Výpal

Lumír

Dokola jí říkám, ať za nimi pořád nejezdí, a ona odpovídá: A proč by ne?

Protože nás nepozvali, říkám, proto. Na návštěvy se jezdí, jedině když tě pozvou.

I k vlastním dětem? Vlastnímu vnoučeti?

Naoko žasne. I když to ode mě slyšela už tolikrát. A jede, sama. Když se do toho domu stěhovali, vrazila Šárce do ruky klíče od bytu a povídá: Můžeš si je nechat, pořád je to tvůj domov. Šárka poděkuje, dá klíče do tašky, odchází. Vidím na tý svý ženě, že se úplně kroutí, a pak za ní volá: Vy nám svoje klíče nedáte?

Holka se vrátí, chvíli na ni nerozhodně kouká, pak si dodá odvahu: Můžete kdykoliv přijet. Ale jako návštěva.

Máma otevře pusu, ani nehlesne.

Šárka se ptá, jestli teda chce ty klíče vrátit. Stará ani muk.

Teprve když odjedou, dá se do toho: To ten gauner! Ten povaleč! No tohle…! Mně! Nám! Tak dělej něco?! Co budeme dělat?!

Nic, pokrčím rameny. Chtějí mít svůj život.

Však uvidí. Bez nás chcípnou hlady.

Vysvětluju jí, že je zrovna krize maloobchodu, že na trh vstoupili i u nás jako všude jinde Číňani se záplavou neuvěřitelně laciných věcí. Můžete si u nich koupit všechno a úplně nový, kdo by si u něj kupoval drahý zrestaurovaný krámy? Kdo se nechytil hned po revoluci, aby mohl vydržet ze zásob, položí se.

Jednou jsem se nechal přemluvit, abych jel s ním, abych na něj dohlídnul. Přece není možný, že by nic neprodal. Bylo mi ho spíš líto. Nakonec jsem ho obdivoval. Něco prodat totiž znamená zaparkovat uprostřed pěší zóny, protože tam tyhle obchody bývají. Správně by měl člověk předem zajít na dopravní inspektorát a vystát si frontu na povolení do zákazu vjezdu, jenže pokud chcete za jeden den stihnout Frenštát, Jičín, Kopřivnici, Vsetín, Ostravu… Rovnou tam vjedete a doufáte, že budete mít štěstí. A často, zatímco nabízíte zboží prodavačce, která se tváří, že by vám udělala ohromnou milost, kdyby si od vás něco vzala, očkem sledujete, jak vám auto obcházejí policajti. Pokud je opravdu blbý den, může se stát, že neprodáte nic, projedete spoustu benzínu a dostanete od nich flastr. Starou rozčiluje, když se ho zastávám, ale jsem na jeho straně. Kroutí hlavou. Je to chlap, musí je přece uživit, my jsme se taky museli pěkně ohánět.

Radek

Na půdě ve slámě jsme našli spoustu haraburdí a taky zahrabanou krásnou starou skříň. Milé překvapení, když uvážíme, že to tady několikrát do roka vykradli. Odšroubovali i vypínače, jenom kabely nechali ve zdi. Výsledek nepřirozenýho života, který vedeme. Dřív se pracovalo doma, celá rodina byla v domě nebo okolo něj, pěkně spolu, pořád, koho by napadlo takový dům vykrást? Jakmile si myslíte, že potřebujete víc domů k životu, což je nepřirozený, jakmile některý máte jenom na víkend a přes týden ho necháváte prázdný, nevyužitý, vytváříte zbytečnost a nadbytek. Samozřejmě že to přitahuje zase nepřirozenost, jakou je krádež. Po schodech dolů skříň nejde. Lumír navrhne, že ji spustíme dvířkama z půdy na provaze, on bude spouštět a já zezdola přidržovat. Stojím tedy dole, na stole, a snažím se špičkama prstů dosáhnout na pomalu se sunoucí skříň, která se hrozně kýve. Lana se vysmeknou a plác. Ležím na zádech a skříň naplocho na mně. Kdyby to bylo v grotesce, kdybych byl Mickey Mouse, zůstal by po mně v hlíně důlek. Jenže nejsem a musím vstát a dělat jakoby nic, protože tchán je po infarktu a nesmí se rozčílit ani vyděsit.

