ČTVRTÉ JEDNÁNÍ
Světnice u Vávrů ve mlýně, selsky zařízená. V levém koutě vzadu veliká kachlová kamna a okolo nich lavice. V pravém koutě vysoko narovnaná postel. Nad postelí dřevěná police, na níž jsou srovnány talíře, sklenice a bílý, květovaný šátek. V koutě za postelí visí vlňákem zpola zakryté naškrobené sukně. Vedle postele u okna vprostřed zadní stěny oknem je vidět daleko do vsi k hospodě s ozářenými okny – malovaná velká truhla. Nalevo v popředí starodávný prádelník s příhradami a na něm lesklé skleněné svícny s hromničkami, okrášlenými umělými kytkami, různé druhy sklenic, kancionály a uprostřed krucifix, pokrytý skleněným poklopem. Po stěnách v řadách podle sebe prosté obrazy, mezi nimi černá madona. Mezi kamny a prádelníkem druhá postel rozestlaná. Na oknech krátké, bílé, po krajích vroubkované záclony. U dveří visí hodiny, tzv. švarcvaldky. Napravo v popředí stůl a na něm hořící, prostá petrolejová lampa. Povšechný ráz světnice je ponurý.
Výstup 1.
VÁVROVÁ. LÍZAL na odchodu u dveří.
LÍZAL: No, mjé rozum – poslechni.
VÁVROVÁ: Já ho měla tenkrát a vy ste ho neměli. Sami ste to ukuchtili, sami si to snězte. Vám k hanbě tady zvostanu a nikam nepudu. (Rozčileně přechází po světnici. Náhle se obrátí.) Pro peníze si mě bral, proč mu je nedáte?
LÍZAL: Spořádanýmu a správnýmu člověku bych je dal – ale na rozhážku jich nemám. – Víš te, že mě žaluje? Že se chce se mnó sódit?
VÁVROVÁ (s trpkým smíchem): Proto vy chcete, abych šla k vám!?
LÍZAL: Proto ne.
VÁVROVÁ: Proč teda? Mám já vám aji proti vlastnímu mužovi pomáhat? Za peníze si mě u vás kópil, pro peníze vás včil žaluje a má dobře. Ostatně, co mně je do teho? Já se neprodávala, prodával ste vy. Byli ste u notára, mně ste se na nic ani neptali. Spravte si to spolem; mně déte pokoj! –
LÍZAL: Neposlechneš teda?
VÁVROVÁ: Neposlechnu.
LÍZAL: Budeš teho litovat!
VÁVROVÁ: Nevím proč. – Vzpomeňte si, tatínku, že ste Boha na mě volali, Bohem ste se zakládali, svatýho Písma ste se dovolávali – jen abyste mě měli tady. Ani na pana faráře ste nic nedali a povídal vám už tenkrát, takový manželství že je proti pánu Bohu, proti církvi svaté a proti všemu, co lidskýho je na světě, a přece ste provedli svó. Co ešče chcete? Dyť přece vidíte, že su šťastná, ani domů jít nechcu, tak se mně tu líbí. Všemu sem už přivykla – děckám, mužovi, dření, všemu, aji těm ranám. Co ještě chcete? Co se stalo, stalo se – co se stane dál – vy budete mít na svědomí.
Vzdálený zvuk ryze venkovské muziky melancholické melodie.
LÍZAL (zaraženě): Co se může stát?
VÁVROVÁ: Ah – nic.
LÍZAL se chvíli na ni dívá.
VÁVROVÁ proti němu.
LÍZAL: Co tím obméslíš, děvčico hlópá?
VÁVROVÁ (neodpovídá a přechází dále po světnici, mechanicky urovnávajíc cestou židle a různé v cestě ležící věci): Dobrýho nic, to si můžete myslet.
LÍZAL (pohrozí prstem): Ať se nechytneme. (Výhružně.) S Franckem pré se slízáš, s Franckem pré chceš utýct.
VÁVROVÁ (vzepře se a uražena vykřikne): To je lež! (Pauza.) A dyby – na to su tu já a Vávra. Vám do teho nic není!
LÍZAL: A?! Podivéme se! Tátovi do teho nic néni! A na keho potem budó prstem ukazovat? Čí seš děcko? Kdo ti vychoval?
