Dírka

Zatracená dírka! Co já si fčil počnu? Já mám klíč zubem navrch a zámek nemůžu přece obracet! Počkat! Co kdybych obrátil ten klíč? — A hle, dvéře se otevřely!

Rudolf Těsnohlídek, Příhody lišky Bystroušky

Ta ženská vycenila na Roberta zuby jako hladná psice (moje oblíbené slovo) a řekla: „Dáš mi kousnout?“

„Co?“

„Mám hlad.“

„Co?“

„Dej mi kousnout – a já ti taky něco dám.“

Tuto ukázku tržního hospodářství pozoruji v Brně, na malé tržnici mezi hlavním nádražím a obchodním domem Tesco, kudy každý den projdou desetitisíce lidí (a bytostí jim podobných – jako tato žena). Robert si tu právě koupil žemli se smaženým sýrem a už už se nemůže dočkat, až projde temným tunelem podchodu, zvaného Myší díra, a vystoupá na vlakové nástupiště, odkud je – jako z divadelní lóže – vidět dolů na přelidněný plácek. Na to se těší někdy už od rána: jak bude čekat na svůj vlak a shlížet na vývařiště vypouštěného rybníka, v němž stále více ryb bojuje o stále méně kyslíku. Patří to k nejpříjemnějším chvílím Robova dne. K pošetilé iluzi, že on do toho páchnoucího kotle nepatří.

(Taky tam stávám při čekání na vlak. Opřen o kovové zábradlí pozoruji to místo plné nadějí i zmarů a hraji sám se sebou – a ještě s někým – svou oblíbenou hru.)

Jenže občas se stane, že divák vypadne z lóže přímo na jeviště. Je takový divák ještě divákem, nebo už je hercem? Nikdy nevíme, kdy přijde naše šance na záskok. Proto ji obvykle prošvihneme, pletouce si nabídku životní role s reklamní akcí na otevření nového secondhandu. Tak i Robert. Odsekne té ženské, že neslyší, a ukáže na svá sluchátka, do nichž z přehrávače mobilního telefonu proudí a tryská John Mayall, ideální hudba do tohohle bordelu. Používá tuto výmluvu často, jinak by si člověk musel před průchodem městem snad opravdu zalít uši voskem… ale tentokrát mu tahle finta nevyjde.

Ta ženská mu totiž zastoupí cestu.

Ta ženská k němu totiž vztáhne obě ruce. Robert má v jedné ruce žemli a v druhé kufřík s katalogy a nemůže tedy účinně zabránit tomu, aby mu neoddálila stříbrné mušle sluchátek z uší. Do těch uší Robovi pronikne sound toho místa: vzájemně se překrývající písně peruánských indiánů, garmoška ruského žebráka ve vojenské uniformě a dylanovský zpěv mladíka v koženém klobouku, to vše jen jako podkres k chraplavému hlasu té ženské:

„Mám hlad, člověče. Dej mi prosím tu housku.“

Ta ženská. Somračka. Žebračka. Feťačka? Lihounka? Troska neurčitého věku, žena pětatřicetiletá nebo pětapadesátiletá, navzdory teplému polednímu slunci upnutá v obrovské oranžové zimní bundě s kapucí, nejspíš aby přežila dosud chladné noci někde pod mostem. Takových zoufalců je na tomto místě přibližně stejně jako mužů v oblecích a kravatách, svět je vyvážený a harmonický. Oranžová bunda nedokáže zakrýt hubenost, téměř vyzáblost její postavy; ze stínu pod štítkem kapuce se na Roba upírají zářící modré oči, jejichž lesk svědčí o víně z krabice, drogách či šílenství, pravděpodobně o celém tom pouličním koktejlu najednou.

„A teď už mě slyšíš?“ řekne mu chraptivě – a jak se zasměje, Rob vidí mezeru po předních zubech.

„Dejte mi laskavě pokoj!“

Ale ona na jeho varovný tón kašle – a podobně samozřejmým gestem, jímž mu sejmula z uší sluchátka, mu ještě sundá z tváře sluneční brýle Police. A naše zasraná police samozřejmě nikde! Důvod k zásahu by stejně chyběl, protože bezdomovkyně s těmi drahými brýlemi neuteče. Dokonce i ona se odmaskuje: překvapivě ženským gestem si sundá kapuci a potřese hlavou, jako by na ní měla ještě něco jako vlasy.

„A teď už mě vidíš?“

Robert se na ni nechce dívat. (Já jo – ale jen z bezpečné výšky své nádražní lóže.) Robert se na ni musí dívat. Později mi řekne, že to bylo jako se dívat na mumii ženy, která snad kdysi mohla být i krásná. Teď je však šedivá pokožka napjatá na lícních kostech tak, jako by se měla každým okamžikem roztrhnout, a nešikovně nalíčená ústa ten dojem masky ještě zvyšují. Ta rozpraskaná rudá ústa říkají:

„Bez těch brejlí vypadáš líp.“

„Vraťte mi je.“

„A dáš mi tu housku?“

Navzdory svému rozhořčení (a strachu z té ženské, jen si to přiznejme) Robert ví, že se teď chová pošetile. Ta houska stála sedmadvacet korun. Brýle (i ve výprodeji) skoro tři tisíce. Kdyby ta ženská chtěla, v pár vteřinách zmizí v davu, nebo se může uchýlit pod ochranu party mladých žebráků s bojovými psy, kteří pokuřují na schodech k obchodnímu domu. (A naše zasraná police pořád nikde!) Robert rozhodně není hrdina, z obtížných a potenciálně nebezpečných situací městského života se hledí spíše vyvléknout pomocí různých fint, jako byla ta se sluchátky; tady mu však, to cítí a najednou i ví, nepomůže vůbec žádná finta. Tato chvíle volá po činu: po odchodu, nebo po obchodu.

Robert je obchodník. Přesněji: rád by jím jednou byl, až přestane courat po úřadech s kufříkem se vzorky a bude se moci vykašlat na dojíždění vlakem. Obchodníci musejí zvládat kompromisy. Takže sáhne do kapsy pro drobné a říká té ženské, ať si jde koupit jinou obloženou housku.

Ale tahle šílená ženská neuznává žádná vyjednávací pravidla. Jen se zasměje – tím tichým a přece šíleným smíchem lidí, kteří už se opravdu můžou smát všemu a všem.

„Když já ale chci tuhle.“

„To já taky.“

„Právě proto. Dej mi ji.“

„Tak nedostanete nic. Ani peníze, ani housku.“

Nasadí si jeho sluneční brýle. Jsou to zrcadlovky, Rob v nich vidí sám sebe, mladého muže s knírkem, jenž má dodat poněkud chlapecké tváři na vážnosti. Ta tvář mu najednou připadá tak vzdálená a cizí, až ho to poleká. Tohle přece nejsem já, pomyslí si. Tohle se přece neděje mně. Vzpomene si na čínské přísloví, jež mu už v životě tolikrát pomohlo, jež ho vlastně dostalo až tam, kde nyní je. Nedovol, aby tvá hrdost stála v cestě tvému štěstí. Mohli by to mít tady na billboardu, pomyslí si ještě. Mohlo by to být vytištěno na všech bankovkách. A už to chce vzdát, obětovat brýle i svou hrdost, už už chce utéct z této odporné temnoty do přijatelnější temnoty Myší díry, když z vlakového nástupiště nad jeho hlavou někdo posměšně křikne:

„Bojuj, sakra! Přece to nevzdáš!“

Uhodli jste, kdo to byl, kdo ho v té těžké hodině tak přátelsky povzbudil?

Třebaže tohle není příběh o mně, je to můj příběh. Příběh přece nepatří výhradně tomu, kdo jej prožívá: pro účastníky je to obvykle jen zážitek, nanejvýš příhoda. Teprve vypravěč uvaří z brambor bramboračku a z krve prejt a prostře tu krmi na flekatý ubrus literatury. Neznám Roba, neznám ani tu žebračku: ale určitě rozumím jejich motivům lépe nežli těm vlastním, aspoň co se postávání u zábradlí čtvrtého nástupiště týká.

Miluji to místo. Jsou lidé, kteří cestují kvůli cestě; já cestuji kvůli odjíždění. Když se vlak pohne, jsem na kratičký okamžik skoro vždy naplněn nadějí, že jsem zůstal vzadu na peróně, ten člověk, kterého tuto sezónu nemám moc rád. Dokonce závidím jistému specializovanému druhu alkoholiků, kteří si koupí u jednoho z těch stánků dole na plácku půlčík vodky, nasednou do vlaku a jedou tak daleko, kam až jim flaška vydrží; pak vystoupí, dají si u stánku na neznámém nádraží klobásu a pivo, koupí další láhev a jedou zpátky. Nepochybuji o tom – vím to, některé z nich jsem znal –, že se celou tu cestu dívají z okna do mlhy a sní. Jako když já se ve svém vlaku (a svých tunelech) dívám z okna do krajiny a s ním o tom, že bych žil jako oni. Ale nemám odvahu a režijní jízdenku, bez níž to leze do peněz.

