Plodné dny

Dominik

Všechno klapalo jako na drátku, dokud po svatbě nezačala zůstávat sama doma. Jednou se vrátím a přes konferenční stolek je ubrus nebo velký šátek nebo něco takového. Ptám se, o co jde. Ozdoba. Strhnu to ze stolku a ukazuji na něj. To není nějaká IKEA. Tohle je originál. Originál něco znamená. Jediný kus. Tohle to znamená. Někdo ručně vybíral kus dřeva, ve kterém bylo nejvíc suků. Samý suk. To se právě vyřazuje, protože se to špatně obrábí. Jenže ten někdo byl machr a dokázal z toho udělat tenhle stůl. Nikdo jiný by to nedokázal, jenom machr ve svém oboru. Nepotřebuje přizdobovat. Žádná další ozdoba. Nedá se vylepšit něco, co je dokonalý. Na blbej stůl si člověk musí koupit dečku nebo co já vím co. Dávám si záležet, abych nezvyšoval hlas. Ale stejně se rozbrečí.

Naďa

Nakonec abych se bála udělat doma cokoli. Třeba dát nějakou pěknou vázičku na mikrovlnku. Nemusím se snažit, protože úplně dopředu slyším, že má přece dávno svůj dyzajn. Místo abych na ni něco pokládala, bych se spíš měla snažit, aby nebyla od ničeho pokapaná. Někdy jsem si připadala hrozně zbytečná. A sama. Začala jsem toužit po někom, kdo by taky trochu rozuměl mně. Prostě po dítěti. Jenže on o něm nechtěl ani slyšet. A začal si dávat ještě větší pozor. Jak jsem měla trochu času, jezdila jsem si pobrečet za ségrou. A šlo mi to fakt dobře, když jsem se podívala na to její roztomilý, hrobníkovi z lopaty zachráněný děťátko. Nemohla se na mě dívat, tak se prostě zrodil plán. Uděláme u nich slezinu, ona mi s mámou pomůže přemluvit mýho, aby chtěl dítě, a já zas toho jejího, aby začal konečně dělat něco pořádnýho.

Ne že bych ho dvakrát musela, nepatří k lidem, se kterýma bych opravdu chtěla na večírek. Například řekl mámě, že k nim může na návštěvu, jenom když se předem ohlásí, chápete? K vlastní dceři? Táta mu jezdí pomáhat a myslíte, že má vlastní klíče? Jenže táta je takovej mouchy, snězte si mě, už leta. Nám tvrdí, že klíče ani nechtěl. Radek je taky proti tomu, aby měla máma malou na hlídání, že prej si pořídili dítě, aby s ním byli oni, a ne někdo jinej. Když si ho náhodou může pochovat, chce být Radek u toho, jako kdyby měla to dítě uhranout, prostě sprosťárna. Je normální, takhle se chovat k mámě mámy vlastního dítěte? Nešlape se tady náhodou na práva matek? Ale jak o tom začnu, ségra jen brečí. Prej se změnil, co byl v tý Jugoslávii, taky o tom pořád hledá nějaký zprávy a vystřihuje si je. Mně přišel divnej už předtím, i bez nějaký Jugoslávie. Ale teď opakuje pořád dokola, že největší štěstí je, když je rodina pohromadě, ale když ho máma vezme za slovo, odsekne, že rodina jsou jen on a jeho žena a dítě. Ostatní ne. Degen.

Máma je pak vynervovaná, takže když si malou pochová, hned se rozbrečí, takže ji vrazí Radkovi zpátky a křičí, že tohle nemá zapotřebí, dítě brečí, ségra brečí. Nemusím tam být, ale dítě chci, tak jedu.

Dominik

Stoupání k jejich chalupě prostě nesnáším. Celou dobu plná čára. Plná čára není zeď, ale prostě se tam nedá předjet. Pak se člověk táhne třeba dvacet minut za nějakou podělanou stopětkou. Šílím z toho, protože můj čas je dražší než čas šoféra stopětky.

