JEDNÁNÍ ČTVRTÉ

Scéna 1.

Cela bratra Lorenza.

Vystoupí LORENZO a PARIS.

LORENZO:

Že ve čtvrtek? — Toť příliš krátký čas.

PARIS:

Můj otec Kapulet chce tak to mít;
a nechvátám chvat jeho zdržovat.

LORENZO:

Vy říkáte, že dosud nevíte,
jak slečna smýšlí; to je křivá cesta;
to nemám rád.

PARIS:

             Bez míry oplakává
smrt Tybaltovu; protož mluvil jsem
jen málo o lásce; neb Venuše
se neusmívá v domě slzavém.
Nuž, otec, vida nebezpečí v tom,
že přílišně se hoři oddává,
v své moudrosti chce sňatek urychlit,
by stavil jejích slzí potopu,
jež o samotě příliš k srdci brána
se v společnosti může utišit.
Teď znáte toho spěchu příčinu.

LORENZO (stranou):

Kéž neznal bych, proč zdržovat jej třeba!

_(K PARISOVI.)
_Hle, slečna k mojí cele přichází.

Vystoupí JULIE.

PARIS:

Toť pravé štěstí, slečno má a choti!

JULIE:

Můž’ být, až budu moci být vám chotí.

PARIS:

Tu možnost čtvrtek na jistotu změní.

JULIE:

Co jisto, bude.

LORENZO:

             O tom pochyb není.

PARIS:

Sem k otci přišla jste se vyzpovídat?

JULIE:

Má odpověď by byla zpověď vám.

PARIS:

Jen rcete mu, že milujete mne.

JULIE:

Vám vyznám se, že jeho miluji.

PARIS:

A jemu jistě, mne že milujete.

JULIE:

Tak učiním-li, cennější to bude
to stranou říci než vám do tváře.

PARIS:

Tvář tvou, má duše, slzy zmučily.

JULIE:

V tom slzy měly malé vítězství;
neb nevzhledná již byla před nimi.

PARIS:

Tak mluvíš-li, víc ublížila’s jí   než slzy tvoje.

JULIE:

             Není pomluvou,
co pravda jest; a co jsem pověděla,
jsem sama sobě řekla do tváře.

PARIS:

To má je tvář a pomluvila’s ji.

JULIE:

I to můž’ být, neb není více má.
Zda, otče duchovní, teď máte kdy? —
Neb snad mám přijíti až k nešporám?

LORENZO:

Mám, vážná dcero, pokdy právě teď.
Vy, pane hrabě, račte dovolit,
abychom chvíli sami zůstali.

PARIS:

Bůh uchovej, bych rušil pobožnost!
Budoucí čtvrtek přijdu, Julie,
vás časně vzbudit. S bohem do těch čas;
a přijměte to svaté políbení.

Odejde.

JULIE:

Ó zamkni dveře; pak se vyplač se mnou. —
Jest po naději, léku, pomoci!

LORENZO:

Ach, Julie, tvůj zármutek již znám,
a div že smyslů mne to nezbaví.
Jak slyším, na budoucí čtvrtek máš
být provdána za toho hraběte,
a ničím se to nedá odročit.

JULIE:

Můj otče, neříkej, že’s doslech’ to,
když říc’ ti nelze, jak to překazit.
Tvá moudrost nemůže-li pomoci,
pak nazvi moudrým rozhodnutí mé,
a tento nůž mi pomoc zjedná hned.
Bůh spojil srdce mé s Romeovým,
ty, naše ruce; a než ruka ta,
již ty jsi zpečetil Romeově,
by jiné smlouvě dala stvrzení,
neb než by zrádnou vzpourou odpadlo
mé věrné srdce k jinému, ta dýka
i srdce mé i ruku zabije.
A proto z dlouhé zkušenosti své
hned poskytni mi radu; aneb viz,
jak mezi hořem nejvyšším a mnou
mi soudcem bude nůž ten krvavý,
a rozhodne, co moc tvých let a věd
k čestnému konci přivést nemohla.
Mluv, rychle mluv, neb smrt mi bude vděk
když pomoc nepřinese, co jsi řek’.

