Kapitola 3 Byl

Dívka stála na tramvajovém ostrůvku. Bylo to u Výstaviště, poblíž Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.

Stromovka – koruny velkých stromů prodlužovaly svůj stín v podvečerním slunci. Z hlavní aleje jak z nějakého šťastného pekla proudily rozprávějící skupinky psovodů, osamělí běžci a – rychlé postavy (máchající přitom celým tělem) na kolečkových bruslích.

Silueta Sjezdového paláce, prosklená věž s hodinami a prapor povlávající v lehkém vánku od řeky – to vše temnělo s postupujícím večerem a nebeské úkazy rudých, prozářených mraků na západním nebi vytvářely obraz chrámu z dávných časů… vypadalo to jako orientální kulisa, pohlednice z Istanbulu nebo Bagdádu.

Dívka stála na tramvajovém ostrůvku, obklopená hukotem pneumatik projíždějících automobilů. Poslední paprsky slunce, mizejícího za hradbou stromů, prozářily krajinu města. Štíty domů, střechy továren a skladů, komín u elektrárny, kabiny vozů rychle kodrcajících po dláždění – vše se na chvíli rozsvítilo a vykreslilo v náhle přicházejícím soumraku.

Štíhlá, vznosná silueta mladého ženského těla stála v oranžovém světle jak na jevišti tanečnice.

Hleděl jsem na ten obraz, jako by to byl nějaký smaltovaný, emailový emblém. Stál jsem na protějším chodníku a taky jako ona čekal na tramvaj.

Erbovní situace – dívčí postava, obražená světlem západu. Pojednou ta dívka pootočila svou tvář a její pohled padl na mne. Usmála se a zamávala. Zaostřil jsem překvapený zrak a najednou se mi začala zdát povědomá. Vysoká krasavice přešla dlouhými kroky vozovku a stála přede mnou. Její nazelenalé, tmavé oči na mě hleděly přátelsky a výrazná ústa se zářivě usmívala.

Bože, to je Terez! Snad deset let jsem ji neviděl. Tenkrát to byla přemýšlivá, samotářská holčička. Chodila venčit do parčíku před naším domem jejich starého maličkého pejska.

Deset let! A teď tu přede mnou stojí vysoká krasavice, musí mít o pár centimetrů víc, než mám já, pohazuje ohonem kaštanových hustých vlasů a směje se radostí. Říkám: „Terez, jsi to ty? To není možný, taková je z tebe krásná ženská. To je neuvěřitelný. Taková si byla malinká žabka.“

Kýve souhlasně hlavou a směje se. Bílé zuby v temně rudých rtech – taková to je veselá kobylka. „Péťo, jsem to já! Jsem a ty máš už tadyhle bílý fousy!“ Říká to jako zajímavý objev, v podstatě se jí to líbí. Nezáludná, otevřená povaha jí zůstala. Smích, ten dotek čisté, opravdové duše, jež rezonuje v jejím hlase.

Majetnicky mě bere pod křídlem a povídá: „Bydlíš pořád u toho parčíku? Tak to máme stejnou cestu. Pojď, nebudem čekat na tramvaj a půjdem pěšky. A budem si povídat.“

Musím trochu natahovat kroky. Ptám se: „A kam jsi tenkrát, před lety, zmizela? Na procházkách s Toníkem jsem tě pořád vyhlížel, ale ty jsi už nepřišla.“ Zvážněla a smutně řekla: „Víš, my jsme se tenkrát po povodni odstěhovali. Naši to už nechtěli znova zažít. Prodali jsme ten byt a za Prahou táta nechal postavit domek, na zahradě u babičky. V Kunraticích. Tak tam teď naši žijou a já vlastně občas taky. Studuju, víš? Teď jsem byla půl roku v Anglii. No, taky jsem chvíli žila ve squatu s takovou partou kamarádů. Jezdím s nima na ty CzechTeky, mají sound systém, víš?“ Vrtím užasle hlavou a připadám si jako stařec, který už ničemu nerozumí.

Povídám: „A kde se tady bereš, v těchhle končinách?“ Směje se, zastaví se a hledí mi zblízka do tváře, zachytím lehký závan vína. „Ale, byla jsem se spolužákama na chvíli v jedný kavárně, jeden z těch kluků měl narozky, tak jsme mu připili na zdraví… No a teď jedu za kámoškou, bydlí na Orteňáku, mám pro ni dobrý kousky ze sekáče, nějaký hadříky, víš?“ Kývu hlavou… a zamyšleně kráčím po chodníku, antilopu po boku. „Teda, ty tvý bílý vousy mě dostávaj! Ty seš normálně seriózní chlap! Ty bys moh mít děti. Máš děti?“ Vrtím hlavou, zase stojíme, dívám se do rozšířených černých zornic, zelená barva duhovky se na okrajích mění v hnědou. Zdravé bílé bělmo mandlových očí. Pojednou se vítězně zasměje a zatahá mě za vousy.

Jdeme, co noha nohu mine. Z šera pod viaduktem, utopeni v rachotu vlaků přejíždějících nám nad hlavou, zahýbáme k bubenskému nádraží. Vysoká dívka cosi vesele vypráví, popisuje řetězce zážitků a mou mysl zaplavují dávné, hluboce barevné a vonící obrazy.

Stojíme na širém prostranství, hledíme na krajinu proťatou sítí železničních kolejí. Za střechami pustých skladišť a výtopen se do dálky rozprostírá město. Svahy kopců, městské čtvrti, bezbřehá hladina domů a střech se ježí komíny a anténami. Kadeřavé, temné úseky parků a zahrad jsou ostrovy v moři fasád a oken. Na hřbetě dlouhého kopce, u kamenného sarkofágu, je nakročená socha bronzového jezdce. Teď, v tuhle tichou chvilku, se ve vzdálených čtvrtích počaly rozsvěcet řetězce pouličního osvětlení. Nejprve hlavní žíly podél autostrád, pak celé úseky vlásečnic pokryly sítí jisker potemnělou tvář Prahy.

Tu dívenku jsem potkával, bylo to někdy na konci minulého tisíciletí. Snad poprvé jsem ji zahlédl, jak šla – spolu se svými sestrami, kráčely po chodníku a něco švitořily, byly jak stupínky a ona byla z nich nejmladší. Všechny měly ve tváři příjemné znaky budoucí krásy, velké temné oči a výrazná obočí. Tehdy jí mohlo být snad devět deset let. A už tehdy oduševnělost, pocit, že ona ví, ji odděloval od starších sester. Oblak bystré mysli a vnitřní přitažlivosti. Olivová pleť, štíhlá faraonská tvář. Nevím, možná jsem ji takhle viděl pouze já… Tajemství krásy.

Potkával jsem ji za nějaký čas, venčila starého, přísného pejska v parku před domem. Právě tehdy jsem se ujal malého, odstaveného štěňátka – dal jsem mu jméno Toník. Od prvního dne, co byl u mne, jsem začal poznávat společenstvo psářů, kteří venčili své ušaté přátele v našem malém parku.

Pozvolna jsem se stal členem nezávazných diskusních klubů, stáli jsme na průsečíku parkových cest a hovořili povětšinou o svých svěřencích. Očima jsme bedlivě sledovali čenichající a pobíhající psy. Toníček okamžitě, jako odrůstající veselé štěně, se zapojil do smečky. Byl tak bezelstný a hravý, že i staří „fořti“, různí bradatí brakýři a tělnatí, kuchyňští vlci, nevydrželi jeho dorážení a s otevřenou rozesmátou tlamou se kolíbavě rozeběhli po trávníku a nechali se „jako“ přepadnout od mrňavého tajtrdlíčka. Někteří dokonce jako prohráli, ztěžka se svalili na zem a štěňák, třesoucí se blahem, je jemně zakusoval růžovou tlamičkou. Tlapky tepaly vzduch.

Pamatuji se, když Tonda dospíval. Byl to takový černý protáhlý jezevčík s delšíma nohama a bílou náprsenkou. Stačilo, aby uviděl děti, hned k nim běžel, uprostřed houfu padl na záda, protahoval se jako lasička, smál se a ten psí spárek, to dříve štěněcí přirození s „čůracím chloupkem“ se mu změnilo ve strašidelnou, fialovou tykev… dospělé maso s naběhlými žílami.

Styděl jsem se za ty bezděčné projevy dospívajícího organismu a bylo nejlepší si celé věci nevšímat a pokusit se odvést Toníkovu pozornost ke klacíku nebo k ožvýkanému tenisáku, který se vždy povaloval za plotem dětského hřiště… Tonda ale dělal, že neslyší, vystavoval své samčí vybavení a malé holčičky si špitaly a nějak nemohly odtrhnout zrak.

Tehdy jsem v chumlu dětí opět zahlédl tu dívenku s mandlovýma očima. Venčila malého pejska, hrdého huňatého špiclíka. Byl to takový Signore de la Mancha. Na krátkých nožkách se rozeběhl a s dýchavičným vrčením se vrhal na mladého Tondu, využíval jeho válení na zádech, hrdě se opíral tlapkami o jeho hruď, cenil drobné viklavé zuby a Toník se vzdával, nastavoval hrdlo starému dáviči a současně nabízel namodralou okurku děvčatům. Stařík pes byl šťastný, že se ho někdo bojí. Tonda vyplazoval jazyk a chvílemi pozorně, rituálně objížděl čumákem starcova hrdě zkřivená, chrčivá vrčící ústa.

Styděl jsem se za něj, za toho „nehaňbu“. Dělal jsem, že ke mně ten psí dorostenec nepatří, a hleděl – „jako do dálky“. Pohvizduje jsem obcházel parčíkem a z dálky zahlížel na tu ostudu.

V podstatě mě z toho osvobodila ta malá holka. Zvedla se z chumlu dětí a očima hledala, ke komu asi patří ten mladý, veselý pejsek. Přišla ke mně, srovnala se mnou krok a po očku se na mě dívajíc, tvářila se dospěle a vážně. Bylo to tak směšné, že jsem málem vyprsknul smíchy. Všechna ta rozladěnost z exhibujícího Toníka ze mne spadla. Zakryl jsem to zakašláním. Vyložila si to tak, že se snad hněvám na svého psa, a povídá: „Pane, nebuďte smutnej. Von ten náš Bobík je už starej, asi ho bolej zuby a on se vytahuje na mladý pejsky. Ale nebojte se, nic vašemu pejskovi neudělá, jen tak hrozí, a nikdy nikoho nekous.“ Poslední větu řekla tak přesvědčivě, že jsem se musel na ni usmát a ujistit ji, že se opravdu nebojím, že znám ty psí způsoby.

Kráčela vedle mne, kvůli ní jsem šel pomalu a nakonec se zastavil. Dívenka povídá: „On je ten váš pejsek ještě mladej, nemá rozum a je v podstatě ještě blbej… Jako kluci u nás ve třídě.“

Mlčím, nevím, co jí mám na to říct, jen jsem tak přikývl a rozpačitě zafuněl. To ji zaujalo, ta má mlčenlivost. Po očku si mě dlouze prohlídla a pak odvrátila zrak. Povzdychla si, dívajíc se do dálky: „Jo, v životě jde hlavně o to, pořádně si užít. O tom ten život je.“

Užasle jsem otevřel ústa a zase je rychle zaklapl. Zahuhlal jsem něco jako: „No jo, to víš, to je takovýhle, nějak… No.“ Polekaně jsem si prohlížel malou rozumbradu. Zachránil mě tentokrát Toník, rituál obnažovaní a zakusování skončil, psí dědoušek už nestačil s dechem. Tóna se vyprostil zpod hladících dětských dlaní, mrsknul sebou, zaplácal ušima a už si to metelil za mnou. Připnul jsem si ho na vodítko a rozloučili jsme se s dívenkou – vydali jsme se, já a pes, na „velkou“ procházku podél řeky.

Když jsme míjeli stádečko mrňat, mateřská školka mířila na pískoviště, drželi se nějakého hromadného „vodicího“ provázku, zaslechl jsem, jak ta „rozumná“ dívka (opakující zcela jistě věty, jež zaslechla doma v kuchyni od fotra, který se „nechal slyšet“ nad lahví večerního piva)… slyším, jak to děvče zdraví jasným hláskem: „Jé, dobrý den, paní učitelko!“ Ohlédl jsem se a viděl, jak přistoupila k postarší paní a ta ji hladí po vlasech a cosi jí odpovídá laskavým hlasem.

Tondovi se tenkrát nelíbilo, že se vleču a zdržuju ohlížením, a tak aby mě vyhecoval, vrhnul se mi s hlubokým mručením na nohavice a začal jimi blaženě cloumat. Setřásl jsem ho a zvednutým obočím vyjádřil pokárání. Mladý pejsek se smál štěstím a vybízel mne k pronásledování. Řekl jsem: „Počkej, až za mostem, za řekou, tam tě proženu, ty… vlčíku.“

Dívku jsem pak potkával celkem pravidelně, občas místo ní šly venčit starého pejska její sestry. Zdravila mě už z dálky, když jsem chodil s Tondou po břehu řeky. Kolikrát šla kousek se mnou a nakonec i já se těšil na naše rozhovory. A tak jsme navázali tiché, nenápadné přátelství. Nějak vytušila, instinktem poznala, že mám ještě nevyzrálou, zapouzdřenou emocionalitu. A já – když na tu dobu dnes vzpomínám – jsem zřejmě vnímal její v hloubce se probouzející, mladý výhonek leknínu, omamně vonící panenství a k tomu v kontrastu podivuhodně vyspělou duši. Snad to byla dcera, kterou jsem nikdy neměl. Sestra nebo kamarádka z dětských let. Tu jsem si pouze, v tom mladém věku, vymýšlel a při procházkách v lesích a krajinách halucinoval její tichou, prohřátou přítomnost.

Teď se na mě smál uličnický žabec, její oči se dívaly zpod větrem rozevlátých dlouhých vlasů. Kolikrát jsem jí podával gumičku a ona dospělými, jistými pohyby uvázala si vlasy do ohonu nebo si sedla na kámen u řeky a upletla si cop.

Chodívali jsme spolu zabráni do hovoru a pejsci – mladý ušák a starší rozšafa – cválali vedle sebe po pěšině podél vody. Někdy neměl starý Bobík náladu na běhání, a tak když ho Tonda ustavičně provokoval a vybízel k pronásledování, „starček“ se prudce rozhněval, s temným mručením dohnal mladého a ten, celý šťastný, se svalil naznak, obnažil své citlivé břicho a nastavil krk k prokousnutí. To stačilo hrdému špiclíkovi, aby ukojil svou potřebu morální převahy, a opět svorně začali čichat ke všem patníkům a stromům.

Značkovali často, chodíce v kruhu okolo balvanů a trsů ostrých travin. Zvedali nožku, hodně hrabali a prostatický Bobík spíše ucvrkával a o to vydatněji hrabal zadními a vyhazoval oblaka prachu. Musel mít i ve chcaní „poslední slovo“.

Jednou přišla, doma jenom za dveře hodila tašku s učením a popadla Bobíka. Měla obličej celý počmáraný propisovací tužkou, jako indián. Šťastně se smála a chlubila se modrými kresbami a nápisy. Povídám zaraženě: „To sis udělala sama?“ Hrdě kýve hlavou a vypíná dětskou, plochou hruď. „My jsme měli suplovanou výtvarku, a tak nás napadlo, jako holky, že si pokreslíme tváře a navzájem si tam i něco napíšeme!“ hlásí a ukazuje: „Tohle je od Hanči, tady ten ptáček od Klárky a to sluníčko mi udělal Maruška.“ Míří si ukazováčkem doprostřed čela. Vypadá jako indický bůh Šiva, divoké klikyháky a spletence nápisů a symbolů ji proměňují do mimozemské bytosti. Celý obličej, jako nějaké maorské tetování, jí modře svítí a úplně mizí její milé dívčí rysy. Jen ty velké, přátelské oči a bílé zuby – ty poznávám, ty jsou její… Láskyplně ji lehce zatahám za vlasy a cvrnknu do ucha, do té růžové lasturky. Srdce se mi zachvěje pod tím dotekem, jako bych se dotýkal nezemské víly, živé pohádky, vzácného organismu z prahu snů, z dálek vesmíru.

Povídám: „Je ti jasný, že ty čmárance propiskou ti budou na obličeji znát ještě několik dní? Až přijdeš domů, tak si to namydli a opláchni vlažnou vodou. Moc to nedrhni, ať si nepoškodíš pleť.“ S opravdovou starostí jí to říkám. Směje se a předvádí mi, že si stačí plivnout na ruku, potřít si ty modré čáry a násilím vydřít, vymasírovat z kůže. Nesouhlasně vrtím hlavou a podávám jí čistý kapesník.

Jak chodíme podél řeky, musíme nezasvěceným připadat jako otec a dcera. Věk na to mám a důvěrný tón našich hovorů vyvolává laskavý úsměv na tváři žen a postarších dam. Ano, tatínek na procházce s dítětem. Solidní, potentní člověk. Postará se o rodinu.

Přišla zima, půl roku bylo šero. Dívenku jsem přestal vídat tak často. Občas zašla do parčíku před domem. Ale starý Bobík nemohl zůstat dlouho venku. Chodila teď do malého parku za obvodní knihovnou, psí děda udělal kolečko kolem dvou tří doubků, ucvrknul do sněhu a metelil si to domů ke kamnům.

Někdy v únoru ke mně přišel šedivý ďábel smutku a samoty. Ozvala se moje stará nemoc… Chodívali jsme na dlouhé procházky s Tondou, byl oblečen do rudého psího svetru. Příkrov šedivých mraků, hladina smogové inverze ležela na krajině jak deka. Melancholie, nebo snad nějaká divná, hluboká úzkost mi rozežíraly duši. Několik let jsem nebyl schopen navázat vztah s ženou. Nesouložil jsem asi sedm let, a teď – tuhle zimu, jsem pojednou přestal i onanovat. Nebyla chuť. Přestával jsem cítit svoje tělo, někde uvnitř jsem se víc a víc odpoutával od toho pytle masa a kostí, od světa lidí a od své generace snaživých, konformních lhářů, kterým z úst vytékaly mrtvé, záludné obaly slov. Svět přestával být můj domov.

Po letech se ke mně vrátily hlasy. Nadávky a ironické poznámky. Hanlivé, sprosté komentáře uvnitř hlavy. Úplně jsem cítil, že ty hlasité, drnčící myšlenky nejsou moje. Ten divný hluboký hlas je pronášel při obědě s rodiči, když jsem je v neděli navštívil. Ztuhnul jsem vždycky a naslouchal těm jedovatým větám. Moji ubozí, nic nechápající rodiče sebou vždy škubli a se sklopenýma očima se báli na mne pohledět. Úplně jsem hořel.

Studený oheň zmaru a úzkosti prožral jak plíseň, otrávil mou přítomnost. Bezvýchodnost a naprostá zbytečnost jakéhokoli záměru mě zmrtvovaly a činily nehybným.

Jenom ty procházky s pejskem mě nutily chodit pravidelně ven. Jinak jsem ležel a četl jednu knihu, byla to tlustá encyklopedie s obrázky, určená starším zvídavým dětem. Říhova Dětská encyklo­pedie – takový byl celý název. Ilustrace jsem miloval. Schémata strojů, průřezy zemskou kůrou, atmosférou a oceány.

Byl zde průřez městskou ulicí – dům, v bytech žili lidé, v ordinaci léčí lékař, pod střechou v ateliéru žil malíř. V obchodním domě lidé nakupovali šatstvo a obuv, ledničky a televizory, auta a tramvaje v ulici, kropicí vůz, na střeše kráčí po lávce kominík a dole pod vozovkou je potrubí a inženýrské sítě a úplně dole je stoka a v ní tečou splašky.

Četl jsem tu knihu pořád dokola, hledal jsem nějaký svět.

Jednou při procházce, kdy bezvýchodnost a úzkost pohltily mou mysl, šli jsme po břehu řeky a nekonečný únor byl potažený popelem a špinavou námrazou, zvedl již dospělý Toník zrak a zahleděl se do mých očí. Pak poodešel a zakloniv hlavu – počal výt k nízkému, šedivému nebi. Toho smutku v tom kolísavém hlase! Tu píseň bytosti, která cítí, že jeho starší druh je vážně nemocen – slyším ji ve vzpomínkách ještě dnes.

Při tom zpěvu mu spadl ocásek a zůstal smutně viset. Ocas, šavlička, kterou ustavičně švihal vzduch, pořád tasený kordík radosti a zvídavé připravenosti k poznávání světa. Celý týden mu zplihle visel ocásek. Rozmazloval jsem Tondu lahůdkami, miloval olejovky a chrupavčité trubice z pajšlu, udělal jsem játra s rýží. Nic nepomáhalo a já cítil odpovědnost za toho pejska. Vzal kus mé nemoci na sebe a nemohl unést tu šedivou gravitaci lidské bezvýchodnosti, lidského smutku.

Přinutil jsem se zavolat několika starým známým a postupně s nimi zašel na pivo nebo na dlouhé procházky – a ti dobří přátelé stali se soucitnými posluchači. Byl to takový exorcismus – vydávil jsem na ně, postupně a v dávkách, celý ten obsah nemocné duše. Naštěstí byl každý jiné povahy, než jsem já, tak mohli setřást tu zátěž někde v ulicích, na večírcích s jejich známými, s milenkami, s kolegy v práci. Otřepali se jako zdravá zvířata a já se vracel k Toníkovi s trochu lehčím srdcem. Ale tam dole, tam byla pořád tma. Nemohl jsem psát, nemohl jsem se na nic soustředit. Jen jsem listoval ohmatanými stránkami Dětské encyklopedie a připadal si jak po smrti.

Myslím, že jsem opět – naposled to bylo v deseti letech – že jsem umřel… A teď se s tím musím naučit žít.

S přicházejícím jarem se postupně zakryla nejhorší bezejmenná úzkost a samota. Obalilo se to, zarostlo do masa. Zůstalo to uvnitř, ale dalo se chodit venku po ulicích. A dokonce hlasy zřídly, postupně se odmlčely. Jen mě obtěžovaly svou tichou přítomností ty cizí myšlenky a divný pocit, že něco ze mě odchází, že jsem druhými lidmi, možná nevědomky, že jsem vykrádán. Životní síla je mi parazitickými formami nějakých organismů, které se tváří jako lidé, tato energie je mi odčerpávána. Vše se dělo na principu, že přivolávaly mou pozornost, a protože jsem je musel vnímat – tímto „kouzlem“ mně kradly čirou energii života.

Bylo už teplé, mladé léto. Horké dny se opřely do města plnou silou. Za nocí sálaly zdi domů nastřádaným teplem. A jitra byla rychlá, plná slunce a musel jsem zatahovat kovové žaluzie, aby šlo vůbec přežít v tom bílém světle. Nicméně bylo krásně. Opustil jsem zaměstnání, kde se mi přestalo líbit, a začal chodit na psychiatrii, k jedné sympatické postarší doktorce, ta mi předepsala léky na mou příliš vnímavou, uštvanou hlavu. Později mi dala jiný lék, novější generace – po něm jsem nebyl tak ztuhlý a ztěžklý a hlava se mi projasnila.

Jdeme s Tondou na procházku do Stromovky. Vyrazili jsme po druhé straně řeky, Trójou. Teď kráčíme podél plavebního kanálu, je to bývalý splav pro vory, když ještě se plavily na Vltavě. Kanoisté zde mají již léta dráhu pro vodní slalom. Na širokém trávníku za řekou pobíhají policejní kobyly. Jez hučí a tříšť vodních kapek příjemně vane vzduchem.

Teď za mými zády cinkne cyklistický zvonek. Rozhněvaně se otočím, protože jdeme s Toníkem po hrbolaté kamenné navigaci a asfaltovou vozovku necháváme volnou pro jezdce na kolech a vytrvalostní běžce, blízko jsou vysokoškolské koleje, a tak tu bývá odpoledne plno sportujících lidí.

