Rychlovlak

Bruslař

Španěláci sou hrdý národ a zakládají si na tom. Chlap musí být odvážnej, nebát se riskovat. Viděli ste někdy na vlastní oči Basky? Já jo, v Pyrenejích, v díře, která se menuje Alsasua. Znáte to? Jasně že ne? Zavřeli silnici kvůli průvodu, u nás byl masopust. První, co bylo, že přitáhli necky, ze kterejch se kouřilo. A už jdou Baskové, velcí, malí, ale malí sou větší než já. A velcí sou jak mrakodrap, protože oni maj na těle v bílým rubáši konstrukci ze dřeva, z latěk, která sahá vysoko nad ně, a tam maj připevněnou hlavu, asi ovčí kůži a býčí rohy, takže už jenom děti mají ke dvěma metrům. Všichni se řadí u kádě, ze který se kouří, jeden chlap to nabírá, krev, čerstvá teplá krev! A on ji šplíchá chlapům, ale i malejm prckům na ten bílej rubáš, dokud nejsou všichni ohozený, rudý, namočený v tý krvi a neprojdou kolem mě jako průvod! Jeden je řídí, má mikrofon, kterej si drží u pusy, ale vypadá to směšně nízko, jelikož hlava s býčími rohy je daleko výš. Přejde kolem mě poslední chlapeček, je mu pár let, maminka ho vede za ruku, aby se neztratil, kape z něj čerst­vá krev a já se na to dívám z poslední vymoženosti od Mercedesu, který se říká Jumbo nebo taky přetrženec. Nemá to už pérování jako doteď, nad každým kolem je měch, do kterýho kompresor bez přestání žene vzduch, na tom vzduchu celej náklaďák plave, přes padesát tun, vůbec se reálně nedotýká země, dokonce když se v zatáčce nakloní, žene to vzduch na jednu stranu víc, aby náklad zůstal vzpřímeně, těch padesát tun už se v zatáčkách nenaklání, a kdyby to člověk přehnal, moc zatáčku říznul, že by ji kompresor neufoukal, počítač sám sešlápne brzdy a stáhne vás na bezpečnou rychlost, člověk se naučí poznat to podle toho, jak na chvíli spadnete do pásů, ale chápete, sedím ve vrcholným výdobytku německý ekonomiky, kterej má i černou skříňku jako letadlo, uprostřed Evropy, a dívám se na dítě v ovčím kožichu, po kterým stejká čerstvá krev. Víte, co mi řeknou španělský řidiči na prvním odstavným parkovišti? Naše tradice, abysme nezapomněli, odkud jdeme a kam míříme. Co já pak s tím mercedesem, s měchama, co mě vyrovnaj do vodováhy, kurva, co?! Kam jdu?! Kam jedu?! Co si s tím mám počít?! Dělám, jako že rozumím, ale honí se mi to hlavou sem a tam. Jak to jenom mohli ti Španěláci myslet? Celý noci na to myslím, když řídím, aspoň ne­usnu. Kam jako míříme?! Odkud? Najednou se vám začínám usmívat a pochechtávat, skládá se mi všechno pomalu v hlavě dohromady, až propuknu skoro v hurónskej smích. No jasně, odkud jdete. Hahaha. Jdete přece vod dřevěnejch trakařů s loukoťovýma kolama, na kterých ste si vozili ty svý necky s kouřící krví z čerstvě podříznutejch bejků. Chacha! Až k poslednímu výdobytku evropský techniky, s měchama, který vás samy hoděj do rovnováhy, jenže vo tom, co vás doopravdy trápí, budete vědět úplně stejný hovno jako na tom trakaři. Úplně stejný hovno, moji milí Španěláci! To čumíte! Chechtám se, až se mi po tvářích koulejí slzy. Chechtám se dlouho. A najednou sám žasnu, že už se vůbec nechechtám, že jenom normálně bulím. Že se přes celej ten dobrej vtip roztáhlo slovo trápí, který u mě znamená jedno jediný, to vy víte, který ze mě nemůže ven, nevím, jako z ryby, který ste zasekli háček moc hluboko a nešel by ven jinak než se žábrama, jinak než s jícnem a kusem žaludku, tak je to slovo ve mně vzpříčený. Nebo jako kdybych spolknul celej frankfurtskej párek a von se mi dole votočil na štorc, chápete? Nebo jako bych spolknul nějaký semínko, malý, když přišla poprvé a já ji neznal, bolely mě spálený chodidla a bylo mně do ní prd. Najednou je ve mně hrozně veliký to moje ljepotica, nejde to hubou v celku ven, jenom po kusech, samohláskách, jenom Éééé a Óóóó a Iííí a nakonec Áááááááááááááááá. Jen strašně řvu a je vám to hroznej pravěkej řev, žádný slova, jen řev, dávno před měchama a dokonce dávno před trakařem. Řev, že by z toho ztuhla v žilách krev i těm frajerům pocákanejm čerstvou krví, celý ty jejich tradiční rubáše by jim byly hovno platný. Vzpamatuju se, rozhlídnu se kolem a vidím, že na přístrojový desce na mě všechno červeně bliká, omezovače, všechno, co má hlídat povolenou rychlost, jedu z kopce, ručička tachometru zaseklá úplně napravo a ve druhým pruhu vedle mě španělskej kamión. Jede, zpětný zrcátko nalepený na moje, pomalu za ně zaháklý, jedeme vedle sebe a von se vůbec nedívá dopředu, ale doprava a voči navrch hlavy a v naprostým úžasu na mě čumí. Musel na mě čumět celou dobu, jak sem řval. A teď samozřejmě vůbec nemám ánunk, co s ním, takže se nenápadně podívám do zrcátek, jestli můžu, prudce sešlápnu brzdy a tím Španěláka i s jeho nákladem a panenkou Marií místo prsatice na bočním plechu kabiny vystřelím dopředu. Naštěstí všude v Evropě je rychlost kamiónů prostě omezená a basta, ale ve španělskejch horách policajti tolerujou rozjetý auto z kopce, aby pak setrvačností vyjelo líp nahoru. Můj LKW má tempomat, já naplno jedu přesně 88, i když někdy doma sednu do osobáku, nedávám pozor na rychlost a po nějaký době kouknu na tachometr, jedu 88, mám ji v oku, v krvi, ustálil sem se na ní. Když pustím třeba v Pyrenejích auťák z kopce, třeba na 105, mám pomalu mžitky, a najednou na levý straně rachot, přeřítí se okolo mě v kamiónu Španěl. On musí, i kdyby mu měly ulítnout kola. Musí, má takovou povahu, oni nemůžou přestat s koridou, ani kdyby chtěli, i kdyby ochránci zvířat dělali kolem arén živé řetězy. Ale přesto, kdyby se mě zeptali, co je na Španělích nejstrašnější, hrozně bych je zklamal, až by kouleli očima, protože bych po pravdě musel říct, že ty jejich tapas. Tapas. Takový jejich jednohubky. Těžko se to vysvětluje, ale když vezmete naši klobásu, je to prostě klobása, ale když ji nakrájíte na kolečka a dáte jich pár na talířek, už jí můžete říkat tapas. Všechno malý, co se dá sezobnout, všemu se dá říkat tapas a pro mě to je strašný, nejstrašnější, protože sem žrout. Oni mají zvyk ke každýmu pivu dát talířek a na něm tapas, protože proč ne? Vždyť z toho se nestřílí, to není skoro nic. V každý hospodě mají takový pulty, prosklený, abyste za nima viděli nerez nádoby s různýma druhama, samý tapas, můžete si přísahat, že se nepřežerete, tam si jenom zobnete, pak ochutnáte z jinýho, jen ždibeček, za chvíli ste jak bečka a funíte, tak zrádný, strašný sou ty jejich tapas. Jak oni milujou fotbal, jak na něm ujíždějí, tak já ujíždím na blbých tapas. Nasekáte po obratlích býčí oháňku a jeden obratel na talířku není nic, jenom takové tapas, tři krevety s jednou olivou, co to je? Nic, co by se počítalo, jen takové tapas. Do některých hospod tam už ani nemůžu. Měl sem jednu oblíbenou v Martosu, přes den skoro nikdo, klid, koukám na televizi, majitel stojí za pultem a skládá puzzle, ale jenom náboženský motivy, oni sou hrozně pobožný. Jak má hotovo, dá si je zasklít a věší to po celý hospodě, já sedím zrovna pod puzzlovou