To je přece hrozná disproporce. Šílená disproporce. Očividně si karosérii lakoval sám. Někdo má v tomhle státě pořád ještě čas. Na to právě stůně celý tenhle Absurdistán. Nekvalifikovanost. Třeba v Německu mají odborníky na všechno, i na odklízení sněhu. A kdo zatepluje trubky, ať odborně zatepluje trubky, zahradní architekt ať dělá zahrady.

A tady? Vysázej si pod okno smrk, protože všichni rozumí všemu. Za pár let mají doma tmu a pižlají ho donekonečna pilkou. Že se vůbec rozčiluju. Zaplatí mi ten blbec přede mnou za promrhaný čas? Stačí, že jsem se teď naběhal kvůli tomu volovi. K nám do firmy nemůže, to nerisknu, ale začínají hypotéční ústavy, ve světě jsou úplně běžný, i když tady se teprve rozjíždějí. A jsou potřeba pracovníci do terénu, aby si to lidi uvědomili. Máš barák? Ale to jsou přece prachy, majetek! To ho necháš jen tak stát? Můžeš přece tím barákem ručit, vzít si na něj půjčku, investovat, opravit, přistavět, pronajímat, chápete? Tady leží peníze na zemi. Zatím moc nevypadá, ale jestli bude dobrej, bude mít jeho hodina taky vysokou cenu. Mám známýho u jedné firmy, co má ve znaku lišáka, aby lidi, i tupci, po lopatě pochopili, že jde o dobrej nápad. Radek by si mohl polepšit. Odrazit se ode dna. Doposud tipuju jeho hodinu na nulu. Čistá nula. Vezme to mimino, sedne si s ním na schody a šimrá ho stéblem na patě. Mimino spí. Jenže on ho šimrá dál, ačkoli o tom šimrání neví, chápete to? Zbytečná práce. Nula. Drží ho na kolenou, dokud se neprobudí, a šimrá ho. Promarněná hodina. Taky jsem slíbil, že zařídím, aby ho vzali k nám do ODS. To je skvělá, nově vzniklá strana. Ale ta je pro silný, tam si se šimráním nevystačí. Snažím se ho pozitivně motivovat, ukazuju mu notebook, přenosnej počítač od Japonců, od Toshiby, svoji milovanou mašinu. Displej je z tekutýho krystalu, zeleně svítí a na něm jsou tmavě modrý písmena. Má baterii, takže můžete pracovat klidně v rychlíku. Obrovská úspora času. Mobilní kancelář. Když jsem toshibu zapnul jednou v kupé, všichni se začali vyptávat, ale on nic. Sám od sebe mu teda vysvětluju, že se na tom dá psát, počítat, dělat výplaty a člověk nemusí s sebou tahat žádný papíry, protože všechno se uloží do paměti, do harddisku, kterej má kapacitu skoro tři čtvrtě miliónu znaků! S ním to ani nehne. Pokýve hlavou a jde šimrat dítě trávou.

Naďa

Vždycky když k ségře přijedem na návštěvu, někam se uklidí s laptopem a pracuje. Teď je zrovna nabručenej, protože si zkoušel ZIP. To je nějaká nová vychytávka, co umí soubor zmuchlat jako plechovku od koly, a když potřebujete, tak se to zase rozmuchlá. Říkal, že ta nová disketa byla zkrátka větší než celá jeho hračka a po obrazovce lítaly další a další řádky. Začalo to tútat a on mačkal tlačítka a nic, až to musel vytáhnout ze zásuvky, nafrčenej, protože nesnese, když prohraje. Takže jak by si mohl všimnout, jak jsou miminka roztomilá?

Naštěstí budeme dělat barbecue, což je úplně nový moderní slovo a znamená opékat maso, na to chlapy vždycky natáhnete, jsou úplně závislí na mase. Taky si ségra vzala na hlídání ještě dvě děti od kámošky, co se rozvedla, a potřebuje přes víkend volno, aby našla dětem novýho tatínka. Pořád je k Dominikovi postrkujeme. Zeptejte se strejdy, jestli si s vámi zastřílí z luku. Běžte za strejdou, ať si s vámi chvíli hází. Koukaj na něj těma svejma kukadlama. Špulí na něj ty svoje rozkošný pusinky. Nic platný. Strejda se už z dálky dekuje. Pak se dětem nechce. Cítí, že je nějak nemá rád. Přitom jsou tak roztomilý.

