JEDNÁNÍ DRUHÉ

Proslov

Vystoupí CHORUS.

CHORUS:

Teď stará tužba zmírá; po ní hlásí
se o dědictví mladé zanícení;
ta, po níž láska k smrti vzdychala si,
teď podle Julie již krásnou není.
Jest milován Romeo milující;
je oba poutá hledů kouzlo steré;
on vzdychá k domnělé své protivnici,
jež krmi lásky z hrůzných udic bere.
Jmín škůdcem, nesmí u ní vysloviti
své přísahy, jak milencův to zvykem;
a ta, jež rovněž tolik lásky cítí,
jej spatřit nesmí ani okamžikem.
Však vroucnost sílu, čas jim volnost skýtá,
a protivenství v sladké blaho zkvítá.

Odejde.

Scéna 1.

Průchod u zdi zahrady Kapuletovy.

Vystoupí ROMEO.

ROMEO:

Zdaž mohu jinam, když mé srdce zde?
Jdi, šerá země, k svému slunci též!

Vyhoupne se na zeď a seskočí za ni.

Vystoupí BENVOLIO a MERKUCIO.

BENVOLIO:

Romeo, bratře, slyš, Romeo, slyš!

MERKUCIO:

Toť moudrý ptáček! — Jako že jsem živ,
on odkrad’ se již domů na lože.

BENVOLIO:

Tou cestou běžel, přeskočil tu zeď;
nuž, ty naň zavolej, Merkucio!

MERKUCIO:

A budu ho i zaklínat: Romeo,
ty snílku, třeštile, ty milenče,
ty vášni! Zjev se, vzdechu podobou,
rci jeden verš a budu spokojen;
jen zvolej „ach!“ a vyřkni „láska, páska“,
dej dobré slůvko kmotře Venuši
a nazvi šelmou synka jejího
a dědice Adama Cupida,
jenž, slep, tak výborně si vystřelil,
když láskou vzplanul král Cophetua
k děvušce žebravé! — On neslyší,
on nehne se, on hlesu nedává;
opička mrtva, musím zaříkávat.
Při Rosaliny očích zářivých
tě zaklínám, při jejím hrdém čele,
rtech nachových a nožce ztepilé,
při pružných lýtkách, kyčlích ohnivých
a krajích ležících tam v sousedství,
bys objevil se ve své podobě!

BENVOLIO:

Když uslyší tě, pohněváš si ho.

MERKUCIO:

To věru pohněvat ho nemůže;
jej zlobilo by, kdybych v okruhu
milenky jeho duchu povstat dal
divného rázu, a tam stát ho nechal,
až od ní odčarován zas by kles’.
To byl by úkor; moje zaříkání
však slušné jest a ctné, a zaklínám
jej pouze jménem jeho milenky,
by sám se zved’.

BENVOLIO:

             Nuž pojďme, ukryl se   kdes v tomto stromoví a bratří se   s vlhotnou nocí. — Slepáť láska jeho,
a nejraděj’ se s temnem přátelí.

MERKUCIO:

Když láska slepá, k terči nestřelí.
Teď nám tam sedí někde pod mišpulí
a přeje si, by jeho milenka
tam byla ovocem, jež dívčiny,
když samy smějou se, zvou drážďata.
Romeo, kéž by byla, kéž by byla…
a spadla tobě rovnou do klína!
Romeo, dobrou noc! Jdu do peřin;
to polní lůžko příliš chladné jest,
bych na něm přespal. — Nuže, půjdeme?

BENVOLIO:

Již tedy pojďme; toho marno hledat,
kdo zúmyslně sám se ukrývá.

Odejdou.

Scéna 2.

Zahrada Kapuletova.

Vystoupí ROMEO.

ROMEO:

Kdo neměl ran, se jizvám vysmívá. —

JULIE objeví se nahoře v okně.

Však ticho! Jaká záře prosvítá
tím oknem tam? Toť východ; Julie
jest sluncem. Vyjdi, slunko spanilé,
a usmrtiž tu lůnu závistnou,
jež chorá jest a bledá zármutkem,
že její kněžka, ty, jsi krásnější.
Jí nebuď kněžkou, když ti závidí;
šat její vestalčí jest zelený
tak chorobně a nikdo nenosí
jej kromě bláznův; ty jej odvrhni.
Toť moje paní! Ó, toť láska má!
Ó, kéž by o tom věděla, že jest!
Teď hlesla, ničeho však nemluví.
Co na tom? — Její oči hovoří;
těm odpovím. Jsem příliš odvážný,
neb ke mně nemluví tím hovorem.
Dvě nejkrásnější hvězdy nebeské,
kdes jinde jakýs úkol majíce,
teď prosí její oči, místo nich
by bleskotaly v jejich okruhu,
než navrátí se. — Kdyby její oči
tak byly tam, a hvězdy v její hlavě?
Zář jejích lící zahanbila by   ty hvězdy, jako lampu denní svit,
a její oči v nebi zářily by   prostranstvím vzdušným jasně tak, že ptáci
by pěli, myslíce, že den se vrací.
Hle, jak svou líci o dlaň opírá!
Ó, kéž bych na ní rukavičkou byl,
bych moh’ se toho líčka dotknouti!

JULIE:

Ach, žel!