VÁVROVÁ (s trpkým úsměvem): Vy ste se mně toho málo navychovávali. Dyby nebylo babičky, od vás bych se naučila leda temu, jak mám od muža utíkat. Nebujte se. (Významně.) Tu haňbu vám neudělám, na to su já lepší, než vy myslíte. Když vás nic jinýho netrápí – můžete jít s Pánembohem.
LÍZAL: Nepudeš teda?
VÁVROVÁ: Ne.
LÍZAL: Tak trp! (Bruče i za jevištěm odchází.)
Výstup 2.
VÁVROVÁ, sama.
Pauza.
VÁVROVÁ (Chodí delší dobu z místa na místo, hned nahlédne vedle do komůrky, vrátí se, pak zas do síně – pojednou zastaví se uprostřed jeviště a sáhne si na hlavu.) Tak chodím jako zmatená – nevím ani, co dělám – (Pauza.)
Oknem dolehne k ní muzika.
VÁVROVÁ (přistoupí k oknu a poslouchá, pak rozevře okno; muzika silněji zavane k ní): Ta muzika! Ta muzika! Při té je mně néhůř – (Pauza. Zdlouha povzdychne a přisedne na truhlu přistavenou k oknu; opíjí se muzikou. Uprostřed pauzy hudba přestane. Výskot chasy, za výskotu po chvíli děvčata zpívají:
[: Sivá holubičko, kde’s byla :]
[: Že jsi svoje popelavé peří :]
ztratila, atd.
Atd., pokud režie dovoluje.)
VÁVROVÁ (za zpěvu s těžkým povzdechem přilehne k oknu): Děvčata zpívají – Francek bouří – a já (trpce) taková je ta moje muzika! (Dlouhá pauza.)
Tlučení na dveře.
VÁVROVÁ (vejde do síně): Kdo je?
Výstup 3.
VÁVROVÁ, ROZÁRA.
ROZÁRA (z venku): Já – – –
VÁVROVÁ (otevře v síni): To seš ty, Rozáro?
Vejdou obě.
ROZÁRA: Já.
VÁVROVÁ: Co tak brzo?
ROZÁRA: Pantáta mě poslal popravit dobytek.
VÁVROVÁ: Zavřelas v síni?
ROZÁRA: Nezavřela.
VÁVROVÁ: Jdi a zavři. Navaž vody, poprav dobytek a můžeš zas jít.
ROZÁRA (jde a v komoře svléká sváteční šaty; z komory): Děti spí, pajmámo?
VÁVROVÁ: Spí. Podívé se k nim. (Sedne k šití.)
ROZÁRA (z komory): Francek se mně ptal, ste-li sama doma.
VÁVROVÁ: Počké! (Naslouchá.) Nějaké šramot –
ROZÁRA (stojí mezi dveřmi): Myslím, mládek se škrábe na palandu. – Už je zas napilé – ani jazykem nemůže hnót. Jen slívky čtvrtku vypil naráz.
VÁVROVÁ (ji neposlouchá. – Rychle sáhne pro lampu a svítí do síně. Volá nahlas): To ste vy, Václave? (Žádná odpověď.)
Ode dvora skřípou dveře.
ROZÁRA přistoupí k ní.
VÁVROVÁ (sebou trhne, podá ROZÁŘE lampu a volá do síně): Kdo je to?
Výstup 4.
VÁVROVÁ, ROZÁRA, FRANCEK.
FRANCEK (vejde do světla): Dobré večír.
VÁVROVÁ uhne zpět a vejde do světnice.
FRANCEK za ní.
ROZÁRA staví lampu na stůl.
Celkem němá scéna.
VÁVROVÁ (s nesmělou výčitkou): Kudy’s to přišel?
FRANCEK (odkládá čepici): Kudy se chodí. Od silnice bylo zavříno. Rozára mně otevřela od síně.
VÁVROVÁ se s výčitkou ohlédne po ROZÁŘE.
ROZÁRA klopíc provinile hlavu chce odejít.
VÁVROVÁ: Rozáro, zůstaň!
FRANCEK (přistoupí k ROZÁŘE): Rozáro, jdi. Já musím s pajmámó promluvit.
