JEDNÁNÍ PÁTÉ

Scéna 1.

Mantova. — Ulice.

Vystoupí ROMEO.

ROMEO:

Lichotné pravdě spánku smím-li věřit,
mé sny mi věští blízkost šťastných zpráv.
Mých prsou vladař sedí lehce dnes
na trůnu svém, a jarost nezvyklá
mne nad zem vznáší myslí veselou
po celý dnešní den. — Mně zdálo se,
že přišla moje choť a nalezla
mne mrtva; — divný sen, jenž mrtvého
nechává přemýšlet; — a taký život
mi do rtů vdechla svými polibky,
že přišed k sobě, byl jsem Caesarem.
Ó, jak jest slastná láska skutečná,
když lásky pouhý stín tak štěstí pln!

Vystoupí BALTAZAR.

Z Verony zprávy! — Jak, Baltazare,
či od Lorenza psaní neneseš?
Jak daří se mé choti? — Zdráv můj otec?
Jak Julii se daří? Znov se ptám;
neb v praničem zle býti nemůže,
když jí jest dobře.

BALTAZAR:

             Tedy jest jí dobře,
a v praničem zle býti nemůže;
neb tělo v kryptě Kapuletů spí,
duch nesmrtelný žije s anděly.
Já viděl sám do hrobky rodinné
ji klást a hned jsem vsedl na koně,
bych vám to pověděl. Ó, odpusťte,
že zlé ty noviny vám přináším;
však sám jste mi tu službu uložil.

ROMEO:

Nuž tak? — Vám, hvězdy, tedy vzdoruji!
Ty víš, kde bydlím, přines inkoust, papír
a najmi koně; večer odjedu.

BALTAZAR:

Jen, prosím, pane, upokojte se;
jste bled a vyděšen, a pohled váš
cos neblahého věští.

ROMEO:

             Mýlíš se;
jen jdi a zařiď, co jsem poručil.
Mnich nesvěřil ti pro mne žádný list?

BALTAZAR:

Ne, dobrý pane.

ROMEO:

             Neškodí; již jdi;
ty koně zamluv; hned jsem za tebou.

Odejde BALTAZAR.

Dnes v noci, Julie, spím u tebe.
Leč hledejme si k tomu prostředky. —
Ó, zmare, jak tak rychle vstupuješ
na mysl zoufalců! — Teď vzpomínám
si na lékárníka, — zde bydlí kdes, —
jejž před nedávnem v šatu zedraném,
s převislým obočím jsem pozoroval,
jak bejlí přebírá, hled vychrtlý,
zlým nedostatkem na kost ohlodán.
A v nuzném skladu želva visela,
vycpaný krokodýl a jiné kůže
ryb netvorných; a kolem v příhradách
žebrácký výběr prázdných krabiček
a baněk zelených a měchýřů,
a ztuchlých semen, zbytky provázků
a staré pokrutiny růžové
pořídku byly na podívanou.
Tu bídu vida, řek’ jsem k sobě sám:
„Teď kdyby někdo potřeboval jedu,
jejž prodat zakázáno v Mantově
pod trestem smrti, — zde jest ubožák,
jenž prodal by ho.“ Tato myšlenka
mi přišla, než jsem potřeboval jed,
a tento chudák musí mi ho dát.
Zde, jak se pamatuji, je ten dům;
že svátek dnes, má žebrák zavřeno.
Hej, lékárníku!

Vystoupí LÉKÁRNÍK.

LÉKÁRNÍK:

             Kdo tak hlučně volá?

ROMEO:

Pojď, muži, sem. — Já vidím, že jsi chud.
Zde čtyřicet máš dukátů, a za ně   mi doušek jedu dej; tak prudkou věc,
jež rozptýlí se všemi žilami,
by, kdo ji vezme, žitím unaven,
hned mrtev kles’, a trup vychrlil dech
tak rázem, jako mžikem vzňatý prach
ze strašných útrob děla vysoptí.

LÉKÁRNÍK:

Tak smrtnou látku mám; řád Mantovský
však stíhá smrtí toho, kdo ji prodá.

ROMEO:

Tak nahý jsi a ubožáctví pln
a umřít bojíš se? — Hlad ze tváře,
strast, útisk hledí nouzí z očí tvých,
a žebrota a pohrzení visí
ti na hřbetě; svět není přítel tvůj
ni zákon světa; žádných zákonů
svět nedává, by obohatil tě:
nuž, nebuď chud a poruš zákon, — beř.