ROMEO:

             Teď mluví! — Promluv poznovu,
ó jasný anděle! — Neb nad hlavou
mi vystupuješ zářná z noční tmy,
jak okřídlený posel nebeský
v sloup obráceným očím žasnoucích
smrtelných lidí, padajících na znak,
by dívali se naň, jak osedlal
si lenivě plynoucí oblaky
a po nebeských ňadrech vesluje.

JULIE:

Romeo, ó Romeo! — Proč’s Romeo?
Své jméno zapři, otce zřekni se,
neb, nechceš-li, mně lásku přísahej,
a nechci dál být Kapuletova.

ROMEO (stranou):

Mám dále naslouchat, či promluvit?

JULIE:

Jen jméno tvé mým nepřítelem jest;
ty’s jen ty sám a nejsi Montekem.
Co jest to Montek? Ruka, ani noha,
ni paž, ni tvář, ni jiná část, jež vlastní
jest člověku. Ó, jiné jméno měj!
Co jest to jméno? To, co růží zvem,
pod jiným jménem sladce vonělo
by zrovna tak. A tak Romeem nezván,
Romeo podržel by veškerou
tu vzácnou dokonalost, kterou má   bez toho jména. — Odlož jméno své,
a za své jméno, jež tvou částí není,
mne vezmi celou.

ROMEO:

             Za slovo tě beru.
Jen láskou svou mne zvi a na novo
tak budu pokřtěn; od té chvíle dál
Romeo nechci býti nikdy víc.

JULIE:

Kdo’s ty, jenž nocí zastřen vtíráš se   v mé tajemství?

ROMEO:

             Dle jména nevím, jak
bych řekl ti, kdo jsem. Své jméno sám,
ó, drahá světice, mám v nenávisti,
neb vím, že tobě nepřítelem jest;
je, kdybych psané měl, bych roztrhal.

JULIE:

Sto slov mé ucho ještě nevpilo,
jež prones’ jazyk tvůj, a znám ten hlas.
Nejsi Romeo, jeden z Monteků?

ROMEO:

Ni to, ni ono, dívko spanilá,
když to, či ono jest ti nemilé.

JULIE:

Jak’s přišel sem, to pověz mi, a proč?
Zeď zahradní je vysoká a strmá,
a místo samo znamená již smrt,
když uvážíš, kdo jsi, a stihne-li
tě tady někdo z pokrevenců mých.

ROMEO:

Na lásky lehkých křídlech přeletěl
jsem tyto zdi; neb hradby kamenné
mez postaviti lásce nemohou.
Seč láska jest, má láska odvahu
též učinit, a tvoji pokrevní
mi tedy nejsou žádnou překážkou.

JULIE:

Z nich spatří-li tě někdo, zavraždí tě.

ROMEO:

Ach, v oku tvém jest nebezpečí víc,
než ve dvaceti jejich končířích;
jen ty se na mne vlídně podívej,
a proti zášti jich jsem obrněn.

JULIE:

Pro živý svět bych toho nechtěla,
by spatřili tě zde.

ROMEO:

             Plášť noci mám,
by ukryl mne před jejich očima;
a jenom jestli ty mne miluješ,
ať najdou mne. Jest lépe, život můj
by jejich nenávistí skončen byl,
než aby smrt se oddalovala
bez lásky tvé.

JULIE:

             Kdo přivedl tě sem?

ROMEO:

Má láska, jež mne nejprv pobídla,
bych pátral; ta mi radu poskytla,
a já jí oči. Nejsem lodivod,
leč kdybys byla vzdálena, jak jsou
ty břehy bezměrné, jež omývá
nejzazší moře, chtěl bych plavby tam
se odvážit pro poklad takový.

JULIE:

Ty víš, že maska noci tvář mi kryje,
sic panenský by polil ruměnec
mé líce pro to, co jsi uslyšel
mne mluvit dnes. Tak ráda dbala bych
zvyklého mravu, ráda, ráda tak
bych zapřela, co promluvila jsem;
leč s bohem, strojenosti! — Miluješ mne?
Ty řekneš „ano“, vím, a slovo tvé
chci bráti za pravdu. Však budeš-li
mi přísahat, snad budeš nevěren;
a milujících klamným přísahám
prý Joviš směje se. Dobrý Romeo,
když miluješ, jen rci to upřímně;
neb myslíš-li, že příliš snadno tak
jsem dobyta, chci hněvat se a mračit
a říkat „ne“, jen chceš-li mít mne rád;
však jinak nikoliv za celý svět.
Ba ano, spanilý ty Monteku,
jsem příliš vroucná; proto budeš snad
mé chování za lehkovážné mít;
leč, věř mi, pane, budu věrnější
než ty, jež mají více umění
se tvářit cizími. Já, přiznávám se,
bych také k tobě byla cizejší,
jen kdybys byl, než jsem se nadála,
mé věrné lásky postesk neslyšel.
A tedy odpusť mi, a nepřičítej
snad lehkovážné lásce vyznání,
jež prozradila jen ta tmavá noc.

ROMEO:

Ó děvo, při té luně posvátné,
jež stříbří vrcholy těch štěpů všech,
ti přísahám —

JULIE:

             Při luně nepřísahej,
té luně nestálé, jež měsíčně
svůj mění kruh, by proměnlivou tak
se neobjevila též láska tvá.

