Několik nepříjemných skutečností
Nelze prokázat větší službu pravdě
než ji očistit od věcí falešných.
ISAAC NEWTON
Po celá dlouhá tisíciletí byl znepokojujícím obzorem člověka les, obklopující a svírající jeho pracně vyklíčená políčka a pastviny, skrývající vlky, loupežníky, hejkaly a jezinky. Člověk byl nucen vyrovnávat se s lesem, a z tohoto ustavičného vyrovnávání vznikla celá naše věda, veškerá civilizace. Popřela hejkaly a jezinky, potlačila loupežníky a zahnala vlky. Les byl zkultivován, zpřístupněn cestami. Dalo to pořádnou práci, a není divu, jsme-li na ni pyšni. Někdy však tato pýcha na vavřínech nesporných úspěchů poněkud přestřeluje, snaží-li se za každou cenu vysvětlit nové jevy způsobem, skvěle osvědčeným ve sporu s jezinkami – např. teoreticky absurdní kulové blesky světélkujícími sovami, sídlícími v trouchnivých stromech, transport soch na Velikonočním ostrově skluzy z kaše maniokových hlíz nebo pravidelnými sopečnými výbuchy, případně nerezavění železného sloupu u Dillí ustavičným šplháním namaštěných plodů hříšné lásky, snažících se tímto iracionálním způsobem dokázat přece jen svůj manželský původ.
Úsilí o zadržení a konzervování pěkně útulného lesíčku je zjevné především dnes, kdy se lidstvu definitivně otevřel horizont zbrusu nový s novými hejkaly – vesmír. Nová věda, nové poznání vyrostou v konfrontaci s tímto novým horizontem.
V rozhovoru s H. G. Wellsem na podzim roku 1920 prohlásil V. I. Lenin: „Všechny lidské názory se až dosud utvářely v pozemských měřítcích, opíraly se o předpoklad, že technika nikdy nepřekročí zemskou sféru. Jakmile se však lidstvu podaří vyjít do meziplanetárních prostor, bude třeba přezkoumat a zrevidovat všechny naše názory filozofické, sociální i morální.“
Vykročili jsme do meziplanetárních prostor, a přesto jsme svědky usilovné snahy přivádět za ucho do vcelku již neproblémového lesíčku každého, kdo se podle svých sil snaží vyrovnat s novým obzorem – jakkoli už pochopové nezapalují hranice Giordana Bruna, jenž první jasnozřivě pohlédl do vzdáleného, životem kypícího vesmíru. Mnoho viny na tom mají i fantastové a až přílišní nadšenci, zamlžující skutečnost a přetvářející ji k obrazu svých představ, ne vždy zcela zdravých a oprávněných.
Osobnosti, nad únosnou mez vzrušené kosmickými perspektivami a snad i kosmickou minulostí lidstva, brání serióznímu přezkoumání a revizi názorů, vyžadovanými a předpovídanými V. I. Leninem, zatemňují problematiku a poskytují pádné argumenty odpůrcům. Tuto vinu nevyváží občasný přínos zajímavých a podnětných myšlenek. Nejznámější z nich je Erich von Däniken. Jeho knihy se staly světovými bestsellery. Mísí se v nich překvapující a důvtipné postřehy (spojující např. ostře sledovaný kalendář starých Mayů s jejich exodem, dosud ne zcela uspokojivě vysvětleným, ze Staré do Nové říše), biologické naivnosti (oplodňování neandertálských či cromagnonských krasavic nepozemskými playboyi) s vyslovenými nepravdami, např. o objektech, které tvůrci známého filmu Vzpomínky na budoucnost ve stopách páně Dänikenových marně, ač usilovně hledali.
