Muž jedoucí po vodě

Katarína

Když jsou na hotelu turisti, je těžké švédské stoly uhlídat, protože lidi si s sebou na snídani už berou batůžky. Jen se otočíte, naházejí do nich, co se dá. Co je zrovna po ruce. A zmizí na výpravu. Tahle madam si do něj naházela dvacet malých kostiček másla. Jenže zapomněla počítat s tím, že jí na hřebenech bude na záda pražit slunce. I na černý ruksak, který ponese na propocených zádech. Máslo se pomalu roztékalo a vzlínalo do všeho, co bylo kolem. Večer jsem z recepce pobaveně pozorovala vedoucího zájezdu, jak lítá po hotelu a shání pračku, protože madam měla všechno mastné. A žluklé. I pláštěnku do deště. Větrovku. Doklady. Všechno. Lítal marně, protože žádná pračka na hotelu není, všechno se vozí do prádelny v Kubíně. Nakonec mu nezbylo, než se mě pokusit přemluvit, abych ho po směně vzala k nám domů a vyprala madam všechno v naší pračce. Pro madam bych nehnula prstem, ale ten kluk se mi líbil.

Směna mi končí v deset, prali jsme do půlnoci. Neměl jak se dostat zpátky na hotel, tak jsem ho svezla. Byl mi moc vděčný. A já byla ráda, že jsme se trochu blíž poznali, protože pro holku jako já je práce na hotelu problém. Mužský se tu střídají, jeden zájezd, druhý zájezd, nestihnete se s nikým seznámit, navíc je přes den nevidíte, a večer už jsou ožralí, aby si užili dovolenou. Pak vám samozřejmě dělají návrhy, ale to bych musela být blázen.

Radek

Moje kariéra lišáka byla krátká. Nejdřív mě poslali na školení, kde mě nějaký snaživý robot přesvědčoval, že musím být kreativní a že výsledkem mé kreativity můžou být jedině peníze, že čím je kdo kreativnější, tím jich má víc. Tohle musím poslouchat já, který vystudoval dějiny umění. Když se ozvu, vezme si mě o přestávce stranou, kde mi sdělí, že svou leností a negativismem se proviňuji na ostatních, kteří na sobě jsou ochotni pracovat.

V terénu nejsem o moc lepší. Něco klientům vykládám, přesvědčuju je, že zrovna tahle hypotéka je jim šitá na tělo, jenže jim nemůžu říct, že všechno je jen finta, vějička, konkurenční boj, protože výhodný podmínky platí jenom do konce fixačního období, který trvá pět let, zatímco oni budou půjčku bance splácet do smrti, a po těch pěti letech si banka může podmínky změnit ve svůj prospěch, a to si pište, že změní.

Protože mě k tomu dostal Dominik, který má všude známé, zkusí to se mnou po dobrém a pošlou mě na další akci, mejdan vyvolených na Lagu di Garda. Apokalypsa. Autobus nabírá členy cestou na dalších benzínkách a na každé té benzínce nás vítají přestrojené lišky. Tancují, třesou nám rukama, táhnou nás ke stolkům s kafem… Cestou do Prahy, na shellkách, aralkách, všechno jedno. Na Rozvadově, dokonce i cestou na jih v Německu, všude tancují lišky a obrovský chlupatý hlavy se jim u toho kejvou. Mám jich plný zuby, odstrčím je, když mi cpou to jejich kafe, a jdu si koupit za svoje.

Je tam. Za pultem. Ona! Ještě stojím ve dveřích, když mě uvidí a vydá přidušený výkřik. Tichý, ale jako by se prodral až ze zemského jádra. Všichni se na chvilku otočí tím směrem. Je slyšet rachot. Má v rukách něco, co se okamžitě rozsype. Kolegyně u vedlejšího pultu všeho nechá a odtáhne ji někam dozadu. Proderu se až za pult a nekonečné vteřiny klepu na zavřené dveře. Pak se objeví kolegyně a loupne očima za sebe, že mám jít dovnitř. Ona sedí na židli, ani se nezvedne, a jak přijdu, křečovitě mě obejme. Okýnkem vidím liščí kapelu, pořád hraje, všichni stále tančí, zpěvák dál zpívá a mikrofon si drží groteskně u krku, protože tam má ve skutečnosti rty. Připadá mi to šílené, raději se dívám dolů, má na hlavě šátek, snažím se vtisknout si ho navždycky do paměti. Pak vstane, dlouho si mě prohlíží, pohladí mě po tváři a řekne, že vypadám nešťastně, hrozně nešťastně. Chce vědět proč. Říkám, že je to dlouhá historie. Zase se dívá a říká: Žijeme. Potom se ozve zaklepání a do kumbálu se vecpou dvě obrovské liščí hlavy opakující nesměle: Abfahrt, abfahrt, abfart, honem odjezd. Vyměníme si adresy. Obejmeme se. Abfahrt. Lišky nám mávají.

Jako ve snu se ocitám na parníku plujícím po Lagu di Garda. Po palubě chodí lišky s obříma hlavama a nosí na tácku jednohubky. Jiné lišky porcují sachr dort. Hraje liščí kapela a jiný zpěvák si drží mikrofon groteskně u krku. Když dohraje, na vyvýšené místo zasvítí reflektory a objevuje se kápo, hlavní lišák, první mezi sobě rovnými. Oslovuje nás „liščí národe“. Ukazuje rukou po hladině jezera. Vidíte tu snad jinou loď, liščí národe? Nevidíme. Může si někdo jiný tohle dovolit? Ne, jen my, liščí národ. Zatím jsme jen ostrov uprostřed vody, ale když budeme táhnout za jeden provaz, když budeme všichni společně pracovat, bojovat za svůj národ, když vytrváme, bude ten ostrov větší a větší, další a další pobočky, další a další hypotéky, dokud nepokryjeme celou zem. Mluví německy. O trochu níž stojí další lišky a překládají snad do všech jazyků světa. A zase si drží mikrofony tak směšně u krku. Díky tomu si vzpomenu na dědka z vlaku. Přesně. Jako by si zacpávali tím mikrofonem kanylu. Kolem chodí lišky a lišáci a rozdávají panáky, všichni jsou rozjaření, že by byli schopní snad i hajlovat, holky namalované, chlapi oholení, všichni navonění, všichni v povinných bílých tričkách s lišákem řvou v oblacích parfémů, že jim bude patřit svět. A já si vzpomínám, jak ten dědek smrděl, a vnímám, že mi byl daleko milejší, a uvědomuju si, oč je lepší bláznův kabát než tyhle trička s liškou. Ve vlaku nebyl čas, musel jsem se rozhodnout intuitivně, ve spěchu, ale tady je času spousta, loď pluje, lišky tančí a ve mně sílí jistota, že ať už byl ten dědek jakkoli velký blázen, proti těmhle lišákům to není nic. Cítím, že jsem se rozhodl, že jsem si vybral stranu a že to životní rozhodnutí je pevné.

