Delfíni, mému srdci milí…

… Ulož jim zvlášť jednoduchý test, který by dokázala
nejnepatrnější potrhlá bílá myš, a oni ho dokonale zvržou –
ale neklasickým způsobem. Měli jsme jeden takový test: tři
různé cesty vedly od Skvančovy klece směrem ke druhé kleci,
kam jsme položili vybraný kousek shnilého rákosí. Jedna
z cest je snadno přístupná, ostatní jsou upraveny tak, že na něj foukne proud chlóru, jakmile se tudy pokusí projít…
Hned podruhé se dal správnou cestou; a pak už to znovu
neopakoval a nevyzkoušel cesty zamořené chlórem. Neudělal
nic… jednoduše si sedl.

FRANK M. ROBINSON: LABYRINT

Problematika modelování možných inteligentních ne-lidských bytostí, s nimiž se snad v budoucnosti setkáme v dálném vesmíru, nebo s nimiž se snad naše Země setkala ve vzdálené i bližší minulosti, je dvojnásobně ulehčena.

Prvním ulehčením je obrazotvornost spisovatelů vědeckofantastických románů, kteří vynaložili značný um a námahu, aby do svých zápletek uvedli bytosti zbrusu nové a zvláštní, což při obrovité produkci tohoto literárního žánru znamená prakticky nevyčerpatelný thesaurus bytostí od mírně pozměněných lidí přes tvory bizarních tvarů (obzvláště jsou v oblibě chapadla) až k biformienům Jeana Hougrona, vystřelujícím se jako silokřivky čisté energie od hvězdy k hvězdě, a snad ještě dál, k existencím podivnějším a člověku cizejším.

Druhé ulehčení poskytla sama příroda, která vytvořila člověku, alespoň podle mínění některých vědců, mořského partnera, tvora biologicky dosti blízkého, aby tato blízkost umožňovala komunikaci, a zároveň dosti vzdáleného, aby uspokojujícím způsobem modeloval „nepozemšťana“ a umožnil tak prozkoumat veškeré obtíže vzájemného dorozumívání – delfína.

Dnes víme, že mozek delfína skákavého (Tursiops truncatus) váží průměrně 1700 gramů (lidský mozek asi 1450 gramů), mozek šimpanze 350 gramů, což by neznamenalo mnoho, kdyby v něm nebyly rozloženy nervové buňky alespoň stejně hustě jako u člověka. Víme, že mozková kůra delfínů je diferencována stejně jako u člověka na šest vrstev a že i ostatní části mozku jeví značnou funkční podobnost s lidským mozkem, což je předpokladem (nikoli důkazem) odpovídajících asociačních oblastí obou živočišných druhů. Víme, že mozková kůra delfínů je dokonce bohatěji a složitěji brázděna než kůra mozku lidského. Víme ještě mnoho jiného, například že původ člověka spadá do stejných geologických epoch jako původ kytovců a že člověk a delfín (aniž z toho chceme vyvozovat jakékoli závěry) vyvíjeli a stabilizovali svou anatomii a fyziologii takřka paralelně.

Toto vše pochopitelně neznali vědci starověku – byli však vybaveni nezbytnou dávkou zvídavosti a bystrým pozorovacím talentem, takže např. Aristoteles ve 4. století před n. l. nejen znamenitě kytovce vůbec a delfíny zvláště ve svém základním zoologickém díle O zkoumání živočichů popsal, ale i správně zařadil mezi „beznohé krevnatce, rodící živá mláďata“, čímž o dvaadvacet století předešel nejen obecné povědomí, ale i biologická pozorování, setrvávající ještě v 18. století na tvrzení, diktovaném zdravým rozumem, totiž že velryba je ryba. Aristoteles, jehož biologická pozorování sumců, ježovek, jelenů aj. ocenilo teprve 19. století, podal rovněž první zprávu o kontaktech delfínů s lidmi: „… Mezi zkazkami, které se v Tarentu, Karii a jejich okolí, jakož i na jiných místech vyprávějí o mořských rybách, je mnoho příhod o delfínech, o jejich jemné a mírné povaze a o projevech jejich vášnivé příchylnosti k malým chlapcům…“ Dále Aristoteles popisuje delfína, jenž převážel oblíbeného kluka přes mořský záliv a zpět, bral z jeho rukou potravu a mazlil se s ním.

