JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna 1.

Verona — Náměstí.

Vystoupí SAMSON a GREGORIO z domu Kapuletů s meči a pukléři.

SAMSON:

Slovo s to, Gregorio, hrdlit se od nich nedáme!

GREGORIO:

Ne, to bychom byli hrdličky.

SAMSON:

Já myslím, vrazí-li nám urážku do hrdla, že z pochvy vytáhnem.

GREGORIO:

Ano, spíše hrdla dbej, abys je vytáh’ z oprátky, dokud jsi živ.

SAMSON:

Já rázem udeřím, když jsem popuzen.

GREGORIO:

Ale rázem nejsi popuzen, abys udeřil.

SAMSON:

Pes z domu Monteků mne popudí.

GREGORIO:

Popudit znamená pohnat, a býti rekovným znamená stát; protož popudí-li tě, poženou tě.

SAMSON:

Z toho domu pes mne dožene, abych stál; ke zdi se postavím proti každému, ať muž, neb holka od těch Monteků.

GREGORIO:

To dokazuje, že’s vratký chlap; neboť nejslabší staví se ke zdi.

SAMSON:

Pravda; a proto ženské jako slabší nádoby se vždycky přitlačí ke zdi; — tedy Montekovy muže odrazím ode zdi, a jeho holky přirazím ke zdi.

GREGORIO:

Spor je pouze mezi našimi pány a mezi námi, jejich muži.

SAMSON:

Vše jedno; povedu si tyransky: až budu hotov s muži, budu ukrutníkem na panny; vypadnu na ně.

GREGORIO:

Vypadneš na panny?

SAMSON:

Ano, nebo padnu na ně; měj si pro to smysl, jaký chceš.

GREGORIO:

Smysl pro to musí mít, kdo to cítí.

SAMSON:

Mne ucítí; jsemť jak známo notný špalek masa.

GREGORIO:

Dobře, že nejsi ryba; kdybys byl, byl bys hňup. Tas tu svou peroutku; tam přicházejí dva z domu Monteků.

Vystoupí ABRAHAM a BALTAZAR.

SAMSON:

Můj nahý meč je z pochvy; začni hádku; já tě budu krýt zadem.

GREGORIO:

Tak! Obrátíš se ke mně zády a utečeš?

SAMSON:

Nic se neboj.

GREGORIO:

Ne, věru, tebe se bát nebudu!

SAMSON:

Vezměme si právo na svou stranu; ať oni začnou.

GREGORIO:

Já se na ně ušklíbnu, jak půjdu kolem; ať si to pak vezmou, jak chtějí.

SAMSON:

Ne, jak si troufají. Lusknu jim palcem pod nos; bude to jejich potupa, snesou-li to.

ABRAHAM:

Luskáte nám palcem pod nos, pane?

SAMSON:

Luskám palcem, pane.

ABRAHAM:

Luskáte nám palcem pod nos, pane?

SAMSON (stranou GREGORIOVI):

Jest právo na naší straně, řeknu-li: ano?

GREGORIO:

Není.

SAMSON:

Ne, pane, neluskám vám palcem pod nos, pane; ale luskám pod nos, pane.

GREGORIO:

Chce se vám sváru, pane?

ABRAHAM:

Sváru, pane? Ne, pane.

SAMSON:

Ale chce-li se vám, pane, postavím se vám; sloužím tak dobrému pánu jako vy.

ABRAHAM:

Nic lepšímu.

SAMSON:

Dobrá, pane.

Vystoupí BENVOLIO.

GREGORIO (stranou k SAMSONOVI):

Řekni lepšímu; tam přichází jeden z příbuzných mého pána.

SAMSON:

Ano lepšímu, pane.

ABRAHAM:

Lžeš.

SAMSON:

Taste, jste-li muži. — Gregorio, pamatuj na svůj chlapský tes.

Potýkají se.

BENVOLIO:

Od sebe, blázni!

Srazí jim meče.

             — Meče zastrčte;
vždyť ani nevíte, co děláte.

Vystoupí TYBALT.

TYBALT:

Jak! — Mezi touto cháskou zbabělou
meč tasíš? Obrať se, Benvolio,
a pohleď na svou smrt!

BENVOLIO:

             Jen mír chci zjednat.
Meč do pochvy! — Neb se mnou užij ho,
bys roztrhl ty lidi od sebe.

TYBALT:

Jak! — S mečem v ruce mluvíš o míru?
To slovo nenávidím jako peklo,
jak všechny Monteky a tebe též.
Braň se, ty sketo!

Potýkají se.

Vystoupí RŮZNÝ LID obou domů a pouští se do boje. Nato vystoupí MĚŠŤANÉ s kyji a partizánami.

PRVNÍ MĚŠŤAN:

Hej, kyje, dřevce! Do nich! Skolte je!
Pryč s Kapulety! Dolů s Monteky!

Vystoupí starý KAPULET v nočním županu a HRABĚNKA KAPULE­TOVÁ.

KAPULET:

Jaký to povyk? Hej, můj šaršoun sem!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Ne, berlu, berlu! K čemu tobě meč?

KAPULET:

Můj tesák, pravím! Starý Montek jde
a mává čepelí mně na úkor.

Vystoupí starý MONTEK a HRABĚNKA MONTEKOVÁ.

MONTEK:

Ty lotře, Kapulete!

(K HRABĚNCE.)             Pusť mne již!

HRABĚNKA MONTEKOVÁ:

Ni o krok nesmíš nepříteli blíž.

Vystoupí KNÍŽE ESKALUS a DRUŽINA.

