Nějaké nebe

Mirce Slámové,
která zná ten příběh celý –

Kdysi dávno se jmenovala Eva; tehdy byla odbornicí na lidská nitra. V den, kdy jsme spolu vedli náš poslední telefonický rozhovor, už se ale jmenovala Evita a specializovala se na lidské obaly. Slupky. Byla tak pružná, ach bože, ve všech smyslech toho slova. A všechny tyto dovednosti využila právě v tomto případu, který jsme spolu probírali.

„Řekli, že už ho nejspíš nenajdou.“ Řekla mi. „Prý se s něčím podobným ještě nesetkali.“

Byl jsem rozespalý. Už mnoho let. Už mnoho let jsem nevěděl, jestli se chci probudit, nebo radši jen spát a snít. To byla zase moje specializace pro tento případ. Proto jsem bez vynalézavosti i taktu mínil, že člověk se přece nemůže jen tak vypařit.

„Mluvíš jak ten policajt. Nechceš se taky rekvalifikovat? Tys vlastně kdysi psával detektivky, že?“

„Nerozumím.“

„Tomuhle nikdo nerozumí. Ten vyšetřovatel mi totiž řekl, že můj manžel se vypařil jako pára nad hrncem. Doslova takhle mi to řekl. Na policajta slušný výkon, ne?“

„Na tvýho manžela taky.“ Zkusil jsem se probudit. Zkusil jsem vklouznout zpět do role domácího přítele. Ale protože i já jsem do­slovným, hned jsem si představoval tu silnou digestoř, jež onu zmiňovanou páru vcucla. Ten temný otvor do komína. Takže jsem se vzmohl jen na chabou moudrost: „Nejspíš záleží hlavně na tom, co se v tom hrnci vlastně vařilo. Že?“

„Co?“

„A kdo přikládal pod kotel.“

Ale ona je opravdu chytrá ženská, a tak mě pošle do podobného temného otvoru. Odkud posílám tuto zprávu ze služební cesty.

Už skoro čtvrt roku, večer co večer, si František Horoščák opakuje v posteli těsně před usnutím svou mantru:

„Během příštího snu si chci vzpomenout, že sním.“

Není to jeho věta. Pochází z návodu věhlasného amerického psychologa Stephena LaBergeho, jak se naučit tzv. lucidnímu snění. František si klíčovou větu z klíčové knihy šeptá vždy tak tiše, aby ji Evita nezaslechla. Radši. Obává se totiž, že by mu manželka mohla říct (třebaže s trpělivým úsměvem profesionálky):

„Ty si během příští noci radši vzpomeň, že nemáš chrápat.“

Ale toto není příběh o oduševnělém manželovi a přízemní manželce, opaku těch, jimiž nás každodenně zásobují uvědomělé ženské časopisy. Koneckonců, tu LaBergeovu knihu přece doporučila Františkovi právě Evita, kdysi nadějná klinická psycholožka, když konečně pochopila, po čem její manžel v posteli nejvíce touží. Ona však v posteli toužila nejvíce po spánku. Po spánku beze snů, jak často (stále častěji) zdůrazňovala. Než dojde toto vyprávění – tento lucidní sen – ke svému konci, sny obou se vyplní. Nebo snad dokonce – naplní? Což ovšem ani v nejmenším nemusí znamenat, že se Horoščákovi onoho jiskrného rána, kdy sníh pod okny bude růžově opalizovat jako hrouda soli v hlubokém lese u krmelce, opravdu probudí. Proto si ponaučení řekněme raději předem, když i my ještě bdíme: Není nic, s čím by si dokonalé manželství nedokázalo poradit, co by nedokázalo strávit – snad vyjma vývaru z opravdu starých kostí, starých kostlivců. Dobrou chuť.

Za devatenáct let manželství už měli v posteli spoustu problémů, možná víc než radostí, ale vždy se s nimi vyrovnali. Protože se milovali, víme? (My všichni jejich přátelé opravdu víme – a nejlépe ví domácí přítel.) Předčasné orgasmy, žádné orgasmy, a když se to po letech tréninku (s rozličnými, vždy ale pouze kondičními trenéry) genderově téměř prohodilo, zápasili na manželské žíněnce už spíš o body než pro radost z boje. Ale nenechejme se unášet metaforami, když posláním tohoto příběhu je poučit a pobavit.

Aspoň oni to tak svým přátelům vyprávěli – jako něco zábavného a poučného. „Jen si to představte – přišli jsme na něco tak zásadního až skoro po dvaceti letech manželství! Jako v tom ruském vtipu, když se Ninočka přizná Ivánkovi na smrtelné posteli, že je černoška! Z čehož plyne ponaučení, že v posteli vás vždycky může něco překvapit, i když jste to už skoro vzdali.“

A opravdu jde o postel, o postel jako nábytek. Kovová manželská postel Svelvik, černá se stříbrnými kulovými nákončími na mřížovaných čelech, trochu secesní, jak mi ji popisuje František, trochu perverzní, jak míní Evita. Vybírali si ji pečlivěji než auto, snad že do ní vkládali naděje na mnohem zajímavější vyjížďky a výlety. Manželé Horoščákovi totiž měli skoro po celé manželství oddělené ložnice: tak honosně nazývali fakt, že řadu let byla Evitinou (tehdy ovšem ještě Evinou) postelí rozkládací pohovka v obýváku a Františkovou starý gauč v kuchyni. Teprve když se dcera konečně osamostatnila, pořídili si svou první manželskou postel. Ke dvacátému výročí svatby, jen považte! V dřívějších bytech přespávali různě na válendách, tu sražených k sobě čely, tu do pravého úhlu, nikdy však křesťansky bok po boku – a nápad sdílet lože manželské jim zprvu připadal prostě úžasný. Romantický. Vzrušující. Snad to dá našemu manželství nový impuls. Jako zamilovaní snoubenci vybírali dva měsíce vhodnou postel: na rámu se shodli hned, matraci ale chtěl každý jinak tuhou, ovšem v manželství – ba i v posteli – už si vzájemně tolerovali daleko větší odlišnosti. Ani v nejmenším nedbali na radu starého rodinného přítele, ať radši koupí postele dvě; jeden z nich mě nazval žárlivým škarohlídem, druhý dokonce kazimrdem. Úžasné, opravdu úžasné. Až do první noci, kdy do té obrovské postele poprvé ulehli, kdy se v ní poprvé pomilovali a kdy se v ní vedle sebe poprvé probudili – ne však za slunečného rána, ale právě uprostřed noci. Přesněji: když Evita probudila svého manžela.

„Hrozně chrápeš,“ řekla. „Nemůžeš se otočit na bok?“

„Promiň. Takhle?“

„Ne. Zadkem ke mně, ať to neslyším.“

„Tak jo. Víš, co nemá rád chlap při souloži zezadu?“

„Co?“ řekla Evita, třebaže ten vtip znala.

„Když je vpředu.“

„Ráda bych se zasmála – ale moje máma takhle mlaskala na tátu celej život. Jožko, otoč se na bok, Jožko, tssss, no tak, Jožko – kdybych je slyšela šukat, bylo by to pro můj sexuální vývoj mnohem lehčí. Protože tohle chrápání je pro mě zlý sen celýho manželství…“

Jenže z toho snu už se neprobudili. Až dosud František v noci nikdy nechrápal (samozřejmě kromě nocí, kdy se odněkud vrátil a něčím smrděl: hospodou, jinou ženskou). Jenže v nové posteli (do níž už se neměl vracet odněkud ani od nikoho) kupodivu chrápal každou noc.

„Všichni chlapi přece chrápou, ne? Není to snad symbol mužnosti?“

„Kdyby ses slyšel, jak při tom vzdycháš jako rodička, už bys do sebe nebyl tak zamilovanej…“

Ovšem manželé Horoščákovi byli zvyklí řešit manželské i technické problémy, zvládnou tedy i tento. Že? Napřed vyzkoušeli nosní spreje: zvlhčovací, s éterickými oleji, rozšiřovací s atropinem. Vše marno: Františkovi to připomínalo doby, kdy experimentovali s lubrikačními a afrodiziakálními krémy, tenkrát ovšem v Evitiných nepárových otvorech. Opravdu jsem tenkrát ještě nechrápal? Pak zkusili rozevírací pásky na nos, jaké pár sezón používali světoví fotbalisté a atleti, aby vzduch lépe proudil přepážkami. Marnost nad marnost. Nakonec Evita půjčila od kolegyně ze Spánkového studia malý přístroj ve tvaru náramkových hodinek, který si František připínal na noc na ruku a který, sotvaže zaregistroval chrápání, vyslal elektrický mikroimpuls. Ten spáče neprobudil, jen přerušil jeho snění a tedy i chrápání.

Tohle konečně fungovalo. Občas sice sepnulo kontakt i kočičí mňoukání nebo nastartovaná motorka na parkovišti před domem, ale účelu bylo dosaženo. František nechrápal. A přece právě proti tomuhle si poprvé postavil hlavu.

„Tohle nemůžu,“ řekl po dvou týdnech.