Když je maso hotový, pustíme se všichni do Radka. Nestačí, že dítě málem nebylo na světě? Chce ještě, aby umřelo hlady nebo na nějakou nemoc v týhle pustině? Kde sežene peníze na bojler? Copak chce pořád ohřívat vodu na kamnech? Nenapadlo ho, že by se mohla Šárka úplně zhroutit? Radek se brání, představte si čím, že prej ztrácet čas vyděláváním na věci, který mu jednou ušetří čas, je nesmysl. Máma se rozčílí, že takovou blbost v životě neslyšela. Radek říká, že je to ale jejich život. Máma se podívá na Šárku. Já se podívám na Šárku. Máme totiž dohodu. Šárce se nechce, ale říká to. Má strach, že tohle provizorium bude trvat pořád, a že jestli brzo neuvidí změnu, půjde s dítětem přechodně k mamince. Kde je teplá voda a splachovací záchod. Přechodně, opakuje, jen přechodně. To Radka rozhodí. Bodejť ne, když vyšlo najevo, jak je neschopnej. Další bod plánu je Dominikův návrh. Lišák.

Dominik

Maso bylo dobrý. S Radkem nakonec všechno snadný. Ale ti haranti. Nepomáhá ani zašít se do toho nejodlehlejšího kouta zahrady. Všude mě najdou. Mávají mi před očima lukem, div mi nevypíchnou oči. Teď zase chtějí hrát na schovku. Aspoň chvíle klidu, než mě tady objeví. Najednou hrozný křik. Už jsou tady a tahají mě zoufale za ruku. Táhnou mě za sebou. A už to vidím. U zdi sedí kočka a má něco v hubě. Děti na ni ukazují a křičí. Holátko! Holátko! Zachraň holátko!

Samozřejmě je nesmysl zachraňovat nějaké holátko. Co je slabé, co je pomalé, musí pryč, to je přirozený výběr. Kdyby příroda chránila slabé, zůstal by život někde u členovců. Tahle pseudohumanistická společnost je toho živým důkazem. Zkusím s těmi křiklouny diskutovat. Proč, ptám se. Protože je roztomilý! Protože je roztomilý?! Úplná pitomost. Je úplně oslintaný. Není už ani roztomilý. Ale pro trochu klidu… Navrhuji podmínky. Když ho zachráním, dají mi až do večera pokoj. Přesvědčivě přikyvují. Natáhnu ruku k predátorovi. Jde to snadno. Predátor se přikrčí a ztuhne. Pamatuje si, co se stalo, když mi vyskočil na notebook. Vykroutím mu holátko z mordy, což doprovází jejich jásavý pokřik. Haranti je hned muchlují. Dávají si je k obličeji. Fuj. Táhnou mě za Naďou. Naďa přivolá Šárku. Obě křičí spolu s dětma, jak je roztomilý. Připadám si jako v blázinci. Není ani pořádně opeřený. A pak se na sebe podívají a vzápětí se podívají na mě a Naďa se ke mně hrne a hrozně mě chválí. Vine se kolem mě jak nevím co… a zase se dívají na sebe a mají takový vlahý pohledy. Ptám se, jestli se můžu vrátit k práci. Můžu. Zatím mu připraví pelíšek.

Naďa

Hledám mámu, abych si ji vzala stranou, ale rozebírají spolu, jak Šárku mrzí ten tátův infarkt, že si nepřestane vyčítat, že se na něm podílela. To nechápu. Podílela? Na infarktu? Máma jí také správně připomene, že hlavní podíl na infarktu mají všechny ty vypitý piva a fernety v hospodě U Jirsáka, kam se hnal celý roky hned po práci, místo aby spěchal za náma. Zakašlu, že mámu na chvíli potřebuju.

Když jsme samy, ptám se, co teď dál s Dominikem, abych ho přesvědčila mít to dítě. Prý nenechat ho vychladnout. To se snadno řekne. Jenže jak na to?

