Vesmírný projektil

Raději budu věřit, že dva yankeeští profesoři lhou,
než že kameny mohou padat z nebe.

PREZIDENT USA THOMAS JEFFERSON (1743–1826), KDYŽ MU BYLO OZNÁMENO SVĚDECTVÍ DVOU UNIVERZITNÍCH
PROFESORŮ O PÁDU METEORITU

Příčiny podivného vyhynutí mamutů v severní Sibiři a na Aljašce zaměstnávají vědce zvučných jmen, včetně Darwina a Cuviera, značně dlouho. Bylo to opravdu podivné vyhynutí, které nakupilo množství mamutích koster, leckde dokonce dobře zachovaných těl zdechlých zvířat, dobře živených a s letní stravou v žaludcích a mezi zuby. Snaha vysvětlit mamutí hekatombu přirozenými příčinami, např. genetickým přežitím, klimatickými výkyvy a z nich rezultujícími změnami pastvy i významnou účastí člověka-lovce právě v severosibiřských lokalitách, zásobujících po staletí slonovinou evropské i asijské trhy, zklamala. Smrt mamutů byla zřejmě náhlá, a ačkoli nastala v létě, ocitli se mamuti od tohoto okamžiku v „přírodní chladničce“, která je skvěle uchovala po dlouhá tisíciletí.

Hledala se tedy vysvětlení další. Zoolog Ivar Sanderson, známý svými odvážnými hypotézami, uvažoval o plynech z vulkánů, které se z horních vrstev atmosféry snášely jako „ledové sloupy vzduchu“, mrazící velikány tundry. Meteorologové však takový fenomén neznají. Sovětský vědec Š. Gasanov se domnívá, že se mamuti propadali do klínovitých trhlin, vznikajících v létě v permafrostu, věčně zmrzlé zemi, a zakrytých jen slabým stropem. Občas v nich dnes na Čukotce mizí i traktory i koně. Je to důvtipná domněnka, avšak poloha nalezených a zachovaných zdechlin jí neodpovídá, nehledě na jiné klimatické podmínky, doprovázející vyhynutí mamutů.

Jednou z hypotéz, které zatím odolávají, je katastrofální vyhubení mamutů dopadem obrovského meteoritu, který se nejpravděpodobněji zřítil do moře, zdvihl do stratosféry obrovské masy vod, jež se ve formě přechlazeného sněhu vrátily na Zemi, zasypaly a zmrazily mamuty a rázem změnily klima tundry, snad i v souvislosti se změnou polohy zemského geoidu vůči rotační ose, vyvolanou nárazem a výbuchem.

K podepření této domněnky by bylo ovšem třeba nalézt stopy dopadu tušeného vesmírného projektilu.

Posledních několik let se stalo sezónou lovu astroblémů („hvězdných zranění“) po celém světě – především v oblastech velmi staré zemské kůry, v tzv. štítech, které byly zasahovány v době, kdy ještě vesmírem kroužil dostatek „munice“, účastnící se např. na formování dolíčkovaté tváře Měsíce. Největší pozornost byla věnována kanadskému štítu, ale i v ostatních částech světa jsou objevovány impaktní krátery, z nichž některé jsou uváděny např. v souvislost se vznikem tzv. tektitů. Na území SSSR byla identifikována řada meteoritických impaktů, z nichž až dosud největším je téměř stokilometrový astroblém právě v oblasti severní Sibiře, nedaleko moře Laptěvů, nazývaný Popigajská kotlina.

Její vznik byl až donedávna vysvětlován vulkanickou činností, avšak stále se objevovaly nové a nové nesrovnalosti s vulkanickou teorií (mohutné balvany archaických hornin, přemístěné na okraj kotliny do oblasti zjevně mladších útvarů, typické minerály, vznikající v oblasti impaktů atp.). Roku 1970 tam byla Všesvazovým geologickým ústavem vyslána expedice, vedená V. I. Masajtisem, jež potvrdila meteoritický vznik kotliny.

Dopadlo zde těleso o průměru 0,6 až 1,5 km, jež vybuchlo v hloubce asi 1,5–2 km s energií výbuchu 1030 ergů, rozrušilo horniny do hloubi 15–18 km a zpustošilo široširé okolí na ploše statisíce čtverečních kilometrů.