Večeří Páně, klid, popíjím pivo a pokukuju po pultu, kde má tapas. Najednou plná hospoda, chlapi se hrnou k televizi, přepínají tlačítka, hned je mi jasný, bude fotbal. Voni se asi nemůžou koukat doma, voni musí spolu, řvát a objímat se, dupat po stolech, když vyhrávají, nebo házet židlema, když ne. Voni řvou napětím, i když se kamera dívá na střídačku. U nich je ostuda být ožralý, ale když je fotbal, nosí šéf jedno pivo za druhým. K tomu tapas. Jak je vidím na talířku, jak jde kolem mě, všechno je v pytli. Mávám, ať mi nosí taky. Všechno. Je to tady. Zase si zavařím brusle. Nenávidím je. Já mám důvod je nenávidět. Žeru, cpu se, najednou řev, křik. Máchaj sklenicema, že pivo šplíchá po zemi. Gól. Tancujou. Skáčou. Jako vždycky. Najednou hrobový ticho. Zvednu oči. Všichni se dívají na mě. Zírají. Nechápu nic. Dívám se na ně. Oni na mě. Na televizi. Na mě. Na televizi. Teď chápu. Voni hrajou s náma, s Německem. Prohráváme jedna nula. Voni se vám dívají, úplně mě propalujou vočima, snaží se to pochopit. My prohráváme a já nic, klidně žeru. Úplně ztuhnu. Položím tapas. Dělám, že se dívám na telku, že fandím. Sou spokojení. Otočí se. Fandí. Chvíli počkám a pomalu, pomalounku si dávám do huby chorizo na párátku. Tapas. V okamžiku jásot, najednou přidušený, dali gól, ale už ví, že sem tam, tak neskáčou, aby mě neranili, abych tu ránu přežil. Dva nula. Otočí se, v očích soucitné pohledy, jako kdybysme prohráli třetí světovou… a já mám v hubě tapas. Vypadají, jako když dítěti vezmete nejmilejší hračku, ksichty se jim úplně rozpadnou, koukají na mě s otevřenou hubou, trvá dlouho, než se začnou ty obličeje zase něčemu podobat, než dostanou výraz, a já ten výraz chápu, on se nedá nechápat. Pro ně sem přestal být chlap, možná vůbec člověk, pro ně nemám žádnou čest, žádnou hrdost. Voni jak sou pobožný, voni i na kabinách mají vylepenou panenku Marii tam, kde většina šoférů z Evropy má kozatou ženskou. A pokaždý, když mě předjíždí nějakej horkokrevnej Španělák a vidím Marii nebo Ježíše se srdcem v ruce na kabině, vzpomenu si na svoji oblíbenou hospůdku, na rámy s Marií a Ježíšem, vyvedenýma v puzzle, že už tam nesmím, že se tam bojím vkročit. Možná vám to přijde směšný, ale já sem i tak na huntě, pro mě je to jen další kapka, další ztráta po tom, co mi Ljepotica dala košem kvůli Lišákovi, jasně, to je taky směšný, můžete se klidně smát, jestli chcete, protože stejně směšná je i poslední kapka, co mě dorazí, úplná blbost, protože když se v pon­dělí ráno rozjedu a dorazím na vykládku, většinou mají všude nějaký okýnko, kde se nahlásíte, tak zrovna v tomhle okýnku mají pověšený voňavý stromečky. Jasně. Wunderbaum. Wunderbaum je moje poslední kapka. Kdo jezdil v náklaďáku, ví, že sedačka je plechová kostra potažená molitanem a potah na něm zase umělá hmota, když jezdíte dole na jihu, váš pot z toho stříká, jako když zmáčknete koupelnovou houbu. Zkuste vlízt pod plachtu, když vykládáte někde na jihu u Sevilly a venku je čtyřicet ve stínu, je to jako v červenci v poledne vlízt do skleníku. Než vyndáte první paletu, ste durch. A když večer na poslední chvíli hledáte místo na zaparkování, protože vám končí výkon, a když ho překročíte, můžou vám dát flastr klidně do tisíců euro, myslíte, že hlavní kritérium je najít místo s teplou vodou? Jasně že kamioňáci často smrdí. Hodně a často. Já taky. Ale wunderbaum? Od nějaký vymydlený paničky z kanceláře za okýnkem, která má sprchu a hajzlík přes chodbu? To je taková sprostota… Směšný, že? Má poslední kapka, věc, co mě dočista zlomí, je wunderbaum. Zajedu na první parkoviště a sedím, přemýšlím, že až na mě příště zase přijde spánek, ta hrozná nevyspalost, která až fyzicky bolí, že se nebudu bránit a klidně si zdřímnu, stejně mě nikdo nečeká, všem přijdu směšnej, všichni mnou pohrdají a ještě jim smrdim. Sedím a sedím. Dokud se nesetmí, na nic jinýho ne­myslím, jen na tohle. A jak se stmívá, zaparkuje vedle mě kamión, kterej znám, všichni ho znají, kterýmu se říká Holandská kurva. Ona je vdaná, jezdí s manželem ve dvojce, roky, ale on hrozně chlastá, jak zaparkuje, vypne motor a jde pro flašku. Netrvá dlouho, někde leží a chrápe. Můžete ho tahat po zemi za nohy, nic. Jeho manželka, ona není pěkná, ale je samice, jak vidíte, když zamíří k vám, než dojde, máte erekci, tak je to z ní cítit. Její starej je hlupák, že se ožere, protože ví, že ona bez toho nemůže bejt. Může si za to sám, že pak chodí po parkovišti a hledá, s kým by se zavřela v návěsu. Teď se usmálo štěstí na mě, holandská kurva jde rovnou ke mně, za to by dala spousta chlapů kdovíco, ale já sem tak zoufalej, tak skleslej, že ani nezvednu hlavu ze svý kempinkový židličky, když stojí přímo nade mnou. Není urážka, že o ní mluvím jako o kurvě, ona sama i před manželem říká, že kdyby nejezdila s tahačem, že by šlapala chodník, aby mohla furt. Dlouho mě pozoruje, pak si sedne ke mně na bobek, myslím, že nepotřebuje moc důvtipu, aby viděla, jak mi je, a najednou vezme moji ruku a strčí za tričko, pod kterým nic nemá, přímo na prso a ptá se: Jaký to je? Teplý, říkám. A ještě? Měkký, říkám. A ještě jaký? Taky takový hebounký, říkám. A ještě jaký? A velký, pěkně velký je máš, musím říct. A už je to lepší? Jo, lepší. Usměje se, pohladí mě po hlavě, vyndá ruku, zvedne se a řekne doslova tohle, ona neumí německy moc dobře: Pořád je na světě něco nějakýho pěknýho. A schluss, odejde si shánět někoho jinýho na špásy do návěsu, jenže mně hrozně pomůže, hovadina strašná, příhoda směšná, ale mně už se nechce zabít, večer normálně usnu, ráno nastartuju a jedu a pořád musím myslet na ni. Co má člověk dělat, když řídí? Myslím na ni hodinu, dvě, deset, mám času habaděj, než dojedu do Německa, uvědomím si jejího věčně ožralýho manžela, ty kecy, co o ní kolujou, když si chce na návěsu dopřát trochu aspoň tý provizorní lásky, žádná romantika. Jednou mě naložili až po vrch kravskejma kůžema a já to vezl do fabriky, kde z toho dělaj potahy na sedačky do letadel, já se bál zastavit, aby mě všechny ty mouchy nedohonily, a smrad celej měsíc, i když sem to, kde se dalo, stříkal hadicí, kapalo z toho na podlahu, na návěs, chtěli byste si na tom užívat? Vy víte, že sem blbej, že se tím netajím, takže ste připravený, už vás nepřekvapím, když řeknu, mě to nikdy předtím nenapadlo, až teď, když sem myslel na holandskou kurvu a její kozy, najednou, jako záblesk, já nikdy nevymyslel doposad nic takovýho, najednou si říkám, tlusťochu, ty možná nejsi jedinej na světě, kdo má problém, ke mně ta inteligence sedne jak klobása do vege­tariánský jídelny, nemohl sem uvěřit, že zrovna mně došlo něco tak geniálního! Úplně z gruntu se mi změnil pohled na všechno, takže shrnuto, mohl bych mít strážnýho anděla, co kroutí prdelí a chtěl by bejt kurva. Představte si mě na bruslích někde na cyklostezce v lese, jak mi vykukuje za ramenem. Není to nádhera? No kurva že je!

