PÁTÉ JEDNÁNÍ

Prostranná kuchyně s velikým prostým sporákem a bílou pecí v levém pozadí. V pravém pozadí police s kuchyňským nádobím a hmoždířem. Po levé straně jeviště prostá postel, přikrytá tabulí; u postele lenůšek. V pravém popředí dlouhý stůl, nebarvený, se zkříženými nohami. U podélných stran stolu lavice, se stolem stejně dlouhé. Mezi stolem a policí po pravé straně jeviště nebarvená skříň – spižírna. U dveří lavička. Na stole hrnky. Vedle postele stará malovaná truhla. Na zdi u spořiště visí lžičník, dřevěná solnička, hrnky a zastrkané vařečky. Na zemi u sporáku dříví. U stolu staromódní židle s lenochem. Na stěně vzadu staré začazené hodiny a velký, černý krucifix.

Výstup 1.

ROZÁRA, VÁVROVÁ, VÁVRA.

MLATCI: VOJTĚNA a ROZSÍVALKA sedí na lavičce a vyjídají z hrnečků snídani.

VÁVRA s čepicí na hlavě, ve všedním, moukou zaprášeném oděvu, sedí na židli u stolu a smutně přihlíží ke konání své ženy.

VÁVROVÁ nakoukne do pece a přiloží dříví. Jedná chladně, zamlkle a počíná si před mlatci, jako by se ničeho nebylo stalo. Jde zas ke sporáku, odkryje poklici z hrnce, podívá se pod ni, sáhne do solničky a posolí; zůstane pak se založenýma rukama u sporáku.

Výstup 2.

PŘEDEŠLÍ. Vcházejí mlatci KRIŠTOFL s HRDLIČKOVOU.

KRIŠTOFL: Pánbu dé dobré deň.

VÁVROVÁ (ledva si jich všimne): Vítám vás. Sedněte si zatím a ohřejte se.

KRIŠTOFL (přisedne na lavičku u dveří, vytáhne míšek s tabákem a počne cpát): To je tam zatrolená zima. – A nebyla! – Teprv k ránu přituhlo.

VÁVROVÁ: Kdepak ste byla, Hrdličková? Už sem vás před chvílí viděla na dvoře.

HRDLIČKOVÁ: Ale – Byla sem ve mléně – Dívala sem se na mládka, jak naříkal. To sem se nasmála! – Včera si trochu zavdal a dnes pré je bolí aji boty. – Už pré jakživ toli pít nebude. (Směje se.)

KRIŠTOFL (škrtá sirku o stehno): Eno, vypít štvrtku slívky naráz – to be meslím aji koňa strhalo.

VÁVRA (rozhlédne se): Už ste tu všeci?

HRDLIČKOVÁ: Ešče Žofka.

VÁVRA: Kde je Rozára?

VÁVROVÁ: Pro vodu šla. Přinde hneď.

VÁVRA: Vy, Rozsívalko a Vojtěno, můžete jít zatím uklidit mlat. Krištofl vám pomůže.

KRIŠTOFL (vylévá močku): No, poďme, už je čas.

VÁVRA: A slámu mně moc necuchéte!

Mlatci odejdou.

Výstup 3.

Oknem kuchyně je viděti na záhrobeň, kde děvče-dělnice osekává roští, zametá a prozpěvuje si: „O Vánoci, dlúhé noci“.

VÁVROVÁ přiklekne k peci a tváří se, jako by opravovala oheň.

VÁVRA (odhodí čepici na lavici a k ženě obrácen zády, ptá se drsně): Berete řepu z té první hromady – nebo z té v rohu?

VÁVROVÁ (neodpovídá, náhle se však probudí z tupé ztrnulosti): Z první.

VÁVRA: A krky ste už zkrmily?

VÁVROVÁ (utrhne se naň): A nestaré se. Víme, co máme dělat. (Rovná chvatně na sporáku hrnce.)

VÁVRA (hrubě): No, zaptat se snad smím?

VÁVROVÁ (se smíchem): Eh, tak se pté… mně je to jedno.

VÁVRA: Ba jedno. Všecko je ti jedno. To, co ty, to nedovede ani, keró šupem vodí po světě.

VÁVROVÁ: Ještě mě nevedli!

VÁVRA: Daleko do teho nemáš.

VÁVROVÁ (pohrdlivě se usměje a poopravuje mechanicky šátek na hlavě): Ba nemám.

VÁVRA (ohlédne se po ní a mlčí): Oh, šak já ti tvýho Františka osladím! (Sáhne po čepici a poroučí.) Snídani mi přichysté! Pojedu pro dříví.

VÁVROVÁ stojí jako před tím u sporáku a hledí stále na jedno místo. Když VÁVRA odchází, zdlouha se po něm ohlíží.

VÁVRA odejde.

VÁVROVÁ sama.

VÁVROVÁ: Jdi, ďáble ošklivé! Budeš mět nachystáno, cos ešče jakživ nejedl. (Jde chvatným krokem do vedlejší světnice, kde je za scénou slyšet totéž bouchnutí víka jako ve IV. jednání. Vrátí se.) Jako potkana ti zadávím a potem řvi a vyhrožuj, jak se ti zlíbí. – – – (Dotluče. S ještě větším chvatem slévá kávu a vysype jed z hmoždíře do hrnku s kávou.)

Výstup 4.

VÁVROVÁ, VÁVRA.

VÁVRA vejde a věší pilku na hřebík.

VÁVROVÁ (se hřmotem se probírá ve lžičníku a pak nese VÁVROVI hrnek se lžičkou): Chceš bílý, nebo černý? Nesu ti černý. –

VÁVRA: Černý mně dej.