Šárka to se mnou taky myslí dobře, tak jí na oplátku říkám, že by měla vzít malou a jít ji ukázat tomu mladýmu doktůrkovi, co ji zachránil. Brání se, že miluje Radka. Říkám, že mužskej jí v posteli vydrží pár minut, ale když ji takovej bohatej doktor pozve do nóbl podniku, může se pěkně oháknout, oholit si nohy, svíčky na stole, všichni kolem ní běhaj ne pár minut, ale dlouho, to je lepší než nějakej sex. Tváří se, že jsem se zbláznila, ale semínko je myslím zasazený.

Pak jdu pochválit toho svýho, ale ouha, na hnízdečko začali útočit nějací ptáci. Člověk holátko zachrání před kočkou a hned tohle. Nalétávají na hnízdečko a vydávají hrozný skřeky. Přitom jsem myslela, že pták prostě zpívá. Musíme hnízdečko odnést do kuchyně a zavřít okna, ale oni jsou hned na parapetu a tlučou do skla. Je to hrozný. Nic tak strašnýho jsem snad v životě nezažila. Běžím pro Dominika.

Dominik

To je blbost, samozřejmě. Nikdo holátko nechce sežrat. Prav­děpodobně jsou to jeho rodiče. Musí mít nějaké rodiče. Beru atlas a hledám, hledám, jenže všude jsou krásně vyvedení ptáci, statičtí ptáci. Sedící na větvi nebo na nějakým bodláku. Ne takoví, kteří se vám pořád dokola rozprskávají o sklo, ne ožužlaná holátka. Ani podle zpěvu to nepoznáte, protože tihle jenom tak rozčileně ječí. Nakonec to vzdávám a dělám to, co říkala Naďa hned na začátku. Beru holátko a jdu za sousedem. Jediným. A jen přes léto. Prý amatérský ornitolog. Není to moje porážka. Je to porážka pitomců, co neumí udělat pořádný atlas.

Naďa

Ségra se jen otočila a držela v ruce starou klec. Dala holátko do ní. Děti strkají ruce dovnitř a chtějí je hladit, ale ségra podává klec Dominikovi. Když je s ní ve dveřích, ségra na něj volá, ať počká. Děti půjdou s ním, víc hlav, víc rozumu. Netváří se moc nadšeně, ale s klecí v ruce děcka sotva zažene. Zachraňujeme holátko! Zachraňujeme holátko! Jejich křik pomalu slábne. Máma se na mě nevěřícně dívá. Co tady trčíš?! Co stojíš? Jak myslíš, že tam bude dlouho? Snad si připravíš nějaký ženský zbraně, ne?!

No jo. Na ženský zbraně jsem já, husa, úplně zapomněla.

Dominik

Je vidět, že si soused dlouho s nikým nepopovídal. Neobejde se bez spousty keců. Když spočítám, jak dlouho se s tím ptákem otravuju a kolik beru na hodinu… takovou cenu samozřejmě žádný pták nemá. Musel by snášet zlatý vejce. Taky soused není žádný ornitolog, jenom má na okně krmítko a sype do něj zrní. Ani atlas nemůže najít. Nicméně si je ten ptákolog naprosto jistý, že je to malý hýl. Nadšeně vypráví, jací jsou hýlové pečliví rodiče. Určitě budou holátko hledat. Jenže byla chyba nechat děti, aby ho hladily. Budou zmatení… Ty pachy… Podíval se zamilovaně na holátko a pak znechuceně na děti. V jedné z těch věcí jsme si dokonale rozuměli.

Teď bude prý nejlepší pověsit otevřenou klec s malým hýlem někde na strom u domu. Rodiče ho určitě najdou a pak se uvidí. Ale hodně vysoko a pozor na kočky. Jsou to hrozný potvory. Svině. Měly by se střílet. Stařík se přestává kontrolovat. Rychle se loučím a jdu hledat žebřík. Pak najdu vhodný strom, opírám žebřík o něj. Všichni mě samozřejmě pozorují a mají dojem, že to nedokážu bez jejich rady. Na ženský zřejmě pestré zbarvení hýlů zapůsobilo tak, že se musely namalovat. Když lezu nahoru, Naďa nedá jinak, než že mi bude žebřík držet. Budu mít o tebe hrozný strach, šeptá mi do ucha. Nelíbí se mi její oči. Pevně se mě chytne, protože se jí zvrtne noha v lodičkách. V lodičkách!

