Proč nepřicházejí?

Nepořádky začínají hned kousek od prahu. Asteroidy, jejichž dráhy probíhají mezi Zemí a Marsem, jsou v zuboženém stavu. Ty monumentální hory skal kdysi tonuly ve věčné tmě. Dnes jsou elektricky osvětlené, a nadto je znešvařují iniciály a monogramy namáhavě vytesané ve skále. Planetka Eros, oblíbená hlavně flirtujícími párky, se zachvívá pod ranami nejrůznějších, podomácku školených krasopisců, kteří vytloukají památeční nápisy do skalnatého povrchu.

Našlo se také několik prohnaných kazisvětů, kteří si tu zřídili půjčovnu kladiv, dlát, a dokonce i pneumatických vrtaček, takže člověk stěží najde i v nejzapadlejší končině nějakou nedotčenou skálu.

Všude straší nápisy jako „Ať dosvědčí asteroid, že chci pro tvou lásku žít“ nebo „Zde pod touto skálou v skrytu milovali jsme se na meteoritu“, pomalované nevkusnými kresbami srdcí, probodených šípem… Za Síriem jsem se pokoušel počítat ohromné reklamní tabule rozvěšené v mezihvězdném prostoru, které pobízely k pití maďarské hořké, galaktušky, staroměsíční a sputnika wyborowego…

STANISŁAW LEM: ZACHRAŇME VESMÍR

Povídka, jejíž úryvek jste si právě přečetli, je ovšem kosmickou groteskou, ale i smrtelně vážně míněné vesmírné science fictions jsou celkem jednotný v názoru, že v době několika set či tisíců, v nejhorším případě desítek tisíců let (což znamená v porovnání s vývojem vesmíru a Země pouhý okamžik) bude blízký i vzdálený vesmír čile frekventován kosmickými koráby pozemšťanů.

Vzhledem ke zmíněné bezvýznamnosti doby, hodnocené lidskými měřítky, je s podivem, že se některá z vyspělejších nepozemských civilizací, o jejichž pravděpodobné mnohosti jsme se snažili snést co nejstřízlivější argumenty, neobjevila, nenavštívila zjevně a okázale Zemi a neučinila definitivně zbytečnými nekonečné úvahy o postavení lidstva v kosmu.

Vždyť např. nelze vyloučit, že za šťastnějších okolností mohly i na naší Zemi inteligentní bytosti, vzešlé z vývoje velmi perspektivních permských krytolebců, vypustit kosmické koráby již před 100 milióny lety, ztracenými – smíme-li to tak formulovat – nepodařeným experimentem matičky přírody s praještěry, jehož výsledky jsou dnes více než skromné. Zabránila tomu zřejmě jakási planetární kalamita, jež mohla, ale snad také nemusela nastat. A kdo z nás si dovede představit stav techniky za 100 miliónů let? Můj otec byl pamětníkem prvního auta, prvního letadla, prvního rozhlasového přijímače, počátků televize, prvního filmu, prvního atomového výbuchu, prvních družic a prvního přistání člověka na Měsíci. To vše se vtěsnalo do života jedné jediné generace…

Vysvětlení se nabízí několik. Nejnápadnější námitku by patrně vznesli přívrženci reálné existence a nepozemského původu UFO, prohlašující, že jde o zjevné nedorozumění: létající talíře navštěvují Zemi po celou historickou dobu a – jak dokázaly objevy Aimeého Michela ve francouzských a španělských jeskyních – objevovaly se zde nepochybně i v předhistorii lidstva. Jejich posádky zjevně (a patrně z dobrých důvodů) nevyhledávají kontakt s lidmi, dokonce se mu vyhýbají, avšak občas přece jen dochází ke styku, doloženému výpovědí svědků ať již náhodných nebo nepozemšťany vyvolených „kontaktníků“ (contactees).

Tato tvrzení vyvolávají pochopitelně shovívavý úsměv nebo zuřivý odpor, domnívám se však, že nemáme právo je odmítnout bez prozkoumání již z piety k památce starosty „politováníhodné obce, jejíž představený je tak slabého ducha“, jak se vyjádřila Francouzská akademie, když onen dobrý muž poslal zprávu o padání kamenů z nebe, i popravených indiánů, zvěstujících svým kazikům zřejmě nesmyslnou a lživou zprávu o blížících se železných mužích bílé pleti, srostlých se čtyřnohými obrovskými zvířaty…

Bohužel, skutečná problematika UFO (ať již jsou čímkoli) je téměř beznadějně zatemněná zástupy psychopatů, hysteriků, tvůrců individuálních mýtů, lidí pronásledovaných bludy či postižených chorobnou lhavostí, osob toužících po sebeuplatnění za každou cenu a konečně – podle mých zkušeností – početnou skupinou všedním způsobem života deprimovaných, které každé tajemství a záhada lákají.

