Bláznův kabát

Heinrich

Heinrich, to jsem já. Jak začít s tím, co se mi honí hlavou? Jedu ve vlaku. Pohodlný vlak. Bezpečný. Na tom je založená tahle civilizace. Na jistotě. Na zdi proti strachu. Za tím se celý život honíme. Domov, teplo, sociální jistoty, citové zázemí. Většinu času trávíme tím, že se zabezpečujeme. Potom si večer sedneme k televizi, pěkně v bezpečí, a závidíme krajanu Arnoldovi, kterému sviští kolem jeho nafouklé hlavy střepiny. Závidíme mu příběh. Jenže příběh je vždycky nebezpečný. Příběh má konec. Může to být konec dobrý, nebo špatný. Znáte to, vyšel rozsévač, aby rozséval. A jak rozséval, některá semena padla podél cesty a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla dost země, a ihned vzešla, ačkoliv země neměla hloubku. Když pak vyšlo slunce, spálilo je, a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla do trní, a když trní vyrostlo, udusilo je. Ještě jiná však padla na dobrou půdu a vydala úrodu – některá stonásobnou, jiná šedesátinásobnou a jiná třicetinásobnou. Kdo má uši, slyš! Starý příběh, že? A z něj je vidět, že ani Stvořitel vám nezaručí výsledek. Jde o pokus. Možnost. Je možné nemít z toho strach? Většina lidí, které znám, se bojí. Já jsem nebyl jiný. Ó, jak já se bál.

Radek

Jestli jsem se bál? Ne. Rozhodně ne, když jsem ji vezl do porodnice. Řídil jsem, spěchali jsme. Byl jsem nervózní, vzrušený, to ano. Ale na strach nebyl čas. Prý někde ve světě můžou být tátové u porodu. Tady zatím nic. Sedíte v čekárně na chodbě a počítáte vteřiny. Teprve tehdy vás napadají všelijaký myšlenky. Říkáte si, zdá se mi to, nebo to trvá strašně dlouho? Jde všechno normálně, nebo se něco děje? A když se objeví doktor, doufáte, že se nesplní alespoň nejhorší z vašich tušení, protože vidíte, že něco hapruje. Nemá kolem sebe tu vítězoslávu, s níž k vám doktoři kráčí, jestliže se operace povede. Když vám oznamuje, že nastaly komplikace, že se při porodu nadýchalo dítě plodové vody, začínáte mít mžitky před očima, jako byste se probouzeli ze sna. Ale ještě vám úplně nedochází, co všechno to může znamenat. Říkáte si: co, rozdýchali ho, což je hlavní. Ale příště se k vám žene znovu, že plíce jsou samozřejmě oslabené a přidal se zápal plic, ale hlavní je neznepokojovat matku.

Heinrich

Když jsem byl malý, přišel mě navštívit obr. Sen, řeknete, ale nebyl. Převaloval jsem se na posteli a nemohl spát. Vstal jsem, šel k oknu a venku spatřil něco, co tam normálně nebývalo. Na jednom kopci za naším domem ležel obr. Vypadal, že spí, ale jakmile jsem se na něj podíval, oči otevřel. Strašně jsem se lekl. A ještě víc, když vstal a mířil rovnou ke mně. Myslel jsem si, že je důvod mít strach, protože byl hrozně veliký a ve všech pohádkách byli obři zlí. Došel k našemu domu a díval se přímo na mne. A já stál za oknem svého pokojíčku v pátém patře. Bál jsem se dál, i když mě mátlo, že se vůbec netváří zle. Usmíval se a měl krásné oči. Tenkrát poprvé se ten obr pokusil se mnou spřátelit. Pokynul mi. Já nic. Upřeně se na mne zadíval a zkoumal mě. Znovu se usmál. Jestli nezmizí, začnu křičet, rozhodl jsem se. Sotva jsem se k tomu nadechl, obr posmutněl a zmizel.

Když mě ráno matka budila, bál jsem se mluvit o obrovi. Bál jsem se, že si pomyslí, že jsem nenormální. Nemýlil jsem se: když jsem za pár let začal dokonce slyšet jiné věci, zavedla mě k ušnímu. Ten řekl, že neví, čím to je, ale že problém snad časem odezní. Přestal jsem se svěřovat, a tak to naoko skutečně odeznělo. Beztak mě mají za blázna.

Svým způsobem jsem poutník. Všeho jsem se vzdal a žiju ve vlaku. Takže opravdu blázen. Pokud se chci umýt, musím použít umyvadlo na záchodě. Ne vždycky to dopadne uspokojivě. Na svůj vlastní pach je člověk zvyklý, ať je jakýkoli, zbytek musí posoudit jiní. A vidím, jak se na mne dívá většina lidí, takže teď už můžu vyprávět, už je to jedno, už na tom nezáleží, už mám privilegium bláznů. Ten obr je teď jeden z mála přátel, kteří mi zbyli.

Radek

Jednou jsme se byli projít a pomohli dvěma lidem s autem. Je napadlo tohle. Šárka byla pro. Pořád tomu nemůžu uvěřit, ale sedím v autobuse, jedu, cesta je dlouhá, věkový průměr určitě přes šedesát, téměř nepřetržitě optimistické křesťanské písně zpívané skřehotavými, nejistými hlasy. Povinná zastávka v Mekce rakouských katolíků Mariazell. V kapli plápolala spousta svíček a konečně po dlouhé době bylo ticho. Z telefonní budky jsem volal domů, jestli se něco nezměnilo. Vše při starém.

Pak se jelo a jelo až do Sarajeva, s přestávkou na protažení nohou. Samozřejmě opět tematickou. Utekl jsem před ostatními do pravoslavného kostela, kde byla zrovna mše. Nikomu jsem nevadil, nikdo si mě nevšímal. Pozoroval jsem ikony. Neměli tam elektřinu a pod každým obrazem byl svícen, který je osvětloval a také pomalu zabarvoval staletým kouřem do černa. Když mše skončila, vycházel jsem s těmi lidmi na ulici. Naproti končila mše katolická, a jak se lidé potkávali, očividně sousedé z okolních ulic, podávali si ruce. V autobuse se mezi zpěvem mluvilo o tom, že se tady vyhrocují národnostní nepokoje. V duchu jsem se jejich řečem zasmál. Možná někde dole, nějaké horké hlavy na jihu, ale tady? Tady si lidi různých vyznání třásli po mši na ulici rukama. Ze Sarajeva jsem odjížděl s pocitem, že se rozhodně nic nemůže stát.

Šárka

Je uspaná. Celou dobu je ticho a je slyšet jen ventilační přístroj, který za ni dýchá. Sedím, dívám se na ni a snažím se ovládat, být pozitivně naladěná. Slyšela jsem už spoustu žen tvrdit, že mezi matkou a dítětem je nějaký pouto, kanál, přes který se navzájem vnímají. Abych byla upřímná, vždycky mi připadalo, že to říkají, aby zvýšily svou důležitost, jako by bylo potřeba dodat mateřství něco vyššího, nějaký nádech tajemna. A abych byla ještě upřímnější, já necítím nic, netuším vůbec, co se děje v malé kebulce tam za plexisklem inkubátoru, a jen doufám, že pokud ona mě nějak cítí, že ji od tohohle světa neodradím. Vážně se snažím. Pak jsem většinu dne sama doma, kromě návštěvy matky. Na jednu stranu jsem jí vděčná, že se tak stará, ale hrozně mě zatěžuje, že jí musím pořád dokola odpovídat na jednu otázku. Pokud to tedy je otázka. Pak by zněla: Jak může bejt takovej sobec, nechat tě tu s děckem nemocným na smrt a odjet si na výlet? Pokaždé jí vysvětluju, že jsme se tak dohodli, že to tady zvládnu a že třeba pro ni opravdu dokáže vyprosit nějakou milost, co já vím? Je to naděje. A co by dělal tady? Seděl se mnou a pozoroval inkubátor? Ale druhý den máma přijde a začne znova. Jako bychom se o tom nikdy nebavily.