LORENZO:

Dost, dcero; vidím jakous naději;
však žádá činu zoufalého tak,
jak zoufalo jest to, co zmařit chcem.
Když raději, než vzít si Parise,
máš pevnou vůli sobě život vzít,
snad něco podnikneš, co úmrtí
jest podobno, bys hanbě unikla,
jdouc smrti vstříc, by nestihla tě smrt.
To troufáš-li si, mohu pomoci.

JULIE:

Ó spíš, než Parisovi ruku dát,
mi poruč, bych se vrhla z cimbuří
té věže tam, neb vyšla na cesty,
kde zloděj číhá; aneb rozkaž mi   dlít s hady; ke řvoucímu medvědu
mne přikovej; neb v noci do kostnice
mne zamkni plné kostí chřestících
a ztuchlých hnátů, lebek bez čelistí;
neb kaž mi ulehnouti v nový hrob
a s umrlcem se ukrýt pod rubáš. —
Vše, o čem slýchajíc jen povídat,
jsem hrůzou třásla se, chci učinit
hned bez úvah a strachu, čistou ženou
bych zůstala jen svému milenci.

LORENZO:

Již dost; jdi domů teď, buď veselá
a k sňatku s Parisem dej svolení.
Je zítra středa; zítra na večer
hleď sama ulehnout, a nepřipusť,
by chůva s tebou spala v ložnici.
Zde vezmi lahvičku a v posteli
pak vypij tuto překapanou tresť.
V ten mžik proběhne všemi žilami
ti mrazivý a uspávavý proud;
neb žádná tepna neudrží se   v svém chodu obvyklém, — však utuchne.
Ni dech, ni teplo svědčit nebudou,
že’s naživu; tvých rtů a lící růže
na bledošedý popel zvadnou hned;
tvých očí okenice zapadnou,
jak smrt když uzamyká žití den;
sval každý, zbaven vlády ohebné,
tak tuhý bude, zkřehlý, studený,
jak po smrti. A v této podobě,
od suchomorné smrti vydlužené,
dlít budeš hodin dva a čtyřicet:
a pak se vzbudíš z libého jak snu.
Nuž tedy, až tvůj ženich ráno přijde
tě probudit, ty’s mrtva; a jak u nás
to ve zvyku, v tvém nejkrásnějším šatu
a v otevřené rakvi donesou tě   tam do starobylého sklepení,
kde leží všechen Kapuletův rod. —
Než procitneš, Romeo dopisem
zví ode mne, co učinili jsme,
a přijde sem; i budem spolu bdít
nad probuzením tvým; a v tutéž noc
tě odtud do Mantovy odvede.
To hanby hrozící tě uchrání,
když vrtoch nestálý, neb ženský strach
tvou sílu nezvrátí to vykonat.

JULIE:

Dej sem, dej sem! Ó nemluv o strachu!

LORENZO:

Zde vezmi; jdi, buď silna, šťastna buď
v svém odhodlání. Pošlu s dopisem
hned bratra do Mantovy k tvému choti.

JULIE:

Láska mne sil, a síla pomoc dá.
Buď s bohem, drahý otče!

Odejdou.

Scéna 2.

Komnata v domě Kapuletově.

Vystoupí KAPULET, HRABĚNKA KAPULETOVÁ, CHŮVA a dva SLOUŽÍCÍ.

KAPULET:

Ty všechny pozveš, co zde napsáni.

Odejde PRVNÍ SLOUŽÍCÍ.

Jdi, najmi dvacet řádných kuchařů.

DRUHÝ SLOUŽÍCÍ:

Nepořádného, milostpane, vám nepřivedu. Vyzkouším každého, umí-li si oblíznout prsty.

KAPULET:

A čeho tou zkouškou docílíš?

DRUHÝ SLOUŽÍCÍ:

Inu, milostpane, je to bídný kuchař, který si neumí ani prsty oblíznout; a tedy, kdo si neumí oblíznout prsty, u mne nepochodí.

KAPULET:

Jdi, jenom jdi.

Odejde DRUHÝ SLOUŽÍCÍ.

Dost nehotovi budem na ten čas. —
Má dcera tedy šla k Lorenzovi?

CHŮVA:

Šla, věru šla.

KAPULET:

Snad něco dobrého mnich svede přec
s tou rozmazlenou, umíněnou žábou.

Vystoupí JULIE.

CHŮVA:

Hle, veselá se vrací od zpovědi.

