Rezonance

Pokuta za nespláchnutí až tisíc dolarů. Platí i v případě, že splachovadlo nefunguje.

upozornění na singapurských veřejných záchodcích

Dokonce mu i nabídli, že si může vybrat hudbu.

„Hudbu?“ udiveně opakoval Stach to slovo, jako by mu nerozuměl – třebaže žádné nepoužíval ve své profesi častěji. „To zní jak v nabídce nějaké pohřební služby…“

Ale mladičká recepční ve vestibulu privátní kliniky se ani trochu neusmála. „Tam uvnitř bude silný hluk. Dostanete na uši sluchátka, takže záleží na vás, co v nich chcete slyšet.“

„Myslel jsem, že to bude jen vteřina. Blik-blik, jako se vyfotit na občanku.“

„To by vám tu fotku museli půlhodinu tesat sbíječkou z kamene…“

Vlastnímu vtípku už se ta úhledná černovláska přece jen usmála; ale když postřehla úlek ve Stachově tváři, hned se vrátila ke své roli. „Poslali jsme vám přece mailem instruktážní video, abyste věděl, co vás čeká.“

„Mám rád překvapení.“

„Tady nemá rád překvapení vůbec nikdo.“

Omluvil se tedy, že zprávu asi přeřadil jeho počítač do nevyžádané pošty, a pustil se do vyplňování dotazníků. S tím o případné přítomnosti kovových předmětů v těle byl hotov skoro hned – na kardiostimulátor jsem ještě mladý, na piercing příliš starý –, ale nad seznamem hudebních skladeb se skoro zasekl. Co si jen dopřát k takové premiéře? Te Deum? Schönberga, který by snad mohl souznít s těmito disonancemi? Nějaké vymaštěné techno? Když někdo zařadil do oddílu církevní hudba dvojici Ecstasy of Saint Theresa, byl to snad pokus o černý humor? A co se vlastně skrývá pod hlavičkou Mozart? Requiem?

„To bohužel nevím,“ odpověděla ta dívka v recepci, když Stach učinil dotaz. Ani ne tak z odborného zájmu, ale aby dal najevo, že je odborník. Chtěl udělat dojem aspoň takto, když už byl po ránu líný vzít si na sebe sako; v tomto luxusním interiéru si v tričku a džínách najednou připadal jako instalatér, který si přišel dát zkontrolovat svoje vlastní trubky a odpady.

„Mozart má totiž spoustu poloh a nálad, víte? Tak jsem si myslel, že bych si vybral něco vhodného pro svou diagnózu.“

Dívka nahlédla do jeho zdravotnické dokumentace, jako by hodlala vybrat tu hudbu sama. Ale jeho víceméně banální obtíže ji zřejmě neinspirovaly k ničemu jinému než ke zdvořilému úsměvu: „Tady neprovozujeme žádnou muzikoterapii, pane profesore. Ale jestli je to pro vás opravdu důležité, samozřejmě vám to zkusím zjistit.“

Dokonce položila dlaň na telefon. Ale Stach chtěl, aby mluvila jen s ním, aby použila horkou linku k jeho duši.

„Hudba je opravdu důležitá, slečno. Dokonce i pro toho, kdo si to nemyslí. Ale právě proto by nejspíš neměla být používána – vlastně zneužívána – k překrývání jiného hluku, jiných zvuků. Hudba by měla být prožívána, ne konzumována. Jako láska – ta duchovní, i ta tělesná. Víte, musí vás to celou rozeznít, rozvibrovat, jako byste sama byla hudební nástroj –“

Stach vložil chvění i do svého hlasu. Kolikrát už jsem tohle říkal? Kolikrát jsem takhle ladil ženy tvarů a občas i vroucnosti violoncella, mého nejoblíbenějšího nástroje? I když tahle holka bude nanejvýš flašinet, co? Zvukový záznam v MP3, přehrávající pár předvolených stop. Pozoruje Stacha s plastovým úsměvem a zdvořile čeká, až se vyžvaní.

„Každopádně vám ale děkuji,“ řekne Stach. „Myslím, že napoprvé to zkusím bez muziky. Pusťte mi tam nějaké pěkné ticho.“

Ale zřejmě udělal na tu dívku v recepci přece jen nějaký dojem, protože to popletla – a když byl Stach zasunut do toho vševědoucího pouzdra, do té obří ocelové dělohy, ve sluchátkách se rozezněl klavírní koncert. Proboha, co to je? Z prvních tónů jej dokonce ani nepoznal: přesto ho ta hudba oslovila tak hrozně důvěrně, až se mu málem udělalo slabo. Jako při chrlení krve, vzpomněl si na metaforu jediného zpívajícího básníka, kterého byl ochoten vzít na milost. A po pár vteřinách už byla identifikace díla téměř nemožná, protože jiný nástroj (a já v něm!) začal se svým barbarským a disonantním koncertem: nesmělé zvuky klavíru byly přehlušeny sérií hlasitých staccatových úderů, to jak se elektromagnetické výboje zastřelovaly do jeho těla – a když v tom randálu Stachovo cvičené ucho přece jen občas rozeznalo osamělý tón klavíru, když vedle bušení obřího kladiva občas uslyšel ve sluchátkách i nesmělé zaťukání filcového kladívka, všechny ty údery dopadaly na stejnou strunu. To je trest za Stachovo žvanění v recepci: tenká struna úzkosti, na níž balancuje Stachova mysl, v první chvíli vyděšená jako myš, zavřená uvnitř dobře temperovaného klavíru.

Vlastní vtipná metafora – protože on byl popularizátorem hudby, ne hudebníkem, on hudbu vyjadřoval slovy – jej tak nadchla, že se mu vrátila rozvaha. Na okamžik byl dokonce schopen uvědomit si komické prvky své situace: muž dávno po čtyřicítce, vsunutý jen v růžové noční košilce do tunelu magnetické rezonance, ne kvůli nějakému fatálnímu postižení, ale – z milosti a velkorysosti svého ortopeda – jen na snímkování zad, kvůli bolestem, jaké trápí v této bezpáteřní době každého druhého. A přece muž tak vyděšený, že navzdory své mimořádné pověsti (i schopnostem) hudebního znalce nedokáže ani poznat důvěrně povědomý klavírní koncert, vybraný bezpochyby z kompletu 100 nejkrásnějších skladeb světa, koupeného v nejbližší trafice. Jestli mi ta mašina opravdu vidí až do mozku, vyfotí tam teď jen prázdnou notovou osnovu.

Ale toto přirovnání už ho tak nenadchlo, snad že měl tentokrát na rozkvět své samolibosti příliš málo času. Úvodní elektromagnetická kanonáda totiž na pár vteřin ustala, v nastalém tichu slyšel Stach klavírní skladbu najednou tak zřetelnou a nahou, až opravdu rezonovala v jeho malicherném srdci. Ale ne jako v té metafoře, jíž chtěl okouzlit dívku v recepci. Opačně to bylo. Z jeho srdce, z duše, z jeho mysli vylétla vstříc té právě slyšené naprosto stejná skladba, dvojčátko, klon, astrální dvojník –

Zkraťme to, strojový čas je hrozně drahý. Stach konečně poznal svou vlastní skladbu.

Fantasy For Your Piano.

Proboha.

Neslyšel jsem to dvacet let.

A překvapen tímto nenadálým setkáním, ba dokonce více polekán než překvapen, Vladimír Stach v náhlém návalu zmatku, nevole a strachu mimoděk stiskne vypínač na dlouhém kabelu, jež mu operátorka vložila před započetím procedury do dlaně.

„Je to hloupý žert,“ vysvětluje lékařce, která okamžitě vysunula Stacha na jeho bílém katafalku z tunelu magnetické rezonance. Teď se sklání nad ním, silná padesátnice s šedými kratičkými vlasy, jako by se skláněla nad pitevním stolem – a něco v její masivní tváři Stachovi napovídá, že by se jí to možná i líbilo.

„Tady nikdo nežertuje,“ pokárá Stacha přísně.

„Já vím, moc se omlouvám. Stiskl jsem to mimoděk, ne schválně. Vaše kolegyně v recepci zase říkala, že tady nemá nikdo rád překvapení. Ale právě to hrozné překvapení mě přinutilo –“

„Není to moje kolegyně. Je to holka z recepce. Ale je dobře vycvičená a řekla vám to správně, tady překvapení opravdu nemá nikdo rád. Hlavně pacienti, víte. Skoro vždy jsou to překvapení fatální. Hrozivá. Lidi čekají na vyšetření měsíce – a pak jim jde často o vteřiny. O úplně každou zbývající vteřinu života. Konec přednášky, profesore. Taky občas přednáším jako vy, ale na jiné fakultě. Tak jaké bylo to vaše hrozné překvapení?“

A Stach najednou neví, jak jí to má vlastně říct. On nečekal na vyšetření měsíce: jeho ortoped jen zvedl telefon. Jeho ortoped vymyslel a realizoval tento žertík, bezpochyby proto, aby Stacha potěšil: později se mu přizná (se spikleneckým pomrkáváním), že dal exhumovat tu dávno zapomenutou skladbu (jedinou Stachovu kdy natočenou) z fonotéky místního rozhlasového studia, jehož řediteli léčil achillovku. A přece Stach najednou neví, jak vysvětlit té ženě, jež se nad ním sklání jako Nemesis, jak moc krutý je ten žertík. Jak vážná je to věc: stejně jako ty její věci. Hudba a smrt. Nabízí se zde příležitost, aby tváří v tvář té ženě a osudovosti tohoto místa konečně pochopil, jak pošetilým věcem se věnoval většinu života. Ale jakkoli toto je mravoučné vyprávění, tak snadné to se Stachem mít nebudeme. Ó ne, vážení, třebaže možná kdysi složil tuto lacinou skladbičku, třebaže dává občas – nejen kvůli potlesku, ale hlavně kvůli názornosti! – přednost laciným metaforám, jeho láska k hudbě a jeho přesvědčení o nezbytnosti hudby nemá v sobě vůbec nic laciného a povrchního. Právě tady najednou cítí – cítí a ví! – že sloužil celý život dobré věci. Chvěl jsem se správnými rezonancemi! Všechna ta bezpochyby užitečná felčarská chvění – ultrazvuk, rázové vlny, dokonce i Osudová v tomto temném tunelu – mají sice stejný fyzikální základ jako struna chvějící se nad slastným tělem violoncella, ale hudba je navíc vyvřelá z těch nejvroucnějších magmatických hlubin podvědomí, organizována duší, rytmizována metronomem lidského srdce –

Tohle si musím zapamatovat, pomyslí si Stach. Tohle někde použiju. Nenechám si vnutit špatné svědomí jen kvůli tomu, že lidé umírají, zatímco já žiju pro hudbu. Kdybychom poslouchali všichni tu správnou, tu jedinou hudbu, kdybychom ji dokázali slyšet a žít s ní a v ní, neumírali bychom nikdy. Jako ta hudba.

