JEDNÁNÍ TŘETÍ

Scéna 1.

Náměstí.

Vystoupí MERKUCIO, BENVOLIO, PANOŠ a SLOUŽÍCÍ.

BENVOLIO:

Pojď domů, prosím tě, Merkucio,
jest horký den a Kapuleti venku;
když potkáme je, šrůtce neujdem,
neb v těchto parných dnech krev zbujná vře.

MERKUCIO:

Ty’s mi také jeden z těch ptáčků, kteří jakmile zavadí o krčmu, praští mečem o stůl a vzkřiknou: „Dej Bůh, abych tě nepotřeboval!“, a jak jim jedna neb dvě sklenice vstoupí do hlavy, tasí na krčmáře, kde toho věru nebylo potřebí.

BENVOLIO:

Já že jsem takový ptáček?

MERKUCIO:

Ticho, ticho; jsi na vlas takový horkokrevný Janek jako kterýkoli v Itálii; tak popudlivý k prudkosti jako prudký k popudlivosti.

BENVOLIO:

A co dál?

MERKUCIO:

Ano, kdybyste byli takoví dva, neměli bychom brzo žádného, protože by jeden druhému zakroutil krk. Ty! — Aj, pustíš se do člověka, který má o chlup více, neb o chlup méně na bradě než ty; ty se pustíš do člověka, jenž louská ořechy, bez jiné příčiny kromě té, že máš oči barvy lískové. Které oko než takové, by si vyslídilo takový svár? Tvá hlava jest tak plna svárů, jako vejce plno žloutku a bílku, a přec ti už hlavu jako vejce na žmach potloukli pro samou svárlivost. Ty’s vyjel si na člověka, jenž na ulici zakašlal, protože ti vzbudil psa ležícího na slunci. Nevypeskoval’s krejčího, protože si oblékl nový kabát před Velikonoci? A jiného, protože si uvázal nové střevíce starou tkanicí? A ty mne budeš kantorovat, abych se uchránil svárů!

BENVOLIO:

Kdybych byl já tak svárliv jako ty, nikdo by nepobloudil, kdo by si vzal pojistku na můj život na pět čtvrtí hodiny.

MERKUCIO:

Nepobloudil; — bloudku!

Vystoupí TYBALT a jiní.

BENVOLIO:

Mou hlavu na to, tu jdou Kapuleti.

MERKUCIO:

Mou patu na to, mně to lhostejno.

TYBALT:

Jen těsně za mnou; promluvím si s nimi. Dobrý den, páni, na slovo z vás jeden.

MERKUCIO:

Z nás jeden, a jen na slovo? Něco k tomu přidejte; ať je to slovo a rána.

TYBALT:

I k tomu najdete mne hotova, pane, dáte-li mi příčinu.

MERKUCIO:

Nemohl byste si nějakou příčinu vzít, aniž bychom ji dali?

TYBALT:

Merkucio, ty a Romeo spolu hrajete —

MERKUCIO:

Hrajem? Jak, děláš ty z nás muzikanty? A děláš-li z nás muzikanty, hleď, abys neuslyšel zaskřípání! Zde můj šmytec; ten vás tančit naučí. U všech ďáblů, — hrajem!

BENVOLIO:

Jsme na veřejné, živé ulici;
buď uchylte se někam v ústraní,
neb o svém sporu chladně promluvte,
neb každý po svých rozejděte se.
Zde oči všech se na vás dívají.

MERKUCIO:

Má každý oči, aby díval se;
jen ať se dívají. Já nehnu se,
ať komu líbí se, či nelíbí.

Vystoupí ROMEO.

TYBALT:

Mír s vámi, pane; tady jest můj člověk.

MERKUCIO:

Ať visím, jestli vaši livrej má.
Jen napřed, pane, na soubojiště!
Však půjde za vámi; v tom smyslu může
jej vaše Milost zvát svým člověkem.

TYBALT:

Romeo, láska, kterou k tobě mám,
mi lepšího dát nemůž’ výrazu
než toho, že jsi padouch.

ROMEO:

             Tybalte,
ta příčina, jíž mám tě milovat,
až příliš krotí hněv, jenž slušel by   na taký pozdrav. — Nejsem padouchem;
a tedy s bohem! Vidím, že mne neznáš.

TYBALT:

Tím, chlapče, neomluvíš urážky
mně učiněné; protož stůj a tas.

ROMEO:

Bůh svědkem, nikdy jsem ti neublížil;
však miluji tě víc, než lze ti vědět,
mé lásky dokud neznáš příčiny.
A protož tedy, dobrý Kapulete,
— neb jméno to mi drahé jest jak mé, —
jen utiš se.

MERKUCIO:

             Ó klidná, bezectná
a mrzká poddajnost! Alla stoccata
tu odchází jak vítěz.

Tasí.

                   Tybalte,
ty krysaři, chceš za mnou?

TYBALT:

             Co chceš ty?

MERKUCIO:

Nic, milý králi koček, než jeden z tvých devaterých životů, který si dovolím zabrat; a podle toho, jak se ke mně budeš chovati dále, vytluku z tebe těch osm ostatních. Vytáhneš-li už svůj meč za ucho z té jeho nohavice! Dělej, sic budeš mít můj za ušima, než tvůj bude venku.

TYBALT:

Jsem vám k službám.

Tasí.

ROMEO:

Dobrý Merkucio, svůj končíř schovej.

MERKUCIO:

Teď, pane, zkuste si to své passado.

Potýkají se.

ROMEO:

Tas, tas, Benvolio, a sraz jim zbraň.
Fi, páni, zločinného násilí
již nechte. Tybalte, Merkucio!
Přec kníže zapověděl výslovně
ty rvačky po veronských ulicích.
Dost, zadrž! — Tybalte! Merkucio!

TYBALT pod vztaženou paží Romeovou zraní MERKUCIA a prchá se svými soudruhy.

MERKUCIO:

Jsem raněn. Mor na oba vaše rody!
Jsem hotov. — Utekl a nemá nic?

BENVOLIO:

Ty’s raněn?

MERKUCIO:

             Škrábnut, škrábnut; zrovna dost!
Kde je můj panoš? Pro lékaře, lotře!

Odejde PANOŠ.