KNÍŽE:

Odbojní poddaní a vrazi míru,
vy prznitelé této oceli,
jež potřísněna krví sousedů! —
Jak? Slyšet nechtějí? Hoj i muži, dravci,
již hasí požár zhoubné vzteklosti
purpurným zřídlem proudícím vám z žil,
pod trestem mučidel zbraň odhoďte
zle kalenou z těch rukou krvavých,
a slyšte hněvné slovo knížecí:
Tři sváry občanské, jež prázdným slovem
ty rozdmýchal jsi, starý Kapulete,
a ty, Monteku, třikrát porušily
klid v našich ulicích a přiměly
veronské staroslavné měšťany,
by pohodili vážné ozdoby
jim slušící a rukou též tak starou
se uchopili starých partizán
rzí míru zhlodaných, a ztlumili
tu vaši hlodající nenávist.
Znovu vzbouříte-li naše ulice,
klid porušený žitím zaplatíte.
Pro tentokrát se všichni rozejděte. —
Vy, Kapulete, se mnou půjdete,
a vy, Monteku, přijďte odpoledne
na starou radnici, náš soudní dvůr,
a zvíte naši další vůli v tom. —
Znov dím, pod trestem smrti všichni pryč!

Odejdou všichni kromě MONTEKA, HRABĚNKY MONTEKOVÉ a BEN­VOLIA.

MONTEK:

Kdo opět rozjitřil ten dávný svár?
Byl’s při tom, synovče, když začlo to?

BENVOLIO:

Lid protivníka vašeho se bil
již s lidmi vašimi, než přišel jsem;
já tasil, chtěje roztrhnouti je.
V tom objevil se Tybalt divoký,
meč nahý v ruce, kterým, supaje
mi výzvu v uši, mával nad hlavou
a sekat vítr, jenž nic nezraněn
mu hvízdal na posměch. Co střídali
jsme bod a tes, jich přišlo víc a víc
a sem i tamo dopadaly rány,
až kníže přišed, roztrh’ obě strany.

HRABĚNKA MONTEKOVÁ:

Kde jest Romeo? Viděl jste ho kdes?
Jsemť ráda, že v té šrůtce nebyl dnes.

BENVOLIO:

Již o hodinu dříve, hraběnko,
než zbožňované slunce vyhlédlo
ze zlatostkvoucích oken východních,
duch stísněný mne pudil z města ven.
Tam, v platanovém háji, na západ
jenž od města se táhne, spatřil jsem,
jak, záhy tak, se prochází váš syn.
Jdu k němu; ale on mne postřehl
a uchýlil se v lesní huštinu.
Já, měře jeho náladu dle své,
jež nejvíc tíhla tam, kde nebyl nikdo,
a vlastní rozladěnou osobu
již maje za nadbytnou společnost,
jsem šel za vlastní myslí, nestíhav
jej v jeho myšlenkách, a míjel rád
jsem toho, rád kdo prchal přede mnou.

MONTEK:

Již mnohé jitro vídali ho tam,
jak množí pláčem čerstvou ranní rosu
a hlubokými vzdechy přidává
mrak mrakům; ale jak jen počíná
u nejvzdálenějších bran východních
všeradostnící slunko odstírat
Auroře z lůžka stinné záclony,
v dál od světla můj zádumčivý syn
se domů odkrádá a samoten
se uzamyká ve svém pokoji,
zavírá okna před spanilým dnem
a sám tak umělou si tvoří noc.
Ten smutek osudně mu duši zraní,
když dobrá rada původ neodstraní.

BENVOLIO:

Můj vzácný strýče, znáte příčinu?

MONTEK:

Té neznám, aniž mohu vyzvědít
ji od něho.

BENVOLIO:

             Zdaž doléhal jste naň?

MONTEK:

I já i mnozí jiní přátelé;
leč on, jsa rádcem vlastních pocitů,
— to nechci říci, zdali pravdivým, —
tak v sebe stajen jest a uzavřen,
tak dalek výzkumu a odkrytí,
jak poupě, které závistivý červ
byl nahlodal, než v něžné lupínky
se mohlo rozestříti do vzduchu,
neb svoji krásu slunci posvětit.
Jen, z čeho bol ten klíčí, kdybych věděl,
tak rád, jak seznat, léčit bych jej hleděl.

Vystoupí ROMEO.

BENVOLIO:

Teď, prosím, odstupte; — hle, tam se blíží
když mnoho nezapře, zvím, co ho tíží.

MONTEK:

Kéž zde tím prodlením se zdařilo ti   jej z pravdy vyzpovídat! — Pojďme, choti.

Odejdou MONTEK a HRABĚNKA.

BENVOLIO:

Aj, dobré jitro, strýčku!

ROMEO:

             Den tak mlád?

BENVOLIO:

Teď právě tlouklo devět.

ROMEO:

             Ach, žeť stát
se téměř zdají truchle hodiny!
Byl to můj otec, jenž tak odtud spěchal?

BENVOLIO:

Byl. Jaký smutek prodlužuje tak
Romeův čas?

ROMEO:

             Že toho postrádá,
co maje, čas by krátkým nalézal.

BENVOLIO:

Aj, láska?

ROMEO:

             Bez lásky…

BENVOLIO:

             Že bez lásky?

ROMEO:

… a přízně tam, kde všechna láska má.

BENVOLIO:

Žeť Mílek, ach, tak něžný na pohled,
jest krutý tak a tvrdý v zkoušení!