Hledím do tváře dívenky, seskočila z kola a ještě jednou na mě zacinkala. Vítr od řeky jí cuchá vlasy a vrhá neposlušné lokny do očí. Usmívám se na starou známou. Rok, skoro celý rok uběhl, co jsem ji neviděl… Všímám si, že už není tak zbrklá v pohybech. Kolik jí může být? Tak jedenáct dvanáct. Ještě je to dítě a zároveň je už mladá slečna. Ještě je spontánní a bezelstná a zároveň si pečlivě upravuje neposlušné vlasy, drží v zubech sponku a usmívá se: „Jééé! Dobrý den, pane! Ahoj, Toníku!“ volá a podává mi dlouhou úzkou dlaň.

„Terezko! To jsem rád, že tě vidím… A co tady děláš, tak daleko? A kde máš Bobíka?“ říkám a pojednou tuším odpověď. „Bobík na jaře odešel. Už byl starej a špatně se mu dejchalo. Jednou usnul a už se ráno neprobudil. Asi to bylo srdíčko,“ řekla vážně a chvíli jsme mlčeli. Pak vesele oznámila: „Chodím sem do Tróje k jedný paní na francouzštinu… Jejda!“ podívá se na hodinky, „budu muset letět, to je škoda – zrovna jsem vás potkala a teď musím na tu hodinu.“

Hlavou mi prolétne nápad, říkám to lehce, ale srdce mi přitom buší až v hrdle: „Tak hele, jdu teď do Stromovky, Tonda tam má kamarády na louce. A jestli se budeš za hodinu vracet, tak nás tam najdeš…“ Vesele nasedá na kolo a ukazuje rukou: „Třeba támhle na druhý straně u řeky. Na písečku pod tím velkým stromem, tam se setkáme. Za hodinu. Já se moc těším. Na shledanouuuuuu!“ volá už z dálky a šlape usilovně do pedálů. Dívám se, jak jí vlají ty nespoutané dlouhé vlasy. Napadá mě, že bych jí měl koupit nějakou pevnou sponku. Něha k tomu dítěti mi ohřívá ztuhlé srdce.

S Toníkem jsme prošli dolní Stromovkou, za viaduktem jsme se protáhli hustou klenbou tmavých tisů a jalovců, tomu místu říkám od dávných dob – Kunda. Na veliké louce Tonda běhal s tlupou hafáků… Obešli jsme stáje a výběhy koní, zahnuli podél štěkajícího cvičiště služebních psů – Tonda mlčky klusal a měl naježený hřbet.

Tady je jedno místo, mezi vysokými topoly, kde se dá jít k divokému břehu řeky. V ostřicích a rákosí jsou veliké kamenné placáky prohřáté sluncem, a přitom je tam pod vrbičkami i kus stínu. Tady se chci opláchnout v ledové vodě. Máme ještě patnáct dvacet minut čas… k místu srazu to je asi sto metrů vzdušnou čarou.

Shodil jsem šaty, ujistil se, že po druhé straně nejdou lidé, a vklouzl do proudící, rychlé řeky. Studená voda mi takřka vyrazila dech. Zhluboka jsem dýchal a ponořil hlavu pod hladinu. Tah řeky byl neuvěřitelně silný. Otočil jsem se naznak, zapřel se nohama o kameny a nastavil tvář silnému slunci. Zář mi oslepovala oči, Tonda chvíli kňučel na kameni u mé hlavy, zkoušel packou vodu a třásl se po celém těle. Uklidňoval jsem ho a opět ponořil hlavu do proudu. Otevřel jsem oči a díval se ode dna vzhůru, z chaluh a zvířeného písku jsem hleděl do slunce nad běžící hladinou. Srdce tepalo klidně a já pocítil stav tělesného štěstí.

Vtom něco šplouchlo a rychle kmitající nožky mě uhodily do obličeje. Vynořil jsem se bleskurychle a popadl funícího Tondu, kterého už počal unášet proud. Ten dobráček mě šel zachránit a skočil do prudké vody… Vystrčil jsem to mokré strašidlo, tu oklepávající se mokrou myš na sluncem prohřátý kámen a začal se hrabat pomalu za ním. Vtom vidím, že se Toník přestal oklepávat a na zimničnatě roztřesených nožkách někam utíká.

Vylezl jsem z vody a hledím do dívčí tváře. „Počkej, prosím tě!“ zakrývám se neobratně rukou. Toník žalujícím hlasem si stěžuje na mé potápění, kdy jsem ho nechal zoufalého a samotného na břehu, a on mě proto musel jít zachránit.

Terezka se směje a prohlíží si moje chlupaté tlusté tělo: „To je v pohodě. Buď v klidu. Táta nás od malinka bere na nudistický pláže, takže mě nemůže nic překvapit. Já vím, jak vypadá dospělej chlap.“ Hledám trenky, ale Tonda se mezitím stačil vyválet v mých suchých šatech – ta ňochrající se bestie – všechny mé svršky jsou zmuchlané v trávě, v mezerách mezi kameny. Tonda si dokonce, rozjařený koupelí a rochněním, vzal do tlamy moje šortky a chce se honit, prdel má vystrčenou k nebesům, švihá ohonem, leží na předních packách a hledí mi upřeně do očí. Při sebemenším mém pohybu je připraven propadnout v krátký amok štěstí a utíkat s mými kalhotami, v kterých mám telefon, peníze a klíče od bytu.

Sedám si rezignovaně na kámen a čekám, až uschnu. Terez se přestala smát, najednou sedí vedle mne a klade mi ruku na moji širokou dlaň. Nevím, co mám dělat, tak jí zlehka políbím hřbet ruky. Hladí mě po mokrých vlasech, rovná mi dlouhé štětiny na obočí. Se slovy „ty chlupatej dudáku“ se mě neobratně pokusí zezadu obejmout okolo ramen. Daří se jí to asi tak, jako by objímala hektolitrový pivní sud. Směje se. A chce mi vylézt na ramena, je to dítě. Povídám: „Počkej. Neblázni.“ Ale něco v mém hlase jí napovědělo, že je to, co tajně chci, co mi léta schází. Byl jsem – nevymazlenej… A moje nejistota, mé rozpaky jí otevřely oči, poznala, že nějakým způsobem jsme si rovni. Že jsem někde uvnitř ztracený malý kluk a ona si teď může se mnou hrát. Jak mě viděla? Jako velkého medvěda na hraní?

Sedla si znovu vedle mne na kámen a položila mi ruku na rameno. Sebral jsem tu malou, úzkou dlaň a políbil znovu ty štíhlé prsty, podržel je v ústech a dýchal. Zasmála se vědoucně a byla z ní po tu dobu dospělá žena.

Cítil jsem, jak zpod mé ruky v klíně vylézá ztěžklý had, nalitý krví. Nevešel se mi do dlaně, a tak jsem ho nechal vystrčit hlavu na slunce. Péro mi lezlo po stehnech jak živé… nějakým slepým, ale naprosto jistým smyslem se pták otáčel k jejímu obličeji. Mlčky, spokojeně, uvnitř sebe sama spočívající přihlížela.

V posledním okamžiku soudného rozumu jsem se otočil zády a pokoušel se najít trenky, nebo alespoň triko. Bylo to daleko a musel jsem si stoupnout. Když jsem se nahý pokoušel nasoukat do šortek a skákal po jedné noze, uviděl jsem, že dívka přede mnou stojí a hledí mi na penis. Nepamatuju se, že by my někdy v životě tak mohutně stálo péro. Když jsem ho chtěl nasoukat do kalhot, bolelo to, jak byl pták vzepřený. Kus dřeva, klacek… Když jsem oběma rukama zapínal kalhoty a z otevřeného poklopce trčel pták, opatrně mi sáhla na ruku a zastavila mé zápolení: „Ať si neublížíš… Nech ho venku.“ Její hlas byl taky pojednou roztřesený a poklesl uprostřed věty.

Řeka hučí a vysoké trávy chřestí v závanech horkého vzduchu. Jsme ukrytí před světem jako na konci světa. Povídá: „Můžu se podívat? Takhle ho ještě neznám. Tohle vidím poprvý. Nebolí tě to?“ ptá se s obavou v hlase. „Ale vůbec né. Je mi fajn,“ povídám zalykajícím se hlasem. Pouštím nezapnuté šortky na zem. Přistoupila ke mně, sedla si do dřepu a zblízka si prohlíží to slepé zvíře. On, jak cítí blízkost její duše, vzpíná své tělo k její tváři a hlava se mu leskne. „Můžu?“ slyším v tlukotu tepen v hlavě, zaléhají mi uši. Mlčky přikývnu.

Opatrnými prsty bere ten živý pahýl, prohlíží si tu těžkou, kývající se věc. Připadá mi to, při pohledu na ten klacek masa v jejích útlých prstech, jako by držela nějaký strašlivý plod, předčasně narozené mládě. Teď nachýlila obličej a přivoněla k tomu hroznému tulipánu. Svraštila nosík a zasmála se: „Fúúúj! Ten smrdí.“

Na lysé hlavě se z hadích úst vyronila průzračná slza. Překvapeně zavolala: „Jééé, hele! On brečí! Nebuď smutnej,“ konejší to fialové dítě a bere velký pánský kapesník (poznávám ten barevný vzor, před rokem jsem jí ho věnoval, rok ho nosila ve svém batůžku) – utírá slepou, pulzující hlavu.

Nemůžu se na to už dívat, nemůžu ani stát. Lehám si do ostré, tvrdé trávy a chraptivým hlasem se jí ptám, nechci ji polekat, nenaléhám: „…Pomůžeš mi? Já už to asi nevydržím.“

Statečně kýve hlavou a bystrýma očima hledá můj zatoulaný zrak. Jasným, pevným hlasem říká, jako by pronášela nějakou přísahu: „Jasně! Co mám udělat? Chceš napít? Nebo, pojď, pomůžu ti tady do stínu.“

Vrtím hlavou a líbám její předloktí, když mě hladí po rameni. „Prosím tě, strč mi svůj malíček sem… dovnitř.“ Beru do ruky hadí hlavu a mačkám ji. Na vrcholu se otevřela malá, přísná ústa. Jako by velká akvarijní ryba lapala po vzduchu na hladině. „… Sem?… A nebude tě to bolet?“ Vrtím hlavou a líbám její dlaň, když mi hladí horké, zpocené čelo.

Sedla si do dřepu a soustředěně, čelo zvrásněné nedětským soustředěním, pomalu zasunula svůj dlouhý, tenký malíček do hladových, čekajících úst. „…To je neuvěřitelný! Fakt tě to nebolí?“ Se zaťatými zuby cítím, jak míšním kanálem se blíží narůstající záplava. Tlak v péru nemůže už nikam růst. Pojednou pobledla vzrušením, snad taky obavou, když zřejmě zahlédla změny v mé tváři. Ta chvíle – než prošlehne blesk – je nabitá elektřinou. Instinktivně zahýbala, hluboko uvnitř mé močové roury, v hadím hrtanu, zakroužila nehtem po stěnách a myšlenka se stala skutkem. Prohnula mě do luku strašlivá, nelidská křeč, zachroptěl jsem hluše a zatmělo se mi před očima.

V obrovské, za obzor se rozšiřující úlevné pulzaci, snad svým vnitřním, hadím zrakem než svýma očima jsem zahlédl, jak dlouhé, těžké cákance mého semene padají na sluncem rozpálený kámen.

Něco se stalo… Něco letitého, nějaký prastarý smutek a obavy se pojednou rozplynuly a v mé hrudi vyšlo slunce. Vyhledal jsem dívčinu ruku a vděčně ji líbal. Hladila mě po hrudi, po ramenou a já se pojednou pod jejími dotyky úplně otevřel, praskl mi starý, tvrdý krunýř na mozku – a já se šťastně rozbrečel. Bylo to sladké zoufalství kojence, pláč malého dítěte. Stočil jsem se do embryonální pozice a dlouze, tiše naříkal a pronášel nesrozumitelná slova.

Dívenka těm slovům ale zřejmě rozuměla a Toník taky. Její tvář, mandlové, starozákonní oči zářily vnitřním světlem. Seděl tu se mnou oheň – vážný, slitovný serafín.

Kamarádka si lehla do mé náruče a jako pradávná, předvěká matka konejšila to ztracené dítě ve mně.

Toník, chlupatý kompaňon a ušatý řachanda, se stulil někde vzadu, opřený o mé ledviny. Chránící psí srdce, odvážné před celým světem. Já byl v té chvíli, v hodině před vznikem tohoto vesmíru – právě narozené, bezbranné dítě.

Noc nad rozlehlou železniční plání nad bubenským nádražím byla jak vnitřek mysli nějaké obrovské, nezměrné bytosti. Teplá je a obtěžkaná vlhkostí přicházejících bouřkových mračen. Je plná života, posunujících se vlaků na Negrelliho viaduktu, tlukotu pneumatik na železném nadjezdu – každé přijíždějící auto svými reflektory na vteřinu prozáří koruny stromů a jejich stín se rozutíká po fasádách domů v ulici Na Zátorách.

Snad to bylo pár vteřin, kdy jsem se zamyslel a obrazy minulosti mne pohltily. Probral jsem se ze vzpomínek a hledím do usmívající se tváře dospělé ženy. Nějakým instinktem, mimoslovním spojením – ví, na co myslím.

Dotkl jsem se její ruky a ona mi sama skočila do dlaně.

U mě v ulici jsem u Vietnamce koupil lahev bílého vína. Za dveřmi jsem to už nevydržel a vyndal z výstřihu její mladá, nádherná ňadra. „Počkej, ať mi neroztrháš triko.“ Sama si ho stáhla přes hlavu. Stála tu přede mnou jak obnažená saharská dýka. Její vznosná, vzpřímená postava – její krk s žílami plnými teplé krve, musel jsem líbat a sát to tělo… Občas vzala moji hlavu a něžným úsilím vedla má hledající ústa k čekajícím rtům. Její jazyk mi vyplnil ústa a já ho sevřel zlehka do zubů – Bože! Jako had se počal kroutit a protahovat své svalnaté dlouhé tělo mezi mými zuby. To tření drsného a pevného jazyka způsobilo rezonanci, která putovala skrz čelisti a kosti do mého mozku. Celá lebka se mi chvěla, drnčela a vibrovala a já cítil, jak se uvolňují nervové pleteně a míšní dráhy, tepny se rozšiřují a plní krví. Pohlaví jako hydraulický podvozek letadla se počalo vysouvat z těla. Jako by se mi opět mělo narodit to krvavě fialové dítě. Tahle dívka měla podivuhodnou čaromoc nad mým pohlavím. Bylo to tak jiné, tak pradávné a tak z hloubky…

Jiné dívky, to bylo klouzání po povrchu, nepochopené, odcizené vztahy – jenom splňování cizích, mě nezajímajících snů… Jako bych šukal bílé ovečky.

Terez byla „Černá Madona“.

Cestou do postele jsem sundával její úzké džínsové kalhoty, stahoval tu pevnou látku ze štíhlých dlouhých nohou, a když jsem uviděl její ušlechtilé svaly na stehnech, ta protáhlá vřetena pod mladou kůží – musel jsem je začít žrát, žvýkat to tělo, nešlo vydržet jen se na to dívat – byla to ta nejvzácnější bytost ve vesmíru.

Hnětl jsem pevné, pod dotykem vláčné hýždě. Hladil zimničnatou kůži na bocích. Líbal jsem pevné bříško a jako bych držel v rukou violu. Špička jazyka vyhledala její pupíček a někde seshora se ozval smích a dlaň mi přiklopila přístup. Přitáhla si mou hlavu k sobě a opět jsem pil její vonný dech a přikusoval její jazyk.

Lízal jsem její mladou, nemytou kundu – krásně voněla. Srkal jsem a polykal ty blažené šťávy. Kokrhal jsem do ní, volal přes širá údolí, halekal, vyl touhou na prahu hluboké, úzké jeskyně.

Přetočil jsem ji celou na lůžku a jazykem se dobýval do její pevně sevřené prdele. Hledal jsem pod tou dětskou jasmínovou vůní, hledal a našel trpkou, hořkou chuť pralesních hub, vůni mladých ořechů a zakázané štěstí – když zasunutý jazyk, který si rozlízal cestu, pojednou zakusil odezvu, pocítil teplé sevření.

Klekla si, udělala „kočička líže mlíčko“. Vyšpulila na mě zadek. Nádherné bledé mandle, bochníky štěstí jsem zulíbal a každý zvážil v dlaních. Musel jsem jim nafackovat, nešlo to jinak. Jí se to taky líbilo. „Prosim tě, udělej mi to. Vyšukej mi srdce z těla! Moc tě prosím!“ Ještě víc se prohnula ve hřbetě a ukázala mi svá dolní ústa… Umírala žízní, lapala po dechu.

Vzal jsem do ruky svůj těžce visící úd, byl naplněný krví, ale ještě nebyl dost tvrdý. Bože, jsem starý, bude mi padesát, hrozně moc chci – ale nemůžu? Přejížděl jsem ji v rozevřené štěrbině, dokonce jsem jí nabacal kabanosem přes tu zastřiženou ondatru, dostala přes držku, přes knírek. Čubka nádherná… já jí to snad nebudu moct udělat!

Lapala po mém péru svými laplemi. Pronásledovala mě svou prasklinou. Jak jsem tak klečel mezi jejími stehny, objala mě pevně nohama a přirazila zadkem do mého podbřišku. Jako bych sestoupil do tůně teplé pramenité vody. Opět jsem v míše zakusil její čaromoc.

Ohlédla se: „Péťo, prosim tě, udělej mi to. Slituj se nade mnou. Udělej to svý děvce, jsem tvoje kurvička.“

Zahuhňal jsem tlumeně: „Krasavice, už jsem asi starej. Pojďme se jen tak mazlit. Nějak mi nechce stát.“

Zadívala se mi do očí: „Co kecáš?!“ Pořád v předklonu, klečící, sklonila hlavu až na zem, jednou paží sáhla někam pod sebe a vzápětí jsem ucítil její pevnou ruku na péru. Neznámým chvatem zkroutila ptáka i koule a pevně mě sevřela při kořeni. Vzápětí jsem ucítil, jak tvrdé péro jí ťuká do otevřené dlaně. Sama si mě zasunula do sebe a pak se pevně chytla sloupků v hlavách postele.

Nějakým kouzlem, jakmile jsem věděl, že to půjde, tělo samo od sebe začalo samo přirážet. Byli jsme dobře namazaný stroj. Udělal jsem jí to s láskou a něhou. Byla několikrát.

V jednom okamžiku, to už jsem byl klidný a hleděl si své práce, vždycky když jsem protahoval hlavu údu jejími pevně semknutými, nalitými pysky, se jí sevřela a byla jak hrdlo lahve. Byla to taková síla – protahovat hadí hlavu tou flaškou – že to až bolelo. To jsem doopravdy skučel slastí. Ty zuby, ty bělavé výrůstky na hraně hadí hlavy, nervová zakončení, kterých jsem se bál, když jsem si počal honit péro na konci základní školy. Obával jsem se, že mám kožní nemoc… Poučil jsem se až z tlusté knihy lékařské anatomie.

Těmi nervovými výrůstky jsem doslova „skenoval“, načítal hrbo­latý povrch na začátku vaginy. Tyhle žaluzie, ty „kapří zuby“ – ty maj jenom mladý holky s pevnou píčou.

Když jsem tak spokojeně, hladce přirážel a zhluboka dýchal – s projasněnou hlavou se soustředil na podněty, které posílal do mozku šťastný pták… Díval jsem se ven do krajiny, z široce otevřeného okna vanula vůně přicházejícího deště a někde za střechami, za kopcem zahuhlala bouřka.

Pojednou Terez zazvonil telefon. „Prosim tě, promiň… to bude Klárka… ona mě čeká s těma hadříkama… já to posunu… neboj.“ Ujišťuju ji, že jsem O. K., a ona se na mě vděčně ohlédne a zašeptá: „Medvěde.“

Klečící holka, předkloněná, s hlavou v polštářích, rychle jasným hláskem domlouvá pozdní příchod ke své kamarádce. Zastavil jsem se v práci a jen tak zlehka obkružuju lesklou hlavou její pevné, zduřelé hrdlo. Ačkoli švitoří jako sýkorka do mobilu, její vulva mě nechce pustit, kam jde můj pták, tam se naklání její zadek a půlky mě tlučou do stehen, a tak raději zasouvám meč do pochvy.

„Ta sviňka! Takové jsou všechny, děvky!“ Ženská, naprostá proradnost – to mě tak nepochopitelně vzrušilo, že jakmile ukončila hovor, přitáhl jsem si ji za vlasy, pták zrudlý hněvem jsem zasunul na doraz, až mu ťukal do hlavy její děložní čípek – nalehl jsem na ni plnou vahou a rychle, několika šťouchy do hloubky, někam pod její srdce, jsem se udělal.

Snažil jsem se ho rychle vytáhnout a vystříkal jsem se jí mezi lopatky… bleskově se otočila a otevřela ústa. Poslední kapku živé vody jsem jí vymačkal na žadonící jazyk.

Zkroutil jsem jí bradavku a zaskučela zkušenou žádostí. Pak jsem ji vzal za křehkou, jemnou čelist, pevně jsem jí udělal udidla z prstů, druhou rukou, zaťatým palcem jsem jí pomalu zajel do prdele… Byla.

Terez se proměnila za těch deset let. Je teď z ní nádherný nástroj.

Viola, v níž bydlí anděl. Černá panteří samice, hedvábná smrt… Když jsem jí pomohl utřít ze rtů moje semeno… Prohlížel jsem si ji potom láskyplně. Tolik krásy!

Otevřel jsem chladivé víno a pili jsme u vlajících opon letního deště venku za oknem. Na obzoru, nad střechami skladů, nad přístavem se pomalu posouvala obrovitá hora bouřkových mračen. Vzdálené blesky rozsvěcely jejich růžové nitro. A opožděná ozvěna hromu se toulala mezi bloky domů. Šum padajících kapek v korunách stromů, blyštivá tma v mokrém listí se mísila s rachtáním vodou zahlcených okapů.

Stála v okně, na sobě jen černé triko a bílý zadek svítil do šera. Sedl jsem si vedle na postel a vzal tu tanečnici kolem boků. Ohlédla se na mě a vlající vánek jí pohnul s hřívou tmavých vlasů. Pomalé, tiché blesky nad obzorem se jí odrážely v očích. Usmála se. V chladivém vzduchu se jí na půlkách, na stehnech udělala husí kůže. Zulíbal jsem tu hrbolatou, smirkovou pleť. A moje ruka vyhledala to teplé hnízdo mezi jejími stehny. Vzal jsem tu neoholenou tlamu do dlaně.

Dopila víno a odložila sklenici. Klekla si na zem, schovala pod vlasy můj klín, a tak jsem se natáhl na postel a hleděl do stropu. Zvolna jsem plnil vzduchem své plíce a nemyslel na nic. Proto snad to člověk dělá, že potom dokáže na pár hodin, na den zastavit ten neustálý vnitřní dialog, kdy jedna hemisféra si vyměňuje informace s druhou, mozek si povídá mezi sebou a sebou.

Ucítil jsem, že si vzala do úst moje koule. Jednu po druhé ohřála ve svých ústech, cucala a sála můj vytahaný žilnatý pytel a s nepochopitelnou vroucností líbala, držela ve rtech ty bosňácké švestky. Kroutila v prstech a splétala moje dlouhé, řídké, ohavné chlupy.

Teď něco neznámého se dělo u kořene ptáka. S námahou jsem vyhlédl přes své vypouklé břicho. Sundala si z krku kožený tenký řemínek, jemně ho obtočila okolo pně unaveného baobabu. Vzala ho do úst a jemně prohřívala tu mužskou věc. Ostrými nehty mi pojednou zaškrabkala na vejcích. To už bylo na něj moc, tak se postavil a kůže mu sjela z hlavy. V tu chvíli loveckou zkušenou rukou podvázala péro koženým řemínkem. Na konci se houpala malá kovová kotvička, s křížem na konci.

