Proměny

Lumír

Jmenovali jsme se Vlci. Vy si myslíte, že v šedesátých letech tady byla úplná svoboda, ale mýlíte se. Byl tady jen „socialismus s lidskou tváří“, takže název Vlci se spoustě soudruhů nelíbil, a jeden nás trpělivě a po dobrém tisíckrát přesvědčoval, že se Vlci jmenovat nemůžeme, protože v socialismu není člověk člověku vlkem. Tenkrát šlo v pohodě koncertovat i venku, protože na nás byli po dlouhý době, co jsme byli za železnou oponou, docela zvědaví. A tenhle soudruh nám nabízel, že nám zařídí koncerty v Německu, pokud se přejmenujeme. Jenže jak jednou stojíte na pódiu a lidi pod váma nadšením řvou, jakmile cítíte, že jste jejich a oni s váma jdou, je těžký nemyslet si, že vám svět leží u nohou a že všechno musí být podle vás.

Tak jsme se nepřejmenovali a koncerty v Německu sice byly, ale jenom těsně za hranicí. Selb a Kronach a Kulmbach se myslím jmenovaly ty města, ale my se stejně řítili autobusem na Cheb a k západní hranici v úžasný euforii a samozřejmě čůčo teklo proudem. Pak někomu přišlo zábavný, že Němci čekají komunistický trhany, a tak proběhl autobusem a roztrhal na všech trička, takže autobusák musel zastavit a my si z kufrů vytáhli nové oblečení. Jenže se to mezitím chytlo, a než jsem si sednul, měl jsem z nový košile zase cáry, a tak to šlo celou cestu, až jsme nakonec nikdo neměli jedinej kousek, kterej by nebyl na cáry. Rozvalovali jsme se na sedadlech, jako kdyby nás protáhli mlátičkou, a připadali si jako mistři světa. Museli jsme tak i na pódium, jiná možnost nebyla, což mohl být samozřejmě průšvih, ale protože Němci asi opravdu čekali cokoli, ječeli nadšením a do zákulisí za námi běhali místní novináři a my si samozřejmě mysleli, že tím to jen začíná, že první byl sice Selb, ale na konci bude L. A.

Spát se vždycky jezdilo nazpátek do levnějšího Chebu a dole v baru byla moc šikovná servírka, kluci si ji pořád dobírali, ani na chvíli jí nedali pokoj, oťukávali si ji, jestli by z toho něco nebylo, a ani o tom nepochybovali, protože my měli sebevědomí jako Rolling Stones, minimálně takový. Vypozoroval jsem, že ono to kolem vás dělá takový chvění, auru, takže jsem se nedivil, když jednou řekla, že zavírá, ale že bychom se mohli jet všichni vykoupat na přehradu, co rozděluje svět na dvě půlky. My byli nejdřív zklamaný, protože jsme byli do jednoho nalití a nikdo řídit nemohl, ale ona vyběhla na parkoviště a hned se vrátila, že má odvoz, což jsme vůbec nechápali. Tou dobou nebyla náměstí plná aut a na tom chebském jen otřískaný spartak a wartburg. Ale starý chlap ve spartaku byl kdovíproč ochotný odvézt pár ožralů s jednou servírkou na přehradu. Pak zůstal v autě a my vyrazili k vodě. Kluci se svlíkali už cestou a šplouchalo to, jak skákali do vody. Byla tma, ale když se svlíkala jako poslední, stejně bylo vidět, jak je krásná. Voda byla teplá, blbli jsme, trochu vystřízlivěli, a když jsme se vrátili k autu, děda v něm klidně poslouchal rádio. Samozřejmě z ní byli kluci celí rozhicovaní a pořád ji zkoušeli, ale když jsme přijeli na hotel, úplně věcně řekla, ať se nesnaží, že si dávno vybrala. Mě.