Nějaký kretén, nějaký vychlastaný čurák na Roberta pokřikuje shora ze čtvrtého nástupiště, ať to nevzdává… a právě díky tomu se Robert konečně rozhodne pro opak. Zachová se dospěle. Vzdá to. Nebude přece bojovat o pitomou housku ze stánku. Na něco takového nemá čas – a čas jsou co? Takže teď už jde jen o to, jak z této idiotské situace vycouvat se ctí.

(A čest je co? Tenhle fór ještě neznáte? V tomto centru tržního hospodářství patří k nejoblíbenějším, všechny neviditelné ruce trhu mu tleskají!)

Takže Robert věnuje té trosce svou žemli a řekne: „No dobrá. A neříkala jste, že vy zase dáte něco mně?“

Ach ten idiot! Kéž by to byl nedodal! Kéž by nebyl synkem tržního hospodářství (jako je ta ženská jeho sirotkem)! Ale snad si chtěl zachovat aspoň trošičku obchodnické cti – takže všechno, co se mu následně přihodí, je jistým způsobem přece jen spravedlivé.

Protože ta ženská se znovu zasměje. Koketně se zasměje. Miss Zombie 2011. A páchnoucím dechem mu zblízka důvěrně zašeptá: „Že by to byla hubička?“

Robert neodpoví. Nemusí. Neboť výraz v jeho tváři promlouvá tak jasně, že se to zřejmě dotklo i téhle trosky, která by měla být na podobné reakce zvyklá. Aniž ochutnala tu housku doličnou, odhodí ji do odpadkového koše, a než se Robert stačí vzpamatovat, podává mu jakýsi růžový papírek.

„Nejspíš si to nezasloužíš, ale ber.“

„Ale já… proč jste tu housku sakra vyhodila?“

„Jenom se mi tu nerozbreč. Chtěla jsem, abys mi ji dal – nechtěla jsem tu sračku jíst. Já musím dbát na svý zdraví, chlapečku.“

Robert pláče, neviditelně, dovnitř, zasoluje si ledviny. Někde nahoře za jeho zády, v prezidentské lóži čtvrtého nástupiště, někdo hlasitě tleská. Roberta to kupodivu zachrání; uvědomí si totiž, že tohle je jen divadlo, zcela bezvýznamná scéna, v níž jen alternuje. Natáhne tedy ruku pro brýle, a ona mu je dokonce vrátí.

„Budeš je potřebovat, až tam půjdeš. Abys z tý krásy neoslep!“

Ta výstraha se očividně vztahuje k tomu papírku, k tomu růžovému lístku, který mu stále podává. A když Robert už jen gestem odmítne – gestem tisíckrát nacvičeným při svém chození městem – ona mu tím svým pařátem pevně stiskne zápěstí a papírek mu vnutí.

„Neblázni, chudáčku. Od tebe nic zadarmo nechci.“

(Taky to tak nesnášíte? Ty lístky a lístečky a vstupenky a slevové kupóny, jež vám stále někdo nabízí a nutí při průchodu městem? Někdo je odmítá lhostejným gestem. Někdo je zdvořile přijme a vyhodí do nejbližšího odpadkového koše. Dokonce jsou prý snad i lidé – hlavně v Olomouci –, kteří všechny ty lístečky odnášejí domů a tam i čtou. Můj přítel Mirek Huptych mi vyprávěl, že když takhle jednou večer vyprazdňoval kapsy bundy, našel tam zelený lísteček na jazykový kurz němčiny, na němž bylo z druhé strany připsáno: Miluji tě, Mirku! Nebylo to písmo jeho ženy Marušky. Že by kamarádský žert z hospody? Že by si to tam – nevědomky – napsal sám? Celé dva dny chodil po vlastních stopách, na nárožích a v podchodech u eskalátorů hleděl do očí ženám a dívkám, rozdávajícím tyto drobné reklamy, a hledal nějaké znamení. A ne že by nenacházel; problém byl, jak mi vysvětloval, že odpověď na svůj nevyřčený dotaz nacházel všude, skoro ve všech očích, jež jako by kromě lístečků nabízely i něco navíc. Nakonec to rozchodil; nakonec si radši namluvil, že to pochopil. Čímž se dostáváme konečně ke mně, neboť i já mám svůj svědivý příběh. Asi před měsícem – 6. dubna 2011, krátce po 16. hodině to bylo – jsem se probíjel centrem Brna, Českou ulicí, tou uličkou hanby, jež vám každodenně zatvrzuje srdce proti pouličním žebrákům, výběrčím charity, obchodníkům a podvodníkům, ba co hůř, proti opravdovému soucitu. Vždy je mi líto těch mladých dívek, ještě dívenek, jež žádají třeba o podporu na léčbu dětské leukémie – a jsou stále a stále nerudněji odmítány. Copak se i jejich srdce nezatvrdí? Copak i ony nemohou dostat ze vší té lhostejnosti chudokrevnost duše? Toho dne jsem je však odmítal taky, taky nerudně: odmítl jsem jednu s růžovými lístečky, málem odstrčil jinou se zelenými – a teprve před hotelem Avion jsem si uvědomil, jak ubožácky se chovám. Zastyděl jsem se, vždyť ty nebohé dívky za nic nemohou, taky chtějí jen přežít. Vždyť můžu ty lístky přijmout – a vyhodit je až za rohem. Naštěstí na zastávce tramvají taky jedna stála, bledá tmavovláska v džínových šatech, v ruce barevné lístečky – a já, aniž bych čekal na nabídku, aniž bych ji vystavoval tomu každodennímu podbízení se a žadonění, jsem si vytáhl z její ruky hned dva. Dva žluté lístečky. I nejmenší dobré činy se počítají, vím to. Aby mi nemusela děkovat, pokusil jsem se zmizet v davu, když vtom jsem za sebou uslyšel křik. Ženský křik. Ta dívenka to byla, hnala se za mnou a nadávala jako dlaždič. Nevyprávím to kvůli pointě, takže ji prozradím rovnou, bez obvyklých vypravěčských štráchů a piruet: Vyškubl jsem jí totiž z ruky kartičky se španělskými frázemi, jež se vždy učila při čekání na tramvaj. Až teď přichází pointa: Jak jsem se jí omlouval za to nedopatření, jak jsem s ní žertoval, jak jsem jí dokonce vyprávěl tu Huptychovu historku, jež ji téměř dojala, trochu jsme se sblížili; Huptych byl vždycky dobrá návnada, i když jen obstojná – jednostojná – volavka. Ani nevím, jak se jmenovala, ta bledá dívka v džínových šatech. Protože spěchala, protože její dvanáctka už jela, domluvili jsme se, že si zatelefonujeme a možná – možná, usmála se – si domluvíme schůzku. Týž den mi v jiné tramvaji samozřejmě ukradli mobil, do něhož jsem si to číslo uložil. Říkám samozřejmě, protože jinak to nejde – v životě se samozřejmě stávají neuvěřitelnější věci než v povídkách. Už chápete tu pointu? Protože pokud ta dívka teď čte tyto řádky – každý sníme o tom, že přece jen někdo přečte naše řádky, rukopis nalezený v kapse, báseň vyrytou do omítky veřejného záchodku – nechť mi to prosím nejenže odpustí, ale hlavně ať se mi prosím ozve na mail neludvik@gmail.com.)

Ale zpět k Robovi, byť o něj už tu tolik nejde, zvláště když povídka svým předchozím odstavcem už skoro splnila svůj účel. Stejně jako ta ženská v oranžové bundě, která mizí ze scény (ani já už ji ze své nádražní lóže nevidím). Vidím ale Roba, který už vystoupal na své (a mé) nástupiště a chce zahodit růžový lístek do podobného koše, v němž zmizela jeho houska. Pak mu ale jeho výcvik obchodníka přece jen nedá a znovu jej dovede do neštěstí. Prohlédne si ten lístek.

Je to vstupenka do strip klubu.

Ach jo.

Už ten kreténský název: Padlý anděl! To vymyslel někdo padlej na hlavu, pomyslí si Robert, který má za sebou rovněž třídenní rychlokurz marketingu.

„Sleva do bordelu?“ řekne někdo vedle něj.

Já to řeknu.

„Něco takovýho,“ odpoví Rob.

Do příjezdu našeho vlaku zbývá ještě pár minut. Stojíme na vyvýšeném nástupišti přímo nad plechovou střechou herny, jejíž je Padlý anděl součástí. Rob se mnou konverzuje nejspíš jen proto, že na to má výcvik; pravý obchodník přece nesmí vynechat jedinou příležitost, jak někoho zaháčkovat. Ale nakonec zaháčkuje, zasekne jinou rybu než mě. A ta ho už brzy stáhne pod hladinu. Oba nás stáhne. Ale já jsem, na rozdíl od Roba, člověk obojživelník, já se potápím do hlubin rád. Zatím jsme ale na mělčině společenské konverzace. Vyměníme si vizitky a pár názorů na počasí, na České dráhy, na chystaný přesun brněnského nádraží. Na žebráky, s nimiž by podle Roba měli zatočit jako ve Vídni. „Tam proti nim od letoška začali postupovat tak tvrdě, že nikde nepotkáte ani jedinýho!“ Říká mi skoro vroucně. Ale ne všechno ve Vídni je zřejmě tak skvělé, protože naše eurocity, vypravované právě z Vídně, stále nepřijíždí.

