hovořil dokonce o rozsáhlém spiknutí.

„Spiknutí je ideální vysvětlení,“ řekl ještě před odletem z německé metropole Adrian šéfovi PEN klubu. „Neobjasňuje to sice nic, ale dává to celé záležitosti nádech důležitosti a zároveň vysvětluje, proč se doposud nepodařilo nikoho chytit.“

„Přece si nemyslíte, že policie pošle do vazby tři známé osobnosti a potom se je bude pokoušet dodatečně usvědčit?“ zavrtěl hlavou prezident. „Přinejmenším – pokud by se podařilo věc objasnit – bude muset dva z nich pustit a ti budou ukřivdění do konce života. Kamkoli přijdou, budou spílat německé policii. Pokud to někdo z nich udělal, stejně daleko neuteče. To už je úděl slavných.“

„Znám několik válečných zločinců, kterým se to podařilo,“ namítl Adrian.

„Já znám dokonce jednoho velmi slavného sňatkového podvodníka,“ odpověděl na to muž. „Dovedete si představit větší protimluv? A přesto s ním utekla moje první žena.“

Adrian nechtěl tuto jinak lákavou historku dále rozebírat, takže se zdvořile rozloučil.

Teď ležel na bíle povlečeném lůžku římského hotelu a sledoval starobylou vrtuli větráku, jak se pomalu otáčí nad jeho hlavou. Do místnosti přes roletu pronikala sytá vůně jakési dřeviny rozpálené sluncem.

Občas si člověk myslí, že je vzhůru, a přitom spí či se nachází v polospánku. Přesně to se stalo Adrianovi v tomto okamžiku. Právě když se nořil do hypnotického stavu alfa, probudilo ho zaklepání na dveře. Rozmrzele vstal. Venku stál poslíček v bílém oblečku.

„Máte tu vzkaz z recepce,“ řekl, předal Adrianovi malý lísteček, otočil se na podpatku a zmizel. Od té doby, co lidé platili především bezhotovostně, zmizela potřeba dávat poslíčkům spropitné.

„BUDU VÁS ČEKAT O PŮL JEDENÁCTÉ VE SVATÉ SABINĚ U PRA­VÉHO BOČNÍHO OLTÁŘE. POKUD VÁS JEŠTĚ ZAJÍMÁ BERLÍN. B.“

Adrian neměl žádné tušení, kdo může B. být. Slovo Berlín na něj však působilo elektrizujícím účinkem. Chtěl se ještě zeptat poslíčka, kdo pro něj v recepci vzkaz zanechal, ale chlapec, hopkající stejně neuroticky jako bílý králík v Alence v kraji divů, se mezitím ztratil v přítmí chodby a Adrian si byl jistý, že by ho nedokázal ani popsat.

Spát se mu už nechtělo, a sjel tedy výtahem do přízemí, kde se odebral do baru. Byl tu téměř sám, protože ostatní hosté se pravděpodobně oddávali siestě. Do hotelové haly mezitím vstoupila hlavním vchodem velká černá kočka se zelenýma očima a rozhlédla se kolem sebe.

„Kšá,“ zvolal dost nezaujatě barman, zřejmě aby se neřeklo. Kočka se smrtelně urazila a odebrala se ulehnout pod nejbližší stůl. Barman předstíral, že ji nevidí, a leštil po třicáté šesté sklenici.

Adrian roztržitě listoval prvními novinami, které se mu dostaly do rukou. Shodou okolností to byly vatikánské noviny L’Osservatore Romano a věnovaly většinu první stránky projevu Svatého otce Pia XIII. k delegaci katolických lékařů. Papež připomněl specifické povinnosti lékařského stavu zmírňovat lidské utrpení, ujistil je, že církev vždy stála na straně chudých, trpících a bezbranných, a vyzval k modlitbám za zmírnění utrpení ve světě. „Svět trpí, protože se nedostatečně otevírá zdrojům božské lásky,“ soudil papež a delegace lékařů jeho slova – podle listu – potvrdila nadšeným potleskem. Pius XIII. dále řekl, že ještě nikdy nebyla civilizace v takové krizi, jako je tomu v polovině jednadvacátého století. „Svět se noří do hlubin fyzického konzumu a zapomíná na základní duchovní hodnoty, které…“

Adrian usrkl z koktejlového pohárku. Zalistoval v novinách, aby zjistil, zda v nich nejsou aspoň nějaké obrázky. Byly. Představovaly však především Svatého otce, jak přijímá delegaci řeholnic, delegaci dělníků římských vodáren, delegaci indiánů z Mexika, delegaci kohosi, kdo nebyl blíže popsán, asi to byla smíšená skupina poutníků, delegaci z Lurd vedenou starostou a tak dále. Adrian se vrátil na první stranu, kde papež zaníceně horlil proti nepřirozeným metodám dosahování nesmrtelnosti.

„Pouze Ježíš Kristus je pánem nad životem a smrtí. Smrt je údělem člověka, jak vyplývá z řádu stvoření, a je součástí božského úradku o člověku. Nejen že je následkem prvotního hříchu, který všemohoucí připustil, ale je také zároveň pro ty, kdo ještě putují slzavým údolím této země, hlubokým symbolickým odkazem k pomíjivosti lidské existence a veškeré pozemské existence. Srdce papežovo je zarmouceno, když slyší, že i mezi věřícími, ba dokonce i mezi nejbližšími služebníky božími, kteří mu přinášejí oběť na oltáři, se nacházejí takoví, kteří sahají po léku přinášejícím domnělou nesmrtelnost a…“

Adrian noviny zase odložil. Od hotelového výtahu přicházela vysoká a štíhlá černovlasá žena. Její zelené oči zářily na dálku jako signální světélka na palubní desce. Mohlo jí být mezi dvaceti a pětadvaceti.

Posadila se asi tři stolky od Adriana. Černá kočka, která seděla pod stolem jen několik kroků od ní, najednou zneklidněla, váhavě vstala a vydala se směrem k dívce. Zastavila se metr před ní, chvíli se na ni dívala a potom najednou bez varování skočila a přistála jí na klíně. Barman přestal leštit sklenici, ale nijak nezakročil. Žena hladila kočku dlouhými štíhlými prsty a zvíře zavřelo oči. Zatímco šelma zavřela víčka, dívka se podívala na Adriana a on si všiml, že má mimořádně velké zornice. Ten pohled na něj působil tak, jako když se koni zabodnou ostruhy do slabin, sklonil však hlavu. Když ji zvedl, seděla žena vedle něj a kočka zmizela.

„Bianca,“ řekla a pokynula hlavou barmanovi.

Muž v mírném předklonu přispěchal a donesl dva koktejly.

„Gentleman by neměl pít před západem slunce,“ řekl Adrian. „Jak říká sir William Doggson ve svém pojednání Nenápadný půvab ctnosti_,_ kdo pije před západem slunce, jeho temnota přichází dříve, než se objeví první hvězda.“

„Slunce zapadlo už včera, stejně jako předevčírem. Ostatně vás nikdo nenutí.“ Otřela si okrajem sklenky rty.

Napil se.

„Stává se, že se se mnou některé ženy rychle seznamují. Obvykle si však vybírají jiná prostředí.“

„Jistě,“ připustila. „Tmavé bary po autogramiádách a autorských čteních. Takzvané konzultace se studentkami tvůrčího psaní, které se vždycky poněkud protáhnou. A alkohol objednáváte vy. Zbytek večera také určujete vy.“

„Teď je sotva začátek odpoledne.“

„Já nenávidím římská odpoledne,“ řekla.

„Mně se docela líbí. Lepší než život v somálském sirotčinci. Hlavně je to stav, kdy se nedá nic dělat. Dokonce ani sex nemá smysl, protože po něm nemůže přijít žádné uvolnění.“

„Římské odpoledne je rájem pro masturbaci,“ zasmála se. „Myslím si to už od puberty. Bývala jsem často v Římě. Rodiče mě tu odkládali na každé prázdniny k příbuzným. Víte, co napadá čtrnáctiletou holku během srpnové siesty?“

Neodpověděl. Věděl, že z ní ještě něco vypadne. Něco, co nesouvisí se sexem.

„Čekáte, že ze mě ještě něco vypadne, že,“ zasmála se podruhé. „Samozřejmě že ano. Zkusme jedno slovo: Berlín.“

Na zlomek vteřiny zastavil ruku s nápojem. Pak ho donesl k ústům, polkl a řekl: „Několik posledních hodin si připadám jako v jazykovém kursu, kde se kvůli výslovnosti opakuje stále jedno slovo. Mimochodem, jak že se to jmenujete?“

Uvažovala, zda se má urazit. Pak se rozhodla, že ne.

„Bianca. Také mi říkají Bianca Jane.“

„To je příliš málo na to, abych se s vámi bavil o Berlínu. Pracujete pro nějaký bulvární plátek?“

Její rty se sevřely pod takovým tlakem, jako by je ovládala výkonná hydraulika. O negativní odpovědi nemohlo být pochyb.

„Pracuji především sama pro sebe,“ řekla nakonec.

„Tím nejste originální. To dělají všichni. Máte nějaký zvláštní důvod zajímat se o tu berlínskou událost?“

„Vy se o ni taky zajímáte.“

„Já byl u toho. Jsem spisovatel. Zajímají mě příběhy. Píšu detektivky.“

„To ještě neznamená, že se musíte stát detektivem. Nežijete v detektivce. Vy žijete z detektivek, to je rozdíl.“

Tentokrát se Adrian napil zhluboka a pobaveně se na ni podíval.

„Přinejmenším tu je jistá příbuznost. Jde o zločin, peníze, pátrání. Ale co vy? Pracujete snad na patologii? Je vaším koníčkem balistika? Sbíráte drby o životech slavných? Odléváte posmrtné masky?“

„Duchaplný jako vždy. Jsem studentka.“

Tentokrát se zasmál on.

„Když řeknete na Blízkém východě student nebo studentka, znamená to něco jako fanatik nebo sebevrah. Nebo nejčastěji obojí. To jsou ti mladíci a slečny, kteří na sebe přivazují výbušniny a potom obtěžují své okolí.“

„Děláte, že jste nad věcí.“

„Když mě v Tel Avivu vytahovali tři hodiny zpod trosek hotelu King David II., byl jsem dost pod věcí.“

Zavřela na vteřinu oči.

„Promiňte, to jsem nevěděla.“

Zarděla se skoro jako malé děvčátko. Tentokrát jen na tři desetiny vteřiny.

„Nemohla jste to vědět. Bylo to před šesti lety. Nic se mi nestalo. Ani pyžamo se mi nepomačkalo. Kolik vám tehdy bylo?“

Adrian si mohl dovolit být nezdvořilý, protože ona mohla říci pravdu.

„Studuji kulturologii. Druhým rokem,“ řekla místo biografického údaje.

Ani se nezeptal kde. Neměl rád obory, o jejichž příslušnících nekolovaly žádné vtipy. Byl přesvědčen, že by dokázal namístě vymyslet několik takových oborů a ihned je jít učit. Navíc si byl jistý, že tato žena v poslední době nestrávila v přednáškových síních ani vteřinu. Dovedl si ji představit v mnoha situacích, ale jaksi ne vysedávající nad knihami.

„Chcete vědět všechno, ale sama mi všechno neříkáte. Náš informační tok není rovnovážný.“

Rukou si projela husté černé vlasy.

„Musím už jít. Určitě se ještě uvidíme.“

Vstala od stolu a s lehkým pokývnutím hlavy odešla. Účet nechala jakoby samozřejmě ležet na stole.

Dobu mezi rozhovorem s Biancou Jane a setkáním s neznámým v bazilice svaté Sabiny se Adrian pokoušel vyplnit četbou. Knihy pro něho už dávno neznamenaly to, co v dobách mládí. Je pravda, že byl stále ještě relativně mladý, ale čím více se blížil okamžik, kdy měl údaj o jeho věku začínat číslicí čtyři, tím méně považoval knihy za zdroj veškeré pravdy. Stále je pokládal za zhuštění cenných lidských zkušeností, aspoň některé z nich, ale už se nedomníval, že jednou najde knihu otevírající brány veškerého poznání. Naštěstí nebylo odpoledne tak dlouhé, protože nad jedním z paperbacků usnul a probudil se právě včas, aby stihnul schůzku.

Šel rychle temnou římskou ulicí. Slovo temnou vlastně není docela výstižné, protože od doby pokročilé elektrifikace nebyla už téměř žádná ulice nikde na světě hodná toho jména. Světelné znečištění dosáhlo značného stupně, takže by náhodný chodec, kdyby zatoužil po romantice, nalezl maximálně ulici matně osvětlenou z důvodu úspor. Nebo by se musel nachomýtnout k tomu, že výrostci rozbili v rámci světové revoluce nebo ze sexuální frustrace veřejné osvětlení.

Bazilik bylo v celém Římě jako nasráno (jak se vyjádřil jeden z účastníků kongresu) a kromě skutečných románských chrámů tu během posledních desetiletí vznikla celá řada kopií, replik a nápodob, které si v ničem nezadaly s originály. Kdo nebyl vyloženě znalec umění, nemohl na první pohled zjistit, která bazilika je polorozpadlá kvůli stáří a která byla do tohoto stavu uměle uvedena majiteli, kteří ji nechali jako zchátralou již postavit.

Z nějakého důvodu si Adrian myslel, že bazilika svaté Sabiny je původní, ale nemohl si samozřejmě být jist.

Hodina byla již pokročilá a do okamžiku schůzky zbývalo sotva pár minut. Vstupní dveře byly otevřeny. Uvnitř chrámu hořelo několik zažehnutých svící a elektrické věčné světlo. Správce kostela se zřejmě domníval, že elektřina je – pokud jde o věčnost – spolehlivější než opravdový oheň. Hlavní oltářní obraz představoval svatou Sabinu.

V kostele nikdo nebyl, aspoň tak se to mohlo jevit oku, které nebylo přivyklé šeru.

„Rád vás tu vidím,“ zasyčel najednou kdesi u bočního oltáře mužský hlas.

Adrian sebou trhnul.

„Nemusíte se ničeho obávat. Římské chrámy jsou místem bezpečí,“ pokračoval hlas a potom se od sloupu v pravé chrámové lodi oddělila silueta muže v sutaně. „Aspoň kdysi tomu tak bylo. Tehdy šlo ovšem o skutečné chrámy, nikoli o napodobeniny, které se staví pro americké turisty.“

„Na kněze začínáte náš hovor poněkud zvláštními slovy,“ řekl Adrian.

„Právě srdce kněze musí být ztrápeno zpustošením na místě po­svátném,“ odvětila silueta v sutaně, ale cosi v tónu hlasu naznačovalo, že pustošení posvátných míst leží tomuto knězi na srdci asi tolik jako zdražení kočičí stravy nebo pokles hladiny Nilu.

„Pokud vím, srdce římských kněží rmoutil donedávna spíše fakt, že mají málo kostelů, ve kterých mohou z kapes turistů tahat další peníze. Tak najali pět stavebních firem a ty postavily po celém městě desítky bazilik a kaplí předstírajících původ z desátého až šestnáctého století.“

Kněz vystoupil ze stínu úplně a Adrian mu poprvé uviděl do tváře. Podoba duchovního zcela odpovídala tónu hlasu.

„To je velmi nepřesná informace,“ řekl poněkud lítostivě duchovní. „Některé chrámy se nepodařilo včas zaplatit, takže si je firmy ponechaly a provozují je samy. Bohužel američtí a japonští turisté nepoznají rozdíl mezi pravou pontifikální mší slouženou skutečným kardinálem Svaté církve římské a komedií, kterou ve falešném chrámu předvádí nějaký komparsista v kardinálském rouchu. Svatého otce tato situace velmi rmoutí, ale nemůže s tím nic dělat.“

„A to mě právě udivuje,“ zavrtěl Adrian hlavou. „Proč to nemůže papež zatrhnout? Vždyť žijete v církevním státě, kde si bez papežova požehnání nemůžete ani uprdnout.“

Kněz pohoršeně zalomil rukama.

„Takto byste neměl o Jeho Svatosti hovořit. Pokud vás však zajímá ekonomická stránka věci, papež sice sleduje celý pohoršující a svatokrádežný kšeft s bazilikami s bolestí, ale na druhou stranu končí veškeré daně z tohoto podnikání stejně v pokladně Svaté stolice. Papež tedy pokládá celou záležitost pouze za cosi dočasného, co bude časem napraveno. Asi tak jako středověk trpěl prostituci nebo jako čas od času trpíme v církevním státě divadlo.“

Adrian si o dočasnosti v tomto městě myslel své, ale nekomentoval to.

„Nemyslím, že byste mne vytáhl před půlnocí do ulic, abychom si tu povídali o vašem šejdířství s kostely. Vy sám jste skutečný kněz a tato bazilika je opravdová? Nebo jsou ty zdi kolem jen z pěnového betonu nabarveného jako pískovec a pokrytého umělou plísní?“

„Bůh je mi svědkem, že tento chrám je místem skutečné boží přítomnosti, jak můžete poznat podle věčného světla na hlavním oltáři. Pius XIII. totiž zakázal v napodobeninách používat věčné světlo. Podle toho je také dost spolehlivě poznáte. A já jsem skutečný kněz. Můžete mi říkat otec Bernard. A kromě toho, kardinála, který užívá tuto baziliku jako svůj titulární chrám, dobře znáte. Je to Jeho Eminence kardinál jáhen Pole, váš spisovatelský kolega. Já jsem jeho osobní tajemník. I my dva jsme se kdysi viděli na nějakém večírku, jenomže vy jste tehdy věnoval zvýšenou pozornost jisté dámě, takže na bližší seznámení už nedošlo. To vám však nemohu míti za zlé, protože pro mladého spisovatele se na večírcích vyskytují výraznější lákadla, než je rozhovor s prostým duchovním.“

Adrian se rozhlédl kolem sebe, jako by chtěl v šeru zachytit nějakou stopu církevního knížete podezřelého z vraždy. Zahlédl však pouze obraz Máří Magdaleny na jednom z bočních oltářů. Světice byla vyvedena ve značně obnažené podobě, která mohla prosťáčkům vnucovat dojem kajícnosti, v mysli rafinovanější pak vyvolávala spíše hnutí méně duchovní.

„Mluvme o Berlíně,“ řekl najednou kněz.

Adrian mlčel, protože chtěl, aby směr rozhovoru udal jeho protějšek.

„Vím, kdo to udělal. A mohu to dokázat.“

„Proč jste to neřekl německé policii?“

„Vida,“ zasmál se muž. „Jdete na to dobře. Vaše první otázka není, kdo to byl, ale zkoumáte, kdo jsem a co chci. Jste profesionál. Jako mnoho jiných spisovatelů, i vy byste mohl najít středně dobře placené místo u tajných služeb.“

„Z toho, co mám, jsem zatím vyžil docela dobře. Jak si mám vysvětlit vaši pozoruhodnou důvěru ke své osobě?“

„Dejme tomu,“ začal muž pomalu a otáčel se přitom kolem své osy doprava a doleva, takže chvílemi vypadal jako černý větrný mlýn, „že mi jde o spravedlnost. Lidská spravedlnost není dokonalá, ale je to lepší než nic. Konečné soudy ponecháme věčnosti. Vy jste muž spravedlivý, hledáte spravedlnost, proto si zasloužíte především vy, abyste sklízel ovoce úspěchu.“

Adrian si povzdechl. Veletok knězovy výmluvnosti mu stále ne­dovoloval dostat se k jádru věci.

„Proč nesdělíte své odhalení kardinálovi? Je to snad proto, že tím pachatelem je on?“

Bernard se zasmál. „Předbíháte. Jako autor detektivek byste měl vědět, že informace má cenu jen tehdy, když jsou na ni lidé dostatečně natěšeni. Přijďte zítra ráno do mé pracovny. Je v kardinálově paláci. Nenechte se však zmást tím označením palác, tady v Římě se každému velkému domu říká palác. Víte, proč je Řím věčný? Protože stojí na ješitnosti a ta je věčná.“

Pomalu přišli až ke vchodu do baziliky. Bernard uchopil velký bronzový kruh na chrámových dveřích, s bouchnutím je přirazil a zamkl velkým klíčem. Policista, který stál několik desítek metrů od nich, se podezřívavě otočil, když však zahlédl odlesk světla na kněžském kolárku, přestal jim věnovat pozornost.

„Vlastně jsem chtěl být od dětství kostelníkem,“ řekl kněz. „Nikdy mi to nevyšlo.“

„Znám kostelníky,“ dodal Adrian. „Jsou to šedé eminence každé farnosti. Vědí vždy víc, než potřebují k výkonu své práce. Někdy o hodně víc.“

„I tak se to dá říci,“ připustil kněz.

Tajemníkova pracovna byla nevelká podkrovní místnost vybavená špatnou klimatizací. Před jedenáctou dopoledne se horko dalo do práce. Na první pohled místnost odpovídala Adrianově představě o italském nepořádku kombinovaném s vatikánskou precizností. Na Bernardově stole sice ležely hory fasciklů, ze kterých přímo vyzařovalo, že jsou tam už několik měsíců, ale na druhou stranu nikde nebyly žádné odložené šálky od kávy. Byl to čistý nepořádek. Podél dvou stěn stála ohromná knihovna, která snad byla i používána. Hřbety knih byly popsány názvy v italštině, angličtině, latině, řečtině a ještě v jednom jazyce, který mohl mít cosi společného s němčinou, ale Adrianovi bylo trapné se na to ptát.

„Od včerejšího večera došlo k jisté události, o které nemohu hovořit, ale která mě vede k tomu, že musím bohužel pozdržet odhalení pachatele.“

Adrian dal pohybem koutku úst najevo zklamání.

„Nemusíte se však ničeho obávat. Nejste tu zbytečně. Pokud se nemýlím, dnes je na programu vašeho spisovatelského setkání cosi jako panel vedený autory z chudých zemí, kteří se budou pokoušet apelovat na svědomí světa. Toho je myslím zbytečné se účastnit, a proto jistě nepohrdnete tím, když si spolu na terase dáme kávu.“

Vyjeli výtahem na střechu a usadili se do proutěných křesílek. Výhled na jedno z nejstarších měst světa byl skutečně monumentální a Adrian skoro zapomněl na původní cíl setkání. Postarší řádová sestra jim přinesla dva malé šálky a na podnose i pečivo a chlazené ovoce. Adrian se v duchu zaradoval, že nemusí sedět na setkání spisovatelů a poslouchat, jak delegáti chudých zemí, kterým pořadatelé zaplatili cestu i pobyt, obviňují Západ z lakoty. Ostatně už dlouho ho na podobných akcích zajímalo spíše to, čemu se říkalo doprovodný program. Nejvíce pak ten doprovodný program, který si vytvořil sám.

„Nejsme tu jen proto, abychom se dívali na kopuli Svatého Petra,“ přerušil Bernard tok spisovatelových myšlenek. „Víte, dole v domě člověk nikdy neví, jestli stěny nemají uši.“

„Myslíte zvědavé řádové sestry?“ nadhodil Adrian. „Přece jim nebudete brát tu trochu životní radosti, kterou potřebuje každá žena, zvláště ta, která se nemůže těšit z objetí muže.“

Tajemník tuto poznámku přešel.

„Bývaly doby, kdy bylo radostí v tomto městě žít. Ještě za mých studií. Jenomže potom, co Vatikán ještě více zchudl, začal být boj o koryta tak nemilosrdný, že se mnoho lidí neštítilo otevřeného udavačství a používání odposlechů, najatých špiclů a podobných nechutností. Ty staré zlaté časy poklidného života jsou pryč.“

Adrian pokrčil čelo.

„Bernarde, nepřišel jsem, abych se díval na pamětihodnosti Říma nebo poslouchal vatikánské dějiny, jakkoliv je obojí zajímavé a kratochvilné. Hrajete se mnou nějakou hru. Proč to děláte? Nemyslím si, že mi to řeknete, ale třeba prozradíte aspoň tolik, aby naše konverzace mohla rozumně pokračovat. Odkud víte, kdo byl vrah?“

„To je docela jednoduché. Měl jsem pokoj pod pokojem oběti. Jak víte, hotelové pokoje jsou sice poměrně dobře zvukově izolovány, ale to se netýká koupelen a bohužel ani toalet. Ať máte sebelepší zdi, ještě pořád jsou tu všelijaké vodovodní trubky, kanalizace, ventilace, klimatizace a všechny tyhle krámy s vertikálním vedením. Stačí, když jste v koupelně a člověk o patro výš si nechá otevřené dveře z koupelny do pokoje. Slyšíte pak téměř všechno. Vím tedy docela dobře, kdo byl v pokoji a co se tam stalo.“

„Proč mi to tedy tajíte? Co jsou ty skutečnosti, se kterými jste byl, jak aspoň tvrdíte, seznámen, že mi to nemůžete říct?“

„Dejme tomu, že až zítra,“ odpověděl tajemník.

„A kde je teď váš kardinál, nepotřebuje vaše služby?“

„Zřejmě sedí na konferenci a naslouchá projevům o hladu ve světě.“

„Máte ke kardinálovi zvláštní vztah. Cítím ve vašem hlase určitou ironii.“

„Mohu si ji dovolit ze dvou důvodů. Před vámi nemusím nic skrývat, protože považujete kardinála za potenciálního vraha. I kdyby jím nebyl, už sám fakt, že jste byl takového podezření schopen, mluví sám za sebe. Pokud jde o mne, znám kardinála asi dvacet let a z toho patnáct jsem jeho osobním tajemníkem. Poznal jsem i mnoho lidí, kteří ho znali dříve, a našel jsem při pořádání mnoho dokumentů, na které sám kardinál už možná zapomněl. Nebo třeba chtěl zapomenout.“

„Vystupujete jako člověk, který místo loajality naznačuje, že by mohl kardinála kompromitovat.“

„Ó nikoli!“ chytil se tajemník za hlavu v předstíraném gestu pohoršení. „Jak bych mohl učinit něco takového?!“

„No, mohl,“ pokrčil Adrian rameny. „Už se stalo. Aspoň tuto historku mi můžete dopovědět až do konce.“

„Tu vám povím rád. Jako spisovatele by vás totiž mohlo zajímat, jak se kardinál stane kardinálem. Tedy představte si mládí chlapce, malého anglikána, v takovém městě, jako je třeba Birmingham.“

„Nic moc,“ otřásl se Adrian.

„Přesně tak.“

„Potom do takového života vstoupí žena. Dejme tomu, že je vám takových sedmnáct až devatenáct…“

„To je ovšem rozdíl,“ řekl Adrian. „V Praze…“

„Ušetřete mě podrobností,“ řekl Bernard. „Dobře. Jsme v Birminghamu a tomu chlapci je devatenáct. On ji velmi chce, ale ona je poměrně netečná. Navíc je to třeba dcera místního děkana. Rozumí se anglikánského děkana.“

„Ušetřete mě podrobností,“ řekl pro změnu zase Adrian a napil se silného římského cappuccina. „Jak to bylo dál?“

„Toužil po ní. Je malá, štíhlá, má modré oči a nosí sice dlouhé cudné sukně, ale mají rozparek až – no prostě hodně vysoko. On trpí. Co se stane?“

„Pokusí se ji svést.“

„Možná u vás, ve východní Evropě,“ zavrtěl sekretář hlavou.

„Střední,“ opravil ho Adrian.

„Prostě tam někde za Alpami, kde je zima a lidé se k sobě nechovají slušně. Zkrátka začne psát poezii o trpícím Kristu a Panně Marii. Co se stane?“

„Nic.“

„Dobrý odhad. Poté co chlapec zašle své vytoužené celé eposy, kde se to jenom hemží hřeby probodávajícími ruce Spasitele, Svatými grály a Mářími Magdalenami omývajícími nohy Krista svými slzami a utírajícími je svými vlasy, Lazary vzkříšenými z hrobu, což je pochopitelně symbol neopětované lásky, je mu odpovědí jenom hluboké mlčení. On trpí, chodí kolem jejího domu ve dne i v noci, pokouší se aspoň za oknem zahlédnout její siluetu. Potom jednoho dne vidí nejen siluetu, vidí svou vyvolenou vycházet za bílého dne ze dveří. Jenom na půl vteřiny se jeho srdce zaraduje, protože pak zahlédne mladého muže, který vychází za ní, zavěsí se do sebe a odcházejí ulicí.“

„Líčíte to, jako byste u toho byl.“

„Možná jsem si něco přidal, to už je taková básnická licence, pro to budete mít jistě porozumění. Jádro věci však bylo takové. Prostě byl to velký šok a trvalo několik týdnů, ve kterých se mladý pan Pole zmítal mezi myšlenkami na sebevraždu, vraždu svého soka, vraždu mileneckého páru, vraždu milované, aby nemohla patřit nikomu jinému, a jinými variantami zločinu.“

„To jistě přebolelo. Odborné příručky říkají, že pokud člověk nepřekoná takové trauma do čtrnácti dní, není duševně zcela v pořádku.“

„To je vskutku vysoce teoretický předpoklad,“ zasmál se tajemník. „Být to tak, žádná velká poezie nikdy nevznikne. Ale budiž. Tento případ je zvláštní tím, že mladý pan Pole svou trýzeň ještě přiživoval. Věnoval totiž většinu svého volného času sledování oněch dvou milenců. Oni nepochybně netušili, že jsou pod bedlivějším dozorem, než kdyby se na ně pověsil Phil Marlowe. Kdyby to tušili, chovali by se totiž jinak. Takto se ale bez zábran oddávali jeden druhému. Jednou v parku na lavičce, jindy na opuštěném místě kdesi za tovární ohradou, jednou dokonce v telefonní budce. Bylo to vysoce romantické, věřím tomu, že možná pro všechny zúčastněné strany. Mladý pan Pole měl mnohokrát pokušení oba milence vyrušit, nejlépe nějakým strašným způsobem, ale poslední zbytky pudu sebezáchovy a možná i sebeúcty mu v tom zabránily.“

„Myslím, že se blížíme k pointě. To, že ji nedostal, jej vedlo k náboženské konverzi.“

„Sebral jste mi jednu část překvapivého závěru. Co se dá dělat. Ano, tohle se skutečně stalo. Když ho sledování zcela psychicky a fyzicky vyčerpalo, začal svou touhu spiritualizovat. Protože chladné anglikánství mu neposkytovalo dostatečnou mystickou oporu, obracel se stále více ke katolictví, které dokáže nabídnout útěšnou náruč každému, kdo je zhrzen světem. Mladý pán si vytvořil dokonce celý systém, do kterého dokázal začlenit svou milovanou. Spojil tak do jednoho celku Krista s probodeným srdcem, Marii jako Matku Gaiu, předživou hmotu, která pulsuje životem a v evolučních skocích míří ke konečnému orgasmu naplnění ve velkém díle božského stvoření, ba dokonce i něco z cyklického pojetí dějin, protože jaksi podvědomě zřejmě očekával, že tak jako jsme všichni v okamžiku velkého třesku byli od sebe pouhé miliontiny milimetru vzdáleni, setkáme se zase znovu, až se vesmír zhroutí do původního bodu a bude zase všechno ve všem a všechno bude učiněno jedním. Zmizí závoj zdánlivé mnohosti a v tomto kosmickém vykoupení se i on setká se svou milovanou. Jaksi si nepřipouštěl, že se tak setká i s celou řadou dalších bytostí, po kterých vůbec netouží, ba i s takovými, které jsou mu zcela odporné. Jenomže srdce zaslepené mystikou a láskou současně takto neuvažuje.“

„To zní spíše jako hinduismus střižený americkou univerzitou,“ zavrtěl se Adrian na židličce.

„No jistě. Taky později se pan Pole jako duchovní k těmto myšlenkám nikterak nehlásil. Podrobnosti znám jen proto, že jsem zpracovával jeho osobní archiv a tam jsem nalezl celý jeden spis, který asi ve dvaceti letech tento významný muž napsal. Měl velké štěstí, že se nespletl a nic z toho neuveřejnil. Jinak by se kardinálem nikdy nestal.“

„Já jsem se kardinálem také nikdy nestal a docela dobře se mi bez toho žije,“ poznamenal spisovatel.