Vracím se domů a oznamuji, že končím. Druhý den je Šárka pryč. Na večeři s nějakým doktorem. Už nemůžu. Jsem hrozně unavený. Ptám se jí rovnou, jestli s ním něco má, jestli ho miluje. Víš, co miluju? Jen si tak konečně v klidu sednout, nepočítat peníze, dát si, co chci, a dívat se, jak se o mě konečně jednou někdo stará, jak mě obskakuje, to miluju. S pocitem, že je jedno, jestli jsem doma, nebo ne, jdu na pracák a beru první práci.

Heinrich

Chodíval jsem kdysi do práce hodně starou alejí. Pak jsem chvíli musel chodit jinudy, protože přijela firma a ořezávala větve. Jenom z jedné strany, aby nestínily lidem do oken, a taky aby nepoškodily střechy, kdyby padaly. Nechali těm stromům jen půlku koruny, ale do roka se stala neuvěřitelná věc. Kmeny se jeden jako druhý naklonily, aby se jim vrátilo těžiště do osy. Patřilo to k důvodům, proč mě pak propustili. Já často nedošel do práce, sedl jsem si tam a musel přemýšlet, jak je to možné. Kdyby jediný, to by byla možná náhoda, ale všechny jako jeden muž? Přišel mi najednou nedůležitý i – za což se moc omlouvám – hloupý celý Kant i s Kierkegaardem, když neznali odpověď na tohle. Já žil v domnění, že se nepohnu dál, dokud tomu nepřijdu na kloub. Ptám se kolegy profesora z přírodovědy, je mu to jedno, přijde mu to nedůležité, spěchá, nedám se odbýt, prý jedině osmotický tlak. Že se na jedné straně musel změnit osmotický tlak, aby se buňky zvětšily, a to že naklonilo stromy. Jenže jsme zase, kde jsme byli. Proč? Jak nějaká buňka přemýšlí o těžišti stromu? Takže mi nezbývá než počítat s tím, že v tom někdo je, rozumíte? Inteligentní bytost. Jeden z mých dalších průšvihů na fakultě. Inteligentní neviditelná bytost, která nahne strom. Blázen.

Katarína

Většina cestovek má minimálně dva průvodce. Výprava, co končí, se ráno spakuje, odevzdají klíče na recepci a za pár hodin si ty klíče vyzvedává další průvodce od stejné cestovky. Stálé počasí je tady v srpnu a začátkem září, jinak na horách hodně prší, ale jezdí se celou sezónu. Většině červencových výprav hodně dní proprší. Dohadují se pak buďto rovnou v jídelně, nebo tady před recepcí. Většina průvodců se snaží za deště brát lidi do jeskyní. Jenže v kaž­dé výpravě se najde hodně lidí, kteří křičí na celé kolo, že když si zaplatili Slavkovský štít, tak ho chtějí vidět, ať už prší nebo ne. Jedna věc je lidem vyhovět. Já to chápu. Těšili se třeba celý rok. Šetřili. Jiné volno než tohle nemají. Chápu i to, že potřebují na někom si vylít to zklamání, ten vztek. Ale hezký to není. Vždycky je kolem toho strašně křiku a většinou je to zhruba půl napůl, takže půlka křičí, že v dešti rozhodně nikam nepůjde, a polovina huláká, že se jde. Pokud se průvodce rozhodne pro jeskyni a cestou přestane pršet, běda mu. Pokud se rozhodne jít do hor a někdo nastydne, dvakrát běda. Říkávala jsem si, je to jejich práce, vybrali si to. Ačkoli já bych na to náturu neměla. Ale když tady byl on, tak jsem se modlila, ať se ten křik strhne už v jídelně, abych se na něj nemusela dívat. Snášel to špatně a bývalo mi do breku.

Radek

Po revoluci rostly cestovky jak houby po dešti, byla obrovská konkurence a každý se snažil udržet, jak se dalo. Než jsme ráno vyjeli, musel jsem za šéfovou. Zamkla, zatáhla rolety a začali jsme. Říkal jsem tomu „futrování“. Měla spočítané všechny peníze. Ubytování, stravování. Ty prachy ležely na stole. A já si je cpal do kapes, do ponožek, roloval je do svetrů v báglu. Když se dorazilo na místo, zamkli jsme se s provozním hotelu a já vytahoval prachy. Nic se nefakturovalo, všechno bylo načerno a tím se udělala cena. Nedovedu si to představit, ale ty hotely zřejmě vykazovaly, že jsou celou sezónu prázdný. Která cestovka by to nedělala, prý by krachla. Taky by krachla, kdyby nebrala všechny, co se přihlásí, takže jsem s hrůzou nastupoval do autobusu s dalším zájezdem, abych zjistil, že zase půjdu na Kriváň a na Rysy a na Slavkovský štít s lidmi, jejichž věkovej průměr je sto let. Hluboce přesvědčenýma, že za jejich peníze mám povinnost dostat je v pohodě tam a zpět. Často se šplhalo jen po řetězech. Podstoupil jsem to snad tisíckrát s tlupami důchodců. Vždycky jsem zatnul zuby a nějak to dopadlo. Za sezónu jsem přetahal na sobě peníze, ze kterých na mě šly mrákoty. Ale pak jsem někde nechal jít lidi napřed, lehnul jsem si k potoku, na trávu, na kámen a chvíli vnímal jen ty hory.

Také mi pomáhal třetí den. U všech cestovek je tabu. Jezdí se do termálů nebo na hrady, protože je to den úrazů. Jelikož šoféři autobusů jsou pořád dokola ti samí, za láhev spišské a dobré slovo to zvládnou sami. Pak jsme se trhli se Slováky. Najednou tu byly hranice. Pasy, kontroly. Po autobuse běhali celníci a já byl vycpanej prachama. Jako by nestačily nervy, že se to v tom zmatku špatně spočítá, něco bude chybět a všechno bude na mně. Do toho vysvětlovat, že nemůžou jít na výpravu v nových, nerozšlápnutých botách, a kontrolovat, jestli si je nakonec stejně nevzali, dva z deseti to dělávali, pak jim shánět flastry a prosit ostatní, jestli jim nepůjčí neprodřený ponožky, pořád dokola. Místo abych si odpočinul od problémů doma, byl jsem ještě víc, děsně, hrozně unavenej. Ze sebe. Z Šárky a z doktora. Z její mámy. Z lidí.