„Richard Strauss?“ řeknu, abych vypadal kulturně.

„Ne, Strauss jede v půl druhé. Tohle je Rudolf Těsnohlídek.“

Upřímně se podivím, jak mohl někdo nazvat rychlík po tak depresivním autorovi a především sebevrahovi, jehož dvě manželky rovněž spáchaly sebevraždu (ta první o svatební noci, druhá v jeho noc poslední). „Kdyby to byl Antonín Dvořák, to bych chápal, ten vlaky miloval, ale –“

„Dvořák jezdí taky, v jedenáct třicet.“

„– ale Těsnohlídek? Kterýho kreténa v propagačním oddělení Českých drah tohle napadlo? Už jenom ten jeho pseudonym! V Těsnohlídkovi vám nebude teskno ani těsno! A ta vyhlídka!“

„Vy byste moh z fleku dělat v reklamě.“

„Dělal jsem v reklamě. Já vím, že ten vlak jede přes Bílovice, kde Těsnohlídek žil – ale stejně by mě zajímalo, jestli si dráhy vedou statistiku, pod kterej rychlík si líhá nejvíc sebevrahů.“

To ještě nevíme (ale jeden z nás už to tuší), že rychlík Rudolf Těsnohlídek opravdu zdržel sebevrah na kolejích, o němž nejlépe vypoví aforismus Mirka Huptycha_: Básníci třetí třídy jedou v jídelním voze a pijí šampaňské. Básníci první třídy leží na kolejích._

Ale proč být hned smutní, když sebevražda nemusí být zdaleka tím nejhorším řešením, a nejen pro básníky. Jak naskakují údaje o zpoždění vlaků, dáme si u stánku na peróně pivo, pak jaksi nevyhnutelně ještě jedno, vynucenou zastávku pak proměníme v prima jízdu pomocí dvou vodek. Kupodivu to nejsem já, kdo je objedná. Což mě ovšem z ničeho nevyviňuje, Helenko.

„Chci si totiž dát klobásu,“ vysvětlí mi to Rob, než si štrngneme. „Mastnou opečenou klobásu, víš. A tak si napřed musíme dát tu vodku.“

„To má logiku,“ přitakám. Jsem logikou posedlý. Copak to není z tohoto příběhu zřejmé?

„Když jsem dělal v Rusku, dělali jsme to tak před každým jídlem,“ vysvětluje mi. „Abysme se neposrali. Byls někdy v Rusku?“

„Pořád tam jsem,“ řeknu mu vážně… ale on to naštěstí nepochopí. Pokud se v Rusku něčemu naučil, pití to nebylo. Helenka – to je jeho manželka – je jednoznačně proti pití. Jed-no-zna-čně, rozumíš? Jako značnej jed, chápeš? Jednoznačně proti značným jedům, taková ona je, Helenka moje. A tak si dejme ještě jednu jednoznačnou do druhé nohy, ať nepajdáme. Nebuď labuť, řekne mi, když váhám. Nebuď jak Helenka, ta je proti všemu, co udělá chlapovi dobře. Ta je – člověče – i proti klobásám. A já mám takovej zkurvenej hlad!

„Tak si dej smažený sýr,“ řeknu. „Smažený sýr v housce. Budu dávat pozor, ať ti ho nikdo nevezme.“

Chvíli na mě zírá očima, jež se už horce lesknou jako tuk na těch klobásách, roztahujících na plechovém roštu své nařezané končetiny. Dokonce i já na ně dostávám chuť. Na končetiny. Vím, čím za to pokušení zaplatím. A zřejmě to ví i on.

„Žádnej sejr v housce,“ odsekne totiž. „Copak nevíš, že to není žádnej sejr, jen zkurvená napodobenina? Najednou ti mám hroznou chuť na něco mastnýho a nezdravýho a tak nějak –“

Hledá slovo. Slovo hledá jeho. Já jsem jejich dohazovač.

„– tak nějak sprostě vulgárního. Rozumíš mi?“

„Ano,“ řeknu.

„Už skoro rok dojíždím dvakrát tejdně tímhle vlakem až z Pardubic, člověče – a ještě nikdy jsem si nedal klobásu na peróně. Ty jo?“

„Ano,“ řeknu.

„A teď po tom skoro neuvěřitelně toužím! Toužím. Chápeš to?“

„Ano,“ řeknu. Odpusť, Helenko.

(Vždyť dokonce ani tu světoznámou Lišku Bystroušku nevymyslel! Dostal její napsání příkazem od šéfredaktora Lidových novin Heinricha – jako texty k téměř komiksovým obrázkům Stanislava Lolka: „… nikdo v redakci to nechtěl psát, měl jsem vztek, a když mi po vydání vyřizoval Veselý první vzkaz Janáčkův, že to bude opera, domníval jsem se, že si ze mne dělá šoufky.__“)

O takových pajzlech napsal Těsnohlídek desítky soudniček. Malý zrcadlový sál půlkruhového půdorysu, plechový přístavek k mnohem větší herně, v níž máte aspoň malou šanci na výhru. Ale tady, co lze vyhrát tady, v hustém vzduchu pod líně se otáčející vrtulí falešné klimatizace, jež má snad osušit pot na čelech a zátylcích pouhých čtyř mužů, zírajících na malé vyvýšené pódium? Tady lze vyhrát snad jen hru, jako ostatně i u automatů vedle, jako ostatně i při tomto vyprávění. Hru na skutečnost?

Protože i když se ta podsaditá blondýnka u tyče nakonec úplně svleče, i když máte tak dobré místo a oči, že vidíte nejen tu její jizvu, ale i jizvy na jejích rtech, působí to divadlo nějak neskutečně. Přinejmenším do třetí vodky, samozřejmě; pak už se stanete nejen spoluproducentem, ale i aktérem. Proto ti nesmělejší z nás pijí: abychom si troufli na parket. Aspoň na Roba to tak zřejmě působí: odolává mým pokusům o konverzaci, už si dokonce nepřipadá ani podveden tím, že růžová vstupenka nebyla žádným volňáskem, ale jen pětiprocentní slevou na vstupné, a tváří se tak soustředěně a zároveň i užasle, jako by mu bylo sedm let a já ho vzal poprvé do cirkusu na vystoupení iluzionisty.

Trefa. Čeká na nějaké kouzlo, řekli byste, kdybyste ho viděli. Mhouří oči a pokyvuje velkou hlavou do rytmu hudby. Čeká na kouzlo, na falešný zázrak, na to, až se z téhle kurvy stane anděl, který mu předá poselství lásky.

„Tak o ní nemluv,“ napomene mě dokonce, když si nedokážu nechat tu úžasnou metaforu pro sebe. „Tohle přece není žádná kurva, na tom přece není nic špatnýho, že se někdo živí jako profesionální tanečnice.“

„Z Lúčnice?“

Ale je příliš mladý, než aby znal tuhle písničku. Poslouchá, prožívá jinou, kterou zase neznám já, sladkobolný soulový ploužák, který taky není nejmladší, nejspíš ho natočili někde v Motownu, dřív než jsme se my všichni narodili. Docela se to sem hodí, ta černá muzika: ostatní muži v baru jsou taky barevní a ta holka opravdu tančí trochu jako černoška, třebaže je bílá. Bílá a bledá, jako by ani neměla na solárko; ale možná je ta výrazná běloba její pleti v tomto prostředí naopak promyšlenou obchodní strategií. Marketingem. Protože i když nevyužívá solárko, fitko naopak určitě a pravidelně: má pevná svalnatá stehna sprinterky, ploché břicho a možná až příliš široká ramena (jež mě ovšem okouzlují, Helenko: jsem velkým příznivcem ženské atletiky, tedy kromě vrhačských disciplín). Ňadra pomíjím, to je jen výrobek; zato její zadek, podle toho by mohli vyrábět všechny zadky světa. Být tedy po mém, samozřejmě; mnoha mužům (a jistě i ženám, Helenko) by bezpochyby připadal příliš velký, příliš svalnatý (už je to tu zase) a bezpochyby i vulgární. Korunu tomu dává zvíře, zvíře s opravdovou korunou, jež má vytetované po celé délce zad: modrozelený bazilišek (aspoň tak mi to zvíře pojmenuje – v jiném příběhu), který má hlavu mezi jejími lopatkami, rozeklaný jazyk se na týle ztrácí pod blonďatým mikádem, drápy zadních nohou se zatínají do zadku a dlouhý šupinatý ocas mizí kamsi do temnoty (do skrýše; do nory) mezi jejími půlkami, aby se zase vynořil na levém stehně, jež celé ovíjí dvěma smyčkami.