ROMEO:

Buď dobré mysli, příteli; rána nemůže být veliká.

MERKUCIO:

Ne, tak hluboká není jako studna, ani tak široká jako vrata kostelní; ale jest jí dost, stačí. Ptej se po mně zítra a najdeš mne vážného jako hrob. Pro tento svět mi věru již napepřeno. Mor na oba vaše rody! U všech ďáblů, žeť pes a krysa, myš a kočka člověka na smrt poškrábou! Chvástal, lotr, padouch, který šermuje podle knihy počtářské! — Kýho ďábla vlezl’s mezi nás? Byl jsem raněn pod tvou rukou.

ROMEO:

Já chtěl to nejlepší.

MERKUCIO:

             Benvolio,
hleď pomoci mi někam do domu,
sic omdlím. — Mor na oba vaše rody!
Pro červy pokrm ze mne udělaly!
Teď mám to; právě dost. — Ty vaše rody!

Odejdou MERKUCIO a BENVOLIO.

ROMEO:

Ten šlechtic, blízký krevný knížete,
můj věrný přítel, raněn smrtelně, —
a pro mne! Tybaltovou urážkou
čest moje ztřísněna; — tím Tybaltem,
s nímž před hodinou byl jsem spříbuzněn.
Ó, drahá Julie, tvá spanilost
mne zženštila, a ocel chrabrosti
v mých prsou rozměkčila.

Vrátí se BENVOLIO.

BENVOLIO:

             Ó, Romeo,
Romeo! Statečný Merkucio
jest mrtev! — Jeho ušlechtilý duch
tou zemí příliš časně zhrdaje,
se povznes’ k oblakům.

ROMEO:

Dne toho sudba z minula se prýští;
a hořem dnešním začíná žal příští.

Vrátí se TYBALT.

BENVOLIO:

Hle, Tybalt zuřivý se vrací zas.

ROMEO:

Živ jako vítěz; a Merkucio
je zabit! — Pryč, ty smírná krotkosti,
spěj do nebes, a hněv s planoucím zrakem
buď nyní vůdcem mým! Teď, Tybalte,
ti vracím toho tvého „padoucha“,
jímž před chvílí jsi obmyslil mne ty.
Merkuciova duše vznáší se   jen málo nad našimi hlavami
a čeká na tvou jako na družku:
buď ty, neb já, neb oba půjdem za ním.

TYBALT:

Ty bídný chlapče, zde byv spolčen s ním,
též tam s ním půjdeš.

ROMEO:

             To zde rozhodni!

Potýkají se; TYBALT padne.

BENVOLIO:

Romeo, pryč, jen pryč!
Jsouť vzhůru měšťané, a Tybalt zabit.
Tak strnule tu nestůj! — Kníže k smrti
tě odsoudí, když dopadnou tě zde.
Pryč odtud, pryč! Ó prchni, prchni již!

ROMEO:

Jsemť bláznem osudu!

BENVOLIO:

             Co otálíš?

Odejde ROMEO.

Vystoupí MĚŠŤANÉ a jiní.

PRVNÍ MĚŠŤAN:

Kam prchnul ten, jenž tady zavraždil
Merkucia! — Vrah Tybalt kudy prch’?

BENVOLIO:

Zde leží Tybalt.

PRVNÍ MĚŠŤAN (chopí se TYBALTA):

             Vzhůru, za mnou, pane!
Tak poroučím ti jménem knížete.

Vystoupí KNÍŽE s DRUŽINOU; MONTEK, KAPULET, jich MANŽELKY a jiní.

KNÍŽE:

Kdo strůjci půtky té nám řekněte!

BENVOLIO:

Ó nech mne vypovědít Milost tvoje
nešťastný průběh osudného boje:
zde od Romea zabit leží ten,
jímž tvůj Merkucio byl usmrcen.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Tybalt, můj synovec, syn bratra mého!
Ó kníže, choti, mého příbuzného
krev prolita! Teď, kníže, právem meče
za naši krev, krev Monteků ať teče!
Ó synovče, můj synovče!

KNÍŽE:

Benvolio, kdo první zde krev prolil?

BENVOLIO:

Tybalt; Romeo Tybalta pak skolil.
Romeo přátelsky mu domlouval,
by uvážil, jak malicherný jest
ten sporu vznik, a vaší Milosti
mu připomínal hněv; leč všechno to,
ten vlídný hlas a pohled pokojný
a skromně přichýlená kolena
hněv nezřízený zkrotit nemohly
u Tybalta, jenž k míru jako hluch
svou břitkou ocelí se rozehnal,
Merkuciovi míře do prsou.
Ten, rovněž prchliv tak, hrot smrtelný
svým kříží hrotem, vzhrdou bojovnou
smrt chladnou jednou rukou odráží
a druhou zpět ji sílá k Tybaltu,
jenž obratně ji k němu vrhá zpět.
Romeo na ně mocně zavolá:
„Dost, přátelé!“ a „Rozejděte se!“
a rychleji než jazyk hbitá páž
jim srazí osudné jich čepele
a vpadá mezi ně; však pod rukou
již Tybaltův tu potměšilý bod
stih’ život statného Merkucia;
a potom dal se Tybalt na útěk.
Leč hned se vrátil zas k Romeovi,
v němž teprv nyní pomsta vzplanula,
a jako blesk se vrhli na sebe;
neb než jsem tasit moh’, bych rozved’ je,
byl statný Tybalt zabit, a jak pad’,
Romeo prchnul. Tak to pravda jest;
když jinak, smrt Benvoliův buď trest.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Je z přízně Monteků, a náklonnost
jej činí klamným; není pravdiv dost;
ten černý boj jich dvaceti byl sveden,
všech dvacet zabilo tu život jeden.
Teď prosím, kníže, po právu zde čiň:
Romeem Tybalt sklán, Romeo zhyň!

KNÍŽE:

Romeo jej, Merkucia sklál on;
kdo za tu krev mi stojí na půhon?

MONTEK:

Romeo ne; Merkuciův byl přítel
a vinou svou jen zákona byl mstitel,
vzav život Tybaltův.