ROZÁRA odejde.
Výstup 5.
PŘEDEŠLÍ bez ROZÁRY.
VÁVROVÁ (vášnivě): Pro Boha, chlapče, co myslíš – Co tady chceš? Co si lidi o mně pomyslí, jakéch mně to naděláš řečí! Dyť přece víš, že su vdaná – Máš jaké rozum? Vystojím aji tak dost vod muža, ešče ty začneš? (Přejde světnici. Zle.) Kdekdo vůlu má, každé na mě jako vosa – (Uraženě otočí se po FRANCKOVI. Hrdě.) A jaký to roznášíš o mně řeči? – Rozáry se’s ptal – su-li sama doma a v hospodě měl’s pré se vyjádřit, jako by se’s se mnó scházel. Jak tak můžeš mluvit?
FRANCEK: To sem já neřekl.
VÁVROVÁ: Něco musels říct –
FRANCEK: To sem enem povídal, (vzdorně) že za tebó budu chodit a že se s tebó budu scházet.
VÁVROVÁ: A to’s řekl tak veřejno? Přede všema?
FRANCEK: Přede všema.
VÁVROVÁ (chvíli si ho prohlíží, pak se od něho odvrátí a dá se do divokého smíchu): To už opravdu nevím, kdo je z nás větší blázen – esli vy všichni jak tu ste, nebo já. (Vážně.) A na mě se’s nevohlížel, mě se’s neptal, na to se’s nedíval, že su tu já? Že špiníš mě? Kdo ti dal k tomu záminku, abys tak mluvil – já snad? (Odmlčí se.) Já ti mám ráda a nezakrévala sem a nezakrévám teho ani Vávrovi a nikomu – a povídám to aji tobě –, ale abys tak o mně sméšlel a mluvil – (lítostivě, skoro se slzami) to – tos mně, chlapče, ublížil!
FRANCEK: Nu, tak to zůstat nemůže. Jemu ti přece nenechám – – –
VÁVROVÁ (stále přísnějším tónem): A co chceš teda po mně?
FRANCEK: Do Brna chcu jít. Mám tam prácu pro tebe i pro sebe. Seber se a poď se mnó!
ROZÁRA přijde do světnice s náručím dříví, složí je u kamen a síní zas odejde, ohlížejíc se při tom po obou. Zřejmě dává najevo, že poslouchá.
VÁVROVÁ (hledí vyjeveně na něho, když ROZÁRA odejde): Františku! –
FRANCEK: Nu, co se díváš? –
VÁVROVÁ (s rostoucím podivením a hrůzou): Do Brna – s tebó? – Já – cizí žena?
Oba hledí na sebe.
FRANCEK (tvrdě): Jaká – cizí žena?
VÁVROVÁ (chytá se za hlavu): Pro Boha milosrdnýho – chlapče!
FRANCEK: Čeho se bojíš?
VÁVROVÁ (přiskočí k němu a hledí mu do očí): Co to obméšlíš?! (Mírnějším tónem.) Dyť si to jenom rozvaž, co to po mně chceš?! (Bere jej za ramena.)
FRANCEK kroutí hlavou.
VÁVROVÁ: Když tě sepjatéma rukama prosím. (Sedá s ním na lavici u kamen. Pokud možno do středu jeviště.) Rozmysli si to. Dyť se netrápíš jenom ty, trápím se já taky, a víc než ty! – Dyť já na tě myslím, kady chodím, a nikdo neví, co nocí pro tebe sem nespala, proslzela dní. Co vytrpím od Vávry – o tom nemluvím, co vystojím pro tebe, ví jedině Bůh a já. Vdaná su, ale srdcem sem ti zůstala věrna, Františku. – Dušu bych za tebe dala, tak ti mám ráda, ale to, co ty po mně žádáš – to ti, chlapče, udělat nemožu a nemožu.
FRANCEK, který stále po celý monolog tupě hledí do země, zakroutí nyní hlavou a chce něco namítat.
VÁVROVÁ (nepřipustí jej ke slovu): Ne, nic se nezbraňuj – poslechni! Zanech těch myšlenek! (Hladí mu vlasy a tvář.) Mně to udělej k vůli, když mě máš tak rád. – Nešťastná su, ale špatná nebudu, rozumíš mně? (Klade mu ruce na ramena.)