LÉKÁRNÍK:

Má chudoba, ne vůle svoluje.

ROMEO:

Tvé chudobě, a ne tvé vůli platím.

LÉKÁRNÍK:

Zde; — v jakékoliv tekutině chcete
to rozpusťte a potom vypijte.
Byť sílu dvaceti jste mužů měl,
hned mrtev padnete.

ROMEO:

             Zde tvoje zlato;
pro lidské duše mnohem horší jed,
jenž vraždí víc v tom světě ohavném
než bídná směs, jíž nesmíš prodávat.
Já prodávám ti jedu, ty mně ne.
Buď zdráv a kup si jídla, vykrm se.
Pojď, silice, ne jede! — Spřátelíme
se spolu v hrobce, Julie kde dříme.

Odejdou.

Scéna 2.

Cela bratra Lorenza.

Vystoupí BRATR JAN.

JAN:

Ctihodný Františkáne! Bratře, slyš!

Vystoupí BRATR LORENZO.

LORENZO:

To zdá se býti bratra Jana hlas.
Buď vítán z Mantovy; co řek’ Romeo?
Neb napsal-li, co hodlá? — Dej mi list.

JAN:

Když bratra bosáka jsem hledat šel,
by provodil mne, — z bratří jednoho,
jenž v městě navštěvuje nemocné, —
a našel ho, tu městští dozorci
nás oba v podezření majíce,
že meškali jsme v domě morovém,
za námi dveře zapečetili
a nechtěli nás propustiti ven;
tak zdržel se můj pospěch do Mantovy.

LORENZO:

Kdo tedy nes’ můj list Romeovi?

JAN:

Já nemohl ho vypravit, — zde jest;
a posla k tobě též jsem nedostal;
tak velice se báli nákazy.

LORENZO:

Věc neblahá! — Při naší řeholi!
List nebyl malicherný, leč pln váhy
a předůležitého obsahu.
To zameškání může způsobit
dost neštěstí. Jdi, bratře Jene, jdi
a železný mi sochor opatři
a za mnou do mé cely přines jej.

JAN:

Jdu, bratře, jdu a hned jej přinesu.

LORENZO:

Teď k hrobce musím sám, neb do tří hodin
se krásná Julie as probudí
a pokárá mne za to, že Romeo
zvěst nemá o těch zdejších příhodách.
Leč do Mantovy budu znovu psát
a zatím v cele své ji ukryju,
než se Romeo pro ni vrátí sám.
Ó ubohé to tělo, za živa
již s mrtvolami v hrobce spočívá!

Odejdou.

Scéna 3.

Hřbitov; na něm hrobka Kapuletů.

Vystoupí PARIS a jeho PANOŠ nesa květiny a pochodeň.

PARIS:

Svou pochodeň mi dej a vzdal se, hochu;
ne, — zhasni ji, neb nechci viděn být.
Tam pod tis ulehni a přilož ucho
na dutou zem; tak noha nevstoupí
sem na hřbitov, jenž kyprý, nepevný
jest od hrobů, — bys toho nezaslech’.
A uslyšíš-li něco, zahvízdni
mi na znamení, že se někdo blíží.
Dej kvítí sem; jdi, udělej, co říkám.

PANOŠ (stranou):

Až na mne hrůza jde, tak o samotě
zde na hřbitově stát; však zkusím to.

Odstoupí.

PARIS:

Na lůžko svatební ti sypu kvítí,
o něžný květe, v prachu, pod kameny;
co noc tě vonnou rosou budu mýti,
neb slzami, jež steskem vycezeny.
Tu oběť květů každou noc chci dávat
zde na tvůj hrob a tebe oplakávat.

PANOŠ zahvízdne.

Hoch dává výstrahu, cos blíží se.
Čí kletá noha jde sem v noci tmavé,
by rušila ten obřad lásky pravé?
Jak, s pochodní! — Teď na mžik skryj mne, noci!

Odstoupí.

Vystoupí ROMEO a BALTAZAR s pochodní, motykou atd.