Heinrich

Díky tomu mám teď času dost, tady ve vlaku, když je prázdno anebo když obejdu vagóny a mám jistotu, že všem smrdím, že se mě bojí, že se dneska se mnou nikdo bavit nehodlá. Vím dávno na­zpaměť, kde co bude, za kterou zatáčkou jaký zajímavý úkaz, jaká osobnost, jaký strom. Teď už jsem tak daleko, že připouštím, že inteligence je ve všem, takže se těším na krupobití, průtrže, na silný vítr. Představuju si duši toho větru, opojenou vlastní silou, jak si ji potřebuje ozkoušet na nějakém stromu, a vybere si pořádný, silný, aby to stálo za to, cloumá s ním, rve ho a ze stromu čiší síla, vzdor, nádhera! Život! Život! Myslíte si, že se pak ten strom dívá smutně dolů na popadané větve, že si fouká bolístky, přemýšlí, proč zrovna on, jestli se mu nestala křivda? Myslíte? A když ho vítr dočista rozláme nebo shodí, tak co? Hned si hledá semínko, které by se mohlo chytit, už ho piplá, tahá nahoru za světlem, zakládá silné, pevné kořeny, aby to větru příště oplatil. Nedovedete si představit, jaký je to balzám pro někoho, kdo je na tom jako já.

Katarína

Mně se moc líbil, i to, jak pořád vypadal smutně. Jakmile jsem mu s něčím pomohla, vždycky mi přinesl čokoládu nebo natrhal za hotelem kytku. Říkám mu, že kdyby ho viděli ochranáři, byla by to kytka za všechny peníze, protože za jednu utrženou kytičku tady dávají pět set. I když se směje, vypadá smutně. Snažím se o něm něco dozvědět, ale moc toho nenamluví, takže mi nezbývá než nastražit uši, když sedí u baru s těmi svými turisty.

Jednou jsem měla opravdový štěstí. Přijela za ním návštěva, kluk a holka, docela mladý, měla jsem radost, že už aspoň znám nějaký jeho přátele. Kluk se jmenoval Pepík a říkal, že měl kliku, že sehnal práci na sklizni v Itálii na jabkách, že se tam hrozně maká, ale dá se vydělat na jeden zátah balík, pokud dřív člověku neupadnou ruce. Za jednu brigádu pořídil auto. Zápaďácký. Jmenovalo se Sierra. Koukla jsem se ven, stálo tam a bylo vážně úžasný, vypadalo úplně jinak než auta, na jaký jsem byla zvyklá. Říkal, že chtěl manželku pořádně povozit, a tak se s Anežkou rozhodli za ním zajet. Že přemluvili babičku, aby jim pohlídala dítě, a že to musí oslavit.

Slavili a hodně rychle. Křičeli čím dál víc, už jsem ani nemusela napínat uši. Očekáváním mi hořely tváře. Když se nedívali, chladila jsem si je o půllitry.

Už bylo po půlnoci a už jsme tam byli sami, když na sebe Radek vybalil, že je úplně na dně, což jsem si myslela taky. Pak jsem ale málem na dně byla já, když řekl, že si prý už i Šárka myslí, že byl tenkrát v Jugoslávii jen tak na výletě, snad aby přišel na jiný myšlenky. Když k tomu jménu dodal slovo „manželka“, musela jsem se přichytit baru.

Ti dva už byli pořádně opilí. Křičeli jeden přes druhého. Anežka, že ji to hrozně mrzí, protože to byl přece jejich nápad, aby jel. Pepík přes ni ječel, že se přeci tenkrát dohodli, že tím zachrání dítě.

To už se mi třásly nohy. Takže ještě nějaký dítě? Pak mi svitla naděje, protože se Radek rozbrečel, že za všechno může ta stará čarodějnice, že štve Šárku proti němu, že na něm pořád něco vidí, že jí dokola našeptává, že tam táta nebyl, když ho nejvíc potřebovaly, že malou musely zachránit s maminkou samy, že dokonce viděl, jak Šárku upozorňuje na prádlo, co přivezl na vyprání, a na to, jaký je čuně a jak je línej se i pořádně umejt.

To mi ho bylo hrozně líto, hrozná nespravedlnost, protože oni lítaj v dešti, v bahně, celej den propocený. Ale na druhou stranu mě napadlo, že není všechno beznadějný, že pokud bude tchýně takhle pokračovat, mohl by být brzo volnej.

Pepík začal vyskakovat a řvát, přísahat, že s tímhle se musí něco udělat, že tam sami zajedou a řeknou, jak všechno bylo, a že mu manželství zachrání. Pak šel na záchod, a když se vrátil, Radek ho objal kolem krku a šeptal mu do ucha doslova tohle: Stojí to za hovno, stojí to za hovno, stojí to za hovno… Je úplně jedno, jestli se člověk snaží, nebo nesnaží. Protože důležitý jsou kecy. Teprve kecy rozhodnou, jestli je něco dobrý, nebo špatný, a vyhraje ten, kdo víc žvaní, kdo si dá tu práci a všechny obejde a přesvědčí o svý pravdě, a ten druhej prohraje, protože by se za totéž styděl. A taky nemá na kecy čas, protože se o něco snaží.

Pak jenom seděli, už ani nepili. Pepík šel zase na záchod a už se nevrátil, asi někde usnul. Dlouho trvalo, než si Radek všimnul, že je sám, a pak ho šel hledat, a už se taky nevrátil. Celou dobu jsem měla chuť ho obejmout, přijít k němu zezadu a stisknout ho, vyřešit všechny problémy jedním vrzem, ale myslím, že by si to ráno stejně nepamatoval.

Když jsem zavírala, přišla Anežka, že našla Pepíka spát na chodbě, ale že je bez peněženky. Ukázala jsem na pult, že leží celou dobu tam. Měla radost a že zaplatí, a jak ji otevřela, začala se chichotat a ukazovala tam, kde mívají ženský zastrkaný fotky manželů a dětí, aby se mohly pochlubit. Ten její Pepík tam měl fotku, to jo, ale na ní byl ten Ford Sierra, co stál za oknem. To auto už jsem jí ani trochu nezáviděla.

Radek

Pak se stalo, že vypadnul v cestovce druhý průvodce. Začátkem sezóny. Pršelo, tak dal hlasovat, kam se půjde – a jeskyňáři prohráli. V půlce cesty musel půjčit svou větrovku bábě, která si nakradla u snídaně jogurty. Nahoře si na ten batoh sedla, aby si o kámen nenastudila víte co, a rozsedla je všechny. Všechno suchý oblečení bylo od jogurtu. Ale nezlobila se na sebe, zlobila se na průvodce. Chtěla do jeskyně, do sucha, a teď dostane zápal plic. Nakonec jej dostal on. Průšvih. Všechny zájezdy byly vyprodaný. Přestal jsem jezdit s autobusákama alespoň na chvíli domů. Zůstával jsem na hotelu a přebíral si výpravy přímo tady. Nejdříve jsem myslel, že to nezvládnu. Abyste tomu rozuměli, první den si převezmete chlapáky, sebevědomý chlapy. Druhý den už škobrtají nohama, když vystupují z autobusu. Možná za to může film Anděl na horách: většina lidí si koupí výstup na Kriváň, a přitom si myslí, že je to podniková dovolená. Po mně chtěli, abych chodil každý den, turnus za turnusem. Chvíli jsem si myslel, že to nejde, jeden den na vás praží slunce, druhý den je mlha, kolem nuly a litujete, že nemáte s sebou rukavice, druhý nebo třetí turnus se o mě pokoušela chřipka. K tomu samozřejmě nohy. Jeden rozedřený puchýř a končíte.