FRANCEK: Rozumím, ale poslechnót nemožu. Život’s mně zkazila a jiné mně nedáš. Mjé lítosť se mnó aspoň ty, dyž ti o to prosím.
VÁVROVÁ: Ne – ne – ne, chlapče! Nedělé mně život těžší, než ho mám.
FRANCEK: Já bez tebe nebudu.
VÁVROVÁ: Tak si di! (Prudce vstane – chladně.) Tvrdohlavče tvrdohlavá! Teho hříchu se s tebó nedopustím – to si nemysli. Ale pamatuj si: budeš-li stát na svým a budeš-li mně před lidma ubližovat, jako’s mně ublížil včera, zapomenu na všechno, na tebe i na sebe a zhřeším pak už tak, že pak ani mně, ani tobě žádná pomoc nebude.
FRANCEK: Co tím chceš říct?
VÁVROVÁ: Posavád nic. Tak to ve mně dřímá a spí – ale až se hřích probudí – bude po trápení. Tak nebo tak – otrávím buď sebe, nebo jé – ale dlóho trpět nebudu. – Snáď v néhorší šatlavě nepovedu takové život jako tady. Dyž mám bét už nešťastná – ať su zkažená nadosmrti, zničená na celé život. A nikdo nevěří, jak bych byla ráda, dyby tak blesk nade mnó zapálil, voda přišla, všecko odnesla a mě – mě vzala s sebó. (Přisedne na židli a pláče.)
Pauza.
Výstup 6.
PŘEDEŠLÍ. ROZÁRA vejde.
ROZÁRA (chvílí se ohlíží po obou): Paňmámo, mám na ráno přichystat dříví z hromady, nebo to, co je pod kůlňó?
VÁVROVÁ: Ach – jaký chceš –
ROZÁRA stojí ještě u dveří.
VÁVROVÁ: Co ešče chceš?
ROZÁRA (s rozpaky): Pantáta povídal, že abyste mu přichystala večeřu – přinde brzo.
VÁVROVÁ: Šak – – –
ROZÁRA odejde.
PŘEDEŠLÍ bez ROZÁRY.
FRANCEK (sahá po kloboučku a má se k odchodu): Jak teda chceš, ale – nepřenáhli se. Co z teho budeš mět – Hlóposti! Co já ti radím, je přece dycky ještě lepší a rozuměší, než co obméšlíš ty. – Maryšo! Néni lepší chvíle, než je dnes. Vávra už je napilé, bude spat – nic nebude vědět. – O Rozáru postaral jsem se já už sám. – – – Do jedenácti tu čekám u splavu. Za tři hodiny sme v Brně. –
VÁVROVÁ: Jdi si sám, já zvostanu, kde su –
FRANCEK (výhružně): Dobrá. Ale – pamatuj si: nepřindeš-li, přindu já si za bílýho dňa sem pro tebe. Ať se potom děje co děje.
VÁVROVÁ: Vávra ti zastřelí –
FRANCEK: Ať zastřelí! Mně už potem taky bude všecko jedno.
VÁVROVÁ (pokouší se o smírný úsměv): To ty neuděláš. –
FRANCEK (na odchodu u dveří): To vím já, udělám-li či ne. – Přindeš, či nepřindeš?
VÁVROVÁ (na opačné straně scény; váhá, pak zakroutí hlavou): Ne –
FRANCEK: Jak teda myslíš! (Odchází.) U stavu čekám.
VÁVROVÁ (chvíli bojuje, teprv až je FRANCEK u dveří, zavolá za ním): Františku!
FRANCEK (na prahu ohlídne se po ní a čeká s hlavou hrdě vztyčenou).
VÁVROVÁ (chvíli sama s sebou bojuje. – Delší pauza. Svěsí ruce nepohnutě a sklesle): Ne – nemožu.
FRANCEK (odejde; v síni k ROZÁŘE): Rozáro, otevři! Dvorem chodit nebudu.
VÁVROVÁ sama; stiskne hlavu do dlaní, vrávorá ke stolu a sklesne na židli.
Z dálky slyšet zas venkovskou muziku. Chvíli ticho.