Lumír

Radek si přistrčí jeden z těch svých úlů před kamna, otevře dvířka, dívá se do plamenů, nemluví. Trvá to asi hodinu, než se Sofia objeví. Na zádech batoh s nákupem. Podívají se po sobě. Kývnou. Ona si sundá batoh, sedne si na lavici u kamen a přitiskne se zády k teplým kachlům. Na hlavě šátek, vždycky má šátek, vůbec nevím, jaké má vlasy.

Sofia konečně promluví: Vy prý říkáte, že láska hory přenáší. Tak to říkáte? Podívá se na něj, Radek s očima upřenýma do plamenů přikývne. Sofia pokračuje: Tak doufám, že je to pravda. Jinak ti tu zmrznu.

Dívám se na ni. Hrozně ji obdivuju. Sedí a čeká, co řekne. Žádná taktika, žádný průzkum, kamarádka, která by nezávazně předem oťukala, jestli má šanci.

Říká mu: Miluju tě a chci tady s tebou zůstat. V první a jediný větě.

Jenom doufám, že to ten blbec pochopí. Mám oprávněný obavy. Já byl hrozný dřevo, já šel třeba s holkou na rande, poněkolikátý, ona se na mě tiskla, pošťuchovala mě, nakonec ze zoufalství dělala, že mě lechtá, a já uhýbal, protože jsem se hrozně styděl, bál jsem se, že pozná, jak mi z toho stojí. Jen jsem se kroutil a kroutil. Když to trvalo dlouho, podívala se na mě a nechala mě být.

Tahle se nestydí, neuhýbá, přijde mi úžasná, mimochodem, nevadí vám doufám, že držím palce exmanželovi svý dcery? Budoucí exmanžel se konečně probere a říká: Nezmrzneš.

Páni. A to je celý, trvalo mu to dost dlouho, nakonec jedno slovo, ale dobrý, protože ona už nevypadá, že zemře, pokud uslyší ne. Zvedne se, a jak on sedí na tom svým budečáku, sedne si mu na klín. Obejme ji, ona zaloví rukou ve vlasech a sundává si šátek, takže konečně uvidím, jaký má vlasy. Než si ty vlasy rozpustí, než ho celýho pokryjí, vy už budete spokojeně valit bulvy a libovat si, protože konečně je to tu, láska, velká, osudová láska. Taky byste takovou chtěli? Buďto lžete, nebo jste se zbláznili, copak vám to Plzák neopakoval stokrát?

Objímají se a přestávají vnímat svět, a jestli konečně nezavřou ty dvířka od kamen, tak vyhoříme a já nebudu mít kam jít, protože na letišti, kde jsem spával se ženou, spí teď moje dcera s doktorem a na mou ženu zůstal gauč. Je to hrozně praktický, protože kdo je lepší partner pro dceru, která měla hodně nemocný dítě, než doktor, o tom nemám ani stín pochybností, proto bez reptání bydlím tady a domů se chodím najíst a vysprchovat. Doktor je perspektivní zaměstnání, vždycky se pro něj najde práce, lidi si ho budou vážit, i paní doktorový. Občas prožene nějakou sestřičku, ale vždycky se vrátí zase k ní, protože je to hypochondr a třasořitka, takže až si zvykne na její jídlo, z jinýho bude mít průjem, kterej se doma hned srovná, a on nebude šťastnej, ale bude mít pocit, že je konečně všechno v pořádku. A protože bude žít vyrovnanej, spokojenej, poklidnej život, vypadají mu vlasy dřív, než stihnou zešedivět.

Nakonec dvířka zavřu sám, aniž by si toho všimli. Jen tak sedí a drží se a jeho přikrývají ty její šedivý vlasy. To jsem neřekl? Aha. No tak je má krásně hustý, malinko, jen tak nepatrně vlnitý. Nádherný vlasy. Jen je má chudinka úplně šedivý. A ten šátek nosí nejspíš proto, že se za ně stydí.

Zatím jim to takhle stačí, takže stihnu vypadnout, půjdu se někam projít. Pomalu a rozvážně, aby mi to vydrželo na dlouho. Než se to tady nějak uklidní. Mám od doktora zakázanej spěch.