A s převahou náhle vědoucího si může dovolit promlouvat k té strojnici v bílých montérkách vlídně a pokorně: „Jsem na hudbu hrozně citlivý, proto jsem se tak lekl, když jsem nečekaně uslyšel právě tuhle skladbičku. Prostě mě příliš – příliš rozvibrovala. Jako ten váš přístroj.“

„Pochybuji, že tak užitečně. Ale přiznávám, že nejsem úplně bez viny, doktor Lupač mi přinesl tohle cédo osobně, ať vám to pustím do sluchátek. Ráda mu vyřídím, že to byl hloupý vtip.“

„To jste laskavá, ale radši mu to řeknu sám. Každý vtip se holt nepovede. Nejspíš mě chtěl jen potěšit.“

„Mě by zase potěšilo, kdybychom mohli pokračovat. Na tenhle přístroj čekají lidi, kteří to vyšetření opravdu potřebují. Lidi, kteří mají v hlavě něco horšího než hudbu, profesore. Někteří už jen jediný tón. Takže jestli ten vypínač ještě jednou zmáčknete, věřte mi, že přidám na výkonu tolik, že pár týdnů nebudete schopen rozeznat Berga od Björk.“

„Vy opravdu posloucháte Josefa Berga?“

Než nad ním zaklapne víko, ta obstarožní lesba řekne:

„Pouštěla jsem si to vaše cédo včera v polední pauze. Ze zvědavosti. Nestrkáme každý den do pece umělce. K rybímu salátu nebyla ta vaše skladbička zase tak špatná.“

Ale Stach má dobrý sluch nejen na tóny hoboje, ale i na tóny lidských hlasů: pozná, že ho nakonec chtěla potěšit, utěšit, a to ho poleká. Viděla snad v té mašině i za tu chvilku něco? A poleká se ještě víc, když si v tom tunelu, téměř na stejném místě své skladby konečně vzpomene. Vzpomene si. Nezabije ho ta vzpomínka; zabije ho, že si vzpomněl tak pozdě.

A přitom je to tak komická historka! Jedna z jeho nejoblíbenějších – hned po té romanci, v níž si jedna jeho studentka dala namalovat na svá záda klaviaturu a chtěla po Stachovi, aby na ní přehrával skladby klasiků (nejradši měla Ravelovo Bolero: tak ráda, že jej Stach nikdy nedohrál do konce). Ale tato historka začíná banálněji, projdete běžně označenými dveřmi do vinárny, abyste si dali lehkou večeři, a dostanete sračku na celý život. Tady už se pohybujeme na hraně doslovnosti. Když se Stach později párkrát pustil do vyprávění před svými přáteli a kolegy, volil ovšem jiný slovník, záměrně suchý a nezaujatý, aby posluchače přivedl k pochybám, zda si celou tu neuvěřitelnou historku nevymyslel. (Příznačné je, že o té první, té o klaviatuře na nahých dívčích zádech, nikdy nepochybovali: a ta přitom vymyšlená byla.) Pak přicházela jeho chvíle: vytahoval vždy z peněženky závěrečný trumf, onen úřední list, lékařskou zprávu s nálezem a větou natolik komickou, že tím své posluchače vždy naprosto odzbrojil – a jejich smích mu aspoň na okamžik nahrazoval potlesk plného sálu, o němž snil jako mladík.

Ten večer před téměř čtvrt stoletím se mu ovšem potlesku dostalo. Ve Zlíně, tehdy ještě ve městě obuvi. Sál místního divadla sice nebyl zdaleka plný, o potlesk dvou prořídlých řad se Stach dělil s dalšími pěti účinkujícími abiturientského koncertu studentů skladby – ale o tu dívku by se nedělil s nikým z nich, o tu dívku byl ochoten bojovat do poslední noty. Už proto, že byla zřejmě jediným návštěvníkem koncertu, který nepoznal, oč byla Stachova skladba horší nežli skladby jeho kolegů.

„Já se totiž v hudbě moc nevyznám,“ přiznala. „Přišla jsem kvůli fyzice.“

„Prosím?“

„Přesněji – kvůli teorii strun.“

Vysvětlovala mu, že na Baťově univerzitě studuje kvantovou fyziku. Přesněji, teorii strun, jedinou vážnou aspirantku na tzv. teorii všeho. Nad mizerným zteplalým vínem vysvětlila Stachovi, že uvnitř každého elektronu jsou nepatrné vibrující struny – a pokud na ně někdo dokáže hrát („Třeba Bůh,“ řekla ta vážná dívka), může měnit jednotlivé subatomární částice na jiné. „Každá věc ve vesmíru je tak odrazem nějakého tónu těchto superstrun. Jako když na struně na houslích můžete vyloudit jakýkoli tón, stačí jen měnit délku této struny.“

„Opravdu myslíte, že je to tak jednoduché?“

„V tom je krása této teorie,“ řekla ta krásná dívka. „Tak jako ve vašem světě třeba tón bé není o nic základnější než gé nebo cis, protože všechno jsou to tóny jediné struny, tak v tom mém – v tom subatomárním – nejsou elementárními částicemi ani elektrony, ani kvarky. Základní je pouze ta struna.“

„Já mám ze strunných nástrojů nejraději violoncello. Nejen kvůli tomu ženskému tvaru, ale především kvůli té vroucnosti.“

„Víte, proto chodívám na tyhle koncerty. Abych dokázala zažít to, co teoreticky samozřejmě dobře vím – že všechny částice ve vesmíru si lze představit jako různé vibrace strun.“

„Naprosto s vámi souhlasím,“ prohlásil tehdy Stach. „Jako láska – ta duchovní, i ta tělesná. Víte, musí vás to celou rozeznít, rozvibrovat, jako byste celá byla hudební nástroj, který pod prstokladem zapáleného virtuosa vydá ten nejkrásnější tón.“

Ale ona flirtovala jen s opravdovými Mistry. „Dokonce i podle některých kvantových fyziků a kosmologů je tím virtuosem Bůh. Einstein byl dokonce přesvědčen, že jednotná teorie pole – a teorie strun by jí snad mohla být – by nám nakonec umožnila nahlédnout do Boží mysli.“

Stach chtěl ovšem nahlédnout té dívce do jiných niterných prostor. Když s ním mluvila, často si olizovala rty, což mladý Stach pokládal za znak smyslnosti a potlačovaného sexuálního vzrušení. Sám byl vzrušený jako voják na vycházce! Neříkalo se ostatně, že v tomto městě žen, kde na jednoho muže připadalo osm šiček v obrovských obuvnických závodech, byly dvě velké vojenské posádky výhradně proto, aby ty mladé ženy měly s kým šukat? (Později zjistil, že to platilo o Prostějově: o prostějovských parašoustech.) Neříkali snad kolegové, že ve Zlíně si zašuká úplně každý? Ovšem když Stach začal ordinérně žertovat o supernovách a červích dírách, mladá fyzička (se znalostí Božích úmyslů a celkové harmonie světa) se s průhlednou výmluvou přesunula někam do paralelního vesmíru a Stach už se s ní nikdy nesetkal (o pár let později však obohatil své hudební přednášky právě o teorii superstrun, jež tehdy ještě nebyla v humanitním akademickém světě tak známá a módní, což velmi prospělo jeho akademické kariéře i jisté mediální proslulosti).

Ovšem tato nepodařená předehra – o níž se Stach při líčení své následující komické historky nikdy nezmiňuje – je pro naši magnetickou rezonanci důležitá. Pro stanovení diagnózy musíme znát anamnézu, musíme vědět, co předcházelo záchvatu. Na rozdíl od Stacha nevyprávíme zábavnou chlapáckou historku, nýbrž příběh: příběh muže, který až na konci vlastní historky, již už vyprávěl sedmadvacetkrát, najednou uvidí, ucítí její skutečnou pointu.

Mezi žebry ji teď cítí, v tom tunelu na věčnost. Onu pointu. Malou a náhle horkou jako střela, jež se probíjí jeho vnitřnostmi. Je to střela. Opravdová střela. Roztrhá mě jako kulka dum-dum.

(Neříkala ostatně tehdy taky, že mě cítí až pod žebry? Ta, jež tu kulku pro mě ulila – z pravého zlata?)