Pohlédla mi do očí: „Uděláš mi to do prdele?“ Kývnul jsem hlavou, uvolněný a sebejistý, prostoupený její mladou krásou: „Pro tebe všechno, krasavice.“ Už si chtěla na mě sednout a zastrčit ho do sebe. Zastavil jsem jí ruku a požádal: „Pamatuješ? Můžeš jako tenkrát?“ Údivem se jí rozšířily panenky: „Péťo, to nemyslíš vážně, vždyť bych ti ublížila!“ A ukázala mi své dospělé dlouhé prsty. Byla to dobrá, krásná, pracovitá ruka.

Zavrtěl jsem hlavou a bradou ukázal na ptáka. Na volném kusu řemínku se kinklala kotva. Nevěřícně se ujistila: „Kotvičkou? Opravdu to chceš tou kotvičkou?“ Mlčky jsem vzal hada jako tenkrát před lety a sevřel jeho dužnatou namodralou hlavu, otevřel zlá ústa a lapal po dechu.

Terez pomaličku a něžně, dívajíc se mi do obličeje, zastrčila jedno z ramen kotvičky dovnitř. Ale to mi nestačilo… vzal jsem tu brož z jejích prstů a jedním pohybem zastrčil kotvu, obě její ramena – až po příčné břevno dovnitř. Nebolelo to, jen ta hadí hlava ještě potemněla a nateklá fialová ústa, jak tlama nějaké hlubinné ryby, pevně obemknula matný kov.

„Tebe to fakt nebolí? Ty jseš – jako indickej fakír! To jsem ještě nikdy u žádnýho chlapa neviděla!“ Očima podlitýma krví jsem jí rozkázal: „Tahej! Jinak tě zabiju, ty hnusná svině.“ Okamžitě přistoupila na tu hru, jenom to oslovení stačilo, aby se počala jednou rukou hladit mezi stehny.

Potom, odečítajíc stupně chtíče a bolestivé rozkoše z mé tváře, nesmírně něžně zkoušela vytáhnout kotvičku z hadího sevření. Na tohle jsem čekal celý život! „Ahhh-hh!“ vyrazil jsem z plic a zakoušel vyndávání srdce a opětné vkládání, zarůstání tepen a žil. Opět, po letech, jsem byl svlečený ze staré kůže. Věděl jsem v té chvíli, tělo to vědělo – že smrt je sladká.

Byl to tak silný pocit, že jsem se nedostal ani na vrchol, stačilo to takhle… Sevřel jsem opět hlavu rozzuřenému hadovi a přinutil ho otevřít vztekle zaťatá ústa. Opatrně jsem jednu po druhé vyndal obě ramena kotvy a Terez ji vzala do rtů.

Teď už ale bylo vše – v souladu. Byli jsme oba vyladění do všech frekvencí. Beze slov si na mne sedla a já přidržel svůj kolík ve správné kolmici. Nadzvedla se a opřela se vzadu, pažemi se vzepřela o má kolena – a pomalu, aby si konečník zvyknul, se na mě nasunula. Chvíli zůstala nehybná a naslouchala svému tělu. Pak si založila ruce za hlavu a se vzpřímeným, hrdým výrazem – začala cválat.

Daleko jsme nedoběhli. Já jsem to vydržel – pár metrů, pár skoků a už jsem stříkal. A jak jsem v ní zkameněl a vypustil duši, tak ten bytnící škub pokračoval do ní a putoval jemnými tkáněmi, vzpřímenou zpívající páteří až do její duše a tam tiše vybuchl. Zakřičela jak pták, jako když se loučí vlha nebo racek.

Odpojila se ode mne, odvázala řemínek z ptáka a otřela mi ho papírovým kapesníčkem. Vymačkala z něj jak z tuby ještě jednu velkou bílou slzu. Chovala se, jako bych k ní přirostl. Jako bychom byli této noci jednoho těla.

Spočinula tiše podél mne, jak bílá nebo černá labuť složila svá křídla. Ucítil jsem na tváři její lehký dech. Zašeptala: „Jseš můj kočičák. Jseš opravdový – žaludský eso!“

V noci jsem se vzbudil chladem, a tak jsem vstal a šel přivřít okno. Pak jsem se vymočil a s bosýma nohama, nahý jsem se toulal po bytě a tiše upíjel velkou sklenici studené vody. Byla to tichá, uvolněná chvilka… Vzal jsem na sebe tepláky, triko a tlusté ponožky – šel jsem si na balkon zakouřit. Po letech jsem dostal chuť na cigáro. V šupleti jsem našel starou krabičku startek někdy z roku 1994. Navlhčil jsem ten troud jazykem a zapálil. Noc byla jasná. Mraky odešly. Nad hlavou svítily hvězdy.

Když jsem se vrátil do postele, k tomu teplému jadérku v přikrývkách, dlaní jsem vyhledal štíhlý zadeček a políbil spící princeznu mezi lopatky, uviděl jsem cukající ramínka a uslyšel – jak tiše pláče. Polekaně jsem se zeptal: „Ty nespíš? Co se stalo?“

Jenom tak špitla: „To nic, toho si nevšímej… Víš, já jsem šťastná.“ A přivinula si mou ruku na hruď. Přilehl jsem k ní a zezadu ji objal. Usnul jsem v jejích vlasech, dodnes spím a naše srdce srostla a tepou zároveň. Všechno předtím i potom je jenom sen.

– – –

Tuhle zimu jsem v trafice na rohu dal řeč s šouravým staříkem. Tak nějak to prostě vyplynulo – byl nakoupit a jeho fenečka Evička se šťastně motala prodavačce a mně pod nohama.

Děda je pomenší, inteligentní živé tváře a po hlase je poznat, že to byl zkušený, galantní lovec žen. Jeho kultivovaná, lehká, ale oduševnělá mluva prozrazuje zběhlost ve styku s lidmi.

Chodí oblečen do různých svetrů a bund kvalitních značek a cizího původu. Někdy má ručně šité kovbojské boty, jindy čínské tenisky, a všechny mají vystřižený otvor ve svršku – na kloubu u palce má veliký chrupavčitý nárůstek. Vůbec – jeho ruce jsou zkřivené revmatismem a některé prsty jsou jak orlí drápy, nestříhá si příliš často nehty. Na první pohled je jasné, že žije sám – vdovec nebo rozvedený. Ale zajímá ho každá sukně, která se mihne kolem. Na toporných šouravých nohou má špatné kyčelní klouby – opatrně přechází ulici a s každou ženou, mladou krasavicí i bábrlinou, zapřede medovým hlasem zajímavý hovor a za chvíli je slyšet ženský smích. Zkušeným zrakem jim hledí do očí a usmívající se ústa pronášejí cosi zapovězeného mužským uším.

Ano – největší pohlavní orgán je mozek. A tenhle šouravej fext je velký čaroděj.

Během pár dalších náhodných setkání, kdy mi fenka Evička, jukající zpoza dědových nohou, lehounkými výpady zkoušela rozvázat tkaničky od bot, vyplynulo z hovoru, který se kolikrát protáhl na půl hodiny, že stařík je navíc světaznalý odborník. Jeho oborem byla elektronika, radiotechnika a komputery.

Kdysi po válce, byl ročník 1926, vystudoval vojenskou elektrotechnickou fakultu. A počítače znal od úplných začátků, od poválečných elektronkových, lampových monster, přes sálové počítače používající již integrované obvody, první personal computery od IBM až dodneška.

Během našich rozprav uprostřed chodníku… vzal jsem mu někdy z rukou těžkou tašku, v níž pomalu roztávala mražená kuřata a pizzy, krabicím čaje Yellow Label a slaným krekrům hrozilo prosáknutí. Pomohl jsem mu odnést před barák jeho zásoby. Teprve po čase mi stále stejná skladba nákupu dala jasně najevo – že děda nesnáší změny a pevně se drží zajetých, vyzkoušených kolejí. Před domem jsme ještě hodnou chvíli pokračovali v rozpravách nad problematikou elektroniky, psů a mezinárodních vztahů.

Naše kontakty pokračovaly výměnou telefonních čísel, takže někdy mě v pozdních nočních hodinách vyrušil zdvořilý hlas ve sluchátku a prosil o radu ve věci přípravy pečených brambor, stříhaní psů anebo na jiné, neuvěřitelné téma. Vždy jsem byl posléze ujišťován, že se mám na něho obrátit s jakýmkoli problémem týkajícím se elektronických záležitostí. Jak říkal, byla to zásada „efektivní reciprocity“.

Když jsem si jednoho dne pořídil silné připojení na internet, začal můj komputer jevit známky malé kapacity operační paměti. Zvedl jsem tedy sluchátko a požádal dědu o konzultaci. Zrovna vstával, bylo půl druhé odpoledne. Bylť ten stařec věru dobrý noční pták. Medovým hlasem mě požádal o pár hodin – které potřeboval na opatření sebe a Evičky (venčení a nákup potravin)… Byl jsem objednán na sedmou hodinu večerní.

V určenou dobu jsem dal do sáčku pár psích žvýkaček a pro dědka velkou žlutou krabici anglického čaje – jedinou značku, kterou již léta popíjel.

Přešel jsem přes dvůr a zadními, věčně nedovřenými dveřmi jsem se dostal do domu. Stařec bydlel až nahoře, pod střechou. Bylo mi jasné, že v baráku bez výtahu to má se svými vrzavými klouby jako výstup na Petřínskou rozhlednu. Zazvonil jsem a Evička se někde uvnitř bytu rozštěkala, a jak děda postupně otvíral několikery dveře a šel mi naproti, štěkot se blížil a stupňoval až do střapatého ječení a chřestění drápků na dveřích. „Evičko! Nech mě, pust mě!“ Chvějivý hlas starcův se mísil s mručením, jak se mu ta chlupatá čuba pletla pod nohama.

Když se otevřely dveře do tmavého bytu, zalehl mě pach močoviny a kuchyňských výparů. Na plotně stoupala pára z právě odstavené kuřecí polévky a v šeru se blyštila hypermoderní elektrická trouba, řada velkých lednic a mrazáků vyplňovala úzkou chodbu a kuchyňský kout. „Pojďte dál, vzácný příteli, a moc se nedívejte na ten nepořádek – to víte, jsem už léta starý mládenec a hospodaříme tady s Evičkou, jak umíme. Tu máte, vemte si tuhle kolu, je nová, neotevřená – nechávám si vozit několik kartonů najednou, abych nemusel tahat při nákupech ty těžké lahve.“ Došlo mi, že si děda jednou za pár měsíců nechá dovézt z hypemarketů zásoby a venku jen tak dolaďuje drobným nákupem. Je to soběstačný zkušený starý šakal. A míra schopnosti přežít byla v přímém kontrastu k té šouravé chůzi a třaslavému hlasu.

Když jsem vstoupil do pokoje, první, co mě uhranulo, byl obrovský citrusový strom, šedesátiletá mandarinka, jejíž koruna vyplňovala veškerý prostor nad a okolo mé hlavy a kmen trčel uprostřed místnosti z největšího květináče, který jsem doposud spatřil. Všiml jsem si, že v květináči se daří také mechům a z hlíny rašily chomáče plodnic nějakých bledých hub.

Na podlaze pod košatým mandarínem byla vrstva novin a mně ihned bylo jasné, co je zdrojem močového zápachu, pocítil jsem jistou úlevu… Hlavu mezi větvemi a listím, do obličeje mě cvrnkaly malé oranžové plody různého stupně zralosti. Hleděl jsem na vrstvu prochcaných, schnoucích a nových, netknutých listů různých deníků a nedělních příloh. Tváře politiků, hokejistů a blonďatých hereček byly zkrabacené psí močí. Evička zde měla domácí zahrádku. Jak mi později vysvětlil děd, chodí s čubičkou pouze odpoledne a v noci. Ráno spí, kolikrát se totiž do postele dostane až v sedm ráno. Celou noc pracuje na počítačích, vylepšuje hardware nebo píše programy a do toho stahuje filmy ze čtyřicátých let, z doby svého mládí… a když mu vybude čas, vezme do ruky joystick a jede Velkou cenu Monaka. Řítí se uličkami toho přístavního města. A když má vyhráno – tak se dívá na porno. Při našich diskusích na chodníku mi již několikrát předal jím vytvořené a namixované DVD s plejádou nahých žen. (Mladé dívky v erotických situacích. Krasavice odhalené, okaté – do čokoládova osmahlé šelmičky s pevnými bílými ňadry. Dlouhovlasé tajemné víly se záhadným úsměvem, s hustým, huňatým klínem.) Je on od věků starověrec.

Za větvovím, v rohu pokoje, byl ze skříní utvořený kout. Když jsem vtáhl břicho, protáhl jsem se, vybídnut starým, do nory, do jeskyně za knihovnou a obývací stěnou, zde bylo jádro starcova bytí. Tady byla – Centrála.

Serverové skříně různých velikostí, dva černé „zlé“ – od pohledu výkonné počítače blikají svými diodami, mají odmontované boční stěny a uvnitř skříní se otáčí veliké ventilátory, grafické „karty“ jsou tlusté jak cihla a měděné výměníky tepla nad jejich procesory dávají jasně znát, že tohle vybavení není jen tak na hraní.

Mezi větvemi citrusu je vidět ocelové rameno, které pomocí kloubů, pružin a táhel nese velikou plazmovou obrazovku. Všude okolo svítí zapnuté širokoúhlé monitory, klávesnice a bezdrátové myši. V chuchvalcích prachu a psích chlupů se táhnou svazky kabelů někam do úplného chaosu pod širokým pracovním stolem.

Děda mě usadil do rákosového křesílka pod mandarinkou a čuba hned začala lemtat zapomenuté mlíčko z misky, jako bych se chystal jí ho vypít. Je tak překvapená návštěvou v téhle skrýši, že na mě soustředěně juká zpod stolu, a když se na ni zahledím a laskavě ji oslovím, mrskne sebou do tmy a pod skříněmi se tahle malá činčila proplíží do bezpečí. Zpoza knihovny na mne štěká jako pouštní fenek.

Stařec se usadil do svého „pilotního“ křesla („ředitelský“ otočný trůn z popraskané černé kůže, s kusy vyhřezlého molitanu). „Kokpit“ se pod jeho padesáti kilogramy ani nezachvěl a přijal to vyschlé tělo do svého nitra, jako skořápka práchnivého ořechu uchovává zkamenělé vyschlé jádro… Byl to mezihvězdný tulák.

Od prvního okamžiku v téhle bytové sluji jsem cítil – že jsem příliš blízko radioaktivitě toho stáří. Počal pomalý, ale nepřestajný úbytek energie. Teď mi došlo, proč tak rád oslovuje mladé ženy.

Děda pojednou jistými pohyby, obratně přisunul jednu komputerovou skříň – pod napětím, za provozu, jenom ji trochu uspal – mi ukázal (revmatické ruce držely v pařátovitých nehtech dlouhý šroubovák, jehož hrot se vůbec nezachvěl), jak se doplňují paměti DDR do slotů, jak se ty zubaté čokolády musí zacvaknout. Potom, brýle na nose, zkřivenými prsty restartoval počítač a na klávesnici „entrem“ zastavil obnovující se proces nabíhání systému. V BIOSu mi detailně ukázal, jak se nastavují časování a napájení operačních pamětí…Vše si detailně zapisuji do notýsku.

Po opakovaném vybídnutí otevírám dvoulitrovou lahev koly a nalévám si do koňakové sklínky. Odlivka byla zaprášená, a tak jsem dostal plnou hrst papírových ubrousků, abych si to těžké sklo vyleštil. Pěna z černé limonády mě štípe v nose. Stařec mi podává již obligátní DVD: „Mám tady pro vás pár krásných uličnic. Jedna ta rošťanda je dokonce malířka. Koukněte.“ Naklání ke mně elektricky ovládanou paži plazmové obrazovky a ručně třaslavými prsty spojuje veliký konektor do zdířky na rozbočovači s mnoha redukcemi. Chvíli hledá na harddisku a pak najednou, za doprovodu stupidní hudby, která se line ze všech stran z ukrytých reproduktorů, se na veliké obrazovce objeví nahá mladá žena, která chodí bezcílně po rozsáhlé vile, pojednou přijde do ateliéru a počne si „jen tak“ na sebe matlat štětcem různobarevné šmouhy, na velikou paletu vytlačí z tub různobarevné housenky. Huba mi málem praskne nudou. Zíval bych, až bych brečel. Pohlédnu na dědka, soustředěně se usmívá, zkušeným vilným pohledem studuje tu mladici a občas „zpod obočí“ pohlédne na mne, jako by chtěl, starý leguán, po­užít mé chlapské tělo k tomu, aby tu dívku, sám fyzicky bezmocná troska, osouložil.

Zdá se mi to, nebo je to skutečnost? Jako by jeho inženýrské tmavé oko hledalo, kde mám USB port… Ne, za okny má úrodu několika satelitních parabolických antén, ty po mikrovlnách komunikující klávesnice a myši – tenhle děd má spojení se vzduchem. Ten se dostane i do mozku.

„Pane Jícha, díky, ale teď na tyhle myše nemám vůbec chuť. Pojďte, mohl byste mi ukázat, na kterejch stránkách jsou volně ke stažení ty programy na editaci a střih videa, na konverzi…?“

Stařík neochotně vypíná nahatici, a než mi dá ty adresy, budu si muset vyslechnout historii jeho života – už to znám, jak odložil ty brýle a s nesnesitelně pomalým pohybem se pootočil v křesle a s gerontí neodklonitelností se mi zahleděl do očí… Několik dlouhých úseků jeho života jsem už absorboval do paměti na chodníku a teď dostanu další dávku, a dokonce s obrazovým materiálem. Za mé pomoci otevřel veliké šuple pod deskou pracovního stolu. Zaševelil třaslavě: „Mohl byste mi podat složku v těch modrých deskách? A prohlédněte si prosím, než tady najdu ten dopis, tuto pohlednici.“ Ukázal svým orlím revmatickým drápem na připínáčkem uchycenou, černě orámovanou fotografii letadla v oblacích.

„Ta – jak by se zdálo z pohlednice – to je potvrzení o navázání rádiového spojení. To letadlo je Dakota, číslo to a to, letící na trase Atény–Paříž. V padesátým osmým roce, toho a toho dne – je to tam napsaný na rubu toho potvrzení – jsem z tohodle bytu v půl jedenácté dopoledne navázal spojení s tím letadlem, které právě letělo nad Jaderským mořem, a předali jsme si naše kódové adresy. Palubní radista zapsal do knihy hlášení o navázaném spojení a uvedl tam moji kódovou adresu. O půl hodiny později letadlo havarovalo na úpatí italských Alp. Zřejmě měli špatně kalibrovaný výškoměr a při letu v mracích neměli dostatečnou výšku. Nikdo z posádky a cestujících to nepřežil. Trup letadla se rozpadl, ale neshořel. Radistova dokumentace se našla, a tak mi asi po roce od té tragédie přišla na ústředí Svazarmu tahle QSL, smuteční potvrzenka radiokontaktu.“

Evička psice přišla až ke mně a teď se mi něžně pokouší rozvázat tkaničky. Kdykoli se jí ale dotknu, hned odstřelí pod stůl a štěká na mě pištivé výčitky. „Evičko! Pojď… ty opičko, pojď!“ – volá děd a pohazuje na koberec hrst piškotů. Rozhostilo se ticho na Centrále.

Děd polkl a zajíkavě se rozkašlal. Když zrudlá kůže na krku a naběhlé žíly na skráních se zklidnily, utřel si oči a obrátil se opět ke mně: „Víte, vážený a milý pane příteli, já byl nejen radista a předseda organizace radioamatérů Svazarmu, já byl především vedoucím rádiové sekce na ministerstvu zahraničí.

Počínaje rokem padesát jedna jsem byl zodpovědný za výstavbu rádiového vybavení na ministerstvu. Tehdy se přecházelo z telegrafního na rádiové spojení ambasád s centrálou v Praze. Jedno slovo v telegrafním spojení, třeba z Ameriky, stálo jeden dolar. Jedno slovo! Dokážete si jistě představit, kolik náš stát platil ve valutách za spojení s ambasádami ve světě… Rádiová technika už byla po druhé světové válce na takové výši, že to bylo možné. Souběžně probíhal výzkum ionosféry, optimalizovala se pravidla pro nejvhodnější časy, kdy bylo možné využít odrazu rádiových vln od ionizovaných vrstev zemské atmosféry, a tak se spojit třeba s ambasádou v Pekingu nebo v Austrálii.“

Děda soustředěně zacvakal umělým chrupem a změnil cosi na otáčkách komputerového ventilátoru. Čuba ležela na koberci a soustředěně trhala papírový kapesník. Vášeň cupovat, dezintegrovat poddajnou hmotu dorůstajícími štěňaty je mi důvěrně známa. Můj pes Toníček, blahé paměti, jako dospívající mladík za několik hodin mlčenlivé, soustředěné práce dokázal rozžvýkat a uslintat nohu od stolu – zkrátil ji tehdy asi o dva centimetry.

Ptám se: „Pane Jícha, to jste teda viděl kus světa. To muselo být tehdy, pár let po válce, docela dobrodružný zaměstnání.“

Jako by na tuhle poznámku čekal, podal mi děd paklík zprohýbaných fotografií. Na jedné zažloutlé fotce byly z určité výšky zachyceny egyptské pyramidy v Gíze. „To jsme letěli na vyhlídkový let s naší delegací, na osobní pozvání egyptského premiéra. Takhle nízko je dávno zakázané létat.“

Ukazuji na další fotografii, je to záběr z otevřeného vstupu, z vnitřku letadla – venku stojí černí vojáci se samopaly a terénní vozy. Je to letiště obklopené mohutnou tropickou vegetací. „To je Kongo. CIA tam zorganizovala státní převrat, nový vůdce nechal obklíčit naše letadlo a drželi nás jako rukojmí. Stáli jsme na přistávací ploše a nesměli jsme opustit kabinu. Jen jeden člověk mohl jezdit s jejich ozbrojenou stráží na trh a kupovat pro nás potraviny. To bylo docela napínavý. Po deseti dnech nás pustili.“

Ukazuju zaprášenou štěrkovou krajinu na úbočí sluncem rozpálených hor. Pár neomítnutých baráků a koryto vyschlé řeky. Vedle uježděné kamenité cesty leží mrtvý osel a vypadá to, že se směje. Podél budov kráčí dva chlapci a na tyči nesou obrovský, nepředstavitelný hrozen vína. „To je Kábul v roce padesát šest. Takovéhle hrozny vína se rodí v hlubokých horských údolích, kde je i v létě voda. Na těch mršinách, co se válely všude okolo, žili obrovští sršni, kteří pak svými kusadly přenášeli infekční choroby. V podstatě to bylo něco jako mor. Jejich kousnutí bylo smrtelné, mnohem horší než jejich žihadlo.“

Na jedné z fotografií vidím známou tvář, podle vozů zaparkovaných na ulici, podle značek a siluet domů to vypadá na New York. „Ano, to je Dolní Manhattan a ten muž opřený o motorku je Steve McQueen. Zkontaktoval ho náš zástupce od Jawy, potkali se někde na závodech. Věnoval mu na zkoušku novou Jawu a on byl tak nadšený, že ji všude doporučoval, všem svým známým, a tak se český motorky staly ten rok velkým hitem mezi americkými herci a vůbec tou bohatou smetánkou. A dokonce se ta móda rozšířila mezi synkama newyorský mafie. Prodej šel do stovek kusů a musely se psát pořadníky. To bylo ještě větší povzbuzení – protože se to najednou stalo vzácností a byla to móda tý sezony. Jo, byl jsem tam tenkrát několik měsíců – jednání s Američanama o povolení vysílačky na jejich území nebyly jednoduchý. Nakonec mi pomoh kolega z ambasády, šlo to přes kontakt, co mají mezi sebou zpravodajci – z provozních důvodů je to nutný, aby se předešlo nepříjemnostem a nedorozuměním. Co nelze řešit oficiální cestou, jde tímhle kanálem. Vždycky se to dá na veřejnosti popřít a funguje to na principu efektivní reciprocity. My vám, vy nám. Džentlmenská dohoda. Tak jsem to měl předjednaný od nich a šel jsem pak na Státní department a za dvě hodiny byla připravená smlouva, kterou pak podepsal náš ministr zahraničí a americkej státní tajemník. A mohlo se začít budovat radiospojení, měl jsem k dispozici fond – byl tam milion nebo dva amerických dolarů. Objednal jsem výkonný švýcarský mašiny, jezdil jsem všude po světě, když se pořádaly výstavy rádiový techniky, a katalogů jsem měl plnou knihovnu. Bylo z čeho vybírat. Ovšem běda, kdyby mi chyběl jediný nezdokladovaný dolar!“ Děda ukázal pomyslná „klepeta“ na rukou.