Ale problém přišel nakonec z úplně jiné strany. Lidi na mě začali divně koukat. Nechápal jsem proč, museli mi to vysvětlit. Stoupali jsme od Popradského plesa do sedla pod Ostrvou a já na ně normálně mluvil. Oni jen sípali. To je jeden v nejstrašnějších úseků v Tatrách. Přestal jsem se zadýchávat. Přestaly mě bolet nohy. Ztratil jsem úplně odhad. Jo, nějak jsem to asi vnímal, ale nevěnoval jsem tomu naneštěstí pozornost.

Heinrich

Časem mám kolem trati spoustu kamarádů. Třeba je tady bříza, kterou podemlel potok a pak složil vítr. Leží na boku, kořeny trčí do vzduchu, jen pár jich ještě vězí v zemi. Myslíte si, že kvůli tomu všeho nechá, zabalí to? Znova pučí, jak přijde jaro, ohýbá větve nahoru, z každé větve nový kmen, takže to vypadá, jako by z té bílé poražené chudinky rostla najednou celá alej, nečekají na nic a: nahoru! Nahoru! Takové obrovské, krásné divadlo, vždycky připravené vás nadchnout, okouzlit, podělit se s vámi o svoje štěstí. Jak by muselo být na světě, kdyby se tohle dalo říct o nás.

Katarína

Začala jsem se o něj bát. Paradoxně, protože najednou vypadal neuvěřitelně spokojeně. Přičítala jsem to původně tomu, že za něj teď peníze pašují za provizi řidiči autobusů, musela to být pro něj strašná úleva. Ale on, který si vždycky všechno hrozně bral, najednou na všechno říkal jen: To bude v pohodě… není to tam zas tak hrozný… trochu nám sprchne… vlastně docela choďák… Mohlo se dít cokoli, dal si horkou sprchu a čaj a ráno normálně fungoval. Oči mu zářily, jen jsem netušila, jestli nás vůbec vnímá, jestli to není nějaký šílenství z vyčerpání nebo horečka z řídkého vzduchu, nebo že se člověku ve výšce nějak změní krvinky, já nevím. Nerozumím tomu, protože my, co jsme odtud, vlastně nahoru nechodíme. Na borůvky snad občas, ale ne moc vysoko.

Odškrtávala jsem si turnusy, kdy tohle léto skončí. Pak přišel hroznej zájezd. Na Slavkovským štítu ho začal objímat nějakej chlap, že prý se mu splnil sen, že v sobě něco díky tomu výstupu zlomil, protože když mu předloni dávali by-pass, lámal nad sebou kříž a nikdy by nevěřil, že se dostane až tam. Pochopitelně to zatajil, aby ho nenechali dole.

Radek zuřil, protože když se něco stane, hned se příbuzní předhánějí, že se cestovka zaručila, že se nemůže nic stát. A když se stane, okamžitě se soudí o odškodné.

Na další výstupy ho nebral a chlap se mstil. Co řekl Radek, bylo špatně. Když pršelo, mohl za to on. Ale Radek nic, jen v očích ten svit. Měl hrozně vytrénovaný nohy. I chodidla. Dávno nenosil pohorky, jen takové plátěnky. I v dešti. Pochvaloval si, že se sice hned promočí, ale o to rychleji na noze uschnou. Ke konci léta z nich byly jen cáry. Lidi mu na nohy nevěřícně zírali. Nikdo nechápal, čím to ještě drží pohromadě. Než přišel poslední turnus, nemohla jsem skoro spát.

Do toho přijeli zas ti dva, pamatuju si to. Anežka a Pepík. Tentokrát s sebou měli i dítě. Anežka s ním šla na procházku a Pepík táhnul Radka rovnou k baru. Poručil borovičky, že mu to nedokáže střízlivěj říct. Teprve jak je do sebe hodili, tak začal a já mezitím málem umřela nedočkavostí. Prý jeho žena nikdy nesouhlasila s Radkovým odjezdem do tý Jugošky a je jí jedno, jak to tenkrát bylo, kdo co řekl a neřekl. Byli na ni tři, a tak možná raději naoko kývla, ale myslela si svý. Nebo do ní možná hučeli, dokud se nevzdala. Hlavní ale je, že vnitřně cítila, že není správný, aby táta někam jel, když ho dítě potřebovalo.

Radek na to nic, jen se usmíval, jako by byl někde na štítech hor a viděl něco krásnýho. Ani se na Pepíka nedíval, i když pořád nevěřícně opakoval, že to není možný, takhle něco zapomenout, překroutit, zkreslit, že byl přece u toho a viděl to na vlastní oči. Dali si ještě pár panáků a Pepa opakoval: Na vlastní voči, přece na tyhle vlastní voči. A šermoval si před nimi, div si je nevypíchl. Pak přesvědčoval Radka, aby se vrátil a bojoval. Hned jsem se lekla a postavila před něj vrchovatýho panáka, aby se mu co nejdřív zamotal jazyk, ale Radek se díval do těch svých dálek. Pak Pepíka objal a šeptal, že mu musí něco říct, co se snažil říct Šárce, ale že ho pokaždý hned utnula. Potkal někoho, kdo mu tvrdil, že ta stará bába chce to dítě udusit, ze strachu, aby nezůstala na světě sama. Že se ohání mateřskou láskou, ale jenom omotává Šárku jako pavouk a nikdy nepřestane, dokud ji nebude mít úplně pro sebe, aby ji mohla využívat a vysávat. A že má Šárku hrozně rád, ale že je bezbrannej a bezradnej a dávno ví, že bába vyhrála. Že bojoval, ale už dobojoval. Viděla jsem, jak Pepík vyvalil bulvy, ale nevěděla jsem, jestli z toho, co Radek říká, nebo jak děsně ho objímá. Sama jsem se lekla, abych se z lásky nepřimotala k nějaký hrozný věci. Pepík se odtáhl, že zaplatí. Otevřel peněženku, koukám, už v ní má fotku dítěte a manželky, žádná Sierra, asi dostal kapky.

Heinrich

Nakonec je mi jedna věc jasná. Oni ví, že se na ně těším. Že je mám rád, že je obdivuju a snažím se je pochopit. Takže mi v tom pomáhají. Nechápu, jak někdo může říkat, že dokáže mluvit se stromy, s elfy, s vílami, se salamandry. Dokáže. Kdybyste se rozkrájeli, nestane se nic, když nebudou chtít. Na všechno jsou potřeba dva. Tedy já nedokážu s nimi mluvit, ale oni někdy se mnou ano, jako ten můj obr. Zase na to musím myslet, protože je kupé plné ekologů. Jsou hodně nadšení, to ano, taky jsou skoro ještě děti. Povídají si se mnou, těm nesmrdím. Ale nakonec mě rozhodí víc než rozmazlené znuděné děcko, co si pípá tamaguči.