KNÍŽE:

             A za čin ten
buď bez odkladu z města vyhoštěn.
Teď vaše záští také na mne sáhlo
a na mou krev paž zdivočilou vztáhlo.
Však potrestám vás tak za čin ten smělý,
že této ztráty mé se všem vám zželí.
Chci hluch být k obranám i omlouvání,
pláč ani prosby zlořád nezachrání;
těch zanechte; Romeo, prchni hned,
sic, dopaden, dnes dýchal naposled.
Odneste tělo; soud buď bez průtahu;
neb milost vraždí, odpouštějíc vrahu.

Odejdou.

Scéna 2.

Zahrada Kapuletova.

Vystoupí JULIE.

JULIE:

V trysk, ohněnozí oři, dejte se   k Phoebovu sídlu; taký vozotaj,
jak Phaëton, by došlehal vás v západ
a mžikem vyved’ oblačitou noc.
Svou hustou oponu již rozestři,
ó noci, oběť lásky světící,
by uzamkly se oči zvědavců,
a neviděn a slovem nestíhán
Romeo vletěl v toto náručí.
Na obřad lásky září milencům
jich vlastní krása; aneb slepá-li
jest láska, nejlíp k noci druží se.
Pojď, noci ctihodná, ty vážná paní,
vše černě oděná, a nauč mne,
jak prohrávati ve hře vítězné,
kde v sázce dvojí čisté panictví.
Mou nezkrocenou krev, jež ve tvářích
mi tepe, černým pláštěm zakukli,
až plachá láska má se osmělí,
a všechno věrné lásky konání
mít bude jen za čirou nevinnost.
Pojď, noci, pojď! Romeo, pojď, dne v noci!
Neb ležet budeš noci na křídlech
bělejší sněhu nově padlého
na týlu havrana. — Pojď, vlídná noci,
pojď láskyplná, černobrvá noci,
dej mi Romea! — I až umře kdys,
jej vezmouc, rozděl v malé hvězdičky,
a nebes tvář tak sličnou učiní,
že láskou k noci vzplane všechen svět,
skvělému slunci již se neklaně.
Ó, palác lásky zakoupila jsem,
leč v držení jsem ještě nevešla;
a sama, ačkoliv jsem prodána,
jsem nepřevzata. Tak je zdlouhavý
ten den, jak děcku nedočkavému
noc bývá před nějakou slavností,
když nové šaty má a nositi
jich nesmí. — Ó, zde chůva přichází
a zprávy nese mi; a každý jazyk,
Romeovo jen jméno vysloviv,
mi zazní výmluvností nebeskou.

Vystoupí CHŮVA s provazovým žebříkem.

Nuž, chůvo, jaké zprávy? Co to neseš?
Toť ony provazy, pro něž Romeo
tě poslal?

CHŮVA:

             Ano, ano, provazy.

Hodí je na zem.

JULIE:

Ach, jaká zvěst? — Co lomíš rukama?

CHŮVA:

Ó běda nám, je mrtev, mrtev, mrtev!
Jsme, slečno, ztraceny, jsme ztraceny.
Ach, žalný den! — Je pryč, je zabit, mrtev.

JULIE:

Zdaž nebe může být tak závistno?

CHŮVA:

Romeo může, nebe nikoliv.
Romeo, ó Romeo! — Kdož by byl
cos takového pomyslil? — Romeo!

JULIE:

Jaký’s to ďábel, že mne mučíš tak?
Tu trýzeň strašné peklo řvát by mělo.
Romeo sám se zabil? Řekni „ano“; —
to pouhé slůvko prudčej’ otráví,
než baziliškův smrtonosný hled.
Já nejsem já, když také „ano“ jest,
neb jsou-li ony oči zavřeny,
jež přiměly tě, abys „ano“ řekla.
Když zabit, řekni „ano“; — „ne“, když není,
ten hles se v blaho mé, neb v hoře změní.

CHŮVA:

Já ránu viděla, na vlastní oči
ji viděla, — Bůh nám buď milostiv! —
zde v jeho mužných prsou. Ubohé
to mrtvé tělo, tělo krvavé,
tak bledé, bledé, jako z popela,
vše krví zbroceno, vše sedlou krví —
Já omdlela jsem při tom pohledu.

JULIE:

Ó, pukni, ty mé srdce! — Ubohé
ty zchudlé srdce, pukni v jeden ráz!
Vy oči do žaláře, abyste
již nikdy nespatřily svobody.
Ty nuzná hrstko země v zem se vrať;
zde ukonči své putování bědné
a klid s Romeem najdi v rakvi jedné!

CHŮVA:

Ó Tybalt, Tybalt, přítel nejlepší,
jejž měla jsem! Ó, dobrý Tybalte,
ty pane šlechetný, žeť živa jsem,
bych tebe mrtva vidět musela!

JULIE:

Jaká to bouře s opačných tak stran
znov zadula? Romeo zabit jest,
a Tybalt mrtev? — Drahý bratranec
a dražší manžel můj? — Nuž v soudný den
již zazni, strašlivá ty polnice!
Neb kdo je živ, když tito dva jsou mrtvi?

CHŮVA:

Tybalt je mrtev, vyhnancem Romeo;
Romeo, jenž ho zabil, vyhnancem!

JULIE:

Ó bože! Tedy Tybaltovu krev
Romeova snad ruka prolila?

CHŮVA:

Ó tak, ó tak! — Ach běda, prolila!

JULIE:

Ó hadí srdce, květnou lící kryté! —
Zdaž obýval kdy drak tak luznou sluj?
Ty krásný škůdce, ďáble andělský,
ty s holubičím peřím krkavče,
ty jehně s vlka lačnou dravostí,
ty zvrhlá látko v božské podobě,
jenž’s opak toho, co se právem zdáš, —
prokletý světec, lotr ctihodný!
Ó přírodo, co’s v pekle dělala,
když’s umístila ducha ďáblova
v smrtelném ráji sličného tak těla?
Zda kniha bídného tak obsahu
kdy byla vázána tak úhledně?
Ó, že jen může obývati klam
tak skvělý palác!

CHŮVA:

             Není věrnosti,
ni pravdy, poctivosti u mužů;
vše falešno, vše křivopřísežno,
vše ničemno, vše jeden pokrytec.
Ach, kde můj sluha? — Krapet rosolky!
Ten žal, ten zármutek, ty trampoty,
ó těmi stárnu. — Hanba ti, Romeo!

