TŘETÍ JEDNÁNÍ

O dva roky později než 1. jednání.

Venkovská hospoda. Napravo v pozadí nálevna ohrazená dřevěným vysokým šprlením. Na stěně nálevny visí starý plakát paroplavební společnosti, pak plakát továrny na hospodářské stroje a vedle novoroční přání kominíkovo. Nálevní okénko. Před nálevnou napravo velký kulatý masivní stůl o čtyřech nohách. Na levé straně jeviště dvě okna. U okna v popředí malý čtyřhranný stolek, pod oknem lavice. Kolem stolku židle. U okna v pozadí šicí stroj. Vzadu vedle dveří podlouhlý stůl. Po jeho delších stranách lavice.

U šicího stroje sedí HOSPODSKÁ a cosi páře. V nálevně stojí řeznický tovaryš PAVEL a čistí lampu. LÍZAL sedí v pozadí u stolu a nemluví, jen pije a pokuřuje z dýmky. V levém popředí sedí FRANCEK.

Napravo jeviště úplně v popředí dveře, vedoucí do jatek. U nálevny stojí jeden SEDLÁK a pije sklenici piva. Průběhem jednání trousí se sedláci v dlouhých, až po zem sahajících hnědých kožiších.

Výstup 1.

HOSPODSKÝ, HOSPODSKÁ, FRANCEK, LÍZAL, PAVEL, SEDLÁK.

FRANCEK sedí úplně od ostatních v levém popředí. Lokty opírá se o kolena a hledí do země. HOSPODSKÝ s dýmkou v zubech, opásán bílou zástěrou, sedí u něho a zády obrácen k šenkovně domlouvá FRANCKOVI.

HOSPODSKÝ (důvěrně): Byl’s už ve dvoře?

FRANCEK: Nebyl.

HOSPODSKÝ: Tak tam di a popros pana správce, aby ti vzal do služby. Tak zvostat nemůžeš. A z teho už si nic nedělej. Co tam, to tam, krku už temu nezlomíš a na proražení zdi néni hlava dost tvrdá. Jednó je vdaná a konec. Děkuj Pánubóhu, že ti z vojny pustili, a staré se, jak bys poctivě uživil sebe a mámu. Pití a marnýho tólání nech! Jako tvůj poručník ti to radím. Radši šetř – nemáš na rozhazování. Vávru nech s pokojem, nic už nespravíš. (Jde a dodává SEDLÁKOVI, který dopil.)

SEDLÁK odchází.

FRANCEK (po řeči hospodského napije se z plechového litru a odstrčí ho pak): Eh, lítosťó už ani pít nemožu. Pro ňé vyrostla?

HOSPODSKÝ (přistoupí zas k němu): No, už jsem řekl. Nech všeho. Néseš baba. Když nic jináč, seber se a di do světa. Sejde z očí, sejde z mysli.

FRANCEK: Pudu, stréčku – ale… (Pohrozí komusi rukou.)

HOSPODSKÝ pokrčí rameny a odejde po svých.

FRANCEK potají setře z oka hřbetem ruky slzu a pak chvatně se na­pije.

Výstup 2.

PŘEDEŠLÍ. Vejde soused FRANĚK.

FRANĚK: Dobrý odpoledne – (K HOSPODSKÉMU.) No, už máte po porážce?

HOSPODSKÝ: Skoro.

FRANĚK (zhlédne FRANCKA a sáhne mu vlídně na rameno): To seš ty, Francku? Hlásné ti hledá; máš jít ke starostovi.

FRANCEK (příkře). A co zas?

FRANĚK: A nevím, cosi skrzevá vojenské pas.

FRANCEK: Hneď, jen co dopiju. (Vyndá z náprsní kapsy viržinku a zapaluje si ji.)

Výstup 3.

PŘEDEŠLÍ.

Vejde MARYŠA-VÁVROVÁ, v dlouhé kartounové sukni, vytáhlá, bledá, s očima zapadlýma do tmavých víček, ve tváři vpadlá se zašpičatělou bradou. Na ruce má koš, naplněný prázdnými lahvemi od piva. Mluví jen co musí, na nikoho se neohlédne, a když jde kolem LÍZALA, ani si ho nevšimne.

HOSPODSKÝ: Vítám vás! Copak nám nesete?