Jedou zachránit před skácením stromy. Oni zachrání přírodu. Oni bojují za nějakého vymírajícího čolka. A nemají ani tušení, že ještě pořád je někde kolem nás někdo, kdo kdysi vypiplal úplně prvního čolka a je schopný to udělat znovu, pokud to bude potřeba. A my u toho možná dávno nebudeme. Že jsou obři, jako je ten můj, malý, ale pak jsou větší, kteří proti sobě rozjedou kontinenty a prásk, vyvrásní si nové hory, zatímco my můžeme tak akorát bojovat proti erozi. Pochovají pod hlínou celé lesy, ani nemrknou, a už budou připravení jiní, kteří začnou piplat nové stromy ze semínek, tak, milé děti, protože ti obři tady byli, když vznikal tenhle svět, my ne. Chovat se slušně k přírodě, to chápu, ale zachraňovat ji, to naprosto nechápu. My a zachraňovat přírodu? Pro ni jsme jen jepice, která jí sedla na ruku. Můžeme se klidně přivázat k nějakému stromu, ale co s tím, když netušíme, že v něm někdo je, kdo se na nás pobaveně dívá? Samozřejmě se to těm ekologům nelíbí a příště se mi určitě vyhnou. Dědek jim měl přikyvovat a být šťastný. Můžu si za to sám, vzal jsem jim jejich důležitost, zkazil jsem jim radost. Je mi smutno, s kým už si mám rozumět, když ne s nimi, s nadšenými dětmi? Zdá se mi, že je čas odejít, za celou dobu možná jediný člověk mne trochu chápal a kdoví, kde je mu konec. Smutno.

Radek

Skriniarky. Dodnes je mám moc rád. Přes všechno, co se tam odehrálo, co se mi tam na konci léta stalo. Málokdo je chodí, tam ještě nejsou davy. Protože jsou těžký. A dlouhý a stranou. Zkuste jít dneska v sezóně třeba na Kriváň. Půl hodiny před vrcholem začne fronta. Výpravy se zdrcnou do dlouhého hada. Pár minut před vrcholem se fronta úplně zastaví. Na vršek se vejde jen pár lidí a ti si chtějí sníst tatranku a vypít čaj. Když jsou hotovi, fronta se pohne a ty, kteří vám blokovali vrchol, vidíte scházet proti vám.

V posledním turnusu sezóny je zase spousta důchodců. Jezdí sem, stejně jako když se jinam nesmělo. Je to kupní síla, s tím se nic nenadělá. Vytáhnout je do sedla. Nechat je odpočinout a nasvačit. Nejmíň fouká tam, co sousední výpravě loni umřel na infarkt ten inženýr. Pak Spálená, Pachoľa a hurá k řetězům, po řetězech dolů. A odměna. Dlouhatánská rovinka. Hřebenovka s výhledy na obě strany, na Liptov i na Oravu.

Já řetězy nepotřebuju, můžu lézt po skále vedle těch bojácnějších. Když jich je víc, vrátím se pro dalšího, lezu nahoru dolů, na rovince je stejně doženu. Jeden se děsně bojí. Musím ho nahoře přemlouvat a pak lézt vedle něj a ukazovat mu, kam dát nohu, snad každý krok a do zblbnutí opakovat, že o nic nejde, nohu sem, teď zase sem. Stres jej hrozně vyčerpává, dole je úplně na dně. Hřeben pak vede přímo na západ, a když pod řetězy narovnáte hlavu, máte slunce přímo před sebou. Ale najednou mi dojde, že už je daleko níž, než má být, že je kratší den, je září. Moc jsem se s tím strašpytlem zdržel. Nevypadá to dobře. Hřeben je dlouhý, ale přejdeme ho, jenže pak je příkrý sestup pěšinou vydupanou v kleči, samý schod, kořen, kámen, jít se tam za tmy moc nedá a zbývá ještě padák lesem, ve tmě skoro nemožný. Poháním ho, ale brzo si sedá. Ukazuje si na srdce. Tohle nevydržím.

Dobrá, pět minut, snažím se ho povzbudit. Podívejte na tu nádheru.

Smutně se usměje. Takhle chodil můj táta. Jako celník po Šumavě. Už umřel. Teď jsem na řadě já. Pak přestoupil jeho otec k četníkům. Abychom jen tak neseděli, vypráví.

Uteče pět minut. Nesmím ho nechat sedět. Ostatní nejsou na hřebeni vidět, budou dávno v kleči. Za chůze vzpomínám, co jsem zaslechl od chlapů z horský služby. Že jde hlavně o psychiku. A když ta se vzdává, tělo ještě může. Takže je nejdůležitější zůstat v chodu. I kdyby ten důchodce tvrdil cokoliv. I kdybych na něj měl křičet. I kdybych ho měl třeba zbít.

Další přestávku chce za půl hodiny. Tentokrát nohy. S četníky se táta dostal do Lán. Do Masarykovy gardy. Byl vysokej.

Je to hra o čas, nesmím se nechat ukolébat, i když mě to zajímá. Takže: Jdeme.

Během další zastávky stojí otec u Masarykova hrobu, mohl bych vidět fotku, rodina ji schovávala, i když to bylo riziko. Teď ji nosí v peněžence.

Nechci. Musíme jít.

Další zastávka. Slunce už je nad obzorem. Ochlazuje se. Přichází válka a garda se mění v Háchovu. To už taková sláva není. Žádné opatrované fotografie.

Už musíme.

Já se nezvednu.

Tak ukažte. Beru ho za ruce a tahám nahoru. A jde se!

Pomalu se blížíme ke kleči, ale šero houstne.

V Terezíně udělali ghetto. Ghetto, ne ten koncentrák. Tam byly ještě školy, všechno. A taky četníci, jenže tam nikdo nechtěl. A Hácha prý měl říct svojí gardě: Vy nejlepší musíte jít příkladem.

Když naléhám, že musíme dál, už se rozkřičí, že za všechno můžu já. Za všechno. Nemám rozum, copak nepoznám, kdo to zvládne a kdo ne?!

Beru ho za ruce, že ho vytáhnu. Škubne prudce pažemi a vy­prostí se. Zůstane tady, když jsem to všechno zbabral. Jak přede mnou sedí, chytnu ho za bundu a hodně nekompromisně ho postavím. Nebere to jako pomoc. V očích se mu zle zablýskne. Vím, že ani já nevypadám v tu chvíli jako lidumil, ale jdeme.

Scházíme klečí. Je skoro tma. Každou chvíli padá. A už nechce vstávat. Pokaždé ho musím vzít a postavit. Brání se. Máchá rukama. Už dvakrát křičel, že má infarkt, ale i kdyby měl, tady mu nikdo nepomůže. Popadnu ho, zvednu… prásk s ním na nohy. Možná bude mít na pažích modřiny. Cloumám s ním a křičím na něj, ale zase jde. Mluvíme úsečně. Jako nepřítel s nepřítelem. Štěkáme. Ale postupujeme k černé hranici lesa pod námi. Je zima, pohyb z kopce nás nezahřeje. Už mi nic nevypráví. Budeme muset projít lesem za úplné tmy. A pak je to dvacet kilometrů po silnici, jestli na nás nečeká autobus. Ale to už bych ho mohl nést.