Tento impakt by byl ovšem ideálním a jednoznačným vysvětlením podivných a rozporných nálezů, kdyby…

Kdyby stáří tzv. impaktitů (hornin, metamorfovaných výbuchem dopadnuvšího vesmírného tělesa), suevitů a tagamitů, nebylo podle argonové geochronologické metody asi 30 miliónů let. Kráter tedy vznikl v oligocénu, kdy sice podle pečlivě časově určených afrických nálezů R. A. Darta již žili přímí předchůdci člověka, vyrábějící nástroje, kteří si nepochybně tak výrazného jevu, registrovatelného na celé naší planetě, povšimli, kdy se však ještě neobjevili mamuti, datovaní až do raných čtvrtohor (pleistocénu). Na přelomu paleogénu a neogénu, kdy dopadl vesmírný projektil do oblasti dnešní Popigajské kotliny, byli chobotnatci zastoupeni podstatně menšími typy asi velikosti dnešního tapíra, s daleko méně impozantními kly a větším počtem zubů. Kromě toho – a to je rozhodující argument – by výbuch předpokládané síly zcela určitě nezachoval např. proslulého mamuta nalezeného Osipem Šumachovem nedaleko Popigajské kotliny ve stavu schopném restaurace a vystavení v muzeu…

Musíme tedy hledat dál.

Zmíněná sezóna lovu astroblémů přinesla řadu objevů. Byly zjištěny nové mocné impakty kromě již známých „otcovských“ impaktních kráterů, jimž je připisován vznik tektitů (pro vltavíny až dosud tři meteoritické krátery skupiny Ries, pro australity astroblém na Wilkesově zemi v Antarktidě, starý asi 5000 let, Vredefort Ring v jižní Africe atd.). Tříkilometrový meteoritový impakt byl ohlášen roku 1972 z Indie, další v SSSR, na pravděpodobný impaktní původ některých útvarů u nás upozornil nedávno např. K. Žebera. Stáří těchto astroblémů i menších kráterů se však nekryje se zjištěnou dobou katastrofy, která se znenadání přivalila na chudáky mamuty. Až na jeden jediný.

Při geodetickém vyměřování Severní a Jižní Karolíny roku 1931 bylo na leteckých snímcích, jež byly k tomuto účelu zhotoveny a známým způsobem spojeny v tzv. fotogrammetrickou mapu, zjištěno asi 3000 útvarů podobných kráterům. Jejich velikost kolísá. Některé mají v průměru více než 1500 metrů, jiné jsou menší nebo úplně malé. Tvarem tvoří toto kráterové pole o rozloze 165 000 km2, v jehož centru leží dnes město Charleston, úseč, jejíž extrapolací obdržíme kruh i jeho střed v Atlantském oceánu severovýchodně od Karibského zálivu. Podle tvaru trychtýřů lze soudit, že planetoida (neboť o tu nejspíše šlo) přiletěla od severozápadu.

Rakouský geolog a astronom Otto Muck, který se zabýval podrobně otázkou pádu nebeského tělesa, jež zanechalo stopy dopadu svých částí v obou Karolínách, především vzhledem ke svým atlantologickým výzkumům (část materiálů této kapitoly ostatně čerpám z atlantologické publikace Ludwiga Zajdlera), odhadl váhu planetoidy na bilion tun, průměr asi na 10 km.

Zkáza způsobená takovou nebeskou střelou by na pevnině musela být obrovská. Podle upravené tabulky polského astronoma J. Gadomského by průměrné úplné zničení zemského povrchu, závislé ovšem na relativní rychlosti dopadajícího tělesa vzhledem k Zemi a na úhlu dopadu, představovalo:

při průměru 65 metrů

plochu okresního města

130 metrů

plochu Prahy i s předměstími

260 metrů

plochu okresu

520 metrů

plochu kraje

1050 metrů

plochu celých Čech

při průměru 2100 metrů

plochu Pyrenejského poloostrova

4200 metrů

polovinu Evropy

8500 metrů

polovinu Asie nebo Evropu i severní Afriku a Blízký východ

17 000 metrů

polovinu povrchu planety

Byla to šťastná náhoda, že planetoida dopadla do moře. Jen některé její části, které se při průletu atmosférou strašlivým čelním tlakem odtrhly, byly zbrzděny tak, že „pokropily“ část Severní Ameriky. I tak ovšem znamenala srážka nesmírné zničení širokého okolí. Velké plochy mořského dna se propadly do hloubek 6000–9000 metrů, celé skupiny ostrovů – jak se zdá – zmizely pod hladinou. Mocné vlny se hnaly rychlostí tryskových letadel ke břehům kontinentů a vyvolávaly zde stěží představitelné záplavy.

