DRUHÉ JEDNÁNÍ

Obyčejná selská světnice. V koutě stůl, okolo něho lavice, podle zdi dva lenůšky. Vlevo mezi okny malovaná truhla, napravo proti ní vysoko nastlaná postel. Lištny plné malovaných talířů a džbánků, v rohu třírohá almárka „svatý kout“. V levém zadním koutě kachlová kamna, okolo nich lavice, na vrchu visí bidla. V pravém zadním koutě na lenůšku koš s usušeným prádlem.

MARYŠA stojíc u koše překládá na stole prádlo. Oblečena jako v 1. jed­nání. Na malé stoličce u kamen sedí stařenka a loupá zrna z kukuřicových klasů. Stařenka sedí v popředí jeviště nedaleko dveří do druhé světnice. U kamen na lavici sedí tetka STROUHALKA majíc vlňák přehozený přes rameno. V ruce drží klíč. Vedle sebe koš, z něhož průběhem hovoru vezme jablko, okrajuje a po kousku jí.

Výstup 1.

MARYŠA, STROUHALKA, STAŘENKA.

Když se opona vyhrne, je tetka v nejživější rozprávce. MARYŠA poslouchá, neodpovídá a dělá své, zády obrácena k tetce. Po chvilce vejde LÍZALKA a naslouchá.

STROUHALKA (s povzdechem a líčenou nedbalostí): Ba! (Zívne si nuceně.)

MARYŠA bije rozčileně prádlem do koše.

STROUHALKA: Je to pravda! Nemůže bét nic horšího než takový manželství. Člověk, pořádně usnót nemůže a ráno, když vstává, jako by na vodě vstával: všecko pod nohama uhébá, všecko z rukó padá, a co člověka těší, těší enem na půl a srdce pořád jako led. (Zívne zas.)

MARYŠA: Vidíte a mě do toho ženete.

STROUHALKA (odmítavě vrtí hlavou): Ale to je jenom na čas, než si člověk zvykne. Taky sem na svým kdejaké roh viděla a dnes? Su ráda, že Tomáška mám. Až přindeš do let, taky tak budeš mluvit. (Zívne zas.) Ba, milá děvčico, vdé se, dokud seš mladá – shrbacenó si tě žádné nevezme. Jako ta přezrálá hruška je pak člověk – nikdo o ňu nezavadí, každé do ní kopne.

Mlčení.

MARYŠA (s úsměvem): No, na takový štěstí mám dycky času dost.

STROUHALKA: Nemysli si to. Čas uběhne jako pěna – a voda po ní zůstane. (S povzdechem.) Já dybych byla svobodna, hned bych si Vávru vzala.

MARYŠA: A šla byste, kam šla první jeho žena. Tu bil a – druhó bude hladit, že?

STROUHALKA: Hladit nemusí a bít taky nemusí. Každá si udělá z muža, co sama chce. Je-li nedobré, sama je tím vinna.

MARYŠA (chladně): Taky dycky ne. (Živě.) Nebožka jeho žena – jaká to byla hodná osoba a jaké měla život? Dodnes by tu byla, dyby nebylo Vávry.

STROUHALKA (podrážděně): A jdi mně ke všem kozlům s takovýma řečima. Řeč se mluví a voda teče a všecko omyje. Nebožka umřela na suchó nemoc. Byla odjakživa taková suchóčká jako komár a chorobná až do smrti. Vávra s ňó žádný radosti neměl. On byl v neštěstí, a ne ona.

MARYŠA (jako by STROUHALKU ani neposlouchala s povzdechem a trpkým úsměvem kývne hlavou): Moje kamarádka, Stázka, ta ví, co je pravda. Slóžila tam u nich a utýct před ním musela. Takový to bylo. To byla ta suchá nemoc. A Stázka je přece věrná a spravedlivá děvčica.

STROUHALKA (uštěpačně): Je, ale pro keho. Jak ze mléna pro mámu živobytí vodnášela, to ti neřekla? A že ju Vávra jednó dopadnul a vyhnal – to ti taky nepovídala? Co ti nalže, to věříš – a co je pravda, pro to seš hluchá.