ROMEO:

Nač přísahat mám?

JULIE:

             Nepřísahej nic;
neb chceš-li, přísahej na spanilou
svou vlastní bytost, která božstvem jest
mé modloslužby; — a já uvěřím.

ROMEO:

Jestli mé duše vroucí náklonnost…

JULIE:

Dost; nepřísahej; ač se raduji
tak v tobě, nemám žádné radosti
z té dnešní shody; příliš kvapná jest
a neprozřetelná a unáhlená;
tak příliš jako blesk, jenž zanikne,
než člověk říci může: „blýsklo se“.
Můj drahý, dobrou noc! To poupě lásky
snad, dechem léta zrajíc, rozpučí
v květ spanilý, až příště sejdem se.
Již dobrou noc, Romeo, dobrou noc!
A mír a sladký oddech vejdi tiše
v tvé srdce, jako v mých mi prsou dýše.

ROMEO:

Chceš bez útěchy tak mne opustit?

JULIE:

A jakou útěchu chceš ještě dnes?

ROMEO:

Tvé lásky věrný slib chci výměnou.

JULIE:

Svůj dala jsem ti, než jsi o něj žádal;
a přece chtěla bych, by poznovu
být mohl dán.

ROMEO:

             Jej odvolat bys chtěla?
Nač, milená?

JULIE:

             Bych štědrá mohla být
a dala ti jej zas. A přece jen
si žádám pouze toho, co již mám.
Jeť moje štědrost bezměrná jak moře,
a láska moje též tak hluboká;
čím více rozdávám, tím více mám,
i neb ta i ona nekonečny jsou.
Hluk slyším v domě; miláčku, buď zdráv!

CHŮVA volá uvnitř.

Hned, milá chůvo! Drahý Monteků,
buď věren. — Zůstaň, ještě minutku,
a přijdu zas.

Odejde.

ROMEO:

             Ó blahá, blahá noci!
Mám strach, když vůkol noc, že všechno to   jest pouhý sen, až příliš lichotný
a sladký, než by moh’ mít podstatu.

Vrátí se JULIE nahoře.

JULIE:

Tři slůvka ještě, drahý můj Romeo,
a potom doopravdy dobrou noc!
Tvá láska myslí-li to počestně
a cílem tvým je sňatek, zítra dej
mi vzkázat po někom, jejž k tobě pošlu,
kde svatbu slavit chceš a v který čas,
a vše své osudy ti k nohám složím,
a s tebou, manželem, jdu světa kraj.

CHŮVA (uvnitř):

Slečno!

JULIE:

Hned, přijdu hned! — Však nedobře-li smýšlíš,
tož prosím tebe…

CHŮVA (uvnitř):

             Slečno!

JULIE:

             Jdu, již jdu —
… bys ustal, a mne v žalu zanechal.
Já zítra pošlu.

ROMEO:

             Při své duše spáse…

JULIE:

Tisíckrát dobrou noc!

Odejde.

ROMEO:

Noc horší tisíckrát bez tvého jasu. —
Jdeť láska k lásce hoch jak od knih skokem;
však od ní, hoch jak do škol smutným krokem.

Zvolna odchází.

Vrátí se JULIE nahoře.

JULIE:

Pst! pst! — Romeo! Ó, kéž měla bych
hlas sokolníka, aby přivábil
zpět královského toho sokola!
Však nevolnictví hlas má zastřený,
a nesmí mluvit hlučně; jinak bych
sluj roztrhla, kde dříme ozvěna,
a způsobila, že by ochraptěl
jí vzdušný ret, vždy znovu volaje
mého Romea jméno. — Slyš, Romeo!

ROMEO:

Toť moje duše jménem volá mne.
Jak stříbrosladce nocí zaznívá
hlas milenců! — Jak nejlibější hudba
jest uchu těch, kdož naslouchají mu.

JULIE:

Romeo!

ROMEO:

             Drahá?

JULIE:

             V kterou hodinu
mám zítra k tobě poslat?

ROMEO:

             K deváté.

JULIE:

Já nezameškám; dvacet roků jest
až do těch dob. Však zapomněla jsem,
proč jsem tě opět zpátky volala.

ROMEO:

Nech stát mne zde, až rozpomeneš se.

JULIE:

Chci nevzpomenout, bys jen dál tu stál,
jen vzpomínajíc, jak mi drahá jest
tvá společnost.

ROMEO:

             A já chci dál tu dlít
bys jenom stále zapomínala,
sám zapomínaje, že jiného
mám domova než zde.

JULIE:

             Jest skoro jitro;
a chtěla bych, bys odešel; a přec
ne dál než ptáče děcka hravého,
jež trochu z ruky poskočit je nechá,
jak ubohého vězně v tísni pout,
a zpět je strhne nití hedvábnou
na jeho volnost mile žárlivo.

ROMEO:

Jak přál bych si tvým býti ptáčetem!

JULIE:

To, miláčku, bych také chtěla já;
však laskáním bych usmrtila tě.
Nuž, dobrou, dobrou noc! — To loučení
tak sladkobolné jest, že bych své přání,
tu „dobrou noc“, říkala do svítání.