I zvuky uvnitř tunelu znějí jako střelba, po úvodní kanonádě teď už ale jen z lehkých automatických zbraní, navíc vzdálenějších: jedna dávka – tatata-ta zleva, protiútok zprava, stejně dlouhá dávka tatata-ta!, jen s důraznější kadencí a ostřejším zvukem, jako když se kalašnikov pře s M16 v každodenních televizních záběrech odněkud z Blízkého východu. Pak je na okamžik vyhlášeno příměří a na bojiště Stachova nitra opět vstoupí hudba, jež mu ovšem tentokrát žádný mír nepřinese, jen zanítí staré rány. Moje vlastní hudba, hlasitější než před chvílí: vsadil bych se, že jestli ta doktorská sadistka nezvýšila výkon tohoto mučícího stroje, určitě aspoň zvýšila hlasitost hudby ve sluchátkách. Jsem přece expert, slyším každý decibel navíc. Proč jsem jí proboha neřekl, ať mi pustí jakoukoli jinou hudbu! Copak může být ještě něco absurdnějšího, čím korunovat tuto neuvěřitelnou historku, než že budu na jejím konci zabit zlatou kulkou uvnitř ocelové rakve za zvuků vlastního funébrmarše?

Stach málem znovu stiskne vypínač, jímž se proces zastavuje. Ale vzpomínka na výhružnou lékařku je ještě příliš čerstvá. Copak by to už tentokrát nebylo opravdu trapné? A třebaže si Stach uvědomuje, jak dětinské je vystavit svůj život v ohrožení jen proto, že vlastní pokus o záchranu by působil trapně, po vzoru tolika jiných válečných hrdinů se z ješitnosti a strachu radši zachová udatně.

Možná byl Zlín plný neukojených žen, ale Stach už žádnou nechtěl. Tu dávnou červnovou noc. Nechtěl už ani ženu nejsvůdnější, jedinou svou opravdovou utěšitelku: hudbu. I ta je jen fyzika, pitomá fyzika! Chtěl jen něco malého k jídlu, dvě piva a trochu onanie na dobrou noc. Tak dospělé tužby na tak mladého muže.

Ale hotelová restaurace už byla zavřená, ospalá recepční mu doporučila vinárnu v posledním patře hotelu. Podotkla dokonce něco o mimořádném výhledu a mimořádných specialitách. Ale Stach byl dosud příliš sklíčený předchozím neúspěchem na poli kvantové fyziky, než aby dokázal její významný úsměv dešifrovat.

Vinárna v devátém patře byla téměř prázdná, velký šerý prostor, v němž poblikávalo sotva pět svíček na stolcích se sklenicemi; tváře u těch stolků téměř nevidět. Okraj galaxie? Osvětlený byl jen lesklý dlouhý barpult po Stachově levici a lehce vyvýšené kulaté pódium uprostřed kruhového sálu. Na tom pódiu byl mladý muž s mladou ženou. Netančili. Ten pár souložil.

Proboha.

Ten pohled byl pro mladého Stacha tak neuvěřitelný, že v první chvíli chtěl okamžitě vycouvat zpět na chodbu. Ne z pruderie; prostě se polekal, že by mohl ty dva vyrušit. Vůbec mu nedošlo, že je to produkce. A kdyby ho nezastavil číšník – číšník, který se k němu musel nahnout přes barpult a zamávat na něj, jako by stopoval automobil – nejspíš by Stach skutečně odešel. Zachránil by se. Ale ten starý muž s černým motýlkem mu tiše a důrazně řekl:

„Jen se nebojte, pane. Dnes je to zadarmo.“

„Co?“

„To umělecké vystoupení. Dnes jenom trénují.“

„Já… přišel jsem se jen něčeho napít.“

„Pití ovšem zdarma není. Můžete si samozřejmě sednout zády k pódiu. Myslím ale, že už stejně budou s tím tréninkem brzy končit.“

To snad ne, pomyslel si Stach – a pak ještě jednou, už s jiným významem. Tichounce a skoro po špičkách, jako by šmíroval páreček v parku, se připlížil ke stolku co nejdál od těch obsazených, a napřed spíš fascinovaně než vzrušeně sledoval tu podívanou. A ti pitomci sedí někde v divadelním klubu a přou se o Stravinského pozdní dodekafonii!

I tady zněla hudba, ale harmonická, nějaké smyčcové aranžmá rockových balad, prznění, jež Stach tak pohrdavě nesnášel – ale dnes si toho téměř nevšímal, dnes večer ho zajímalo úplně jiné prznění. Protože právě takhle to na pódiu vypadalo, aspoň pro nezkušeného Stacha. Ten trénující páreček totiž nebyl úplně nahý, ó ne, umělci měli své kostýmy, za něž by Stachovi kolegové z katedry scénografie nejspíš zápočet nezískali. Dívka, z níž dosud viděl jen vyšpulený zadek, v nelítostném reflektoru oslnivě bílý, měla červenobílé podkolenky a dvě červené mašle na blonďatých culících; právě za ty holčičí culíky ji držel, jako bílou klisnu za opratě, hubený snědý muž, který zezadu vrážel svůj zákolníček do otvoru v ose, kolem níž otáčí se svět. Hyjé! Na hlavě měl černý klobouk s květovanou krempou. K dojmu cikánského vozky mu samozřejmě chyběl bič a snad ještě cigareta v koutku úst; ale Stach správně vytušil, že bičík je jistým způsobem stejně přítomen a kouření už mají tito dva umělci za sebou. Proboha, je už ta holka aspoň plnoletá? To už by ji rovnou mohl držet za červenou školní tašku na zádech!

Ale ten starý vtípek byl poslední Stachovou snahou o odstup, poslední racionalizací. Protože zkušený číšník měl bohužel pravdu, ti dva už končili, končili s produkcí jako na jevišti, v předstírané lásce, v předstírané vášni. A další dějství už následovat nebude, pochopil Stach, když se ti dva vrátili do vinárny už oblečení. Během těch pár minut stihl vypít dvě dvojité whisky: víc než vypil za celý svůj dosavadní život. Bodlo mu to. Už ani nechce jíst. Nemá hlad. Nebo jen ten nejpalčivější: hlad na živé maso.

(I tohle byl začátek devadesátých let, bude Stach později vysvětlovat nevěřícím posluchačům své historky: doba, kdy nás kapitalismus teprve lákal do svých pastí. Nejspíš už si nevzpomenete, že v Brně ještě nestál jediný hypermarket, ale už tu byly čtyři peepshow, v hospodách servírky roznášely na tácech pivo, jako by je právě nadojily ze svých nahých ňader, a na obří tržnici na fotbalovém stadionu Zbrojovky jsem jednou tajně sledoval naši nejmenovanou kolegyni, dnes váženou prorektorku naší alma mater, jak se hlasitě vysmívá trhovci s pornozbožím, že ten předváděný vibrátor hučí jako vysavač!)

Můj bože, já bych snad ojel i šatnářku! Stach se rozhlíží po vinárně, ale žádnou nezadanou ženu nevidí; jen párečky, z nichž hned dva se vzápětí zvedly, nejspíš aby v sobě nechaly doznít umělecký zážitek někde v soukromí. Možná by ten zkažený číšník věděl, kde tady sehnat děvku; možná by mi ji dokázal poslat až na pokoj, převázanou zelenou mašlí. Ta barva Stacha napadla, protože dívka u baru má krátké, temně zelené šaty, lesklé jako tráva po dešti. Stach z ní ovšem vidí opět jen ten zadek, na barové stoličce vyklenutý jako šťavnatá hruška, dospěle tvarovaná lýtka nad zlatými lodičkami a hlavně nahá ramena nad oblými pažemi, opřenými o barpult. Ta ramena se teď zdají Stachovi z celé té dívky nejkrásnější, jakkoli ani v nejmenším neodpovídají předchozí roli odvážné školačky: ramena široká skoro jako partnerova, s oblými a zřetelně se rýsujícími svaly pod kůží tak matně bělostnou, až si Stach představuje, jak do nich rudě otiskuje své zuby. Ještě žádná žena v něm nikdy nevyvolala takovou touhu po agresivitě jako tahle sprostá děvka: ve věku dvaadvaceti let dospívá Vladimír Stach v muže.

(Tyto detaily ovšem nikdy nevypráví. Široká ramena, svalnaté nohy, fascinace jejím zadkem: ještě by si mohli na fakultě vyprávět, že jsem skrytý homosexuál! Zvláště když uvážíme, jak bude tento příběh pokračovat.)

Už nepij, vole. Nebo aspoň u baru, ať tu netrčíš v šeru jak onanista v poslední řadě kina. Ó ano, tak to udělám: Půjdu k tomu pultu, opřu se o bar vedle té holky a tiše, ale přece jen tak, aby mě slyšela, se zeptám toho odporného číšníka, jestli by nevěděl, kde bych v tomhle hotelu sehnal ženskou. Ne: řeknu společnost, abych nevypadal jako buran. Vzrušující společnost, protože v tomhle baru mě něco hrozně vzrušilo. To přece není vůbec špatný plán, že ne?

A najednou se vidí, jak skutečně vyjíždí na led. Ne jako kraso­bruslař k volné jízdě – i když mu jde taky o trojitý odpíchnutý skok, na nějž si dosud troufal jen při tréninku. Jako malé dítě poprvé na bruslích, tak se cítí. Hrozně to klouže! Určitě spadnu a ublížím si. A všichni na mě tak čumí! Ale kupodivu to zvládne bez pádu až k hrazení, kde se zachytí rukama pultu a očima toho odporného číšníka, který jediný sledoval jeho žalostnou exhibici.

„Ještě dvojitou balantýnku, pane?“

Navzdory své opilosti Stach v duchu bleskurychle počítá své peníze. Zbyde mi vůbec na hotel? Ale co, v nejhorším si zítra půjčím od kluků. Po téhle historce se na mě určitě složí! A tak přikývne a dodá, že by se chtěl na něco zeptat.

„Ano, pane?“

„Je to ovšem trochu… delikátní.“

„Na dluh nedáváme, pane.“

Ta dívka v zelených šatech – ta děvka na barové stoličce – se na Stacha podívá. Zboku, zblízka. Dotek toho pohledu mu přijde jaksi vlhčí a intimnější než polibek. S vědomím, že jde o pohled prodejné ženy, Stach praví, že o peníze ani v nejmenším nejde.