MARYŠA-VÁVROVÁ (mlčky vyndává láhev po lahvi, staví je na desku nálevny, pak tichým, krotkým hlasem): Pro maso idu.

HOSPODSKÝ (k PAVLOVI): Pavle, jdi a usekni paňmámě masa.

Odehrává se v popředí.

PAVEL jde, otevře dveře od jatky.

VÁVROVÁ za ním a postaví se do dveří tak, aby viděla do jatky.

PAVEL (v jatce): To tady?

VÁVROVÁ (nahne se do jatky): Třebas –

Z jatky slyšet dvojí seknutí sekerou a řinčení váhy.

FRANCEK (přistoupí nepozorovaně k VÁVROVÉ a podává jí ruku): No, Maryšo – mě už neznáš? –

VÁVROVÁ (zcela nenápadně, jen málo obrátí po něm hlavu a lehce se usměje): To seš ty? Vítám ti z vojny. (Přijímá ruku FRANCKOVU a odkašle si.) Už ti pustili?

FRANCEK: Pustili. No a… (Hraje si s viržinkou.) Jak se ti vede?

VÁVROVÁ neodpoví, jen se ohlédne, vyvrátí vzhůru po něm oči a vejde až do jatky.

FRANCEK několik okamžiků čeká, až VÁVROVÁ se vrátí, ale pak najednou jde ke svému pivu, dopije, hospodské u šicího stroje zaplatí a vytratí se.

HOSPODSKÝ (za ním): Už nepřindeš?

FRANCEK (mezi dveřmi furiantsky): Nevím. (Odejde.)

PŘEDEŠLÍ bez FRANCKA.

VÁVROVÁ vyjde z jatky a cestou urovnávajíc víko u koše, přistoupí k hospodskému a podává mu peníze.

HOSPODSKÝ: Kolik platíte? (Béře peníze.)

VÁVROVÁ: Dvě.

HOSPODSKÝ podává jí nazpět.

VÁVROVÁ (vezme peníze): S pánem Bohem! (Odejde.)

Výstup 4.

PŘEDEŠLÍ bez VÁVROVÉ. PAVEL. Později vejde soused BUŠEK.

FRANĚK se posadí ke stolu, kde sedí LÍZAL.

PAVEL (vychází z jatky): Vítám vás!

FRANĚK (k PAVLOVI): Dé mně sklénku piva.

HOSPODSKÝ (mezitím k LÍZALOVI): Copak, vy s Maryšó posud na sebe nemluvíte?

LÍZAL neodpoví, natáhne se na židli, utáhne kožich a pije.

SOUSED BUŠEK (vejde): Dobrý odpoledně. Copak že Vávrová ide odtáď s Franckem?

HOSPODSKÁ (živě): Jdou spolu? (Nachýlí se do okna.) Opravdu. – A, pane, jaksi je odbévá; nechce s ním jít.

Mimo LÍZALA všichni se tlačí k oknu.

SOUSED FRANĚK: A toto nedopadne dobře.

Všichni od okna mimo HOSPODSKOU odstoupí.

LÍZAL nedává na sobě ničeho znáti, hlasitě si odplivne.

HOSPODSKÁ sedne zas k šicímu stroji a hřmotí nůžkami.

Ticho.

HOSPODSKÝ (odstupuje od okna): Dobře má, že ho odbévá. – Vdaná je – jaký pak s ním povede řeči…

HOSPODSKÁ (mluví v přestávkách, oddělujíc větu od věty, obírajíc se při tom prací): Chudera! Ta vypadá! Onehdá jsem ju viděla v kostele, ale (spráskne ruce) v duchu tak jsem nad ňó udělala. Až jsem si jí lekla. Taková suchá, jakási dlóhá – a včil taky taková smutná chodí a enem ty oči jako by se do řeči chtěly dát. – Ta má meslím život!

HOSPODSKÝ (ohlédne se po LÍZALOVI; uštěpačně): No, zato má mlén.

LÍZAL mlčí a pije.