Když se teď ohlídnu zpátky, docela se stydím, protože mi ji kluci záviděli, ale já si jí nevážil. Jakmile skončil koncert, pokaždý se začaly kolem vás točit nějaký holky, cpaly se rovnou do šatny nebo čekaly někde v nejbližším a baru a já si říkal, proč si nekousnout, když se ti nabízí ten nejsladší kousek? Teprve když mi Světlana napsala, že je těhotná, jsem to začal brát trochu vážně, teprve potom, a to už tady byli Rusáci.

Šárka

Když jsem byla malá, ještě nebyli žádní disidenti, jak se jim později říkalo. Prostě jen lidi, kteří si to podělali u prověrek, nebo si moc vyskakovali. Všechno se hlídalo, špiclovské oči byly všude, ale třeba hrát fotbal nikomu zakázat nemohli, protože razili heslo Ve zdravém těle zdravý duch. Tátovi kámoši se sešli na nějakém zapadlém vesnickém hřišti, narazili bečku, čutali, a kdykoli rozhodčí zapískal faul, hrnuli se k pípě, aby si aspoň lokli. Manželky brali většinou s sebou, i nás děti. A byla jsem ještě hodně malá, když mě maminka poslala za tátou do sprch, ať přidá, nebo nám ujede autobus. Já nikdy neviděla nahýho mužskýho kromě táty. Takže jsem si myslela, že to všichni mají úplně stejný jako on. A jak jsem ho hledala ve sprchách, viděla jsem, že se pletu. Může to být kratší, delší, tlustší, tenčí, světlejší, tmavší. Chodila jsem od jednoho fotbalisty ke druhému, prcek, hlavu tak přesně do výšky jejich rozkroku a otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima jim na ně zírala. Na původní úkol jsem samozřejmě zapomněla. Když byl můj průzkum u konce, otočila jsem se na podpatku a řítila se za maminkou, abych se jí s tou úžasnou věcí svěřila. Táhla jsem ji za ruku kolem hřiš­tě, obešli jsme ho, a pak ještě jednou, než jsem jí popsala nádobíčko každého tátova známého do nejmenšího detailu, a protože jsem byla malá a dívala se na cestu, abych nezakopla, nemohla jsem si všimnout intenzívně pracující mimiky a měnících se barev maminčina obličeje.

Lumír

Já vystudoval průmku v Šumperku. Taky jsem nastoupil do práce v jednom projekčním podniku, než to všechno začalo. Jako nováček jsem měl nejhorší kancelář hned vedle šaten údržbářů a jeden z nich, jmenoval se Tomiška, starej, malej, sporej, nevýraznej typ, mi pořádně zamotal hlavu. Vyjdu z kanclu, cvakne zámek ve dveřích od šaten a vyjde Tomiška s nějakou ženskou. Škvírou ve dveřích vidím k sobě sražený dva umakartový stoly, takový ty do čtverce, jinak nic. V deset dopoledne, třeba. Chytá ho za ruku, samým vděkem mu ji tiskne a pořád: Teda pane Tomiška, já jsem vám tak vděčná, já už to tak potřebovala, kdybyste věděl, jak se hned cejtím líp. Tomiška se jen usmívá, popotahuje si montérky a nic, ale za týden, čtrnáct dnů zase jiná. Starší, úplně mladý, hezký, vošklivý, vdaný, svobodný, zadaný, pořád dokola, všechno jedno. A vždycky stejný řeči: Pane Tomiška, to bylo úžasný, mně se tak ulevilo, mně je hned tak dobře, já bych na tom vašem stole chtěla ležet snad věčně.

Musím na něj pořád myslet, srovnávat nás dva, já vylezu na pódium, zpívám, decibely přede mnou, decibely za mnou, ženský šílí, mávají rukama, zpívají se mnou, zakřičím třeba: Jan Palach! Jan Palach! A všichni křičí: Palach! Palach! Křičím: Jan Zajíc! Jan Zajíc! A všichni to opakují a kousek od nás se v kasárnách zabydlujou Rusáci. Připadám si silnej, nezranitelnej, mocnej, ale Tomiška?