„Proč ne? Vždyť to docela funguje.“

„Ale za jakou cenu?“

„Mám to zatím jen půjčený – a nebude to stát víc než nějakou tisícovku. Zdá se ti to moc – za spokojený manželský život?“

„Mám na mysli jinou cenu, Ev. Mnohem větší cenu.“

„Ano?“

„Svoje sny.“

„Co?“

„Sny. Bylas přece psycholožka. Skvělá psycholožka. Co se stane, když mi každou noc nějaký elektrický impuls přeruší sny?“

„No… asi se ti brzy začne zdát jiný sen, ne?“

„Aniž ovšem ten předchozí došel naplnění. Vyústění. Aniž mi ten sen předal své tajemné poselství. Je to každonoční snovej potrat, a stejně jako ženská po pěti interrupcích nemůže otěhotnět, i já možná přijdu o schopnost snít.“

„Fido, já tohle studovala. Nikdo na světě neví, k čemu jsou opravdu sny. Všechno – dokonce i Freud, i Jung – to všechno jsou jen hypotézy. Teorie. U Junga dokonce spíš literatura. Ani ten tvůj slavný LaBerge nevnáší do těchto psychofyziologických vztahů mezi různými formami vědomí žádné jasné odpovědi.“

„Když jsme u tý literatury, Capote má skvělou povídku o lidech, kteří prodávali svoje sny a nakonec jim ze života vůbec nic nezbylo. Skončili jako vybrakovaný trosky. A Shakespeare zase napsal, že jsme utkáni ze stejných vláken jako naše sny.“

Ovšem Evita už nebyla psycholožkou. Už dávno se etablovala jako úspěšná oděvní konzultantka. „Ty tvoje sny, Fido. Kam tě v životě dovedly? Jaké tajemné poselství ti sdělily?“

Ten sen se mu nepravidelně vrací už téměř rok; nebo se snad František vrací do toho snu? To je možná přesnější, protože se v tom snu cítí tak samozřejmě, jako by se vracel domů. Je to sen o středověkém městě s úzkými uličkami a s nečitelnými nápisy na plesnivých stěnách starých domů. Čadivé plameny loučí v rezavých držácích se rozplizle odrážejí od mokré dlažby, podobně jako se Františkova tvář zrcadlí v těch nemnoha zasklených oknech, do nichž nahlíží. Protože v tom snu je vždy večer, vždy lehce mží, tváře žebráků a nočních hlídek v brnění jsou vlhké, František cítívá hnilobu a plíseň na půnebí dokonce i tehdy, když se probudí. Ale on se probudit nechce, protože i když je ten sen stísňující jako ty úzké uličky a celkově ponurá atmosféra v onom prastarém městě, on ví – v tom snu a občas dokonce i po probuzení – že v tom městě něco hledá, ne dobrodružství, ne zábavu, ani nějaké konkrétní místo, ba ani konkrétního člověka snad ne. Trochu jako v těch bojových hrách, jež hrávali v dětství ve skautu: hledáte zprávu v mrtvé schránce – a obsahem té zprávy je další úkol.

Ano, to pochopil František už někdy po druhém třetím opakování tohoto snu. Má splnit úkol, jenž nezná – a naléhavost toho úkolu je stejně svědivá jako jeho neznalost.

Obvykle v tom snu jen chodí nočním městem, proplétá se temným bludištěm, jen vzdáleně povědomým. Jednou dá pár drobných žebrákovi bez tváře, odměnou jsou mu však jen nadávky v jazyce, který nezná. Jindy ho jiní žebráci shodí z dřevěného mostu do řeky; jindy z téže řeky pije za svítání vodu sladkou jako první polibek. I další události v tom městě jsou vlhké: jednou v tom snu plakal, jindy mu nádherná žena s tváří anděla vylila z okna na hlavu obsah nočníku. Rozesmálo ho to, zvlášť když mu pak jako omluvu hodila i bílou růži. A jiná žena, vlastně teprve dívka, dívenka sotva nadměrečná, dokonce pozve Františka k sobě do pokoje. Jediný opravdu sexuální sen z této šerosvitné série: choulila se nahá na kožešinách na kamenné podlaze, drobounká, s velkýma chtivýma očima, a když jí roztáhl hubená stehna, bez překvapení (v tom snu) zjistil, že kromě vagíny má ten tvor ještě i malý penis; strměl té dívence v místech, kde jiné ženy mívají (aspoň ve středověku) pubické ochlupení. V tom snu mu to přišlo skoro samozřejmé, nevinně nádherné a vzrušující – a vzrušený byl dokonce i tehdy, když se probudil. Okamžitě se chtěl vrátit zpátky, chtěl opět ochutnávat její stydké pysky, něžné a drobné jako okvětí, a přitom rukou hladit a vzrušovat toho půvabného čuráčka, jenž v něm nebudil ani nejmenší odpor. Jak ta dívka kníkala a prosila: ale dvojitou slastí! Ba nechybělo mnoho – říkal si František už bdělý, už docela celičký probuzený – abych ten postup neobrátil, abych nelaskal prsty její kundičku a nekouřil toho čuráčka! – Ale právě to, že jsem se v takové chvíli probudil, možná svědčí o tom, že něco takového mi není vlastní, utěšoval se. Utěšoval se ovšem bez úleku, ba dokonce s úsměvem: tak byl ten sen vzrušující a radostný! Samozřejmě to není homosexuální sen, pokračoval náš hrdina v autodiagnóze, fušuje své manželce do řemesla: to bych na něj nečekal skoro až do padesáti. Nejspíš je to jen symbol mé věčné masturbace. A tak se utěšil doopravdy, přešel z autopilota snu na manuální ovládání a při orgasmu sténal do polštáře tak hlasitě, až se Evita za zdí (za mnoha zdmi) probudila a opatrně se ptala přes dveře, není-li mu špatně.

Nu, nebylo. Popravdě řečeno byl ten sen – a jeho návrat při masturbaci – sen o dívce s vagínou a penisem – Františkovým nejsilnějším (a nejšťastnějším) erotickým zážitkem v posledním desetiletí. A párkrát se k němu ještě, byť už jen bděle, vrátil.

Přesto však věděl, že toto – tento perverzní zážitek, toto zrcadlo v růžovém rámu – nebylo tím důvodem, proč se stále vrací ve snu do toho středověkého města. Hledal tam daleko větší tajemství: tak velké, že na ně dosud nebyl připraven.

„Možná je to jen klasický sen o bludišti, v němž hledáme sami sebe,“ vysvětlila mu Evita, když se jí jednou opatrně svěřil. Jako většina psychologů totiž věřila, že sny jsou především zrcadla – ne okna, jak věřil František. A aby jí už dal pokoj, nabídla mu řadu knih, z nichž si vybral právě ty o lucidním snění: o snění, během nějž si spící člověk uvědomuje, že sní, a dokonce může svůj probíhající sen vědomě ovlivňovat. Uměli to snoví lámové, uměli to derviši a mystikové většiny náboženství, v osmdesátých letech se z této metody stala móda v USA a František po oné dovednosti také zatoužil – aby mohl v tom svém opakujícím se snu bloudit podle svého.

„Možná že právě tohle je smysl toho snu,“ vysvětlila mu Evita. „Že bys měl procházet svým životem vědomě, ať už se ženeš za velkými zadky, nebo za malými čuráčky.“

„Proč hned tak sprostě? Vždyť samas říkala, že to jsou jen symboly…“

To bylo před měsícem. A teď už je na něj stejná žena, ta jeho vlastní, sprostá doopravdy. Ty tvoje sny, Fido. Jaké tajemné poselství ti sdělily?

Opáčil, že její ironie je teď už zbytečná. Že co se jí neuváženě svěřil se svým snem o dívence na kožešinové houni, ulevilo se mu a teď už se mu zase zdává jen o macatých blondýnách…

To byla jejich pradávná hra. Protože Evita byla drobná a svižná jako noční dravec, kočka nebo lasička, předpokládala, že František sní o ženách právě opačných, o dojnicích, ustájených v noci u plných žlabů, kam je hospodář chodí za svítání podojit a za soumraku ojet zezadu.

„Jednu takovou ti možná pořídím k Vánocům,“ odsekla Evita – a protože o něčem takovém mluvívala už vícekrát, František si nebyl úplně jistý, kde jsou hranice tohoto žertu. V tomto páru byla manželka ta eroticky odvážnější, zkoumavější – aspoň v bdělém stavu. Jaké rozkoše si Evita dopřává po usnutí, o tom František nevěděl. Evita o svých snech nemluvila vůbec nikdy – a už to samo bylo dost perverzní, ne? Ale František už se v této realitě do dalších experimentů nijak nehrnul.

„Nedělej si škodu, o tomhle opravdu nesním. Mám i jiné, hlubší sny! A když o ně úplně přijdu – –“

František často končívá své věty dvěma pomlčkami. Když ještě psával verše (a ne týdenní marketingová hlášení), pomlček v nich bylo více než slov. Ale Evita už za ty roky ví, kdy jsou manželovy pomlčky ostrými kopími, jimiž ji od sebe odstrkuje – a kdy naopak visutým mostem, po němž lze vejít do jindy nedobytného hradu. A tak radši připustila, že František má nejspíš pravdu, nejen ze svého hlediska snílka, ale možná i z hlediska její bývalé profese, a objala ho. Ještě v té jejich nové manželské posteli.

„Omlouvám se, asi z těch svých sobeckých paniček už úplně blbnu. Máš pravdu, zrovna pro tebe by ten přístroj opravdu mohl být nebezpečný. Vždyť ty kdybys přišel o svý sny, Fido, co by ti ze života vlastně zbylo?“

„Říkáš to, jako bych byl nějakej zkrachovanec…“

„Naopak. Obdivuji, jak svůj život vyvažuješ. Jako provazochodec nad propastí. Teď nežertuju. A jako omluvu ti teď splním jeden tvůj tajnej sen přímo tady, dnes se já k tobě otočím zadkem, jen co si podám lubrikační krém, a ty mě můžeš potrestat za moje neuctivé řeči…“

Ale když pak leželi tvářemi zase k sobě, František se z vděčnosti za ten vzácný zážitek konečně přestal kontrolovat a řekl: „Tak jo. Půjdu na tu operaci.“

„Na kastraci? Abys neměl tak prasácký nápady?“

„Ty ve mně vyvoláváš ty, jak tu pořád kroutíš zadkem.“

„I když ho nemám tak velký jako ty blondýny, o kterých sníš?“

„Styď se. Myslím jinou operaci, operaci nosních přepážek. Prý to odstraní chrápání skoro v sedmdesáti procentech.“

František je tu noc zkrátka hrdina; chlap, který přinutí ženskou dělat tohle, není žádnej měkkýš. Ale Evita jeho krvavou oběť nepřijala.