MARYŠA (už to nemůže poslouchat; sepne ruce): Pro Boha vás, tetičko, prosím, aspoň vy se ustrňte. Copak už nikdo nemá svědomí? Kdekdo přijde, každé o něm mluví, každé je chválí a o ničem jiným žádné vědět nechce než o něm. Copak myslíte, že su už tak hlópá!? Aji ta dívka už začala, a já vím, že só všickni navedeni a vy i s něma. Ale mluvte si co chcete pěknýho o něm, malujte si ho tema népěkňéšima barvama – já ho přece vidět nemožu. – Celá se dycky třesu, jak si na něho jen vzpomenu. A vy dyž to vidíte, jako rozumná žena s dětima – měla byste sama našim domluvit, a ne mě ještě do teho hnát zároveň s ostatníma.

STROUHALKA: Ale, Bože, děvčico, dyť já ho do tepe necpu. Copak su dohazovačka nějaká? Dyť si dělé co chceš. Ale seš mladá a nemáš toli rozumu a zkušenosti, co já stará. Jako tvá tetka možu ti přeci poradit? Sama si dělé co chceš! Já jen povídám, co si o tom já myslím, a ty si zas potem rozvaž, co sama chceš. Copak je mně dvakrát po tem? Já s tebó nebudu.

MARYŠA: A když se mnó nebudete, proč teda na mě dorážíte, proč chcete mýmu neštěstí? Proč?

STROUHALKA (podrážděně): A protože máš hlavu jako z kameňa. Roba seš a mluvíš jako děcko.

MARYŠA: Tak už mně to připadá (se slzami v očích), jako by mě z domu vyháněli. Pláču, prosím, naříkám a jako do dubů dybych mluvila. Dybych snáď krvjó zaplakala, taky by mně to nebylo nic platno. Dnes mám jet na katechismus a ani se mě neptajó, chcu-li nebo ne. Ohlášky sem měla a taky jako by mě ani nebylo. Nikdo už na mě pěkně nepromluví, každé se jen utrhne – a bude-li to tak trvat dál, snáď, Bože – – – (Sklesne na mysli.)

LÍZALKA v pootevřených dveřích naslouchá a při posledních slovech celá se vychýlí ze dveří a mrkne na STROUHALKU.

MARYŠA (pokračuje): Snáď budu museť aji povolit –

STROUHALKA: A dobře uděláš; jinýho než očistec beztak ti doma nečeká.

MARYŠA (vášnivě): A co když mu potem uteču!?

STROUHALKA (úplně klidně): Neutečeš. To každá tak říká před svatbó – a potem je ráda – že sedí.

MARYŠA: Každá ne –

STROUHALKA: Ba, skoro každá.

MARYŠA: Podívejte se na Čermačku z Borkovan! Taky ju nutili, a už je od muža pryč. Néni temu ani půl leta, co je vdaná.

STROUHALKA (už se zlobí): To je zas řeč! Čermák je opilec a škaredé chlap – a Vávra je statné muž a mlynář –

MARYŠA (chladně): Kemu se líbí. (Dopálena už skoro se vztekem se rozkřikne.) A dyby byl ze zlata – já ho nechcu!

STROUHALKA (dá se do smíchu): No, nechcé si, copak mně je do teho, že na mě křičíš? Pro mě vem si třeba Francka.

Výstup 2.

PŘEDEŠLÉ. LÍZALKA vkročí do světnice.

LÍZALKA: Maryšo, di a přines sklínky z polic.

MARYŠA odejde.

PŘEDEŠLÉ bez MARYŠI.

LÍZALKA (zatímco MARYŠA odchází, k tetce nahlas): Všecko máme roztahaný, nic nemůžu najít. Takové nepořádek už nepamatuju – – – (Přeruší řeč a nahne se k tetce, když MARYŠA odešla.) O Franckovi mlč, teho jí nepřipomíné. Hned je horší.

STROUHALKA (třepe rukou a kroutí se): Enem nech, jen nech – šak já vím, co dělám.

Výstup 3.

PŘEDEŠLÉ. Vejde MARYŠA se sklenkami; později bez LÍZALKY.

LÍZALKA (béře sklenky od MARYŠI): Musím je umyt. Na prst prachu je na nich. (Odejde.)

MARYŠA (ohlíží se po ní, až zajde; posud rozčilena): Dobře ste mně připomněla. Když už pro nic jinýho – kvůli němu to neudělám.

STROUHALKA: Kvůli kemu? Kvůli Franckovi?

MARYŠA (rozčileně přechází po světnici a uklízí poodložené věci): Mě v psaní prosí a naříká, abych na něho pamatovala, abych mu nekazila život – (Zarazí se.)

STROUHALKA se směje.