Výstup 7.
ROZÁRA, VÁVROVÁ.
ROZÁRA vejde, ohlídne se po VÁVROVÉ.
VÁVROVÁ (vstává): Rozáro!
ROZÁRA: Copak chcete, paňmámo?
VÁVROVÁ (přísně): Proč’s je póščela?
ROZÁRA provinile mlčí. Pauza.
VÁVROVÁ: To’s mně špatnou udělala službu! – (Ledově.) Na dvoře máš všechno popravíno?
ROZÁRA (ochotně): Všecko sem už popravila.
VÁVROVÁ: Jak je v chlívě?
ROZÁRA: Tele leží a Strace sem hodně nastlala. Už se tak netřese.
VÁVROVÁ: U mléna nikdo nebyl?
ROZÁRA: Nikdo.
VÁVROVÁ: Můžeš teda zas jít a všechno pozavírej.
ROZÁRA odejde do kuchyně a převlíká se.
VÁVROVÁ sama; popojde několik kroků k otevřenému oknu a poslouchá muziku.
Do okna zalétne melodie valčíku a výskot.
Výstup 8.
VÁVROVÁ. ROZÁRA vejde zas ustrojená k muzice.
VÁVROVÁ: Už deš? (Zakývá hlavou.) Nebuď tam dlóho.
ROZÁRA: Šak. (Odchází.)
VÁVROVÁ (odejde za ní zavřít a vrátí se. Jde se ještě přesvědčit, je-li i jinde zavřeno. Sama): Tak su ráda, že su sama zas. (Popojde k truhle, otevře ji a probírá se v ní.)
Delší pauza. Venku slyšet kroky a hovor.
VÁVROVÁ leknutím sebou trhne a uskočí od truhly tak, že víko s bouchnutím samo dopadne.
Tlučení na dveře.
VÁVROVÁ (naproti do síně): Kdo je?
VÁVRA (za dveřmi): Já.
VÁVROVÁ jde otevřít.
Výstup 9.
VÁVRA, ROZÁRA, VÁVROVÁ.
Hudba v dálce umlkne.
VÁVRA hřmotně vejde.
VÁVROVÁ usedne k šití.
VÁVRA rozhlédne se po jizbě a pošoupne čepici furiantsky do týlu; zas se rozhlédne a utkví delším pohledem na ženě.
VÁVROVÁ (k ROZÁŘE): Co nejdeš k muzice?
VÁVRA: Doma zůstane. Mládek z domu, Josef z domu, krávu nemocnó, a čeládka všechna bude v hospodě? (K ženě.) Co nejdeš spat? (Přistoupí těsně k ní a pátravě jí hledí do tváře.)
ROZÁRA odejde do komůrky.
VÁVROVÁ s ošklivostí před ním uhne stranou.
VÁVRA: Co nejdeš spat, ptám se ti!
VÁVROVÁ: Dyť vidíš, že zašívám.
VÁVRA: Zašíváš, zašíváš! (Dá se do drsného smíchu.)
VÁVROVÁ se po něm ohlédne a dá se zas do šití.
VÁVRA: Tak teda zašíváš?! No, jen zašívé. (Přisedne jednou nohou na roh stolu. S mrazivým, zlověstným klidem.) A keho’s tu měla, to nepovídáš?
VÁVROVÁ strhne nit a mlčí.
VÁVRA: No, vekládé, keho’s tu měla. Jakó visitu?
VÁVROVÁ: Eh, di na pelech; uděláš lepší.
VÁVRA: Já se ti ptám, keho’s tu měla?
VÁVROVÁ: Keho bych tu měla?! Nikoho.
VÁVRA: Tak nikoho’s tu neměla? A co to bylo za chlapa – co šel odtáď? Až od kříža sem jé viděl. Kdo to byl?
VÁVROVÁ (odhodlaně vstane a odhodí šití): Když’s jé viděl, měl ses jé zeptat.
VÁVRA (vzestoupí se stolu): A ty jedna. Tak se odpovídá? Tak se mluví k mužovi? Dobrá. (Jde ke dveřím komůrky, pootevře je a volá.) Rozáro! (Vrátí se k ženě.) Je vopatrné jako schoř, chytré jako kocór, ale šak v té pasti nebyl naposled! – Jak jé dopadnu, zastřelím jé jako zvěř a tebe, běhno, tebe dočubám – tak ti dočubám, až z tebe hříšnó dušu vypráskám. –
VÁVROVÁ. Eh, čím spíš, tím líp!