Horší je Šárčina máma, ta ji dokáže úplně zfanfrnět. Hlavně nechápe, proč jsme teda tak dlouho studovali, proč nás rodiče museli živit na školách. Říkám jí trpělivě, že smysl toho studia byl naučit se vnímat krásu a taky ji vytvářet. Obecně. Jenže ona se určitě jen chtěla vytahovat, že její dcera je kurátorka nebo rovnou ředitelka muzea. Když je to hodně špatný, je moje útočiště dílna. Mám pracovní stůl u okna a při práci koukám ven. Stojím, za oknem se míhají větve a je mi smutno, protože jsem myslel, že moje útočiště bude ona. Že Šárku budu držet kolem ramen a dívat se, jak za oknem raší pupeny, jak jsou listy zelené a pak se vybarvují, padají a objevují se další. Dívat se, jak se to střídá, a my stojíme pořád spolu, navždycky. Někdy na sebe křičíme. Já křičím, že jsem ty její rodiče nechtěl, jenom ji. Tak proč je tady musím snášet? Copak nevidí, že je to horší pokaždý, když se u nás její máma objeví?

Šárka

Když otevřu dveře od komory, snažím se být připravená. Pak vás to tak nerozhodí. Snažím se věci neprožívat, jenom konstatovat. Takže brambory už nemáme. Ani těstoviny. Ale zbyla trocha rýže. Mohla bych jít k potoku a natrhat bršlici. Podle knížky, kterou mi dal k narozeninám, je bršlice jedlá. Když ji nasekám, podusím a smíchám s rýží, mohlo by to vypadat skoro jako rizoto. O malou starost nemám, ta má svůj sunar, ale my nebudeme mít co jíst. Měl by někam zajet. Ale ne někam, kde mu vezmou věci do komise, a když za půl roku přijede, tváří se zkroušeně, že mu nic dát nemůžou, protože od rána nic neprodali a mají prázdnou pokladnu. Teď už opravdu potřebujeme prodat něco za hotový. Udělám čaj a zkusím ho k něčemu dokopat. Je to těžký. Podívá se mi těma svýma zářivýma, vyrovnanýma, spokojenýma kukadlama vždycky do očí, dlouho se mi do nich dívá a já se snažím, aby chápal taky on mě, aby ta jistota pohasla, ovšem ona nepohasne, ale ani v mých očích se neobjeví to, co v nich má on. Vidí to a obejme mě. A dělá: Pšššt… Začne se se mnou kývat a točit. Pšššt… neboj… máme se rádi a jsme spolu… malá je zdravá a spí v kočárku… všichni jsme spolu a máme na sebe čas… to je to největší na světě, všechno ostatní je jedno… To vždycky říká. Nebo jak mluví o tom, že se zrovna máme dělit se Slovákama:

Poperou se dva chlapi někde v pohraniční hospodě, jeden bude Slovák, druhý Čech, noviny to rozmáznou… budou psát, že bijou nás Čechy… u nich zas, že bijou Slováky… novináři se zaradují, že to zvýší náklad, protože bude o čem psát, pak pojedeme nakoupit a u první benzínky může stát blbec se samopalem. Pojedeme příště a může tam být kulometný hnízdo, někdo přijde, posadí nás někam a pojedeme každý jinam… pšššt… pšššt… teď jsme spolu.

Někdy se z toho úplně rozbrečím. Brečím a brečím a on mě utěšuje, dokud to nepřejde, a pak je pár dnů klid. Ale to neznamená, že bych s ním souhlasila. A dokonce to ani neznamená, že bych mu úplně rozuměla. Já nemám jen strach, že nebudeme mít co jíst, že je malá pořád ještě slabá, že pláče, když se nad ní naklání babička. Taky mám hrozný strach z toho, že se nějak změnil.