„Ale Fido. Kvůli mně si přece nemusíš dát rozřezat ten svůj hypercitlivý nos, to bys zase přišel o jiný požitky. Vážně. Cením si toho, opravdu moc – ale copak naše manželství nemůže fungovat i tak? Budeš holt za mnou chodit v noci jako za milenkou – a po čísle odejdeš za Čikolínou jako za manželkou. Něco mi po dnešním zážitku říká, že bych tě jako milence nejspíš dokázala vzrušit víc než jako manžela –“

Tentokrát pomlčkuje Evita – – a ty dlouhé pomlčky zůstanou viset mezi jejich pokoji vlastně dodnes. Drobná Evita zůstala na té obrovské manželské posteli jako trosečník na velkém dřevěném voru (velmi spokojený trosečník), zatímco František pádloval na své noční lovy jen na úzkém samotářském kánoi (ta metafora nebyla jeho vlastní, ale často si ji opakoval, když večer uléhal na úzkou tvrdou válendu po své dceři). Každý ve své noci: ani to nejsou jeho slova. Ale zase se mohl v pokoji nerušeně dívat v noci na porno (se staženým zvukem) – a taky snít svůj nejkrásnější sen, který už brzy –

– došel naplnění. Stalo se to při šesté návštěvě snového města, krátce před Vánocemi, když už František pokročil ve svém tréninku lucidního snění natolik, že se mohl celkem oprávněně domnívat, že do té hospody vešel vědomě, na základě své vůle.

Hospoda? Krčma to byla, středověká krčma jako z patnácté filmové adaptace Tří mušketýrů, nebo jako z některého z Brueghelových obrazů. Kouř, řev a ryk zpocených opilců, namačkaných u dlouhých dřevěných stolů. Na stolech cínové korbele s pivem a vínem, pečená stehna jakési drůbeže, svícny, pár nožů, zabodnutých zatím jen do promaštěných desek stolů. Umíme si to všichni představit, že? A přece jako by jeden z těch nožů projel i Františkovým srdcem, když vstoupí do té krčmy a spatří krčmářku.

Ani tu ženu není obtížné popsat. Tmavá, smavá, jiskrná. Kterákoli Carmen (odněkud z patnácté řady). Pro pamětníky Gina Lollobrigida v nejlepší formě, pro mladší ročníky třeba Eva Mendes – a třebaže si tyto dvě herečky nejsou zase tak podobné, zmiňujeme je především pro výraznou filmovost té scény. Snědá ženská s uhlově černými vlasy, s velkýma černýma očima, s blýskavými zuby při smíchu, s nímž odstrkuje lačné mužské ruce. Bílá jupka s krátkými rukávy, jež odhalují pevně tvarované paže, z nichž každá lehce zvládá tác s několika plnými cínovými korbeli. Široká ňadra, mezi nimi zlatý křížek; rudá vestička, dlouhá zelená sukně, jež sice skrývá nohy, nicméně rozhodně neutají široké krouživé boky a výrazný zadek. Prostě Carmen, tak nějak.

Klapka, záběr první (v podkresu flamenco). František stojí nahoře na schodech. Ona si ho všimne, vzhlíží k němu. Ukloní se novému hostu tak, až by František mohl spatřit krásu jejích ňader, kdyby se ovšem dokázal vymanit očima z jejích očí, hlubokých a třpytivých jako démanty noci (je to film, proto Františkovi naskakují tyto filmové asociace). Ona se usmívá, tím vřelým, nicméně automatickým úsměvem krčmářky; sotvaže však vidí vážnost a téměř jakýsi úlek v cizincově tváři, i ona ihned zvážní. I ona se ulekne.

Vzápětí už František sedí dole v krčmě, v té páchnoucí udírně. Sám v koutě u prázdné bečky, jež nahrazuje stůl: nikdo z mužů u dlouhých stolů mu neuvolnil místo, všichni pozorují cizince nepřátelsky a výhružně. Ty zvířecí obličeje, zpustošené chlastem a nenávistí, ty nažloutlé mrtvolné ksichty! Ale co je mu po nich, když může pozorovat tu ženu, jak krouží v tomto pekle s kulatými tácy v rukou, jak vykružuje prostor svými boky a zadkem, až konečně dospěje na své oběžné dráze k Františkovi. Je temnou kometou, jež se jen na okamžik rozzáří v mé blízkosti – nebo se stane trvalou oběžnicí, prozařující můj svět? Nebo se na mě zřítí jako létavice, v extázi žáru a světla? Těžko říct: ale slapové síly, jež přitažlivost té ženy vyvolává ve Františkově nitru, jsou tak obrovské, že hrozí rozsáhlá zemětřesení s erupcemi vroucího magmatu!

Bože, dej, ať se teď ještě neprobudím, modlí se František ve své posteli, synchronizovaný s tím Františkem ve snu. Oba Františkové mají na krajíčku poluci i pláč, oba hluboce vzdychají a zatínají nehty: jeden do přikrývky, druhý do zčernalého dřeva bečky.

Bůh (či nějaký jiný režisér) mu dovolí, aby ještě zůstal. Jenže ta žena, to temné světlo, mu zblízka řekne do ucha:

„Běž pryč.“

„Přišel jsem kvůli tobě.“

„Běž hned pryč, než tě zabijí.“

„Nebojím se.“

„Když se někde se mnou sejdeš o samotě, ostatní tě pak zabijí, protože harmonie světa nesmí být porušena.“

V rozporu s tak patetickou větou se ona žena – ta temná kometa! – posměšně zasměje a pleskne Františka mokrou utěrkou škádlivě přes tvář. On si objedná červené víno, ale ona mu donese čistou vodu. Nakloní se nad ním a řekne:

„Tak přijď dnes večer nahoru na kopec.“

Její dech je myrha a heřmánek, František však cítí i její pohlaví. Chce se ještě na něco zeptat, ale ona už jen kroutí hlavou a pak ukazuje prstem vzhůru. Ach bože! – František ještě nikdy neviděl tak nádherný úd jako ten snědý ženský prst, mířící vzhůru k obloze. Do nějakého nebe? A vzápětí už je František (v tom snu; v tom snu?) opravdu skoro v nebi, pod šírošírou oblohou na kopci nad městem, neboť sny pracovaly s filmovými střihy už půl miliónu let před Ejzenštejnem.

„Nikdy v životě jsem necítil takový klid a štěstí, jako když jsem seděl na tom kopci,“ říká mi František. „Jako když jsem seděl na tom kopci a čekal na tu ženskou.“

Sedíme v kavárně Savoy. Pijeme bílé víno Cuvée Turold, pozdní sběr. Možná by se tak mohlo jmenovat celé tohle vyprávění, napadne mě. Pozdní sběr.

„Byla to nejdůležitější chvíle mého života,“ řekne mi. „Nejdůležitější – a nejkrásnější. A já ji prožil jen ve snu.“

Co na to říct? Že neexistuje jediná možnost, jak zjistit, že tohle všechno není taky jen sen? To je příliš chabá útěcha pro toho, kdo ještě pošetile doufá v autentický život. A já byl rozespalý. Už mnoho let. Už mnoho let jsem nevěděl, jestli se chci probudit, nebo jen spát a snít. Snít o Františkovi, jak sní svůj sen?

„Znáš tyhle Máchovy verše?“ řekne mi. A než stačím zalhat, že znám všechny Máchovy verše, pustí se do recitace:

„ Jaké to oudů toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen. – Můj nový sen! – “

Kavárna je naštěstí prázdná, a tak si troufnu tiše zatleskat. Bohužel tím přivolám číšnici, která s námi při objednávce dalšího vína znuděně flirtuje. Je možná krásnější než její kolegyně z Františkova snu – ale já už najednou nechci žádné hemžení! Ačkoliv se tvářím tak blazeovaně (to je má specializace pro toto vyprávění), najednou už se nemůžu dočkat, až bude František pokračovat.

Nějaké nebe? Stmívá se. Hodina mezi psem a vlkem: František ví, že tak se nazývá šírání a ne stmívání, ale právě tato zvířata slyší výt, v dáli i v sobě. Obloha nad městem je purpurová jako čerstvě prolitá krev, ale jinak je ten pozdní soumrak plný klidu a smíru – opět vůkol i uvnitř. Travnatý kopec, oblý a laskavý jako ženské ňadro. František sedí na jeho bradavce, zády se opíraje o jakýsi dřevěný trám, snad kříž, snad šibenici: musel by zvednout oči, aby zjistil ten rozdíl, ale ani jedna z možností mu za to nestojí, veškerá jeho pozornost je upřena dolů k městu, jež se zahaluje do mlhy a dýmu.

Takový klid.

Takový klid cítí František v duši, jako snad ještě nikdy ne.

Klid a naplnění.

Tím naplněním si je František jistý, to je základ jeho klidu. Klidný a soustředěný jako střelec čekající na ty, kdož přijdou. Na to, co přijde. Tětiva jeho luku se chvěje, ale on už ne. Očima i srdcem upřen na dvě cesty z města, stoupající od dvou bran pod věžemi přímo k němu: dvě pískově žluté přímky na zeleném papíře pastvin, odvěsny rovnoramenného trojúhelníka, jehož je on vrcholem. (I v tom snu si uvědomuje, že jde o vrchol a vyvrcholení, nejen v sexuálním slova smyslu.)

Přijď, říká si – a nemyslí jen tu ženu.

Ona stoupá po pravé z cest. Je od něj vzdálena asi kilometr, na tu vzdálenost by ji neměl v šeru ani poznat – ale tohle je sen, v něm vidíme jinak, opravdu vidíme. František vidí nejen bílou halenku té ženy, nejen její udýchaně rozhoupaná ňadra a vlající lem sukně, sbírající pyl z květů podél úzké cesty – ale vidí i záblesky jejích silných zubů v úsměvu tak trochu dravčím a neméně blýskavá bělma těch velkých očí. Ty oči se upírají přímo na něj, přímo do něj: stále, jak ta žena stoupá na kopec, jak stoupá k němu.