JULIE:

Za přání to ti jazyk oprýskej!
On k hanbě nezrozen; na jeho čelo
by hanba hanbila se usednout:
jeť trůn, kde možno korunovat čest
za veškerého světa vládkyni.
Jak zlá jsem byla, tak mu zlořečíc!

CHŮVA:

Snad chcete dobře mluvit o někom,
jenž zabil vám vašeho bratrance?

JULIE:

Mám zle snad mluvit o svém manželu?
Ach, nebohý můj choti, který jazyk
má jméno tvoje polaskat, když já,
tvá od tří hodin choť, je zdrásala?
Zlý muži, proč’s mi zabil bratrance?
Zlý bratranec by byl mi zabil muže.
Zpět, slzy bláhové, v svůj rodný zdroj;
jsteť svojí rosou bolu poplatný,
a mýlkou platíte jí radostí.
Můj choť jest živ, jejž Tybalt byl by zabil,
a mrtev Tybalt, jenž chtěl zabít jej:
v tom všem jest útěcha, proč pláču tedy?
Ach, zaznělo tu slovo hroznější
než Tybaltova smrt; — to vraždí mne.
Tak ráda bych naň zapomenula,
však, běda, ono tíží paměť mou,
jak hříšnou duši vina prokletá.
„Tybalt je mrtev, — a Romeo vyhnán.“
To „vyhnán“, jediné to slovo „vyhnán“
v mžik sklálo deset tisíc Tybaltů.
Smrt Tybaltova byla žalna dost,
když bývalo by s ní to skončilo;
neb má-li trpký bol rád společnost
a s jiným žalem družiti se musí,
proč, když mi řekla: „Tybalt mrtev jest,“
hned nenásledovalo: „Otec tvůj,
neb matka,“ aneb „oba mrtvi jsou,“
což vzbudilo by nářek obvyklý?
Leč Tybaltově smrti vzápětí
„Romeo vyhnán“ říci, znamená,
že otec, matka, Tybalt i Romeo
i Julie jsou mrtvi, ubiti. —
„Romeo vyhnán,“ — vražednost těch slov
dna, konce nemá, míry, meze žádné;
a žádné slovo bol ten neovládne. —
Kde jest můj otec, chůvo, s matkou mou?

CHŮVA:

Nad Tybaltovou kvílí mrtvolou.
Či chcete k nim? Já dovedu vás tam.

JULIE:

Jich slzy ať mu omývají rány;
mé pro vyhnance budou vyplakány,
až vyschnou jejich. — Zvedni provaz ten.
Ty, ubohý, jak já byl’s oloupen,
neboť Romeo vyhnancem je teď.
Ty’s měl ho k mému lůžku nésti, — hleď,
a já co dívčí vdova umírám.
Pojď, chůvo, sama již se ubírám
na lože svatební; — tam smrt si jistě
můj vínek vezme na Romea místě.

CHŮVA:

Jen honem teď do vaší komnaty;
najdu Romea, by vás potěšil,
neb dobře vím, kde mešká. Poslyšte,
dnes večer váš Romeo přijde k vám;
jdu pro něho; jest u Lorenza skryt.

JULIE:

Ó, najdi ho! — Ten prsten dej mu tam,
ať rozloučit se přijde naposled.

Odejdou.

Scéna 3.

Cela bratra Lorenza.

Vystoupí BRATR LORENZO.

LORENZO:

Pojď ven, Romeo, pojď, ty bázlivče;
strast do tebe se zamilovala
a pohroma je s tebou oddána.

Vystoupí ROMEO.

ROMEO:

Co, otče, nového? Jak soudil kníže?
a jaký žal mou známost vyhledává,
jejž neznám ještě?

LORENZO:

             Příliš dobře zná
můj drahý syn tu trpkou družinu. —
Zvěst nesu ti o soudu knížecím.

ROMEO:

Oč lehčí je ten soud než soudný den?

LORENZO:

Z úst vyplynul mu výrok mírnější;
ne těla smrt, jen těla vyhnanství.

ROMEO:

Ha, vyhnanství! Buď milostiv, rci „smrt!“
Neb vyhnanství víc hrůz má v pohledu
než sama smrt. Ó nerci: „vyhnanství“.

LORENZO:

Z Verony jen jsi vypovězen; ztiš se;
neb svět jest daleký a široký.

ROMEO:

Mimo veronské hradby není světa,
vše očistec a muka, peklo jen.
Být vyhnán z nich je ze světa být vyhnán,
a vypuzení ze světa je smrt.
Tak „vyhnanstvím“ jest jiné jméno smrti,
a „vyhnanstvím“ když označuješ smrt,
mně hlavu stínáš zlatou sekerou,
a usmíváš se k ráně, jež mne vraždí.

LORENZO:

Ó vzdorná nevděčnost, hřích smrtelný!
Na vinu tvou náš zákon klade smrt;
však dobrý kníže, bera stranu tvou,
řád odmrštil a černé slovo smrt
ti změnil na vyhnanství. Převzácná
to milost jest a ty ji nevidíš.

ROMEO:

To muka jsou, ne milost; nebe jest,
kde živa Julie; — a kočka, pes
a myška, sebe nehodnější tvor
zde živ jsa v nebi, na ni patřit může;
jen ne Romeo. — Více hodnoty
a důstojnosti, úhlednosti víc
je v mouchách živo než v Romeovi;
neb mohou bělostného zázraku
se dotknout, drahé ruky Juliiny,
brát nesmrtelné blaho z jejích rtů,
jež v čisté nevinnosti Vestalčí
se rdějí napořád, jak myslely by,
že hříchem jest, když líbají se samy. —
Romeo nesmí, neboť vyhnán jest;
to mouchy smějí, já však prchat musím;
jsouť svobodny, však vypovězen já.
A přece pravíš, vypovězení
že není smrt? Či míchaného jedu,
ni nože ostře nabroušeného,
ni jiných nemáš smrtných prostředků,
byť sebe ohavnějších, kromě toho
„jsi vyhnán“, bys mne zabil? — „Vyhnán“ díš?
Ó, mnichu, zatracenci pronášejí
to slovo v pekle; skřek je provází;
a ty máš srdce, ty, který jsi kněz
a zpovědník a hříchů zbavitel,
a osvědčený přítel můj, mne drtit
tím slovem „vyhnán“?