Odejde.

ROMEO:

Sen na tvých očích, mír buď v prsou tvých!
Kéž já co sen a mír byl v místě jich!
Teď půjdu k svému duchovnímu otci,
by v štěstí mém nám přispěl ku pomoci.

Odejde.

Scéna 3.

Cela bratra Lorenza.

Vystoupí bratr LORENZO s košíčkem.

LORENZO:

Na mračnou noc teď úsvit šedozraký
se usmívá, a na východě mraky
jsou pestrý pruhy světla; různostinné
tmy krok jak zpitý z cesty dnu se šine
a z pod žhoucího vozu Titanova.
Teď, okem hořícím než slunce znova
den potěší a vpije rosy chlad,
ten plný košík musím natrhat
škodného bejlí, květin vzácných k zdraví.
Zem, kteráž matkou přírody, též tmavý
jest její hrob; a totéž pohřebiště
jí rodným lůnem bývá zase příště;
a nás, tohoto lůna různé děti,
na jejím živném prsu vidět lpěti.
Z nich mnohé mnohé výbornosti mají
a každé nějakou, však jinou tají.
Ó veliká jest mocnost bylin všech
i kamenů v jich pravých vlastnostech!
Nic bídného tak není mezi všemi,
co zvláštní dobro neposkýtá zemi;
a nic tak dobrého, co ve zlém díle
by nezvrhlo se od pravého cíle.
Ctnost sama, zneužita, spěje v hřích
a vada mnohdy k ctnosti v činech svých.
Ten kvítek zde pod útlou blankou svojí
jed ukrývá i sílu, která hojí:
neb vůní všechny smysly svěže dráždí
a chutí hned i se srdcem je vraždí.
Dvé králů stále vede o ně spor
v lidstvu i květech: dobro a zlý vzdor;
a tam, kde opanuje horší vládce,
červ smrti zhlodá květ i duši v krátce.

Vystoupí ROMEO.

ROMEO:

Zdrav Bůh, můj otče.

LORENZO:

             Benedicite!
Čí milé rty tak záhy zdravíte?
Můj mladý synu, neklidné jen nitro
tak časně dává lůžku „dobré jitro“.
Pod víčky kmetů starost sedá bděle,
a ta kde dlí, si spánek neustele;
leč jaré mládí, mozek nezoujatý
kde ulehnou, tam vládne spánek zlatý.
Též tvoje přivstání mi svědčí, synu,
že jakýs nepokoj má za příčinu,
a ne-li tak, tož pravdu bych as řek’,
že náš Romeo nespal na dnešek.

ROMEO:

Toť pravda; sladší oddech měl dnes jiný.

LORENZO:

Bůh odpusť hříchy! — Byl’s u Rosaliny?

ROMEO:

U Rosaliny, otče? — Ne, to jméno
i s jeho strastmi jest již zapomněno.

LORENZO:

Toť hodný syn můj, kde’s však byl v ten čas?

ROMEO:

Vše povím ti, než optáš se mne zas.
Já hostem byl u nepřítele svého,
tam náhle někdo zranil mne, já jeho;
a poranění jeho, ránu moji
tvá pomoc jen a svatý lék tvůj zhojí.
Věř, svatý muži, zášť mne neovládá,
neb, o co já, též nepřítel můj žádá.

LORENZO:

Mluv přímo, prostě; zpověď neurčitá
též neurčité rozhřešení skýtá.

ROMEO:

Tož věz, že jest mi dražší všeho světa
dceř sličná bohatého Kapuleta;
já jí, mně ona patří srdcem vzňatým;
vše sloučeno, krom toho, sňatkem svatým
co ty máš sloučit. Kdy a kde a jak
jsme setkali se, zaslíbili tak,
ti povím cestou; splň jen moje přání,
a ještě dnes dej sňatku požehnání.

LORENZO:

Ó, svatý Františku, jaká to změna!
Tak náhle Rosalina zapomněna,
již měl’s tak rád? Jinošská láska v oku
jen tedy dlí, ne srdce ve hluboku!
Ó, svatá Panno, slzí na tisíce
pro Rosalinu vlažilo ti líce. —
Co slané vody vyplýtváno tady
na občerstvení lásky, mroucí hlady!
Tvé vlhké vzdechy slunko sotva suší,
tvůj postesk ještě zní v mé staré uši; —
hle, na tvé líci slzavého deště
je skvrna dosud, neumytá ještě.
Sám’s-li to byl, a tebe žal ten hlodal,
pro Rosalinu jen jsi se mu oddal:
a teď tak změněn? — Tedy přiznej už:
Smíť padnout žena, když tak sláb je muž!

ROMEO:

Mne kárával jsi, že k ní láskou hynu.

LORENZO:

Že s láskou pohrával’s jen, milý synu.

ROMEO:

Chtěl’s, abych lásku pohřbil.

LORENZO:

             Ne však v rovu
ji pochoval, a jinou vzkřísil znovu.

ROMEO:

Již neplísni mne; teď má láska čistá
vděk za vděk, lásku za lásku mi chystá;
ne dřív tak.

LORENZO:

             Znalať, že tvé milování
čte z paměti a nezná písmen ani.
Leč polétavý bloudku, pojď jen přec,
chci pomocen ti být pro jednu věc:
tím spojením snad záští vašich rodů
se v čistou lásku promění a shodu.