KAPULET:

Nu, tvrdohlavko, kde se’s toulala?

JULIE:

Kde jsem se naučila želet hříchu,
té neposlušné vzpoury proti vám
a vašim rozkazům. Hle, svatý mnich
mi uložil, bych tady poklekla
a prosila vás za odpuštění.
A tedy odpusťte mi, prosím vás;
chci na příště jen vás být poslušná.

KAPULET:

Hned vzkažte pro hraběte; sdělte mu to.
Chci, aby svazek ten již zítra ráno
byl upoután.

JULIE:

             S mladistvým hrabětem
jsem setkala se u bratra Lorenza
a najevo mu dala lásku svou,
co slušelo se v mezích skromnosti.

KAPULET:

Nu, to mne těší; dobře tak, již vstaň;
tak má to být. Chci vidět hraběte;
již jděte, povídám, a přiveďte ho.
Bůh svědkem, že ten bratr ctihodný
si vděku všeho města zasloužil.

JULIE:

Zda nechtěla bys, chůvo, se mnou jít
do mého pokoje a pomoci
mi šperky vybrati, jež měla bych
dle tvého mínění vzít na zejtří?

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Ne, ne, až ve čtvrtek; je času dost.

KAPULET:

Jdi, chůvo, s ní; jdem zítra do kostela.

Odejdou JULIE a CHŮVA.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Čas krátký bude k našim přípravám;
jeť skoro noc.

KAPULET:

             Mlč, popoženu to;
vše bude dobře, za to ručím, ženo.
Jdi k Julii a pomoz jí se strojit;
dnes nejdu spát; jen vše mi ponechte;
chci pro tentokrát hospodyní být.
Hej! — Všichni odešli. — Nuž tedy sám
jdu k hraběti, by připraven byl ráno.
Tak podivně mi lehko u srdce,
co svéhlavá ta holka okrotla.

Odejdou.

Scéna 3.

Juliina ložnice.

Vystoupí JULIE a CHŮVA.

JULIE:

Máš pravdu, oblek ten jest nejlepší;
však, moje milá chůvo, prosím tě,
noc dnešní nech mne býti samotnu;
neb mnoho modlení mi potřebí,
by pohnulo se nebe k úsměvu
na stav mé duše, jenž, jak sama víš,
na bludných cestách jest a hříchu pln.

Vystoupí HRABĚNKA KAPULETOVÁ.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Jak, v práci? Mohu v něčem pomoci?

JULIE:

Ne, vzácná máti; vše jsme vybraly,
co k úboru je zítra potřeba;
teď račte zůstavit mne samotnu,
a chůva dnešní noc buď s vámi vzhůru,
neb vím, že máte plné ruce práce
v té kvapné věci.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

             Dobrou noc; jdi spát
a odpočiň si; potřebuješ toho.

Odejdou HRABĚNKA KAPULETOVÁ a CHŮVA.

JULIE:

Mějte se dobře! — To ví jenom Bůh,
kdy opětně se spolu sejdeme.
Mdlý, chladný strach mé žíly probíhá,
jenž skoro mrazí teplo života.
Zpět zavolám je, by mne potěšily.
Slyš, chůvo! — Co by tady dělala? —
Ten strašný výjev musím přehrát sama.
Pojď, lahvičko! —
Což, kdyby šťáva nepůsobila,
a musím ráno jíti k oltáři?
Ne, ne; — ty zmaříš to, zde, dýko, lež! —

Položí dýku vedle sebe.

