Vybřežení

DARJA: Když prší, může se stát úplně všechno.
LUBOŠ: Pršelo.
JAREK: Stalo se.
LUBOŠ: Úplně všechno, ve všech smyslech toho slova.
DARJA: Chcalo a chcalo a já stála na mostě a plivala do řeky.
JAREK: Děvka na mostě.
LUBOŠ: Slova jsou mosty.
DARJA: Stála jsem na mostě a čekala, co ke mně řeka přinese.
LUBOŠ: Řeka přinesla nás.
JAREK: Temně hučí Niagara.

Vlastně to ani není most, jen úzká zelená lávka nad jezem, svařená z ocelových nosníků, vyplněných pochůznou mříží. Ryze účelové dílo, vodohospodářská stavba, jež není určena veřejnosti. Průchod zakázán, varuje plechová tabulka nad plechovými schůdky, jež na obou stranách konstrukce vedou nahoru na lávku. Délka (rozpětí) skoro dvacet metrů: z jedné strany strmý zalesněný svah, do něhož zaříznuta cyklostezka, na protilehlé straně plochý ostrov, jenž kdysi býval rekreačním střediskem. Celý ostrov je obehnán vysokým drátěným plotem, k němuž jsou navíc připevněny ohavné zástěny z šedivého plastu, to aby na ostrov nebylo od řeky vůbec vidět. Pod jezem na straně cyklostezky písčina, nad ní ve svahu šest dřevěných křížů. Autor písně Niagara přešel tisíce mostů přes tisíce řek. Desítky jich postavil – z lián, z notových osnov, ze slov – a desítky jiných za sebou spálil. Jmenoval se Eduard Ingriš.

DARJA: Stojím na mostě a plivu do řeky.
LUBOŠ: Řeka spolkne všechno.
DARJA: To já taky. Ale za příplatek.
JAREK: Za tohle bych si teda připlatil. Sním o ženské, která mě spolkne jako hostii.
LUBOŠ: Nerouhej se, nebo tě taky spolkne řeka.
DARJA: To mě by řeka vyplivla jak chlup, i kdybych do ní z tohohle mostu skočila! Vyplavala jsem už z kalnějších vod, z horších vírů. Byla jsem dokonce v širší nominaci.
LUBOŠ: To my taky.
JAREK: Ale já nechci být v žádný ubohý širší nominaci, já chci být v reprezentaci, já chci stát na bedně, chci stříkat šampaňský z dvoulitrový flašky a večer se vystříkat do reprezentantky v synchronizovaným plavání! Do akvabely, kurva! Jen proto přece makáme už po ránu na řece i v takovým zkurveným dešti!
LUBOŠ: Se mi zdá, že si pleteš deblkánoi s formulí jedna.
JAREK: Myslím to obrazně, vole. O tom bys měl zrovna ty něco vědět, s těma tvejma básničkama. A řeka je náhodou stokrát nebezpečnější než třeba celá Monza! Například tenhle jez zabil za poslední roky víc lidí než celá ta nudná formule jedna od svýho vzniku.
LUBOŠ: Básničky taky.
DARJA: Orál taky. Nikdy nesmíš dovolit, aby ti to šlo přímo do krku! Copak jste nečetli v minulým Blesku o tý další amatérce, kterou tohle zabilo? Někde v Olomouci. Chtěla dopřát miláčkovi potěšeníčko, jaký znal jen z televize, zaskočilo jí to v krku a už jí nikdo nepomohl! Ani ten její vyděšenej miláček ne!
JAREK: To by mě zajímalo, co má taková holka na náhrobku. Kouření škodí zdraví? Nebo – zemřela pro lásku?
DARJA: Musíš to pustit jen pod jazyk, tam je prý míň chuťovejch buněk, takže ani necítíš tu odpornou chuť.
LUBOŠ: Vždycky když prší, myslím na lásku.
JAREK: Vlhkost se holt dostane úplně všude.
DARJA: Celá jsem mokrá, promočená tím drobným teplým deštěm, jako by na mě chrstli kýbl vlažný vody. Přičemž sama jsem špinavej kýbl, do kterýho se každej vycáká.
LUBOŠ: Myslím na lásku, protože déšť je jako láska, přichází odněkud shůry, spojuje nebe se zemí, je to dar života, promlouvá ke všemu živému nejstarším jazykem naděje.
JAREK: Radši pádluj, vole. Za zátočinou už temně hučí Niagara.

Jez č. 232/MO, kvůli blízkosti pavilonu Anthropos přezdívaný také Past na mamuta. Ještě nedávno velmi nenápadný pohyblivý jez s dvěma klapkami, pro loď připlouvající po proudu téměř neviditelný. Zabíjela jeho nenápadnost a dvojí podoba. Nízké převýšení hladiny lákalo ke sjezdu, a pokud byly podvodní klapky sklopeny, nebývaly se sjezdem žádné problémy. Takže řada vodáků snadno nabyla do­jmu, že čím projeli minule, snadno projedou i dnes; nejčastější lidský omyl. Ovšem pokud byly klapky úplně sklopené, pod jezem nečekal nebezpečný vodní válec, který zabíjí na jiných proslulých jezech, ale hluboká napěněná vana. Pro loď, která najela do tohoto kalného šampusu, plného vzduchových bublin, přestával platit Archimédův zákon, okamžitě ztrácela vztlak a šla ke dnu; v napěněné vodě se téměř ani nedalo plavat. Po jubilejním pětadvacátém utopenci byl jez přestavěn na klasický se dvěma propustmi, z nichž levá sportovní je hlubší a při vysoké vodě umožňuje i sportovní trénink.

Autor písně Niagara proplul stovkami peřejí – na Amazonce, na Paraná, na Rio Perené. Když sjížděl na voru vodopády na dravé řece Huallaga, vytáhli ho indiáni z vodních vírů v kómatu, z něhož jej šaman probral až za osm dnů.

JAREK: Pro amatéry je tenhle jez ještě pořád nebezpečnej. Ale teď už je to na něm aspoň vidět. Zaber, vole.
LUBOŠ: Ti mrtví tam jsou pořád. Cítím je.
JAREK: Já cítím tebe, vole. Čím to dneska tak smrdíš?
DARJA: Taky jsem měla pověst pěkně nebezpečný holky. Ale byla jsem spíš pěkná než nebezpečná, byla to jen taková role, nejdýl nedaleko Tachova, v Salonu SS. Tak jsme se jmenovali kvůli Němčourům, pro úřady ale soft sado-maso. A já, Rudá Soňa, krvelačná domina s červenýma kozačkama až pod prdel, s červenýma vlasama a nehtama a se všema těma bičíkama a řetězama. Zkuste si to představit.
JAREK: Temně hučí Niagara.
DARJA: Nakonec jsem si musela dát vždycky lajnu, než jsem na ně vlítla jako krotitelka do manéže. Dokud jsem to jednou nepřepískla a málem neumlátila jednoho bankovního ředitele z Pasova, přivázanýho na kříži, až k smrti. Celej se z toho posral, doslova! Když mě kvůli tomu vyhodili, jezdil pak za mnou až do Ostravy!
JAREK: Zaber, vole. Dnes vesluješ jak zamilovanej Vinnetou, když jel ráno od Ribany. A taky tak smrdíš, rybinou. Ty kdyby sis odstříkl mlíčí do řeky jak losos, nažraly by se všechny ryby na celým povodí Moravy.
LUBOŠ: A ty bys je moh chytat na ten svůj prut.
JAREK: A ty na svýho červíka.
LUBOŠ: Radši bych chytil mořskou pannu.
JAREK: Mně by stačila ta akvabela. A neříkej dvakrát, protože už je čas na zásadní obrat.
Eskymácký obrat je záchranný manévr posádky po převrácení kajaku nebo zavřené sjezdařské kánoe. Při správné koordinaci pohybů není náročný na sílu, trénuje se důrazný pohyb boky a především hlavní zásada, že hlava jde z vody jako poslední. Mimořádně obtížné je ovšem dosáhnout souhry ve dvou, například na deblkánoi.

I život Eduarda Ingriše se během jediné chvíle obrátil vzhůru nohama, rázem se opravdu ocitl hlavou v divoké vodě. Slavný a bohatý prvorepublikový operetní skladatel po únoru 1948 přeplul s padesáti dolary Atlantik do Argentiny, pak proti proudu téměř celou Amazonku, později z Peru na balzovém voru Pacifik až do Polynésie. Eskymáky sice neznal, ale amazonské indiány výborně; vydal o nich několik fotografických knih a natočil několik filmů. A ze všech svých divokých obratů se vynořil vždy s hlavou mokrou, otlučenou, ale šťastnou a plnou plánů na nová dobrodružství.

DARJA: Stála jsem v dešti na mostě a čekala, co ke mně řeka přinese. Jak děvka v Hamburku.
LUBOŠ: Mně eskymáckej obrat nevadí. Jako by se člověk znovu narodil z tý vody. Voda je věčná naděje.
DARJA: A ta pitomá špinavá řeka ke mně přinesla rakev.
JAREK: Při eskymáku je nejlepší ta naše dokonalá párová souhra, bez tý to nejde. Jako dva teplí hoši ve strážním koši. Že, cvrčku? A pohlavní ochrana, kdyby se člověk ťukl o nějakej šutr na dně.
LUBOŠ: O tomhle vůbec nežertuj. Kdybys nezapomněl na tu šprcku, tak se to nestalo.
DARJA: Bez gumy všechno za dvojnásobnou cenu.
JAREK: Nekřičí někdo?
DARJA: To já jsem tak vykřikla. Úlekem. Když jsem uviděla, jak z tý zátočiny ke mně připlouvá rakev.
LUBOŠ: Že by se někdo topil?
JAREK: Nějaká ženská?
LUBOŠ: A my ji zachránili?
JAREK: Tolik štěstí najednou?
DARJA: Já se smrti nebojím.
LUBOŠ: Tolik štěstí najednou.
DARJA: Ale utopit se nemůžu. Nedokážu. Při svým výcviku.
JAREK: Už ji vidím.
LUBOŠ: Já ne. Mám vodu v očích.
JAREK: Budeš mít vodu i v gatích, až ji uvidíš. Támhle vole, na mostě.
LUBOŠ: Proboha, už ji vidím.
JAREK: Já ji dokonce i cítím, vole. Dokonce víc než tebe.