Bruslař

U Bordeaux se stýkají dvě řeky a hned vzápětí ústí do moře. Nejdřív jedete po mostě přes jednu, za ním je sjíždák na předměstí, kvůli kterýmu bývají hrozný zácpy. Jak je to ucpaný už tam, můžete vzít jed na to, že na mostě přes tu druhou, u centra, zůstanete trčet a budete mít dost času sledovat, jak přichází nebo zrovna odchází příliv. Jakmile máte tohle za sebou, je dlouhá rovinka podél pobřeží, stovky kilo­metrů bez jediný zatáčky pomalu až po San Sebastián. V noci to chlapy často utahá. Jak je kamión dlouhej, dokáže jet se­trvačností dopředu, i když spíte, drží směr jako vystřelenej šíp. Jedete za někým a pořád dobrý, a najednou ze tmy před váma začnou lítal bílý patníky nebo jiskry, jak to bere o svodidla. Je to jedna ze dvou cest do Španělska pro těžký auta, takže jezdíme skoro bez mezery jeden za druhým, nekonečná kolona hodiny, týdny, roky, jak se něco semele, stojí kolona až po Bordeaux. Tady nezaparkujete, protože všechno je plný, všichni se snaží vypadnout z tý cesty, než bude noc. Jak se zvednou Pyreneje, začnou zatáčky a ste z toho venku. Nejdřív je Irún, pak San Sebastián, odbočíte nahoru, proti proudu řeky Oria, ale údolí je úzký, pořád se nikam nenacpete, až v Tolose je takový místo za supermarketem, o kterým ví jen pár lidí, kteří tudy leta jezdí. Ideální místo na víkend. Není tu horko, obchod jede celej víkend, můžete si dojít na záchod, voňavej, čistej, nemusíte si očůrávat pneumatiky. Celou zadní stranu obchodu, ty plechy, po­čmárali během chvíle sprejeři, to je teď nová móda a hrozně se to rozmáhá. Přijedu příště, a k tomu i zeď u silnice je počmáraná, už si troufají, ale to nejsou klikyháky, písmena, čmáranice, je to obrázek, a pěknej. Jen černým, bílým a stříbrným sprejem, ale pěknej, pod tím nápis Gándhí. Otočím se ještě dvakrát do Německa, vracím se a říkám si v duchu, dlouho nic novýho nebylo, jestlipak nebude dneska? Přijíždím k tomu, zírám na to, jestli sem se nezbláznil, tady, v pyrenejským zapadákově, jak tady může být moje Ljepotica? Ale je to ona, jako ten Gándhí, fakt vypadá jak Gándhí, viděl sem ho v jednom časopise, úplně věrně, ti mizerové se to na tom obchoďáku dobře naučili. Vrtá mi to hlavou, jak jedu dolů a zase do Německa nahoru, udělám tam jeden víkend, dva, uběhne půl roku, pak vidím dva kluky, jak stříkají něco sprejem na plachtu od náklaďáku, jdu tam, oni zdrhají, křičím na ně: Klid, calma, calma, kdo je ta seňorita, ukazuju na zeď, ta seňorita. Oni ale zmizí a jen křiknou: Camionéra. Camionéra.

Což dává smysl. Ptala se mě v dopise, co v něm posílala papíry k rozvodu, že ten její tam přišel pomalu o všechno kvůli svý bývalý, která má teď doktora, a doktoři lidský sou jedna ruka s doktorama práv, jestli se dá v Německu sehnat práce v kamiónu a kolik se dá vydělat. Radil sem jí, ať to nedělá, že ježdění je hrozná dřina, a pokud ano, ať si řidičák udělá tam, že u nás je hrozně drahej a jestli autoškoly nezlevní, zaplaví brzo celou Evropu řidiči z východu.

Ptám se pak na ni na každým parkovišti, kde stavím, ženský si na LKW parkovišti každej všimne, navíc když to umí řídit. Nemýlím se. Mnozí ji znají, všichni o ní slyšeli. Velká spousta jich tvrdí, že tahá z Německa do Španělska vrtule na větrný elektrárny, co se staví v horách nad Madridem, kde se mísí pomalu africkej vzduch od jihu a hrozně studenej z Pyrenejí, takže je tam pořád strašnej vítr. Zas jiný se tomu smějou, jak by mohla ženská projet Pyreneje s tak dlouhým nákladem. Že to nejsou žádný vrtule, ale sluneční panely, co se vozí až dolů na jih, mezi Sevillu a Málagu. Jenže s tím se musí jezdit opatrně, na každý přepravce zvlášť sou prý digitálky, holý hodinový strojky, přiletovaný dvěma tenkýma drátkama k baterce. Přejedete rychle nějakou díru nebo koleje, ty drátky se přetrhnou a hodinky se zastaví. Na stavbě, ještě než vás vyloží, všechno obejde technik a hledá zastavený hodinky, běda, jestli pak bude něco rozbitý, s tím by nemohla jezdit ženská. A na jiným parkovišti se pro změnu diví. Proč by s tím nemohla jezdit ženská, když si vozí dítě v ohrádce. Dítě?! Zírám na ně. Jaký dítě? No přece ona má malý dítě a kolem dolní postele, co je za sedadly, má ohrádku na dítě, který si tam za jízdy hraje. Prej jezdí v DAFu, protože DAF má největší kabiny, navíc s rovnou podlahou. Jiní zas tvrdí, že nemá DAF, ale volvo, protože do těch nejvíc montujou automaty a ženská se v náklaďáku přece nikdy nemůže naučit správně řadit. Další si přisadí, že neumí ani couvat, že couvá vždycky manžel, a já běsním. Někdy mě popadne vztek, když mám čas na to myslet na dlou­hejch, opuštěnejch rovinkách kraje La Mancha, tak hroznej vztek, že třískám do volantu a do všeho, dokud mě to nepřejde. A řvu. Řvu: Jaký dítě, kurva!!! Jaká ohrádka!!! Jakej manžel!!! Jaký couvání!!! Vždycky to vystřídá úplná deprese. To je moje Ljepotica. Moje žena, která mi zlomila srdce. Jedna. Bydlela u mě a byla jedna. Co má bejt tohle? Vždyť ona je pokaždý jiná, podle toho, jakej pitomec si ji vezme do huby. Nemůžu jim všem vyrazit zuby jako tomu, co tvrdil, že ženská, který nevadí máchat si kalhotky v umyvadle na benzínce, určitě musí bejt šmudla. Nemůžu jim všem naklepat hlavy těma kladívkama, co kradu v tramvajích a metru, co mám po celý kabině, kdyby zase hořelo. Nemůžu jim na ně zatlouct, aby se jim rozsvítilo. Musí bejt jedna. Jedna Ljepotica. Jedna pravda. Ne takovejhle zástup, tříšť, hromada keců, který mi ji berou. Prej nosí vždycky šátek. Prej to není pravda. Někdo ji viděl a je to odbarvená blondýna. Prej ne, blbost, prej má vlasy jako uhel. Úplná blbost, jeden Polák přísahal, že je má úplně šedivý. Všichni se smějou. Pitomec. Mladá holka a úplně šedivý? Aspoň tohle teda vím. Má je šedivý, vidím to před očima, i jak se lesknou, jak sou jemně vlnitý. Dělám víkend v Tolose, dívám se na mou Ljepotici nastříkanou na zdi. Rozhodnul sem se a obejdu obchod, vstoupím předem a kupuju si ten nejdivočejší sprej. Pak nastříkám zezadu přes celou plechovou zeď skladu, přes všechny čmáranice pyrenejskejch sprejerů velkej nápis: Die Inlineskater 22. 5. Byl jsem zde. Třikrát se otočím do Německa a zpátky a najdu na zdi nápis: Sofia a Radek, 2. 6. Byli jsme zde.