Světlana

Holčičko moje milovaná, kdybys věděla, jakou mi dá práci se na to koukat a dělat jakoby nic. Tohle přece není život, co vedete, v takovým prostředí, v takový díře. A jestli si myslíš, že to bude lepší, tak nebude, to já si myslela taky. Muset si říkat o každý punčocháče, o každý rukavičky, obracet každou korunu, já to znám. A to dítě tě k němu poutá, kdo si vezme dneska ženskou s cizím dítětem, chlapi jsou hrozný sobci, málokdy se postarají pořádně o svoje, natož aby se zajímali o cizí. Já mám děti moc ráda, tebe mám moc ráda, ale než usnu, napadá mě, že by bylo lepší, kdyby to dítě nebylo. Tak to nemyslím, víš. Myslím, aby nějaký bylo, ale později, až se zařídíš líp s někým, kdo se o tebe postará. Zamilovanost pomine, holčičko. A zůstanou ty punčocháče. Poleze po kolenou, prodře jich hrozně moc. Buďto budete mít na nový, nebo je budeš po večerech štupovat. Pak se svalíš do postele, na sex ani pomyšlení. Zamilovanost se vytratí a zůstane ti v ruce jehla a ten pitomej, dřevěnej, nenáviděnej hříbek.

Radek

Je neuvěřitelný, že většina věcí, který potřebujete, je prostě kolem vás. To je to, co chceme se Šárkou od začátku všem ukázat. Že ke štěstí nic nepotřebujete, že není potřeba se pořád za něčím honit, že všechno, všechno je okolo vás. Například vrbovka je po všech příkopech. Má listy trošku jako tabák. A obsahuje tein. Když ji dáte na nějakou dobu do vlhký utěrky, listy zfermentují, a dokonce chutnají jako černý čaj. Než čaj vychladne, Šárka mi ukazuje špajzku. Páni. Jen trocha rýže. Jdu do předsíně a prohlížím všechny kapsy. I od zimních věcí, ačkoli je léto. Někdy tam zůstane zapomenutých pár mincí a pak vás čeká milý překvapení.

Jediná šance na peníze v hotovosti je Karlova Studánka, ale ať dávám drobásky k sobě, jak chci, až tam mi na autobus nevystačí. Nestačí ani na autobus do Šumperka. Tam můžu dojet na kole, do Studánky s ruksakem zrestaurovaných starých žehliček z okolních chalup a Šárčiných ručně malovaných šátků a bubínků.

Šárka

Nemáme peníze už ani na autobus. A on? Těší se. Lítá kolem a připravuje se jak na dobrodružnou výpravu. Co když mu ve Studánce nic nedají? Ani telefon nemáme, abychom jim předem zavolali. Co když budou mít inventuru? Měla bych být alespoň přísná a držet si ho od těla, ale opravdu mu to sluší. Je jak malý kluk. Lehne si na postel a dá si malou na břicho. Je pravda, že u něj se vždycky uklidní. Jak Radek dýchá, jak mu pracuje bránice, malá plave vzduchem nahoru a dolů, ručičky má pokrčené pod tělem, hlavu na stranu a spí, úplně klidně spí. Musí něco být na tom vyzařování. Máma dělá obličeje, šišlá, mává chrastítkem, div jí neupadne ruka, ale malá k ní nechce. Máma dělá, že nic, ale vidím, jak ji to pokaždé urazí, někdy se koukne a má oči úplně zlý. Sem tam mě dokonce napadne, že je pravda, co Radek slyšel od nějakýho chlápka ve vlaku. Ale i kdyby, nechci na to myslet, je to pryč. Po tom všem potřebuju myslet jenom na hezký věci. Pozoruji ho a trochu to ze mě padá. Vidí mi na očích, že ho miluju. Jsem blbá. Jde rovnou ke mně. Milujeme se. Občas vstane a jde přiložit do kamen. Dříví je všude kolem naštěstí dost. A líný není. Narvaný baťoh je tak těžký, že je vždycky skloněný nad řídítky jako závodník. Snad všechno neroztříská, než dojede dolů. Jak se vrací nahý od kamen, přitáhnu si ho znova k sobě. Vím, že dělám chybu, přece s ním nemůžu souhlasit, že ke štěstí není potřeba nic víc než tohle. Člověk taky potřebuje nějakou jistotu. A nesmí si myslet, že mu všechno projde.