MARYŠA: Co se smějete, tetičko?

STROUHALKA: Ah – tak! Dyť je to k smíchu! (Vážně pokyvuje hlavou.) Papír snese aji centy slz a nic néni pravda. Jdi mně s tó neplechó! – Kdopak na mužský co dá? Rozumná nic. – – – Banda jedna jako druhá – všeci só sténí. (Tónem, jakým se vypravují pohádky.) Měla jsem já, milá brachu, taky svýho Františka! A taky mně vždycky říkával: Když mě nedostane, že si něco udělá – a že to nevydrží a že do vody skočí – a potem zas že do světa uteče a nikdá víc, nikdá že se nenavrátí, nadosmrti bude zkažené, na celé život pryč. A když sem si musela vzít Tomáša – co udělal? – Nic. Nějaké čas rámusil – potem si namluvil jinó a je mu taky dobře. A ostatní só všeci takoví – z jedné lóky kvítí. (Ke STAŘENCE.) No, je temu tak, bábo, nebo ne?

STAŘENA (od kamen – stále drhne kukuřici – po dlouhé chvíli): Eh, já vás neposlóchám.

MARYŠA: A taky to všecko nemusí být pravda. Dostál – už je to stařeček – bílý vlasy má, jednó nohó stojí v hrobě – taky nedostal tu svó a dosavád, dyž si vzpomene na svó Filomenku – svěsí hlavu a říká, že zapomenót nemože a nemože.

STROUHALKA (zívne): Dostál je Dostál, ten dyž má v hlavě, dycky brečí, ani si nemusí na Filomenku vzpomenót. (Vyndá z koše jablko, olupuje kudličkou a pokusuje.)

Mlčení.

STROUHALKA: A Francek? Šak to je taky čisté pták. Před tebó měl Sefku Vomastovu, po ní Terezu Fraňkovu a po tobě bůhví co jich bude ještě mět. Je na vojně a tam jé nikdo nehlídá. Buď ráda, že je tam. Kdo ví, jak by to ještě dopadlo. Šelma je a s ohněm néni co hrát. Hned chalupa hoří.

MARYŠA mlčí.

STROUHALKA (po přestávce): Esli se na sebe nevohlížíš, na ně se nevohlížé. – Setřepe to ze sebe jako hóser dýšč. Budeš vědět – z těch slz, co pro něho leješ, kapka na něm nezvostane. Šak (ledabyle) náš Josef psal, že se tam nemodlí jenom za tebe.

MARYŠA (urputně): To néni pravda!…

STROUHALKA: Tak je to lež. Já jen povídám, co Josef píše. Ostatně, co se budem přít! Na všechno ti, má milá, tvůj rozum nestačí. Musíš si myslet, že seš enem hlópý děvčisko.

MARYŠA: Třebas hlópá, třebas nemám toli rozumu jako vy, zato ale srdce mám… Ale vy ho nemáte! Ste na mě jako ti sršni, kteří se na člověka sesypó a tak dlóho bžodajó a štípajó, až uštípajó. (Polo s pláčem.) Každé jako ten ščór na člověka přileze, (popadne koš s prádlem), ani člověk neví a répne, až krev v žilách se zastaví.

Výstup 4.

PŘEDEŠLÉ, LÍZALKA.

STROUHALKA (rozhodí rukama a vstává): No, jak teda rozumíš.

LÍZALKA (předstoupí, sklenky drží v ruce a chvilku poslouchá; vzpurně): Ale že se s ňó dáváš do řeči, osobo stará. Bůh ví, co si to myslí o sobě: esli ju budeme poslóchat my, anebo ona nás. (K MARYŠE.) Jdi mně z očí a kamna sprav! (Dívá se ke kamnům.) – Dříví tu taky néni. (K STROUHALCE.) Jako slepá chodí.

Předešlé bez MARYŠI.

STROUHALKA: Milá brachu – nepude to. Hlava jako z kameňa – nic do ní nevpravíš. Jen pořád jako by kosó o ňu zvonil, zub na zub – a práca marná.

LÍZALKA (klidně postaví sklenky na stůl a nahne se na okno pro láhev vína. Nalévá do skleničky): Copak její řeči. My už ju ani neposlócháme. – Na, napi se – je dobrý. (Podává tetce sklenku.)

STROUHALKA: Tak dé Pánbu zdraví. (Pije.)