Kromě létajících talířů však existují i další, sice hypotetické, ale logičtější způsoby, jimiž by mohli nepozemšťané pozorovat naši planetu, aniž by sami byli pozorováni, zejména aniž by se vystavili nebezpečí kontaminace pozemskými choroboplodnými zárodky. Takovým logickým postupem by mohlo být např. umístění pozorovací stanice do cizího slunečního systému tak, aby byla co nejméně nápadná, aby se však v poměrně nevelkých časových odstupech přibližovala určené planetě a získávala odtud žádoucí informace.

Můžeme vyloučit, že takové zařízení není instalováno poblíž Země?

Roku 1964 objevil Samuel Herrick další planetku o předpokládaném průměru asi 5 km, kterou nazval Toro. To by samo o sobě nebylo nic zvlášť zajímavého, planetek (asteroid) bylo dosud objeveno již několik tisíc, od slušného cvalíka Ceres (předpokládaný průměr 740 km) až k drobkům o průměru jen několik set metrů. Některé z nich, tzv. mikroplanety (Eros, Amor, Apollo, Adonis, Hermes), se přibližují k Zemi tak, že se stávají vedle Měsíce dočasně našimi nejbližšími kosmickými sousedy, zatímco Toro se Zemi přibližuje asi na 20 miliónů km (což v astronomických dimenzích není mnoho – Mars se může Zemi přiblížit nejvýše na 55,5 miliónů km) vždy v jednom roce v lednu a pak za dva roky v srpnu, přičemž při prvním setkání prochází vzhledem ke Slunci před Zemí, při druhém za Zemí.

Co je tedy na planetce Toro zajímavého?

Podle propočtů dráhy, jež provedl Lars Danielsson 200 let do minulosti a 400 let do budoucnosti s ohledem na gravitační vlivy Slunce i planet, se zdá, že Toro je součástí systému Země – Měsíc – Toro. Zajímavá dráha Tora tvaru neuzavřené smyčky, kterou planetka absolvuje přesně za 1,6 roku (vykoná tedy pět oběhů kolem Slunce, zatímco Země oběhne osmkrát), se zdá být stabilní a trvalou, ačkoli vědci, především H. Alfvén, dosud pokračují v jejím zkoumání. V tomto případě by tedy trojitý systém, do něhož jsme nuceni zcela neočekávaně adoptovat i planetku Toro, vznikl už v době zrodu sluneční soustavy a byl by vhodným cílem kosmické sondy, pomáhající řešit otázky vzniku našeho systému. Tento návrh padl roku 1970 na sympoziu ve Stockholmu.

Další a poslední možností, je-li opravdu trojitý systém stabilní a nerozpadne-li se „odpadnutím“ Tora gravitačními a jinými vlivy, je umělé vsunutí tohoto tělesa mezi tisíce ostatních planetek na takovou oběžnou dráhu a udělení mu takové oběžné rychlosti, aby se občas mohlo přiblížit k Zemi „z obou stran“ a pak opět zmizet ve vesmíru. Výpočet potřebných veličin by sice představoval mimořádnou práci, je však v dosahu našich dnešních pozemských možností. A pokud jde o průměr Tora, zjevně se vymykající současné technice, nebyl změřen, nýbrž pouze (jako u všech ostatních planetek) odhadnut podle jasnosti a předpokládané schopnosti odrážet sluneční paprsky. Kdyby byla planetka Toro např. z leštěného hliníku nebo jiného kovu (což u umělých těles smíme předpokládat), snížil by se odhad jejího průměru řádově na několik set metrů, což již zní přijatelněji a méně utopicky.

Rozhodně netvrdím, že Toro je kosmickou pozorovací stanicí nepozemšťanů, a nehodlám dál tuto myšlenku rozvíjet. Chtěl jsem jen naznačit, že na otázku: „Proč nepřicházejí?“ existují i odpovědi, do jisté míry neočekávané, například: „Jsou už přece dávno tady…“

Senzací, jež se odrazila i v našem tisku, bylo dubnové číslo ročníku 1973 seriózního časopisu Space Flight, který věnoval čtyři články problematice nepozemských civilizací, v nichž bylo toto zneklidňující tvrzení o přítomnosti cizí sondy v naší soustavě opakováno s poukazem na několikavteřinové zpožďování rádiových signálů, pozorované a popsané poprvé roku 1928 profesorem Störmerem z Osla a Van der Polem z Eindhovenu, a pak mnohokráte později. Sice fantastickým, ale fyzikálně nejpřijatelnějším vysvětlením tohoto jevu zatím je „vracení“ signálů umělou kosmickou sondou. Vyslovil je roku 1963 astronom stanfordské univerzity Ronald H. Bracewell. Doba opoždění signálu vedla k závěru, že by sonda musela být asi ve vzdálenosti 400 000 km od Země, tedy přibližně tak daleko jako Měsíc, nejspíše v tzv. libračních bodech soustavy Země – Měsíc, tedy v rovnostranné poloze s Měsícem, kde by sonda nebyla rušena gravitačními vlivy a její poloha by byla stabilní. Otázka je dosud otevřená.