Katarína

Stmívalo se a autobus nikde. A když přijel, byla tma. Poznáte to hned. Všichni vypadají jinak. Horská služba má jasno: S důchodcem na hřebeny? Taký kokot… Zkontrolují baterky a vyrážejí.

Málokdo ví, že spolu něco máme. Takže si nepřejte vědět, co jsem pak slyšela. Všem bylo od začátku jasné, že je Radek úplný diletant. A jak je přivezou, naštěstí je přivezou, zase se všichni usmívají. Oba jsou hrdinové večera. Všichni se k nim hrnou, poklepávají je po ramenou. Poplácávají po zádech.

Chápu, proč to už nechce dělat.

Radek

Když jsme uviděli světla, byli jsme už na asfaltce. Posvítili nám k autu. Nechali si podepsat výjezd, ale moc si mě nedobírali. Ulevilo se mi. Očividně i tomu důchodci. Jak jsme jeli, položil mi lehce ruku kolem ramen: Musím ti to v klidu dopovědět s mým tátou.

Zůstal v ghettu až do konce války. Naučil se tam spoustu užitečných věcí. Například, víte, jak se na vás nedostanou štěnice? Je jediný způsob. Všechny čtyři nohy od postele musí stát v plechovkách s petrolejem.

Když je osvobodili vojáci, chtěli všem udělat radost a rozdávali konzervy. Lidi se hrozně přecpali po těch letech. Takže výsledkem té laskavosti byl hrozný průjem. Z ghetta se stal lazaret. Jeho táta se dostal ven mezi posledními, a kdyby se ven nedostal, nebyl by ani syn na světě. Hromada jich tam zůstala. Bez rozdílu. Vězeň. I četník. Konec, dál jedeme mlčky.

Za chvíli na baru zavládla úplná euforie. Katarína se na mě podívala a postavila na pult pořádnou láhev domácí kořalky. Nejdřív si důkladně lokla sama a pak ji dala kolovat. Plácali nás po zádech a četníkův potomek se dal do vyprávění. Vypadalo to slibně, bylo to samé: Už jsem nechtěl, už jsem to vážně vzdal, ale copak mě nechal… popadl mě a zase postavil…

Zrovna když mě zase plácal do zad a chtěl si přihnout z láhve, vložila se do toho jeho žena. Vytrhla mu láhev z ruky a okřikla ho: Přestaň ze sebe dělat vola, myslíš, že mu na tobě nějak záleží?

Hlahol utichnul.

Cože… mžoural na ni nechápavě.

Co myslíš, že slavíte, co myslíš, že on zapíjí?

A co…?

Přece že mu to takhle prošlo, že nebude mít průser.

Vidím na tom chlápkovi, že váhá. Najednou je to zpátky mezi námi. Jak jsem ho hrubě chňapal za klopy, ten souboj, ta krátká ostrá slova. Díval se mi do očí a možná kdyby v nich viděl jednoznačnou odpověď… Mám chuť tu ženskou seřvat, ale na konci každého zájezdu musím rozdat dotazník, kde se zaškrtává spokojenost s jídlem, trasami, průvodcem… Jak jsem se někdy ozval, všechno bylo špatně, naučil jsem se držet hubu, náš zákazník, náš pán. Otáčím se k pultu, Katarína mi podává panáka, hodím ho do sebe, vidím její soucitný oči. Kašlu na dědka, kašlu na jeho bábu. Hodím do sebe ještě pár panáků a jdu pryč.

Katarína

Myslela jsem, že je to ta chvíle. Naše. Čekala jsem na něj celou noc. Ale nepřišel, ani ráno se neobjevil. Ráno turnus skončil. Odjeli bez něj, jen se šoférem. Nebyl nikde, ale nechal si na pokoji věci. Jen tak jsem tam seděla, všechny jsem je znala, když je měl na sobě, když ležely srovnané ve skříni, prala jsem je přece. Venku byl hrozný liják, hotel úplně prázdný. Musela jsem za barem usnout, protože mě vzbudilo, jak mi hladí ruku nějaký chlap. Nejdřív se hrozně leknu, ale hned vidím, že to není žádný úchyl. Ptá se na Radka. Chci vědět proč a už jsem zase zvědavá. Je to jeho tchán. Přijel, protože na Radka doma někdo čeká. Ptám se nenápadně, jestli smím vědět kdo. Mohlo mě to napadnout. Další ženská. Prý nějaká, kterou zachránil. Sednu si na židli a vzdávám to. Tudy cestička nevede. Jen se zbavím jedné, hned se objeví další. Říkám, že nevím, kde je, trochu škodolibě dodávám, že si holt budeme muset všichni počkat ve frontě.

Čas se vleče, tchán se rozpovídá. Že byl masér, ale už to nedělá, protože masíroval celý život, a jak měl kontakty, začal dovážet bahno, který zeštíhluje, že jak začne jaro, začnou ženský šílet a chtějí hubnout do plavek, a tak namočí obinadla do toho bahna a pak je tím úplně nahý omotá, že ženský tolik myslí na svý hubnutí, že jim u toho ani nevadí mužskej, jenom když budou hubený. On pak vezme krejčovskej metr a přeměří je přes stehna, přes boky, přes zadek, prej ubudou za jednu kúru celý centimetry, který z nich bahno vytáhne. A je si tak jistej, že dokonce když naměří stejně před jako po, tak si nic nebere, že to má v reklamě, že se má na starý kolena moc dobře. Pak říká ještě něco, ale už ho nevnímám, myslím zase na Radka a zničehonic se rozbrečím. Když začnu zase vnímat, cítím, že mě hladí po vlasech, jenom hladí a říká: No tak, no tak. Chtěla bych, ale slzy se nedají zadržet a musí to ze mě ven, jak jsem doufala, že mi to s ním vyjde, že si nemůžu najít normálního kluka, protože stojím pořád v recepci nebo za barem, kde aspoň není vidět, jak mám křivý nohy, takže si toho nikdo nevšimne, a mám větší šanci. Diví se, jaký křivý nohy, a tak ukazuju na svoje, přece tyhle. A on se diví: Vážně? Přes ty rifle to vůbec není vidět. Nevím proč, snad jak vyprávěl, kolik viděl nahých ženských, nebo že jsem úplně pitomá nána, si rozepínám poklopec a stahuju si kalhoty, já kráva tam stojím za barem s nohavicema u kotníků, znám ho pár minut a ani utíkat bych před ním nemohla, tak doufám, že mě nějak utěší, že řekne, že nejsou tolik křivý, když je odborník. Dívá se a má najednou v očích jiskřičky, až přestanu brečet a jsem zvědavá proč. Říká, že jsou fakt trochu křivý, ale že neva. Proč neva, chci vědět. No přece proto, že až přijde na lámání chleba, budeš ležet na zádech, nohy budeš mít pokrčený a kolena od sebe. I když vím, co myslí, nepřijde mi sprostej a asi je to trochu vtipný, nebo je to tím předešlým napětím, že se rozesměju, a on taky, objímá mě a plácá po zádech, cizí chlap, a já mám kalhoty pořád u kotníků, a když se podívám konečně kolem, vidím, že přijel další zájezd, všichni na mě zírají a s nimi šéf hotelu, můj vedoucí.