Povídám, plně zaujat tou dávnou historií: „A kde jste to chytali, to vysílání z Washingtonu nebo z Pekingu? To jsou ty antény na zadním traktu Černínskýho paláce?“

Stařík se pousmál, velkomyslně mávl rukou, plný své profesionální převahy: „Ale kdepak, to je jenom pro spojení po republice a jako záložní, nouzový – jako rezerva. Hlavní vysílače a přijímací antény byly za Prahou, síť dálkových kabelů se táhne různě po Čechách, vysílače jsou na příhodných, vyvýšených místech, často uprostřed vojenských prostorů.“ Přerušuju jeho řeč a ptám se zvědavě: „A co je ten systém spojení mezi vládními úřady – ten Černín?“

Děda se usměje: „To nemá s mým rádiovým oddělením žádnou spojitost. Za protektorátu to nechal vybudovat K. H. Frank – je to telefonní síť mezi Pražským hradem, předsednictvem vlády a jednotlivými ministerstvy. No a potom se na ni jenom přidávaly další instituce. Byl to prostě vládní telefon, samostatná síť, která nešla přes ústředny veřejnýho telefonu…

Hele, tyhle dva znáte?“ Dívám se na vybledlou fotografii Hanzelky a Zikmunda – stojí opřeni o malý kapotovaný náklaďáček. Snad erena? Ne, tatrovka to byla. „To byla jejich cesta po Asii v padesátých letech. Dva vozy Tatra 805. Zajišťoval jsem s nimi radiospojení. Měli jsme domluvený časy relací. Vždycky to bylo takhle k večeru, ovšem jejich časovýho pásma. Takže jsem měl doma dvoje hodiny, ty druhý ukazovaly jejich aktuální čas. Nebylo to tenkrát všechno úplně ideální, hlavně byli občas oba dost arogantní, povídal mi to jeden lékař, ona se tenkrát střídala posádka doprovodných vozů. Byl to takovej velkej propagační podnik. Doktor, já nevim, kdo ještě s nima jel. A to byl asi problém, oni byli zvyklí navzájem sami na sebe, pracovali a jezdili ve dvou, a teď jim stát dal dotace a podporu a zároveň lidi, kteří to dostali příkazem, pracovali na ambasádě tam a tam a nebyli zvyklí na tábornickej způsob života. Tak se jim ani nedivím, že bývali při těch relacích kapku nervózní a žádali výměnu pomocnýho personálu. Lidi, to je to nejtěžší…“ Mlčíme a čuba někde pod stolem chřestí pařáty. Děd soustředěně šustí v hlubokém šupleti. „Tady, koukněte, už jsem to našel.“ Dostávám do ruky dopis psaný plnicím perem, datovaný někdy do sedmdesátých let. Je zde španělsky znějící název města nebo místa a nakonec je napsáno Cuba.

Píše se zde o tom, že pan Jícha je zajíček, miláček a králíček a že je moc šťastná, že zalévá kytky v jejím hnízdečku. Dále je popis nějakého filmovacího dne, jména známých herců a jak jsou všichni opálení. Ona se učí jízdě na koni. Stařec se rozzářil jako sluníčko a zasněně dodal: „To psala Hanka, když na Kubě točili seriál o tom kriminalistovi.“ A v dlani mi přistála fotografie krásné mladičké dívky s krátkými vlasy. Měla orientální ráz, jako by v její kráse bylo něco asijských genů. „Opravdu, krásná bytost,“ vracím dědovi fotoč­ku a on se lehce zardívá a klopí zasněné oči.

Dívám se do otevřeného šuplete a zahlédnu velkoformátové zvětšeniny aktů jedné smyslné herečky, kterou jsem znával z televizních inscenací. To musel nafotit profesionál.

Děd nechává ten veliký akt v šupleti a podává mi amatérsky udělanou, ale pěknou fotku z dovolené. Na břehu moře stojí mladá žena, má šátek v rozevlátých vlasech, vítr vane, ona má napůl rozepjatou pánskou košili. Je vidět jedno ňadro, tmavý terč bradavky míří přímo do objektivu. Mořská bríza té ženě zvedla lehký cíp blůzy a ukázala tmavě chlupatý hezký klín. Ve tváři jí hrál vědoucí úsměv a šelmovsky přivřené víčko ukrývalo v řasách tmavou duhovku. Poznal jsem v ní jednu známou hlasatelku. Její štíhlou, vyšší postavu jsem znal i z veřejných vystoupení, kdy za mých dospívajících let konferovala kulturní akce… Zacukalo mi v ptáku.

„Od té doby, co mě v devětašedesátým vyhodili z ministerstva, kde jsem měl hodnost šéfa sekce a měl jsem diplomatický pas (v ruce mi přistane obratně hozená rudá knížka z kvalitní kůže, s vytlačeným zlatým lvem)… ten mi zapomněli sebrat, jenom mu zrušili platnost… Měl jsem totiž několik diplomatickejch pasů, na různý pracovní identity. Když jsem tedy byl po rozvodu volný, žena ode mne odešla, hned jak mě sundali z funkce, začal jsem hodně chodit do divadel. Měl jsem najednou dost volnýho času, peníze mi taky nějaký zbyly – ženě jsem nechal auto a chatu… No prostě začal mi novej život. A tak jsem navázal přátelský vztahy tady s tou Helenou (ukázal do šuplete na veliký akt), pak přišla tady Jiřina a chvilku potom její kamarádka Jitka – s tou jsem dokonce pár let žil v tomhle bytě, a nakonec ta mladičká, rovná a čestná Hanka. Ta měla i krásnou duši!“ dodal starý a opět se odmlčel.

Jedno mi vrtalo hlavou, s ještě lehce vzrušeným pérem v kalhotách jsem se zeptal: „A proč jste s ní nezůstal?“ Podíval se na mě překvapeně: „No protože jí tehdy bylo pár roků přes dvacet a já – se už nechtěl vázat. A taky když přijela z tý Kuby, tak už zřejmě byla zamilovaná do toho herce, co s ním pak žila až do konce, před pár lety umřel. Byl to dobrej chlap.“ V hlavě mi zazní jeho melodický, krásný hlas. „No jo,“ vzdychnu a dívám se do útrob serverové skříně. Datová úložiště na mě svítí elektrickýma očičkama.

Stařec se natáhl pro gumovou slepičku a hodil ji čekající čtyřnohé Evě. Davič přinutil „pernatou“ k nekonečnému hvízdání.

Abych přeťal to téma ženských, ptám se na jeho další osudy. Dědek chce být u těch samic, už ho nebaví hovořit o státních a zaměstnaneckých záležitostech. Rád by sál z prsu. Chce být v teple ženských boků. Chce se zimomřivě choulit jako vrásčité bezmocné mimino. Jsem nelítostný: „A jak jste to zvládnul za normalizace? Co se s váma dělo po roce sedmdesát? Vždyť jste musel v hlavě nosit spoustu utajovaných skutečností. Museli se o vás přeci postarat. Najít nějakou práci.“

Usměje se vědoucně a já vím, že tady začíná příběh, který mi nemůže říct celý. Dostanu pouze „light“ verzi, „mládeži přístupno“. Některé roviny příběhů musejí zůstat v šeru.

Zaklapne šuple: „No to je jednoduchý. Chvíli jsem ještě docházel na ministerstvo. Už jsem nesměl dostat do ruky depeše, k pracovišti šifrérů jsem se nesměl ani podívat. Prostě – jak jsme uskutečnili s kamaráda to náhradní spojení s prezidentem Svobodou, když byla naše vláda v osmašedesátým v Moskvě, po okupaci vojsk… Udělali jsme to přes naše tajný podzemní středisko, který bylo vybudovaný pro případ války ve Vysokých Tatrách, tudy jsme kódovaně vysílali do Moskvy na ambasádu a spolehlivej člověk to nosil Svobodovi do Kremlu. Tudy šly i jeho vzkazy nazpátek… Takže od tý doby jsem byl na indexu a nebejt toho, že jsem byl vrcholovej technik a oni neměli za mě náhradu… Tak mě nechali na ministerstvu, abych vyškolil svýho nástupce – já měl pod sebou osmdesát lidí, pane, radistů a techniků tady na centrále a dalších zhruba šedesát lidí venku na ambasádách. K tomu písařky, sekretářky a další pomocnej personál.“

V hlavě mi běží informace zachycená na internetu v nějakých odborných diskusích – radisté a šifranti ministerstva zahraničí byli někdy v polovině šedesátých let převedeni do stavu kádrů ministerstva vnitra, spadali pod přímé řízení I. správy. Jejich příslušnost k diplomacii byla nadále pouze krycím zaměstnáním. Stali se z nich důstojníci a všechna bezpečnostní opatření okolo jejich osob se ještě zvětšila.

Děda se odmlčel a zajímalo ho něco uvnitř ucha. Vzal ramínko brýlí a zkušeným hmatem zakroužil v Eustachově trubici. Otřel získané bohatství o kalhoty a okuláry opět nasadil. Hodiny na zdi tikaly půlnoc. V jeho časovém pásmu bylo poledne. Pozval mě na kuřecí stehna vařená v polévce a já nenašel žádnou výmluvu. Psice dostala pečlivě obrané čisté maso, ani kůži nesnáší. Opatrně, jako by se mohla otrávit, pojídala jako slečinka malá sousta a neustále se na mne ohlížela. Uvelebil jsem se pod mandarinkou a talíř položil mezi šroubováky, dráty a digitální voltmetry na servírovací stolek. Děda jako prastarý racek kloval též malá soustečka a srkal horký vývar. Čekal jsem, až vroucí bujon vychladne… pak, když čuba i její pán zvolna doklovali ve svých talířích, jsem jedním pohybem čelistí svlékl maso ze stehenní kosti, polkl a zapil vlažným, dlouhým douškem polévky. Byl jsem hotov a pomohl dědovi sklidit ze stolu.

Když zašuměla kola ve sklenicích, pokývl děda směrem k předoucím skříním počítačů: „Živilo mě tohle. Od začátku, co se objevily první PC, jsem se snažil pořídit si nějakou podobnou mašinu.“ Ukázal mi zaprášenou změť drátů a klávesnici v rohu police, mezi knihami: „To je moje první sestava, obrazovka je z lékařského osciloskopu. Dnešní telefon má tisíckrát, milionkrát větší kapacitu dat počítaných v reálném čase.

No prostě – zavolal mi generál, náčelník Celní správy, znali jsme se z různejch školení, z jazykový školy, a tak – jestli bych jim nechtěl na správě vybudovat komputerový systém propojený se všemi celnicemi na hraničních přechodech, na letištích a na překladištích kamionový dopravy. No a tak jsem jim to vybudoval. Počítače byly na Západě embargovaný artikl, zákaz vývozu na Východ. Ale co jsme potřebovali, to jsme přes třetí strany a spřátelený firmy sehnali. Kapitalistu si totiž – lze koupit.

Se západním Německem jsme až do sedmdesátých let byli podle mezinárodního práva pořád ve válečným stavu. Souviselo to s tím, že Bonn omítal navázat plné diplomatické styky s těmi státy, které uznaly existenci NDR.“

Odmlčeli jsme se a já opět pocítil v duši tu nesmírnou tíhu, která mi vysávala chuť žít. Dědek – jako Nosferatu – mlčky hleděl na rozsvícený monitor a cosi hledal někde ve světě. „Když se potřebuju podívat do něčí databáze, když někoho hledám anebo mě zajímá, co se o té které věci píše, tak se přes krycí adresy v Jižní Americe, ve Spojených státech nebo v Hongkongu mrknu na výměnný burzy mladejch hackerů, který si navzájem předávaj informace, různý fígle, přístupový kódy, datový brány a tak. Občas se pohrabu v archivech různejch novin. Zvenku se podívám, jestli ještě žijou lidi, který nemám rád – napojím se na datovou síť sociálního nebo zdravotního pojištění. Přečtu si, co potřebuju, a zametu stopy.“ Zasmál se pojednou živýma očima a prsty mu po klávesnici jen jezdily. „Vyšší dívčí je práce s čipovým generátorem IT adres, musíš pořád měnit (přešel do tykání, omládlý upír… vlastně proč ne, odsál mi dost psychické krve – povídám si tedy sám se sebou, jenom ta krev obíhá v mozku starého kohouta), pořád generovat přes spřátelený spojení svoje síťový karty. Každá síťová karta má svůj podpis, jako má každej člověk svoje otisky prstů. Jde o to, vytvořit virtuální nástroj, který se tváří jako skutečná síťová karta – musíš mít ovšem přístup do řídicího systému na nějakým páteřním serveru, aby tuhle tvoji hru akceptoval… Přístup do těchhle dat, to už je průmyslová špionáž. Legrace je, že pokud nechtějí sedět v jednom baráku s těmi serverovými bloky, musejí mít vzdálený přístup do systému – každý z těch techniků chce mít notebook někde na louce a pracovat s nohama v potůčku. Nikdo ti dneska nebude dřepět v nějaký hale, když nemusí, a nebude poslouchat hučení elektrickýho iontovýho vzduchu. A tady je klíč. Každej systém je napsanej program, věty algoritmů jdou za sebou, jako když čteš nějakou knížku: Šel jsem po ulici a koupil si rohlík. A tak jde napsat: Otevři bránu pro reinstalaci systému, přijmi tuto síťovou adresu a zaznamenej ji tak, aby se načetly ke stávajícím kódovým znakům náhodné řady čísel a to vše vypadalo úplně normálně. Zapomeň na tento příkaz, ale kdykoliv se ti ozvu pod touto kombinací čísel a znaků, tak si na mě pěkně vzpomeň. A teď hezky spi!“

Ukázal mi nejnovější tenoučký iPhone, dlouhým žlutým nehtem ťukal na displej. „Je to hacknutý, telefonuju přes síť ve Spojených státech. Zadarmo!“

Starcův mladý smích mi zněl v uších, když jsem sestupoval po schodišti ztichlým spícím domem. Bylo ke třetí k ránu.

Byl to okamžitý nápad. Pod dojmem nějaké druhové, neosobní spřízněnosti, pro ty hodné inteligentní oči, pro tu schopnost krutě žertovat… Na vlastní oči jsem zažil, jak mu jednou zazvonil mobilní telefon a nějaká unavená vizuna se dotazovala, zda je člověk mezi dvaceti šesti a třiceti osmi lety – a stařec nezaváhal ani vteřinu a laskavým, zdvořile modulovaným hlasem odpověděl: „Tady půjčovna použitých prezervativů. Prosím, kdo volá?“ Pro tu umanutou potřebu si ještě v šestaosmdesáti hrát. Pro ten pocit – že člověk v jeho věku je mimo dobro a zlo. Pro to všechno jsem starému klukovi vděčný. Dědkovi jsem nechal u klávesnice papír s prosbou a s několika jmény. Zastrčil ten list mezi změť novin a časopisů a mlčky kývl.

Pomalu se chystal na noční procházku s čubou. Nabízel jsem mu, že ji vyvenčím, ale pohlédl na mě překvapeně, jako by mi měl půjčit vlastní dceru. Je mi to jasné – stařec chce sát noční vzduch.

Usmál jsem se a navrhl, že mu někdy přivezu, až pojedu nakoupit pro sebe, novou hlínu pod ten mandarinkový strom. Potřeboval by přisypat prsť.

Uběhl týden, čtrnáct dní. Pak mi přišla SMS – obřadným způsobem jsem byl zván k nákupu časopisu o komputerech a elektronice, mám si ho vyzvednout v „naší intendantuře“. Za pár vteřin mi dochází – že to je určitě trafika u nás na rohu. Trvá mi pár minut, než si natáhnu „venkovní“ kalhoty a vezmu s sebou pytel s odpadky. Paní v trafice se na mě usmívá a podává mi tvrdý a těžký, v igelitu zatavený časopis, vidím, že je do obálky vloženo DVD. Ptám se, co jsem dlužen, a čimčaratá, veselá paní – přítelkyně všech psů v okolí – říká, že to přinesl pan Jícha, že to není z jejího sortimentu. Kupuju si tedy alespoň makový závin a jablečný mošt, abych udělal nějakou útratu.

Doma jsem opatrně modelářským nožem rozřízl igelit a otevřel novotou vonící lesklé stránky. Mezi odbornými články, recenzemi jsem nenašel žádný vzkaz. Teprve když jsem otevřel obal barevně potištěného DVD (byla zde přehršel šikovných programů na čištění harddisků, vypalování a editaci atd., všechno legální free verze), vylouplo se za pestrým diskem další DVD, tentokrát bez potisku. Takže děd na něco přišel. Něco ulovil starý šakal.

Odpojil jsem se od sítě a vložil disk do mechaniky. Pocit, že se něco nezvratně poškodí nebo zničí, mi sevřel spánky. Jako bych něčemu ve tmě podal ruku.

Tenkrát v zimě, přes prostředníky, to bylo nějakým způsobem nezávazné, nebo jsem si to alespoň naivně myslel. Tahle stará, válku a technologický vývoj pamatující bytost, elektronický stařec, bude mít ale někde v úložištích svých vzpomínek a kontaktů schovanou kapku jedu. A to je látka s tak dlouhým a agresivním řetězcem molekul, že pouhý myšlenkový dotyk způsobí nezvratné změny.

Na monitoru se mi zobrazil obsah disku. Jednotlivé soubory byly označeny iniciálami. Byla to jména, která jsem dědkovi napsal. A potom zde bylo pár zkratek, kterým jsem nerozuměl – neodpovídala jménům na seznamu. Rozkliknul jsem jedno z nich a hned ho zase zavřel – instinktivně jsem se chtěl oddělit od té informace, která na mě ve zlomku sekundy vyskočila jak démon z lahve.

Jeden z nejstarších kamarádů, znám ho víc jak čtvrt století, donášel na jednoho hudebního kritika, chodil na jeho přednáškové večery, pořizoval soupisy skladeb a interpretů, které na pořadech zazněly ze záznamu, co říkal dotyčný odborník atd. Přitom ho měl prokazatelně rád a byl plný obdivu, donašeč uctíval toho, na něhož udával. Informátor, nenápadná šedá myš. Před časem jsem ho našel na internetu, jak tam ten pěstitel koziček umístil databázi EZO. Potenciální agenti, objekty zájmu. Byl tam i s rodným číslem. Nechal jsem to tehdy bez odezvy, nic jsem neříkal… Asi po roce se zničehonic pochlubil dotyčný sám, že je na těch seznamech. Když jsem se ptal, jak je to možné, vyprávěl historku, jak kdysi v roce 1986 byl na ilegální burze gramofonových LP, černých desek ze zahraničí, konala se někde na louce na konci Prahy, u Modřan nebo na Zbraslavi. Prodejci tam měli na skládacích stolcích umístěný artikl, někdo to jen tak položil na deku nebo maskovací celtu na trávě. Bob Dylan, Rolling Stones, Velvet Underground, Kraftwerk, Stranglers a desítky dalších. Pojednou prý louku obklíčily policejní vozy. Lidé se snažili utéct, ale mezi stromy na kraji lesa na ně čekala rojnice příslušníků SNB. Shromáždili se tedy uprostřed prostranství jak vyděšené ovčí stádo… Zajímavé je – jak vyprávěl můj letitý informátor – že někteří dlouhovlasí prodejci se vesele bavili s uniformovanými policisty. Jeden z těch vlasatců pak zavolal na vykulený houf ustrašených lidí: „To je v pořádku! Nic se vám nestane, nebojte se! Stoupněte si do řady a tady na ten stolek mi dávejte svoje občanské průkazy! Příslušníci je zkontrolují a vy půjdete potom okamžitě domů! Je to v pohodě! Klídek! Tak je to správný, počkej, napíšu si vaše jména, aby se ty občanky nepopletly. Kluci, netlačte se, na každýho dojde – a za hodinku jste doma na oběd!“

Potom byl párkrát na „Barťáku“ – velitelství Správy SNB hl. m. Prahy a Středočeského kraje v Bartolomějské ulici. Pak to údajně skončilo. Žádný podpis spolupráce. Bohužel tady – v dědkových informacích – pokračoval zájem politické policie i po převratu a tento nenápadný člověk byl využíván k nasazení do různých prostředí – hlavně se jednalo o aktivisty na záchranu životního prostředí, o kruhy cvičitelů jógy a různé spolky zaměřené na zdravou výživu a alternativní životní styl… Donášel na různé lidi, mimo jiné na toho hudebního kritika. Tak jo.

Zajímavé na tom je, že dotyčný kritik – kterého si velice vážím a jehož je možné považovat za klíčovou osobnost české populární, folkové a rockové hudební kritiky – vyprávěl někdy a někde, že v roce ’88 nebo ’89, kdy byl v rámci „odbojových aktivit“ se svým pořadem někde po Čechách a pořádal též podpisové akce za uvězněné „odbojáře“, byl osloven sovětskými důstojníky z místní vojenské posádky. Rusové, náčelníci se zlatem na ramenou, mu nabízeli všechen vysílací čas svých silných vojenských rádiových vysílačů, které hravě pokrývaly celý povrch republiky. Byli prý velice milí a „přeochotní“. Ano, tohle už nebyl prodej LP máničkám, tady se hrála „vysoká hra“ a šedý myšák jen tak zpovzdálí tuhle vysokou figuru kontroloval.

Další na seznamu od stařečka, od močového mandarína – je postava, kterou též znám víc jak dvacet let. Vysoký kudrnáč, lysé, lehce eunuchoidní tělo. Je to chlapík v podstatě upřímný, všechno to na sebe vycinkal během těch let – akorát to má jinak seřazené, sám sebe nahlíží z pozice oběti. Byl na vojně pronásledován kontrarozvědkou za své aktivity ze zaměstnání – byl restaurátor textilu, výtvarník, a v provozovně, kde pracoval, měl přístup k výrobě sítotiskových blan a rozšiřoval podzemní bulletiny. Popisuje, když se napije, jak si „kontráši“ najímali obyčejné kriminalisty, kteří ho jezdili „zatknout pro podezření z majetkových deliktů“, a šedá volha odvezla vykuleného „kudrnu“ do Bartolomějské, kde si ho převzali „kontrabráchové“. Hráli si s ním jako kočka s myší – jak vypravuje – jenom ten utajený odvoz na úkolovací schůzku pod záminkou výslechu kriminalistů vypovídá o jejich záměru uchránit Kudrnáče před „provalem“… Na vojně si ho podali, myslel si, že jim unikne. Tady ho skřípli a „přebourali“… Je to těžký hysterik, a tak se mi musel pochlubit, jednou v lese, když opět k zbláznění opakoval historii svého „odbojového“ snažení, jak mu dali za podřízené nějaké recidivisty ze Sabinova, z vojenského kriminálu, jak mu přišili nějaký „průser“ v kotelně, jak ho po několika dnech vojenského vězení, po pár trochu drsnějších výsleších hrubým primitivem pozval k sobě kultivovaný, brýlatý vyšší důstojník. Příjemným hlasem, nad šálkem vonného čaje a sklínkou koňaku zavedl řeč na šachy (což byla od mládí oblíbená hra Kudrnáčova a dosáhl v ní i oficiálních výsledků), povídalo se o umění, o filozofii. Slovo dalo slovo a: „Tak jsme se dohodli a oni mně už pak dali pokoj.“

Dva roky přípravy, byl uvolněn z vojny, krycí zaměstnání v chemickém aglomerátu Vřesová. Docházel do „Pentagonu“ na pohovory ke zlým kádrovákům. Ti o jeho zakonspirování nevěděli nic a hrozili mu návratem na vojnu. Jediný klid byl na provoze, pracoval na velíně výroby dusíku a kyslíku. Kapalný kyslík je nádherná, tyrkysově modrá tekutina. Jenom když ubryndnul trochu na schodech a šlápl do dýmající kalužiny, praskla mu zmrzlá podrážka.

