PRVNÍ JEDNÁNÍ
Návsí moravské dědiny, táhnoucí se vlevo nazad. Prostředkem návsí teče potok, překlenutý na jednom místě nahrbeným můstkem. V popředí po stranách jeviště naproti sobě dva selské statky. Jeden z nich, proti statku Lízalovu, vyzdvižen je na kopečku tak, aby pod ním byl Lízalův sklep, vedoucí do země. Před statky malé zahrádky, tzv. „před našima“. Tam, kde zahrádky u Lízalova statku až po dveře sahají, stojí u zápraží lavička. V zahrádce dva stromky.
Po vyhrnutí opony na jevišti sváteční klid. Jen ojediněle dvěma třemi skvrnami přejdou jevištěm 2–3 svátečně ustrojená děvčata s kancionály, sedláci v kožiších, děti i obstárlé ženy a zajdou, aby za chvíli objevil se zas někdo z nich. Tak ve vhodných chvílích i průběhem jednání. – Jedno z děvčat průběhem jednání vejde i do statku naproti Lízalovům. Po chvíli vyběhnou odtud dvě, rovněž svátečně oblečené děvčice. – Dvě děvčata hned po vyzdvižení opony malebně lokty opírají se o zábradlí můstku uprostřed a baví se a smějí se šuhajem stojícím před nimi. – Před blížícími se a zpívajícími rekruty obě splašeně prchnou a šuhaj připojí se k rekrutům. Zpívá s nimi.
Výstup 1.
Ještě při spuštěné oponě daleko za jevištěm plným akordem venkovské hudby hrají „Loučení, loučení“, provázené mužským zpěvem. Současně z opačné strany jeviště, rovněž daleko za scénou, od hospody je slyšet výskot a blížící se zpěv chasy. To 3–4 REKRUTI, mezi nimi FRANCEK, za jevištěm zpívají sborem: „Ach, co jest mně přesmutnému“. Když přezpívají stále ještě daleko za jevištěm první sloku – vyhrne se opona, brzo nato utichne i píseň „Loučení“ i s hudbou a 3–4 šuhaji už blíže za jevištěm postupují s druhou slokou písně: „Vy rodiče roztomilí…“ Teprv s třetí slokou písně: „Sám Pán Bůh se o vás starej“ – vyjdou rekruti na jeviště lehce nejistým krokem a blíží se k můstku. Děvčata prchnou, šuhaj přidá se k nim. Se čtvrtou slokou: „Muzika hrá na vše strany“ zacházejí za jeviště. – Ponenáhlu za jevištěm tichne zpěv i vzdálené výskání a LÍZAL a VÁVRA vylezou z podzemního sklepa proti Lízalovu statku a hovoří ještě na rozchodnou. LÍZAL zavírá sklep na klíč a vinnou násosku odkládá na lavičku před statkem. Na ruce má zavěšený „sotůrek“ a po chvíli i ten přistaví k lavičce.
LÍZAL (po čas vzdalujícího se zpěvu mlčí, ohlíží se po vsi a mračí se. Teprv když hluk zalehne, obrátí se k VÁVROVI): Tak temu hříběti jen dobře nohu zavaž a hodně často bolačku vlažnó vodó vyplachuj. Do tédňa bude zas skákat jako jelen. Má vranka taky to měla – šak na zadní noze a včil – viděl’s ju! Do Austrálie s ňó možu jet. A pacholkovi vyhubuj; šak aji dívce. Proč nedá na dobytek pozor! Jak nemá dobytek opatrnosť, co chvíla se něco stane.
VÁVRA (drží v ruce proutek a pošvihuje jím holínky. Tvář má čistě oholenou, tvrdou, ale zdvořile vlídnou): Eh, málo platný je to hubování. Hubuju, peskuju, křičím, hromy svolávám, prosím celé deň a nic naplat. Už sem dvě děvečky vyhnal, onehda pacholkovi sem aji nabil a čerta je to platný. Koně v maštali můžó se zabít – ani se teho nevšimne. (Švihne proutkem.) Dělé co dělé, všecko jde na ruby. Děcka roztrhaný, špína z nich jen kape, dobytek zdechá a kde kdo ruce má, krade jako straka. (S důrazem a povzdechem.) Statku moc a dohledu nikde. Myslím, že to dám do pachtu nebo to prodám.