„To se mi ulevilo, pane.“

„Taky bych si potřeboval… ulevit.“

„Toalety jsou na chodbě vlevo.“

„Nemyslím záchody. Jde o –“

„Ano, pane?“

„Řekl bych – o niternější hygienu.“

„Ano, pane?“

„Bude vám to možná znít jako dost neobvyklé přání.“

Stařičký číšník se na něj posměšně dívá zakouřenýma očima. „Bojím se, že ne, pane.“

Má to snad být urážka? Číšník ho pozoruje zepředu. Ta dívka zleva. Stach odvrátí oči doprava, do temnot sálu, za jehož velkými okny poblikává noční Zlín, a nakonec to řekne.

„Jsem totiž hudebník, víte. Měl jsem tu dnes koncert, dole v divadle – a zítra budu mít další. Jenže se trochu bojím, aby mi po té whisce příliš neztvrdly prsty. A tak mě napadlo –“

„Prej prsty,“ řekne dívčin partner kdesi po levici. „Tohle při naší produkci ještě nikomu neztvrdlo, co, Darjo?“

„Ty se starej o vlastní tvrdost a natvrdlost,“ odsekne mu číšník a Darja (určitě pseudonym!) se nekolegiálně zasměje. „Takže co vás napadlo, pane? Tady jsme zvyklí splnit skoro každé přání.“

„Skoro,“ řekne ta dívka. Řekne tónem, který Stacha málem odradí. Ale Stach se jí ještě pořád nedokáže podívat do tváře. Nadechne se a řekne:

„Přál bych si totiž… myslíte, že bych si mohl chvilku zahrát támhle na ten klavír?“

Je vůbec možné, že jsem tehdy hrál právě tuto skladbu? Že jsem byl tak neskutečně pitomý, že místo abych preludoval osvědčené barové fláky, Blue Moon, snad My Way a samozřejmě Blueberry Hill, brnkal jsem na struny z vlastních střev? Pak ovšem bylo opravdu případné a snad dokonce i spravedlivé, že jsem k těm střevům (a jejich obsahu, jenom se nestyď, miláčku) nakonec dospěl i ve skutečnosti. Možná už brzy sám skončím ve střevech nějakého ocelového zvířete.

Jenže ten dávný večer Stach věřil, a nebylo to jen tou whiskou, že se dokáže dotknout srdcí osamělých duší v baru i svou vlastní hudbou. Hraje – a cítí – ví to! – že hraje mnohem lépe než večer v tom poloprázdném divadelním sále. Celé své horoucí srdce dává do prezentace své hudby: tady jsem, nahý jako ta souložící dvojice před chvílí, jenže zatímco oni předváděli jen sex, já vám přináším opravdovou, procítěnou lásku.

Ale když se v pauze mezi první a druhou větou otočí k baru, ta dívka v zelených šatech je pryč. Už druhá, která se na mě dnes vysrala! Tím zklamáním mu opravdu ztvrdnou prsty. Té jsem se chtěl dotýkat doopravdy, a nejen svou hudbou. Ta hudba by mi ji jen otevřela.

Už chce pro dnešek zaklapnout víko, když ji uvidí, jak se vrací do vinárny, teď už ale bez toho snědého muže. Krásná jak vojsko pod praporem: kde jsem to jen četl? Zamíří k baru, ale tam jí číšník něco vtiskne do ruky. Sklenice to je, sklenice s tekutinou jantarovou jako zapadající slunce.

Ale to je omyl, vážení, slunce právě vychází! Here Comes the Sun, jak zpívá jeden z toho kvarteta liverpoolských idiotů, na něž se hudba snesla omylem jako na Mozarta. Ale pro tuto dívku – tento večer, tuto noc – by Stach zahrál i Škoda lásky. Protože s tou sklenicí jde ta dívka ke Stachovi. Nese mu ji. Mně ji nese. Jde pomalu, houpavě, a všechno na ní se třpytí: sklenice, její šaty, její oči, dokonce i něco v jejích ústech, když se na Stacha už zdálky usmívá. A Stach? Jako by si jí ani nevšiml, pokračuje ve své drobné klavírní skladbičce. Ale abychom zůstali v žánru, snižme se k metafoře stejně nepůvodní jako Stachova hudba: v jeho srdci se rozezvučel smyčcový orchestr…

Ona však vstoupí do těch sladkých štrajchů hlasem spíše jazzovým: „Vilda ti posílá panáka. Máš si prej cvaknout, abys zahrál něco veselejšího.“

„Veselejšího?“

„Prej aby mu nezdrhli i poslední kunčofti.“

Ale Stach se kupodivu neurazí. Jen zdvořile poděkuje, aniž přestal hrát; něčeho se přece musel přidržet, ne? Co je mu v té chvíli po mínění nějakého vyžilého číšníka, který celý život slýchá jen barové sračky, když se ta mladá žena opře vedle něj o klavír v dráždivém postoji, jaký Stach viděl už v tolika hudebních filmech – a taky v několika svých vlastních privátních produkcích, kdy z něj pod dekou tryskalo něco horoucnějšího než hudba.

„Vám to taky připadá smutný?“ řekne lhostejně, lho-stej-ně, zatímco metronom v jeho hrudi zrychlil na allegro.

„Nejspíš jo. Ale já jsem po tom vždycky smutná.“

V přímém rozporu s tím prohlášením se na něj ta dívka usmívá. Zřejmě taky profesionálka. Ten úsměv je o to zářivější, že je ozdoben blyštivým zlatým zubem přímo mezi horními řezáky. A ten zub vypadá mezi bílými bratříčky a rudými rty tak vulgárně… jako před chvílí při produkci cizorodý penis mezi jejími sněhobílými stehny.

„Po čem jsi smutná?“ ptá se tedy Stach – a už jen to odvážné tykání zrychlilo jeho srdce na allegro appassionato, rychle a vášnivě.

„Copak ses nekoukal?“

Stach už se kouká jen na své prsty na klaviatuře. Radši. Jako by se teprve učil hrát, ovčáci čtveráci. „Koukal,“ dozná.

„A?“

„Říká se tomu postkoitální smutek,“ poučí ji Stach. Už od mládí rozený pedagog: neváhá poučovat děvku o sexu.

„Taky vypadáš smutně.“

„Vidíš – a já vlastně ani nemám po čem.“

„To je ještě smutnější,“ míní ta děvka se zlatým zubem. Kdo jí vyrazil ten původní? Její pasák? Její oděský pasák v černé kožené bundě?

„U mě je to spíš taková chandra,“ nahodí tedy udičku do kalných vod Donu.

„To je nějaká nemoc?“

„Ruská nemoc. A vidíš – já myslel, že jsi třeba Ruska.“

„Ach jo. To jsi dnes už čtvrtej. To kvůli tomu zubu, co?“

Stach chce říct, že kvůli tajemné kráse. Kvůli slovanské vřelosti. Kvůli pevným nohám, vytrénovaným staletími práce na poli a na stavbách. Kvůli ramenům, podpírajícím vahadlo s vědry plnými vody z hluboké stepní studny. Kvůli jezdeckému zadku. Tolik by si přál, aby ta děvka byla opravdu Ruskou (bral by ovšem i Ukrajinku), kterou sem dohnala bída nebo bič pasáka (v černé kožené bundě), jehož tak hluboce a osudově milovala. Osudová Ruska, jako z Bunina nebo těch gangsterských oděských písniček, chodila jsi s fízly, partu zradila… Protože s takovou Ruskou by mohl nejen soucítit, ale možná – možná – ji i zachránit.

Ona však řekne: „Ten zub mám sotva třetí den – a jenom kvůli roli. Mám ho vlastně jen půjčenej – a pak ho vyměním za bílej. Nechci vypadat jak ruská děvka. Teda vlastně chci, ale jenom při tom natáčení. Kvůli roli, rozumíš?“

Role? Stach už je doma. Na JAMU nejpoužívanější slovo, aspoň u těch holek z činoherního a muzikálového herectví, jež se od něho občas nechávají pozvat do vinárny, z níž pak odcházejí se studenty režie a dramaturgie. „Já znám plno hereček,“ řekne (a hraje a hraje a hraje), „ale nejspíš žádná nebere umění tak vážně, aby si kvůli roli dala vytrhnout zdravý zub.“

„Režisér říkal, že herečky dělají kvůli kariéře mnohem větší oběti. Věděls třeba, že Fondová si dala uřezat dolní žebra, aby vypadala štíhlejší v pase?“

„Stejně. To musí být úžasná role, když ti to stojí za to.“

Ale ona se zasměje, jako by právě udělal nějaký úžasný fór. „Tam to bude stát všem, kocourku. A pak taky všem, co se na to budou koukat – třeba i tobě, co? Jmenuje se to Kozáci, celej ten seriál, a pan Vojcek, to je náš režisér, ten teda říká, že první díl by se měl jmenovat Šavle hore!, druhej Do sedel a třetí V síči. Víš, co to je síč?“

Stach jen přikývne. Už ví.

„Neruší tě to moje žvanění?“

„Naopak. Inspiruje mě to.“

„K čemu?“

Stachovi docházejí slova, tak se vrátí k notám. Opak jeho dalšího života. Ale ona mu hrábne do klávesnice – to si ještě žádná nikdy v životě nedovolila! – a zvesela řekne:

„Už radši nech toho funébrmarše a pojď si třeba zatančit.“

Ale její veselost je stejně předstíraná jako její nedávný orgasmus. Ten starej barman ji nejspíš přesvědčil, ať mi to hraní zarazí, i kdybych to měl do ní vrazit. Stach je však příliš sklíčený, než aby odporoval. Vždyť jinak se jí nedotknu.