Heinrich

Já pak dlouho žil, jak se ode mne očekávalo. Samozřejmě že jsem se bál. Té fantazie, imaginace, zázraků, těch jiných, svobodných, úžasných věcí. Oženil jsem se, stal se profesorem filozofie, měl dům, staral se o zahradu. Tak jsem to dělal. Jako všichni ostatní. Dokud jsem si nepřejel kabel. Přesně tak, čubrníte? Přejel jsem si kabel. Od sekačky. Zahradní. Přivstal jsem si v neděli ráno a dal se do sekání. Ještě byla rosa. Přejel jsem si přívodní kabel. Hrozná rána, hrozná bolest. Jen stojím a muka, nemůžu se ani hnout, nic dělat, jen stojím a nemůžu ta řídítka pustit ani na nic myslet, jen koutkem hlavy to vnímám, tam se mi ozývá: konec, konec, konec… A najednou bolest přejde, je mi to divný, a už se vidím, jak jsem nad sebou, jak se na sebe dívám seshora, jak stojím a proud se mnou mlátí. Taky svou ženu, jak spí v ložnici u otevřeného okna, a už vidím, jaké ji čeká strašlivé probuzení, a je mi líto, že jsem tak bezmocný, moc líto, protože ji mám rád. Ale najednou šňůra od sekačky je skoro natažená, že kdybych se svalil, možná by se vytrhla ze zástrčky. Vím, že musím hned zpátky, jedna vteřina a dost, nepůjde to, nebude se mi chtít zpátky do toho proudu, té bolesti, rozumíte? Honem se vrátit a zkusit trhnout tělem na stranu. Byla to hozená rukavice. Osud mi ji musel hodit pod nohy, protože jsem se bál, rozumíte? Bál být jiný, protože teď už je snad jasné, že se mi to nezdálo tenkrát s tím obrem, že jsem se bál přijmout ten dar. Tak jsem se vrátil, tak jsem tu rukavici zvedl. Napodruhé, takže žádná sláva.

Probudil jsem se ve špitále. Žena u mé postele a všichni pořád, jaká to byla náhoda, že jsem upadl doleva, protože kdybych upadl na druhou stranu, tak se šňůra nevytrhla, rozumíte. Všichni pořád mluvili, jaká to byla šťastná náhoda, smáli se a já se taky smál. Byl jsem šťastný, protože jsem si byl uvnitř jistý, že jsem se přestal bát.

Radek

Na jih od Sarajeva teče řeka Neretva. Vápenec, krásné údolí, které se čím dál víc zařezává do krajiny. Odbočka na Mostar, to je ještě civilizace. A pak jen pláně, pusté, suché, kamenité pláně. A jste tam. V Medžugorii. Původně chudá vesnice. Pár malých starých domů. Ale už se staví. Už jsou kolem novostavby, dokončené i nedokončené. Už jsou tady nápisy Zimmer frei. Už začíná ten byznys jako v Mariazell. Takový je můj první dojem. A nepřestávám myslet na to, že jestli si tady mám něco vyprosit, tenhle pocit není dobrý začátek.

Jdu s ostatními na večerní mši. V duchu prosím někoho tam nahoře, ať se mi zjeví, ať mě vyslyší, ať mi dá nějaké znamení, ale nevidím nic. A myslím, že ani necítím nic. Žádnou posvátnost. Vytržení. Nic. Po bohoslužbě obdržíme organizační připomínky. Kdo nepotřebuje pohodlí a zdá se mu drahé zimmerfrei, může přespat ve spacáku v obrovském stanu za kostelem. Odnesu si spacák do stanu a jdu si koupit rakiji. Stmívá se, ale minimarket má pořád ještě otevřeno. Prodavač sáhne za sebe, podá mi jednu láhev, přepočítá si peníze a dál se věnuje čištění revolveru. Stojím a dívám se na něj. Uhranutě. Nevěřícně. Loupne po mně očima. Zamračenýma. Černýma. V Sarajevu ne. Ale tady možná jo. Padám ven tak rychle, až sebou třísknu o futra. U autobusu už jsou všichni rozdělení. Každý má svou bytnou, svou zimmerfrei. Vytahují si zavazadla a hádají se, čí bytná se líp zná s těmi dětmi, co viděly zjevení. Tam. Támhle na tom kopci za vesnicí to bylo. A jedna z nich je té jedné holky neteř a druhá toho jednoho kluka učila ve škole a další zase… S láhví mířím ke kopci v naději, že tam budu sám. Nelíbí se mi tady. Ať dělám, co dělám, nelíbí. I když bych moc chtěl. I když vím, že doma sedí moje žena ve sterilní, desinfekcí páchnoucí místnosti, zoufale se dívá na inkubátor a doufá, že něco udělám. Jak? Jak si mám vyprosit zázrak?

Šárka

Každý den tam chodím. Každý den se ptám, co je nového, jestli se něco změnilo. Jeden den zkusí ten přístroj ztlumit, jestli se nerozdýchá trochu sama. Další den zase přidají. Nic. Čekat. Pak přijdu jednou moc brzo. Sháním se po doktorce. Sestra chce vědět proč. No přece jako vždycky. Chci vědět, jestli se něco nezměnilo. To mi může říct sama – nezměnilo. Trvám na tom, že chci mluvit s doktorkou. Nechce mě pustit. Doktorka je po noční, nezamhouřila oko a teď konečně spí. Nezastaví mě. Sestra kapituluje. Vřítím se na doktorský pokoj. Z postele se vyděšeně souká polonahá rozespalá ženská. Co je? Co se děje? To jsem já. Od toho děcka. Chci vědět, co je nového. Vidím, že jsem to přehnala. Její oči se probouzejí a přitom dostávají nenávistný výraz. Co by se mělo změnit? Copak mi ještě nedošlo, že se už nic nezmění? Že nikdy dýchat nezačne? Že už se jenom čeká, až to skončí? Připravovala jsem se i na tohle. Ale takhle jsem to nečekala. Jako pomstu za přerušený spaní. Vážně nevím, jestli bych se i normálně zhroutila. Kdyby mi to řekli slušně. To už nikdo nezjistí.

Doma se zhroutím mámě do náruče. Říkám jí to. A ten hajzl tě v tom nechal, neodpustí si. Normálně bych ji okřikla. Je to můj manžel, je hodný. Máme se rádi. Dohodli jsme se na tom. Ale teď to nechám plavat. Potřebuji podporu. Jakoukoli. Za jakoukoli cenu. Nic neříkám a jenom bulím. Jenom bulím.

Heinrich

Cítil jsem se úžasně. Svobodný. Šťastný. Ano, šťastný a svobodný. Ale začaly problémy, přesně tak. Protože co s chlapem, s bývalým profesorem, slibným, velmi slibným, co s ním, když místo aby se staral o kariéru, mluví v zahradě na stromy. A víte co? On navíc čeká, jestli mu neodpoví! Chápete? Co když čichá ke kamenům, dává si je k uchu, aha? A tak jsem na jednu stranu šťastný. Poprvé mám dojem, že v životě lze zažít zázraky. A na druhou stranu mám problémy. S novináři. Bývalými kolegy. Se ženou. S manželkou. Velké problémy.