Přijď, říká si František – a teď už myslí jen na ni. Nemáme moc času.

Protože po druhé z cest stoupají ti muži, opilci z krčmy, a za nimi ještě oplechovaní biřici, čepele jejich zbraní a přilbic se v zapadajícím slunci růžově lesknou. Už je vidět jejich zvířecí ksichty, už je slyšet jejich zuřivé klení, když zjišťují, že se nedostanou na vrchol dřív než ona lehkonohá žena. Už je vidět jakousi uťatou hlavu na jednom z kopí. Už se rozběhli.

Ovšem František je nadále naplněn klidem – jako balón héliem. Snad by mohl i vzlétnout, kdyby se pevně nedržel šibenice (nebo kříže). Ale on nejen že nesmí, on nechce uniknout. Ani s tou ženou v záchranném koši ne. Tuhle smrt si musím odžít, říká si pořád tak klidně a šťastně.

Smrt? Pomyslí si František v tom snu.

Pomyslí si klidně.

Nemůžu se dočkat – té ženy, ani té smrti.

Staniž se.

(Skoro se to ostýchám říct – jako se mi to ostýchal vyprávět František.)

Protože jak František v tom snu už už už cítí tu ženu, konečně si uvědomí, že kromě zázraku zrození pocítí v nejbližších okamžicích i opak. Smrt. Vlastní smrt. František konečně pochopí, že záhy po svém naplnění lásky bude zabit, ubit, rozdrásán. Mohl by se samozřejmě ještě otočit a zmizet v temných skrýších noci – ale to uvádíme jen pro úplnost. Neudělal by to snad ani v opravdovém životě, natožpak ve snu. Bude zabit, zemře. Zemře kvůli té ženě.

Nemůžu se dočkat té smrti.

A až to je, trpěliví moji, na tomto snu nejkrásnější. Teprve toto je (pro Františka snícího i pro Františka bdělého) oním opravdovým vyvrcholením, oním naplněním. Že neuteče, že zemře kvůli něčemu, zač stojí zemřít, že neumře nemilován a neumře zbytečně. Teprve tato přislíbená smrt (na kterou už se skoro těší) dává jeho životu rozměr a smysl, teprve tato smrt, možná spíše neútěk před ní, maže dlužné čárky na futrech dveří, jimiž už brzy naposledy projde.

Opírá se o šibenici (nebo kříž) a cítí, jak se soumračná země otáčí právě kolem této osy. Nějaký pták vykřikne v temnotě nad jeho hlavou, ostře a jasně jako rána nožem. Ta žena už je tak blízko, že František cítí její dech; stejně tak cítí dusot nohou běžících biřiců. Oboje slibuje naplnění. Nic už nemůže v tom snu (v tomto životě) přebít tento pocit, a tak se František vědomě probouzí. V očích má slzy a za nehty třísky, jež si nechce dát vytáhnout, dokud se nezanítí.

Dlouho váhal, zda se svěřit Evitě i s tímto snem. Není to na manželský hovor přece jen příliš osobní? Ale nakonec svedl svou bezohlednou upřímnost (jež obvykle není ani mně moc milá) na zvědavost, zda si Evita dokáže zachovat profesionální přístup i odstup, k nimž byla kdysi vycvičena.

„Jenže to už je dávno, Fido. Dnes už na lidská nitra kašlu, pomáhám lidem, aby se změnili zvnějšku – a namlouvám jim i sobě, že ta změna prosákne i hlouběji do jejich vědomí. Sny, fobie, obsese – jestli jsem chtěla něčemu uniknout, tak právě babrání se v takovýchhle temných a rozplizlých věcech. Je to totiž hrozně nehygienické a občas i infekční.“

Babrání? Opravdu řekla babrání? „Promiň,“ řekne František, uražený jako už dlouho ne. Pro tuhle ženskou jsem si chtěl dát rozřezat nos? „Tak jaký si mám koupit boty, abych kráčel světem šťastný a vyrovnaný?“

„Svoji velikost,“ odpoví Evita neuraženě. „Vím, jak tímhle vším pohrdáš. Protože se tím přece taky živíš, že?“

Profesní kariéru Františka Horoščáka jsem v této zprávě dosud pomíjel, obcházel obloukem jako mršinu. Nejspíš proto, že v něčem tak banálním se ani já nechci příliš babrat. Je ředitelem marketingu v jedné polovýznamné polostátní firmě. Obvyklý příběh těch, kteří chtěli kdysi psát opravdové příběhy, ne board story: ale od neúspěšného spisovatele k úspěšnému copywriterovi byl na přelomu tisíciletí jen krok, nevratný jako ten z horního můstku Macochy, a pak už jen padal a padal k vyšším a vyšším postům. Za víc vysvětlování to nestojí. Když se Františka někdo cizí zeptá, čím se živí, odpovídá obvykle, že je publicista.

„Já si kupuju boty o tři čísla větší,“ řekne tedy, „a vycpávám si je novinama. Protože ženský si prý myslí, že chlap s velkýma šlapkama má i velký péro. Je to pravda?“

„Možná je to jedinej důvod, proč dnes ještě kupovat noviny. Že? Kdo ti takovou blbost řekl?“

František řekne, že jsem mu to řekl já. Evita řekne, co si o mně myslí; to ovšem do tohoto příběhu nepatří. Ale její laciná kurví snaha zalichotit manželovi už ano:

„To může říkat někdo, kdo ho má opravdu malýho – což ovšem není tvůj případ. I když nevím, jaký jsou v tomhle punktu požadavky té tvé vysněné Carmen. Nevím – a nechci to vědět.“

„Takže nedostanu ani večeři, ani žádnou dobrou radu?“

„Co bys radši?“

„Co bych úplně nejradši?“

„Ne, to ne. Jedno otřesné doznání denně stačí.“

„Takže tu radu.“

„Neber si pod tenkou košili nátělník.“

„Co?“

„Prosvítá ti jak nějaké vulgární ženské podprsenka pod halenkou.“

„Tohle je tvá životní rada?“

„Za takové dostávám padesát tisíc měsíčně. Zatímco pokladní v sámošce bere osm tisíc a dítě v Somálsku by potřebovalo dolar týdně, aby neumřelo hlady. Tos mi chtěl říct stran našich úspěšných profesionálních kariér v korporátním kapitalismu?“

František chvíli pozoruje svou ženu Evitu. Můj bože, jak jen je krásná! Úhledná. Dokonalá! Už když ji před dvaadvaceti lety poprvé koktavě oslovil, byla tak úchvatná, že si na ni žádný chlap na mejdanu nedovolil – a ona tedy musela vzít zavděk aspoň jím, který tehdy čerpal svou odvahu ze studnice o obsahu 0,5 litru. Fernetu. A i dnes, za prahem čtyřicítky, s jen trochu upraveným jménem a poprsím a původní barvou vlasů si může Evita dovolit sedět doma jen v brosk­vovém bavlněném tílku a žlutých domácích kalhotách – a vypadat, vlastně působit dojmem mimořádně přitažlivé svěží ženy. A možná to není jen dojem, pojme František podezření, možná to není jen role. A k tomu všemu je tak chytrá! Rozumí mi, bohužel. Má mě přečtenýho: bohužel ne jako vzácnou bibliofilii, ale jako laciný reklamní prospekt.

Takže řekne: „Tobě taky někdy prosvítá podprsenka pod halenkou.“

„Žasnu, že sis toho všiml.“

„Zrovna v sobotu, když jsme byli u Richterových.“

„Jenže to bylo pod tričkem, ne pod halenkou – a já jsem chtěla, aby prosvítala. Abych působila lehce vulgárně, i když samozřejmě jen jako citace.“

František se už už málem zeptá, proč chtěla jeho žena vypadat na večeři u přátel vulgárně… ale pak si to rozmyslí. Radši. Radši namítne, že na košili bez nátělníku je už pro staré pány příliš zima. „A ty bys mi pak stejně vyčetla, že mi přes ni prosvítají chlupy na prsou.“

„Ty bych překousla. Ty chlupy jsou u tebe ostatně taky jen – citace…“

„Brzy mě stejně donutíš, abych si je všechny oholil. Abych šel s dobou, abych byl in. Ne?“

„Když jsi byl minulý týden in v mé vyholené kundě, to sis nestěžoval, že jdu s módou. Že? Vzrušovalo tě, že pícháš malou neochmýřenou holčičku. Že?“

František se zasměje. Radši. Ovšem ještě radši by byl, kdyby tu s nimi večeřela i jeho opravdová holčička, dcera Petra. Už před půl rokem se ale od nich odstěhovala, i když jen na druhý konec města. Protože potřebuje svobodu, jak řekla. A kdo kruci ne? pomyslí si teď František trpce. Kdyby tu byla, nebavili bychom se u večeře o vyholených kundách a vyhulených pérech. A pánbů ví, že já v tomhle nejsem zrovna stydlivý: vadí mi jen, že je to z Evitiny strany jen a jen image. Jako to její jméno. Jmenuje se přece Eva. Ta žena na kopci si ji určitě nevyholuje.