VÁVROVÁ staví na stůl před něho hrnek.

VÁVRA (mlčky sedne a položí čepici na stůl; ochotně): Sladila’s to?

VÁVROVÁ (sejme cukr z police, přinese na stůl a mlčky přisune k němu): Zapomněla sem. (Pak jde zase ke sporáku a sleduje stranou každý jeho pohyb).

VÁVRA (míchá lžičkou a srkne kávy): Od koho je káva?

VÁVROVÁ: Od žida.

VÁVRA: A proč ne ze spolku?

VÁVROVÁ: Měli zavříno.

VÁVRA: Tahle je ztuchlá, nebo co. (Rychle pije.)

VÁVROVÁ (jeví nepokoj a neví, jak a kde má stát. Ohlíží se stále po VÁVROVI. S nápadným účastenstvím): Pojedeš na panský?

VÁVRA: Na panský. – Proč se ptáš?

VÁVROVÁ: Tak; aby dříví bylo suchý. Včera sme nemohly ani zatopit.

Oba mlčí.

VÁVRA (vstane a nerozhodně přistoupí k ženě, podívá se na ni, ale vida ji nevlídnou, vrátí se a pije. Přistoupí poznovu k ní. Vlídně): Maryško!

VÁVROVÁ: Co chceš?

VÁVRA: Proč seš na mě taková zlá? Co nemůže bét u nás jináč? Ubyde ti, dyž se na mě vlídně podíváš? Poslechni! Maryšo! – Já na všecko zapomenu, nic ti nebudu vyčítat, nikomu nebudu hrozit, jen dyž trochu lepšů vůlu budu vidět u tebe. – Nevíš, jako to člověka bolí – – –

VÁVROVÁ zakryje si rukama i zástěrou oči a tvář.

Ze dvora zvoní cepy.

VÁVRA: Tak sem ti sliboval, že až budeš mó ženó, všechno pro tebe udělám, co enom si budeš přát – jen abys byla u mě spokojena a šťastná. A zatím – podivé se na mě – podivé se na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme. – Je teho potřeba? Musí to bét? (Přivine ji vilně k sobě a chce ji líbat.) Co si tvý srdce jenom žádá, nic ti neodepřu. Všechno pro tebe udělám. (Políbí ji.)

VÁVROVÁ polo dobrovolně, polo s nucením prohne se mu pod rukou a dá se políbit na tvář. Pojednou se zachvěje na celém těle, odpáčí mu ruku a s odporem uhne od něho.

VÁVRA (přemáhá zlost a dotkne se jejího ramena i doráží prosebně): Dyž ti pěkně prosím. Mám přece děti; co z nich bude, když budó vidět, jaké vedeme život?

VÁVROVÁ (rozhodí ruce a mírně jej odstrčí od sebe): Sedni a pi! (Jde pro hrnek.) Cos nedopil? (Postaví hrnek zpět.)

VÁVRA vezme hrnek a dopije do dna.

Okamžik mlčení.

VÁVROVÁ: Které si vezmeš kožuch?

VÁVRA: Ten dlóhé mně přines.

VÁVROVÁ (jde do vedlejší světnice a ihned se vrátí s kožichem).

VÁVRA (oblékne kožich – dlouhý žlutý): Dohlídni na mlat a Rozára ať strace podestele novo slámu. (Odejde.)

Za scénou tepou cepy.

VÁVROVÁ (sama přemožena rozčilením zavrávorá – obepne lokte kolem hlavy a potácí se směrem, kde na zdi visí krucifix. Tiše stojí opřena o zeď a s hlavou vztyčenou leží nehybně na zdi): Sám temu chtěl.

Musí uplynouti delší chvíle, než cepy přestanou tepat, aby VÁVROVÁ měla dosti času vyhráti všechny pocity, které se v ní ozývají této chvíle. Občas vzhlíží ke kříži. Když cepy přestaly tepat, ozve se v ní strach. Strašné ticho. Teprve až odehrála tento poslední pocit, který ji divoce zmítá, přiběhne ROZÁRA. Cepy náhle přestanou tepat a ze dvora zaléhá sem hluk a ropot několika mužských i ženských hlasů. – Hluk roste a blíží se.

Výstup 5.

VÁVROVÁ, ROZÁRA.

ROZÁRA (v běhu, běží rovnou cestou pro vodu): Pro Boha všemohoucího, paňmámo – co se to stalo – pantáta je bez sebe – – –

VÁVROVÁ se ani nehne.

ROZÁRA s podivením hledí po ní a pak odběhne.

Výstup 6.

VÁVROVÁ, MLATCI.

VÁVROVÁ sama, stále na svém místě. Hluk se blíží síní dovnitř.

Delší chvíle. Hraje očima.

Oknem je vidět.

MLATCI, ženy i mužští zpola vedou, zpola nesou VÁVRU – polomrtvého.

Výkřiky.

HLASY: Co se mu jen stalo? Co se mu jen stalo? Tak najednó?!

VÁVROVÁ, právě když s VÁVROU mají přijít dveřmi v pozadí na jeviště, vyhrne oči k nebi.

ŽENA (předběhne MLATCE, všimne si pátravě VÁVROVÉ, uchopí ji za ruku, trhne doprostřed jeviště a pohlédne jí do odvrácené tváře): Děvčico neščasná – ty’s jé otrávila!? (Ve dveřích objeví se pouze boty mrtvého.)

V pozadí ve dveřích muži nesoucí VÁVRU.

VÁVROVÁ (dutě): Otrávila.

Opona spadne.