HOSPODSKÁ: Kam se to podělo – božíčku milé, kam se to podělo! Ty tváře, ty ruce! – Děvčica – oči mohl každé na ní nechat, jak byla pěkná, vždycky bílá, plná – a včilka – (obrací se ke všem) ani snaď nejí, nespí. – A nic pré si nenaříká – nic – slova pré nepromluví, enem co musí – a tak tichá – tichá chodí a trpí jako ta ovečka v trní, až meslím dotrpí. (K LÍZALOVI přímo.) Stréčku Lízale, néni vám jí líto? To ste ji přece měl nedělat – tak zkazit mladé její život!

LÍZAL (zdlouha vzdychne): Eh! (Mlčí. Po chvilce.) Neptéte se mě na nic a nechte mě s pokojem.

HOSPODSKÝ (postaví se až k němu): Vávra pré ti chce žalovat, je to pravda? Nechceš pré mu dát, co ste spolu smluvili.

LÍZAL: A co je ti po tem? Ať žaluje!

HOSPODSKÝ: No, nevím – Vávra je šelma.

Výstup 5.

PŘEDEŠLÍ. Za rozhovoru vejde HORAČKA.

HORAČKA (zamotaná do vlňáku, s hůlčičkou v ruce. Nejistě se rozhlíží a pak popojde k HOSPODSKÉ): Pochválen buď pan Jéžiš Kristus! Copak dělajó. (Prohlíží a omakává plátno na stroji.) To je pěkný plátno –! (Obrátí se k HOSPODSKÉMU.) Prosím vás, pantáto, nebyl tady Francek? Povídali mně, že šil sem; nebyl tady?

HOSPODSKÝ: A byl –

HORAČKA: A kam šil, nevíte?

HOSPODSKÝ neodpovídá.

HORAČKA: Bože, já mám s tém chlapcem trápení. – Co z té vojny došel, nic po něm néni. Doma jé nevidím celé boží deň, v noci přinde jako zloděj a (skoro s pláčem) aji pré pije!? – – –

HOSPODSKÝ neodpoví.

Mlčení.

FRANĚK: No, stará, nechte starostí a poďte si zavdat. (Podává HORAČCE víno.)

HORAČKA (levou rukou oddělává záhyby vlňáku z obličeje, pravou béře sklenku): Tak na vaše zdraví, kmocháčku! (Pije.) Šak sem už dávno vína nepila. (Utírá si rukou ústa.)

BUŠEK: No a ode mně taky. (Podává jí sklenku.)

HORAČKA (čtverácky): No to, – abych se opila! Tak dé pánbu stálýho zdraví. (Lízne.) Pánbu zaplať –

BUŠEK (ještě pobízí): No, víc –

HORAČKA: Ne, už nechcu. – Už mám dost – néni s mrškó co hrát – – –

BUŠEK (béře od ní sklenku): No, tetka, co – nebudete se vdávat? – Scafra, šak byste si ještě dovedla zakřepčit?

HORAČKA: Ech, cožpak je o to, ale kdopak by si takovó staró babu vzal!?

HOSPODSKÝ (potutelně): Tady sósed Lízal čeká, až bude vdovcem – – – Má na vás spadýno.

LÍZAL ohlédne se nevrle po něm.

HORAČKA (vesele): Ah, stréček by hledali mladó a boható. To už je tak v krvi – – –

LÍZAL: Šak, ba – bez peněz špatný živobytí –

HORAČKA: Ba špatný, je to pravda (utírá si ústa), ale dycky, stréčku, taky ne. Kolikrát si vezme bohaté boható – a bijó se – neštěstí je v domě a spokojenosť pryč. – A někdy zas v baráku nemajó nic a je tam možná štěstí víc než – – –

HOSPODSKÝ (vpadne): – ve mléně. To mu nemusíte povídat – to on taky už ví a Vávra mu to ještě ukáže.

LÍZAL (uhodí pěstí na stůl): Přestanete-li pak už!?

HOSPODSKÝ (jej krotí): Do teho štola mně netluč – néni tvůj –

LÍZAL: A proč teda répeš? Přišel sem já na to sem, abys do mě répal? Já chcu svó sklínku s pokojem vypít, a ne tady poslóchat pichlavý řeči. Je ti co do teho?

HOSPODSKÝ: Jak se to vezme: je a néni.

LÍZAL: A néni! Seš ty má rodina? Néseš! Tak co mluvíš?

