Lůno

Dynamit urovná každičkej spor
Žena je od Ráje podivnej tvor

Olympic

Byl už starý, žil úplně sám v tom starém domě na konci města a v noci se mu nezdávalo o lvech; zdálo se mu o kočkách. Nesnášel kočky a současně k nim byl přitahován, snad že v posledních letech to byli skoro jediní živí tvorové, které každodenně pozoroval; dvůr jeho domu a ruiny kůlny byly koček a koťat plné a on se skoro každý den dušoval, že už je nebude krmit; každý večer jim však stejně hodil z okna trochu jídla, jež mu zbylo od večeře, a díval se, jak se kočky o ty zbytky perou a pak toužebně hledí vzhůru do jeho okna a mňoukají tak, až mu srdce usedalo.

Věděl, že to srdce se už brzy zastaví a nikomu jinému než těm kočkám chybět nebude. Ta myšlenka – denně stokrát opakovaná, a nejen v duchu, ale i nahlas, protože stařec často mluvíval sám se sebou a taky s Pánembohem, což se mu kupodivu nepletlo – ta myšlenka mu dávala klid.

Kromě krmení koček a rozmlouvání s bohem měl už jen jedinou věc na práci, a to roztloukání slunečnicových a dýňových semínek. Díky tomu přežíval. Poradila mu to moje manželka, už někdy před čtyřmi lety, když jsme si pronajali maličkou garsonku v přízemí jeho domu jako letní byt; tak jsme tomu říkali, protože to znělo tak prvorepublikově. Připadal jsem si tam jako Karel Čapek ve Strži; Karel Čapek po lobotomii. Z balkónu byl snivý výhled na rybník a podhůří Vysočiny, zvláště v podzimní mlze nebo za jarního deště, když jste ten výhled jen tušili. Jezdívali jsme si tam s manželkou odpočinout, odpočinout sami od sebe, tedy obvykle každý sám. Ale zpátky k semínkům, jež brzy začnou klíčit, a nejen ve starcových útrobách. V slunečnicových semenech je vitamín B, řekla mu kdysi moje manželka, a v dýňových zase zinek – a když jich, pane Drašar, sníte každý den dvacet a dvacet, k tomu si pomelete trochu lněných semínek, dožijete se stovky a taky se budete líp vyprazdňovat. Na rozdíl ode mě vždy dal na dobré rady mé dobré ženy: stovka ho nezajímala, ale lepší vyprazdňování ano, a tak si nechal přivézt z města sáček těch a sáček oněch semen, samozřejmě neloupaných, protože tak byla levnější a on měl na jejich loupání stejně dost času. Navíc to dělal rád. Vyčlenil si na semínka zvláštní kuchyňské prkénko a zvláštní kladivo a jeho dosud šikovné ruce technika nikdy žádné semeno nerozdrtily. I ta lněná si nemlel, ale roztloukal je. Začínal s tím v sedm ráno a vydrželo mu to až do deváté večerní, kdy chodil spát. Buch, buch, čtyřicet semen denně, po obědě ovšem na chvíli zdříml, takže přesně čtyři semena za hodinu, s naprostou pravidelností. Protože náš letní byt byl přímo pod jeho kuchyní, slýchal jsem ty tiché údery jako ozvy nějakého ukrutně pomalého srdce – a když se navečer přidaly ještě ty kňučící a věčně se mrouskající kočky, vsedě za svým notebookem (do nějž jsem ťukal písmena přibližně v jeho rytmu, taky mi šlo o lepší vyprazdňování), občas jsem si teskně říkával: Tohle kdybych tak jednou dokázal naťukat do svého notebooku, tu sebezáchovnou pravidelnost, poslední rytmus života, jenž už skoro ztratil smysl, a do toho (jako odpověď; jako výsměch) zběsilou vášeň a nahý hlad těch koček.

Ťukání na lásku.

Oba jsme bojovali o život, ale jen jeden z nás to věděl.

Protože 7. října 2010, v neděli to bylo, dva týdny po jeho sedmaosmdesátých narozeninách, semena došla. Zatím jen jemu, já tam v ten osudový den nebyl, jezdíval jsem tam sotva jednou měsíčně. Semena došla, ačkoli je měl vždy přesně spočítaná, čtyřicet na den, sáček přibližně na měsíc. Jak se to mohlo stát, to nevěděl; možná to byl boží záměr, možná ty kurvy v balírnách chtěly ušetřit. Zjistil to v sobotu večer, když se už nedalo nic dělat, a celou noc nemohl spát. Ale byl zvyklý si poradit sám a nepropadal beznaději.

Přítel Hájek, který mu jednou týdně obstarával nákupy, ovšem v nedělním ránu telefon nezvedl; možná umřel, pomyslel si ten stařec věcně a jen s lehkou závistí. Paní ze sociálky, jež za ním jednou týdně chodila uklidit a převázat mu nemocné nohy, v neděli obtěžovat nechtěl. Jako už vícekrát zavolal taxislužbu, vlastně jediný taxík ve městě; ale řidič mu řekl, že má rito až do Opavy. Buch, buch, bez toho jeho srdce do večera nevydrží. Zavolal i mně; ale já jsem mu zalhal, že jsme i se ženou v cizině (a jí jsem to radši ani neřekl: ona by mu totiž ta semena hned dovezla, i těch devadesát kilometrů z Brna). Další telefonní čísla ovšem neznal. Měl ještě jeden nápad, ale nebyl si jistý, a tak se poradil s bohem. Bůh řekl, proč ne; typická boží odpověď. A tak přešel do protějšího bytu (jeho dům měl pět bytů, až na jeho a na náš letní byt ovšem prázdných), starým vojenským dalekohledem se podíval na dům naproti (jediný dům, jenž byl kdysi dokonce součástí této usedlosti) a z vývěsní cedule si přečetl a opsal telefonní číslo.

Semena, pomyslel si. Co se dá dělat.

Pak zatelefonoval. V půl desáté ráno určitě ještě všichni spí, pomyslel si s nepatrnou stopou zlomyslnosti. Ale telefon skoro okamžitě zvedl nějaký muž, možná jediný muž v tom domě. Stařec znal toho muže, samozřejmě. Ale ten muž na drátě samozřejmě nepoznal starce.

„Cože?“ řekl užasle, když mu stařec sdělil svou prosbu. Z jeho hlasu bylo patrné, že čekal úplně jiný hovor – a že čeká už hodně dlouho.

„Dva pytlíky, prosím. Jeden se slunečnicovými semínky, jeden s dýňovými. Lněných mám ještě dost.“

Na lince bylo chvíli ticho. Starci se zdálo, že slyší vzdálenou hudbu a vzdálený ženský smích; ale to se mu občas zdálo, i když netelefonoval. Takže radši dodal: „Kdyby to teda šlo.“

„To je nějakej fór?“ řekl ten muž jaksi opatrně.

„Radši bych z toho novýho krámu se zdravou výživou, co je za kašnou – ale tam mají v neděli zavříno. Ale v samoobsluze na náměstí je mají taky, i když dražší.“

„Prosím?“ řekl zase ten muž, ale zdvořilost v tom rozhodně nebyla.

„Ale to nevadí, samozřejmě vám to zaplatím.“

Na lince bylo opět chvíli ticho. Stařec si nedokázal představit, odkud ten muž přesně telefonuje, protože dům naproti měl na oknech žaluzie a za nimi ještě zrcadlová skla; ale vsadil by se, že ten muž u telefonu seděl a teď že vstal.

„Samozřejmě že vám zaplatím i cestu,“ dodal tedy rychle.

„A kam si sakra myslíte, že jste se dovolal?“

„Já vím, kam jsem se dovolal.“

„To asi těžko,“ dodal ten muže skoro pobaveně. „Tohle není žádnej vegetariánskej krám, víte?“

„Já vím.“

„Tady jsme spíš na maso, pane.“

„Pěkně řečeno.“

„Prosím?“

„Vy jste ten bordel na konci města, ne?“

„Cože?“

„Nebo ne?“

„My jsme penzion pro osamělé muže.“

„Pěkně řečeno.“

„Poslouchejte, člověče –“

„Já jsem taky osamělý muž,“ řekl stařec, „a potřeboval bych tuhle drobnou výpomoc. Kdyby to teda šlo. Nezůstanu vám dlužnej.“

Muž na opačném konci linky očividně váhal, zda zavěsit. Ale když znovu promluvil, zněl jeho hlas opět trochu pobaveně. V neděli ráno se možná ještě docela nudí, pomyslel si stařec.

„Člověče,“ řekl ten muž, „my tu děláme se semenem úplně jiný věci, než že ho rozvážíme po okolí. U nás to funguje spíš obráceně, jasný?“

„Myslel jsem, že v neděli ráno nemáte ještě tak napilno.“

„V neděli ráno tady ještě všichni spí, víte?“

„Vím. Nevidím tam jediný auto, jenom to vaše.“

„Co?“

„To černý, co mi před tejdnem přejelo kočku. Já nevím, jak se jmenuje. To vaše auto jako. Ta kočka se nejmenovala nijak.“

Ticho na lince bylo tentokrát delší – až starce napadlo, že muž zavěsil. Ale pak se v aparátu ozvalo dost jiným tónem:

„A vy jste… ten starý pán odnaproti?“

„Ten dědek, jo. Drašar.“

„Že jste to neřek dřív.“

„Fakt jsem to neřek?“

„Ne. To bych – se choval jinak.“

„Asi jsem vás nechtěl to. Polekat.“

„Já se hned tak něčeho nepolekám,“ pravil ten muž, který si zakládal na tom, že obvykle lekal jiné muže, a hlavně ženy. Ovšem teď pokračoval docela přátelsky: „S tou kočkou je mi to líto. Sama mi vběhla pod kola.“

„To nevadí. Je jich tu dost. Jako v tom vašem – penzionu.“

I lysohlavého muže na druhém konci linky asi napadaly nějaké další podobnosti a srovnání (domýšlím se totiž, že určitě nepřejel jen tuhle jedinou kočku), ale nakonec si ty fórky nechal pro sebe. Řekl jen:

„No… tak počkejte. Já nějakou vytáhnu z postele – a pošlu ji pro ty vaše semena.“

Při její první návštěvě jsem ji neviděl, tu děvku. Ba dokonce jsem neviděl ani následky její návštěvy na pana Drašara; když jsem za dva týdny přijel a stavil se u něj pro papírek s nákupním seznamem, jen nejasně se mi zmínil o tom, že skoro nic nepotřebuje, teď že mu chodí nakupovat jedna ochotná paní.