ROMEO:

Tu motyku mi dej a páčidlo.
Zde vezmi tento list a časně ráno
hleď, bys jej mému otci odevzdal.
Sem pochodeň; a život-li ti milý,
ať uslyšíš, neb vidíš cokoliv,
stůj opodál a neruš mne v mém díle.
Do toho lůžka smrti vstupuji,
bych spatřil tvář své choti; především
však proto, z mrtvého bych prstu sjal
jí drahocenný prsten, kteréhož
mi zapotřebí k věci převážné.
Jdi, vzdal se; kdybys ale zvědavě
chtěl pátrat, co tu dále konat chci,
jak nebe nade mnou, kloub za kloubem
tvé tělo rozsápu a rozmetám
tvé údy po hřbitově hladovém.
Ten čas i záměr můj jsou strašlivy
a lítější a neúprosnější
než lační tygři nebo řvoucí moře.

BALTAZAR:

Již, pane, jdu, a nebudu vás rušit.

ROMEO:

Tak svoje přátelství mi osvědčíš;
zde, vezmi to, a nadál šťastně žij;
buď zdráv, můj milý brachu.

BALTAZAR (stranou):

A přece jen se tady schovám kdesi,
neb jeho vzhled i záměry mne děsí.

Odstoupí.

ROMEO:

Ty tlamo ohavná, ty jícne smrti,
jenž zhltil drobtu země nejdražší,
tak otvírám tvé shnilé čelisti,
bych na vzdory tě přecpal ještě víc!

Vypáčí hrobku.

PARIS:

To je ten zpupný Montek vyhnaný,
jenž zabil bratrance mé nevěsty;
— žal nad tím prý to krásné stvoření
sklál do hrobu; — a tady přichází,
by hanebně i mrtvé potupil.
Však chopím se ho.

Vystoupí.

             Ustaň v bezbožném
svém díle, zlotřilý ty Monteku!
Což může pomsta dále jít než smrt?
Stůj, kletý lotře, jsi můj zajatec;
pojď za mnou, poslechni, neb musíš zemřít.

ROMEO:

To věru musím; proto přišel jsem.
Však, dobrý mladý muži, zoufalce
dál nepokoušej, prchni, nech mne být;
těch mrtvých pomni zde, ať zděsí tě.
Hřích nový, — mladý muži, prosím tě, —
mi nehrň na hlavu, můj budě hněv.
Ó jdi! — Bůh svědkem, že tě miluji
víc nežli sebe, neboť na hřbitov
jsem přišel proti sobě ozbrojen.
Jdi, nemeškej, a vypravuj, co živ,
že šílenec ti zde byl milostiv.

PARIS:

Tvé zapřísahání mne odmítám
a zatýkám tě jako zlosyna.

ROMEO:

Ty vyzýváš mne? — Tedy pozor, chlapče.

Šermují.

PANOŠ:

Ó Bože, bijou se! — Jdu hledat stráž!

Odejde.

PARIS:

Ó, zabit!

Klesne.

             Máš-li milosrdenství,
hrob otevři a slož mne k Julii.

Umře.

ROMEO:

To učiním. — Dej v tvář si pohlednout.
Aj, hrabě Paris, — strýc Merkuciův!
Co pravil sluha můj, když vzbouřená
má duše toho nevšímala si? —
Že Paris měl si vzíti Julii?
Či neřekl to? — Či se mi to zdálo?
Neb v šílenství se toho domnívám,
jej slyšev o Julii mluviti?
Ó, dej mi ruku, ty, jenž se mnou též
jsi zapsán v knihu trpkých osudů!
V hrob nádherný tě uložím. — Že v hrob?
Ó ne, to zářící jest kupole,
ty zavražděný june; neboť zde
spí Julie a její krása činí
tu klenbu večeřadlem zářivým,
Zde mrtev lež, jsa mrtvým pochován.

Položí PARISE do hrobky.

Jak často lidé právě před smrtí
se rozveselili! Jich strážcové
to zovou sledním žití pableskem.
Ó, zdaliž mohu to zde také já   zvát pableskem? — Mé srdce, ženo má!
Smrt, která vsála dechu tvého med,
přec moci neměla nad krásou tvou.
Ty nejsi přemožena; prapor krásy
až dosud nachem plá na lících tvých
i rtech, a smrti bledá korouhev
tam nevztyčena. — Tybalte, tam ležíš
v svém krví ubroceném rubáši.
Čím více mohu se ti zavděčit
než tím, že ruka, která přervala
tvé mládí, teď je tomu přetíná,
jenž byl tvůj nepřítel? — Ó, promiň, strýče!
Ach, drahá Julie, proč ještě teď
tak sličná jsi? Či mám se domnívat,
že láskou vzplála netělesná smrt,
a že ten hnusný netvor vyzáblý
v těch tmách tě drží za svou milenku?
Ze strachu před tím s tebou zůstanu,
a z toho tmavé noci paláce
již nikdy neodejdu; ano, zde
chci potrvati s červy, kteří jsou
tvé komorné; zde stánek rozbiju
věčného pokoje, a setřesu
hvězd nepříznivých jařmo z toho těla,
jež světem znaveno. — Ó naposled
vy, oči, pohleďte, ty, náruči,
se k poslednímu rozpni objetí,
a vy, ó brány dechu, vtiskněte
svou právní pečeť tímto políbením
na věčnou smlouvu smrti hamižné!
Pojď, hořký druhu, pojď, ty trpký vůdce!
Ty zoufající lodivode, pojď,
a rázem vžeň na skály tříštící
tu mdlou a mořem uondanou loď.
Zde lásce mé!