HOSPODSKÝ: Nésu, ale dívat se na to nemůžu. Kdo má kusa citu v těle, každé se nad tím otřese. To už je tak v člověku. Dyž pacholek tady sósedovi strhá koňa, je mně co po tem? Néni. A proč teda pacholka lísknu, že mučí koňa? Proč mu nakládá víc, než může uvézt, – a? Je mně co potem? Néni. A to je kůň a to je člověk. Je mně co do teho?

LÍZAL: Néni. Kůň néni člověk a člověk néni kůň – – –

HOSPODSKÝ: Eh, mluvíš jako mladé. Už bys mohl mít rozum, dědku šedivé. Jednó nohó stojíš v hrobě a děláš pořád, jako by ti patřil celé svět. Pořád jen: peníze mám, půllán mám, ještě jeden půllán mám, a dceru – penězama zabije. Hospodář seš, ale tatík – naplít před tebó. Tak ti to povím. Tó ranó na stůl to nepřerazíš.

LÍZAL máchne rukou, vyndá šátek z náprsí a pozvolna mezi řečí si vytírá oči.

HOSPODSKÝ (zmírní tón): Dybys byl pořádné muž, naznal bys chybu a žádné by do tebe nerépal.

LÍZAL (svěsí hlavu): A dyť já už mlčím – Ale (rozhorleně) no, pomůž si! Co se stalo, stalo se. Mám ju vzít dům?

HOSPODSKÝ: Ba, bylo by lepší, pro ňu aspoň, když ne pro tebe.

LÍZAL: A co z ní bude? (Zvolna se ohlédne po HORAČCE a pák sáhne po sklenici. Po dlouhé chvíli.) Stařenko!

HORAČKA: Copak chcete, stréčku?

LÍZAL (podává jí víno): Poďte se napít. Ode mně ste ještě nepila. A hodně pite, hodně, stařenko, hodně – (Zašermuje rukou a nedopoví.)

HORAČKA: Na vaše zdraví, stréčku Lízale. A neplačte – na lítosť už je pozdě.

LÍZAL: Kdopak se teho nadál, že to bude takový. Já bych ani nebel béval takové – ale – stará – ta byla jak lítá saň. Pomalu by byla aji mně nabila.

HORAČKA staví sklenku na stůl.

LÍZAL: Pite, stařenko, pite víc – pite pryč. Já taky piju a nepijával sem! (Celým tělem obrátí se k HOSPODSKÉMU.) Pravda, pantáto? Dycky sem bel dobré hospodář – a včil piju. (Nahne se důvěrně zas k HORAČCE.) Víte-li pak (skoro šeptem), že ju bije? (Žalostně.) Dítě mý bije! Peníze – furt peníze po ní chce – a bije ju. Takové má život má pěkná Maryša!

Výstup 6.

PŘEDEŠLÍ. Vejde SOUDNÍ SLUHA a s ním DVA SOUSEDI.

SLUHA: Dobrý odpoledně. Je tady pan Lízal?

LÍZAL (vytře šátkem oči, podívá se přísně na SLUHU a tvrdě): Co chcete?

SLUHA (prstem na něho): A! Toť je pan Lízal? (Rozloží po stole soudní akta.) Tady mám něco pro vás od císařskýho královskýho okresního soudu. Podepište mně to tady, že jsem vám to správně doručil.

LÍZAL: Od soudu? (Drží spis daleko před očima a začíná číst.) A co?

SLUHA: To já nevím. (Vyndá z kapsy u vesty lahvičku s inkoustem, namočí pero a podává potvrzující lístek LÍZALOVI k podpisu.) Tady – (Ukazuje prstem místo k podpisu.)

LÍZAL otřepe pero a nemotorně podpisuje.

SLUHA (k HOSPODSKÉMU): Dejte mně sklenici piva.

LÍZAL (dopíše a pak za úplného ticha rozdělává spis. Čte): Co? (Hledí do papíru. Zasměje se.) Vávra mě žaluje? A – a – a – cákra! (Sbaluje listinu.) A hned! (Zatřepe rukávem.) Už se sypó – už se sypó – No počké. (Schovává žalobu do záňadří.) Dež žalovat – tak žalovat, ale – (Sáhne po sklence a rozvalí se u stolu ze široka.) Za tenhle kósek nedostaneš hani šupinu!… (Pije.) Pěkně se mně odslóžil – pěkně – Ten můj zeť – (Posedá.) Pěkně – pěkně –

HORAČKA: Bože, co se divíte! Pro peníze si ju vzal, pro peníze žaluje. No, já už musím jít. Potěš vás Pánbu, stréčku Lízale. (K HOS­PODSKÉMU.) Prosimich, pantáto, řeknó mýmu Franckovi, debe sem přišel, že je na večír volané k panu správcovi. Má ve dvoře dostat prácu. Řeknó mu to? (K LÍZALOVI.) Tak s Pánem­bohem, stréče! (Sáhne mu levicí na sehnutá záda.) A nedéte Maryšu trápit, nedéte. Dé Pánbu dobró noc!