LORENZO:

             Jenom slůvko nech
mne říci, pošetilý třeštile.

ROMEO:

Ó budeš mluvit o vyhnanství zas.

LORENZO:

Dám tobě zbroj, bys odrazil to slovo;
toť trampot sladké mléko, mudrctví,
by potěšilo tě, ač vyhnán jsi.

ROMEO:

Přec „vyhnán“! Oběs to své mudrctví!
To mudrctví když nemůž’ utvořit
mi Julii a město přenésti
a proměniti ortel knížecí,
nic nepomáhá mi, jest k ničemu;
a nemluv o něm víc.

LORENZO:

             Ó, tedy vidím,
že nemá uší člověk šílený.

ROMEO:

Jak má je mít, když mudřec nemá očí?

LORENZO:

Dej o tvém stavu přec mi promluvit.

ROMEO:

Ty ani mluvit o tom nemůžeš,
co necítíš. Ó, kdybys byl tak mlád
jak já, a kdyby byla Julie
tvá láska teprv hodinu tvá choť,
a Tybalt zavražděn; ty kdybys něhou
plál jako já, a vyhnán byl jak já, —
pak moh’ bys mluvit, vlasy sobě rvát
a padat na zem, teď jak padám já,
svůj nevykopaný si měře hrob.

Klepání venku.

LORENZO:

Vstaň, někdo klepá; skryj se, můj Romeo!

ROMEO:

Ne; leč by srdcebolných stonů dech
jak mlha mne ukryl očím slídivým.

Klepá se.

LORENZO:

Slyš, klepají! — Kdo tam? — Romeo, vstaň,
vždyť zajmou tě. — Jen chvilku sečkejte! —
Vstaň; prchni do čítárny. — Hned! — Můj Bože,
jaký to nerozum! — Již jdu, již jdu!

Klepá se.

Kdo to tak buší? Odkud jste? Co chcete?

CHŮVA (venku):

Jen dovnitř pusťte mne a dozvíte se   mé poselství. Od slečny Julie
k vám přicházím.

LORENZO:

             Nuž tedy vítám vás.

Vystoupí CHŮVA.

CHŮVA:

Ó, svatý mnichu, rcete, svatý mnichu,
kde jest mé paní pán, kde jest Romeo?

LORENZO:

Tam na zemi, zpit svými slzami.

CHŮVA:

Ó na vlas tak, jak moje slečinka;
ó na vlas tak!

LORENZO:

             Ó, žalná vzájemnost
a stejně trapný stav!

CHŮVA:

             Tak leží ona
a pláče jen a vzdychá, vzdychá, pláče.
Přec vstaňte, vstaňte! — Vzhůru, jste-li muž;
jí k vůli vstaňte, k vůli Julii!
Proč klesáte v tak těžké „Ach“ a „Ó“?

ROMEO:

Chůvo!

CHŮVA:

Ach, pane, pane! — Nu, smrt končí vše.

ROMEO:

Ty’s o Julii mluvila? — Co jest?
Zda nemyslí, že zarytý jsem vrah,
když samo dětství štěstí našeho
jsem ztřísnil krví její krvi blízkou?
Kde jest? Jak se jí daří? — A co říká
má tajná choť té lásce skosené?

CHŮVA:

Ó, slůvka neříká; jen pláče, pláče;
teď padne na postel, pak vzchopí se   a volá Tybalta; Romea zas
a opět klesá.

ROMEO:

             Jak by jméno to,
jsouc vystřeleno z pušky vražedné,
tak ubíjelo ji, jak jména toho
paž kletá bratrance jí zabila.
Ó pověz, otče, v které bídné části
té schrány tělesné mé jméno bydlí?
To pověz mi, bych zpustošiti moh’
to jeho sídlo nenáviděné.

Tasí meč.

LORENZO:

Ó, zadrž ruku zoufalou! — Jsi muž?
Tvá podoba to křičí, slzy tvé
však ženské jsou; tvé skutky divoké
vztek nerozumné šelmy zjevují.
Pod mužným vzhledem ženo nevzhledná,
a v tvaru obou dravče netvorný!
Ba žasnu; — při mé svaté řeholi,
já domníval se, že tvá povaha
je lépe slita. — Zabil’s Tybalta;
chceš sebe zabíti, svou zabít choť,
jež v tobě živa, čině na sobě
ten skutek nenávisti prokleté?
Proč laješ svému rodu, nebi, zemi,
když rod a nebe, země, všechny tři
se v tobě setkávají najednou,
a ty bys najednou je zmařit chtěl!
Ó styď se, styď! — Ty hanobíš svůj vzhled
i lásku, ducha, ty, jenž jako lichvář,
vše maje v hojnosti, přec ničeho
tak neužíváš k dobru, abys vzhled
a lásku svou a ducha ozdobil.
Tvůj čacký vzhled je z vosku podoba,
když chýlí se od mužné pevnosti;
tvá vroucně přísahaná láska jest
jen prázdnou křivopřísahou, když lásku,
již milovat jsi slíbil, zabíjíš;
a duch tvůj, vzhledu, lásky ozdoba,
chováním k oběma jsa znetvořen,
jak prachovnice nejapného střelce
se vzněcuje tvou nevědomostí;
a to, co mělo ti být obranou,
tvé vlastní údy trhá na kusy.
Aj, vzmuž se přec! — Tvá Julie jest živa,
ta, pro niž před chvílí jsi mrtev byl;
v tom’s šťasten. — Tybalt chtěl tě usmrtit,
ty zabil’s Tybalta; — v tom’s šťasten též.
A zákon, který smrtí hrozil ti,
tvým přítelem se stává, proměniv
ji na vyhnanství; také v tom jsi šťasten.
Hle, tak se tobě hrne na plece
roj požehnání; štěstí o tebe
se uchází v svém šperku nejlepším,
a ty, jak vzdorné, nezvedené děvče
se durdíš na štěstí i lásku svou. —
Ó střež se! — Tací lidé bídně hynou.
Jdi ke své milené, jak smluveno,
vstup do komnaty k ní, jdi, potěš ji. —
Však nemeškej, až stráže postaví;
sic do Mantovy bys už neprošel,
kde žíti budeš, dokud nenajdem
čas příhodný tvůj sňatek prohlásit,
smír přátel zjednat, milost knížecí,
a s dvacetkráte stotisícerým
tě potěšením nazpět povolat,
než nářek jest, s nímž nyní odcházíš.
Jdi napřed, chůvo; pozdrav mi svou paní;
ať dbá, by celý dům šel na lože,
kam beztoho je pudí těžká strast. —
Romeo přijde.