Darja Svojanovská, věk 39, výška 161, váha 59, barva očí šedá, barva vlasů blond. Sportovní postava. Ve zmíněný den oblečena do pánské hnědé kožené bundy značky Bugatti a černého spodního prádla značky Just Cavalli, na hlavě černá baseballová čepice značky Craft, na nohou neonově zelené gumové sandály značky Cross. Žádné šperky. Zvláštní znamení: výrazně zjizvený dolní ret, na zádech a na levé hýždi velké zelenomodré tetování ve tvaru ještěrky, na vnitřní straně levého stehna malé vytetované srdíčko. Naposledy viděna v erotickém podniku Riviéra, kde pracovala údajně jako tanečnice, ve skutečnosti prostitutka.

Autor písně Niagara znal všechny tanečnice v Praze, byl miláčkem žen v mondénní a umělecké pražské meziválečné společnosti; jeho osudovou ženou se ale stala až peruánská indiánka Natalia Mazuelos. Když si vzal krásnou Natalii v roce 1954 na palubu svého balzového voru Kantuta, s nímž chtěl doplout z Peru až na polynéské ostrovy, jeho velký vzor Thor Heyerdahl mu napsal: „Jsem přesvědčen, že soudek střelného prachu položený hned u vařiče na voru je daleko bezpečnější než tato žena se dvěma muži na palubě.“

DARJA: Když prší, může se stát úplně všechno. To ten déšť mě tak zblbnul, že jsem si spletla pitomou loďku s rakví. Ten déšť – a ještě jiný tekutiny v mým těle. Copak může rakev plavat proti proudu?
LUBOŠ: Sním, či bdím? Toť otázka. Nedáme si ještě jednoho eskymáka, ať se probudíme?
JAREK: Škoda že ten přelud krásný nelze ó-bej-mout…
DARJA: Pitomci pitomí, sporťáci namachrovaný! Takhle mě vyděsit! Málem jsem si z nich cvrkla, když vyplavali támhle od vrbiček tím černým dnem nahoru.
LUBOŠ: Vždyť ta ženská na mostě je skoro úplně nahá.
JAREK: Nejspíš víla, vole.
LUBOŠ: Ubohá Rusalka bledá…
JAREK: Nebo spíš kurva z toho bordelu na ostrově.
DARJA: Mám ráda sporťáky. Sama jsem bejvala sporťačka. Stála jsem nahoře na věži, jako teď stojím na tomhle mostě, a všichni chlapi tam dole u bazénu na mě čuměli. Jako tihle dva v tý loďce.
LUBOŠ: Proč si hned myslíš, že je to kurva?
JAREK: Tak sorry. Možná je to cyklistka. Možná píchla – píchla od samýho píchání – a teď si chce od tebe půjčit tvoji pumpičku. Nebo se svízt na tvý štangli.
DARJA: Mám ráda sporťáky, protože uměj ocenit, jak na sobě pořád makám. Že necvičím jen v posteli, zdravej pohyb na zdravým těle, ale že vypotím v posilovně stejně potu jako oni.
LUBOŠ: Vypadá spíš jak z nějakýho muzikálu. Jako tanečnice z muzikálu, třeba z toho – Cats.
JAREK: Až na to, že nemá síťovaný punčochy. Máš rád na holkách síťovaný punčochy, vole? Kdyby tak nelilo, nejspíš bych si myslel, že je tu někde skrytá kamera. Rozumíš – jako v telce, když nastoupíš do výtahu a tam je nahá ženská a klidně se tě ptá, do kterýho chceš patra.
LUBOŠ: Já bych jí řek, že až do nebe.
JAREK: A já, že do temnýho suterénu. Přímo do kotelny.
DARJA: Já byla v televizi víckrát než prezident. Když jsem bývala filmová hvězda. A moji voliči pro mě hlasovali jedinou končetinou, která neumí hlasovat falešně.
LUBOŠ: Myslíš, že chce skočit do tý řeky? Jako Viktorka?
JAREK: Střemhlav do propasti padá proud, a tam vidím tebe, děvče, plout –

Píseň Niagara zazněla poprvé roku 1932 v Ingrišově operetní revue Trampské milování; hned při pražské premiéře bylo představení přerušeno ovacemi diváků a píseň musela být opakována (jako téměř o století dřív při premiéře hry Fidlovačka s podobně sladkobolnou písní Kde domov můj). Byla to jedna z více než 60 operet, jež Eduard Ingriš od svých patnácti let složil; nejúspěšnější z nich, Rozmarné zrcadlo, se dočkala 1600 repríz. V peruánské Limě, kde se v exilu usadil, složil symfonii Pod peruánským nebem, byl dirigentem městského symfonického orchestru. Později v USA se věnoval komponování filmové hudby, za niž byl (film The Gallant One) dokonce nominován na Oscara.

JAREK: Pádluj, vole. Když seš tak chytrej – kde se tu teda ta ženská vzala? Holka modrooká přímo u potoka?
DARJA: Co já vím, co je tohle za město…
LUBOŠ: Copak neznáš pohádku o malé mořské víle?
DARJA: Co já vím, co je tohle za řeku…
JAREK: Možná je to jeptiška z Předklášteří, šla se před hrubou mší umýt k řece a voda ji vzala. Tak se tu nejspíš vzala. A jak říkal Hospodin v tom vtipu o Evě: Adame, tenhle smrad už z těch ryb nikdy nedostaneme…
DARJA: Co já vím, kdo jsem vlastně já… Vím jen, že se jmenuju Darja, Darja jako dáreček, převázanej růžovou mašlí. Výhradně osobní odběr, platíme výhradně cash.
JAREK: Byls už někdy s kurvou?
LUBOŠ: Mám malý kapesný.
JAREK: Ale v kapse to máš teď dost velký, co?
DARJA: To ten déšť za to může, ten déšť mě probudil, sotva jsem usnula. Nebo jsem vůbec neusnula? Nebo jsem se ještě vůbec neprobudila a tohle všechno je jen sen? Po nembutalu se šampíčkem si tím v poslední době nebývám moc jistá, proto taky týhle dvojkombinaci holduju.
JAREK: Nejspíš je to živej poutač na ten bordel na ostrově.
DARJA: Probudil mě ten déšť a ještě něco. Nějakej jinej zvuk než to šumění, v uších mi hučí už roky, to by mě nevzbudilo. Ještě nějakej jinej zvuk, jako kočičí mňoukání. Jako malý koťátko kdyby tam venku mňoukalo, malý promočený koťátko. Já kočky zrovna nemusím, snad že mi tak chlapi často říkají, mrouskavá divoká kočka, a na jedný štaci jich bylo v baráku naproti stovky, šéf je trávil otráveným masem, aby nemňoukaly. Dodneška si ten zvuk pamatuju, když tam chcípaly. A zrovna takovej nějakej zvuk mě probudil, sotva jsem v pět ráno po šichtě usnula. Ale usnula jsem doopravdy? A vzbudila jsem se vůbec?
JAREK: Temně hučí Niagara.
DARJA: To ten déšť tak hučel, v tomhle laciným bordelu máme plechovou střechu, kdysi to prý bývala výletní restaurace s kuželkama. Teď tam porážejí chlapi nás jako kuželky, těma svejma koulema. Nejoblíbenější fór tohohle bordelu. Déšť hučel a ještě něco, když jsem se probudila. Probudila jsem se vůbec?
JAREK: Temně hučí do noci.
DARJA: A ještě něco hučelo, v dálce. Jsem na týhle štaci sotva týden, celej den a noc tu vyřvává hudba, no ale teď nad ránem jsem to najednou slyšela. Ten déšť, to vzdálený hučení a pak taky to koťátko, jako by tam venku v tom dešti chcípalo.
LUBOŠ: Temně hučí Niagara.
DARJA: Co já vím, co je to za řeku.
LUBOŠ: Temně hučí do noci.
DARJA: Najednou jsem věděla, že musím ven, abych tomu koťátku pomohla. Protože taky žeru celej život otrávený maso, taky mám střeva plný jedu.
JAREK: Temně hučí Niagara.
DARJA: Jako kámoška Ágnes v tom baráku, kde šéf otrávil všechny kočky. Asi šetřil na jedu, nebo jed na krysy na kočky tolik nezabírá. Škoda že jsme ho nedaly jemu do toho jeho slavnýho bourbonu, tý kryse šéfovský. Celý dva dny jsme je slyšely chcípat, ty kočky, až to Ágnes a ještě pár holek nevydrželo, vyžahly pár flašek a šly na ty kočky s vidlema. Prý aby jim zkrátily utrpení, ale skoro bych řekla, že to některý nejspíš i bavilo. Možná si představovaly, že mordujou někoho jinýho než ty ubohý kočky.
LUBOŠ: Temně hučí do noci.
DARJA: Kočka zkurvená, takhle mě probudit. Probudila jsem se vůbec? Anebo tu kočku slyším jenom ve snu? Po tý svý šampaňský dvojkombinaci už to někdy nepoznám, tak jsem sešla dolů do baru, že se někoho optám, ale tam ani noha. Kdo by taky chodil píchat v sobotu v noci do takovýho ubohýho bordelu? Tak jsem vzala z ledničky za barem flašku šampíčka, že to přepiju a snad zase usnu – ale jak jsem měla tu těžkou studenou flašku v ruce, najednou mě napadlo, že bych mohla to mňoukající koťátko zachránit. Když ho tou flaškou umlátím k smrti.
JAREK: Temně hučí –
DARJA: Aby už se netrápilo, to koťátko.
JAREK: – Niagara, temně hučí –
DARJA: Abych už ho neslyšela, jak ve mně kňučí.
JAREK: – do noci –
DARJA: – do noci a do deště jsem vyšla zadními dveřmi, jen z věšáku jsem sebrala čísi koženou bundu a šla, nevím, kde jsem vzala tu čepici na hlavě, nevím, kde jsem vzala ty pitomý boty, nevím, co jsem v tý mokrý trávě hledala, šla jsem pěšinou k jakýsi brance, šla jsem pěšinou k tomuto mostu a kňučela jako to ubohý kotě.
JAREK: Do noci.
DARJA: Do noci a do svítání, do deště, co mě celou objal, co mě osprchoval dočista do čista, co mě zachránil jako já to koťátko.
Neškodí jímavou písničku zazpívati dvakrát: Autor písně Niagara proplul proti proudu jinou řeku, tu největší a nejtajemnější ze všech. Když v roce 1948 odešel téměř bez prostředků z vlasti, požádal o azyl v Argentině; jeho žádost prý osobně zamítla Evita Perónová, pozdější hrdinka muzikálu, za nějž by se Eduard Ingriš asi nestyděl. S falešnými doklady vyplul proti proudu Amazonky a jejích přítoků přes celý kontinent až do And, jež s indiánskými průvodci překročil do Peru; cesta, po níž se i dnes vydávají jen nejodvážnější profesionální výpravy. Zakotvil v Limě, kde si napřed otevřel fotostudio, poté se stal dirigentem místního symfonického orchestru. Jeho skladby hrály orchestry po celé Americe, jeho fotografie tiskly takové časopisy, jako byl Time a Life. Ve vlastní režii natočil tři celovečerní filmy a bezpočet kratších dokumentů.