LÍZAL: To só mně řeči! Dobrý prodáš a špatný kópíš. A co s pachtem? Mlén ti rozlámó, pole nezmrví, nezvorají, vycucají až do posledního, a abys čekal zas pět nebo šest let, než to přivedeš do pořádku. (Odmlčí se.) Co je pravda – to je pravda, statku máš dost, a krásnýho statku. Rolí dost, čisté dobytek, krávy jako ze dvora – ale jak sem už povídal – žena ti umřít neměla. Tak zůstat nemůžeš. – Domluv se a je.
VÁVRA: To je těžká řeč.
LÍZAL odloží „sotůrek“ a vytáhne z levé kapsy u vesty zbytek viržinka, z pravé sirku, škrtne o stehno a zapaluje si.
VÁVRA: S takovó, jako vy vedete, se nedomluvíme.
LÍZAL: Budeš-li pořád tak mluvit, jak’s mluvil – ba ne. Štyry tisíce só štyry tisíce, a co já dávám, je, myslím, dost. Víc ti nikdo nedá.
VÁVRA (pokrčí rameny): To se neví.
LÍZAL: Nesmíš zapomínat, že seš vdovec a že máš tři děti. A dyž já ti dávám pětatřicet set, mohl bys mět na tem dost. Přece nedám dceři všecko a sám abych šel po žebrotě.
VÁVRA: Šak byste nešel.
LÍZAL (s úsměvem a měkce): Filipe, já mám zkušenost. Josefovi sem dal taky, co chtěl – a jak se mně vodslóžil? A to byl můj syn!
VÁVRA: No, no, šak temu ste mohl dát půllán a mně chcete dát jen pětatřicet set.
LÍZAL: Copak seš ty můj syn?
VÁVRA: Nésu. Šak mně je nedáváte. Dáváte je dceři. Jak ta přinde k temu, že jí dáváte míň?
LÍZAL: Jak k temu přinde! Tenkrát jsem bel tak trošku jako tady (sahá prstem na čelo) a dneska su chytřéší. Josef je lunt – půllán dostal a taťka už nezná. A že dcera bude lepší, kdo mně za to stojí?
VÁVRA: To je k smíchu! Copak je každé Josef? Naposled (usmívá se a kope do země) – kdo ví, jak to bylo. Josef aspoň – – –
LÍZAL (vpadne): Josef je lunt! Co dostal – to má. – Dál ať mýmu prahu dá pokoj a nešpiní svó rodinu. Lunt! Přinde si jen a „taťku peníze“. (Hodí rukou.) Dostal jich – nečítanéch. – Včil mluví.
VÁVRA: Nó-o –, nechme řečí. Víte, co chcu – a dál nemusíme mluvit. Co vy dáváte, je málo. – Do mléna je to málo…
LÍZAL (podrážděně): No (chce něco říci, ale odmlčí se – pak s úsměškem). Néni nač dělat pána. Chceš-li mně šlapat na krk, šlápnu já taky. (Obrátí se přímo na VÁVRU.) To přece ví každý dítě, že tobě všecko nepatří. Co je po ženě, to patří dětem, a co je tvýho, (náhle) to – to ví nejlepší záložna. V záložně seš dlužen, v Brně seš dlužen, dáňky ti stojí a jen to, že nepiješ, nekarbaníš, nevyhazuješ tak zbůhdarma jako ten můj kluk – proto bych ti dal svó dceru. – – –
VÁVRA (krotce): Každé má na sobě pírko. Vy ste z dluhů začal –
LÍZAL: A tys do nich přišel. Do ví, kdo je lepší hospodář –
VÁVRA: Až vám žena bude ležet a půldruhýho roku budete volat doktora, taky pustíte chlup.
LÍZAL: Všecko na ňu sveď. A ji to, že místo třech dětí máš včil štyry.
VÁVRA (popojde ke šprlení zahrádky, a jako by neslyšel, uštipuje ze zamyšlení třísky ze dřeva. Titíž REKRUTI, kteří před chvílí zašli za jeviště, vracejí se s FRANCKEM zas tak jak prve, z opačné strany přejdou pozadím jeviště přes můstek a cestou za jeviště i dál zpívají: „Můj starý tatíčku“. Teprv když zajdou, VÁVRA pokračuje): Víte co? – Nebudem se dlóho čistit a necháme si každý svý. Nač ty kalný řeči. Déte štyry tisíce a budeme srovnáni.