Sofia a Radek. Nestudoval nějaký umění? Dneska si hned každý sedá do velkýho auta. Já musel začínat jako závozník. IFA. To byl stroj. Jenom než člověk vylezl do kabiny, už byl udřenej. V dobách DDR sme s tím rozváželi limonády a pivo. Korba byla vysoko. Měl sem dlouhej drát s hákem a tím sem si k sobě přitahoval basy, protože nahoru bylo těžký vyskočit. Půl roku sem zavážel obchody, pak sem povýšil na hospody. Jezdil sem s řidičem, měl přezdívku Pershing, to byly jaderný hlavice, tenkrát se o nich všude mluvilo, a on byl tak tlustej, vypadal prostě jako ta hlavice. Tenkrát bylo těžký sehnat cokoli do kšeftu, takže když sme někam první den přijeli, dali před nás po pivu a pro každýho šnaps. Zírám na to, ale Pershing šnaps odsune s vysvětlením, že řídí, a klidně si dá pivo. Musí být už zvyklej, protože jezdíme po vesnicích, po městečkách, v plným provozu a on po obědě už má deset piv a nic. Na rozdíl ode mě, kterej zvyklej nejsem. Desetkrát pivo, desetkrát šnaps. Mladý hubený kluk. Musím s kůží na trh, že sem pozvracel nakonec samoobsluhu na předměstí Magdeburku. Klečel sem u toho, nemohl sem ani vstát, hrozný průšvih, ale já nevnímám. Já byl prevít, máma na mě právem křičela, táta na mě křičel, vždycky právem. Takže čekám, jasně, bude křičet, ale on ne. Vzal mě svýma tlapama a odnesl do auta a koupil z vlastního kornspitz a salám. Kafe. Žádný křik a nikdy už o tom ani slovo. Jenom druhej den, když v první hospodě odsunu šnaps od sebe, tak se na mě spokojeně usmívá. A nemohl sem na něj zapomenout ani pak, když sem šel na velkej LKW, pořád sem si říkal, ať je se mnou cokoli, že bych chtěl jednou v životě udělat něco jako tenkrát on.

A je to tady. Sen, který se mi splnil. Protože když moje Ljepotica našla toho svýho mezi chemlonovými lišáky, nekřičel sem a nic. Jenom jí povídám, že to chápu, ale že ji hrozně miluju a že se musím hrozně ovládat, protože cítím, jak rostu, až mi ta nadbytečná kůže, kterou sem si kvůli ní přehýbal do plavek, začíná být malá, ale ať se nebojí, že to ještě chvíli vydržím, ale nevím, jak dlouho, takže ji prosím, ať utíká rychle pryč, že všechno vyřídíme, až ta hrozná bolest a vztek a hrůza přejde, že si ale vůbec nedokážu představit, kdy by to mohlo být. Jak odešla, musel sem si z toho přetlaku sednout, sedím, mám mžitky před očima a hrozně se mi motá hlava. Tak se mi splnil ten sen. I když to ještě pořád hrozně bolí, udělám sprejem šipku na zeď od marketu a zasunu dopis za plech, kam, to ukazuje ta šipka. Píšu v něm, že mám stále stejnou adresu, že jezdím na tý a tý trase, LKW ten a ten, modrej mercedes, šedej návěs, a budu vděčnej za zprávy o ní. Přeškrtnuto. O nich. Ať se ten Pershing po mrtvici ještě neobrací v hrobě.

Na jižním obchvatu Madridu se spojují tři dálnice. Mezi nima je ostrůvek. Žádná tráva nebo tulipány jako někde v Nizozemsku, ale sluncem spálená nažloutlá zem. Na ní tři dlouhý zdi, tři řady kastlíků na urny. Vůbec nevím, jak tam ti pozůstalí chodí přes tu dálnici, tak si vždycky říkám, že jestli není peklo, tak aspoň sem dávají po smrti ty lidi, co v životě neudělali nic dobrýho. Vždycky se mi vybaví ten Radek. Ne obličej, já ho nikdy neviděl. Vybavím si lišáka s nohama v džínách a tajně doufám, že já na ostrůvku u Madridu neskončím, protože já udělal aspoň jednu dobrou věc, že sem se ovládl a toho Radka ze žárlivosti nezabil.

Za nějakou dobu najdu za plechem dopis. Moc mě pozdravují a přejí hodně štěstí. Sofia děkuje za všechno. Mají holčičku, jmenuje se Nadalina. Je pravda, co se povídá, že ji vozí v autě a mají za sedadly ohrádku. První krůčky udělala Nada na benzínové pumpě. Kousek odtud, v Pyrenejích, na benzínce u sjezdu 341 z dálnice NI, poblíž města Vitoria-Gasteiz. Vím, která to je. Dobrý sprchy a záchody a je tam vždycky volno. Otevře vzadu dveře od návěsu, zašprajcuje je, aby se nevrátily, může mezi to natáhnout šňůry a sušit prádlo, mezitím uvaří, jako si já vařím, skromný život.

Ale život kamioňáků je jinej. Na těch obrovských odstavných parkovištích se taky vaří a pere, jenže sou tam samí chlapi. Oni sou sami. Míchají něco, kouří, popíjejí pivo, koukají na televizi, sami. Možná mají manželky, jenže doma bývají pár dnů v měsíci, hodně si vyjezdí, takže mají auta, domy, často velký auta, velký domy, ale tam, jinde, zatímco tady sou v plechový boudě a čurají na kolo jako pes a jejich ženy dost často nevydrží, najdou si někoho jinýho, kdo jim dá každej večer kolem ramen ruce, většinou pak ženským domy zůstanou, chlapi jim je nechají, protože tam taky bydlí jejich děti. A zase sedí na kempinkový židli a vaří si v ešusu, jenom už nic nemají ani doma, zkrátka hodně osamělej život, bez lásky. Potom když sedíte na sedátku a zvednete hlavu a kolem vás projde ženská, která nese koš s prádlem nebo tlačí mezi dvěma kamióny kočárek, připadne vám jako zjevení. Proto si myslím, že někdo po nějaký době nastříkal pod ten její obrázek ještě nápis Aparición. Zjevení.

Katarína

Mám konečně vyřešený jeden problém. Koho si dám za průhledný okýnko v peněžence. Když někde platím, ženský jsou zkrátka takový, podívají se a hned: hotovej andílek! Užívám si to. Říkám si: konečně. Jsem schopná o ní mluvit hodiny, a protože mě to baví, naučila jsem se být šikovná a korigovat hovor tak, abych se vyhnula jedný odpovědi, kdy většinou všichni zmlknou a dívají se na mě nechápavě, když řeknu, že ten andílek není můj.

No a co. Můžou čumět nechápavě, jak chtěj. Kdyby je vzala za ruku a táhla za sebou, klusali by za ní jako ovce. Stejně jako já. Táhne vás a tváří se neuvěřitelně vážně, takže je úplně k popukání, protože je úplně malinká, není vám ani do pasu, je nakloněná dopředu, pustit se, okamžitě upadne, vráska nad nosánkem, a táhne. Můžete vzít jed, že ať vás dotáhne kamkoli, za roh, do garáže, na parkoviště, klidně třeba na molo, bude tam kočárek a v něm panenka. Přitáhne vás ke kočárku a tak vážně, že se skoro počůráte smíchy, jak se to k ní nehodí, říká: No konečně. Ta Chudinka už má hlad. Všechny její panenky se jmenujou stejně. Malý, velký, pletený, umělohmotný. Jmenujou se Chudinka. Jak ji nakrmí, strká vám ji do ruky: Pochovej přece tu Chudinku. Pak se jede na benzínku. Je to daleko, ale zkuste se tvářit neochotně. Je vám pro Chudinku něco zatěžko? Dobrá. Dva dny si s váma nehraje. Takže jste na benzínce. Hned vás táhne na záchody, a protože tak vysoko nedosáhne, strká vám ji pod umy­vadlem do ruky: Konečně máme teplou vodu. Tak na co čekáš? Snad tu Chudinku vykoupeš! Její nejmilejší hra je na čekanou. Říkám tomu tak. Dáme Chudinku do kočárku, jdeme na parkoviště, sednem si na lavičku a čekáme. Čekáme na auto. Na Němce, Chorvaty, Čechy, to je jedno. Parkují a ona je pozoruje, vrásku nad nosánkem, a běda jim, jak rychle nevypnou motor, běda. Vztyčí se a domlouvá jim tak silným a neoblomným hlasem, že ti chudáci chvíli ani nechápou, že na ně mluví ona: Musíte zde ten motor tak túrovat?! Copak není parkoviště dost velký?! Nevidíte, že ta Chudinka spí?! Tváří se jako bohyně pomsty. A kdybyste je viděli, jak se tváří oni. Někdy mrkají na mě, že přijímají její hru a chodí po špičkách, jako by byli loutky a jejich kufry z polystyrenu. Většinou je ta malá normálně vyděsí. Nevím, co na ně může zapůsobit víc, jestli ta vráska nad nosem, hlas, nebo to, že na Němce, na Čechy i na Chorvaty mluví jejich řečí. Bez přízvuku a plynně. Nehledá slovíčka. Huláká spatra jako na lesy a turisti se svěšenými hlavami prchají z jejího dosahu.