Básník Publius Ovidius Naso, žijící kolem počátku n. l., popisuje ve svých Proměnách zachránění pěvce Ariona delfínem. A středověká Bestiaria nijak nepochybovala o schopnosti delfína jednat účelně a cílevědomě. Avšak teprve kniha amerického neurologa a neurofyziologa dr. Johna C. Lillyho Člověk a delfín se stala senzací, která pošramotila naše představy o žebříčku inteligence živočichů, kde na stříbrnou medaili aspirovali jaksi samozřejmě lidoopi. Teď se jim z hlubin moře vynořil konkurent, a to konkurent tím vážnější, že si jakýmsi záhadným způsobem, aniž se podobá karikatuře člověka jako zvířátka Disneyových grotesek, dovede u nezaujatých a odborně vzdělaných pozorovatelů vynutit podivný a ve vztahu člověka ke zvířatům neobvyklý respekt. Ředitel curyšské zoologické zahrady Hediger vypráví o svém prvním setkání s delfínem: „Flippy ničím nepřipomínal rybu; a když na člověka upíral ze vzdálenosti jednoho metru svůj jiskrný pohled, jak nezapochybovat, je-li to opravdu zvíře? Toto stvoření bylo tak nepředvídané, tak zvláštní, tak dokonale tajuplné, že jste byli v pokušení vidět v něm nějakou zakletou bytost. Bohužel, mozek zoologův nemohl zapudit ledovou jistotu, za těchto okolností skoro bolestnou, že to, co tu má člověk před sebou, je v pojmech vědy pouhý Tursiops truncatus…“

Zbývá zodpovědět otázku, je-li osudové určení být pouhým Tursiopsem truncatem důvodem k absolutní skromnosti a truchlení nad bezvýznamností své existence…

Především je nezbytné – snad mi čtenáři prominou puntičkářství – učinit jasno v termínech, kterými operujeme. Pojem inteligence je definován různě, obvykle jako soubor schopností, umožňujících jedinci rychle porozumět situaci a zaujmout v daném okamžiku nejvýhodnější stanovisko. Jako synonymum inteligence tedy poměrně dobře vyhovuje slovo bystrost, kterou sotva upřeme zvířatům, zejména vyšším, pro něž je předpokladem zachování života úspěšný lov i ochránění sebe i potomstva před nepřáteli.

V našem případě však bude daleko spíše kamenem sváru otázka intelektu, který je zvířatům upírán, totiž schopnost shromažďovat, třídit a vhodně užívat informace, tedy logicky myslet, vymýšlet, a to vzhledem k cíli, k zamýšlenému účelu.

Proslulá Lillyho kniha, výsledek šestiletého neurofyziologického bádání, zaměřeného na tuto čeleď, jež je z podřádu Odontoceti nejpočetnější se svými 47 druhy, vyšla poprvé roku 1951. Konstatovala nejen dnes už nepochybnou skutečnost, že kytovci (a mezi nimi obzvláště delfíni) jsou z nejinteligentnějších živočichů, předstihujících i vyspělé formy primátů, ale dokonce připravovala čtenáře na možná překvapení, na srovnatelnost inteligence delfínů s inteligencí lidskou, na možnost objevu existence jakýchsi delfíních „civilizací“, a snad i dokonce na komunikaci lidí s delfíny na úrovni abstraktního myšlení.

Po uplynutí deseti let a po intenzívním průzkumu kytovců vůbec, i čeledi Delphinidae zvláště ve volném moři, v oceanáriích v Bergenu, Harderwijku, Brightonu, Palos Verdesu, At. Augustinu, Islamoradě a v dalších sedmi mořských akváriích v USA, v Austrálii, na Havaji, na Novém Zélandě, v Japonsku i jinde, nehledě na speciálně vybavené laboratoře, počíná však původní optimismus dostávat povážlivé trhliny. Většina vědců tyto naděje vyvrací:

„… Žádný z dosud provedených experimentů však nenasvědčuje tomu, že by inteligence některého z kytovců překročila mez ohraničující takovou oblast psychické činnosti, již by bylo možno srovnat s lidským intelektem,“ říká dr. Vratislav Mazák.