„Nemáte srovnání,“ namítl Bernard. „Kdybyste někdy kardinálem aspoň na chvilku byl, neměnil byste.“

„A co bylo dál?“

„Pak už to bylo jednoduché. Po konverzi ke katolické víře odchází mladý chlapec záhy do kněžského semináře a potom už jenom trpělivě stoupá stupínek po stupínku v hierarchii.“

„Před chvílí jste říkal, že jsem vám sebral jednu část překvapivého závěru. Jaká je ta druhá?“

„Souvisí s tím, že v tomto světě nic není, jak se to jeví. Slečna se totiž nakonec nabažila i onoho úspěšnějšího mladíka a ten byl odvržen. Odjela potom do Spojených států s jakýmsi podnikatelem, který udělal terno v pěstování mutovaných sleďů. Po zhruba třiceti letech museli oba při náhodném setkání konstatovat, že byli mnohého zla ušetřeni. Vypadala totiž přesně jako manželka člověka kšeftujícího s geneticky upravenými rybami. I ona se podobala geneticky upravené rybě.“

„Ti dva se spolu setkali?“

„Nejen to. Všichni tři se setkali.“

V Adrianovi začalo narůstat podezření. Bernard ho však předešel.

„Vy už přece musíte tušit, že je tu jediná možná pointa. Totiž že onen úspěšný milovník nemůže být nikdo jiný než já a že osudy moje a kardinálovy se nakonec protnuly ještě jednou. Bůh ve svých neprobadatelných úradcích ustanovil, že ten poslední bude první a stane se církevním knížetem, a ten, který upíjel z poháru rozkoše až do dna, bude jen obyčejným služebníkem a z hlediska tohoto světa poslední.“

„Já bych nepředbíhal. Jeho Eminence se ještě může stát papežem. Pokud vím, Svatý otec Pius XIII. poněkud churaví, takže nové konkláve může být jen otázkou času.“

Bernard zavrtěl hlavou.

„Nenechte se mýlit. Vám jako člověku světa může samozřejmě kardinál Pole připadat jako velmi konzervativní muž, který žije v temnotách, ale v církvi je považován za liberála. Biskupem a kardinálem se stal jen proto, že za krátkého pontifikátu Pavla VII. přál duch doby i těmto lidem. Církevní hodnostář, který jezdí po spisovatelských konferencích místo po poutních místech, je však navýsost podezřelý. Můj představený se nikdy nemůže stát papežem. Navíc přeji Svatému otci pevné zdraví a ještě dlouhou vládu.“

Adrian pohleděl na kopuli Svatého Petra.

„Dobře, dobře, ale bývaly přece doby, kdy kardinálové vynikali ve skládání krásných spisů, a dokonce se obklopovali úžasnými kurtizánami. Ztratila už církev úplně dech?“

Sekretář přivřel oči, jako by chtěl dohlédnout do těch idylických časů, kdy ještě kardinál mohl být milovníkem krásna, duchovního i fyzického, pak je zase otevřel do reality římského slunce a poněkud melancholicky pravil: „Možná že před šesti staletími bylo něco takového myslitelné, ale dnes je doba úplně jiná. Někdy to vypadá, že Antikrist není daleko. Kdybych se chtěl rouhat, řekl bych však, že takové štěstí nás hned tak nepotká.“

„Antikrist jako štěstí? I jako pohanovi mi to zní poněkud podivně.“

„Aspoň by se objevilo něco autentického v tomto světě náhražek. Umělé nesmrtelnosti. Super-jetů, které zbytečné lidi ohromnou rychlostí dopraví za zbytečnými cíli.“

Adrian pokrčil rameny. „Mně se tento svět celkem líbí. Když si představím, že bych mohl žít třeba před sto lety nebo v nějaké zemi postižené hladomorem, mohlo by být i hůř.“

Horko římského dne začalo spalovat vše, co se neukrylo do silných kamenných zdí římských domů nebo do sklobetonových kanceláří vybavených klimatizací.

„Přijďte zítra ráno,“ řekl nakonec Bernard. „Pak se dozvíte, jestli vám budu moci sdělit konečné vyústění celého berlínského případu. Mám samozřejmě na mysli římské ráno. Tedy kolem desáté.“

Sluneční žár rozpálil kopuli Svatého Petra tak, že si na ni přestali sedat i otrlí římští ptáci a zmizeli kamsi do stínu.

„To je takové horko,“ napadlo Adriana, „že snad i neřesti vyklízejí pole a čekají, až se objeví soumrak. V takovém vedru asi ani není možno spáchat pořádný zločin.“

Po obědě Adrian chvilku ležel ve svém pokoji a potom s pocitem povinnosti odešel na zasedání sekce středoevropských spisovatelů. Ještě předtím si dal v baru panáka, protože tušil, že bez této útěchy nebude schopen jednání přežít. Nemýlil se.

Jistý Polák jménem Kowalski hovořil čtyřicet osm minut na téma „Spisovatel jakožto svědomí neomoderní postglobální společnosti“. Adrian záviděl maďarskému kolegovi schopnost usnout dvě minuty po zahájení referátu a probudit se pouze na přestávku, kdy se podávala káva a dolce_._ Potom, jakmile se ujal jakýsi Litevec slova na téma „Osudová vrženost jako úděl marginálních kultur“, Maďar zase podlehl démonu spánku. Teprve další pauza na kávu a podávání mraženého ovoce ho znovu uvedla v život.

„Co říkáte příspěvkům?“ neodpustil si Adrian.

„Čemu? Ach tak, příspěvky,“ rozzářil se Maďar a nacpal si do úst mražený meloun. „Ale to já už asi dvacet let neposlouchám. Víte, oni ti mladí hoši dneska ničemu moc nerozumějí. Proto mluví tak, aby ani jim nikdo nerozuměl. Ale občas tam chodit musíme, jinak by nás možná přestali zvát. Tak vás možná ne, vy jste celebrita, vás pozvou vždycky, ačkoliv každý ví, že tady tím vším pohrdáte.“

Adrian se zatvářil nesouhlasně. Maďar však toto falešné gesto ignoroval.

„Jenomže mně se konference líbí a zvlášť mám rád úvodní a závěrečný banket. Člověk taky potká při snídani v hotelu spoustu známých ze starých dob. Víte například, že přijel i váš krajan Vrána?“

„Kdo?“ nepochopil hned Adrian.

„Vrána. To byl kdysi takový slavný pražský spisovatel. Ono se už ani neví, že je ještě naživu. Je to stařičký pán, dost těžko se belhá i o holi, jenomže nechce žádnou akci vynechat. A ženy kolem něj z nějakého důvodu pořád krouží.“

„To jméno jsem slyšel,“ zamumlal Adrian, aby nevypadal nezdvořile. „Ale pokud jde o to krajanství, já nejsem Čech.“

„Ne? A co jste?“ zajímal se Maďar.

„Každý je odněkud,“ zamluvil to.

„Češi už v podstatě neexistují,“ potřásl hlavou jeho protějšek. „V Praze na ulici už nemluví česky skoro nikdo. Možná na venkově, ale tam se našinec tak nedostane. Mluví se ještě na venkově česky?“

„Já nevím,“ přiznal se Adrian. „Asi ano, ale já tam už dlouho nebyl. Vlastně mám dojem, že jsem tam nebyl nikdy.“

Zvonek vyzýval delegáty, aby se vrátili na svá místa a vyslechli si příspěvek chorvatského spisovatele na téma „Neexistence národa a její odraz v díle současných balkánských básníků“.

Když celé to utrpení skončilo, spěchal Adrian okamžitě do hotelového baru, aby celou záležitost spláchl alkoholem. Sotva usedl, objevila se u jeho stolku Bianca Jane.

„Žízeň?“ pozvedla obočí.

„Ale nikoli intelektuální.“

Pokynul jí, aby přisedla. Ochotný číšník donesl okamžitě další skleničku.

„Pod jakou záminkou se účastníte kongresu?“ zeptal se.

„Akreditace za ženský časopis Hypatia_.“_

„Nevydávají to náhodou lesbičky? Viděl jsem několik čísel v letadle.“

„Máte něco proti lesbičkám?“

Nic neřekl a pouze ji zkoumal pohledem.

„Znal jsem dost lesbických spisovatelek. Byly svým způsobem roztomilé, jak se tak klopotně snažily vylíčit tento svět jako místo patriarchální hrůzy.“

„Svět není místem patriarchální hrůzy. Svět je místem patriar­chální upatlanosti.“ Zjevně se nenechala vyvést z míry. „V době čtvrté fáze ženského hnutí už není problémem dominance falu_,_ ale _ztráta falu__._ V této _epoše ztráty erekce_ ještě muži používají četné dovedné techniky, aby toto selhání zamaskovali. Marně.“

„Nemám pocit, že by muži souložili méně než kdykoli jindy v dějinách. Například já…“

„Vynechte extrémy. Ostatně nejde o počet pohlavních styků. Mám na mysli erekci v přeneseném smyslu slova. Mluvím o mužské schopnosti zpříma se postavit problémům světa. Tuto schopnost už muži dávno ztratili.“

Adrian se zasmál. „Jakmile cokoli na světě přenesete do symbolické roviny, můžete tvrdit, co chcete. Pokud prohlásíte, že bílá je ve skutečnosti v nějakém hlubším významu černá, můžete kohokoli obvinit z rasismu, protože nesnáší svou bílou tchyni. Muži prostě mají erekci. Jak dokazuje mormonský precedens_,_ mají jí stále ještě dost na rozdávání.“

Při slovech mormonský precedens se Bianca Jane zatvářila, jako kdyby spolkla škvora. Pro feministku byl tento výraz něco podobného, jako když před vegetariánem pronesete vášnivě slova dobře propečený biftek_._ Šlo o událost z doby před dvaceti lety. Jeden mormonský duchovní byl tehdy zatčen, protože žil v nelegálním manželství na farmě s několika ženami. Jeho dobře placení právníci zvolili nečekanou taktiku obhajoby. Místo aby se pokoušeli celou záležitost bagatelizovat a hledat důvody, proč ona manželství vlastně nejsou manželství, postavili se problému čelem. Obvinili postupně několik institucí státu a nakonec i federálních z porušování ústavy. Spor se vlekl několik let a nakonec skončil u Nejvyššího soudu. V něm bylo většinou jednoho hlasu konstatováno, že bránit mormonům v mnohoženství je porušením svobod, na kterých Amerika stojí. To byla jen první sněhová vločka celé laviny. I mnoho dalších mužů najednou zjistilo, že jsou kráceni ve svých náboženských právech. Muslimové se pochopitelně se svými žalobami přidali zhruba dvě hodiny po vynesení precedenčního rozhodnutí. Během týdne vzniklo několik nových křesťanských církví, které tvrdily, že právo na mnohoženství je biblicky zakotveno a nikdo nesmí této starobylé instituci bránit. Prezident Izaiah Habakuk Stanley, hluboce věřící muž z Jihu a autor knihy _Ježíš chtěl mé prezidentství__,_ se dostal do ošemetné situace. Nejvyššímu soudu odporovat nemohl a nový stav věcí nenáviděl. Dokonce chtěl odstoupit, ale pak si to rozmyslel.

Právní bitva byla vzteklá a trvala zhruba rok. Jenomže proti Nejvyššímu soudu se bojovat nedá, takže nakonec bylo mnohoženství uznáno ve většině států unie. Jiskra potom přeskočila do Evropy a jako první mnohočetné partnerství legalizovalo Holandsko. Tam navíc s dodatkem, že i ženy mohou mít více mužů. Sociologové sice většinou varovali před novými problémy, které vzniknou, ale lidé, kteří žádné jiné a skutečnější problémy neměli, si s tím nelámali hlavu. Zakázáno zatím bylo, aby vznikaly útvary, kde se manželství dožaduje více mužů i žen současně. Prostě jádrem musel být buď jeden muž, nebo žena. Zvláštní problém představovali homose­xuálové, kteří se dožadovali legalizace několikačetného manželství s osobami stejného pohlaví. Křesťanští teologové poukazovali na to, že mnohoženství má aspoň nějakou oporu ve Starém zákoně, zatímco praxe každý s každým nikde, jenomže je nikdo neposlouchal a stav manželství v Evropě byl poněkud nepřehledný.

Tlak na úplnou liberalizaci byl však silný. Ačkoliv většina lidí stále ještě žila v klasickém manželství, mnozí odborníci prorokovali jeho brzký zánik. I v tomto případě teoretici zapomínali na realitu, protože většině lidí se do takového experimentu nechtělo. Muži si totiž snadno spočítali, že klasická milenka je pro ně mnohem výhodnější než mít dvě či více manželek. Do mnohoženství vstupovali především lidé mravnější, kteří měli pocit, že by jejich soužití mělo mít i nějaké oficiální požehnání.

Od církve se ho nedočkali.

Papež Pius XIII. mnohoženství slavnostně odsoudil v jedné ze svých sedmdesáti dvou encyklik. Počet mnohoženských manželství ovšem poté ani nestoupl, ani neklesl.

Slova mormonský precedens však žádnou feministku či postfeministku nenechávala chladnou.

Bianca Jane do sebe vyklopila další sklenku a pokynula obsluze.

„Chtějí dnešní ženy prokázat svou převahu tím, že více vypijí?“ poznamenal Adrian.

„Nikoli. Ženy už převahu mají, teď jde jen o to, aby to uznali i muži.“

„Mám nahoře ještě jeden exemplář poměrně vzácného koňaku dovezený z jedné z těch nových východních republik, co nikdo neví, jak se jmenují. Jsem ochoten se o něj rozdělit.“

„Já však nejsem ochotna se dělit o svou vagínu,“ řekla Bianca Jane. „Používat při svádění žen tak primitivní nástroj jako alkohol, to má v sobě skutečně cosi nízkého.“

„Každý používá to, co se mu v životě osvědčilo,“ řekl Adrian. „Použití výrazu vagína mě však i v dnešní době stále ještě zaráží. Je to takové – biologické.“

„No dobře,“ ušklíbla se. „Tak tedy třeba jeskyňka, pelíšek, kočička, škeblička, pecička, buchtička, pusinka, pišulka, miminka. Stačí?“

„Pišulka? To se skutečně říká?“

„To si pište. A vůbec, pokud vím, byl jste kdysi ženatý. Asi to moc nedopadlo, že?“

„Dnešní mládež mě stále znova překvapuje dávkou své drzosti,“ zasmál se. „Ale budiž. Vaše anonymita vám dává určitá práva, která byste jinak neměla. Řeknu vám takový příměr a třeba se z něj poučíte pro svůj mladý život. Manželství je jako běh na dlouhou trať. Jenomže na rozdíl od sportovců nemáte možnost si to předem natrénovat a odhadnout síly. Třeba umíte perfektně běhat stovku nebo zvládáte vycházky po národních parcích, ale nemáte už síly na to, uběhnout třicet kilometrů pouští a ještě přitom lovit lvy a sbírat užitečné plodiny.“

„Jinými slovy, abychom to převedli do běžného jazyka, nechce se vám spát pouze s jednou jedinou ženou?“

„To je jisté zjednodušení. Ale je pravda, že mám rád změnu.“ Pak se k ní otočil, vzal ji nečekaně za ruku a řekl: „Co ještě chcete slyšet? Ano, jsem v této věci zcela vyřízený jedinec. Miluji ženy asi tak, jako někdo jiný miluje východ slunce, a není mi jasné, proč bych se měl spokojit s jednou jedinou, když si někdo jiný může dopřávat svůj východ slunce každý den.“

„Jenomže to je pořád totéž slunce. To přirovnání dost kulhá. Můžete mít přece stále tutéž ženu. V čem je problém?“

„Já nemám žádný problém. Problém máte vy, protože o tom hovoříte. Chcete nějaké senzační sdělení pro Hypatii? Napište tam brutální odhalení. Třeba že jsem erotoman, který potřebuje každý den jinou ženu. Nebude to pravda, ale čtenářky to jistě ocení. Další důkaz nechutné falokracie. Už se tam nevejde nic o tom, že týdny a týdny sedím nad textem knihy a nemám čas ani jít do nevěstince. Nic o tom, že se mi většina prostitutek hnusí, protože jsou to nebohé bytosti vydírané příšerami ze světa organizovaného zločinu. Kromě těch nejdražších prodejných žen, které si občas dopřeji. Protože tam mám pocit, že chudákem jsem vlastně já, jsou totiž skutečně dost drahé. Já sice využívám je, ale ony zase používají mne, protože mě degradují na pouhý nástroj zisku. Ale to je pouze občas. Jinak je to pořád stejné. Oči mě bolí od monitoru, zápletky nesedí, jediné sexuální vyžití, které si po celé týdny dopřeji, je masturbace, protože ani pro poměrně slavného autora není snadné opatřit si ženu do postele kdykoli a tak rychle, jak by chtěl. Napište také něco o mužích jako slabším pohlaví. Protože jsou to oni, kdo nesou svět na svých bedrech a ničeho se jim za to nedostane. Břemeno bílého muže je století od století těžší a konec není v dohledu.“

Bianca Jane pokrčila rameny. „Mám pocit, že dnes nemáte svůj den. Třeba to bude příště lepší.“

Opět odešla, aniž zaplatila svůj účet. Adrian se ani nepodivil. Asi vznikala nová tradice.

Noc tedy Adrian strávil sám, což je – když zvážíme možnosti – jeden z těch méně zábavných způsobů. Naděje, že se možná dozví od Bernarda něco bližšího o berlínské vraždě, ho však stejně rozptylovala natolik, že neměl chuť věnovat energii na flirtování s některou z hostesek ani na utrácení za hotelové nájemné dívky. Chvílemi měl dokonce pocit, že pointa celého příběhu by měla vypadat jinak a neskončit tím, že někdo učiní udání. Tohle bylo příliš jednoduché.

Na několik chvil vždy upadl do neklidného spánku a hned se zase probouzel a jeho hlava byla jako vroucí kotel, ve kterém to jen víří myšlenkami. Věděl, že naděje na usnutí není veškerá žádná. Marně pokoušel sám sebe přesvědčit, že stačí pravidelně a zvolna dýchat, pokoušet se soustředit na jeden bod na stropě nebo se unavit masturbací, při které si představoval dlouhé nahé nohy Biancy Jane, to, jak se dotýká jazykem vnitřní strany jejích stehen a nakonec do ní rychle pronikne a vyvrcholí. Protože vypil příliš mnoho alkoholu, nedostavilo se vyvrcholení vůbec, tak to vzdal.

Zbývala ještě poslední metoda, totiž vstát, něco nudného číst, spolknout malý kousek jídla a popřípadě vypít ještě další alkohol. Vstal tedy a odebral se ke skříňce pokojového baru. Zjistil, že v ní není nic, co by stálo za řeč, pouze jedno slabé pivo, malá lahvička vína a podivný likér, který byl jistě sladký a hnusný. Zabouchl tedy dvířka a rozhodl se, že sejde do hotelového baru, kde se pokusí unavit ve společnosti jemu podobných nešťastníků.

Nebylo jich tam mnoho. U jednoho stolku v rohu spolu seděli Michail Ignatjevič Sorokin a Erika Bergová a prezident PEN klubu. Ze společnosti přímo vyzařovalo, že každý člen skupiny si své společníky zvolil z nouze. Adrian se neomaleně připojil.

Sorokin k němu pozvedl dlouhý unavený pohled a lehce pohnul rukou svírající sklenku.

„Právě jsme hovořili o tom, že jádrem evropských dějin je hledání Boha,“ konstatoval stejně nevzrušeným tónem, jako kdyby oznamoval výsledek druholigového fotbalového utkání. Adriana napadlo, jestli neměl přece jenom zůstat raději nahoře, ale už bylo pozdě. Sorokin vypadal jako jediný člen společnosti, který byl zcela ve formě. Jeho dlouhý černý vous se výhružně vypínal na bojovné bradě. Oči v kostěných brýlích zářily jako uhlíky. S tím kontrastoval poněkud povadlý zjev Eriky Bergové. Pobledlá a nenalíčená si zřejmě také přišla do baru léčit nespavost. Kdyby ji v tu chvíli viděl někdo z ženských magazínů, snad by ji ani nepoznal. Adrian si vůbec říkal, že mnoho filmové krásy je dáno dodatečným počítačovým zpracováním.

Prezident PENu vypadal jako vždycky.

„Tady pan Adrian, pokud zrovna nehledá vrahy mezi svými spisovatelskými kolegy, by jistě docenil debatu na metafyzické téma,“ řekl Sorokin.

„Docenil bych spíše samotnou metafyziku, kdyby byla možná,“ odvětil oslovený.

„Možná samozřejmě je,“ poznamenal Rus. „Je prozkoušená staletími úspěšné existence a vyhraných sporů.“

„Zřejmě proto se všechny velké církve, které se jí drží, nakonec scvrkly na pozoruhodné minority, které si společnost pěstuje jako zvířecí druhy ohrožené vyhynutím.“

„Církevní stát se ale poměrně rozrostl,“ poznamenala Erika Bergová, která se pomalu začínala probouzet z letargie. „Teď už zabírá skoro třetinu Itálie.“

„Stát ano, ale církev se nějak zmenšila,“ oponoval nadále Adrian. „Pokud vím, mnozí si slibovali, že Pius XIII. bude pro církev znamenat novou jistotu a rozkvět. Z těch dvou očekávání naplnil snad jen to první. Ještě nikdy si nebyli katolíci tak jisti tím, co je povoleno a co zakázáno, čemu se má a čemu nemá věřit. Ale jinak se nezdá, že by to někoho moc zajímalo.“

„Západní křesťanství trpí následky papežství jako takového,“ zaradoval se Sorokin z nahrávky. „V mé zemi víra vzkvétá.“

„Aby nevzkvétala, když každý, kdo si dovolí ceknout něco proti, dostane kulku do hlavy,“ poznamenala Erika. „Za takových podmínek by kvetlo i uctívání králíků, kdyby je chtěl někdo zavést.“

„Zprávy o poměrech v mé zemi jsou zkreslené,“ zakroutil Sorokin hlavou. „Nikde jinde se lidé nemohou těšit takové duchovní svobodě, jako je tomu u nás. Díky vládě Usámy III. Božského nastal rozkvět ve všech oblastech duchovního života.“

Všichni u stolu se zatvářili poněkud otráveně a Sorokin si toho jako bystrý pozorovatel všiml. Změnil proto způsob řeči.

„Je mi jasné, že některé vnější projevy naší hluboké demokracie mohou pozorovatele ze Západu udivovat, ale to je pouze povrchní zdání. Kdo pozná život u nás zblízka, musí mi dát za pravdu.“

„Ale kdo se postaví veřejně proti vašemu oficiálnímu náboženství, je odsouzen k smrti, pokud se nemýlím,“ nedala se Bergová.

„To je samozřejmě nedorozumění. Pochopitelně, že si u nás každý může myslet, co chce. A to je přece základem veškeré svobody, že člověk je schopen nezávislého myšlení. K tomu ústava našeho státu, kterou prezident sepsal osobně, dokonce přímo vyzývá. Pokud jde však o chování navenek, přesvědčení nám velí opírat se o blahodárný vliv tradice. Je totiž bezpečně zjištěno, že takzvaná svoboda projevu vede především k rozkladu, konfliktům uvnitř společnosti a nakonec k utrpení.“

„U nás v Evropě si každý může nejen myslet, ale také říkat, a dokonce i dělat, co chce, a nikomu to nevadí,“ namítl Adrian.

„Ale jste proto šťastnější? A podívejte se, jak nakonec váš svět dopadl. Třeba jen Itálie. Má současně krále i prezidenta. Kromě toho v ní existuje stát vytvořený církví, která ovšem sama zaniká. Lidé se tu oddávají bezuzdnému sexu, drogám a ďábelské hudbě.“

„Ďábelské hudbě?“ podivil se prezident PENu, a poprvé tak vstoupil do debaty.

„Jistě,“ řekl se zaníceným výrazem Sorokin. „Je to hudba probouzející v člověku ty nejnižší pudy vedoucí ke zvířecímu chování. Jaký je rozdíl mezi paviánem v lese a západním mladíkem křepčícím ke své zkáze v démonickém rytmu takzvané hudby?“

„Nejspíš žádný,“ připustil Adrian. „Jenomže my jsme pořád ještě společnost, která povoluje lidem chovat se jako paviáni, pokud tito paviáni nezabrání ostatním chovat se zase jinak, třeba jako želvy, prasátka, nebo i jako lidé. Jak vysvětlíte, že v Evropě najdete kostely vašeho vyznání, zatímco ve vaší zemi jsou všechna jiná náboženství zakázána?“

„Je to pro sílu naší víry. Před její vznešeností se musí sklonit každý, kdo ji pozná. U nás nemusí být kostely jiných vyznání a náboženství, protože by do nich stejně nikdo nechodil. Lidé sami vedeni vnitřním instinktem vědí, co je dobré. Kromě toho náš prezident předpokládá, že kdyby se náhodou v některém z našich měst objevil kostel cizího náboženství, mohlo by dojít u lidu k návalu hněvu a ten by pak třeba zúčtoval s tím, co dobře nezná. Prezident Usáma sám je velice tolerantní člověk, jak uznávají všichni, kdo se s ním někdy setkali. Jde mu o to, aby nevznikly nějaké nevhodné přehmaty. Celé opatření vlastně slouží tomu, aby cizí víry byly chráněny.“

„Tomu říkám slušný výkon,“ pokývala Erika hlavou. „Dokázat, že zákaz kostelů nějaké víry je vlastně dán úctou k ní a je aktem ochrany. A zavírání jinak smýšlejících se také děje proto, že chcete ty nebožáky ochránit před hněvem lidu? A když někdo z nich je nakonec za své přesvědčení obžalován a popraven, je to vlastně aktem svobody projevu. Protože je mu dána šance vyjevit před zástupci státu svůj názor. A smrt je dokonce tou nejdefinitivnější ochranou, protože pak už se člověku skutečně nemůže nic stát, a pokud jde o jistoty, je na tom tak, jako nikdo jiný. Přinejmenším jako nikdo jiný ve vaší zemi.“

Sorokin se nad projevem herečky a spisovatelky poněkud zachmuřil.

„Mohu každému jen doporučit, aby se k nám přijel podívat. Až uvidíte realitu života v naší zemi na vlastní oči, pochopíte, jaká oblaka lží vypouštějí všichni pomlouvači, kterým se nelíbí, že u nás lidé žijí šťastně. U nás nejsou lidé bez práce, nenajdete tu terorismus, náš parlament je místem důstojného vytváření zákonů sloužících všem, a ne pouze hrstce vyvolených samozvanců. To, co vy nazýváte demokracií, je pouze elitářské zřízení, kde vládnou peníze a propaganda.“

Adrian opět na chvilku zalitoval, že nezůstal v pokoji. Jakkoli ho jeho bližní pokládali za cynika, při setkání s lidmi jako Sorokin na něj přicházela srdeční arytmie následovaná depresí. Přesně v okamžiku, kdy chtěl něco poznamenat, se Sorokin omluvil a odešel směrem k toaletám. U stolu zatím zavládlo rozpačité ticho, které prolomila opět až Erika Bergová.

„Člověk by si skoro myslel, že ten chlap je najatý nějakou agenturou, jenomže se obávám, že většině toho, co vykládá, sám i věří.“

„Nechtěl bych být v kůži jeho ženy,“ zasmál se Adrian.

„Kdyby jen to,“ pohodila herečka hlavou. „Ví se o něm, že byl třikrát ženatý a nikdy to nedopadlo dobře. Teď se možná ohlíží po nějaké další nešťastnici.“

„Zajímalo by mě, jestli si opravdu myslí, že návštěva jeho země by na někoho mohla udělat dojem. Jak se ten jeho stát vlastně jmenuje?“

„Svobodná sibiřská republika,“ řekl prezident PENu, kterému už asi přišlo trapné, že doposud mlčel.

„Tam bych nechtěl strávit ani den,“ řekl Adrian.

„Obávám se, že jich tam budete muset vytrpět mnohem víc. Letos tam totiž končí naše kongresová sezona.“

„Tam?“ podivil se Adrian. „Ale ta má přece končit na Filipínách.“

„Původně měla, ale nakonec byl kongres přeložen na Sibiř. Copak jste neslyšel, že Filipíny jsou na pokraji státního převratu?“

Adrian zaúpěl.

„Ale Filipíny jsou na pokraji převratu už asi šedesát let. Tak proč to vadí zrovna teď? Jenom kvůli tomu máme trpět někde mezi ledními medvědy?“

Prezident se pokoušel ho utěšit. „Vaše představy o Sibiři jsou jen velmi přibližné, nebude to tam tak hrozné. Vzpomeňte si, jak se vám nezdál kongres na Islandu a nakonec to byla velmi zdařilá akce.“

„Ale panuje tam diktatura,“ protestoval Adrian. „Každý ví, že Usáma má podzemní mučírny, kde mimo jiné hnije dost spisovatelů, kteří se nestačili nebo nechtěli uchytit tak skvěle jako Sorokin.“

Erika si zapálila cigaretu. „Někteří lidé si myslí, že když budeme schůzovat pod patronátem toho zloducha, nastane v zemi určité uvolnění. Možná aspoň pustí pár lidí dočasně na svobodu.“

„Až odjedeme, zase je zavřou,“ nedal se Adrian.

„Pochopitelně se to může stát,“ reagoval na to prezident. „Jenomže je to jediná země, která byla ochotna poskytnout tak rychle prostory a hradit značnou část nákladů.“

Adrian propadl chmurným představám. Těšil se, že letošní kongresovou sezonu uzavře uprostřed filipínské exotiky, a místo toho se bude kompromitovat v nějaké prdeli světa, kde ještě navíc vládne diktatura. Nebylo mu však dáno, aby dlouho prodléval v hlubinách své mysli, protože Sorokin se mezitím už vracel z toalety.

Adrian se chtěl vytratit, ale jakési fluidum vyzařující z vysokého muže s černým vousem jej zase zatlačilo zpět.

„Život zde na Západě je prázdný,“ pravil Sorokin. Adriana napadlo, zda tyto teze příchozí promýšlel na záchodě, nebo zda mu je vždy před výjezdem do ciziny napíší na lístečky pracovníci sibiřského ministerstva zahraničí.

„Naše země se liší tím, že v ní o něco jde. Všichni lidé mají společný cíl a to je dává dohromady.“

„Jaký cíl?“ podivila se Erika.

„Záchranu každé lidské bytosti, tak jak to chtěl Prorok a jak to chtěl Ježíš.“

„Proto jste postavili tolik koncentračních táborů?“ skočila mu herečka do řeči s nebývale agresivním výrazem.

„Ale kolegyně!“ pokoušel se ji uklidnit prezident PENu. Sorokin se však obhajoby ujal sám.

„Ten výraz, který jste použila, není přesný. U nás skutečně existují zařízení, kterým se někdy nepřesně říká tábor. Výstižnější je myslím anglické slovo camp_._ Koncentrace je vlastně něco jako soustředění. Jsou to skutečně zařízení, kde se lidé koncentrují, a to jak ve fyzickém slova smyslu, tak i duševně. Mají to být místa vnitřního soustředění a očištění. Když jim budete říkat _camp__,_ hned uvidíte, že totéž nahlížíte zcela jinak. Lidé jsou tam šťastní. Mnozí už dokonce zcela svobodně změnili svůj názor na náš stát a prezidenta a také se v tom smyslu mnohokrát vyjádřili pro sdělovací prostředky. Jenomže to nikoho na Západě nezajímá. Tady se mnohem víc dopřává sluchu všelijakým emigrantům a ztroskotancům, kteří nedokázali plně žít doma a místo toho teď parazitují po světě.“

„Ale to přece děláme my všichni,“ mávla rukou Erika a vyklopila do sebe obsah další sklenky.

Když Adrian po snídani kolem půl jedenácté dorazil ke kardinálovu paláci, poněkud jej znepokojila vysoká koncentrace policejních vozů. Stála tu i auta švýcarské gardy. Parkovala na chodníku a zabrala i polovinu silnice, takže je ostatní vozy musely s velkým troubením objíždět. V Římě něco takového nikomu nepřijde podivné, ale v tomto případě měl Adrian pocit, že něco nesedí.

Nerozhodl se nakonec tajemník, že své odhalení vyjeví přímo policii? Pak by se Adrian musel smířit s tím, že z celého případu nesezobne ani rozinku.

„Dovnitř nemůžete,“ zatarasil spisovateli cestu karabiník v černém.

„Mám dojednanou schůzku s monsignorem Bernardem, tajemníkem Jeho Eminence,“ ohradil se.

Karabiník se na něj divně podíval a potom cosi rychle, ještě rychleji, než je v italštině obvyklé, řekl do vysílačky.