Někdy se ptám její mámy, kde se to mohla naučit a jak může umět slovo Chudinka v tolika jazycích. Ona krčí rameny. Jedině snad na parkovištích, ale na to je malá, moc malá, aby si něco pamatovala. Co my víme, možná všechno zůstane kdesi v podvědomí.

Jednou nám ji přinesli dva naštvaní Němci a tvrdili, že sjela na skejtu schody. Nadávali nám, ať si ji hlídáme. Mysleli, že na něm stála omylem, že ji někdo špatně hlídal. Nevěděli, že se naučila stát tak, že se držela za jízdy řadicí páky v kabině, která není přišroubovaná k podvozku, ale plave na nějakých vzduchem nafouknutých měších, že vlastně strávila první část života v něčem, co se nedotýká země. Prostě můj andílek. Dostává se většinou do varu až v okamžiku, kdy se mně a všem normálním lidem začíná dělat špatně. Při projížďce na člunu třeba, když jsou vlny. Radek řídí, já se jednou rukou křečovitě držím madla, žaludek mám chvíli nahoře a chvíli dole, druhou rukou se snažím dosáhnout na kyblík, kterým se vylévá ze dna voda, protože igelitovej pytlík mi od pusy odlít – a ona stojí, ruce od sebe, nedrží se, sukýnka jí vlaje, tričko se třepotá, křičí, směje se, výská nadšením. Jak jsem sehnutá, vidím ty její bosý nožičky, jak se odlepují od země, když se člun propadne dolů, a pak plesk, plesk, dopadnou zpátky do loužičky na dně.

Její smích je slyšet na míle daleko, ať už jsou ve člunu, nebo ji tahá Radek za autem na skejtu. A Sofia vyjde pokaždý na verandu, dívá se jejich směrem a spokojeně se usmívá, vůbec se o ni nebojí, což naprosto nechápu. Jednou se na to ptám Lumíra, když se připravuje na lavičce na koncert. On by se mi vysmál, že tomu říkám koncert, nic takového neorganizuje, prostě si sedne a hraje, a kdo chce, sedne si na zem kolem něj. Taky vlastně nezpívá, ale jen tak brouká a navíc hodně potichu, prý aby nedostal zase infarkt. Ani nemá žádný texty, ale často stejně poznám, o čem to bylo, třeba o cyklistovi, který se vznáší jakoby nad vodou. A lidí je čím dál víc.

Ptám se ho, proč zrovna Sofia, která má úplně šedivý vlasy, vypadá, že se o Nadalinu vůbec nebojí. A on mi položí ruku kolem pasu, přitáhne si mě k sobě a pokrčí rameny: Prožila něco úplně jinýho než my. Nebylo by namyšlený, chtít tomu rozumět?

Šárka

Co vymysleli mobilní telefony, máma je na drátě skoro pořád. Dala nám ho pod stromeček oběma, sestra ho má taky. Měly jsme ho mezi prvníma. Naďa byla štěstím bez sebe a každýmu ho ukazovala, každýmu volala. Ale mámu to muselo stát majlant, protože ještě nedávno byl mobilní telefon velkej jako kufr. Ségřin Dominik, kterej si zakládá na tady těch hračkách a pořád se předvádí, jakej je to pokrok, ho vozil na předním sedadle a Naďa s dítětem musela v autě sedět vzadu. Pokrok, jasně, ale mámě je úplně jedno, že jsem se hnula z domu před hodinou, už mi zvoní telefon. Kde jsem, jestli jsem v pořádku, ať se nedivím, že má o mě strach.

Se ségrou jsme se hodně sblížily, ze začátku z nutnosti, protože si musíme navzájem pomáhat, často marodíme, jednou jedna, vzápětí druhá, hlídáme si děti, když některá padáme na hubu, vyzvedáváme je z kroužků, z družiny. Naďa umí brát věci s humorem. Když spolu nakupujeme a zvoní jí mobil, ušklíbne se vždycky: Že by starostlivá máma? Od doby, co spolu ten můj s jejím chodí na golf, máme na nákupy spoustu času, pořád je potřeba něco zařizovat, jak děti rostou a chlapi nám nepomůžou, teď je nová doba a spousta lidí pracuje od rána do večera. Naďa někdy zuří, že je Dominik občas cítit jinou ženskou, ale nenadělá nic, bojí se, aby nezůstala sama. Říká, kdo by si ji vzal, s děckem. A na druhou stranu, s kým by se měla tak dobře, má všechno.

Můj doktor není nikdy cítit cizí ženskou. I když si často musí brát noční. Vždycky jen dezinfekcí. Ale že by to byl mezi náma nějakej románek, to je dávno pryč. Často se musím dokonce hladit sama. Představuju si vždycky Radka, jak leží polonahej na posteli, malou na břiše, položí ji vedle, zvedne se a jde přiložit do kamen, svalnatej, opálenej. To je jediný, co mi trochu chybí. Ale netrápím se. Jsem spokojená. Protože je mi jasný, že s ním bych se tak dobře neměla.

Bruslař

Je jedna věc, Angličani, ale i Belgičani, Holanďani, všichni, co se mezi sebou snaží domluvit, jí říkají homesick, heimweh, stesk po domově, hroznej. Dokavad bývaly v tachometru kolečka, co zapisovaly rychlost a dobu jízdy, abyste nepřekročili povolený hodiny řízení, někde nechytli mikrospánek a do něčeho nenapálili, dokázali šoféři to kolečko zastavit, špendlíkem třeba, čímkoli, aby se netočilo a všechno vypadalo, že děláte pauzu, ale oni místo pauzy mohli pálit k domovu, jelikož u chlapů, co sou venku tři, čtyři, pět neděl, nejde o nějakej stesk, ale o psychózu.

Jak začaly být trachografy digitální, bylo hrozný dostat se třeba na padesát kiláků od domu a muset dělat pauzu, dokud se neobjevila finta dát hodně silnej magnet přímo na převodovku, kde se snímají otáčky motoru, na jedno jediný místo, přímo na snímač a odstavit ho, takže na tachometru všechno vypadá, jako že motor neběží. Nevím, jestli to vymysleli Poláci nebo Češi, ale jedni z nich, protože Němce by rozhodně nenapadlo plazit se pod náklaďákem někde v prachu a hledat, jestli a kde magnet, strašně silnej magnet, na to zabere. Viděl sem chlapa, kterýmu se na parkovišti zakutálel na cestu. Jel kolem osobák, než ten chlap stihnul říct dvě tři sprostý slova, ozvala se rána jako z kvéru, jak magnet skočil osobáku za jízdy na podvozek, takovou musí mít ten magnet sílu.