SOUSEDÉ (sborem): Dobró noc!

Výstup 7.

PŘEDEŠLÍ bez HORAČKY.

LÍZAL: A nedám, nedám svý dítě trápit – Dům si ju vezmu a jemu nic nedám – nic – nic! (Vstane.) Lunti! – Všeci só lunti! Syn je lunt, zeť je lunt a ten vdovčisko škaredé je lunt ten névětší – (Rozkřikne se na sousedy.) A pite, chlapci, pite všeci! Každýmu dám, jen jemu nic. Pantáto, sklínky sem dé, pite. Za mý peníze pite! Každýmu dám, kdo přinde – a flašku vína na stůl a tady temu pánovi od hóřadu (smekne nízko čepici) taky. A – a pite pryč! Žádné nesmí říct, že su já škrťa! – (Polo s pláčem.) Pravda, pantáto, že nésu škrťa? Já su dobré hospodář – mohutné sedlák, velké gavalír, ale žádná škrťa. Půllán, jak jsem je kópil, tak jé mám a ještě jeden sem kópil – Koně mám, čtyrycet centů na ně možu naložit a z pekla s těm vyjedó. – A – a míval sem koně, míval – celó Moravu v jedněm kuse tropem by byli objeli a nezastavili se! Takový sem já míval koně! Ale zeť a syn majó žebráky, mrchy, kočky škaredý. A ten vdovčisko už má ty néhorší koně na světě. To je hospodář? Temu já mám dávat peníze, které sem krvjó vydělal? Pořád jen tak od svatéch¹ vypučívat a já abech to platil! A kde já je mám brat? Copak je v cihelni peču? Nebo je z rebníčka vetahuju?

Výstup 8.

PŘEDEŠLÍ. Vchází VÁVRA.

VÁVRA: Dobré kvíčerek. Vína mně déte. (Sedá ke stolu v levém popředí odloučeně od ostatních.)

LÍZAL (nepozoruje ho): Ja! Dřít, dřít mosí člověk jako sem dřel já. K hotovýmu každý rád sedne. (Spatří VÁVRU a zarazí se.) Aha! (Vytřeští oči. Po chvíli za úplného ticha.) Kde ses tady vzal? Co tady chceš?

VÁVRA (neříká ničeho a klidně se narovnává na židli. K HOSPOD­SKÉMU): Byla tu žena pro maso?

HOSPODSKÝ. Byla. (Staví víno na stůl a odejde.)

VÁVRA: A s kém to šla nazpátek? Od zahrad jsem ju viděl.

LÍZAL: S Franckem šla. Te tady sedíš a žena ti chodí s Franckem. Néni ti haňba? A co tu chceš, ptám se ti?

VÁVRA: Myslím toli co vy.

LÍZAL: A když su tu já, te tu taky musíš bét?

VÁVRA (s klidem): Máme tu oba místa dost.

LÍZAL: Ale te máš bét duma.

VÁVRA (posměšně): Když nésu doma, su tady.

LÍZAL: Ale já povídám, že máš bét duma. Máš ženu, děti – – – koně máš popravit, ať mně néni haňba – že máš takové kočke škaredý –

VÁVRA: Šak s nima neježďáte – – –

LÍZAL: Neježďám, neježďám, ale haňba je mně, že můj zeť má kočky, a ne koně. A te se tóláš po hospodách.

VÁVRA: A šak vy ste tu myslím od rána –

LÍZAL: A je ti co potem? Já tady možu sedět, já nemám děti, ale ty utrácíš a máš děti –

VÁVRA: Šak piju za svý. Vy ste mně na to ještě nic nedal.

LÍZAL: A nedám. Každýmu sem dal, ale tobě – tobě nedám nic.