Pije.

             — Ó nelhal’s, lékárníku,
tvůj nápoj věru rychle působí. —
A tak s tím políbením umírám.

Zemře.

Vystoupí na druhé straně hřbitova BRATR LORENZO se svítilnou, páčidlem a rýčem.

LORENZO:

Spěj ku pomoci, svatý Františku!
Ach, kolikrát v té tmě mé staré nohy
již přes ty hroby klopýtly! — Kdo tam?

BALTAZAR:

Přítel a někdo, jenž vás dobře zná.

LORENZO:

Bůh žehnej ti! — Rci, dobrý příteli,
jaká to pochodeň, jež plýtvá světlem
tam červům jen a lebkám bezokým?
Jak soudím, hoří v hrobce Kapuletů?

BALTAZAR:

Tak jest, velebný otče, a můj pán
je tam, jejž máte rád.

LORENZO:

             Kdo to?

BALTAZAR:

             Romeo.

LORENZO:

Jak dlouho mešká tam?

BALTAZAR:

             Půl hodiny.

LORENZO:

Pojď se mnou do sklepení.

BALTAZAR:

             Netroufám si.
Můj pán má za to, že jsem odešel
a strašlivě mi smrtí pohrozil,
zde kdybych zůstal, stopuje, co dělá.

LORENZO:

Nuž zůstaň; půjdu sám. Jde na mne strach.
Ó věcí neblahých se obávám!

BALTAZAR:

Zde pod tisem, jak spal jsem, zdálo se mi,
že pán můj s někým se tu potýká,
a že můj pán ho usmrtil.

LORENZO:

             Romeo! —

Jde dále.

Ach běda, běda! — Jaká krev to třísní
vchod hrobky kamenný? — Co znamenají
ty zkrvavené meče bez pánů,
jež leží zbroceny v těch místech míru?

Vejde do hrobky.

Romeo! — Zsinalý? — Kdo dál? — Též Paris?
A zbrocen krví? — Jaká nešťastná
to chvíle zavinila žalostnou
tu příhodu! — Hle, slečna pohnula se.

JULIE procitne.

JULIE:

Ó mnichu, těšiteli! — Kde můj choť?
Mám dobře v paměti, kde as mám být,
a tady jsem. — Kde jest můj choť Romeo?

Hluk za scénou.

LORENZO:

Hluk nějaký se blíží. — Dcero, pryč
zde z toho doupěte, kde vládne smrt
a mor a spaní nepřirozené.
Moc vyšší, jíž se nelze protivit,
nám překazila naše záměry.
Tvůj manžel po tvém boku leží mrtev
a Paris také. — Pojď, — kdes útulek
ti zjednám v svatých panen řeholi.
Nic nevyptávej se; stráž přichází.
Již pojď, již pojď, má dobrá Julie;
já netroufám si déle zůstati.

JULIE:

Jdi jenom sám; já odtud nevyjdu.

Odejde BRATR LORENZO.

Co jest to? — Číše v ruce milené?
Jed, vidím, byl mu koncem předčasným.
Ó, nesrdečný, dopil’s vše a jedné
mi nezanechal družné krůpěje,
by pomohla mi za tebou? — Ó slíbám
tvé rty; snad na nich ještě visí jed,
a usmrtí mne silou léčivou.

Líbá jej.

Tvé rty jsou teplé.

PRVNÍ STRÁŽNÍK (za scénou):

Napřed, hochu! — Kudy?

JULIE:

Aj, povyk? Tedy zkrátka skončím to.
Ó blahá dýko!

Chopí se dýky Romeovy.

             Zde je pochva tvá;

Probodne se.

tam rezavěj si; a mne umřít nech.