„Ano,“ řekne ovšem radši. „Tahle tvoje role se mi moc líbila.“

„Stejně jako se ti nelíbí ta tvoje, co?“

Ale Františkovi se už nechce analyzovat svou duši. Babrat se v jejích temnotách a kalech mu přijde jaksi – jak jen to řekla? – nehygienické? Proto ironicky odsekne: „To všechno jsi vyčetla z mýho oblečení?“

„Samozřejmě. Možná líp než ze tvých snů. Copak právě z tvého oblečení není nejlíp vidět, jak moc si přeješ, aby tě všichni vnímali jako kreativní nezávislou bytost, která jen z donucení, jen kvůli podnikové kultuře musí nosit dress code? Ty tvoje květované kravaty ke klasickým byznys oblekům, džíny k drahým hedvábným sakům – víš, je to sice občas docela elegantní, takovým tím šupáckým ležérním stylem, nicméně klientovi bych tvůj styl popsala tak, že nesouzní s prací, postem a zodpovědností, kterou by ses měl prezentovat navenek.“

„Neříkej.“

„Nemusím. Vždyť ty o tom rozporu sám víš nejlíp, trápíš se jím, a protože se stydíš o tom s někým promluvit, vysíláš signály aspoň svým oblečením. Cítíš se být kreativcem, volnomyšlenkářským umělcem, a rád bys, aby tě tak všichni vnímali a oceňovali a snad i milovali – a současně musíš být manažerem, šéfem – a chceš, aby tě tak všichni respektovali. Pak se nediv, že i autentická smrt ve snu – a bojím se, že nejen ve snu, Fido – ti může připadat jako něco báječného.“

Ano, pomyslí si František. Ano. Ale ne báječného. Naplňujícího.

„Respektu už jsem si dnes užil dost,“ zalže. „Teď bych si dal trochu té lásky, ať jsou má duše i tělo harmonicky vyvážené…“

Ovšem jeho manželka vypadá z té výzvy trochu vykolejeně. Konečně. Proto to František taky řekl, ne snad z touhy. Chtěl to nádherné dokonalé pendolino vykolejit, i kdyby si měl kvůli tomu sám lehnout na koleje. Mají nepsanou, nicméně jasně řečenou dohodu, že spolu půjdou do postele nanejvýš jednou týdně; opačnou hranici, tedy minimální frekvenci styku, však stanovenu nemají. A přece v poslední době dodržují právě tu.

„Jestli si nemůžeš vzpomenout, kdy jsme na to naposled vlítli, můžeš to jednoduše spočítat podle délky svých chlupů. Pokud ovšem víš, kolik milimetrů ti přiroste týdně – a pokud ses od té doby zase nevyholila…“

Evita se usmívá. Profesionálně. Už se rozhodla. Profesionálně? Na kuráž dopíjí sklenici bílého vína, než řekne:

„Neoholila. Takže tě to bude píchat.“

„To?“

„Ta.“

„Oplatím jí to.“

Na tom kopci to bylo opravdové. Hluboké. Intenzívní. I péro mi stálo, pár vteřin před smrtí. A ona to viděla, ona to věděla, věděla, co se stane, až se obejmeme. Voněla potem a pylem květů, jímž mě opylovala. Věděla, zaplatíme za píchání jako včely. Nebylo to píchání, láska to byla. Usmívala se, i když věděla, co bude následovat. Tolik se na tu smrt těším.

„Tak na co máš dnes chuť?“ ptá se Evita s úsměvem… jenž ovšem Františkovi připomíná úsměv servírky půl hodiny před zavíračkou. Hotovky už došly, snad jen speciality. Ale František by chtěl být co nejdřív hotový, dnes už touží jen po jednoduchosti.

„Že by něco speciálního?“ smiřuje se už předem.

„Upřesni to.“

Ve snaze neztratit apetýt aspoň v posteli už dlouho mimoděk napodobují vývoj pekařství v protějším domě, jež změnilo název z Pečivo právě na Apetýt a vyměnilo housky a rohlíky, tak sexuálně jednoznačné, za křehké a vzdušné bagety, croissanty s rafinovanými náplněmi, muffiny a banketky. Nejdražší vzduch na světě, myslívá si František o tomto nadýchaném pečivu. Docela mu chutná – ale jako mokrá tvarohová buchta nezasytí. Nejdražší prázdnota. Prodávají tam sedm druhů chleba, z nichž každý za dva dny oschne a drobí se. A František čím dál častěji chodí do malé pekárny, kde stává stále delší frontu na obyčejný bítešský chléb, a cestou pěšky domů sní o tomtéž ve svém životě.

Vyzkoušeli s Evitou v tom čase citového ochlazování v posteli ledacos: od povinných francouzských cviků až po indickou tantrickou klasiku, od peruánského masážního oleje až po malinkatý šňupeček kokainu do nosu a ještě menší špetku bílých krystalků do otvoru jiného, s nímž (mimochodem) experimentovali taky. Nejdražší prázdnota. Nebyli tak pitomí, aby si mysleli, že je to zachrání – ale nebyli taky tak pitomí, aby to přesto nezkusili.

Evita byla nakloněná všemu – ale na rozdíl od její fantazie má její trpělivost své meze. Když teď manžel příliš váhá s odpovědí, řekne nepříliš svádivě: „Pokud tě teda v této oblasti ještě vůbec něco napadá…“

„Inspiruj mě.“

„Celej život čekáš na Múzu, co? V psaní, v posteli –“

„Možná.“

„– a když se ti nedaří, svádíš to právě na ni. Na Múzu. Na to, že ti špatně poradila, nebo že ani nepřišla.“

„Nepřilétla,“ upřesní František.

„Ovšem až na ta křídla je Múza žena jako každá jiná, milánku – a která žena by lítala za někým, kdo pořád jen čeká na Godota?“

„Zatímco ty spíš na kokota, co?“

„Zamlada jsi míval lepší rýmy.“

„Mám za sebou těžký den, promiň. Kdybys jen tušila, co všechno jsem dnes musel spolknout, už bys mě přikurtovala na lůžko a píchla mi diazepam.“

Evita ho chvíli pozoruje. Profesionálně? „Můžu tě přikurtovat na lůžko už teď a píchnout ti něco úplně jinýho. A pak tě třeba opíchat.“

„Jasně. A až budu přivázanej k posteli, ubodáš mě sekáčkem na led. Jako Sharon Stoneová v Základním instinktu.“

Evita mhouří oči. Kdysi to dělávala, když byla vzrušená; teď to ale může být i dosud nepřiznaná krátkozrakost. „To ještě nevím,“ šeptá ovšem výhružně. „Uvidím, co ve mně vykvete. A co v tobě vyraší.“

„Nezáleží rašení hlavně na teplotě a na vlhkosti?“

„A na kvalitě půdy a na kvalitě semene.“

Evita rovnou zkouší jeho teplotu. Horkými ústy, jež chutnají skoro jako kdysi ty Eviny. „Jakže to dělala ta Stoneová v tom filmu?“ šeptá mu do ucha a pak stiskne zuby jeho lalůček.

„Vždycky přivázala chlapa k posteli, ojela ho a pak ho při orgasmu ubodala.“

„Ubodala ho, když se udělala – nebo se udělala, když ho ubodala?“

„To… nevím.“

„Je v tom dost velkej rozdíl, víš? Zásadní rozdíl.“

„Vidím, že tě to opravdu zajímá.“

„Přímo vzrušuje.“

„Mám skočit do toho pornoshopu za rohem pro želízka? Nebo nějaký sebrat policajtovi na ulici?“

„Dobrej pokus, chlapče – ale oba víme, že by ses už nevrátil. Film už běží, takže nám musí stačit pásky z županů.“

„Au! Ty to snad myslíš vážně…“

„Samozřejmě. Základní instinkty přece nejsou žádná prdel. Vsadím se, žes ten film viděl aspoň desetkrát. S ručníkem v ruce.“

„Ani ne třikrát,“ lže František.

„Dnes zjistíš, že to všechno byly jen předpremiéry.“

„Naháníš mi strach.“

„Proboha, chlapče. Co ty ještě čekáš v životě za zázraky?“

František bude mít dost času o tom přemýšlet. Už za chvíli. Protože když se na Evitino jen zpola žertovné přemlouvání opravdu svleče a lehne si na záda na její postel Svelvik, když si opravdu nechá připoutat roztažené ruce modrým a růžovým páskem ze županů k pelesti, manželka mu oznámí něco velmi překvapivého.

„To snad nemyslíš vážně!“ vzkřikne František, protože to okamžitě ví. Ví to. Že Evita nežertuje. „Počkej, počkej –“

„Ty budeš čekat, holoubku. Na poštovní holubičku. A nedívej se na mě tak zkoumavě,“ napomene ho Evita přísně, jako by si zkoušela novou roli dominy. „Víš co, radši ti ty oči zavážu. Ať tak na mě nečumíš. Navíc prý to zvyšuje rozkoš.“

„Čí rozkoš?“

„Tvoji. Aspoň si můžeš představovat, že šukáš s někým jiným. A já si zase můžu představovat, že v tvých očích je… třeba láska?“

„Po té toužíš?“

„Idiote. Každý touží po lásce, ne? Jenže někdo si to přizná jen ve snech. Ale neboj, i ty nejsmělejší sny lze uskutečnit.“

Evita mu skutečně zaváže oči jeho vlastní černou šálou. Jak se nad ním sklání, políbí ho na ústa. Její dech voní česnekem a vínem. Našli by se ovšem i tací, kteří by tomu řekli pach.

„A teď se tedy půjdu projít, miláčku můj starodávný.“

„Myslel jsem, že si děláš srandu! Ty mě fakt přivážeš k posteli a pak jdeš na špacír?“

„Protože oddalování rozkoše znásobuje rozkoš. Někdy. Prý. Projdu se parkem, možná si koupím v tom novým obchoďáku nějaký speciální prádlo nebo parfém pro tuto příležitost, možná se stavím v hospodě na rohu a dám si tam obyčejnou sprostou vodku jen tak na stojáka u pultu, možná mě tam osloví nějaký zapocený zedník a já budu chvilku přemýšlet, jaký by to bylo, kdybych s ním fakt šla někam na stojáka a teprve pak se vrátila k tobě, pořád přitom budu myslet na tebe a možná se taky stavím v tom pornoshopu, cos o něm mluvil, a koupím tam pro tebe nějaký překvapení. Třeba malýho ženskýho čuráčka i s pásem, abych si ho připnula na břicho a pak tě ojela. Abys věděl, jak to bolí, když to není ve snu. A možná mě napadne ještě nějaký vhodnější dáreček pro manžílka v jeho soukromým hospicu. Něco, o čem opravdu sní. Lucidně sní, že? Určitě ses dočetl v tý svý bibli, že tvůj guru LaBerge strávil v mládí spoustu času hledáním Svatého grálu – než se rozhodl hledat ho ve vlastních snech…“

Třebaže nazván idiotem, František jím tak úplně není. Protože manželčin plán ho – jistým způsobem – okouzluje. Není to žádná venkovská husička bez fantazie. A vlastně mu ani v nejmenším nevadí, že na chvíli osamí. „To zní jako nějaká dobrá povídka,“ řekne uznale.