Pak si mě zavolá na kobereček předseda partajního výboru. Nastoupí na mě: Copak nám to pokřikujete na koncertech? Samozřejmě si řeknete, že jsem se měl krotit, že čekáme dítě, ale já pořád cítím tu euforii koncertů, tu moc, ten dav, pořád si myslím, že stojí za mnou, že nejsem sám, že jsem nedotknutelný. Jenže když na něco přijde, nestojí za váma nikdo a předseda výboru není moje fanynka. Dává mi podepsat výpověď a mám si vybrat, kam můžu nastoupit.

Vytahuju z psacího stolu láhev rumu a bouchám na Tomišku.

Co je, ptá se.

Lázně Losiny, říkám. Řekvalifikační kurz a pak tam budu masírovat.

Tomiška si sedne: Žádná jiná možnost?

Zavrtím hlavou: Jedině horší.

Hrozná dřina, říká Tomiška, já odtamtud utek.

Vyvalím oči: Vy?

A proč myslíte, že mi sem všechny ty ženský lezou? Rovnám jim tady na těch stolech záda.

Šárka

Takže tady jsme. Já, malá holčička, která táhne za ruku maminku a popisuje jí pány. Zaujatě, věcně a detailně, jako by popisovala svou panenku nebo koťátko, protože ještě netuší, že existuje rozdíl mezi tím, co se má a co nemá, nebo nějaký stud. Aniž by tušila, že si právě zadělává na životní trauma. Ne z toho, co právě viděla, trauma způsobí až shrnutí na úplný závěr. Holčička totiž nakonec všechno shrne, zase dětsky a po svém. Prohlásí, že je škoda, že tatínek není největší, ale až druhý největší. Po jednom pánovi. Jmenuje ho. Diví se, protože tatínek jí doposud připadal automaticky ve všem největší. Poprvé se zastaví a podívá se na maminku. A maminka, která do té doby poklusávala bez zádrhelu po jejím boku, taky zastaví a v její velké dlani škubne. Pak řekne, že tedy budou muset počkat v autobusu, aniž by se zmínila o tom, co právě slyšela o té přehlídce, o tom úžasném defilé.

Za nějakou dobu jí tatínek řekne, že teď budou bydlet sami, protože maminka se má ráda s jiným pánem. Jmenuje ho. Je to ten pán. Ten jediný větší. Vrtá jí to hlavou, nikdy jí to nepřestane vrtat hlavou, ale teprve v pubertě, když to začneme se ségrou a s holkama zevrubně probírat a vypadá to, že důležitý je právě rozměr, začíná mít strašlivé podezření, že něco způsobila, něco hrozného, a že by tatínek s maminkou byli pořád spolu, kdyby tenkrát nebyla pitomá a raději mlčela.

Lumír

Začátky byly hodně těžký. V lázních se dělají dvanáctky. Několikrát se mi stalo, že jsem šel večer z práce na vlak a cestou zvracel vyčerpáním. Druhý den jsem šel zas. Musel jsem. Šárka byla na světě. Světlana se ani nesnažila předstírat, že není zklamaná, hrát si na nějaký mateřský nebo manželský štěstí. Pročež za nějakou dobu, když si zvykly ruce, jsem zjistil, že když stojím nad někým na stole, život venku za mnou nemůže. Neměl jsem ještě rád tu práci, zatím jenom chvíle, kdy jsem se musel soustředit a nemyslet na věci, co byly předtím, ani co nás čeká. Plynul čas a na stole se střídali lidi. Různý lidi, živí lidi. Sahal jsem na ně. Mluvil s nima. A pak najednou, po pár letech, se mi všechny snímky zad, který jsem viděl, spojily a daly do pohybu jako nějaký film a já začal všechno vnímat jinak.