ROMEO:

Žeť Mílek, ach, zrak maje zastřen stále,
i slep k své vůli vidí stezku dále!
Kde obědváme? — Ach! — Oč byl ten spor?
Však nepovídej nic, já slyšel vše;
o velké záští jde, však o víc lásky. —
Nuž tedy, lásko sporů dychtivá!
Ó milující zášti! Ó, ty vše,
co nejprv stvořeno je z ničeho!
Lehkosti těžká, vážná marnosti,
nestvůrná směsi krásných přeludů!
Ty, olověné pýří, světlý dýme;
ty chladný ohni, zdraví churavé,
vždy bdělý sne, jenž jsi a nejsi snění! —
Toť láska má, ač lásky mé v tom není.
Ty nesměješ se?

BENVOLIO:

             Nikoliv, spíš pláču.

ROMEO:

Proč, dobré srdce?

BENVOLIO:

             Pro bol, který zrývá
tvé dobré srdce.

ROMEO:

             Tak už v lásce bývá.
Můj vlastní bol mi těžce duši svírá,
a tvým se převršuje jeho míra;
tvá láska, kterou’s najevo mi dal,
jen množí můj až příliš velký žal.
Jeť láska dým, jejž rodí vlhký vzdech;
když čistá, v očích milenců jest žeh,
a trpíc mořem jest, jež slzy živí.
Co ještě? — Šílenství, v němž rozum jasný,
žluč odporná a sladký balšám spásný.
Buď s bohem, strýčku.

Odchází.

BENVOLIO:

             Stůj; — jdu s tebou; chceš?
Ty křivdíš mi, když se mne vzdaluješ.

ROMEO:

Sám sebe nemám; nejsem zde; to jistě
Romeo není; na jiném dlí místě.

BENVOLIO:

Pověz mi vážně, koho miluješ?

ROMEO:

Aj, mám snad plačky ti to povídat?

BENVOLIO:

Proč plačky? — Ne, jen vážně řekni mi,
kdo jest to?

ROMEO:

             Nemocnému kaž, by psal
svou závěť vážně; — v čas to nepravý
řek’s tomu, kdo tak těžce churaví.
Nuž, vážně, strýčku, ženu miluji.

BENVOLIO:

Tak blízko asi mířil jsem již sám,
když domníval jsem se, že miluješ.

ROMEO:

Ty’s dobrý střelec! — A jest spanilá,
ta, kterou miluji.

BENVOLIO:

             V terč spanilý,
můj strýčku spanilý, se nejspíš střelí.

ROMEO:

V tom’s přestřelil; neb Cupidovou kuší
ji nelze střelit; Diany má duši
a v neprolomné panenskosti zbroji
před lásky dětským lukem zdráva stojí.
Vzdor klade obléhání luzných slov
i útočivých zraků dostřelu;
ni zlatu, které světic dobývá,
klín neotvírá. Ó jest bohata
svou krásou, chudá jedině jsouc v tom,
že, kdys až dokoná, s tou krásou její
i všechny poklady, jež chová, stlejí.

BENVOLIO:

Či věčné panenství chce zachovati?

ROMEO:

Tak jest; a šetříc tak, zle marnotratí;
neb krása, jež tak přísná na své vděky,
o krásu loupí všechny příští věky.
Jest příliš krásná, moudrá, moudře skvělá,
než zkázou mou by světicí být chtěla;
vší lásky však se zřekla; — pro slib ten
živ mrtev jsem, jsa živ, bych řek’ to jen.

BENVOLIO:

Slyš mne a na ni myslit zapomeň.

ROMEO:

Ó uč mne, jak bych myslit zapomínal.

BENVOLIO:

Tím, že dáš očím více volnosti;
též jiných vděků sobě povšimni.

ROMEO:

Tak jejích vzácných vděků vzpomínat
si budu ještě víc. — Ty šťastné masky,
jež čela krásných paní celují,
svou čerností nám připomínají,
že krásu skrývají. Kdo oslepnul,
již nikdy zapomenout nemůže
na drahý poklad ztraceného zraku.
Ukaž mi ženu nad vše spanilou,
a čím ten její vděk mi bude víc,
než listem, kde bych čet’, kdo spanilejší
té krásky nad vše spanilé? — Buď zdráv!
Mne nenaučíš zapomnít, můj druhu.

BENVOLIO:

Slib zaplatím; neb umřu ti v svém dluhu.

Odejdou.

Scéna 2.

Ulice.

Vystoupí KAPULET, PARIS a SLOUŽÍCÍ.

KAPULET:

Však Montek vázán toutéž pokutou,
co já; a mužům starým jako my   již těžko není zachovati mír.

PARIS:

Jste oba nad vše váženi, a žel,
že dlouho tak jste žili v nesváru.
Leč nyní, pane můj, co říkáte
mé prosbě?

KAPULET:

             Opakuji jenom to,
co prve již jsem řekl. — Dítě mé   až dotud ve světě je cizinkou,
a nevidělo ještě proměny
čtrnácti roků. Dvou jen ještě jar
uvadnout nechte krásu peřestou,
než dospělou být může nevěstou.

PARIS:

Jsouť mladší nežli ona šťastné matky.