VÁVRA (vypne se a poopravuje kabát pod sebou): Šak vám to sód ukáže.

LÍZAL: Aha – sód – sód – iš (ukáže mu kukyš; palec mezi ukazováčkem a prostředním prstem). Maryša ať si mě žaluje, Maryša dostane, ale te – te nic – protože seš lunt, protože ju biješ, máš dluhy a mně si nevážíš…

VÁVRA (směje se): Je si čeho vážit.

LÍZAL: Radši sem ju Franckovi měl dát, a ne tobě.

VÁVRA: Proč ste nedal? Měl ste dát – – –

LÍZAL: Protožes dotíral jako ten Jidáš – a já sem ti ju dal, protože sem myslel, že seš pořádné hospodář. A te mě žaluješ. Je to v pořádku?

VÁVRA (posměšně): Néni.

LÍZAL: No tak – te jeden –

VÁVRA prudce vstane a chápe se židle.

LÍZAL (povstane): – Lunte!

VÁVRA (pozdvihne vysoko židli, ale pustí ji zvolna zas na podlahu pamatován shlukem sousedů. LÍZAL zády obrácen k němu jakoby nic šourá se do pozadí): Ticho! – Nebo to odkašlete. Kdo mě ještě uhodí slovem, uhodím já jeho – ale jináč! (Sedá.) Pomalu aby se člověk bál do hospody přijít. Každé má jazyk nabróšené jako břitvu.

Výstup 9.

PŘEDEŠLÍ, FRANCEK vchází.

SOUSED FRANĚK: Francek ide!

VŠICHNI se ohlédnou po něm a dají se do smíchu.

FRANCEK (vesele předstoupí): Dobré večír – Á – dobré večír vespolek. – Stréček Lízal a pan Vávra! – To se sešli dva. (K VÁVROVI zvlášť.) Dé Pán Bůh dobré večír!

VÁVRA: Di po svéch a míché se mezi sobě rovný.

FRANCEK (posměšně): No, šak – dyť néni nač dělat pána – Pavle, dé mně piva.

SOUSED BUŠEK: Kdes byl, že seš tak rozkurážené?

FRANCEK: Kde bych byl? (Postaví se jednou nohou na židli.) – U mléna sem byl.

Po těch slovech utiší se celá hospoda.

No, co se díváte? (K BUŠKOVI.) Šak ste nás snad viděli, či neviděli?

BUŠEK: A mlč a nemluv. (Podává mu pivo.) Tady se napí. – Šak myslím na vojně málo’s užil – teho?

FRANCEK: A někdy dost. (Po řadě mimo LÍZALA zavdávají mu skoro všichni.)

PAVEL podává FRANCKOVI pivo.

FRANCEK po řadě oplácí sousedům zavdanou. Ti jen přiťuknou.

BUŠEK: To ses myslím hněval, když ti pustili?

FRANCEK (směje se): A moc! (Jadrně.) Ale věřte mně, dyž sem viděl, jaký zlodějství tady panuje, radši bych byl zvostal tam.

BUŠEK: Jaký zlodějství? Kdo tady krade?

FRANCEK (ukáže hlavou na VÁVRU): Tam se zeptéte.

BUŠEK: Eh, zas začíné. Déte si pokoj.

FRANCEK (chápe se piva a odfukuje pěnu): A šak já nic nepovídám.

BUŠEK (stranou mu domlouvá): Poslechni. Nedělé různosti. Co z teho máš?

FRANCEK (pije): A nic.

SOUSED FRANĚK krotí zas VÁVRU.

VÁVRA: Od takovýho baráčníka se přece nedám ostózet!

FRANCEK (který zaslechne poslední VÁVROVA slova, postoupí k němu): Su baráčník – je pravda. – Mám jenom tu chalupu a doškovó střechu nad hlavó, ale v tý chalupě só možná poctivější lidi než ve mléně. Tak ti to řeknu.

LÍZAL (pleskne se dlaní o koleno a hladí si je. Jeví po celou scénu velkou radost z hádky): Tak, tak, Františku, tak mluv. Jako evangelium mluví ten chlapec…

FRANCEK udiveně hledí na LÍZALA.

LÍZAL: Na, na, chlapče, napi se.