Lumír

Nesmím se rozčilovat, ale někdy je to s ním o nervy. Třeba roztápí kotel benzínem, co má v kanystru. Říká, že to viděl ve filmu. Možná, ale s naftou, petrolejem, to jinak hoří. Doufám jen, že se nic nestane, ale pak ho vidím, jak vybíhá z kotelny, v ruce ten kanystr, ze kterého šlehá snad metrový plamen. Stojí ve stodole, v úzké uličce mezi hromadami dřeva srovnanýma po obou stranách ke stěně, a plamen zlověstně hučí. Asi aby mu to v ruce nevybouchlo, se rozhodne hodit kanystr prudkým máchnutím ven. Výborný nápad. Kanystr za letu rotuje, benzín stříká ven, a když nakonec dopadne před stodolu na trávník, už mu výbuch nehrozí. Všechen benzín je totiž na hromadách dřeva a vesele tam plápolá. Stojíme oba v uličce, neschopní čehokoli, natož pohybu, kolem nás až do stropu se mihotají modrooranžové plamínky a olizují polínka. Prý to má naštěstí nízkou teplotu hoření, říkají chlapi v hospodě U Jirsáka, kam bych neměl chodit, protože do sebe hážu panáky, který mám od doktora zakázaný. Mám ho rád, ji taky, i malou, samozřejmě, mám je všechny rád, ale ať mi ten idiot zkusí někdy říct, že neměl v životě štěstí! Já vím, že si Šárka vybrala dobře. On je houževnatý, je to vidět. Něco se stane, on se oklepe, vyleze zpod skříně, pod kterou byl naplacato, a ani muk, jde se dál do práce.

Sedím doma a ještě se mi třesou ruce. Jenže sotva se trochu uklidním, někdo mi u ucha zařve: Naše dcera chodí v hadrech! Doslova! Je to teď nová móda a říká se tomu seknhend! Ten její to úplně miluje! Hadry, co někdo jinej zahodil! Tahá se to k nám v pytlích! Možná i malou do toho voblíknou! Do hadrů!

Ptám se Světlany, jestli je to opravdu tak důležitý po tom všem, co zažili.

A co von zažil, kdepak byl?! U moře! U moře si byl!

Před nimi tohle nesmí říkat. Radek úplně zblednul, ale nezmohl se na slovo. A Šárka přišla až úplně k ní a povídá: Tohle, maminko, už nikdy neříkej, rozumíš?! Dobře víš, že to není pravda.

Podívám se vyčítavě po ní.

Já si můžu říkat, co chci.

Večer sedávají vedle sebe na těch legračních budečákách, Radek dceři masíruje krk, což umí ode mě, a já cítím, že mají něco, co my už ztratili. Vsadil bych se, že vydrží, že jim to vydrží.

Světlana

Ten její není doma. Jel někam na kole. Trochu se mi ulevilo. Můj raději trčí doma. Prý že nás nepozvali. Což se mu náramně hodí. Většina chlapů nikdy nedospěje, a pokud ano, stejně se nepostaví k problémům čelem. Jdu rovnou ke špajzu. Nic. Jenom trocha rýže. Dívám se na ni. V Číně lidem stačí hrstka rýže na den, brání ho. Jenže tady naštěstí nejsme v Číně. Na to nemá odpověď. Ani kafe nemají, páni. Prý se dá nějaký pochcaný listí z příkopu fermentovat. No dokáže ji úplně zblbnout. Samozřejmě, to je ten sex, jsou ještě po něm jak hladoví, ale co až to odezní? Raději si dám jen vodu.