„Co je to za zvíře?“ ptá se mě ochraptěle Rob, když ta dívka u tyče podřepne a její záda se vlní a bazilišek taky a my vidíme jeho skutečné doupě.

„Nejspíš chameleón, co mění barvu podle tužeb zákazníka. Nebo že by drak, požírající princeznu? Chceš ji zachránit, Honzo?“

„Jmenuji se Robert.“

„A ona Zlatovláska, princezna se zlatou korunou v chlupaté pokladničce. Se spoustou zlatých korunek.“

„Jak o ní můžeš tak hnusně mluvit, když ji vůbec neznáš?“

„Promiň,“ řekl jsem. Na okamžik – na mžik jakéhosi oka, jež nás snad sledovalo – jsem se dokonce opravdu zastyděl. Co když je to opravdu jen nějaká studentka, přivydělávající si na studia religionistiky? Co když tu provádí nějaký sociologický průzkum? Co když je to spolubydlící mé studentky se žlutými lístečky? Co když je to dokonce ona? Tržní hospodářství nám skýtá milióny úžasných příležitostí, jak kapitalizovat svůj život. „Promiň,“ opakoval jsem. A řekl jsem to i do třetice, když jsem tu striptérku – snad jako výraz pokání, snad jako důkaz o vlivu vodky na pochlapení muže – pozval k našemu stolku na panáka.

Řekla mi, že se jmenuje Darja – Darja jako dáreček, upřesnila to s úsměvem. Protože mě našli v lese o Vánocích. Nijak se neupejpala, jen se trochu dooblékla. Oblečená působí dokonce rajcovněji. Uplé kratičké šaty z matné černé kůže na ní vypadají, jako by tu kůži před deseti minutami stáhla z vlastnoručně zabitého nočního dravce, černého pantera Baghíry, nebo Mikea Tysona. Je tak trochu i cítit.

„Promiň co?“ řekne mi.

„Že jsme tak na tebe zírali.“

Teď zírá ona na mě. „Kolik jste toho vypili? Co byste tu jako měli dělat jinýho? Číst si noviny? Jako ten starej Vietnamec, co mu to tady patří?“ Nakloní se k nám přes stůl a šeptá tak důvěrně, jako bychom se znali už roky, jako bychom byli její kunčofti. „Já po tom přece toužím, abyste na mě zírali. Po čem toužíte vy, kluci?“

Rob se rázem opotí jak dveře od chlíva – a já, že jsem taky citlivý, slyším v tom jeho chlévě nějaké velké hladné zvíře, jak se probouzí a vztekle hrabe kopyty v hnoji. Radši si nasadím sluneční brýle, abych měl od toho svinstva odstup. Robovy brýle. Ale on si toho ani nevšimne. Na rozdíl od ní, která řekne, že v těch zrcadlovkách vypadám jako americkej policajt. Nezní to ale moc obdivně – vzhledem k tomu, kolik jsme zaplatili u vchodu.

„Pálí mě oči,“ řeknu. „Mám nějakou alergii.“

„Na nahý ženský?“

„To bych už byl slepej.“

„Nemachruj,“ řekne mi. „Přede mnou přece nemusíš.“

Což mě přiměje k úvaze, co dělá tak bystrá a luxusní holka v takovýmhle pajzlu. Málem tak formuluji i svou otázku. Ale Rob mě kupodivu předběhne:

„Co je to vlastně za zvíře? Co máte vytetovaný na zádech?“

„Ale ale. A já myslela, že ses mi díval jenom na pusu.“

Tou pusou se na něho usměje. Přes tmavé zrcadlovky můžu to představení bez ostychu pozorovat. Není to úplně mechanický úsměv, jako dobrá herečka přidá do role i trochu vlastního koření, trochu vřelosti. Jak mi aspoň namlouvá ta vřelost v mém žaludku a v mé krvi, jež je taky jen průmyslově vyrobeným etanolem.

Má to i v hlase, ta kurva. „Zvíře?“ šeptá Robovi. „Co ty jsi za zvíře, to je daleko zajímavější, ne?“

„Nějakej ještěr?“

„Dobře sis ho prohlíd, brouku. A já myslela, že sis fakt prohlížel jen moje sladký rty. Nic jinýho se ti na mně nelíbilo?“

„Ale jo. Líbilo.“

„Co nejvíc, brouku?“

„Ten… tanec. To, jak jste tančila. Máte to v krvi.“

„Já mám v krvi věci, který by tě vyděsily ještě víc…“

Málem řeknu, že jí to věřím. Má něco v krvi. Ta překotná řeč, ty rozšířené zorničky, to jsou jen některé z příznaků, které mě u holek naučil rozpoznávat můj přítel Mirek Huptych, specialista na léčbu perníkových srdcí.

„A není to trochu nakažlivý?“ Řeknu. „To v tvý krvi?“

Řeknu to, protože mám za Roba jistou odpovědnost. To já jsem ho přece pozval do tohoto příběhu. Samozřejmě jsem to neřekl, abych ji urazil. Copak se děvka může urazit?

Vyvede mě z omylu. Proto jsem to přece řekl. Bez úsměvu vstává. „Nemyslete si, že když mi koupíte panáka, můžete se ke mně chovat sprostě. Jasný?“

Málem se zeptám, co bychom jí museli koupit, abychom se tak chovat mohli; měl jsem vždycky za to, že o to v tomhle obchodě přece jde, ne? Ale pak ve mně zvítězí mé lepší já a omluvím se, že jsme v nočním klubu poprvé, takže ještě nevíme, jak se chovat.

„Tohle není žádnej noční klub! Jestli si chcete někde zapíchat, číšník vám dá pár vizitek. Tady se s návštěvníky nanejvýš tančí, a já už musím zase na plac.“

Ale než stačí zmizet, Rob se kupodivu taky pochlapí. Galantně vstane a skoro se i ukloní. „Taky bych vám mohl dát jednu vizitku,“ řekne.

„Já s chlapama z publika nerandím, brouku. Ale už za půl hoďky si se mnou můžeš zatančit.“

„Myslím vizitku jednoho úžasnýho plastickýho chirurga. Manželka u něho byla s nosem, a je fakt výborný.“

„Já už na plastice byla, brouku. Neříkej, že sis nevšim, s čím asi.“

„Myslel jsem –“

„Já vím, cos myslel. Ale s pusou to není zase tak jednoduchý jako s kozama, víš? A navíc, většině chlapů se ta rozsekaná pusinka kupodivu líbí. Tobě ne?“

Rob váhá. Rob funí. To funí velké temné zvíře v jeho chlévě, probudilo se a má hrozný hlad, naráží rohy do vrat. Ale posměšný tón v jejím hlase ho přiměje vrátit se zase k prázdnému žlabu a jen zamečet jako kůzle:

„Vážně?“

„Nemám to ze svý hlavy, brouku. Řek mi to Igor, můj první ten – zaměstnavatel. Chytrej kluk, vážně. Řek mi, že chlapi si při pohledu na mý rty představujou, jaký to asi je.“

„Jaký je co?“ Řeknu. Když se Rob chce tak moc zeptat, ale nezeptá se. Teď už se neptám posměšně, ta děvka se mi začíná líbit. Ale stejně odpoví přímo jemu. Mě si skoro nevšímá. Prokoukla mě. To se mi na ní taky líbí. Je to všímavá holka. Těmi zjizvenými rty řekne do jeho rudého ucha:

„Rozbít ženské hubu. Jaký to je.“

„Cože?“

„A to že je rajcuje jako. Ta představa.“

„Vážně?“ Řekne Rob. Ale až po příliš dlouhé pauze.

„Tebe ne?“

„Co?“

„To nerajcuje, brouku? Ta představa, že bys nějaké ženské – třeba nějaké nahé ženské, třeba ženské jako já – rozbil pěstí hubu?“

„To… rozhodně ne.“

„A co teda?“

„Co jako?“

„Tě teda rajcuje, brouku?“

Je to opravdu brouk, brouček, přišpendlený jejím posměšným pohledem do etymologické sbírky. Střízlík obecný? Zlatý scarabeus, přezdívaný hovnivál? Vlastní hluboké myšlenky se dotknou mého nitra i jinak, a tak se zdvořile omluvím, že si musím odskočit. „Nechci pak rušit tvůj tanec,“ řeknu jí.