„Počkejte tady. V paláci došlo k vážnému trestnému činu. Každou chvíli se tu objeví komisař a bude se vám věnovat.“

Adrian pozoroval dění před palácem. Představoval si, jak by to bylo kuriózní, kdyby z vozů švýcarské gardy vystupovali skuteční gardisté v přilbách a s halapartnami, ale místo toho tu bylo vidět jen mnoho lidí v civilu. Asi měla garda i nějaké další složky, jejichž zevnějšek vypadal méně renesančně.

Za několik minut přispěchal malý tlustý mužík s knírkem a neustále si otíral čelo ohromným bílým látkovým kapesníkem. Adriana tento detail zaujal, protože látkové kapesníky už prakticky nikdo nepoužíval, většinou jen příslušníci fundamentalistických ekologických hnutí.

„Caetano, signore, Caetano. Říkali mi, že máte domluvenu schůzku s monsignorem Bernardem? Pojďte za mnou.“

Adrian, smířen s tím, že tráví letošní rok ve společnosti policie více času, než by chtěl, jej následoval.

Stoupali po ohromném širokém schodišti kardinálova paláce. Schodiště pokrýval značně prošlapaný koberec, který zřejmě nikdo pořádně nevyčistil od dob pontifikátu minulého papeže. Na stěnách visely gobelíny, za které by evropské a americké galerie vyplatily ohromné sumy, ale tady bylo namístě podezření, že je noc co noc systematicky a melancholicky okusují římské myši.

Došli do předpokoje, jehož stěny byly zdobeny silně zašlými freskami.

„Posaďte se,“ kývnul na něj komisař. „Půjdeme rovnou k věci, signore. Mohu se zeptat, v jakém vztahu jste byl k monsignoru Ber­nardovi?“

„Znám ho jen letmo ze spisovatelských kongresů, kam doprovází kardinála. Vlastně jsme tam spolu ani nikdy nemluvili. Až teď. Chtěli jsme si pohovořit o kongresu, a dokončit tak náš včerejší hovor, který jsme pro časové zaneprázdnění pana sekretáře museli přerušit.“

Komisař potřásl hlavou. „Tak to je mi velice líto, pane. Ten hovor už zřejmě nedokončíte. Monsignore byl totiž dnes v noci zavražděn.“

Adrian ztratil na chvíli dech, takže se na další řeč zmohl až po několika vteřinách.

„Co se stalo?“

„Nemáme tušení. Ale vzhledem k tomu, že jste se tu takto poněkud nečekaně vynořil, budeme muset vyslechnout i vás. Říkal jste, že jste se sekretářem hovořil naposledy včera?“

„Přesně tak. V životě by mě nenapadlo, že…“

Komisař mávl rukou. „Normálního člověka přece nikdy nenapadne, že ten, s kým mluví, bude noc poté zamordován. To bychom se všichni museli zbláznit. Asi vám nemusím říkat, že nás dění posledních dnů bude zajímat. Předpokládám však, že jako veřejně známá osoba budete mít na večer i noc alibi. Říkám to jenom pro úplnost. Musíme takto zmapovat pohyb každého, kdo s panem Bernardem přišel v poslední době do styku. Neberte si to osobně.“

Adrian se stísněně zasmál. „Celý večer i noc jsem trávil v hotelu. Noc sice – vzdor své nevalné pověsti – na pokoji sám, ale bezpečnostní monitoring v hotelu to potvrdí. Pokud nebude na šrot, což se v italských hotelech stává.“

Do předpokoje v tu chvíli vstoupil kardinál Pole v doprovodu muže v civilu, zřejmě kriminalisty.

„Vyjadřuji vám svou soustrast, Eminence,“ řekl Adrian hned po pozdravu. „Nebudete tomu věřit, ale i já jsem se na několik okamžiků stal jedním z podezřelých.“

„Ó ne,“ protestoval komisař. „Pan spisovatel poněkud přehání.“

„Já jsem zvyklý,“ odtušila Eminence.

Místnost, ve které došlo k politováníhodnému činu, byla policií již vyklizena. Tělo oběti bylo odvezeno a zůstala po něm jen bílá linka na zemi, jež naznačovala přibližný půdorys postavy.

„Zatím víme pouze to, že vražda byla spáchána střelnou zbraní. Nikdo neslyšel výstřel, protože pachatel použil tlumič.“

„Tlumič?“ podivil se kardinál. „Takové věci skutečně existují?“

„No, ano,“ pokrčil kriminalista rameny. „Nefunguje to sice tak dokonale, jak si laik mnohdy představuje, ale na blízkou vzdálenost lze takovou pomůcku použít se značným úspěchem.“

„Strašlivé,“ pohoršila se Eminence.

„To ale ještě není všechno,“ pokračoval Caetano. „Pachatel chtěl zřejmě fingovat sebevraždu a pouze několik chyb mu tento záměr překazilo.“

„Sebevraždu? Ale to je absurdní,“ řekl Pole. „Kdo by mohl něčemu takovému věřit? Bernard byl duchovní. Ti nikdy nepáchají sebevraždy. Psychologicky je takové vysvětlení zcela nemožné.“

„Psychologicky možná,“ pokrčil kriminalista rameny. „Věcně vzato ale není žádný důvod, proč by se duchovní nemohl dopustit takového přečinu proti své víře, když se dopouštějí mnoha jiných.“

„Detaily můžete vynechat,“ řekl kardinál. „Chtěl jsem hlavně říci, že Bernard by neměl k ničemu takovému sebemenší motiv. Měl před sebou docela nadějnou kariéru, ačkoliv duchovní pochopitelně věci pozemského charakteru tolik nezajímají. V každém případě si neměl na co stěžovat a neměl by jistě ani v budoucnu.“

„O tom nepochybuji,“ souhlasil komisař. „Z našeho šetření ostatně jasně vyplývá, že o sebevraždu nejde. Pachatel se ovšem velmi snažil, aby všechno tak vypadalo.“

„Například?“ vmísil se do hovoru Adrian.

„Například vložil střelnou zbraň do rukou oběti. Rána ve spánku byla navíc ožehnuta tak, že doktor po prvním ohledání konstatoval, že k výstřelu došlo z bezprostřední blízkosti.“

„Tak proč tomu nevěříte?“ zjišťoval dále Adrian.

„Protože otisky byly pouze na spoušti, ale už ne na rukojeti. Nikdo nedrží revolver pouze ukazováčkem pravé ruky. Chytne ho přece celou rukou. Nikdy se vám nepodaří se zastřelit, aniž zbraň zároveň držíte. To je tak triviální pravda, že ji snad nemusím vysvětlovat ani intelektuálům. Nejpravděpodobnější variantou je, že v místnosti byl někdo, koho tajemník Bernard dobře znal a mohl mu věnovat důvěru. Vytáhnout z kapsy nebo odjinud zbraň, přiložit ke spánku a vystřelit je v takovém případě otázkou dvou nebo tří vteřin. Takto se dá sebevražda simulovat docela dobře. Pachatelé však většinou selžou na detailech. Jako v tomto případě.“

„Je tu snad ještě nějaká další nesrovnalost?“

„Spíše bych řekl, že jisté záhady. Tak například problém týkající se tohoto pokoje. Ten byl totiž uzavřen.“

„A co má být?“ podivil se Adrian. „Je snad nutno vraždit v otevřených pokojích?“

„Nikoli,“ pravil Caetano a knírek se mu přitom prudce pohyboval. „A vy píšete detektivky? Víte, pokoj byl zavřen zevnitř. Nebohý monsignore byl nalezen dnes ráno za dveřmi, které byly zajištěny zevnitř, takže jako by pachatel vůbec neopustil místnost. Kolem půl sedmé, když se otec Bernard stále nedostavoval na ranní mši, která běžně začíná o šesté, přišel komorník zjistit, zda snad monsignore nezaspal. Bylo mu divné, že se z pokoje nikdo neozývá ani na rázné bušení. Obával se, že se otci Bernardovi udělalo nevolno, tak spolu s dalším služebným dveře vyrazili. Dalo jim to dost práce, protože to byly staré dubové dveře opracované pravým kováním. Takové už najdete v normálních domech jenom v Římě.“

„Lidé jsou tu dost konzervativní, i pokud jde o životní styl,“ poznamenal Adrian.

„Lidé se tu drží starých osvědčených hodnot,“ vstoupil do toho kardinál. „Například dveře mají být dveře. Není žádný důvod, proč bychom měli dveře říkat každému kusu mikroskopicky tenké dřevotřísky, z kterého čouhá kus plastické hmoty napodobující kliku.“

Zatímco vedli tuto debatu téměř scholastického typu o tom, co si označení dveře zaslouží a co nikoli, věnovali onomu kusu dřeva zvýšenou pozornost. Adrian měl chuť poznamenat, že tomu, co oddělovalo chodbu od pokoje, by se mělo říkat spíše vrata. Byly to dveře z hrubých dřevěných prken, silných možná sedm nebo osm centimetrů, a zavřené zevnitř pouhou závorou.

„Věřím tomu, že po mnoho staletí mohl takový vchod chránit docela dobře před nájezdníky všeho druhu. Nebohému Bernardovi však proti útoku nepomohl,“ řekl Adrian.

„Dveře byly zavřeny zevnitř touto závorou. Běžnou závorou, tedy trámkem, který zapadne do západky tvaru U,“ popsal stav věcí komisař. „Musím říci, že vás ctím jako autora slavných detektivních románů a že jsem seznámen s problematikou takzvaného zamčeného pokoje. V tomto případě však rozhodně nedošlo k tomu, že by někdo závoru zavřel zvenčí pomocí tenkého nože prostrčeného škvírou mezi prkny, protože žádná taková škvíra tady není. Dveře jsou zvenku pobité měděným plechem, který není nikde porušen. Ani nebyl zavražděný zlikvidován teprve po otevření místnosti.“

„Pozoruhodné,“ řekl jen Adrian.

„Ani tajná chodba, kterými se to podle představ některých lidí ve Vatikánu jen hemží, tady není,“ řekl poněkud ironickým tónem kardinál.

„Jak to víte?“ neodpustil si Adrian. „Pokud je skutečně tajná…?“

„Pokud ji najdete, máte u mě sud nejlepšího italského vína.“

„Asi máte pravdu,“ povzdechl si spisovatel a komisař Caetano si bezděky olízl rty. Kardinálovy vinné sklepy měly zřejmě dobrou pověst.

„Předem vás mohu ujistit, že pachatel nemohl uniknout šachtou krbového komínu, protože tu není žádný krb, jak sám vidíte,“ dodal komisař.

„A co okna?“

„Dají se zavřít pouze zevnitř. Jako ostatně všechna rozumná okna na světě. Jistě chápete, že okna zavíratelná zvenčí nemají většinou smysl. Zvláště ne ve vysokých patrech. Existuje sice celá řada speciál­ních oken, především v přízemních rezidencích, kde se dá vstoupit do zahrady…“

„Já bych nezabíhal do technických podrobností, které s případem nesouvisí,“ řekl kardinál. Všichni se odmlčeli, protože kromě technických podrobností, které s případem nesouvisely, je nic lepšího nenapadalo.

„Kdy k tomu došlo?“ zeptal se Adrian komisaře.

„Předpokládáme, že kolem jedné nebo druhé v noci. To je aspoň předběžný odhad našeho soudního lékaře.“

„Od čeho je ta skvrna u dveří?“ zeptal se Adrian a hleděl na flek na podlaze.

„Také jsem si jí všiml,“ pokrčil Caetano rameny. „Nemám tušení. Dal jsem odebrat vzorek, než se v tomhle horku vypaří, ale myslím, že to bude obyčejná voda. Druhý ze sluhů nesl s sebou pohár vody, protože v tu chvíli směřoval z kuchyně do jídelny. Asi ji rozlil po vstupu do místnosti. Služebnictvo právě chystalo v jídelně snídani. Kromě toho to bude zřejmě stejná voda, kterou použili sloužící pří marném pokusu křísit zesnulého. Mohlo jim být na první pohled jasné, že to nemá smysl, leda by to byla voda z Lurd nebo něco takového.“

Kardinál přešel pokus o rouhání mlčky.

„Snídáte tu všichni společně?“ zajímalo Adriana.

„Ne,“ řekl kardinál. „Já snídám velmi pozdě, vlastně by se dalo říci, že nesnídám vůbec a dopřeji si až skromnou svačinu kolem desáté. Mám slabý žaludek. Čím jsem starší, tím víc se musím do snídaně nutit. V jídelně se však prostírá pro kněze, kteří mají mši v naší kapli. V tomto případě pro nebohého Bernarda a jednoho téměř slepého jezuitského kněze, který přichází každé ráno, protože býval v tomto paláci sekretářem mého předchůdce a má k domu citový vztah. Chodívá sem už přes šedesát let, takže chápete…“

„Jistě,“ přerušil ho Adrian.

Vyšel na chodbu a ověřil si dojem, který mu zůstal v mysli. Na malém stolku vedle vchodu do Bernardova pokoje ležel kovový tác s miskou ovoce a pohárem, ve kterém bylo na dně vody.

„No, dejme tomu,“ zamumlal a vrátil se do místnosti.

„A teď jsme u otázky motivu,“ pokračoval mezitím komisař. „Pokud vím, nikdo proti nebohému panu sekretáři nic neměl. Byl to tichý a pracovitý muž, který se zabýval především svou prací.“

„To mohu potvrdit,“ řekl kardinál. „Ráno navíc často vstával dřív, aby pracoval na svém novém překladu církevního učitele Origena. Bernard neměl nepřátele. Neměl ani žádný majetek, který by stál za řeč.“

„Neměl nepřátele? Obraťme tu otázku, měl nějaké přátele?“ zeptal se spisovatel.

„Naše povolání je osamělé. Kněz by neměl mít příliš mnoho blízkých vztahů, protože ho to odvádí od správné indiference. Nemáte klást jednoho člověka před druhého. Jste tu pro všechny a máte jim s rozumně dávkovanou emocí dát právě to, co jim náleží.“

„Přesně tak mi to kdysi řekla jedna prostitutka v Praze,“ neodpustil si Adrian. „Ale budiž. Pokud však nešlo o nepřátelství a loupež, tak co vám zbývá?“

Caetano se zamyslel.

„Mohl by to být třeba nějaký útok na vaši osobu, Eminence,“ otočil se k hodnostáři. „Přece jen se říká, že až dojde na papežskou volbu, mohl byste být jedním z kandidátů. Potom by všechno, co by zavánělo jen trochu skandálem, mohlo vaši kandidaturu poškodit.“

„Na papeže se nekandiduje,“ odtušil kardinál s nepohnutou tváří. „Navíc se Svatý otec naštěstí těší poměrně dobrému zdraví, takže mluvit o něčem takovém nemá smysl.“

Komisař rozpačitě přešlápl na místě, ale koutek úst mu zacukal.

„Všichni Svatí otcové, které pamatuji, se vždycky těšili velmi dobrému zdraví, až pak najednou dost rychle umřeli. Aspoň to tak vždycky tvrdili vatikánští mluvčí, takže je trochu záhada, jak se tak skvělé zdraví může vždycky tak prudce zhoršit,“ neodpustil si. „Ale budiž, já se pouze pokouším nahlas uvažovat o všech možných variantách. Je to jen moje práce. Máte snad nějaké vlastní varianty?“

„Co třeba pomsta mafie?“ navrhla Eminence. „Bernard se nedávno v nějakém článku vyslovil proti korupci na italském jihu.“

„To bychom museli být všichni dávno po smrti,“ mávl rukou Caetano. „Já se proti korupci na italském jihu vyslovuji tak často, až si někteří lidé myslí, že tím chci něco zamaskovat. Ale jedna z možností to je. Mafie však často zanechává nějakou poznávací stopu, aby vražda působila jako odstrašení. Květinu, uříznutý penis zastrčený do ústního otvoru, mrtvou kočku na klíně a podobně. Tady jsme nic takového nenalezli.“

„Nejsem do těchto věcí tak zasvěcen,“ vmísil se do hovoru Adrian, „ale pokud vím, mafie a podobné spolky člověka často předem varují. Nenašly se nějaké stopy v tomto směru?“

„Musím vás bohužel zklamat. Nebo bohudík, nevím. Nic, co by nasvědčovalo něčemu takovému. Pokud by však mafie chtěla umlčet jednotlivce, možná by se na rituály vykašlala. Víte, ani mafie už není, co bývala. Všechno hrozně upadá. Žádné rituály, žádná úcta k autoritě. Noví kmotrové kašlou na tradice a chovají se jako obyčejní vyděrači a zabijáci. Ani byste nevěřil, jak je to smutné, když člověk vidí, že vraždy a zločin vůbec už přišly i o to jedno procento relativní krásy, které v sobě kdysi měly. Tradice umírá. Teď už nám zbyla skutečně snad jen církev.“

Kardinál si zlehka odkašlal. Komisař Caetano se vytrhl ze svých nahlas pronášených úvah.

„Ještě tu máme ten popsaný papírek. O něm však nevíme, jestli s případem nějak souvisí.“

„Papírek?“ ožil Adrian. „Jako autor detektivek zbožňuji popsané papírky, zvláště ty, které se povalují kolem mrtvol.“

„Nechci zklamat vaše nadšení, ale mnoho se z toho nikdo nedoví.“

Vyndal z kapsy saka papír, který byl zřejmě fotokopií zmiňovaného dokumentu.

„Je tu anglicky napsáno: ‚Myslím, že schůzka může proběhnout podle vašich představ.‘“

Adrian se zamračil „To ale zní tak, jako by to s případem souviselo. Je to dopis nebo jak se sem ta věc vlastně dostala?“

„Leželo to na tajemníkově stole,“ vstoupil do toho kardinál. „Už jsem byl policií tázán, zda vzkaz nepochází ode mne nebo od někoho z mého úřadu. Není tomu tak. My jsme ostatně byli v denním styku, takže nebylo nutné si předávat nějaké papírky. Mohl to přinést nějaký kurýr nebo to mohl být běžný dopis, od kterého se ztratila obálka. My tady v Římě ještě máme běžnou poštu s papírovými dopisy. Ty hnusné e-maily člověka jenom rozčilují.“

„Asi vás teď budu muset opustit, pánové, a je mi líto, že jsme se museli setkat za těchto okolností,“ řekl komisař a rozloučil se lehkou úklonou s oběma muži. „Snad k nám bude příště osud příznivější.“

Když osaměli, obrátil se kardinál na Adriana. „Jistě jste si již vytvořil ve své mysli několik variant toho, co se tu stalo. V kolika z nich figuruji jako vrah svého vlastního sekretáře?“

„Jenom v jedné. Víte, nemá smysl vám zapírat, o čem jsem s Bernardem včera hovořil. Řekl mi, že ví, kdo vraždil v Berlíně. Chtěl mi to dnes říci. Místo toho je mrtvý. Vás by na mém místě taková shoda okolností také zaujala.“

Sestupovali po dlouhém schodišti kardinálova paláce směrem k východu.

„Proč jste to neřekl komisaři?“ zeptala se nakonec Jeho Eminence.

„Nenapadlo mě to. A nechci si komplikovat život.“

U vchodu do paláce kardinál náhle řekl: „Jistě se uvidíme na mši celebrované Svatým otcem pro účastníky kongresu a na následné společné audienci.“

„Vlastně jsem se chtěl jít původně koupat. Nudistické pláže jsou sice v církevním státě zakázány, ale moře tu pořád ještě zůstalo. Z Říma to není daleko“

„Jak myslíte,“ pokrčil rameny kardinál. „Je to samozřejmě dobrovolné. Organizátoři však mají neoficiální přání, aby se bohoslužby i audience účastnilo co nejvíce lidí. Nikdo vám nemůže nic takového přikázat, pochopitelně, ale mám pocit, že se státní sekretariát domluvil s vedením PEN klubu, aby vyvinul na hosty určitý neoficiální tlak_.“_

„Zajímavé. V čem spočívá takový neoficiální tlak?“

„Třeba v tom, že kdo tam nepřijde, nebude pozván ani na závěrečný raut v jednom z římských paláců. Pořádá ho kdosi z římské církevní šlechty a ti lidé jsou na některé věci citliví.“

„Jídlo si pořád ještě umím koupit sám. Kvůli tomu nemusím obcházet bohoslužby,“ odsekl Adrian.

„Jistě. Ale nevím, jestli tušíte, kteří lidé mají na starosti italský knižní trh a sedí ve vedení největších nakladatelství a zařizují pozvánky na mnoho akcí příští sezony. Především v latinskoamerickém světě.“

„Mě si nikdo nedovolí nepozvat.“

„Nepochybuji o tom. Ale stamiliony tamních čtenářů by vaše knihy jistě postrádaly, kdyby snad došlo k nějakým technickým zdržením nebo právním nejasnostem. To víte, nežijeme ve dvacátém století, kdy byl papír laciný, distribuce fungovala jako po másle, kritici byli vzdělaní a vlídní a spisovatel byl něco jako božstvo. Ale jak jste sám řekl, účast na bohoslužbě a papežské audienci je samozřejmě dobrovolná.“

Kardinál už napřáhl pravici na rozloučenou, když Adrian řekl: „Asi máte pravdu. Moderního spisovatele vždy potěší, když může vyprahlou krajinu své duše zavlažit přímo u pramene živé vody.“

„Já věděl, že aspoň v této věci budete mít pochopení. Pokud jde o koupání, jste kdykoli vítán na mé soukromé pláži. Má to jen jeden zádrhel, je totiž vyhrazena jen pro pány. Ale to pro vás snad nebude nepřekonatelnou překážkou.“

„Toto pozvání rád přijmu. Zvláště když budu mít možnost se tam potkat s vámi a pohovořit o věcech našeho společného zájmu,“ odpověděl s lehkou úklonou Adrian.

Nakonec byl svým způsobem rád, že se celého rituálu účastnil. Sice asi podobně, jako jsou lidé rádi, že zažili bouři na moři a mají o čem vyprávět v klubu, ale i tak.

Už úvod stál za to. Do baziliky svaté Praxedy vcházel papežský průvod, ve kterém se pohupovaly řady římských seminaristů a noviců, světského kléru, mnichů a členů všech možných řádů a společenství, samozřejmě pouze mužských. Potom opati a biskupové, arcibiskupové, dva patriarchové a několik kardinálů. Jako vyvrcholení se nakonec objevil papežský trůn nesený několika statnými muži. Pius XIII. obnovil celou řadu starých tradic, které se ještě na přelomu tisíciletí zdály být odsouzeny k vyhynutí a zapomenutí. Znovu se nechal korunovat trojitou papežskou korunou zvanou tiára a díky přenosnému trůnu se Svatý otec na veřejnosti nemusel speciálním papežským střevícem (též obnoveným) dotknout země. Kardinálské vlečky způsobily, že průvod byl velmi dlouhý, protože každou musel vzadu za Eminencí nést zvláštní přisluhující. Mnohé katolické srdce pookřálo, byť na četné výdobytky moderny se ani papež sáhnout neodvážil. Mše byly i nadále v národních jazycích, ač latiny trochu přibylo, oltáře zůstaly otočeny čelem k lidu, byť se objevila řada kostelů, které se vrátily ke staleté bohoslužbě podle misálu papeže Pia V. ze 16. století.

Když se Adrian nadechl kadidla, musel i on uznat, že je to libá vůně a že by bylo dobré církev na světě ponechat, už proto, aby i ateistické a agnostické duše občas dostaly svou porci nadpřirozena.

Příchod – či spíše přinesení – papeže uvítal zástup lidu v chrámu bouřlivými ovacemi. „Evviva papa,“ křičel dav, jenž se shromáždil před chrámem, a také lidé, kteří pronikli dovnitř, ačkoliv vnitřní prostor baziliky měl být vyhrazen jen pro účastníky kongresu. Papež žehnal na obě strany velkými rozmáchlými gesty a pokaždé při znamení kříže se lehce uklonil příslušným směrem. Adrianovi to připadalo, jako kdyby od sebe papež odháněl neviditelné mouchy a kontroloval výsledek. Lidé padali na kolena, ti méně oddaní se pouze přežehnali křížem. I ateisté jako Adrian se – když je papežská nosítka míjela – aspoň lehce uklonili. Papežská garda průvod uzavírala a nakonec byla vrata chrámu zavřena a nikdo už nemohl dovnitř. Ani ven, jak Adrianovi došlo.

Když doznělo z chóru Ecce sacerdos_,_ papež těžkým krokem sestoupil z nosítek a odebral se k oltáři. Tam mu byla podána kadidelnice. S ní Svatý otec třikrát obešel oltář, na němž byl položen starý kodex vzácných biblických textů _Knihy knih__,_ což se Adrian dozvěděl tak, že si to přečetl v programu slavnosti vytištěném na silném ručním papíře se zlatým lemováním, který každý účastník dostal hned u vchodu po předložení pozvánky.

Následovaly modlitby a biblická čtení. Poté se papež ujal slova a pronesl svou řeč. Adrian, který se už několik dní po ránu „bavil“ čtením papežských projevů v L’Osservatore Romano_,_ získal pocit, že existuje jeden univerzální vzor pro tyto projevy, stejný, ať k osloveným patří ošetřovatelky, řádové sestry, konstruktéři letadel nebo spisovatelé. Odehrávalo se asi toto: Papež poukázal na nějaký biblický předobraz dotyčného povolání. To bylo snadnější u lékařů a architektů než třeba u zaměstnanců firmy Boeing, ale z toho papež vždycky nějak vybruslil. Pak následovalo spílání modernímu světu, který podle pontifika převrátil některé hodnoty, tedy téměř všechny, úplně naruby. Většinou šlo o to, že lidé se ženou za konzumem, žijí jen přítomnou chvílí a naslouchají především hlasu svého těla a takzvaným trendům. Pius XIII. byl totiž posedlý „trendy“ a nadával jim, kde se dalo. Trendem se v podstatě rozumělo všechno, co se ve společnosti zrovna dělalo a nemělo to žádnou oporu v tradici posledních dvou staletí.

Novinkou, která se objevila až v poslední době, bylo nadávání nesmrtelnosti. Církev, jak se dalo čekat, nebyla nikterak nadšena tím, že lidem svitla naděje na teoretickou nesmrtelnost a prakticky na tak dlouhý biologický život, že se poskytování církevních služeb jevilo poněkud irelevantní. Proto se Svatý otec odchýlil i dnes náhle od literatury a rozhodl se promluvit literátům do duše.

„Za šílené musíme označit i snahy těch,“ hřímal papež, „kteří se domnívají, že lidskými silami lze dosáhnout věčného života, nebo snad dokonce vybudování jakéhosi pozemského ráje, aniž by bylo třeba brát ohled na božský řád stvoření.“

Adrian si nevzpomínal, že by kdokoli sliboval pozemský ráj. Možná snad několik reklam farmaceutických firem a terapeutických center, ale to brali všichni se stejným nadhledem jako reklamy na prostředky pro snadné hubnutí. Spisovatel se divil, proč pitomosti, jako jsou nějaké prášky na dlouhověkost nebo snad nesmrtelnost, věnuje církev takový prostor a pouští se do předem prohrané bitvy. Sám kúru nepodstoupil, ale kdyby měl smrt na jazyku, asi by ho od absolvování celého procesu neodradilo ani třicet encyklik.

Na dálku bylo k oltáři špatně vidět, ale Adrian si opatřil malé perleťové kukátko, takže mohl pozorovat nejen papeže, ale také kardinály a biskupy, kteří ho obklopovali. Všichni v jakémsi strnulém postoji naslouchali veleknězovým slovům. Adrian uvažoval o tom, jak asi na lidskou psychiku může působit, když člověk naslouchá neustálému spílání moderní civilizaci. I Adrian nesnášel moderní civilizaci, ale nedokázal ji pomlouvat tak vášnivým způsobem. Přičítal to tomu, že ačkoliv je moderní životní styl opovrženíhodný, mohl si užívat i jeho příjemností, zatímco církevní hodnostáři naráželi neustále jen na světská negativa. Snad kromě kardinála Pola, který nevynechal žádnou konferenci a vypadal stále velmi svěží a energický.

Papež konečně uzavřel svou řeč, ve které ještě varoval před zbraněmi hromadného ničení včetně jaderných, biologických, chemických a informačních, odsoudil jako cynický fakt, že nejničivější virus světové sítě se jmenuje Poslední soud_,_ a konstatoval, že všechny problémy současného světa mají jednoho společného jmenovatele, totiž _nedostatek lásky__._

Zhruba v tom okamžiku Adrian usoudil, že už pro zdokonalení své duše udělal dost, a pokoušel se nenápadně uniknout. Domníval se, že když se dostane postupně přes davy nadšených věřících k východu, podaří se mu to. Využil chvíle, kdy se postarší argentinský spisovatel rozhodl, že vyhledá toaletu. Byl velmi tělnatý, takže než se vzniklá mezera stačila zavřít, protáhl se z chrámové lavice i Adrian. Záhy však uvízl u jednoho z bočních oltářů. Již začal svého pokusu litovat, protože v lavici mohl aspoň sedět, zatímco tady mu zezadu na krk dýchalo několik italských katoliček, což mu připadalo nesnesitelné.

„Zdá se, že potřebujete pomoc,“ zaslechl za sebou povědomý hlas.

Otočil se, nakolik mu to masa katolických těl dovolila, a spatřil Biancu Jane.

„Netušil jsem, že jste věřící,“ zamumlal.

„Tento výraz nemá v dnešní době už smysl,“ odsekla. „Pokud ale chcete, abych pro vás něco udělala, zkuste se protáhnout za mnou.“

Vydala se na pouť masou těl, a ačkoliv se zpočátku zdálo, že její pokus nemá naději na úspěch, postupně se před ní vlny katolíků rozestupovaly jako Rudé moře před Mojžíšem a dvojice pomalu postupovala k bočnímu vchodu. U něj stál muž vyhlížející jako příslušník ochranky. Adrian se zarazil, protože ho napadlo, že musí oba působit jako teroristé, kteří právě položili pekelný stroj a nyní se pokoušejí uniknout. Strážce se však jen letmo podíval na dívku, která po něm šlehla pohledem jako jezdeckým bičíkem, a bryskně ustoupil.

Ocitli se v jakési dvoraně, před nimi se objevily stoly s nachystaným bufetem.

„Občerstvení, které bude podáváno po bohoslužbě,“ řekla. „My už jsme se zúčastnili, takže si můžeme dopřát kávu. Máme na to morální právo.“

„Kdybych vás nepovažoval až příliš za ženu z reálného masa a lehkých kostí, myslel bych si, že jste Múza,“ řekl. „Ale nejste. Vydala jste se mi v patách a chcete něco, co mám jen já.“

„Chci profesorova vraha,“ pokrčila rameny. „Je to málo pádný důvod? Nechcete chlazený ananas?“

„Nechci. Nalejte mi to víno z támhletoho rozkošného džbánku.“

„Máte sklony k alkoholismu. Kolik toho za den vypijete?“

„Přibližně dvojnásobek dávky, která je považována za horní přípustnou hranici.“

„Jak myslíte,“ konstatovala a naplnila mu sklenici.

„Světu nechybí abstinence, jak správně naznačil Svatý otec, ale láska. Společným jmenovatelem všech neduhů moderní civilizace je nedostatek lásky. Bez lásky nikdy nebude na celém světě mír. Ani v lidské duši. Bylo by tam taky trochu smetany?“

„Za ironií se vždy skrývá nepřiznaná slabost. Co papeži závidíte? Smetana je tady v té konvičce.“

„Bydlení na dobrém místě. Se skvělým výhledem na náměstí Svatého Petra.“

„Nebo třeba duchovní převahu? Takovou, jaké autor detektivek nemůže nikdy dosáhnout?“

„Nemůže. Jenomže papežové mizí v dějinách téměř beze stopy, protože sami sobě dávají pár anonymních jmen a římské číslice. Je to podobné jako u pokračování úspěšných filmů. Jen název a číslice. Papež je jakýsi bestseller ex offo. Autory detektivek si však lidé pamatují déle než papeže. Aspoň ty úspěšné. A vůbec, vy nevěříte v ironii pěstovanou pro ni samotnou? Jenom z té radosti, že druhého porazíme pouhým slovem?“

„Vy muži stále uvažujete v terminologii boje.“

„Promiňte, málem jsem zapomněl, pro jaký časopis tu pracujete.“

Na chvilku se odmlčeli. Ticho prolomila až Bianca Jane.

„Proslýchá se, že kardinálův sekretář byl v noci zavražděn.“

„Proslýchá,“ řekl a klidně se napil.

„Myslíte, že ho zlikvidoval kardinál?“ zajímala se.