„Katolička?“ optal jsem se. Byla to taková naše chlapácká hra: jednou se mi zmínil, že by si ještě rád našel nějakou ženskou do baráku, ale musí to být správná katolička; dokonce mě požádal, ať pošlu inzerát do křesťanského Rádia Proglas, jež občas poslouchal.

„Ani nevím. Radši jsem se jí neptal.“

Při této poznámce jsem možná měl trochu zpozornět. Ale kdybyste stáli u něj v kuchyni, uprostřed toho nepořádku a hlavně uprostřed toho pachu, smradu domácnosti muže, který žije už roky úplně sám, i vy byste se snažili vnímat co možná nejméně. A tak jsem převzal objednávku na čtyři jablka Golden delicious (ten stařec byl docela mlsný) a jeden jogurt Danone meruňkový (ta objednávka byl jen společenský úkon, jen stvrzení toho, že na něho nekašlu, ta objednávka znamenala možná víc pro mě než pro něj, byl to důkaz, že ještě nejsem úplně zbytečný) – a s tou ochotnou paní jsem se seznámil až následující den po ránu, když jsem šel nasbírat do zamženého říjnového rána procházkou pár semen a oříšků, jež bych mohl večer roztloukat svou klávesnicí.

Vypadá to jako romantický příběh. Projdete v tom starém domě dlouhým temným forhausem, velkým (čtvrtkilovým) klíčem odemknete těžká dřevěná vrata, vždy se stejnou nadějí, že na vás venku konečně něco čeká – a za vraty tentokrát opravdu někdo. Konečně. Ona. Asi jsem se ještě neprobudil z té těžké noci. Za vraty čeká ona, dívka vašich snů. Sice jen těch včerejších masturbačních, ale přece jen. Co chcete na malém městě.

„No konečně,“ řekla bez pozdravu a típla cigaretu. „Zvoním tu už aspoň pět minut.“

Jestli ještě dokážu ženy něčím okouzlit, tak je to můj ostrovtip. „Možná mám po ránu příliš dlouhé vedení,“ řekl jsem tedy, „ale ke mně žádný zvonek nevede.“

„Zvonila jsem na starýho pána.“

„Na Drašara?“

„Bydlí tu ještě někdo jinej?“

„Já,“ řekl jsem udatně. „Já tu bydlím.“

„Ale vy si svý věci ještě dokážete obstarat sám, ne?“

Podíval jsem se jí do očí. Ani trochu se neusmívala, ani trochu nekoketovala. „Jak který,“ řekl jsem. „A možná až příliš sám.“

Byla to nízká blondýnka s šedýma očima a jaksi podivně rozseknutými a pokroucenými rty. Už dávno rozseknutými. Podle těch rtů jsem ji poznal: už jsem s ní kdysi mluvil, jen mluvil. Ale ona nepoznala mě – nebo to jen nedávala znát, jak je v jejím řemesle nejspíš zvykem. Ale i na jiné jizvy bylo vám hned pomysleti, když jste se na ni chvíli dívali. Protáhne se kolem mě do toho temného průjezdu. Šero jí sluší mnohem víc než jas na ulici. Kdysi to možná byla krásná dívka – a v tomhle zakřiknutém světle je i teď.

„Vlastně mám něco i pro vás,“ řekne.

„Kdybych si něco přece jen nedokázal obstarat sám?“

Usměje se na mě. Úsměvem své profese. Těmi rty, kdysi rozseknutými nejspíš až na kost. Pak vydoluje ze zadní kapsy džínů (a vy si umíte představit, jak a kolem čeho jsou ty džíny upnuté, kam se zařezávají) něco jako vizitku. Opravdu je to vizitka. Nedokážu ji přečíst bez brýlí – a tak si k vizitce aspoň přičichnu. Kupodivu nijak nevoní. Tu kurvu to ale naštěstí rozesměje. Pak už nějakou vůni cítím, z jejích úst. Nebo spíš něco, co ještě před pár minutami vůní bylo.

„To je nějaká reklamní akce?“ řeknu. „Direct mail?“

„Co?“

„Vzorek služeb přímo až do schránky?“

Pokrčí překvapivě širokými rameny pod černou koženou bundou. „To nevím, já dělám tam naproti jen provozní.“

„Škoda. Kdybyste byla součástí té nabídky i vy, to bych určitě zavolal.“

Sotva to dořeknu, už vím, jaká je to ubohost. Ale ona se kupodivu směje, smíchem své profese. To je součást nabídky: smát se i těm nejubožejším fórům těch, kteří platí. Směje se sice trochu nuceně a trpce, ale přece jen to uvolní atmosféru. Cítím taky, co uvolňuje atmosféru v ní. Kvůli pachu toho starého domu jsem si toho hned nevšiml.

„Dal mi to šéf,“ řekne pak a nemluví o té vodce, co z ní jemňoučce táhne. „Pan Dolejš, co mu to tady naproti patří. Je tam připsaný číslo na jeho mobil. Vzkazuje vám, jestli byste mu nemoh zavolat.“

„Ale proč?“

„To nevím. Ale moh by se zlobit, kdybyste to neudělal.“

„Na mě?“

„A na mě taky. Tak mu zavolejte, prosím vás.“

Na okamžik mi jí přijde líto. Ale hned se vzpamatuji a řeknu: „Tak jedině kvůli vám.“

„Vy jste fakt to. Galantní.“

„Víte, jak to říkali carští důstojníci. Služba dámě, služba bohu.“

Chvíli si tu úžasnou moudrost přemílá v hlavě. „O bohu já nic nevím,“ řekne pak. „Ale ti Rusi, co k nám chodí, říkají o ženských úplně jiný věci.“

Byl starý, ale ještě ne úplně senilní; samozřejmě věděl, proč za ním ta ochotná dívka ve skutečnosti chodí. Tohle semeno nebylo těžké rozlousknout. Kromě své duše a těch semen už neměl nic než dům. I dům byl starý, dokonce i v čase, který plyne domům jinak než lidem. Kdysi to býval mlýn, už v sedmnáctém století, a celou tu dobu patřil jeho předkům. Stařec s nimi občas rozmlouval, ale moc jim už nerozuměl, snad že se vyznal v úplně jiném prachu, nežli je ten moučný. Oni se věnovali prachu, jenž umožňoval lidem přežívat, on prachu s opačným účinkem. A jakýpak dnes mlýn, když u něj ani nebyla – kromě bahnitého rybníka – žádná voda; původní náhon zasypali už někdy před sto lety, dnes protínala původní mlýn místo náhonu silnice, silnička z města do hor. Z hospodářských budov a samotného mlýna na jedné straně cesty byl nyní ten bordel, obytnou část obýval on.

„Jak se to stalo, nevím,“ vysvětloval té ochotné dívce, když se zeptala. Chvilku vypadala, jako že ji to zajímá, a on jí to rád vysvětlil, třebaže o tom zájmu věděl své. „Celou tu restituci vyřizovala dcera, víc než tahle půlka nám prý nepřipadla. Chtěla dokonce koupit i tu druhou půlku – tu vaši – a zřídit tu hotýlek, ale už to nestihla. Umřela. Rakovina dělohy.“

„To je mi líto.“

„Dostala to, protože neměla děti. Říkal Hájek.“

„To je doktor?“

„Kamarád, co mi tu občas pomáhá. Z charity. Z církevní charity, který jsem odkázal tenhle barák.“

„Proč?“

„Pořád to odkládala, pořád měla čas, pořád mi říkala, že hledá toho pravýho. Teď už nemá vůbec žádnej čas – a já žádný vnuky. Hájek říkal, že když ženská schválně nemá děti, příroda to pozná a zničí v ní to, kde měly ty děti vyklíčit.“

„Proč zrovna charitě, na to se vás ptám.“

Ale on s ní nechtěl mluvit o bohu. Nevěřil, že by ji mohl přivést na cestu pravou. „Máte děti?“ zeptal se, ale hned se zastyděl. Takže když jen zavrtěla hlavou, utěšoval ji: „Jste ještě mladá.“

Zasmála se. Jinak než se smějí opravdu mladé ženy. Ale i tak se starci líbila. Věděl, že je to kurva – ale to se mu kupodivu taky líbilo. Mohl o ní snít bez pocitu provinění. Něco od něho chtěla – a tak o ní mohl snít skoro bez výčitek svědomí. Měl předplaceno.

„K čemu bude charitě barák proti bordelu?“ nevzdávala to.

„Hádejte.“

Ale ona na to nepřišla. Nebyla moc chytrá, to poznal dokonce i stařec, a vlastně mu to usnadňovalo konverzaci. Věděl, na čem s ní je.

„To vás přemluvil šéf, ať mě přemluvíte. Že? Abych mu tenhle barák prodal.“

Ale ona se neurazila. V jejím světě bylo zbožím úplně všechno. „A co by na tom bylo zlýho? Určitě by vám dobře zaplatil.“

„To už mi říkal. Aspoň pětkrát. Dokonce že by mi sehnal místo v Litomyšli, v nejlepším penzionu široko daleko. Ale co bych já dělal s tolika penězma?“

„Mohl byste je dát tý charitě.“

„Jenže já nechci, aby byl z tohohle baráku bordel.“

„Nebo byste je mohl dát mně.“

„Proč?“

„Třeba bych pak nemusela dělat to, co si myslíte, že dělám.“

Budiž Bohu žalováno, že stařec nad tím dokonce chvilku přemýšlel. Opravdu nad tím přemýšlel. A nejen tehdy v kuchyni, když seděl na židli u stolu (hrozně ho bolely nohy) a ona stála nad ním (nikdy si u něj nesedla a on věděl proč). Ten stařec nad tím přemýšlel dokonce i následující večer a noc, noci a dny. Tušil, že už mu – navzdory všem semenům – vynechává mozek. Jak jinak by bylo možné, že ta myšlenka se mu vůbec nezdá špatná, ba dokonce se mu ten důvod jeví jako nejlepší ze všech? Dokonce se o tom poradil s Bohem, s tím svým. Zachránit jednoho člověka ze semeniště hříchu, ze spárů pekelných – to přece není tak špatný důvod, že ne, Pane? Ale Bůh mlčel; buď měl dovolenou, nebo už starce prokoukl.