„Když já moc tančit nedovedu.“

„Já už naučila tančit větší dřeva. Vildo, pusť nám tam něco. Ale nějakou opravdovou muziku, jo? Třeba Smokie.“

Ale Stach se ani tentokrát neurazí. Opravdová muzika: copak tohle není opravdový svět? Kritická část jeho mysli – ta, jež z něj po letech nakonec udělá profesora Stacha – mu samozřejmě říká: Co je opravdovýho na tanci s děvkou, jejíž profese je založená jen na předstírání? Co si to nalháváš, chudáčku? Ale když se k němu ta dívka přitiskne, když vyjedou na ten led k povinnému programu tanečních párů, horkost z alkoholu a horkost z té dívky rozpustí ledový blok někde v něm a on se tomu poddá.

Deus ex machina, bůh ze stroje, teď podrobuje Stacha důkladnému zkoumání, teď ho doslova proklepává, tak to aspoň zní ve zmučeném těle – a Stach cítí i ten hřebík, jímž je přibíjen na kříž. Ve svých útrobách jej cítí, jako bolest a jako nespravedlnost.

Ach ano, Pane. Nespravedlnost.

To je to, nač teď ublíženě myslí muž, uzamčený v ocelové zpovědnici, která automaticky a ko-ko-koktavě zpovídá každou buňku jeho těla. Je snad spravedlivé, abych tento účet zaplatil až po tolika letech – a tak draze? Vždyť i kdybych od té děvky tehdy klofl AIDS, dostal bych účet dřív – a mohl jsem jej splácet dodnes, tenhle trest vybalancovaly farmaceutické firmy až k dokonalosti, dokud budete mít na odpustky, nechají vás žít. Ale já dnes půjdu možná rovnou ke zdi, zastřelen zlatou kulkou za provinění, jež skoro nestojí za řeč.

To přece není spravedlivé, Pane. Je tolik jiných věcí, za něž si zasloužím být potrestán, pokárán, napomenut. Mé zpackané manželství. Má neplodnost: umělecká, ale i ta samčí. Tolik let jsem vrhal své sémě na zem a na hebounkou pleť, místo toho abych stříkal noty na papír a tóny k nebesům. Ale to jsi tak možná i chtěl, ne? To jsi se mnou zamýšlel! Někdo přece musí být také tlumočníkem mezi Tvými andělskými chóry a převážně hluchoněmým publikem tady dole, na té poušti! A o to jsem se poctivě snažil, Pane, tlumočit božská hudební díla tvých múzických mluvčích do znakové řeči nahluchlých pozemšťanů. A docela se mi to dařilo, Pane. Při vší skromnosti. Tak moc jsem se snažil, aby lidé kolem mě – studenti, studentky, mí přátelé – slyšeli a dokázali slyšet opravdovou hudbu, Tvůj nejkrásnější a nejsrozumitelnější jazyk, poselství vznešenosti a harmonie. Copak jsi vážně nečetl mou knihu o Josefu Bergovi? Vždyť jsem Ti poslal autorský výtisk s věnováním!

Tohle přece není můj opravdový příběh, Pane, tohle je jen historka pro zasmání či úšklebek; dokonce i ta neobratná skladba, kterou jsem hrál dvakrát ten večer a již teď za trest slyším ve sluchátkách, vypovídá o mně – a o mém vztahu k Tobě – stokrát víc než cokoliv z toho večera a posrané (vlastně: prosrané, doslova prosrané) dávné noci. Proč chceš dělat z té skoro nevinné barové zábavy dan_s_e macabre¹?

„Tak vidíš, že ti to docela jde…“

„Hudebník by měl mít smysl pro rytmus…“

„A když se ještě trochu uvolníš…“

„Pro rytmus – a pro krásné ženy…“

„Hele, zas tak moc to s tím uvolňováním nepřeháněj, jo?“

„Když ty jsi opravdu skvělá to. Tanečnice…“

„Však jsem se tím taky živila, víš.“

„U tyče?“

„To taky. Ale teď myslím klasiku. Waltz, tango, ploužáčky se starejma dědkama. V jednom takovým vídeňským podniku, ve vší počestnosti. Akorát mě brzo vyhodili, protože ti dědci to se mnou moc počestně nemysleli. Stávalo se jim, co se jim stávat nemělo. Jestli rozumíš…“

„Rozumím…“

„To cítím, že rozumíš. A ten starej esesák, co to tam vedl, vždycky řekl, že za to můžu já! Prase! Ale večer v kanclu mu to už tak nevadilo…“

„A já si fakt myslel, že jsi Ruska…“

„Ještě to tak. Ale měla jsem ruskou trenérku, Soňu. Soničku Vasiljevnu.“

„Tys dělala nějakej sport?“

„Myslels, že zvládnu jen zdravej pohyb na zdravým těle?“

„Myslel jsem… třeba gymnastiku. Máš takový – vytrénovaný tělo…“

„Náhodou seš dost blízko. Skákala jsem totiž do vody. Závodně.“

„Fakt?“

„Ve čtrnácti jsem byla dokonce v širší nominaci.“

„No teda. Představuju si tě, jak prorážíš vodu jako mořská panna…“

„Spíš jen mořská. Znáš ten fór?“

„Právě jsi mi ho řekla.“

„To mě na tom asi bavilo nejvíc. Když jsem stála nahoře na věži a ti chlapi dole na mě čuměli. Nevadí ti, že se ráda předvádím?“

„Vůbec… když máš co…“

„Ale Soničce Vasiljevně to ohromně vadilo, tý ruský lesbě. Prý mě to zbavuje koncentrace! Kráva! Byla jen samej trénink, rozumíš. Pořád v tělocvičně, v bazénu, na trampolíně. Byla jsem vyskákaná víc než dnes.“

„Takže to máš k tomu filmu o Rusech docela blízko, co?“

„Mínus dvacet centimetrů.“

„Mínus dvacet centimetrů?“

„To je fór.“

„Aha. Jo tak, dobrej. A proč vlastně točíte o Rusech?“

„Mě se neptej. Ale je to prý hodně to – politický.“

„Já myslel, že pornografický.“

„To jasně, ale taky politický. Jaký to byly komunistický svině a tak. Jak se chovali k ženským. Jak je ojížděli do zadku, buzeranti. Budou tam ožralí ruští důstojníci a nevinný květinky jako já…“

„To točíte tady na Kudlově?“

„No jasně. Ty to tam znáš?“

„Ani ne. Jenom ty filmy, co tam vznikly. Vynález zkázy, Baron Prášil, Cesta do pravěku.“

„To neznám.“

„Světový filmy, fakt. Od Karla Zemana.“

„Já se teď musím dívat na úplně jiný filmy, rozumíš. Studijně. Není to tak lehký, jak to vypadá. Třeba anál někdy fakt dost bolí.“

„To… věřím.“

„Musí se při tom trénovat skoro víc než se Soničkou Vasiljevnou. Ale zase je to trochu zábavnější.“

„To věřím.“

„Dneska to byl taky jen trénink, rozumíš. Trochu pro mě, jestli mi při orálu nevypadne ten zub. Ale hlavně pro Bena, aby si zvykl dělat to před lidma. Pro chlapa je to vždycky těžší.“

„To… určitě.“

„Pro tebe ale nejspíš ne, co?“

„Co?“

„Kdybysme teď byli v Rakousku v tý taneční škole, musel bys hned vypadnout z parketu.“

„Promiň. Když ty jsi tak krásná… a vzrušující.“

„Dík. Ale než dohraje tahle písnička, budeš to muset zvládnout. Jasný? Aby si ti lidi tady nakonec nemysleli, že produkce pokračuje. Že mě chceš ojet přímo na tom klavíru.“

„Poetická představa…“

„Dělals to vůbec někdy na klavíru, když jsi muzikant?“

„No… to zrovna ne.“

„To by mohlo bejt dobrý číslo do filmu, ne? Jen si to představ – ženská leží na zádech na klavíru s roztaženýma nohama, chlap ve fraku hraje a přitom ji třeba líže. Ona má nohy na jeho ramenách. Umíš si to představit?“

„No… rozhodně. A co ten chlap hraje?“

„Co?“

„Jakou skladbu?“

„Můj bože – jak to mám vědět? Třeba Kočka leze dírou…“

„No… to by šlo. Fakt vhodný. Když se to mohlo hodit Smetanovi…“

„A ta ženská by přitom taky mohla na něco hrát, ne?“

„Myslíš, že by to byl takový duet? Jako Dvořákova Dueta pro klavír a housle?“

„Spíš na něco foukacího. Aby to vypadalo jako kouření péra, rozumíš. Nebo by se mohla tím nástrojem přitom i rajcovat, ne?“

„Tak co třeba… zobcová flétna? To je taková píšťalka, co vypadá docela… příhodně.“

„Píšťalka? Není moc malá?“

„Je jich plno druhů. Altová, sopránová –“

„Jaká je ta tvoje?“

Atd. atd., takhle nějak to bylo. Ty dialogy nejsou úplně autentické, vždyť nejde o rekonstrukci z místa činu: základ je skutečný, ale znění je spíše stylizace, dvacetkrát přepisovaný scénář, k němuž chtěl Stach víc než jen složit filmovou hudbu. Ve skutečnosti se však zmohl jen na rychlodabing – jako v těch prvních porevolučních erotických filmech, v nichž ženskou i mužskou roli četl týž mužský hlas, což sexuálně poznamenalo celou dospívající generaci.

Důvodem je i to, že některé detaily, ba i celé sekvence z toho večera si Stach skoro nepamatuje. Další vývoj večera a noci je totiž zahalen mlhou opilosti, mlhou času a ke konci i mlhou opravdové amnézie, jakou si přivodíme při úrazu hlavy. Stach si vzpomíná, jak s tou děvkou ještě chvíli tančil, jak cítil pod dlaněmi její lehce zpocený pas, někde na břiše její široká ňadra a jeho osamělý penis se zřejmě opravdu pokoušel proniknout pod její žebra jako řeznický hák na zavěšení toho živého masa.