Radek

Panáky nezabraly, příliš mi ta bába, její kecy a celá situace připomínaly, co už jsem jednou prožil. Převaloval jsem se na posteli a nakonec vstal a šel. Šel a šel. K ránu jsem konečně zaspal na lavičce pro turisty z napůl rozkrojený klády. Kašlal jsem na turnus a na celou cestovku.

Probudil mě déšť. Voda mi za chvíli tekla všude. Z pěšiny vydupané pod úroveň trávy byl potok. Voda na mě padala a vodou jsem se brodil. Když déšť ještě zesílil, už to bylo jedno. Stoupal jsem do sedla a začalo mi být horko. Rozepnul jsem si bundu. Pak jsem si ji sundal. Po ní i svetr. Nakonec tričko. A pořád mi bylo vedro. Déšť mi dopadal na nahou kůži. Okamžitě se měnil v páru, a jak jsem stoupal, vznášela se nade mnou jako sloup. Bylo to, jako bych byl připnutý k nebi obrovským provazem. Začal jsem to tak cítit. Svoji sílu. Jako by se mi nohy stěží dotýkaly země. Jako by mě to zvedalo. Není potřeba se bát, všechno se dá zvládnout. A všechno kolem je v souladu. V harmonii. A dýchá to. Z plných plic jako já to vydechuje štěstí. Samozřejmě si můžete říct: endorfiny.

Už jsem byl za Ťatliakovou chatou a přede mnou Ostrý Roháč, celý ten skalnatý kotel. Pršelo tak hustě, že se voda odrážela od skal a řítila se dolů, jako by všechno byl jeden velký vodopád. Hučela. A ten hukot zněl jako zpěv. Někdo zůstane u zpěvu, protože nemůže připustit, že kameny zpívají, ale ony zpívají, skály zpívají, hory zpívají, jako všechno křičí a všechno zpívá, když je něčeho příliš. Uvěřil jsem tomu. Jako křičí a zpívá člověk, jako jsem křičel a zpíval já. A protože jsem s tím v té chvíli souzněl, mohl jsem pochopit ten zpěv. Jako víte, že se můžete klouzat po ledu, a neuklouznete. Jako ví liška, která se v provazech deště schová pod stejný smrk, že nejste nebezpečný. Jako se podíváte na člověka a víte, že teď, na tuhle krátkou chvíli, si neublížíte, protože existuje souznění. Voda se řítí, hučí, tříští se, napájí, oživuje a – taky zabíjí. Hned pod mýma nohama se valí mrtvolky hmyzu rozmáčknutého kapkami, ani myši nezachrání všechny své mladé ze zatopených děr. Něco se stane tak, něco zase tak. Něco se povede a něco ne. Něco vznikne a něco ne. Všude kolem nás je síla, abychom bojovali. Abychom bojovali za sebe a za život. Abychom sílili. Někdo zvítězí a někdo prohraje a stejně všechno zpívá a křičí: Sláva, sláva, sláva. I kameny. I zvířata. I stromy. Všechno je živé a někde nad námi je síla, která všechno to živé naplní, až to přetéká, až se to o vás tříští, a můžete jen stát a žasnout. Křičet. Zpívat. A pokusit se uchovat v sobě tu chvíli. Neztratit spojení. A podělit se o to, čeho jste dostali vrchovatě a čeho jste plní. I když déšť přestane, dál se hlubokým hlasem ozývají kopce. Vysokým hlasem jestřáb.

Katarína

Když jsem všechny ubytovala, čekal mě na recepci, pořád jiskřičky v očích a smál se na mě, byla jsem mu vděčná, cítila jsem, jak ze mě všechno spadlo. Tak se tchána ptám, jestli nechce vidět zázrak, že by to šlo, když má s sebou auto. Pobaveně se zeptal, jestli je potřeba k zázrakům auto. Na tenhle ano, řekla jsem a jeli jsme nad Kvačianskou dolinou po nové silnici k Liptovské Maře. Na opačném konci od hráze je zatopená silnice do vsi, která už je úplně pod vodou. Asfaltka je skoro vodorovná, klesá pomalu. Člověk může jít a jít a voda je mu pořád sotva po kotníky. Když se hladina leskne, ze břehu to vypadá, jako by po ní člověk kráčel. Tohle ale Lumírovi neřeknu. Posadím ho na břeh, aby na mě dobře viděl. A kráčím. Jdu, na chvíli dokonce rozpažím ruce, jako bych šla po provaze, a taky se soustředím, abych se nehrbila jako za recepčním pultem. Ale vytrhne mě jeho křik. Huláká, abych ho na dálku slyšela: Pó-mrá-cích! Nerozumím mu hned: Có-žé? Tý-krá-číš-pó-mrá-cích! řve a skáče u toho jako malej kluk. Ják-vó-ní-sé-ná-tý-vó-děé-vó-drá-ží! Konečně mi to dochází: Á-há! Lumír se rozběhne za mnou, až se hladina divoce rozstřikuje, a křičí z plných plic: Zá-zrák! Zá-zrák! Běžíme spolu po hladině a jsme od těch cákanců celí promočení.

Chytnu ho za ruku a zastavím, protože mám ještě trumf. To není všechno, říkám. Cože, ty máš ještě něco lepšího než tohle? Přikyvuji. Nevysvětlitelný úkaz. Naprostou záhadu. Vedu ho až k místu, kde se silnice konečně svažuje a mizí v hlubině. Leží tam velký kámen. Co je na něm, chce vědět Lumír. Zkus ho odhodit, směju se. Opatrně se ho dotkne, jako by se bál kousnutí, pak ale pořádně zabere a skutálí jej pod hladinu. No a co, chlubí se, nic na tom není. Teď nastala ta správná chvíle: Jenomže na tomhle místě bude zítra zas. To není možný, kroutí Lumír hlavou. Možná ne ten samý, ale bude tady zas.

Musíme se vrátit a čekat na Radka, ale večer ani v noci se neobjeví, ani ráno. Hory jsou v mlze a určitě tam prší. Tady dole naštěstí nic.