Typickým příkladem nedostatečně kvalifikovaného přístupu autora je např. údiv nad patnáctimístným číslem, používaným Sumery, snad výsledkem jakéhosi jejich výpočtu. Däniken se domnívá, že tak obrovitá čísla nemohla vzniknout v rámci starých kultur, a spatřuje v nich důkaz vesmírného „importu“, přičemž mu jde pouze o imponující velikost čísla se zarovnanými stovkami miliónů. Zajímavější skutečnost, že totiž matematicky nijak zvlášť nadaní a ještě méně pokročilí Mayové (kteří jaktěživi nedokázali zvážit ani jediný žok bavlny nebo pytel kukuřice a na svých skvělých „bílých cestách“, sacbe, šlapali pokorně pěšky, nepoužívajíce kolo) daleko větší a složitější čísla skutečně používali k numerickým kalendářním výpočtům, Däniken neuvádí. Sumerská a později babylónská matematika byla oproti mayské na vysokém stupni. Hlavními numerickými operacemi v „domě tabulek“, kde byli cvičeni příští písaři i v matematice a v geometrii, bylo sice sčítání a odečítání, v učebních osnovách však nechyběly již před rokem 2000 před n. l. ani kvadratické rovnice, ani složité úrokování, řešené dnes nejspíše logaritmicky.
Velká čísla sama o sobě neznamenají důkaz vynikajícího pokroku matematiky, spíše naopak: jsou projevem prvních okouzlených exkurzí do neprobádané říše.
Podle buddhistické nauky měl Buddha 600 miliard synů, jimž v misijní činnosti pomáhalo 24 biliard světců s nejrůznějšími resorty i bez portfeje. Sám dovedl hbitě počítat do noniliónů – čísel s 54 nulami v naší soustavě. Hanumanovo opičí vojsko mělo podle staroindických textů deset sextiliónů chlupatých bojovníků, jistý král v pokladu biliardu démantů. Pro všechna tato čísla měli Indové zvláštní výrazy, zatímco evropské jazyky poprvé použily slova „milión“ roku 1362 (nevžilo se) a slova „miliarda“ dokonce až roku 1872 ve spojitosti s francouzskými válečnými reparacemi Německu. Ostatně známá staroindická šachová hříčka, podle níž vládce Šehram přislíbil vynálezci královské hry tolik zrnek pšenice, kolik se jich vejde na 64 polí šachovnice, bude-li na prvém poli jedno zrnko, na druhém dvě, na třetím čtyři, na čtvrtém osm atd., vede k výsledku (Indům známému) 18 446 744 073 709 551 615 zrnek. Dänikenem obdivované sumerské číslo je 195 955 200 000 000.
Velkými čísly se zabýval sám Archimédes, snažící se rozvinout řeckou matematiku, operující pouze s myriádou (tj. 10 000), tak aby byla schopna postihnout počet zrn písku na Zemi, nejpočetnější množinu, jakou si Archimédes dovedl představit. Snad mu tanulo na mysli úsilí o přiblížení se tajemnému světu nekonečných množin, patrné u Zénóna, avšak uskutečněné teprve Bernardem Bolzanem (1781–1848).
Archimédes rozdělil přirozená čísla do řádů: v prvém řádu byla čísla do myriády myriád (100 000 000), čísly druhého řádu byla všechna čísla od 100 000 0002 až k číslu, jež mělo za jedničkou 800 000 000 nul a končilo tzv. čísla první periody. Vyšší čísla připsal Archimédes druhé periodě, jejímž vyvrcholením bylo číslo s 80 biliardami (!) nul.
Archimédovým záměrem ovšem nebylo provádět s těmito číselnými giganty, pro náš vesmír ostatně zcela nepotřebnými, numerické operace, ale dokázat axióm, že přirozená číselná řada není ukončená, alespoň v dosahu lidského mozku ne.
Docela jiná situace by ovšem nastala, kdybychom v některé staré civilizaci, např. v dimenzích staveb, nesporně odhalili některé z významných čísel, objevených teprve pokročilou matematikou a platných pro jevy přírodní, fyzikální i ekonomické, např. pro propočty úrokových sazeb. Takovým číslem, kolem něhož se do jisté míry točí soudobá matematika, je Eulerovo číslo e = 2,718281828…
Zajímavé číslo e vstupuje do hry při výpočtu přírůstku stromů i živočišné tkáně, v elektronice i v pojistné matematice a jinde. V každém případě by bylo zajímavé poohlédnout se po čísle e alespoň stejně důvtipně, jak je pátráno v rozličných starých památkách po daleko populárnějším Ludolfově čísle (3,141…), udánlivě, avšak velmi nevěrohodně doloženém již v rozměrech Chufévovy Velké pyramidy. Každá civilizace kdekoli ve vesmíru, pokud tam platí nám známé fyzikální zákony, musí v určité (a to značně vysoké) etapě rozvoje poznávání zákonitostí přírody číslo e objevit a učinit jednou z matematických konstant.