Pohádáme se občas a ona odjede. Ke kamarádce. K paničce. Jednou si zase bere klíče. V zimě je to. Ale vrátí se. Prý se nerozjede. Asi přimrzly brzdy. Snad jí pomůžu. Snad alespoň o tohle jsem ještě schopný se postarat. Dožere mě to. Sedám do auta a snažím se ho utrhnout od země. Spojka a zase spojka. Motor ječí. Já zuřím. A jak se kouknu do zpětného zrcátka, je tam obr. Jen v tom zrcátku. Když se ohlédnu, tak zmizí. Nechce, abych ho viděl. Pitomé vtipy, říkám si, vážně pitomé. Jdu pro souseda, aby vzal auto a pomohl to moje roztáhnout. Jeho motor řve, můj motor řve, auto se houpe dopředu dozadu, ale jinak nic. Drží ho. Nemusíte tomu věřit, protože ano, ty motory mají tolik koňských sil. Ale já tomu věřím. Já o tom dokonce už i klidně mluvím. Už můžu. Už mám totiž bláznův kabát. Vystoupím a dívám se vyčítavě za auta, i když tam nic nevidím. A z ničeho nic auto o kus popojede. Soused ho najednou popotáhne. Zabrzděné. Žena si sedne, loupne po mně očima. Nechci ji pustit samotnou. Sedám si k ní do auta. Vyprávím jí, co jsem viděl. Ona je zoufalá, že jsem se zbláznil. Potom rána. Dlouho nic. Pak moje žena leží v nemocnici. Agónie, všude hadičky, neví o sobě.

Takový já jsem člověk. Takový je člověk blázen. Nevidí pomoc. Neslyší. Myslí si, jak je chytrý. Dupe a vede si svou. Bláznův kabát. Zvolil jsem si cestu. Každý si volí. Každý svého štěstí strůjce. Teď jezdím ve vlaku. Bezpečném. Moderním. Bláznův kabát.

Radek

Vlastně jsem s hanbou utekl. Sbalil jsem si ve stanu pro poutníky spacák. Je tam teď místo pro dalšího poutníka. Zoufalý a s pocitem, že to nedokážu, jsem se vydal na stopa. Sem tam projel kolem náklaďák či osobák. Ale nikdo mě nevzal. Došel jsem pěšky až do Mostaru, ale neva. Neměl jsem žádný plán, jen jsem potřeboval zabít čas, než se náš autobus vydá na zpáteční cestu. Prohlídl jsem si centrum a vydal se na výpadovku směrem k moři. Zastavil mi učitel. Jestli prý chci do Metkoviće. Ano, to je dolů, k moři. Učitel z Metkoviće. Ale všude je tady málo práce. Dojíždí každý den. Najednou zpozorním. U příjezdu k benzínce stojí chlapík. Normálně v civilu. Ale má samopal. Je tu už od včerejška, mávne rukou učitel. Někdo se asi nudí. Někdo má asi hodně času, a tak si hraje na vojáky. Pak stejný obrázek u každé benzínky. Až do Metkoviće. Najednou. Když jsme jeli dolů údolím Neretvy, ještě nikde nikdo nebyl. Učitel pokrčí rameny. Nebojí se. Žijeme přece na konci dvacátýho století. Metković je konečná. Kdybych potřeboval, jezdí každý den ráno v sedm nahoru a ve tři z Mostaru dolů. Mostar je Bosna. Metković už Chorvatsko. Proto možná ty samopaly. Ale pořád je to všechno jedna Jugoslávie a taky zůstane. Celosvětový trend je stmelovat a ne trhat, lidi se snad už konečně poučili z dějin. Pokud chci vidět něco zajímavýho, dvacet kiláků proti proudu řeky je vodopád.

Jdu na stopa. Bere mě náklaďák naložený kamením. Jede pomalu, cesta se klikatí podél řeky Trebižat. Řidič si mě prohlíží. Co tady dělám? Jakou mám národnost? Mám zbraň? Kam jedu? Ukazuju, že mám jen baťůžek. Turista. Žádná zbraň. Pak náklaďák zastaví. Zacouvá a stočí se kolmo. Zatarasí cestu. Konečná. Dál musím pěšky. Ale prý jsem blázen. Trebižat je hraniční řeka. Není to teď dobrej nápad. Sáhne za sedadlo a vytáhne dvojhlavňovku. Podívá se, jestli jsou v ní patrony. Otevře dvířka a pozoruje silnici s puškou na kolenou. Ostraha. Hraniční silnice. Ale jen pro jistotu. Kvůli těm blbým Chorvatům. Ráno kameny shodí do příkopu a bude vozit písek. Jinak by přišel o práci. Šéfa Chorvati nezajímají.

Páni, válka po pracovní době. Tak tomu říkám šaškárna, a ne válka. Jdu k vodopádu náhorní planinou, do které se řeka teď zařezává. Pořád cítím v zádech jeho oči. Vodopád je nádherný. Voda je ještě hrozně studená, ale koupu se v něm, pak ležím na trávě a myslím na Šárku a na dítě a na to, jak jsem bezmocný, ale jak hrozně rád bych jim pomohl. V noci mě probudí střelba. Je to daleko. Nestřílejí na mě. I když jen po pracovní době, poprvé v životě to slyším na vlastní uši. Je to tady. Po šichtě, od šestnácti třiceti do šesti ráno. Kadence. Ráže. Dostřel. Na vedlejší úvazek. Nevěřím tomu. Možná tomu ještě ani sami nevěří. Ale takhle zní válka.

Heinrich

To jsem ještě nebyl blázen. Jenom zoufalý. Bez sebe. Šílený. To ano. Ne blázen, který může mluvit, co si zamane. Který vám klidně řekne, no ano, svět je čím dál blbější. Doopravdy. Čím dál blbější. Protože v tom pohodlí, v tom bezpečí, v tom vakuu bez příběhu, co se lidi naučí? Přečtou si knížku, časopis, skripta, zaplatí si kurz, toho je všude. Vědomosti? Ano, ale vědomosti nejsou, že jste se něco naučili. Nejvíc se člověk naučí ne v pohodlí, ne v bezpečí. Ale v nebezpečí. V zoufalství. Tváří v tvář tomu, o čem by si nejraději jen přečet, aby to zašimralo. Vzrušilo. Ale ne bolelo. A mě to bolelo. Já bolestí šílel. A nikdy předtím a nikdy potom jsem toho tolik neviděl a přitom se toho tolik nenaučil. Hledal jsem pomoc. Pro ni. Svou ženu. Všichni jen krčili rameny. Vypadalo to, že na tomhle světě není žádná pomoc. Tak jsem hledal jinde. Musel jsem. Co mi zbývalo. Vy na těch svých kurzech nemáte takový motor, takovou nutnost. Vždycky zůstane stín pochybnosti, který vás zabrzdí. Záblesk nedůvěry, který tomu vezme vítr z plachet. Kouknete se po očku, co tomu řekne okolí. Chyba. Konec. Zatímco já musím. Něco, co je ve mně, se snažím poslat do těch nejzazších částí vesmíru jako nějaký hlemýžď tykadlo, obrovské, tápající tykadlo, bezradné, zoufalé. Sedím, držím ji za ruku a tykadlo horečně hledá. U ostatních pacientů se střídají návštěvy, utíká den po dni. A pořád nic, pořád nic. Pak jednou přijde návštěva a lékař mluví dlouho nad nějakým pacientem a já se dívám, dívám, na té návštěvě je něco divného, vypadá jak ryba, čtverzubec se jmenuje, která se nafoukne, napumpuje do sebe vodu, až vylezou ostny. Ta návštěva je napumpovaná vztekem na toho doktora a vztek je čím dál hustší, jako mrak, černý mrak, odděluje se od ní, až tam stojí dvě, jedna normální rakouská panička a vedle ní fúrie, která už tříská toho stínovýho doktora po hlavě, až se i ten reálný, hutný doktor chytí za spánky zakroutí nevěřícně hlavou a řekne: Promiňte, jsem po noční, a odejde. Fúrie po něm ještě hodí do dveří stoleček a nic, je pryč. Panička se s úlevou podívá na manžela, povzdechne si a: Bis bald. Tak zatím.