KAPULET:

Když tak, byl jejich květ až příliš krátký.
Zem pohltila vše mé naděje,
až na ni; ona zbyla jedinou
nadějnou vládkyní mé pozemskosti.
Leč zkuste u ní štěstí, Parisi,
a vaše srdce v souhlasu-li znějí,
má vůle jest jen částí vůle její;
když svolí, její volba v sobě chová
mou ochotu i souhlas mého slova.
Dnes na večer k slavnosti starobylé
jsem pozval k sobě mnohé hosty milé;
vy, ze všech nejvíc vítán, které znám,
ten počet milých rozmnožíte nám.
Dnes uvidíte pod mou střechou chudou,
jak zemské hvězdy k nebi zářit budou.
Vše, co jen mládí, jaré duše cítí,
když za belhavou zimou, oděn v kvítí,
jde v patách duben, vše tu něhu v shluku
tam naleznete svěžích, dívčích puků.
Vše slyšte, vizte; a ta nejvíc milá
vám buď, jež toho nejvíc hodna byla.
Má dceř z těch mnohých o jednu buď víc: —
jen číslicí, byť neplatila nic.
Již pojďte se mnou.

(K SLOUŽÍCÍMU.)
             Brachu, honem jdi
a po krásné Veroně vynajdi
ty, kteří jsou tu psáni. Vyřiď všude,
že, komu libo, u mne vítán bude.

Odejdou KAPULET a PARIS.

SLOUŽÍCÍ:

Vynajít mám ty, kteří jsou tu psáni. Psáno jest, že si má švec hledět svého lokte, krejčí kopyta, rybář štětce a malíř sítí; ale mne posílají, abych vynašel osoby, které jsou tu psány! A já nemohu vynajít, koho ta písařská osoba zde napsala. Musím k lidem učeným. — Právě vhod!

Vystoupí BENVOLIO a ROMEO.

BENVOLIO:

Mlč, brachu; — jeden oheň druhý tráví,
bol jeden mírněn trýzní muky větší;
kdo odvrátí se, závrati se zbaví;
a hoře zoufalé žal jiný léčí:
jen do očí si novou nemoc vprav
a od otravy staré budeš zdráv.

ROMEO:

Ach, na to výborný jest jitrocel.

BENVOLIO:

Nač, prosím?

ROMEO:

             Na tvou holeň zlomenou.

BENVOLIO:

Romeo, zbláznil jsi se?

ROMEO:

             Nezbláznil;
však hůře nežli blázen spoután jsem
a vězněn, mořen hlady, trýzněn, bit,
a — Dobrý večer, milý člověče!

SLOUŽÍCÍ:

Dej Pán bůh dobrý večer. — Prosím vás, pane, umíte číst?

ROMEO:

Tak; vlastní osud ve svém neštěstí.

SLOUŽÍCÍ:

Tomu snad jste se naučil bez knihy; ale prosím vás, umíte něco číst, co vidíte?

ROMEO:

Tak jest, když znám jen písmeny a řeč.

SLOUŽÍCÍ:

To mluvíte poctivě; potěš vás Bůh!

ROMEO:

Stůj, brachu; umím číst.

Čte.

„Signor Martino s chotí a dcerami; hrabě Anselmo a jeho spanilé sestry; ovdovělá šlechtična Vitruviova; Signor Placentio a jeho roztomilé neteře; Merkucio se svým bratrem Valentinem; můj strýc Kapulet, choť a dcery; má krásná neť Rosalina; Livia; Signor Valentio a jeho bratranec Tybalt; Lucio a veselá Helena —“

Toť vzácná společnost; kam mají přijít?

SLOUŽÍCÍ:

Nahoru.

ROMEO:

Kam?

SLOUŽÍCÍ:

K večeři; k nám.

ROMEO:

Kde je to u vás?

SLOUŽÍCÍ:

U mého pána.

ROMEO:

To jsem se arciť dříve ptáti měl.

SLOUŽÍCÍ:

Hned vám to povím bez ptaní. Můj pán je slavný, bohatý Kapulet, a nejste-li z rodu Monteků, přijďte, prosím vás, vyklopit sklenku vína. Mějte se dobře!

Odejde.

BENVOLIO:

Při starobylém kvasu Kapuletů
též krásná Rosalina večeří,
již miluješ; a obdivované
vše krásky veronské tam budou s ní.
Jdi též, a srovnej okem nezkaleným
tvář její s těmi, jež tam zastanem,
a labuť tvá ti bude havranem.

ROMEO:

V ten blud-li oči mé svou víru změní,
ať ohněm slzy jsou, jež pláču v hoři;
v nich často topeni, ne utopeni,
ti světlí kacíři ať za lež shoří!
Mé lásky krásnější? — Co světem svět,
vševidným sluncem nezřen taký květ.

BENVOLIO:

Jest krásna, kde se jiné nestkvějí,
a v obou očích vážil’s pouze ji;
leč v křišťálné ty misky polož jen
vděk dámy své a půvab jiných žen,
jež na plesu ti ukážu, a v kráse,
věř, ztratí ta, jež nejlepší teď zdá se.

ROMEO:

Nuž půjdu; ne že zrak můj o ně stojí,
však že se oblažit chci hvězdou svojí.

Odejdou.

Scéna 3.

Pokoj v domě KAPULETOVĚ.

Vystoupí HRABĚNKA KAPULETOVÁ a CHŮVA.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Kde, chůvo, jest má dcera? Zavolej ji.

CHŮVA:

Žeť, při svém panenství v dvanácti letech,
jsem už ji volala. — Hej, beruško!
Hej, bedrunko! — Ach, nedopouštěj Bůh! —
Kde je to děvče? — Slyš přec, Julinko!

Vystoupí JULIE.

JULIE:

Co jest? Kdo volá?

CHŮVA:

             Vaše paní matka.

JULIE:

Zde jsem; co poroučíte?

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

             Věc je ta —
Ty, chůvo, poodejdi na chvíli;
chcem spolu promluviti v soukromí.
Ne, vrať se, chůvo, — vzpomněla jsem si —
ty také poslyš naši úradu.
Jak víš, má dcera má již krásný věk.