„Proč by to dělal?“

„Třeba sekretář tehdy v Berlíně něco viděl. Víc, než se na tichého služebníka církve a diskrétního tajemníka sluší. A možná by to nepovažoval za zpovědní tajemství. Zvláště když k žádnému vyznání a doznání ani nedošlo. Jak daleko by v takovém případě šla loajalita sekretáře?“

„Mohl to být on. Je to stále jedna z možností. Ale pořád si říkám, že by to přece neudělal takhle hloupě. Kardinál Pole je příliš sofistikovaný muž.“

„Nechci to překombinovat, ale právě na to by mohl vsadit. Že kvůli té nápadnosti ho nebude nikdo podezírat.“

Adrian se zasmál.

„Víte, Bianco, v zemi, kde teď žiji, kdysi náhle zemřel mladý král Ladislav. Proslýchalo se, že ho možná otrávil jakýsi pan Jiří, který se skutečně stal králem po něm. Historici si ale říkali, že tak pitomý pan Jiří zase nebyl, aby – kdyby se chtěl krále zbavit – to udělal takto. Tak bystrý muž, jistě tak bystrý jako náš kardinál, by zvolil méně nápadný způsob. Po staletích pak věda pokročila a zjistila, že Ladislav skutečně zemřel přirozenou smrtí na akutní nemoc krve. Psychologický odhad předchozích dob byl tedy správný. Zásada cui bono v tomto případě nebyla k ničemu.“

„Historie se nemusí opakovat. Třeba hrozilo nebezpečí z prodlení, zatímco váš pan Jiří si možná mohl počkat, i kdyby chtěl toho mladého krále otrávit.“

„Dobrá připomínka,“ souhlasil. „I tak bych ale očekával, že pachatel zvolí něco, co by připomínalo nehodu. Třeba nechat probíjet elektrickou šňůru od lampy do sprchy nebo do ocelové pelesti postele.“

„O kardinálově technické dovednosti si nečiním velké iluze,“ zavrtěla hlavou. „Je to intelektuál. Možná se domnívá, že elektřina vzniká údery blesků do stožárů na poli nebo třením ebonitové tyče.“

„Pravý detektiv nemůže vyloučit žádnou možnost. Ani tu, že si mohl pachatel někoho najmout, aby zařízení vyrobil.“

„Příliš mnoho svědků. To by rozumný člověk neudělal,“ namítla.

„Mluvíme o vrazích, to je jiná kategorie lidí. Slovo rozumný tam není zcela namístě. Ostatně kardinál jako vrah, nebo dokonce dvojnásobný vrah je jen pracovní hypotézou. Mohli bychom dále rozvíjet, zda případní vykonavatelé nemohou být sami něčím vydíratelní a tak dále. Ale nebudeme to komplikovat. Zvlášť když k žádnému velkému technickému fíglu nedošlo. Tedy až na ten zavřený pokoj. To bylo fakt dobré.“

„Proč si vrah tak přidělával práci?“ zeptala se.

„Možná chtěl svést vyšetřování falešným směrem. Třeba se mu to i povedlo a my o tom ani nevíme. Už teď nám uvažování o tom, jak a proč byla místnost zavřená zevnitř, zabírá dost času.“

Z chrámu doznívalo do malé dvorany bouření varhan. Bohoslužba se zřejmě chýlila ke konci. Papežský průvod se pravděpodobně ubíral bazilikou ke vchodu, kde papež přesedne do vozu a odjede do Vatikánu. Bylo jasné, že každým okamžikem se tu objeví davy vyčerpaných a vyhladovělých spisovatelů a novinářů a stejný počet vždy svěžích, nicméně též hladových prelátů. Adrian a Bianca pocítili potřebu zmizet. Spisovatel poslechl dívčina gesta a následoval ji do jakýchsi dvířek a dále labyrintem křivolakých chodbiček a po několika točitých schodištích, až se náhle ocitli na rozpálené římské ulici.

Zástup, který provolával slávu papeži, bylo slyšet kdesi za rohem, zde byl téměř mrtvolný klid nerušený ani automobily. Náhle do něho však pronikly podivné zvuky, trochu připomínající hudbu vyluzovanou příslušníky orientálních sekt během jejich průvodů. V Římě však byly všechny orientální sekty zakázány, tedy lépe řečeno nebyly povoleny a překročení zákazu provozování veřejného kultu bez povolení bylo trestáno vysokými pokutami a okamžitým vyhoštěním za hranice papežského území. Muselo to tedy být něco jiného. A také bylo.

Do ulice náhle vstoupilo několik desítek lidí připomínajících na první pohled žebráky. Muži měli na sobě žíněná roucha a v rukou třímali spletence z hrubých provazů. Bičovali se jimi a neustále cosi provolávali. Ti, kteří netrýznili svá těla, tloukli do bubínků nebo malých plechových činelů.

„Co je zas tohle?“ vyděsila se Bianca.

„To je kající procesí,“ poučil ji Adrian. „Chtějí na svém vlastním těle odčinit hříchy své i hříchy nevěřících. Třeba zrovna takových hříšníků, jako jsou liberální redaktorky objíždějící všelijaké kongresy.“

„Já si křesťanství vážím,“ řekla obviněná.

„Oni nechtějí, abyste si křesťanství vážila. Oni chtějí, abyste mu věřila, a to pokud možno v té podobě, kterou hlásají oni. Moc bych za to nedal, že v této skupince bude jistě i několik lidí, kteří se domnívají, že Pius XIII. je obyčejný Antikrist, a očekávají příchod Andělského pastýře, který reformuje církev a navrátí jí duchovní lesk apoštolských dob.“

Jako by chtěla skutečnost potvrdit jeho slova, vjelo náhle do uličky několik vozů se znaky švýcarské gardy. Z nich vyskákali muži v přilbách a v kombinézách. Během několika vteřin se jim v rukou nafoukly ochranné štíty z gumy a každý ze strážců třímal náhle dlouhý černý obušek. Netrvalo dlouho a vrhli se bez jakéhokoli předchozího varování na skupinku kajícníků a začali je rychlými údery vytlačovat ze silnice ven. Muži v kutnách na to reagovali odevzdaně, nicméně nevyklidili pole jen tak. Mnozí z nich si sedli na zem, snášeli rány a nechávali se v roztrhaných šatech, někteří potřísnění krví z rozbitých nosů a rtů, odnášet na chodník.

Když byla ulice vyčištěna – Adrian a Bianca uskočili do jakéhosi výklenku –, gardisté se rozmístili na chodníku a vytvořili řídký špalír, za kterým už krom nahodilých chodců nikdo nestál. Příští okamžiky ukázaly smysl celého zásahu.

S houkajícími sirénami proletělo ulicí hejno motocyklistů a řada vozů. Sítnice Adrianova oka sotva stačila zaregistrovat dlouhou bílou papežskou limuzínu, rolls royce s mohutnými blatníky a purpurovými záclonkami, za kterou se ještě řítily dva nebo tři gardistické vozy a jedna sanita. Netrvalo to déle než šest nebo sedm vteřin. Pak byl náhle klid a gardisté zase zmizeli. Potlučení kajícníci se zvedali a pomalu se belhali pryč.

„To je tady normální?“ zeptala se Bianca.

„Nemám tušení. Ale předpokládám, že ano, protože jak vidím, nikoho tento výjev zvlášť nevzrušuje.“

A skutečně. Chodci procházeli kolem mužů v otrhaných kutnách asi stejně poklidně, jako kdyby míjeli toulavé psy.

„Kam se to nakonec Evropa dostala,“ zavrtěl spisovatel hlavou. „Takový to byl slušný kontinent a teď tohle. Všude je to samý král a císař a kníže a doživotní prezident a člověk už může čekat jen na to, že někdo zruší peníze a zase zavede směnný obchod nebo že nějaký chytrák označí nevolnictví za nejvyšší formu lidské a občanské svobody. A v tom všem my se tady zabýváme jednou jedinou vraždou. Co když papež zavede lámání v kole nebo inkvizici?“

„Papež už zavedl inkvizici před šesti lety,“ řekla Bianca. „Tentokrát nejste dobře informován. Ona se ale jmenuje jinak, takže vám to možná uniklo. Proslýchá se, že má povoleno ‚v rozumné míře‘ používat mučení. Samozřejmě jen za přísně stanovených pravidel, na která dohlíží – hádejte kdo.“

„Inkvizice?“ zkusil to Adrian.

„Výborně. Přesně tak. Protože nikdo nemůže práci kontrolovat dokonaleji než ten, kdo ji sám vykonává. To zní přece logicky.“

„Neslyšel jsem ale, že by inkvizice, nebo jak se to jmenuje, vyvíjela nějakou rozsáhlou činnost.“

Bianca Jane pokrčila rameny, když tu se za nimi náhle ozval povědomý hlas.

„Na rozsáhlou činnost je v tomto městě příliš velké horko.“

Otočili se. Hlas patřil kardinálu Polovi.

Přicházel pěšky, na sobě měl černou sutanu a jeho hodnost bylo možno poznat jen podle červeného lemování a zářivě rudého cingula, kterým byl opásán.

„Chodíte pěšky, Eminence?“ podivil se Adrian.

„Krátká procházka neuškodí, zvláště když se člověk může setkat se zajímavými lidmi. Slyšel jsem tu skutečně něco říkat o mučení? V tomto městě nenajdete jediného člověka, který by vám řekl, že byl mučen v kobkách inkvizice. Takové počínání vůbec neodpovídá italské povaze.“

„Nic ve zlém,“ namítla Bianca, „ale třeba zrovna vy sám nejste vůbec Ital a takových tu bude celá řada. Novou inkvizici navíc údajně vede německý kardinál, což v mnoha lidech vzbuzuje určité nepříjemné asociace. Ostatně mafie na jihu taky není tvořena cizinci.“

„My žijeme mnohem severněji,“ namítl kardinál. „A ačkoli mne zde přítomný pan spisovatel pokládá za úkladného vraha, nejlépe hned dvojnásobného, nikoho jsem už dlouho nemučil. Naposled tohoto umělce, když jsem ho donutil zúčastnit se papežské bohoslužby.“

„Byl to pro mne velký zážitek, který v sobě budu ještě dlouho nosit,“ pravil s kamennou tváří Adrian. „Je skutečně škoda, že se nemohu někdy setkat s Jeho Svatostí osobně. Mé katolické příbuzenstvo by ke mně získalo hned jiný vztah, kdyby vědělo, že jsem třeba jen letmo pohovořil s papežem.“

„Taková věc se dá docela snadno zařídit,“ řekla Eminence. „Pokud o to máte skutečně zájem, mohu v tom směru podniknout nějaké kroky. Chtěl byste s papežem hovořit o vraždách? Mám tušení, že Jeho Svatost se kdysi zmínila o zápletce z nějakého detektivního románu. Nevím však, zda měl někdy papež tento druh literatury v ruce. Předpokládám, že se bez této četby zatím obešel.“

„Netušil jsem, že odříkání může zajít až tak daleko. Ale nějaké společné téma bychom možná našli. Jsem vděčný za silné a bizarní zkušenosti. Pokud můžete, byl bych vám za takovou službu vděčen.“

„Pro nepatrného kněze, jako jsem já, je to jen milá povinnost,“ řekl kardinál a lehce se uklonil. Dotkl se přitom konečky prstů okraje klobouku, což měl být zřejmě pozdrav na rozloučenou, a odebíral se pomalými kroky stinnou stranou ulice pryč.

„Buď je to nevinný muž, nebo velký herec,“ poznamenala Bianca, když za nejbližším rohem zmizel i hodnostářův stín.

„Velký herec je v každém případě,“ řekl Adrian. „Jinak by nemohl dělat tuhle práci. Ostatně už víte, že mám možná motiv, proč by se chtěl zbavit Bernarda?“

Bianca na něj jen upřela své velké oči.

„Ti dva byli totiž kdysi soky v lásce. V mládí.“

„To zní romanticky. Použil byste takovou zápletku v románu?“

„V detektivce nikdy, to by byl kýč. Takové věci by vám nikdo z estetického hlediska neuvěřil. V reálném životě se však stávají.“

„Jenomže on byl dlouho kardinálovým sekretářem,“ namítla. „Nedovedu si představit, že by někdo čekal roky na pomstu a nakonec ji vykonal stejně vášnivě jako v době, kdy mu ještě o něco šlo. Byť by to bylo jen zadostiučinění. Msta po letech je vyčichlá a nemůže přinést žádnou katarzi.“

„Proto se pokouším hlouběji proniknout do kardinálovy duše a nyní budu zkoumat jeho romány. Opatřil jsem si jich několik v jednom ze zdejších knihkupectví.“

„Tak to máte před sebou skvělý zážitek. Mohu vás tedy zatím nechat o samotě a jít se koupat do našeho hotelového bazénu.“

„To můžete,“ opáčil zlomyslně. „Pokud vám nebude vadit, že v něm není žádná voda. V tomto městě totiž nic nefunguje, jak má. Včera prasklo několik prorezavělých trubek a nepodařilo se je spravit. Pokud však toužíte po koupeli, mohu vám nabídnout svou koupelnu.“

„Děkuji,“ odsekla. „Chtěla jsem se především slunit. To v hotelovém pokoji není dost dobře možné. Leda bych se slunila v paprscích vašeho ducha.“

„Tuto možnost bych nerad předem vylučoval,“ řekl.

Zřejmě by ještě chvíli pokračovali v duchaplném rozhovoru, kdyby se k nim náhle nepřipojil malý mužík, který ze všeho nejvíc připomínal vysušenou tresku. Podle oděvu to byl nejspíš také nějaký kajícník, ačkoliv jeho kutna nebyla tak extrémně špinavá, jako tomu bylo u lidí rozprášených švýcarskou gardou.

„Viděl jsem vás,“ zasyčel náhle na dvojici zabranou do hovoru, čímž hovořící pár značně vyděsil.

„Já vás taky vidím,“ opáčil znepokojeně Adrian.

„Mluvili jste s tím antikristem, který se vydává za služebníka božího. Varuji vás, dejte si na něj pozor! Ten muž je krvelačná bestie a nezastaví se před ničím.“

Muž vykřikoval tak vášnivě, až mu od úst odletovaly sliny, jako kdyby právě spatřil dozlatova upečené kuře.

„Myslíte?“ zapochyboval Adrian, ačkoliv sám teoreticky kardinálovu zločinnost připouštěl.

„Je to kazič a falšovatel evangelia, který nezasluhuje nic jiného než zalít hrdlo tekoucí hořící sírou. Pod nehty by mu měli vrazit doběla rozžhavené dráty a maso z těla odtrhávat ocelovými kleštěmi sedm dní a sedm nocí. Teprve pak by snad byla naděje, že by zmlkl, přestal znesvěcovat Boží slovo a rouhat se věčné Lásce!“

„To by pak asi přestal,“ připustila Bianca. „Ale proč nám to říkáte?“

„Protože pravda o tom člověku, pokud si taková stvůra zaslouží pojmenování člověk, je mnohem děsivější, než si běžní lidé představují. Tady v Římě o něm víme mnoho. Ale na vás je vidět, že jste cestovatelé nebo poutníci, a tak asi nevíte to, co si tu vykládají i poslední domovnice.“

„Co si vykládají domovnice, to opravdu netuším,“ souhlasil Adrian. „Ani si nejsem jistý, že by mi to v životě pomohlo tolik, jak si myslíte.“

„Ó, to se velmi mýlíte!“ zakoulel mužík očima tak, až měla dvojice skoro strach, že mu oční bulvy vypadnou z hlavy na chodník. „Slyšeli jste někdy o tajném řádu Samain?“

„Pokud je tajný, slyšet jsme o něm nemohli,“ řekla Bianca Jane.

„Je tajný, protože se o něm ví jen to, že existuje. Málokdo však ví něco víc o tom, proč tu je a o co mu jde.“

„Předpokládám, že vy to víte, byť je to tajné,“ prohodila a rukou si uhladila vlasy.

„Vím jen málo, ale i to málo je dost hrozné na to, abych vás varoval. Ten zloduch, falešný kardinál, se kterým jste ke své duchovní škodě právě mluvili, tenhle ďábelský spolek vede. Skutečně si Satan pro své spříseženstvo nemohl najít lepšího služebníka.“

„Samain, to zní nějak keltsky,“ napadlo Adriana.

„To si pište,“ ušklíbl se mužík. „Není snad tento domnělý kardinál Angličan? Právě s ním se do tohoto svatého města dostala tahle pekelná legie, aby tu zasela své dračí sémě.“

Přechod od biblické k antické symbolice Adriana zaujal. Ten muž byl sice asi blázen, ale zřejmě zajímavý blázen. Už jej napadlo, že toto město by rozhodně stálo za literární zpracování. Ve srovnání s nekonečnou nudou střední Evropy se tu aspoň pořád něco dělo.

„Ten Satanův spřeženec, který si říká kardinál, ač žádný kardinál není, je ve skutečnosti pohanským knězem dávného kultu. Slyšeli jste někdy o druidech?“

„No jistě,“ připustil Adrian, kterého nikdy nebavilo, když ho někdo zkoušel. Bohužel Bianca Jane dala najevo určitou neznalost, čímž se pouliční setkání protáhlo.

„To slovo pochází ze staré keltštiny,“ poučil ji mužík v kutně. „Našli byste je všude, od Španělska přes Francii až po Německo. Pojďte se mnou, něco vám ukážu.“

Uchopil Adriana za ruku a táhl ho za sebou křivolakými uličkami. Adrian by ho klidně následoval dobrovolně, ale mužíkovi na jeho pocitech zjevně nezáleželo. Zrak mu planul a bylo zřejmé, že chce prokázat nějakou velikou pravdu a nesnese to odkladu. Bianca za nimi radostně poklusávala. Byla též ve výhodě, protože se mohla obratněji vyhýbat hromadám odpadků, které zvláště v zastrčených uličkách tvořily hrozivé pyramidy. Lidé pravděpodobně odpad vyhazovali z oken rovnou na chodník a s hlubokou křesťanskou vírou čekali, že ho někdo odnese.

Muž je vtáhl do vrat jednoho z domů. Sestupovali po prošlapaných kamenných schodech a potom zase někam vystupovali. Ukázalo se, že tady mužík bydlí. Z jakési pavlače se oprýskanými dřevěnými dveřmi vstupovalo do malé místnosti, která byla od podlahy až ke stropu zavalena knihami. Adrian se podíval na strop a zahlédl tam cosi, co připomínalo zbytky renesanční fresky.

„To bude pěkně stará malba,“ nadhodil otázku.

„Myslím, že asi z šestnáctého století,“ připustil nevzrušeně chlapík. Stáhl si přes hlavu kutnu a ukázalo se, že pod ní má šortky a pruhované tričko. Aniž by dělal zbytečné okolky, vytáhl zespoda jedné z knižních hromad jakýsi spis a hrdě prohlásil: „To je moje poslední kniha. Jmenuje se Odhalení falešného kardinála_._ Nemusím vám líčit, o kom to je. Obsah vás však jistě bude zajímat.“

„Nepochybně,“ řekla Bianca Jane a hledala nějaké místo, kam by mohla bez poskvrnění oděvu usednout. Místnost však byla kupodivu čistá, byť chaoticky zařízená. Nakonec si sedla na malou židličku, která také vypadala, že tu byla již v době renesančních papežů. Adrian si sedl na kraj stolu.

„Začnu tím nejnápadnějším, co však může netrénovanému zraku laického pozorovatele uniknout. Když se podíváte na tento obrázek, co vidíte?“

Adrian viděl namalovaný štít s kloboukem a spoustou bambulek po stranách. Ve znaku byl kříž zvláštního tvaru, strom a ještě jakási zelenina. Nedávalo mu to smysl, takže mlčel.

„To je kardinálský znak falešného kardinála Pola,“ zvolal vítězně muž. „Vidíte? Tady v jednom poli je strom. Poznáte snad, jaký je to strom?“

„Smuteční vrba?“ zkusila to Bianca.

Muž poněkud ohromeně otevřel ústa, potom usoudil, že žena žertuje, a nechal to bez komentáře. „Je to dub, pochopitelně. A tady,“ ukázal prstem na zelené snítky, které Adrian původně pokládal za zeleninu, „to je jmelí. Už víte, kdo používal při svých obřadech dub a jmelí jako posvátné rostliny? Přece druidové. Keltský kříž snadno poznáte sami.“

„Keltství bylo kdysi módou, tak je možné, že u kardinála jde o nostalgii po mládí.“

Muž zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Kdybych měl pouze tyto indicie, nechal bych toho člověka v klidu. Jenomže se nám podařilo získat korespondenci, která ukazuje, jak mnoho stál domnělý kardinál o tyto atributy ve znaku a že měl určité problémy znak prosadit. Některým lidem ve Státním sekretariátu se to nezdálo.“

„Co to znamená nám?“ zeptal se Adrian.

„Nám znamená nám,“ nenechal se z míry vyvést muž. „Musí vám stačit, že si ověříte, zda všechno, co říkám, je dokazatelná pravda. Všimněte si například této fotografie. Vidíte, co má domnělý kardinál na ruce?“

„Domnělý kardinál má na ruce prsten,“ pravila Bianca.

„Domnělý kardinál má na ruce dva prsteny. Jeden na prsteníku a druhý na prostředníku,“ doplnil ji Adrian.

„Vidíte. K čemu potřebuje služebník Satanův dva prsteny?“ zaradoval se vypravěč. „Zde, na této fotografii si můžete prstenu všimnout v detailu. Co vidíte?“

„Nějaká značka,“ konstatoval Adrian. „Vypadá trochu jako žirafa.“

„To je runa neboli znak starého germánského písma. Tato runa se nazývá O nebo Os. Vztahuje se ke germánské bohyni, která se jmenuje Ostara. Tato runa je symbolem duchovního a tělesného plození. Nepřipadá vám zvláštní, že má údajný kardinál ve svém znaku pohanské keltské symboly a na prstenu runu pohanské ger­mánské bohyně?“

„Ale co mají Germáni společného s Kelty?“ podivila se Bianca Jane.

„V konečném důsledku mají všechny tyto nauky jen jeden společný základ. Jde jen o to, jak věci nazýváte. Ti, kdo se podobnými věcmi zabývají, to dobře vědí. Jistě už jste pochopili, k čemu mířím.“

„Jen velmi přibližně,“ zavrtěl hlavou Adrian. „Chcete nám naznačit, že kardinál Pole je příslušníkem nějakého obskurního spolku, který má něco společného s keltskou a germánskou mytologií. To je nakonec docela dobře možné. Ale co by na tom bylo zvláštního? Někteří lidé, především muži, mají prostě romantickou zálibu v tajemnu. Pokud jim nestačí tajemno církve, pomohou si prostě tím, že si doplní církevní mysterióznost nějakou jinou. Proč nám však tuto historii vykládáte?“

„Protože pravda musí vyjít najevo. Nejstrašnější věc na světě je zkáza toho nejposvátnějšího. A k tomu právě dochází. Jak může prostý obyčejný člověk přihlížet tomu, co se v tomto městě a celém světě děje? Bůh je urážen na místě, kde by měl být nejvíce uctíván.“

Muž zvedl na konci ukazováček směrem k nebi. Téměř stejné gesto používal při kázání Pius XIII.

„Pokud existuje nějaký Bůh a pokud by měl pocit, že je urážen, postará se o sebe jistě sám. Na to nepotřebuje dva lidi živící se tak podezřelou činností, jako je psaní. Tuším, že v bibli není nic o tom, že by spisovatelé detektivek a redaktorky ženských časopisů měli tahat Boha z jeho problémů.“

„V bibli je mnoho o tom, že lidé, kteří mají moc slova, mohou pomoci dobré věci.“

„Jaké věci?“ vložila se do toho Bianca.

„Podívejte se, nemusíme si nic namlouvat. Svatý otec je přes svou relativní čilost a sílu ducha člověkem poněkud churavým. Již brzo bude třeba pomýšlet na novou papežskou volbu. I kdyby byl papež naživu ještě dlouho, nemůžeme vyloučit, že v případě jeho dlouhodobé nemoci, během které by nemohl plně vykonávat svůj úřad, by mohly mít navrch všelijaké síly pokoušející se získat moc nad tímto městem. Takzvaný kardinál patří k lidem, kteří budou při příští volbě hrát důležitou roli. Všichni to vědí, ale nikdo se to neodváží říci nahlas.“

„No dobře,“ pokrčil Adrian rameny. „Ale co my s tím?“

„Moc dobře víte, co se stalo v Berlíně. Falešná Eminence je i tak zapletena do podivných věcí a najednou se objeví na místě, kde byl spáchán zločin. Jsem si prakticky jistý, že vraždu profesora Haussmanna má na svědomí on.“

Oba mlčeli, protože čekali, jak mužík rozvine své myšlenky. Zdálo se, že stařík musel přinejmenším číst zahraniční noviny a je dobře informován.

„Byla to zcela nepochybně rituální vražda. Na vlastní oči jsem místo činu a oběť sice neviděl, na rozdíl od vás, ale podle toho, co bylo v tisku a co jsem se doslechl, tomu všechno napovídá. Podříznuté hrdlo mluví samo za sebe. Je jistě mnoho jednodušších a méně riskantních způsobů, jak někoho rychle a tiše zbavit života. Ty rituální způsoby jsou vždy z podstaty věci poněkud nepohodlné a nepraktické.“

„Co by ale kardinálův Samain, nebo jak se ten spolek jmenuje, mohl takovou smrtí získat?“ zeptala se Bianca.

„Je to pomsta za nesmrtelnost, nebo za domnělou nesmrtelnost. Pro mnoho lidí bude nyní preparát, který jim prodlouží život za hranice dosavadních představ, znamenat cosi jako nové náboženství. Pro fanatiky, jako je Pole a jeho ďábelské spříseženectvo, je to rána.“

„Myslel jsem, že je to rána pro církev,“ namítl Adrian.

„Nepochybně. S tím se však dá vždycky něco udělat. Měli jsme už tým expertů, který vypracoval přesnou studii o tom, jak lidé následkem preparátu budou sice žít velmi dlouho, ale budou stiženi různými vedlejšími účinky, třeba nemocemi, bolestmi, neplodností, impotencí, depresemi, krátkozrakostí a podobně. Takové případy se už objevily. Jenomže Samain neuvažuje takto rozumně. Ti lidé nejsou vůbec schopni rozlišovat. Jak jsem se dozvěděl, profesor Haussmann byl na stopě dalších objevů. Je pravděpodobné, že by se takzvaná nesmrtelnost mohla rozšířit nejen na staletí, ale možná dokonce i čtyřmístné číslo. Asi by to ještě nějakou dobu trvalo, třeba i století, ale ti, co mají náskok několik set let, by se už mohli cítit jako zcela nesmrtelní.“

Adrian pokýval hlavou a navázal: „Takže podle vás ten, kdo ví, že nezemře několik set let, může mít reálnou naději, že se dožije léku, který mu život prodlouží na tisíciletí. A když se tak stane, možná se časem dočká i prostředku, který mu zaručí desítky tisíc let. A potom…“

„Přesně tak,“ rozzářil se vypravěč. „Vidím, že jste to pochopil zcela přesně. Tohle už nemusí mít konce, přinejmenším do doby, než Slunce vyhasne.“

„To asi nebude ten nejaktuálnější problém,“ podotkla Bianca. „Osobně bych vyhasnutí Slunce nesla docela dobře, i kdybych se měla dožít milionu let.“

„Z psychologického hlediska právem,“ připustil mužík a zase začal listovat rukopisem své knihy.

„Pole není tím, za koho se vydává. Není to produchovnělý a mírně pokrokový člověk. Je to protřelý manipulátor, který, kdyby se stal papežem, po čemž ve své bezmezné pýše nezřízeně baží, napáchá obrovské škody. Obklopí se členy svého tajného řádu, postupně bude jmenovat další falešné kardinály, ti potom zvolí dalšího falešného papeže a tak to může jít skoro donekonečna. Pomalu abychom ten preparát profesora Haussmanna začali sami užívat, abychom měli dost času na nápravu škod, které mohou vzniknout. Nemáme však mnoho času. Abych použil starý výrok, ďábel na své stolici tvořené pekelným kouřem na bitevní pláni před Babylonem už sbírá své šiky proti králi, jehož ležení je na pláni před Jeruzalémem. Lucifer svolává své démony a rozesílá je do celého světa. Jedním z nich je třeba právě takový pseudokardinál Pole.“

„Opravte mě, jestli se mýlím, ale vždycky jsem myslel, že keltské náboženství bylo sice přísné, ale poměrně mírné. A najednou tu padají taková slova jako rituální vražda,“ podivil se Adrian.

„Co bylo, bylo,“ zavrtěl mužík hlavou. „V každém hnutí se nakonec objeví radikálové. Nějakým způsobem se dali dohromady uctívači Keltů s irskými teroristy a německými ekologickými teroristy. Ti například skálopevně věří tomu, že kdo padne v boji za životní prostředí, přijde do Valhaly.“

„Nevkusné,“ otřásla se Bianca.

„Ale účinné. Takovým blábolem si získali mnoho stoupenců a spoustu peněz. Mají prsty úplně ve všem. Kdyby chtěli, udělají snad kardinála i z vás, vážená slečno.“

„Jedné věci nerozumím,“ ozval se Adrian. „Kdyby chtěli zlikvidovat profesora Haussmanna, proč by volili tak komplikovanou cestu a nechali to vykonat kardinála? Bylo by přece mnohem jednodušší najmout nějakého tuctového nájemného vraha, kterých je všude plno.“

„To je přece docela jednoduché,“ zasmál se muž. „Představte si to opačně. Možná je problém udělat z kardinála zločineckou osobnost, ale není problém udělat ze zločinecké osobnosti kardinála. A myslíte, že pak bude taková osoba méně zločinná? Že její myšlenky, slova a skutky se změní, když dostane na hlavu nějaký klobouk? A pak je tu druhá okolnost, stejně významná. Říkal jsem vám přece, že to byla rituální vražda. Takovou nemůže vykonat nikdo jiný než zasvěcenec určitého stupně. V tomto případě vysoce postavený druid, což Pole je.“

„A co nebohý Bernard?“ vzpomněla si Bianca. „Ten byl také nějaký druid?“

„Nemyslím,“ zavrtěl mužík hlavou. „Přinejmenším o tom nic nevím a nepřipadá mi to pravděpodobné. Původně jsem myslel, že snad mohl vraždu v Berlíně vykonat on, jenomže to by technicky nebylo možné. Sám víte z první ruky to, co potom prosáklo až do novin. Musel to být někdo z těch tří lidí a Bernard mezi nimi nebyl. To však neznamená, že nemohl mít prsty v jiných věcech. Osobně se domnívám, že věděl, kdo je vrahem, nejspíše viděl svého vlastního pána nebo to poznal z nějaké stopy, kterou Pole zapomněl zamaskovat. Buď chtěl svého nadřízeného vydírat, nebo mohl být odstraněn jen tak pro jistotu. Ti lidé se nezastaví před ničím. Lidský život pro ně nemá sebemenší cenu.“

Na chvíli zmlkl a pak pokračoval.

„Vy to můžete odhalit. Když ho usvědčíte, vykonáte mnoho nejen pro světskou spravedlnost, ale pomůžete dějinám církve, aby se zase dostaly na správnou cestu.“

„Takovou ambici jsem snad nikdy v životě ani neměl.“

„Bůh si vede lidi po svých cestách, i smilníky a pijáky,“ pravil muž a Adrian sebou při tomto označení poněkud trhnul. Pak se však rozhodl, že si to nebude brát osobně.

„Jak nás přesvědčíte, že celá ta věc kolem Samainu není jen vaše konstrukce?“

„Možná to už brzy poznáte sám,“ zasmál se suše muž. „Teď už se bohužel musíme rozloučit. Ale radím, vám, držte se této stopy.“

Za chvíli se oba opět ocitli na ulici.

„Je to blázen?“ zeptala se Bianca Jane, když je opět do tváří udeřilo římské horko.

„Ne víc než většina dalších lidí v tomhle městě. Nemohu však zatím přesně určit druh jeho šílenství.“

Sotva zašli za roh, přihnalo se k nim velké bílé auto, cosi jako dodávka. Na dveřích byl vyveden znak švýcarské gardy. Se skřípěním a v oblaku prachu vozidlo zastavilo, vyskákalo z něj několik mužů a dvojici neprodyšně obstoupili.

„Budete muset jít s námi,“ pravil vysoký muž v přiléhavé žlutobílé kombinéze, který měl na hlavě jakousi symbolickou napodobeninu renesanční přilbice.

„Nebudeme,“ odsekla Bianca, na které bylo patrné, že ji toto město tvořené především muži popuzuje stále více.