„Když budeš hodnej,“ řekne ta žena kdesi ve tmě, „když budeš opravdu hodnej – a zlej, jenom když budu chtít, abys byl opravdu zlej – tak ti na ten námět dám copyright. Aspoň konečně napíšeš něco pořádnýho.“

To bolí. Je jako naše kočka: ta potvora ví, kam zatnout drápky. A pak to bolí i fyzicky, protože František ucítí lehký stisk zubů na svém těle – tam, kde je to opravdu cítit. Ovšem sotvaže jeho penis začne spolupracovat, ústa jej opouštějí a nechávají vlhkého v smutném průvanu. A pak to zabolí ještě do třetice a nejvíc, to když Evita ještě splní jeden ze svých slibů a píchne mu do paže injekci; ovšem ani přes jeho prosby mu neřekne, jaké svinstvo mu to vypustila do žil. Aby nekřičel, přelepí mu předtím ústa montážní páskou extra strong, s jejíž pomocí František opravuje doma úplně vše, od kapajícího sifonu v kuchyni pod výlevkou až po roztrženou matraci. Takže je to vlastně případné, že? František se naposledy vzepře, ale je přivázán pevně – a záhy už žádný odpor ani klást nechce.

Řekla to ještě jednou – nebo se mi to už jen zdá?

Dnes zjistíš, že to všechno byly jen předpremiéry…

… a premiéra už je tady, filmový sen se opravdu záhy (po hodině spánku? po čtyřech?) vrací, tentokrát ovšem nikoli v interaktivní podobě lucidního snu, ale doslova jako sen o filmu. O filmu, v němž František hraje hlavní roli.

Ale kdo k tomu filmu napsal scénář? Pomyslí si František i v tom snu znepokojeně. Snad ne já?

Jenže na pochybnosti už není čas, protože kamera už běží – i když kameramana dosud nevidět. František opět sedí na travnatém kopci nad městem, opřen zády o dřevěný kříž, jenž je však zasazen do země obráceně; jak jinak vysvětlit, že František je za obě ruce – polosedě, pololeže – pevně připoután k ramenům toho kříže? Kdo mě tak ukřižoval, kdo tak drasticky změnil můj sen?

Je to jen symbol, vysvětluje mu manželka Evita, která v tomto snu kupodivu sedí vedle něj na skládací plátěné židličce s nápisem COSTUME DESIGNER a chroupe popcorn.

Jakej zas zasranej symbol?

Že už ti ani pánbů nepomůže.

František se vzepře, František se zmítá – ale je k tomu vyvrácenému kříži připoután opravdu pevně. Neztrácí nicméně naději (v tom filmovém snu), neboť vysvobození už se blíží. Vysvobození ze všeho: ta žena z krčmy, samozřejmě. Ta žena se k němu blíží, ta žena k němu stoupá na jeho kopec, na jeho horu. Zadýchaná chůzí, zadýchaná vzrušením, zadýchaná očekáváním věcí příštích. Láska je ta věc příští, ta věc poslední. Každý touží po lásce, idiote. Její pevná stehna roztančují sukni, pod propocenou bílou halenou nemá podprsenku a prosvítající hroty ňader rozhodně nejsou žádná citace. Její snědá oblá ramena podpírají fialovou oblohu. A její tvář –

Můj bože, kam jen se poděla její tvář?

Protože František až teď vidí, že ta žena – moje jediná žena! – má na tváři masku. Svou vlastní masku, masku v podobě své tváře, proto jsem si toho dřív nevšiml. Její matný lesk pokládal za pot: ale je to lak na masce, v níž by opravdu mohla tančit Carmen.

Nasadili na tebe jen dublérku, vysvětluje mu Evita na židličce vedle něj. Proto ta maska, chudáčku. Sama jsem ji pomáhala vyrobit. Mám si ji večer nasadit a ošukat tě?

Ne! Vykřikne František v tom kině ve snu.

Ne! Vykřikne František doma v posteli, aniž se byl probudil; ale kočka Čikolína, jež dosud ležela na jeho prsou, vyskočí tak prudce, až propíchne drápy jeho nahou kůži mnohem bolestivěji než před chvílí manželčina injekce. Ale ani tato bolest Františka neprobudí.

A když vykřikne do třetice, ta žena v masce jej uslyší. Zastaví se. Dívá se zblízka do kamer. Ve velkém detailu bude zachycen její jazyk, jak se vysouvá štěrbinou masky jako čerstvou ránou po noži. A nůž je rázem na scéně taky, protože ta žena šátrá vzadu pod svou sukní, aby vzápětí vytáhla do záběru velký nůž se širokou čepelí, jež se (samozřejmě) krvavě zablýskne v odlesku soumraku. S tím nožem v ruce se dívá přímo do kamery ve Františkově hlavě.

Mám to udělat? Šeptá hlasem tak vroucím. A její asfaltové oči nejsou maska, ani ten jazyk mezi lakovanými rty ne.

Udělej to. Prosím.

Odpovídá František, aniž tuší, oč vlastně prosí. Chce mě zabít – nebo přeříznout má pouta? A co by vlastně bylo krásnější? Co bych si přál víc? Co by bylo větším vysvobozením?

Už mám té frašky dost, říká Evita vedle něj. To je tragédie, nebo parodie? Kdo tuhle sračku vůbec natáčí?

A ta žena s napřaženým nožem jako by její slova zaslechla. Sekne po Evitě nožem, až jí křížem přetne rty, z nichž se valí krev přímo do sáčku s popcornem. Komparzisté všude kolem – jsou to ti opilci z krčmy, až teď si jich František všimne – vykřiknou nadšením! A když žena s plastovou maskou vrazí dalším pohybem svůj nůž přímo do Evitina srdce, celý štáb na kopci aplauduje.

Ne tak František, v tom snu. Necítí bolest ani úlek, jen jakýsi druh nechápavého zoufalství. Copak jsem snad neměl zemřít já? Smrtí úžasnou a naplňující? Copak snad budu i o tohle okraden?

Udělám to, řekne ta žena. A když nahlédne do rozevřeného scénáře, který jí podala mladičká asistentka, sama vykřikne: Akce!

A dalším seknutím nožem přetíná pásek Františkových kalhot, aby se dostala k jeho penisu. (Stál mě v Zaře skoro šest stovek! Poleká se František na posteli.) Ale Františkův penis nelituje, Františkův penis jí jde naproti, navzdory tomu noži; nebo snad kvůli němu? A záhy už i František vidí, čemu že jde v ústrety. Protože ona si vyhrnuje svou zelenou sukni až vysoko nad pas, pak ještě jednu spodničku, a ještě jednu rudou. Teprve pak uvidí František její lůno, její život (jiná slova ho v tom snu nenapadají). Poleká se jako chlapec, tenkrát ve dvanácti, když poprvé viděl ženský klín. Poleká se a je zklamaný, taky podobně jako ten chlapec, jen z jiného důvodu. Protože i tato žena je vyholená, její výrazné stydké pysky se lesknou jako naolejované a poštěvák připomíná kapličku na kopci nad rozeklaným údolím –

Ale Františka ten pohled příliš nepovzbudí. Nevzruší. To udělá až ona, obratnou rukou. A stejně obratně mu pak nasadí prezervativ, který vytáhla ze svého kapsáře. Ne středověký prezervativ z ovčích střívek nebo rybího měchýře, ale soudobý model SAFEX FANTASY, jak se dočetl vášnivý čtenář František na šedém obalu, jejž ta žena roztrhla zuby.

Jsou na to bezpečnostní směrnice, vysvětlí Františkovi, když na něj nasedne.

Sundej si tu masku, prosí František.

Až si ji sundáš ty.

Ale František má svázané ruce, úplně ve všech svých snech. Co mi to Evita píchla za svinstvo? Říká si ještě někde mezi těmi sny, když se snaží využít svých natrénovaných schopností je ovládat. Ale ta sexuální rozkoš je tak naléhavá, že se nedokáže na zvládnutí svého snu soustředit.

Cítí tíhu té ženy, jež na něm tancuje; ne u tyče, ale na jeho tyči.

Cítí její pach. Vlastně ne pach, vůně to je, nějaký těžký pižmový parfém. Dal bych přednost opravdovému pachu, pomyslí si František.

Je to opravdu dublérka? Pomyslí si ještě.

A co já? Dostanu na orgasmus kaskadéra?

A uprostřed těch zneklidňujících a jaksi zklamaných úvah František pod naléhavými údery jejího těla jaksi mimoděk vyvrcholí. Nebo ne, řekněme to přesněji a poctivěji: dostane orgasmus. Bezmála bez rozkoše. Pár lidí ze štábu zatleská, ale nijak nadšeně; kameraman si zapaluje cigaretu. Vyvrcholení se nekoná, aspoň ne v doslovném smyslu toho slova. Je to tak všední, jako by to snad bylo skutečné –

– a ono to taky skutečné je. Alespoň v tomto vesmíru, do něhož se František probouzí. Doma. Doma? Leží dosud na zádech na posteli Svelvik, slepý, němý, spoutaný, zavalený. Opravdu zavalený – těžkým tělem nějaké ženy, která teď na něm udýchaně spočívá, jako by se na něj zhroutila. Není to Evita, jejíž váhu (i ostruhy) v sedle dobře zná. A není to ani ta neznámá žena z jeho snů, i to okamžitě pozná, třebaže ji ani nevidí. Cizí žena. To pochopí František okamžitě, zatímco jeho penis uvnitř ní se ještě chvěje v křeči a jeho bedra dosud lehce přirážejí proti její váze.