Když potom v druhé polovině osmdesátých let vzrůstala orga­nizovaná činnost SSM a v Sovětském svazu byla naplno rozjetá přestavba systému – počaly se pořádat Rockfesty, začaly vycházet „podzemní“ časopisy Vokno a Revolver revue (když jsem je poprvé držel v ruce a cítil tu profesionální vazbu, ofsetový tisk, kvalitní tvrdý papír – tak odlišný od lehoučkých, zranitelných průklepáků, na nichž se na psacích strojích, v těžko čitelných kopiích rozmnožovaly texty Hrabala a jiných autorů – když jsem pocítil tu profesionální práci, tu tvrdou tíhu neochvějné kvality, zamrazilo mě v páteři, tady se dala do pohybu euroasijská pevninská deska)… Kudrnáč se účastnil různých aktivit, všechno to dělal srdcem a doopravdy – jenom tu zůstala ta „přidaná hodnota“. O všech okolnostech a lidech musel referovat a byl úkolován na kontakt různých zájmových osob, na kterých měl systém zájem. Systém se obrozoval jak fénix, chystal se shořet a vstát z popela – a na to je potřeba hodně lidského materiálu. Mravenců.

Zajímavé, pár holých vět z materiálů od dědka, a kolik masa (faktů a detailů, které si pamatuju) je obleče do živého obrazu. Rekonstrukce lokální historie.

Teď si vzpomínám, že mi počátkem devadesátých let tlumočil nabídku, nic osobního – k náborovému pohovoru v klubu Borát na Újezdě. Měl tam být přítomen vysoký důstojník ze speciálních složek MV… Dodnes spolupracuje na smluvní bázi s těmito útvary. Ponejvíce v různých technických, pomocných úkolech.

Musím se smát, a je mi smutno – tady čtu: Kudrnáčova manželka je dcera vysokého důstojníka ministerstva vnitra, byl v profesní historii velitel několika brigád Pohraniční stráže, zástupce vrchního velitele vojsk MV… V noci 21. srpna 1968 zatčen operační skupinou důstojníků z české vojenské kontrarozvědky, odvezen a předán ruským důstojníkům na letišti Ruzyně, zde – stále s černou páskou na očích, s pistolí u hlavy – je vyslýchán a přinucen odeslat autorizovaný rozkaz svým podřízeným jednotkám – zákaz jakéhokoliv odporu proti okupačním vojskům… Je zde zápis odposlechu, kdy se s ním loučí sovětský novinář – jeho největší přítel, pracoval na velitelství sovětských vojsk v Milovicích, navštívil ho v jejich služebním bytě a po několika lahvích vodky se mu svěřil, že je odvelen zpátky do Moskvy a že se oni dva už zřejmě nikdy neuvidí… Po odchodu sovětského novináře pláče zoufale v koupelně při naplno otevřené vodovodní baterii… Když se svého ruského přítele snaží po nějaké době nalézt v Moskvě, není úspěšný, jen se dozvídá nejasné zprávy o jeho smrti v daleké jihoamerické zemi. Po letech se mu dostane do rukou fotografie, čerstvě pořízená a publikovaná v západním tisku – je zde zachycena skupina sovětských poradců při evakuaci v nějaké „horké“ africké oblasti – mezi několika muži v polních uniformách poznává svého dávného, oplakaného přítele, jen je trochu šedivý na skráních a přibylo mu vrásek v obličeji. Tiše zatnul zuby nad lesklými stránkami německého Sternu… Od těch dob se hodně začal věnovat zahrádce a chalupaření (zdrojem této informace je jeho manželka).

Po roce ’69 byl sice na nějaký čas uvolněn z vedoucích funkcí – vzápětí je ale pověřen řízením vysoké vojenské školy v Brně. Byl uznávaným odborníkem na logistiku, na řízení systémů. Svoji kariéru zakončil v osmdesátých letech jako člen Rady obrany státu. Po roce ’89 zakládá se skupinou důstojníků StB školicí středisko pro soukromé bezpečnostní agentury.

V době stupňující se sovětské přestavby je manžel jeho dcery vyvážen s dalšími „podzemními aktivisty“ za trest někam do lesů za Českou Lípu, musí jít pěšky nočními loukami, v kraťasech se třást zimou uprostřed temných, nekonečných polí, je ubytováván v obrovské, lidnaté cele předběžného zadržení atd. Svoji „profesní kariéru“ završuje Kudrnáč funkcí uklízeče, tu práci převzal po své manželce, v divadle Laterna magika, v paláci Adria, na potvoru zrovna v té době, když se zde ustavilo Občanské fórum, jeho Koordinační centrum.

Musím vstát od počítače a uvařit si kafe. Zmáhá mě ubíjející logika jistých znaků, které vždy s naprostou, takřka neomylnou samozřejmostí identifikují potenciálního informátora. Musel jsem se jevit asi jako naivní debil nebo nespolehlivý, nevyzpytatelný blázen, že mě systém nevtáhl do svých zájmů… Ale kdo ví, třeba jsou naivní pitomci taky potřeba – vytvářejí „prostředí“.

Je tady záznam, u nějž mi posmutněle, sentimentálně povzdychne bránice. Jako by hlava už takřka zapomněla, ale tělo uchovávalo třicet let staré dotyky – nekonečně jemnou, hladkou tmu dívčího lůna, samovolné záškuby jejích boků, když jsem rty pevně sevřel bradavku.

Vystudovala Vysokou školu ekonomickou, potom pracovala v Mezinárodní organizaci novinářů. (Tam pracovala i žena Béďova bratra, šviháka z federálního ministerstva zahraničního obchodu… dnešní striga straší a vzteká se, nažraná peněz, stárne a neví, co se sebou – ztučnělá a špinavá ze správních rad státních firem. Morálně zničená ze zápasů o žrádlo, o luxus. Tehdy, v roce 1988, spolu se svým manželem přepisovali můj text na stroji, mého Baziliška, za 300 Kčs.)

Když jsem šel vyzvednout strojový čistopis mé novely, srazil jsem se (spolu s Béďou, který mě doprovázel) s překvapenou útlou dívkou. Měla na očích brýle a světácký výraz ve tváři. Snad rok jsme se neviděli. Narazili jsme na sebe u dveří od výtahu. Vyšla z kabiny a její překvapená ústa se otevřela – a když zahlédla vedle mě stát tichého Béďu, v očích jí zakmital strach. Pak se rychle vzpamatovala, překvapení a fyziologické instinktivní obavy zahnala švitořivými úsměvy a její zvídavá pusinka se rozštěbetala, její růžový, tak dobře známý jazyk se úplně svíjel v rychle hovořících ústech.

Moje blonďatá bývalá a opět se navracející bludná dívenka byla jak čečetka v jedné z těch kanceláří pod střechou v Pařížské ulici. Nikdy mi nechtěla říct, co tam vlastně dělala. Prý sekretářku – to mi ale na inženýrku ekonomie moc nepasuje. Nedalo mi tehdy moc práce, aby Béďa zjistil přes svoji švagrovou, že blondýnka dělá v samotném srdci této vlivné organizace. Byla jednou z pečlivě prověřených ekonomek, svým způsobem účetních, které procházely pod rukama peníze z různých krytých státních fondů, tvrdé valuty na provoz zahraničních poboček a na výjezdy reprezentantů agentury.

Potom dělala asistentku jednomu mezinárodnímu Židovi, obchodníku, který zprostředkovával embargované obchody mezi Východem a Západem, a k tomu, snad za odměnu, měl výnosný „záhumenek“ – citlivé transakce, transport zbraní do zemí třetího světa. Jeho zkřivené, necudné prsty plné prstenů, cynický postoj starého Izraelce, který přežil koncentrák, a jeho dobře známý zvyk – objednat si v restauraci třeba pět hlavních chodů najednou, ve všem se poňahňat, porýpat, smíchat vše dohromady, ožvýkat a poplivat, a nakonec znechuceně vrátit – ukazuje na starého vředaře. Živá, lakotou zkroucená mrtvola. Chtivost bezedná a poleptaný, děravý žaludek.

Po převratu byla osobní asistentkou starého Rumla v Lidových novinách. Pak se objevila v nejbližším okolí tučného Pelikána. Nakonec pracovala někde v bance.

To bylo kdysi, pak se vdala a zmizela mi z očí… Čtu si ty sporé, úředním jazykem psané věty – a úplně vidím, jak se navlékají jako pevná kostra do cárů mých osobních vzpomínek. V podstatě jsem na ni pyšný. Měl jsem v životě štěstí, že se okolo mě pohybovaly krásný a chytrý holky.

Za okny šedne den a zvláštní radost roste v mém srdci, potvrdila se mi má letitá paranoia – člověk není objektem, nestojí v centru pozornosti systému. Ale uvnitř, pod kůží doby jsou skryté tepny a nervové dráhy – oči a uši. Nic z důležitých organizačních věcí se „neudělá samo“. Mohou být osobní selhání, chybné kroky na různých úrovních, může být i zrada – ale organismus moci jako celek vylučuje ze své podstaty selhání. Jednotlivci – prezidenti, vlády a ministři, finanční králové – ti všichni umřou a umře s nimi i jejich lačná, bezedná a pošetilá hamižnost, ale systém, dnes rozpadající se státy na pokraji finanční, hospodářské a sociální imploze, které započaly potichu převádět svá aktiva do již rodící se planetární orga­nizace, přežívá a roste dál. Nejsem sám. Naplňuje mne nějaká – se mnou přímo nesouvisející naděje. Naplňuje mě naděje.

Ano, tady to čtu – v podstatě jsme byli všichni nějak využiti. Někteří nevědomky, jiní aktivně a ještě jiní – s oprátkou na požeráku.

Byli jsme, já se vlastně tak trochu „přifařil“, taková parta mladíků okolo dvaceti let. Někteří pocházeli z vilek v Braníku a Hodkovičkách, já – zavalitý Bombur a ještě jeden obr Hrompac jsme pocházeli ze Spořilova, sídliště postaveného v první polovině šedesátých let.

V našem domě, patřil bytovému družstvu ministerstva zahraničních věcí, byla víc jak polovina bytů pracovníků I. správy MV. Louda, Ciklamini, Nevečeřal, další a další jména jsem po letech objevil na internetu. Jako malej kluk si pamatuju velikého nosatého pana Loudu, jak v šedivém kabátě, v šedivém obleku, s kloboukem na hlavě – si potichu zavazoval boty, nohu opřenou o schod. Většinou jsem se leknul, když jsem šel ráno do školy a za dveřmi na schodech se tyčila do výše mohutná záda. Slušně jsem ten kabát pozdravil a šedivý klobouk mi dozadu odpověděl tichým, kultivovaným hlasem. Byl klidný – a to se mi na něm líbilo. Jeho paní vyprávěla, že pracovali na našem zastupitelství při OSN v New Yorku.

Po letech, když jsem byl dospělý, ke mně přišla zpráva o konci pana Loudy. Přijela sanitka a že pána odvezou do „podnikové“ polikliniky, na vyšetření k lékaři. Manželka odmítla převoz manžela s tím, že mu nic není, nikoho neobjednávali a že mají svého lékaře. To se několikrát opakovalo, a jednou, když paní nebyla doma, přijela bílá sanitka a pana Loudu odvezla. Při převozu zemřel. Měl prý nemocné srdce, zavolal záchranku, ale pomoc přišla bohužel pozdě.

Pana Ciklaminiho si pamatuji jako vytrvalostního běžce. V teplákách, ramenatý černovlasý muž s výrazným obočím, vyrážel (s nohama do O) na mnohakilometrový okruh v Kunratickém lese. Trochu jsem se ho bál. Byl mlčenlivý a – nějakým způsobem – schopný takřka všeho. Dětským, nebo snad zvířecím instinktem jsem to cítil. Měl jiný náboj než většina otců mých spolužáků. Bylo v něm něco – nezkrotného. Doma měl byt plný trofejí a domorodých plastik z Afriky. Jako tichý, plachý hoch, když jsem jednou předával svetr, který jim spadl z balkonu při sušení prádla, jsem zahlédl za zády krásnooké tmavovlasé paní, která mi šla pro nějaký bonbon, na stěně obývacího pokoje napjatou, černobíle žíhanou, naprosto exotickou kůži veliké zebry.

My – výrostci z Hodkoviček a Spořilova, v polovině zlatých osmdesátých let – nevěděli jsme roupy co dřív. Dívky nás uhranuly svou právě probuzenou krásou. Zakládaly se hudební kapely, psaly se literární almanachy, jezdilo se do Maďarska na koncerty rockových hvězd – a hlavně se hodně pilo.

Večírky v bytech rodičů, kteří trávili víkendy na chalupách a chatách, páteční a sobotní pitky… mejdany, po kterých člověk strávil neděli v kocovině.

Tyhle osobní vzpomínky vyvolalo pár jmen, které jsem zahlédl v seznamu. Jména starých pardálů od nás z baráku tam samozřejmě nebyla – ani by mě nenapadlo zadávat elektronickému dědkovi tak staré figury, i když mi je známo, že se pan C. angažoval při převratu a pár měsíců pracoval jako náměstek federálního ministra vnitra.

S probuzenou radostí – při pohledu na ten krátký seznam jmen jsem si vzpomněl na dávnou pijatiku v jedné břevnovské vilce.

Nevím už, kdo to zorganizoval. Snad jeden z těch méně nápaditých mladíků, kteří se též skromně účastnili hektických, navzájem se překřikujících pátečních schůzí u hostinského stolu. Tito nenápadní, nevýrazní – většinou drželi za ruku neznámou dívku. S podivuhodnou snadností se tihle tiší patroni seznamovali a oblu­zovali mladé ženy, každou chvíli jinou. My – vášniví diskutéři a vtipní glosátoři – jsme jaksi neměli takové štěstí. Snad nám nezbýval čas na tu drobnou, důraznou práci. A když, tak se rovnou s celou parádou smrtelně zamilovat. Ale tihle tichošlápkové měli jinou strategii, v podstatě měli rádi sami sebe, ale všechnu energii života měli upřenou jedním směrem – k smrti rádi, mnohem dřív, než jsme se pohlavně probudili my ostatní – opravdu rádi souložili. Hodně a často, jedno v podstatě s jakou, hlavní bylo – mrdat! Tohle mi bude navždy cizí. Zestárnul jsem s potřebou vidět dívku jako jasnou hvězdu uprostřed mé hlavy. To, co je pro tyhle chlapíky smyslem všeho, už v tomhle životě nepochopím.

Snad to byl ten tichý, pomenší, lehce v řeči patlající hoch – pomrdný blondýn. Přivedl s sebou na večírek černou, kudrnatou, vážnou dívku. Vůbec se nesmála, byla taková – simplexní. Nápadné na ní bylo, že hovořila nějakým východočeským nářečím a že měla ve svém mladém věku na hlavě „trvalou“. Takový ten nalakovaný účes dospělých žen, našich matek a tet. Během večera se nálada uvolnila a její partner, pomenší blondýn, se počal jen tak mezi řečí omotávat okolo ceckaté, bokaté zrzky, která na to reagovala spokojenou pasivitou, a šeptem pronášená, prasákem zkušeně formulovaná smyslná slova a kradmé laskání „komentovala“ schováním obličeje do ryšavých bohatých loken.

Když to „ondulace“ viděla, ještě víc jí ztvrdnul obličej a chlapským pohledem obhlédla hloučky a dvojice opilců obojího pohlaví. Temný zrak se zastavil na mně. Zhodnotila si mne a byl jsem vybrán jako příjemce jejích emocí. Přisedla si na koberec, dolila mně i sobě – kdovíco jsme tehdy popíjeli – a rovnou spustila, co bylo dneska u nich v práci.

I když jsem byl už docela opilý, poznenáhlu jsem zpozorněl, protože se mi ta Jindra v podstatě zamlouvala – její pevné drobné tělo se líbilo mému zavalitému, sádelnatému trupu. Už jsem se viděl, jak ji mám nabodnutou na péru, jede na koníčku, já se nemusím moc snažit a veškerou práci odvede ta šlachovitá ženuška. Pro tohle všechno, co jsem viděl na dosah ruky, jsem vážně, s nehybnou tváří naslouchal a postupně střízlivěl.

Dívka s trvalou vyprávěla… dneska měla už dvanáct hovorů od informátorů, Chramostová bude mít za týden narozeniny, a tak se „smluvní spolupracovníci“ můžou přetrhnout, navzájem se jmenujou v seznamech pozvaných na oslavu narozenin. Vůbec jsem v té době neznal to jméno, nic mi neříkalo. Ale tvářil jsem se zasvěceně a přikyvoval. Zrovna když jí končila služba (měla nějakou poddůstojnickou hodnost, kterou si už nepamatuji – něco jako rotná nebo strážmistryně – bizarní, tohle slyšet od holky), zrovna když předávala službu u telefonu (přijímala a zapisovala, obsluhovala magnetofon a nahrávala hlášení od informátorů), volal poslední, který jí ještě scházel na seznamu – a informoval o hostech pozvaných na oslavu narozenin, ve výčtu osob byli ti, kteří volali před ním, nechyběl jediný. „Tak je mám všechny!“ spokojeně se pochválila mladá „strážmistryně“.

Myslím, že udávala dokonce přesný počet pozvaných hostů – který souhlasil s počtem informátorů… Abych taky něco řekl, protože dívka se odmlčela a střelila okem po blonďákovi, který ji na večírek přivedl, ten byl ovšem plně zaměstnán pihovatým telecím masem mléčné zrzky… Abych tedy nějak zaplnil tu mezeru, protože jsem se najednou přestal na večírku cítit dobře. Nějak se mi chtělo na vzduch. Jako konverzační nezávaznou větu jsem položil otázku: „Hele, a kde děláš?“ Jako naprostou samozřejmost, jako by si povídala se svými kolegy někde na školení, řekla: „Na druhý správě, v Thákurově ulici, víš, kde to je?“ Náhodou jsem věděl… Dlouhý blok domů bývalého katolického semináře byl obehnán ostnatým drátem, který byl šikovně zakomponován do živého plotu. U každého z několika vchodů stála stráž v maskovacích uniformách, s ostře nabitými samopaly.

Zlehka jsem se rozhlédl po dohasínající zábavě na večírku – kdo se postaral, tak souložil, několik věčných, mně podobných snivců u stolu opile blábolilo. Kývnutím hlavy jsem se rozloučil s „kolegyní“. (Určitě si mě – kurva! – musela s někým splést? Nebo to byla nějaká hra na dezinformaci – pouštět mezi lidi hlášky o tom, jak jsou disidenti profízlovaní?)

Kdepak, dnes když hledím na ten seznam jmen na monitoru, vím, že to nebyla žádná čtyřikrát zalomená dezinformace. Byli profízlovaní do morku kostí, ti oficiální „odbojáři“… ta ondulovaná vesnická husa žárlila na svýho blonďatýho amanta a ten, jak dnes vidím, byl její takříkajíc kolega. Proto ta otevřená mluva, neřekla ani krycí jméno jediného informátora, dodržela zásady konspirace – jenom se bavila, jako se baví kolegové v kantýně. Kurva! To je už pokolikáté, kdy si mě policisté a bývalí špioni… kriminálníci… opilci na nádražích pletou s někým ze své minulosti. Vždycky přimhouří oči a něco temného jim propluje v mozku za očima.

Ještě jedno jméno zde vidím, které bylo na tehdejším večírku. Ten člověk už dávno nežije. A měl jsem ho docela rád, jestli je to možné říct o chlapovi. Ta sympatie byla zdůvodněná jeho suchou věcností, byl „na něj spoleh“, a navíc měl – snad jako doprovod ke své štíhlé, nehybné tváři s výraznýma očima – smysl pro humor.

Jedinkrát mě překvapil, když jsme v Bulharsku – myslím, že to bylo v Burgasu – opilí nocovali na nějakém dětském hřišti na okraji města. Já jsem naslouchal svým instinktům, a tak jsem se odplížil o kus dál od těch prolézaček a skluzavek. Ve vysoké trávě v dunách za hřištěm jsem si v dolíku plném teplého, suchého písku ustlal na rozevřeném spacáku a vzápětí oblečený a obutý usnul. Slyšel jsem, jak kolegové halasí na houpačkách, a to bylo to poslední, co si pamatuju. Ostatní znám jen z vyprávění přímých účastníků. Přijela bulharská policie a všechny, co lomozili na hřišti, sebrala. Ten můj známý s fotogenickou tváří, rozčilený z činěného příkoří, se začal sápat na policisty a hrál si na „pankáče“. To ovšem v Bulharské lidové republice nemohlo dojít velkého uznání. Dostal na kokos a šel do cely. Ještě chvíli se vzpouzel a pak, když dostal zaplatit pokutu tři sta leva, nebo bude deportován na hranice a oficiálně vyhoštěn, zkrotnul a ostatní zadržení se na něj složili… V podstatě jsem byl překvapen jeho zavilou, kriminálnickou reakcí na tu obyčejnou policejní kontrolu. Choval se, jako by nevyrůstal v Československu v době normalizace. Najednou z něj byl na chvilku cizinec – něco nehrálo, doma to byl tichý, cílevědomý student ČVUT, skládající zkoušky z mezinárodního dělnického hnutí… Byl teď zvláštním způsobem příliš jistý sám sebou, nebo něčím, o čem jsem se dozvěděl až dnes, takřka o třicet let později.

Po této příhodě jsme se přemístili na místo hromadného srazu, do divokých skalnatých pláží za městem Sozopol.

Pár dní naplněných potulováním po plážích, spolu s dívkami jsme chodili nazí po liduprázdném skalnatém pobřeží, potápěli se a na malých ohníčcích z naplaveného dřeva opékali škeble, popíjeli svorně víno a smáli se v tichých zátokách.

Asi po týdnu mě vzal stranou mlčenlivý okatý kamarád a pozval mě, aby to ostatní neslyšeli, na představení do letního kina, v asi pět kilometrů vzdáleném Sozopolu… Překvapeně jsem souhlasil, ale bylo mi divné, proč tam máme jít sami. Na pláži nás stanovalo asi dvacet. Určitě by se někdo další našel. Zastřeným hlasem oponoval, že ten film chce vidět v klidu a že já bych mohl být ten pravý společník. Nemaje důvod, proč bych měl odmítnout, jsem souhlasil.

V určený den, za horkého letního soumraku, dávali americký film Flashdance. Překvapeně jsem se na kamaráda podíval: „To ses posral? Vždyť je to o nějaký baletce nebo co!“ Kolega mě uklidňoval, že to je jen hlavní postava – důležitý jsou prý ty reálný věci a okolnosti, to prostředí.