Radek

Probudila mě zima. Brzo ráno. Přesto jsem se ještě jednou vykoupal v ledové vodě. Vodopád byl opravdu krásný. Když jsem se blížil k místu, kde mě včera řidič vyložil, zrychlil jsem krok, i když jsem na dálku viděl, že tam auto nestojí. Vedle cesty bylo vysypané kamení, které měl večer na korbě. A přímo uprostřed cesty se válelo pár nábojnic. Jinak nic. Žádná krev. Trochu jsem si oddechl. Nikdo mě nevzal, šlapal jsem až do oběda a došel akorát do Metkoviće. U jednoho stánkaře jsem si koupil meloun. Byl drahý, tak pouhou čtvrtku. Nedal mi nazpátek, jen přidal papriku a smál se. Ptal se, odkud jdu. Ukázal jsem za sebe na údolí řeky. Ptal se, jestli jsem v noci neslyšel střelbu. Přikývl jsem. Chtěl vědět, jestli jsem se nebál. Zavrtěl jsem hlavou. Poklepal si na čelo.

Asi za hodinu jsem chytil stopa na Mostar. U první benzínky mi málem vypadly oči z důlků. Už tam nestál domobranec se sapíkem, ale opevněný kulomet. Regulérní kulometné hnízdo, ale ne z pytlů naplněných pískem, jako jsem to viděl ve filmech. Byl obležený pytli s cementem z nějakých stavebnin. Válka zřejmě přešla i do výrobní sféry, když někdo obětoval cement, ale řidič se jen směje a ukazuje si na hlavu. Jezdí dál školní autobusy. Jezdí dál autobusy s německými turisty, kteří po Mostaru chtěli vidět ještě Dubrovník. Prodavač u benzínky jim nabízí zmrzlinu. Jsem utahaný. Sednu si na obrubník kousek od muslimské mešity a pozoruji stánkaře nabízející turistům svoji veteš. Když si odpočinu, vydám se k výpadovce na Medžugorii. Na předměstí Mostaru vidím, jak proti mně jede kolona tanků. Nijak mě to nevyděsí, protože u nás ve městě byla ruská posádka. Několikrát za rok vyjely tanky z kasáren, projely městem, potrhaly trochu dlažbu a zmizely na střelnici. A přesně takhle to vypadalo i tady. Jen tanky bez pěchoty. Spíš nějaký přesun, cvičení, nic nebezpečného. Ulice je ale prázdná. Všichni jsou schovaní. Jen já jim jdu naproti a snad jedině z toho mám trochu blbý pocit. Možná je to blbost, ale sundávám si baťůžek, a jak jdu, držím ho ve zvednuté ruce. Baťůžek. Turista. Voják sedící v otevřené věži jednoho z tanků mi ale nevěnuje ani pohled. V Medžugorii jdu rovnou k telefonní budce. Mám štěstí. Šárka to hned zvedne. Je zoufalá. Prý jí řekli, že je to beznadějné. Co se děje tady, ptá se. Tady nic, musím odpovědět. Sotva položím sluchátko, běžím jako smyslů zbavený na kopec, tam, kde se to mělo stát. Přes den se to tady jen hemží, jak houby po dešti tu vyrůstají kříže ze všeho možného i nemožného. A všude pod kameny strkají lidé papírky s prosbami. Sedím a dívám se, jak zapadá slunce. Pak napíšu na papírek: Prosím, ať tu nejsem zbytečně. Papírek sroluji. Strčím pod velký placák. Už tam jsou jiné dva v němčině, ale to nevadí.

Šárka

Několik dní jsem za ní nebyla. Nedokázala jsem to. Neměla jsem tušení, co dělat a jak se chovat, jestli je to opravdu, jak oni říkají, bez­nadějné. Jenom jsem ležela a spala, spala a ležela a občas si udělala čaj. Nakonec mi došlo, že nemám na výběr, že prostě budu dělat dál, co jsem dělala, že budu s ní, aby na to nebyla sama, ať už se stane cokoli. Tak tady sedím. A zase bulím. Už si před nima na statečnou matku nehraju. Přijde za mnou jeden doktor. O ničem se nezmíní, ale vidím, že všechno ví. Navrhuje, že otevře inkubátor, a smím si malou pohladit. Má jenom podmínku, že bude pro všechny případy u toho. Jsem skloněná nad malou, hladím její ručičky a hrudníček, doktor pokaždý studuje nějaký skripta, občas odběhne a zase se vrátí s čajem, není to skoro nic, ale cítím se trošinku líp. Židle je nepohodlná. Bývá ticho. Dýchací přístroj syčí. A hodiny cvakají. Nemají ručičky, fungují jako listy v kalendáři. Každou minutu se překlopí číslo, udělá to cvak. Nemusím zvedat hlavu. Vím, že jsem tu stou dvacátou třetí minutu, sté dvacáté třetí klapnutí. Ona leží, hlavu s čepičkou na stranu, v ruce kanylu a do ní zavedená antibiotika, výživu a rohypnol. Hrudník se jí nezvedá, dýchací svaly nepracují, jak by měly, to přístroj žene kyslík do sklípků, pod tlakem, který je pomaloučku trhá. Radek je někde daleko, ona je za plexisklem. Možná se snaží, ale tady není nic vidět. Žádné zlepšení. Asi měl raději zůstat tady, asi to nebyl dobrý nápad. Ticho, sama, beznaděj. Cvak, klap.

Doktor přichází čím dál častěji, hlavně večer, říká, že má stejně službu a je jedno, kde si čte, mívá s sebou vždycky nějaká skripta. Přinese oběma kafe nebo čaj, sedíme mlčky, ale přibyde další zvuk do mého ticha, jak otáčí stránky. Často cítím velké pokušení, protože být kousek ode mě Radek, vrhnu se mu do náruče, aby mě pořádně stisknul a schoval mě aspoň na vteřinu před tím vším. Jenže je daleko. A blízko je jen cizí náruč, jiný chlap.

Nakonec jsem ráda, když přichází matka, v minutě dvě stě jedenáct, klap. Dá si židli vedle, chytne mě za ruku, alespoň někdo. A mlčí­me. Když zrovna nepomlouvá Radka, není o čem mluvit. Přichází dva doktoři a sestra, minuta dvě stě třicet devět. A nějaký opravář. Musí ji na chvíli odpojit, na vteřinku. A něco vyměnit v přístroji. Je to rutina, běžná věc, ona přijde jen o pár nádechů. Ale všichni budou připravení, kdyby něco. Na chvíli se zabývám tím „kdyby něco“. Jestli by to mně i jí neušetřilo trápení. Ale hned to zapudím. A stydím se.