Jednou mi volá dolů do Andalusie dispečer, jestli mám vyloženo, že mi dá okamžitou zpáteční nakládku, když vezmu s sebou chlapa z naší firmy, se kterým něco je, že nemůže řídit, ale nechce za žádnou cenu do španělský nemocnice, jenom pořád: Domů, domů, domů. Naložím teda, naberu ho na parkovišti, který mi řeknou, koukám na chlapa, von jakoby ztrácí pravou ruku, přestává v ní mít cit, takže prej už ani nezařadí a zase jenom: Domů, domů, domů. Jak by za ním asi manželka chodila do špitálu, kdyby zkejsnul tady? Mně se to nelíbí ani za mák, ani už nemám žádnej heimweh, co mi utekla Ljepotica, ale mám větší pochopení, co mě osvítila ta holandská kurva.

Takže jedeme, ale jak chci a musím udělat pauzu, vytahuje chromajzl z kapsy magnet a přemlouvá mě, že pojedem na něj. Nechci, za jízdu s magnetem dávají Francouzi i Španěláci rovnou obecný ohrožení, ale přemluví mě, do háje, protože sem začal bejt měkkej, jedu dvanáct hodin v kuse, až začnu úplně magořit, vidím jít přes dálnici bílý stromy, skáčou po mně reflektory protijedoucích auťáků, říkám mu, že musím zastavit, nebo je po nás, a von, že mám automat, takže ruku, co v ní ztrácí cit, nepotřebuje, ať si du lehnout, že druhou rukou, než se dám do kupy, zatím bude řídit. Za manželkou. Domů, domů, domů, psychóza. Měl bych ho nakopat, ale já blbec si lehnu, von se souká za volant a levou rukou do mě šťouchá, ať ještě neusínám, že sem mu vypnul motor a že klíček je na blbý pravý ruce.

Otočím mu klíčkem a možná, kdybych nebyl tak hotovej, se strachy zblázním, co když ho klepne, ochrnující chlap, auťák už jede a já v poslední chvíli aspoň sáhnu nad sebe, kde mám jedno ze svých kladívek, zkřížím ruce na prsou a v nich ho pevně držím, kdybych se probudil v plamenech. Poslední, co vám mě napadne, je úplně ujetý, napadne mě tohle: Jestli sem někdy byl v rukách božích, tak určitě teď, protože ten, co řídí, zatímco já upadám nevyspáním do mdlob, ten blbec už pomalu žádný ruce nemá.

Představte si, já prospím půlku Francie, z Angouléme do Limo­ges, na Guéret, Montluçon, Moulins, až po Dijon, tak dobře se mně dlouho nespalo, dojedu pak na jeden zátah až do Německa, rovnou do nemocnice, z kabiny ho musím tahat, už nemůže ani na nohu, takže jen sedí a vzteky tříská do všeho kolem jedinou rukou, která mu ještě slouží. Ale já, představte si, i když bych normálně takovou nehoráznost neudělal, stihnu odtučňovací pobyt, kterej sem trochu pustil z hlavy, a infarkt dostanu málem hned na začátku toho pobytu, protože potkám jednu veslařku z mládí, o kterou sem se neúspěšně ucházel. Modrooká blondýna, jakýma sem si před lety polepoval kabinu. Ženský, jak nemají pod padesát kilo, hned začínají vyšilovat, že sou tlustý, jinak si to neumím vysvětlit, protože ona mi nepřijde tlustá, ona je hodně vysoká a určitě nemá přes metrák. Pořád jí to sluší. Začínáme takovou terapií. Kde každej řekne, proč je tady a co prožil, tak i já vyprávím.

Představte si, po terapii přijde za mnou, ona, která se nechávala zapírat, a zírá na mě. Pořád se na něco ptá, jdeme na kafe, ale daj nám jen bylinkovej čaj, visí na mně očima a ptá se, proč si myslím, že sem vandal. No přece proto, že sem počmáral sprejem tu zeď, to je jasný vandalství, povídám. Směje se. A proč sem to udělal? No přece abych ji našel, svoji Ljepotici. Proč se na mě tak divně dívá? Páni, povídá, tys byl přece takovej sladkej, sebestřednej, modrookej, naprosto sobeckej chlapeček, koho by napadlo, že se takhle změníš? Teď zas valím oči já: Jak jako změníš? Vůbec ji nechápu, ale dá mi pusu, aniž bych se nějak snažil.

Ptám se jí, jestli je možný, že by člověk dostal odměnu i za špatnej skutek, protože to nemůže být jinak, než že ona je moje odměna za chlapa, kterýho sem dostal domů. Jenomže jakmile dáte na převodovku magnet a vyřadí se elektronika, vyřadí se i omezovač a síla motoru, přes čtyři sta koní, no prostě to rozjedete klidně přes stovku, i kdybyste měli dohromady padesát tun. K tomu si znovu představuju toho chromýho kolegu, jak se řítí skrz Francii s jednou fungující rukou, já spím s kladívkem na prsou, prostě přízrak, žádnej dobrej skutek, jak ona za tohle může bejt moje odměna? A ona mi dá ještě jednu pusu a říká: Já tě vážně vůbec nepoznávám. A pak ještě, ať to klidně beru jako odměnu, protože my nevidíme ani za roh, ale Bůh dohlédne za všechny rohy, páni.

Trochu oba shodíme za tu dobu, ale jak pobyt končí, ptám se, jestli by si se mnou neudělala grilovačku, že celou dobu musím myslet na pořádnej kus masa. Směje se, to už spolu chodíme. Pak sedíme u grilu na trávě u takový pěkný řeky, maso voní, horko, najednou zastaví kousek od nás auto, vyběhnou dva kluci a dvě holky a už cestou se svlíkaj, úplně do naha, pak stojí po kolena ve vodě a cákají po sobě a já nedokážu přestat na ně zírat a ona mě vezme konejšivě kolem ramen a říká: Klidně se dívej. Já vím, že sis vybral mezi všema mě a že já ti připadám nejúžasnější na světě. Ale to neznamená, že na ostatních ženách taky není něco hezkýho. Uvědomuju si zas a znova, jak je skvělá, jak je chytrá, hladím ji a na ty holky už nekoukám, protože v tom trochu tlustým těle tluče to jediný srdce, který miluju. Říkám jí, že bych ji chtěl vzít aspoň jednou s sebou dolů. Dívá se mi do očí a říká, že my dva si nemůžeme hrát na Radka a Ljepotici. Bráním se, že tak sem to nemyslel. Jenom že se třeba ráno probudím, ona se mě zeptá, na co myslím, a já budu muset s pravdou ven, že myslím samozřejmě na ni, ale taky na to, že v Paříži je špička a už se dá plynule projet jen po N 104, po tom nejvzdálenějším okruhu. Nebo že budeme sedět na terase a já budu duchem nepřítomnej, protože budu vzpomínat, jaký je vedro dole u Córdoby. Že se z toho stala část mě samotnýho a že chci, aby věděla, o čem mluvím, aby mě znala úplně, že ty dlouhý rovinky La Manchou, to sem nějak taky já, a že před ní nechci mít žádný tajemství.