Nic takového se dosud nestalo.
Nadšení není dobrým rádcem, a chyby z dobré vůle a upřímného zaujetí zůstávají stejnými chybami, jako kdyby vznikly úmyslnou falzifikací skutečnosti.
Můžeme uvést konkrétní příklad: zpráva o pozorování létajícího talíře je rozhodně důvěryhodnější, je-li informátorem stará indiánka, která jaktěživa nečetla o UFO nic již z toho důvodu, že číst neumí, nebo farmář, považující celou horečku kolem UFO za bluf a výmysl líných měšťáků, než fanatický přívrženec sekty, soustřeďující se usilovně na oblohu a „hypnoticky přivolávající polobožské Ufony“.
Bylo by však omylem domnívat se, že obětmi osudného řetězu, kdy přání je otcem myšlenky a myšlenka otcem získaného výsledku, jsou jen nevzdělanci, případně lidé duševně zjevně postižení.
Až do II. světové války bylo mezi oficiálními a vládními kruhy Německa velmi rozšířené učení o tzv. dutosvětosti, považující naši Zemi nikoli za kouli (přibližně), ale za dutinu, na jejíž vnitřní stěně jako v díře ementálského sýra žijeme; díky ohybu paprsků se nám jeví maličké Slunce, Měsíc a planety spolu s „vesmírným fantómem“ ze světélkující mlhoviny, umístěné uprostřed dutiny o průměru 14 000 km, jako nekonečný kosmos. Víra v dutosvětost šla tak daleko, že právě v kritické době hitlerovské vojenské mašinérie na jaře 1942 byla většina nemnohých německých radarů přemístěna z atlantského pobřeží západní Evropy na Rujánu, aby… dokázala tuto bláznivou domněnku a odrazem o stěnu světové dutiny určila rozmístění britské Home Fleet v zátoce Scapa Flow.
Největším zastáncem těchto učení se stal jakýsi dr. Koresh z Floridy, po němž bylo také celé hnutí, získávající kupodivu tisíce nadšených vyznavačů, nazváno „korešismem“. Dr. Koresh se rozhodl jednou provždy dokázat, že nauka o dutosvětosti odpovídá skutečnosti – a dokázal to.
Ze svých přívrženců vybral geometry a tesaře, nazval jejich skupinu hrdě a zvučně Koresh Geodelic Staff (Koreshův dutiny zkoumající tým) a vydal se na pobřeží jihozápadní Floridy, kde se pustil do práce. Od pobřeží byl na mělčině stavěn z pilotů a prken do moře dlouhý můstek, jehož přímost kontrolovaly teodolity i vodováhy. Koresh usoudil, že v případě konvexity našeho světa, tedy v případě existence Země-koule, se bude můstek stále vzdalovat od hladiny. Je-li však náš svět dírou, dutým prostorem, bude se rovný můstek hladině naopak přibližovat. Po několika stech metrech této absurdní stavby bylo všem nadšencům dutosvětosti jasné: zvítězili. Můstek, počatý ve výšce 3,20 m nad hladinou, by proťal mořskou hladinu přesně ve vzdálenosti 6600 metrů, což skvěle odpovídá předpokládanému průměru světové díry 14 000 km…
Tento svrchovaně podezřelý pokus zapůsobil na maršála Hermanna Göringa tak mocně, že neváhal obnažit neuralgické body protiletecké obrany a vzdát se zjišťování nalétávajících svazů bombardérů RAF sice neobratnými, ale přece jen účinnými německými radiolokátory systému Mamut a Freya. Vojenské využití dutosti světa slibovalo pro válku zajímavé perspektivy. Netušil, že fanatici Koreshova štábu zkrátka dokázali to, co dokázat chtěli a toužili. Snad ani nebyli vědomými podvodníky; výsledky se jim prostě měnily pod rukama, poslušnýma podvědomých přání…
Mnoho vzdělaných a důvtipných lidí nebude příliš ohromeno skutečností, že některé jazyky „primitivů“ projevují obdivuhodnou schopnost abstrakce, že jsou v sémantickém smyslu jaksi dokonalejší než jazyky naše. A co nejzvláštnějšího, že odrážejí v samotné struktuře a podstatě gramatického odlišení dokonce i potřeby soudobé vědy lépe než jazyky moderní. Nevíme, ba ani se neodvažujeme hádat, jak asi dospěl vývoj těchto „primitivních“ jazyků k dnešnímu stavu.