Semena.

Pořád je roztloukáme, pořád je louskáme.

Stačí jen trochu přitlačit, jen příliš tvrdý úder, a z oříšku máme jen beztvarou sračku, smíchanou se skořápkou. Tak obvykle skončí ty oříšky a semena, jež louskám já; odpad je vždy větší než zdravá jádra, jádra na tuhle buchtu. Zatímco jemu to jde skvěle, tomu starci. Pořád ho poslouchám, jak tam nahoře ťuká, ten nezdolný stařec: čtyřicet semen denně, asi tolik, co já řádků.

Ťuky ťuk. Už jsem říkal, že nám oběma jde o dobré vyprazdňování se?

Koncem listopadu, když tam přijedu na víkend, abych zase udělal z pár semínek odpad, dopadne kladivo i na mě. Velké kladivo, dvoutunové. Přinejmenším tolik váží to ocelové monstrum, černý Cayenne Turbo, kříženec sportovního vozu a traktoru, jež vedle mě zastaví, když se jdu mezi dvěma větami – mezi tou napsanou a tou smazanou – trochu projít do ledového deště.

Miluji déšť. Když prší, může se stát úplně všechno. Stane se to, že dveře o rozměru vrat do menší stodoly se otevřou a řidič mi řekne: „Nechcete svézt?“

Znám ho, ale nezdravíme se. A tak mu poděkuji, že se chci trochu projít.

„V takový slotě?“

„Mám déšť rád.“

„Na silnici vás ale v tomhle svinstvu někdo lehce přehlídne – a bude po vás. Člověk může dávat bacha, jak chce – a stejně ho nakonec někdo srazí do škarpy. Se mnou budete v bezpečí.“

Zasměje se vlastnímu žertu. Bezpečí. To je nejspíš to, proč v těchto autech často jezdí ženy, paničky a kurvičky bohatých podnikatelů. Ale muži v nich nejezdí kvůli bezpečí. Jezdí v nich, aby vypadali nebezpečně: podobná sorta tvrďáků, kteří se procházejí ulicemi a parky s bojovými psy bez košíku. Zakomplexovaní a nebezpeční chudáci, řekla by má žena. Ale já, louskač semínek a jader, nemůžu být hned tak kategorický a posuzovat lidi jen podle jejich aut – už protože si právě tohle přejí. Louskač oříšků má poznávat věci hlavně zevnitř, ne? A tak nastoupím dovnitř a dokonce i poděkuju.

„Budete mít za co, až vám řeknu, co od vás chci.“

Příliš pozdě si vzpomenu na to, jak mě v Brně jednou v noci oslovila na ulici prostitutka. Nečekaně, když kráčel jsem zamyšlen. Zmátla mě její zdvořilost, s níž se mě zeptala, zda nemám zájem o sex. Odpověděl jsem tedy taky zdvořile, že děkuji, ale snad jindy. A ona se na mě usmála – ten úsměv si pamatuji dodnes – a řekla mi už trochu jiným tónem než prve: „Kdybys se mnou šel, děkoval bys pak tisíckrát…“

Ale jakkoli tuto historku vyprávím rád (spolu s podobnou, kdy mi jiná kurva říkala, že má dnes zaváděcí ceny), tomu muži v černém cayennu ji nakonec neřeknu. I když spolu taky rozprávíme o prostituci. Následkem čehož ještě týž den navštívím toho starce a zeptám se ho:

„Ale vážně, pane Drašare – proč tenhle barák vlastně neprodáte?“

„Co bych já dělal s tolika penězma?“

„Tak ho prodejte lacino.“

„To nejde. Vypadal bych jak starej blázen. Nemůžu prodat lacino něco, co bylo mým předkům drahý.“

To byla tak úžasná věta, že jsem se měl zastydět a hned toho nechat. Ale jsem dítě své doby: zastyděl jsem se, ale nenechal. Toho. Což vypadalo takto:

„Tak to prodejte mně. My sem jezdíme rádi, vždyť víte, a vy byste tu mohl dál bydlet. Pro mou ženu má tenhle barák ohromný kouzlo.“

Chvíli mě pozoroval. Těžko se mi dýchalo; určitě to bylo tím pachem, tím smradem v jeho obrovské kuchyni. Na ten smrad by musela být obrovská sleva. Nechtěl bych tenhle barák snad ani zadarmo. Jak jsem tam tak stál, zdálo se mi, že i já začínám páchnout. Vzal do ruky to těžké kladivo a velmi rozvážně, skoro něžně jím rozlouskl další slunečnicové semeno. Převaloval jádro chvíli v ústech, ještě déle převaloval na jazyku odpověď. Rozlousknout, ne rozbít.

„Vaše paní je miliónová ženská. S tím vyprazdňováním mi opravdu pomohla.“

„To ona ráda. Je posedlá vším zdravým, co pochází z přírody. Říkám jí malá čarodějka. A ona říká, že váš dům má nějakou tajemnou moc. Myslí tím – dobrou moc.“

„No jo, to říkala. Tý bych ten barák možná i prodal.“

„U nás má peníze stejně na starosti ona.“

„Ale vám ne.“ Řekne ten stařec. Víc nemusí. Smlouvá už jen se svým bohem, s lidmi nemusí. „Pro vás by to bylo moc velký pokušení.“

To slovo na své klávesnici moc často nepíšu.

„Pokušení?“

„A co by pak bylo s těma kočkama na dvoře, kdybyste ten dům prodal tomu chlapovi odnaproti? Co si tak asi myslíte, že by s těma kočkama ubohýma udělal?“

Ale nemysleme si, že mezi tím starcem a tou kurvou – Darja se jmenovala, Darja jako dáreček – vzniklo něco jako vztah. Tohle opravdu není romantický příběh. Přišla dvakrát týdně, vždy těsně před polednem, převzala od něj lístek, co chce nakoupit, a asi za hodinku mu to přinesla. Obvykle se vůbec nezdržela, skoro nemluvila, jako by jen zatajovala dech. Věděl proč.

Jednou se ho zeptala: „Jak dlouho už žijete sám?“

„Sedmej rok, co umřela žena.“

„Stýská se vám po ní?“

„Jsem rád, že už to má za sebou. Byla dlouho marodná, ležela tu v posteli skoro čtyři roky.“

A jindy se zeptala: „Kde jste dělal? Jako v práci.“

„V muničce, tady za městem, jak se jede na Korouhev. Ty baráky v lesích. Byl jsem střelmistr.“

„Z čeho jste střílel?“

„Z ničeho. Jenom jsme likvidovali prošlou munici. Hlavně ruskou.“

„Taky znám pár Rusů. Taky se chlubí, jací jsou ostrostřelci, a někdy se netrefí ani do tý dírky, kvůli který přišli.“

Může se člověk v sedmaosmdesáti ještě červenat? Přemýšlel zneklidněně stařec, když jí kratičce pohlédl do šedých očí, jež bezpochyby viděly už tolik důvodů k ruměnci. S jakým nejstarším chlapem ta holka vůbec byla, přemýšlel totiž občas. Občas: stále častěji. Včera večer se při louskání semen udeřil kladivem do prstu – a to bylo zlé. Ne kvůli té bolesti: kvůli tomu, že se mu to ještě nikdy nepřihodilo, a on byl navzdory svému věku ještě stále schopen přiznat si důvod. Kurva! Vykřikl včera do prázdné kuchyně (a kdybych byl v garsonce pod ním, zneklidnilo by mě to možná natolik, že bych i ustoupil od svého plánu).

Kurva, pomyslel si, když odešla. Protože i on už myslel jen na tu jednu jedinou věc. Ne na soulož, na něhu, na vášeň. Tak zle na tom ještě nebyl, aby snil o něčem tak pošetilém. Snil o jejím životě.

Tak se tomu totiž říkalo u nich doma, když na tu věc zcela výjimečně přišla řeč. Nebo přesněji, když se tomu řeč nedokázala vyhnout. Ne život jako života běh, ale život jako ta ženská věc, kde život počíná se. Lůno. Klín. To snad ještě byla další použitelná slova pro to, čemu Hájek říkal kunda.

„To je to, čím ony myslej,“ řekl starci zrovna nedávno, když mu přišel opravit bojler. „Kundou místo mozku.“

„Tak nemluv.“

„Věci se maj nazývat pravým jménem – a každá doba má svý slova. A toto je kundí doba, kundí kapitalismus. Sakra, Juro, vždyť ty vůbec nic nevíš o světě! Jak teď furt vysedávám u doktorů v čekárnách, prohlížím si občas z dlouhý chvíle ty časopisy, co se tam válej na stolku. Hlavně ženský časopisy, Juro, časopisy pro kundy! To bys nevěřil –“

„Nevěřím tomu, že takhle mluvíš.“

„– o čem jediným všechny ty časopisy jsou.“

„O kundách?“ zkusí to stařec. Nechce být vtipný, jen chce vyzkoušet to slovo, které – aspoň pokud ho paměť neklame – ještě nikdy v životě nevyslovil nahlas (a pánbů ví, zda vůbec někdy v duchu). Taky se chce po chlapském způsobu přiblížit – jedinému příteli, který se vzdaluje. Není to tak špatné, jak se obával. Vůbec ne. Dokonce ho to nečisté slovo tak rozjaří, že tentokrát už opravdu zažertuje. „Ty chodíš k babskýmu doktorovi?“

Ale Hájek se nezasměje. „Ne,“ odpoví. „K onkologovi.“

Ani toto slovo stařec ještě nikdy nevyslovil nahlas. Ale ani se o to nepokusí. Natáhne ruku přes stůl a třaslavě ji položí na tu přítelovu. Ale Hájek prudce ucukne a stejně prudce i promlouvá.