A, kdyby jed to byl, jejž zchytrale
mnich namíchal, mne chtěje usmrtit,
by tímto sňatkem o čest nepřišel,
an dříve již s Romeem oddal mne?
Mám strach, že tomu tak; a přece jen
zas myslím, že to býti nemůže,
neb osvědčil se vždy co svatý muž.
Což jestli, až mne v hrobku položí,
dřív probudím se, než Romeo přijde
mne vysvobodit? — Možnost strašlivá!
Zdaž potom v sklepení se nezalknu,
jež morovými ústy nevdechne
zdravého vzduchu, a tam neumřu,
dřív udušena, než Romeo přijde?
A zůstanu-li živa, není-li
to pravdě podobno, že strašlivým
tím smrti obrazem a noci, — hrůzou
těch míst, těch starodávných sklepení,
kde po staletí nakupeny již
jsou kosti všech mých předků pohřbených,
kde zkrvácený Tybalt, teprve
v zem položen, v svém hnije rubáši,
kde duchové prý obcházejí v noci, —
ó běda, běda, nestane-li se,
když záhy procitnu v tom hnusném puchu
a skřeku, — jako mandragoru když
rvou ze země a lidi živoucí
to slyšíce až rozum ztrácejí, —
že, procitnu-li dříve, zešílím
jsouc obklopena děsem všech těch hrůz?
A nebudu-li potom v šílenství
si pohrávati s kostmi otců svých,
a zohaveného snad Tybalta
rvát z rubáše, a v této běsnosti
snad hnátem pokrevence jako kyjem
si nevyrazím mozek zoufalý?
Ó hle! — Mně jest, jak svého bratrance
bych ducha viděla! — Romea hledá,
jenž nabod’ jeho tělo na končíř.
Stůj, zadrž, Tybalte! — Již jdu, Romeo,
a zde ti připíjím.

Klesne na postel za záclony.

Scéna 4.

Síň v domě Kapuletově.

Vystoupí HRABĚNKA KAPULETOVÁ a CHŮVA.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Zde klíče, přines více koření.

CHŮVA:

Datle a kdoule chtějí v cukrárně.

Vystoupí KAPULET.

KAPULET:

Jen hurtem, hurtem! Kohout podruhé
již zakokrhal; ranní klekání
již odzvonili; jsou tři hodiny.
Hleď k pečivu, milá Angeliko,
a nedbej útrat.

CHŮVA:

             Jděte, kuchyňko,
a lehněte si. Na mou milou věru,
vy se nám ještě zítra rozstůněte,
tak probděv celou noc.

KAPULET:

             Ba ani zdání.
Jak? — Žeť jsem druhdy probděl celou noc
pro menší věc a nikdy nezastonal.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Ó, bývalť jste svou dobou noční pták;
teď já však bdím nad bděním takovým.

Odejdou HRABĚNKA KAPULETOVÁ a CHŮVA.

KAPULET:

Ach, žárlí, žárlí!

Vystoupí tři neb čtyři SLOUŽÍCÍ s rožni, poleny a koši.

             Hej, ty chlapče tam,
co neseš?

PRVNÍ SLOUŽÍCÍ:

Věci pro kuchaře, pane;
sám nevím co.

KAPULET:

             Jen rychle, rychle, rychle.

Odejde PRVNÍ SLOUŽÍCÍ.

Ty, brachu, přines sušší polena;
jdi k Petrovi, on poví ti, kde jsou.

DRUHÝ SLOUŽÍCÍ:

Má hlava pane, dobře rozezná,
co řádné poleno a poleno;
a Petra ani volat nemusím.

KAPULET:

Aj, mrštně řečeno; chlap veselá!
Ty budeš ještě hlavou polen všech.

Odejde DRUHÝ SLOUŽÍCÍ.

Ba na mou věru, již tu máme den,
a hrabě s hudbou bude tady hned;
tak přislíbil to.

Hudba za scénou.

             Slyším ho, již jde.
Hej, chůvo! Ženo! Chůvo, povídám!

Vystoupí CHŮVA.

Jdi, probuď Julii a ustroj ji;
já zatím pohovořím s Parisem.
Spěš, rychle, rychle, ženich už je zde.
Jen rychle, pravím!

Odejdou.

Scéna 5.

Juliina ložnice.

Vystoupí CHŮVA.

CHŮVA:

Hej, slečno, slečinko! — Hej, Julie!
Spí, jako by ji hodil do vody.
Mé děvče, beruško! — Tak lenošit!
Hej, srdéčko, mé zlato, nevěsto!
Jak? Ani hlesu? Spaní takové
už za groš stojí. Jenom vyspěte
se na týden; neb věru, příští noc
pan hrabě Paris na to vyspí se,
by spánek váš byl krátký. Odpusť Bůh
a všichni svatí, jak to zdravě spí!
Však přec ji musím vzbudit. Slečno, slečno!
Ať vás jen hrabě v lůžku dopadne,
ten si vás vyburcuje. Nemyslíte?

Odhrne záclonu.

