Až jednou už ta světla a tu kštici

opustí jejich zlato, jejich třpyt,
až střely očí, dnes tak bodající,
se času zdaří zlomit, otupit,

pak uvidíš mé rány dál jak živé
a můj žár — ne jak tvůj — dál prudce plát:
budu tvé krásné jméno jako dříve
s týmž nadšením vždy znovu opěvat.

A jako malíř, který umí schovat,
co zkazil čas, já budu ukazovat
v básních tvou krásu nedotčenou dál:

ať vidí svět, že otupení střely
nezcelí šrám a troud už rozhořelý
nezhasne s ohněm, od kterého vzplál.