Příčin, proč nedochází ke styku s nepozemskými, technicky rozvinutými civilizacemi, může být celá řada, a vzhledem k rozsahu problému se zmíníme jen o některých z nich.

Rozhodujícím, a přiznejme, značně deprimujícím důvodem by bylo zjištění, že jsme ve vesmíru sami. Tento názor zastává v rozličných, mírně modifikovaných formách řada úctyhodných vědců, shodujících se tak s méně pružnými církvemi – mezi něž nepatří v tomto ohledu prozíravější církev katolická, velmi vážně se připravující na dogmatické vyrovnání s inteligentním nepozemským životem. Opírají svá tvrzení především o pravděpodobnostní výpočet syntézy prvního řetězce DNK, jehož ryze náhodný vznik z molekul, jsoucích k dispozici v zemských pramořích, je opravdu vysoce nepravděpodobný, i když připustíme co nejvhodnější podmínky. Ani když připustíme pouhé statistické opakování tohoto velkého experimentu přírody na miliardách Zemi podobných planetárních laboratoří, nedocházíme zdaleka k řádové shodě s pravděpodobností vzniku života. Podle mínění těchto odborníků byla Země jedinou šťastnou planetou (jinak byste se neodsoudili ke čtení této knihy), zčásti díky mimořádně vhodným podmínkám, zčásti i díky téměř neuvěřitelné náhodě ve velké loterii vesmírného života.

Ke všemu je vznik prvního chuchvalečku živé hmoty podmíněného vznikem pentle DNK, řídící enzymatický aparát, kódující a předávající dědičné vlastnosti dalším generacím, sice rozhodným a nejzávažnějším, ale přece jen pouze prvním krůčkem nesmírně dlouhé cesty od jednobuněčného organismu ke kapitánům a navigátorům kosmických korábů. Také zde byla, podle mínění některých vědců, např. A. I. Baumštejna, Země vyvolenou planetou. Jen shoda nesmírného počtu příznivých okolností umožnila poměrně rychlý a přímočarý vývoj od prvoka k člověku. Bylo by nevědeckým romantismem, soudí tito vědci, domnívat se, že je takových planet ve vesmíru více, nebo dokonce mnoho. Planet s jedinou, dostatečně hmotnou družicí v patřičné vzdálenosti, jejíž působení, slapové přílivy a odlivy, právě umožňují vznik přechodných forem života a připravují jejich exodus z moří na souš, aniž by život ničily. Planet s optimálním umístěním v soustavě mateřské hvězdy, s potřebným složením kůry i atmosféry, s vhodným množstvím radioaktivních prvků atd. atd. A je konečně samozřejmé, že by naše naděje na setkání s vesmírnými kolegy vzaly náhlý konec, kdyby se kterýkoli člen elegantní rovnice života ve vesmíru z Green Bank rovnal nule…

Podobně smýšlející vědci připouštějí existenci života, snad dokonce i inteligentního života tu i tam ve vesmíru, avšak (podle počtu pravděpodobnosti) na planetách navzájem tak vzdálených, že je osobní styk zcela vyloučen a navázání např. rádiového spojení nesmírně obtížné, především však vzhledem k obrovským přestávkám, jež uplynou mezi vysláním zprávy a odpovědí na ni, zcela zbytečné a bezvýznamné. Situace se ještě zhoršuje nebezpečím sebezničení každé civilizace nejpozději do tisíce let po objevení prostředků, jež toto samozničení umožňují, především jaderné energie. Jestliže jsou vesmírné civilizace navzájem vzdáleny více než např. pět set světelných let (a to není mnoho ani v galaktickém, natož kosmickém měřítku), je jakýkoli kontakt zcela iluzorní. Odpověď doletí již jen k hromadným hrobům těch, kteří svůj signál kdysi vyslali…

Námitku, kterou vyslovil ve své knize Summa technologiae (1964) Stanislaw Lem, nelze zamlčet nebo obejít, tím spíše, že kniha byla rozsáhle diskutována na dvou významných konferencích o možnostech spojení s mimozemskými civilizacemi, totiž sovětské v roce 1964 a v září 1971 sovětsko-americké v Bjurakanu v Arménii, organizované společně Akademií věd SSSR a Národní akademií věd USA (jíž se zúčastnili i vědci z ČSSR, Anglie a Maďarska), a přijata – navzdory kritice jednotlivých národů – jako jedno z východisek.