JAREK: Zaber, vole.
DARJA: Už připlouvají. Proti proudu. V tý svý černý rakvi.
JAREK: Už bílý losos táhne peřejí…
DARJA: Nebo se mi to jen zdá? Mávají těmi pádly jak vážka křídlama, ale stojí furt na jednom místě. Jako já. Vážka, co se nakonec stala noční můrou.
LUBOŠ: Nepočkáme ještě na vyšší vodu, ať si v tý šlajsně opravdu užijem?
DARJA: Že by ten proud byl na ně moc silnej? Že by se mě báli?
JAREK: Užijem si i tak. Když poplavem přímo pod ní, možná uvidíme i její kočičku…
LUBOŠ: Mňau.
JAREK: A možná si ji i ochočíme, tu kočičku.
LUBOŠ: Mňau.
JAREK: Víš, že píča se fakt jmenuje podle kočičky? Je to něco z francouzštiny, prý to sem přivezli Napoleonovi vojáci.
LUBOŠ: Petit chat. Malá kočička.
JAREK: Znáš ten vtip, jak Marienka říká Lacovi, že má mezi nohama kočičku? A Laco říká –
DARJA: Umím si představit, co teď říkají. Pořád ty stejný chlapský řeči. Mohla bych těch keců vydat celej slovník, celou encyklopedii!
LUBOŠ: Kunda je zase z latinského cunnus. A mrdání bylo ještě v sedmnáctým století spisovný slovo. Znamenalo to rychlý pohyb. Nezval říkal, že je to vůbec nejkrásnější český slovo.
JAREK: Ten básník?
LUBOŠ: Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil. Na břehu řeky Svratky roste nízká tráva.
JAREK: Na břehu řeky Svratky všude samý zvratky.
LUBOŠ: Rád chodil jsem tu denně, toulal se a snil –
DARJA: Co já vím, co je to za řeku…
LUBOŠ: – na břehu řeky Svratky kvete rozrazil a voda je tu těžká, kalná, tmavá.
JAREK: Na břehu řeky Svratky stojí tlustá kurva a vůbec není drahá.
LUBOŠ: Takhle prznit klasiku…
DARJA: Za klasiku sedm set.
LUBOŠ: Koukej, už to stoupá.
JAREK: Tobě? Neproraz nám tím pérem loď!
DARJA: S orálem bez gumy za tisíc.
LUBOŠ: Voda už stoupá. Na přehradě konečně otevřeli propustě!
JAREK: Tak jdeme na to! Losos už táhne, pojď, za ním poplujem –
DARJA: Anál za dva.
JAREK: – a touhy dávné se změní v krásný sen.
Tah lososů je jedním z nejznámějších mystérií přírody. Dravá ryba se rodí v sladkovodních řekách, jež ovšem samci po třech letech opouštějí, aby teprve v oceánu pohlavně dospěli. Poté se vracejí proti proudu svých řek do rodných trdlišť na horních tocích, kde se vytřou se samicemi, jež neopouštějí sladkou vodu. Každá samice se tře s několika samci. Ti překonávají při pouti za samicemi často tisíce kilometrů proti proudu řek, hnáni silným rozmnožovacím pudem proplouvají i prudkými peřejemi, dle četných svědectví dokáže rozvášněný losos prorazit i vzhůru vodopádem. Na celé své pouti za samicemi lososi nic nejedí, mění se jejich fyziognomie i barva, a po spojení se samicí většina z nich umírá vyčerpáním.

Autor písně Niagara viděl lososy táhnout peřejemi až ve stáří, byl ale specialistou na jihoamerické sladkovodní ryby a dokonce i na velké ryby mořské. Fotografoval je, psal o nich knihy – a když byla v padesátých letech natáčena filmová adaptace Hemingwayova Starce a moře, najal si John Huston Eduarda Ingriše jako odborného poradce. Tehdy se Ingriš seznámil s Ernestem Hemigwayem, s nímž se přátelil až do spisovatelovy sebevraždy.