ROMEO:

Ó pojďme již; spěch lásky krotím stěží.

LORENZO:

Jen moudře, zvolna; klopýtne, kdo běží.

Odejdou.

Scéna 4.

Ulice.

Vystoupí BENVOLIO a MERKUCIO.

MERKUCIO:

Kde, u všech čertů, ten Romeo jest?
Což ani na noc domů nepřišel?

BENVOLIO:

Ne domů k otci; se sluhou jsem mluvil.

MERKUCIO:

Ta bledulová panna ledová,
ta Rosalina umučí ho tak,
že, věřte, přijde ještě o rozum.

BENVOLIO:

Dnes Tybalt, Kapuletův synovec,
mu poslal list do domu otcova.

MERKUCIO:

Toť vyzvání, — jak že tu stojím živ!

BENVOLIO:

Však mu Romeo odpoví.

MERKUCIO:

Odpovědít na list může každý, kdo umí psát.

BENVOLIO:

Ne tak; — on odpoví pisálkovi toho listu, že, když strašen, není strašpytel.

MERKUCIO:

Ach, ubohý Romeo jest už nebožtík! Proklán černým okem bělostné dívčiny; střelen do ucha milostnou písničkou; a sám střed jeho srdce rozštěpen hrotem slepého hocha lučištníka: — a on že jest muž, jenž postaví se Tybaltovi?

BENVOLIO:

Nu, — a kdo je ten Tybalt?

MERKUCIO:

Něco víc než sametový kocourek, to mi věř. Učiněný bohatýr v čestných obřadnostech. Bije se, jako ty zpíváš z not, drží takt, tempo a míru; dbá ti té nejmenší pauzy: — jedna, dvě a třetí máš v prsou. Hotový řezník na hedvábné knoflíky; soubojník, soubojník! Kavalír nejmodřejší krve, jenž ti první i druhou příčinu k souboji vysype z rukávu. Ach, toho nesmrtelného passado! Toho punto reverso! Toho „tu máš!“

BENVOLIO:

Jak že?

MERKUCIO:

Mor na ty potřeštěné, šeplavé, ulízané panáky, ty moderní raziče frází! „Při sám bůh, výborné kordisko! — Znamenitý chlapík! — Výborná nevěstka!“ — Aj, můj ty milý praděde, není-li to žalostno, že jsme sužováni těmi cizáckými mouchami, těmi módními hejsky, těmi „pardonnez-moi“, kteří tak dřepí na novotách, že si neumějí pohodlně usednout na starou lavici? Ó, těch jejich „bons“, těch jejich „bons“!

Vystoupí ROMEO.

BENVOLIO:

Tu jde Romeo, tu jde Romeo!

MERKUCIO:

Bez mlíčí, jako sušený slaneček. Ó tělo, tělo, jak jsi rybou bylo učiněno! Teď je po uši v rýmech, v jakých Petrarka ploval. Laura byla proti jeho slečně pouhá kuchta; ano, ale měla přece jen lepšího milence, jenž o ní rýmoval. Dido byla běhna, Kleopatra cikánka, Helena a Hero děvečky a frejířky; Thisbe sic hezká modroočka, nebo tak něco, ale jinak k ničemu. Signor Romeo, bon jour! Tu máš francouzský pozdrav ke svým francouzským plundrám. Pěkný kousek jste nám to proved’ dnes v noci.

ROMEO:

Dobré jitro vám oběma. Jaký kousek jsem vám proved’?

MERKUCIO:

Zlodějský kousek, pane, zlodějský; odkradl jste se; — chápeš?

ROMEO:

Odpusť, dobrý Merkucio, měl jsem na starosti vážnou věc, a v případu takovém, jako můj, jest volno člověku, by se se na zdvořilosti trochu prohřešil.

MERKUCIO:

To vlastně tolik, jako bys řekl, že u věci takové jest volno člověku se v kyčlích ohýbat.

ROMEO:

Ano, poklonami.

MERKUCIO:

Z míry dobrá trefa.

ROMEO:

Z míry dvorný výklad!

MERKUCIO:

Inu, vždyť jsem já učiněný květ dvornosti.

ROMEO:

Ano, povedený kvítek.

MERKUCIO:

Pravda.

ROMEO:

Vyšitý jako ty květy na mých střevících; a k tomu podšitý.

MERKUCIO:

Hezky řečeno; jen si ten vtip zachovej až do ošoupání svých střevíců; až se ti podešev prošlape, můžeš chodit po svém vtipu; jest to podešev nevyrovnatelná.

ROMEO:

Ó, vtipe, nevyrovnatelný — ve své koženosti!

MERKUCIO:

Pojď mezi nás, milý Benvolio, můj vtip dokulhává.

ROMEO:

Bičík a ostruhy naň, bičík a ostruhy! Jinak při tom honu zvolám: Vyhráno!

MERKUCIO:

Ne, honí-li tvůj vtip divoké husy, jsem ovšem poražen; neboť v jediném tvém smyslu lítá jich více než ve všech mých pěti. Řekni mi, honil jsem kdy s tebou husičku?

ROMEO:

Nikdy, leda jen jako husák.