Problém je, když se berou dvě děti. Myslíte, že je donutíte po sobě uklízet? Ani náhodou, nechávají všechno, jak jim to vypadne z ruky. Že tím někomu přidělávají práci, že někoho ženou do role služky, to je nad jejich chápání. Protože ve všech těch jeho knížkách se propaguje ta všeobjímající, všeodpouštějící láska.

No a pak se tyhle dvě sobecký děti vezmou. Který si myslí, že láska znamená, že oni nemusí nic a druhý za ně všechno uklidí, všechno jim připraví, všechno vyslechne a všechno pochopí, protože to znamená mít druhýho rád takovýho, jakej je. Že ten jejich partner bude něco jako rodiče, se kterým navíc můžete mít sex. Pak samozřejmě zírají na drát, protože čekají od druhého to, co on od nich. Proto se pak taky rychle rozvedou a hurá zpátky k mamince, stačí si počkat.

Když jsem dřív chtěla, aby mi pomáhala v kuchyni, raději utekla za kamarádkama. Pořádně vyleštit okna se taky naučit nechtěla. Teď je to vidět. Přímo to bije do očí. Ptám se jí, kde má hadr. Nedá mi ho, prý se jim to takhle líbí. Vytahuji alespoň, co jsem přivezla. Nic ode mě nepotřebuje, vystačí si sami, jako vždycky. Ale všechno sní. Jako vždycky. Jak jí a je ticho, najednou je to zase moje holčička. Říkám, že bych teda ozkoušela ten přírodní čaj.

Lumír

Nestihnul jsem včas uniknout. Moje chyba. Vrací se vždycky jako fúrie. První se shání po hadru. Chce, abych jí pomohl odtáhnout skříň. Pak hrozně překážím. Nevidím, že vytírá? Copak mně špína nevadí? Nechtěl bych se toho taky trochu účastnit? Nebo bude všechno zase jenom na ní? Nádobí snad umí utřít každej vůl. Utírám tedy nádobí a čekám, až se unaví. Už není nejmladší. Co třeba rozšroubovat okna, to bych dokázal? Nemůžu najít šroubovák. Copak nevím, kde co mám? Je toho tolik? Já vím, kde ho mám. Jenže se mi ho nechce najít. Rozdělával jsem okna před týdnem. Když u nich byla naposled. Většina žen, který jsem v životě potkal, si myslela, že muži jsou hrozně jednoduchý, zatímco ženy mají komplikovaný a složitý citový život. Navzájem se v tom sebeklamu podporují, takže jim to nádherně funguje. Ale co se dá dělat. Tak jsem prostě bordelář. Nenapravitelnej bordelář. Šroubovák prostě občas není k nalezení.

Radek

V Šumperku jsem nechal kolo u kamaráda a šel na Jesenickou na stopa. Dlouho mi nic nezastavovalo, a když mě konečně jedno auto chtělo vzít, nejelo na Bruntál, ale na Jeseník. Nechal jsem ho odejet, a pak jsem si to další dvě hodiny vyčítal. Jak čas běžel, přísahal jsem si, že nastoupím do jakéhokoli auta, ať jede kamkoli, protože všechno je lepší než stát tady a čekat. Kdybych jel s ním, mohl jsem vystoupit na Červenohorském sedle a vzít to přes Praděd pěšky na Karlovu Studánku. Touhle dobou už jsem mohl být na Švýcárně.