„Budete,“ děl gardista.

„Pane,“ řekl Adrian, „v zemi, kde žiji, jsem narazil na různé stopy buranství, ale určité meze respektuje dokonce i tamní národ. Buď nám okamžitě řeknete, oč běží, nebo budeme tento výstup považovat za politováníhodné obtěžování. Zřejmě pak budeme neprodleně informovat svého známého kardinála Pola o tom, jak je tu s námi zacházeno.“

„To nebude třeba. Kardinál Pole vydal pokyn, abychom vás ve vašem vlastním zájmu doprovodili,“ řekl s nepohnutou tváří gardista.

„A když nepůjdeme?“ zeptala se Bianca.

„Půjdete,“ zasmušil se gardista jako starozákonní prorok. Kruh jeho mužů přistoupil ještě o něco blíže. Protože v rukou dvou gardistů zahlédli cosi připomínající injekci na uspávání koní, rozhodli se pro vstřícnost.

Nastoupili tedy do vozu, kde ve společnosti mlčících uniformovaných mužů strávili přibližně půlhodinovou jízdu. Ač ve městě již dávno nebyla tak hustá doprava jako ve zlatých dobách minulého století, bylo řízení provozu na křižovatkách nadále tak chaotické, že ulicemi téměř nebylo možné projet. Na jedné křižovatce dokonce gardista mával zuřivě oběma pažemi tak zmateně, že pouhé tři vozy, které by bez jeho podivných pokynů bezpečně projely, musely zastavit a jejich řidiči čekali, co se bude dít. Gardista náhle přestal mávat a odešel. Pravděpodobně mu skončila služba, a doprava se tak vrátila do normálních kolejí.

Oba podezřelí skončili v kanceláři velitele.

„Jistě víte, proč jste tady,“ začal proslulou větou, na kterou zkušení vyslýchaní doporučují již asi dvě stě let zareagovat přihlouplým výrazem a slovy: „My? To tedy opravdu nevíme.“

Přesně tak to učinili Adrian a Bianca Jane. Ačkoliv se do té doby s autoritativními způsoby setkávali především ve filmech, učili se v reálných podmínkách velmi rychle.

„Nebudete ale popírat, že jste vykonali určitou návštěvu,“ pokračoval.

„Dokonce nebudu popírat ani to, že jsem ráno snídala,“ odsekla mu Bianca. „Pak jsem též dlouho a vydatně močila. Zajímá vás, jak to znělo? Jako zurčící pramének. Jako když z čajové konvičky pouštíte z jednoho metru zlatavý proud čaje do porcelánové misky. Tak jsem to dělala.“

„To je dobře. Pro případ, že byste se k dalšímu jídlu a močení třeba dost dlouho nedostala,“ zasmál se důstojník, ale nikoho to moc nepobavilo.

„Konflikt vám nedoporučuji,“ vstoupil do toho Adrian. „Jednak je kolegyně schopna, nakolik ji znám, v případě hladu ukousnout část těla některému z vašich gardistů, třeba nějakou, o které si ona myslí, že by jim beztak k ničemu nebyla, jednak budeme pravděpodobně do dvou minut žádat o spojení s našimi ambasádami a vedením PEN klubu. Když už máte mít ostudu, ať to stojí za to. Jinak bych vás chtěl upozornit, že moje matka mi vždy říkala, ať se nebavím s lidmi, kteří se nepředstavili. Názor možná změním tehdy, až mě začnete píchat halapartnou, ale není pravděpodobné, že by se tak stalo dobrovolně.“

„Jmenuji se Umberto Mosca a jsem velitelem Zvláštních služeb papežského státu. Jste tu jen proto, že na stejném místě a stejné židli se většinou objeví nakonec všichni, kteří navštívili generála Arrenu.“

„Neznáme žádného generála Arrenu,“ namítla Bianca.

„Ale znáte, ani o tom nevíte. To je ten zvláštní pán, co si vás odvedl k sobě domů. Co vám říkal, nevíme, protože naše čest nám velí neumísťovat do domů prominentních odpůrců státu odposlouchávací zařízení, ale dovedeme si to představit. Říká se stařeckou tvrdohlavostí všem totéž.“

„Generál čeho?“ zeptal se Adrian.

„Bývalý generál jezuitského řádu Pedro Arrena.“

„To byl on?“ podivil se Adrian. „Před lety se psalo o tom, že ho papež odvolal kvůli přílišné liberálnosti.“

„Svatý otec nikoho neodvolal,“ řekl velitel přísně. „Pouze vyjádřil své naléhavé přání, které bylo v souladu s míněním většiny členů řádu. Generál se podvolil, protože věděl, že proti vůli Svatého otce nemůže v církvi nic podniknout, zvláště pak ne v řádu, kde se věrnost papeži slibuje zvláštním slibem.“

Bianca se zasmála. „Já vím, v tomto státě se dobrovolnosti přikládá velká váha.“ Po očku sledovala z okna dění ve dvoraně, kde právě gardisté z velkého mikrobusu vyváděli šest spoutaných mužů. Ruce měli za zády, zápěstí obtočená řetězy a na pravé noze měl každý připevněné závaží.

„To mě mrzí, že se vám u nás nelíbí,“ povzdychl si velitel. „Lásku k našemu městu nemůžeme samozřejmě nikomu vnucovat násilím.“

„Můžete, ale asi by se vám to nepovedlo,“ řekl Adrian.

Velitel na to nereagoval. Možná byl jiného názoru.

„My vás teď pochopitelně pustíme,“ řekl nakonec. „Chtěli jsme vás pouze upozornit, že člověk, který k nám přichází zvenčí, se často stává objektem manipulace ze strany nezodpovědných elementů. Často dovedou nepřátelé našeho života a naší práce působit velmi sugestivně. Nenechte se však zmást. Byli bychom neradi, kdyby se třeba v zahraničním tisku objevily zkreslující a zavádějící informace. Nakonec by se stejně ukázalo, že je tomu jinak, a vy byste si tím zbytečně uškodili u světové veřejnosti.“

„A kdybychom znovu navštívili generála?“ zkusila to Bianca.

„Ono by se vám to asi nepodařilo. Bývalý generál totiž žije v určitém nervovém vypětí, pro které máme pochopení. Pád z takové výše musí být hrozný. Svatý otec tedy rozhodl, že musíme otce Arrenu chránit před stresovými situacemi. Asi bychom vám museli – pro dobro věci – v takových kontaktech zabránit.“

Vyprovodili je s patřičnou zdvořilostí. Velitel se před otevřením brány gardistického paláce dvakrát uklonil, před Biancou dokonce o něco hlouběji.

Za patnáct minut seděli na zahrádce kavárny a sledovali nevelký pouliční ruch. Kolem nich se proplétaly chaotické turistické výpravy s průvodci a poutníci seřazení do spořádaných průvodů vedených knězem nebo mnichem. Některá poutnická procesí si nesla svíce, korouhve, relikviáře, sochy světců a někdy i kadidelnici. Vůně kávy se mísila s vůní opalovacích krémů a posvěcené pryskyřice škvařené na doutnajícím dřevěném uhlí. Povykování průvodců tvořilo podivný kánon s chorály a mariánskými písněmi.

„Někdy se nemohu dočkat, až to tady skončí,“ svěřila se Bianca.

„Mně se to líbí. Spisovatel je ve výhodě. Dovede totiž docenit poetiku karnevalu.“

„Máte před sebou dvě nevyřešené vraždy, rejdy jedné tajné společnosti a tři podezřelé,“ připomněla mu, a narušila tak prázdninovou atmosféru. Dopil jedním douškem kávu a ujal se vedení.

„Nemůžeme marnit čas. Kongres brzo skončí. Vy si vezmete na starost Samain. Zjistěte, jestli to existuje, a pokud ano, tak o co skutečně jde. Nevím, kde začít, ale kdybych to věděl, udělal bych to sám. Pokud vám ještě zbude nějaký čas, mrkněte se i na toho generála jezuitů. Tím by se možná mělo začít. Je-li to skutečný blázen, nebudeme asi ztrácet čas s Kelty. Já se podívám po kardinálově minulosti a pokusím se projít jeho biografii z otevřených zdrojů.“

Zatvářila se pohoršeně.

„Vy si budete číst a já mám riskovat krk?“

„Máme rovnoprávnost a život muže má stejnou cenu jako život ženy. Dávejte na sebe přesto pozor. Život některých žen je pro mě možná důležitější než život jiných.“

Chtěla něco odseknut, ale nakonec jenom mávla rukou. Asi na znamení souhlasu.

V poledne následujícího dne se Bianca opět vynořila s hrdým výrazem ve tváři.

„Nejdřív jsem zašla do Keltského institutu,“ oznámila.

„Tady existuje něco takového?“ podivil se Adrian.

„Co by ne, když tu kardinálové mají keltské řády. Náhodou je to docela ctihodná instituce. Tohle město je plné staříků a jeden z nich se mě tam ujal. Pak se ukázalo, že je to nějaký významný vědec, jehož jméno jsem nikdy neslyšela. Zkoušela jsem jít na věc nepřímo. Ptala jsem se na to, jak moc byli nebo nebyli staří Keltové násilní. To bylo dost poučné. Tak například pokud jde jen o druidy, měli velmi pozoruhodné rituály. Například provozovali rituál takzvané trojité smrti. Cílem bylo usmrtit nebožáka třemi způsoby současně.“

„Ne že bych to potřeboval, ale jak se to dělá?“

„V jednom britském rašeliništi, jehož jméno jsem už zapomněla, našli mrtvolu muže, který byl během rituálu udeřen do hlavy sekerou, ale ne tak moc, aby nepřežil. Potom ho škrtili a nakonec hodili do vody tváří dolů. Druid Lailoken zemřel tak, že spadl z útesu na kůl zabodnutý v řece. Pád, naražení na kůl a utopení bylo také trojitou smrtí. Symbolické má být, že uškrcení se vztahuje k říši oblohy, úder sekerou či naražení na kůl k zemi a k vodní říši rašeliniště.“

„Velmi důkladné, ale jak to podle vás souvisí s kardinálem a jeho Samainem?“

„Pokoušela jsem se ze staříka vyloudit, zda ještě dnes existují nějaké nápodoby těchto starých rituálů. Schválně jsem použila slovo nápodoba a dělala jsem se naivnější, než snad jsem. Stařík byl poměrně vstřícný a pravil, že skutečně v poslední době se takové skupiny objevují. Odvozují svůj původ od keltských druidů, kteří se kdysi v době vlády císařů Claudia a Nerona museli stáhnout na ostrov Mona. Římané ho dobyli roku 61 a druidové, kteří útok přežili, se potom začali skrývat.“

„Je to podobná historka, jako když zednáři odvozují svůj původ od Šalomounova chrámu, nebo aspoň ze 14. století.“

„Tak nějak. V každém případě se v posledních letech kolem Říma událo několik vražd, které místní policie přičítá novopohanským fanatikům. Staří Keltové například zavírali své oběti do proutěných figur, které potom zapalovali. Několik římských mrtvých bylo v poslední době nalezeno ve stavu značné ohořelosti, přičemž kolem bylo vidět zbytky zuhelnatělého dřeva.“

„To nám ještě mnoho nevysvětluje.“

„Proto jsem se staříka zeptala rovnou na Samain. Slyšel o něm, ale nevypadal, že by ho to zajímalo. Pravil, že nějaký takový spolek v Římě skutečně existuje, ale nepřikládal mu žádnou váhu. Pouze kdesi mezi kolegy zaslechl, že společnost toho jména se schází v jedné bazilice. Snad je to bazilika svatého Restitia, ale nejsem si jistá.“

Sevřel rty a vteřinu uvažoval.

„O žádné takové jsem nikdy neslyšel, ale možná je právě tohle zajímavé. Měli bychom se na to blíže podívat.“

Jejich pátrání provozované za největšího římského poledního vedra potvrdilo ty nejhorší obavy, tedy přinejmenším pokud jde o romantiku. Bazilika svatého Restitia ležela celkem nedaleko od kostela svaté Praxedy. Na první pohled působila tak stylově čistě a úhledně, že muselo jít zcela jistě o jednu z moderních napodobenin.

„Na střeše nejsou žádné břízky,“ poznamenal Adrian.

„A žádné půlmetrové vrstvy holubího trusu kolem schodiště,“ doplnila Bianca. „Člověk už jenom čeká, kdy si nechají vyrobit ještě několik papežů do zásoby, aby se tu rozproudil turistický ruch.“

Vstoupili dovnitř. Tam nebylo vidět ani človíčka, pouze opravdové voskové svíce věrně osvětlovaly presbytář.

„Na téhle architektuře je hrozné především to, že dovede napodobit i nedokonalosti originálu,“ řekl Adrian. „Tak například Američané by neudělali kostel tak tmavý. Italové ho snad dělají ještě o něco tmavší. Dokonce to vypadá, jako by tu měli i umělou plíseň a vlhkost.“

„Jak to víte?“ ozvalo se za nimi.

Otočili se tak bleskově, jako kdyby na ně promluvil sám svatý Restitius. Byla to však pouze dívenka držící v podpaží velké desky, ve kterých zřejmě měla nějaké skici.

„Píšu o tomto chrámu diplomovou práci,“ zardělo se ono stvoření. „Už jsem v Římě tři měsíce a chodím sem každý den.“

„Ale neříkejte,“ pravil potěšeně Adrian.

„Opravdu,“ pípala dále dívenka. „Jednou jsem viděla, jak dokonce v presbytáři vytvářejí umělý prach.“

„Umělý prach?“ vyděsila se Bianca Jane.

„Bývám tu každý den od otevření kostela až do jeho zavření. Jenom s několika přestávkami, pochopitelně. Pokouším se postihnout podobu baziliky ve všech denních dobách. Chci kromě písemné části své práce vytvořit též album, které bude mapovat hru světla a stínu během jednoho dne a jednoho ročního období. Na vlastní oči jsem pozorovala, jak jednou dokonce doplňovali špínu do spár mezi dlaždicemi.“

„A takové věci oni dělají před lidmi?“ zeptala se Bianca.

„Ale ne,“ přiznala se dívka. „Já jsem tady jednou večer usnula, a když jsem se probudila, byl už kostel zavřený. Musela jsem tu přenocovat. Po půlnoci se najednou objevila parta lidí, kteří v presbytáři odstranili koberce a otevřeli vchod do krypty. Myslela jsem, že je to nějaká uklízecí parta, která tu nesmí pracovat ve dne, ale potom asi za hodinu se najednou objevilo pár mužů v klerikách a zmizeli také tam dole. Vynořili se zase asi za půldruhé hodiny a prostě jen odešli. Pak zase vyšli ven ti uklízeči, nebo co to bylo. Právě ti potom poprášili podlahu prachem.“

„Pozoruhodné,“ řekl Adrian. „Poznala jste někoho z těch lidí?“

„Jak, poznala?“ zatvářila se dívka zmateně. „Já přece v Římě nikoho neznám.“

„Myslel jsem, jestli třeba někdo z nich nebyl třeba známý církevní hodnostář.“

„Já neznám žádné církevní hodnostáře,“ zavrtěla hlavou. „I kdybych je znala, nikoho bych tady v té tmě nepoznala. Možná ještě tak papeže, toho jsem viděla v televizi. Ale ten tady určitě nebyl. Já se o církev nezajímám, já se starám jenom o architekturu. Přitahují mě tyhle moderní baziliky, které mají vypadat jako staré. Přímo mě to fascinuje. Když si představím, co všechno by se takhle dalo postavit místo těch odporných mrakodrapů!“

„Právě,“ řekl neurčitě Adrian. „My se tady s kolegyní zase zabýváme moderním římským folklorem. Myslíme si, že právě v těchto bazilikách vzniká možná nový typ rituálů, který by se měl antropologicky a etnologicky zmapovat.“

„Opravdu?“ vydechla vzrušeně dívka. „Já jsem si hned myslela, že to nějak souvisí se zdejším geniem loci. Určitě v tom bude něco mystického! Taky to bylo o úplňku, na to si docela dobře vzpomínám. Měsíc sem svítil oknem jako rybí oko.“

„Tak to máme štěstí,“ řekla Bianca. „Úplněk je totiž právě zítra.“

„Vždycky mě zajímalo, proč ženy přesně vědí, kdy je úplněk,“ poznamenal Adrian. Pak se obrátil na dívku. „Jak je možné, že vás tu nikdo neviděl?“

Trochu rozpačitě se na něj podívala.

„Schovala jsem se do zpovědnice. Já jsem přece nemohla vědět, jestli to nejsou nějací zloději a jestli mi nehrozí nějaké nebezpečí. V tomhle městě se prý děje ledacos a já nemusím být úplně u všeho.“

„To jsme si na začátku říkali taky,“ odtušila Bianca. „Člověk nemusí být úplně u všeho.“

Adrian a Bianca vyčkali až do okamžiku, kdy kostelník zavřel vrata baziliky. V kostele svítila už jen olejová lampička věčného světla. Zšeřelé prostory baziliky, byť šlo vlastně o maketu skutečných bazilik v reálné velikosti, ducha obou pozorovatelů z počátku poněkud spoutávaly. Do půlnoci zbývaly asi dvě hodiny a Bianca využila čas k poněkud podivné meditaci.

„Je pozoruhodné,“ pravila, „jak patriarchální chrámy připomínají ženské tělo. Například mají vnitřní a vnější vchod, čímž vytvářejí schematický obraz ženských pohlavních orgánů.“

„Ach,“ bylo jediné, na co se Adrian vzmohl. Získával stále nutkavější dojem, že mladým lidem přestává rozumět.

„Oltář je vlastně jakési lůno,“ vedla dále svou, „na kterém muž jako porodník přivádí proměněním na svět nové tělo. Proto jsou ženy z tohoto prostoru vyloučeny. Asi právě proto jste si vy muži usmysleli, že budete své obřady vykonávat v oblečení, které připomíná ženské šaty.“

„Pokud mě paměť neklame, nosili muži suknice od úsvitu lidstva. Takže není div, že kněžím to zůstalo, protože církev ve svém konzervatismu módu moc neměnila, zatímco okolní svět se měnil.“

„Nemůžete ale popřít, že církev ženy od oltáře vyloučila.“

„Co měla dělat, když mezi apoštoly nebyla ani jedna?“ pokrčil Adrian rameny. Debata mu připadala umělá a rozhodl se ji poněkud neurvale ukončit. „Církev ženy vyloučila z vedení svých obřadů,“ řekl, „protože kdyby je připustila až do kněžiště, začaly by mluvit a mluvit a k samotnému obřadu by nikdy nedošlo. Nakonec by se pustily jedna do druhé, vyrvaly by si vlasy, nehty by si navzájem rozdrápaly obličeje a povyrážely by si všechny zuby. Myslím, že věřící by to po několika pokračováních přestalo bavit.“

„Je typickou ukázkou mužského šovinismu, že na nastolení problému muži reagují jen posměchem a urážkami.“

Posměch a urážky nicméně zabránily dvojici, aby neupadla do spánku a dočkala se půlnoci. Pak se začaly dít očekávané věci.

Nedlouho před dvanáctou se otevřel jeden z bočních vchodů a do chrámu vstoupilo několik mužů, aspoň se zdálo, že jsou to muži, protože ve tmě nebylo skoro nic vidět. Skupinka si rozsvítila elektrické lampičky. Hbitě srolovali koberec a uchopili ocelové kruhy, které byly upevněny na kamenném kvádru zakrývajícím vchod do krypty.

Oba pozorovatelé byli v té době již namačkáni v jedné ze zpovědnic. Výhled neměli zrovna ideální, ale na druhou stranu Adrian ocenil, že konstruktéři zpovědnice nepočítali s přítomností dvou osob v kukani pro kněze, a tak se mohl bez výčitek svědomí a zdání společenské nepatřičnosti k Biance dost intenzivně tisknout. Usedl na místě kněze a investigativní novinářka mu seděla na klíně.

„K čemu je krypta v kostele, který právě postavili?“ zašeptala Bianca, která si zatím nevšimla určité fyziologické reakce Adrianova organismu. (Nebo aspoň dělala_,_ že si jí nevšimla.)

„Možná to bude trochu jinak. Pokud mě tušení neklame, je docela pravděpodobné, že celý kostel postavili právě kvůli té kryptě.“

Po půlhodině, kdy už měl Adrian pocit, že mu od dívčího těla na klíně začínají dřevěnět nohy, a smyslné myšlenky ho opustily, vnímal, jak se jeho stehna mění v kusy tvrdého dřeva, do kterého se pustilo hejno termitů. Také vzduch ve zpovědnici ztrácel podíl kyslíku nutný k životu. Byl si jistý, že kdyby ho v této situaci viděla jeho bývalá žena, pociťovala by značné zadostiučinění. Musel však trpět ještě po nějakou dobu, než přišlo vysvobození.

Mělo podobu sedmičlenné skupinky mužů, kteří se vynořili zpoza jednoho sloupu tak tiše a nenápadně, jako kdyby se snesli na andělských křídlech.

„Pozor,“ řekla zcela zbytečně Bianca. Adrian napínal zrak natolik, že si připadal jako nějaká primitivní bytost s očima na tykadlech.

„Je to kardinál, nebo není?“ zašeptal nakonec Biance do ucha, protože ta měla přece jen větší výhled. (Nikdo jí totiž neseděl na klíně.)

„Tady není vůbec nic vidět,“ postěžovala si tónem zklamaného turisty.

Když poslední z mužů zmizel v otvoru vstupu do krypty, zauvažovali téměř současně, co dál. Jediné, co jim zbývalo, bylo následovat neznámé do nitra země.

„Počkejte,“ zadržel Adrian Biancu za ruku, když se dívka pokoušela poněkud netrpělivě vyskočit ze zpovědnice.

„Co když nám zmizí někde v podzemí?“ protestovala.

„Nemohou zmizet daleko,“ uklidňoval ji. „Budou se stejným vchodem vracet zpátky.“

„Pod Římem mohou být stovky kilometrů chodeb,“ namítla a trochu pohoršeně se vyvinula z jeho stisku.

„Kdyby chtěli někam putovat stovky kilometrů, nemuseli by lézt do země tady a šli by tam rovnou,“ řekl. Uznala to, ale přesto vylezla z kající skříně, ve které zřejmě nikdo nikdy žádné pokání nekonal, a pomalu se vydala směrem k presbytáři. Adrian se pokoušel ji následovat, ale krev navracející se do odkrvené nohy mu působila nevídaná muka. Musel se několik chvil přidržovat stěn a sloupů, takže Bianca získala nevítaný náskok. Adrian se dokonce obával, že by byla schopná se do podzemí pustit sama, ale naštěstí viděl, že se u oltářní mřížky zastavila a počkala na něho.

„Musíme dolů,“ řekla.

„Nemusíme,“ namítl.

Na její udivený výraz pouze pokynul hlavou k boční lodi. Ne­chápala, ale když se po svých již docela vzkříšených končetinách vydal tím směrem, následovala ho.

Z bočních lodí do podzemních prostor vedlo několik větracích okének, která zřejmě dodávala kryptě něco málo potřebného světla i bez svící. Když se přemístili na bok chrámu a pohlédli okénkem dovnitř, měli scénu jako na dlani. To, co viděli, stálo skutečně za to.

Krypta totiž vůbec nepřipomínala podzemní pohřebiště běžného křesťanského chrámu. Byla kruhová a uprostřed čněl do výše asi dvou metrů útvar připomínající štíhlý kamenný kužel.

„Vypadá to jako menhir,“ zašeptal Adrian a Bianca mlčky přikývla.

Kolem menhiru postávala ona sedmice mužů, kteří přišli do chrámu jako poslední. Protože stáli v kruhu, nebylo možno určit, kdo z nich shromáždění vede. Teď však oba docela dobře viděli, že jedním z nich je kardinál Pole. Stál poblíž velkého svícnu, který zřetelně osvětloval jeho obličej. Vizáž všech přítomných byla soustředěná a jejich pohledy se upíraly směrem k menhiru.

Potom kardinál postoupil blíže ke kameni a začal cosi potichu pronášet nebo možná i zpívat. Na těch několik metrů, které oba pozorovatele dělily od shromáždění, a také kvůli silné ozvěně to nebylo možno rozeznat.

„Tomu jazyku nerozumím,“ řekla Bianca.

„Zní to trochu jako angličtina,“ řekl Adrian. „Ale nějaká archaická. Možná je to nějaká keltská rituální řeč, nebo přinejmenším její moderní napodobenina.“

Po úvodním hymnu všichni vztáhli paže směrem k vrcholu kamene. Tu přispěchal jeden ze služebníků – aspoň vypadal jako služebník – a držel v ruce velkou klec s jakýmsi zmítajícím se tvorem. Zvíře vypadalo jako kohout nebo slepice. Služebník je vyndal dvířky klícky a tvor se zuřivě bránil. Kardinál uchopil kura do levé ruky. Pravou si sáhl kamsi k boku a vyňal odtamtud dlouhý nůž nebo snad malý mečík a jedním jediným tahem uřízl zvířeti hlavu. Všude začala stříkat krev. Bianca se zapotácela a zachytila se Adrianova ramena. I v kostelním šeru bylo vidět, že znatelně pobledla. To ještě netušila, co přijde vzápětí. Kardinál opět pravou rukou sevřel řezný nástroj a rozpáral jedním tahem zvířeti břicho. Vytryskl další proud krve, který potřísnil menhir a stékal na zem. Pole odhodil dýku na podlahu, až k oběma pozorovatelům dolehlo zazvonění kovu o kámen. Hned pochopili, proč chtěl mít kardinál volné obě ruce. Rozevřel totiž břicho tvora a zkušeným pohybem, který prozrazoval, že to nečiní poprvé, mu vytrhl vnitřnosti. Zvedl je do výšky a pečlivě se na ně podíval. Probíral se jimi jako žena rozmotávající zamotané klubko vlny. Skoro to vypadalo, že uvnitř slepice hledá nějaký vzácný ztracený předmět a nemůže jej pořád najít. Konečně se zdálo, že se dopídil kýženého cíle. Odhodil chuchvalec útrob na zem a okamžitě přispěchal služebník s konvicí vody a bílým plátnem, do kterého si kardinál po umytí otřel ruce. Pak zjednal pohybem ruky ticho, což bylo skoro zbytečné, protože všichni přítomní mu zjevně věnovali pozornost, a promluvil.

„Vypadá to dobře, bratři. Božský duch nám říká, že náš den se blíží.“

„Zemře velekněz?“ zeptal se dychtivě jeden z mužů.

„Vypadá to tak. Nebo bude přinejmenším již velmi brzo bezmocný. Podle toho, co nám bylo sděleno znamením, se již blíží doba, kdy nastoupí nový pontifex. Pomocí této věštby nemůžeme zjistit, kdo to bude, ale vypadá to, že nebesa jsou nám nakloněna.“

Přítomní se téměř současně přežehnali znamením kříže. Nebylo to však normální křižování, končilo ještě jedním malým křížkem vykonaným v místě srdce.

„Poděkujme nyní Duchu nebes za jeho sdělení,“ řekl kardinál a začal na nápěv podobající se chorálu zpívat jakýsi hymnus. Ostatní se k němu přidali.

„Přejí si papežovu smrt? Rozumím tomu dobře?“ ujišťovala se Bianca.

„Vypadá to tak. Zřejmě si myslí, že až tu starý pán nebude, bude papežem někdo z nich, možná sám kardinál Pole, a budou moci rozjet své rejdy ve velkém. Zdá se, že v tomto měl generál pravdu. Samain existuje a nevypadá to úplně jako dětská hra.“

„Měli bychom zmizet,“ upozornila Bianca. „Máme naději, že poznáme ještě někoho z těch lidí?“

„Bohužel asi ne. Nemůžeme se k nim přiblížit. Vytratíme se,“ souhlasil ochotně Adrian.

Oba pozorovatelé opustili baziliku a směřovali do hotelu. Jakmile se nemusel Adrian tísnit s dívčím tělem na klíně ve zpovědnici, napadlo ho, že by nebylo nepříjemné navázat sblížení jiného typu. Bianca Jane však vypadala tak zničeně z nočního bdění a esteticky znechuceně po zážitku s kohoutími vnitřnostmi, kterými se kardinál probíral zkušenými hmaty statné selky, že veškeré pokusy byly odsouzeny předem k nezdaru. Rozloučili se na recepci, aniž si řekli něco více, než že budou pokračovat v akci, až si srovnají myšlenky.

Adrianův spánek byl krátký. Pokoušel se navodit stav únavy několika míchanými nápoji, ale jediným výsledkem bylo, že ležel natažen na posteli s neuspořádaným vířením nápadů v hlavě. Připadaly mu občas geniální, ale jak zjistil druhý den ráno, byla to pouhá iluze. Ještě ho napadlo, zda by ho nemohla uspat aspoň masturbace, při které by si představoval Biancu, jenomže její obraz se mu stále asocioval s vidinou rozpáraného kohouta a všelijakých kostelů, takže toho zase nechal.

Probudil se s pocitem sucha v ústech. Ležel ještě asi půl hodiny a pokoušel se vzkřísit své dřevěné údy. Několik minut odolával pokušení dát si panáka. Pak podlehl a dal si ho. Vždycky nakonec podlehl.

Následkem alkoholové kúry byl zase schopen fyzického i duševního pohybu. Jeho myšlenky byly sice trochu zamlžené, ale už tu aspoň nějaké byly.

Nenápadně vyšel z hotelového pokoje a hned po několika metrech narazil na prezidenta PENu, který mu nadšeně sděloval, že dnes proběhne prezentace knihy významné básnířky z jednoho středoafrického království. Básnířka měla být princezna, která se však znelíbila panovnickému rodu a prchla do exilu do jiného středoafrického království, tam ji agenti tajné policie domovského režimu chytili a přivezli zpět. Po několika letech v mučírnách a věznicích byla – údajně po protestech světové veřejnosti, tedy zřejmě po nějakých úplatcích západních vlád – puštěna a dostala hned Nobelovu cenu za básnickou sbírku, v níž účtuje s lety strávenými v cele bez paprsku denního světla.

Adrian ujistil prezidenta, že to zní velmi zajímavě a že o akci samozřejmě ví.

V duchu učinil předsevzetí, že toho dne raději vůbec neopustí hotel, aby se náhodou nestalo, že narazí na jakýkoli kongresový podnik. Oběd si nechal přinést na pokoj. Aniž si o to řekl, donesli mu také poslední výtisk vatikánských novin. Několik prvních stran zabíral papežův projev k pracovníkům mlékárenského průmyslu, dále plná znění projevů zástupců mlékárenského průmyslu a také úvahy o tom, jak je právě mlékárenský průmysl důležitý pro obnovu duchovních kořenů křesťanské Evropy.

Jiné noviny Adrianovi nepřinesli.

Pokoušel se tedy sledovat zprávy, jenomže hotel byl napojen pouze na vatikánské a ty byly zcela ve znamení audience pracovníků mlékárenského průmyslu u Pia XIII. Když se mu konečně podařilo naladit nějakou italskou stanici, zahlédl tytéž mlékaře, jak je postupně přijímá italský prezident, italský král a starosta Říma.

Znovu se pokusil sejít do hotelového baru.

„Co mají všichni s tím mlékem?“ vyhrkl na číšníka, který po očku sledoval zpravodajství o společné modlitbě mlékařů v chrámu Il Gesú.

„To je přece jasné,“ zakroutil hlavou číšník. „Každý v Římě přece ví, že bratr kardinála státního sekretáře má obrovské farmy, kde je více krav než ve zbytku Evropy.“

„Znáte sám někoho, kdo pije mléko?“

Muž se poškrábal za uchem.

„Osobně ne, ale hodně jsem o takových lidech slyšel. Někteří prý žijí v jednom klášteře někde za Římem. Ale nikdy jsem tam nebyl.“

„Děkuji. Zatím mi dejte gin s tonikem,“ zakončil debatu Adrian. Na objasnění mlékárenského šílenství ve věčném městě mu to stačilo.

Odpoledne se nevyvíjelo zrovna příznivě. Spustil počítač, kterému se teď módně podle francouzského vzoru říkalo operatér_,_ a pokusil se vyhledat nějakou zábavu hodnou dospělého muže.

Příjemné chvíle v římském stylu_,_ jmenovala se jedna nabídka v kolonce, které ho obvykle zajímaly. Podle údaje bylo možno se v římském stylu bavit do třičtvrtěhodiny po objednávce. Vskutku asi za hodinu – italská přibližnost neměla s římskou přesností a střízlivostí mnoho společného – _zábava_ dorazila. Měla podobu vysoké černovlasé dívky. Adrian původně chtěl, aby dívka byla rusovláska se zelenýma očima, ale někdo to buď popletl, nebo šlo jen o reklamní trik.