V podrobnostech poukazuji na sborníky obou konferencí, případně knihu Kaplana a kol. Mimozemské civilizace (Akademie, 1972). Lem v podstatě tvrdí, že nejméně dokonalým článkem v celé perspektivě vývoje lidstva je lidské tělo samo a že tento nejméně dokonalý článek bude třeba v dohledné budoucnosti podstatně zlepšit cestou „autoevoluce“, nikoli jen zlepšováním životních podmínek.

Takový vývoj není – podle Lema – slučitelný ani s kosmickou expanzí, ani s pokračováním v dnešní vývojové linii zjevně vedoucí k informačnímu výbuchu, rozkladu nezbytné kulturní jednoty atd. Civilizace na tomto stupni se kosmické expanze „rozumně zřekne“, aniž se tím bude cítit degradována. Lem připouští i jiné varianty civilizací než civilizace „energetické“, posuzované (rovněž podle mého názoru je toto měřítko nesmyslné) podle úhrnu energie, kterou disponují, ba dokonce i civilizace „netechnologické“ s jinými elementárními pojmy a s jinými vytčenými cíli svého snažení.

Lemova myšlenka, přijatá zejména pro cenu svých metodologických přístupů, je velice sympatická, mimo jiné i tím, co dosud nebylo, pokud vím, odvozeno: civilizace, vydávající se do kosmu a trávící zde poměrně nevelkou část své historické existence, by byly podle této teorie na přibližně stejné technické úrovni mezi objevem dostatečně účinných pohonných látek, případně jaderné energie a vyhovující počítací techniky, která je předpokladem, a různými „explozemi“, včetně exploze informační, populační, radiační (biologické účinky mikrovlnného záření se staly dnes předmětem pozornosti) atd. Je to další příspěvek k myšlence, že naši planetu nenavštívili, nenavštěvují či nenavštíví ani Lovecraftovy nadinteligence, ani Clarkovi Overlordi (v knize Poslední generace), ale tvorové nám nejen fyzicky, ale i civilizačně blízcí a komunikovatelní.

Značná část této knihy je věnována argumentaci, která se snaží s těmito názory polemizovat a dokazovat pravděpodobnost obecného rozšíření života ve vesmíru, alespoň v té části, kterou dnešními prostředky pozorujeme. Vzdáme se proto námitek a přikročíme k dalším možným důvodům zjevně malé frekvence návštěvnosti naší Země kosmickými hosty. Z celé řady příčin uveďme alespoň několik.

Pokud vím, ani jediný z kolegů spisovatelů anticipačních románů si netroufl použít myšlenku, že jsou tu a tam ve vesmíru rozptýleny obrovské chobotnice, trpělivě čekající na kořist. Jakmile se k chobotnici neopatrně přiblíží kosmická loď, je beznadějně ztracena. Tuto fantastickou myšlenku, opatrně naznačovanou např. existencí „železných hvězd“ v dnes již klasické Mlhovině Andromedy Ivana Jefremova, v plném rozsahu potvrdila moderní astronomie studiemi o gravitačním kolapsu hvězd, podnícenými především objevem quasarů (quasistelárních objevů) v šedesátých letech.

Popis celého děje naráží na zdánlivou bizarnost uplatňujících se relativistických jevů, nehledě ovšem na nepředstavitelnost a naprostou nenázornost některých „meziproduktů“ takového kolapsu. Prosím čtenáře, aby opět jednou laskavě odložil tzv. zdravý rozum; v těchto oblastech s ním mnoho nepořídíme.

Za jistých okolností, především po bouřlivých ztrátách hmoty např. při výbuchu supernovy, může z původní hvězdy zbýt malá, avšak nesmírně hmotná neutronová hvězda o poloměru 5 až 20 km, koncentrující v sobě hmotu, odpovídající desetině až dvojnásobku hmoty Slunce. Hmotnost 1 ccm je miliarda tun. Celé lidstvo, jak upozorňuje např. Jiří Grygar, by tedy mohlo být svou hmotou soustředěno do prostoru, zaujímaného jedinou dešťovou kapkou této hvězdy.

Za tak mimořádných podmínek se atomová jádra rozpadají na stabilní neutrony a na protony, jež se po srážkách s opačně nabitými elektrony mění za vyzařování neutrin rovněž v neutrony. Výsledkem je čistý neutronový plyn, ano, plyn, desettisíctriliónkrát (10 000 000 000 000 000 000 000 x) méně stlačitelný než ocel, a zbylá atomová jádra s atomovými čísly 42 (molybden) až 140 (!), zabudovaná do krystalické mřížky a vytvářející hmotu triliónkrát tužší než ocel. Neutronový plyn o teplotě stamiliónů K se chová zcela stejně jako tzv. suprakapalina, blížící se teplotou absolutní nule. Soudržnost neutronové hvězdy je díky její prazvláštní struktuře taková, že odolá ještě 600 obrátkám téměř absolutně kulové, na povrchu dokonale hladké neutronové hvězdy za vteřinu (!). Nerovnosti větší několika milimetrů by hvězdu slapovými silami při tak rychlé rotaci roztrhaly – ovšem i jeden jediný milimetr je na neutronové hvězdě pořádnou velehorou: kdybychom ji zvětšili do velikosti našeho Slunce, překonával by jej horolozec plných… tisíc let…