Opravář odšrouboval kryt od přístroje. Ty jeho montérky se sem nehodí. Říká, že může. Doktoři přikývnou. Světýlka na přístroji zhasnou. Opravář něčím chrastí, my ostatní upřeně pozorujeme ji. Třicet vteřin, říká doktor. Najednou se její hrudníček zvedne. Pak podruhé. Začne dýchat sama, bez přístroje. Poprvé za den se podívám na hodiny. Jednička pětka. Dvojka nula. Patnáct dvacet. To si budu pamatovat navždycky.

Heinrich

Tak tam sedím, dny, týdny, měsíce, moje žena o sobě neví, lidé se střídají a já se musím dívat na energie. Jak dva synové stojí nad otcem, na tváři úsměvy, a mezi nimi probleskují ostří. Sekáčky, nože, vždycky to na sebe bere formu. A seká to, rve. Strachy a úzkosti jako lana ovíjejí a škrtí coby svěrací kazajky, někdy si to lidé sami vyrobí, a když pod tou tíhou klesají, snaží se ji nacpat jiným, synům, dcerám, manželkám. Vidím, že někdo je jak dikobraz, samé ostny, stačí slůvko a ty ostny hned střílejí kolem, vidím tváře se usmívat a pod nimi druhé, zkřivené vztekem, žádostivostí, jako by je namaloval Hieronymus Bosch, čím dál větší hrůza mne jímá, protože on to také musel vidět. Už tenkrát to tady bylo, to peklo, žádné kotle, jen to, co cítíme, jak myslíme, je v nás, ale ani to mě ještě nepoloží. Teprve když si dám pět a pět dohromady a vidím, že všichni mají společnou jednu věc, hrůzu ze smrti. Ten materialismus, který jsem vyznával i já, vám nakuká, že pak je po všem, konec. Leží tady a dívají se do stropu nebo spí, ale jejich opravdové obličeje jsou zkřivené hrůzou, šíleným strachem z prázdnoty, z něhož jsou bez sebe, z něhož zapomínají na všechny ideály a dobré vychování a snaží se zuby nehty přilepit na ty, kteří tu ještě budou, vysát z nich alespoň trochu síly, aby se tu udrželi o chvíli déle, když vlastní síla dochází. To teprve mne dorazí, když vidím, že rodiče, co se celý život oháněli tím, jak mysleli především na blaho svých dětí, jsou nakonec schopni čehokoli, jen aby se tu udrželi, unikli před prázdnotou, před nekonečným nic, a že ty děti, protože je mají rády a jsou jim vděčné, jsou tomu otevřené, najednou dostávají deprese, které dřív nemívaly, pijí, jsou nemocné, ačkoli dřív bývaly jako řípa, jako tuřín, hroutí se jim psychika, hroutí se jim tělo a nemůžou najít příčinu, protože ta je tak strašná, že je mimo hranice jejich chápání. Vlastní rodiče, kteří je nosili na rukou, krmili, když byla miminka, aby rostla, aby sílila, pro tohle. Rozumějte mi dobře, já netvrdím, že všichni, úplně všichni jsou takoví. Ale dost na to, aby mě to dostalo na kolena. Abych z toho šílel. Aby se mi nechtělo žít. Černo. Až nakonec vidím lana, která se plíží odevšad a svazují mi nohy, a já vidím a vím, že je to zoufalství, ale je mi to jedno, ať mně to sváže nohy, ať je to podrazí, ať to mám za sebou.

A pak klečím, je mi všechno jedno, manželka, já, lidi, svět, klečím a všude tma a v té tmě mi někdo podává kápi. Ten někdo je ještě černější než tma a tma je taky on sám a já ho nevidím, ale vím, že ta černá kápě se jmenuje beznaděj, ještě horší, horší než zoufalství, které k ní jenom vede. Podává mi ji, ať si ji navléknu, a já cítím, jakou mu dělá radost, že si ji navléknu a už navždycky nic neuvidím, protože ta kápě nemá oči. Jak může mít oči beznaděj? Žádné vaření v kotli, to jsou krásný pohádky pro děti.

Radek

Probuzení ve stanu pro poutníky. Někdo mi třese ramenem. Je to učitel z Metkoviće. Ukazuje mi noviny. Ty tanky, které jsem viděl, obklíčily Mostar. Každý se postavil napříč přes jednu výpadovku. A v noci tam seskákali paragáni. Nikdo nemůže dovnitř a nikdo ven. Nedostal se ráno do práce. Musím hned s ním. Balím si spacák a jdu. Cestou mluví o Židech. Mluví rychle, skoro mu nerozumím. Ale pořád se vrací jeden motiv. Kde je ta hranice? Nejdřív myslím státní hranice. Ale pak chápu. Kde je mez. Kde něco končí a kde začíná. Proč vlastně všichni čekali, a nikdo neutekl. Z dálky vidím jeho starou rezavou zastavu. Sedí v ní holka, tak sedmnáct. Ubrečená. Vedle ní velký batoh. Ukazuje na ni. Jeho dcera. Ptá se, kudy se vracíme. Říkám, že přes Sarajevo. Vrtí hlavou. To nejde, je Chorvatka. Tudy nemůžeme, to je Bosna. Musíme spodem, podél pobřeží. Vytřeštím na něj oči. Ptám se ho, jestli chápu správně, že chce, abych ji někam odvezl. Přikyvuje. Do Rakouska. Do Německa. To je jedno. Rozhlédnu se kolem. Parkoviště je stále ještě plné autobusů. Němci, Italové, Rakušáci. Říkám mu, že je blázen. Kýve hlavou, že možná. Ptám se, proč s ní nejede on. Nemůže, má ještě dvě malé děti. Ptám se, proč zrovna já. Podívá se mi do očí. Jen se dívá. Dívá a nemluví. Teprve pak to řekne: Protože ti umírá dítě. Protože ty alespoň tušíš, jaké to je. Bez vytáček. Na rovinu. Tvrdě. Bez lichotek, i když po mně něco důležitýho chce.

Stojíme. Ohlédnu se po ní. Je moc pěkná. Pořád brečí. To je šílený, říkám. Mlčí. Otevře dvířka, vytáhne ji za ruku z auta. Vedle ní postaví ten ranec. Ani slovo, ani dotek. Vůbec se nerozloučí. Je pryč, prach na cestě se pomalu usazuje. Je to naprosto šílené, absurdní, určitě se mi to zdá. Kousek od nás ukazuje Němec své ženě sošku Panny Marie. Vzpomenu si na papírek, který jsem nechal pod kamenem. Pak na ni. Má sklopené oči, jako bych tu nebyl. A brečí.

Heinrich

Najednou se ruka, co mi podává kápi, zastaví, udělá se světlo, malé, ale světlo, a já vidím, jak se i s kápí třese vzteky. Někdo mě bere za ruku a odvádí mě. Je to moje žena a za mými patami šlehá vztek jako provazy, na jejichž konci jsou hadí hlavy, které syčí, ale nemůžou na mne přes to světlo, až jsme odtud pryč, jinde, nevím kde. Moje žena má v ruce cívku, starý film, pošle tu cívku do prostoru, až se film rozmotá, a je to celý náš společný život. Něco mi ukazuje. Chápu to. Všechna ta roztažená políčka, tohle bylo na začátku, tohle uprostřed, tohle na konci, ale je to vedle sebe současně, stojí to. Jenom když se rozběhneme podél, běží to jako lidský život. Běžíme kolem toho pásu a smějeme se, já se směju, jsem šťastný, protože jsem pochopil, co chce říct. Ten pohyb, to je iluze. A ta iluze je čas. Jenom iluze. Měnící se souřadnice toho, kde se právě nacházíme, ale všechno, co jsme prožili, to krásné, co jsme milovali, co bylo, to také je, a co je, to také bude. Navěky. A já, zoufalý vedle její nemocniční postele náhle vím, že ty sekáčky, ta lana, dikobrazí ostny, to je jen jedno políčko. Jediné políčko filmu roztaženého napříč světy.