CHŮVA:

             Můj ty milý Bože,
tak bych tu mohla státi celou noc
a jen ty moudré rady poslouchat!
Ó, učenost je přec jen velká věc!
Nuž, pane, vyřídím to slečince,
že přijdete.

ROMEO:

             Jen učiň tak, a řekni
mé milené, by připravila se   mne vyplísnit.

CHŮVA:

             Zde prsten, pane,
jejž poručila mi vám odevzdat.
Jen spěšte, neboť velmi pozdí se.

Odejde.

ROMEO:

Jak moje útěcha tím oživla!

LORENZO:

Jdi, dobrou noc; a na tom visí vše:
bys ušel dřív, než postaví se stráž,
neb na úsvitě prchnul přestrojen.
Buď v Mantově; já tvého sluhu najdu,
a ten ti občas o všem zprávu dá,
co pro tebe zde bude příznivo.
Již dej mi ruku, pozdě jest; buď zdráv,
a dobrou noc.

ROMEO:

             Ó, kdyby nevolalo
mne blaho nad blaho tak neodvratně,
jen s želem bych tě opouštěl tak chvatně.
Buď zdráv!

Odejdou.

Scéna 4.

Pokoj v domě Kapuletově.

Vystoupí KAPULET, HRABĚNKA KAPULETOVÁ a PARIS.

KAPULET:

Tak neblahé se, pane, věci dály,
že kdy nebylo dceři domluvit.
Též vězte, Tybaltovi, bratranci,
že celým srdcem byla oddána,
a také já. — Nuž člověk rodí se,
by umíral. Jest velmi pozdě dnes,
a na večer již dolů nesejde.
Ba věřte, nebýt vaší společnosti,
sám před hodinou byl bych na loži.

PARIS:

Ta truchlá doba není námluv čas.
Má paní, dobrou noc, a poručte
mne svojí dceři.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

             Učiním to ráda,
a z jitra hned zvím její smýšlení;
dnes těžkým zármutkem je sklíčena.

KAPULET:

Chci, hrabě, lásku svého dítěte
vám směle nabídnout; a ona, myslím,
se bude ve všem řídit vůlí mou;
ba ani o tom nepochybuji.
Jdi, choti, k ní, než půjdeš na lože,
a lásku mého syna Parise
jí zjev a řekni, — dobře pamatuj, —
že příští středu… — Ale pomalu!
Co máme dnes?

PARIS:

             Můj pane, pondělí.

KAPULET:

Ach, pondělí, ha ha! Nu ve středu
je příliš záhy; — tedy ve čtvrtek.
A tedy řekni jí, že ve čtvrtek
mít bude svatbu s čackým hrabětem.
Zda hotov budete? Jest vhod ten chvat?
Moc hluku při tom nenaděláme;
tak přítel, nebo dva; — neb víte, pane,
když Tybalt usmrcen tak nedávno,
snad mysleli by, že ho neželíme,
ač příbuzný byl, hodujíce příliš.
Půl tuctu přátel tedy všeho všudy
a na tom dost. Nuž tedy ve čtvrtek?

PARIS:

Kéž, pane, čtvrtek ten již zítra byl.

KAPULET:

A nyní jděte! — Ve čtvrtek to bude. —
Jdi, choti, k Julii, než půjdeš spát,
a připrav ji na svatební ten den.
Již s bohem, pane. — Světlo do ložnice!
Ba na mou věru jest již pozdě tak,
že bychom skoro časně zvát to mohli.
Nuž, dobrou noc.

Odejdou.

Scéna 5.

Kapuletova zahrada.

Vystoupí ROMEO a JULIE nahoře u okna.

JULIE:

Chceš odejít? — Den ještě daleký;
to slavík byl, ne skřivan, jehož zpěv
tvé úzkostlivé ucho proniknul.
Co noc tam zpívá na tom granátu;
věř, můj miláčku, že to slavík byl.

ROMEO:

Ó, byl to skřivan, jitra hlasatel,
ne slavík; milá, hleď, jak závistné
ty pruhy vroubí mraky dělené
tam na východě. Svíce noční zhasly,
a jasný den již stojí na špičkách
na mlhavých vrcholcích. Buď odejdu
a budu živ, neb zůstanu a zemřu.

JULIE:

To není světlo denní, vím to, vím;
toť vzdušná zář, již slunce vydechlo,
by pochodníkem byla ti v tu noc
a svítila ti cestou do Mantovy;
tož zůstaň, ještě jíti nemusíš.

ROMEO:

Ať zajmou mne a na smrt vydají;
jsem spokojen, když ty tak míti chceš.
Ne, ona šedost není okem jitra,
toť bledý odlesk čela Cynthie;
a nebes klenutím to nezvoní
nám skřivan vysoko tak nad hlavou.
Než jít, chci zůstat, smrti málo váže;
ta vítej mi, — neb Julie to káže.
Jak jest, má duše? — Mluvme, není den.

JULIE:

Ó jest, ó jest! — Již chvátej, prchni jen!
Toť skřivan hlaholí tak neladně,
do příkrých tónů míse zlozvuky.
Sic povídají, že prý skřivánek
tak sladce dělí svoje nápěvy;
však tento nikoliv, neb dělí nás.
A povídají, že prý skřivánek
si oči mění s hnusnou ropuchou. —
Ó kéž by také vyměnily hlas,
když náruč plaší z náruči, jak pěje,
a tebe odhání, den probouzeje.
Ó jdi, jeť stále více světla kol.

ROMEO:

Kol světlo, světlo! — Tma a tma náš bol!

Vystoupí CHŮVA do komnaty.

CHŮVA:

Slečno!

JULIE:

Chůvo?