LÍZALKA: Na mó dušu, věř mně nebo ne, ale tak si oddechnu, až ju budu mět z krku. To je čert děvčisko! Dyť se už začala aji se mnó rvát! Utýct nám chtěla – všecko už měla schystaný, uzlíček svázané a pryč. Mocó jsme ju museli přihnat zpátky. To, jak mám ruce poškrábaný. Strkala se mnó jako chlap. Vidíš ju. (Ukáže hlavou na vstupující MARYŠU.)

Výstup 5.

PŘEDEŠLÉ, MARYŠA, STROUHAL.

MARYŠA nese v náruči dříví, přiklekne ke kamnům a opravuje oheň.

STROUHAL (vejde za MARYŠOU, v kožichu; ve dveřích kývne na STROUHALKU prstem): Poď už dům! Co tady máš co plkat? Doma je jí potřeba a ona si tu sedí na besedě.

LÍZALKA (nalije mu vína): Napite se taky. Copak tak spěcháte?

STROUHAL (béře sklenku): Ale – slívku pálím a aby člověk pořád u teho seděl. (Změkne.) Dé Pánbu zdraví a boží požehnání! (Vyklopí sklenici naráz.) Už běžím. (K ženě.) Přijď brzy! (Rychle odchází.) S Pánem Bohem!

Předešlé bez STROUHALA.

STROUHALKA: Copak ste měli dobrýho k obědu?

LÍZALKA: A nic ještě. Čekám, až přinde staré. (K MARYŠE, která dosud klečí u kamen a zamyšleně opírá čelo o ruce.) Co tu dřepíš? Di a oblíké se. Vávra tu bude co nevidět. Josef už spravuje vůz.

STROUHALKA: Už pojedó? (Významně se podívá na MARYŠU.)

LÍZALKA: Na ňu čekat nebudem! Ohlášky už só, tak co. (K MARYŠE.) Neslyšelas?

MARYŠA (vzpřímí se u kamen – rozhodně): Já nikam nepojedu!

LÍZALKA (rozkřikne se): Mlčíš! Tak se ke mně mluví? Néni ti haňba před lidima? Už’s odhodila všechen stud a vážnost k rodičům? (S pláčem.) Co sem já se na ňu naspravovala, naprala a nadělala, co sem se jí nanosila, z ruky na ruku napřekládala, nocí pro ňu nespala, co nélepšího sem měla, od huby sem si utrhla a jí sem dala – a to mám včil za to? Na to sme tolik škrtili, aby se pachtila za lecjakém lajdákem, které nic nemá než těch pár shniléch došků na střeše? Na to sme ti vychovali, abys nám k starosti zármutek dělala?

MARYŠA (hrdě): Než pro Vávru, radši ste mně krkem měla zakrótiť – tak vám to řeknu!

LÍZALKA (podepře si ruce v bok a dívá se s úžasem hned na svou dceru, hned zas na STROUHALKU): I ty – Kdepak ses naučila tak mluvit? A toto je zas něco novýho! To tě ten – – – tak mluvit naučil? (Hledí na ni.) Ešče haňbu nám budeš tropiť? Tak mluví ta néhorší, a ani ta si to nedovolí. Nebojíš se Boha? Nebojíš se lidí, že budó prstem na tebe ukazovat? Neříkají ti už nějak? – – – Nač chodíš do kostela? Co tam děláš? – Přece su já tvoje matka! Víš to ešče? (Ke STROUHALCE.) Pré sem jí měla krkem zakrótit. (K MARYŠE.) Víš ty, co mluvíš? Nebo seš už tak tupá, že ani nevíš, co povídáš – – –

MARYŠA (chytá se za hlavu): Ba už nevím – Celá už su jako vrtohlavá, celá zmámená – – – (Dává se do pláče.) Do hrobu dybyste mě položili, taky nebudu nic vědět –

STROUHALKA (mrkne na LÍZALKU): No, já už teda pudu.

LÍZALKA (s okázalou přísností): Budeš poslóchat, nebo ne?

MARYŠA: Ale dyť na mě tak nekřičte! Pusťte mě z domu a budete mět po trápení.

LÍZALKA: A kam pudeš? Do Brna za vojákem? Hanbu nosiť po světě? A potom polezeš jak ta Vrbčena – Pěkná láska! Děcka chodí žebrat. Té hanby chceš abych se dočkala?

MARYŠA: A šak, co nadáváte žebráků? Vy ste taky nic neměli.