MERKUCIO:

Za ten žert tě štípnu do ucha.

ROMEO:

Ne, neštípej, ty milé housátko.

MERKUCIO:

Tvůj vtip jest velmi trpké pouchle; peprná to — omáčka.

ROMEO:

Není-li výborná k huse na sladko?

MERKUCIO:

Ó to je vtip jako kozí kůže; — coul široký, dá se roztáhnout na loket.

ROMEO:

Roztáhnu ho tedy do široka, přidám to k huse a budeš pak daleko široko nejpověstnějším husákem.

MERKUCIO:

Nuže, není-li to lépe tak, než to skomírání láskou? Teď jsi lidský, teď jsi Romeo, teď jsi opět to, co jsi, i povahou i tím, co umíš; neboť ta ztřeštěná láska jest jako velký blbec, jenž s vyplazeným jazykem pobíhá sem a tam, hledaje, kde by svou feruli schoval.

BENVOLIO:

Již dost, již dost!

MERKUCIO:

Chceš, abych přestal v nejlepším.

BENVOLIO:

Jinak by ta věc neměla konce.

MERKUCIO:

Ó mýlíš se; byl bych ji zkrátil, neboť jsem se dostal do plné hloubky toho, co jsem chtěl říci; a dále jsem se pouštět nehodlal.

ROMEO:

Hle, to je skvostné podívání!

Vystoupí CHŮVA a PETR.

MERKUCIO:

Plachta, plachta!

BENVOLIO:

Dvě, dvě! — Spodnička a planda.

CHŮVA:

Petře!

PETR:

Poroučíte?

CHŮVA:

Můj vějíř, Petře.

MERKUCIO:

Milý Petře, aby jí zakryl tvář, neboť její vějíř jest hezčí než ona.

CHŮVA:

Dej Pánbůh dobré jitro, pánové.

MERKUCIO:

Dej Pánbůh dobrý večer, krásná paničko.

CHŮVA:

Je už večer?

MERKUCIO:

Ba právě, to mi věřte; neboť ta nestydatá ručička na vašem ciferníku ukazuje již přes poledne.

CHŮVA:

Fuj na vás! Jaký jste to člověk!

ROMEO:

Člověk, paničko, kterého Bůh stvořil, aby se měl s kým trápit.

CHŮVA:

Na mou věru, dobře řečeno; „aby se měl s kým trápit“ — neřek’ to tak? Pánové, nemůže mi někdo z vás povědít, kde bych našla mladého Romea?

ROMEO:

Já vám to mohu povědít; ale mladý Romeo bude starší, až ho najdete, než když jste ho hledala. Já jsem toho jména nejmladší, protože nebylo nikoho horšího.

CHŮVA:

Dobře jste to řekl.

MERKUCIO:

Jakže? Ten nejhorší jest vám dobrý dost? Velmi dobře si vybíráte, na mou věru; a moudře, moudře.

CHŮVA:

Jste-li to vy, pane, ráda bych si s vámi promluvila mezi čtyřma očima.

BENVOLIO:

Pozve ho někam na večeři.

MERKUCIO:

Svodnice, svodnice! — Lovci, pozor!

ROMEO:

Co’s navětřil?

MERKUCIO:

Zajíce ne, brachu; leda jen snad koroptvičku, brachu, v postní paštice, která je trochu zažluklá a plesnivá, než se dostala na mísu.

_(Zpívá:)
_Stará koroptvička plesnivá,
stará koroptvička plesnivá,
tak z hladu v postě jí se;
však stará koroptvička plesnivá
tak zrovna chutná nebývá,
když zavání už v míse.

Romeo, přijdeš domů? Pozveme se tam na oběd.

ROMEO:

Přijdu za vámi.

MERKUCIO:

S bohem, starožitná krasavice; mějte se dobře!

_(Zpívá:)
_„Krásko, krásko, krásko!“

Odejdou MERKUCIO a BENVOLIO.

CHŮVA:

Tak, tak; s pánem bohem! — Prosím vás, pane, kdopak je ten kramář se šibeničním zbožím?

ROMEO:

Panic, chůvo, jenž rád se slyší mluvit, a nažvatlá toho za minutu více, než co by zastal za měsíc.

CHŮVA:

Jen ať si na mne přivstane, a já mu strhnu hřebínek, i kdyby byl ještě bujnější, a dvaceti takovým Jankům; a nestačím-li na to já, najdu takové, které stačí. Kluk prašivá! Já nejsem žádná z jeho fiflen, já nejsem žádná z jeho kamarádek. (K PETROVI.) A ty tu civíš a trpíš to, aby se každý dareba s chutí do mne pouštěl?

PETR:

Neviděl jsem nikoho, kdo by se s chutí do vás pouštěl, sic byl bych mžikem tasil, za to vám ručím. Troufám si tak rychle tasit jako jiný muž, vidím-li příležitost k pořádné rvačce a právo na své straně.