„Ty seš fakt divnej,“ odpoví kupodivu bez posměchu. „Chlapi obvykle mizej na záchod, teprv když dotančím.“

(Dokonce i tu sebevraždu málem zpackal! Když to o Vánocích roku 1928 v brněnské redakci Lidových novin udělal, chodil pak po redakci s rukama na zkrvavených prsou a každému se omlouval: „Promiňte, asi jsem se špatně střelil…“)

Ta děvka má pravdu, na záchodě ani noha, jen ty moje hodně nejisté. Nohy, jež mají víc rozumu než já, protože mě chtějí odnést pryč. Dívám se v Robových zrcadlovkách do zrcadla; zrcadla v zrcadlech, jedna z metafor kvantové fyziky. Ale dnes mi dumání nad zákony světa nepomáhá jako obvykle, dnes mě přemůže obyčejná školská biochemie a já nad umývadlem nemyslím na tu děvku s rozbitými rty, najednou myslím na dívku se žlutými lístečky, neboť vodka mě činí sentimentálním. Je vůbec možné, že se s ní někdy sejdu? Že spolu půjdeme do kina, že mě naučí pár španělských frází? Me encanta la lluvia. Me encanta hacer el amor la lluvia.¹ Najednou je mi na tom hajzlu konečně jasné, že to byl jen laciný romantický kvítek, vyrašivší v zapařeném kompostu mé hlavy. Jediný vřelý dívčí hlas, který se ještě kdy ozve v mém telefonu, bude patřit operátorce z call centra.

Sebelítost, má poslední vášeň.

Pak ale uslyším jiný hlas. Ženský hlas. „No teda,“ ozve se za mnou. „Tady chlapi blijou do mísy nebo se do ní vystříkaj, ale tohle? To se ani trochu nestydíš?“

Skoro ji v tom zrcadle nevidím, jen oranžovou skvrnu bundy. Na vině ale nejspíš nebude její vampýří podstata jako spíš ty slzy v mých očích; jak ví každá vdova, pod slunečními brýlemi se mizerně pláče. A možná ji taky ani nechci vidět. Navzdory všemu tomu chlastu hned vím, kdo mě z temnoty kumbálu na hygienické potřeby tak důvěrně oslovil. Tohle setkání není žádný záskok, žádná alternace.

„Pálí mě oči,“ řeknu. „Mám nějakou alergii.“

Zasměje se a zezadu ke mně přistoupí. Doufal jsem, že ji ani teď v tom zrcadle neuvidím, že to bude jen má další stíha; zažil jsem už na hospodských záchodech horší věci (ale taky pár lepších, Helenko). Ale tentokrát se z toho nevylžu žádnou lacinou fyzikou ani metafyzikou. Teď už ji vidím – a bohužel i cítím. To je vjem, o který jsem byl ve své nádražní lóži díkybohu ochuzen. A když se tomu – té ženské, té somračce – postavím čelem, je to ještě horší.

„Co tak čumíš? Nezhoršuje tenhle pohled tu tvoji slavnou alergii?“

Ale když se pak ve mně hnou i jiné tělesné tekutiny, v ní se zase pohnou zbytky ženskosti. Natáhne ke mně ruce a stejným gestem, kterým odpoledne sebrala zrcadlovky Robovi, je teď sejme i mně. A rychle si je nasadí.

„Už je to lepší?“ řekne.

Není – a nejen proto, že v těch zrcadlovkách vidím vlastní uslzenou tvář. Ale přesto se mi na této ženské něco líbí. Tak daleko nás může dohnat klasická nádražní osamělost.

„Netvař se tak hnusně. Bejvala jsem krásnější než ta kurvička, co ti z ní před chvílí stálo péro.“

V mém věku už člověk erekci nezapírá; ale protože mi (i v mém věku) ještě stále zbývá trocha zdravého rozumu, zeptám se jí, odkud že to ví. Stále ještě si odmítám připustit, že by se tohle všechno dělo jen v mé hlavě.

„Myslíš, že jenom ty můžeš všechny pozorovat? Jako na tom pitomým nádraží? I já mám svou – krásnou vyhlídku…“

Tomu fóru se opravdu s chutí zasměje. Když se přidám – vždyť kolik let jsem strávil v nejlepší společnosti v brněnské hospodě Bellevue? – jsme už skoro kumpáni. Tahle hrozná ženská mě má na háku, a ví to. Opravdu nevím, proč jí od začátku tak důvěřuji; nevím – nebo radši nechci vědět.

Kde ten chlap sakra je? Dumá Robert Holiš u svého stolku ve strip baru Padlý anděl.

Nejspíš se na mě vysral a zdrhl. Je to takovej typ.

A kde je ona – ta padlá Anděla?

Ale ani vlastní vtip už ho nedokáže rozesmát, probrat z kalné situace, jež mu stále víc připomíná některý z jeho ulepených erotických snů, ovšem bez obvyklého (a v manželské posteli tak trapného) vyvrcholení. Najednou už po žádném vyvrcholení ani netouží, byť ještě před chvílí netoužil v blízkosti té dívky se zjizvenými ústy po ničem jiném. Vždyť je to jen obyčejná kurva, dojde mu konečně, ten týpek ze čtvrtého nástupiště měl pravdu. A až se ke mně vrátí – až otevře tu svoji zjizvenou hubu – už zase budu muset vyjednávat. Smlouvat. Handlovat. Můj bože (pomyslí si Robert bez jakékoli snahy přímo oslovit jmenovaného), copak můj život opravdu musí být pořád jen koňský trh, kde ani netuším, zda jsem prodávajícím koňským handlířem, řezníkem nakupujícím živé maso na žrádlo pro psy, nebo snad tím kulhavým grošákem, mířícím na jatka? A ještě k tomu zvesela, zvesela, protože mi do obroku přilili trochu špiritusu a do očí kapli rulíku, abych vypadal mladší a použitelnější?

Něco mi určitě dali do pití. Nádražní kurvy to tak dělají. Uspávačky.

Ta myšlenka ho paradoxně probudí. Na pár okamžiků má dokonce tak jasnou hlavu, že se rázně rozhodne změnit svůj život. Pozdě.

Když si dám víc než dvě vodky, neumím odolat žádným dveřím s nápisem Vstup zakázán. Právě tam mě má společnice pozve, teatrální úklonou a ladným gestem. Do kumbálu, z něhož se před chvílí vynořila. Když přece jen ještě váhám, vysvětluje mi, že tu dělá příležitostnou hajzlbábu – a ještě něco. Ten dodatek by mě nejspíš měl varovat, ale můj domácí alarm už někdo zkratoval.

Kumbál třikrát dva metry, zelená plechová skříň, umývadlo, dvě židle u stolku s plastovou květinou, pach čisticích prostředků, jenž skoro přehlušuje ten její. „Byls někdy v peepshow?“ ptá se mě ta ženská.

Něco zalžu. Ona ví, že lžu. A co ona, říká mi teď pravdu?

„Já v jedný dokonce vystupovala, na začátku devadesátých let. V tý úplně první, v hale Rondo. Věřil bys tomu? Bývala jsem krasavice, kabinky se celý třepaly, jak nadržení chlapi stloukali máslo.“

„Škoda že jsem to prošvihl.“

„Teď to můžeš dohnat.“

A než se stačím polekat, přejde dvěma kroky k protilehlé stěně a sundává z ní zarámovaný obrázek nějaké ženy v bílém kloboučku. Ptám se, zda je to ona zamlada – ale jen se zasměje.

„To je jen fligna. Budu muset zhasnout, aby se ti rozsvítilo.“

Tahle věta zní, jako by ji říkala už nejmíň stokrát; mohl by to být reklamní slogan třeba na jadernou energetiku, třeba na celý tento svět. Ale když ta ženská opravdu zhasne, vidím, že to nebyl jen fór. Opravdu něco vidím. Malou dírkou ve stěně, předtím maskovanou obrázkem, proudí do tmy kumbálu paprsek světla; a podle toho, jak to světlo mění barvu – růžová, fialová, žlutá –, mi hned dojde, kam asi tahle dírka vede.

„To čumíš, co?“ šeptá má zasvětitelka, teď už ovšem docela jiným hlasem. Hlas má skoro dráždivě ženský, páchne ale pořád jako starý chlap. Hrnu se k její dírce, abych si své podezření ověřil – jenže ta ženská mě předběhne a zakryje krásnou vyhlídku svou dlaní, jež věru krásná není, a samozřejmě smlouvá o prachy. „Nebo si snad myslíš, že tohle kino provozuju zadarmo?“

Tehdy jsem se měl otočit a odejít: z tohoto páchnoucího kumbálu, z této toalety, z tohoto podniku a nejspíš i z tohoto příběhu. A snad bych to i skutečně byl udělal, kdybych se před chvílí nenakazil od Roba tou odpornou obchodnickou leprou, na niž chcípá celý tento svět. Studentky se žlutými lístečky se v posluchárnách obvykle učí, že nebohé literární postavy jsou často infikovány nemocemi a frustracemi (a názory) svých autorů; že se to občas děje i obráceně, to patří k dosud nepříliš prozkoumaným záhadám vypravěčského řemesla. A tak jsem se neprozřetelně (pitomě: jako nedávno Robert) zeptal téhle páchnoucí ženské, kdysi snad také krásné tanečnice na osvětleném pódiu, jaké že je v jejím biografu vstupné. Stovka?