JAREK: To je teda síla, vole!
LUBOŠ: Ženská síla. Vlhká a vábivá. Vždycky když prší, myslím na lásku.
JAREK: Mužská síla. Tři hodiny tréninku denně. Kýbl potu. Hleď, už bílý losos táhne peřejí.
DARJA: Silní jsou, tihle bejčci. Tihle blázniví sporťáci, jak makají v tý zpěněný vodě, co se proti nim žene po tý skluzavce vedle splavu.
JAREK: Říká se tomu šlajsna.
LUBOŠ: Správně česky – propusť.
DARJA: Silní jsou, ale ta napěněná voda je myslím silnější. Kde se jí tu najednou tolik vzalo? Je to jak ta skluzavka a vířivka v aquaparku v Laa, kam jsme si přes čáru odskakovaly z bordelů v Hevlíně, abysme v saunách ze sebe vypotily všechno to chlapský noční svinstvo a pak se vznášely ve venkovním bazénu na zádech v hustý slaný vodě jako andělé, jako zkurvení andělé. Já u bazénů vyrostla, ale v tý slaný vodě v Laa bych vydržela ležet na zádech s očima v nebi až do smrti, tak bych si smrt snad i představovala, tak bych si ji i přála.
JAREK: Zaber, vole.
LUBOŠ: To je teda síla, tahle voda.
DARJA: Tolik vody! Čistá voda nade mnou v nebi, špinavá ve mně, divoká pode mnou v řece. A ještě jakási v mejch očích, brečím jak stará děvka, to teda sedí. A zrovna do těch očí on mi teď hledí, jeden z těch dvou sporťáků v tý loďce, seká jaksi zuřivě veslem do tý zpěněný vody a zírá mi upřeně do očí, jako očarovanej.
LUBOŠ: Ženská síla. Vlhká a nezastavitelná jako ten déšť. Tohle fakt vypadá na povodeň.
JAREK: Zaber, vole. Chlapskou silou. Nebo se nám ta děvka na mostě bude pošklebovat. Copak nevidíš, jak na nás čumí?
LUBOŠ: Dívá se na mě. Přímo na mě.
DARJA: Dívá se na mě. Přímo na mě. Ale jinak než chlapi v aquaparku, jinak než ti chlapi pod skokanskou věží. Docela hezky, ten kluk na špici. Až se skoro zastydím, že tu stojím skoro nahá. Vždyť bych mohla bejt klidně jeho máma, řekla bych, i když mý city teď nejsou zrovna mateřský. Trocha šampusu to srovná.
JAREK: Zaber, vole. V olympijským kanále to bude horší.
LUBOŠ: Ty patříš do úplně jinýho kanálu.
DARJA: Nedokážou to. Ta řeka je silnější než oni, už to vidím. Vidím, jak uvízli na jediným místě, i když zabíraj těma veslama jak blázni. Už maj dokonce i takovou barvu v ksichtech, jako dědci po viagře. Tihle mladí bejčci viagru nemusej, ale zase nikdy dlouho nevydrží, však to znám. Kolika z nich už jsem pomohla, když byli plní horký vody!
JAREK: Ty vole.
LUBOŠ: Ne.
JAREK: Ty vole.
LUBOŠ: Ne.
DARJA: A pomůžu i těmhle, když tak moc touží za mnou nahoru. Trochu šampíčka? Ale až si ho fakt zasloužíte, sporťáčci, i když v baru jsme šampíčkem obvykle začínali. A když nezabralo ani to, když chlap furt jen seděl u baru jak přikurtovanej bezpečnostníma pásama, místo aby se zajímal o naše airbagy, každá jsme měla svou fintu.
JAREK: Ty vole. Dnes to nedáme. Tohle je fakt povodeň.
LUBOŠ: Ale dáme. Ty vole. I když je to povodeň.
DARJA: Přistoupila jsem k takovýmu váhavýmu střelci na baru a zašeptala mu: Nebude ti vadit, že se ráda předvádím? A když se na mě podíval, jen jsem se usmála a nepředvedla mu vůbec nic. V tom byla ta finta. Vůbec nic, ani chlup – v těch dobách, kde jsme ještě nějaký chlupy měly. Musíte nechat pracovat jejich fantazii, nebo takový nějaký šťávy.
JAREK: Moc vody.
LUBOŠ: Moc vody.
DARJA: A právě v takový kalný vodě je snadno zaseknete, jejich vlastníma prutama. A na stejným háčku teď vytáhnu z tý vody i tyhle dva pstroužky, jako když jsme chodívali v dětství s tátou na pytlačku.
JAREK: Serem na to.
LUBOŠ: Zaber, takhle na tý bedně se šampaňským nikdy stříkat nebudeš. Copak nevidíš, že ta ženská nahoře už má flašku v ruce?
JAREK: Já myslel, že je to vibrátor.
DARJA: A to šampaňský slavnostně pozvedám k přípitku, aby si mě líp všimli. Dokonce napřed ťuknu tou poloprázdnou flaškou o železný zábradlí, aby mě i slyšeli!
JAREK: Ty vole! To je zvonění do posledního kola?
DARJA: Nevadí vám, že se ráda předvádím?
LUBOŠ: Spíš umíráček, vole.
DARJA: Hned si mě nevšimnou, ti sporťáci. Hned nezaberou. Maj dost práce s jinou špinavou vodou, než je ta ve mně, než je ta ve flašce od francouzskýho šampusu, do který jsou přelitý bulharský bublinky za šest pětek. Taky jsem někdo jinej v jiný flašce. A oni jako špunt od toho šampusu, jak tam poskakují ve zpěněný vodě. Můj táta taky dělal splávky na pytlačku ze špuntů od vína. Ale vod rybízovýho.
JAREK: Ty vole.
DARJA: Jsem vaše cílová prémie.
LUBOŠ: Ty vole.
DARJA: Jsem vaše cílová slavobrána, zvlášť když dám nohy trochu od sebe. Jenom škoda, že nemám vysoký podpatky – ale v mým věku si ženská bere vysoký podpatky už jen do postele.
JAREK: Ty vole! Zaber, ať ji uděláme.
LUBOŠ: Já už skoro udělanej jsem.
DARJA: Ty gumový papuče jsou fakt hrozný, i když jinak jsem na gumový věci zvyklá. Radši odlákám jejich pozornost na kůži – na kůži pod kůží. Rozepnu si tu koženou bundu, aby viděli. Zvednu flašku se šampusem, aby se mi zvedly prsa. Usmívám se – protože když cením zuby, nevšimnete si těch mých rtů. A pak už se jen dívám do očí toho kluka na špici a táhnu ho z tý vody nahoru ke mně.
JAREK: Kunda proti vodě utáhne tři lodě.
LUBOŠ: Má smutný oči.
JAREK: V potoce se voda točí.
DARJA: Má smutný oči.
JAREK: To říkával můj první trenér. Kunda proti vodě utáhne tři lodě.
DARJA: Jako bych ty oči už někdy viděla. Zaber.
LUBOŠ: Jako bych ty oči už někdy viděl. Zaber.
DARJA: Nedíváš se na mě jako na kurvu. Zaber.
LUBOŠ: Nedíváš se na mě jako kurva. Zaber.
JAREK: Kurva zkurvená, ta nás snad opravdu oba udělá.
DARJA: Jsem děvka na mostě, a prší. Prší a chladno je mi, až mi i bradavky ztvrdly. Když to ucítím, zase si tu bundu rychle zapnu, jako bych se najednou styděla. Protože ten déšť ze mě umývá všechny mý šminky, všechno to svinstvo, ten déšť a ty jeho oči.
JAREK: V potoce se voda točí, podemele tvoje oči.
DARJA: Už zabírají. Už pomalu jedou nahoru, ty kluci sporťácký. Hurá! Už jedou a něco mi vezou, vím to. Něco mi přivážejí. Stříká voda od vesel, stříká z nich pot i v tom dešti – a kdoví co by z nich ještě stříkalo, kdyby už nebyli skoro nahoře. A najednou to není jen ten sport, není to jen hra. Jak se dívám do očí toho na špici, tak je to doopravdy.
LUBOŠ: Doopravdy.
JAREK: Kunda proti vodě utáhne tři lodě –
DARJA: – a ta loď je už najednou nahoře, podplují přímo pode mnou a řvou nadšením, jako by se fakt voba udělali. I já křičím nadšením. Hurá, dokázali to! Šampióni! Vydrápali se z tý kalný vody pod splavem, plný svinstva.
LUBOŠ: Dokázali jsme to.
DARJA: Taky už jsem to párkrát dokázala, ale pak mě to vždycky zase vcuclo zpátky.
JAREK: Slyšíš tu ožralou kurvu, jak řve?
Vodní válec je vodácký výraz pro rotující vodu pod jezem: voda se odráží ode dna tak, že část vody se vrací na hladině zpět k jezu. Člověk zachycený vodním válcem pak nemůže od jezu odplavat, protože je neustále strháván proudem zpět – a jakmile se vrátí až k jezu, je zatlačen proudem vody znovu pod hladinu.

Rovněž Eduard Ingriš uvízl ve vodní pasti, a to při své první plavbě z Peru do Polynésie. Blízko rovníku se jeho balzový vor dostal do obrovského víru, jenž měl v průměru 600 mil. Celých 47 dnů se tříčlenná posádka marně pokoušela vyváznout, navíc přestala fungovat vysílačka. Jeden z členů posádky ze strachu ze smrti hladem chtěl všechny ostatní postřílet, Ingriš mu v poslední chvíli sebral revolver. Dokonce i krásná Natalia Mazuelos těžce onemocněla, přesto právě ona byla zoufalým mužům jedinou oporou. Ingriš si později poznamenal do lodního deníku: „Bylo by těžké nalézt druhou dívku podobných vlastností: udatnost, neohroženost, nebojácnost, něžnost a trpělivost přímo andělská. V těžké nemoci, bez naděje na záchranu, mohla být příkladem celému světu.“ Když se pak Ingrišovi přece jen podařilo vysílačku na chvilku oživit a vyslat SOS, panamský prezident požádal o pomoc přímo prezidenta Eisenhowera. Dvě americké válečné lodě pak zcela zdecimovanou posádku po týdenní akci zachránily. Přestože plavba skončila téměř katastrofou, posádku vítaly v Limě statisíce lidí. „Jako bychom se vrátili z Měsíce,“ zapsal si Ingriš.