LÍZALKA: Neměli. Ale my sme poslóchali rodičů, a to nese požehnání. Ostatní Pánbu přidal. Jak říká pan farář: „Poslušném dětem požehnává, neposlušný trestá.“

STROUHALKA: No, dítě, tvá matka mluví jako zkušená ženská – nemyslí to s tebó zle –

MARYŠA (současně při posledních slovech tetky s pohnutím se obrátí po LÍZALCE, sepne ruce): Maminko drahá, pro milosrdnýho Boha vás prosím – nenuťte mě. Já vám slibuju, že na Francka zapomenu, až z vojny přinde – vyhnu se mu, ve všem vás budu poslóchat, jenom do Vávry mě nenuťte. Dyť mně nelamte život!

LÍZALKA (vpadne): Eh, pořád mně tu skuhře. Tam! (Ukáže k druhé světnici.) Di se oblíkat!

MARYŠA odchází.

STROUHALKA urovnává vlňák přes ramena a s LÍZALKOU odchází.

Výstup 6.

MARYŠA, BABIČKA.

MARYŠA (zastaví se na prahu druhé světnice, ohlídne se za sebe a spočine pohledem na stařence. Chvíli na ni hledí, pak jde k ní, poklekne a vezme ji důvěrně za ruku): Babičko zlatá! Co vy temu říkáte?

BABIČKA: Eno. (Povzdychne si a ohlíží se po dveřích, neposlouchá-li někdo. Po delší chvíli mluví zvolna, slovo za slovem, mezi každou větou přestávka, tónem přímým, rovným, klidným, beze vší třaslavosti v řeči.) Já su sama nad tém hlópá. Bévá temu tak aji tak. Je to s tebó, dceruško, zlý. Doma ti nečeká než nadávání a bití, a tak nevím opravdu, jak bych ti dobře poradila. Do lidí člověk nevidí a do tebe taky ne. A potom si myslím, máš-li Františka ráda, už je ti to jedno. Jemu tě nedajó – na to ani nemysli, a tak, odende-li Vávra, přinde druhé, zas třetí – – – Petr nebo Pavel – – – Tak nezvostaneš, jednó se vdát musíš.

MARYŠA (vstává, sáhne si rukou na čelo): Stařenko, (vyděšeně) jak to mluvíte?!

BABIČKA (vstává, utírajíc si potají zástěrou slzu; ohlíží se. Po chvíli): Eh, já ti nemůžu říct: Braň se. (Trpce.) A, radši se mně nepté. (Ohlíží se.)

Výstup 7.

PŘEDEŠLÉ. LÍZAL vchází. BABIČKA později belhavě odejde.

LÍZAL (vesele): No, Maryšo – copak? Ženich přinde co nevidět a ty neseš ještě ani ustrojená.

MARYŠA utírá slzy.

LÍZAL: Co zas? Dyť na jatku nepudeš. Na katechismus musí každé jít – (Jde a odkládá beranici.) Vy ženský ste přece enem divný. Místo co máte před svatbó véskat a smát se – dáte se do pláče. Dyť se teho katechismu tak nebuj. Přece’s chodila do školy a dycky’s uměla.

MARYŠA (rozběhne se a padne před ním na kolena): Tatínečku zlaté – pro Boha vás prosím – (Pro pláč nemůže dál a líbá jenom jeho kolena.)

LÍZAL (zdvihá ji ze země): Ale, děvčico – dítě – No, deť – – – Neplač. (Vlídně.) Franckovi tě přece nedám!

MARYŠA: Ale já vám k živýmu Bohu přísahám – že na něho zapomenu. – Dyť na něho ani nemyslím!

BABIČKA vstane a přidržujíc se předmětů v cestě, tiše se odšourá ven.

LÍZAL: Ale, ale – copak bys – no jdi – – – obleč se pěkně – (odvádí MARYŠU do druhé světnice) – já s matkó ještě promluvím – ale udělej mně radost – a obleč se.

MARYŠA (vrávoravě odchází do druhé světnice): Bože, dybych snad do kameňa mluvila, spíš by se ustrnul. (Odejde.)

LÍZAL (sám; přejde jizbu): To – to – je čerchmantský děvčisko. To sem si nemyslel, že dá toli práce. (Vyndá dýmku z kapsy.) Já bych ju – přece nerad zkazil.

Výstup 8.

LÍZAL, LÍZALKA.

LÍZALKA (vejde): No – a kde je ženich?