„Seš teplej, nebo co? To je druhej hlavní námět všech článků v těch časopisech! Ale o tom já ani nečtu, mně stačí ty kundy! A vlastně ani číst to nemusím, stačí mi vidět ty fotky, samý reklamy, jak se kundy mají stát ještě většíma kundama, aby pak mohly prodat ty svý vyholený kundy za ještě větší prachy! Dokonce i když je tam reklama na auto, jo, vedle toho auta stojí polonahá kunda, abys věděl, že když si koupíš tenhle bourák, taková pěkná kunda ti pak na zadním sedadle podrží!“

„Prosím tě –“

„Ale ne zadarmo, rozumíš – protože tenhle kundí kapitalimus je o tom, že kurvit se není žádnej hřích, jak si ještě pár pitomečků jako ty myslí, ale naopak nejposvátnější ženská povinnost! Tak to aspoň píšou v těch ženských časopisech – že každá ženská má nejen právo, ale přímo povinnost najít si co nejbohatšího chlapa, kterej by ji zabezpečil – tak to píšou, Juro: zabezpečil, zabezpičil! – a ten chlap má zase povinnost vydělat – nakrást, Juro! – co nejvíc prachů, aby si moh koupit tu nejlepší vyholenou kundu! A to je celá tahle jejich kapitalistická ideologie!“

Stařec neví, co na to říct. Řekne tedy příteli, že mluví jak nějakej ten – komunista.

„To teda sedí, ty starej blázne. Mně udělali komunisti ze života peklo, vždyť víš. Ale teď často přemejšlím, jestli to nebylo jen předpeklí.“

Možná to nebude jen touhle jeho nemocí, pomyslel si stařec. Možná je to něco infekčního. Ale protože o životě a světě mimo svůj dům opravdu věděl už jen velice málo, radši jen řekl: „Pánbů nás jen zkouší. A kdo projde jeho sítem –“

„Ale hovno. Pánbů tu jen provozuje bordel, jako je ten naproti. Ty o tom nic nevíš, jak jsi tu pořád zavřenej – i když kundí hnízdo máš zrovna přes ulici. Ale čistému vše čisté, že?“

Hájek ještě chvíli pokračoval v podobném duchu, jenž věru neměl moc společného s Duchem svatým, jemuž naslouchal většinu života. Vlastně oba naslouchali: byli členy stejné kongregace, ve stejném kostele poklekali do stejných lavic a zpívali stejné písně. Hájek byl skoro o patnáct let mladší než stařec, ale v poslední době se starci zdálo (věděl to), že Hájek předstoupí před soudnou stolici dřív. Je nemocný, proto tak mluví, někteří lidé bývají před smrtí sprostí, ďábel je naposledy pokouší, aby mu nevyklouzli.

Jenže tentokrát ho na Hájkových řečech zaujalo něco jiného. Chvíli s tím bojoval, ale nedokázal to. „Jak vyholený?“ řekl tedy.

„Můj bože, Juro – kdy tys naposledy viděl ženskou kundu?“

Asi to měla být urážka, ale stařec nad tou otázkou opravdu chvíli přemýšlel. „Možná nikdy,“ odpověděl popravdě.

„Nikdy?“

„Nanejvejš namalovanou na plotě.“

„Neříkej, že ani tu manželčinu.“

Ale o manželce stařec mluvit nechtěl, ani vzpomínat na ni ne – a kdyby se do toho přece jen pustil, kdyby se odvážil, určitě by ve svých vzpomínkách nenašel zrovna tohle místo. Tuhle – věc. Ne že by v jeho vzpomínkách nebyla: ale už se naučil hledat i tak, aby nenacházel.

„Dělávali jsme to potmě,“ řekl. „Byla hrozně to – stydlivá.“

„Tak to se teď nejspíš obrací v hrobě, jestli vidí, koho sis sem přivedl místo ní.“

Seděli u stolu v kuchyni. Stařec i při řeči louskal semena, kladivo měl zrovna v ruce. Napadlo ho, že by jím mohl rozlousknout i Hájkovu hlavu, vyloupnout to nahnilé dvoulaločné semeno a hodit je kočkám na dvůr. Kočky sežerou všechno. Ten stařec býval v mládí občas prchlivý a v poslední době jako by se mu tahle podrážděnost trochu vracela. Nemusel se hned ptát svého boha, co je toho příčinou.

Jsou ale věci, na které se ten stařec ptát boha ani nesmí. A ani Hájka už se radši podruhé nezeptá. A tak zajde za odborníkem.

Kočky sežerou všechno.

„To bys neuhodla,“ řeknu, „na co se mě pan Drašar minule ptal.“

„Kdy už začnu chodit do kostela?“

„Bože chraň. Ty kdyby ses začala zpovídat, museli by ten kostel pro ostatní ovečky na půl roku zavřít. A pak ho dát znovu vysvětit. Pokud by ho rovnou nevystříkal farář, tou svou kropenkou.“

Ale ona se ani neusměje. Vstřícnou reakci na laciný fóry nemá dnes v ceníku. Dokonce se zatváří trochu dotčeně. „Fakt nevím, kdo z nás dvou teď víc hřeší. Já například nikomu nezahýbám.“

To jsem to dopadl, pomyslím si. Děvka mě bude poučovat o morálce. Přesně takhle jí to řeknu. „S děvkou se to nepočítá.“ Dodám radši. Ale ona jen zvedne nahou paži – trochu svalnatou, krásně tvarovanou paži – vzhůru k nízkému stropu našeho letního bytu.

„Ten jeho pánbíček by to tak mohl počítat.“

Nikdy mě nepřestane překvapovat. Nemyslím jen sexuálně: tam člověk (klient) v rukou odbornice překvapí spíš sám sebe. „Vidím, že už tě zpracoval,“ řeknu.

„Co?“

„Možná tě zpracoval víc než ty ho.“

„Já ho nijak nezpracovávám!“

Odsekne tak prudce, až jí to málem věřím.

„Nekecej. Z nějakýho důvodu tě tam šéf posílá, ne?“

„Ne.“

„Jako tě posílá za mnou.“

Chvíli přemýšlí. Nebo se tak aspoň tváří. Buch, je slyšet shora temně. Další semeno. Nejen mně, ale i tomu starci jde o lepší vyprazdňování. „S tebou je to ale lehčí,“ řekne ta děvka.

Kéž by mluvila o sexu: to bych ještě mohl přijmout jako lichotku. Ale oba víme, že je tomu obráceně. Abych z toho aspoň trochu vyklouzl se ctí, kousnu ji zlehka do bradavky a šeptám:

„Dvě děvky v jedný posteli, kdo by to v tomhle katolickým baráku řekl?“

Ale ona mě kupodivu odstrčí. Sáhne po cigaretách a řekne:

„Tak na co se tě ptal?“

„Ptal se mě,“ řeknu a taky dostanu chuť na cigaretu, chuť starou patnáct let, „jestli je to pravda, že si dnes ženský vyholují chlupy nejen na nohách.“

„Kecáš.“

„Neřek to přímo takhle. Trvalo mu asi půl hodiny, než se k tomuhle zásadnímu dotazu dopracoval. Začal zeširoka, že prý našel kdesi u rybníka nějakej časopis a že prý se zděsil toho, co viděl. Chudák starej, bylo mi ho fakt líto.“

„Kecáš.“

„Náhodou, já když viděl poprvé vagínu, taky jsem se vyděsil.“

„Ty se jí bojíš ještě i teď.“

„Co?“ řekl jsem.

„To ženská pozná.“

„Kecáš,“ řekl jsem teď pro změnu já.

„Máš ji rád, ale současně se jí i bojíš. Jako většina chlapů.“

Kdybych byl jen o pár let mladší, nejspíš bych se urazil. Ale něco už jsem od pana Drašara přece jen okoukal: za falešnou hrdost si toho koupíte asi stejně jako za falešný prachy. A tak jsem jí vsunul ruku mezi nohy – mezi ta svalnatá stehna tanečnice u tyče – a řekl jsem: „Rád překonávám svůj strach.“

„Nech toho. A cos mu teda řekl?“

„Coby. Řekl jsem mu, že si ti chlapi asi chtějí představovat, že píchají malý holčičky.“

„Tos mu fakt řekl?“

„Ale ne. To bych asi nedokázal. Řekl jsem mu, že to ženský dělají z hygienických důvodů.“

Večer absolvuji tento rozhovor ještě jednou, tentokrát ale telefonicky se svou ženou. Kočka sežere všechno. Nezajímá se už o mě, ale o pana Drašara dosud ano, starostlivě a soucitně – a když jí popíšu, nač se mě ptal a co jsem mu odpověděl, jenom si povzdechne:

„Hygienický důvody. Jako bych tě slyšela. Psychohygiena. Sexuál­ní hygiena. To je zajímavý, jak se pod slovo hygiena schovají ty největší špinavosti.“

„Stýská se mi po tobě.“

„Kvůli tomu se ale vyholovat nebudu.“

„Ani nemusíš. Tyhle pedofilní touhy šly vždycky mimo mě.“

„Tys byl vždycky spíš na starší ženský, co?“

„To už je dávno.“

„Škoda že ti to nevydrželo do doby, kdy se z tvé vlastní ženy stala starší ženská.“

Navzdory svému nezpochybnitelnému sexuálnímu talentu ovšem není moje manželka žádná děvka, je to jeden z nejpoctivějších lidí, které znám… takže nejspíš to bude něco v povaze světa, co ji přiměje říct v závěru našeho hovoru větu:

„To není dobře, že pan Drašar myslí na kundu…“

Takhle to totiž řekla i ta šedooká děvka. Jen místo kunda kupodivu použila slušnější slovo než má žena.

„Proč?“ zeptal jsem se obou.