„Přidej. Kilo mi dávají i somráci z ulice, když je sem protáhnu zadním vchodem. A druhou, když jim ho při tý produkci vyhoním.“

„Fakt?“

„Taky jsou to lidi, chytráku.“

„Když já se chci jen podívat.“

„Takoví jsou nejhorší. Co jen šmírujou a myslí si, že jsou něco víc. Ale já lidi nesoudím – já lidi miluju! Rozumíš tomu slovu? Takže klidně můžeš přikukovat, a nikdo tě přitom neuvidí. Co může být lepšího? Tohle přece zase miluješ ty, ne?“

„Vy mě nějak znáte.“

„Není to tak těžký. A můžeš při tom šmírování dělat, co chceš. Jako v opravdový peepshow. Někteří hráči z herny sem taky chodí, tenhle záchod je totiž společnej – a dokážou u týhle dírky utratit víc než u těch svých dírek na automatech.“

„Kecáte.“

„Majitel o tom samozřejmě ví. I když dělá, že ne.“

„Myslíte, že jsem blázen?“

„A byl bys ještě větší magor, kdybys tuhle dírku odmítl.“

(Huptych mi jednou – vlastně nejednou – vyprávěl, o čem nejčastěji snil během své základní vojenské služby v Trnavě roku 1971. Snil o dírce: ne v přeneseném slova smyslu, vlastním všem mužům na stráži, ale o konkrétní a doslovné dírce po vypadlém suku v dřevěné stěně převlékací kabiny v bulharském Burgasu, pláž Primorskoje, kabinka číslo 712. Původně to ani nebyl Huptychův sen: infikoval ho rotný Oljič, který měl u radarové obsluhy v Trnavě palandu nad ním: někdy s čuňáckým úsměvem, někdy však skoro dojatě vzpomínal rotný Oljič na to, jak byl v Burgasu dvakrát v dětství s rodiči a jak ho sám jeho nevlastní otec upozornil na to, že z poslední kabinky v sekci muže je dírkou vidět do první kabinky v sekci ženi. Chlapec nechápal, proč je vždy taková fronta nejen u té kabiny mužské, ale především u té ženské: copak ty ženy opravdu netušily, co věděl na pláži skoro každý? Co věděly dokonce i děti? Teprve v dospělosti, na vojenském kavalci, rotný konečně pochopil – a rád a zálibně o tom po večerce každého poučoval, i svobodníka Huptycha. Dokonce do té kabinky v průběhu let poslal pár přátel a známých – a protože někteří se z té mise opravdu vrátili, věděl rotný Oljič, že kabinka i dírka dosud existují, dosud naplňují svůj účel i smysl. Bylo to rotného generální téma. Když s Huptychem pod kousavými dekami masturbovali [každý zvlášť], oba snili o ženách, třeba i vdaných a ctihodných, které nechají manžela i své děti na chvilku na písku u tolik vlhkého moře a jdou se převléci z mokrých plavek do suchých, do té jedné jediné kabiny číslo 712, zvlhnout jiným slaným mořem s pachem jiných ryb. „Jak odsud vypadnu,“ sliboval rotný, „hned tam vyrazím s Čedokem, vole. Teď když vím, oč opravdu kráčí, si to opravdu užiju. Možná víc než s těma bulharskýma štětkama, co si pak vezmu v hotelu na pokoj.“ Ti dva vojáci snili stejný sen ve stejné noci, ale probuzení bylo pro každého jiné. Kupříkladu rotný Oljič se jednoho říjnového rána, dva týdny před vyřazením do civilu, vůbec neprobudil; při posledním nočním poplachu seskočil z korby vétřiesky tak nešťastně – tak mazácky – na blátivou cestu, až ho plná polní zvrátila zpět k náklaďáku, o jehož korbu se uhodil zátylkem – přesně v místě, kde končila jeho přilba, vzor 63; v noci se zmítal na palandě nad Huptychem tak divoce, tak hluboce sténal, až to Huptych přičítal mimořádně vášnivému snu, a tak raději druha ve zbrani nerušil; ráno však ležel rotný Oljič na palandě nehnutě a ve tváři měl to, co do armády narukoval bránit, tedy hluboký mír. Krvácení do mozku. Huptych s ním neměl – kromě souběžné onanie – téměř nic společného a byl už tehdy natolik moudrý, že mu tu rychlou smrt ve spánku téměř záviděl; proč se ale rozhodl naplnit druhovo poslání, to mi dodnes nedokázal uspokojivě vysvětlit. Zvědavost? Romantická letora, básníkům téměř povinná? Touha naplnit nějak příběh, dospět s ním až k vyvrcholení? Každopádně půl roku po propuštění z armády – odseděl si ještě dva měsíce vojenského kriminálu za četbu Célina ve službě – kráčí Mirek Huptych po pláži Černého moře, připraven na vše: v koženkové příruční tašce má plavky, ručník a sbírku básní Oldřicha Mikuláška, aby měl co vhodného ke čtení, kdyby před kabinkou 712 byla příliš velká fronta. Není tam nikdo. Před kabinkou, v kabince, ba zřejmě ani v té kabince vedlejší. A hlavně tam není ani dírka – ta očekávaná, slavná, nadějíplná, zasvěcující, rozsvětlující, objasňující, vzrušující a vše překračující dírka, červí díra do jiného vesmíru, jak bych řekl já, vzdělaný v kvantové fyzice, šmíračenka na čumendu, jak říká Huptych. Celá levá stěna poslední mužské kabiny, společná s první kabinou ženskou, je totiž pobita zinkovým plechem. A třebaže nápisy vyryté do tohoto plechu by ho také mohly k lecčemu inspirovat, psané slovo tentokrát básníka nevzruší ani neukojí. Zklamání je v první chvíli tak obrovské, že prý dokonce chvíli váhal, zda se nemá rovnou odebrat za svým rotným. „Tak to je, když se člověk příliš upne k něčemu metafyzickému,“ říká mi. Pokaždé mi říká něco jiného, ten příběh má několik variant s různými konci, i proto jej mám tak rád. V jedné z verzí sedí Huptych v naprosté tmě převlékací kabinky celý den a noc, než dojde k prozření, že takhle je to lepší. V podobné verzi si v té tmě vysní ženu, která se ve vedlejší kabince svléká; vysní si ji se všema chlupama, jak mi říká: „A když jsem vyšel z kabinky ven a přesně taková ženská vyšla z té vedlejší, ani jsem se za ní neohlédl.“ „To ti věřím,“ říkám, „tos udělal moc dobře, Mirku.“ V jiné verzi je ovšem naopak akčním hrdinou, opravdovým chlapem: vytáhne ze své koženkové tašky kapesní nůž, bodlem na čištění dýmky prorazí plechové ostění a odhodlán jako Edmond Dantès prokutá se malou dírkou až do vedlejší cely. Čeká. Když nikdo nejde, nahlédne dírkou konečně dovnitř. Tady se příběh dál štěpí, záleží na počtu dvojek červeného, které má vypravěč upito: v jedné verzi sedí ve vedlejší kabince nádherná a úplně nahá žena, v níž Huptych poznává svou matku. V jiné subverzi sedí ve vedlejší kabince četař Oljič: je nahý, masturbuje a dívá se dírkou přímo na Huptycha. A v jiné subverzi – mnou nepříliš oblíbené – nahlíží Huptych dírkou přímo do ženského lůna, hodiny a hodiny; popis tohoto dobrodružství najde laskavý čtenář v díle Henryho Millera. Jinou verzí Huptychova příběhu je tento příběh. A mě na tomto vyprávění asi nejvíc zajímá, zda Huptych vůbec někdy přizná, co se v té převlékací kabince na pláži v Burgasu opravdu stalo. Zda to ještě vůbec ví. Ale nechci na něho příliš tlačit, aby – jen kvůli mně – některé z těch verzí opravdu neuvěřil. Aby se na ni neupnul. Vždyť co jiného nám nakonec zbývá než naše příběhy? Tento naštěstí aspoň nemá alternativní konce, konec převlékacího příběhu je vždy obdobný, všechna vlákna se nakonec vždy spojí do jediného uzlu, do jediné smyčky: Huptych konečně opustí kabinku, netečně obhlédne pusté a zbytečné moře, shledá pláž plnou krásných žen [mezi nimiž i východoněmecké turistky, opalující se nahoře bez!] zcela nevzrušivou a téhož večera a noci se vrací rychlíkem do Prahy. Zestárlý o dvacet let. Je si jist, že od této chvíle už bude jeho život fádní, plný skutečných žen a poezie. Na neoznačené zastávce uprostřed noční pusty přistoupí do jeho kupé krásná žena, rozhodí dlouhé vlasy na opěradle a řekne, že ho miluje, už dávno. Huptych jí říká: „Ale já jsem cestující a mám kdesi v daleké tmě jakési řízení.“ Žena odpovídá: „Já jsem ta Tma.“ Tohle kdybych někdy napsal, tak mi to nikdo neuvěří, pomyslí si ještě Huptych, než Pánbů vyvrtá do jeho hlavy dírku, jíž konečně prohlédne.)

Jiná dírka.