„Platba předem,“ vychrlila ze sebe Zábava v římském stylu_._ „Kde je tady koupelna?“

Zmizela za dveřmi.

„Můžeme se sprchovat spolu?“ zkusil Adrian vybočit z běžného rituálu.

„To ať tě ani nenapadne. Jsem snad nějaká lehká holka, co si k ní každý může všechno dovolit? Já jsem společnice na úrovni.“

Zábava v římském stylu se sprchovala asi dvacet minut, což placenou službu poněkud prodražovalo. Adriana to popuzovalo spíše morálně než ekonomicky. Když konečně Zábava v římském stylu vyplula z koupelny, byla zahalena do purpurového hedvábného županu, ze kterého při každém kroku vyklouzla krásná dlouhá noha. Zamítl tedy možnost reklamace a položil se na lůžko.

Než došlo k čemukoli intimnímu, musel se Adrian jazykem dotknout malého plastikového proužku. Jeho slina na něm zanechala jednu růžovou čárku, což znamenalo, že je v pořádku. Kdyby se například objevily tři modré, znamenalo by to vážnou kombinaci pohlavních nemocí. Adrian tento rituál nenáviděl, ale smiřovalo ho s ním přinejmenším to, že placené společnice jej podstupovaly také, takže na rozdíl od lidí neprodejných, které by takový požadavek urazil, věděl člověk hned, na čem je.

„Mám tě svléknout?“ zeptala se Zábava v římském stylu věcně, jakmile oba absolvovali tuto hygienickou povinnost.

„Udělej to tak, aby to bylo podle klasických římských zvyklostí.“

Rozepnula mu zip u kalhot, chvíli se mu rukou věnovala na příslušných místech a potom ho zbavila všech částí oděvu. Pak vyndala z kapsy županu malý sprej a pečlivě z něj nanesla pěnu na Adrianův penis. Od té doby, co byli všichni muži nadopováni vakcínami proti pohlavním chorobám, používaly rozdělovatelky rozkoše pevné ochranné pomůcky jen u cizinců ze zaostalých zemí a spokojily se s nanesením dezinfekční pěny. Ta vytvořila na mužském údu tenkou vrstvu bránící přenosu méně nebezpečných infekcí. Nebylo to moc romantické, ale pořád lepší než žít v minulém století, které se třáslo před pohlavními chorobami. Adrian nepochyboval, že je pouze otázkou času, kdy se objeví zas nějaké nové, na které žádný lék nebude zabírat, ale teď právě bylo zase jedno z těch krátkých mezidobí bezpečné rozkoše, jakých dějiny neznají mnoho, ale jaká stojí za to.

„Chceš to vážně římsky?“ zeptala se Zábava v římském stylu_._

„Začni.“

Jedním pohybem shodila župan a sedla si mu na kolena. Konečky prstů se dotýkala vnitřní strany jeho stehen a pomalu postupovala, až dospěla k rozkroku. Nedotkla se však ani varlat, ani penisu, ale obkroužila je a jemně masírovala jeho břišní svaly.

Pak toho najednou nechala a řekla: „Je to všechno podvod. Nic takového jako Zábava v římském stylu neexistuje.“

Zvedl se na loktech.

„Když neexistuje, tak co budeme dělat?“

„Sex. Ale určitě jiný, než na jaký jsi zvyklý.“

Bez jakékoliv výzvy na něj najednou nasedla. Z počátku se nedělo nic mimořádného, ale pak najednou Adrian ucítil takové sevření, že překvapením otevřel ústa.

„Bože, jak to děláš?“

„Mlč a dávej pozor.“

Přestala pohybovat pánví, a Adrian přesto cítil, jak ho dráždí takovými stahy, jako kdyby se rytmicky pohybovala. Znovu se zvedl, aby viděl, zda se svaly na jejích stehnech nějak pohnou, ale nic nepozoroval.

„Tohle je etiopské milování,“ řekla mu. „Tohle jsi u žádné z těch prodejných chudinek nezažil, co? Kdysi se v Etiopii otrokyně, které něco takového uměly, prodávaly za velké peníze. Ty k tomu přijdeš skoro zadarmo, když se to tak vezme. Jenom ti musí přijít líto, že už nikdy nic takového nezažiješ. Protože takových je nás tady v Evropě jen pár. A já jsem nejlepší.“

Mluvila stejně nevzrušeně, jako kdyby mu vysvětlovala ekonomické ukazatele nebo soustavu prvků. Její lůno však dokázalo pracovat takovým způsobem, jako kdyby byla na vrcholu vášně. Pak se však stalo ještě něco mnohem mysterióznějšího. Cítil, že když se už blížil k vyvrcholení, což bylo tentokrát nezvykle brzo, žena mu v tom jakýmsi dalším sevřením brání. Pociťoval velký nával energie, která chtěla explodovat, ale tím, kdo všechno ovládal, nebyl on, ale ona. Koupil si ji, ale vládcem aktu byla ona a nemohl s tím nic dělat. Bylo to příjemné a vzrušující, ale skončit nemohl. Ne proto, že by na to ještě nebyl připraven, ale protože ona to nedovolila. Připadal si jako sud střelného prachu, který chce vybuchnout, ale stále mu někdo odebírá kyslík a on jenom hoří velkým plamenem. Viděl, že ho pozorně sleduje a podle toho, co na něm vidí, přizpůsobuje svoji strategii. Když se chtěl trochu pohnout, zatlačila ho dlaněmi zpět a stehny sevřela jeho boky. Stehna měla štíhlá a svalnatá, hýždě pevné.

Pak, když zřejmě usoudila, že nadešel vhodný čas, mu dovolila dospět k vyvrcholení. Potom se položila na něj a on mohl její tělo cítit od špiček prstů na nohou přes stehna, pánev, hruď až po ústa, ramena, zápěstí, prostě měl pocit, že je jí celý pokrytý, a přitom mu připadala příjemná a hebká jako drahá přikrývka. Teprve potom se položila vedle něj.

Několik minut tak odpočívali, když vstala a došla ke stolu. Nalila dvě sklenice vína a jednu mu podala.

„Vypij polovinu naráz,“ přikázala mu.

Sotva to udělal, jeho tělem prošel příjemný hřejivý plamen a odezníval jen velmi pomalu.

„Tvůj čas pomalu končí,“ upozornila ho.

„Mohu si tě ještě zavolat?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tuto službu neposkytujeme příliš často. Možná až zase někdy přijedeš do města. Nevím, kdo jsi, asi musíš být pověstný jako znalec, že to dohodili mně. Je to jako když vinař dá příchozímu jedno ze svých nejlepších vín, ale nebude to opakovat.“

„Aspoň mi řekni, kde ses tohle naučila?“

„Aby to pochytil ještě někdo jiný? Kdyby to šlo tak snadno, řekla bych ti to. Až bude desetina žen na zemi umět tohle_,_ přestanou války, protože muži nebudou opouštět stany, domy, paláce a nevěnují žádnou chvilku ničemu jinému. Jenomže se to nikdy nenaučí. Protože pohyb svalů tam dole je jen myšlenkou vyslanou z hlavy. Jenomže v kolika hlavách jsou nějaké myšlenky?“

Rychle se osprchovala, oblékla a odešla.

Navečer se venku trochu ochladilo. Protože se Bianca neozývala a on ji nechtěl sám od sebe vyhledávat, vzal si do postele balík knih, které Eminence stačila během svého plodného života sepsat. Opět si nalil plnou sklenku a věnoval tichou vzpomínku všem pijákům mléka. Pak se dal do čtení.

Poměrně rychle se vypořádal s jedním z děl, které neslo pečeť kardinálova konvertitského mládí. Kniha dokazovala boží existenci. Měla asi dvanáct dlouhých kapitol a každá z nich byla věnována detailnímu rozboru jednoho ze zdrcujících argumentů, pod kterým – aspoň podle představ mladého klerika – měla klesnout duše ateistova či agnostikova v prach a spatřit Prvního Hybatele. Logika vyvozování byla nesmírně přísná a již po přečtení třetí kapitoly Adrian boží existenci z důvodu časové úspory pro jistotu teoreticky uznal a přešel k dalším knihám.

Zajímavá byla autobiografie, ve které kardinál popisoval svoji cestu k obrácení. Nejlepší pasáže pocházely z doby bezbožného mládí. Pole sám sebe mnoho nešetřil. Popisoval studentské večírky, nikdy nekončící alkoholové opojení přerušované pouze flirtováním s dívkami všech vyznání i bez vyznání. O osudové lásce zmíněné Bernardem tu sice nebylo nic, ale mohlo se to skrývat kdesi v obecném líčení nebo možná pod nějakým jiným kódem, třeba jako duchovní krize. Pokud jde o strukturu, nepřinášela kniha nic nového, protože byla vystavěna tak, jak knihy konvertitů bývají.

Po vylíčení dětství, naštěstí potěšitelně stručném, následovalo tápání mládí proložené líčením intelektuálních zážitků. Adrian se tak dověděl, co všechno budoucí kardinál četl a co si o tom myslel. Kniha pokračovala líčením duchovní krize, ze které hledal hrdina únik v alkoholu a blíže nepopsaných „dobrodružstvích romantické povahy“. Ačkoli by čtenáře právě ona dobrodružství zajímala, autor o nich nic bližšího neprozradil. A pak už jen obrácení, přestup ke katolické církvi, rozbor myšlenek všelijakých teologů posledních pěti století, ba i starších. Biografie končila ještě předtím, než se Pole stal biskupem, zřejmě proto, že pak už by bylo ošemetné toho na sebe mnoho prozrazovat.

Pokud tedy Adrian hledal v této knize psychologickou odpověď na to, jestli se Pole mohl dopustit vraždy, mnoho se toho nedověděl. Poslední události v knize popisované se odehrály zhruba před dvaceti lety, což nebylo pro berlínskou událost nijak relevantní. Adrian mohl pouze z textu rekonstruovat značné zaujetí vlastní osobou, dále stopy těžko – byť rafinovaně – potlačované skepse, pokud jde o církevní poměry. Pomocí bleskové obsahové analýzy Adrian odhalil, že ze všech postav, ke kterým se pojí nějaké pozitivní přívlastky, je jich z okruhu církve pouze pár, všichni ostatní pocházejí z bezbožných kruhů univerzit, literárních salonů, a dokonce i politiky, což bylo na pováženou.

Adrian tedy sáhl po románu starém přibližně deset let. Byl to příběh mladíka, který prodělával osobní krizi a dostal se až na samé dno. Čtenář se uvelebil v posteli a byl odhodlán si vychutnat ono dno ze všech jeho slibných aspektů. Místo toho však zazvonil telefon.

Byla to Zuzana. Nikdo jiný by se neodvážil mu volat v tak pozdní hodinu. Bývalá manželka mu ovšem volala zcela bez ohledu na časová pásma, na vhodnost i nevhodnost. Působilo jí to mimořádné potěšení. Adrian tu ženu dokonce podezíral, že jiný smysl života už ani nemá.

„Doufám, že tě ruším. A doufám, že tam nejsi sám, abych tě rušila dvojnásob.“

„Otravuješ mě asi tak desateronásobně,“ řekl. „Jsem teď obklopen svými milenkami a opravdu mi vadí, že mně lezeš do postele,“ odsekával slabiku za slabikou a podíval se na hromadu kardinálových knih, které se povalovaly po lůžku.

„Nevěřím ti ani slovo. Zřejmě ti už došla hotovost, takže sis nemohl koupit žádnou z těch ubožaček, které ti dělají zástrčku na jednu noc. Kdybys totiž neměl prachy, nevěnovaly by ti ani vteřinu svého pohledu. Leda by chtěly vidět někoho, kdo klesl ještě hlouběji než ony samy. Jenomže ani ta nejtrapnější prostitutka se neprodává tak, jako to děláš ty.“

„To je zajímavá myšlenka,“ řekl. „To je citát z nějakého ženského časopisu? Nebo ti to poradil tvůj porozvodový terapeut? Kolik si za to naúčtoval? To určitě nebude zadarmo, takový skvělý bonmot. A jak se daří dceři? Ještě se ti nepodařilo jí zcela otrávit život agitkami o zlých mužích, kteří šlapou po štěstí všemu, co nemá penis?“

„Zlí? Takové velikosti jsi nikdy nedosáhl. Já s ní raději mluvím o ubohosti. A to nikoli ubohosti mužské obecně, ale speciálně o tvojí. Protože jsou na světě muži, kteří ubozí nejsou. Ona na to jednou přijde a potom by moje slova nezněla věrohodně. Proto je lepší, když budu tupit pouze tvoji světlou památku. A také jí vykládám o tom, jak je strašné, když muži za peníze využívají slabých žen a kupují si jejich tělo. Tělo ženy, která je určitě obětí mezinárodního organizovaného zločinu, má závislost na drogách, je v zajetí neřešitelné sociální situace a musí se tímto ponižujícím způsobem živit jen proto, že jinak by umřela hlady.“

Adrian se nespokojeně zavrtěl.

„Dnes nemusí nikdo umřít hlady. Jenom ti, kteří jsou tak plní vzteku, že si svými jedovatými slinami otráví každé sousto, které spolknou. Chtěla jsi mi říci ještě něco věcného, nebo se mohu konečně věnovat svým milenkám?“

„Žádné tam nemáš,“ zavřískla. „Protože kdybys tam nějaké měl, nikdy by ti netrpěly tak dlouhý telefonát. Jsi tam sám a nic jiného si nezasloužíš. Tak také ostatně jednou skončíš, jako opuštěný pes, protože opravdové vztahy nesneseš. Chcípneš jako mrcha někde na hnojišti a bude to tak správné.“

Pak se nadechla a on se pokusil jí skočit do řeči a hovor ukončit, jenomže její nádech byl rychlejší než jeho.

„Poslední dobou se hodně zajímám o náboženství. A víš proč? Protože až se dozvím s jistotou, že peklo skutečně existuje, budu nejšťastnější žena na světě. Pak totiž budu vědět, že v něm skončíš, a to se stane mým největším zadostiučiněním. Víc vlastně už od života ani nežádám.“ Ještě chtěla něco dodat, zřejmě nějakou poznámku, která by její řečnické dílo korunovala, ale už to nestihla.

„Tyhle hovory přes oceán musí stát spoustu peněz,“ řekl. „Možná bude v tvém vlastním zájmu, když to ukončíme.“ Aniž by čekal na odezvu, položil sluchátko na peřinu, a když se ozval přerušovaný tón, pomalu je položil. Odladil potom zvonek, aby neslyšel, kdyby Zuzana vytočila jeho číslo ještě jednou, a vrátil se k četbě. Znovu zalistoval v románu popisujícím cestu mladíka na životní dno. Dno bylo pojato přesně tak, jak si mladíci ze slušných rodin představují zvrhlý životní styl. V podstatě šlo pouze o alkohol a promiskuitu, ještě navíc poměrně mírnou. Adrian by za povážlivý stav považoval číslo o řád vyšší a to ještě kdoví jestli. Byla to asi taková „dekadence“, jakou mají na mysli katoličtí konvertité, když s přivřenýma očima říkají: „Kdybyste jen věděli, jaký život jsem kdysi vedl!“ Kdyby se o tom však skutečně rozhovořili, mnoho by se posluchači nedověděli. Nejspíš jen pár souloží, pravděpodobně jen s jednou nebo maximálně se dvěma partnerkami. Nadto nějaká ta sklenička a to by bylo asi tak všechno. V prostředí, kde všichni mohli o nějakých podobných „zvrhlostech“ pouze snít, by to snad mohlo vyvolat jakýsi dojem, u osoby světem protřelé však sotva.

Adrian listoval rukopisem a těšil se na to, až nastane ono morální dno, a ono pořád nic nepřicházelo. Pak z ničeho nic přišlo obrácení, aniž měl čtenář pocit, že peklo už pootevřelo své brány. Oč méně se hříšník stačil provinit, o to více potom rozjímal o hřebech, které přibily Krista na kříž, na čemž se mladý zvrhlík svými přečiny zřejmě nějak metafyzicky podílel, jenom čtenáři nebylo moc jasné jak. „Co hřích, to úder do Spasitelovy tváře,“ meditovala literární postava. Přesně ve stylu komerčních scénářů ještě před závěrem přišla duchovní krize hlavního hrdiny, která spočívala v tom, že dotyčný málem zhřešil s jistou zdravotní sestrou. Odolal však, protože si včas uvědomil pomíjivost všech věcí, a zdravotní sestru odvrhnul, takže ona plakala, což hrdinu nijak nedojalo atd.

Adrian zalitoval, že se ten večer nevěnoval raději jiným rozkoším. Klíč k berlínské události mu tyto knihy neposkytly zatím žádný.

Další kardinálův román byl v podstatě kopií předchozího, takže na zmapování díla potřeboval Adrian asi sedmnáct minut. Kniha o konvertitovi zřejmě slavila úspěch a nakladatel se dožadoval další, kterou Eminence – buď z povinnosti, nebo z touhy po slávě – promptně vyrobila.

Teprve poslední knížečka naplnila poněkud Adrianovy touhy. Byl to příběh dalšího mladého muže, který nebyl konvertitou, ale pouze tradičním katolíkem. Žil ve slumu jakéhosi jihoamerického města a jeho jedinou šancí, jak uniknout z jedovatých výparů místních brlohů, bylo odebrat se do biskupského města studovat teologii. Mladík tak poměrně racionálně učinil a ve městě se mu odkryl nejen svět božských tajemství v učebnicích dogmatiky, ale také nebývalá nabídka rozkoší, jaké jen městské ulice mohou nabídnout. Chlapec, který do této doby poznal pouze baráky z vlnitého plechu, písně vyluzované u ohňů zapálených v uličkách mezi chudinskými barabiznami za doprovodu otlučených kytar, spatřil náhle lesk velkého světa. Neopustil sice kněžský seminář, ale oddával se neřestem během vycházek do města. Pak se zase navracel zpět a s nekající se duší přijímal Tělo Páně, takže jeho smrtelné hříchy se kumulovaly ze dne na den. Kromě toho, pokud se zrovna nemohl dopouštět odporných hříchů s ženami, dopouštěl se neméně odporných hříchů sám se sebou. Hoch – jmenoval se Diego – byl sice i nadále věřícím, ale takového toho jihoamerického typu, který dovede pospojovat věci pro mysl Evropana nespojitelné. Víru v místní božstva i božstva vzdálená, víru v eucharistii i požívání šamanských nápojů uvádějících adepta do světa „oddělené skutečnosti“, rytířskou oddanost prostitutce i Madoně. Tyto protiklady dokázal skloubit třeba během jediného dne.

Kniha nebyla příliš dlouhá, takže se Adrian poměrně brzo dostal k jádru věci. Během jakési spletité situace v nevěstinci zabije Diego prostitutku. Není to žádný promyšlený zločin, dojde k tomu spíše nešťastnou náhodou. Diego se s ní pomiluje, načež chce zaplatit. Zjistí ale, že s sebou nemá potřebnou hotovost. Chce se s dívkou domluvit, ta je však svým původem primitivní venkovanka. Když neuvidí bankovky příslušných barev, nebude spokojena. Hrozí tedy Diegovi, že pokud nezaplatí, zavolá mamá, nebo dokonce policii. Nejen to, začíná se dokonce natahovat po telefonu, který je schovaný pod postelí, zřejmě pro všechny případy. Mladík jí sluchátko vytrhne z ruky a udeří přístrojem o stěnu, takže aparát pozbude funkčnosti. Prostitutka začne nezřízeně ječet. Tato pasáž patřila k nejlepším scénám románu, jak musel sám Adrian přiznat. Měla takovou dynamiku, že se čtenáři vnucovala myšlenka, že se autor musel podobné scény sám účastnit jako aktér, nebo si ji aspoň velmi živě představovat. Ani jedno nesvědčilo ve spisovatelův prospěch, tedy morální.

Když se Diego pokouší prostitutku umlčet, chytne ji za hrdlo a zacpe jí ústa dlaní. Jednou se jí podaří vytrhnout se, ale hned je znova chycena, takže její další výkřik trvá jen tak dlouho, aby byl zaměnitelný s předstíranou milostnou rozkoší. Diegovi prolétne hlavou, co by se stalo, kdyby byl odhalen. Vyloučili by ho ze semináře, musel by se vrátit do slumu, navíc s hanbou, takže by byl vyvrženec mezi vyvrženci jako v nejnižším kruhu pekla. Nebo by se protloukal ulicemi velkého města jako ztracenec, který bude žebrat u metropolitního nádraží o několik kusů chleba. Zatímco když tahle děvka své lži nevykřičí, stane se váženým knězem, protože pokud nebude pít a nebude dávat příliš okázale na odiv svůj majetek a své souložnice, bude vždy ještě patřit k těm lepším, a tedy se může stát kanovníkem a jednou snad i biskupem.

Zatímco mu rychlostí světla letěly hlavou takové myšlenky, děvka se pokoušela vymanit ze sevření a on ji tiskl stále více, až se stalo nevyhnutelné, prostě ji uškrtil. Uškrtit někoho v afektu není totéž jako po někom vystřelit nebo mu dát bombu pod postel. Přechod od života ke smrti je příliš pozvolný, takže je tu hned zločin.

Zbytek románu měl poměrně rychlý spád a bylo to trochu jako opsané z Dostojevského. Diego uprchl z nevěstince a jeho zločin se podařilo zamaskovat. Pak se však dostával na stále šikmější plochu, jejíž sklon už Adrian stačil sledovat pouze rámcově, protože byl unaven a chtěl román dočíst ještě před usnutím. Objevil se kdosi, kdo Diega podezíral. Mladý kněz ho přímo nezabil, ale když se dotyčný – mestic, který cosi zahlédl oknem nevěstince – zranil při autonehodě, nezavolal Diego doktora dostatečně rychle.

Adrian neměl trpělivost sledovat všechny dějové linie románu a už vůbec se mu nechtělo věnovat pozornost všem psychologickým úvahám a vnitřním monologům, které mladý kněz vedl. Byly jistě velmi hluboké, ale zabraly příliš mnoho stran, takže je z praktických důvodů přeskočil. Zřejmě šlo o to, že každý z knězových zločinů měl nějakého přímého nebo nepřímého svědka, kterého bylo třeba odstranit či jinak umlčet. Hříchy se tak množily neuvěřitelnou rychlostí. Adrian žasl, kolika způsoby si kněžská mysl dovede představit zneživotnění protivníka, a přičítal to vlivu pravidelné četby Starého zákona. Pokud nebyl kardinál Pole přímo vrahem, jistě o vraždách a jejich motivech něco věděl, přinejmenším se tím tématem podrobně zabýval.

Diego volně přecházel od vraždění nepohodlných svědků k meditacím o tom, jak je jeho duše temná až černá atd., což mu zabralo hodně času, přinejmenším do příští vraždy.

Poslední myšlenky přešly Adrianovi volně v sen, ve kterém kardinál stál před spoutaným Adrianem a v ruce držel pohrabáč rozžhavený nad plamenem krbu do barvy podobné odstínu sutany Jeho Eminence. Kardinál říkal: „Neberte si to osobně.“ Pak naštěstí přišla fáze spánku beze snů, přerušil ji pouze výjev, v němž se Bianca Jane, nahá do půli těla, nakláněla nad Adrianem a on se marně pokoušel rty zachytit její prsní bradavku. Snová Bianca se mu proto smála.

Následující den pokračoval sérií únavných referátů pronesených spisovateli z méně významných zemí. Oč méně slavní byli ti muži (žádná žena) a oč méně se vědělo o podivných krajinách, odkud pocházeli, o to více se pokoušeli vnést do svého projevu jakési vysoké mravní poselství. Autoři ze zemí bohatších a poklidnějších, jako byla třeba Adrianova, byli každým dalším pokusem o apel na všeobjímající hodnoty znuděni, ale nemohli to dát najevo. Adrian uvažoval, zda je správné, aby se nudil při řeči starce, který byl v nějaké africké zemi celkem třikrát za své smýšlení uvězněn, dohromady po dvacet osm let.

„Možná,“ říkal potom prezidentovi světového PEN klubu během přestávky u baru, „že hrůza těchto nových totalitních režimů je v tom, že i své oběti nechávají zahalit do pláště nudy.“ Prezident se hlučně vysmrkal, vyklopil do sebe whisku a poznamenal: „Kdybyste seděl třicet let ve vězení, také byste pozbyl lehké intelektuální hravosti, která si užívá pestrosti světa jako motýl přelétající z květu na květ. Tím spíš, že po letech v šedé betonové kobce se prý lidé stávají často barvoslepými. Aspoň ti, co přežijí.“

„V tom s vámi mohu jen souhlasit,“ připustil autor, který bloudil zrakem po osazenstvu baru, zda tu neuvidí Biancu Jane, ale nebylo po ní ani památky. Jediným světlým bodem dne tak zatím zůstal oběd.

Siesta nestála za mnoho. Adrian se pokoušel rekapitulovat, co všechno o vraždě sekretáře Bernarda ví, ale zdálo se toho být žalostně málo. Motiv? Podle toho, co říkal sám Bernard, šlo o odstranění svědka. Kdo na tom mohl mít zájem? Vrah, samozřejmě. Jenomže kdo jím byl? Podezřelí jsou tři, mohl to být kdokoliv z nich, i když největší podezření padá na kardinála. Jenomže to by bylo příliš jednoduché. V jeho neprospěch mluví, že prostředí dobře znal. Ale i ostatní dva podezřelí byli ve městě přítomni.

Vstal z lůžka, oblékl se a vydal se do města.

Došel až ke kardinálovu paláci. Vrátným tu byl stařičký fráter. Jeho hábit byl natolik omšelý – byť čistý –, že Adrian nemohl řádovou příslušnost mužíka identifikovat. Pokoušel se na mnicha zapůsobit tím, že je – stejně jako Jeho Eminence – spisovatel a že se dokonce s kardinálem zná, což ostatně nedalo mnoho práce, protože mužík byl stále ještě čilé mysli a Adriana si pamatoval z jeho poslední návštěvy v paláci.

„Poslyšte, jak se to vlastně mohlo stát? Je možné, že by někdo pronikl k sekretáři a nikdo by si toho nevšiml?“

„Co by to nebylo možný,“ zaskřehotal vrátný.

„Jste tu přece vy, takže byste ho musel vidět.“

„Já jsem normální člověk a chodím normálně spát. Podle pravidel našeho řádu musím uléhat o půl deváté.“

Adrian se při té představě otřásl, protože si logicky odvodil, že mniši musejí vstávat kolem čtvrté. I přes relativně vlahá římská jitra to nebylo jistě nic příjemného.

„Takže jste nic neviděl,“ řekl zklamaně.

„To jsem neřekl,“ zaskřípal mnichův hlas. „Já jsem v noci vstával na jednu z modliteb. Muselo to být kolem třetí. Měl jsem pocit, že někdo jde po nádvoří paláce, tak jsem se podíval z okna ven. Docela dobře jsem viděl, jak přes prostranství někdo jde, a rozeznal jsem, že je to jeptiška.“

„Některá z personálu?“

„Ale ne, kardinál tu má pouze služebnictvo, žádné řádové sestry. On tvrdí, že muži lépe vaří a vůbec že žena je v domě zbytečná, pokud zrovna nejde o úklid. Jsou tu služebné, ale to jsou ženy z dobrých římských rodin. Například ženy z rodiny Oggi tu slouží už skoro tři staletí. Je to vlastně taková dynastie služebnictva, skoro něco jako šlechta.“

„Kam šla ta jeptiška?“ skočil mu Adrian rychle do řeči.

„Nevím to přesně,“ pokrčil mnich rameny. „Ale zdálo se, že mířila do jednoho z vnitřních vchodů, které vedou z nádvoří do chodeb. Jsou tu celkem tři, čtvrtý jsou vrata do bývalé stáje pro koně, dnes jsou tam kardinálovy vozy. Nejspíš šla skutečně za otcem Bernardem, protože vchod nejbližší k jeho schodišti byl právě v tu stranu.“

„Myslíte, že se dá určit, k jakému řádu patří?“

Mnich si skoro opovržlivě odfrknul. „Copak vy nevíte, že rozeznat od sebe podle hábitu jednotlivé ženské řehole je skoro nemožné? Jak chcete poznat, jestli sestra patří k řádu Panen Nejsvětějšího Srdce Páně nebo Sester Božského Srdce Ježíšova či snad Sester Trojnásobně Hořkého Umučení Božího Syna? Rozdíly v hábitech jsou v tom, jestli je škapulíř toho nebo onoho odstínu nebo zda je závoj o jeden a půl centimetru kratší nebo delší. Nikdo se v tom nevyzná a takhle v noci vám to nikdo nepoví. Hledat jeptišku, navíc v Římě, to je horší než poznat mezi medúzami v moři tu, kterou jste na pláži viděl loni.“

„Smůla,“ řekl si Adrian sám pro sebe.

„Možná byste měl hledat sestru, která má hrb,“ prohodil stařík.

„Proč? Měla ho snad?“

„To bych řek!“ zavýskl skoro radostně vrátný. „Takový se hned tak nevidí. Nejdřív jsem myslel, že ten člověk na zádech nese malý batůžek, pak jsem viděl tu schoulenou postavu a bylo mi jasné, že je to spíše jedna z těch nešťastnic z lepších rodin, o kterých si rodiče řekli, že ji nikdy nevdají, ale pro církev je pořád ještě dost dobrá. Jedna pochroumaná existence navíc – to podle nich už církev dorazit nemůže. Takže šup s ní do kláštera, ať je tak nějak užitečná a hlavně není moc vidět.“

„Proč by měla být z lepší rodiny?“

Pokrčil rameny. „Jen tak mě to napadlo. Prostě jsem viděl, že má na rukou rukavice. Sestry většinou nenosí rukavice, ale některé – a většinou to bývají různé šlechtičny – si je berou. Jak já říkám, pokoru už dnes člověk nikde nenalezne.“

„To máte asi pravdu,“ řekl Adrian. „Ale podle hrbu a rukavic ji asi stejně nemohu nalézt. Kolik ženských klášterů může být v Římě?“

„Jestli máte rok volna, můžete je začít obcházet,“ posmíval se mnich. „Takový zážitek bych vám však nepřál.“

„Do obličeje jste jí neviděl?“

„Viděl. Jenomže všechny jeptišky vypadají stejně. Ať je jim dvacet, nebo šedesát. Tatáž bílá tvář. Pokud nevidíte ženě na vlasy a přes hábit nepoznáte tvar těla, není co řešit.“

Adriana taková výpověď z úst starého mnicha trochu překvapila, ale nechal si své mínění pro sebe.

„Jste ve službách kardinála už dlouho?“ zeptal se nakonec, aby nějak prolomil ticho.

„Od té doby, co je Eminence v Římě,“ odvětil mnich. „To ale neznamená, že bych nesledoval jeho dráhu už poměrně dlouho. Víte třeba, že kardinál psal kdysi divadelní hry?“

„O románech jsem slyšel,“ přiznal Adrian, „ale o hrách nic nevím.“

„Nejenže je psal, on v nich zamlada dokonce i hrál. Asi proto se zřejmě nikdy nestane papežem. Bývali papežové, co hráli divadlo, třeba jeden v minulém století, ale většinou všichni v Římě sdílejí názor, jaký měl na herce svatý Jan Zlatoústý. Prostě v nich vidí jen to nejhorší. Osobně vám mohu doporučit, abyste si přečetl hru Tajnosti kláštera.“

„Název zní slibně.“

„Ta hra není tak zajímavá jako její název. Ale rozhodně se na ni podívejte. Najdete ji ve Vatikánské knihovně. To oddělení má na starosti monsignore Foggi. Mohl by vám vyjít vstříc.“

Adrian se pomalu chystal rozloučit, když tu ho něco napadlo.