Jak, — ustrojena, v šatech! A zas lehla!
Teď už vás musím vzbudit. Slečno, slečno!
Ó běda! Pomoc, slečinka je mrtva!
Ach nastojte, že jsem se zrodila!
Hej, octa, octa! Pane, milostpaní!

Vystoupí HRABĚNKA KAPULETOVÁ.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Jaký to povyk?

CHŮVA:

             Přežalostný den!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Co děje se?

CHŮVA:

             Hle, hle! — Ó hrůzný den!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Ó běda! — Dítě mé, můj živote!
Vstaň, oči otevři, sic umřu s tebou.
Ach, pomoc, zavolejte o pomoc!

Vystoupí KAPULET.

KAPULET:

Toť hanba, že tak dlouho meškáte;
přiveďte Julii; jeť ženich zde.

CHŮVA:

Je mrtva, nebožka, je mrtva, běda!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Ach běda, mrtva, mrtva, mrtva jest!

KAPULET:

Ha! Chci ji vidět! — Běda! — Studená!
Krev usedlá a údy strnulé;
ty rty již dávno život opustil.
Smrt leží na ní předčasný jak mráz
na nejsličnější polní květině.

CHŮVA:

Ó žalný den!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

             Ó strastná hodino!

KAPULET:

Smrt, jež ji vzala, chtíc, bych naříkal,
mi jazyk víže, odjímá mi řeč.

Vystoupí BRATR LORENZO, PARIS a HUDEBNÍCI.

LORENZO:

Nuž pojďte, pojďte; — zdali nevěsta
již hotova jest jíti k oltáři?

KAPULET:

Jít hotova, však nevrátí se již.
Ó synu, noc před svatebním tvým dnem
smrt spala s ženou tvou. Tam leží ti,
květ, v jejích loktech květu zbavený.
Smrt jest mým zetěm, smrt mým dědicem;
mou dceř si vzala, a já umřu též
a vše jí nechám; život, statky, vše
jen smrti náleží.

PARIS:

             Tak dlouho-li
jsem prahnul spatřit jitra toho tvář,
a takový mi pohled podává?

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Ó kletý, bědný, krutý, mrzký den!
Mžik nejtrudnější, jejž kdy viděl čas
na trvalé své pouti klopotné!
Jen jedno dítě, drahé, ubohé,
jen jediné, jen jedno stvoření
mít v světě k útěše a radosti, —
a krutá smrt i to mi vyrvala!

CHŮVA:

Ó běda! Žalný, žalný, žalný den!
Den nejnešťastnější, den nejkrutější,
jejž kdy jsem na své oči spatřila!
Ó den, ó den, ó den, ó mrzký den!
Tak černý den až dosud nespatřen. —
Ó žaluplný, žaluplný den!

PARIS:

Tak zklamán, rozveden, dán křivdě v lup,
tak usouzen a ubit! Ohavná
ty smrti, tebou zrádně oklamán,
tvou krutostí tak zcela zahuben!
Ó lásko, žití! — Ne, — jen lásko v smrti!

KAPULET:

Tak zhrzen, zkormoucen a nenáviděn,
tak mučen, zabíjen! Ó neblahá
ty chvíle, proč jsi přišla právě teď
nám vraždit, vraždit naše slavnosti?
Ó dítě, dítě! — Duše má, mé dítě!
Jsi mrtva! Běda, mrtvo dítě mé,
a vše má radost s ním jest pohřbena!

LORENZO:

Dost; zastyďte se! — Nemať zoufalost
lék v zoufalosti. — Vy a nebe jste
o krásnou dívku tu se dělili;
teď nebe má ji celou, a tím lépe
jest pro dívku. Váš podíl nebylo
vám možno uchovati před smrtí;
svůj nebe chová si pro život věčný.
Ji povýšit jste nad vše přáli si,
vám nebem bylo vznesenu ji vidět,
a nyní pláčete, když vidíte,
jak nad oblaky povznesena jest
tak vysoko, jak sama nebesa?
Ó takou láskou milujete zle
své dítě, padáte-li v šílenství
ji šťastnou vidouce. — Ta nevdala
se šťastně, která vdaná dlouho žije;
však nejlépe se ona provdala,
jež provdána jsouc, mladá umírá.
Jíž tedy slzy osušte a krásné
to tělo rozmarýnou ozdobte;
a jak je zvykem, v plné nádheře
ji k chrámu doneste; neb ačkoliv
nás všechny nutká příroda lkát v tichu,
přec její slzy rozumu jsou k smíchu.