Obě mi odpověděly, ať se neptám jako idiot. A ať radši rychle přesvědčím pana Drašara, ať prodá ten barák.

V noci ze soboty na neděli se staly dvě neuvěřitelné věci. Za prvé, tomu starci se zjevil Bůh. Nestalo se to kupodivu při modlitbě před spaním (v létě se stařec modlil na terase, slýchal jsem občas ta vášnivá a vroucí slova při svém vlastním předspánkovém rituálu, jenž měl za účel dostat něco vroucího a vášnivého zase ze mě), stalo se to při opravě plynového kotle. Starý junkers visel na stěně v dávno nepoužívané hale vedle starcova bytu, vedle něj Kristus na kříži. Kristus hlídal plamínek, o němž opravář říkával, že je věčný. S tou věčností to ale nebylo tak horké, opravář musel chodit stále častěji a stařec platil za opravy stále víc peněz; buď byl ten kotel už opravdu starý křáp, nebo se Bůh zlobil.

Události toho večera napovídaly druhé variantě. Protože když stařec vyčistil trysku a marně se pokoušel znovu zažehnout plamen, Bůh za starcovými zády řekl:

Nestydíš se trochu?

Stařec se polekal. Jen trochu. Jen si spálil prsty zápalkou, již zapomněl sfouknout. Ta bolest nebyla špatná. Jednak si ji samozřejmě zasloužil, jednak ho ujistila, že se mu to nezdá. Hovořil přece s Bohem dost často. Možná mě přišel taky sfouknout, napadlo ho skoro poklidně. Taky už mám zanešený trubky, taky už nikoho neohřeju.

Za co bych se měl stydět, Pane?

Vždyť víš.

Stařec se neotočil. Stál tváří k plynovému kotli Junkers a najednou ho napadlo, že už se ten plamínek nikdy znovu nerozhoří. Děj se vůle Tvá, napadlo ho.

A pak to řekl ještě i nahlas. Pro případ, že by byl Bůh k jeho myšlenkám nedoslýchavý. Děj se vůle Tvá, řekl.

Já jsem tu kvůli tvé vůli, ty starý idiote. To už snad vůbec žádnou nemáš, aby ses ubránil pokušení?

Mluvíš o té… hříšnici, Pane?

O té kurvě.

Tak o ní nemluv, Pane.

A co je jiného?

Mluvíš jak Hájek, Pane.

Hájek mluví jako já. Copak nevíš, že to já promlouvám všemi ústy?

Ježíš taky odpustil hříšnici.

Jak to víš?

Z Písma, Pane.

Ale Bůh se jen zasmál. Nebyl to veselý smích. Opravdu se smál jako Hájek.

I kdyby to byla pravda, určitě pak nechtěl vidět její kundu. Že? Která určitě nebyla vyholená, pokud mě paměť neklame.

Pane!

Což zaměstnává poslední ubohé zbytky tvého rozumu. Že?

Plyn z kotle tak páchl, až starce napadlo, zda se tím plynem nepřiotrávil. Zda opravdu nepřišel o poslední zbytky rozumu, jak naznačoval Pán. Anebo – a to by bylo určitě ještě horší, to už by bylo opravdové rouhání! – zda si celý tento rozhovor dokonce jen sám nevymýšlí. Vždyť vymýšlet si Boha, to by bylo snad to největší rouhání!

Celou mou mysl přece vyplňuješ Ty, Pane.

Řekl tedy vroucně. Ten stařec. Jako při modlitbě.

Až na tu část tvé mysli, která dumá o vyholené kundě. Že?

Pane –

Před ní bys chtěl taky pokleknout? Smočit v ní prst jako v ďáblově kropence?

Ale ten stařec nebyl katolík, byl český bratr, byl zvyklý s Bohem smlouvat – a při vší úctě nezalekl se ho ani teď, na konci své cesty.

Myslím na ni jen jako na bránu, Pane.

Řekl pokorně. Ale Pán odpověděl zostra:

Na bránu do pekel?

Na bránu do života, Pane.

Často v tom není rozdíl, mínil Bůh, což byl na muže jeho postavení opravdu hodně laciný žert.

Tou bránou přicházejí Tvé děti na Tvůj svět, Pane.

Ubohé alibi k tomu, abys dumal o kundě.

Nelžu ti, zalhal stařec. A podle té lži poznal, jak moc je to s ním zlé. A Pán to samozřejmě poznal taky.

I kdyby, z její brány nikdy žádné dítě na svět nevyjde. To není brána se zlatým klíčem, zahrada zamčená, studnice zapečetěná, ale propadliště hříchu, od spodku nohy až do vrchu hlavy není na ní místa čistého, jen hniloba a žití zahnojené. To nemůžu soudit.

Pane.

To nemůžu soudit, Pane.

Ale víš to, samozřejmě že to víš, víš přece, že je to děvka babylónská. A přece bys chtěl okusit jejích nahnilých hroznů, marně osívat úhor, plodící jedovaté býlí.

Starce napadlo, že něco jedovatého tu bude určitě. Určitě ten ucházející plyn, co taky jiného. Z toho se mi tak motá hlava – jako po štamprli. A jako po štamprli režné v něm taky horce zablikala odvaha. Jinak by si nikdy nedovolil říct:

Jsem jenom zvědavej, Pane. Vždyť víš.

Zvědavost. To je ta největší chyba, již jsem do vás vložil.

Jsem zvědavej mechanik, vždycky koumám, jak věci fungujou. Nedávno jsem rozdělal starej mobil, co mi tu nechal Hájek, a do hodiny jsem ho měl zase složenej.

Věci? Tak tomu říkáš, ty starý osle?

Tak tomu říká ona.

Ta kurva kanaánská?

Jmenuje se Darja, Pane.

Brzy už zjistíš, jak věci fungují doopravdy, Juro. A je jen na tobě, jestli budeš seřizovat nebeský orloj, nebo opravovat plynové kotle v pekle.

S těmi slovy ho Pán opustil. Vyvanul větracím okénkem, vždy pootevřeným právě kvůli tomu plynu. Bylo by věru symbolické, bylo by to vytoužené a vymodlené znamení, kdyby v té chvíli věčný plamínek konečně vzplanul – ale kupodivu se tak nestalo. Jen tma nad vodami. Snad se Bůh na starce opravdu hněval, nebo už tyhle šestákové zázraky neprovozuje. Nakonec musel ten kotel zase opravit plynař. Jednou to tu všechno vyhodíte do luftu, starej pane. Řekl plynař. Nebo někdo jeho ústy?

Druhá neuvěřitelná věc potkala starce téže noci nad ránem. Proboha! Ačkoliv jindy se probouzel pomalu, teď byl vzhůru okamžitě. Něco se stalo, něco neuvěřitelného. Ne v domě, ale v něm. Ve mně. Umírám? Přišel sis pro mě, Pane?

Ta věc. Použil v duchu stejné slovo, jako když uvažoval o té její věci – a to mu pomohlo vše pochopit. Sáhl si pod peřinu a ucítil, že má erekci. Že mu stojí. Péro, jak by nejspíš řekl Hájek. Ani by si nedokázal vzpomenout, kdy se mu to stalo naposledy: před deseti lety? Před patnácti? Vzal tu věc nejistě do dlaně, objal ji prsty pravé ruky a opatrně čekal, zda zemře; byl si skoro jistý, že kdyby rukou pohyboval, jeho srdce (a rozum) by to nepřečkaly. Věděl, že těsně před smrtí se to stává, a v první chvíli ho jiný důvod ani nenapadl.

Pak ale ano. Pak už si na ten důvod vzpomněl.

Pořád nás zkoušíš, Pane.

Rychle vstal, že se zchladí studenou vodou, jako to dělával v mládí ve chvílích pokušení. Ale než se dobelhal do koupelny, ta věc už pominula. Umyl si tedy aspoň tvář – to aby měl na co svést vlhkost v očích – a jen v pyžamu vyšel na terasu. Třeba se nachladím a konečně umřu. Čerň vůkol šedla a první obrysy stromů, jež kdysi zasadili jeho předkové na hrázi rybníka, vystupovaly ze tmy jako příchozí, jako ti předkové, vycházející mu za úsvitu naproti. Jdete si pro mě? Ale nebál se, ten dosud živý stařec, ani trochu ne; první kos tíkl někde ve větvích a ten udatný a hlavně živý zvuk smířil starce se vším, úplně se vším.

Že už byl docela starý, neuměl to dát najevo jinak než modlitbou. Ale když začal – proto umrtvi mé pozemské sklony, smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou –, tu se mu přihodilo něco ještě méně uvěřitelného nežli ta ranní erekce.

Uprostřed modlitby, uprostřed počínajícího svítání, se ten stařec začal hlasitě smát.

(Ten smích mě probudil. Spal jsem v garsonce, v našem letním bytě, sotva tři metry pod tím starcem, a také já jsem měl erekci; na rozdíl od toho starce jsem ale nedoufal, že je tou úplně poslední. Možná jsme ale oba ve spánku snili o stejné ženě.)

A zázraky toho víkendu pokračovaly. Hájek zemřel jen o pár hodin později, v tutéž květnovou neděli, zemřel přímo na hrubé mši; sklonil hlavu k modlitební knížce, a když všichni povstali k otčenáši, on už nepovstal. Nač dumat, do které kapitoly vychrlil krev? Bůh učinil zázrak, povolal ho k sobě přímou linkou, bez utrpení v těch hrozných nemocničních čekárnách, kde mají skoro všechny špinavé vlaky zpoždění. Děkuji ti za něj, Pane, pomyslel si stařec. Bůh si u něj tímto až reklamním příkladem milosrdenství notně napravil reputaci; na straně druhé – neboť i božské mince mají dvě strany – to v něm vyvolalo trýznivé (no: spíš svědivé) otázky.

Ta hlavní: Může být povolán přímo do nebes člověk, který poslední týdny života stále jen blouznil o vyholených – však Ty víš, Pane. Znamená to snad, že tyto myšlenky na – však Ty víš – nejsou zase tak hrozně hříšné?