Druhý den jedeme na Maru, Lumír se nemůže dočkat, jestli se kámen vrátil. Zase jdeme po hladině a po mracích a zase to stříká, protože Lumír žene, jak je napnutý. Na místě je daleko dřív a skáče a křičí, na něco ukazuje, takže je to jasné. A stejně jako včera, znovu kámen skutálí pod hladinu. Nechce nic slyšet o tom, že bychom se hned vrátili, a tak na břehu čekáme. Dělá se chladno, taky už je devátého září. Dívám se do dálky, na hory v mracích, těžký podzimní dešťový mraky, ve kterých asi mokne Radek.

Je mu to jasný. Neutěšuje mě. Říká, zase tak na rovinu, ať se netrápím, že bychom se s Radkem k sobě nehodili, že toho hodně prožil a potřebuje někoho, kdo je popsaný stejným písmem. Ptám se na jeho dceru, proč s ní není Radek popsaný stejným písmem. Říká, že to tak dlouho vypadalo, ale teprve když přijdou skutečný těž­kosti, ukáže se, jaký je člověk doopravdy, co je v něm a co chce od života. Je mi jasný, že nejsou popsaní stejným písmem, a tak říkám, že mi to přijde smutný. Prý není, i když to nejdřív hrozně bolí. Protože ještě mají čas najít si někoho, kdo se k nim hodí. Začíná zapadat slunce. Než půjdeme, ráda bych ještě věděla, jestli je Lumír se svojí ženou popsaný stejným písmem, ale přitiskne mi prst k puse.

Po asfaltce uprostřed vody jede na kole chlap. Zdá se, jako by se vznášel na hladině, mraky, pod nimiž někde mokne Radek, se mu jen tak míhají pod koly. Dojede do míst, kde jindy leží kámen, ale hned se otočí a jede zpátky. Za chvíli se vrací bez kola. Má vyhrnuté kalhoty a v náručí něco táhne. Vsaď se, že si ten kámen dá přesně na své místo, aby si potom nenamočil boty, šeptá mi Lumír a jeho rty se dotknou mého ucha.

No jasně, chlap se teď už zase vznáší se svým kolem po hladině, dojede až ke svému kameni a nacvičeným pohybem se o něj elegantně opře. Na tváři, která byla ještě před chvílí rudá od námahy, od tíhy kamene, který mu zanechal na vystouplém břiše mokrý flek, na té tváři se rozhostí vyrovnaný klid. Jeho kolo levituje na hladině a kámen a noha levitují též, pod ním plují mraky, nad ním plují mraky a on stojí, je soustředěný a na něco čeká, stojí a vypadá jako úplně všechno, jenom ne jako pupkatý chlap na skládacím kole. Lumír si mě k sobě otáčí a říká: Tohle je snad nejhezčí, co jsem kdy viděl. A chce ještě něco říct, ale zarazí se, protože najednou všechno zrůžoví. Slunce právě zapadá přesně tím směrem, kterým vede silnice, za hrází Mary.

Heinrich

Tak tak, přesně, jak říkáte, devátého září. Je podzim, na vršcích hor tady v Alpách je sníh. Sedím ve vlaku a cítím, že končí jedna má pouť. Projíždíme místy, která dobře znám. Vystupuji z vlaku a myslím, že neudělám nic špatného, když věci trochu urychlím, když nechám na háčku v kupé viset svůj kabát. Vlak se dá do pohybu a všichni v něm odjíždějí jako políčka filmu, který mi ukazovala má žena. Jdu z nádraží směrem do hor, do lesů, nejde mi to moc rychle, i když mi trochu pomáhá, i když mě trochu podpírá jeden obr, ten můj starý kamarád, ano, ten, co mě znal už jako malého kluka, který mě znal, ještě když jsem měl celý krk. Trvá dlouho, než dojdeme do jednoho údolí, uprostřed jezírko a po obou stranách skály. Jezírko se začíná vlnit a třpytit, jako kdyby se v něm odrážely paprsky slunce, i když cítím chlad tady bez kabátu, a vidím, že slunce právě zapadá. Jako kdyby v něm byly drahokamy, které se třpytí. A najednou i skály a hory se začínají třpytit, už nejsou z kamení, ale připomínají zářící ztuhlý vodopád. Všechno začíná připomínat zářící, barvami hrající ztuhlý vodopád a já, který už to viděl, vím, že už jsem jinde, rozumíte, ne mezi vámi na Zemi. Ještě se ohlédnu, vidím pod sebou západ slunce, tmu, která začíná obklopovat zem, a ve tmě vidím světýlka, malá, slabá, tenká, ale blikající, některá zhasnou a jiná se objeví, titěrná a choulostivá, vidím, jak se hledají, jak touží po spojení, protože jsou opakem toho, co se zdá být silnější, ale nemůže být už ze své podstaty, protože rozděluje a rozvrací. Vstoupím do jezírka, vím, že můžu, voda je zázračná, voda, která z vás všechno sejme. Pozemskou únavu. Hořkost. Bláhovost. Starosti. Omyje vaši duši, až se třpytí jako ona, jako ty drahokamy, a vy se cítíte nepopsatelně, nepozemsky šťastní. Smyje z vás vaše nemocné, unavené, zmrzačené tělo. To je ta smrt. Hrůza, nepřítel, proti kterému bojujete ve skutečnosti i v nekonečných seriálech na všech obrazovkách světa. Voda je tak studená, až ořezává. Asi tušíte, že to jsou jen dveře, že se vynořím na jiném světě. Blíž tomu, jehož jméno je v mém srdci příliš velké, tak, že nemohlo dole na Zemi vyjít ven ústy.

Katarína

Cyklista stojí a bez hnutí se dívá a já se taky dívám a najednou přestávám cítit chlad, cítím se hrozně lehká, jako bych se měla vznést, opravdu skákat z mraku na mrak a zpívat. Lumír mi beze slova položí ruku kolem ramen a já jsem si naprosto jistá, že začínáme být trošičku popsaní stejným písmem. A taky s tím cyklistou, se kterým se vůbec neznáme, a možná ještě s někým dalším někde za obzorem, na něhož svítí to neuvěřitelně rudé slunce, s někým, koho jsem nikdy neviděla ani neuvidím, můžeme být popsaní stejným písmem. Je to něco, co jsem nikdy nezažila, daleko víc, zatím jsem měla jen asfaltku, vodu a kámen, co se vrací, ale tohle je teprve doopravdy zázrak.

Radek

Slunce zapadá. Stojím na kopci a pozoruji tu krásu. Najednou jsem věděl, že se můžu vrátit k lidem, ke kterým patřím. Že se nebudu bát pravdy, protože je složitá, protože i já mám pravdu a toho chlapa jsem, ať se mu to líbilo, nebo ne, zachránil. Já jsem ho zachránil. A jestli příště někdo zkusí tohle zlehčovat, budu se prát, budu bojovat, bude mít se mnou co dělat. Cítil jsem se úžasně, nádherně. Všechno bylo jednoduchý a samozřejmý.

Když jsem se vrátil do hotelu a čekal na mě tchán, nebyl jsem ani trochu překvapený.