Takových neutronových hvězd je podle mínění a různých úvah astronomů asi sto miliónů jen v naší Galaxii, sto miliónů hvězd v agónii, jejímž dalším a posledním dějstvím, jsou-li asi dvakrát hmotnější než naše Slunce, může být a patrně je další gravitační zhroucení, vytvářející tzv. černou díru. Cituji znovu Grygara: „Pochmurný název jako by vyjadřoval absolutní zkázu, které hvězda podlehne. Hvězda, zhroucená v černou díru, nezaujímá žádný prostor a není zvnějšku vůbec vidět. Navzdory tomu musíme uznat její existenci, neboť černá díra navenek projevuje gravitaci a mohla by celkem nečekaně vtáhnout do svého smrtícího objetí kosmickou sondu či neopatrné astronauty – z gravitačního pole v okolí černé díry není totiž návratu.“

V gravitační propasti černé díry, působící jako obrovský jednosměrný mlýn, zůstane dokonce i světlo i rádiové vlny, které jednou přestoupí tzv. Schwarzschildův poloměr, mez, volně prostupnou zvnějšku, avšak nepřekonatelnou zevnitř.

Fyzika černé díry, nacházející se teprve v počátcích, představuje rozvinutou aplikaci obecné teorie relativity a přináší celou řadu poznatků naprosto „zdravému rozumu“ odporujících. Např. vzdálený pozorovatel nemůže v konečném čase spatřit všechny fáze kolapsu hvězdy až k černé díře, nýbrž jen „téměř“ k ní. Snad jeden z těchto případů sledujeme u podivné vedlejší složky zákrytové dvojhvězdy epsilon Aurigae, zářící převážně v infračerveném pásmu.

Naopak pozorovatel navždy zajatý uvnitř Schwarzschildova poloměru bude moci zrychleně sledovat celé budoucí dějiny vesmíru – černá díra funguje jako fyzikálně přípustný stroj času. Pozorovatel v těchto místech je ovšem pojmem ryze obrazným: podmínky v blízkosti černé díry jsou pro život takové, že nitro vysoké pece, elektrický oblouk nebo tekuté hélium je proti nim vynikajícím, takřka rekreačním prostředím.

Objev tzv. kolapsarů a předpoklad existence černých děr, hraničící s jistotou, vede pochopitelně k celé řadě filozofických úvah o vratnosti či nevratnosti hvězdného vývoje, a tím i perspektiv existence vesmíru v čase. Jinou takovou otázkou je, zda sama skutečnost, že pozorujeme nesčetné hvězdy a že obloha přesto není, kam oko dohlédne, poseta kolapsary a snad ani – ale kdo to ví? – černými děrami, nasvědčuje bujarému mládí vesmíru, začínajícímu teprve velmi nesměle a neochotně jevit první známky stárnutí. Poslední filozofickou otázkou, o níž se zde letmo zmíníme, je možnost nahrazení populární tepelné smrti vesmíru, kterou vyhrožovala klasická fyzika, smrtí gravitační, která kolapsem zničí veškeré charakteristiky vesmíru kromě jeho celkové hmoty, elektrického náboje a momentů hybnosti původních těles, čímž by vzal nám známý a obyvatelný kosmos za své, aniž by byl porušen zákon o zachování hmoty či energie.

Nás však zajímá v této souvislosti něco jiného. Kdoví kolik černých děr skrývá mezihvězdný prostor? Současnými prostředky astronomie nejsme schopni bezpečně zjistit ani kolapsary, chystající se změnit ve žravé chobotnice kosmu. Snad je jich daleko více, než si představujeme. Snad opravdu hrozí pohlcovat mezihvězdné koráby, pohybující se těsně pod světelnými rychlostmi nebo na netušených principech jiným způsobem, umožňujícím překlenout kosmické vzdálenosti. Snad černé díry zakřivují jejich dráhy, snad je každý mezihvězdný let stejným nebezpečím jako přeplování zátoky, hemžící se žraloky. Snad riziko převyšuje očekávaný výsledek, snad nemohou být fyzikální zákony ani překonány, ani obelstěny. Obraznost selhává, chceme-li si představit byť i sebedokonalejší techniku, ať už lidskou nebo nepozemskou, schopnou vyrovnat se nejen s nepředstavitelnými energiemi, ale i např. se záměnou významu časoprostorových souřadnic, k němuž dochází uvnitř Schwarzschildova poloměru. Tam, obrazně řečeno, se čas měří v centimetrech a vzdálenosti ve vteřinách. Naše technika, která je buď jak buď technikou světa, kde se neeuklidovská geometrie a relativistická fyzika uplatňují jen výjimečně a v mezních situacích, neposkytuje zatím naději na zvládnutí podobných úkolů.

