ÚVODEM

Dějiny vědy za sebou nechaly v tratolišti omylů neskonale více mrtvých nebo smrtelně zraněných hypotéz než domněnek přijatých, ověřených a posléze skládajících uznané teorie. Koneckonců i tyto teorie jsou jen dokladem historicky určené úrovně poznání struktury hmoty, jejích forem a specifických zákonitostí pohybu, jejichž nevyčerpatelnost podmiňuje ustavičnou relativnost našich poznatků a zaručuje jejich vystřídání novými, dokonalejšími, jen velmi málo teorií (mezi nimi například atomová teorie, odrážející dialektickou jednotu přetržitosti hmoty s její nepřetržitostí) se zdá být zatím neotřesitelnými. Tím spíše je třeba opatrnosti při vytváření hypotéz o dávné a nejdávnější minulosti lidstva, neboť tyto domněnky nemohou být, jako např. ve většině přírodních věd, ověřeny pokusně. Přece však odmítáme souhlasit se skeptiky, prohlašujícími historii za bílou tabuli, na niž historik napíše, co se mu zamane – což ovšem nevylučuje rozmanitost a někdy i protikladnost pohledů, určovaných rozličnými hledisky.

Tato kniha usiluje o některé zásadní pohledy do minulosti jako výsledek nikoli sterilních fantazií nebo dalekosáhlých hypotéz, pramenících z povrchních důvodů, z nedostatečně ověřených faktů nebo spekulací, ovlivněných mimorozumovými důvody, ale struktury vědeckých poznatků. Knihu tímto přístupem nezbytně zatíží množství faktů a dokladového materiálu, neodborníkům únavného a odborníkům samozřejmě důvěrně známého. Nebylo však jiné východisko.

Autor se snažil za každou cenu a důsledně odlišit subjektivní domněnky od faktů, ověřených v úrovni současného poznání a obecně přijatých, vyhnout se schematizaci, zjednodušující složitou a nepřehlednou tematiku do křišťálově jasného, průzračného, žel, pouze fantomatického krystalu, i ukvapeným generalizacím ve prospěch hypotézy, jež se mu zalíbila.

Čtenář posoudí, do jaké míry uspěl.

Pozná, do jaké míry se autorovi podařilo shromáždit vážné a seriózní, byť často nepřímé argumenty pro posouzení právě zmíněného předmětu knihy, a do jaké míry se mu tím zdařilo odlišit Tušení stínu od senzační spekulativní literatury.

Řazení kapitol knihy zároveň naznačuje metodu zkoumání od pozoruhodných indicií k jejich interpretaci co nejuzavřenějšími, byť i ne vždy krotkými hypotézami. V nekonečné spirále poznání naleznou – doufám – i ony své skromné místo. V dávné prehistorii i historii lidstva je ještě mnoho co objasňovat. Historický materialismus nekanonizuje jeden jediný provždy platný obraz světa, právě tak, jako dialektický materialismus nekanonizuje jeden určitý obraz světa fyzikálního. Každý nový poznatek v sobě obsahuje v dialektické jednotě prvek relativnosti i částečku konečné pravdy, k níž se věda ustavičně aproximativně přibližuje.

Rád bych úvod ukončil historkou, vyprávěnou americkým antro­pologem Lorenem Eiseleym, kterou uvedl ve své knize Pauwels:

„Setkání s jiným světem není jen imaginární skutečností. Může se přihodit lidem i zvířatům. Někdy jsou hranice kluzké nebo dochází ke vzájemnému prolínání – stačí být v oné chvíli na správném místě. Viděl jsem, jak se taková věc přihodila jednomu havranovi, který je mým sousedem. Ačkoli jsem mu nikdy a ničím neublížil, zdržuje se zásadně ve vrcholcích stromů, létá vysoko a lidem se vyhýbá. Jeho svět začíná až tam, kam nejdále dosáhne můj slabý zrak. Nuže – jednoho rána bylo celé okolí ponořeno do neobvykle husté mlhy, kterou jsem kráčel k nádraží. Náhle se ve výši mých očí objevila dvě mohutná černá křídla a před nimi obrovský zobák, a všechno to prolétlo kolem mne jako blesk s výkřikem hrůzy, jaký si už nikdy nepřeji znovu slyšet. Ten výkřik mne pronásledoval celé dopoledne. Napadlo mne dokonce podívat se do zrcadla, protože jsem si kladl otázku, co je na mně tak pobuřujícího.

Nakonec jsem přece jen pochopil. Hranice mezi našimi dvěma světy se díky mlze posunula. Havran, který se domníval, že letí ve své obvyklé výši, spatřil pojednou něco neuvěřitelného, odporujícího jeho zákonům přírody: člověka, kráčejícího vzduchem, v samém srdci havraního světa. Setkal se s jevem tak absurdním, jaký si jen havran může představit – s létajícím člověkem.

Teď, když mne ze své výše spatří, vyráží slabé krákání a já v jeho křiku slyším nejistotu ducha, jehož vesmír byl otřesen. Není už a nikdy nebude jako jiní havrani…“

Obávám se, že i my, zasaženi neočekávaným pohledem, rozšiřujícím díky kosmonautice vědomí souvislosti našeho kolektivního „já“ daleko přes hranice biosféry Země a díky novým objevům archeologie stejně daleko přes zdánlivě pevné, ale vždy znovu a znovu posouvané hranice lidské minulosti, sotva můžeme zůstat stejnými havrany, jakými jsme byli dříve.

DR. LUDVÍK SOUČEK
1967–1973