Domnívám se, že nedorozumění tkví právě v onom srovnání s lidským intelektem.

Vědci připouštějí, že se delfíni ochotně a trpělivě podrobují i náročným pokusům, dají se skvěle a za krátký čas vycvičit (každý návštěvník oceanária s delfíny to potvrdí), v chování mají řadu prvků, svědčících pro vyspělý sociální způsob života, vůči člověku jsou naprosto a bezvýhradně neagresivní a dorozumívají se složitým systémem akustických signálů… To vše nejen nelze popřít, ale je to prokázáno a zjištěno, právě tak jako je považován mozek alespoň některých druhů delfínů za neurofyziologicky „zmapovaný“ co do lokalizace center, oblastí, drah i „tichých míst“ téměř stejně dobře jako mozek člověka. Kromě toho jsou delfíni vývojově starší člověka, jehož inteligence i intelekt se v relativně krátké době půl miliónu let vyvinuly takřka explozivně. Zubatý prakytovec z rodu Protozeuglodon, žijící ve středním oceánu, měl obsah mozkoviny o 200 ccm větší než Australopithecus (600 ccm), jenž měl ovšem ještě 50 miliónů (!) let dřímat v lůně budoucnosti, než se pustil jakousi zbraní, povyšující ho nad lidoopy, do rozbíjení lebek paviánů. Dnešních rozměrů a patrně i struktury dosáhl lidský mozek teprve před 50 000 lety cromagnonci – v této podobě byli delfíni již dlouhé milióny let stabilizovanou podčeledí.

A přece…

Hlavním argumentem proti přiznání intelektu je zjištěná schopnost předávání informací delfíny, jejich vzájemná komunikace, omezená, jak zjistil Busnel a mnoho dalších, na 30–40 zvukových signálů, tedy přibližně na stejné množství jako u jiných savců, o jejichž duchaplnosti si neděláme příliš velké iluze. Nejen lidoopi (40 signálů – Žinkin, u gorily jen 22– Schaller), ale dokonce např. i lišky (36 signálů – Tembrock) disponují přibližně stejným „slovníkem“, zatímco slovník dvouletého dítěte obsahuje asi 300 slov přesně určeného významu. Tak malý počet signálů ovšem stěží dovoluje soudit na existenci druhé signální soustavy; o jejich řádné „inventarizaci“ však není pochyby – složitým, pracným a důmyslným pokusům se věnovala celá řada předních neurofyziologů a zoopsychologů ve spojení s odborníky-zvukaři.

Celá záležitost ovšem není zcela jednoduchá. Především je třeba mít na paměti, že kytovci podčeledi Delphinidae mají značně široký hlasový rozsah, od 300 Hz do maxima 240 kHz, vymykající se již možnostem lidského sluchu, přičemž vědci považují za ryze komunikativní hvízdavé signály pouze zvuky nejnižší frekvence, takřka (pro člověka) subsonické. Zvláštní štěkání, kňučení, i kvákání atd. v pásmu slyšitelnosti připisují emocím, a konečně ultrazvukové „cvakání“ potřebám echolokace, sonaru nebo „zvukovému radaru“, představujícímu nejdůležitější prostředek orientace ozubených kytovců (Odontoceti) vůbec. Frekvence těchto signálů dosahuje u některých druhů delfínů (Steno bradanensis) téměř fantastické hodnoty 240 kHz – horní mez slyšitelnosti se pro člověka pohybuje kolem 20 kHz. Jakkoli „cvaknutí“ jsou velmi krátká, 0,002 až 0,0001 sec, přece analýza a zejména grafický záznam těchto signálů dokázaly jejich složitost; skládají se z několika dílčích zvuků, z nichž každý má poměrně složitou akustickou strukturu a vlastní rytmus. Bylo zjištěno, že schopnost delfínů vnímat zvukové signály je mimořádná, a to jak co do krátkosti časových intervalů (delfíní „radar“ rozlišuje již od vzdálenosti asi 100 cm předměty menší jednoho cm, tzn. že od vyslání impulsu ke skoku po kořisti uplyne necelá 1/100 vteřiny), tak co do jemnosti sluchu (zachycování sonarové ozvěny ze vzdálenosti až 3000 metrů), za niž vděčí delfíni zvláštnímu způsobu vedení zvuku tukovým tělesem dolní čelisti ke sluchové oblasti.