A přesto je to pozoruhodný doličný fakt.
Povšimnou si však okamžitě hmatatelnějších skutečností, nálezů, svědčících o technických znalostech a zkušenostech, které zdánlivě nelze vysvětlit úrovní civilizačního klimatu, ani importem zemí rozvinutějších a technicky pokročilejších.
Je to zkrátka pátrání podobné onomu, jaké by byl patrně nucen podstoupit badatel při návštěvě zcela neznámého domorodého kmene, jehož pohlavár by se podobal předloze z Klapzubovy jedenáctky Eduarda Basse: „… Birimarataoa, velký náčelník, měl po celém obličeji do kůže vřezány spirálové ozdoby. Ušní boltce jeho byly ohromně vytaženy, takže když přitáhl spodní konec k hořejšímu a sepjal jej jehlicí, vytvořila se pohodlná kapsa. V pravém uchu nosil tak stříbrnou tabatěrku se šňupavým tabákem, v levém svazek klíčů od nedobytné pokladny, vzácnou památku na jednoho amerického velkoobchodníka. V nose však měl ozdobu nejdrahocennější: žlutou tužku Koh-i-noor, tvrdost HBB.“
V takovém případě je nezbytné vyšetřit nejprve dvě možnosti, než podlehneme svůdným lákadlům fantazie: zda jsme znalosti čerstvě objevených „primitivů“ krutě nepodceňovali, ovlivněni zvláštní zálibou náčelníka Birimarataoy v pečených fotbalových záložnících, nebo zda v minulosti nedošlo ke styku pouze zdánlivě civilizačně nedotčeného kmene s populací pokročilejší, jež vyjmenované předměty vyrobila, nebo způsob jejich výroby lidu velkého Birimarataoy třeba v náznacích prozradila.
Ve většině případů je druhé vysvětlení schůdnější a logičtější, někdy se zdá být jedině možným dokonce i tehdy, vede-li nezbytně ke „kosmickým“ interpretacím; proto však nelze ztrácet ze zřetele první možnost, ba občas i objasnění ještě prostší. V hodnocení tzv. nedostižných nebo lépe řečeno dosud nedostižených výkonů pravěku, starověku i středověku musíme být mimořádně opatrnými, abychom soudobý stupeň poznání neabsolutizovali a dávno minulý nemytizovali…
Typickým příkladem je jedno z mnohých „tajemství faraónů“, nad nímž si badatelé i odborníci dlouho lámali hlavu: složení egyptské fajánse, staré keramiky podobné sklu, jejíž dekor, barvy i tvary vyvolávají zcela právem nadšení návštěvníků egyptologických sbírek. Egyptská fajáns, pocházející až z 5. tisíciletí před n. l., je již svou podstatou hladká, glazurovaná a sklovitá, zatímco fajáns evropská je ve skutečnosti keramikou, pokrytou glazurou kysličníku olovnatého, dodávajícího teprve povrchu hladkost a lesk.