Další auto mi zastavilo v poledne. Zase na Jeseník. Přemýšlím, ale teď už je všechno risk. Vystoupit na sedle a doufat, že dojdu přes Praděd na Karlovu Studánku? Ale je to tak akorát, nemusel bych to stihnout. Nebo čekat dál, až pojede něco na Bruntál? Ale to je ještě menší šance. Nasedám. Za chvíli už si mašíruju ze sedla přes hory, nějakých sedm kilometrů, a jsem na Švýcárně a bubínky, jak se o sebe při chůzi třou, mi skřípou do kroku. Kleknu si i s baťohem a napiju se z trubky, která je vedle chaty. Když jdu dál, začíná mi kručet v břiše. Vzhledem k tomu, že jsem jedl naposled včera večer, se ani nedivím. Míjím odbočku na Praděd, Kurzovní, zahýbám dolů podél Bílé Opavy.

Minulý týden v Týništi se dívám po obchodě, kolik tam zůstalo našich věcí. Žádná, zmizelo všechno. Když chci po majitelce peníze, posílá mě naproti na kafe, že zavře a skočí pro ně do banky. Když se vracím, stojí za pultem velký chlap. Obchod je manželčin a ta je pryč. Kde pryč? Neví. Obchod je její, on jen vypomáhá. Dneska se už určitě nevrátí. Takhle to chodí, když je krize.

Ale paní ve Studánce je zlatá. Jasně, může si to dovolit, protože tady se střídají hosté. Lázně. Každý chce nějakou památku. Ale stejně je zlatá. Bere všechno a dává mi peníze na ruku.

Šárka

Jsem v dílně. Beru do rukou jeho věci. Hladítka, špachtle, pilníky, štětce. Ať to máma myslí sebevíc dobře a mám ji sebevíc ráda, kdykoli je tady, vždycky mi ho hrozně vzdálí. Nic neděláme dobře. Jsme jen dvě bezstarostné děti. Hlavně on. Malý kluk na písku, který si hraje a nevnímá nic kolem. Pořád mi říká, že ženská se musí bát, že je to její úděl, myslet na nejhorší, aby dítě nemělo hlad, aby nevypadlo z okna, aby ho nepřejelo auto, aby nedostalo záškrt, aby se mu děti ve škole nesmály, aby ho nevyhodili ze školy, aby člověk nepřišel o práci… Když se ho zastanu, je vždycky oheň na střeše. Jenže když ji nechám lamentovat, když ji nepřeruším, cítím se jako zrádkyně. Pak se ho musím takhle chytat. Za ty hladítka a špachtle. Představuju si, jak nedrží je, ale mě… Máma odjede, malá spí, přepadá mě strach. Ze všeho, o čem mluvila. Taky z toho, že se nevrátí, že se mu něco stane nebo že mě opustí. Kam bych asi tak šla? Někdy ji podezřívám, že ve mně ten strach vyvolává, abych já neopustila ji, abych si ji pro všechny případy držela u sebe. Někdy se bojím, že ji za to nenávidím, protože jí to vychází. Půjdu si lehnout. Moc si toho na sebe nevezmu. A budu se těšit. A i kdyby dneska zase nic nevydělal, budu doufat, že se mnou Radek zatřese, že mě vzbudí.

Lumír

No prosím, za chvíli už to bude. Ještě luxuje potahy na gauči, s vervou a pěkně vztekle, ale už se chytla dvakrát za záda. A už je to tady. Jestli si nedám čaj. Úplně jiný tón. Vzpomínám si, jaký má ráda chlebíčky? Vzpomínám si, jaký má ráda chlebíčky. Vzpomínám si, jak jsme je spolu na silvestra dělali, ty naše? Vzpomínám si. Všichni ještě spolu? Všichni ještě spolu. Myslím, že si je teď mohou dovolit? To nemyslím. A myslím si, že Šárka pak řekla, že ji zas ráda uvidí, že navrhovala sama od sebe, aby zas přijela, že projevila alespoň malý ždibeček vděčnosti? Tentokrát neodpovídám, protože bych musel říct, co jsem říkal už tolikrát. Nepozvali nás.