LÍZAL (jedovatě): No – a šest nechceš? (Dá se do smíchu.) Maryšu a štyry tisíce. (Směje se.) Ty néseš hlópé!… (Zvážní.) Kdyby to bela ženská, že by se musela zlatem pozlatit, aby ju někdo kópil!… Ale Maryša? Cakryš! Esli pak si’s ju jak se patří prohlíd’, že tak o ňu handluješ jak na trhu žid? Rovná jako svíčka, v rukách jí všecko enem hrá – – – To ju myslím neznáš, že tak mluvíš a smlóváš – (Sáhne do kapsy u vesty pro novou sirku.)
Vzdálená píseň a hudba hrající pochod.
VÁVRA: Co bych neznal? Mně se Maryša líbí; proto ju taky chcu.
LÍZAL (po druhé zapaluje. Bafne několikrát): Onehdá: – strojila se do kostela; tak sem se ti na ňu ohlídnul, ale člověče! (Zavrtí hlavou.) Srdce v těle poskočí nad takovým děckem. –
Z návsí se blíží ruch a hudba.
VÁVRA (který při posledních slovech LÍZALOVÝCH jeví nápadný nepokoj – věnuje nyní všecku pozornost vzmáhajícímu se ruchu; k LÍZALOVI): Rekruti se dó k vám lóčit se stárkou. Francek je beztak s nima.
LÍZAL: S kém?
VÁVRA: Se stárkama.
LÍZAL: Copak je Francek stárkem?
VÁVRA: Néni – ale lóči se každé, bude se lóčit a ji on.
LÍZAL: Až já budu chcet. Stárek se stárkó ať se rozlóčí, to už je tak zvyk. Proti temu já nic nemluvím, ale pro něho svó dceru nemám –
VÁVRA: Nu, pane radní, žádný křiky. Dyž přinde – přinde – nechte je rozlóčit. Odejde na vojnu a budete mět pokoj. Než se vrátí, můžete mět Maryšu z domu.
LÍZAL (nakvašeně): No ba! Pět neděl ju zavírám a potem kocóra pustím rovno do dveří –
Hudba s výskotem se blíží a přehlušuje hovor Lízalův.
Hudba hraje vesnický marš.
Výstup 2.
PŘEDEŠLÍ.
REKRUTI, HUDEBNÍCI, LID, DĚTI.
REKRUTI se vedou kolem krků a pasů jednou širokou řadou. Před rekruty MUZIKANTI. Muzikanti postaví se naproti statku Lízalovu a v půlkruhu pokračují v marši. Ještě hrají a chasa už vybuchne v burácivý zpěv. Rekruti zpívají několik písní najednou, jeden překřikuje druhého – každý zpívá svou. Rozestoupí se na dva větší kruhy. První kruh stojí vpředu, drží se kolem krku a zpívá: „Ještě je, ještě je ta kloboucká míra“. Druhý kruh dál v pozadí jeviště drží se kolem krku a zpívá: „Vždycky jsem si myslel –“. Při slovech „kamarádi doma jsou –“ celé kolo současně v rytmu písně skáká do výše. – Mimo tyto dva kruhy utvoří se ještě dvě skupinky (2–3–4) rekrutů. – Jedna z nich teprv přichází a zpívá zase svou: „Diváčtí rekruti, co jste udělali“. Druhá skupina 2–3 odlučuje se ode všech a odchází z jeviště se zpěvem „Vy kloboučtí páni“. – Všechny čtyry písně bouří jevištěm současně. Scéna je jeden chaos pohybu, zpěvu, volání, smíchu atd. – Zcela v popředí jeviště celý obraz kryje půlvěncem rozestavená skupina 12–15 děvčat vesměs v kroji (bílých sukních, turec. šátcích atd.). Teprv za jejich věncem obraz šuhajů. Zvedají láhve a potácejí se, ale víc z bujnosti než z opilosti. Okolo rekrutů a muzikantů KLUCI. Ze všech stran se scházejí LIDÉ. Děti, sedláci, stařeny a selky tlačí se kolem rekrutů. Rekruti se na potkání s nimi loučí. DVA z rekrutů se dají do tichého rozhovoru s VÁVROU a připíjejí mu. Někteří rekruti pozdravují LÍZALA, dávají mu zavdat a pak jdou do jeho statku. Muzikanti hrají – málokdo zpívá. STAŘÍ si utírají oči. Scéna je živá a hlučná.