A kdo se odváží říci, že černé díry jsou jediným a posledním nebezpečím, číhajícím mezi hvězdami? Kdo se odváží apriorně popřít další chobotnice, jež snad budou teprve objeveny?

Nesčetní diváci televize, kteří sledovali v neděli 20. července 1969 v 21 hod. 17 min. 41 vteřin středoevropského času historický okamžik přistání prvních pozemšťanů, kteří navštívili jiné nebeské těleso, Aldrina, Armstronga a Collinse s lodí Apollo 11, viděli složitá opatření, jež měla zajistit bezpečnou karanténu všech tří kosmonautů nejprve na vlajkové lodi záchranné flotily Hornetu a později v Houstonu, kam byli i s mobilní karanténní stanicí letadlem C-141 přeneseni. Vůbec první činností posádky při opětovném styku s lidmi bylo převzetí ochranných biologických oděvů. Pět mužů v Manned Spacecraft Center, kteří přišli nahodile do styku s měsíčním prachem, bylo podrobeno úplné očistě, jejich oděv odebrán a uložen do neprodyšných vaků. Unikali nějakou dobu karanténě, ale toto rozhodnutí bylo posuzováno vědci jako neuvážené. Vedoucí podniku byli zřejmě nedůslední; všichni ostatní, kdo se omylem nebo z nezbytnosti dostali do styku s měsíčním prachem, byli napříště okamžitě karantenizováni. S lékaři a posádkou Apolla 11 bylo v přísné izolaci až do neděle 10. srpna celkem 19 lidí, ačkoli to pro Aldrina, Armstronga a Collinse znamenalo dodatečné psychické zatížení, pohybující se na samé hranici únosnosti.

Proč to všechno?

Šarlatový mor, smrtící a zhoubná pandemie, příjemně lechtající představivost čtenářů Jacka Londona počátkem tohoto století, nemusí zůstat (i když v to doufáme) pouze na stránkách science fictions. Ani dokonale zorganizovaná epidemiologická služba pracující za optimálních podmínek by se patrně neuplatnila v případě, kdyby některá ze složek tzv. mikrobního faktoru, tedy ingekciozita (schopnost vyvolat po vzniku do organismu onemocnění), virulence (individuální schopnost daného kmene proniknout do organismu a množit se v něm) nebo množství mikrobů, dosahovala mimořádně vysokých hodnot.

A právě tuto situaci nejen můžeme, ale musíme očekávat v případě mimozemských mikrobů, jež se sice vyvinuly rovněž jako parazité bílkovinného života, jejichž antigenní struktura je však pro člověka (a vůbec pozemskou biosféru) naprosto cizí. Proti takovým mikroorganismům mimozemského původu nemá člověk – a naopak pro mikroby pozemského původu eventuální nepozemský návštěvník – ani stopy vrozené (druhové či dědičné) imunity, tím méně ovšem imunity získané následkem onemocnění, skrytým promořením či očkováním. Víme, že sama antigénní plasticita chřipkového viru postačí vyvolávat bezmála rok co rok rozsáhlé epidemie, ačkoli se virus v tomto případě setkává s vydatnou obranou napadených organismů. Můžeme si být jisti, že mikrob, schopný napadnout živou bytost a pocházející z jiného světa, by se etabloval zcela nerušeně a množil naprosto po libosti. Když by bylo toto etablování a množení neslučitelné se životem napadeného individua, znamenala by invaze takového mikroba v pravém slova smyslu „šarlatový mor“, s tím rozdílem, že by pak nezbyli ani moudří starci, schopní vyprávět civilizačně pokleslým potomkům o slávě minulosti. Nevyprávěli by o nich tím spíše, že dnešní svět již nemá zcela izolované oázy, jež by mohly doufat v přežití, ba ani v účinnou ochranu před panicky prchajícími davy, taková útočiště hledajícími.

Nebezpečí přenosu takového infekčního agens z mimozemských těles je tak obrovské, že opravňuje veškerá opatření a omlouvá i klauzuru amerických kosmonautů, byť i pravděpodobnost existence živých mikroorganismů na Měsíci byla podle mínění odborníků pranepatrná a blížila se nule. Odvážím se říci, že nebezpečí je – nebo se může ukázat – protiargumentem meziplanetárních styků, přinejmenším tak dlouho, dokud si neosvojíme naprosto bezpečné prostředky, čelící onemocnění těmito exotickými importy. Antibio­tika se širokým spektrem účinku, představující triumf pozemské medicíny, mohou být tváří v tvář mikrobům, jejichž vývoj byl diametrálně odlišný a které se třeba jen konvergencí podobají nám známým choroboplodným zárodkům, zcela neúčinná. Spolehlivá dezinfekce přístrojů je (i co do zhubení nám známých mikrobů) velmi obtížná, dezinfekce živého organismu téměř vyloučená a v každém případě ohrožující objekt takového ošetření. A karanténa, spolehlivě prokazující nám známá onemocnění, může naprosto zklamat u nemocí zhola neznámých.