Ale ani ona není bez viny na tom neštěstí. Ona mě přece tak rozrajcovala! Dodneška si pamatuju, jak se při tanci otírala podbřiškem o mé stehno. Co chcete od děvky než právě tohle živé maso?

Pak už netančili. Souložili. Na klavíru. U klavíru. Nebo se k tomu aspoň chystali. Nebo se on chystal – a ona to jen předstírala? Některé děvky jsou mistryně světa v markýrování, tahle byla přinejmenším v širší nominaci. Ta whisky! Ta její horkost! On seděl na stoličce u klavíru a hrál; poprvé a naposledy v životě hrál, aniž věděl co. Co hraje. Zatímco ona hrála na něho, na něm, tu nejstarší skladbičku. Seděla mu na klíně, tváří k němu, s těma svalnatýma nohama tanečnice široce rozkročenýma, se zelenou sukní vyhrnutou tak vysoko, že ti tři čtyři poslední hosté ve vinárně mohli vidět, jaké a zda vůbec má kalhotky. Stach to želbohu neviděl. A když se chtěl přesvědčit aspoň rukama, přikázala mu, že má nechat prsty na klávesách.

„Jestli přestaneš hrát, přestanu taky!“

Takže to, co patřilo k největšímu bohatství té dívky, k jejím korunovačním klenotům, prakticky vůbec nepoznal. A poznal ji vůbec, v tom pradávném smyslu slova? Dostal se do její pokladničky? Šukal s ní doopravdy, zabodoval, zavěsil? Ani tím si Stach není úplně jistý, byť obvykle vypráví tuto historku tak, že posluchači nepochybují.

Hrál na klavír a ona hrála na Stacha. Con amore, intimo.² Ta její hudba byla jednodušší nežli jeho, byl to jen chodský dupák, krkonošský šoupák, tam a zpátky, tam a zpátky, jezdila mu klínem po klíně. Jezdila v rytmu, jejž jsem hrál – nebo jsem hrál v rytmu, jejž určovala ona? Až po letech mu ta otázka přišla důležitá, tehdy si jen myslel, cítil, věděl to!, že oba vzájemně ladí své nástroje k té hudbě z počátku světa, ke společnému akordu, ach ten malý bubeníček Stach.

„Hrej,“ šeptala, „hrej, hrej, hrej!“

Pak to roky chtěl od svých milenek, aby mu blízko vyvrcholení šeptaly právě tato slova; vzhledem k jeho profesi jim to zřejmě přišlo případné. Vyvrcholení. Přišlo dřív, než čekal, a úplně jinak, než doufal. Políbila ho, ta děvka se zlatým zubem. Zrychlila rytmus, accelerando duro! Zavřela oči, líbala ho, vlhce a horce, vše bylo vlhké a horké, a pak ho najednou strhla s sebou! Proboha! Strhla mě do propasti, na jejímž dně ovšem nebylo žádné magické punkevní jezírko! Ten náraz byl tak prudký, že Stach ani nestihl vykřiknout. Že ani nemohl vykřiknout, tak prudce se její tvář přitiskla, byla přiražena, přitlučena k té jeho! Padal. Byl připravený na let, ne na pád! Někam dozadu Stach padal, ona s ním. Jeho ruce opustily klávesy, ani se nezmohly na poslední akord, Stach padal dozadu temným tunelem a ta dívka s ním a přímo na něho…

… bolí to!…

… a když se konečně probral, jako první uviděl to, co chtěl ze všeho nejvíc vidět. Její nástroj. Proboha. Protože ta děvka stála nad ním, shlížela k němu a on jí viděl pod sukni. Želbohu jen nejasně, protože měl rozbité brýle. Napadlo ho dokonce v té první chvíli, že se mu to jen zdá, že se ocitl v nějakém opileckém snu, a radši zase zavřel zbaběle oči, aby unikl.

Ale vzápětí je probuzen mnohem drastičtěji. Někdo mu chrstl do tváře studenou vodu! Nějaký funebrák v černém to je, už vím, ten zasraný číšník: leje mi na hlavu vodu ze sklenice a říká:

„Tak už se sakra prober, nebo ti strčím hlavu do hajzlu!“

A tak Stach poslechne a vidí nohy celého smutečního průvodu, jenž sleduje jeho zmrtvýchvstání. Černé tesilky číšníkovy. Její svalnaté nohy, teď chvějící se jako nohy sprinterky těsně před závodem. A ošoupané džíny toho muže, který s ní šoustal před ním: muže jménem Ben, který se nečekaně vrátil do vinárny, když nemohl nastartovat svůj automobil, a který dal děvce se zlatým zubem jen malý výchovný pohlavek. Při té produkci, již předváděla s náhradníkem Stachem.

Později to číšník Vilda Stachovi popíše – s jistou prasečí zlomyslností, jež tomuto příběhu docela sluší: „Kdo by věřil tomu, že takovej pitomej vošoust může žárlit na holku, která to udělá s každým za dva panáky? Vlítl dovnitř, a když tě viděl, jakej nacvičujete u toho klavíru taneček, hned se k vám rozběh. Vsadil bych se, že ten magor do poslední chvilky ani nevěděl, komu z vás ji vyšije!“

Polekaný Ben to ovšem vidí úplně jinak. Skláněje se nad skoleným Stachem zdůrazňuje: „Hele, brácho, vo tebe tu vůbec nešlo, jasný? Přece bych nežárlil na děvku – a kdybych ti chtěl fakt jednu natáhnout, tak už tě vezou s houkačkou do špitálu! Bylo to jen výchovný, aby moc nezludračila.“

Tomu špitálu se ale stejně nevyhnou, jak je už záhy jisté. Protože děvka se zlatým zubem už nemá ten zlatý zub! Jak vztekle mumlá krvavými rty, jež si při pádu v polibku rozsekla o Stachovy zuby. Roztříštila přitom obličejem i Stachovy brýle, jedna střepinka skla jí dosud trčí z lícní kosti – ale zajímá se jen o ten zub. Kašle i na Stacha, který dosud zpola omráčen leží na podlaze.

„Ty idiote!“ nadává Benovi přes rudnoucí ubrousek, jenž si musí přidržovat na rtech. „Jak teď budu v pondělí natáčet ten kozáckej film? Vždyť přece kurva víš, jak rejžovi hrozně záleželo na tom zlatým zubu! Jak na tom zubu hrozně záleželo mně! Jak mám hrát ruskou děvku bez zlatýho zubu?!“

Vilda ovšem míní, že s rozbitou hubou a dírou po zubu bude vypadat jako ruská děvka ještě mnohem přesvědčivěji.

„Kdybys tak blbě nežvanil a radši mi pomoh hledat!“

Vilda rozsvítí hlavní lustr. Ostré světlo se zařízne Stachovi do očí jako ta skleněná střepinka. Vstane, ale svět kolem něj začne tak vířit, až se musí opřít o klavír, aby hned zase neupadl. O klaviaturu se opře, o svou hudbu – a zmučený disharmonický akord souzní s bolestí v jeho hlavě. Je to na řadu let poslední hudba, kterou z klavíru vyloudí.

„Nech už toho zasranýho brnkání, ty kreténe, a taky hledej!“

Stach se chce těm hodným lidem zavděčit a se vším jim pomoci: s hledáním zubu, s hledáním důstojnějšího života. Hravě by to vše dokázal, kdyby se k bolesti hlavy nepřidala stejně bodavá bolest v jícnu, jež ho v první chvíli úplně ochromila. Najednou už ví, ví a cítí, kde je ten zatracený a ztracený zub.

Spolkl zub, který při koitu vypadl partnerce z úst.

Tak zní ta slavná věta z lékařské zprávy, jíž Stach už roky – čtvrt století! – stvrzuje pravdivost své historky. Napsal ji na pohotovosti lékař tak mladičký, že jej Stach zprvu pokládal za medika; víc si z něj ovšem nepamatuje, protože jeho obluzená mysl (lehký otřes mozku) se dokázala soustředit jen na ženskou tvář, jež přihlížela jeho iniciaci: odulá a rudá tvář té kurvy, čekající na chirurga, který by měl sešít její rozdrcené rty.

Rozdrcené mými zuby!

Ovšem ten zub, o nějž tu jde především, není vidět ani na rentgenovém snímku Stachových útrob. „Což ale nic neznamená,“ vysvětluje lékař spíš té děvce než Stachovi – jako by byla matkou, jež přivedla do ordinace svého pitomoučkého synka. „Máme tu tak starej ruskej křáp, že jsem občas rád, když vidím aspoň nějaký kosti!“

Ale ta žena, jež vznáší nárok na jiný ruský poklad ve Stachově břiše, je nekompromisní. „Musíte to z něho nějak dostat, doktore. Jinak mám po kariéře.“

Jakkoli děvka bez zlatého zubu obtížně vyslovuje, její odhodlání je zřejmé. Lékař sice napřed žertuje, že když mu dá volňásky na premiéru toho filmu, klidně rozřízne pacienta hned tady na stole jako rybář pohádkovou štiku, jež spolkla Zlatovlásčin prstýnek – ale když se mu dostane ještě lákavějšího příslibu, zvolí i on profesionální přístup.

„Můžeme si ho tu samozřejmě nechat na pozorování. To je ale zdlouhavé a váš problém to neřeší. Jak byl fixován ten zub?“

Děvka ukazuje lékaři hrot v ústech, na nějž se zlatý zub nasunoval. Její růžové dásně vypadají mezi opuchlými fialovými rty tak, až se Stachovi opět navaluje. Ale jeho tělesné šťávy budou opouštět tělo opačným otvorem, jak skoro zálibně vysvětluje lékař.