Doufal sem, že to pochopí, protože je moc chytrá, a nemýlil sem se, dokonce to zařídila tak, že sme se nemuseli trmácet spolu v nějakým LKW kamiónu, představte si to. Měl sem nějaký peníze vyježděný, tak sme koupili Mercedes-Benz Dethleffs, obrovský obytný vůz, protože já jezdil taky v mercedesu. To je něco úplně jinýho. Řídím pomaloučku, opatrně, protože stojí v kuchyňce a za jízdy vaří. Není to oddělený, takže řídím a radím jí, jak to udělat, mám v hlavě všechny recepty, který sem si nechal vyprávět na parkovištích od Italů, Francouzů, Španěláků, pak někde zastavíme, jídlo hotový, prostřený stůl, sedíme a jíme, nemusím nikde hledat strom, za který bych se pak schoval, protože záchod a koupelna je tam taky, dobroty, sprcha, ona, nádhera, krása, nikdy sem netušil, že by mě mohlo potkat takový štěstí.

Nakonec má Ljepotica tři děti. Po Nadalině je Gabi a pak Mate, nebo obráceně. Mate je myslím kluk, po dědovi. Nadalina a Gabi sou holky, pojmenovaný po sestře a po mámě. Občas potkám na pumpě kluky z LKW, co tvrdí, že ji viděli, že pořád jezdí. Někdo viděl v kabině v protisměru jedoucího kamiónu malý dítě, který prej sotva stálo a drželo se řadicí páky, kterou mělo po bradu. Jinej zas viděl, jak jedou, on řídí a ona sedí za ním na posteli a dává mu masáž. Nebo někdo právě jede z toho velkýho parkoviště u Barbezieux cestou na Angoulême a viděl je tam na vlastní oči. Drželi se za ruce, seděli na rozkládacích židličkách a četli dítěti z nějaký knížky. Určitě prej to byli oni a vypadali šťastný. Nevymlouvám jim to. Nikomu nic. Vím, že je to nutný, že tím se zaplňuje ten svět bez lásky. Taky vím, že mám v kapse její číslo a můžu zavolat, že je jen jedna, jedna Ljepotica, i když ne moje. A sem šťastnej, že je jen jedna, jedna pravda, jediná krasavice nasprejovaná v Tolose na zdi, že ji nerozcupovali na kousky. Taky vím, teď, když už to tak strašně nebolí, že bych neměnil ani minutu z toho, co sem zažil, jedinou minutu.

Rudi

Dobrý den. Já jsem vlakvedoucí. Jmenuju se Rudolf, ale říkají mi Rudi. Můj dědeček byl Rudi a můj táta byl Rudi. Pro mě chtěla máma něco jiného, já nevím, ne tak obyčejného. Prý jsem měl být Fridrich. Rudovous. Barbarossa. Co já vím. Ale zní to jinak, nebo ne? Jsem Rudi. Příbuzní byli proti. Když jsem začínal, ze záchodu vedla trubka přímo na koleje. A když jsem začínal, nebýval jsem ještě vlakvedoucí. Chodil jsem po kolejích a kontroloval, jestli jsou utažené šrouby. Často musím myslet na jednu věc. Nikde nic. Rozprsklo se to? Vzal to vítr? Z těch trubek? V každém případě tohle je civilizovanější.

Dneska jsou na sajrajt jímky. Které se vyprázdní teprve na příslušném místě. Ačkoli musím říct, přes všechen pokrok, tam to pak stejně je. Taky dveře už nejsou na kliku. Zmáčknete knoflík a otevře se to. A samo zavře. A klimatizace. Bez okýnek. Žádné Nicht hinauslehnen, E pericoloso sporgersi nebo Ne pas se pencher au dehors. Hodně se toho změnilo, co sloužím. A není divu, do důchodu už mi zbývá jen pár let. Spořím si, co jsou děti z domu. A platím si připojištění. I manželka. Prý si budeme moct dovolit jezdit za to k moři na jaře i na podzim. Ještě jsem zapomněl, pojistka na úraz a na život a z toho mi taky něco dají, když se nic nestane. A jinak co? Dům opravený, nové tepelné čerpadlo. Velký vynález. Velká úspora. Taky peróny zvedli za tu dobu, pokrok, schůdky se k nim vysunou, což se mi někdy šikne. Nohy bolí. Když všechno oběhám, sednu si na chvíli do svého kamrlí­ku a sedím, jen tak sedím a dívám se na něj. Na kabát. Zůstal tu po něm. Po jednom cestujícím, pasažérovi, kterého jsem trochu znal. Blázen. Co mám povídat. Máchal rukama, jako by mezi nimi něco měl. Děti na něj zíraly a na chvíli bylo ticho. A většinou, za pár vteřin už zase: píp, píp, píp. Říkají tomu tamaguči. Ale sem tam některé jako by něco viděly. Veselý barevný míč. Asi něco srandovního. Smějí se. On se směje. Proto si to tak pamatuju. Je to v hlavě. Kdysi, to jsem přestal kontrolovat koleje, ještě byly ve vagónech kamna. Koš se dřívím. Lidi neseděli jako dneska, když je klimatizace. Tlačili se u nich. A já přikládal. Taky už máme displeje. Sedím ve služební místnosti a na displeji vidím, kolik je hodin. Taky rychlost. To dřív nebývalo. Všechno je velký pokrok. Pod displejem věšák. A na něm jeho kabát.

Jednoho dne vystoupil a zapomněl ho v kupé. Tak jsem ho vozil, že mu ho dám, až se objeví. Vždycky se nakonec objevil. A tentokrát ne. Nechal jsem ho tam. Na věšáku, nevím ani proč. Sedím, vlak jede a jen to šumí, ani to nehrká, koleje už svařují, nejsou tam mezery. Pokrok. Dívám se na ten kabát. Bláznův kabát. A někdy, někdy vám mám tak strašnou chuť si ho oblíknout. Protáhnout ruce rukávy, zvednout si límec, přimhouřit oči a doufat. Doufat, že se něco stane.

Kdy jsem ho viděl naposled, ještě v kabátě? Sedl si naproti nějakému dítěti, které hrálo tamaguči. Máma toho dítěte odloží časopis Správná máma a podává mi lístek. On vytáhne z kabátu potvrzení od doktora. Každý průvodčí na téhle trati ho viděl. Stojí na něm, že měl na krku velký nádor a operace nepomohla, takže ho pustili z nemocnice, aby mohl umřít doma. Ale každý taky ví, že nemá žádné doma, že nikoho nemá. Takže ten glejt bereme jako jeho jízdenku. Vracím paničce lístky, na něj kývnu, ať si to schová. Je prázdno, sednu si pár sedadel od nich. Říká děcku, ať si raději hraje s ním. Vytahuje z kapsy karty. Karty proti tamaguči, výsledek musí být každému jasný, pokrok se nedá zastavit. Děcko si hraje dál a on se na něj vážně dívá a povídá: Můžeš si hrát dál s tím strojem, ale budeš mít příběh sám. Nebo budem hrát karty a povídat si, a budeš mít příběh se mnou. Mluvit s dítětem takhle složitě, blázen. A samozřejmě, jak odcházím vagónem, slyším dál to: píp, píp, píp. Kroutím hlavou a povzdychnu si, přál jsem mu to, i když je blázen.

Pořád mám nutkání si ten kabát oblíknout. Kdo ví, co by se stalo. Třeba bych procházel vlakem a strašil v něm lidi. Já vím, nesmí se to. Ale kdoví, třeba by to bylo zábavné. Koneckonců je to jen kabát. Bláznův kabát.