CHŮVA:

Ba na hodinu spočtu její stáří.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Čtrnáct jí není.

CHŮVA:

             Čtrnáct zubů svých
dám na to v sázku, ač mi bohužel
jen čtyři zbyly, že jí není čtrnáct.
Jak dlouho máme do svatého Petra?

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Dvě neděle, neb o den, o dva víc.

CHŮVA:

Víc nebo méně; ze všech roku dní
v noc před Petrem jí bude čtrnáct let.
Má Zuzanka, — všem duším křesťanským
dej Pánbůh lehké odpočinutí! —
s ní byla v jednom věku. — Bůh si vzal
mou Zuzku; bylať příliš hodná pro mne;
leč, jak jsem řekla, v noc před svatým Petrem
jí bude čtrnáct; na mou věru tak;
mám dobrou paměť. Jedenáctý rok
teď máme po tom zemětřesení;
a byla odstavena, — do smrti
to nezapomenu, — z všech roku dní
v týž právě den; neb, sedíc na sluníčku
tam u zdi, pod budníkem, dala jsem
si na prs peluněk. Náš pán a vy
jste byli zrovna tenkrát v Mantově. —
Co, mám to hlavu? — Ale jak jsem řekla,
když dotknula se toho peluňku
na prsu bradavce a cítila,
že hořkne, — roztomilý blázínek! —
tu měla jste se na ni podívat,
jak ušklíbla se a jak na ten prs
se zfantila! — V tom „Hrk“ prál holubník.
Mne věru dvakrát prosit nemusel,
bych vzala do zaječích. — Od těch čas
je tomu zrovna jedenácte let;
neb tenkrát sama již stát uměla,
ba, — ty můj Spasiteli! — běhala
a batolila se jak všudybylka.
Vždyť o den dříve natloukla si čílko,
a tu můj muž, — Bůh dej mu radost věčnou,
on veselá byl kopa, — děcko zved’
a povídá: „Aj, na tvář padáš teď?
Až zmoudříš, budeš na znak padávat;
viď, Julinko?“ a, svatá Rodičko,
to hezké vyžle plakat přestalo
a řeklo: „Tak!“ — A vida, jak ten žert
se nyní splňuje! — Ba, ručím za to,
i kdybych živa byla tisíc let,
že nikdy na to nezapomenu:
„Viď, Julinko?“ řek’ on, a hezounký
ten bloudek ztiší se a řekne: „Tak!“

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Dost toho, prosím tě, již pokoj dej.

CHŮVA:

Hned, vzácná paní; ale přece jen
se musím smát, když na to vzpomenu,
že plakat přestala a řekla: „Tak!“
A mělať, za to ručím, na čele
vám bouli jako vejce slepičí,
zlou ránu, a tak hořce plakala. —
Můj povídá: „Aj na tvář padáš teď?
Až zmoudříš, budeš na znak padávat;
viď, Julinko?“ — A ztichnouc řekla: „Tak!“

JULIE:

A ty už také ztichni, prosím tě.

CHŮVA:

Již mlčím, skončila jsem. Bůh tě chraň!
Ty’s byla nejkrásnější robátko,
jež jsem kdy kojila; a kdybych jen
se mohla tvojí svatby dočkati,
má všechna přání budou splněna.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Aj, svatby, o tom právě mluvit chci.
Nuž, pověz mi, má dcero Julie,
jak vypadá to s přáním tvým se vdát?

JULIE:

To čest je, o níž se mi nezdálo.

CHŮVA:

Čest! Nebýt sama kojnou tvou, bych řekla,
že moudrost pila jsi již z prsů mých.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Nuž, čas je nyní myslet na vdaní;
jsouť mladší tebe u nás ve Veroně,
a dámy vznešené, již matkami.
Já se svým hrabětem ti byla matkou
v těch letech, kde ty ještě dívkou jsi.
A tedy zkrátka: čacký Paris teď
se u nás o tvou ruku uchází.

CHŮVA:

Muž, slečinko! Ó slečno, taký muž,
jak v širém světě, — z vosku mužíček!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Veronské léto nemá taký květ.

CHŮVA:

Ba, on je květ, ó učiněný květ.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Co říkáš? Můžeš-li ho milovat?
Dnes večer uvidíš jej na plesu;
a líce mladistvého Parisa
co knihu pročítej a nalezneš
tam rozkoš pérem krásy vepsánu.
V ty tahy snoubené tam hleď a viz,
jak souladně se pojí rys a rys,
a temno-li v tom krásném díle cosi,
jen v jeho očích postranní čti glosy.
Ten nesvázaný jun, spis lásky hezký,
by vykrášlen byl, potřebuje desky.
Jak ryba v moři, krása nejkrásnější
je tam, kde obklopena krásou vnější;
a v mnohých očích slavná kniha ona,
kde zlaté děje svírá zlatá spona.
Tak, majíc jej, vše sdílet budeš s ním,
co má, a sama nepozbudeš tím.

CHŮVA:

Ba nepozbude! — Ne, spíš nabude;
vždyť ženy nabývají od mužů.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Mluv zkrátka, může se ti Paris líbit?

JULIE:

Když pohled lásku budí, ten chci slíbit;
však hlouběj’ moje oko nestřelí,
než souhlas váš mu letět povelí.

Vystoupí SLOUŽÍCÍ.

SLOUŽÍCÍ:

Milostpaní, hosté jsou pohromadě, večeře na stole; vás volají; po slečně je shon; chůvu proklínají ve spižírně, a všechno je nohama vzhůru. Musím pryč a obsluhovat. Prosím, pospěšte za mnou.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Hned.