Aby toho nebylo dost, když lezu po žebříku, zaútočí na mě ti hýli. Lítají kolem a tlučou křídly do mě i do klece. Rychle ji věším na větev a prchám. Staří vydávají strašné zvuky. Mládě vydává strašné zvuky. Lítají kolem klece jako zběsilí. Otevřená dvířka ti idioti vůbec nevidí. Dvířka, dvířka, do dvířek, křičí děti, jako by jim ptáci mohli rozumět. Podívám se pobaveně na Naďu. Do dvířek, křičí, do dvířek. Konečně si sedají na klec… jenže klec s nimi daleko víc váží. Větev se ohýbá. Děti křičí. Peklo. Nestihnu vylézt zpátky nahoru. Klec sjede po ohnuté větvi a padá na zem. Ptáci lítají kolem jako idioti. Děti…

Vytahuji mládě z klece. Má na několikrát zlomené ty svoje dlouhé hubené holé nohy. Pokládám ho na trávu. Staří krouží kolem a najednou spustí ještě větší křik. Hýli i děti, i ženský. Myslel jsem, že už to nejde. Ohlédnu se. Kousek ode mě se mlsně, sebevědomě, výsměšně olizuje kocour. Tolik času. Tolik mýho drahocennýho času. Než se kdo naděje, popadnu vztekle holátko a strkám mu je zpátky do huby. Kocour pomalu mizí, hýli, opisující nad ním zoufalé kružnice, naštěstí také.

Naďa

Celý večer nevidím pro slzy. Dominik se zavřel nahoře v ložnici. Máma do mě šťouchá, ať jdu za ním, ale nevím, jestli mu dokážu odpustit. Co jste si slíbili, připomíná mi, snad v dobrým i ve zlým, nebo ne? To mě trochu nakopne. Jdu za ním. Leží na posteli a dívá se nepřítomně do stropu. Vypadá úplně bezmocně. Začne mi ho být trochu líto. Zkusím ho pohladit. Nebrání se. Zkusím mu dát pusu. Neopětuje ji, ale ani neuhýbá. Sednu si na něj. Vždycky mě chytne za boky, a když jsme v nejlepším, než se naděju, jsem daleko od něho. O dítěti ani slyšet. Ale tentokrát jen vzlykne a zaryje mi nehty do kůže. Je tma, takže nic nevidím. Ale nemůžu tomu uvěřit. Kéž mám plodné dny.

Dominik

Snažím se to nějak překonat, ale nejde to. Snažím se to omluvit sám před sebou, ale to taky nejde. Že jsem stál na žebříku, že mi nalítávali na hlavu, ten křik… ale prostě jsem nepřepočítal zátěž. Prostě a jednoduše jsem nepřepočítal zátěž. To je buďto á, nebo bé. Udělal, nebo neudělal. A jak se to stane jednou, může se to stát zas. Představte si to. Do fabriky přiletí autobus Japonců. Štěbetají tou svojí japonskou angličtinou. Nebo autobus Nizozemců s tou zase jejich angličtinou, nebo Číňanů. Já, tlumočník, se to snažím přeložit a potom to bude fabrika dělat třeba celej měsíc, pak se jim to pošle. A co když nakonec zavolají, že to mělo mít úplně jinou křehkost, úplně jinou tvrdost, že chtěli úplně jinou ocel? Je jediný způsob, jak to přežít, nemůžete si vůbec připustit, že byste udělali chybu, rozumíte? Nikdy. Žádnou. Žádnou chybu.

Teď často mívám noční můry. Strašné sny. Pluje v nich loď. Plná železa. Vrácený oceli. Ve Štětíně to překládají na vagóny. Všechny ty dlouhý vlaky míří k nám. Sedím v houpacím křesle a dívám se, jak mi to skládají na zahradě. Můj šéf na to osobně dohlíží. Jeho káravý pohled se nedá vydržet. Kolem hlavy mi krouží hýli. Úplně tiše. Ten křik, to je naše dítě v kočárku opodál. Naďa lítá kolem kočárku, máchá u toho nějak divně rukama. A v těch očích… ti hýli… mají z toho posměch. Posměch… To bodá. Jako trn.