Nebo: Zemře-li někdo přímo v chrámu Páně, musí to nutně znamenat, že je povolán přímo k Tobě? Co když je to přímo opačné znamení?

Ale už si o tom neměl s kým promluvit, ten stařec. Snad jedině s mou ženou – ale před tou se (navzdory dřívějším podrobným konzultacím stran svého vyměšování) přece jen styděl, a mně důvěřoval stále míň. Dokonce nás v týdnu ani nepožádal, zda bychom ho nemohli odvézt na Hájkův pohřeb, na maličký hřbitůvek nad obcí Kamenec, sotva deset minut jízdy od jeho domu.

„Sám bych tam šel tři dny,“ vysvětloval tomu holohlavému muži, který vypadal opravdu potěšeně, že mu stařec zavolal. „A až bych tam došel, lehl bych si do hrobu vedle Hájka.“

„Vy můžete ležet v mnohem voňavějším kanafasu, pane Drašar. Vždyť víte, že stačí jen říct.“

„Říkal jsem Peroutkovi, tomu taxikáři – ale von že by tam v týhle slotě nevyjel. Že buď pěšky, nebo pořádným tím. Džípem.“

„Mám offroada s elektronickým diferenciálem, ten by moh zvládnout i nějakou tu poslední cestu. Co?“

Ten muž v telefonu se zasmál. Stařec ne; ale pochlubil se mu, že se vozil ruskými džípy půl života, tam na střelnici nad Korouhví. Obrovský džíp holohlavého bordelfotra byl sice stokrát pohodlnější než rozhrkané ruské gazíky, ale když se v něm vraceli od hřbitůvku, stařec jako by v béžovém koženém interiéru taky cítil spálený kordit, technickou výbušninu, již používali při odpalování staré munice, kterou technici v muničce nedokázali zlikvidovat jinak. Stařec věděl, že tady žádný kordit cítit nemůže; věděl ale taky, proč jej přesto cítí. V poslední době cítil spálený kordit skoro všude.

„To je teda miliónový auto,“ poděkoval, když se obtížně spouštěl z vysoké kabiny.

„Spíš třímiliónový, pane Drašar. Někdy ale člověka potěší i lacinější věci. Nechcete, aby vám Darja něco přinesla? Nějaký ty semena?“

Stařec na okamžik zaváhal. Tou skulinou k němu vešel svět se všemi pokušeními, se vší tou ďáblovou krásou.

„Nebo aby tam u vás chvilku zůstala, ať tam nejste zrovna dneska tak sám? Když člověku umře poslední kamarád a zůstane úplně sám, nejspíš to pro něho není zrovna lehký.“

„Nejsem úplně sám,“ řekl stařec.

„Nebo kdybyste chtěl ještě někam zajet?“

„Myslíte třeba – okouknout ten úžasnej domov důchodců v Litomyšli?“

„Třeba. Ale jen kdybyste chtěl. Já na vás přece nijak netlačím, je to jen nabídka.“

Stařec ho chvíli pozoroval. Musel přitom zaklánět hlavu. Trocha dešťové vody z klobouku mu přitom stekla za límec kabátu. Vzpomněl si na toho chlápka, co měl v jeho domě pronajatou garsonku a co se tak rád toulával v dešti. Ten mi taky chybět nebude, pomyslel si skoro lhostejně. Snad jen jeho žena, ale i ta má v poslední době jakousi lačnost ve tváři. Jako ty kočky, když je večer krmím.

„To radši tu Darju,“ řekl.

Když bylo po všem, taky jsem ji vyhledal. Tu mladou ženu, co se jmenovala jako dárek, dáreček převázaný místo stuhy ostnatým drátem. Nedělala už provozní v tom nočním klubu pro osamělé muže – a když jsem se po ní ptal, ten den, kdy jsme si z domu odváželi své poslední věci, nenašel jsem tam ani toho holohlavého muže. Ale snad právě proto se hubená zrzka za barem nebála napsat mi na lísteček adresu.

„Pozdravujte ji od Ágnes,“ řekla mi. „Ale kdybyste byl opravdu osamělej, umím toho víc než ona.“

„Třeba někdy příště,“ řekl jsem zdvořile.

„Tady už žádný příště nebude. Šéf to tu prodává. Prý je to tu nějak prokletý, věřil byste tomu?“

Trvalo skoro půl roku, než jsem se na tu adresu vypravil. Půl roku, kdy jsem zkoušel rozlousknout jediné semeno, tvrdé jako ty plané ořechy, co z nich lidoví šperkaři vyřezávají srdíčka. Darja měla srdíčko vytetované na levém stehně, zevnitř a úplně nahoře, takže jste je mohli vidět, jen když roztáhla ta svá svalnatá stehna – ale tentokrát jsem se tou krásou nemohl pokochat. Řekla mi to rovnou, sotvaže jsem ji v tom novém červeném domě u hlavní silnice na Vídeň vyhledal. Moc jsem vyhledávat nemusel. Stála za barem hned u vchodu.

„Tenhle barák vypadá zdálky jak hasičská zbrojnice,“ řekl jsem. „U děvčat jdu na dračku, protože mám stříkačku.“

„Ani si neumíš představit, kolikrát už jsem všechny tyhle pitomý fóry slyšela.“

„Ještě nedávno ses jim i smála, ne?“

„Teď už nemusím. Dělám tu akorát kelnerku a provozní.“

„Jako bych to už někdy slyšel.“

„Jenže teď už je to pravda. Mám přes kundu křížek.“

„Svatej křížek?“

„Ha-ha. Tak co chceš?“

Chvíli jsem ji pozoroval. Bylo těsně po poledni, lokál byl ještě prázdný a to denní světlo jí moc nepřidávalo na kráse. „Kromě tebe?“ řekl jsem.

„Nežvaň. Zadarmo bych s tebou nešla, za prachy už nedávám.“

„A já už po ránu nechlastám,“ řekl jsem. „Není to úžasný, jak jsme šli oba do sebe? Že by za to mohl ten biblický stařec?“

Teď ona pozoruje mě. Jen okamžik, očima zkušené ženy. Pak sáhne pod barový pult. Nevytáhne baseballovou pálku, ale láhev vodky. Naleje plnou skleničku, ruka se jí nezachvěje. Na rozdíl od těch mých, jež ovšem naštěstí zůstávají pevně přilepeny k barovému pultu.

„Ani jednu na jeho památku, než odsuď vypadneš?“

„Neříkal jsem, že už ráno nepiju?“

„Já zase říkala, že už nepíchám za prachy. Ale když je moc velkej frmol – když třeba přijede zájezd japonských turistů – ještě občas vypomůžu. Výjimečně.“

Odsunu tu skleničku. „Přišel jsem se jen na něco zeptat.“

„Takový tu máme nejradši.“

„Ukázalas mu ji?“

Chvíli mě pozoruje přes pult, ta děvka. V nějakém jiném světě, jiném životě, na nějž mi dělá naděje moje oblíbená kvantová fyzika, bychom si mohli být i blízcí. Opravdu blízcí. Možná by to nebyl horší svět než tento, řekl bych.

„Zbláznil ses?“

„Spíš se mi zdá, že se zbláznil on. Jenom nevím, jestli z toho, že ji viděl, nebo spíš z toho, jak moc ji chtěl vidět.“

„Copak nevíš, že kurvy nikdy nemluví o svých klientech?“

„To jsi vázána lékařským, nebo zpovědním tajemstvím?“

„Vobojím, vole.“

„Tak se mi zdá, že tolik myslel na tvou díru, až nadělal vrtačkou díry do celýho baráku.“

„Nežvaň.“

„A do těch dírek nastrkal podobný šulky, jako chlapi strkají do té tvé dírky. Akorát že kordit je trochu průraznější.“

„Šéf říkal, že to byl dynamit.“

„Vyjde to na stejno.“

„Víš, že měl pořádat mejdan na rozloučení s tím barákem? A na oslavu, že to tak dobře prodal šéfovi? Dortíky, chlebíčky, víno. Všechny nás tam pozval. Všechny kurvy.“

„Dojemný,“ řeknu. „Fakt moc dojemný.“

Ale ona má najednou opravdu slzy v očích. Brečí jak stará děvka, říkávali jsme v pubertě, když jsme ještě nevěděli nic ani o děvkách, ani o opravdových důvodech k pláči. „Tehdy to nejspíš chtěl všechno vyhodit do vzduchu, říkal šéf. I s náma všema.“ Utře si slzy, zamyslí se. „Škoda že to neudělal, stařík ubohej.“

I já zvážním. „Mně teda nikdy ubohej nepřipadal.“

„Ale mně taky ne. Jenom tak žvaním, po ránu.“

„Tak ukázalas mu ji?“

Chvíli mě pozoruje. „Vsadím se, že tebe by na ten mejdan pozval taky.“

„To sotva. Mě měl totiž docela rád.“

„To určitě. Mě měl totiž docela rád.“ Zase se zamyslí. Vypadá to, jako by jazykem hledala něco uvízlého mezi zuby. „Že by nás chtěl proto vyhodit do luftu? Z lásky?“

„Tohle mi fakt chybělo,“ řeknu, protože tonu v rozpacích. „Slyšet děvku, jak mluví o lásce.“

Natáhne ruku, tu svou nádherně tvarovanou ruku, a napodobí nejslavnější gesto archanděla Gabriela. „Támhle jsou dveře, vole. Radši už běž.“

Pozvednu kalíšek s vodkou, ale nenapiju se. Jenom zkouším, jestli se mi bude chvět ruka. „Víš, že on opravdu myslel na vagínu jako na nějaký dveře? Na průchod někam na druhou stranu?“

Ale laciným mudrováním tuhle dívku neoslníte; možná už vůbec ničím laciným. „To my tu máme u dveří vyhazovače, víš. Aspoň většinou. Teď po ránu ale nejspíš ještě chrápe. Chrápe v mý posteli, rozumíš? Proto už za prachy nedávám. Mám ho vzbudit? Možná pak budeš mít hubu sešívanou stejně jako já.“

Pochopím, že to myslí vážně. Zvednu se. A ona mě chytí za ruku a řekne mi to. Opravdu mi to řekne. Proto se tak rád dívám v televizi na ženský tenis. Nikdy nevíte, kdy přijde zvrat. To říkám uznale, mé dámy. Vypil jsem tu vodku, poslouchal její zastřený hlas… a teď už druhý rok přemýšlím, jak tu scénu napsat.