LUBOŠ: Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil –
DARJA: – na břehu řeky Svratky roste nízká tráva.
LUBOŠ: Rád chodil jsem tu denně, toulal se a snil –
JAREK: – na břehu řeky Svratky kvete rozrazil?
DARJA: – a voda je tu těžká –
JAREK: – kalná –
LUBOŠ: – tmavá.
DARJA: Do tý kalný vody bych nejradši skočila, kdybych jen věděla, že mi to pomůže. Tak krátký jsou lidský radosti. Jen jedinej krátkej skok.
JAREK: Votočíme v tý vodě ještě jednoho eskymáka, ať spláchneme ten pot? Ať se vzpamatujem?
DARJA: Tý kalný, tmavý a těžký vody jsem plná. To jen na chviličku to vypadalo třpytivě jak pěna pod jezem, když se na mě ten kluk na špici díval.
JAREK: To tys tak řval?
LUBOŠ: Ne. To ty.
JAREK: A slyšels, jak zařvala ona? Tentokrát to možná ani nemarkýrovala, kurva.
DARJA: A teď už se na mě ani nepodívá, můj pstroužek kostnatej, klopí oči do vody, jako by si je chtěl vypláchnout, jako by si je chtěl vypláchnout od toho mýho pohledu. Nedivím se mu. A pak se ti kluci opravdu celí opláchnou, zase se otočí dnem nahoru, v tý klidný černý vodě nahoře nad splavem, z tý jejich kánoe už je zase rakev, a když se vynoří, jsou to už úplně jiní kluci. Takoví – jakoby ochlazení celí. Jako by ta voda z nich všechnu tu pěknou chvilku spláchla. Ten můj se na mě ani nepodívá, jako bych tu ani nebyla, a ten druhej čumí zase tak, že bych tu nejradši vopravdu nebyla.
JAREK: Nenalodíme ji? Že bysme si dali ve dvojkánoi ruskou trojku? Ona fakt vypadá jako ruská děvka.
LUBOŠ: Vykašli se už na to.
DARJA: Kašlou na mě. Ten můj pstroužek dokonce vopravdu, vopravdu kašle, jako by se při tom eskymáckým obratu napil vody, jako by mu při lízání zaskočil chlup.
LUBOŠ: Jedeme zpátky, jo?
JAREK: Ale tou její brankou, jo?
DARJA: Ale kurva přece ví, jaký jsou chlapi nesmělí a ubohý, kurva je musí umět vždycky povzbudit. Zvlášť když potřebuju povzbudit v týhle mizérii i sebe. A tak položím tu flašku na zábradlí, zvednu vobě ruce nad hlavu a tleskám, hlasitě tleskám, jako mi kdysi tleskávali ti chlapi u bazénu pod věží.
JAREK: Standing ovation, vole. Už jsi to někdy zažil?
LUBOŠ: Tleská jen proto, že se chce zahřát, holka ubohá.
DARJA: No jo, já mám u chlapů úspěch vždycky, ti kluci už se na mě zubí a ten zadní mi dokonce zamává, škoda že ne ten můj na špici. Ale to se poddá, miláčku, to se poddá, na zdraví. A tak jim obřadně připíjím rovnou z tý flašky a druhou rukou mávám a pak na tý ruce dám palec nahoru, aby viděli ti kluci sporťácký, že jsou jedničky.
JAREK: Ukazuje, jak ti ho postaví nahoru, vole.
LUBOŠ: Vážně se už na to vyser. Už mě sereš.
JAREK: Nebuď hned sprostej, jsou tu dámy. Na dámy se musí galantně. Koukej, vole.
DARJA: Smějou se na mě a pak mi ten zadní kluk moje vítězný gesto oplatí. A jak mám oči plný tý vody – toho deště, čeho jinýho – chviličku trvá, než si všimnu, že na mě nezvedá nahoru palec, ale prostředníček.
JAREK: Nejsi už na Rusalku trochu stará?
DARJA: Volá na mě ten kretén z lodě.
JAREK: Nejsi už na Rusalku trochu stará?
DARJA: A já kráva se tomu v první chvíli málem zasměju, protože tak to mám natrénovaný, zasmát se každýmu hňupovi, když ze sebe vypotí nějakej fór. Ale když na mě ještě ukazuje tím prostředníčkem – a já už takovejch prostředníčků do zadků strkala, já už takovejch prostředníčků v zadku měla –, najednou mi to konečně dojde a chytí ve mně saze. I v tom dešti, sakra.
LUBOŠ: Jsi fakt idiot.
JAREK: Proto s tebou nejspíš jezdím.
LUBOŠ: Už nebudeš.
DARJA: Já nevím, kde se to v těch chlapech bere. Taková ubohost. Každej druhej jde za děvkou jen proto, aby ji urážel a ponižoval. Doma se bojej přepnout bez dovolení seriál v televizi, a na mě si budou dovolovat. Ubožáci ubohý. Kolik let mi srali na hlavu, někdy i dovopravdy. Ubožáci ubohý. Tenhle je ještě mladej, možná se dal na tohle veslování právě proto, aby to svinstvo ze sebe nějak vypotil – ale to ještě neznamená, že mu to dnes projde. Kdyby to bylo aspoň za prachy, tak bych to možná skousla. Ale na tom mostě – na tom mostě v tom dešti – jsem najednou sama za sebe, za skokanku Darju, co byla v širší nominaci a prorážela vzduch a vodu jak duhovej pstruh, a tak na něho taky křiknu: Vykuř si ho, ubožáku!
JAREK: Radši než od tebe, ty tlustá vílo!
DARJA: Křikl na mě.
JAREK: Křikl jsem na ni.
LUBOŠ: Vždyť není tlustá.
DARJA: A víc už jsme si toho v tomhle životě neřekli. Je tohle vůbec možný, taková sprostota? Možný to je, vždyť kolikrát už jsem tohle slyšela. A někdy jsem se tomu i smála, já kráva. Na mě už bylo sprostejch tolik chlapů, že by se všichni nevešli ani na tenhle most. Ani na Karlův most, sakra! Ale i pod Karlovým mostem někdy stačí poslední kapka, a já nejsem svatá na mostě. Já jsem nasraná a vím, že tenhle hajzl je ten úplně poslední, kterej to na mě zkusil. Kterej si to dovolil. Nejspíš že jsem to nečekala, proto mě to tak vytočilo. Že jsem na tomhle mostě spíš za člověka než za děvku.
LUBOŠ: Jedeme zpátky. Hned.
DARJA: A hlavně že to musel slyšet ten můj pstroužek. Ten, co se mi tak smutně díval do očí. Teď se dívá jen do vody, taky s tím hovadem ubožáckým nic nezmůže. Jednou bude stejnej jako on, když spolu budou pár let jezdit. Taky bude pořvávat na holky na břehu, že jsou tlustý víly. Jak si jen to hovado sprostý mohlo dovolit na mě takhle křičet? Tlustá? Já? Udělaná jsem. Svalnatá a silná, roky ve fitku. A všechnu tuhle sílu dám do toho švihu, kterým po tom nařvaným kreténovi hodím tu flašku se zbytkem šampáňa.
LUBOŠ: Jedeme zpátky. Hned.
DARJA: Jasně že ne hned. Nechci přece trefit toho na špici, toho svýho, proč by měli vždycky všechno odsrat nevinní. A kdyby se na mě podíval, kdyby ke mně jen na vteřinu zvedl oči, než je chytil proud, neudělala bych to. Vodpustila bych. Za jedinej vlídnej pohled. Ale když se na mě podívá jen to hovado sprostý, jak pode mnou proplouvají, když se podívá přímo mezi mý nohy a ještě i hvízdne, už to nejde zastavit. Otočím se za nima a dobře namířím. Radši bych ho vzala zepředu, aby měl pysky rozsekaný jako já, ale takhle je to větší tutovka. Mířím jen vteřinu, ale celej život jsem se na to chystala, jak konečně nějakýmu takovýmu hajzlovi rozbiju hlavu! Ne seřezat je bičíkem po prdeli, když o to škemrají. Když vám za to platí. Teď zaplatí on, za všecky. Do­opravdy potrestat. Za všechny tyhle svině. Teď! Teď! Zvednu tu těžkou flašku a máznu toho zadního přímo do hlavy. Kupodivu se fakt trefím, přes všechno to svinstvo, co mám v sobě. Trefím ho rovnou do hlavy. Teda přesněji do tý černý helmy, flaška se od ní odrazí a sklouzne do vody, škoda toho chlastu.
LUBOŠ: Jarku –
DARJA: Ani nezařval. Ani ho to moc nebolelo, nejspíš, v tý černý lesklý helmě.
LUBOŠ: Jarku!
DARJA: No ale jistej nesoulad to mezi ty dva sporťáky přece jen vneslo. Jak zahučí po tý napěněný skluzavce dolů do napěněný vody pod splavem, nezapíchnou se do tý vody zase úplně tak, jak nejspíš chtěli. Tak přesně. Tak rovně. Znám to ze svýho skákání z věže, co s váma voda udělá, když se do ní nezapíchnete přesně. Jak umí bejt hrozně tvrdá. Voda vám nic nevodpustí.
JAREK: Kurva kurevská.
DARJA: Na okamžik zmizí celí pod tou zpěněnou vodou, ti dva kluci i jejich loďka, a když zase vyplavou, je z toho zase ta rakev. Ta černá vodporná rakev, dnem nahoru. Idioti idiotští, nejspíš si myslí, že mě tímhle polekají! Ale já už ty jejich triky znám a nebudu tu čekat, až se zas srovnají a vylezou na břeh, aby mi ten nařvanej zmrd rozbil hubu. Já už měla hubu rozbitou tolikrát, že na něco takovýho čekat nebudu! Votočím se a jdu po tom mostě pryč, pryč z toho zkurvenýho kurevskýho ostrova plnýho kurev, přejdu tu řeku a už se nikdy nevrátím, jdu po tom mostě a výjimečně ani nekroutím zadkem, tak ho mám strachem staženej.
JAREK: Temně hučí Niagara.
LUBOŠ: A voda je tam těžká, kalná, tmavá.
DARJA: Neohlídnu se ani po tom prvním výkřiku. No ale po tom druhým už jo, protože poznám hlas toho svýho chlapečka. Nikdy jsem ho neslyšela, ani jedno jediný slovo, ale stejně jeho hlas poznám. A taky jeho ruku nad vodou, když se otočím. Jeho ruku v černým neoprénu nad tou kalnou vodou, všechny prsty roztažený, čeho si člověk v takový chvíli nevšimne. Už nekřičí. Já křičím, ale tady mě nikdo neuslyší. Proboha.
LUBOŠ: Vždycky je to stejný. Jako se znovu narodit.
DARJA: Možná kdybych váhala, tak by to pak byl hrdinskej čin. Hrdinskej čin do novin. Ale já váhat a přemejšlet zapomněla. Běžela jsem zpátky po tom mostě. Po tom mostě, co už ho nikdy nepřejdu. Přelezla jsem zábradlí a skočila do tý napěněný vody pod splavem. Po hlavě, já kráva, to jsou ty idiotský sportovní návyky, ta sportovní pýcha.
A pak je skoro ticho, jen šumí déšť. A řeka šumí. A šampaňské v láhvi, krev v uších, krev v žilách, všichni ti mrtví tam pod jezem. Vítr v korunách akátů šumí, šumí i samotný vzduch, když si ho zavřete do dlaně a přiložíte k uchu, uslyšíte všechny ty molekuly kyslíku a vodíku, jak do sebe s šuměním narážejí. Opravdu to zkuste, teď hned, na obou uších. Slyšíte? I vesmír nad námi (a vesmír v nás) tichounce šumí, jsou to zbytkové relikty Velkého třesku, během nějž (prý) tohle všechno vzniklo. Šumí moje (a tvoje) krev, roznášející po celém těle živiny a infekce a lásku a metastázy. Harddisk mého notebooku tiše šumí, jak rozkládá tento svět – tento svět u vody – na jedničky a nuly. I mně šumí v kuli i v kulích, proto tento příběh. Přilož si jej k uchu, jak šumí.