Teprve roku 1967 se podařilo pracovníku newyorského muzea prof. Noblovi starou egyptskou fajáns nejen analyzovat, ale i přesně napodobit. Egyptská fajáns byla totiž vyráběna pokrytím nádoby směsí tlučeného křemene a sody (uhličitanu sodného), vyskytujícího se v usazených vrstvách na dně hořkých egyptských jezer. Egypťané od nejstarších dob natron velmi dobře znali a používali např. při mumifikacích. Při zahřívání za teploty vyšší než 1000 °C se směs natronu a křemene vypaluje a taví v obdivovanou fajáns, jejíž zbarvení je možno dosáhnout příměsí kysličníků kovů – měďnatého pro barvu modrou, směsi kysličníků manganu pro červenou, železitého pro žlutou a konečně železnatého pro zelenou. To je vše.
V tomto případě tápali odborníci. Ještě hůře se obvykle vede laikům.
Je jistě svrchovaně pozoruhodné, byly-li v Iráku nalezeny okrouhlé skleněné destičky, jejichž výbrus naznačuje, že šlo o dosti dokonalé spojné čočky mohutnosti kolem 0,5–1 dioptrie, použitelné nejspíše jako objektivy dalekohledů. Lupy, již ve středověku známé lapides ad legendum, by musely být opticky daleko účinnější, aby měly vůbec smysl, právě tak jako brýlová skla pro dalekozraké, zmíněná ostatně jako „oční skla“ už ve spisech Konfucia (551–479 před n. l.). Rovněž tvarování čistě ozdobné by se patrně nespokojilo s nepatrným, napohled sotva znatelným sklenutím.
To vše samo o sobě může být východiskem mnoha pozoruhodných domněnek a snad i opatrných závěrů. Je ovšem tragické, je-li tak cenný nález ihned zdiskreditován horlivci, prohlašujícími, že zároveň představuje důkaz pradávné znalosti elektrochemie, protože, jak známo, všechna optická skla jsou leštěna elektrochemicky získávaným kysličníkem ceričitým. Když tito apoštolově tajemna ještě ke všemu zamění cerium a cesium, je katastrofa dovršena. Argumentace v této poloze by mohla stejně oprávněně tvrdit, že staré indiánské kultury Jižní Ameriky nepochybně znaly elektromotor, nebo dokonce rychloběžné vzduchové vrtačky, s nimiž dnes pracují zubní lékaři, protože nám zanechaly velmi dobře provedené zlaté výplně zubů, zhotovované jak z léčebných, tak z okrasných důvodů.
Skutečností ovšem je, že zubní lékaři úspěšně plombovali zuby dávno před sestrojením elektrické, ba i šlapací a ruční vrtačky a že optická skla jsou (nikoli výhradně) leštěna kysličníkem ceričitým teprve asi dvacet let, zatímco celá staletí k tomu účelu sloužil pradávno známý kysličník železitý i jiné běžné látky.
Taková horlivost v objevování zázračných souvislostí vede velmi často k vylití dítěte pozoruhodných faktů se špinavou vodou omylů a nedostatečné informovanosti – např. kosmickými perspektivami okouzlených laiků, kteří si nedovedou vysvětlit astronomické znalosti některých národů – Babylóňanů, Egypťanů, Mayů – jinak než zásahem nepozemšťanů, kteří těmto národům zorganizovali základní kursy lidové astronomie a odevzdali jim patrně první nástěnný kalendář.
Usilovně, a jak už to bývá, většinou bezúspěšně se snažil vysvětlit poměrnou jednoduchost a elementárnost poznatků starověké astronomie zesnulý profesor Arnošt Dittrich, duch vpravdě univerzální a originální. V jednom ze svých článků srovnává údiv takových hledačů senzací s obdivem, jejž si získal u svého malého synka hlubokomyslným zjištěním: „Až všechny tyhle lístky kalendáře otrháme, budou zase Vánoce.“ „Tatínku, co ty všechno nevíš!“ vydechla ohromená ratolest…
Jako důkaz, že Quinchové sestrojili dalekohled, je uváděna jejich znalost pozorování nejpřístupnějších mlhovin, uvedená v posvátné knize Popol Vuh. Ani nápad! Mlhovinu v Andromedě i Velkou difúzní mlhovinu v Oriónu znal celý starověk a popisoval je jako „desky z rohu, za nimiž září slabé světlo“. Obě mlhoviny jsou vidět pouhým neoslněným okem, mlhovina v Andromedě (vlastně blízká galaxie) ovšem jen za bezměsíčných nocí a daleko od pouličních nebo jiných světel, což je v našem světě krušná podmínka. Žádný starověký astronom netušil, co to mlhoviny jsou – teprve William Herschel rozlišil svými výbornými dalekohledy některé mlhoviny jako hvězdokupy, tzv. planetární mlhoviny a galaxie, a odlišil od nich mlhoviny plynné, předpokládané z faktu, že ani jeho nejlepší přístroje nerozložily např. právě Velkou mlhovinu v Oriónu na jednotlivé hvězdy.