Nedokážu to.

Musím jen citovat.

„Když jsem za ním přišla, byl v tý svý obrovský kuchyni. V tom černým kvádru z pohřbu vypadal trochu jako farář – a to mi na odvaze zrovna nepřidalo.“

„Copak tys nikdy nešukala s farářem?“

„Vole. Já s ním přece nešukala.“

„Neměli jste ani malou soukromou mši?“

Ale ona mi jen případně řekne, že jsem opravdu pitomec – řekne mi to, jako by se za mě styděla – a pak mi to rychle popíše. Vsadil bych se, že teď už se stydí doopravdy (a něco jako ostych cítím i já, když teď ťukám do klávesnice jako ten stařec do slunečnicových semínek).

„Ale nesmíš to vůbec nikomu říct. Jo?“

„Jasně.“

Pak mi vypráví, jak v té páchnoucí kuchyni začala s kondolencí k úmrtí přítele – a jak ten stařec skoro pořád stál zády k ní a díval se z okna do deštivého soumraku, jako by někoho vyhlížel. Jen přes rameno jí pak řekl, že pro Hájka byla smrt nejspíš vysvobozením, protože v poslední době se mu kalil rozum a pořád jen mluvil o kundách.

„Neříkej. Pan Drašar opravdu řekl slovo kunda?“

„No jo, taky mě to vyděsilo. Opravdu. Nejspíš proto mi to hned nedošlo. Nedocvaklo mi to, i když bych o tomhle už měla něco vědět. Kráva pitomá! U něho mi to prostě nedošlo, dokud mi neřek, že jestli chci pro něho opravdu něco udělat, tak že by mě chtěl vidět nahou.“

Když dlouho mlčí, radši ji popostrčím; co když za chvíli přijede zájezd japonských turistů, kteří budou chtít fotografovat i něco jiného než nedaleký Svatý kopeček, jenž se tyčí nad tímto bordelem?

„On fakt řekl – nahou? Neřek aspoň – jak tě Pánbů stvořil?“

„Neser mě s pánembohem!“

„Copak tys nepočítala s tím, že k něčemu takovýmu jednou dojde? Copak tě tvůj šéf neposílal za Drašarem právě proto?“

„Škoda že ten barák nestih odpálit aspoň s ním, s tím holohlavým prasetem!“

„Jak ti to pan Drašar vůbec řekl?“

„Řekl.“

„Ale jak?“

„Neřeknu.“

„Škoda.“

„Jen tak. Přes rameno.“

„Ti to řekl?“

„Jo.“

„Pořád stál k tobě zády? U toho okna?“

„Jo. Furt jen čuměl do toho deště, jako by na někoho čekal.“

„A ty?“

„No jo.“

„Ses svlíkla?“

„Vždyť říkám.“

„Neříkáš.“

„Jsem kurva, ne? Když mi chlap řekne, ať se svlíknu, tak se svlíknu.“

„Úplně?“

„Proč se ptáš?“

„Přijde mi to – důležitý.“

„Rajcuje tě to?“

„Cože?“

„Ta představa, jak se svlíkám v tý smradlavý kuchyni?“

A než stačím cokoli udělat, nalehne ňadry na ten barpult a provede kontrolu. Zkušeným hmatem své profese. „Máš štěstí,“ řekne pak. A když namítnu, že jsem si štěstí představoval úplně jinak, jenom odsekne:

„Ani on nebyl moc happy, řekla bych. Když se konečně otočil od toho okna. Jen si mě představ – nahá v tý smradlavý kuchyni. Najednou se mi zdálo, že i já celá smrdím!“

„No jo, ta jeho kuchyň. Tam člověk rychle načichl.“

„Zevnitř, vole. Se mi zdálo, že smrdím.“

„A co on?“

„Co jako on?“

„Co dělal, když tě uviděl?“

„Neřeknu.“

„No tak.“

„Už jsem ti řekla dost.“

„Teď už přece nemůžeš přestat.“

„Proč ne?“ řekne. „Já už přestala skoro se vším.“

„Prosím. Řekni mi to. Já ho měl taky rád.“

Zamyslí se. Nebo jen poslouchá, zda něco neuslyší? „Jako bych v tý kuchyni ještě pořád byla, víš. Smradlavá kurva ve smradlavý kuchyni. Když si na to vzpomenu, vždycky ten smrad znovu ucítím.“

Co na tohle říct? Taky to cítím. Taky to nechci cítit až do smrti. Takže řeknu: „V tý kuchyni jsi přece nebyla kurva.“

„Ale jo.“

„Jo?“

„Roztáhla jsem nohy, když si přede mě klekl.“

„Klekl?“

„Na starý noviny, jen si to představ. To mě fakt dostalo – jak si ty noviny napřed pečlivě rozložil na lino, aby si neušpinil to svý černý kvádro.“

„Nebyly to Katolický noviny?“

„Co?“

„Ty noviny. Ty jediný odbíral, i když byl český bratr.“

„Jak to mám sakra vědět? Nepřečetla bych to, ani kdybych měla brejle! Navíc jsem radši na chvíli zavřela oči! Jenom jsem slyšela ten déšť, jak mlátí na střechu, a slyšela jsem ho, jak něco šeptá.“

„Co?“

„Já nevím. Bylo to potichu.“

„Kecáš.“

„Jako by se to. Modlil, víš?“

„Fakt?“

„Mi to připadalo.“

„Díval se ti mezi nohy a modlil se?“

„Jo.“

„Můj bože.“

„Tohle přesně řekl.“

„Co?“

„Co ty.“

„Říkal můj bože a díval se ti mezi nohy?“

„Ale pak taky do očí.“

„Do očí?“

„To už bylo horší.“

„To taky říkal můj bože?“

„Ne.“

„Ne?“

„A co teda?“

„Neřeknu.“

„Řekni.“

„Neřeknu.“

„Prosím.“

Řekne, že neřekne, a pak mi to řekne. Takže to vypadá skoro jako pravda. Naleje si taky panáka vodky, rukou už zdaleka ne tak pevnou, dosud však krásnou jako z Michelangelova skicáře, a řekne mi, jak pan Drašar těžce vstal z těch novin – „musela jsem mu trochu pomoct, víš“ – a pak ji políbil na ústa.

„Cože?“ řeknu. „On ti fakt dal pusu?“

„No jo. Co se tak hrozně divíš?“

„Jenom to. Žes mu to dovolila. Myslel jsem, že ty se nikdy nelíbáš.“

„Jemu bych dovolila všechno. Úplně všechno.“

„A?“

„A to je všechno.“

„To určitě není úplně všechno.“

Usměje se na mě. Teď už to není úsměv její profese. „Radši to dál ani nechtěj slyšet. Stejně bys mi to nevěřil.“

(Dodneška přemýšlím, zda jsem jí tu historku uvěřil, nebo ne. Často o tom přemýšlím. Ne o tom, zda byla pravdivá: ale jestli jsem jí uvěřil. V tom je dost velký rozdíl, zásadní rozdíl, jak by nejspíš řekla má bývalá žena. Ale nemůžu to s ní zkonzultovat – a nejen proto, že už by mi nejspíš nezvedla telefon. Taky jsem přece slíbil, že tohle nikomu vyprávět nebudu.)

Nejčastěji na tu Darjinu storku myslívám ráno v koupelně; zatímco čekám, až holicí pěna změkčí mé strniště, představuji si tu mladou ženu, jak se to ráno taky dívala do zrcadla. Jak vstala skoro ještě za tmy – čas, kdy děvky obvykle chodívají spát po šichtě –, aby se podívala na pálení a svědění, jež ji probudilo. Občasné svědění holt patří k její profesi, tentokrát ji ovšem svědí rty – skoro jako tenkrát před lety ve Zlíně, když se jí hojily zjizvené rty. Rozsvítila lampičku nad zrcadlem, aby líp viděla. Vykřikla. Její rty byly naběhlé jako tenkrát. „Měla jsem hubu nateklou jak Angelina Jolie, co si dala přišít pod nos stydký pysky místo těch skutečných.“ Ale ty jizvy, tu bílou mřížku připomínající otisklý ostnatý drát, ty jizvy na svých rtech za toho rozbřesku neviděla.

„Cože?“ řeknu v tom bordelovém baru v červeném hasičském domě, kde nahlížím do jiných zrcadel, z nichž nejošidnější je to na hladině vodky v další skleničce. Ale pořád jsem ještě nevypil dost, abych dokázal tuhle historku přijmout. „Chceš říct, že ti fakt zmizely jizvy na rtech? Myslíš – jako po tom jeho polibku?“

Darja mě pozoruje přes ten barpult. Ostražitě. Vážně. I já to beru vážně. Nelžu jí. Ale ona mě přesto shledá lehkým, tahle lehká holka, a zasměje se.

„Ty vole, měl by ses teď vidět! Copaks nepoznal, že si z tebe dělám srandu? Abych měla od tebe pokoj? Vím přece, jak jsi romantickej. Kurva udělá chlapovi, co mu na očích vidí.“

Tahle ženská umí předstírat skoro všechno. Umí předstírat i to, že předstírá. Orgasmy jí nevěřím, ale tuhle historku skoro jo – snad že otvírá zarezlé dveře do hlubších pater mé prázdnoty nežli ty orgasmy. Nemůžete říct Matoušovi, že ta proměna vody ve víno byl jen iluzionistický trik pomocí prášku z vánoční sady Malý kouzelník. Současně ale ta část mé povahy, která si ospravedlňuje každodenní zázraky něčím aspoň trošku reálným (třeba kvantovou fyzikou), mě přiměje k alibistické otázce, proč ty jizvy na jejích rtech teď zase vidím.