1. REKRUT (zavýskne za hudby a zpěvu a pozdvihne láhev s vínem do výšky, až víno vychrstne).
2. REKRUT (výskne za prvním do hudby, prázdnou láhev vyzdvihne nad hlavu a –): A co s tém budem dělat, dyž je prázdná! (Třískne láhví o zem a sám se tomu dá do smíchu.)
KLUCI se rozběhnou, sbírají střepy a lízají po straně ze střepů víno.
3. REKRUT (vyjde ze statku Lízalova. K jednomu ze sousedů): No tak si zavdéte ode mně naposled! (Podává mu láhev.)
Ostatní REKRUTI zatím dále zpívají, výskají a loučí se.
SOUSED: Tak na tvý zdraví, aby ses tam dobře měl. (Napije se.)
3. REKRUT: Pán Bůh dej! (Zavzdychne si.)
Vše stále ještě za zpěvu a lomozu. Slovům REKRUTŮ netřeba právě rozumět.
Výstup 3.
PŘEDEŠLÍ. Vystoupí FRANCEK. Za ním přibelhá se HORAČKA.
FRANCEK si podává s jedním sousedem ruce a loučí se.
Lomoz už se mírní, ale nepřestává zcela.
HORAČKA (přibelhá se k FRANCKOVI): I kde pak seš, chlapče? Pomalu bych tě ani nenašla.
FRANCEK: Copak chcete, maminko? (Přistoupí k ní do popředí leva.)
LÍZAL – VÁVRA v popředí napravo nenápadně se ohlížejí po FRANCKOVI.
HORAČKA strká FRANCKOVI uzílek, zdvihá zástěru a utírá oči.
FRANCEK (vezme uzlík a dá ho blízkému klukovi): Na, dé mně to na vůz. (K HORAČCE s úsměvem.) Copak pláčete? Nebojte se – – – šak vás Maryša nevopustí. Tři léta néni tak dlóho.
HORAČKA (v tichém pláči vztáhne po něm ruce a dělá FRANCKOVI na čelo, ústa a prsa křížky): Pán Bůh ti opatruj a dé ti, chlapče, štěstí – – – A dé pozor, ať uzílek neztratíš. Máš tam dvě košile, ručníky a dva šátky; a kus buchty. No (ohání se hůlčičkou) s Pánbíčkem. (Líbají se.) A modli se, aby ses mně na vojně nezkazil! Já už ti nějaké ten krécar pošlu. (Pro pláč nemůže dál.)
FRANCEK (položí svou ruku na její rameno): No mějte se tady dobře – a neplačte. – Dělat tam nebo tady – je to jedno. (Ustoupí do pozadí a vrátí se však hned mezi REKRUTY. Lomoz tichne.)
1. SELKA: Aha, Francek de rovnó k Lízalům.
FRANCEK odtrhne se od REKRUTŮ a směle jde k Lízalovým dveřím; v síni REKRUTI se loučí s MARYŠOU.
LÍZAL (přeruší hovor se sousedy, postoupí kupředu a nastaví FRANCKOVI do cesty hůl): Hola! Kam?
Jeviště rázem zcela utichne.
FRANCEK (zaražen neodpovídá. Vzpamatuje se – vlídně): K vám, pane radní, rozlóčit se s Maryšó…
LÍZAL (hůlkou jej vrací): Nikam, nikam! Obrať se a di po svéch.
FRANCEK: No, snad promluvit s ňó možu?
LÍZAL: Promluv si se sobě rovném. Maryša pro tebe néni.
Na prahu LÍZALKA strká MARYŠU do síně a zavírá dveře.
FRANCEK: Ať je nebo néni. – Nikdo vám o ňu neříká –
LÍZAL (hůlkou jej strká zpět): Povídám, jdi po svéch! Tam nemáš co dělat –
FRANCEK: A co pořád s tó hůlčičkó. (Vyrve ji a smýkne ji ke dveřím.)
LÍZAL: To – – – to – (rozčilením nemůže mluvit) ta – – – táhni.
V davu smích – pak hluk.