Je dokonce trochu podivné, že starověká selenologie a planetologie nepřinesla významnější poznatky, pokud jde o skutečný charakter povrchu Měsíce nebo o skutečný důvod střídání měsíčních fází nebo o Jupiterovy velké měsíce. Kromě správného vysvětlení Aristarchova (narozen počátkem 3. století na ostrově Samu) byly dlouhou dobu uznávány fantastické názory o Měsíci jako o zpola bílé, zpola černé kouli, o jeho postupném zastiňování Zemí atd. Adepti hvězdářství byli totiž odedávna vybírání zejména s ohledem na zrakovou ostrost a bystrost. Testem bývalo u celé řady národů rozlišit Alkor a Mizar (arabsky Saidak, „zkoušeč“), známou dvouhvězdu v souhvězdí Velké medvědice, a lze předpokládat, že právě mladíci s nejbystřejším zrakem se nejčastěji stávali učni astronomů, případně astrologů. Je známo, že výjimečným zrakem obdaření lidé – podle odhadu odborníků asi jeden ze 100 000 – rozeznají za příznivých podmínek Jupiterovy velké měsíce, některé detaily na povrchu Luny a srpek Venuše. O tom vypráví kouzelnou historku astronom Gauss: dopřál své staré mamince pohled hvězdářským dalekohledem na srpeček Venuše. Maminku tím velice překvapil – bez dalekohledu prý vždy viděla srpeček v obrácené poloze…
Za téměř neuvěřitelnou a pouze nepozemským zásahem umožněnou přesnost mayské astronomie je považováno určení délky tzv. synodického měsíce na 29,530864 dne, zatímco dnešní astronomové naměřili 29,53059. Méně zázračným, i když ovšem vší úcty hodným se výsledek stane, uvědomíme-li si, že k němu mayští astronomové nedospěli – jak patrně napadne neodborníky – měřením času např. od jednoho úplňku ke druhému, což je obsah termínu synodický měsíc (lunace) na rozdíl od měsíce siderického, kdy Luna zaujme opět totéž postavení mezi hvězdami, s přesnými stopkami nebo nějakým chronometrem v ruce. Tím méně, že Mayové patrně vůbec neznali dělení dne na prakticky používané menší jednotky. Pozorovatelé ve městě Palenque spočítali, a to je daleko jednodušší, že právě za 2392 plných dní nastane 81 lunací, že Měsíc projde právě 81 krát všemi fázemi. Postačilo čísla vydělit, což bylo v dosahu mayské matematiky, ačkoli nepracovala se zlomky. Mayové zaznamenávali čísla nejen hieroglyfy, ale i daleko pružnější kombinací teček a čárek ve dvacítkové soustavě s nulou, umožňující numerické výpočty.
K podobnému výsledku dospěli týmž způsobem hvězdáři mayského střediska Copan: určili, že 149 lunací nastane za 4400 dní. Podle výpočtu byl určen synodický měsíc na 29,53020 dne. Množství desetinných míst je tedy výsledkem numerické operace, nikoli přesnosti pozorovacích podmínek.
Tím je zároveň vyvrácena romantická, avšak nesprávná představa, kterou zastávají někteří nekritičtí obdivovatelé Mayů: že totiž mayská měření byla naprosto přesná, dokonce přesnější než měření dnešní, že však doba oběhu Měsíce se tehdy, tzn. kolem 7. stol. n. l., lišila od doby oběhu měřené v současnosti. Nehledě k nepravděpodobnosti tohoto tvrzení je zřejmé, že mayské odhady kolísají kolem dnes uznávaných hodnot v obou směrech.