Muck vypočítal dokonce i dobu srážky tělesa, jež nazývá „planetoidou A“, se Zemí; po korekci, kterou provedl Ludwig Zajdler, se katastrofa udála 6. června roku 8498 před n. l. za velmi nepříznivého vzájemného postavení planet, jež ovlivnilo dráhu planetoidy a zakřivilo ji přitažlivostí směrem k Zemi. Mimochodem poznamenejme, že se toto astronomicky získané datum skvěle shoduje s Platónovým vyprávěním o zkáze Atlantidy, k níž by při propočtu údajů z dialogu Kritiás došlo s časovou diferencí pouhých 28 let. Vzhledem k tomu, že dialogy Tímaios i Kritiás udávají jen přibližnou dobu, jež od zničení Atlantidy do Solónovy návštěvy v Sais uplynula, je to shoda mimořádná. Lituji jen, že nemohu jednoznačně potvrdit mínění některých autorů, soudících, že tento rok je i rokem zrodu mayského kalendáře, vzniklého jako vzpomínka na tuto událost. Amerikanisté se shodli, že údaje kalendářního sloupu z Aaxactunu, datující výchozí bod velesložitého mayského kalendáře do „našeho“ roku 3113 před n. l., jsou spolehlivé a definitivní, i když někteří autoři považují toto datum za pomocné a vzhledem k astronomickým jevům i korelacím mayského kalendáře docházejí k výchozímu datu v roce 8499, 8498 nebo, 8238 před n. l. Prokletá shoda by tedy byla takřka úplná.

V každém případě je zde potěšující shoda s mladším datem vyhynutí valné části sibiřských mamutů, a především s výsledky oceánologického kolektivu sovětské speciální lodi Sadko. Sovětští vědci zjistili, že Golfský proud, jemuž vděčí celá severní Evropa za snesitelné klima, protože zvyšuje např. průměrnou lednovou teplotu Norska o plných 24 °C, ohřívá Evropu teprve asi 11 500 let. Tehdy byla odstraněna jakási překážka, bránící pohybu teplých proudů z Mexického zálivu k severu. Poslední ledová doba skončila, nastal ústup ledovců a expanze flóry a fauny. Mohutný úder vesmírného projektilu tehdy zničil, jak se zdá, rozsáhlé souostroví.

Potvrzují to nejen atlantologové, spatřující v této katastrofě zánik země svých snů, např. N. F. Žirov, ale i vědci, popírající existenci dávné civilizace, R. Malaise, L. S. Berg, J. Boucard, H. Petterson a další.

Zdá se, že jsme nalezli doklad, že srážky Země s planetoidami, jádry komet nebo obrovskými meteority mohly rozhodným způsobem ovlivňovat některé části naší planety a vymazat z nich velmi důkladně všechny stopy života a případně i civilizace. Jediný a ještě ke všemu sporný materiální nález, odkaz kultury zničené „planetoidou A“, tenký článek zlatého řetězu, vylovený z mořského dna poblíže Azor, je sice slaboučkou indicií, ale vzhledem k rozsahu by bylo zázrakem, kdyby se alespoň on zachoval…

Kromě toho se zdá, že srážky Země s „těžkými kalibry“ mají i další, dosud ne zcela vysvětlené následky. Američtí geologové B. Glass a B. C. Heezen z Kolumbijské univerzity nalezli mezi Jávou a Austrálií na dně Indického oceánu impakty a posléze podle reliéfu dna i astroblém, jehož stáří odhadli na 700 000 let. Průměr tělesa, jež se srazilo se Zemí, byl podle výpočtů asi 300 metrů a hmotnost 150 miliónů tun. Nebyl to tedy zvlášť velký meteorit nebo planetoida (jakkoli doufáme, že nás i takové „lehčí kalibry“ pokud možno ušetří své pozornosti), přesto se však tento impakt, a jak soudí oba vědci, nikoli náhodou, časově shoduje s poslední velkou prokázanou změnou magnetického pole naší Země. Což samo o sobě není pro život na Zemi lhostejné.

Ale o tom v příští kapitole.