To, nad čím slepý dav vždy tolik jásá,

jediná potěcha a starost žen,
míjivá, nade všecko křehká krása
je pro člověka bědným břemenem.
Ach, běda tomu, koho láska drásá,
kdo v touze padne rajské tváři v plen!
Spíš by snad sama Smrt tam v hloubi pekla
ty jeho prosby vyslechla a změkla.

Tak jako na louce se často skrývá
v trávě a kvítí jedovatý had,
tak jako v krásné zlaté číši bývá
ukryta žluč či utrejch tolikrát,
tak jako pěkné jabko v sobě mívá
hnusného červa, svůj skon a svůj pád,
tak mnohdy krása přikrývá zas špínu
ohyzdných přání, myšlenek a činů.

Kam přijde krása, tam se záhy ztratí
pokora, zbožnost, slušnost, laskavost,
kde mešká krása, tam se kvapně vrátí —
tak jako domů — nevděk, zpupnost, zlost,
zhoubný stín krásy zastíní a zvrátí
už v klíčku každou sílu, schopnost, ctnost.
Krása je stvůra nade všecky stvůry,
bič, jenž byl seslán na nás tady shůry!

Jako se jabko, trpké, nedozrálé,
nakládá snáz než plod, jenž dlouho zrál,
a naloženo chutná lidem stále,
i když už z toho druhého je kal,
tak i bůh lásky uchovává znale
v nektaru, který on sám namíchal,
snáz ošklivost, v níž trpké jádro dřímá,
než krásu, která slast už nepřijímá.

Ach, kéž je tedy ošklivá má paní,
kéž má nos, který vrhá dlouhý stín,
kéž má rty, ústa jako jícen brány,
tak aby mohla naplnit je vším,
kéž šilhala, kéž má chrup vylámaný,
zuby jak eben, oči jako cín,
a kéž pak tomu všemu odpovídá,
to co je vidět, i co v skrytu hlídá —

a přejde mě strach, že ji někdo vzývá,
či sleduje, či jenom vídá rád,
přejde mě úzkost, když se někam dívá,
když se zdá smutná, když se nechce smát,
přestanu říkat, že je odpudivá,
nevděčná, pyšná, když se nechce dát:
bude si myslit, jen co já si přeji,
bude má celá a já celý její!