LÍZAL (cpe do dýmky): Přinde hned.

LÍZALKA: A jak je s notárem? Byls tam?

LÍZAL: Byl. Nestaré se – šak vím, co dělám! (Vyjme ze zaňadří papíry a ukládá je do trojhranné skřínky v rohu lavic u stolu.) Co patří jí, to dostane ona. On ať se hojí svým. Nebudu za něho vyplácet dluhy! Ale něco jinýho se mně nechce líbit – Maryša. – Mně se to přece jenom začíná v hlavě rozkládat. – Živó mocó se to děvče brání.

LÍZALKA (s opovržením): I snad by ses nespáčil? Každá dělá před svatbó takový ranty.

LÍZAL: No nešť – já vím – taky moc na to nedám, ale pro vdovca s dětima je mně jí přeci enem líto.

LÍZALKA: Eh, líto nelíto! – Musí to bét, dokáď je čas. – (Náhle se obrátí.) A kemu ju chceš dát? (Uštěpačně.) Franckovi?

LÍZAL (trhne sebou): Co by Franckovi! Copak néni jinéch ženichů dost?

LÍZALKA (ironicky): Přebíraný zboží za moc stojí! A myslíš, že to budeš mět jinačí? Já neříkám, že se nevdá, ale zvostane nám na krku rok, dvě leta a abys ju dal Franckovi. Přinde z vojny a co potem? Tak se celá třesu strachem a zlosťó, jak si na to jen pomyslím. Proto říkám, pryč s ňó – pryč! Dokavaď je čas. Stane se neštěstí, a to ti jí potom nebude líto?

LÍZAL: To je pravda, to je pravda. Děvče jako vítr – a ten čertův chlapec je všeho schopné. No – no – už to teda vložim do rukó Hospodinovéch.

Výstup 9.

PŘEDEŠLÍ. Zaklepe a vejde VÁVRA.

VÁVRA: Dobrý odpoledně! Tak už su tu.

LÍZALKA: Vítám vás.

LÍZAL mu podává mlčky ruku.

LÍZALKA (utírá židli zástěrou): Posaďte se, Maryša bude hned oblečena. (Přinese láhev. K LÍZALOVI.) Posluž vínem.

LÍZAL nalévá víno.

VÁVRA (podívá se na hodinky): Už je čas, abysme jeli. –

LÍZALKA (cestou do vedlejší světnice): Šak do Mótnic néni tak daleko. Za čtvrt hodinky ste tam. (Odejde za MARYŠOU.)

Ve vedlejší světnici tlumený rozhovor mezi MARYŠOU a LÍZALKOU.

LÍZAL. – VÁVRA.

LÍZAL (zavdává): No, pi!

VÁVRA (bere sklenku): Pánbůh požehne.

Ve vedlejší světnici hádka.

LÍZAL: Musím se podívat, má-li Josef koně spraveny. (Ohlédne se starostlivě po vedlejší světnici. Odejde.)

Výstup 10.

VÁVRA, MARYŠA, LÍZALKA.

MARYŠA vyběhne před LÍZALKOU, která ji žene. MARYŠA jde ke kamnům, sedne na lavici a vzdorně podepře hlavu o ruku.

LÍZALKA (za ní): Zpropadený děvčisko! Pořád budeš odmlóvat? Budeš se oblíkat?!

VÁVRA (k LÍZALCE): Ale nechte ju – šak ona půjde. (Přistoupí k MA­RYŠE.)

LÍZALKA: Že se pod ňó zem neslehne! (Odejde.)

Výstup 11.

VÁVRA, MARYŠA.

MARYŠA (obrátí se k VÁVROVI; prosebně): Pane Vávro, co sem vám udělala, že mě tak pronásledujete? Dyť přece vidíte, že se rukama, nohama bráním, srdcem stojím proti vám, a přece chcete, abych byla vašó ženó a vašó bét nemožu. Dyť tu nejde o rok nebo dva! Jak já k temu přindu, abych pro vás obětovala celé svůj život? Měte rozum aspoň vy, když ho naši nemajó!

VÁVRA (přisedne k ní): No, no! Načpak ty slzy! Nebuj se. Budu tě mít jako oko v hlavě. Nebude se ti u mě stýskat. Co ti na očích uvidím, to pro tebe udělám a dycky ti bude u mě líp než tady. Dyť si to tak zlý nepředstavuj – to se ti to všecko jenom včil tak strašný zdá.