FRANCEK ohlíží se pohrdlivě po něm.

VÁVRA: Mně se zdá, že se tatínek chce kamarádit s chlapcama.

LÍZAL (tím veseleji): Na, napi se! (Popojde k FRANCKOVI a dotýká se jeho ramena.) Františku, poslechni – napi se.

FRANCEK prudce obrátí se k LÍZALOVI, podívá se na sklenici a odrazí mu ji, až víno na zem vychrstne.

VÁVRA se dá do smíchu.

FRANCEK (k LÍZALOVI): Nechte si vaše víno, já mám svýho dost.

VÁVRA (ke konci smíchu): Škoda, že nemáte ještě jednu dceru, mohl byste mu ju dát aji s půllánem.

FRANCEK (pohrdlivě): Šak by se dostala do dobréch ruk, lepších než só ty vaše.

VÁVRA (pohrdlivě): To věřím. Žebrota dycky lepší bydlo hledá.

FRANCEK: Ale ta žebrota je mně miléší než bohaté darebák.

VÁVRA (chytá se stolu): Na keho to mluvíš?

FRANCEK: Na keho to padá.

VÁVRA (hrozivě): Chlapče – mlč! Ke mlénu mně lezeš, o ženu mně sméšlíš – a ešče budeš nadávat? Jako psa ti zastřelím, uděláš-li ke mlénu ešče krok.

FRANCEK (dá se do hlučného smíchu): To by se to střílelo! (Hledí mu pod nohy. Opovržlivě a zároveň vyzývavě.) Zloděju!

VÁVRA se vrhne na FRANCKA a chytne jej pod krk.

Chumlanice těl zavře do sebe VÁVRU i FRANCKA. LÍZAL, PAVEL a sou­sedé je rozbraňují za hluku. Z chumlanice kožichů, které úplně zaklopují VÁVRU i FRANCKA, po chvíli vyletí VÁVRA na jednu stranu a FRANCEK na druhou stranu.

FRANCEK: Mě bude chytat pod krk? Pamatuj si, že se ti nebojím. To ti nemá bét odpuštíno. Jděte pryč! (Odstrčí a setřese ze sebe sousedy, kteří jej pamatují a odvésti chtějí od VÁVRY. Sousedé od něho odstoupí. Jsou zaraženi jeho smělou řečí, takže FRANCEK, pronášeje své vášnivé věty, stojí ve středu jeviště úplně osamocen. VÁVRA daleko od něho také osamocen.) Sto kvérů debes měl, celé regiment u mléna stál – pamatuj si, nebojím se ti! Ne nadarmo sem povídal, dyž na vojnu sem šel: Běda, běda vám, stréčku Lízale, a běda tobě, Vávro – u živýho Boha sem tenkrát přísahal, že se pomstím na každým a na všech a na tobě, Vávro, névíc. Ty zkazil’s mě, já zkazím tebe. Oko za oko, zub za zub. Každó mó slzu krvjó zaplatíš. Pamatuj si to, tady před svědkama ti to povídám: Já budu za tvó ženó chodit, já se s ňó budu scházet – za bílýho dňa do tvýho hrkáču přindu – a dé pozor, Vávro, ať se nepotkáme! (Prudce odejde.)

SOUSED BUŠEK odejde s ním.

Výstup 10.

PŘEDEŠLÍ bez FRANCKA a BUŠKA. HOSPODSKÝ.

VÁVRA hledí pomateně a zuřivě za FRANCKEM.

HOSPODSKÝ (vejde a ohlíží se za FRANCKEM; pak pohlédne na VÁVRU): Co to byl tady za křik? Snáď ste se nebili?

JEDEN ZE SOUSEDŮ: É to nic nebylo. To jen tak –

HOSPODSKÝ hledí udiveně na VÁVRU.

SOUSEDÉ kladou peníze na stůl a odcházejí.

LÍZAL: Iš! Dal ti – – – Máš bét duma. (Odchází.)

VÁVRA (s těžkým chrčivým vzdechem sedne ke stolu; ponuře): Pantáto, déte mně ešče jednu. (Zahledí se před sebe.)

Sousedé a chasa u stolu hrají v karty dál. Pojednou z čista jasna rozverbovaní pračkou dají se do zpěvu: „Před našu je zahradečka –“ atd.

Opona spadne.