DARJA: Když prší, může se stát úplně všechno.
LUBOŠ: Může se stát i to poslední, co se vám kdy stane.
DARJA: Kde je to ztracený koťátko, který jsem šla hledat? Který jsem chtěla zachránit? Snad se taky neutopilo, koťátko ubohý?
JAREK: Tu už nezachráníš, vole.
DARJA: Když mě vytáhnou z vody, ještě pořád prší. Cítím ty kapky po celým těle, jako bych byla nahá. Jak to, že jsem úplně nahá? A ještě divnější je, že ty dešťový kapky vůbec cítím. Vždycky jsem si myslela, že po smrti už člověk necítí vůbec nic. A já jsem teď mrtvá, o tom žádná, poznám to podle toho, jak hlubokej a šťastnej klid teď v sobě mám. Skoro jak po gramu háčka.
JAREK: Marná lásky snaha.
DARJA: Cítím vůni říčního bahna. Lopuchy. Jakýsi studený kamení pod mýma zádama cítím, ale už mě netlačí. Vůbec nic už mě nikde netlačí, chválapánubohu.
JAREK: Nech toho. Nemá to cenu. Vždyť už je úplně studená.
DARJA: Všechno je tu nějak studený, dokonce i ten déšť, ale mně to nevadí. Protože pak ucítím něco teplýho na svých rtech, polibek je to, jako v pohádce.
JAREK: Nech toho, vole. Ještě vod ní něco klofneš.
DARJA: Polibek? Hned to nepoznám, protože já se zaživa moc nelíbala, nejen kvůli těm rozsekaným rtům. Princ je to, líbá mě. Jsem malá mořská víla, moře mě právě vyplavilo na pláž, tuhle pohádku jsem v dětství přímo nesnášela, vždycky jsem ji u televize prořvala. A přece jsem se na ni vždycky znovu dívala, kráva pitomá. Vždycky jsem doufala, že to tentokrát dopadne nějak jinak. Voní mátovým čajem, tenhle princ.
JAREK: Napřed jí musíš vytáhnout jazyk, jestli ho nemá zapadlej.
DARJA: Otvírají mi pusu. Něčí prsty mi šátrají v krku, ale já se nepozvracím. Jednak jsem mrtvá, jednak jsem trénovaná. Když se stalo módou strkat ho ženským až do hlasivek, trénovaly jsme to na banánech a vibrátorech. Jako by to už tak nebylo dost k zblití.
JAREK: Stejně už to nemá cenu, vole. Vždyť byla v tý vodě strašně dlouho.
DARJA: Není to poprvý, co jsem mrtvá.
LUBOŠ: Trenér říkal, že někdy je možný oživit člověka třeba i za hodinu.
JAREK: Jo, ale to jsou zázraky, který se stanou jen v ledový vodě, která zpomalí odumírání mozku. Ale tahle měla mozek nejspíš vybrakovanej už zaživa, proč by za náma jinak skočila?
DARJA: Chtěla jsem zachránit koťátko. Kohosi jsem chtěla zachránit v tom dešti.
JAREK: Fakt vod ní něco chytíš, vole.
LUBOŠ: Chtěla nás zachránit. Nevěděla, že když se cvaknem ve válci, nic se nám v těch vestách nestane.
JAREK: A možná spíš chceš poprvý v životě ocumlávat nahou ženskou, co?
DARJA: Znovu cítím jeho dech. Zacpe mi jednou rukou nos a jde na to. Dvakrát vdech, pak to ze mě vymáčkne, znovu a znovu. Nejspíš dával ve škole dobrej pozor, školáček. To já když měla pomoct baronce, když se předávkovala, vůbec jsem nevěděla, jak na to. Můj funící princ, rty má jak děcko. Kdyby to záleželo jen na mně, snad bych zase i oživla, jen abych mu udělala radost.
JAREK: Neužíváš si to trochu moc? Znám jeden dobrej vtip na tohle choulostivý téma. Pane doktore, vy neléčíte, vy mrdáte…
DARJA: Ale kecám, nechtěla bych zpátky vůbec kvůli nikomu. Funí, jeho mátovej dech mě celou prostupuje, nafukuje mě jako pouťovej balónek, opravdu mám na okamžik pocit, že vzlítnu k obloze… a pak se to stane. Opravdu vzlítnu. Jako kdysi v Ostravě po jakýmsi tripu, taky jsem se vznášela pod stropem a viděla sebe samu, jak se nechávám ojíždět tím tlustým policajtem zezadu. Teď je to ale doopravdy, doopravdy vzlítnu. Na vteřinu dokonce zase vidím, vidím ty dva sporťáky, jak klečí na betonový náplavce u jakýhosi velkýho bílýho těla. To jsem já, to nahý tělo. To jsem byla já. Je to nejdelší vteřina v mým životě, ale stejně ne dost dlouhá. Abych dokázala úplně všemu navždy ulítnout.
JAREK: Možná by sis užil víc při masáži srdce. Tohle jsou aspoň čtyřky.
DARJA: Netrefil to, jen machruje, nevyzná se v tom. Ale v masáži srdce zase nejspíš jo. Protože když můj mátovej princ už nemůže, ten druhej silák pomůže. Pustí se do mě jako profík u bazénu, tlačí mi oběma rukama na hrudník, raz dva, raz dva, dobrý dvě minuty, klekl si nade mě rozkročmo, jako by mi to chtěl dělat mezi kozy, a já najednou cítím, že by nejspíš fakticky chtěl. Z jeho dechu to poznám, z jeho potu. Takovou věc musí děvka poznat i po smrti.
JAREK: Marná lásky snaha. Kurva!
DARJA: Pak ve mně něco křupne, nejspíš mi zlomil žebro, ale vůbec to nebolí. To vypadá fakt nadějně, že už mě nic nebolí.
JAREK: Seru na to. Tý už pomůže jen pánbů. A ten už nejspíš taky ne, proč by to dělal? I když pár svatejch slov by se teď hodilo, ne? Něco jako – odpusť, Pane, týhle nehodný hříšnici…
DARJA: Chvěje se mu hlas. Není takovej tvrďák, na jakýho si hraje. Žádnej z nich ne. Ale já, já už se nechvěju. Ani trochu ne.
LUBOŠ: Teď by se hodil spíš ten mobil. Kdybys ho dal do toho prezervativu, mohli jsme teď zavolat policajty.
JAREK: Napadlo tě někdy, že šprcky slouží i něčemu jinýmu? Nebo že bys ji právě na tohle teď potřeboval? Nezbytně potřeboval, i když tahle ženská už nejspíš neotěhotní?
LUBOŠ: Co?
JAREK: Říká se – na co. Má to latinskej výraz.
LUBOŠ: Co?
JAREK: Nekrofilie, vole.
LUBOŠ: Idiot je taky latinsky.
JAREK: Radši skoč do lodě a plav do loděnice, ať někdo zavolá policajty. Nebo tu budou brzo ležet dvě mrtvoly.
DARJA: Nejsem poprvé mrtvá. Dělala jsem mrtvolu, když to po mně chtěli. To byste nevěřili, kolik jich to chtělo. Dělali to se mnou a já se nesměla ani pohnout, oči jsem musela mít zavřený, nedýchat. Někdy jsem tomu radši i věřila, že jsem mrtvá. Někdy jsem si to i přála.
Smrt chodila kolem Eduarda Ingriše stále blíž – a když v dubnu 1961 zaklepala na dveře, nikoho to moc nepřekvapilo. Tehdy Svobodná Evropa odvysílala z Mnichova smutnou zprávu, že Ingriš byl při natáčení dokumentárního seriálu v pralese u Rio Napo rozdrásán pumou a dle místních zvyklostí okamžitě pohřben indiány v pralese. Díky Svobodné Evropě a jejímu vzpomínkovému hudebnímu pořadu (a té pumě) tak mohli posluchači v rodných Čechách po letech slyšet Ingrišovu symfonickou hudbu. Po čtvrt roce se Ingriš objevil živý v ulicích Limy. Puma jej sice při natáčení opravdu napadla a zranila, ale život mu zachránila těžká kamera, jíž útok natáčel a jež mu posloužila jako štít. Hůř dopadl jeho pomocník, který byl rozzuřenou šelmou těžce potrhán – a když se v agónii probral v nemocnici a Ingriše nikde neviděl, stačil ještě rozhlásit zprávu o Ingrišově nepochybné smrti.