Pak vstávám, přichází doktor, potřese mi rukou a říká, že moje žena je mrtvá. Nepřekvapuje mne to. Jsou to ta další políčka filmu, políčka, kterými musím projít, abychom byli navždycky spolu.

Radek

Se všemi jsem se rozloučil a řekl, že mám vlastní plán. Takže jsem to udělal. Vážně jsem se zbláznil, udělal jsem to. Nemám už skoro žádný peníze. Připadám si jako ve snu, ale rozhodně ne v pěkném. Je mi do breku a chce se mi křičet – do prdele, já jsem Čech. Čech! Takhle ne. My jsme zvyklí o všem nejdřív uvažovat. Zvyklí na dlouhý kecy, po kterých pak většinou nic nepřijde. Tohle ne! Jen ne tohle!

Přestanu se zabývat sám sebou a podívám se na ni. Asi abych viděl, kdo je na tom hůř. Už nebulí. Bere jednu lepenkovou krabici z těch, co se válí před minimarketem, a píše na ni velkými písmeny Ploče. Ptám se, co je ploče, jestli to není něco jako Prosím. Ne. Ploče je městečko na pobřeží, kam se musíme dostat. Na trase z Dubrovníku do Rijeky. Pak se otočí a beze slova se vydá na výpadovku. Oni toho opravdu moc nenamluví. Na úzké silničce vedoucí na jih nás mezi vyprahlými poli nemine ani jedno auto. Do oběda nám dojde voda v jediné láhvi. Na to, že ještě není léto, je hrozné horko. Konečně trocha zeleně zaříznutá do terénu. Kleknu si k potůčku a ani mě nenapadne zkoumat, jestli je voda pitná. Ona si beze slova lehne, opře se o batoh a okamžitě usne.

Když se probudíme, jdeme, dokud se nezačne stmívat. A pořád jen kamení. Nikde jediný kousek, kam by se dalo lehnout. Vzdáváme to, rozděláme spacáky a zalehneme tak, aby nás nebylo vidět ze silnice. Každou chvíli se budíme a hledáme neotlačenou část zad. Občas je slyšet střelba. Když zase zaberu a pak se probudím, zjistím, že dívčina hlava leží na mém rameni. Oddechuje. Spí. Mám čas si ji pořádně prohlédnout. Je opravdu pěkná. Voní. Ve vyhřátém spacáku mě to vzruší. Snažím se myslet na manželku a na to, co mi řekla do telefonu, což zabere okamžitě.

Ráno si beze slova beru její obrovský ranec a na zemi nechávám ten malý se svým majetkem, což je několik párů ponožek a slipů, dvě trička, spacák, doklady a šusťáková bunda. Opravdu neváží moc. Asi za dvě hodiny nám zastaví úžasný stroj. Vepředu má jen jedno kolo, za ním kabinu s řídítky, za níž následuje malý valníček. Na valníčku seno a hrábě. Ukazuji cedulku Ploče. Děda přikyvuje. Ona, ačkoli místní, nemluví. Po hrbolech minulé noci je seno na valníku přímo sen. Uvelebíme se a za chvíli nás jízda rychlostí splašeného bicyklu ukolébá. Doháníme, co jsme převalováním zameškali. Probudíme se, když stroj zastaví. Jsme u nějakého chlívka z kamení, zapuštěného napůl do země. Kouká z něj na nás koza. Děda ukazuje dolů ze stráně a opakuje: Plóče, Plóče. Třesu mu rukou: Hvala.

V Pločích opravdu staví autobus až do Splitu. Jediný přímý ale právě ujel. Nevím, jak to bude s penězi, a tak jsem rozhodnutý jet až dalším přímým spojem. Koupí se lístek tak na druhou třetí zastávku, aby mezitím přistoupili lidi. Můžete doufat, že na vás řidič zapomene, a pofrčíte až na konečnou. Přinejhorším můžete dělat, že jste zaspali. Cestoval jsem takhle jako student a teď mi zase nic jiného nezbývá, protože o penězích jsme zatím nemluvili. Zatím jsme nemluvili vůbec.

Chvilku stopujeme. Nic. Pak mě přepadne beznaděj. Ukážu prstem k zátoce. Přikývne. Za chvíli už hážeme zavazadla do písku. Koupeme se a pak se sušíme. Stmívá se, rozděláváme si spacáky na pláži. Sotva se setmí, vystoupí ze tmy chlupatá psí hlava. Za ní druhá. Tohle nejsou zaběhlí domácí mazlíčci. Sedám si a psi zmizí. Lehám si a hlavy jsou zpátky. Nakonec mě to unaví. Opřu si hlavu o baťůžek, ať si dělají, co chtějí. Dívka se přisune blíž ke mně. Psi se přiblíží. Zavrtá mi hlavu do podpaží. Něco po nich hodím, odběhnou, ale hlava už zůstane, kde je. Myslím na Šárku a na dítě, to pomáhá. Dobrou noc. Laku noć.

Ráno jdeme na autobus. Ona stojí a mlčí. Já studuji jízdní řád a přemýšlím, jestli koupit lístek jen do Gradacu, nebo až do Podgory, což je bezpečnější, ale dražší volba. Nakonec risknu Gradac. Sedáme si za dvě mladý holky asi tak v jejím věku. Jak se rozjedem, ukazují si fotky, vidím to mezerou mezi sedadly. K tomu si něco šuškají, sem tam slyším chichotání. Ona mezitím už zase spí. Přitom spala celou noc, to já nezamhouřil oka kvůli psům. Hlava jí zase spadla na mé rameno, takže se jen stěží můžu předklonit, abych viděl co nejlépe, ale povede se to. Ukazují si vlastní fotky na pláži. Nahoře bez. Chichotají se a přijde jim to jako nejúžasnější dobrodružství, jaký zatím zažily. Chlap vedle si čte noviny a na titulní stránce tanky. Chlapi v maskáčích. Chlapi s kvéry. Na mém rameni ona. Za dva dny trmácení tak daleko od domova, že by ji sem „do hodiny“ hodil taťka autem. Absurdní. Všechno je tak absurdní, že jestli okamžitě někdo nevyskočí a nezačne řvát na celý autobus Zachraň se, kdo můžeš!!!, tak to udělám já sám. Holky si všimly, že je šmíruju. Na sedadle před námi se rozhostí ticho, fotky putují do tašek. Předstírám, že spím. Že jsem celou dobu spal. A usínám.

Heinrich

Pak jsem se snažil zaměřit na lepší věci. Na krásné věci. A viděl jsem je, protože všechno krásné a všechno strašné je vlastně tak trochu to, co si vybereme, co jsme my. Také cítím smíření, protože ano, všechno je jenom pokus, a hrůzy, které jsem musel vidět, prostě neúspěšný pokus. Uklidnil jsem se, protože musí existovat vždycky dva výsledky. A tak já jsem i ten, který viděl krásné, zázračné, úžasné světy nad námi. Tady je žlutá jen žlutá. Ale žlutá barva tam je žlutá záře. Všechny barvy. Plno světla a všechno září tím světlem prosvícené, jenom záření, jenom energie.

