Jako si Alfeus už věky věků

hnán láskou razí cestu v hlubinách
k své plaché nymfě, jež se na útěku
změnila v pramen, majíc z něho strach,

a jako dává listy, květy, plody
pobledlým olivám, jež zavlaží,
a aniž smísil s ním své sladké vody,
jde hořkým mořem nepoznán až k ní,

tak i má duše, kudykoli chodí,
hledá mou paní jen a bez ustání
jí dává darem chválu, zpěv a mír;

a moje mysl, třebaže se brodí
jen mořem běd a bouřlivého štkání,
nestrhne její slast v svůj hořký vír.