Po tomto stručném výkladu je zřejmé, že delfíni mohou daleko jemněji rozlišovat vlastní zvukové signály než vědci. Ovšem představme si, že čínský mudrc, vystupující v tolika románech, by prohlásil všechny cizince za zbavené druhé signální soustavy a intelektem stojící hluboko pod liškami pouze proto, že soudě podle jejich grafických záznamů mluveného slova, rozlišují jen 26 signálů (průměrný počet písmen v abecedách), zatímco středně vzdělaný Číňan ovládá alespoň deset tisíc navzájem se lišících ideogramů. Zkrátka: diferencovatelný zvuk nemusí být ještě slovem v lidském i delfíním smyslu. Kdybychom postupovali zásadně tímto způsobem, nevysvětlili bychom ani řeč bytostí nám nekonečně bližších než delfíni, totiž hvízdavý „jazyk“ praobyvatel Kanárských ostrovů, Guančů…

Základním problémem, který zbývá vyřešit, než definitivně opustíme představu delfíní inteligence a snad intelektu, je dnes nesporně zjištěné dorozumívání kytovců (do této skupiny patří 80–100 živočišných druhů, čeleď Delphinidae z podřádu Odontoceti je ovšem se svými 47 druhy nejsilnější) do vzdálenosti několika desítek kilometrů. Kromě pískání, chrochtání, štěkání atd. a lokačního cvakání tedy existuje ještě jakýsi další komunikační kanál, o jehož podstatě a provozním řádu nemáme zatím ani ponětí, tím méně o diferencovanosti signálů, jež mohou být tímto způsobem přenášeny. Striktní závěry by byly tedy i z tohoto důvodu přinejmenším předčasné.

O poměrně dokonalé akustické komunikaci mezi jednotlivými delfíny na kmitočtech, připisovaných dosud výhradně echolokaci, jsou přesvědčeni např. profesor W. Battow a J. Bastian, spolupracující s Unií pro výzkum delfínů při ministerstvu válečného námořnictva USA. Tito zoologové současně dospěli k názoru, že i počet signálů je podstatně vyšší, než tvrdí odborníci, komentují názory Johna C. Lillyho s povýšeným úsměvem, ačkoli dosud není technicky možné podrobit vysílané impulsy akustické spektrální analýze a prozkoumat poměrnou amplitudu sémanticky významných, tedy komunikativních signálů. Velmi zajímavou se zdá být i schopnost delfínů – kteří nemají hlasivky, a nemohou proto napodobit lidskou řeč – správně reprodukovat a asociovat signály, v něž je lidská řeč změněna soustavou filtrů a modulátorů tak, aby výsledkem byl hvízdavý záznam v rozsahu frekvence 6–12 kHz, odpovídající tedy jak hlasovému, tak sluchovému rejstříku delfínů.

Další argument proti uznání delfína za tvora, vymykajícího se svými psychickými schopnostmi naprosté většině ostatního tvorstva, je shrnut v citátu (dr. V. Mazák): „… Stále však chybí jakýkoli pozitivní doklad toho, že u delfínů existuje záměrné a uvědomělé jednání. Jedině záměrné a uvědomělé jednání a systém takových komunikačních signálů, jež by byly abstrakcí a umožňovaly sdělování pojmů, mohou být považovány za doklady existence skutečného myšlení, jehož fyziologickou podstatou je komplexní analyticko-syntetická činnost mozku, uskutečňovaná spoluprací první a druhé signální soustavy.“

O systému signálů jsme se již zmínili – přejděme tedy k prvému požadavku záměrného a uvědomělého jednání.