„Můžete mi říci, proč se člověk jako vy, mnich, zabývá divadelními hrami a dělá zároveň vrátného?“

„Och, to je docela prosté,“ pravil mužík v hábitu. „Již v mládí jsem učinil předsevzetí, že se v životě nikdy ničím nestanu. Toto předsevzetí jsem důsledně dodržel. Když mi nabídli možnost stát se strážcem kardinálových vrat, hned jsem na to přistoupil. Mnozí moji spolubratři nyní trpí na univerzitách, jsou pronásledováni nutností chrlit nové a nové články o zbytečných dílčích problémech, které vůbec nikoho nezajímají, a otravovat se se studenty, kteří jsou tím hloupější, čím déle univerzitu navštěvují, až jsou z nich před promocí přihlouplé trosky. A já? Já si sedím ve své vrátnici, obsluhuji těch několik hostů, kteří sem za den přijdou, a nemám nic jiného na práci než nořit se do říše intelektuálního ducha. Představte si to: žádné poznámkové aparáty, žádné přednášky a žádní protivní studenti. Jenom knihy, po obědě siesta a ke sklence vína spisy klasiků.“

„Mnišský život má něco do sebe,“ připustil Adrian.

„Pouze život moudrých mnichů. Jsou i mniši hloupí a před takovými vás musím varovat.“

„A co kardinál, ten je chytrý?“

„Ó, ten je velmi chytrý,“ zvolal stařík a smál se u toho, jako kdyby chválil vysvědčení vlastního syna. „Je a vždycky byl.“

„Poslední dobou ho však provázejí všelijaké nepříjemnosti,“ zkoušel to Adrian dál.

„Pokud myslíte ty dvě vraždy,“ pokrčil mnich rameny, „není to v Římě poprvé ani naposled. Je to pochopitelně nepříjemnost. V každém případě kandidátům na příštího papeže moc neprospívá, když je kolem nich příliš mnoho mrtvol. Nic se nesmí přehánět.“

„Ale vy sám nevěříte tomu, že by byla Jeho Eminence schopna něčeho nepatřičného?“

„Myslíte třeba zamordovat svého bližního? Lidská duše v sobě skrývá mnohá tajemství. Víte, já jsem znal jednoho klášterního kuchaře, takový dobrák to byl, v jednom klášteře v Pavii, a ten otrávil opata a ještě se k tomu hrdě hlásil. Osobně jsem ho znal, jinak to byl takový zdravý selský synek. Když se ho pak ptali, proč to udělal, řekl jenom, že mu ten chlap už lezl na nervy. Nikdy se nic víc nedozvěděli. Vždyť vy sám o vraždách píšete, tak to musíte vědět, jak je to s lidmi složité.“

„Vy mě znáte?“ podivil se Adrian.

„Vrátní znají autory detektivek,“ pokrčil rameny mnich. „Kdybych vás neznal z vašich knih, asi bych vám toho tolik nepovídal. Kdo píše detektivky, uvažuje o pravdě a spravedlnosti. Poslání autora detektivky se blíží službě kněze.“

„To jste řekl skutečně hezky,“ zaradoval se Adrian. „To si musím někam poznamenat.“

Rozloučili se s takovým pocitem vzájemnosti, jako kdyby patřili k témuž tajnému bratrstvu.

Druhého dne došel Adrian ke knihovně pěšky. Už před portálem mohutné budovy si říkal, že je zřejmě stejně na špatné adrese a že tato stopa s určitostí nikam nepovede.

Dům byl položen kousek od Andělského hradu a jeho vnější vzhled napovídal, že pokud se v jeho síních a sklepeních skrývají nějaká tajemství, budou to spíše kompromitující materiály z dob Borgiů, než že by zde bylo možno nalézt něco podstatného k vyřešení vraždy v jednadvacátém století. Protože však chtěl učinit systému svého pátrání zadost a odstranit aspoň jedno bílé místo, odhodlaně vstoupil.

Stařec u vchodu mu věnoval pohled spíše nepřátelský než plný křesťanské lásky. Poprvé po dlouhé době musel Adrian ručně vyplňovat papírové formuláře. Protože předepsané kolonky byly označeny italsky a on italsky neuměl, psal do nich údaje podle toho, jak odhadl smysl otázky, a veden tím, co ho právě napadlo. Jako účel své návštěvy této pobočky Vatikánské knihovny uvedl „literární bádání“. Teprve doporučující dopis monsignora Foggiho, kterého Adrian nikdy neviděl, ale kterého znal prezident PENu a dopis z něj během několika hodin vymohl, pootevřel poněkud srdce strážce knihovny.

Stařík poté Adriana předal do péče mladíkovi ve vytahané černé klerice, zřejmě studentu teologie na prázdninové praxi nebo snad novici nějakého řádu. Ten odváděl Adriana po dlouhém točitém schodišti kamsi do hlubin.

„Opravdu nemáte centrální evidenci knih na počítači?“ ověřoval si ještě jednou, co se před chvílí dozvěděl od vrátného a zřejmě výlučného strážce těchto míst.

„Ne,“ řekl skoro hrdě mladík. „Všechnu evidenci máme na papírových kartičkách. Tak to nařídil kardinál státní sekretář a zřejmě se tak stalo na pokyn samotné Jeho Svatosti.“

„Ale to je velmi nepraktické,“ protestoval spisovatel. „Něco najít v takové hromadě papírků musí trvat celou věčnost!“

Potom se trochu zastyděl, protože v přítomnosti duchovního, i když to byl takovýto nezralý mladík, mu slovo věčnost z vlastních ateistických úst připadalo jaksi nepatřičné. Všechno kolem něj vypadalo jako přímo naprogramováno na věčnost, mohutnými stěnami počínaje a prošlapaným kamenným schodištěm konče. Uvědomil si, že v těchto zdech lidé po týchž schodech sestupovali již nejméně čtyři nebo spíše pět či šest století, a vedle toho všeho působila představa počítače jaksi bizarně.

„Dějiny prokázaly,“ řekl mladík, „že křehký papír je nakonec tím nejtrvanlivějším nosičem. Vzdoruje někdy dokonce i ohni, pokud jsou k sobě stránky svazku pevně přitisknuty. Magnetické pole nemůže popsaný papír nijak narušit, nic nemůžete omylem smazat, nemusíte si kupovat nové a nové verze techniky, abyste si mohl přečíst to, co jste před několika lety sám napsal. Svatý otec se zřejmě domnívá, že pokud má nějaký text takovou hodnotu, že se vyplatí ho uchovávat, je lepší mít vždycky jeho papírovou verzi.“

„Cožpak vy nemáte vůbec nic na počítači?“ podivil se Adrian.

„To pochopitelně máme,“ usmál se shovívavě mladík v sutaně. „Jenomže ty skutečně důležité věci musíme mít vždycky vytištěné a uchované ve spolehlivých sklepních prostorách. Právě jdeme do jedné takové knihovny, která je přibližně čtyřicet metrů pod zemí. V dobách papeže Julia II. zde byl zřízen tajný archiv a od té doby už tyto zdi důležité texty nikdy neopustily. Když si představíte, že mnoho knih sem bylo přineseno ještě v dobách pontifikátu renesančních papežů a od té doby nespatřily světlo světa, pociťujete cosi jako úctu.“

Bylo jasné, že mladík tuto knihovnu miluje, a nebylo vyloučeno, že jí chce možná zasvětit i zbytek života. Adrian se pokoušel odhadnout, nakolik pobyt v temných prostorách může mladíkův život ukrátit, ale pak si řekl, že v barech, kde značná část jeho současníků tráví neméně času, také není zrovna mnoho světla.

„Můžete mi prozradit,“ zkusil to nakonec, „proč jsou divadelní hry Jeho Eminence kardinála Pola umístěny zrovna tady? Mohly by být přece v nějaké normální knihovně?“

Mladík se zatvářil nechápavě. „Tady přece je normální knihovna.“

„Myslel jsem v nějaké – jak bych to tak řekl – méně církevní.“

„Méně církevní?“ Mladíkův úžas dostupoval vrcholu. „V církevním státě jiné knihovny než církevní přece nejsou. A navíc, je to přece kardinálův text, co hledáte. Proč by neměl být v církevní knihovně?“

Na to neměl Adrian co namítnout. Logika argumentu byla průzračná.

„Tak jsme tady,“ pravil klerik před dveřmi, které sice byly z mohutných dubových prken, ale bylo na první pohled patrné, že jsou nové. Také kování neneslo žádné stopy rzi. V církevním státě dělali všechno jako postaru, i když to bylo zcela nové. Zaskřípění dveří, když je chlapec v sutaně otvíral, bylo ovšem zcela nefalšované. Za nimi se prostíraly nekonečné řady regálů, takže od vchodu nebylo ani vidět na jejich konec. Celkovému dojmu však přispívalo i tlumené osvětlení. Adrian tu po dlouhé době zase viděl pravé skleněné žárovky. Potlačil touhu mít tento předmět doma, a tak se průvodce ani nezeptal, zda si nemůže jednu na památku vyšroubovat.

Po několika minutách došli konečně k regálu, jehož souřadnice předtím klerik vyhledal v tlusté knize.

„Tady to máte,“ pravil a vyndal z police útlou knížku, jak ostatně divadelní hry už bývají.

„Tajemství kláštera,“ přečetl nahlas z titulního listu. „Ani jsem netušil, že Jeho Eminence píše též o klášterním životě. To si musím někdy přečíst.“

„To určitě udělejte,“ řekl Adrian s nepohnutou tváří.

Osaměl se spiskem u malého stolečku v jednom výklenku. Ač byl několik desítek metrů pod zemí, cítil se docela příjemně. Přičítal to prostředí, které muselo být vhodné k dlouholetému uchovávání knih, a co prospívá knihám, prospívá většinou i člověku.

Začetl se poměrně rychle. Tajemství kláštera bylo jakousi variací na gotický román, zde však převedenou do možností divadla. V zásadě šlo o intriky mnicha, který si usmyslel, že připraví o čest dceru hraběnky de… Hraběnka však úklady prohlédla. Dříve než stačila vyjevit toto morální bahno dceři, mnich ji otrávil číší vína zředěného dokonalým jihoamerickým jedem. Jed způsobil smrt, která byla k nerozeznání od podlehnutí srdeční slabosti, a navíc účinkoval až po několika hodinách, takže zloduch měl dobré alibi. V okamžiku, kdy hraběnka de… vypustila svou šlechetnou duši, předstíral právě hluboce zbožnou účast na nešporách.

Po dokonání tohoto hnusného činu mohl pokračovat ve svých intrikách, což také činil. Kejkle však tentokrát odhalil jistý mladý abbé. I ten byl odstraněn, tentokrát ještě rafinovaněji. V okamžiku, kdy abbé vstupoval do kláštera, aby varoval dívku chystající se právě k mnichovi na zpověď, uvedl zlotřilec do chodu pomocí natažených provázků zařízení, které na abbého shodilo ze stěny starou středověkou zbroj. Ten tedy zahynul pod tíží rytířských krunýřů a poraněn meči a píkami. Zdálo se, že již nic nestojí temnému svůdci v cestě. Adrian předpokládal, že ještě přijde nějaký mord do třetice, protože jinak by byla porušena symetrie díla. Nemýlil se.

Na scéně se objevil mladý šlechtic vikomt de…, kterému trvalo (v jevištním čase) asi pět minut, než přišel všem těm úmrtím na kloub. Mnich se jej rozhodl sprovodit ze světa pomocí včel, kterým jedem potře žihadla. O svém úmyslu vedl poměrně dlouhý jevištní monolog, ve kterém autor hry prokázal určitý smysl pro humor, když nechal mnicha se rouhat narážkami na pilnou včelu, která se vyskytuje ve velikonočním chvalozpěvu Exsultet_._ Protože však byl jeho chtíč silnější než důkladnost v provedení plánu, odsunul vraždu na další den.

Právě ve chvíli, kdy podal zlodušský mnich v klášterní kapli dívce hostii napuštěnou tajemnou látkou, která měla zajistit její povolnost, objevil vikomt deník hraběnky a v něm se seznámil s jejími navýsost oprávněnými podezřeními. Dívku a mnicha nalezl právě v okamžiku, kdy se necudník pokoušel ženu obnažit, aby ji mohl připravit o počestnost. Protože se tak dělo v kapli, byla svatokrádežnost takového počínání ještě zřejmější a odpornější.

Záchrana přišla na poslední chvíli. Vikomt de… probodl mnicha kordem, mnich pronesl několik vět, ve kterých konstatoval svou bídnost, potom – v rozporu s veškerou známou psychologií – projevil určitou lítost nad stylem svého dosavadního života a odebral se na onen svět. Vikomtovu štěstí s mladou dámou již nic nestálo v cestě.

Hra naštěstí nebyla příliš dlouhá a Adrian musel uznat, že děj měl spád. Pouze nebylo jasné, proč někdo měl potřebu dílko tohoto typu sepsat ani proč ho starý vrátný na hru upozorňoval. Adrian tedy listoval spiskem a pokoušel se najít nějaké vodítko. Jeho zrak padl na jeden monolog, o kterém by se dalo říci, že v celém nepříliš hlubokém díle působil skoro shakespearovsky.

Mnich tu říká: „Co je láska nenaplněná? Dítě u cesty pohozené, puklý hrnec hozený na hnojiště, árie zpívaná rybou. Jakou má cenu neopětované vzdychání milence? Jako měďák na dně moře, jako pukavec hozený na zem, jako prosba žebrákova.“

Tím spílání nekončilo, protože záhy mnich obrátil svůj hněv vůči tomu, kdo stojí lásce v cestě. Netřeba podotýkat, že láska v jeho pojetí znamenala především ukojení nízkého chtíče.

Zde byla cílem mnichova výpadu hraběnka de…, která pochopitelně – z jeho perspektivy – druhým bránila v cestě za štěstím, pro mnicha opět zcela totožným se souložením s hraběnčinou dcerou. To vše bylo opět zahaleno do barvitého jazyka.

„Co učiní rytíř lásky a vášně, když narazí na strmou a šedou zeď, která ho odděluje od jeho milované? Nemá snad právo rozbourat ty ztrouchnivělé trámy a studené kameny?“

Šedou zdí byla samozřejmě míněna hraběnka.

„Nemá snad ten, kdo je sužován touhou, právo jít svou cestou ke světlu, které zahlédl? Dýkou a jedem, vypuštěním divoké zvěře, sražením z útesu do pěnících vln rozbouřeného moře, sežehnutím plamenem, jako se spaluje ošklivá můra, tak je třeba naložit s tím, kdo kazí lásku.“

Mnich si v autorově podání vůbec nepoložil otázku, zda ošklivá můra (hraběnka) nemá nakonec pravdu, když chce svou nic netušící dceru chránit před jeho vilností. Zda nemá být láska oboustrannou záležitostí, to ho netrápilo. Proto ještě chvíli pokračoval ve výhružkách, jak s můrou zatočí, přičemž ji ještě několikrát nechal metamorfovat, a tak se hraběnka dále změnila v hada, kterému je třeba rozdrtit hlavu, baziliška, kterého je nutno hodit do ohně, krysu, která vylézá z temných stok své omezené mysli, a tak dále, až nakonec mnich ujistil sám sebe, že je koneckonců morálně oprávněn takové monstrum sprovodit ze světa. Pomocí několika jednoduchých obrazů mnich sám sebe utvrdil v přesvědčení, že je představitelem lásky proti nenávisti a ducha proti omezenosti. Pak následovalo již zmíněné otrávení.

Adrian si nebyl jist, zda takový výčet nenávistných slov je pouze autorovou básnickou licencí, nebo zda se mezi řádky skrývá skutečné účtování s někým, kdo stál budoucímu kardinálovi v cestě.

Použitá slova byla jistě velmi působivá. Byla to řeč někoho, kdo zná nenávist z vlastní zkušenosti. Jenomže každý člověk zná nenávist, malými dětmi počínaje.

Ne, tohle mohlo být nanejvýš poloviční psychologickou indicií, o důkazu nemohlo být ani řeči. Ostatně Adrian sám toho o vraždách napsal tolik, že kdyby to někdo měl brát vážně jen z deseti procent, musel by ho nechat neprodleně zavřít.

Adrian ještě namátkou prolistoval svazek a pak jej vrátil zpět. Pokud to není přímo slepá ulička, tak je to přinejmenším zužující se cesta, o které není jasné, jestli vede správným směrem.

Rozhodl se pro návrat na povrch zemský.

Nikdy nebyl hrdý na svůj orientační smysl, ale tentokrát to vypadalo na skutečný debakl. Několik desítek minut bloudil mezi nekonečnými řadami regálů a dostával se na různá schodiště, točitá z rezavých ocelových plátů i kamenná a prošlapaná, potom zase scházel po jiných točitých schodech do nějakých mezipater a vracel se zpět do míst, kde už byl. Pokud si doma v pohodlí svého malého bytu na pražském Novém Světě četl o knihovnách-labyrintech, bylo to velmi romantické. Když si však uvědomil, že v těchto nehostinných prostorách může každou chvíli zhasnout světlo a on bude čekat potmě až do rána, dostával do levého očního víčka nepravidelný tik. Musel si přiznat, že zabloudil.

Na chvíli se zastavil a pokoušel se v tichu zachytit nějaký hlas, který by mu určil směr k nejbližší lidské bytosti. Toužil v tu chvíli po jakémkoliv člověku stejně žíznivě, jako to činívali humanisté dvacátého století, jenomže nikde nikdo. Pokoušel se také najít nějaký systém v označení regálů s knihami, aby odvodil, v jakém patře nebo mezipatře se může nacházet, jenomže to nebylo nic platné. Měl před sebou prapodivnou změť římských a arabských číslic a písmen psaných latinkou a alfabetou, která zřejmě vznikala po staletí. Místo aby někdo rušil staré systémy značení, ponechával je pravděpodobně v platnosti a pouze je doplňoval o nové znaky. Pro správce knihovny, kteří se v tomto systému pohybovali celý život a předávali si ho z generace na generaci po mnoho pokolení, v tom nebyl žádný problém. Naopak. Jinak pro příchozího zvenčí. Adrian si říkal, že přesně takový je celý církevní stát. Nebere žádný ohled na příchozí odjinud, protože pro něj jsou tím nejcennějším ti uvnitř a ostatní jsou jen podezřelí vetřelci.

Najednou zaslechl v dálce neurčitý zvuk, asi jako když někdo nahlas zaklapne tlustý svazek nebo mu upadne na zem kniha. Rozeběhl se tím směrem. Kdesi před ním, ve skrytu za několika regály, se zablesklo cosi jako fotografický blesk. Pak to zase zmizelo, až se Adrianovi zdálo, že to musel být nějaký klam. Ale pak zahlédl cosi bílého velmi blízko, jen asi tři až čtyři metry od sebe. Cestu mu náhle zastoupila bílá postava. Jestli se někdy Adrian vyděsil k smrti, bylo to v tento okamžik. V první chvíli se domníval, že vidí archanděla, což bylo dost na pováženou. Teprve po dvou vteřinách si uvědomil, že se zpoza regálu vynořila postava v bílé klerice. Ještě jednu vteřinu potřeboval na to, aby zjistil, že málem vrazil do Jeho Svatosti papeže Pia XIII.

„Cvičení těla bývá dobré k máločemu,“ řekl papež. „Cvičení ducha zato bývá dobré ke všemu.“

„Na to nemám co říci, Svatosti,“ vydechl Adrian.

K oběma mužům ihned přiběhlo několik postav, ve kterých spisovatel poznal švýcarskou gardu v civilu. Vypadalo to, že ho zřejmě srazí k zemi nebo nějakým jiným způsobem zneškodní, ale papež učinil rukou odmítavé gesto, které jeho ochránci pravděpodobně uměli číst, takže se stáhli a po dalším pontifikově pohybu zmizeli kdesi za stěnami knih.

„Není úplně prozřetelné toulat se bez předchozího ohlášení v prostorách pod Andělským hradem,“ poznamenal papež.

„Přišel jsem studovat spisy církevních Otců,“ omlouval se Adrian.

Vlastně ani nelžu, uvědomil si.

„Asi jste byl původně v knihovně, jenomže tady jste v archivu Svatého stolce. Už dlouho se pokouším vysvětlit státnímu sekretariátu, že by tyto dvě instituce měly být odděleny. Jenomže myslíte, že má dnes mínění papeže nějakou váhu?“

Adrian patřil mezi ty šťastné povahy, kterým nečinilo potíže přizpůsobit se nečekanému vývoji situace. Náhlé zjevení římského papeže v nějakém sklepě ho mohlo zaskočit pouze na okamžik. Nutno říci, že velekněz sám svým chováním nebudil dojem, že by ho něco mohlo zarazit. Spíše něčím připomínal postaršího ironického úředníka, jehož výraz podřízeným den co den dokazuje až k naprosté otrávenosti, že na jeho slova došlo.

„Za vašeho pontifikátu dospěla papežská moc nad tímto kouskem Itálie za posledních dvě stě let na vrchol,“ namítl spisovatel.

„Vůči té bezmoci, jakou jsme poslední dvě století trpěli, se musí každý žebrák cítit jako mocnář,“ ušklíbl se papež. Adrian si uvědomil, že je asi jeden z mála lidí na světě, kteří viděli papeže ozdobeného touto grimasou.

„Cílem církve přece není moc, ale služba,“ pokusil se o chabou námitku, ale tušil, že před mužem v bílém musí všechny argumenty tát jako sníh na Sahaře.

„Jak jste na to přišel?“ podivil se Pius XIII. Jeho úžas byl nelíčený, asi jako kdyby lékař zjistil, že si ho spletli se zřízencem pohřební služby. „Církev bez moci je církev bezmocná. Církev bezmocná je církev bezcenná. To byste jako spisovatel a liberál měl vědět.“

„Vy mě znáte?“ podivil se Adrian.

„Četl jsem tři vaše knihy. Trpím posledních dvacet let svého života nespavostí, a proto se po nocích pokouším rozptýlit četbou. Znám vaši fotografii z obálek vašich knih. Nedovedete si představit, co to je, probudit se v některou z těch nočních hodin, kdy ani nechcete vědět, co ukazují ručičky hodin, a když tušíte, že do rána zbývá ještě nekonečně času. V papežských palácích je ohromné množství všelijakých starých hodin, které pořád jenom odbíjejí a odbíjejí. Neumíte si představit, jak je to protivné, protože není vůbec možné je aspoň trochu seřídit. Pořád tu něco zvoní a odbíjí. Je to úplná katastrofa. Tak jsem si vždycky představoval peklo. Jako věčnou nespavost. V dobách, kdy jsem býval kardinálem a patriarchou benátským, sešel jsem vždy v noci do své soukromé kaple a tam jsem se modlil. Jenomže víte, co by to znamenalo tady? Musel bych sejít o patro níž, minout několik ozbrojenců švýcarské gardy ověšených vysílačkami a zbraněmi, počítat s tím, že mě neustále bude sledovat několik párů očí. Jak se může normální člověk modlit, když ho pořád někdo okukuje? To je utrpení. Každý chovanec v církevním domově pro nápravu zkažené mládeže má více soukromí než já. Jestli byl někdo někdy vězněm, tak římský papež.“

„No, slyšel jsem o lidech, kteří by si to s vámi asi vyměnili,“ neodpustil si Adrian. Fakt, že zástupce Kristův na zemi patří mezi jeho čtenáře, byl však dostatečným balzámem na duši, a další invektivy si tedy odpustil. „Ale proč čtete zrovna detektivky?“ otázal se.

„Jejich forma je lehká, ale obsah závažný,“ řekl papež. „Detektivka znamená příběh o hříchu a trestu za hřích. Pachatel je totiž na konci vypátrán. Je také oslavou rozumu, protože zločin je odhalen bystrou myslí detektiva. Z následku tu detektiv usuzuje na příčiny. Možná jste někdy četl něco ze svatého Bonaventury. Je cosi jako vestigia Dei, stopy boží, podle kterých je možné odvodit boží existenci.“

„Bůh jako pachatel?“ podivil se Adrian.

„Bůh jako původce,“ pokýval hlavou papež. „Z toho, co je viditelné a nepatrné, se můžeme dostat k tomu, co je neviditelné a významné. Není na světě katoličtější žánr než detektivní povídka nebo román. To samozřejmě nemohu napsat do žádné encykliky, ale vy byste tomu mohl rozumět.“

„Nejsem umělec,“ připustil Adrian skromně, aby tento paján nějak kompenzoval.

„Asi nejste,“ řekl papež. „Ale jste autor. Forma detektivky je poněkud simplicistní, až bych řekl primitivní. Ale není snad forma každé legendy o mučednících primitivní? A Píseň o Rolandovi_?_ Tak dlouho diskutují, zda zatroubit na roh nebo ne a přivolat pomoc, až je nepřátelé všechny samozřejmě pobijí. O církevních hymnech k významným svátkům ani nemluvě. Ale jednoduchost formy neznamená jednoduchost obsahu. Zločin a trest. Je snad nějaké větší téma? Všichni velcí spisovatelé napsali detektivku nebo by tak aspoň učinit měli. Víte, která byla ta první? _Příběh o Zuzaně__._ Na základě rozporných výpovědí byla obviněná osvobozena a viníci polapeni a usvědčeni. Je to první dochovaná detektivka v lidských dějinách.“

Adrian se zamyslel.

„Promiňte mi tu otázku, ale jak se papež dostane ke knize, jako je detektivka? Nemůže přece jít do obchodu a koupit si ji. Nebo si řekne nějakému kardinálovi?“

„Detektivky vždycky nakupuje sestra Pasqualina. Dostane za úkol koupit deset nebo patnáct knih a mezi nimi několik detektivek.“

„Ale detektivka, to je přece vražda. A přikrášlování vraždy.“

„Že to říkáte zrovna vy,“ zasmál se suše papež. V tu chvíli jako by do něj vstoupil nějaký jiný duch, zachmuřil se, podíval se skrz Adriana a pravil: „Pokud jde o vraždy, kdo je větším pachatelem než vaše liberální civilizace smrti? Hlásáte svobodu, a přitom jste člověka zotročili. Mluvíte o životě, ale výsledkem je jenom rozsévání zkázy a smrti. Chcete porozumění, i když sami ničemu nerozumíte, a těm, kteří rozumět chtějí, v tom ještě bráníte.“

Adrian byl poněkud zmatený, ale to papeže nezarazilo. Pokra­čoval, jako kdyby byl zvyklý dennodenně diskutovat v podzemních knihovnách s liberálními spisovateli.

„Váš útok na život začíná od první vteřiny zázraku stvoření. Ba už dokonce dávno předtím. Slabošský zvyk masturbace mrhá životní silou, která měla být směněna v předávání posvátného daru života. I kdybyste se vyvarovali tohoto smrtelného hříchu, nevyhnete se bránění početí, které je jakousi preventivní vraždou. Kdyby Bůh mohl vyčíslit, kolik dětí mohlo přijít na svět a nepřišlo, byla by to strašlivější statistika než jakékoli válečné pole, které kdy poznaly světové dějiny. Vedete světovou válku proti životu. Válku, která nemá konce a její začátek je v dobách Kainových, kdy bratr pozvedl ruku proti bratrovi. Vy nehřešíte ani tak ze zlé vůle, jako ze slabosti. Je tím však váš hřích o něco menší? V žádném případě. Je pouze málo zločinů, které byly spáchány ze síly, většina jich vzniká ze slabosti. Pokud je peklo někým naplněno až k nesnesení, tak slabými dušemi. Z pekla se po celém nevykoupeném vesmíru šíří puch slabosti. Je vystláno hnojem slabosti, který však nikdy nenasytí živinami žádnou půdu, aby mohla vydat nový život. Protože hřích ze sebe nikdy nevydá žádný život.“

„No jo,“ připustil Adrian a chtěl k tomu ještě něco dodat, ale Jeho Svatost mu nedala příležitost.

„A rakovina hříchu zachvacuje celý svět. Kdykoli se někdo pokusí této nemoci čelit, postavíte se proti němu.“

„Viděl jsem,“ řekl Adrian, „jak švýcarská garda zmlátila na ulici kající procesí. To není hřích?“

„Ti lidé byli zřejmě nebezpeční,“ zachmuřil se papež. „Celé město je teď plné všelijakých podvratných existencí. Jakmile se pokusíme o nějakou změnu, kterou si oni vyloží jako takzvanou liberalizaci, hned se na všech stranách vyrojí židé, volnomyšlenkáři, zednáři, karbonáři, socialisté, kosmopolité, ateisté a evolucionisté. Do toho všelijaké podivné žebravé řády, které hlásají chudobu, a přitom se pouze chtějí přiživit na tom, co vytvářejí druzí. Pokud to vaše kající procesí patřilo k takovým lidem, nedivím se, že garda zasáhla.“

„Svatý František z Assisi se také přiživoval na tom, co vytvořili druzí,“ poznamenal Adrian.

Papeže tato námitka nikterak nezmátla.

„Každý příslušník žebravého řádu se přiživuje na druhých. Kdyby chtěl spekulovat na burze, spekuloval by na burze. Těm lidem, které jste viděl, však vůbec nejde o chudobu. Možná že žijí chudě, ale to je důsledkem jejich nezřízené duchovní pýchy. Nejsou chudí, aby se přiblížili Bohu, ale aby dali církvi najevo, jak jsou dokonalí. Má snad ďábel nějaký majetek? Je vlastně chudší než andělé. Nepotřebuje zlato ani paláce. Jeho jediným majetkem je pýcha. Tito lidé jej následují. Nenechte se zmást tím, co je vidět na první pohled.“

„Nevypadali pyšně,“ namítl Adrian. „Nechali se rozehnat docela pokojně. Snášeli rány, jako kdyby je snad ani necítili. Neříká se tomu v Písmu jako beránek vedený na porážku?“

Papež se opět zasmál a znělo to, jako kdyby někdo zmačkal novinový papír.

„Co vy víte o tom, jak fanatik snáší bolest. Jejich zášť vůči pravdě a církvi je tak velká, že dokonce i jejich nervová zakončení ztrácejí kontakt s realitou. Tak jako je jejich mysl oddělena od duchovní skutečnosti, je i jejich tělo izolováno od fyzického prostředí. Právě jejich život ve lži a pýše jim umožňuje snášet taková utrpení – za která si však mohou sami –, že mnozí asketové v pravověrných klášterech mají co dělat, aby se jim mohli vyrovnat.“

„Už tomu rozumím,“ řekl Adrian. „Takže když třeba kardinál Pole žije v paláci, je to vlastně znakem jeho pokory a chudoby.“

„Začínáte to chápat,“ řekl potěšeně Pius XIII. „Musíte však rozlišovat. Jde o vnitřní rozpoložení chudoby, nikoli jen o čistě vnější záležitost pozemských statků. Mohu vás ujistit, že ač je Řím plný paláců, žijí v nich mnohdy lidé, kteří se blíží svatosti.“

„Na kolik procent z celkového počtu byste to odhadl?“ zeptal se Adrian. „Co třeba kolegium kardinálů, kolik se v něm vyskytuje svatých mužů?“

Papež se zamyslel tak hluboce, že si rukou začal mnout bradu.

„Svatost je něco, co si každý nosí ve svém srdci,“ řekl nakonec. „Nemůže ji předkládat druhým na podnose. Jen Bůh o ní ví a jednou budete možná na věčnosti překvapen, jak se věci skutečně mají.“

„Takže když vidím v římských ulicích někoho, kdo je oblečen do roztrhaných hadrů a bijí ho uniformovaní muži, a potom někoho, kdo je oblečen do purpuru a vystupuje z limuzíny, bude mít muž s vlečkou ke svatosti blíže?“

„Myslím, že jste to trochu zjednodušil,“ zachmuřila se Svatost. „Nezapomeňte však, že máme v dějinách svatého Karla Boromejského, který byl kardinálem, a také kardinála de Bérulle, zakladatele významné duchovní školy. Proti nim stojí zástupy všelijakých samozvaných proroků ve špinavých cárech, kteří byli pouze plní nenávisti a o svatosti neměli ani ponětí. Pokud je někdo skutečně chudý, nemá zapotřebí svou nuzotu vystavovat tak, aby ji všichni viděli. Právě v tom jsou podobní farizeům. Konají své skutky na očích, a tak se jim už dostalo jejich odměny.“

Na chvíli oba zmlkli, protože si uvědomili, že jejich světy dělí propast staletí.

„Myslíte si, že můžete zadržet svět venku za branami,“ řekl nakonec Adrian, „ale nemůžete. Možná neexistuje nic jako pokrok, ale existuje změna. A té podlehnete i vy.“

Papež zavrtěl hlavou, jako kdyby se divil.