Do zcela jiné polohy by otázku mayské astronomie přivedlo potvrzení domněnky, že staří Mayové neznali jen planety, viditelné pouhým okem (a mezi nimi i Neptuna, „hvězdičku“ kolísající na hranicích viditelnosti a jako planetu poprvé poznanou Williamem Herschelem 13. března 1781). Znali prý i planety teleskopické, Urana, ba dokonce i Pluta, pozorovaného jen středními a velkými teleskopy; poprvé byl vizuálně spatřen 42palcovým refraktorem. Tím by byla ovšem rázem znalost dalekohledů, a to pořádně výkonných, velmi pravděpodobná.
Obtížnější je situace, máme-li k dispozici informace ojedinělé a zvláštní, jichž se přesto nemíníme lehkomyslně vzdát. Nejsme bohužel tak šťastni, aby nám dosavadní výzkumy přinesly rozsáhlý materiál, dovolující srovnávání, ověřování a třídění poznatků, o něž nám jde. Nezbývá než zapojit do činnosti autocenzuru a nepodléhat ukvapeným závěrům tam, kde se nabízí vysvětlení sice méně poutavé, ale pravděpodobnější a střízlivější.
Mám na mysli epizodu z indiánských válek Spojených států amerických proti starousedlým domorodým kmenům. Ihned po vytvoření si nový stát, vzniklý sloučením třinácti bývalých anglických kolonií, vytkl jako oficiální politiku dobytí Západu. Prostředkem ke splnění tohoto cíle byly pušky, především však podvodné kupní smlouvy. Jediným rovnocenným partnerem, schopným vzdorovat bělochům oběma způsoby, puškami i právními prostředky, byl pozdější náčelník kmene Shawnee, proslulý Tecumseh (Letící hvězda). Jeho hlavním pomocníkem (a později zhoubcem celého slibného hnutí, jenž přivedl zfanatizované bojovníky před hlavně děl pravidelné armády) se stal Tecumsehův bratr Tenskwatawa (Otevřené dveře), vykonávající funkci jakéhosi „zástupce pro věci politické a náboženské“, zakladatel nového, ostře protibělošského kultu. Bleskové rozšíření náboženství, od Kanady až po Floridu, a tím i mocnou materiální a morální podporu získal Tenskwatawa – zázrakem. Na den a na hodinu přesně předpověděl úplné zatmění Slunce 6. června 1806 v 11.30 místního času pro Greensville, kde založil jakýsi svůj Vatikán. Slunce opravdu zemřelo a teprve na prorokovy prosby se opět ukázalo…
Jsme oprávnění pokládat tuto astronomickou předpověď za důkaz „tajného učení“, známého v severoamerických pralesích a prériích jen zasvěceným kouzelníkům a předávaného z generace na generaci, jak navrhují někteří autoři? Obávám se, že ne.
Tecumseh byl poměrně vzdělaný, ovládal angličtinu, a díky bílé dívce, kterou si chtěl vzít, Rebece Gallowayové, se seznámil dokonce i s některými díly světové literatury. Jediný zachovaný Tecumsehův portrét v chicagském muzeu jej ukazuje v dobovém bělošském úboru. Vzhledem k rozsáhlé politické činnosti Tecumsehově je nejen pravděpodobné, ale jisté, že sledoval i denní tisk bělochů, kde se přirozeně o zatmění dozvěděl a svému bratru poskytl jedinečnou příležitost dokázat, že není jen povolán, ale i vyvolen.
Tomuto prozaickému vysvětlení musíme dát přednost před složitými hypotézami, jimiž někteří autoři chtěli na základě jediného případu oslabit naprosto věcné zjištění, že severoameričtí indiáni byli do příchodu bělochů až na opominutelné výjimky lovci a sběrači, tedy reprezentanty neolitického způsobu hospodářství, nevyžadujícího kalendář, a tím ani astronomické znalosti, v nichž nedospěli dál než k velmi primitivním představám. O výpočtech zatmění Slunce nemůže být ovšem ani řeči. Je to opět dalším důkazem nerovnoměrnosti vývoje lidstva. Za opomenutí, jímž zatmění Slunce propásli a včas je neohlásili, byli čínští astronomové Hi a Ho roku 2137 před n. l. postiženi značnými nepříjemnostmi. Věnovali se raději zábavnějšímu opilství než namáhavým výpočtům, takže zděšený „prostý lid bil v bubny a úředníci zmateně pobíhali“.