Jeho opak předpokládá jednání neuvědomělé, řízené reflexními mechanismy a základními pudy i pocity, tedy především hladem a bolestí. Není realizována žádná akce, jež by byla v příkrém rozporu s těmito reakcemi život udržujícími a reprodukujícími.

Je tomu u delfínů opravdu tak?

Podle zprávy vysoce váženého londýnského odborného týdeníku Animals ztroskotal roku 1964 poblíže japonského poloostrova Awa-Kazusa rybářský člun a čtyři muži posádky se snažili zachránit plováním. Po šesti hodinách marné námahy počali tonout. Kde se vzali, tu se vzali, objevili se dva delfíni, kteří vyčerpané trosečníky podpluli, po dvou nabrali na hřbet a odpluli s rybáři, křečovitě zatínajícími prsty do kůže zvířat, k pobřeží vzdálenému 67 km, kde je na mělčině „vysadili“. Podobná příhoda se odehrála nedaleko Awa-Kazusy v roce 1961, kdy delfíni zachránili tříčlennou posádku ztroskotaného motorového člunu.

Sochař Ogo postavil na pobřeží poloostrova Awa-Kazusa delfínům-zachráncům pomník…

Nejpozoruhodnější na celé věci je, že pokožka delfínů (jíž ostatně delfíni vděčí za svoji dokonalou hydrodynamiku, zabraňující vzniku vírů a nepatrnými pohyby stále znovuvytvářejí optimální povrch těla vzhledem ke snížení odporu, kladenému vodou) je velmi citlivá a choulostivá, každým dotekem je zraňována a při postižení většího okrsku hyne delfín traumatickým šokem. Nejobtížnější etapou manipulace s delfíny, odchytanými pro oceanária nebo pro laboratoře, je jejich transport mimo vodní prostředí, byť i co nejšetrnější a nejkratší. Poškozením pokožky hynou mnohé exempláře i při největší péči.

Delfíni, kteří zachránili japonské rybáře a, smíme-li věřit starým bájím, i pěvce Ariona, jednali v příkrém rozporu s nepodmíněným reflexem, velícím zbavit se co nejrychleji a nejúčinněji styku s předmětem, způsobujícím bolest; tento reflex je vlastní všem živočichům s nepoškozeným senzitivním nervstvem. Zoufale zaťaté prsty pasažérů, rozrývající jemnou a bohatě nervy zásobenou pokožku, musely působit delfínům strašné bolesti, jichž se ovšem mohli jediným pohybem, jediným ponořením nebo skokem rázem zbavit. Sedmdesát kilometrů cesty ke břehu bylo pro ně nepochybně sedmdesáti kilometry utrpení, hrozícího šokem, a naprosto odporujícího všem instinktům. Opravdu nevidím jiné vysvětlení, než dočasné potlačení těchto reflexů pro život nezbytných „záměrným a inteligentním jednáním“, které je tak rozhodně popíráno.

Nechci předbíhat výzkum kvalifikovaných odborníků, je však zcela v rámci možností, že po odhození zkreslujících antropomorfních brýlí uznáme delfíny za tvory sice s člověkem nesrovnatelné, avšak schopné inteligentního, sociálního života v dimenzích, jež nám nutně zůstanou z největší části nepřístupné a nepochopitelné prostě proto, že lidé jsou lidé a delfíni delfíni.

Cílevědomé, účelné jednání, směřující v daném okamžiku (což zvláště zdůrazňuji) proti základním instinktům a blokující jakýmsi způsobem životně důležité záchovné reflexy, se zdá být dostatečným důkazem čehosi, co bychom asi měli nazývat inteligencí, nebo snad lépe řečeno intelektem.

Rozhodně bych např. nepředřadil před delfíny jednu z galapážských pěnkav (Camerhynchus pallidus), živící se hmyzem ve štěrbinách kůry. Vzhledem k tomu, že postrádá harpunovitý nebo lepkavý jazyk, jímž jsou obvykle vybaveni datlové, vydloubává objevený hmyz ostnem kaktusu, jichž má dokonce někdy před lovem připravenou menší zásobu, jakési „lovecké nářadí“.