HORAČKA (přibelhá se k FRANCKOVI a rukou mu hmatá po prsou. V hluku jeviště): Františku, Františku – pěkně ti prosím – – –
FRANCEK (jemně ji odstrčí za sebe): Já vim, co ti dva tady buntujó. (Ukazuje na VÁVRU a na LÍZALA.) Ale – – – no! – Nech ať je, stréčku, po vašem; já vám v cestě stát nebudu. Dyž mě vzali na vojnu, vzali, ať su tam. Ale za tři léta mě pustijó a potem (hrozí prstem) běda vám – kocóři oba dva – bude-li po vašem…
HORAČKA (pověsí se zpředu na synka): Františku, Františku!
FRANCEK (vytrhne se jí z rukou): Jak je Bůh nade mnó! (Zavrzá zuby.) Vy se budete mět popěti! –
LÍZAL: Ty mně vyhrožovat?!
HORAČKA: Františku! – – –
1. REKRUT: Eh, Francku, nech jé a poď!
FRANCEK (k LÍZALOVI): No – šak – (Mísí se mezi REKRUTY.)
Smích – hluk – zpěv.
REKRUTI postavení do řady drží se kolem krku a s písní odcházejí. MUZIKANTI před nimi vpadnou teprv doprostřed sloky tentýž marš, s kterým přišli na jeviště. Hudba dlouho se vzdaluje, až zalehne. Jeviště se prázdní. Děvče s děckem na zádech běží a předhání ostatní. Poslední odchází HORAČKA a vytírá si cestou oči.
Výstup 4.
LÍZAL (hledí zamračeně za mizejícím hlukem. Odplivne si): Žebroto žebrácká! – – –
VÁVRA: No, nechte teho už. Povídal sem vám. Měl ste je nechat se rozlóčit a byl byste neměl výtržnosť. Co z teho máte? Jenom volej do ohňa lijete. Radši si popilte, abyste ju dostal z domu. Dohodnime se. Dáte vosumatřicet set?
LÍZAL (mrzutě): Nedám. (Náhle se obrátí rozhodně.) Sedumatřicet – (Napřáhne ruku.)
VÁVRA a LÍZAL si pohlédnou vzájemně do očí.
LÍZAL: No, bude to nebo nebude?
VÁVRA plácne rukou na ruku.
LÍZAL: Ostatní už se domluvíme –
VÁVRA: A nebude-li Maryša chcet – – –
LÍZAL (uraženě – už k odchodu obrácen vzpřímí se a obrátí se po VÁVROVI celým tělem): Co nebude chcet?! –
VÁVRA (krotce): No, Bůh dej! (Odchází.) S Bohem! (Odejde rovně a pevně jako mladík.)
LÍZAL (za ním): A na to hříbě nezapomeň! Nohu zavaž.
Výstup 5.
LÍZAL sám.
LÍZAL: Ah! (Odlehčí si a sklesne unaveně na lavičku, smekne beranici a přetírá si rukou čelo.)
Z dálky z dědiny ozývá se ruch a píseň: „Jenom ty mě, můj koníčku“, atd.
LÍZAL (zamyšleně při konci sloky dá se do chraptivého škodolibého smíchu; zhluboka): Jen si zpívé! Šak oni ti setnó hřebínek! Sloto žebrácká! Nic to nemá, enem tu chajdu nad hlavó a tu košulu, co na sobě nosí, a do mýho domu mně tu bude dolízat? – – – A – a – a – (Posedá. Vtom se vzpamatuje, že je sám.) No, co se budu dozírat!? De na vojnu a tam ať si haleká, jak chce. (Náhle.) A Maryša z domu – a hneď! Čím spíš – tím líp. Děvčica jako vítr – ešče haňbu mně udělá. (Pauza. Z dálky posud výskot a zpěv. – Najednou se dá LÍZAL do hlasitého smíchu a ukazuje prstem do prázdna.) A ten?! Ten? (Nový smích.) E – no ba! – A – a – a – hneď ti jich dám! Enem si říct a já – já i budu platit tvý dluhy – já – a už! Sedumatřicet set vyhodím na ulicu, ani se na ně nepodívám. – Chytré je, to je pravda! Enem že je tu ešče chytré nad chytrýho – a to su já. Chceš-li Maryšu, máš ju mět – ale s penězama si poradím já, hospodář, které s nima umí zacházet. Taky sem nic neměl a jaké su včil sedlák. Cakryš – – – Dobytek mám, polnosti mám, všecko mám. Já – peníze só peníze, milé Vávro, a kdo si jich vážit umí, váží si peníze zas jeho. Já pán – ty pán – ale kdo má peníze, je ešče větší pán – A tak je to dobře. Nemáš-li, seš věčné žebrák – Sedumatřicet set je sedumatřicet set, ty se tak honem nenahrabó. Budeš je mět, já ti jich neberu, ale hneď ne; až budu vědět, néseš-li taky takové kocór jako ten Josef. – Zatím zeťu sem, zeťu tam – můžeme bét dobří kamarádi, ale (zadrbe se za uchem), Lízale, pozor! (Chce vstát – než sáhne bolestně na nohu.) Cakryš, ta mne dnes bolí! (Ohlíží se po hůlce.) Kdepak mám čagan? (Zahlédne hůl pohozenou FRANCKEM a zamračí se. Pracně nahne se ke dveřím, sedne zas a volá do síně.) Maryšo! Maryšo! (Zamyslí se. Hudba z dálky.) Tak je to dobře! (Pohrozí k zemi.) Já ti dám Maryšu! (Volá.) Maryšo! (Hvízdne bolestí a sahá po noze.) Hm! Ta bude kókat, až jí řeknu, jakýho má ženicha. – No, ráda nebude, ale – no – nechť – – – šak ona je hodná dcera.