CHŮVA:

Pánbůh ví, tak jsem se rozzlobila, že se každá žilka ve mně třese. — Kluk prašivá! — Prosím vás, pane, na slovíčko. Jak jsem povídala, moje slečinka mi poručila, abych vás našla. Co mi poručila, abych vám řekla, nechám si pro sebe; ale napřed dovolte, abych vám pověděla, kdybyste ji chtěl vyvést na věž, jak říkáváme, že by to bylo nanicovaté, jak říkáváme; neboť slečna je mladičká, a proto, kdybyste s ní hrál obojetně, byla by to zlá hra s každou slečinkou vůbec, a veliká ničemnost.

ROMEO:

Vyřiď, chůvo, mé poručení své slečně a velitelce. Ručím ti —

CHŮVA:

I ty mé dobré srdéčko! Věru, všechno jí to řeknu. Pane, pane, to bude radosti u toho děvčete!

ROMEO:

Co jí řekneš, chůvo, vždyť mne ani neposloucháš?

CHŮVA:

Povím jí, že ručíte; což, jak já tomu rozumím, jest kavalírský slib.

ROMEO:

Jen řekni, pod nějakou záminkou
dnes odpoledne by šla k zpovědi;
bratr Lorenzo ve své cele dá   jí rozhřešení, a pak oddá nás.
Zde, za tvou píli.

CHŮVA:

             Ne, to věru ne;
ni haléře.

ROMEO:

             Jdi, jdi; to musíš vzít.

CHŮVA:

Dnes odpoledne, pane? Dobrá, přijde.

ROMEO:

Ty, chůvo, počkej za klášterní zdí;
můj sluha bude za hodinu tam
a provazový žebřík přinese;
a po něm vyšplhám se, nocí kryt,
až na nejvyšší stožár slasti své.
Buď zdráva, věrna; odměním se ti.
Nuž, s bohem, a svou paní pozdravuj.

CHŮVA:

Bůh nebeský ti žehnej! Slyšte, pane!

ROMEO:

Co chceš, má milá chůvo?

CHŮVA:

             Zdali pak
váš sluha věren? Znáte přísloví:
„Dva smlčí to, jen jediný co ví“?

ROMEO:

Můj sluha jest jak ocel spolehliv.

CHŮVA:

Dobře, pane; moje slečna jest vám to nejroztomilejší děvčátko na světě. — Bože, Bože, když to byl ještě malý žvatlavý blázínek — Ó, je tu ve městě kavalír, nějaký Paris, jenž má na ni namířeno; ale ona, dobrá dušinka, by raději viděla ropuchu, opravdovou ropuchu než jeho. Já ji tak někdy pozlobím a povídám, že ten Paris je hezčí muž; ale za to vám ručím, když to řeknu, zbledne vám tak, že jest jako nejbělejší plátno na tom širém božím světě. Nezačínají rozmarýna a Romeo toutéž písmenou?

ROMEO:

Ano, chůvo; nač se ptáš? — Obé písmenou R.

CHŮVA:

I vy čtveráku, to je psí písmena. „Rrr“, tak vrčí psi — Ne; vím, že to začíná nějakou jinou písmenou; a ona si vám na to složila nejkrásnější průpovídky, — o vás a rozmarýně, že by vám srdce v těle poskočilo, kdybyste to slyšel.

ROMEO:

Vyřiď slečně mé poručení.

CHŮVA:

Toť se rozumí; — a tisíckrát.

Odejde ROMEO.

Petře!

PETR:

Poroučíte?

CHŮVA:

Petře, vezmi můj vějíř; jdi napřed; a klusem.

Odejdou.

Scéna 5.

Zahrada Kapuletova.

Vystoupí JULIE.

JULIE:

Když poslala jsem chůvu, tlouklo devět,
a slíbila, že za půl hodiny
se vrátí. Snad ho nenašla; — ne tak.
Ó chromá jest! A lásky poslové
by měly býti pouze myšlenky,
jež letí desetkráte rychleji
slunečných paprsků, když honí tmu
z hor mrakavých. A proto lásky vůz
jen rychlokřídlí táhnou holoubci,
a proto větroletný Cupido
má perutě. — Teď na nejvyšším vrchu
své denní pouti slunce spočívá;
a od devíti do dvanácti jsou
tři dlouhé hodiny; — a nepřišla.
Cit kdyby měla, mladou, vřelou krev,
tak rychle jako míč by letěla;
mé slůvko by k miláčku duše mé   jí mrštilo a jeho ke mně zpět.
Však stáří lidi jako v mrtvé mění;
tak nehybní jsou, těžcí, olovění.

Vystoupí CHŮVA s PETREM.

Můj Bože, tady jest! Ó zlatá chůvo,
co nového? Či nalezla jsi jej?
Ať odejde tvůj sluha.

CHŮVA:

             Petře, počkej
tam u dveří.

PETR odejde.

JULIE:

             Nuž, dobrá, zlatá chůvo. —
Ó Bože, co tak smutna vypadáš?
Byť zprávy byly teskny, vesele
jen pověz je; když dobry, kazíš hudbu
těch sladkých novin, hraješ-li mi je   tak s tváří zatrpklou.

CHŮVA:

             Jsem zemdlena;
jen minutu mi přejte oddechu.
Fi, jak mne kosti bolí! Byl to hon!

JULIE:

Já chtěla bych, bys měla kosti mé,
a já tvé zprávy; prosím tě, jen mluv,
má dobrá, dobrá chůvičko, jen mluv.