VÁVRA: Rozáro, slyšíš?!
Výstup 10.
PŘEDEŠLÍ. ROZÁRA vejde a zavazuje si ještě tkanici kolem pasu.
ROZÁRA (zůstane bojácně u dveří stát): Co chcete, pantáto?
VÁVRA (v pozadí): Sem poď!
ROZÁRA popojde.
VÁVRA (mírně): Rozáro, mluv pravdu. Kdo tady byl?
ROZÁRA ohlídne se po VÁVROVI a mlčí.
VÁVRA: Nic se neohlížé a mluv, kdo tady byl?
ROZÁRA: Pantáto – (Další slova jsou nesrozumitelná.)
VÁVRA: Mluv víc – já ti nerozumím. (Nahne se k ní.) Kde žes byla?
ROZÁRA (celá se třese): Na dvoře sem byla.
VÁVRA: Na dvoře. A kdo tady byl?
ROZÁRA: Já nevím –
VÁVRA (hrozivějším hlasem): Mluv pravdu!
ROZÁRA mlčí a ustrašena hledí na MARYŠU.
VÁVRA: Tak se zeptáme ináč. (Sáhne za dveřmi na hřebík pro karabáč.)
ROZÁRA (lekne se a chce do komory): Pantáto! –
VÁVRA (jí zastoupí cestu): Pravdu mluv! (Práskne karabáčem stranou, ale nebije ji.) Byl tady někdo, nebo nebyl? (Dupne.)
ROZÁRA (současně v leknutí): Byl.
VÁVRA (nahne se k ní): Kdo? (Napřahuje karabáč.)
VÁVROVÁ: Nebi ju. Ona za nic nemůže. Francek tady byl.
VÁVRA: I-iš, ještěrka! (Švihne karabáčem mimo. K ROZÁŘE.) A co spolem mluvili? Mluv!
ROZÁRA (drkotá zuby): Jak je Bůh nade mnó – pantáto – já sem neposlóchala, já nic nevím.
VÁVRA práskne karabáčem.
VÁVROVÁ (přísně): Povídám, netrap ju!
VÁVRA: Tak mluv ty. V hospodě pré mně vyhrožoval, že ešče dnes pudeš s ním do Brna. (K ROZÁŘE.) Je to pravda?
ROZÁRA: Chtěl, aby za ním přišla. –
VÁVRA: Kam aby přišla? (Nahne se těsně k ní a naslouchá hlasitému drkotání ROZÁRY.) Ke splavu? – A kdy? Keró chvílu; to neříkal?
ROZÁRA: Ne – nic neříkal.
VÁVRA (vztekle): Nelži! Když víš to, musíš vědět aji to ostatní! (Napřáhne karabáč.)
ROZÁRA: Já nevím, pantáto, to už sem neslyšela.
VÁVRA (stojí okamžik zamyšlen, pak rozhodnut prstem ukáže ROZÁŘE do komory): Na pelech! (Hodí karabáčem po MARYŠE. Jde do vedlejší světnice.) Šak já se to dovím! – (Vrátí se s puškou.)
VÁVROVÁ (dívá se po něm, a když vidí VÁVRU s puškou, zděšeně vyskočí a vykřikne): Pro Ježíše Krista – Vávro!
VÁVRA (s divokou radostí): Už teda víš –
VÁVROVÁ (současně zalomí rukama): Co obméšlíš? – Kam chceš jít?!
VÁVRA (prohlíží zámek pušky): Psa zabít –
VÁVROVÁ (skočí proti němu a hledí mu vyrvat pušku z rukou. Zápasí o pušku a vyráží ze sebe divoký skřek, když je odražena od VÁVRY): Rozáro – běž honem – Rozáro – – –
ROZÁRA vyběhne z komůrky a chce přes světnici prchnout, obě dorážejí na VÁVRU.
VÁVRA (na ROZÁRU): Rozáro! Ani krok! (Odstrčí ROZÁRU.)