Výstup 6.
LÍZAL, MARYŠA.
MARYŠA (vyjde ze statku): Copak chcete?
LÍZAL (probere se z myšlenek): Podé mně čagan – Tamhle leží –
MARYŠA mu podává hůl.
LÍZAL: Kde je matka?
MARYŠA: V kuchyni poklízí. Bude brzo poledně. (Vejde do zahrádky a trhá cosi.) Tatínku, co budeme dělat s tó turkyňó? Na poli ju žeró ptáci.
LÍZAL: Nech včil turkyňu turkyňó a poď sem. Něco ti mám říct. – Kde seš?
MARYŠA vyjde ze zahrádky a zavírá za sebou branku.
LÍZAL (bere ji za ruku): Co to máš?
MARYŠA: Petržel. (V celém svém chování jeví bázeň a zlou předtuchu.)
LÍZAL (pustí jí ruku): Jakpak, Maryško, což – (měkce) na vdavky nemáš ešče chuť?
MARYŠA (utrhne se): Co by! (Rozhodně.) Já se ešče nechcu vdávat.
LÍZAL: No mlč, máš už čas. Na svatýho Barnabáška už ti bude dvacet let.
MARYŠA (hodí sebou a ustoupí ke dveřím): Eh, nechte marnéch řečí. (Má se k odchodu, najednou se obrátí ve dveřích.) A co za ženicha? Keho?
LÍZAL (krotí se): No, ani bys neřekla. Hádej!
MARYŠA svěsí hlavu a přemýšlí.
LÍZAL: Néni daleko odtáď – – –
MARYŠA vzhlédne po LÍZALOVI.
LÍZAL: A má mlén.
MARYŠA (vytáhne se v těle a zasvítí očima. – Zděšeně): Snáď ne – – –
LÍZAL (kývne hlavou radostně): Vávra je to – – –
MARYŠA (vyjeveně a polozmateně): Vdovca? (Dá se do trpkého, ne bujného, ale dosud ještě bezstarostného, jasného smíchu.) Vdovca? Se třema dětima? (Zase se divoce směje.) No to ja! –
LÍZAL (rozzlobeně sebou trhne): No co – vdovec nevdovec, ale je dobré, statečné muž –
MARYŠA (zaraženě, zvážní uprostřed nejhlubšího smíchu, pustí kliku u dveří a temně): Snáď to nemyslíte doopravdy?
LÍZAL (stále více pod sebe a k sobě víc než k MARYŠE): Co bych nemyslel?! Mně se líbí. Nepije, nekarbaní – chlapík jako dub – každá žena može se s něm dobře mět.
MARYŠA (kysele): Enem že jé žádná nechce. Nebožku bil a děvečky si o něm povídajó všelijaký věci. Že se nestydí. – Děti má tři, a ještě poméšlí na svobodnó děvčicu – – –
LÍZAL (vpadne): Co děti, děti! Šak só to hodný děti!
MARYŠA: Kemu se líbí. Do hrobu se připravit nedám. Šla bych tam, myslím, jak nebožka. Šak ju na svědomí má enem on.
LÍZAL (mlaská jazykem): Co – co – (Klepe holí do země.) Co ty víš! To só samý ženský plky. To se jen tak mluví.