Rovněž cílevědomé jednání samo o sobě a v souladu se základními instinkty není rozhodující – i ve složitých případech je možné vysvětlit je kauzálně a vývojově – takže bych nad delfíny nepovyšoval ani našeho mravence Lasius emarginatus (abychom necitovali jen živočichy vzdálené a exotické), který sbírá obilky trav a semena, nechá je ve tmě a vlhku mraveniště naklíčit, ukousnutím klíčku přeruší klíčení a obilky na prudkém slunci usuší, čímž změní nestravitelné škrobovité látky v maltózu zcela obdobně jako pivovarníci při sladování ječmene. Nevěřím, že by toto tajemství bylo mravencům zjeveno Velkým Mravencem, nevěřím ani, že by mravenci intelektem převyšovali člověka, připouštím však, že by mi manifestačně neantropomorfní vysvětlení tohoto počínání mravenců nějakým kauzálním vývojovým procesem dalo asi dost práce.

Až bude tento předpoklad potvrzen (bude-li kdy), dozvíme se to nejpravděpodobněji formulací, podobnou hodnocení mloků druhu Andrias Scheuchzeri vědeckou komisí v Čapkově Válce s Mloky:

1. Andrias Scheuchzeri, mlok chovaný v londýnské zoo, dovede mluvit, byť i poněkud skřehotavě; disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit, jeho jazyk je dosti pohyblivý; hlasivky jsme za daných okolností nemohli blíže zkoumat.

2. Týž mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných.

3. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.

Je to krutý humor, ještě krutější v politickém kontextu knihy, psané pod hrozbou II. světové války a fašismu. Ale což skutečně neexistují i takové vědecké protokoly, neexistují snad rasističtí antropologové nebo nacionalističtí archeologové, schopní zaměňovat prostotu s primitivismem a originalitu s chorobou?

Možná, že jsou tyto závěry nepodložené. Snad opravdu jsou delfíni jen roztomilá zvířata, která z čiré tuposti hrají v mořských akváriích košíkovou, neuvěřitelnou rychlostí se naučí všem cirkusáckým kouskům a tu a tam zachrání díky vrozeným instinktům, např. nadnášecímu, nějakého toho rybáře, ačkoli se stupněm inteligence nevyrovnávají ani liškám. Je však možné, že jsme přece jen narazili na jakousi cizí civilizaci přímo na Zemi, na své vlastní domovské planetě. Civilizaci zcela odlišnou a nesrovnatelnou s naší lidskou civilizací 20. století, ačkoli se vyvíjela na stejných biochemických základech, ba dokonce je tvořena savci, tvory v žebříčku živočichů člověku rozhodně bližšími než všelijaké potvory, osídlující v nesčetných fantastických románech cizí planety. S vesmírnými potvorami je obvykle díky autorově dovednosti možné navázat kontakt – s pozemskými delfíny se to dosud nepodařilo.

A trochu trpký a nepříjemný pocit zůstává: nezklamali jsme tváří v tvář možnosti generální zkoušky styku lidstva s ne-lidskými partnery? Není spočítání zvuků, jež dovedeme lidským uchem rozlišit, a zařízení basketbalových košíků v oceanáriích trochu málo? A co říci vojákům, kteří se nezatěžují úvahami o výšce delfíního IQ, ale jednají? Tam, kde ještě před deseti lety doprovázela každou loď hejna delfínů, je dnes pusto a prázdno. Výtěžky rybolovu delfínů – ano, delfín je běžně v Japonsku, na Nové Guineji, na Šalamounových ostrovech, v Turecku a Latinské Americe zabíjen na maso, dalších 250 000 delfínů ročně se utopí v sítích na tuňáky – ustavičně klesají.

Zatím nezbývá než omluvit se slovy básníka 2. století Aeliana, z jeho knihy Perizoon: „Delfíni, mému srdci milí, buďte shovívaví k lidské hrubosti…“