Nakonec to nebyl zas až takovej průser. Jenom jsem nechápal, proč jsme na to šli tak utajeným způsobem? Popíjeli jsme pak víno někde u stánku v přístavu a čekali, až přijdou za námi ostatní přátelé. Chvíli bylo ticho a pak se mě významně, s opravdovým zájmem v hlase zeptal spejblovitý, okatý kamarád: „Tak co, jak se ti líbil ten život šťastnejch lidí v tý Americe. Ten svobodnej a podnikavej život. Plnej život – krásný ženský, veliký města, člověk může začít žít, kde zrovna chce! A když je pracovitej, tak se mu daří náramně! Amerika.“

Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdálo, nebo že snad zešílel. Tou dobou už bylo znát, že konjunktura trvající čtyřicet let, nastartovaná průmyslovou výrobou za druhé světové války, opět spadne jako ve dvacátých letech do recese. Rozhlasový vysílač černé propagandy, Svobodná Evropa, a gerontokratický Hlas Ameriky – z nějž zůstala jen ta sugestivní znělka evokující dávno minulou dobu šedesátých let… tyhle stanice se už dávno nedaly poslouchat. Jenom pár naivních nadšenců naslouchalo těm vyfabrikovaným kecům pronášeným cynickými, unavenými hlasy lidských prostitutek. Byli jako Rys-Rozsévač a spol.

Tehdy jsem zůstal sedět a neplivl mu do tváře. Měl jsem jen své divné tušení – že něco nehraje. Jak probíhá testovací rozhovor, příprava na verbovku – to jsem se naučil až o mnoho let později. Naučil? Naučil z knih, z té mnohatisícové hromady knih, kterou mám doma. Nakoupeny převážně v holešovickém antikvariátu – v jeho podivuhodném oddělení doktora Divnolásky, kde jsem našel pozůstalost odborné literatury po nějakém starém zaměstnanci zpravodajské služby. Natahal jsem toho domů z antikvariátu několik banánových beden. Antikvárník byl rád, nemusel to ani třídit – dal mi speciální cenu, takového magora, jako jsem já, takového nepotká každý den, je potřeba chytit štěstí za pačesy!

Tak jsem strávil rok a půl noční četbou cyklostylovaných před­nášek z fakulty Státní bezpečnosti, musel to být asi nějaký přednášející, protože takřka na všech výtiscích, na vysokoškolských skrip­tech je razítko Tajné a upozornění, že četba je povolena jedině ve studovnách vyhrazených studentům této fakulty.

Kurva! Ten čurák, on si mě možná vytipoval, možná to nebyl on, ale zcela určitě jsem byl rozpracován a připravovali mě na získání. Možná kdybych měl ještě nějaký průser na škole nebo v zaměstnání. Pak by jednoho dne přišel sympatický chlápek a pomohl by mi vyřešit tu záležitost. A já bych mu byl doopravdy vděčný. A on by mě pak naverboval. Nebo – „naboural“. Podle organizace, která si vás zamiluje – že se jí o vás v noci zdá.

Klidným hlasem jsem řekl Spejblovi (horká letní noc šuměla nad přístavem v Sozopolu), že nemám zájem. Ten film je pohádka, hezká – ale pohádka. Já samozřejmě vím dobře, v čem žijem, nejsem žádnej straník a na rozdíl od něj ani člen SSM, ale žrát hollywoodskou propagandu, tím mě opravdu překvapil. Doufám, že jednou, možná brzo tady bude taky nějakej lepší svět, v kterým se dá víc dejchat. Ale polykat sračky, který zplodil filmový průmysl? „Proboha – kam jsi dal rozum?“ ptám se. A pak mě napadá a říkám to s nadějí v hlase: „Hele, že ty si děláš prdel? Že ty mě jenom tak zkoušíš? Co, ty parchante?!“ Směju se na celé kolo. Spejbl jen smutně vrtí hlavou a mlčí.

Takže – dnes to vím. Dědek mi tam přiložil v JPG formátu naskenovanou zprávu s pozorováním a vytěžením okolí Spejbla. Zajímali se o něj. To znamená, že byl nakonec uloven a pracoval pro ně. Cítím v duši prázdnotu.

Pak mě ale zamrazí. Tady se píše, že v lednu 1987 ukončena spolupráce, písemný materiál nafotit a skartovat… a nic! V roce, kdy se pomalu začaly rozjíždět aktivity vedoucí k převratu, počalo organizování opozice na půdě ÚV SSM… Tak tehdy vymažou z evidence perspektivního typa, studenta se znalostí cizích jazyků a navíc zarostlého v prostředí rockových kapel?

Pamatuju se, že jednoho dne přišel Spejbl do hospody a pod křídlem se držel s blondýnou. Její jiskrný černý zrak a vysoké lícní kosti mne upamatovaly na jednu chvilku, zahlédl jsem ji v blízkosti Aleše Drvoty, zpěváka reggae. Někdy v polovině osmdesátých let zemřel při autonehodě v Maďarsku.

Jak říkal Spejbl té své blondýně, snad Leontýna? Už se nepamatuji. Ale po letech, to už byl Aleš dávno spolu s etiopským císařem Hailem Selassiem v korunách vesmírného stromu, jsem seděl s Lukášem Tominem v Konviktu, přátelsky jsme probírali recept na bramborový guláš, když vtom se zjevila opilá, ruměná Leontýna a začala se kolem mne vinout jako had. S nehybnou tváří jsem se jí studeně zeptal, jestli ty fotografie v pornografickém časopise, který se válel na vodárně, kde jsem v té době pracoval, jestli ta roztažená škeble je její? Začala syčet jako zmije a do toho se mě snažila líbat. Mám se prý sám rozhodnout, co je pravda. Bude to moje vina – když ji budu vidět jako kurvu. Tahle scholastická moudrost hodná starého jezovity mne překvapila, ale jako exorcista-laik jsem si začínal na ďábla pomalu zvykat. Věděl jsem – nevěnuj jí jedinou negativní emoci, buď pocitově prázdný a nezúčastněný, jako je neúčastné hučící nitro černé díry. Buď prázdný… Ano, je kurva. Ne proto, že se nechala fotit, jak byla stvořena. Kurvou je proto, že se za to stydí!

Lukáš s ušlechtilou tváří pozoroval to zvíře, tu liščí bytost v lidském těle. Oči za drátěnými brýlemi analyzovaly podivný úkaz. Jelikož jsem nereagoval na její lísání, tak zase někam odběhla, stržená svojí chtivostí.

Vím, že v osmdesátých letech pracovala v dekorační firmě, nějaké výstavnictví, prezentace v zahraničí, kongresy atd. Měl jsem dědkovi napsat taky její jméno, ale když já vlastně znám jen její přezdívku.

Je to genetický odpor, který mám k určitému typu žen. Jsou to smyslné dravé blondýny hyperprotektivní povahy – běda tomu, koho si vyberou, že ho budou „milovat“. V příbuzenstvu mám několik takových letitých vdov, stařen s ostrými zuby. Vyhodit je z letadla uprostřed pouště, tak nějakým záhadným způsobem přežijí. Typické je, že jejich děti jsou chudokrevní, slaboučcí podivíni.

Ten večer v Konviktu jsme s Lukášem nemohli dokončit jednu zásadní myšlenku. A tak pokračujíce v hovoru, kráčeli jsme po nábřeží, okolo nás projížděly noční tramvaje. U letenských schodů jsme se zastavili a Lukáš mě pozval k sobě domů na bramborový guláš, bydlel na Letné. Já tenkrát odmítl, unavený jsem byl a ráno jsem musel do práce. Čekal na mě doma pejsek, musel jsem ještě venčit. Už tak jsem měl kvůli ušákovi špatné svědomí. Slíbili jsme si, že někdy brzo uvaříme společně pořádný hrnec guláše a – to už jsme na sebe volali, když Lukáš stoupal po schodech nahoru – dáme do toho taky buřta a budeme mít buřtguláš, na který pozveme všechny své známé.

Ten slib nemohl Lukáš splnit, a tak vařím alespoň jednou za pár let kastrol toho báječného jídla na jeho světlou památku.

Spejbl, Drvota, Tomin – ti lidé, domnívám se snad oprávněně, se navzájem neznali. Jediným společným vodítkem je Leontýna. Tady už narážím na temné struny příčin a důsledků, které vidět v celém rozsahu může jen bytost nalézající se ve vyšším časoprostorovém uspořádání. Pro mě to je zastřeno zrněním entropie. Jediné vodítko jsou pocity.

Pak mi konečně dojde otázka. Proč Bulharsko? Nebyl on nakonec doopravdy najatý kontakt Američanů? To snad ani není možný! Vždyť ve střední a východní Evropě, o Sovětském svazu už vůbec nemluvím, takřka vždycky dostali přes čumák! Kromě pár chudáků – které jim nechali, nebo dokonce „podstavili“ – aby měli kanál pro dezinformace, jim místní kontry nedaly čas vyživit nějakýho pořádnýho zkurvysyna. Leda že by v Bulharsku vyhlášeném krutou a primitivní zpravodajskou službou, že by se začala hrát nějaká hra. A já se začínám bát, že Spejbl v tom měl svou, pravda trpnou roli.

Dokonce je možné (pod tíhou konkrétních osobních vzpomínek a faktů, daly se vyčíst z těch sporých dokumentů, jež se zachovaly z počátků zájmu státobezpečnostní organizace o fotogenického mladíka, a které byly posléze záhadně ukončeny), že byl naverbován pod „cizí vlajkou“. Ve světle těch poznatků mi nedává spát „strejda ve Vídni“. Někdo z pozůstalých kamarádů zmínil tuhle doposud neznámou postavu, která měla počátkem 90. let vozit ojeté automobily ze Západu k nám. Tohle město mělo po staletí dostředivou energii pro hodně lidí z našich krajů. Po druhé světové válce získal ten starodávný císařskokrálovský vejminek nový obsah a skrytý význam. Metropole evropského Východu.

Vím, že pokaždé, když jsem se potom v hospodě navážel do Goga a Magoga, rozuměj symbiózu vojenského a průmyslového komplexu Spojených států a Sovětského svazu… Když jsem poukazoval na tu soulož „jestřábů“, kteří nechtějí, nepřejí si nic jiného než velikého, strašného protivníka. Tehdy Spejbl zatínal zuby a na čelistech se mu napjala kůže. Byl zticha, hádat se nebyl jeho styl – jen ty pobledlé skvrny ve tváři a ruce sevřené pod stolem do pěstí prozrazovaly stav jeho duše.

Pro koho kopal? Pro nás – nebo pro Západ? Dodnes na to neumím odpovědět a možná ani odpověď znát nechci.

Jeho tragická smrt v automobilu na rakouské silnici smazala vše navždy… A zůstal ve vzpomínkách jako veselý, tichý chlapík – odvážný a plný protikladů.

Za okny zhoustlo šero a přicházející noc probudila netopýry, kteří třepotavě poletují okolo vysokých topolů, lapají můry v teplém vzduchu nad řekou. Otevřel jsem okno a nadechl se. Z hloubky jsem ochutnal tu večerní svěžest. Jsou teď deštivé, podmračené dny – slunce prozařuje skrz oblaka, v poledne bývá teplo jak ve skleníku, soumrak s sebou přináší noční deště, celá putující území vlahého chladu.

Džungle světa. Jsme příšery plížící se v pralese svého nitra. A jako některé larvy předstírají, že jsou nebezpečný dospělý hmyz, tak my předstíráme – že jsme lidé. Museli jsme se vymyslet, aby naše démonická, pravá podstata vydržela sama se sebou. Protože i příšera je bytost stvořená a žije sycena touhou a žízní po existenci.

Jen někdy, vzácně se stane, že jati soucitem, dokážeme být skutečnými lidmi. Je to tak vzácné, že na ty, kteří ve stavu „člověk“ dokázali žít celá léta, od prozření až do konce, na ty podivuhodné bytosti se vzpomíná tisíce let.

Každým tichým, spontánním aktem soucitu – promění se skutečnost, pohne se vesmír.

Ach bože, musím si dočíst ten seznam, který jsem napsal v náhlém pohnutí u komputerového starce, a on mi vydal – jako prastará temná jeskyně – ozvěnu. Jako by v otázce byla už zakódována odpověď. Všechna podezření se potvrdila, jenom nabyla na konkrétnosti. Jedno je dobré – že nejsem takový blázen, jak jsem si myslel. Možné je ale, že po natrávení těch informací se ze mě stane větší šílenec, než jsem vůbec kdy tušil.

Proč tu figuruje Kuchta? Technoexport, ano, už si vzpomínám. To byl jednou večírek u známého, snad to byly narozeniny? Byla tam též celá rodina a sourozenci oslavence. Starého otce, bývalého obchodníka, který pracoval v té firmě, jsem se zeptal zcela náhodou, zda nezná člověka toho jména. Takovou reakci jsem nečekal. Bělovlasý pán zblednul a pronesl do nastalého ticha: „To byl člověk Rusů. Skutečný KGB.“ A dál už neřekl ani slovo. Posléze bylo vidět, že lituje i těch několika pronesených vět. Náhle se úplně schoulil do sebe, když k němu připutovaly dávné vzpomínky. Sedl si stranou do velikého ušáku a tiše požádal, ať mu na obrazovku pustí ten záznam s hrajícími si vnuky. Díval se na ty děti utkvěle a s opravdovým zaujetím. Já hovořil s několika známými na druhém konci velikého pokoje a vtom mé oči zachytily záblesk pohledu starého muže. Teď jsem zpozorněl já! Tady probíhala neverbální komunikace mezi nějakými strašidly, která zahlédl ten starý člověk. Kuchta byl přeci už pár let po smrti. Tihle lidé se z podstaty věci nedožívají příliš vysokého stáří… Pojednou mi ho bylo líto, toho bělovlasého světáka. Ano – minulost je (může být) čekající past.

Pak už večírek běžel svým ustáleným tempem. Někteří čekali na kokain, ale posel prý „zlyhal“, vzal si toho moc, tak byl údajně „vyndanej“ – že vlezl do řeky někde pod Barrandovským mostem a v šatech přeplaval na druhý břeh. Ale zboží se mu rozmočilo. Někteří účastníci večírku neunesli tu smutnou zprávu a začali mocně hulit alespoň trávu. Já, nijak nezasažen tou groteskní informací, jsem si vzal svou drogu – na dřevěném uhlí do červena opečené žebírko s pořádným kusem šťavnatého masa.

Jedna opilá blondýna, „prázdná nádoba“, která se líbala s kučeravým televizním režisérem (jehož otec přednášel za „minulé doby“ vědecký komunismus na FAMU), se zároveň pokoušela svou plížící se nohou, jakoby autonomním orgánem, chodidlem v punčoše, bloudícím jak slepé zvíře poblíž mého poklopce, snažila se mě rozdráždit. Připadal jsem si jak ve Felliniho filmu Sladký život. Vilová čtvrť, postavená za minulého režimu úspěšnými lidmi, kteří vědí, že všechno je „o penězích“. Na protějším břehu řeky, na Barrandovské skále, se tyčily veliké, pochmurné vily tyranosaurů prastaré moci, z padesátých let a z doby ještě dřívější – z let války, protektorátu a okupace. Tam žili, a když měli štěstí, tak i umřeli, tam sídlila velká zvířata… Zde, ve vilkách úspěšně nevyčnívajících… zde žil jejich obslužný personál. Tihle jsou potřeba v každém režimu – „brain trust“.

Dívčí noha marně se pokoušela vzbudit u mne žádostivost. Jemně jsem odsunul ten pitomý pahýl, vstal a odešel na terasu před domem. Zde klábosili různí synové slavných herců, bývalé manželky majitelů reklamních agentur, různí inteligentní, dokonale zbyteční šíbři a tlachající krasavice, které si ovšem již musely hlídat první zrádné vrásky okolo očí.

Majitel tohodle baráku, oslavenec a hostitel – ten se odlišoval od společnosti pozvaných hostí. Měl věčný úsměv ve tváři, malá očka mu neustále jezdila a bylo vidět, že má všechno pod kontrolou. Pojal mě soucit, on pořád pracoval! I teď, když poplácal po ramenou vysokého, hubeného hastroše v drahé hedvábné kreaci – poznal jsem v něm slavnou buznu ze světa módy… neustále pracoval. Uvědomil jsem si, že se dívám na skutečného milionáře, na člověka, který je zakletý do svého snu a ani na vteřinu nevypne. Kdyby se zastavil, tak zhasne. Požádal mě spiklenecky, ať jdu za ním na střechu vily. Měl tam točité schodiště a na nejvyšším místě domu byl kovový kapitánský můstek. Podal mi dalekohled a tvářil se záhadně. Naproti přes ulici, hned za plotem dlouhé zahrady, stála hradba paneláků. Přiložil jsem okuláry k očím a skenoval ty malé obývací pokoje s barevně žhnoucími, blikajícími plochami velkých obrazovek, ty postavy lidí, přecházející dva metry mezi kuchyňskou linkou a sedací soupravou, a zalehl mou duši smutek existence.

Do nosu mi z otevřených dveří za zády, ze schodiště, stoupal vlhký chlorový pach plaveckého bazénu, ukrytého někde v podzemí tohodle bohatého betonového paláce.

Vítr od řeky přinesl vzdálený hukot města. Procitnul jsem z letargie a otočil se k tomu pracovitému, zaťatému člověku. Ve světle, které k nám pronikalo skrz husté koruny vysokých stromů, jsem se zahleděl na jeho obličej. Pod rádoby adolescentním kanárkově anilinovým ježkem byla napjatá tvář, opálená ze závodů jachet v Jónském moři. Jenom ty vějíře vrásek u očních víček a šedivé štětiny na obočí prozrazovaly blížící se padesátku. Černě se třpytící zornice jako oči nějakého zakletého lemura na mě hleděly s prosebným výrazem. Sklopil zrak a díval se jinam. Celá jeho bytost – byl inteligentní – věděla, co se chystám povědět. A žádal mne, říkal celým sám sebou: „Já vím. Prosím tě, nic neříkej.“ Soucitně jsem ho poplácal po ramenou.

Mlčky jsme sešli do halasícího dvousetmetrového obýváku. Právě se dostavil jeden dávný známý, přiletěl z Basileje. Zatáhnul jsem ho k pultu, kde z výrobníku se čepovala limetková tříšť s tequilou, říká se tomu Margarita. Tak jsme se zcákali jak zvířata, že jsme si v opilosti začali vyčítat nějaká dávná příkoří, a já vzal v koupelně veliký WC sprej a celý ho na svého kamaráda nastříkal. Smrděl ten brýlatý MBA jako válečná kurva.

Nad ránem, bylo mi ze sebe samotného k zblití, jsem se vymotal z dohasínajícího večírku. Byla nádherná letní noc, chvíli před rozbřeskem. Vlahé zahrady vydechovaly vůni pivoněk a jasmínů. Ve stromech zpívali drozdi. Nastalo kuropění.

Já jako správná korporátní mrdka, jako filcka z nějakého filmu o soumraku buržoazie, jsem vláčel světlé letní sako po trávnících, motal se opile na silnici, v zatáčce nad Branickým pivovarem jsem nadával oprýskaným zdem, komíhavě jsem močil do hustého porostu břečťanů, zaklonil přitom hlavu a chvíli zíral do korun prastarých vzrostlých stromů – hledal jsem toho zpívajícího ptáčka. Zamotala se mi z té práce šiška a svalil jsem se do kopřiv, nemotorně se dral lebedou ve škarpě u silnice. Když se mi podařilo vyškrábat zpátky na vozovku, smetl jsem si listí z kalhot a zaregistroval pomočenou nohavici. S hrdě vztyčenou hlavou, kryje mokré kalhoty sakem přehozeným přes loket, vrávoral jsem směrem k tramvajové zastávce. Kromě bílé kočky, která rychle proběhla kolem a zmizela za plotem, jsem ten den už na nikoho neudělal žádný dojem.

Je hluboká noc, doputoval jsem k osobě, nad kterou mi zůstává rozum stát.

Veselý, trochu introvertovaný, ale přátelský chlapík. Patří k „čer­novlasým bratrům“, jeho sestra má stejné rysy jako on. Franz Kafka z Braníka a jeho sestra Ottla. Je z asimilovaných aškenázů. S těmito lidmi jsem měl odjakživa silnou afinitu. Přitahovaly mě ty vážné tmavovlasé dívky s modrýma očima. Ta modř byla jiného odstínu, než mají blondýnky.

Aškenázové, možná spíše starodávní Chazaři, kteří vplynuli a po staletích přísné ortodoxní separace se v posledních několika generacích úspěšně smísili s místním obyvatelstvem, mají jeden podivuhodný rys – spolu s prokazatelně vysokým intelektem disponují zvláštním aspektem své složité povahy, říká se tomu Jewish self-loathing, jüdischer Selbsthass… židovská sebenenávist.

Mám několik přátel, jejichž příbuzní nějakým ještě slaboučkým, v podstatě vyprázdněným smyslem pro tradici účastní se života náboženské obce. Tato aktivita, u některých mladíků propukající v ultratradicionalistickém hávu – nošení „tubetějek“, nečinnost o sobotách (to znám a praktikuji v podstatě celé týdny – jsem tedy obzvláště „zbožný“)…

Tyto archaické pouštní rituály vzbuzovaly u jejich inteligent­nějších příbuzných přímo záchvaty dojatého smíchu. O to více jsou nesmiřitelní, když registrují jisté korporativní, obchodnické a politické vazby, které provádí jejich etnikum.

Je to zajímavé a lidsky pochopitelné. Po staletích pronásledování a putování jediné, co mají – je tradice. A právě pro tu pospolitost jsou čitelní a identifikovatelní pro majoritní společnost. Na obou stranách jsou zvířecké, klanové emoce. Hlubinné archetypální síly, které jsou kořeny veškerého násilí mezi národy… Už je čas skončit s tou špínou „vlastní krve“. Německé slovo blut dokonale vystihuje fonetickou podobnost s unikáním života z tepen.

Tadeáš byl jedním z řady tmavovlasých přátel, s nímž jsem měl společný „sluch“. A teď, když noc je na vrcholu sil, odvažuji se odkrýt kus společné historie.

Intelekt – to bylo základní, naprosto zřejmé, když promluvil. Za brýlemi veliké, důvěřivé zornice očí. Jistá bezelstnost kompenzovaná neurotickou obsesí neustále analyzovat možné verze nadcházející přítomnosti. Obavy z budoucnosti motivovaly jeho osobnost k vydatnému projektování toho – co asi bude. Měl vysoce vyvinuté strategické myšlení. Nedisponoval šířkou zorného pole, ale úzký paprsek jak z mikroskopu viděl za čtyři rohy – pokud se to týkalo jeho samotného.

Vzpomínám: Vysoká škola ekonomická. Bože! Jak je to prosté – tihle lidé z ekonomky! Tyhle figury najdeš dnes všude – dokonalí oportunisté, bezcharakterní, úzce zaměření specialisté. Skuteční kněží staré, umírající víry ve všemohoucnost oběživa. Jako by malé dítě chtělo donekonečna hrát „večerníčkové pexeso“.

Vědí, že se blíží nadcházející časy, a mají „biskup“ stažený, že by mohli řití stříhat „osmičku“ drát.

Tadeáš! Ano. On to byl, kdo mi najednou (snad půl roku jsme si nezavolali) – najednou telefonoval, byl listopad roku osmdesát devět, zval mě na demonstraci na Václavském náměstí. Odbyl jsem ho tehdy, jat podivným podezřením nad tou úchylnou, tak pro něj netypickou nabídkou. Vždycky se bál cokoli politického jenom slůvkem naznačit. Žádná veřejná akce. Já byl jako jezevec – zalezlý ve svém světě ještě mnohem pevněji než on.

Teď si vzpomínám, že rok předtím – spolu se synem profesora komunismu na FAMU – točili ve studentském televizním studiu v prostorách bývalého filmového klubu v Klimentské ulici grotesku. Vznikala vtipná parodie na televizní „odborné debaty“. Podstatou námětu byla změna, posun tektonických vrstev, euro-asijské kontinentální kry se počaly hýbat… Já tam měl k tomu odborný komentář – hrál jsem postavu „docenta – žvanivého slimejše“.