JAREK: Vím, že se nemůžeš odtrhnout, vole – ale radši už fakt jeď zavolat těm policajtům. Voda stoupá. Nejen v tobě.
DARJA: Cítím tu vodu v celým těle.
LUBOŠ: Cítím tu vodu v celým těle.
JAREK: Jestli nám voda veme utopence, budeme ve zprávách. Ale ne v těch sportovních, vole.
LUBOŠ: Víš, jak se odborně říká povodni?
JAREK: Potopa?
LUBOŠ: Vybřežení.
JAREK: Vybřežení?
DARJA: Vybřežení?
LUBOŠ: Krásný slovo, že? Člověk by řek, že je to z nějaký obrozenecký básně – ale je to termín, který používají vodohospodáři.
JAREK: Vybřežení? To sis teď vymyslel. Jeblo ti z toho, jak jsi dával francouzáky mrtvý Rusce.
DARJA: Nebyly to francouzáky. A já nejsem Ruska.
LUBOŠ: Klidně koukni na webový stránky Povodí Moravy. Kdybych někdy napsal sbírku básní, jmenovala by se právě takhle. Vybřežení.
JAREK: No, tak teď už máš na to konečně i Múzu, co? A tahle ti aspoň nikam neodletí.
DARJA: Ale odletí. Odletí. Moc si to přeju, abych už odletěla.
JAREK: Představoval sis svou Múzu takhle – jako tlustou tetovanou děvku?
LUBOŠ: Múzu si nevybíráš, Múza si vybere tebe. A není tlustá. Neměli bysme ji aspoň něčím přikrejt, ať tu neleží tak nahá?
JAREK: Čím asi? Lopuchama? Řek bych, že týhle to nevadilo ani zaživa. Fakt vypadá jak nějaká ruská kurva, koukni na ty její rozsekaný rty. Asi držkovala pasákovi.
DARJA: To je jen jedna z verzí. Jindy říkám, že jsem se v sedmnácti při dvojitým saltu skrčmo nazad špatně odrazila a trefila obličejem prkno. Tohle se fakt někdy sporťačkám stává, dokonce i na mistráku – a já byla v širší nominaci. Ale tu historku s pasákem mají klienti radši, ta je víc rajcuje. Ale Múza?
LUBOŠ: Možná vůbec nebyla to. Kurva.
JAREK: Tak když ne Ruska, tak asi fakt Rusalka. Ubohá Rusalko bledá, běda, ó běda, ó běda…
LUBOŠ: Rusalka umřela pro svého prince. A ona pro nás.
JAREK: Vohromně romantický.
LUBOŠ: A ten princ se pak na ni vykašlal. Ale vážně. Chápeš, proč to vlastně udělala? Proč tam za námi skočila? Proč chtěla zachránit dva úplně neznámý kluky?
JAREK: Měla špatný svědomí, vole. Vždyť předtím mě přece pořádně vzala tou flaškou přes hlavu. Na to nezapomeň. Kdybych neměl helmu, tak jsem tu teď ležel na krovkách já. To sem zvědavej, jestli mně bys taky dával umělý dýchaní.
LUBOŠ: Neměls být na ni tak sprostej.
DARJA: Kunda proti vodě utáhne tři lodě. A já si přitáhla smrt.
JAREK: Člověk by skoro řek, že ženská s umělejma kozama by se ani utopit neměla, co? Že ji budou ty nafouknutý silikony v tý vodě nadnášet jako nás záchranný vesty. Možná bysme ji mohli přivázat za keňu a odtáhnout až do loděnice jak nafukovací člun. Ať tu s ní nemusím trčet.
LUBOŠ: Snad se jí nebojíš. Zrovna ty.
JAREK: Bojím se jedině, abych na ni nedostal chuť.
DARJA: Toho se taky bojím. Nekecám.
LUBOŠ: Jsi vodpornej.
JAREK: Taková čerstvá mrtvolka… Copak jsi fakt nečet v žádnejch zprávách, jak v egyptským parlamentu probírali, jak dlouho po smrti manželky s ní manžel může ještě šukat?
LUBOŠ: Fakt vodpornej.
JAREK: Neměl bys číst furt jen ty básničky, bylo to snad ve všech zprávách. Naprosto legální návrh, aby se egyptský zákony daly do souladu s koránem a manžel mohl šukat manželku ještě šest hodin po smrti, protože tak dlouho po smrti ještě člověk podle koránu není úplně mrtvej.
DARJA: Taky nejsem úplně mrtvá…
LUBOŠ: Aspoň před tou mrtvou by sis moh vodpustit ty kecy.
JAREK: Podle egyptskýho parlamentu ještě není mrtvá. No není to lákavý, vole? V Káhiře seš za pár hodin letadlem – takže kdyby sis vzal s sebou tuhle svou Múzu v cínový rakvi jako spoluzavazadlo, ještě klidně by sis to s ní mohl v egyptským hotelu úplně legálně rozdat. To by bylo teprv to – vybřežení!
DARJA: To je tak úchylný, že se docela divím, že to ještě nikoho v naší branži nenapadlo.
LUBOŠ: To je tak odporný, že už ani nevím, co ti mám na to říct.
JAREK: To chceš bejt básníkem? Že ti docházejí slova při tak vzrušující představě?
LUBOŠ: Fakt nevím, proč by každej, kdo má rád poezii, musel být hned perverzní úchyl.
JAREK: Hned ne, vole. A byli i jiní umělci. Třeba Foglar, že jo. Tak už radši plav po týhle Bobří řece do tábora pro pomoc. Víš, po jakým bobříkovi se dnes tahle řeka jmenuje Bobří řeka?
LUBOŠ: Škoda že ne po bobříkovi mlčení…
JAREK: Po jejím bobříkovi, vole. A tohohle bobříka bych možná docela rád splnil. Teda – naplnil. Znáš ten vtip, jak Roubíček vykope z hrobu Sáru a říká jí –
LUBOŠ: Drž už konečně hubu. Možná bys měl jet do tý loděnice pro pomoc radši ty.
JAREK: Jedinej, kdo tady potřebuje odbornou pomoc, jsi ty.
DARJA: Nakonec si o mě střihnou.
JAREK: Kámen, nůžky, papír.
DARJA: Není to poprvý, co se o mě hrálo, co se o mě losovalo. Jednou jsem dokonce byla hlavní cena v tombole, na plese ódeesky. To prase, co mě vyhrálo, mě ale naštěstí vyměnilo za štěně piva.
LUBOŠ: Vyhrál jsem. To se mi na týhle hře vždycky líbilo, že něžnej papír vítězí nad tvrdým kamenem.
JAREK: Jestli tomuhle říkáš výhra…
LUBOŠ: Plav už –
DARJA: Tak odplave. Odpluje. Ten silný nadělaný kretén. Po proudu dolů, navždy.
JAREK: Odpluju, ale neodpluju. Kapišto?
LUBOŠ: Ach jo.
DARJA: Taky jsem odplula, ale neodplula. Ach jo.
JAREK: Slyšte má věštecká slova: Ach jo.
Když Waldemar Matuška nazpíval v roce 1963 pro Supraphon Ingrišovu nejslavnější píseň pod názvem Temně hučí Niagara, Ingrišova manželka Nina protestovala až z Kalifornie, že původní název zní Teskně hučí Niagara. To ale ti dva hoši v deblkánoi – stejně jako většina trampů – bohužel netuší.

DARJA: Když prší, může se stát úplně všechno.
LUBOŠ: Pršelo.
DARJA: Stalo se.
LUBOŠ: Úplně všechno, ve všech smyslech toho slova.
JAREK: Temně hučí Niagara.
DARJA: Já ale nechci, aby se stalo úplně všechno! Prší a je zima, mně ale ne, mně už vůbec nic není, no ale ta kožená bunda by se mi přece jen teď hodila. Ne kvůli tý zimě, ale abych tu neležela tak nahá. Před ním.
LUBOŠ: Ach jo. Kdo ty vlastně jsi?
DARJA: Hlavně nezapomeň na to, kdo jsi ty. Slušnej kluk jsi, na to nezapomeň, pstroužku. Slušnej kluk nečumí na nahou mrtvou ženskou.
LUBOŠ: Ach jo.
JAREK: Temně hučí Niagara.
DARJA: Kdoví jak vlastně vypadám po takový poslední koupeli v boží vířivce…
LUBOŠ: Jako živá…
DARJA: Nejspíš nic moc. Šminky smytý, vlasy jako vodník… Prej ještě dva dny po smrti rostou mrtvejm vlasy, nehty a chlupy, takže mě nejspíš spálí se suchým zipem mezi nohama.
JAREK: Škoda že ten přelud krásný nelze ó-bej-mout… Zpívám z vrbiček, kde jsem ukrytý.
LUBOŠ: Krásná jako živá, víš to?
DARJA: Nemluv na mě. Prosím tě. Nemluv na mě. Když na mě budeš mluvit, budu tu muset zůstat. A já nechci.
LUBOŠ: Víš, co chci?
DARJA: Nemluv na mě. Prosím tě. Nemluv na mě. Já vím, co takoví kloučci chtějí. I ti nejslušnější, co jen recitujou básničky.
JAREK: Temně hučí Niagara.
LUBOŠ: Všechno tady tak hučí! Vítr, splav, krev v mé hlavě –
JAREK: – a nejen v ní. Na břehu Niagary stojí –
LUBOŠ: Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil, na břehu řeky Svratky roste nízká tráva. Rád chodil jsem tu denně, koupal se a snil –
DARJA: Možná jsem měla radši zůstat v tý řece. Ve Svratce? V Niagaře?
LUBOŠ: – na břehu řeky Svratky kvete rozrazil –
DARJA: A možná jsem tu měla radši zůstat s tím druhým. S tím sprostým prasetem. S tím by mi to zas tolik nevadilo. Není to poprvý, co jsem mrtvá.
LUBOŠ: – a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.
DARJA: Nedělej to. Nemysli na to. Na nic kalnýho, na nic tmavýho. Na nic s vychladlou holkou.
LUBOŠ: Vypadáš úplně jako živá.
DARJA: Nejsem živá.
LUBOŠ: Nezval by to udělal. Svině, ale výbornej básník. Kam se na něho hrabu.
DARJA: Taky jsem znala pár básníků. Jeden mi dokonce napsal básničku. Moc pěknou, ale už jsem ji zapomněla. Básniček, těch se drž, můj pstroužku.
LUBOŠ: Například onanování říkal – kytarovat. Nezval jako. Dnes jsem si párkrát zakytaroval, psával moravským kamarádům z Prahy. Člověk si to musí představit, aby pochopil ten vtip.
DARJA: To klidně. Jestli to musí bejt. To můžeš, třeba hned teď. Nebudeš první ani milióntej, kdo si nade mnou zakytaruje, vždyť jsem bejvala televizní hvězda. Měla jsem místo Oscara dostat zlatou sošku Onana, říkal náš režisér. Už dávno mě budou žrát červi, a kluci jako ty si budou nad mými filmy honit červíky. Červíky plný těch maličkejch červíků, co z nich vzniká život. Tomu říkám nesmrtelnost.
LUBOŠ: A co teprve Mácha!
DARJA: Hlavně při tom na mě nemluv. Ještě bych mohla oživnout, jako v tom pitomým filmu.
LUBOŠ: Mluv s ní. Tak se to jmenovalo.
DARJA: Nemluv na mě.
LUBOŠ: Dělal to s ní, přestože byla de facto mrtvá – a přivedl ji tak zpátky do života.
DARJA: Kreténskej film. Prořvala jsem ho. Nemluv na mě, prosím tě. Radši se drž těch básniček.
LUBOŠ: Mácha byl opravdový prase, opravdovej úchyl. Kdybys četla jeho tajný deníky, možná by ses červenala i ty. A dnes je ve všech čítankách.
DARJA: Čítanek, těch se drž. Dnes se červenaj hlavně chlapi. Po viagře a po cialisu. Ale ty bys teď potřeboval spíš opačný patáky, co? Měl by sis strčit péro do tý ledový vody. Nebo v ní brzy skončíš celej, jako já.
LUBOŠ: Mácha, ten by toho určitě využil. Kdyby tě tu viděl ležet tak nahou a krásnou. Jaké to oudů toužení, chtí opět býti jedno jen. Jaké to strašné hemžení, můj nový sen. – Můj nový sen! –
DARJA: Co já vím, co je to za divnej sen. Co je to za řeku.
LUBOŠ: Na břehu řeky Svratky Nezval taky. Nejspíš. By toho využil.
DARJA: Sbohem a šáteček. To si pamatuju ze školy, když jsem byla ještě nevinná. Do šátečku si to udělej, pstroužku, a sbohem, nech mě bejt. Přece nebudeš jako ten tvůj parťák. Ten ubožák. To ten tě k tomu navedl. Sám bys na to nikdy nepřišel.
JAREK: Temně hučí Niagara! Temně hučí do noci! Komu vášeň v srdci hárá –
DARJA: Říkala jsem mu, nech mě bejt, pořád jsem mu to říkala.
JAREK: – tomu není pomoci!
LUBOŠ: Proč jsi mě vlastně chtěla zachránit?
DARJA: Ne pro tohle. Pro tohle ne.
LUBOŠ: Chtělas mě zachránit, abych pak já zachránil tebe. Láska zachraňuje, i když v pohádkách jen polibkem. To kvůli dětem. Ale já už nejsem dítě. Vždycky když prší, myslím na lásku.
JAREK: Vlhkost se holt dostane všude. Tomu není pomoci.
DARJA: Říkala jsem mu, nech mě bejt. Ale on nenechal.
LUBOŠ: Na břehu řeky Svratky –
JAREK: Na břehu Niagary stojí tulák starý, na svou dávnou lásku vzpomíná. Odplul jsem, ale neodplul. Schoval jsem se ve vrbičkách a díval se na to slavný vybřežení.
DARJA: Já vím, kam se mi díváš. Nevidím tě, ale vím to. Nedělej to.
LUBOŠ: Na břehu řeky Nilu to tak neberou. A Egypt, to je kolébka civilizace. A ty jsi krásná jako Nefertiti. Tak chladná – a tak krásná.
DARJA: Nedělej to.
LUBOŠ: Možná bych tě tím opravdu mohl zachránit.
DARJA: Nedělej to.
LUBOŠ: Možná bych tím mohl zachránit i sebe.
DARJA: Nedělej to.
LUBOŠ: Ach jo.
DARJA: Ach ne.
LUBOŠ: Ach jo.
JAREK: Achich ouvej! Díval jsem se na ně z vrbiček, šmíroval je jak páreček v Lužánkách. Jak tam stáli spolu, dívali se dolů, až jim půlnoc spadla do klína.
DARJA: Nedělej to.
LUBOŠ: Orgasmus je prý nejkratší spojení člověka s Bohem. Říkali staří Indové, lásko. Nebo snad Egypťani?
DARJA: Zasraní Egypťani. Já přece nemůžu bejt tvá první.
LUBOŠ: Vím, že jsi živá.
DARJA: Ale ty můžeš bejt můj první. První chlap, kterýho v tomto století odmítnu. Vždyť jak bys mohl žít s tím, že tvoje první ženská byla stará mrtvá kurva? Motal by ses v tom celej život jako já v tý kalný vodě pod splavem.
LUBOŠ: Zachráním tě.
DARJA: Zachráním tě.
JAREK: Škoda že ten přelud krásný nejde ó-bej-mout…
DARJA: Objala jsem ho, když se nade mnou sklonil. Zachránila jsem ho. No ale možná to byly jen posmrtný křeče. Fakt jsem ho objala, to brečící děcko. Rukama, nohama, v naprostý křeči. A překulila jsem se s ním z tý betonový náplavky zpátky do řeky, do propasti, do proudu, můj poslední skok do toho kalnýho napěněnýho šampaňskýho pod splavem…
Eduard Ingriš naposledy vyrazil do nebezpečných vod v roce 1959, když na balzovém voru Kantuta II doplul za čtyři měsíce z Peru až na polynéský atol Matahiva – přestože jeho vyděšení společníci se jej pokusili během plavby zavraždit a pak dezertovali. Po filmové spolupráci s Johnem Hustonem, Johnem Waynem a Hemingwayem přesídlil do Hollywoodu, kde se věnoval nejen komponování filmové hudby, ale pracoval dokonce i jako filmový kameraman. Na Amazonku ani na zrádné české řeky se (na rozdíl od lososů) už nikdy nevrátil. V devětapadesáti se poprvé oženil; zemřel v Renu v Nevadě roku 1991; dva roky před smrtí stihl ještě poprvé v životě spatřit Niagarské vodopády, jež o šedesát let dříve učinil součástí českomoravského povodí a všech krevních řečišť trampských srdcí…