MARYŠA: A možná, že je to ještě horší, než si sama myslím. (Prudce vstane.) Dyť vy máte děti! Nebojíte se, že se vám lidi vysmějó? Proč se pachtíte za tak mladó děvčicó? Což nemáte ani kusa svědomí? Rozmyslete si to – ještě je čas. (Odmlčí se.) Chcete, abych šla s váma na faru, potem ke svatý zpovědi a přijímání. Jak si vemete na svědomí tak těžké hřích –? Před Boha chcete jít a – nebojíte se ho? Jaké to budu mít život s váma, dyž ani to u vás nic neplatí? Rozvažte si to, co před sebe berete – Pán Bůh vás potrestá.

VÁVRA: Ale Maryško! (Vlídně ji bere za ruku a vilně ji chce obejmout.)

MARYŠA (mrštným pohybem ruky odstrčí jej a škrábne do obličeje): Nechte mě! (Jde prudce do vedlejší světnice.)

VÁVRA (sám; sáhne si do tváře, pak na ruku, zakroutí hlavou, jde ke stolu, nalije si vína a vypije rázem, pak sedne a zamyslí se): Na mó dušu – jak to vypadá – radš bych zůstal tak. (Odmlčí se, pak prudce vstane a pohrozí za MARYŠOU.) Ale, jen až budeš má, máš ty vědět, co je poslušnost.

Výstup 12.

VÁVRA. Vejde LÍZAL a za ním se přišourá BABIČKA, která si sedne zas na stoličku ke kamnům. LÍZALKA.

LÍZAL: No, tak koně už só zapřeženi – móžete s Pánem Bohem jet. (K VÁVROVI.) Kde je Maryša? Ještě néni oblečená? (Jde do druhé světnice.)

MARYŠA (za dveřmi vztekle): Jděte pryč! Já se oblíkám.

VÁVRA (radostně pro sebe): No tak – už je vyhráno.

Venku zapráskání bičem.

LÍZAL (k LÍZALCE): Jdi tam – pomůž jí.

LÍZALKA jde.

MARYŠA (bouchne před ní dveřmi – týmž tónem): Jděte pryč! Já se obleču sama. – – –

Všichni vymění spolu němý pohled.

LÍZALKA: I já tam na ni půjdu a já jí pomůžu. –

VÁVRA (zdržuje LÍZALKU): Ne – nechte ju bét. Půjde-li po dobrým – půjde. Ve zlým nespravíte nic ani vy, ani já. – Nechte ju bét.

LÍZALKA: Snad se taky už nepáčíte? Nebylo by vás haňba?

VÁVRA: Nepáčím se, ale nechte ju bét…

Ticho.

Výstup 13.

PŘEDEŠLÍ, MARYŠA.

Dveře se otevřou a vejde MARYŠA, uplakaná, oblečena v parádní kroj. Přikryje si jednou rukou tvář a chvilku tak nerozhodně stojí na místě, pak za hlubokého ticha.

MARYŠA: Já vás teda poslechnu, abyste mě proklínat nemusili, že su nezdárná vaša dcera. – (K VÁVROVI.) Já si vás vezmu, pane Vávro, (s rostoucí vášní) ale máte vy vědět, koho si berete. (V chůzi na odchodu.) Bude to život k utopení. (Sama vykročí první do síně.)

OSTATNÍ za ní.

MARYŠA zatímco jde k BABIČCE, stojí VÁVRA, LÍZAL a LÍZALKA téměř již ve dveřích, takže scéna MARYŠI s BABIČKOU odehrává se v popředí při prázdném jevišti. Náhle se u dveří obrátí, přikročí k BABIČCE a chvatně jí políbí ruku.

BABIČKA (vstane, oprašuje klín, postaví se k MARYŠE, rozežene se rukou a pak chromou svou ruku položí jí na prsa): Už teda jedeš? (Líbá MARYŠU na čelo a dá se do pláče.)

Za hlubokého ticha MARYŠA rychle nato odchází.

Výstup 14.

Živý ruch.

LÍZAL (na odchodu za MARYŠOU): No, zaplať Pán Bůh – to byla práca!

Všichni odejdou mimo BABIČKU.

Výstup 15.

BABIČKA (sama. Vyprovází všecky až na práh. Vrátí se, sedne na své místo, chopí se zas kukuřičných klasů a povzdechne si): Ach ja! Pánbu jí pomáhej! (Loupe dál.)

Opona spadne.