Odejde SLOUŽÍCÍ.

             Julie, hraběti čekat nedej.

CHŮVA:

Jdi, k šťastným dnům si šťastné noci hledej.

Odejdou.

Scéna 4.

Ulice.

Vystoupí ROMEO, MERKUCIO, BENVOLIO s pěti neb šesti jinými MASKAMI a POCHODNÍKY.

ROMEO:

Jak, má se něco řečnit na omluvu?
Či beze všeho máme vstoupiti?

BENVOLIO:

Ty okolky již nejsou ve zvyku:
my žádného mít nechcem Cupida,
jenž s páskou přes oči a malovaným
tatarským lukem z laťky řezaným,
jak vraní hastroš dámy poplaší;
a k vstupu netřeba nám proslovu
mdle odříkávaného bez knihy,
dle nápovědy. Ať si měří nás,
jak jest jim po chuti; my v dobré míře
jim zatančíme a zas odejdem.

ROMEO:

Mně dejte pochodeň, chuť nemám k tanci;
v mé mysli temno; světlo ponesu.

MERKUCIO:

Ne, ne, Romeo, musíš do kola.

ROMEO:

Věř, nelze mi; vy k lehkým střevícům
i lehkou mysl máte; duše má   jak olověná k zemi kruší mne,
že ani pohnouti se nemohu.

MERKUCIO:

Jsi zamilován; vydluž Mílkovy
si perutě a jimi povyleť
nad všední tíže pouta obvyklá.

ROMEO:

Jsem příliš těžce raněn jeho šípem,
než abych jeho lehkou perutí
moh’ povzlétnout; a upoután jsem tak,
že na píď odpoutat se nemohu
od tupé trýzně; klesám lásky tíží.

MERKUCIO:

Chceš do ní klesnout? Obtížil bys ji;
na věc tak útlou přílišný to tlak.

ROMEO:

Že láska útlou věcí? Nikoliv;
jest příliš drsná, krutá, bouřlivá,
a bodá jako trn.

MERKUCIO:

             Když drsná k tobě,
buď drsným na lásku; když bodá tebe,
ji bodni ty, a tak ji porazíš.

K jednomu z družiny.

Sem pouzdro, — na tvář si je nasadím!
Tak, — larvu na larvu! —

Dává si masku.

             Což toho dbám,
že bude jakés oko slídivé
teď vyzpytávat na mně škaredost? —
Ta škraboška ať za mne pýří se.

BENVOLIO:

Nuž pojďme, zaklepejme, vejděme;
jak tam, hned všichni mrštně do kola.

ROMEO:

Mně dejte pochodeň. Ať třeštilové
lehkého srdce patou lechtají
necitným sítím stlanou podlahu, —
já starého se držím přísloví:
chci světlonošem být a dívat se.
Hry krásnější sic nikdy nebylo,
však já se vzdávám.

MERKUCIO:

„Myš v pasti vzdává se,“ říkává dráb;
když ty se vzdáváš, vytáhneme tě   — již dovol, bych to řek’, — z té pasti lásky,
v níž vězíš po uši. — Hej, dále jen!
Zde ve dne svítíme.

ROMEO:

             Toť věru ne.

MERKUCIO:

Chci říci, brachu můj, že, meškajíce,
svá světla maříme, jak za dne svíce.
Že chcem to dobře, musíš rozuměti;
v tom pětkrát smyslu víc než v smyslech pěti.

ROMEO:

Jdem v dobré vůli na ples, věřím rád,
však smyslu není v tom.

MERKUCIO:

             Proč, smím se ptát?

ROMEO:

Já dnes měl sen.

MERKUCIO:

             Já též.

ROMEO:

             Co se ti zdálo?

MERKUCIO:

Že snící mluví často pravdy málo.

ROMEO:

Tak, — ze spaní; však jim sny pravda jsou.

MERKUCIO:

Královnu Mab měl’s tedy návštěvou,
jež v říši elfů stojí při porodu.
Nic větší achátu, jejž v prstenu
má na ukazováčku primátor,
tažena spřeží prášků slunečních,
přes nosy jezdí lidem ve spaní.
Kol špice z pavoučích jsou dlouhých noh,
kryt vozu z křídel polních koníků
a postroj z nejtenčích jest pavučin;
ohlávka z vlhkých svitů měsíčných,
bičiště holeň cvrčka, vlákno bič,
a malý, šedorouchý komárek
jest její vozotaj ni napolo
tak velký, jak ten oblý červíček,
jenž hnízdí v prstu líné dívčiny.
A korba vozu prázdný lískový
jest oříšek, jejž truhlář veverák
jí zhotovil, neb starý červ, již jsou
vil koláři od nepamětných dob. —
Tak vystrojena harcuje co noc
milenců mozky, — ti sní o lásce;
a přes kolena dvořanů, — těm hned
se o poklonkách zdá; a přes prsty
zas advokátům, kteří o palmárech,
a po rtech děv, jež o hubičkách sní.
— Ty tresce často rozhněvaná Mab
i nádchou za to, že si cukrovím
dech pokazily. — Někdy rozjede
se přes nos dvořanu i zdá se mu,
že navětřil, kdy žádost podat má.
A někdy přicházívá s ocáskem
desátkového selátka a nos
pošimrá faráři, jak spí, a on
hned o jiném sní beneficiu.
Zas jindy přes krk cválá vojínu,
i zdá se mu, že řeže cizí hrdla,
a o průlomech sní a zálohách,
hispánských čepelích a pohárech
pět sáhů hlubokých. A potom v ráz
mu zabubnuje v sluch, že trhne sebou
a procitne; a byv tak polekán
svou modlitbu si odkleje neb dvě
a usne zas. To táž je Mab, jež v noci
zaplétá koňům hřívy; speká vlas,
když nečesán a nečist, do knotů,
jichž rozpletení značí neštěstí.
To čarodějka, která dívky tlačí,
když leží na znak, učíc je, jak nosit,
a tak z nich dělá ženy statečné.
Toť ta —

ROMEO:

             Dost, dost, Merkucio, již dost!
Ty mluvíš o ničem.

