Zrcadlo z křišťálu jsem dal své paní,

aby se podívala na svůj jas a svit,
jejž moje mysl touží zpodobit
a jejž chci zachytit v svém veršování.

Když uviděla svoji vzácnou krásu,
nemohla od ní oči odtrhnout
a jenom pila něžný, měkký proud
záře svých zraků, rtů a zlatých vlasů.

A jako by si říkala: „Teď vím,
proč moje krása, proč má velká sláva
takový oheň v očích zažíhává!“

Tak, ač v nich viděla vždy žert a šprým,
teď uznala mé rány za pravdivé,
vidouc zbroj, před níž měl jsem prchnout dříve.