JAREK: Má to ještě jednu sloku, tahle písnička. Tahle sladkobolná odrhovačka. U táboráků u Bobří řeky se ale moc nezpívá.
LUBOŠ: Rusalky zpívají… svou věčnou píseň… Každý den tady u jezu ji slyším…
JAREK: Je to fakt dojemný, poslouchejte: Osud tvrdou pěstí zničil lidské štěstí, i ten nejkrásnější jara květ, i ten kvítek jara vzala Niagara a nevrátí jej nikdy zpět –
DARJA: – i ten kvítek jara vzala Niagara a nevrátí jej nikdy zpět –
LUBOŠ: – nikdy zpět?
DARJA: Fakt dojemný. I děvka zaslzí. Já bych nechtěla nikdy zpět ani za zlatý prase. Ani kdybych byla znovu kvítek jara, čestně.
JAREK: Válec pod jezem za takový vysoký vody nevrátí nikoho, tím si můžete bejt jistí. Je to jako obří pračka, vypere vás dočista do čista, někdy až na holý kosti. Tak jsem to řek druhej den policajtům, když se mnou sepisovali protokol. Že ona tam stála jak Viktorka u splavu, už když jsme připlouvali proti proudu, a jak nás uviděla, skočila do tý vody. Nejspíš jen demonstrativní sebevražda, řek jeden ten policajt. A já mu zase řek, že jsme ji chtěli zachránit, tu bláznivou ženskou – a můj kolega tam skočil za ní. Přestože jsem ho varoval. Nadiktoval jsem do toho protokolu. Důrazně jsem ho varoval. Tečka.
LUBOŠ: Tečkou to nekončí.
DARJA: Nikdy to nekončí.
JAREK: Tečka, povídám. Tečka. Přece nebudu vykládat blbejm policajtům, co se na břehu řeky Svratky stalo doopravdy. Hotovo, podepsáno, tečka.
DARJA: To beru. I ten kvítek jara vzala Niagara a nevrátí jej nikdy zpět.
LUBOŠ: Každou noc se ke mně vrací.
JAREK: Temně hučí Niagara a on už má taky zatemníno, možná jsem se měl na to radši vysrat – tahat ho z tý vody. Ještě že při tý svý čuňárně nezapomněl na ochranu, nechal si totiž na sobě záchrannou vestu. Sex bez rizika. Už jste někdy slyšeli o někom, kdo se chystá šukat v záchranný vestě?
LUBOŠ: Byla živá.
JAREK: No ode mě o tom nikdo nikdy neuslyší, to si pište, ani policajti, ani on. Ten pitomec pitomej.
LUBOŠ: Je živá.
JAREK: Kdyby tam skočil bez tý vesty, vysral bych se na něho. Chápal bych jeho zjitřený city. Respektoval bych to. Že chce, aby to voda vzala i s ním. No ale s tou vestou jsem si nebyl úplně jistej, jestli to taky není jen něco demonstrativního. Zvlášť z tý dálky od vrbiček, odkud by si nějakej rybář bez brejlí snad i mohl myslet, že ho do tý vody strhla ta ženská. To by bylo rybářský latiny na celým dolním toku! Mrtvá zabila živýho!
LUBOŠ: Je živá. Cítím to.
JAREK: No ale o tomhle policajtům samozřejmě ani slovo. Vlastně jen ve srandě – řek jsem jim, že když jsem ho vytáh z vody, mlel nesmysly o nějaký Rusalce, se kterou ve vodě šukal. Smáli se, že to se při dlouhodobý deoxidaci mozku stává, takovýhle erotický představy, proto se taky labužnický masturbanti při tom sami škrtí nebo si dávají na hlavu igelitový sáčky, voni že ho stejně vyslechnou, teprv až se vzpamatuje. Pakliže vůbec někdy, že jo, byl v tý vodě moc dlouho.
LUBOŠ: Je živá a miluje mě.
DARJA: Miluji tě.
JAREK: Tak jsem to nadiktoval policajtům, tak jsem to nadiktoval i jemu, v tý fakultní nemocnici. Oficiální verze, vole, chtěl jsem mu říct. Takhle to nejlíp zatlučeme, to tvý úžasný první rande. Vytáhni už tu svou pitomou hlavu z toho igelitovýho sáčku.
LUBOŠ: Miluje mě.
JAREK: Ale když jsem ho viděl, když jsem uviděl ty vymletý rybí oči a nepřítomnej úsměv, radši jsem to udělal jinak.
LUBOŠ: Můj nový sen, můj nový sen! –
JAREK: Byl to jen sen, řek jsem mu. Skočils pro tu ženskou do vody jak opravdovej frajer, a voda tě stáhla. To všechno ostatní je jen vymyšlený, jasný?
LUBOŠ: Ale krásný.
JAREK: Ale vymyšlený. Jasný?
LUBOŠ: Ale krásný.
DARJA: Ale vymyšlený. Jasný?
LUBOŠ: Krásný.
DARJA: Tomuhle radši věř, pstroužku. Von tě chce taky zachránit, není taková svině. Já to taky chtěla. Zachránit tě.
JAREK: Nakonec kývl, že jo, nejspíš aby měl ode mě pokoj. Zachránil jsem ho.
LUBOŠ: Zachránil jsem ji.
DARJA: Zachránila jsem ho.
JAREK: Na všechno kýve hlavou, už čtvrtej měsíc, aby měl od všeho pokoj. V tom nemocničním pokoji, kde temně hučí Niagara, temně hučí do noci, pořád a pořád hučí v jeho hlavě a už mu není pomoci.
LUBOŠ: Tou vodou ke mně připlouvá, noc co noc.
JAREK: Střemhlav do propasti padá proud, a v tom vidím tebe, děvče, plout…
LUBOŠ: Připlouvá ke mně noc co noc, a je živá.
JAREK: Škoda že ten přelud krásný nelze ó-bej-mout…
DARJA: To by mě vážně zajímalo, kdo tenhle cajdák složil.