VÁVROVÁ uniká ke dveřím.
VÁVRA zaskočí.
Na prahu a v síni nový zápas o pušku.
VÁVRA (v síni): Ty se budeš zpózet? (Chce přirazit před ní dveře.)
VÁVROVÁ (v síni za jevištěm klesne na kolena a prosí sepjatýma rukama): Vávro! Vavruško! (Rukama ovíjí jeho nohy.) Vzpamatuj se! Máš děti – rodinu. – Poslechni! Všecko ti odpustím, všecko ti udělám, na všecko zapomenu.
VÁVRA vyplítá zatím nohy z jejího objetí, strčí ženu do síně a rychle a hřmotně zavře dveře na velký klíč v starém skřípavém zámku.
Lomcování dveřmi. Z dálky tlumená muzika veselého rytmu: Kvapík. – Výskot.
VÁVROVÁ (lomcuje dveřmi): Filipe! Filipe! – Měj rozum! Chraň se neštěstí pro celé dům. (Pokouší se v síni marně otevřít zamčené dveře.) Tyrane surové, bídné – (Vrací se do světnice.)
ROZÁRA choulí se ustrašeně v koutě světnice po té straně, odkud přichází MARYŠA.
MARYŠA (vracejíc se, na prahu a v přestávkách vybývajícím, vysíleným až chraplavým hlasem jako by ze sebe chrlila): Bestie!… Bestie!… (Ruce svinuté v pěstě držíc před sebou, celá se otřásá odporem.) Be-sti-e… (Okamžik strne, pak ale náhle chytne se za hlavu, přihne se k zemi a tisknouc spánky, týmž hlasem.) Ježíši Kriste – Ježíši Kriste – on jé zabije – on jé zabije – – –
Výstřel za jevištěm, hned nato druhý.
Současně: ROZÁRA v koutě schoulená s rukama sepjatýma po jedné straně tváří a MARYŠA, ještě křečovitě tisknouc spánky, děsivě vykřiknou téměř zároveň.
Krátké strašné ticho.
MARYŠA vystoupí a chvatně letí k oknu a rozhodí obě jejich polovice, jako by chtěla vyskočit oknem. Vtom za jevištěm:
FRANCEK (zachechtá se): Vokolo, Vávro, vokolo! Ešče jednó! (Zachechtá se zas.)
MARYŠA radostně a krátce vykřikne a od okna uskočí právě v tu chvíli, kdy oknem je vidět VÁVRU, jak se vrací od stavu s pozdviženou puškou a hlasitě mluví k sobě.
MARYŠA i ROZÁRA s napětím poslouchají skřípotu zámku u dveří. S rostoucím vzrušením hledí obě ke dveřím.
VÁVRA třesa se na celém těle těžce oddychuje, vřítí se do světnice. Aniž koho vidí, odhodí pušku na stůl a rozčilenýma rukama hrabe v zásuvce stolku. Když nenajde, co hledal, žene se do vedlejší světnice. Ledva zajde, MARYŠA sleduje lstivě každé jeho pohnutí, rychle přiskočí k ROZÁŘE a chopí se její ruky.
MARYŠA: Rozáro – běž a řekni Franckovi, že – zétra mě doprovodí. – Slyšíš – zétra – dnes ne – (ROZÁRA zmizí, MARYŠA v síni hřmotně zavírá za ní dveře na klíč. Právě, když se vrací přes práh, schovávajíc klíč v záňadří, vchází i VÁVRA z vedlejší světnice.)
VÁVRA (k sobě ve dveřích): Zastřelím já ti, jak je Bůh všemohócí nade mnó, zastřelím ti!
MARYŠA (s ledovým klidem, stojíc už na prahu): Ne – nezastřelíš, Vávro! (VÁVRA sebou trhne, sahaje po pušce. – Důrazně, sebevědomě. Mluví pomalu, odděluje slova.) Nezastřelíš, povídám. Jak je zas Bůh všemohócí nade mnó, Vávro. (Hrdě položí ruce na prsa.) – Na to su tu ešče já –!
VÁVRA zvolna přidržuje se lenochu židle, hledí k MARYŠE.
Oba chvíli upřeně měří se očima.
Opona spadne.