Po stopách zelených mužíčků

Historie lidstva je nepřetržitým bojem světla proti tmě. Proto je nesmyslné přemýšlet o otázce, jaký užitek máme z vědění. Člověk chce znát, a jestliže toto přání ztratí, přestává být člověkem.

FRIDTJOF NANSEN

Nejroztomilejší důkaz o obecném proniknutí myšlenky obydlení vesmíru bytostmi, podobnými lidem, podali astronomové cambridžské univerzity v srpnu roku 1967, kdy mladá asistentka radioastronomické sekce slečna Bellová zjistila na registrační pásce radioteleskopu, zaznamenávajícího zdroje kosmického rádiového záření, periodické výchylky. Bylo to podivné, protože nejsilnější emise byly zjišťovány za dne, kdy rádiové vlny aktivují sluneční plazmu mezi Sluncem a Zemí.

Po několika týdnech se zdroj ztratil – osmnáct metrů pásky, denně vycházejících z registrační aparatury radioteleskopu, nejevilo žádné zvláštnosti. Teprve v listopadu oznámila Bellová lakonicky: „Vrátil se!“

Signál byl opět zde. Podivné „tikání“ rádiového zdroje, vysílajícího impulsy s naprosto konstantní periodou 1,33730113 vteřiny. Za několik týdnů byly stejnou metodou objeveny další tři „tikající“ rádiové zdroje a později ještě asi dvacet s nejrozmanitějšími intervaly, kolísajícími mezi desetinou vteřiny a třemi vteřinami.

Vědci, především asistentka Bellová a její kolega Hewish tyto zdroje označili zkratkou LGM. Ne – nehádejte. Znamená počáteční písmena Little Green Men – Zelení mužíčkové, kteří ze stránek humoristických časopisů přesídlili na hvězdy a vysílají odtud periodické pípání, aby o sobě dali vědět… Žádné rozumnější vysvětlení nebylo toho času k dispozici. Nic nevadí, že pozorování miss Bellové vedlo „pouze“ k objevení jednoho z největších dobrodružství kosmické fyziky, pulsarů, jejichž vlastnosti jsou koneckonců podivuhodnější než celé legie zelených mužíčků, rytmicky tisknoucí klíče Mor­seových aparátů. Uvádějí nás na stopu kvalitativně nových procesů uvolňování energie a otevírají cestu zbrusu nových kosmogonickým koncepcím, i když se dnešní domněnky o nich vymykají představám.

Proto však nebylo od hledání „zelených mužíčků“ upuštěno.

Jedním z nejpodnětnějších autorů, zabývajících se problémy kosmických návštěv na naší Zemi, je sovětský vědec, kandidát technických věd J. Estrin, jenž sice sám hypotézy nevymýšlí, nabízí však cesty k vytvoření hypotézy, umožňující další vývoj bádání v rozličných směrech, případně až k objevení dosud neznámých, ale hypotézou předpověděných faktů, jež domněnku povýší na teorii. Doporučuje především roztřídit nepřímé důkazy (nebo, je-li libo, „důkazy“…) asi takto:

I. Materiální předměty, přisuzované „návštěvníkům“ – je zajímavé, že do této kategorie připouští Estrin s výhradou jen kamenné disky, nalezené v Číně, které byly zváženy a shledány lehkými.

II. Stavby, jež jsou dílem „návštěvníků“ nebo byly vytvořeny pod jejich vedením (baalbecká terasa, obrazce u Nazky atd.).

III. Zpodobení „návštěvníků“ všeho druhu.

IV. Svědectví, vysvětlovaná jako vzpomínky na „návštěvníky“ (mýty, legendy, folklór, bibli atd. atd.).

V. Vědecké a technické anachronismy (astronomické poznatky předpokládající vynález dalekohledu v dávné minulosti, dokonalé mapy, nevysvětlitelné technologie apod.).

VI. Genetické, biologické zvláštnosti u potomků národů, jejichž ženy si v souladu s legendami vzaly za manžely nebeské krasavce a plodily s nimi děti.

Po tomto utřídění je – podle Estrina – namístě zahájit hledání místních a časových (chronologických) zákonitostí. Na otázku, kde a kdy došlo ke kontaktu, lze tedy odpovědět vyčerpávajícím způsobem teprve tehdy, zvážíme-li všechny možnosti, vyplývající z těchto variant:

a 1. Veškeré důkazy se vztahují k jediné oblasti, k jedinému „pásmu kontaktu“.

b 1. Existuje několik přesně ohraničených pásem.

c 1. Pásma kontaktu jsou „rozmazána“ po celé Zemi.

A pokud jde o datum kontaktu:

a 2. Časové souřadnice všech „důkazů“ jsou položeny do poměrně krátkého intervalu, „data kontaktu“.

b 2. Existuje několik „dat kontaktu“ – intervaly mezi nimi jsou delší než možné chyby v datování.

c 2. Kontakty jsou chronologicky „rozmazány“ po celých dějinách lidstva.

Z těchto tří variant odpovědí – nepočítaje „nulovou hypotézu“, kterou bychom velmi zklamali romantiky mezi námi, totiž, že ke kontaktu nedošlo – můžeme vytvořit celkem devět hypotéz

a 1 a 2

b 2 a 2

c 1 a 2

a 1 b 2

b 1 b 2

c 1 b 2

a 1 c 3

b 1 c 2

c 1 c 2

totiž kontakt

v jedné zeměpisné oblasti jednorázový, několikanásobný, častý a trvalý, v několika oblastech kontakty jednorázové, několikanásobné a trvalé, po celé zemi návštěvu v jednom období, v různých obdobích, často.