(Nebo je to táž?)

Stoje v pachu záchodového kumbálu, dívám se tou dírkou do útrob striptýzového klubu, zatímco má společnice mi zezadu šeptá zlomyslné oplzlosti. „Nechceš ho vyhonit?“ šeptá mi hlasem, v němž se mísí dráždivost zakázaných plodů s pachem toho, čím tyto rajské plody hnojíme. „Moh by ses při tom na sebe dívat do zrcadla, když tak rád šmíruješ…“

Opravdu jsem zaváhal? Pak ale radši šmíruju Roba. Chvíli trvá, než ho uzounkým objektivem naší camery obscury zase objevím. Už totiž nesedí u stolku, kde jsem ho zaparkoval. Hleďme, Rob se pochlapil! Rob vyrazil za štěstím, a rovnou na parket! Tančí: samozřejmě v objetí té blonďaté štětky, která má při tanci zavřené oči, snad aby lépe promyslela, jak tohoto kunčofta čórnout. Výjev jako z některé Těsnohlídkovy soudničky. Za století se toho v Brně zase tak moc nezměnilo – alespoň ne v těch podchodech a průchodech, které mě zajímají, jimiž procházím. A tahle dírka je nejspíš jedním z nich, tajemnou červí dírou, jíž můžete (aspoň dle kvantové fyziky, na niž se pořád vymlouvám) proklouznout do jiného času, do paralelního vesmíru nebo do blázince (blázinec je paralelní vesmír, na tohle nepotřebujete Maxwellovy rovnice). Přiznání vědecké obce, že přibližně 95 % našeho světa je tvořeno temnou hmotou a temnou energií, o nichž ani nejslavnější nobelisté nevědí lautr nic, mi v poslední době poskytuje jistou lacinou útěchu.

„Možná by sis při tom moh představovat, že to děláš s vlastní ženou…“ zasměje se ta páchnoucí troska za mnou, jež bezpochyby také někdy byla něčí ženou. „To by byla aspoň čuňačinka, co?“

Tahle troska mě má opravdu dobře přečtenýho: už zase mám slzy v očích, Helenko. Radši se rozhodnu pro návrat do sálu, abych se i já dal do tance, divák vypadlý z lóže na jeviště. Pozdě. Protože ještě než opustím toto páchnoucí Bio Illusion, konečně si všimnu, že mé místo v sále už je obsazené. Někdo si sedl u stolku na mou židli, někdo zaujal mé místo! Dokonce (a to mnou otřese nejvíc) pije z mé sklenice!

Neznámý muž.

Opravdu neznámý?

Sedí na mém místě; pije z mé sklenice. Dívá se na mě: přímo na mě, přímo do té dírky, kterou ho pozoruji. Kupodivu to není Huptych, i když básník možná ano, básník nebo novinář, vedle popelníku totiž leží na stolku poznámkový blok, do něhož – aniž ze mě spustí oči – si něco píše. Hubená melancholická tvář, lesklá pleš, za kulatými brýlemi temné oči s teskným výrazem. Kdyby měl vousy (nebo já si je oholil), mohli bychom vypadat skoro stejně.

Pak sáhne do náprsní kapsy svého šedého pláště a položí na stůl ještě něco. Vzhledem k mizerné světelnosti objektivu této černé komory jsem si napřed myslel, že je to velká dýmka. Ale pak mě napadne – není to snad revolver? Třeba týž, jímž byla o svatební noci zastřelena jeho první manželka?

Dívá se na mě a trochu se usmívá.

Usmívá se na mě jako do zrcadla.

Napadne mě v téže vteřině, kdy uslyším ten zvuk.

Není to výstřel z jeho revolveru.

Zní to jako výstřely z mnoha revolverů, mnoha zbraní. Dokonce jako výbuch bomb. A skřípění nějakých obrovských vrat, a lidské výkřiky. To se rozskakuje moje hlava?

„Konečně,“ řekne ta ženská v oranžové bundě někde za mnou – a tentokrát už to nepatří mé erekci.

Melancholický literát v černém obleku z třicátých let ovšem sedí dál úplně nevzrušeně, dívá se okem do mého oka, z jedné dírky (dírkou) do druhé, jako by se nic nedělo. Děje se toho hodně. Zvuk sílí a ta děvka (Darja se jmenuje?), dosud snící svůj sen na Robertově mužném rameni, se probouzí do snu jiného. Do hrůzného snu! Do snu, v němž vše kolem se bortí! Chce se vyprostit, chce utéct, ale najednou už není kam! A Robert – Robert Holiš, teď už nikoli jen můj, ale hlavně její hrdina – ji ve chvíli té katastrofy drží příliš pevně.

Držel ji – nebo se držel jí?

Muž u stolu si ovšem dál klidně čistí brýle, dopíjí mou sklenku a pak pokrčí rameny, jako že tohle se přece stává. Stane se to. Opravdu se to stane? Mrkne na mě jedním okem, tou naší společnou dírkou. A ještě než zvedne se prach a stěny chrámů se zbortí, ještě než žena za mými zády strašlivě vykřikne, ještě něco se před objektivem naší temné komory objeví.

Vypadá to jako převrácený železniční vagón.

Dokonce vidím ceduli na jeho dveřích.

RUDOLF TĚSNOHLÍDEK

(Tím končí se naše prostá historie. Kterak se skončila ve skutečnosti, nebylo lze nám zjistiti. Píše se v závěru Příhod lišky Bystroušky.)

Psali o tom snad ve všech novinách, takže by to (snad) mohla být dokonce i pravda. Nejvynalézavěji kupodivu v Lidovkách, snad z piety k jednomu z nejslavnějších předchůdců.

RUDOLF TĚSNOHLÍDEK UŽ ZASE ZABÍJEL

A přičinili i působivou fotku, jak vzpříčená lokomotiva trčí z boudy Padlého anděla vzhůru v ostrém úhlu jako ztopořený pyj. Kdyby ten strip bar chtěli ještě někdy znovu otevřít, lepší fotku na billboard by asi nenašli. Všechny dráhy vedou k nám.

Článek dál spekuluje o možných příčinách nehody, mezi něž řadí i možnou snahu dohnat zpoždění, příjezd na neobvyklé nástupiště nebo závadu na hydraulických brzdách, poškozených při předchozím prudkém brzdění kvůli sebevrahovi na kolejích. To všechno je v prvním vydání po nehodě samozřejmě jen naznačeno a já tentokrát nepíšu detektivku, abych musel vyvolávat zdání pravděpodobnosti vršením autentických detailů. Spokojme se s tím, že vlak už téměř stál, když lokomotiva u čtvrtého nástupiště vykolejila a pak už se jen vlastní vahou překlopila dolů na plechový přístavek herny. Víc v dalších vydáních, včetně totožnosti jediné oběti.

Je tam dokonce i článek o Rudolfu Těsnohlídkovi, tak byl noční redaktor pečlivý. Ale to už nečtu, v Bílovicích na nádraží by mi to už přišlo příliš. Všeho už je příliš, dokonce i na mě, který se potápím rád. Vrátím se do nádražního kiosku, kde jsem si v šest ráno koupil první noviny, po jistém váhání si koupím láhev kofoly a pak z lavičky naproti penzionu U Lišky Bystroušky zatelefonuji Huptychovi.

Napřed nadává, že ho budím tak brzy po ránu – ale jako bývalý pitevní zřízenec a posléze psychoterapeut v Krizovém centru je zvyklý zasahovat za kuropění. Neslyšeli jsme se několik let. Když mu vyprávím tenhle noční příběh, napřed se jen směje (čímž možná maskuje dojetí). Pak se ovšem profesionálně zeptá:

„Tak ty už zase chlastáš?“

„Ani ne.“

„Těbůh.“

„Tebe taky.“

„A kde teď jsi?“

„Pořád v té temné komoře.“

„Co?“

„Jako ty jsi pořád v tý svý bulharský kabince číslo 712.“

„Nerozumím. Asi jsem ještě moc rozespalej.“

„Camera obscura. Copak to neznáš? Česky pinhole, copak sis takovej primitivní foťák nevyrobil v dětství z krabice od bot? Všechno je tu obráceně a vzhůru nohama.“

„To už jsem pochopil.“

„Bílovice nad Svitavou, nádraží.“

„Pořád tě ty nádraží tak berou?“

„No jo. To tmou můj vlak už houká.“

„Slyším, jak ti hučí v hlavě. Tam je vlastně Těsnohlídkova socha, že jo? U tý hospody, jak jsme tenkrát s Macurou a Berkovou –“

„To je S. K. Neumann,“ přeruším ho. Radši. Dnes už žádné další mrtvé vypravěče. „Ten tu žil taky, byly to prý jeho nejšťastnější roky. Napsal tu Knihu lesů, vod a strání. Kytici vřesu ti nesu, je celá rosou pokryta. Moje bývalá žena mimochodem Bílovice taky milovala, nechtěla chodit na výlety nikam jinam než sem. Taky bratři Čapkové, ti tu trávívali celé prázdniny.“