Mám snad halucinace z toho svinstva, co mi Evita píchla – nebo jsem ve spánku opravdu píchal s nějakou cizí ženskou?

Nějaká cizí ženská mě opravdu opíchala?

To vše téměř bez rozkoše, bude mi opakovaně zdůrazňovat, až mi bude tuto historku vyprávět. Napřed s pocitem úleku, ale vzápětí s mnohem hlubšími pocity zklamání a zahanbení. Jako bych byl okraden, řekne mi. Jako by mě celý svět podvedl. Zkusí samozřejmě utéct z tohoto světa do jiného, zpátky do svých snů – ale tato rezavá branka v hradbách už je zamčená. A sotvaže Františkova varlata teskně sestoupí zpět do svých váčků, ta neznámá – pardon: cizí – žena sestoupí z jeho těla, z jeho penisu, který zručně osvobodí od gumové ochrany. Tehdy mu přece jen poskytne aspoň trochu mechanické rozkoše: něčím utře jeho penis a pak si jej vezme na okamžik do úst. Díky přecitlivělosti žaludu ucítí František rozkoš až trýznivou – a taky si díky tomu zapamatuje jedinou živou část jejího těla. Její rty. Jsou tak drsné, jako by snad byly zjizvené.

Probudil jsem se opravdu? Není to jen další halucinace po tom svinstvu, co mi píchla Evita? Jestli je to sen, tak určitě ne ten lucidní: protože tohle si určitě nepřeju! František se na lůžku prudce zmítá, částečně doznívající rozkoší, částečně proto, aby se konečně osvobodil a konečně uviděl tu ženu – ale Evita ho uvázala opravdu pevně.

Evita teď taky promluví, z křesla vlevo pod oknem:

„Proč proboha používáte ten prezervativ, když ho pak kouříte bez ochrany?“

„Bylo mi ho líto. Chtěla jsem, aby z toho aspoň něco měl.“

Hlas má ta cizí žena drsný stejně jako rty. V kontrastu s pobaveným ironickým hlasem Františkovy manželky:

„Slyšíš to, Fido? Vzbuzuješ soucit už i u děvky!“

„Nechte si to, jo?“ opáčí děvka dotčeně.

„A vy si necháte co? Všechny ty peníze? Za takovou rychlovku? Vždyť byl hotovej dřív než patnáctiletej kluk! Nestačila jsem si to ani užít – a on myslím taky ne.“

„Vždyť to říkám.“

„Neměla byste ještě něco přidat? Nějakej bonus?“

Opravdu tak mluví moje manželka? Podivuje se František. Podivuje se, ale bez pohoršení. Už je dokonce natolik zpátky v tomto světě, že by chtěl ty dvě vidět, jak spolu smlouvají.

„Já to s ženskýma nedělám,“ řekne ta cizí žena.

„Já taky ne. Ale s děvkou bych to možná prubla.“

„Na tom jsme se nedohodly.“

František slyší, jak Evita vstává z křesla. Slyší šustot látky, tichý smích. Pak Evitin pobavený hlas: „Už vám někdo říkal, že ty vaše zjizvený rty jsou náhodou docela rajcovní?“

„Ženská ještě ne. Chcete, aby se manžel díval?“

Evita chvíli váhá. František toho využije k vlastní zralé úvaze, zda by to opravdu chtěl vidět. Ale Evita pokušení vyřeší za něj. Jako obvykle. Řekne se smíchem, s blazeovaným smíchem profesionálky: „Radši ne. On má v hlavě svý vlastní filmy – a těm se nikdo živej nemůže vyrovnat.“

František to chce komentovat. Cítí, že by se taky mohl konečně vyjádřit i nějak jinak než jen sténáním a výronem semene. A nejen mohl – ale i měl. Ale nemůže nic. Nic. Zvlášť když mu Evita zkontroluje pásku přes oči i náplast přes ústa, přitáhne pouta a pak mu ještě zasune do uší zátky z měkčeného plastu, jež prý sama musí používat skoro každou noc, když ho slyší chrápat i přes cihlovou zeď. Předtím mu ale do levého z těch uší ještě zašeptá:

„Věci, o kterých člověk nikdy nesnil, jsou na světě přece ty nejlepší, můj milovaný snílku.“

Ale tato moudrost Františka se světem věru nesmíří. Naopak: vzpíná se na posteli jako šílenec, stižený záchvatem. Naposledy v životě se chce opravdu osvobodit od svých pout! Bylo by pro všechny (včetně mě) jednodušší, kdyby František v té chvíli dostal třeba mozkovou mrtvici, kdyby v posledním záblesku světla naposledy spatřil tvář té ženy ze sna, jak se nad ním láskyplně sklání – ale tak jednoduché (a krásné) to mít nebudeme. Jenom si natrhl ramenní vazy, takže skoro dva měsíce nemohl chodit se svým šéfem na squash, což málem poškodilo jeho profesionální kariéru. A z pout ho osvobodila až ta děvka, tlustá blonďatá děvka se zjizvenými rty – jak uviděl, když ho asi za hodinu rozvazovala. Těmi nechutnými rty mu zvesela řekla:

„Vaše paní usnula, tak vás radši rozvážu. Viděla jsem v telce jeden horor, jak nějakej chlap v chatce na samotě takhle přivázal manželku, a když na ní skotačil, umřel na infarkt. A ona tam pod ním takhle ležela celou zimu a musela ho postupně ožírat, aby přežila.“

„Já to jen četl,“ řekl František. „Napsal to Stephen King.“

„Taky byste moh bejt king, kdybyste chtěl. Se mnou určitě. Jmenuju se Darja, na internetu Eskort 69. Můžete si mě odepsat z daní jako jazykovou službu…“

Neříkali jsme přece, že toto bude příběh hlavně pro pobavení a poučení?

Františkova verze je spíše ta poučná. Vystupuje v ní jako světaznalý muž, který dokáže ocenit odvážný a povedený erotický žertík své manželky. Který je na svou nekonvenční manželku docela pyšný; aspoň když mi to vypráví, tváří se opravdu pyšně, ačkoli nedokážu poznat, zda na Evu (tak jí říkám já), nebo na sebe.

„Nejspíš o mě chtěla tímhle vynalézavým způsobem bojovat,“ vysvětluje mi, co je docela zřejmé. „Chtěla mi tu ženskou ze sna vyhnat z hlavy.“ Mrkne na mě jedním okem. „Vyjebat z hlavy, abych byl přesný.“

„A podařilo se?“

Ale na to už mi neodpoví, natolik mi zase nedůvěřuje. Jsem jen rodinný přítel, jak si navzájem namlouváme. Ta pauza po mé otázce je delší než na dvě pomlčky – – vsuneme mezi ně dvě becherovky – – a pak už je jeho hlas jiný:

„Každopádně to chtělo, za všechnu tu péči, nějakou odměnu i ode mě. Pro ni. Tělesnou odměnu, rozumíš.“

Leknu se, co všechno ví. Zda si mě třeba nechce najmout. Byl by to konflikt zájmů, řekl bych. On ale řekne nahlas a odhodlaně:

„Rozhodl jsem se, že si přece jen nechám operovat ten nos. Nosní přepážku, abych byl přesný. Abych už přestal chrápat a mohl se vrátit k ní do postele. Myslím si totiž, že právě o tohle jí nejspíš šlo.“

„Krvavá oběť, aby se duchové nevraceli?“

Ale má ironie se ho nedotkne, jen přikývne. A tónem díkybohu už taky ironickým mi vypráví, jak za zmíněným účelem navštívil Spánkové studio – ovšem jiné, než ze kterého Evita půjčila zázračné hodinky s vodotryskem na uhašení chrápaní. „Nic jsem jí neřekl, chtěl jsem ji překvapit – jako ona překvapila mě. I tam mi půjčili elektronickou mašinku, která kvůli přesnějšímu vyšetření měla po tři noci přesně zaznamenávat, kdy a jak moc vlastně chrápu. Jenže –“

Zasekne se. Okamžik váhám, zda ho nemám povzbudit chlapským doznáním, že já taky měl kdysi na sobě v noci nainstalovanou mašinku, jenže na penisu, aby změřila mé noční erekce; včas si ale uvědomím, že toto téma by bylo mezi námi přece jen trochu nechutné.

„– jenže překvapený jsem byl nakonec já. A víš proč?“

Možná že vím, ale neřeknu. Radši.

„Protože ta blbá mašinka celou noc ani nepípla,“ řekne. „Věřil bys tomu?“

Samozřejmě řeknu, že ne.