MERKUCIO:

             Tak; mluvím o snech,
jež nečinného mozku dětmi jsou,
jen lichou obrazností zplozeny,
tak látkou nehutny jak povětří
a nestálejší větru, který laská
teď ledovitá ňadra severu,
a pohněván, v ten mžik zas odfučí,
tvář obraceje v rosodeštný jih.

BENVOLIO:

Ten vítr, o němž mluvíš, odnáší
nás od nás samých; jest již po večeři
a přijdem pozdě.

ROMEO:

             Já se obávám,
že příliš záhy; neboť v duši své
mám tušení, že jakás pohroma,
jež dosavade visí ve hvězdách,
té noci plesem krutě započne
svůj hrůzyplný běh a ukrátí
tu lhůtu bezcenného života,
jenž uzavřen v mých prsou, nějakým
zlým dopuštěním smrti předčasné. —
Však Ten, jenž u kormidla plavby mé,
řiď plachtu mou! — Dál, jaří pánové!

BENVOLIO:

Nuž, tedy zabubnujte na pochod.

Odejdou.

Scéna 5.

Sál v domě Kapuletově.

Hudebníci čekají. — Vystoupí SLOUŽÍCÍ s ubrousky.

PRVNÍ SLOUŽÍCÍ:

Kde je Pánvička, že nepomáhá odnášet? On dát jinou mísu! — On tak spíše mísu vyškrábat!

DRUHÝ SLOUŽÍCÍ:

Leží-li způsobná obsluha v rukou jednoho neb dvou lidí, a k tomu nemytých, je to nečistá správa.

PRVNÍ SLOUŽÍCÍ:

Pryč s těmi křesly, odstavte kredenc, pozor na stříbro! Ty, milý brachu, schovej mi kousek marcipánu, a máš-li mne rád, řekni vrátnému, aby sem pustil Zuzanku Brouskovu a Lenorku. Antoníne! — Pánvičko!

Vystoupí jiní SLOUŽÍCÍ.

TŘETÍ a ČTVRTÝ SLOUŽÍCÍ:

Tady, chlapče!

PRVNÍ SLOUŽÍCÍ:

Shánějí se po vás, volají vás, ptají se po vás a hledají vás ve velké síni.

TŘETÍ SLOUŽÍCÍ:

Nemůžeme býti najednou zde i tam. Vesele, hoši, zatočte se; a kdo déle živ, sebere všechno.

Všichni ustoupí do pozadí.

Vystoupí KAPULET s JULIÍ a jinými svého domu vítaje HOSTY a MASKY.

KAPULET:

Nuž, vítejte mi, páni! — Naše dámy,
jichž prsty kuří oka netrápí,
si s vámi zatočí. Aha, panenky,
kde která z vás, jež tanec odepře?
Ta, jež se upejpá, chci přísahat,
že kuří oka má. Což, trefil jsem?
Nuž, páni, vítejte! — Ó býval čas,
kdy masku nosil jsem a dovedl
věc krásné dámě v ucho pošeptat,
jež se jí líbila. — To tam! To tam!
Jste, páni, vítáni! — Nuž, hudebníci,
teď spusťte. — Místo, místo! — Ustupte!
A mrštně na nožky, mé dívčiny!

Hudba hraje a tančí se.

Víc světla, hoši, stoly odstavte
a zhaste oheň, příliš horko zde. —
Ach, brachu, maškarní to veselí
tak nenadálé, srdce rozhřeje.
Jen seďte, seďte, strýče Kapulete; —
dny tance pro nás dva již minuly.
Jak dávno tomu již, co vy a já
jsme naposledy v maskách vězeli?

DRUHÝ KAPULET:

Při svaté Panně, třicet tomu let.

KAPULET:

Co, — muži! Tolik ne, ba tolik ne;
vždyť máme od svatby Lucentia
kol příštích letnic pětadvacet let;
a tenkráte jsme v maskách tančili.

DRUHÝ KAPULET:

To víc, to víc; jeť starším jeho syn;
jest třicátník.

KAPULET:

             To povídáte mně?
Před dvěma roky nezletilý byl.

ROMEO (k SLOUŽÍCÍMU):

Kdo jest ta dáma, která bohatou
tam činí ruku toho rytíře?

SLOUŽÍCÍ:

To nevím, pane.

ROMEO:

Ó, učí pochodně jich záři skvělé!
Tak zdá se viset z tváře noci stmělé,
jak v uchu Ethiopa klenot stkvoucí;
vděk příliš vzácný pro zem, touhu žhoucí!
Jak v hejnu kavek holubice sněžná,
jest mezi družkami ta dívka něžná.
Až dotančí, k ní přistoupím v tom shluku
a tknutím její posvětím svou ruku.
Že miloval jsem dosud? Jak se klamu!
Dnes vidím teprv pravou krásu samu.