Když jsem se vrátil, už to tak zůstalo. Jenom energie. I jeho cítím. Jak se blíží. Že tu brzy bude. Políčko filmu, kde se potkáme, už je připravené. Navenek nevypadá zoufalý. Ve hmotě. V iluzi. Ale já cítím tu energii. To zoufalství. Tu zoufalou snahu. To tykadlo. Hledání. Tu sílu. A soucítím s ním. A zajímá mě to. Proč zoufalství? A hned vidím. Á, dítě. Špatné, moc špatné je to s tím dítětem, které nedýchá. A proč? Hned vidím ženu strachy bez sebe. Nic jiného než strach. O to dítě? Je to jeho matka? A vidím: ne. Není to jeho matka. Babička. Slabá, sobecká, ať se tváří, jak chce. Bojí se o sebe. Co bude, když dítě bude na světě? Kdo se o mě postará? O mě, jen o mě. Až budu stará. Až budu nemocná. Kdo? A zase velká síla. Silná energie. Ale špatná, moc špatná. Strach. Dítě nemůže dýchat. Strach svírá. Dusí. Stahuje cévy. Neříká se to tak? Krve by se ve mně nedořezal. Vyrazilo mi to dech. Vedle něj se nemůžu nadechnout. A určitě jste to na sobě zažili. Alespoň tohle byste mohli bláznovi věřit.

Já samozřejmě umím vytvořit z energie kouli, umím změnit její barvu. Bavím tím tady ve vlaku těch pár dětí, které si umí hrát, ještě nejsou otupělé. Které to ještě vidí. Taky umím zatlačit, aby se ta energie otočila od dítěte, kterému škodí, k té ženě, jíž patří. Udělal jsem to stokrát, jenže to má háček. Ona to pozná. Podvědomí, jak říkáte, ta zbabělá duše, jak říkám já, to pozná. A strach způsobí, že bude zuřit. Bude hledat příčinu a najde mě. Spousta lidí mě takhle našla. A nechtěla si to nechat. Chtěla, abych si to vzal já. Nebyl jsem dost důsledný. Proto vypadám, jak vypadám. Proto se mě lidé ve vlaku bojí. Nevadí, protože já cítím lásku nad sebou, lásku toho, jehož jméno nedokážu vyslovit. Je příliš velké, moc velké v mém srdci, než aby se ústy dostalo ven.

Radek

Někdo se mnou zatřese. Připraven na rozzlobeného řidiče téměř nadskočím, ale je to ona. Jsme ve Splitu. Všude je plno lidí. Všechno vypadá skvěle, jen na předních stranách novin je to samý tank. Samý chlap v uniformě. I na nádraží, stojí a dívají se, jinak nic. Na autobusovém a pak i na vlakovém. Odtud už jezdí vlak. Přímý. Až skoro do Rijeky. V Ogulinu uhýbá na Zábřeh, ale veden šetřivostí kupuji lístky zase jenom do Gospiće a jedeme na sever podél pobřeží a teprve v Ogulinu plnou palbu za dva lístky přes Rijeku až do Nove Gorice. Stavíme na každé zastávce. A všude nastupují kluci a holky v jejím věku. Za okýnkem je občas vidět moře. I když je jaro, přijdou mi opálení, dohadují si basket na večer, rande, kino. Vystoupí a za chvíli další várka řeší to samé a mně se začíná svírat žaludek, že jsou to Chorvati jako ona, stejně staří, ale ona nevystoupí a nepůjde si dělat úkoly a už vůbec ne na žádné rande, oni jsou studenti, a ona už je běženec. Běženec ve vlastní zemi pár hodin cesty autem od táty. A pořád nikdo nekřičí Zachraň se kdo můžeš!

Možná je všechno její trápení zbytečný, napadá mě a v tu chvíli ji musím obejmout. Dám jí ruku kolem ramen a přitisknu ji k sobě, až mě překvapí jak pěkně, po jejich. Bez okolků a natvrdo. V tom okamžiku se rozeštká. Zaboří obličej do mého ramene, aby nebylo štkaní slyšet, ale stejně je, a dvě holky v jejím věku to tak překvapí, že si přestanou lakovat nehty.

Šárka

Jednička pětka. Dvojka nula. Patnáct dvacet. Doktor vyzve opraváře, ať chvíli počká. A druhý doktor říká: Ono dýchá. To dítě dýchá. Pak ucítím na své ruce stisk a matka klesne k zemi. Aniž by doktor spustil oči z dítěte, říká tomu druhému: Většinou mají lidi spíš radost. A druhý odpoví: Třeba omdlela radostí. Klekne si k ní, změří puls, podívá se jí do očí a řekne: Chvilková slabost, zdá se. Někoho seženu.

Skoro to nevnímám. Mám oči upřené jen na ni, mám všechno upřené jen na ni. Stejně tak doktor. Za nekonečně dlouhou dobu se nám ozve za zády: Tak už můžu konečně jít? Doktor se překvapeně otočí. Kývne. Opravář odchází. Zůstaneme s doktorem sami. Podívám se mu do očí, jestli opravdu můžu takovému štěstí věřit, a vidím v nich radost, takže asi ano. Neovládnu se a samou radostí ho obejmu. Trvá dlouho, než se vzpamatuju, možná – jsem si ho přeci jen spletla s Radkem, takhle bych se zachovala, kdyby tady byl. Trochu se stydím, ale doktor nevypadá překvapeně. Proč by se měl člověk stydět, že má radost. Ptá se, jestli si s ním neťuknu něčím na oslavu, a když přikývnu, zavede mě do doktorskýho pokoje, kde má pití, ale hned, jak zavře, se mě pokusí políbit. Jsem tak překvapená, že se chvíli nechám, taky se bojím, jestli nejsem nevděčná. Prostě to chvíli trvá, ale pak se vyprostím z objetí a prosím ho, vysvětluju, že jsem mu moc zavázaná, moc vděčná, ale ať to nekazí.

Radek

Pomalu se stmívá, vlak už je skoro prázdný, nejhorší napětí povolilo, vlastně je mi poprvé docela dobře. Ptám se, jestli byla někdy u vodopádů Kravica. Vrtí hlavou. Ptám se na původ toho jména Kravica, jestli všechnu vodu tam načůraly krávy. Alespoň malinko se usměje a spokojeně se mi zavrtí na rameni: Protože kolem řeky roste zelená tráva. Na ní se pasou krávy. Všude jinde je sucho a bodláky a pasou se tam leda tak kozy, jestli jsem si za celou cestu nevšiml. Ptám se, co má v plánu. Má od táty pár adres lidí v Německu. Jakých lidí? Se kterými se potkal, když byli u nás dole na dovolené. Ptám se, jestli je zná i ona. Zavrtí hlavou. Navrhuji vystoupit v Sežaně, přespat tam a do Gorice přijet ráno, moc se večer kolem hranice nemotat. Přikývne.

V Sežaně kousek od nádraží je park. Zalezeme do nejhustšího křoví, které v něm najdeme, a rozděláme si spacáky. Už jsme ve Slovinsku, a přestože nás zatím nikdo nekontroloval, přeci jen je Chorvatka. Možná je to ještě jedno a možná už není. Přijde mi samozřejmé, že se ke mně přitiskne. Ruce mi dá kolem krku, lehne si na bok a přitiskne se tak, že mě tlačí do stehna její stydká kost. Ale nemyslím na sex, myslím na to, co s ní bude zítra. A ona nejspíš taky. Celou noc nezamhouříme oka.