CHŮVA:

Můj umučený Ježíši, nač kvap?
Což nemůžete počkat chviličku?
Či nevidíte, že jsem bez dechu?

JULIE:

Jak’s bez dechu, když tolik dechu máš
mi povědíti, že jsi bez dechu?
Ta výmluva, proč váháš povídat,
jest delší, než co váháš povědít.
Máš zlé, či dobré zprávy? — Odpověz;
rci tak neb tak; co dál, se dočkám již,
jen upokoj mne, dobré to, či zlé?

CHŮVA:

Inu, to jste si pěkně volila! Vy si neumíte vybrat muže. — Romeo! — Ne — to ne. Tvář má takto slušnější než ledakdo, ale v holeních jest nade všechny jiné; a ruka, noha, tělo, ačkoliv nestojí za řeč, jsou nevyrovnatelny; není sic květem dvornosti; ale ručím za něho, tichý jako beránek. Jen tak dále, děvče, a boj se Boha. — Jak, obědvali jste dnes doma?

JULIE:

Ne, ne; to všechno věděla jsem již;
co říká o sňatku? Co o sňatku?

CHŮVA:

Můj Bože, Bože, jak mne hlava bolí!
Ta moje hlava! — Třeští, jak by se   na dvacet kusů chtěla rozskočit.
A pak ta záda, — ach má záda, záda.
Bůh vám to odpusť, že mne posíláte,
bych takým honem uhnala si smrt.

JULIE:

Mně věru líto, že ti dobře není;
jen, milá, dobrá, zlatá chůvičko,
mi pověz, co ti řek’ můj milenec.

CHŮVA:

Váš milý povídá co čestný pán
a dvorný, vlídný, hezký, za to ručím,
a ctnostný — Kde je vaše paní matka?

JULIE:

Kde jest má matka! Inu, doma jest;
kdež byla by? — Jak divně odpovídáš!
„Váš milý povídá co čestný pán —
Kde vaše matka?“

CHŮVA:

             Panno přesvatá!
Tak prudká? — Hleďme, — přijďte mi jen zas!
Toť náplast na mé kosti bolavé?
Nu, podruhé si buďte poslem sama.

JULIE:

Co počít s ní? — Mluv, co ti řek’ Romeo?

CHŮVA:

Nu, máte dovolení, byste šla
dnes k zpovědi?

JULIE:

             To mám.

CHŮVA:

                   Tož do cely
bratra Lorenza pospěšte, a tam
choť čeká, by vás pojal za ženu.
Teď do tváří vám stoupá bujná krev;
hned šarlat z nich při také novině.
Vy spěšte do chrámu; já musím jinam
a žebřík sehnat, by váš milý moh’
se potmě dostat k hnízdu ptačímu.
Jsemť soumar vaší rozkoše. Můj světe!
Však vy zas v noci břímě ponesete!
Jdu k obědu; ty spěš, bys v chrámu byla.

JULIE:

Na vrchu blaha! — S bohem, chůvo milá.

Odejdou.

Scéna 6.

Cela bratra Lorenza.

Vystoupí BRATR LORENZO a ROMEO.

LORENZO:

Tak ať se usmívají nebesa
na svatý obřad ten, by příští čas
nás nepokáral žádným zármutkem!

ROMEO:

Tak staň se, amen! Ale jakákoliv
ať přijde strast, vyvážit nemůže
to blaho, kteréž krátká minuta
mi poskytuje v jejím pohledu.
Jen svatým slovem ruce naše spoj,
a nechť pak lásku sžírající smrt
si učiní, co může; dosti jest,
když pouze mohu nazývat ji svou.

LORENZO:

Ty příliš prudké vzněty násilně
též končívají, mrouce vítězstvím.
Tak oheň s prachem, když se políbí,
se tráví vzájemně; med nejsladší
se zprotivuje vlastní lahodou,
a ochutnáním pokazí nám chuť.
Tož miluj mírně; taká láska stálá;
zmeškáť kdo váhá, i kdo příliš cválá.

Vystoupí JULIE.

Hle, tu jde slečna. — Ó tak lehká noha
když dostoupne, ni květu neublíží.
Můž’ milenec jít po pavučině,
jež v hravém letním vánku míhá se,
a nepadne; tak lehká marnost jest.

JULIE:

Ctihodný zpovědníku, dobrý večer.

LORENZO:

Romeo, dcero, dík vzdá za nás oba.

JULIE:

Totéž i jemu; jinak jeho díky
by byly přílišny za pozdrav jeden.

ROMEO:

Ach Julie! Tvé radosti-li míra
tak vršitá jak má a umíš-li
ji zvučněj’ hlásat, oslaď dechem svým
to ovzduší, a hudba nádherná
ať zjeví v duších skrytou blaženost,
již cítíme v tom drahém setkání.

JULIE:

Cit, látkou bohatší než výmluvností,
jest hrdým na svou vlastní podstatu,
ne na ozdoby. — Ti jsou žebráci,
kdož mohou svoje jmění spočítat;
však moje věrná láska zbohatla
tak závratně, že ocenit mi nelze
ni z polovice moje poklady.

LORENZO:

Nuž pojďte, zkrátka ukončíme to;
vás samy nenechat můj úřad velí,
než svatá církev oba v jedno vtělí.

Odejdou.