CHŮVA:

Sem do pokoje k vám jde paní matka.
Den svítá; na pozoru mějte se.

Odejde.

ROMEO:

Buď s bohem, s bohem! — Ještě políbení,
než sestoupím.

Sestoupí.

JULIE:

             A tak’s mi odešel?
Můj choti, milenče, můj příteli!
Co den a hodinu mi zprávu dávej,
neb v jedné minutě jest mnoho dní.
Ó, tak-li čítat budu, zestárnu,
než, můj Romeo, zas tě uhlídám!

ROMEO:

Buď zdráva, každá příležitost blahá
ti přinese můj pozdrav, duše drahá.

JULIE:

A myslíš-li, že kdy se opět sejdem?

ROMEO:

Ó zajisté! — A o všech těchto strastech
si jednou mile budem povídat.

JULIE:

Ó Bože, v duši mám zlé tušení.
Mně zdá se, jak tě vidím dole teď,
jak byl bys na dně hrobu nebožtík; —
buď zrak mne klame, nebo jsi tak zbled’.

ROMEO:

Tvé líce, milená, jsou též tak bledy;
strast krev nám pije. — S bohem, s bohem tedy!

Odejde.

JULIE:

Ó štěstí, štěstí, všichni lidé zvou
tě nestálým. — Aj, jsi-li nestálé,
co děláš s tím, jenž vzorem věrností?
Buď nestálým, ó štěstí, neboť potom,
jak doufám, dlouho mi jej nezdržíš,
a zpět ho pošleš.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ (za scénou):

             Dcero, jsi již vzhůru?

JULIE:

Kdo mne to volá? — Jest to moje matka!
Tak dlouho nespí, či tak záhy vstala?
Co neobvyklého ji vede sem?

Vystoupí HRABĚNKA KAPULETOVÁ.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Nuž, Julie, jak jest?

JULIE:

             Nedobře, máti.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Smrt bratrancovu ještě oplakáváš?
Chceš z hrobu vypláchnout jej slzami?
I kdybys mohla, přec ho nevzkřísíš.
Již ustaň: trochu žalu, mnoho lásky,
však mnoho žalu značí nerozum.

JULIE:

Nechte mne plakat pro tak těžkou ztrátu.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Tu těžce cítíš ty, ne přítel však,
jejž oplakáváš.

JULIE:

             Těžce ztrátu cítíc,
vždy oplakávat musím přítele.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Vím, děvče, vím, že tolik nepláčeš
pro jeho smrt, jak proto, že je živ
ten zlosyn, jenž ho ubil.

JULIE:

             Jaký zlosyn?

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Zlosyn Romeo.

JULIE (stranou):

             On a zlosyn jsou
na mnoho mil od sebe vzdáleni!

(Nahlas.)
Bůh odpusť mu, já od srdce to činím;
a přec mé srdce nikdo nermoutí
tak jako on.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

             To proto, že je živ,
ten zrádný vrah.

JULIE:

             Tak, máti, mimo dosah
těch rukou mých. Kéž nikdo nepomstí
smrt mého bratrance, než sama já!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Však pomstíme se, o to neměj strach.
Již neplač. Zjednám kohos v Mantově,
kde žije vyhnaný ten poběhlík,
a ten mu doušek dá tak nezvyklý,
že záhy k Tybaltu se přidruží;
a potom, doufám, upokojíš se.

JULIE:

Ba nikdy spokojena nespatřím
Romea, nežli — mrtva, — když mé srdce
tak ztrátou příbuzného trýzněno.
Jen kdybyste mi našla člověka,
by dones’ jed, já bych jej namíchala,
že by Romeo, jen ho okusiv,
co nejdřív usnul klidně. Ó, jak příkro
jest srdci, slyšeti ho jmenovat,
a nemít moci k němu přijíti
a vymstít lásku k mému bratranci
na těle toho, jenž ho zavraždil!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Ty najdi prostředky, já člověka. —
Však nyní, dcerko, zprávu radostnou.

JULIE:

A radost vítána v tak trudný čas.
Co jest to, prosím, vzácná paní matko?

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Nuž, dítě, hleď; máš pečlivého otce;
by z tvého truchlení tě vybavil,
den radostný ti náhle uchystal,
jejž ty jsi nečekala, ani já.

JULIE:

Toť pravé štěstí, máti; jaký den?

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Aj, dítě, na budoucí čtvrtek ráno
švarný a mladý šlechtic, hrabě Paris,
Bůh dá-li, v chrámu Svato-Petrském
tě učiní svou šťastnou nevěstou.

JULIE:

Při chrámu Petrském i svatém Petru,
svou šťastnou nevěstou mne neučiní!
Ten spěch mne naplňuje úžasem,
že vdát se mám, než ten, kdo chce být chotěm,
se o mou ruku přijde ucházet.
A tedy, prosím, rcete mému pánu
a otci, že se ještě nechci vdát;
a vdám-li se, Bůh svědkem, že si vezmu
Romea spíš, jejž, — víte, — nenávidím,
než Parisa. — Toť vskutku noviny!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Tam jde tvůj otec, řekni mu to sama,
a hleď si, jak to přijme od tebe.

Vystoupí KAPULET a CHŮVA.

KAPULET:

Když slunce zapadá, vzduch rosou mží;
však při západu mého bratrovce
déšť jen se leje.
Jak, děvče, stále jako vodotrysk?
A pořád v slzách, jenom déšť a déšť?
V tom jednom drobném těle obrazíš
mi loď a moře, vítr pospolu;
neb v očích tvých, jež mořem nazval bych,
slz příliv jest a odliv; tělo tvé
jest loď tím slaným brodem plující;
a vítr vzdechy tvé, jež zuříce
s tvých slzí valem, jako s nimi on,
— když náhle neztiší se, — ztroskotá
tvé tělo divou bouří zmítané.
Nuž, choti, jak? — Zdaž oznámila jste
jí naše rozhodnutí?

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

             Ano, pane;
však nechce o tom slyšet, děkuje vám.
Ó spíš bych přála si, ta zpozdilá
by se svým hrobem byla oddána.

KAPULET:

Ach, — zvolna, ženo, zvolna, bych ti stačil!
Jak! — Nechce slyšet, nevzdává nám dík?
A není hrdá, není přešťastná,
že, nehodna jak jest, jsme zjednali
jí za ženicha vzácného tak muže?

