Nokturno

K ránu
tlouklo na dveře. Otevřel jsem. Byla to   sviluška zvíci obláčkového leoparda.
      Ukazovala
na ulici; několik chvostoskoků páralo
      sliznatku.
Chroustání bylo podobno čtení kancionálu.
Pod autem hýbalo se černého něco, blešivci
patrně, olizující zakutálené gamety.
Avšak od sousedů již lezl dravý rypouš
osazený lumčími výtrusy. V tlamě ještě
      svíjející se   nohu luskouna. Praskání chitinu a sténání
kolagenních vláken. Z drátů telefonních
a jiných nezmaři máchali zelenavými
      chapadly a   trávící šťávy stékaly po hřbetech spících
ochechulí. Naproti začínal velký tah
      listorohých,
lakokřídlců a tarbíků s baterkami.
Někteří se pářili cestou, jiní jazyky
vystřelovanými do oken napichovali jadernou
      hmotu.
Stříkalo to. S poněkud drsným rachotem
mamutí ježdík škrtal ploutevnatými hnáty
a u moře už hořelo; v plamenných děrách
      zjevovaly
se vyjevené obličeje pakoní a smutnic,
bílkovité a hnilé, a mizely. A řvali sumýši.

Zavřel jsem. — Co je, ptali se naši. — Nic,
řekl jsem, všecko v pořádku. Bylo slyšet,
jak pod piánem klidně oddychuje harpyje.