Klesne na tělo Romeovo a zemře.

Vystoupí STRÁŽ s PANOŠEM Parisovým.

PANOŠ:

Zde jest to; — tam, kde hoří pochodeň.

PRVNÍ STRÁŽNÍK:

Zem plna krve; hřbitov prohledejte
z vás někteří, a koho najdete,
hned zatkněte. Toť pohled žalostný!
Zde hrabě zabit; tady Julie
zas krvácí; a teplá, jak by byla
před malou chvílí teprv skonala,
ač po dva dny už leží pohřbena.
Hned jeden oznamte to knížeti
a jiný chvátej ke Kapuletům;
vy zbuďte Monteky, a druzí ať   vše prohledají. — Půdu vidíme,
kde leží vše ty zjevy bolestné,
však pravou půdu všech těch žalných běd
jen bližším pátráním lze objevit.

Vrátí se někteří STRÁŽNÍCI s BALTAZAREM.

DRUHÝ STRÁŽNÍK:

Zde jest Romeův sluha; dopaden
byl na hřbitově.

PRVNÍ STRÁŽNÍK:

             Dobře střežen buď,
než přijde kníže.

Vrátí se BRATR LORENZO s jiným STRÁŽNÍKEM.

TŘETÍ STRÁŽNÍK:

             Tady jakýs mnich,
jenž chvěje se a pláče, naříká.
My odjali mu rýč a motyku,
jak vycházel z té strany hřbitova.

PRVNÍ STRÁŽNÍK:

Toť velmi podezřelé; držte mnicha.

Vystoupí KNÍŽE s DRUŽINOU.

KNÍŽE:

Jaké to neštěstí tak časně vstalo,
že z ranního nás klidu probouzí?

Vystoupí KAPULET, HRABĚNKA KAPULETOVÁ a jiní.

KAPULET:

Co se to děje, že tak povykují?

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Lid volá po všech ulicích: „Romeo!“
a jiní „Julie!“ — zas jiní „Paris!“
a s křikem k naší hrobce běží vše.

KNÍŽE:

Jaký to děs nám ustrašuje sluch?

PRVNÍ STRÁŽNÍK:

Zde, kníže, hrabě Paris leží zabit
Romeo bez ducha a Julie
dřív mrtvá, usmrcena poznovu
a ještě nevychladlá.

KNÍŽE:

             Hledejte
a vypátrejte, jak ty podlé vraždy
se staly.

PRVNÍ STRÁŽNÍK:

             Zde jest mnich a zabitého
Romea sluha. Měli nástroje,
jež mohly hrob těch mrtvých otevřít.

KAPULET:

Ó nebesa! Ó ženo! Pohleď jen,
jak naše dcera krvácí. Ta dýka
se zmýlila; neb hle, jak její kryt
zde prázden Montekově na těle,
a zatknula se v ňadra dcery mé!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Ó, žel, ten pohled smrti hranou jest,
jenž volá do hrobu můj starý věk.

Vystoupí MONTEK a jiní.

KNÍŽE:

Pojď, Monteku, vstal’s časně, abys viděl,
jak syn a dědic tvůj šel časněj’ spát.

MONTEK:

Ach kníže! — Choť má zemřela dnes v noci;
stesk nad vyhnanstvím syna zhroutil ji;
ký nový žal se spiknul na mé stáří?

KNÍŽE:

Hleď tam a uvidíš.

MONTEK:

Ó nezdárný! Tak zvrhl se tvůj mrav,
že před svým otcem pádíš do hrobu?

KNÍŽE:

Rty výčitky své zatím zapečeť,
než vyjasní se vše ty pochyby,
a zvíme jejich zdroj, cíl, pravý vznik;
chci potom v hoři vaším vůdcem být
a třeba na smrt jíti před vámi.
Leč zatím poshovte; a pohroma
buď nevolníkem trpělivosti.
Ať předstoupí, kdož podezřelí jsou.

LORENZO:

Já první jsem, ač schopen nejméně
takého činu; přec však nejvíce
jsem v podezření, neboť čas a místo
jsou pro mne v té vraždě strašlivé.
Zde jsem, svůj žalobce i obhájce,
sám sebou odsouzen i omluven.

KNÍŽE:

Již tedy povídej, co o tom víš.