KAPULET:

Vše, co jsme hotovili k slavnosti,
se k černému teď smutku obrací;
zvuk hudby změněn v hranu tesklivou,
ples svatebčanů v tryznu pohřební,
oslavné hymny v truchlý žalozpěv,
květ nevěstin ve zdobu mrtvoly,
a všechno zvrátilo se na opak.

LORENZO:

Teď, pane, jděte do své komnaty;
vy, paní, též, vy také, Parisi,
a připravte se, byste provodili
již ku hrobu tu sličnou mrtvolu.
Pro jakýs hřích se nebe chmouří;
jděte, a odporem je více nedrážděte.

Odejdou KAPULET, HRABĚNKA KAPULETOVÁ, PARIS a BRATR LORENZO.

PRVNÍ HUDEBNÍK:

Teď věru bychom mohli zastrčit
své píšťaly a jít.

CHŮVA:

             Jen zastrčte,
mé dobré lidičky, jen zastrčte;
vždyť vidíte, že je to prabídné.

Odejde.

PRVNÍ HUDEBNÍK (hledí na svůj nástroj):

Na mou tě duchu; však se to dá spravit.

Vystoupí PETR.

PETR:

Muzikanti, ó muzikanti, zahrajte mi: „Hejsa, srdce! Hejsa, srdce!“ Ó, nechcete-li, abych duši vypustil, zahrajte mi: „Hejsa, srdce!“

PRVNÍ HUDEBNÍK:

Proč „Hejsa, srdce“?

PETR:

Ó, muzikanti, protože mi moje vlastní srdce hraje písničku: „Mé srdce plné soužení“. Ó, zahrajte mi nějakou veselou dumku, abych se potěšil.

PRVNÍ HUDEBNÍK:

My žádnou dumku; teď není čas na hraní.

PETR:

Vy tedy nechcete?

PRVNÍ HUDEBNÍK:

Nechceme.

PETR:

Však vám za to řádně nadělím.

PRVNÍ HUDEBNÍK:

Co nám nadělíte?

PETR:

Peněz ne, na mou věru, ale na paškál si vás vezmu, vy šumaři.

PRVNÍ HUDEBNÍK:

A my ti nezůstaneme nic dlužni, duše lokajská.

PETR:

Však vám kordisko té duše lokajské otluku o kotrbu. Já neznám pauz; já vám na-re, na-fa, na-_sol_ím. Rozumíte těm notám?

PRVNÍ HUDEBNÍK:

Jen pozor, ať se vám tím fa a sol u nás noty nespletou.

DRUHÝ HUDEBNÍK:

Prosím vás, zastrčte svůj kord a vystrčte svůj vtip.

PETR:

Tedy se mějte před mým vtipem na pozoru. Nařežu vám svým ocelovým vtipem a zastrčím svůj ocelový kord. Odpovězte mi jako muži:

Když srdce raní spáry muk
a těžký smutek mysl kruší,
tu libý hudby stříbrozvuk —

proč „stříbrozvuk“? Proč „hudby stříbrozvuk“? — Co tomu říkáte, Šimone Strunko?

PRVNÍ HUDEBNÍK:

Inu, panečku, protože stříbro líbezně zvoní.

PETR:

Hezky! — Co říkáte vy, Hugone Skřipko?

DRUHÝ HUDEBNÍK:

Já říkám „stříbrozvuk“, protože muzikanti hrajou za stříbro.

PETR:

Také hezky! — A co vy, Jakube Kobylko?

TŘETÍ HUDEBNÍK:

Já, na mou věru, nevím, co bych řek’.

PETR:

Ó, prosím za odpuštění, jste zpěvák; neumíte mluvit. Řeknu to tedy za vás. Jest to „hudby stříbrozvuk“, protože muzikantům nikdy zlato v kapsách nezvučí.

„Tu libý hudby stříbrozvuk
hned útěchu dá teskné duši.“

Odejde.

PRVNÍ HUDEBNÍK:

Jaký to ohavný lotr!

DRUHÝ HUDEBNÍK:

Na šibenici s Jankem! Pojďte, vejdem tam. Počkáme na smuteční hosti a zůstanem přes oběd.

Odejdou.