Dáš-li mi, Lásko, jednou pohladit

ten hladký úběl oněch jasných dlaní
a zblízka spatřit něhyplný třpyt
úsměvných úst a pohledů mé paní,

tak abych viděl, jak z nich stále dští
tvé sladké střely nikdy nechybící
a jak se srdce noří do slastí,
jež kanou v proudech z jejích jasných lící,

dám ti tu stužku, ten lup vzácné krásy,
který dřív paní ovazoval vlasy
a nyní moje srdce omotal.

Přijmi ten dar, vždyť sotva bylo stkáno
umnější rukou trvalejší lano:
ač ti je dávám, svazuje mě dál.