„Asi protože se díváš špatně, vole. To tě nenapadlo?“

Usmívá se na mě přes ten velký barpult z imitace starého dřeva. Skoro všechno v tom bordelu je imitace, ten její úsměv ale ne. Teď zrovna ne. Vidím žlábek mezi jejími ňadry a jiný žlábek, skoro jizvu mezi jejím obočím. Jen na ty jiné jizvy se podívat nechci a nedovedu, což ona samozřejmě ví:

„Koukni, že ty jizvy zůstaly jen na dolním rtu. Měla jsem je i na horním, i když menší, jen dva stehy. A ty už jsou pryč.“

„Fakt?“

„Tak se přece opravdu koukni. Já tě nekousnu.“

„Fakt?“

„Ty sis je nikdy pořádně neprohlídl, že ne?“ posměšně na mě špulí ty zjizvené rty, o nichž je tu řeč, jimiž se tato řeč vede.

„Myslel jsem, že ti to není moc příjemný. Když se ti na ně někdo dívá.“

„Tak se na ně podívej teď. Na rozloučení, mý potěšení. Čuňačinka zdarma, to dělám málokdy.“

„Nebude ti to nepříjemný?“

„Skoro všechno, co jsem poslední roky dělala s chlapama, mi bylo nepříjemný, vole. Snad si nemyslíš, že zrovna tys byl výjimka.“

Po téhle předehře je to ještě těžší. Rychle se podívám, a opravdu vidím. Že její horní ret je opravdu beze stop po jakýchkoli jizvách. Ale co já vím, jestli tam opravdu nějaké měla? Co já vím, zda jí je neodstranili někde na plastice, třeba jako bonus, když si dávala přešít ňadra? Musel bych si nasadit brýle, abych si byl jistý.

Nechci si být jistý. „A proč ti teda nezmizely všechny? Co je to za polovičatý zázraky?“

„Možná to byl jen foršus.“

„Jakej foršus?“

„Záloha, vole. Si myslím. Že když budu sekat dobrotu a ne chlapy na prdel, že možná časem zmizí i dolní. Nebo třeba až po smrti?“

Posmívá se mi? Nedá se svítit, asi si na to budu muset posvítit. To říkával pan Drašar, vždycky když šel opravovat svůj junkers. Ale ani ve mně teď zrovna žádný věčný plamínek nehoří – a kdybych škrtl sirkou, kdybych té děvce opravdu a bezvýhradně uvěřil, možná by mě to trochu ohřálo – a možná bych vyletěl do povětří jako ten dům ve starcových původních plánech. Pro mě jsou metafory občas jedinou cestou, jak se opravdu přiblížit, a tak mě vzápětí ještě napadne: Vzdal se svého ničivého plánu snad právě proto, že vzplál jiným plamenem?

Čemu bych měl věřit, Pane?

A protože nejsem na tak zásadní rozhodnutí připraven, udělám totéž co ten stařec. Přitáhnu si Darjinu tvář ke své a políbím ty zjizvené rty. Ale zatímco u něj to byl akt odvahy, u mě je tomu právě naopak.

Pochopí to i ona. Vyškubne se mi. Marně žertuji, že mi šlo jen o klasický filmový happy end, když už se nejspíš vidíme naposledy. Žádné slitování, žádné odpuštění. Co chcete od kurvy. Nezaváhá ani vteřinu a zazvoní na toho svého vyhazovače.

Tu noc se mu nezdálo o lvech. Naopak, probudila ho zima; tak si jádro tohoto příběhu aspoň představuji, slepuji ze všech těch rozbitých slupek, jež po tom starci zbyly. Jiná zima než ta za oknem, jež i v noci už prohrávala s jarem. Půl třetí. Chvěl se i pod tlustou peřinou, pod níž před lety umřela jeho žena. Nestihnu to, pomyslel si.

Pane, pomoz mi.

Ale už věděl, že v tomhle mu bůh nepomůže. Ba ani nemůže, i když bůh může všechno. Ale mohl by mi v tom aspoň zabránit, pomyslel si ten rozechvělý stařec pod peřinou s jistou nadějí. Věděl ale, jak bláhová je to naděje. Zbytky sněhu na střeše tály a tlumené dopady kapek do břečky na terase zněly jako ženské kroky, jako přicházející kroky.

Pane, pomoz jí.

Na chvíli ještě doufal, že ta zima, jež ho rozechvívala, je chlad toho prastarého domu; včera totiž vypnul plynový kotel, sfoukl věčný plamínek a zavřel v šachtě za domem hlavní uzávěr plynu, aby nezapomněl. S plynem by to neměl pod kontrolou. Ale teď, na zádech v studené posteli, najednou pochopil, jak byla jeho představa o kontrole toho všeho chybná a hlavně pyšná. Ano, pyšná, můj Pane. Vždyť nedokážu kontrolovat ani ten plamínek ve svém srdci.

Protože o to srdce šlo, najednou to věděl, o jeho kulhavé srdce usilovala ta zima. Zima, jež nepřicházela zvenčí, ale zevnitř. Byla to zima samoty, to najednou věděl – a věděl taky, že jestli hned nevstane z té staré proležené postele, jestli hned s někým nepromluví, ta zima ho dostane. Ta zima sfoukne plamínek jeho srdce, tak jako on včera sfoukl ten v plynovém kotli. Ta zima sfoukne jeho plamínek zjizvenými ústy.

Jizva, pomyslel si. Vypadala tak. Vypadalo to tak. Plno jizev. Holka samá jizva. Jen proto jsem jí dal tu pusu; jen proto jsem jí řekl, že ji miluju. Abych jí to usnadnil. Nemyslel jsem to jako chlap, Pane. Myslel jsem to jen tak povšechně, tak nějak jako Ty.

Když pak přece jen vstal a v předklonu se došoural do vedlejšího pokoje, viděl, že tam naproti se ještě svítí. Bodejť by ne, vždyť tam jsou v plným pracovním procesu. Slyšel odtamtud vzdálenou hudbu – a věděl, že kdyby tam zatelefonoval (jako před čtyřmi měsíci, když mu došla semena), slyšel by tu hudbu hlasitěji ve sluchátku a možná ještě hlasitěji ve svém nitru. Ale neudělal to, tak špatně na tom ani teď nebyl. Málem začal vytáčet Hájkovo číslo; vzápětí si ale uvědomil, že se s přítelem už brzy setká osobně, a nahlas se té představě zasmál. A smál se ještě víc, když na stůl v kuchyni vysypal všechna ta semena, balíčky slunečnicových a dýňových a k tomu pytlík těch lněných, a začal je ráznými a přece jaksi klidnými pohyby všechna roztloukat tím velkým kladivem, jímž ještě včera tloukl na ocelový průbojník, když rozšiřoval ve stěnách svého domu díry po vrtačce.

Jen bůh ví, zda by mu ta semena opravdu prodloužila život, kdyby je nadále užíval dle rad mé bývalé ženy, buch, buch, čtyřicet denně. Teď mu ale pomohla určitě, protože ta bláznivá činnost, to roztloukání všech semen v domě, ho přinejmenším zahřálo. Skoro rozjařilo – jako doušek slivovice. Dokonce ho napadlo, že by si opravdu mohl nalít do čaje panáka, což dělával tak dvakrát do roka a ještě jen s Hájkem; ale když hledal ve spíži láhev, zakopl o plastovou tašku, do níž už pár dnů schovával zbytky od jídla, jimiž chtěl odlákat kočky co nejdál od domu, aby nezahynuly s ním. Dokonce pro ně měl i krabici zlevněných konzerv tuňáka ve vlastní šťávě – a rovněž tu si teď vzal s sebou, když mu konečně došlo, že ještě není úplně sám.

Když se belhal ve vatovém kabátě přes rozbahněný dvůr, ještě nesvítalo; obloha ale byla jasná, plná hvězd, a měsíci zbývaly sotva dva dny do úplňku. Nedožiju se ho, pomyslel si stařec už zase tak rozjařeně. Vešel do kůlny, stlučené z dřevěných bedniček od korditu. Světlo nesvítilo, ale s tím ani nepočítal; věděl už, že světlo si obvykle musí člověk nosit s sebou. Měl starou vojenskou svítilnu; protože žil tak sám, udržoval baterie vždy čerstvé. Střelmistr ví, jak je energie pro zážehový impuls důležitá. Možná jsem si měl natáhnout ty dráty až sem, pomyslel si ještě: mohl jsem to odpálit odsuď. Sám totiž mám energii už jen na jedinej odpal, pomyslel si ještě, než se v kuželu světla rozsvítily všechny ty oči.

Byl už starý, žil úplně sám v tom starém domě na konci města a v noci se mu nezdávalo o lvech; zdálo se mu o kočkách. Na konci naší pouti život a sny splynou v jedno, pochopil. Bylo jich tam mnohem víc, než tušil, těch koček: černé, světlé, rezavé, koťata. Napřed se rozprchly, některé ven a jiné do temných koutů kůlny; ale když vysypal na podlahu zbytky jídla a otevřel pár rybích konzerv, začaly se postupně vracet. Jsou jako ta kurva, za žrádlo vás budou snad i milovat. Pomyslel si; pomyslel si láskyplně. Víc nechtěl. Kočky u jeho nohou se rvaly o žrádlo, ani nestačil otvírat konzervy (jednu snědl sám, prsty si vtlačil rybinu do bezzubých úst a vypil šťávu; poslední večeře byla docela chutná a voněla tak známě). Ale i když jídlo došlo, kočky u něho zůstaly. Otíraly se mu o nohy, vrněly, celá kůlna a celý svět (a stařec k tomu) se chvěli tím vrněním, tou vibrací, tím předením posledního vlákna, jež spojovalo toho starce se životem – a když si lehl na záda na starou pohovku, jedna z těch koček mu vyskočila na hruď, chvíli po něm rozvážně šlapala, jako by hledala jeho srdce, a pak na něj celou vahou ulehla. Olízla mu tvář, jazykem drsným jako život. Najednou se nemohl ani nadechnout k poděkování, tak byla ta černá kočka těžká.