Suma sumárum: být zeleným mužíčkem s tykadélky, ovládajícím létající talíř kroužící nad zeměkoulí, nijak bych se nenutil k přistání a ke styku s obrovitými žlutorůžovými bytostmi pod sebou, pokud by nedošlo k vysloveně havarijní situaci a pokud by přistání nebylo nezbytným. I pak bych – jsa zeleným mužíčkem – zvolil podle možností odlehlé a liduprázdné místo, i když ovšem nezajišťuje nepřítomnost choroboplodných zárodků, pro nás, zelené mužíčky, zhoubných.

Zcela na závěr chci podotknout, že by průběh mimozemské infekce našeho světa byl patrně ještě stonásobně horší, kdyby byla přenesena kosmickým tělesem, jehož srážka se Zemí by demolovala některé z „neuralgických center“ ekonomicko-politické struktury. Gomaševskij píše ve studii o pandemii „španělské“ chřipky: „Při vrcholení epidemického procesu v mnohých městech Evropy často vznikla situace, kdy byl úplně ochromen veřejný život na dobu jednoho až dvou týdnů, průmyslové i obchodní podniky a úřady zastavily úplně nebo téměř úplně práci, ustala městská doprava, byly zavřeny školy pro nepřítomnost žactva i učitelského personálu. Ošetřování takového počtu nemocných uvázlo pro masové onemocnění zdravotnických pracovníků.“

Lze si představit, jak by daleko nebezpečnější epidemie probíhala za hlubokého rozvratu hygienické i obecně životní úrovně obyvatelstva, při zničení energetických centrál i rozvodů, nefungování vodovodů i kanalizace, neprůjezdných komunikacích a v uskupení duševně těžce otřesených obyvatel. Vize takového kombinovaného postižení planety překonává fantazii osvědčených borců horrorů – biologicky však není vyloučenou. Rozbory chondritů dokázaly, že jejich mateřské těleso i vrstvy, z nichž pocházejí, byly nositeli života. Přežití tohoto života ve stavu anabiózy rozhodně nelze vyloučit. A co více: podle pozemských zkušeností se zdá, že by takto transportované choroboplodné zárodky neztratily své zhoubné vlastnosti, spíše naopak. Při pokusech (Fabián, Kittnar, Srbová, 1966), kdy byly do anabiózy uváděny choroboplodné baktérie nešetrně, kleslo sice procento přežití, avšak u zbylých baktérií byly některé vlastnosti posíleny, a to tím více, čím menší podíl martyrium vydržel, jde zřejmě o výběrový proces, z něhož vyjdou mikroby „nejzdatnější“, a jak bylo pozorováno, s nejvyšší antigenní mohutností. Prostěji řečeno nejškodlivější.

Je-li možné vztahovat tyto zkušenosti českých bakteriologů na konstruovaný případ smíšeného postižení Země, dorazilo by na její povrch poměrně malé procento infekčního agens z původního množství, leč podle husitského hesla na množství nehleďme. Tento nedostatek by byl v nepříznivém případě (pro lidstvo) takřka bleskurychle napraven…

Malou útěchou (ale přece jenom útěchou a příslibem možnosti průzkumu cizích planet) je, že by patrně jakékoli mikrobiální agens, vstupující do buněčného metabolismu pozemského života, již tímto samotným faktem mělo být postižitelné některými léky ze skupiny chemoterapeutik. Další útěcha, že z infikovaných vzorků při jakémkoli pokusu obvykle část pokusných tvorů přece jen přežívá, se blíží spíše černému humoru.

Konečně není ani vyloučeno, že delší pobyt v kosmickém pro­storu není slučitelný s principy života. Již dnes víme, že beztížný stav je pro kosmonauty značnou zátěží jak za letu, tak po přistání. Potíže měli Andrian Nikolajev, German Titov i Valentina Těreškovová. Cooper málem upadl do bezvědomí, když vystoupil po čtyřiadvacetihodinovém letu z kabiny lodi Mercury v květnu 1963 – hrozil mu vážný oběhový kolaps. Před obtížemi z beztížného stavu neuchránilo posádku lodi Gemini 5 v srpnu 1965 ani zvláštní zařízení ve skafandrech.

Rovněž kosmické záření zřejmě není pro zdraví kosmonautů lhostejné – záblesky, pozorované většinou kosmonautů, konečně lékaři vysvětlili jako subjektivní fenomény, vznikající při průletu částic pronikavého kosmického záření nitrem oka kosmonauta. Je otázkou, jak dlouhá je přípustná expozice těmto paprskům, proti nimž zatím nelze kosmické lodi chránit, bez těžkého poškození zraku a snad i dalších orgánů, především zárodečných buněk.