TYBALT:

Toť podle hlasu jeden z Monteků. —
Můj končíř, hochu! — Jak se odváží
ten otrok přijít sem kryt larvou blázna,
by potupně se šklebil na náš kvas?
Při šlechtictví a cti všech krevných mých,
jej tady rázem skolit není hřích.

KAPULET:

Proč bouříte tak, strýčku? Co jste měl?

TYBALT:

Tam, ujče, Montek jest náš nepřítel;
toť padouch, jenž se na vzdor vetřel sem,
by potupil nám slavnost pošklebkem.

KAPULET:

Mladý Romeo?

TYBALT:

             Padoušský Romeo!

KAPULET:

Buď kliden, milý strýčku, nech ho být,
on jako pravý šlechtic chová se;
i abych pravdu řekl, po Veroně
se chválí jako ctný a řádný jun.
Za všechny toho města poklady
bych v domě svém jej nechtěl urazit.
Buď tedy trpěliv a nedbej naň;
toť vůle má, a máš-li úctu k ní,
buď přívětiv a chmury z čela pryč!
Ten výstroj k slavnosti se nehodí.

TYBALT:

Ba hodí, když je hostem taký chlap.
Já nestrpím ho.

KAPULET:

             Musí strpěn být!
Jak, — hošku! — Musí, povídám. — Jen dál. —
Jsem já zde pánem, nebo ty? — Jen dál.
Ty nestrpíš ho! — Bůh mou duši spas. —
Chceš mezi mými hosty dělat svár,
chceš hrát si na kohouta? — Hleďme, ty!

TYBALT:

Vždyť jest to hanba, ujče.

KAPULET:

             Dál, jen dál. —
Vy všetečný jste hoch! — Je tomu tak?
Ta hra vás ještě spálí; — vím, co vím.
Mně protivit se! — Věru, jest již čas. —
Tak, hezky, srdéčka! — Ty’s drzý; — jdi.
Mlč, sic — Víc světla! Světla! — Ty se styď!
Však ztichneš! — Vesele, má srdéčka!

TYBALT:

Mé celé nitro chví se, hněv jak žhavý
a vynucená mírnost v něm se zdraví.
Jdu; — však to smělé sem se vetření
teď sládnouc, v hořkou žluč se promění.

Odejde.

ROMEO (k JULII):

Když znesvětím ten oltář zářící
snad rukou smělou, mírný jest hřích její:
mé rty, dva uzardělí poutníci,
to drsné tknutí něžně slíbat chtějí.

JULIE:

Poutníče milý, křivdíš velice
té ruce své; v tomť pravá zbožnost její:
když poutník tkne se ruky světice,
tak ruka s rukou líbati se smějí.

ROMEO:

Či svatá nemá rtů a poutník též?

JULIE:

Jich užít jenom k modlitbě si troufá.

ROMEO:

Ó svatá, rty co ruce učiňtež;
rty prosí, vyslyš je, sic víra zoufá.

JULIE:

I prosbu plně, světec tich jest věru.

ROMEO:

Tož ticha buď, když, oč jsem prosil, beru;
tak tvými rty má vina z mých je sjata.

Políbí ji.

JULIE:

Toť na mých rtech jest jimi sjatý hřích.

ROMEO:

Hřích ze rtů mých? — Ó vina sladce vzatá!
Můj hřích mi vrať.

JULIE:

             Vy líbáte jak z knih.

CHŮVA:

Matinka, slečno, na slůvko vás volá.

ROMEO:

Kdo její matka?

CHŮVA:

             Aj, můj panáčku,
máť její paní toho domu jest,
a dobrá paní, moudrá, ctihodná;
já dcerku, s níž jste mluvil, kojila,
a povídám vám, kdo ji dostane,
ten uslyší, jak zlato zacinká.

ROMEO:

Jest Kapuletova? Ó krutá zpráva!
Můj život nepříteli v dluh se dává.

BENVOLIO:

Již pojďme; veselost je na vrcholu.

ROMEO:

Ach žel, tím větší neklid mého bolu.

KAPULET:

Ne, páni, k odchodu se nemějte;
jest ještě malá, skromná večeře.
Že přec? — Nuž tedy, děkuji vám všem;
dík, vzácní pánové, a dobrou noc.
Víc pochodní! — Nuž, půjdem na lože.
Ach, brachu, na mou věru, pozdí se;
jdu spát.

Odcházejí všichni až na JULII a CHŮVU.

JULIE:

Slyš, chůvo, kdo jest onen pán?

CHŮVA:

             To syn
a dědic starého Tiberia.

JULIE:

Kdo ten, jenž vychází teď ze dveří?

CHŮVA:

Mladý Petruchio, nemýlím-li se.

JULIE:

Kdo ten, jenž za ním jde a nechtěl tančit?

CHŮVA:

To nevím, slečno.

JULIE:

             Jdi a zeptej se   na jeho jméno.

_(Stranou.)
_            Ženat-li, ó vím,
že bude hrob mým lůžkem svatebním!

CHŮVA (vrátí se k JULII):

Jest to Romeo, z domu Monteků,
syn jediný vašeho praodpůrce.

JULIE:

Má láska jediná, ze zapřisáhlé
mé zášti jediné tak vzniklá náhle!
Tak příliš záhy spatřen, neznán dříve,
a příliš pozdě poznán! — Ó ty dive,
jenž’s lásku ve mně zrodil v okamžiku
k tak nenáviděnému protivníku!

CHŮVA:

Co to? Co to?

JULIE:

             Verš, jemuž naučil
mne jeden tanečník.

Volá se za scénou: „Julie!“

CHŮVA:

             Hned, v okamžení!
Nuž pojďme, nikdo z cizích už tu není.

Odejdou.