„Já tomu taky nevěřil, dokonce jsem radši nafasoval jinou, aby se vyloučila porucha – ale ani ta druhá mašinka nenaměřila vůbec nic. Ani píp! A když jsem se té spánkové terapeutky ptal, jak je tedy možný, že mě manželka slyší každou noc chrápat i přes zeď, ještě si mě vychutnala, že tohle je dotaz pro úplně jinou terapeutku…“

Ale pak v něm přece jen zvítězí smysl pro humor, pro který se s ním dá obvykle docela vydržet, a ptá se: „Spánková terapeutka… Spals už někdy se spánkovou terapeutkou?“

„Ani s oděvní konzultantkou,“ řeknu. „Už jsi jí to řekl?“

„Já už s ní taky nespávám. S oděvní konzultantkou. Ale možná bych mohl zase spávat vedle ní. V tý obrovský posteli. A tak jsem uvažoval, že bych na tu operaci přece jen možná šel.“

„Děláš si srandu?“

„Hrozně mě zajímá, ve který fázi to zastaví. Kdy konečně přizná barvu. Snad si vážně nemyslíš, že by mi dovolila, abych si dal rozřezat celej nos úplně zbytečně?“

Konečně se zachovám jako přítel a řeknu mu, že já bych to tedy rozhodně neriskoval. „Proč radši nezůstaneš ve svý posteli a dál si nepěstuješ ten svůj láskyplný sen?“

„To je snad přece jasný, ne?“

„Mně ne.“

„A zrovna tobě by to jasný být mělo. Protože pak už bych se nikdy nechtěl vrátit, rozumíš. Z toho snu jako.“

Osobně si myslím, že se stejně nevrátil. Znám ho tolik let, že jsem si tím téměř jistý. A když se na to o pár týdnů později opatrně zeptám osoby nejpovolanější, Eva/Evita mi odpoví:

„Jasně že se změnil. Proto jsem to taky udělala, ne? Byl přece tak hrozně destruktivní, snil pořád o vlastní smrti! Musela jsem ho zachránit!“

„Před čím?“ řeknu. „Před kým?“

Ale Evitin příběh je ten zábavný. Proto si místo odpovědi jen poklepe na čelo (na krásně klenuté čelo s pulsující žilou mezi křídly obočí, jako má její jmenovkyně Thompsonová) a radši mi vypráví komickou historku o tom, jak to nakonec dopadlo s Františkovým chrápáním:

„S tou děvkou to totiž byla klasická šoková terapie. U té sice nikdy nevíš, jak přesně dopadne – ale zase víš, že se aspoň něco změní. A u něho už byla každá změna změnou k lepšímu. Přímo záchranou života! A nemyslíš, že je lepší nechat si vyjebat mozek z hlavy, než si ho dát v blázinci vypálit elektrikou?“

Z těch formulací vyvozuji, že už si o tom spolu vyprávěli. Že už dospěli k nějaké dohodě, po níž ani rodinnému příteli nic není. Takže se ptám už jen ze zdvořilosti:

„A co ty? Užila sis to?“

„Já ho jen zachraňovala. Jak jsme si přislíbili před oltářem.“

„Myslím s tou děvkou. Užila sis?“

Nazvedne se na paži, snad aby ode mě získala odstup. Nadhled. „Takže on už ti to všechno vyprávěl?“

„Všechno určitě ne. Vždyť prý byl slepý, hluchý a němý.“

„Škoda že mu ta němota nezůstala. Doufám, že o tom nebudeš nikde psát.“

„Samozřejmě že ne.“

„I když lžeš, svěřím ti něco ještě mnohem perverznějšího než to, co jsem prováděla v posteli s tou prdelatou kurvičkou. Tam se totiž žádný šok nekonal.“

„Neměla maličkého čuráčka?“

„Co?“

„O něčem přece spolu musíme s tvým manželem v hospodě mluvit. Nemůžeme mluvit pořád jen o tobě, to by bylo podezřelé.“

„Sami jste malí čuráčci.“

„To je sebekritika?“

„Neříkej, že se ti fakt svěřil s něčím až tak intimním.“

„Ve vaší rodince máte asi každej jinou představu o hranicích intimity.“

Cítím, jak se napjala. Cítím, jak mi ta krásná duhová ryba sklouzává z háčku, který jsem nahodil do těchto kalných vod: jediný můj prudší pohyb, a vyklouzne mi navždy. Možná i proto jsem to řekl. Jenže nakonec v ní přece jen zvítězí to pokušení, ta touha, kterou tak dobře znám. Touha vyprávět aspoň jedné jediné bytosti svůj příběh.

„Když už máš o nás vědět úplně všechno, možná bych ti měla říct ještě o jednom jeho údu, který teď nejvíc používá a prožívá.“

Najednou nevím, zda to chci opravdu slyšet. Mám Evitu rád, ale tolik zase ne. Už vícekrát jsem si všiml, jak se z inteligentních odvážných žen snadno stávají cynická monstra. Což samozřejmě neplatí jen o ženách, že. Proto si s Evitou tak dobře rozumíme. Tentokrát jsem ale výjimečně na Františkově straně. A právě proto nechci znát jeho další intimní tajemství, pokud se mi s ním nesvěří sám.

Ale už je pozdě. Už mi to řekla. A já na to:

„To snad nemyslíš vážně.“

„Dobrý, co?“

„To sis vymyslela.“

„Od toho jsi tu ty. A on, kdysi. Mně přijde realita vždycky neuvěřitelnější než ty vaše báchorky.“

Stěží můžu odporovat, protože ten její příběh – vlastně spíš popis než příběh – je opravdu z tohoto soudku. Ze sudu nikoliv na opojné víno, ale spíš na šlapání zelí. Doslova. Rodinné štěstíčko po vepřoknedlozelo, to může rodinný přítel opravdu jen závidět. A stejně jako při praktice, jíž se mi právě pochlubila, i před šlapáním zelí si musíte důkladně umýt nohy. Doslova.

Takže se jen ujistím: „Chápu to správně, že teď spáváte v tý vaší slavný posteli obráceně? Jako při devětašedesátce?“

Čímž narážím na naši oblíbenou sexuální polohu, ještě před chvílí aktuální. Ale ona už se ani nezasměje.

„Tak nějak. Ale ležíme každý na boku – a zadkama k sobě.“

„Každej s hlavou na opačným konci?“

„Mám ti to namalovat? Poradila mi to jedna zkušená klientka – a Fido ani nijak neprotestoval. On teď vůbec málokdy protestuje.“

„A takhle už tě to chrápání nebudí?“

Okamžik váhá. Už doufám, že přizná barvu – ale ona zase jen vybarvuje omalovánku. „On občas chrápe dál – ale když ležíme obráceně, slyším ho mnohem míň. A když se přece jen v noci občas probudím, jen ho tak trochu dloubnu palcem u nohy do obličeje –“

„Manželská láska. Já to věděl.“

„– a víš, co udělá on?“

Nevím. Už dlouho jsem s Františkem nemluvil. Představuji si ty dva, jak spolu leží v té posteli – závistivě si to představuji – a pak mi to tedy dojde.

„Ne,“ řeknu.

„Ale jo. Jako malý dítě.“

„On ti fakt cucá palec u nohy?“

„Spíš cumlá. Nevěříš mi?“

„V tomhle jo,“ řeknu. „A co mu za to cumláš ty?“

„Nebránila bych se tomu, ale já o tom jeho cumlání obvykle ani nevím. Chápej, děje se to naprosto automaticky. Podvědomě. Sací reflex, ne sexuální. On se v noci převalí na záda a začne chrápat, já ho v polospánku dloubnu palcem, on si ho zasune do pusy a začne dumlat jako cumlík – a tohle nás natvrdo uspí oba. Není to nepříjemný. Konečně jsme v posteli úplně sehraní.“

Chvíli si to přebírám. Představuji. Asi je to zábavná historka – ale nějak se mi nedaří smát. Radši se tedy zeptám – nesměle navrhnu – zda bychom to teď spolu taky nemohli zkusit.

„Ne.“

Odpoví tak ostře a kategoricky, až mi naskočí husí kůže.

„Proč ne? Dělali jsme už spolu nechutnější věci.“

„Právě proto, idiote. Copak tohle je nechutný? Copak nechápeš, co je tohle doopravdy?“

Nechci to slovo slyšet. Takže řeknu:

„A nezdá se mu třeba v tý chvíli, že kouří toho malýho čuráčka?“

„Nestydíš se? Sám se teď chováš jako ubohej čuráček.“

„A nezdá se mu třeba –“

– o té smavé krčmářce ve středověké krčmě? Nezdá se mu o jejím prstu, jenž ho v tom snu tak okouzlil a vzrušil? Nezdá se mu o prstu, jímž je mu ukazováno vzhůru na kopec, kde konečně dojde svého naplnění? Nezdá se mu sakra, že líže a saje právě tento prst, mířící do (nějakého) nebe?

Ale tohle už Evitě neřeknu – snad že mám podezření, zda není tato má představa nakonec pravdivá. Moc bych to svému lucidnímu snílkovi přál – ale jeho manželce to samozřejmě říct nemůžu, a nejen z ohleduplnosti. To by byl konec. Stejně to bude konec, už vím. Takové věci ale rodinný přítel neříká. Nejen kvůli Františkovi ale sním radši o jiném konci –

Je ráno, dva dny po novém roce 2012. Sníh za okny růžově opalizuje jako hrouda soli v hlubokém lese u krmelce, leštěná drsnými jazýčky srnek, daňků i divokých prasat. Evita Horoščáková se probouzí ve své obrovské posteli Svelvik. Je sama. Je Eva. Ale František asi ještě nebude daleko: její palec u nohy je dosud vlhký, a její vagína kupodivu taky. Poprvé po mnoha měsících dostává chuť pomilovat se s manželem. Co chuť: touha je to! Nebo se to snad už ve spánku stalo? Ojel mě zezadu? Ne ve snu: ve spánku. Ačkoli je to trestné i trestuhodné, dnes by to Evita manželovi odpustila. Všechno je mu najednou ochotná toho růžového rána odpustit! Volá na něj něžným hlasem. Zpočátku. Dvakrát, třikrát. Pak už ovšem o trochu netrpělivěji; nakonec se jí do hlasu vloudí dokonce i strach. Oprávněný strach, protože i ona, Eva Horoščáková, za svobodna Habartová, má svou intuici. Najednou ví – ta žena v prázdné velké posteli – že manžel je pryč. Že je pryč, aniž by byl odešel. A věru: dveře od bytu jsou zamčené zevnitř, s klíčem až po jílec vsunutým do zámku, a všechna okna bytu zavřená na kličky. Pláče, ta drobná žena v bílé noční košili, a kočka Čikolína ji jaksi zlomyslně pozoruje z radiátoru topení. Uplyne řada měsíců, aniž kdokoli cokoli objasnil. Evita ani žádné vysvětlení nečeká: zná je. Přijme je. Přesto pořád vystrkuje v noci palec levé nohy zpod přikrývky. Co kdyby nějaká vlhkost –