MARYŠA: Ať mluví, (vzdorně) ale Vávru já si nevezmu!
LÍZAL (podrážděně): A Francka – teho žebráka bys chcela?
MARYŠA: Šak sem neřekla – že chcu.
LÍZAL: Ale chodí za tebó. – Myslíš, že to nevím? Myslíš, že su slepé a hluché? – Šak už temu bude konec. Ať ide žebrota, odkáď přišla. Ať si hledá žebrotu a neleze na půllán. Vávru si vemeš! (Krotí se k mírnosti.) Takové statek, takové mlén! Kam dáváš rozum, děvčico, kam’s dala oči?
MARYŠA (plačky a vzdorovitě): No, víte, děléte si, co chcete – – – ale já –
LÍZAL (ji zakřikne). Mlč! (Bere hůl.) Tak budeš dělat, jak já poróčím. A včil si di!
MARYŠA chce něco říci, ale pak sebou trhne a bouchne za sebou dveřmi.
LÍZAL (sám): Zpropadený děvčisko! (Vstává.) Ah! – Máma taky tak dělala a dnes je jako hodina.
Výstup 7.
LÍZAL a obecní sluha HRDLIČKA.
HRDLIČKA (vejde, předstoupí před LÍZALA se smeknutou čepicí, červený, „nakouřený“; čepici v jedné, krátkou dýmku v druhé ruce nutí se do vojenské pózy): Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!
LÍZAL: Na věky. Co chceš?
HRDLIČKA: Prosimich, pane radní, máte přijít do hospody. Chlapci se tam bijó, máte jít udělat pořádek.
LÍZAL: A kde je starosta?
HRDLIČKA: Néni duma.
LÍZAL (odplivne si): A kdo se bije? Beztak zas Honza Ryšánkůj?!
HRDLIČKA: Ja, Honza a Horaččin Francek. Ten začal.
LÍZAL (vzpřímí se): Francek? A tož di, ať ti dá Maryša békovec.
HRDLIČKA jde do statku.
LÍZAL (sám): Já mu jich na cestu ještě nasypu. Trhán! Jedna muzika nemine, aby se neserval.
HRDLIČKA se vrátí s býkovcem.
LÍZAL mlčky vezme býkovec a odchází.
HRDLIČKA jde za ním a čeká, až LÍZAL zajde.
LÍZAL bruče a huhlaje cestou zachází za jeviště.
Výstup 8.
Za HRDLIČKOU hned vystoupí MARYŠA.
HRDLIČKA se vrátí, přiskočí k MARYŠE a pošeptá jí něco do ucha.
MARYŠA: Kde je? (Chvatně za sebou zavře dveře.)
HRDLIČKA klade na ústa prst.
MARYŠA: A kdo se to teda pere?
HRDLIČKA (dá se do smíchu): A to enem tak – ze sucha – – – (ve smíchu), aby tatínka dostali z domu. (Rychle odejde.)
Výstup 9.
FRANCEK přijde z opačné strany.
MARYŠA (běží mu vstříc): Františku, co tu chceš?! Maminka je na dvoře!
FRANCEK: Nebuj se, co seš tak uplakaná?
MARYŠA (svěsí ruce): Bože! (Zakryje rukama tvář.) Ani mně nevzpomíné.
FRANCEK (béře ji za ruku): Neplač, Maryško. Už je nám to málo platný. Nějak to už přetrpíme a za tři léta, dá-li Pánbu – budeme zas spolu. Vzpomíné na mě – a budeš-li moc’, piš mně.
MARYŠA (temně a sklíčeně): Tak už teda pojedete?
FRANCEK: Už budó sedat na vozy. Jak odzvoní poledne, pojedem. Bude to smutná cesta do Brna.
MARYŠA: A kady pojedete? Po silnici, nebo tady okolo?
FRANCEK: Tady okolo.
MARYŠA: Tak – já se budu dívat.
Oba se zamlčí.
FRANCEK (objímá ji): S Pánem Bohem, Maryško! A piš! Psaní můžeš dát dycky mamince. Já ti je taky tak pošlu.
MARYŠA (v slzách přikývne hlavou a přitlačí se v přístěnku ke zdi. Znova vztahuje ruce kolem jeho krku a dá se do tichého pláče. Pák se náhle vzmuží a odstrkuje jej od sebe): A di už! (Sama zůstane stát a pláče.)