Viděl jsem záda dorostu, náctiletých kluků a holek, tu napnutou kůži, růst, klubání, pak mládí a zralost, viděl jsem, jak začíná napnutá kůže povolovat, a viděl jsem, kde začne nejdřív, viděl jsem, jak se na krásné čisté kůži začínají objevovat skvrnky. A ještě později, když se mi vraceli rok po roce stejní lidé, jsem si začal uvědomovat, jak je všechno pomíjivé, jak je lidské tělo ubohé, jak je chatrné.

Když máte pořád ruce na lidech, začnete cítit jejich energii, ať chcete nebo ne. A když si vám lehne na stůl opravdu pořádná samice, taková, která to o sobě ví, která si na tom zakládá, která si užívá, když z ní jdete do kolen, cítíte dráždivou auru, co vás oťukává, snaží se vás omotat, abyste byl vzrušený, aby cítila tu elektriku, jak se vám třesou ruce, sotva je na ni položíte, protože kvůli tomu žije. A můžete vzít jed, že když nedostane, co chtěla, vstane ze stolu jedovatá nespokojená fúrie, i kdybyste masíroval na zlatou olympijskou medaili. Za čas přijde znova a má strie po porodu a zničený vazy v kříži od nošení velkýho těhotenskýho břicha, a už necítíte žádný volty, žádný chvění, je ráda, že jí ulevíte od bolesti. Tímhle způsobem mi po letech nad stolem dochází, jaký jsem měl štěstí, že jsem se dostal omylem k něčemu, co je opravdový dech života, že se můžu dívat přímo na věci v životě podstatný, že zas tolik nevadí, že chodíte pěšky, zatímco komunisti se vozí ve volhách a moskvičích, protože vy jste viděl jejich záda, viděl jste, jak jejich manželkám pomerančovatí kůže a ukládá se jim pod ní sádlo, jak jsou z toho svýho prominentního života unavený stejně jako vy z toho svýho. Pomalu, pomalounku ve mně ubývalo závisti, zoufalství a vzteku, pomalu ve mně přibývalo smíření, pomalu jsem si uvědomoval, jak zoufalá je to snaha a jak zoufalý život, když ke štěstí potřebujete být mladý a krásný, když k tomu potřebujete auťák a úspěch a dovolený na Rujaně nebo na Zlatých Píscích. Až nakonec, když si na stůl lehla taková kočka a byla zvědavá, co se stane, až jí položím ruce na kůži, nakonec jsem cítil soucit. Říkal jsem jí v duchu, jen klidně lež, děvenko moje, až vstaneš, budeme oba starší. Jasně, zestárnul jsem, než jsem si tohle všechno uvědomil, ale musíte zestárnout, abyste viděli, co dělá s lidma čas.

Šárka

Běžely roky. Máma i se ségrou od nás odešla za tím pánem. A pak se vrátila, taky proto, že pán se bál žít s někým, kdo byl spojovaný s mým tátou. Už jsem věděla, co je stud a že jsou věci, o kterých se mluví, a taky takové, co jsou tabu. Naneštěstí právě věci, o kterých jsem chtěla s tátou mluvit, patřily k tabu, který nebylo někde napsaný, ale bylo v nás, ve mně.

Později, když jsem byla vdaná, tady byl najednou muž, se kterým jsme si říkali všechno. Táta už ležel v nemocnici po těžkým infarktu, já celá ubrečená sedím doma a myslím na to, že mohlo být pozdě, že tu nemusel být, abych mu všechno řekla. Svěřím se Radkovi a on se směje a směje a pak se nevěřícně dívá. Vezme můj obličej do dlaní, dívá se mi do očí a říká: Tomu mám věřit? Ty, která bojuješ proti předsudkům, za právo žen taky si vyfotit holou mužskou prdel? Pak mě vzal za ruku a rovnou táhnul do nemocnice. Bála jsem se a namítala, že třeba počkáme, aby táta nedostal druhý infarkt, ale Radek se zase jenom smál. Prý mu maximálně prasknou stehy od smíchu.

