…ptáček sedí v hnízdě, v hlubokém lese mezi vesmíry. Vysoko v korunách, na hladině stromů, hledí do dálky. Zjasněné nebe nad obzorem. Noční vítr mu čeří pírka na křídlech, pomalu se houpe v moři větví.

Přivírá oči, snad spí. Na chvíli, mezi nadechnutím a výdechem, přicházejí sny… Když líná mohutná vlna zašumí v listí a zvedne tu horu praštícího, dutě vrzajícího dřeva do výšky, na okamžik – který trvá snad tisíc let – jsou vidět hluboká údolí, nezměrné říční rokle a další a další zvlněná pohoří vzepjatých černých stromů.

V bledé záři světů duhové stíny se chvějí a třepotavě utíkají do tmy, dolů po větvích. Ptáček otevřel oči a – v paprscích, v osamělých zá­blescích, v pomalých žlutých hvězdách, vzdálených galaktických rojích a jejich modravém jiskření, v té vanoucí průzračné tmě… ty bezedné krůpěje se třpytí, snad už od počátku časů.