A do třetice byly pozorovány velice nepříznivé následky, vedoucí k smrti, jinak skvěle zajištěných a automaty přímo rozmazlovaných zvířat (opic) na oběžné dráze, byly-li narušeny jejich biologické rytmy.

Předpokládám, že se lidstvo dříve nebo později se všemi obtížemi tohoto druhu vyrovná a nalezne proti nim ochranu. Uvědomme si však, že zatím vykročilo do vesmíru jen prvními krůčky a na několikatýdenní pobyt (v době, kdy toto píši, 59 plánovaných dní kosmonautů ve Skylabu II). Není vyloučeno, že zvládnutí překážek, které patrně čekají ve vesmíru všechny bytosti podobné lidem, bude uspokojivě dokončeno teprve v době (má-li pravdu Lem a jeho Summa technologiae) ústupu civilizace z kosmu a jejího soustředění na jinou problematiku. Pak by byly snad možné lety meziplanetární, nikoli však mezihvězdné, pokud nebudou nalezeny zcela nové principy, jimiž obelstíme až dosud platné fyzikální zákony a matematické výpočty.

Shrňme tedy konečně soubor tušení stínu, k němuž jsme dospěli:

1. V dávné i nepříliš dávné minulosti lidstva nacházíme indicie naznačující, že do jeho sociálního vývoje zasahovaly faktory dosud neznámé nebo neobjasněné.

2. Jedním z možných vysvětlení těchto nálezů všeho druhu je existence několika nebo mnoha ztracených civilizací, předcházejících civilizace nám známé.

3. Tyto civilizace se mohly vyvíjet zcela zvláštním a pro nás nezvyklým způsobem a používat mimořádných prostředků, které navzdory své účinnosti nezanechaly materiální stopy nebo pouze výsledky svého použití.

4. Biologický i společenský vývoj lidstva poskytoval, jak se zdá, dosti času i prostoru pro existenci těchto civilizací.

5. Cesta těchto civilizací se mohla buď vlastním vývojem, nebo kontaminací odchýlit od zprvu netechnické k dílčím technickým realizacím v některých oblastech. Předpokládaný způsob přístupu k řešení problému však sám o sobě umožňoval shromáždění značného množství poznatků.

6. Kontaminace těchto civilizací mohla být způsobena návštěvami nepozemšťanů na naší Zemi, a to jak s výsledkem pozitivním, tak negativním pro další vývoj.

7. Ve vesmíru, dostupném našim pozorovacím prostředkům, lze předpokládat obrovské množství planet, podobných Zemi, na nichž se vyvinul život a podle svých dialektických zákonů pokračoval stále jemnějšími formami pohybu hmoty až ke vzniku inteligentních bytostí.

8. Život v nám známém vesmíru je patrně založen na totožných principech bílkovinných molekul v koloidním stavu. Existuje-li život odlišný, nebílkovinný, nelze očekávat komunikaci mezi ním a lidstvem.

9. Ve vesmíru, nám pozorováním dostupném, jsou inteligentní bytosti, jejichž sociální vývoj alespoň rámcově odpovídá vývoji lidstva tak, aby umožnil komunikaci, člověku podobné nejen fyziologicky, ale i morfologicky, čemuž nasvědčují četné indicie i teoretické předpoklady, odvozené z mnohotvárného života pozemského.

10. Tyto bytosti navštívily v minulosti, jak se zdá, nejednou naši Zemi. Klíč k některým faktům, které jsme nazvali indiciemi, je třeba hledat ve vzájemné souvislosti těchto návštěv a dávných, většinou ztracených civilizací (kulturních okruhů), vyvíjejících se alespoň zčásti a dočasně pod jejich vlivem.

Kniha Tušení stínu mohla problémy jen naznačit a snad tu a tam v nejhrubějších obrysech nastínit možnosti řešení; rád bych se k problematice dílčích otázek Tušení stínu ještě vrátil podrobnějšími a důkladněji dokumentovanými studiemi.

Doufám, že ani v tomto případě všichni přátelé, kteří mne podporovali, pomáhali diskusemi i potřebnou literaturou a především zájmem o toto dílo, neodepřou mi laskavou podporu. Učiním vše pro to, aby jejich pomoc, týkající se objasňování faktů, nebyla spojována s mými závěry jinak než tak, jak je namístě. Obzvláště jsem zavázán odborným lektorům jednotlivých kapitol, dr. Jiřímu Grygarovi, doc. dr. Eriku Kittnarovi, ing. Věnceslavu Patrovskému, prof. dr. ing. Rudolfu Peškovi, dr. Miloslavu Stinglovi, dr. Pavlu Toufarovi a dr. Vojtěchu Zamarovskému.

L. S.