„Když ten zub nemá hrot, možná by stačilo dát tady pánovi nějaká silná laxativa, aby z něj ten zub co nejdřív vyšel. S dětmi to tak obvykle děláme. Ani byste nevěřila, co všechno děti spolknou.“

„Možná byste nevěřil, co všechno musím občas spolknout já, doktore. Dejte mu to projímadlo – ale radši až potom, co mě zašijí. Chci mít ty jeho hovna pod kontrolou.“

„Umíte si to vůbec představit, pánové?“ říkává Stach obvykle na konci své historky, v níž samozřejmě mnohé vynechává, mnohé si přimýšlí. „Sedím v hotelu na vaně a polonahá nádherná holka – mladá pornoherečka! – se přehrabuje vidličkou v nočníku mezi mými výkaly jako naše proděkanka v menze v rizotu a zkouší z těch hoven vyrýžovat zlato!“

Protože on měl na tak delikátní práci rozbité brýle. Protože ta děvka mu nedůvěřovala. Protože jí na tom zubu tak hrozně moc záleželo – jako by jen díky němu mohla ukousnout z mršiny světa to největší sousto, jež jí – dle jejího mínění – náleželo.

„Dva měsíce jsem čekala na tuhle šanci, rozumíš. Ani ti nebudu říkat, jak moc jsem se musela snažit! Kolik chlápků jsem musela to – přesvědčit! A teď má moje největší životní šance skončit v prdeli? A ještě k tomu ve tvý? Vem si ještě jeden prášek!“

Ale Stach už nemohl. Ještě před pár hodinami byl odhodlaný dát se kvůli této děvce třeba i zabít, ale po sedmém posezení na nočníku už ví, že i hrdinské činy pro krásnou paní mají své limity. Má silné křeče v žaludku, pálí ho konečník, z nějž už nevychází nic než tekutina – a třebaže ta holka skoro přátelsky žertuje, že teď už by Stach mohl srát do cedníku na špagety, humor ho už dávno opustil. To až po letech bude vzpomínat na to nedělní svítání jako na něco výjimečného, komického, pikantního, intimního – a koneckonců, i když vy tomu asi nejspíš neuvěříte, přátelé – jako na něco jistým způsobem krásného a hluboce symbolického.

„Nenapsal koneckonců Baudelaire, že opravdovou krásu můžeme dnes najít už jen na smetišti?“

No, nenapsal; Stach si toho vůbec dost přimýšlí. Ale to bude teprve tehdy, až historka vykvasí v příběh. Vrátíme-li se směrem opačným – a vyděšený muž v tunelu magnetické rezonance se tak vrací – uvidíme Stacha, jak sedí na nočníku, zatímco stojící žena nad ním prosí:

„Ještě naposledy, jo?“

„Už nemůžu.“

„Prosím. Ještě jeden pokus, miláčku.“

Dvojsmyslný význam těch slov Stacha vzruší. Ale ona už s ním nehraje stejnou skladbičku, nevzrušuje ji mladíček na nočníčku, z něhož občas (z nočníčku; z mladíčka) vykvétá ztopořený penis. Děvka Darja shrne celou noc – nejvýznamnější noc mého života! – do jediné věty:

„Zasraná hudba, zasranej klavír!“

Tyto kulturní hodnoty je ovšem třeba bránit. Pomyslí si Stach. Protože pak už by mi nezbylo vůbec nic. „Copak si už nevzpomínáš, čí to byl nápad – zkoušet to u klavíru?“

„Popletls mi tou svou šílenou hudbou hlavu, idiote!“

Svítá. Copak tohle jsem nechtěl ze všeho nejvíc – plést svou hudbou ženám hlavy? Svítá a stříbřitě šedé paprsky se v zakouřeném vzduchu pokoje splétají v průhledný mušelín, jenž jako závoj milosrdně zjemní její tvář. Na okamžik ta děvka vypadá jen jako rozespalá dívka, vstávající takhle brzy na jitřní. Třeba. Nebo spíš na ranní směnu ve Svitu. Nejen Stachův konečník bolestně se svírá, ale i jeho srdce.

„Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ řekne.

Ale to už světlo zpřísní a ztvrdne po zlatě a ona už zase vypadá barbarsky. Stojí nad Stachem s vidličkou (od mých hoven) v napřažené ruce, jako by mu ji chtěla vrazit právě do toho srdce, a jen v černých kalhotkách a Stachově bílém nátělníku vypadá jako boxerka po těžkém zápase.

„Polož tu vidličku,“ řekne Stach. „Prosím.“

„Bojíš se, že ti vrazím do oka vidličku na kaviár?“

Ale navzdory nebezpečí neváhá budoucí pedagog poučit to nevzdělané děvče, že kaviár se pojídá stříbrnou lžičkou.

„Tenhle ne, chytráku. Copak ty nevíš, čemu se říká kaviár?“

„Myslím, že jikrám z jesetera.“

A teď ho zase ona poučí, čemu se říká kaviár v jejím světě. Detailně mu to popíše. Cože? Stach je tím v první chvíli konsternován. Vlastně tomu ani neuvěří. Tenhle kaviár je příliš velké sousto i pro něj, který rád předstírá uměleckou liberálnost a značnou sexuální zkušenost. „Proč by to proboha někdo dělal?“ zeptá se dokonce jako dítě; jako dítě, zaučující se na nočníčku těm dospělým věcem.

„Pro prachy přece, idiote. Pro prachy přece lidi snesou mnohem horší věci, ne? A ženský tuplem! Vždycky ti někdo nějak nasere na hlavu!“

Bohužel se zdá, že ví, o čem mluví. Sama samozřejmě nemá s tímhle kaviárem vůbec žádné zkušenosti, ale zná osobně pár holek, které si tímhle vydělávají. „Ne moc mladých holek, rozumíš. Dělaj to spíš mámy od děcek v pohraničí, kde zkrachovaly všechny jézédácký družstva a statky. Škaredý holky, tlustý, rozvedený mámy od děcek, co zůstaly úplně bez peněz. Tohle je tam skoro jedinej průmysl! Produkční jim nakecají, že budou účinkovat v pornáčích, který se budou hrát jen v Americe – a ty chudinky až na place zjistí, že na ně zbyl jen kaviár. Jasně že se můžou cuknout, ale ti maníci z produkce to mají fakt vymakaný – jak už ty chudinky jednou samy sebe přesvědčily, že můžou dělat porno, udělají i ten další krok. Zvlášť když dluží prachy.“

Děvka bez zlatého zubu se zasměje. Je to smích, který Stach už nechce nikdy v životě slyšet – a nejen proto, že stehy na jejích rtech vypadají, jako že při tom úšklebku prasknou. „Tak to chodí, chlapečku. Aby jejich děcka měly na rohlíky, musejí jejich mámy napřed žrát kaviár z chlapských řití.“

Stachovi se zdá, že se mu obrátí žaludek a zlatý zub z něj vyjde, kudy do něj vešel. Ale ve dvaadvaceti je člověk pružný a spolkne ledacos – zvláště když si vzpomene, že ten pravý kaviár se podává téměř zásadně s vodkou. Nebo se šampaňským? V minibaru v ledničce najde oba nápoje, poprvé v životě namíchá do sklenic v koupelně bílého medvěda a poprvé v životě si připíjí s polonahou ženou za svítání. Ale ani tyto opojné premiéry nedokáží překrýt představu (až příliš živou!) muže, který po souloži udělá ženě něco takového. Který se na ni –

Ne. To ne. Stach ví, že kdyby si to teď řekl byť i jen v duchu, jako by se stal součástí toho všeho. Už tak je to dost hrozné. Odporné. Jak můžou lidské bytosti – muži – muži jako já? – vůbec dělat něco takového?

Ale ta děvka řekne: „Nejspíš je to trochu móda, ale v Německu se prej prodá pornokazet s kaviárem víc než plechovek s tím originál ruským. Jak říká náš rejža: jiná země, jinej nemrav. Proboha, mě ta huba ale bolí! V Japonsku prej zase mají běžně na ulicích automaty – jako tady na cigára nebo na žvejky – ve kterých jsou použitý dámský kalhotky. Použitý, rozumíš? Je to prej jejich národní zvyk!“

Ale tato představa už přijde Stachovi, vášnivému onanistovi, docela akceptábl. Tuší, že ji zahrne do vlastních představ. Ale hrozně se bojí, aby do nich neprosákla – jako z prasklého odpadu ve zdi toalety – ta jiná představa.

„Móda?“ řekne jen chabě.

„Jasně, chlapi chtějí každou sezónu něco jinýho. Vidíte to na kazetě, a pak to chcete prubnout všichni. Teď zrovna letí ve světě anál, a kdybys to jednou zkusil s pořádným pérem, možná by sis taky nechal radši nasrat na hlavu. A to ani nemluvím o tom, jaký nápady má náš režisér na první valašský porno, prej se to bude jmenovat Ovčák a jeho pes. Kdybys chtěl třeba vědět –“

Ale Stachovi už to stačí. Dost. Spěchá do koupelny. Ne však proto, že by zase zabralo projímadlo. Jiné šťávy se v něm bouří. Dokonce ani ne ty žaludeční. Proboha. Tentokrát se pokusí zamknout, ale západka na dveřích nefunguje. Ona se hned hrne za ním, s vidličkou v pravé ruce – ale když uvidí, co Stach začne chladit proudem studené vody v umývadle, zarazí se. Ta děvka, která už bezpochyby viděla (a pojala!) desítky a stovky penisů, teď zírá na ten Stachův užasle jako novicka. Dokonce její tvář, modrofialová po tom nočním pádu, dostane na okamžik růžové zbarvení. Děvka, která se červená? Každopádně děvka, která pokročí ke Stachovi s vidličkou opět napřaženou, jako by chtěla nabodnout tu jeho uzeninu, rudou paprikovou klobásu, jež se pod ledovým proudem vody – a pod jejím neméně ledovým zrakem – rychle proměňuje ve vídeňský telecí páreček. Děvka, která syčí spíš jako husa nežli jako zlořečený had:

„Ty hajzle! Tebe ten kaviár rajcuje!“

„To je nesmysl!“

„Vždyť to vidím! Myslíš, že jsem ještě nikdy neviděla žádnýho ubožáckýho úchyla?!“

To podezření – to obvinění! – je tak hrozné, že Stach se nevzmůže ani na slovo. Na okamžik si dokonce pomyslí, ten mladík s vadnoucím tulipánem ve své dlani, že by bylo nejlepší, kdyby mu tu vidličku opravdu vrazila okem až do mozku, to jediné by mě mohlo zachránit! – ale ani tato důvěrnost nebude dovedena do konce.