Takže vlastně, na rozdíl ode mne, byl autor této inscenace Tadeáš ve věci současné politiky a nadcházejících změn „v obraze“. A jeho vysoký intelekt v několika vhledech předjímal vývoj nastávajících dvaceti let.

Proč mě tak překvapila ta nabídka k demonstraci na Václavském náměstí? Ano, bylo to osobou, která mne zvala. Dnes už tomu rozumím – když znám utajené výsledky parlamentních vyšetřovacích komisí. Občanské fórum na okresech, v krajích a samozřejmě v hlavním městě – zakládala agentura StB. Byl to řízený proces, který v několika kaskádách nabaloval uvolněnou lidskou spontaneitu.

Čtyřicet let od roku 1948, dvacet let od srpna 1968 – to už je pořádná vlna nastřádaných emocí! Té bolesti u spravedlivých, toho strachu a utrpení u nevinných. Té nenávistné, zběsilé touhy změnit kabát a přebarvit se u milionu členů KSČ, kteří nastoupili po roce 1970 – vystoupili ze strany v lednu a únoru roku 1990 (tolik neproměněné konformity do kariér a výhod – u členů SSM, u aktivních svazáků, kteří potom zakládali ODS). Tolik spolknutých kompromisů u herců a „kumštýřů“, tolikrát musel režisér nastavit a podržet režimu. Té latentní lačnosti veksláků a kriminálních kanálií, čekajících, až se zvednou stavidla hlavní stoky a nastřádaná minulost se konečně pořádně – vysere!

Ano, ano, pan Rychtařík z Ústavu pro výzkum veřejného mínění. Už Sicherheitsdienst za války pečlivě budoval sítě „blokmanů“, domovních důvěrníků – řečeno pozdějším žargonem. Analytické oddělení plné „sociologů“ vypracovávalo denní, týdenní a roční zprávy o náladách obyvatelstva.

Ano, a to jsem ve vzpomínkách na večírku u jedné socioložky (dnes ředitelka pro Evropu u jedné mamutí americké firmy, jejíž hlavní prodejní komoditou je výzkum trhu a strategie pro „penetraci trhu“ reklamou, dříve, za „krále Klacka“, se tomu říkalo – aktivní opatření). Ale v mé vzpomínce je začátek devadesátých let, sedíme u velikého džbánu piva, klábosíme a vtipkujeme – nadlouho to je poslední večer, kde vidím své staré známé – většina z nich se rozletí do světa. Tadeáš se pojednou podívá na hodinky a vyjekne: „Jé… já musím monitorovat!“ Mladá sympatická socioložka s pochopením zapíná televizi. (Ví, co má za úkol mladý adept, v listopadovém převratu roku 1989 jsme se potkali na Letenské pláni, na velké „ukončující“ stávce, mírně bylo nasněženo, udusaný sníh od statisíců lidí, hučící a zpívající dav – ozvučení pláně baterií profesio­nálních reproduktorů zajistil od jemu zavázaných a systémem podchycených zvukařů pracovník ÚV SSM, manažer Šlouf… vzdálil jsem se od skupinky známých, kteří opakovaně popíjeli studenty nabízený čaj s rumem, posléze na spravedlivých a nevinných loudili samotný rum, kráčel jsem za posledními řadami lidí, zde bylo volno a začínaly stromy, když dav zazpíval národní hymnu, zastavil jsem se a se slzícíma očima zmuchlal v dlani čepici zmijovku… vtom jsem v týlu pocítil čísi pohled, když jsem se ohlédl, spatřil jsem mezi lidmi hezkou socioložku, jak vážným, soustředěným pohledem ohledávala a počítala dav lidí, studovala reakce toho naivního, sentimentálního, ale nevinného organismu, pokývli jsme na sebe a každý jsme odešli za svou prací, též – monitorovala.)

Na obrazovce zuří zpravodajství z válkou postižené Jugoslávie. Německem podporovaná dekonstrukce federace balkánských států, odvěká historická rivalita a spousta křivd z nedávné minulosti je rozdmýchána za pomoci špinavých triků. Třetí největší armáda v Evropě se rozpadá do bezmocných státečků. Prezident Pižďuch požaduje „mírové bombardování“.

„Pronásledovaní“ kosovští Albánci decimují drobné etnikum – po staletí přežívající albánští Židé jsou vražděni a vyháněni ze svých domovů. To vše bez jediné věty západního zpravodajství. Špinavá propaganda Západu i Východu se vzácně shodla na kořisti.

Američané jsou si tak jistí podporou Rusů, že bombardují čínské velvyslanectví… Následuje upřímná oficiální omluva a hluboce vyjádřená soustrast – ale neverbální vzkaz je adresátovi doručen: Tohle je naše hra! Nepleť se do ní. Jak ty nám na náměstí Nebeského klidu, tak my tobě v Jugoslávii!

Smradlavá tlama historie dýchla opět Evropě na zátylek. Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii má na věky zfalšovat a zahladit tu špinavou hru humánních civilizovaných bestií. Hyeny ze severu si přišly pro kus masa… Naše generace nasála vzdálený, ale tak blízký, nasládlý pach války.

Stejná deziluze, jako když mi vyprávěl jeden spřátelený lékař, jehož zavolali, když měl službu na pohotovosti, k jedné zapomenuté mrtvole. Strážníci nerozhodně stáli a vybízeli ho, ať se podívá na „tu pani“, jestli jí není možné nějak pomoci. Mrtvola ležící tři dny v zamčeném bytě byl případ pro policejního lékaře a v tom smyslu informoval uniformované mladíky, kteří hned volali na centrálu, a mašinérie se dala do pohybu. Aby dostál své roli bílého šamana, což evidentně očekávaly oči všech shromážděných občanů, strážníků a hasičů, kteří vypáčili dveře od bytu, přistoupil k blonďaté mrtvole a zaťukal jí ukazovákem na čelo – z nosní dírky vyletěla velká pomalá moucha.

Stejná naivní víra ve státy a mezinárodní instituce. Ve skutečnosti jsme smečky a dravé klany příšer, hrajeme si na lidi – ale válka zuří mezi námi už třicet tisíc let!

Tadeáš sedí u televizní obrazovky, zrnivé úkazy výbuchů a střelby se mu odrážejí na skle brýlí. Na kolenou má školní sešit a v bodových schématech pilně zapisuje vše řečené komentátorem.

My ostatní odcházíme ospalí domů, Tadeáš dnes v noci spát nebude – „monitoruje“.

Jak správně řekl mrkající, úsečný obchodník s rezavými tanky (Technoexport), když jsme se jednou na večírku podivovali, jak je ten náš brýlatý Tadeáš pořád hodný a naivně nepraktický, „věčný kluk“, ten se zrovna se smíchem bránil zmínce o své „lidumilnosti“. Obchodník bliknul černýma očima po tom inteligentním nemehlu, které zná od školních let, sklopil zrak a tiše řekl: „Ty nemáš nikoho rád.“

Zřejmě tím narážel na zjevnou schizoidní osobnost mírného Tadeáše. Teď si vzpomínám, jak jeden časopisecký grafik, veselá kopa a „pomrdný“ všech slečen v našem mládeneckém okolí, řekl, že náš společný známý Oscar Ryba se mu kdysi svěřil, že je bisexuál, že ho kromě slečen zajímají i kluci a že to v sobě zoufale potlačuje. Nevím, co si o tom mám myslet – pamatuji se na Rybu, jak smrtelně vážně miluje ženy ve svém okolí, vodí se za ruce s vysokou tanečnicí, pořádá výlety do kopců nad Děčínem s mladým brýlatým kňápkem – inteligentní dívkou, která si tehdy stěžovala, že ji přijali na dvě vysoké školy zároveň, tak je tedy zdárně vystudovala a teď pracuje jako kulturní diverzant v časopise Reflex atd. Zástup inteligentních krasavic, básnířek a lékařek vzpomíná na toho menšího, oddaného, lehce podroušeného kavalíra… A teď si zase já vzpomínám, že dotčný časopisecký grafik, kterému se líbí každá sukně – jedné horké letní noci v polovině osmdesátých let, v Budapešti na Margaretině ostrově – se společně s Tadeášem zcákal baracs pálenkou, že když jsme se my ostatní odebrali do spacáků různě schovaných ve křoví, zahlédl jsem zvolna usínající, jak ti dva ožralí pitomci po sobě lezou, Tadeáš se nemohl dostat do spacího pytle, hihňající se grafik se zamlženými brejličkami ležel na chabě se bránícím Tadeášovi, mátožně po sobě lezli jak omámená dobytčata… Bylo nápadné, jak oba setrvávali v tělesném kontaktu muž s mužem – a Tadeáš (nápadně pasivní, vtipně však komentující svou opileckou bezmocnost) i grafik (hemživě aktivní, šátrající, poplácávající, mnoucí a hledající) našli nějaký haptický konsenzus. Ráno jsem šel chcát a uviděl výsledek nočního snažení – Tadeáš se nakonec omotal okolo svého spacího pytle a grafik to všechno zalehl jako velký hamburger, napojil se všemi svými panožkami, údy a makadly – úplně prorostl panického Tadeáše a spokojeně, nasycen – spal.

Zanedlouho byl Tadeáš vyslán na univerzitu v Nyenrode (Nizozemsko) a zde, spolu s čínskými podnikovými řediteli, s Indy a blonďatými Norkami, získal posléze titul MBA. Je to hezké, syn technika, který pracoval na podzemním spojovacím uzlu, na pracovišti šest pater pod zemí, pod Parukářkou – zde byly pro případ války ukryty teleskopické výsuvné vysílače rozhlasu, odtud se spojovaly telefonické rozhovory mezi Husákem a Gorbačovem. Odtud se v druhé polovině osmdesátých let vysílala po Praze ruská „perestrojková“ televize.

Tadeáš se z nějakého důvodu vždy styděl – za svého otce. O svém strýci, pracovníkovi Rudého práva, se zmiňoval: „… strejda dělá v Dikobrazu.“

Tadeáše jsem pak už moc nevídal, občas zavolal – když jednou za rok přijel do Prahy. Jednou jsme šli na pivo a představil mi krásnou Američanku, vysoká nordická blondýna s altovým, hlubokým hlasem.

Hned jsem se do ní zahleděl, a když jsme se potom párkrát náhodou potkali v Praze a byla bez Tadeáše, tak jsme se posléze nezbržděně líbali a chodili do jitřních hodin po liduprázdných nábřežích. Iniciativa, musím popravdě říct – vyšla od ní. Jednou mne uviděla v tramvaji a nepozorována přišla a zezadu mi stiskla paži. Do ucha mi zašeptal pomalý americký hlas, teskně a prosebně: „Bombůr…“ Hned se mi v té tramvaji postavilo péro.

Znala pouze mou přezdívku a já neuměl slovo anglicky. Ona alespoň ovládala některá vulgární česká slova. Mnemotechnickou hrou prstů a hláskováním „…five… minut… kunda!“ mi vysvětlila, že to starodávné indoevropské slovo se naučila pět minut po výstupu z letadla v Ruzyni.

Měla podivuhodnou psychiku – věčná kamarádka mužů. Byla to starokrásná čarovná Lilith. Jako Luisa, zlatá, medová anakonda. Tak Kirsten byla stříbrná krajta.

Bylo to pár večerů, pár ranních spočinutí, jedna dlouhá – týden trvající – bílá noc… Posléze, po letech jsem náhodně rekonstruoval její akční rádius, co se týče chlapů. Nalezl jsem ji v knize z pozůstalosti Oscara Ryby. Ne jeden, ale několik známých a jistě řada dalších cizích mužů – ji znalo natolik důvěrně, že bychom mohli uspořádat sympozium o pihách na jejích zádech.

(Někde v planetáriu studovat ty hvězdné mapy… V davovém šílenství, jati psychózou vlkodlaků – bychom tou hromadnou seancí vzpomínek spustili proces emanace. Pod klenbou by se začala rodit z našeho podvědomí – vůně jejího podpaží. Způsobili bychom evokaci tajných šťáv jejího plavého klína – a to by naše smysly už nevydržely. Vyběhli bychom ven do městských parků, poráželi lavičky a kopali do odpadkových košů. S vytím bychom se rozprchli. S kvílivým skojíkáním šakalího chtíče, přecházejícím do hrubého, mručivého brebentění opičáků – každý sám v pustině svých přeludů – v křoví, pod lampou, na tramvajové zastávce na kraji města bychom propadli spontánní inspiraci a stali se tak členy chrámového sboru jáhnů – Církev Onanova.)

Jak jsem na ni mohl zapomenout?

Asi jsem prolétl oblakem „americkém snu“ – jako tukem obrostlý tuhý kytovec se potká s oblakem platinově opalizujících mladých olihní a jen s otevřenou tlamou, nechaje se unášet mořskými proudy, polyká. Byl jsem nevědomý, překvapený vorvaň vyvržený na mělčinu z písčitých plavých vlasů. Jedna vlna mě přinesla a další odplavila… Tak jsme si byli kulturně a jazykově cizí, že jsme slovy a myšlenkami nepřekáželi svým tělům.

Její hlas nesl v sobě příslib sametového podzemí. Zval dovnitř – ty, kteří zaslechli v tom dívčím zpěvu zvonící klíč… Byla krásně uvolněná – byli jsme pro ni nezvykle exotičtí. Zde ve střední Evropě, v Praze za železnou zdí, propadla se do americké pohádky devadesátých let… Zakopla o bludný kořen a zatoužila, tak byla z těch univerzit a kariéry citově suchá, emocionálně vyprahlá, že nemyslela na nic jiného než na to – jak co nejčastěji žíznivě sát místním divochům mužský „osladič“… Souložili jsme jak v třetihorách.

A tak přišel čas kapitalismu volné soutěže a všichni moji známí a přátelé se rozprchli do světa, nebo zvážněli – budovali si postavení a „o něco jim šlo“. Ztratil jsem společnou řeč se svojí generací – ocitnul jsem se v němém mozkomíšním tichu mezi hvězdami… A pak jsem se asi zbláznil. A začal psát knihy.

Tadeáš se kdesi v Nizozemsku oženil s motocyklovou závodnicí. Ano, má trochu pocuchaný obličej, ale není to nijak nápadné. Pasují k sobě. Její rodiče, stará právnická rodina, si na důchod koupili nějaký kopec v Toskánsku, s kamennou renesanční vilou.

Tadeáš pracuje jako poradce firem, jako je Telecom, Lufthansa… Hlavním partnerem jsou telekomunikační firmy snažící se vybudovat datové sítě, přivézt mobilní telefony vyšších generací, sloučit notebook a telefon, tablety atd.

Zvláštní bylo, když jsem ho po letech navštívil – žil tehdy se svojí ženou na předměstí Paříže. Odmítl jsem jeho nabídku – spát v bytě s jeho ženou, když Tadeáš bude přes týden pryč. Pracoval tehdy v Londýně.

Jedna dobrá známá mi půjčila maličkou garsoniéru v podkroví domu na bulváru Raspail. Z okna jsem se díval na kopule a věže chrámů, až někde za Saint-Michel. Na patře bydlela kamarádka mé blonďaté cácorky, doktorandky ze Sorbonny – ebenově černá, do modra antracitová Núbijka.

Vysoká čertice s příjemným úsměvem na fialových, smyslných rtech. Měla možná sto devadesát centimetrů. Byla vysoká jak mimozemšťan. Byla nádherná a vždycky, když mne potkala na schodech, usmála se na mě. Lámaně jsme rekonstruovali, že jí Zuzana, má kámoška, o mně řekla, že jsem „author… writer… books“.

Dodnes lituju, že jsem cítil ostych a neovládám lépe nějakou, třeba francouzskou řeč. Núbijka byla tak nádherná a zároveň exotická, že mi prostě nepřišlo jako možné – se k ní víc přiblížit. A na tom patře bydlel mlčenlivý, zasmušilý statný Portugalec – a nevěděl jsem, neměl jsem dostatek informací… Jsem zbabělec.

Drobounká doktorka na mě čekala ráno u příjezdu autobusu z Prahy. Měla oranžově zabarvené dioptrické brýle a skákala radostí snad metr do vzduchu. Zahřálo mě to u srdce. První okamžiky v obrovské metropoli a na ulici se usmívá známá tvář. Políbila mne, popsala mi u kafe, jak najdu její byt (skromná, pilná osůbka bydlí v malinké místnůstce). Pak jsem dostal svazek klíčů, ještě jednou pac a pusu – a byla v sakrech. Za dvě hodiny jí odlítalo letadlo do Hongkongu. Pracovně putovala na druhý konec zeměkoule. A já zakoušel pocit – krajánek v cizím městě.

Zvláštní bylo, když jsem absolvoval víkend s ústřicemi, které Tadeáš, pohostinní „Pařížané“ zakoupili čerstvé na trhu a jedli je kupodivu – spolu se mnou, poprvé v životě. Já nakonec musel za pomoci šroubováku a kombinaček vyřešit rébus – jak se dostat k živému, hojně slinícímu, přístavním bahnem páchnoucímu živočichu. A bez citronu (zapomněli koupit), doslova zaživa ho sežrat.

Připadalo mi to, jako bych lízal píču mořské panně. Řasami orostlá nevzhledná ústřice vypadá a je cítit jako rozmnožovací orgán něčeho neidentifikovatelného ze dna moře… Musím uznat, že uvnitř je delikátní – krémově zbarvené kundí masíčko. Zapíjeno vínem – budiž, stal by se ze mě galský žabožrout.

Když se Tadeáš dozvěděl, že nebudu spát s jeho ženou – po dobu co bude v Londýně (úplně mne dnes mrazí, že jsem mu možná překazil nějaké úchylné plány)… když zvětřil, že mám kde bydlet, navíc přímo v centru města… Zkrátka dlouho prosil, úplně se svíjel, aby mohl vidět to mé útočiště. A tak v pondělí brzo ráno, když jsem se přesouval z jejich bytu do hnízdečka na bulváru Raspail, vzal taxík (nebývalá hýřivost u šetrného T.) a jeli jsme „s sebou“.

Obhlédl vysoký činžovní dům, očka mu za brýlemi jen jiskřila, jak si do paměti zapisoval adresu, vyběhl jak makak – v předpisovém firemním obleku, s vlající kravatou – vystoupal do nejvyššího patra a tam čekal, až ho dojdu. Zvědavě strčil frňák do místnosti, nafilmoval si do paměti knihy v malé knihovně, dámské šaty na ramínku v předsíni, čenichal okolo umyvadla a vykoukl z okna. Najednou měl prázdný obličej a zažíval ty vjemy – nasoukané do mozku jeho opičí zvědavostí. Doslova bylo vidět, jak o mne ztrácí zájem. Autistovi se v mozku vyplnil kartotéční lístek a inženýrské brýle se zaleskly žabí spokojeností… V povoleném obličeji se zřetelně obrážela jeho studená mysl. Netečný výraz ukazoval, jak je nažraný informacemi a pomalu mu mozek přepíná na zaměstnání za Kanálem. S omluvou, že za chvíli mu letí letadlo, zmizel ve dveřích a rychlé kroky dozněly na schodech.

Zvláštní na pařížském dobrodružství byla jen taková drobnost na závěr. Po týdnu chození po galeriích a toulkách a posedávání na schodech u Sacré-Coeur… Po nočním opakovaném setkání se záhadnou dívkou v kápi na Zlatnickém nábřeží, poblíž katedrály Notre-Dame… mizela v davu a opakovaně mi náhle křížila cestu. Nad mojí hlavou modře zářily do tmy rozsvícená okna noční služebny kriminální policie.

Po týdnu, kdy jsem nasedl do autobusu se zpáteční jízdenkou v ruce… Když autobus navečer obkroužil po estakádách tu do šířky rozlitou šedavou, břidlicovou metropoli. Město plechových střech, vikýřů, mansard, průduchů a cylindrických komínků… Kdy s bručením jsme stoupali francouzským vnitrozemím a za okny se rozhostila noc… Tu se ozvalo blížící se houkání policejních sirén. Bus musel zastavit v odstavném pruhu a vpředu i vzadu stály modře rozsvícené mikrobusy plné policistů v zásahových uniformách. Řidič rozsvítil a všichni jsme si museli připravit doklady. V celém autobuse se vracelo do republiky jenom několik vyžilých, zkušených stařen, které se už převlékly do sportovních tepláků, nandaly si na krk nafukovací polštářky, ty sofistikovanější si navlékly na oči černé hedvábné škrabošky, aby je na autostrádách neoslňovalo světlo z protijedoucích vozidel a mohly spokojeně zazdřímnout. Všechno to byly zcela evidentně sobecké, pečlivé vdovy (vracely se od svých dcer, které byly od malinka vedeny k tomu, že život začíná za hranicemi, frankofilní stařeny se navzájem trumfovaly fotografiemi vnoučat, podobenky malých žabožroutů létaly vzduchem a vřeštivě se pronášely nadšené „stížnosti“, pyšně se chlubily uličnictvím vnoučků).

Policisté v neprůstřelných vestách, v černém plastovém brnění – na ramenou se jim komíhaly krátké samopaly – vstoupili do autobusu a začalo prohlížení a kontrola pasů. Ke mně pomalu postupoval uličkou (byl jsem jediný muž mezi cestujícími), blížil se a zběžně kontroloval stařeny, postarší seržant, nebo co to měl za hodnost. Když stál přede mnou, zjizvený černooký kníratý Korsičan, nebo z jakého čerta pocházel, pátravě mi hleděl do očí a v krátkých silných prstech otáčel můj pas. Díval jsem se na něj jak právě narozené nemluvně. Po chvíli oční výměny (malé černé divoké oči, pravda trochu už unavené – moje modrošedé, bezelstné) mi vrátil pas a zavelel k odchodu. Mohli jsme pokračovat. Babky mezi sebou hodnotily právě prožité dobrodružství a shodly se na tom, že: „Tohle je skandál, jezdí už léta po této trase, a ještě nic takového nezažily. Jako by se vrátila doba – za bolševika.“ Některé staré fuchtle dokonce na mě pátravě zahlížely – nezapadal jsem jim do vdoví komunity. Dokonce jsem zachytil ve velkém zpětném zrcátku zamyšlený, opatrný pohled řidiče. Hmmm. Něco – snad, doufám, že náhoda – překvapilo rutinéry. Náhoda…

Když jsem pár let nato navštívil Tadeáše a jeho ženu na jejich nové adrese ve švýcarské Basileji, byl jsem při návratu (vraceli jsme se přes Bodamské jezero trajektem) kontrolován hlídkou policistů, kteří jinak nikoho kromě mě neperlustrovali a jen přihlíželi naloďování vozidel. Opět – hra pohledů, a uklidnila je až dokonalá angličtina a „západní“ esprit brýlatého inženýrského Tadeáše.

Nakonec nejzajímavější na té švýcarské epizodě byla vysoká stěna Eigeru, blondýna copatá – která mi prodala na konečné zubačky… v suvenýrech nad oblaky jsem si koupil od hezké dívky červený kameninový hrnek s bílým křížem.

Tadeáš, tmavooký „poturčenec“ západních hodnot, je dokonale kompatibilní svou obsedantní semitskou šetrností – se studeným účetním orgasmem své nizozemské ženy. Nejvíc ho člověk raní, když mu připomene – že na vojně dělal zástupce proviantního důstojníka (major byl alkoholik) a Tadeášovi (četař absolvent, lunatik) se zkazilo v nedostatečně zajištěných lednicích několik tun vepřového masa. Když při své vrozené nešikovnosti se pokoušel odřezat nožem ty nejhorší, plesnivé skvrny z vepřových půlek, dostal z toho ošklivou kožní nemoc a trvalo mu několik let, než to prasečí stigma odešlo.

Jednou (po delší době navštívil republiku a byli jsme v hospodě Na Slamníku), opět zjišťoval na konci večera – že nemá u sebe hotovost, musel si od nás půjčit, zapomněl PIN na kreditní kartě a nakonec se snažil získat podílníky na jízdu přivolaným taxíkem.

