Malý leč slavný synu,

zrozený v lůně velkých Apenin,
známý spíš pro své jméno než svůj proud,
já do družného klínu
tvých břehů přišel se svým trápením
co plachý poutník v skrytu spočinout.
Vysoký dub, jejž omývá tvůj proud
a jenž se rozrůstá a rozestírá
pln mízy nad hory i mořské pláně,
teď stínem přikrývá mě.
Hostinný, svatý stín, jenž neodpírá
nikomu úkryt, kdo se po něm pídí,
halí mě za svou nejhustější stěnou,
abych byl skryt a chráněn před Štěstěnou,
která je slepá, ale přec mě vidí,
i když se před ní choulím bez ustání
uprostřed hor i strání
a bloudím nocí stranou cest a lidí;
a buší do mne, ubohého, žel,
jako by měla očí, co má střel.

Ode dne, od hodiny,
kdy po prvé jsem spatřil tento svět,
jenž pro mne pouze chmury v klíně má,
stal jsem se bez své viny
hříčkou a terčem jejích ran a běd,
z nichž sotva která je už zjizvena.
To dobře ví i božská siréna,
u jejíž hrobky má kolébka stála:
vždyť první úder Štěstěny mne málem
do hrobu sklátil žalem,
když mě co chlapce bez milosti rvala
z matčina klína… Vzpomínám co chvíli
na její slzy, polibky a vzdechy,
na vroucí modlitby, jež bez útěchy
roznesly větry, sotva zavířily:
vždyť já se nikdy nevrátil už zpátky
do sladkých paží matky,
jež by mě v sobě sevřely a skryly;
jak Ascanius, jako Camilla
bloudil jsem s otcem světem plným zla.

Na této pouti světem
jsem jako psanec v nouzi dorůstal
a poznával tak záhy tíhu běd:
vždyť se zrajícím květem
mých utrpení a mých žalů zrál
předčasně také květ mých mladých let.
A mám vám k tomu ještě vyprávět
o strastech, nemocech a stáří jeho?
Teď, když mé bědy dávno samy stačí
za námět mému pláči?
Mám ještě štkát a plakat pro jiného?
Vždyť moje vzdechy stejně utichají
a v těch dvou mocných zřídlech stejně není
dost slz a pláče pro to utrpení.
Ó dobrý otče, otče, jenž jsi v ráji,
ty dobře víš, že jsem tě oplakával
a tím svým nářkem hřával
lože i hrob. Teď, když ti sféry hrají,
ti však už náleží jen čest a klid:
musím svůj žal sám do dna vyprázdnit.
— — —