JULIE:

Ne hrda na to, ale vděčna za to; —
být hrdou na to nikdy nemohu,
co nenávidím, ale vděčna jsem
i za nenávist, jež má láskou být.

KAPULET:

Jak, jak, — ty mudrlantko! — Co to jest?
Aj, „hrda, děkuji“ a „neděkuji“
a přec „ne hrda“. — Vzácná panenko,
dík nedík, hrda nehrda, — s tím víc
mi nechoďte, však připravte
své klouby hezounké, by s Parisem
na příští čtvrtek šly k svatému Petru, —
sic na houžvi tam tebe dovleku.
Pryč, bledule, ty tvore ničemný,
ty tváři lojová!

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

             Fi! — Zbláznil jste se?

JULIE:

Můj dobrý otče, na kolenou prosím,
jen slůvko trpělivě poslyšte.

KAPULET:

Pryč, mladá stvůro, na šibenici,
pryč, neposlušná! — Slyš, co povídám:
buď příští čtvrtek půjdeš k oltáři,
neb nikdy víc mi nepohlédneš v tvář.
Ni slova, nemluv, neodpovídej;
mne v prstech svědí. — Ženo za skrovné
jsme požehnání měli to, že Bůh
nás obdařil jen jedním dítětem;
však nyní vidím, toho jednoho
že příliš nazbyt, a že postihla
nás kletba tím, že ji jsme dostali.
Pryč, daremnice!

CHŮVA:

             Bůh jí požehnej!
Zle, milostivý pane, děláte
tím plísněním.

KAPULET:

             Aj, paní Mudroslavo,
drž za zuby. Jdi, kmotro Vševědo,
si potlachat se svými tetkami.

CHŮVA:

Vždyť jsem se zrady nedopustila.

KAPULET:

Jdi po svých.

CHŮVA:

             Nesmí člověk promluvit?

KAPULET:

Mlč, mumlavý ty blázne! Vykládej
své rozumy kdes v klepen besedě;
neb tady nemáme jich potřebí.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Jste příliš prchliv.

KAPULET:

             Ano, při sám Bůh,
že připravuje mne to o rozum!
Dnem, nocí, v každý čas a hodinu,
ať pracoval jsem, bavil se, ať sám
ať v společnosti, stálá, jediná
má péče byla, abych provdal ji.
A teď, když opatřil jsem ženicha,
jenž urozen a bohat na statky,
mlád, v pravdě po šlechticku vychován,
a zrovna obsypán, jak říkají,
vším, co je ctihodno, a řádný tak,
jak možno člověku si muže přát, —
teď skuhravá mi přijde panenka
a blázen plačtivý a odpoví:
„Vdát nechci se; mně nelze milovat,
jsem příliš mladá; prosím, odpusťte.“
Nu, odpustím ti, nechceš-li se vdát;
leč na pastvu si potom jdi, kam libo,
neb se mnou v jednom domě nebudeš;
to rozmysli si, toho dbej, neb žert
mým zvykem není. Čtvrtek bude hned;
nuž, ruku na srdce a rozmysli se:
buď moje jsi a dám tě příteli,
neb nejsi, potom jdi se oběsit,
či žebrej, hlady na ulici mři;
neb, na svou duši, víc tě nechci znát,
a cokoliv jest mého, nebude
ti nikdy k dobru sloužit. Tomu věř,
to uvaž; nepřísahám nadarmo!

Odejde.

JULIE:

Což není slitování v nebesích,
jež vidí na dno mého zármutku?
Ó dobrá moje matko, aspoň vy   mne nezavrhujte a odložte
jen na měsíc ten sňatek, na týden;
neb ustelte mi lůžko svatební
v té šeré hrobce, v které Tybalt leží.

HRABĚNKA KAPULETOVÁ:

Ty ke mně nemluv; slova neztratím;
dělej co chceš; jsme spolu hotovy.

Odejde.

JULIE:

Ó Bože! — Chůvo, jaký z toho východ?
Můj choť je na zemi, má věrnost v nebi;
jak má se věrnost na zem navrátit,
když choť můj z nebe mi ji nepošle
zem opustiv? Jen poraď, potěš mne.
Ach, běda, že si nebe zahrává
tak tvrdě s tvorem slabým jako já!
Co říkáš? — Nemáš radostného slova,
dost malé útěchy?

CHŮVA:

             Ba věru, mám.
Romeo vyhnán jest, a celý svět
chci na to vsadit proti ničemu,
že již se neodváží návratu,
by odved’ vás; neb učiní-li tak,
že jenom kradmo se to musí stát.
Když tedy věci jsou, jak v pravdě jsou,
jest nejlíp, myslím, vzít si hraběte.
Ó jest to roztomilý pán! Romeo
jest proti němu pravá onuce.
Ba žádný orel nemá, slečinko,
tak přisivělé, bystré, krásné oko
jak hrabě Paris. Bůh mé srdce spas,
mně zdá se, slečno, že jste přešťastna
tím druhým sňatkem, neboť daleko
jest lepší prvního. A kdyby nebyl,
váš první muž je mrtev, ba i živ
jak mrtev, když vám není k ničemu.

JULIE:

Jde ti to od srdce?

CHŮVA:

A z celé duše; Bůh ji také spas.

JULIE:

Amen!

CHŮVA:

Co?

JULIE:

Ty’s ku podivu potěšila mne.
Jdi, řekni mojí paní mateři,
že rozhněvavši otce, k zpovědi
jsem do kláštera šla k Lorenzovi,
by dal mi rozhřešení.

CHŮVA:

             Jdu, již jdu;
a vskutku velmi moudře jednáte.

Odejde.

JULIE:

Ó, staré zatracení, ďáble zlý!
Víc hřešíš-li, mne takto svádějíc
ku křivé přísaze, neb hanobíc
mi chotě mého tímtéž jazykem,
jímž chválila’s ho tolik tisíckrát
nad všechno v světě? Jdi mi, rádkyně;
ty a mé srdce teď jste rozdvojeni.
Jdu; mnich ať dá mi radu k posledu;
a vše-li marno, umřít dovedu.

Odejde.