„A teď ty.“

„Já ovšem jen projíždím.“

„Jako vždy. Mám tam za tebou přijet?“

„Za mnou – nebo pro mě?“

„Vole.“

„Vlastně jsem zrovna jel za tebou,“ řeknu. „Možná. Nastoupil jsem do couráku, pár hodin po tý havárii. Koupil jsem si flašku, že až ji dopiju, vystoupím a pojedu nazpátek. Anebo dojedu až za tebou. Nebo aspoň do těch Pardubic, kde ten obchoďák bydlel.“

„Vole. Chtěls kondolovat jeho ženě?“

„Možná. Jmenuje se Helenka. Říct jí, že umřel šťastnej.“

„V náruči tlusté děvky.“

„Nebyla tlustá. Jen udělaná. Jmenovala se Darja.“

Samozřejmě se zasměje. V té Praze na konci světa, tak vzdálené od krásného městečka Bílovic, kde nad zalesněným hřebenem nad Svitavou právě vychází slunce. „Uvědomuješ si aspoň, že sis to skoro celý vymyslel?“

„Co?“

„Většinu toho, cos mi teď vyprávěl.“

„Co?“

„Teda až na ty zjizvený rty.“

„Co?“

„Neměla snad tvoje žena jizvu na horním rtu?“

„Jo,“ řeknu. „Kdysi v dětství spadla z kola.“

„Ty taky – ale z ruskýho. Úplně svrchu. Víš, jak vypadá ruský kolo?“

„Vole.“

„Sám jsi vůl. Opravdu si nepamatuješ, jak přišla tvoje žena k tomu rozseknutýmu rtu? Kdo jí to udělal?“

Mlčím. Vyrábím ticho. V tom tichu slyším svůj vlak, jak tmou už houká, jak se proplétá údolím Svitavy. Vzpomenu si, jak jsem své ženě při pěších výletech do Bílovic často (možná až příliš často) vyprávěl, jaká sviňská a nebezpečná práce bylo postavit tuto romantickou železnici z Brna do Blanska. Jak v polovině 19. století zahynuly desítky dělníků při prorážení tunelů – a zraněných bývalo tolik, že stavební firma musela dokonce na obou koncích trati postavit polní nemocnice. Tu nejriskantnější ražbu tunelů prováděli italští specialisté, zvaní barabové, a následkem jejich exotické mužnosti a opravdové znalosti v prorážení dírek se ve vesnicích kolem trati mladým ženám rodily snědé děti, zvané taliánci. Býval jsem tím vyprávěním doslova posedlý.

„Jsi tam ještě?“ řekne Huptych po chvíli už svým profesionálním hlasem.

„Tak napůl,“ odpovím – a na tomto popisu situace trvám. A po chvíli, když už slunce vyleze z lesa na vrcholku kopce nad nádražím, dodám: „Ten chlap, co s ním teď žije, ale není žádný Robert.“

„Že by spíš robertek?“

„Dobrej fór.“

„Co teď budeš dělat?“

„Nejspíš se projdu pěšky zpátky do Brna. Po cyklostezce kolem řeky je to slabá hodinka.“

„Rozumnej nápad. Dnes už žádný vlaky. Trocha pohybu na čerst­vým vzduchu ti prospěje.“

„Taky bych to mohl vzít Těsnohlídkovým údolím nahoru na Hády. Kolem toho lesa, kde Těsnohlídek našel o Vánocích 1924 ve sněhu živý plačící dítě. Holčičku. Jmenovala se jako moje žena.“

„Radši už se na ty náhody vyser.“

„To řekni těm náhodám.“

„Běž po cyklostezce a nekoukej se z mostů do vody, žádný temně do propasti padá proud, tam já vidím tebe, děvče, plout, radši se koukej na ty živý a nádherný holky, co jezdí po tý cyklostezce na bruslích. Jezdí tam takový? S krásnejma nohama a zadkama?“

„Na tyhle holky je ještě brzy.“

Zasměje se. „Pro nás dva už možná spíš pozdě.“

Už před chvílí jsem zavřel oči, protože ze žloutku slunce, sneseného černou slepicí noci, se vyklubalo otravné žluté kuřátko, jež mě klove a klove do bolavé hlavy a pípá a pípá. A Robovy zrcadlovky samozřejmě nikde, musely skončit někde pod sutí. (Podle kvantové fyziky zrcadlovky, do nichž se nikdo nedívá, stejně nic nezrcadlí.) Pak si uvědomím, že to pípá skutečný varovný signál v mém mobilu, že dochází energie. Mně taky, a tak už jen řeknu: „Nebo možná radši zůstanu tady na tom nádraží a budu čekat, jestli sem jednou nepřijede má bývalá žena na výlet. Hrozně to tu milovala, v Bílovicích.“

„To už jsi říkal.“

„To víš – sebelítost, moje poslední vášeň.“

„To máš z Klaunových názorů. Sedět na nádraží a čekat, až přijede bývalá manželka. S nadějí, že tě přece nemůže jen tak minout.“

„On u toho ještě žebral.“

„A co teď děláš ty?“

To je tak tvrdý – a tak přesný – úder, že málem zavěsím. „Takovýhle věci vás učí v těch vašich terapeutických kurzech?“ řeknu. „Když někoho bolí hlava, tak ho nakopnout do koulí?“

„Klaun žebral a přitom hrál divadlo. Jako teď ty. A já se neučím v terapeutických kurzech, já v nich vyučuji. Arteterapii. Měl bys být přesný, když chceš napsat mou biografii.“

Už roky spolu žertujeme o tom, že napíšu jeho biografii. Aspoň on si myslí, že žertujeme; ale já to beru zodpovědně. Copak to není z tohoto vyprávění zřejmé? Právě o tomhle projektu spolu ještě chvíli mluvíme, ale to už není podstatné. Když kolem mě prosviští rychlík Johannes Brahms, v jehož okénku jako bych viděl Roberta (totožnost jediné oběti dosud nepotvrzena), už jen dodám:

„Volám ti vlastně jen kvůli tomu, abych podal raport, že jsem konečně našel tu dírku.“

Huptych mlčí. Radši, řekl bych. Je to zkušený terapeut.

„Tu dírku, Mirku.“

„No jo.“

„Tebe už to nezajímá?“

„Myslíš jako symbol, nebo dovopravdy?“

„To se ptám já tebe. Ty jsi terapeut.“

„Arteterapeut.“

„Píšu si.“

„Piš si.“

„Všechno si píšu.“

„Piš si. Trocha arteterapie by prospěla i tobě.“

V čemž s ním výjimečně a opatrně souhlasím – ale mění to snad na věci něco? Tohle je ta arteterapie. Ale teprve až mi napíše (na mail neludvik@gmail.com) ta dívka se žlutými lístečky, dostane tento příběh pointu (a pro mě snad i smysl).

Poznámky k 2. vydání:

a) Existuje ještě jeden Těsnohlídek, současný český básník. Jan, stejně jako můj syn. S tím původním nemá nic společného, jen pseudonym. Když jsem v létě roku 2010 psal (a částečně i prožíval) v Poličce tento příběh (v garsonce na náměstí, již si před lety pronajal můj syn), uviděl jsem na vývěsce hotelu Pivovar pozvánku na besedu právě s tímto mladým básníkem. Z nudy i zvědavosti jsem se na ni večer vypravil. Básník přijel později, protože právě přebíral v Praze Cenu Jiřího Ortena pro mladé tvůrce; v nejužší nominaci na tuto cenu byl toho roku i můj syn Jan za knihu povídek Hra pro čtyři ruce (jako skoro před třiceti lety na obdobnou cenu já – za román Hra na slepo); snad právě proto spisovatel Jiří Kratochvil vyprávěl po celém Brně, že synovu knihu jsem vlastně napsal já (oba – můj syn i já – jsme se tomu povinně smáli, ale obou se nás to hrozně dotklo). Jako by těch náhod a shod nebylo dost, zatímco jsem v hospodě čekal na příjezd jiného Těsnohlídka, než o kterém jsem zrovna psal, uviděl jsem u baru mladou ženu, jež mi byla okamžitě tak blízká, až se mi sevřelo srdce. Je to snad ona? Konečně ona! – dívka se žlutými lístečky? Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že ji sice opravdu znám, ale odjinud, jmenovala se Eva a před pár lety byla přítelkyní mého syna. Když jsem to synovi telefonoval – chtěl jsem jej otcovsky utěšit, že na cenách zase tolik nezáleží, kdežto na přítelkyních ano –, řekl mi, že tato Eva je nyní dívkou tohoto Těsnohlídka. Tehdy jsem měl tento příběh možná opustit; ale to si uvědomuji až teď, když už je nejspíš pozdě.

b) Už se mi ozvala, Mirku. Ta dívka se žlutými lístečky. Vlastně hned čtyři dívky, heč. Se dvěma jsem se dokonce sešel. Ale žádná z nich nebyla ta pravá, žádná se nestala mou pointou.