Lumír

Když se proberu na jipce, ani se nedivím. U masérů je infarkt něco jako u kominíků rakovina kůže. Přijdou první vizity, už vnímám, vidím, že vedle mě leží s infarktem Rorejs. Papaláš. Dojížděl na KV KSČ do Olomouce. Pak se jeho synátor opil na diskotéce a nechtělo se mu pěšky domů, vytloukl okýnko u nějakého auta, jenže jako na potvoru ho stavěla hlídka. Jezdil pořád dokola na náměstí kolem radnice, oni za ním v žigulíku a nemohli ho zastavit. Pak jim ujel, ale nechal si, blbec, v tom autě bundu. A protože byla značková, měl ji na poutku podepsanou. Synátor sice zůstal na gymplu, ale Rorejs výměnou spadnul z kraje na okres. Tady se všichni známe. A teď, papaláš nepapaláš, půjdeme oba do invalidního důchodu a žádná strana mu s tímhle nepomůže. Nemůžeme se moc hýbat, oba čumíme do stropu, takže mu nevidím do očí. Oči jsou jediný, co na člověku nepodléhá času a zkáze. Většinou. Lidi se zvednou z lehátka a jste v šoku. Mezi očima a zádama, který jste držel v ruce, může být rozdíl klidně dvaceti let. Proto jsem se v poslední době zajímal hlavně o duši, ale nevím, co to je ani kde je, snad někde něco v těle, co s ním putuje stejnou cestou, ale platí pro to jiný pravidla.

Usínám, budí mě Šárka s Radkem, sedí u postele, Šárka ubrečená, doktorka říká: Vážně jen pár minut. Kejvnu na ni, ať si dá židli vedle, abych ji mohl chytit za ruku tou rukou, ve který nemám hadičky. Pak mi to šeptá do ucha, ale v tichu a pípání přístrojů se to stejně rozléhá, takže možná Rorejse klepne podruhý. Domluví a zoufale se na mě dívá. Říkám jí, že maminka to s ním táhla už dávno. Dávno před tím zápasem. Víc nezvládnu. Mluvení mě hrozně unavuje.

Šárka

Hrozný ticho. Do ticha jenom: píp, píp. Rorejs všechno uslyší, a jestli to uslyší a přežije, všechno vykecá. Ale když se nerozmluvím teď, tak nikdy. Táta se jen usmívá, vůbec nechápu, kde se v něm bere takový klid. Pak řekne konečně něco, co mě hrozně osvobodí, a navíc ukáže na noční stolek. Na šuplík. Je tam fotka, co jsem měla pečlivě schovat. Koukáme s Radkem vyjeveně na sebe. Máma říkala, že když ho vezli, něco držel v ruce tak křečovitě, že se to nedalo vykroutit.

Jen tak jsme blbli, říká Radek a táta se usmívá. Můžeme si ji vzít? Táta přikývne. Chvíli se držíme za ruce, je mi moc dobře a cítím, že patříme k sobě. Hned na chodbě roztrhám svůj pokus o emancipaci na tisíc kousků. Vůbec neřeším, jestli náhodou nedělám kompromis. Radek mě obejme a říká: Nebreč, nebo budeme mít ubrečený dítě.

Lumír

Jenom tak blbli. Člověk si myslí, jak je nad věcí, jak je daleko, kouká na ostatní svrchu, ale nakonec se ukáže, že si stejně nechal něco, co ho dělá zranitelným. I Rorýse. Co ho dostane, co dokáže bolet. Třeba značková bunda s poutkem. Nad čím musí přemýšlet s očima upřenýma do stropu. A možná, kdyby to tak nebylo, nic by se nenaučil. Bunda s poutkem nebo pindíci.