LORENZO:

Chci stručný být; neb lhůta mého dechu
již nestačí na řeči rozvláčné.
Romeo, který mrtev leží zde,
byl manžel Juliin; a Julie,
zde mrtvá, byla jeho věrná choť.
Já oddal je; jich tajné svatby den
byl Tybaltův den soudný; předčasná
smrt Tybaltova byla příčinou,
že novomanžel z města vypuzen.
Proň, a ne pro Tybalta Julie
se trápila. Vy, chtíce zapudit
ten útočící na ni zármutek,
jste zasnoubili ji a násilně
ji chtěli za Parise provdati.
Tu přijde ke mně s divým pohledem
a žádá mne, bych našel prostředky,
jak sňatku druhého ji uchránit,
sic v mojí cele že se usmrtí.
Tu dal jsem jí, svou vědou poučen,
lék pro spaní, jenž působil jak chtěl jsem,
a zdánlivě ji mrtvou učinil.
Touž dobou dopsal jsem Romeovi,
by přichvátal a pomoh’ vyvésti
ji z hrobu vydluženého v tu strašnou noc,
kdy nápoj moci své měl pozbýti.
Leč ten, kdo psaní nesl, bratr Jan,
byl zdržen nehodou a včera večer
list vrátil mi. Tu zcela samoten,
v tu hodinu, co měla procitnout,
jsem přišel z rodinné ji hrobky vzít
chtě zatím v cele své ji ukrýti,
než moh’ bych poslati k Romeovi.
Však než jsem přišel, několik jen minut
před chvílí tou, kdy měla vzbudit se,
věrný Romeo s čackým Parisem
zde mrtvi byli. — Ona procitne
i prosím ji, by se mnou odešla
a sudbu nebes nesla pokojně.
Však tu mne povyk z hrobky vyplašil,
a ona v zoufalosti nesmírné
jít se mnou nechtěla, a jak se zdá,
vložila sama ruku na sebe.
Toť vše, co vím; o sňatku věděla
též její chůva. Chybeno-li zde
mou vinou v něčem, ať můj starý život,
již o nějakou hodinu jen dřív,
než souzeno mu, padne za oběť
po nejpřísnějším řádu zákona.

KNÍŽE:

Vždy býval jsi nám znám co zbožný muž.
Kde jest Romeův sluha? — Co dí on?

BALTAZAR:

Já svému pánu zprávu donesl
o Juliině smrti, načež on   sem tryskem přijel do města, k té hrobce.
To psaní, poručil, bych časně ráno
dal jeho otci; jda pak do krypty
mi smrtí pohrozil, když neodejdu
a nenechám jej v hrobce samotná.

KNÍŽE:

Dej mi to psaní; prohlédnu si je.
Kde panoš hraběte, jenž přived’ stráž?
Co, hochu, dělal zde tvůj velitel?

PANOŠ:

On přišel s kvítím, hrobku obsypat
své nevěsty; a potom kázal mi,
bych opodál stál, a tak jsem učinil.
V tom přišel někdo se světlem a chtěl
hrob otevřít, a pán můj tasil naň.
A tu jsem odběh’ stráže zavolat.

KNÍŽE:

List potvrzuje vše, co dobrý mnich
nám vypověděl, — jejich lásky běh
a zvěst o její smrti. Zde pak píše,
že od chudého lékárníka jed
si opatřil a do té krypty sem
se odebral, by sám se usmrtil
a odpočíval podle Julie.
Kde jsou ti nepřátelé? — Kapulete
i Monteku! Hle, jakou metlou zde
jest potrestána vaše nenávist!
Neb nebe našlo cestu, jak by láskou
vše, co jest vaše radost, ubilo.
A já, jenž vašim sporům hověl též,
dva pokrevné jsem ztratil. — Trest stih’ všechny.

KAPULET:

Ó bratře Monteku, podej mi ruku;
toť veškerý jest podíl dcery mé   po jejím choti; více nežádám.

MONTEK:

Však víc ti mohu dát; z ryzího zlata
jí sochu postavím a dokavad
Verona bude známa jménem svým,
v ní pomník nebude tak vzácné ceny
jak věrné Julii mnou postavený.

KAPULET:

Pomník Romeův též buď nad vše dražší;
tak ležte žertvy nenávisti naší.

KNÍŽE:

Klid zasmušilý přináší to ráno,
a slunce žalem nechce hlavu vznést;
víc později buď o tom rokováno;
těm promine se, jiné stihne trest.
Však sudby žalnější svět nevzpomíná,
než jest Romeova a Juliina.

Odejdou.