„Klidně si ho tu vyhoň a pak běž do prdele, ubožáčku!“

Bude trvat roky, než se Stach naučí případně odpovídat na takové výzvy. Teď se však nevzmůže na nic kromě chvění. Všechny částice ve vesmíru si lze představit jako různé vibrace strun. A když se po chvíli vrátí z koupelny do pokoje, vidí, že na nic už se nevzmůže ani s tou dívkou.

Z děvky bez zlatého zubu je totiž dívka v zelených šatech, už v nich sedí na hraně postele a zapíná si řemínek na zlatých lodičkách. Jako by se ty jehlové podpatky zarývaly až do Stachovy hlavy a do jeho srdce, tak vypadá ta dívka krásně a svůdně! Ovšem když zvedne ke Stachovi svou oteklou a rozbitou tvář, zasáhne to citlivého umělce ještě víc. Protože i bez brýlí vidí, že ta mladá žena má tu tvář celou vlhkou, tentokrát výjimečně vlastními sekrety.

„Seru na to,“ oznámí Stachovi jaksi bez hněvu a bez energie.

„Co se –“

„Seru na tvoje sraní i na ten zasranej zub. Copak sis fakt myslel, že si ho strčím zpátky do huby, celej od tvých hoven? To by se ti tak líbilo, co?“

Ale Stach toto absurdní obvinění mlčky přijme. Ví, že víc pro ni (ovšem ani pro sebe) v této chvíli udělat nemůže.

„Ale na to zapomeň, chlapečku. Konečná. Líbilo se ti včera čumět, jak mě ten cikán šuká zezadu jak kozu?“

„Já… přišel jsem pozdě.“

„Škoda žes vůbec přišel! Takže to aby sis radši koupil ten film, co? Film, kde mě ojíždí celá ruská armáda, co? V síči v píči, to by se ti líbilo. Víš, co je to síč?“

Stach raději jen přikývne. Mučivě bolavou hlavou. A ta dívka opakuje:

„Že by se ti to líbilo? Co?“

Tady je ovšem asi každá odpověď špatná. A tak Stach – mimoděk, bez jakékoli snahy o žert – odpoví takto: „Da.“

„Co?“

„To je rusky ano.“

„Jenže smůla, soudruzi, protože vaše soudružka říká ne! Jak se to řekne rusky?“

„Nět.“

„Konec filmu, soudruzi. Nět! Nebudu se celej život přehrabovat v cizích hovnech, abych si nakonec nechala srát z chlupatých prdelí na hlavu! Takhle bych totiž nakonec skončila, rozumíš, jak jsem se hrabala v těch tvých hovnech, nakonec mi to došlo! Že ubožáci jako ty by si kupovali filmy, jak mi jiní ubožáci serou na hlavu kaviár, a ty by sis u toho honil brko!“

„Nět,“ řekne Stach.

„Nebo se mi snad nechceš vysrat na hlavu?“

„Ne.“

„Dnes máš poslední šanci, chlapečku! Protože já končím, končím s tímhle vším, finito! Jsi můj poslední kunčoft, rozumíš? Můžeš se mi vysrat do rozbitýho ksichtu, třeba teď zase já spolknu ten zlatej zub! Tak chceš?“

Co je nejhorší: Stach zaváhá. Teorie strun by nám nakonec umožnila nahlédnout do Boží mysli.

Co je nejlepší: Stach poklekne před tou uslzenou dívkou. Pokládá dlaně na její kolena, tak hladká a teplá. Dívá se jí do tváře, poničené nejen včerejší havárií. „Já tě chci milovat,“ řekne.

Tak nějak to bylo. Tak se to přihodilo. Zub se tehdy nenašel, aspoň ne ve Stachově těle. A nenašla se ani ta děvka, aby se jí zeptal, zda toho opravdu nechala a zda se ten zub přece jen nenašel někde jinde. Hledal ji, nejen kvůli tomu zubu, ale příliš pozdě. Necelé tři týdny po této příhodě měl totiž vážnou nehodu na bicyklu, trefil při sjezdu lesem osobní automobil, který neměl na lesní cestě co dělat (uvnitř souložící dvojice) – a protože tehdy ještě nebyly v módě cyklistické přilby, proležel dva dny v kómatu a čtvrtrok ve špitále. Tehdy mu zkoumali v Úrazové nemocnici snad každou část těla, než je zase začali skládat dohromady – a protože o zlatém zubu se v žádných lékařských zprávách a nálezech nic neobjevilo, pustil jej Stach po svém vyzdravění k vodě. Přesunul jej do vyprávění; vyprávění jej opouzdřilo cystou příběhu. Stach musel tehdy překousnout jiné věci. Nerozsekal si tehdy při tom pádu sice rty, ale zlomil si obě ruce a levá z nich se už nikdy nedala do pořádku natolik, aby mohl veřejně koncertovat. Pokládal to za jisté znamení a přijal to s jistou úlevou. Přestal na pár let hrát – a s komponováním se rozloučil už navždy.

Hrej, hrej, hrej, hrej.

Ale tu děvku v zelených šatech přesto hledal. Neposlal jí dosud peníze za ten zlatý zub, které jí tehdy slíbil – a když se jeho mysl pokoušela v nemocnici najít východ z temné místnosti bolesti, občas ho napadlo, zda za jeho havárii nemůže právě to, že nesplnil svůj slib. Když vyzdravěl, tak se z toho dětinského podezření samozřejmě oklepal, jako se postupně oklepal ze všeho, i ze své umělecké kastrace – ale tu děvku přece jen hledal. Chtěl ji vidět – novýma očima. Protože byl novým člověkem. Chtěl vědět, zda se novým člověkem stala i ona.

Hrej. Hrej.

Ale nepřehánějme to zase. Ani Stach to s tím hledáním moc nepřeháněl. Zavolal sice na číslo, které mu dala – ale telefon nikdo nezvedal a v době pevných linek jí neměl jak jinak nechat vzkaz. Ulevilo se mu. Proto ani nezavolal do vinárny toho věhlasného zlínského hotelu, nezeptal se Vildy. Radši. Ponechejme si své iluze. Nejspíš to skončilo v nejlepším – v tom opravdu nejlepším. Protože tehdy ještě nebyl internet ani placené televizní kanály, občas si nahodile kupoval v pornoshopech filmy, o nichž si myslel, že by v nich tu dívku třeba mohl objevit – ale neměl na ni štěstí. Možná tu pornokariéru opravdu vzdala. Ale nikdy si nepořídil žádný pornofilm s kaviárem (a také řadu let nedokázal vzít do úst na žádném rautu opravdový kaviár, dokonce ani ten růžový ne).

„Takže si dnes aspoň můžu myslet, že se opravdu napravila,“ dokončuje Stach obvykle svou historku, aby měla aspoň nějaké vyznění, nějakou vznešenou pointu, nějaké poslání. „A že jistý podíl – jistěže ne zásadní, ale svým způsobem iniciační – na tom měla i hudba, dokonce moje vlastní skladba, pánové.“ A někdy ještě dodává, samozřejmě že ironicky: „Jistěže jsem nebyl prvním hudebníkem, který svým dílem přispěl ke kultivaci a možná i napravení lidské duše – ale nejspíš jsem opravdu první, kdo to dokázal takovou fekální oklikou. Nevyprávějte to prosím kolegu Huptychovi, ať na mě nepřijde s tím svým Freudem.“

Hrej.

Teď, v tunelu magnetické rezonance, ale Stach nepoužívá tu svou vyhlášenou ironii. Teď – tváří v tvář jinému dirigentovi – naslouchá své vlastní hudbě s opravdovou vážností. Naslouchá – a slyší. Není to vlastně tak špatná skladba, není to taková sračka, jak jsem se roky domníval. I když to byla jen ouvertura k milostnému aktu, který se nikdy nekonal. Ostatně jako i s tou děvkou v hotelu Moskva, že? Jako s celým mým životem. Nepronikl jsem tam.

Možná by ta hudba přece jen mohla být záchrannou brzdou toho mého vlaku, řítícího se do tunelu. Zneužití se trestá. A když mu o dva dny později jeho lékař oznámí, že žádný zlatý zub ve Stachově nitru sice nalezen nebyl, ale malý nádor na prostatě bohužel ano, pocítí Stach v první chvíli dokonce něco jako úlevu. Tři týdny po robotické operaci zkouší na radu lékaře poprvé při pornofilmu masturbovat, aby zjistil, nakolik se mu vrací potence. (Ženskou k tomu zpočátku nepouštějte, poradil mu totiž lékař.) Je to film o ruských kozácích, to vypadá nadějně. Stach si podá utěrku a dokonce chvíli váhá, zda si místo přidabovaného vzdychání nemá pustit do reproduktorů vlastní skladbu, Fantasy For Your Piano; ne snad kvůli erekci, ale protože nesdílí lékařův optimismus. Hrej, hrej, hrej, hrej. Opatrně se usměje, a nejen kvůli tomu, že docela nadějně to na pár okamžiků vypadá i s jeho erekcí. Najednou si je totiž skoro jistý, že tu děvku už brzy zase uvidí.