Výstup 10.
LÍZALKA (vyběhne rozdrásána s rukávy vyhrnutými, bez šátku na hlavě a bosa): E, vy holoto! (Trhne MARYŠOU do síně a odstrčí FRANCKA. K MARYŠE.) Kliď se do baráku! (Strká ji do síně. K FRANCKOVI.) Co tady chceš?
FRANCEK: Nic, přišel jsem se rozlóčit – – –
LÍZALKA (chápe se dveří): Eh, jakýpak lóčení! (Hodí za sebe.) Jen di s Pánembohem a radši tam zvostaň, uděláš lepší – – –
MARYŠA (vzpírá se na prahu a začne se ve dveřích strkat s LÍZALKOU). Pusťte!
LÍZALKA (překřikuje MARYŠU): Pudeš, nebo nepudeš? (Míří jí políček.)
FRANCEK (přistoupí k nim): Jdi, Maryšo, jdi! Šak (výhružně) my se přece rozlóčíme!
LÍZALKA bouchne dveřmi. Za dveřmi křik a váda.
FRANCEK odchází skoro vesel. – Odejde.
Jeviště několik okamžiků prázdné. Zvoní poledne. Kolem jde sedlák s čepicí smeknutou. Hluboké ticho. Pozadím jeviště přeběhne několik kluků a děvčat s děcky na zádech. Odzvoní.
JEDNO DĚVČE (v běhu popotahuje punčošku): Chlapci! Rekruti už jedó!
Z návsí zazní plnou silou hudba.
Výstup 11.
Jeviště se plní. LID se schází směrem, odkud se blíží zpěv, provázený hudbou. Na jeviště vejde průvod. MUZIKANTI vpředu. Za nimi dva vozy, na nichž plno REKRUTŮ. Koně jsou pentlemi zapleteni. Na vozech májky. Rekruti zpívají, zvedají láhve, mávají čepicemi. Ani tu píseň rekruti nezpívají všicci současně. – Druhá velká skupina (2 vůz) začne ji zpívat teprv, když první zpívá už „neublížil jsem…“. Zpěv válí se přes sebe.
[: S pánem Bohem!
už jdu od vás, :]
[: neublížil jsem :]
žádnému z vás.
[: Jak mladému
tak starému :]
[: neublížil jsem :]
z vás žádnému.
Za scénou.
[: S pánem Bohem!
už jdu od vás, :]
[: aji jsem poznali :]
faleš od vás.
MARYŠA rozevírá okno a hledí na průvod.
FRANCEK (z prvního vozu): Hola! (Strhne opratě – vůz zastaví – REKRUTI tichnou, FRANCEK seskočí ještě v pohybu z vozu a jde rychle k Lízalovu statku.)
MARYŠA od okna zmizí.
FRANCEK sáhne na kliku a opře se. Zavřeno. Uhodí na dveře.
Za dveřmi lomoz, křik a hluk LÍZALKY a MARYŠI.
1. REKRUT (z vozu): Vyraz dveří!
FRANCEK už dříve, slyše za dveřmi křik, odskočí, rozežene se a přiskočiv mocným vzepřením těla nevykopne, ale kolenem vypáčí dveře.
MARYŠA s výkřikem vletí mu vstříc do náruče.
FRANCEK sevře MARYŠU v náruči v síni, takže z hlediště vidět jich není.
Zástup se směje.
FRANCEK pustí MARYŠU, odběhne a vyskočí na stupátko vozu. Stoje tak vysoko na voze s májkou v ruce zavolá s ostatními: „S Pánem Bohem“ atd.
REKRUTI pokračují s písní „S Pánem Bohem“.
MARYŠA klesne plačíc na lavičku.
REKRUTI zpívají dál.
Do sloky vpadne hudba a hraje marš.
Výstup 12.
V posledních okamžicích vystoupí právě LÍZAL a zlostně hledí na FRANCKA právě, když z náručí pouští MARYŠU. Vozy odjíždějí. – Z jeviště hukot, zpěv, hudba. – Jeviště se prázdní. – Píseň rychle zaléhá.
LÍZAL (zpovzdálí hledí za odjíždějícími a pohrozí holí): Šak’s ju měl, kluku, naposled!
Z dálky je slyšet melodii písně „S Pánem Bohem“.
Opona v tichu spadne.