Radek

Spousta věcí je prostě něco jako zkouška. Když se nedáte, nepodlehnete, smůla přejde, obrátí se to. Stojím se spoustou peněz v kapse. Prázdný batoh je na rameni jako pírko. Cestou na stopa zpátky přes Bruntál míjím obchůdek. Kupuji si deset rohlíků. Už při placení mám v žaludku úplnou serenádu. Nejedl jsem pomalu dvacet čtyři hodin. Ale ta odměna. První rohlík chutná jako nebeská mana. Rozplývá se po celém patře a vysílá do trávicího traktu vlny rozkoše. Křupavoučký, voňavoučký… prostě báseň. Druhý rohlík je stejný, ale jako dobré víno má navíc dochuť. Dochuť normálního, obyčejného rohlíku. A takový je třetí. Prostě výborný, křupavý rohlík, který se trochu lepí v puse, protože už neslintáte blahem tolik. Zbytek balím a nechávám na večer. Doufám, že vyhládnu a ty rohlíkové orgie si zopakuji. Ale s ní. S ní je všechno ještě o trochu lepší. Chytám poměrně brzo dealera s plínkami, který se vrací do Prahy. Takže přes Šumperk. Vždyť říkám, někdy se věci obrátí. Mlčíme. Nebudu mu přece říkat, že já budu plínky prát. Snažím se tuhle živnost udržet. Být spolu. Mít na sebe čas. Věšet plínky. Dívat se, jak vlají ve větru. Skládat, žehlit. Jsou od sluníčka. Voní.

Tolik se na ni těším. Když tlačím kolo k chalupě, už se stmívá. Dávám sáček s rohlíky na stůl. Peníze vedle. Těším se, jak se bude tvářit, až ji vzbudím. No vypadá to trochu blbě. Vlastně, vypadá to velkolepě, ale mohlo by to vypadat líp. Vyndávám rohlíky ze sáčku a dávám je na talíř. Peníze do misky. Vlastnoručně malované barvami na sklo. To už je lepší. Jenom ten prázdný pytlík je najednou nějak navíc. Dám ho do koše. A v koši… Takže tady zase byla její matka. S rohem hojnosti. Bonboniérka. Camembert. Chlebíčky. Jako bych to slyšel: Ty moje chudinko. Svý skvělý suchý rohlíky si můžu klidně sníst sám. Ať si s tím svým plným břichem klidně spí. Jak tohle obrátím, to nevím. Jdu do dílny. Šárka ve světnici spí. Napůl odkopaná. Sluší jí to a vím, že ji miluju a ani necítím žádný pochybnosti. Jenom na ní vždycky poznám, když nás navštíví ta její matka, která to se všemi myslí tak hrozně dobře. Přijde mi to hrozně nespravedlivý. Protože člověk se snaží. Dře. Ruce mě bolí od práce. Nohy od stání. Dneska ramena od kletru. A někdo to všechno klidně smete. Stačí pár chlebíčků a dobře proříznutá huba. Omlouvám se. A ne. Ani mě nenapadne. Neomlouvám se. Měli bychom stát při sobě. Nedělat kompromisy. Vzít se za ruce a neplazit se. Copak se nemáme rádi? Copak jsme neměli štěstí? Copak jsme nezažili zázrak? Každý nemá takový štěstí. Každý ne.

Už zase myslím na ni. Co asi dělá? Kde je? Co s ní je? V novinách nic, jenom další hrozný zprávy. Zlobím se na sebe, že na ni tak často myslím. Mám ženu a dítě. Zlobím se na sebe, i když je mi jasný, že ji nemiluju, že je to jenom blízkej člověk, že jsme spolu prostě něco intenzívního prožili, i když v tom nebyl žádnej sex. Nechtěl bych nic měnit, všechno je správně. Jenom překvapivě moc často cítím, jak mě do stehna tlačí tý malý vyděšený holky stydká kost.