Ráno přejedeme do Gorice. Jeden perón je opravdu rozdělený plotem, jenže nějak nevím, jak máme uposlechnout moudré otcovy rady a nechat dceru přeběhnout dvěma vlaky. Copak já vím, kdy přijede z italské strany vlak? A chodí tam policisté. Jsou tam. Okounět nemůžeme dlouho, abychom nebyli nápadní, takže když hlásí na slovinské straně příjezd vlaku, táhnu ji na perón. Na italské straně naštěstí také postávají lidi. Plot mám tak po prsa, ona po bradu. Lidé se vyřítí z vlaku. Větší nával nebude, beru ji kolem pasu a přehodím na italskou stranu, kam přijíždí vlak. Přehodím její baťoh. Shýbne se pro něj. Všichni Taliáni se na ni dívají, ale nikdo neudělá nic. Ani náznak. Dá si batoh na záda. Italský vlak zastaví. Podívá se mi do očí. A pak mi z těch očí zmizí.

Šárka

Už se stmívá, když doktor vstane: Tohle je snad největší úspěch, co jsem tady na oddělení. Měla byste si odpočinout. Položí mi ruce zezadu na ramena. Opatrně. Váhavě. Odejde, ale já ještě sedím dlouho a pořád myslím na jednu věc, že tohle není žádný úspěch jeho oddělení. Najednou jsem si jistá, že mě holčička cítí, že existuje to pouto mezi námi, o kterém jsem pochybovala. Že pokud ji tady něco udrželo, tak mateřská láska je ta síla. A ještě než odejdu domů, stavím se za matkou. Dostává infuze, glukózu nebo něco. Ale vnímá mě. Vezmu ji za ruku a hladím ji. A cítím, jak se to pouto táhne z generace na generaci. Tohle musím říct Nadě.

Radek

Sedím na perónu a čekám na svůj vlak na Jesenici a Klagenfurt. A taky jestli se nevrátí, jestli se neobjeví, nepřeskočí plot a neřekne, to celé je blbost, jdu se podívat, jestli tu není nějaká dobrá diskotéka. Neobjeví se, přijede můj vlak a unáší mě na sever nádherným údolím řeky Soči, která se čím dál víc zakusuje do údolí, až nás opustí silnice a je místo jenom pro koleje a vlak, a nakonec ani to a tunely střídají tunely. Krátký úsek světla, blik, a pak zase tma. Jako políčka filmu. Dávného filmu. Vidím se v něm s Šárkou, v zamčeném kupé vlaku Družba, na kufrech přikrytých ruskými kožešinami, těším se, že tohle bude navždycky, že takhle to bude už napořád, že všechny peníze procestujeme, koupíme si za ně skvělý kola, uspořádáme mejdany… a pak ji spatřím ležet pohodlně rozloženou v křesle, s klenutým bříškem v domě, který jsme koupili, žádná kola, žádné mejdany, a zase vidím, jak už se chystám užívat si to, jak se těším na dítě, protože se bude jen smát a my s ním budeme pořád ve světě her. A najednou blik, jsem zase zpátky ve vlaku, ještě cítím na stehnu stydkou kost sotva dospělé holky, ze které jsem udělal běženkyni, moje žena sedí někde v nemocniční místnosti a já se vracím bez zázraku. A to ve mně, ten řev, musí být slyšet až někde na rovníku, na obou pólech. Tak mě přivítá Klagenfurt, to pěkné, uklizené, nabílené a vypasené Rakousko, a přesednu do expresu Polonia, který jede až do Olomouce, za deset hodin mě může dovézt mimo dosah chlapů sedících po šichtě s puškou na kolenou napříč silnicí, jenže nevím, nevím, jestli se mu to povede. Vlak je plný, musím procházet vagóny, než si najdu místo naproti dveřím, nad nimiž je displej ukazující čas, příští zastávku a okamžitou rychlost, sedadlo je komfortní, vlak mě ukolébává a pak se najednou otočím a uvidím ho. Přízrak. Starý dědek v kabátě kráčí vagónem, má starý kabát, kolem vyboulených kapes umaštěný snad až do podpaží, a nad rozepnutým límcem krk, který vypadá jako ustřelené rohy domu ve válečných filmech. Snad dobrá polovina ho chybí, jen kůží potažené obratle a přes kůži se táhne obrovská jizva. Žongluje rukama, jako kdyby mezi nimi něco měl, snaží se lidem dívat do očí, ale všichni uhýbají, dívají se na zem, z okýnek a v duchu se modlí: Hlavně ne já.

Mají štěstí. Zastaví se přímo u mě. Ukazuje jednou rukou na mě a druhou si ucpe kanylu, která se mu kupodivu ještě vešla na krk. Ústy vyjde chrčení, sípání a něco jako: Warte… dich. Čeká na mě? Přikývne hlavou. Sedá si naproti. Dělá rukama, že kolébá dítě. Ukazuje na mě, prst na kanyle: Dein, dein Kind. Ukážu prstem udiveně na sebe. Přikyvuje. Zaloví v umaštěném kabátě, vytahuje tužku a pomuchlaný papír, namaluje na něj postavičku, zavře oči a tužka začne jezdit po papíře jako zběsilá. Zírám a ty čáry mají logiku, ovíjejí postavičku jako krajta, dusí a škrtí, až pod čarami úplně zmizí a – ric – tužka se zastaví. Podívá se na mě: Furchtbare Angst. Strašný strach. Škrtí. Kind klein, malé, strach, furchtbare, strašné, moc špatné pro dítě. Dědek zavírá oči. Z kanyly vychází jen slabé sípání, šepot, předkláním se, abych líp slyšel. Žena. Rodina. Starší žena. Ne strach o něj. O sebe. Co s ní, když všichni se starají o dítě? Proto strach sedí na dítě. Přízrak pustí kanylu a dívá se mi do očí. Vrátí prst a ptá se: Rovnováha? Vrátit? Ukážu prstem na sebe a udělám udivený výraz: Ich? Zavrtí hlavou a ukáže na sebe. A zase se na mě dívá, ten pohled mě rozebírá na molekuly, nedá se vydržet, raději zvednu oči a dívám se na displej. Jedna pět. Jedna devět. Patnáct devatenáct. Jedno políčko filmu. Jako kdybych ho vystřihnul, abych ho mohl zkoumat. Čas stojí. Je to moje minuta. Jediná minuta, kterou mám na to, abych se rozhodnul. V kterékoli jiné minutě bych řekl okamžitě ne. Stejně jako vy. Protože tohle, to je prostě neuvěřitelné, šílené. Jenže odjet za zázrakem a nechat Šárku s nemocným dítětem bylo šílené. Udělat z té holky běženkyni bylo šílené, pokuste se pochopit mě v tom okamžiku jedna pět jedna devět, jenom šílené věci na sebe v té chvíli navazují, jenom bláznivé mají logiku a jiná minuta nebude, není. Proto přikývnu, a nejen přikývnu, já mu v té chvíli věřím. V té chvíli je to normální a všechno, všechno, co pak přijde, už bude její výsledek.

On se nadýchne, zavře oči a pak řekne: Fertig. Hotovo. Všechno se znovu rozjede a na displeji se objeví jednička pětka dvojka a nula. Patnáct dvacet. Spokojeně pokývne hlavou a předvádí hluboké dýchání. Z jeho útrob to škrčí a chroptí. Dá si prst na kanylu: Ono dýchá, kinder. To dítě dýchá. Strach zpátky, odkud přišel.