Hypotéza a 1 a 2 je hypotézou singulárního kontaktu, a tudíž za předpokladu její platnosti by se „důkazy“, zařazené pod I až III musely vztahovat k jednomu jedinému místu nebo oblasti a k jednomu jedinému ohraničenému období, důkazy sub IV–VI by ovšem vyžadovaly složitější a opatrnější přístup badatelů vzhledem k možnosti migrace.

Hypotéza a 2 c 1 byla rovněž dosti přesvědčivá; mimozemští kosmonauté by nesporně měli prostředky, umožňující jim dosáhnout všechna místa povrchu naší planety a jednotné chronologické zařazení všech nebo alespoň většiny „důkazů“ by bylo velmi silným argumentem, vysvětlujícím mj. i to, proč se u různých národů na rozličném stupni vývoje objevily ve výtvarném umění „kosmické syžety“ atd.

Další cestou mohou být tři varianty odpovědi na otázku, kdo vlastně navštívil Zemi. Rozdělme je opět do tří variant:

a 3 – představitelé jedné civilizace,

b 3 – představitelé rozličných civilizací,

c 3 – neznámo.

Varianta a 3, představující vyčlenění jakéhosi společného součinitele ze všech „důkazů“, např. podobného vzhledu, totožné techniky (dopravních vozidel, skafandrů apod.), a to zejména při variantě a 2, kdy jednorázová návštěva nepřipustila rozvoj a změny techniky jako při variantách b 2 nebo c 2. Také přesvědčující argumenty pro tuto variantu by mimořádně posílily pravděpodobnost hypotézy kontaktů – ale, jak výslovně uvádí Estrin, varianty b 2 a 3, a c 2 a 3, nejsou nepříznivé, nebo dokonce beznadějné a mohly by přinést zajímavé argumenty např. při zjištění větší konzervativnosti vzhledu než technologie, jejího odůvodnitelného vývoje atd.

Jako další, jemnější klasifikaci můžeme použít obrázek týkající se cíle kontaktu, který Estrin vidí ve variantách

a 4 – badatelský,

b 4 – kulturně osvětový (misionářský),

c 4 – neznámý nebo na současném stupni vědomostí nepochopitelný.

Estrin zde mimovolně prozrazuje svou neagresivní povahu, protože ho, zdá se, ani nenapadlo zařadit mezi možné cíle kontaktu kolonizaci a osídlení cizí planety vlastní populací. Nehledě na kosmické raubíře a hrdlořezy, jimiž se hemží science fiction, je nepochybné, že touha po bohatství cizích zemí a po půdě, jež by obživila další zástupy, byla naprosto převládajícím motivem výzkumu naší Země, byť i se halila do roucha výprav badatelských nebo misionářských. Stejně nepochybné je – a z lidského hlediska naprosto pochopitelné, i když z kosmického hlediska politováníhodné, že lidstvo, bude-li nuceno alespoň zčásti emigrovat z přelidněné planety do vesmíru, nalezne určitě na cílových planetách více než dost argumentů, aby samo před sebou obhájilo konkvistu, zatlačující a v nejnepříznivějším případě snad i hubící místní a nejpokročilejší biota (druhy – v pozemském slova smyslu – rostlin nebo živočichů). Skvěle se to podařilo se severoamerickými i jihoamerickými indiány, Křováky, praobyvateli Austrálie a koneckonců i s delfíny.

Pravdou ovšem je, že by vesmírní kolonizátoři patrně Zemi neobohatili ani poznatky, ani technickou pomocí méně rozvinuté planetě, a že bychom je tedy mohli z našeho soupisu vyškrtnout – nebýt tolika legend a mýtů o krutých bozích…

Posledním kritériem, navrženým Estrinem, je vztah nepozemšťanů ke kontaktu, a to buď formou

a 5 – záměrného navázání kontaktu, nebo

b 5 – odmítnutí kontaktu jakýmkoli způsobem, a konečně

c 5 – neutrální postoj, při němž není kontakt ani odmítán, ani vyhledáván.

Analýza informací, domněle získaných člověkem stykem s nepozemšťany, může vést k rozličným kombinacím odpovědí – např. b 4 a 5 předpokládá záměrné obohacování méně vyspělé civilizace informacemi civilizace vyspělejší. Složitější kombinace poskytují námět k přemýšlení – např. hypotéza a 1 b 2 c 3 b 4 e 5, prudké skoky technologie v jednotlivých místech planety, spjaté s pásmy a daty kontaktů, určitě by znamenala velmi silný argument pro existenci meziplanetárních styků. Hypotéza a 4 b 5 naproti tomu předpokládá nahodilý únik informací např. pozorováním startů a přistání kosmických lodí nebo nepozemšťanů při průzkumné činnosti.

Po třech odpovědích na pět otázek umožňuje tento systém vytvoření 243 hypotéz, komplikovaných možností jiných než navržených odpovědí. Sám autor uvádí příklad mraveniště v tajze, poblíže něhož náhodou přenocuje skupina geologů. Geologové si mraveniště ani nevšimnou – vzrušení mravenci se však domnívají, že jde o pokus k navázání kontaktu (c 4 a 5). Estrin připouští, že toto přirovnání není pro lidi příliš lichotivé. Mimochodem podotkněme, že klasik science fiction Lovecraft založil celé své rozsáhlé a dnes neprávem zapomínané dílo na existenci vesmírných inteligencí, pro něž je naše Země odloženou zkumavkou, a lidé naprosto nezajímavou plísní v ní…

Souhlasím s autorem, že důkazů i „důkazů“ je dnes už více než dost a že kromě hromadění dalších má konstrukce únosných hypotéz významnou roli v úvahách, nemají-li uváznout v bludném kruhu. Jeho systém, poněkud změněný a upravený, může být dobrým počinkem.