Stejnou míru spravedlnosti však musíme požadovat i z opačné strany, od odpůrců, a zkoumat podivné jevy nepředpojatě, bez nedostatečně podložených zjednodušení. Snad lze prominout slavnému Lavoisierovi, když jménem Francouzské akademie věd jednou provždy odmítl existenci meteoritů, potvrzovanou sedláky: „Z nebe nemohou kameny padat, protože tam žádné kameny nejsou.“ Snad je možné prominout neméně slavnému Simonu Newcombovi fyzikální „důkaz“ o absolutní nemožnosti sestrojení letadel těžších vzduchu a dalším renomovaným vědcům celé série pádných důkazů o naprosté nemožnosti telefonu, telegrafu, bezdrátového i drátového, vlaku rychlejšího než 36 km/hod., plynového a elektrického osvětlování měst, o cestě na Měsíc a k planetám ani nemluvě. V pozadí těchto omylů stojí dosažená úroveň poznání.
Hůře již lze vysvětlovat omyly, které jsou výsledkem „podbíhání laťky“ dosaženého poznání, např. dosud nevysvětlitelný nález nerezavějících železných předmětů v Indii, především známý sloup láht: „Jde prostě o úspěchy staroindické práškové metalurgie…“
Kdybychom přijali takové argumentace, byla by tato kniha zhola zbytečná. Stíny by rázem ustoupily oslňujícímu jasu. Staroindické vimany by zkrátka byly výsledkem rozvinuté letecké výroby, případně kosmonautiky, znalosti, zachované ve zmatených alchymických rukopisech, prostinkým výsledkem rozvinuté starověké jaderné fyziky, zřejmé shody mýtů i materiální kultury v navzájem velmi vzdálených oblastech světa úspěchem rozvinuté starověké turistiky. Zkrátka naši předkové byli pašáci a můžeme klidně přejít k pořadu všedního dne.
Odvážím se dokonce říci, že pokud jde o megality, je vysvětlení, jež nabízí roku 1200 n. l. Saxo Grammaticus, v úrovni tehdejšího poznání rozhodně úctyhodnější: „… O tom, že Dánsko kdysi obdělávali obři, svědčí obrovské kameny na starověkých náhrobcích. Kdyby snad někdo pochyboval, ať se podívá na vrcholky kopců a řekne, zda ví, jací lidé mohli vynést tak těžká břemena…“
A daleko poetičtějším se zdá být tvrzení, obvyklé až dodneška u obyvatelů Peru: kameny prostě mohou putovat jako živé bytosti, kam se jim zachce. Některé dojdou, jiné, unaveny, zůstanou ležet cestou. Takové osamocené megality jsou v Peru nazývány piedras cansadas, unavené kameny.
Vyprávění o pošetilostech romantiků a omylech vědců by mohlo pokračovat donekonečna – avšak to není naším cílem.
Arthur Schopenhauer kdysi vyjádřil myšlenku, že každá teorie musí projít třemi etapami konfrontace s obecným míněním: v prvé je vysmívána, ve druhé odmítána, ve třetí přijímána jako samozřejmost tak dlouho, než se na pořadu dne objeví teorie další se stejnými perspektivami.
Názory, k nimž směřuje tato kniha, se bolestně probojovaly do druhé etapy. Jsou dnes převážně odmítány ne už výsměchem, ale vážnou argumentací.
Bylo by nenahraditelnou škodou připravit se o tuto pracně vybojovanou pozici nového a slibného pohledu do minulosti lidstva. Bylo by nenapravitelnou chybou vyměnit „prvorozenství“ diskuse, k níž jsou konečně tyto názory pozvány, za „mísu čočovice“ jepičích senzací, směšného sektářství a zaslepené horlivosti.