„Změně podlehne jen ten, kdo v ni věří. Všechno se mění, ale církev ne.“

„Ale ano. Co má dnešní církev společného s prvními křesťany? Není dokonce ani stejná jako církev ve středověku nebo třeba jen před sto lety.“

„Je to pořád táž církev,“ pronesl Pius XIII. slavnostně. „Její vnější podoba se pochopitelně mění, ale její podstata zůstává stejná. Navíc dnes máme novou zkušenost. Poznali jsme, jak je zhoubné, když se mění vnější formy. Něco takového totiž není vůbec nutné. Naopak. Nic se nesmí měnit. Nezáleží na tom, že tomu bylo dříve jinak. My přece nejsme hloupí a víme, že v každém století, ba dokonce v každém desetiletí na sebe brala církev při svém putování dějinami jiný šat. Pak jsme však poznali, jak velkou a neúnosnou cenu platíme za změnu. Podívejte se jenom na evropské dálnice. Jsou tak přecpané, že se po nich pohybujete stejnou rychlostí, jakou to dříve činil koňský povoz. Chcete tu ještě mluvit o nějakém pokroku? Řekněte sám, když můžete porovnat chleba, který byl ručně upečen v peci a poznamenán nakonec znamením kříže, a ten podivný výrobek produkovaný pomocí elektronického ohřevu, co je spíše k jídlu? Moderní architekti postavili domy, ve kterých kvůli jejich výšce a materiálům vzniká pořád spousta výbojů statické elektřiny. Sáhnout v takovém domě na kliku je jako strčit prsty do zásuvky. Podívejte se proti tomu na poctivý kamenný dům. A stejně je to i s církví. Církev je poctivý kamenný dům. Proč bychom měli naslouchat lidem, kteří by z ní chtěli učinit něco jako motorest slepený z chatrných desek?“

„Je to jen domnělá neměnnost,“ namítl Adrian. „Tím, že budete lpět na několika formách, o kterých všichni vědí, že dříve byly jiné, nic nezachráníte. Už jednou jste zrušili latinskou mši, a teď ji zase zavádíte. Jenomže jakmile byla jednou zrušena, přišla o vyzařování své neomylnosti.“

„Mýlíte se,“ řekl káravě papež. „Musím vám objasnit onen kopernikánský obrat, ke kterému v církvi došlo. Dříve jsme hlásali, že podstata naší nauky je neměnná a mění se pouze formy. Takové tvrzení bylo pochopitelné, ale bylo zároveň plodem doby, která ještě neměla zkušenost s tím, jak zhoubně v duchovních záležitostech působí změna. Podstata totiž je cosi neviditelného. Těžko můžete bdít nad její neměnností. Je však docela snadné dohlížet na zachování viditelných obřadů a správné reprodukování nauky. Vnitřní se přizpůsobí vnějšímu. Naším náročným úkolem nyní je nedopustit, aby se cokoli měnilo. Je to zkušenost, kterou jsme zaplatili krví nesčetných mučedníků. Máme vůči nim svatou povinnost. Dříve ještě bylo možné věřit tomu, že změny přinášejí štěstí. Dnes jsme poučeni dějinami. Změny znamenají tragédii, utrpení, krev.“

„Byly tu nemoci, války, hlad a smrt.“

„A stále jsou. To je neměnnost, kterou ani pokrokáři neoklamali. Ptá se snad smrt, zda smí přijít? Komu se smrt klaní jako svému pánu? A vidíte, smrt znamená změnu přímo revoluční, a přesto s ní jsou nejméně spokojeni ti, kteří by jinak pořád něco měnili. Pokud jde o víno, všichni by rádi pili dobré staré ročníky. Pochopitelně, protože zkušené patro, které chce vychutnat jen to nejlepší, prostě neoklamete. A místo takového starého vína nám někteří chtějí nabídnout odtučněné mléko a dietní limonády. A k čemu by to bylo dobré?“

„Jenomže jak daleko do minulosti chcete hranici posunout? Stejně to musíte rozhodnout svévolně.“

Pontifex netrpělivě zavrtěl hlavou.

„Nic neděláme svévolně. Církev dospěla do své krystalické a dokonalé podoby na konci tridentského koncilu v roce 1565. Od té doby se neudálo nic, co by nás opravňovalo k nějakým změnám. V některých detailech je pochopitelně jistá rozumná míra změny možná, ale nemůžeme jít o mnoho dál než do roku 1870. Pak už nebylo nic. Moji velcí předchůdci Pius X. a Pius XII. to věděli.“

„Skutečně si myslíte, že se k vám lidé přidají?“

„A proč by se nepřidali? Naopak, od té doby, co jsme se vydali na jedinou rozumnou cestu, totiž na cestu zpět, přestalo nám ubývat věřících a svět k nám vzhlíží s důvěrou. Tisíce lidí poklekají před oltářní mřížkou a nadšeně a pokorně přijímají eucharistii pod jednou způsobou. Jsou šťastní.“

Proti statistice nemohl Adrian nic namítat. Papež měl pravdu. Přesto mu ještě něco vrtalo hlavou.

„Zavedete zase index zakázaných knih? Měli byste, pokud se chcete vrátit ke všemu, co se osvědčilo.“

Jeho Svatost se na chvíli zasnila, jako kdyby zahlédla první metry ráje, ale pak se pontifex zase duchem vrátil na zem.

„Mnozí lidé mne o to prosí, ale čistě z technických důvodů to není možné. Pokud jde o mravy a víru, jsou nebezpečné skoro všechny knihy, které na světě vycházejí. A těch jsou stále miliony a miliony. Podle mě vychází příliš mnoho knih. Většina z nich je naprosto zbytečná. Kdybychom je mohli spálit, ohřálo by se v tom teple mnoho ubožáků, kteří v noci strádají ve svých chýších zimou. To by však pokrokáři zřejmě nedovolili. A k tomu tu ještě máte všechna ta elektronická média, nebo jak se tomu říká. Jeden den to zakážete, druhý den ten text zmutuje do nějaké jiné podoby a žije dál pod jiným názvem a se jménem jiného autora. Jako když se šíří infekce nebo jedovatý hmyz, který nemůžete zašlápnout, aby se vám pod podrážkou ještě nerozmnožil. Ne, bohužel to není možné. Nikdo na světě už nezvládne ty tuny papíru znát byť jen podle názvu, natož ještě něco číst a muset si na to dělat názor. Zeptejte se kardinála Pola, kterému jste stále v patách kvůli nějaké vraždě, což mi přijde poněkud komické. Ten by vám řekl, že teď vzniká na světě mnohem víc moderních bludů, než je počítačových virů. Může za to gramotnost. Když ještě většina lidí neuměla číst a psát, měly permutace všech těch nesmyslů potěšitelně nízký počet. Dnes si kdekdo přečte nějaký gnostický svitek, dá se do vymýšlení bludu, a dokonce pak ani nechce, aby mu ho někdo schvaloval.“

„Detektivky byste tedy měl také zakázat.“

„Proč?“ podivil se papež. „Vždyť jsem vám řekl, že jsou vlastně téměř evangelně prostou oslavou rozumu a spravedlnosti. Nic nezatajují o lidské špatnosti, ba naopak, tím, jak přehánějí, ukazují, že člověk je schopen téměř všeho. Ukazují lidskou inteligenci v jejím pádu do hříchu, kdy se zvrácená lidská mysl pokouší nejdříve zlo důmyslně a vědomě konstruovat a potom je zatajit. Tak to činil již Adam v ráji a muži v příběhu ctnostné Zuzany.“

„Ale o Bohu tam nic není,“ trval na svém Adrian.

„Samozřejmě. Sám jako autor odhadnete proč. Není tam třeba, neboť detektivka je forma úsporná a nemůže se v ní tak teologicky a morálně disputovat, jako to činíme třeba právě my dva tady. Bůh by tam byl navíc. Kromě toho jsou to příběhy o zlu a tam může být Bůh přítomen nanejvýš jako čtenář, nikdy ne jako aktér.“

„Slyšel jsem, že v církevním státě je povoleno mučení, jako tomu bývalo v dobách inkvizice.“

Papež se zarazil.

„A kdopak to říká? Snad někdo z Říma?“

„Proslýchá se.“

„Proslýchá se i to, že mimozemšťané přistáli na zahradě Bílého domu a prezident s nimi konzultuje zahraniční politiku. Podle průzkumu tomu věří dvacet tři procent Američanů. Někteří z nich dokonce prezidentovi právě proto bezmezně důvěřují.“

Adrian se s tím nespokojil. „Vy přece víte, co je to mučení. Fyzické mučení. Na to můžete odpovědět pouze ano nebo ne.“

„Berte to takhle,“ řekl papež. „Představte si, že se někdy v zájmu celku potřebujete dozvědět pravdu. Například když jde o zločince. Jsou určité chvíle v lidském životě, kdy ji prostě vyslovíte. Nebo kdy lžete či mlčíte tak zarytě, že každý pozná, jak se věci mají. To se děje právě v okamžicích fyzické a psychické deprivace. Slovo mučení je ošklivé a nic nevysvětluje. Zůstaňme tedy u pojmu deprivace. Když jste zbaven všech vnějších opor, které tvoří onen domněle pevný svět, ve kterém žijete, jste najednou sám sebou. Do té doby je mnoho lidí jenom panáky bez vlastní vůle a bez vlastního utrpení. Jenom utrpení člověka očišťuje. Nemám samozřejmě na mysli trápení, které někoho mrzačí, to by bylo odporné. Pokud v něčem stojím na straně pokroku, tak právě v tom, že není správné postihnout něčí tělo či duši tak, aby změny byly nevratné. Jde o čisté utrpení, které vede jedince na samotnou hranici. Ať už však mluvíte pravdu nebo lžete, poznáme, jak se věci mají. Protože za hranicí snesitelné bolesti lidé lžou přece jenom jinak a my poznáváme pravdu. A proč si myslíte, že bychom zrovna my chtěli pravdu použít ke zlému? Proč bychom to dělali a co bychom z toho měli?“

Během těchto slov se papež otočil k vojákům gardy a unaveným gestem ruky naznačil, že se odebere pryč.

Adrian zůstal stát, protože netušil, zda má papeže následovat.

„Musíte jít s námi,“ řekla Jeho Svatost. „Je to v tuto dobu jediný možný východ.“

V tu chvíli se k Adrianovi přitočil malý mužík v klerice a jakési fialové pláštěnce a řekl: „Jestliže Jeho Svatost ráčila dovolit, abyste ji doprovázel, jděte po levém boku Jeho Svatosti přibližně jeden a půl metru za Jeho Svatostí, takže uvidíte Jeho Svatost přibližně pod úhlem čtyřiceti pěti stupňů. Na chodbách Andělského hradu je třeba zachovávat protokol. Neoslovujte sám od sebe Jeho Svatost, a pokud budete odpovídat na nějaký dotaz nebo jinak s Jeho Svatostí hovořit, čiňte tak s mírně sklopenou hlavou.“

„Pod jakým úhlem?“ otázal se Adrian.

„Přibližně tak,“ nenechal se zmást fialový muž, „že váš zrak by na podlaze viděl předmět ve vzdálenosti asi tří metrů.“

Hned po tomto vysvětlení se průvod začal ubírat k zadní stěně knihovny, ve které se objevily dveře. Za nimi se do výšky táhlo úzké kamenné schodiště. Smysl pokynu o čtyřiceti pěti stupních Adrian brzo pochopil. Papež totiž po celou dobu výstupu mechanicky žehnal na obě strany, a kdyby šel kdokoli vedle něho, bránil by ve výhledu a pouhou svou přítomností kazil dojem. Před papežem šli tři gardisté. V předepsaném úhlu vedle papeže zleva Adrian a zprava mužík ve fialové pláštěnce, vzadu opět dva gardisté. Stráž měla na sobě stejnokroj navržený ještě Michelangelem, nicméně Adrian měl dojem, že v jeho záhybech by se jistě našla i nějaká modernější zbraň než pouze klasická halapartna.

Po několika minutách se tak dostali do vyšších pater Andělského hradu. Tam se náhle na jednom místě stráž zastavila a rozestavila se podél vchodu do jakési místnosti.

Papež se otočil k Adrianovi a řekl: „Dnes budu nocovat zde a nebudu se vracet do svých obvyklých pokojů. Musel bych jít příliš dlouho a jsem poněkud unaven. Víte vůbec, kolik je hodin?“

Adrian zavrtěl hlavou.

„Půl druhé v noci,“ pokýval papež hlavou. „A ráno zase tolik práce. Někdy si říkám, že jsem se měl stát spisovatelem. Bylo by to krásné. Ale Bůh na nás ukládá břemena, která jsme si sami nevybrali. No, každý máme své místo.“

Pak se najednou zarazil a prohlédl si Adrianovy ruce.

„Vy nenosíte hodinky?“

Oslovený zavrtěl hlavou.

„Měl byste,“ zamumlal stařec v bílém a rukou zajel do kapsy kleriky. Vytáhl odtamtud náramkové hodinky.

„Někdy nosívám s sebou pár těchto užitečných stroječků. Přesnost je zásadou světců. Spisovateli detektivek jistě také neublíží. Vezměte si je.“

Adrian si je okamžitě poslušně navlékl na ruku.

„Poslyšte,“ napadlo ho náhle, jak se tak díval na ručičky prozrazující pozdní čas, „je možné, že by se v Římě mohla jeptiška pohybovat po dvoře nějakého kardinálského paláce ve tři hodiny v noci?“

Muž s fialovou pláštěnkou, který postával kousek od papeže, se zatvářil, jako kdyby mu vytrhli srdce a mrštili mu jím do obličeje. Asi takové otázky nepokládal za společensky vhodné.

Papež se na Adriana podíval s jistou přísností.

„Pokud byla nějaká žena v tuto noční hodinu v řeholním hábitu mimo svůj klášter, nebyla to řádová sestra z Věčného Města. Vydal jsem přísný dokument v tomto smyslu. Pokud to byla řeholnice, pak určitě ne z Říma. Ale pokud jste skutečně potkal v Římě někoho takového nebo snad o někom takovém slyšel, řeholní hábit jistě sloužil pouze jako nějaká trapná maškara. Žijeme v těžké době a nejčastějším převlekem ďáblovým je lež.“

Už to vypadalo, že chce papež odejít, když tu si najednou na něco vzpomněl.

„Asi by pro vás bylo nejlepší, kdybyste pro tuto noc, ze které už mnoho nezbývá, přijal pohostinství svatého Petra a uložil se ke spánku v našem skromném paláci. Doba je nejistá a v ulicích může být mnoho lidí s nedobrými úmysly. Tady monsignore Bellino vám ukáže váš pokoj. Žijeme tu prostě, ale snad na nás budete vzpomínat v dobrém.“

Když se s mnoha díky Adrian rozloučil, zaslechl náhle za sebou ještě poslední papežovu větu: „A pokud jde o psaní detektivek, neměňte nikdy formu! Za žádnou cenu nesmíte zradit klasický řád, který vytvořili tvůrci před vámi!“

Chtěl na to nějak reagovat, ale když se otočil, papež už tam nebyl a pouze monsignore Bellino jej kamsi netrpělivě postrkoval chodbou.

Když se Adrian druhý den ráno vracel do hotelu, hned ve vstupní hale nedaleko baru spatřil Biancu Jane.

„Včera večer jsem vás nikde neviděla,“ zavolala na něj.

„Nebyl jsem tu. Do noci jsem rozmlouval s papežem o detektivkách a o hříchu.“

Tak trapný vtip ani nekomentovala.

„Jak jste pokročil s Bernardovou vraždou?“

„Potřeboval bych si ověřit ještě několik detailů. Myslím, že pak budu schopen říci, jak byla vražda spáchána. Bohužel zatím nikoli to, kdo za ní stojí.“

„Zítra kongres končí,“ namítla. „Nemáte už mnoho času.“

„Mohu pokračovat na kterémkoli dalším kongresu. Ještě mě letos čekají dva a všichni moji podezřelí tam jistě budou.“

„A já? Moje zvědavost nic neznamená?“

„Může snad zvědavost studentek kulturologie urychlit vyšetřování vraždy?“ řekl. „Jestli však chcete vědět víc, přijďte za mnou večer, možná budu něco vědět.“

Po celý den se Adrian pokud možno vyhýbal každému, kdo připomínal spisovatele. V praxi to bohužel znamenalo vyhýbat se v hotelu všem kromě personálu a prostitutek. Naštěstí bylo možno spisovatele poznat podle mnoha znaků už na dálku. Zvláště spisovatelky.

Pokoušel se urovnat si v hlavě všechny myšlenky týkající se Bernardovy vraždy. Vypadalo to trochu, jako kdyby si chystal večerní představení, ale ve skutečnosti by se do této inventury pustil tak jako tak, protože ho k tomu pudila jeho vnitřní systematičnost.

S příchodem večera si přenesl do pokojové ledničky několik plechovek s pivem, několik dalších plechovek s míchanými nápoji a velkou lahev jakéhosi bylinného likéru, kterou mu věnoval delegát z jedné africké země s tvrzením, že je to lék na všechny bolesti světa. Adrian doufal, že nápoj není na některém z rozsáhlých seznamů zakázaných látek, protože si jej hodlal odvézt do Prahy jako kuriozitu a nechtěl být zatčen hned na letišti.

Bianca Jane se dostavila s mírným zpožděním po sedmé hodině.

„Doufám, že nečekáte, že mě alkohol učiní v jistých záležitostech vstřícnější? Asi bych vám měla o sobě říci ještě několik detailů.“

„Něco, co ještě nevím? Nebo něco z toho, co jsem si už dávno odvodil? Třeba že vaše pozornost patří více ženám než mužům?“

Ruka se skleničkou se jí mírně zachvěla.

„Kdo vám to řekl?“

„Mohl bych teď využít momentu překvapení a trochu si s vámi hrát, ale neudělám to. Přišel jsem na to obyčejným pozorováním.“

„Nevěřím.“

„Ale ano. Mnohokrát jsem se pokoušel doložit, že vývody Sherlocka Holmese nejsou tak absurdní, jak by se na první pohled zdálo. Pochopitelně že v běžném životě to nefunguje tak snadno, že vezmete do rukou kapesní hodinky a řeknete: Tento muž byl mnohokrát chudý a zase se z toho dostal, protože jsou tu značky ze zastavárny. Nebo je nepořádný, protože jsou poškrábané, jak je nosíval v jedné kapse s mincemi a klíči. Popřípadě někdo má nepořádnou služebnou, protože jeho boty jsou otlučené, jak s nimi – když byly zablácené – bezohledně mlátila o kamenný práh. Nikoli. Ale pozorování přesto prozradí mnohé. Více než hmotné znaky nám však mohou pomoci věci nepatrné, které většinou vnímáme spíše podprahově. Například neverbální komunikace.“

„Pokračujte,“ řekla a upřeně ho sledovala.

„Tak například frekvence pohledů. Všiml jsem si toho už během našeho prvního setkání. Představte si muže, který se ocitne ve smíšené společnosti. Takový hotelový bar je docela dobrým vzorkem smíšené společnosti, protože muži a ženy se tam vyskytují většinou pospolu, a to muži a ženy rozličné krásy a rozličného věku. Tak tomu bylo i tenkrát. Také mnoho lidí neustále prochází, takže každý nový příchozí slouží jako další vzorek, na kterém lze testovat.“

„Nerozumím,“ povzdechla si.

„Ale ano, nejspíše rozumíte. Jenom nechcete. Víte, že o mužích se říká, že ženy svlékají pohledem. Obezřelý muž, dejme tomu já, si dává pozor, aby to nedělal příliš okatě. Ale ženy si toho stejně dříve či později všimnou. Když má o muže zájem žena, nevšimne si muž často ničeho, dokud mu to přímo polopaticky neřekne. Pokud je někdo vaším erotickým objektem, máte snahu dívat se na něj častěji, po delší okamžik, s jiným výrazem a jiným leskem v očích.“

„Chcete říci, že jsem se více dívala na přítomné ženy?“

„Ano. A jinak, než to činí ostatní ženy. Hezká žena je totiž pro mnohé ženy také objektem zájmu, ale především jako sokyně. Vy se na ženy díváte se zájmem, ale bez potenciální zášti. Dá se přímo sledovat, jak postupně procházíte jednotlivé fyzické partie a vaše nevole nebo přinejmenším ironie vůči blízkému pohlaví přitom neroste.“

„Dejme tomu,“ připustila Bianca. „Ale co dál? Stačí pár vysledovaných pohledů k takovému úsudku?“

„Nosíte kolem krku duhový šátek. Všichni přece víme, co znamená duhový šátek. Ostatně máte akreditaci za ženský časopis Hypatia_._ A kdo byla Hypatia? Starověká filozofka, patronka všech feministek a lesbiček. Závěr je pak skoro školácky snadný.“

„Milovat ženy není hřích,“ pohodila téměř vzpurně hlavou.

„Nic takového jsem neřekl. Tohle město vás zřejmě nakazilo svou terminologií. Já také miluji ženy, takže to, co nás nejvíce spojuje, nás zároveň nejvíce oddaluje.“

„Myslela jsem, že budu muset odolávat nějakým útokům. Pozvání na pozdní hodinu, alkohol…“

„Propadáte klišé, jaká pěstuje právě třeba časopis Hypatia_._ Ostatně v mém věku už mizí vášeň a zamilovanost a zůstává pouze sexuální touha. Ta se zvládá docela snadno, když člověk ví, kam odvést její pozornost.“

„Původně jsme měli mluvit o vraždě,“ připomněla mu.

„O dvou vraždách. Je přece nanejvýš pravděpodobné, že ten, kdo zabil profesora Haussmanna, má prsty i v této vraždě. Nejspíše ji i sám provedl. Ve stylu provedení jsou ovšem rozdíly. V prvním případě byl nástrojem ostrý nůž, ve druhém to byl výstřel. V Berlíně jsme měli omezený okruh pachatelů, celkem tři, zde je neomezený. Máme tu však onu podezřelou jeptišku, která se pohybovala po kardinálově paláci.“

„Jeptiška?“ podivila se Bianca Jane.

„Postava v ženském řeholním hábitu. Vyprávěl mi o ní vrátný z paláce.“

Vyložil všechno, co se o noční postavě dozvěděl.

„Pokud žena, pak by to mohla být jedině Bergová,“ usoudila. „Je to koneckonců herečka a taková bytost může sehrát jakoukoli roli.“

„Myslel jsem na to. Ale nesmíme se příliš upnout na fakt, že ženský řeholní šat musí nosit jen žena. Může ho na sebe vzít kdokoli. Navíc jsem byl ujištěn, že je velmi nepravděpodobné, aby se skutečná řeholnice v tuto noční hodinu vyskytovala venku.“

„Dovedete si ale představit třeba kardinála, jak se přestrojuje do ženských šatů? Nebo Sorokina, když zůstaneme jen u našich podezřelých?“

„Dovedu. A to nechávám stranou, že jsme oba viděli kardinála v situaci, která byla poněkud neobvyklá. Předně u člověka, který zavraždí dva lidi, si dovedu představit ledacos a vzít si na sebe jednou hábit jeptišky je ještě to nejmenší. Dále nezapomínejte na možnost, že v takovém bahně může být namočeno více lidí. Pokud jde o naše podezřelé, pachateli mohou být dva lidé nebo docela dobře všichni tři. Je pouze jisté, že to musí být aspoň jeden z těch tří. Nikde není řečeno, že jich nemůže být víc nebo že v Berlíně nemohl vraždit jeden či jedna a v Římě zase někdo jiný z toho trojlístku. Žijeme ve společnosti dělby práce.“

„A dál?“

„V Berlíně máme co do činění s pachatelem neviditelným. Tady byl s největší pravděpodobností spatřen, byť pouze jako noční stín. Profesor Haussmann byl slavný a bohatý, sekretář Bernard nikoli.“

„Byl asi odstraněn jako svědek, tím se to dá docela snadno vysvětlit,“ namítla.

„Myslím si totéž. Je tu ještě jeden rozdíl. V druhém případě se pachatel pokoušel čin maskovat jako sebevraždu, ale technicky to nezvládl. Oproti tomu se mu podařilo místnost zavřít zevnitř a zmizet z ní. Tedy klasická záhada zamčeného pokoje. Tady byla zase technika na úrovni. Máme co do činění s inteligentním pachatelem, který z nějakého důvodu dělá chyby.“

„Například?“

„Každý děláme chyby, i když si plány co nejpečlivěji připravíme. Vždycky do toho něco vpadne, přinejmenším nedostatek času nebo nějaká náhoda. Podle neviditelné ruky trhu se tomu říká neviditelná noha_._ Prostě vám ji vždycky nastaví okolnosti a pokazí vám dobré plány. Přesto zůstávají stopy, které prozrazují důkladnost a velikost původního projektu. Záhada zamčeného pokoje je jednou takovou troskou zamýšlené stavby, ač fingování sebevraždy nevyšlo. Tomu se však nedivím, protože oběti většinou na spřádání takových piklů dobrovolně nespolupracují.“

„Takže jsme tam, kde jsme byli na začátku, jenom máme jednu mrtvolu navíc.“

„Zklamání není namístě. Když si položíme klasické otázky kdo_,_ _jak_ a _proč_ čin spáchal, neznáme sice odpověď na otázku po totožnosti pachatele, tušíme však, že šlo o odstranění svědka, a víme, jak byl zločin proveden.“

„Nevíme to nejzajímavější, totiž jak se pachateli podařilo místnost zavřít zevnitř a potom zmizet.“

„Ale ano, to víme. Vy jste neviděla dveře Bernardova pokoje. Já ano. Zavřít je zevnitř a zůstat přitom venku je úkolem, který by zvládlo malé dítě.“

„Máte snad nějaké děti?“ řekla s náznakem jistého pohrdání.

„Mám jedno, které se věkem od vás moc neliší,“ usadil ji. „Tento úkon by rozhodně zvládlo už v raném věku. Vzpomínáte si na skvrnu u dveří Bernardova pokoje? Caetano mi tvrdil, že je to čistá voda. Měl za to, že ji rozlil některý ze sluhů, když se pokoušeli profesora křísit. Jenomže právě proto to nesedí. Druhý ze sluhů šel tehdy z kuchyně do jídelny a nesl pohár s vodou. Ten pohárek byl ale docela malý, a navíc předpokládám, že na sekretáře vylili všechno, co v něm měli. Sám jsem viděl, že je téměř prázdný, když jsem si ho na chodbě prohlédl. Voda mohla být pouze na dvou místech: na Bernardově těle, tedy přinejmenším na podlaze v místech, kde jeho tělo leželo, nebo v poháru samotném. Skvrna u dveří je tu jaksi navíc. Musela se tam dostat jinak. Domnívám se, že tu došlo k použití klasického triku, který se v detektivkách též vyskytuje, totiž k použití ledu.“

„Ledu?“ nechápala Bianca Jane. „Křísili snad Bernarda ledem?“

„Ani to by mu nepomohlo. Ale v tomto případě jde o něco jiného. Ledem byla zřejmě podložena závora na dveřích. Kdyby ve Vatikánu používali normální dveře jako všude na světě, nebylo by to technicky možné. Takto však není nic jednoduššího než závoru zvednout, podložit kusem ledu, potom za sebou zavřít dveře a nechat římské horko, aby led roztavilo. Závora zaklapne, a dokonce i sama voda se vypaří. Ne však úplně bezezbytku, jak tomu bylo i v tomto případě. Zůstala louže na místě, kde neměla co dělat. Pokud chybí průvan, všechno schne pomaleji, dokonce i v tak horkém městě, jako je toto.“

„Proč ale nebyla simulace sebevraždy dotažená až do konce?“ zeptala se dívka. „Třeba nějaký dopis na rozloučenou nebo tak něco?“

„Asi pouze z praktických důvodů. Ten dopis by se musel nějakým způsobem padělat, třeba napodobit písmo nebo by bylo nutno po­užít Bernardův počítač. Jenomže to je komplikace a my nevíme, zda měl pachatel dost času a jestli vůbec nešlo o nějakou improvizaci.“

„Kdyby to udělal kardinál,“ namítla, „tak by to pro něj nebyl problém. Určitě měl mnoho vzorků rukopisu, možná by dokonce mohl svému sekretáři nadiktovat nějaké dvojsmyslné věty, které by mohly vypadat jako rozloučení, třeba nějaké to ‚není již možné déle čekat‘ a tak. Jenom se mi nezdá, že by chladnokrevně střelil do hlavy svého mnohaletého spolupracovníka.“

„Takže si myslíte, že to udělala Bergová nebo Sorokin?“

„Přišlo by mi to pravděpodobnější.“

„Ještě mi něco chybí, abych to dotáhl do konce.“

„A to?“

„Kdybych to věděl, tak by mi to nechybělo.“

Bylo na první pohled patrné, že alkohol již vykonal své obvyklé dílo.

„Půjdu spát,“ řekla Bianca Jane. „Mám dost. Jestli toho využiješ, nebudu s tebou zítra celý den mluvit.“

Adrian si povšiml, že přešla do tykání, nepřikládal tomu však velký význam. Zvážil alternativy a rozhodl se, že situace nevyužije.

Ulehli vedle sebe a Adrian si nemohl odpustit, aby se k dívce nepřitiskl. Skoro otcovsky, namlouval si. Koneckonců bych mohl být její otec. (Kdybych ji počal v relativně mladém věku.)

Bianca dokázala usnout velmi rychle, téměř uprostřed věty, ve které reagovala na nějaký jeho poznatek týkající se berlínského případu. Její krásné dlouhé tělo, s malou a téměř neznatelnou jizvou na pravém stehně, leželo vedle něho, tělo, které si nekoupil, které měl tak blízko, ale které mu stejně nepatřilo a zřejmě nikdy patřit nebude.

Přitiskla se k němu. Kdykoli se pokoušel se od ní odtáhnout, cosi ze spánku zamumlala a pevně ho k sobě rukou přitáhla. Zkusil to několikrát a vždy se stejným výsledkem. Bylo mu jasné, že to gesto nepatří jemu, ale přesto byl jakýmsi zvláštním způsobem spokojen. Těla totiž mají vlastní logiku.

Na palubě super-jetu si vyslechl rituální pokyny, co dělat v případě katastrofy. Byly asi stejně užitečné jako rady, co činit v případě rýmy, manželské krize nebo atomového výbuchu. Stroj se za ohromného hluku přesouval po letištní ploše směrem ke startovací rampě a palubní průvodčí mluvila a mluvila.

Adrian měl létání celkem rád, ale spíše normální, podzvukové. V útrobách super-jetu pro několik set cestujících si připadal během startu vždycky jako jedna z milionů spermií za ejakulace. Stejně tak vyvržený a stejně tak zbytečný.

Na prahu startovací dráhy posádka vypnula všechna světla kromě nouzových, takže paluba připomínala orientální modlitebnu. Když se rozeřvalo všech šest motorů a raketový urychlovač, poručil se Adrian jako obvykle do vůle boží, Buddhovy, Světového ducha a Prozřetelnosti. Vždycky se opakovalo totéž. Stroj budil svým řevem dojem, že se zcela jistě ještě před koncem startovací dráhy rozpadne na tisíce kusů. Několika super-jetům se to také v minulosti stalo a bylo to pak moc špatné.

„Tohle já nesnáším,“ zašeptala žena po Adrianově levici. Napravo od něj naštěstí nikdo neseděl. Od dětství chtěl v letadle sedět vždy u okna a nesnášel, když byl obklopen lidmi. Konečně přišel ten známý pocit, jako když vás nakopne vzteklý kůň, a super-jet se rozjel po dráze. Přetížení vtisklo cestující do sedadel, a kdo neuposlechl pokynů posádky a nevyňal si z nějakých nicotných estetických ohledů zubní protézy, toho začaly falešné zuby mírně dusit. Po několika desítkách vteřin se mohutné tělo super-jetu zvedlo a s ním i tuny paliva, pár stovek cestujících, stovky kufrů, balíky s poštou, kontejnery s jídlem, schránky s domácími zvířaty a další výplň kovové trubice, která se vydávala na nízkou balistickou dráhu. Nad Alpami se pak její dráha zlomí a nastane šílený pád dolů, sestup, který skončí na pražském letišti. Nad jeho přistávací dráhou stroj vystřelí ze zadní části tři brzdicí padáky a kolos se unaveně zastaví půl kilometru od letištní budovy. V reproduktorech bude znít Smetanova Vltava_._ Adrian přesně nevěděl, kdo je to Smetana, ale _Vltavu_ znal, protože ji pouštěli v super-jetech od jeho dětství. Letadlo je příliš velké na to, aby mohlo zajet až k hale. Proto se z tohoto divu technologie lidé vypotácí ven do připravených autobusů. Potom super-jet nabere palivo a síly, ještě jednou se zvedne a přes severní pól zamíří do Ameriky. To už v něm však Adrian sedět nebude, protože bude doma v Praze.