Když jsem si pak v noci přehrával v hlavě ty hospodské hovory, najednou mi v hlavě cvaklo. Tadeáš, reagující na mou řeč, se nechal slyšet – řekl to vztekle a studeně: „Stejně jsme tady všichni jenom takoví divný Němci.“

Bylo to plácnutí. Ale mě zamrazilo v duši

Stal se z něj pouze jakýsi „známý“.

– – –

Motorák kodrcá na kolejích. Putujeme po výhybkách k černým nozdrám vinohradského tunelu. Za vršovickým nádražím vydechnu a cítím závan mladého horkého léta. Na stolku u okna mám krabici s bublaninou, od mámy. Je všední den, ještě nenastaly prázdniny – tak ve vlaku sedí jen pár starších trampů, několik hovorných babiček a mlčenlivých dědů… Jedeme na Sázavu.

Dívám se do městské krajiny, do travnatých úvozů okolo tratě. Klesáme dolů, do Braníka a do Modřan. Slunce střídavě nahlíží dovnitř motoráku. Ze spuštěných oken vane ve stinných místech, v akátových hájích protéká vagonem svěží chlad. V prosluněných otevřených koridorech oprýskaných zdí, mezi areály opuštěných továren a zpustlých, ladem ležících zahradnictví čekají záplavy horkého vzduchu. Sálavý rzivý dech rozpálených plechů na střeše.

Jedu na setkání, které jsem si doslova vymohl na elektronickém starci. Jednoho dne mi zavolal a slabým hlasem mě požádal – jestli bych mu nedojel nakoupit. Špatně šlápl na přechodu pro chodce a svalil se na zem. Lidé čekající na tramvaj mu okamžitě pomohli na nohy, děda si došel do trafiky a s nákupem se vrátil domů. Tam mu ale tak otekl kotník, že je již týden doma a sousedovic dcerka mu chodí venčit fenku Evičku. Pomalu mu docházejí zásoby a dohodnutý závoz potravin ze supermarketu má přijít až za týden. Jestli by mě mohl obtěžovat…

Souhlasím okamžitě, chvíli přemlouvám starocha k návštěvě lékaře – setkám se s tak sveřepým odporem, že je mi jasné, že to s dědkem nemůže být zas tak špatné. Navíc ho už prohlédl jeho známý – veterinář, zkontroloval vitální funkce, prohmatal hlavu a zběžně si ověřil dědkovu nervovou reakci a jeho duševní stav. Napíchal ho pak nějakými vitamíny a podpůrnými látkami. Podle jeho až zuřivě činorodé reaktivnosti mám podezření, že dal starochovi dlouhodobě působící koňské antidepresivum… Trochu mi to připomíná amfetaminovou psychózu.

Beru si tužku a zapisuji dlouhý seznam položek – dvacet balení slaných krekrů, jogurty, kartony dvoulitrové koly a minerálních vod, mražená kuřecí stehna a šunku pro Evičku. Krabici čaje Yellow Label a vánočky, buchty a makové rolády, marmeládu atd. Nechápu, že ten vetchý děd a jeho miniaturní čubička snědí takové objemy potravy.

Když jsem dopravil v taškách, postupně vyprázdnil naplněný kufr auta. Odnosil do bytu pod střechou – dal mi děda peníze za nákup a blahořečil mně velmi. Byl zesláblý tou bolestí ve fialovém kotníku. Ohmatal jsem mu opuchlinu a zjistil, že se již otok vstřebává. Přinesl jsem mu z domova francovku s výluhem marihuany a ibalginovou mast, též chladivý alkoholový gel proti zánětu šlach. Důrazně jsem ho žádal, aby si ráno a večer mazal obolavělá místa. Měl děda asi natažené vazy, úpony šlach a jeho artritický, revmatický kloub dostal asi též zabrat… Nastala bitva vůle, zdali mi vnutí dvě stě korun za medicínu. Nakonec jsem zvítězil s prohlášením, že to jsou již načatá balení a že si za použité a navíc domácí produkty nenechám platit.

Zkrotnul, sukovitý geront, a pojednou tichým hlasem mě pozval na doušek vlažné koly. Pustil mi k tomu, v „močovém pokoji“ pod kvetoucí košatou mandarinkou, na velikou plazmovou obrazovku vyvolal snědou hurisku, kterou právě před chvílí objevil na jedněch pornostránkách… Sedíme pod oranžovými a zelenými plody a před námi se v malachitové luxusní koupelně sprchuje kolumbijská kráska. Kamera zabírá každý centimetr její sametové kůže. Do tichého, vzrušeného dýchání, které se rozléhá z výkonných reproduktorů, se mísí pisklavé skřeky gumové slepice, kterou pod stolem rdousí žárlivá, hysterická Evička. Teď na obrazovce a rovněž pod mandarinkou se rozhostila chvíle napjatého ticha. Po detailních, makroskopických záběrech bradavek a ladných ramen, hudebních boků a symfonických paží… kamera pomalu klesala po bříšku, pod pupíkem a v místech, kde naše, starcovo krhavé, za brýlemi, a mé padesátileté oko čekalo božskou štěrbinu – vyhoupl se do záběru místo kundy… veliký ocas! Úplně jsme vykřikli překvapením a hnusem. Takováhle prasárna! Ta krásná slečna byl androgyn a její sametové útlé tělo bylo vybaveno samčím orgánem. Měla péro větší než já. Větší než valná většina chlapů. Štíhlá víla!

Dědek byl upřímně šokován, že tak naivně naletěl. Když pak zpětně rekonstruoval, kde na adresu toho filmečku přišel, samozřejmě zjistil, že přehlédl název domovské stránky, která se věnovala krásným hermafroditům. Vedle záludných víl, divoženek s klobásou, zde strašily opravdové obludy – testosteronové, pohlavním hormonem zdeformované kulturistky. Jejich buldočí, hrubé chlapské tváře, býčí ramena a silikonová prsa, hypertrofované klitorisy – vypovídaly o lidstvu víc, než nám bylo v té chvíli únosné. Děda třesoucí se rukou vypnul komputer a veliká obrazovka ve větvích citrusu potemněla.

Konečně jsme byli tady. Teď. Pohlédl jsem na pana Jíchu a zjistil, že se mu třese bradička. Vypadal jak kojenec, kterého odtrhli od mateřského prsu, a on vzápětí spustí ukřivděný pláč. Jak je nadopovaný, je zřejmě náchylný k emocionálním zraněním a prudkým změnám nálady. Jeho tvář ztmavla a opět bledla hněvem. Zřejmě v něm probíhal boj mezi dávnou, mladicky čistou erotikou z třicátých let minulého století… a dětinským stavem přítomnosti, bezzubou, zdánlivě cynickou chtivostí jeho bezmocného organismu. Úplně bylo vidět, jak jeho mozek má tendenci přežít to vetché, jak suchý kořen zkroucené tělo.

Evička si přestala hrát a skočila starému muži na klín. Olizovala mu tvář a vrásčité čelo. Úporným jazýčkem posléze zdolala jeho zasmušilost. Rozlízala na bledých, zaťatých rtech mírný, tichý úsměv. Děda počal ševelit její jméno a bohatá synonyma: „Opička ušatá, strašidýlko třepotavý, šelmička zlobivá… Evička, Evička.“ Díval jsem se kradmo, s dojetím na tu symbiózu dvou bytostí. Na starocha a jeho chundelatou fenečku.

Pojednou rychlá, z hloubky vyvstalá instinktivní myšlenka uhodila mě do obličeje. Využívaje starcova dojetí, kdy do muchlování s psí holčičkou pronášel slova o svém brzkém konci. Dával si, chudák, maximálně půl roku. Jedinou starost měl, kam dát svou čubičku, komu ji svěřit. Tehdy jsem, dospělý had – využil jeho slabosti a pronesl tvrdou žádost: „Podívejte se, pane Jícha, já si myslím, že tady budete ještě pěkných pár let, a ne půl roku! Ale je zároveň pravda, že je vám, jak říkáte, osmdesát šest let… a to se opravdu může stát cokoliv. Chtěl bych vás poprosit, vy víte, že jsem v podstatě spisovatel… cítím, že je potřeba zachovat příštím generacím nějaké vodítko v tom podivném marasmu, který je čeká v té šťastné budoucnosti… Aby se mohly vyvarovat některých chyb, které tady cirkulují již po desítky tisíc let… Vím, že můj úkol je – mimo jiné – podat zprávu o své době, a ta bezprostředně navazuje na dobu vašeho produktivního života, spousta věcí, které vznikaly za vašeho mládí, měla vyústění až teď, před pár lety, a pořád vlastně probíhají. Jde o naše poselství budoucnosti, aby alespoň některý osamělý inteligentní podivín mohl najít v té zprávě z dávné minulosti – vodítko k některým věcem, ke své době, ve které žije… Je to naše dědictví. Prosím vás o kontakt na někoho, koho znáte jen vy. Vždyť je mi jasné… že ty informace, které jste mi poskytl o mých známých, jste nemohl získat bez další osoby. Prosím vás – dejte mi kontakt na někoho, kdo mě uvede, jako přestárlého, směšného učně, do problematiky fungování státu a mezinárodních vztahů, do problému ekonomických a politických zákonitostí, do psychologických a sociálních důsledků a zároveň příčin… Teď je poslední možná chvíle, kdy vaše generace může podat zprávu o kořenech přítomnosti a rostoucím větvení budoucích věcí… Bude to lahev hozená do moře, ale je tu naděje… že ji kdosi, po letech a na druhém konci světa, vyloví z vln času.“

Děda mlčel a zamyšleně hladil na klíně uvelebenou psí ovečku. Evička – jako prodloužený orgán starcova bytí – pohlédla vážně do mých očí. Stařec hleděl kamsi hluboko dovnitř, byl ponořený v sobě a ve tváři mu putovala oblaka náznaků a stínů.

Pojednou mu zpevněly rysy a tvář se zklidnila, jako by nalistoval ve své minulosti tu správnou stránku. S očima stále sklopenýma, s rukama zanořenýma do psí srsti, natáčeje zamyšleně na zkřivené prsty dlouhé kadeře bílé vlny – pronesl tiše, hlasem pevným jak ocelový břit: „Ohlásíte se tímto jménem.“ Na okraj novin napsal radiový kód své dávné amatérské radiostanice a velikými literami připsal jméno sekretáře amerického Státního departmentu, s kterým jednal v šedesátých letech o zřízení licence a přidělení frekvence pro radiospojení naší ambasády. Tyhle věci jsem si pamatoval a prozřetelně uchoval ve své mysli. Děda připsal k heslu ještě jméno, adresu a číslo popisné… vše jsem si vpaloval do šedé kůry v mozku.

Zvedl hlavu a podíval se mi pátravě do očí – měl jsem pocit, jako by hleděl do prastaré hradní studny, do artézského vrtu v poušti – a dole u dna se zaleskly čísi temné, ale laskavé zornice, jako by v té hloubce něco hledělo nahoru, do přítomného času a po chvíli to zmizelo.

„Jeďte tam až za čtrnáct dnů, počítáno ode dneška, pokud nebude doma, tak za dalších čtrnáct dnů. Bude o vás vědět.“ Pokýval jsem hlavou a stařec zmuchlal útržek novin a hodil jej Evičce, ta ho zatáhla pod stůl a ve chvíli z něj byly mokré žmolky, roztroušené po koberci.

Jako bychom vůbec nehovořili o důležité věci, věnoval se děd ukázkám nových počítačových sestav, které budoval pro své staré kamarády, pro mladé chudé studenty a žáčky ze sousedství. Přivydělával si tak zlehka, nebyl drahý a jeho výkonné, funkční mašiny sklízely obdiv u svých uživatelů. Nenápadně se mi snažil vnutit obří grafickou kartu, pro kterou bych neměl využití, a hlavně – musel bych si opatřit nový motherboard a procesor. Všechny komponenty měl na skladě, anebo k objednání ve velkoskladu, kde měl otevřený osobní účet. Kdybych měl zbytečných osm tisícovek, mohl jsem mít od dědy mašinu, která se prodává za třicet tisíc. Jenom nevím, co bych s tím kombajnem dělal – snad bych ve 3D naklonoval svou kuchyň a své soukromé erotické filmy, které jsme před lety natočili s Luisou, v dobách dospělé mladosti. Nadopoval bych se undestorem (dlouho působícím mužským hormonem), sežral bych nějaké ataraktikum a multivitamíny – a pak bych se oběsil, cákaje kolem sebe, jak zoufalý macarát, staré semeno… Ne. Už je pozdě. Už jsem přežil tu dobu tvrdé, nesmlouvavé touhy.

Děda mě šel doprovodit ke dveřím, opět úplně pohlcen infantil­ní radostí z gumových skřeků umělé slepice, kterou s hlubokým mručením rdousila rozvášněná Evička. Pan Jícha se opíral o lehkou, aluminiovou hůl a jednou rukou se přidržoval nábytku… Vyzýval fenečku k větší aktivitě a zároveň ji laskavě káral. Jeho rty ševelily slova díků k mé osobě – činil tak ve věci nákupu zásob.

Vzal jsem u dveří velikou kupu mikrotenových pytlů a tašek, plných odpadků a páchnoucích zbytků z kuřat. Řekl jsem, že to vyhodím do popelnic před domem, a děda slabě, spokojeně protestoval. Ukázal mi ještě vojenské celtové pytle, jež byly zapečetěny olověnými plombami, pak se jeho prst přestěhoval na moderní skartovací mašinu, nedávno koupenou a ještě nerozbalenou. „Tohle mě ještě čeká, abych to zlikvidoval, nemůžu připustit, aby se v tom někdo hrabal – až umřu a najatí cikáni to vyhážou do přistaveného kontejneru. Celá moje minulost tak skončí – a já s tím počítám. A je to tak dobře.“

To byl poslední zákmit dospělé, odpovědné mysli. Pak už bylo jen zdvořilostní pásmo mandarínského, obřadného loučení a souběžného poštívání mým odchodem rozvášněné Evičky. Brblající stařecká ústa pronášela káravá napomenutí ve směru psice a slova díků a úklon určený padesátiletému tlustému chlapci.

Zasmáli jsme se na sebe ve dveřích, uklonili se jak dva Číňané ze Zakázaného města, podali ruce jako domorodí Češi – a slabý skřek rdoušené kaučukové „drůbeže“ mne doprovázel až do přízemí.

Když jsem vyplnil dvě popelnice odpadem, vyplašil celou armádu těžkých masařek… pohlédl jsem do nebe a spokojeně vydechl. Jako bych odstoupil od starého vojenského radaru, který naplno aktivní, hučící – pomalým pohybem ohledává prostor nad celou západní Evropou… svými paprsky přitom nevědomky zabíjí bezelst­né zajíce, kteří hopkají ve vysoké trávě a vstupují do klouzavého mikrovlnného ohniska poblíž otáčejících se parabolických antén. Nebo jako by technik pracující u Röntgenova přístroje, u kobaltové bomby, u zdroje silného gama záření – měl padla, vypnul smrtící těžké světlo a šel teď domů k hrnci bramboračky.

Ten „Ezechiel z Osadní“ nebo „holešovický Malachiáš“ – stařec s elektronickým mozkem, to je pro člověka z masa a kostí příliš tvrdá, život krátící bytost.

– – –

Sedím v motoráčku a jedem vstříc horkému letnímu dni. Ve skalnatých soutěskách nad řekou, v hustých stinných lesích rachotí souprava proskleného, dieselového vlaku.

Sázava se vine jak zelené pivní sklo, protéká peřejemi a čeří se v mokrých, rousnatých úžinách, prodírá se úseky ohlazených velkých kamenů.

Staří trampové postupně vystupují na zastávkách pojmeno­vaných po prastarých osadách, rozcházejí se s baťohy na zádech do chatových kolonií na srázech, na skalách… Se supěním stoupáme proti proudu řeky.

V zelené tmě lesních roklin promýšlím příští hodiny. Prosluněné obilné lány se posléze otevřely do šířky a ukázala se vlídná, poklidná krajina. Horký vítr bloudil v hebkých stříbřitých hladinách klasů, dlouhé vlny putovaly v namodralé zeleni polí… Vystoupil jsem v Kamenném Přívozu.

Cestou podél Sázavy, kolem kolonií stále dostavovaných a vylepšovaných chatek, probíral jsem si v hlavě plánek – kudy se dostat k tomu srubu, jehož evidenční číslo jsem si musel ověřit na katastrálním úřadu z elektronických map. Pro větší konspiraci, musím se sám sobě smát, jsem se napojil z internetové kavárny, z jednoho hostelu ve středu města.

Pěšina chvílemi mizí v kalužích z mírně rozvodněné řeky. Hladina se zvedla po letních deštích na horním toku. Občas se prodírám porosty rákosin a lebedy. Sladce vonící mrtvolný pach vydávají jakési obří netykavky – schraňují ve svých tobolkovitých a jazyčnatých necudných květech po jednom drnčícím huňatém čmelákovi, jenž zpitý nektarem, v oplodňovacím šílenství – navštěvuje ty květové vaginy jednu po druhé… Proplétám se pod balkony a kamennými terasami, které jsou přistavené až k proudící řece. V nose si odnáším vůni připravovaného oběda, syčení propanbutanových vařičů a modravé stužky dýmu z doutnajících kamínek a kotlíků mne obstupují.

Když pohlédnu do strání, vidím úplná vlaštovčí hnízda, přilepená jedno na druhé… lidská touha po romantice a pospolitosti zde nalezla svůj prostor k vyjádření. Jako by se několik městských domů položilo na příkré svahy nad řekou. Jednotlivé chaty, navýšené a rozšířené do bobtnající řady přístavků, kůlen a garáží. Různé ty vejminky, ložničky v hřebeni pod střechou, prosklené verandy – vytvářejí podobu včelího úlu nebo mraveniště.

Přicházím po pěšině na společná tenisová hřiště, na nohejbalové plácky a koupaliště v zátočinách řeky. Procházím besedujícími skupinkami opálených důchodců, zdravím a dostává se mi upřímného kamarádského pozdravení.

Když míjím jez, povětří je divoké a vrhá vodní tříšť na horký beton navigace. Po širokém splavu se toulají dvě dívky a s nimi opatrně našlapuje do proudící vody veliký černý pes.

Zbývá mi pár set metrů příkrého stoupání po vrstevnicích.

Pěšina posléze opravdu směřuje do skalnatého úbočí, za odbočkou na Jílové, za trampskou hospodou, za viaduktem, za kamenným železničním mostem tyčícím se vysoko nad údolím, za zříceninou věže ukryté v korunách okolních stromů, zubaté hlásky jednoho prastarého hrádku.

Když jsem stoupal po kamenité stráni, po schodech vylámaných do svahu uprostřed nízkých borovic – jak se měnilo mé prizma, můj zorný úhel… když jsem se musel vydýchat na jedné skalní římse, ukázala se mi čarokrásná řeka v odpoledním slunci, rozprostřená a vinoucí se do daleka.

V širokých zálivech se rozlévala po písčitých mělčinách, prudká a hučící, zúžená v kaňonech, v průrvách uprostřed vysokých skalních štítů. Její zelenavá, břidlicově temná a průzračná voda odhalovala oblé velké balvany trčící uprostřed utíkající hladiny. Dlouhé prameny vodních řas, drobně kvetoucí říční vlasy se vlnily v proudech a vodní tříšť se zvedala v mživém oparu v kamenitých peřejích.

Z dálky bylo vidět, jak v jedné zátočině sebou plácl kapr a zlaté okuje prozářené vody šplouchly a rozprostřely se v rozšiřujících se kruzích… Bylo možné z těchto skal zahlédnout samotnou tepnu krajiny, ubíhající nekonečný sval, zkapalněný čas… A oblaka sluncem rozsvícených průsvitných mušek se přeskupovala a tančila vysoko ve vzduchu, stejně jako před milionem let.

Když jsem vystoupal takřka na vrchol údolí a narazil na železniční trať. Když jsem ucítil karbolem napuštěné dubové pražce, zahlédl jsem, co jsem hledal – zděnou krabici elektrických skříní. O kus dál, za tratí, stál na sloupu olejový transformátor a od něj vedl tlustý kabel pod uježděnou zpevněnou cestu a koleje. Před časem jim tu rozvedli elektrický proud. Bylo toho potřeba, všiml jsem si, že v okolních lesících a hájích neležel kousek zbytečného dřeva. Přemnožení táborníci vyluxovali krajinu na kilometry daleko.

Podíval jsem se na pomačkaný plánek – od elektroměru podél trati a po několika desítkách metrů odbočit opět po svahu dolů. Druhá parcela vpravo, tam by měl žít ten můj kontakt, to vzácné zvíře.

Jdu podél živého plotu a srdce mi buší až v hrdle. Když zahlédnu smaltované evidenční číslo na plechových oprýskaných vrátkách, uvědomím si, že hledím na opršelé, sluncem vyrežnalé jelení parohy na štítě. Temná rozložitá chata se tyčí ve stínu přerostlých modřínů. Zastavím se a dopřeju svému dechu několik vteřin na zklidnění. Vidím skrz zastřižená křoviska, že okenice i křídla oken jsou otevřená a v průvanu se pomalu pohybují síťové záclony… Jsou doma!

Asi to mé rozpačité postávání vzbudilo pozornost, odkudsi zaznělo dušné zakašlání a kroky zachrastily na oblázcích. „No tak pojďte dál, přeci tam nebudete stát do soudnýho dne.“ Tiché zasmání jako by vyslalo napřed ujištění, že je vše v pořádku. Jsem očekáván. Kostkovaná košile a montérkové kalhoty prošly podél živého plotu a zarachotila rozvrzaná vrátka.

Ten obličej, tu tvář – jako bych už někde viděl. Vzápětí mi došlo, že ten starý muž, stojící s úsměvem v brance, je podobný několika lidem zároveň. Americkému herci z padesátých let, hrál ve filmu Lawrence z Arábie. Potom tam byly rysy Jiřího Voskovce z doby, kdy už věděl, že se domů nikdy nevrátí. A nakonec tvář jednoho mého vrstevníka, programátora a básníka – jednoho z čistých hlasů mé generace… Tohle všechno mi prolétlo hlavou, když hubený, vysoký člověk mi podával ruku a já – já blázen, hovořil ke všem těm tvářím zároveň.

Pohlédl na mne vlídným a zároveň překvapeným zrakem. Něco jsem říkal, obvyklé fráze – a on pozorně naslouchal s mírně na stranu nakloněnou hlavou. Úplně jsem cítil, že ty řeči odsouvá jako nedůležitý šum, že jediné, co ho na mně zajímá, je tón mého hlasu, jak „to“ říkám, ne „co“ drmolím. Věděl jsem okamžitě, že je podobné krve jako já – skenuje, analyzuje lidi. Ohledává tvary a průběhy emocionálních křivek, sleduje obsahy asociací… Ovšem ta zpětná vazba u něj! Ten obrovský registr zkušeností a zážitků, který byl znát na každém hnutí jeho obličeje! Připadal jsem si před tím usměvavým starým mužem jako dítě, padesátileté mimino.

„Tak pojďte dál, zrovna jsem postavil na kafe. Dáme si svačinu, abych vám řekl pravdu, mě na oběd moc neužije. Od té doby, co žiju sám, spíš si vařím čaj nebo kávu a něco k tomu sním. Víte, že ty snídaně, obědy a večeře je evropský vynález? Většina národů celého světa zná pouze jídlo. Potravu přijímají jako my, jen neměli čas a důvod – obtěžovat se tolika názvy. Nosit v hlavě tolik balastu, to je naše civilizační daň, naše prokletí.“

Kráčím za vysokou, suchou postavou a vím, že jsem obstál. Podle tónu hlasu a té bezelstnosti, kdy mě zasvětil do svých stravovacích návyků, poznala má na nejvyšší míru taktovaná mysl, že se necítí ohrožen. A ta sympatická míra bezprostřednosti ukazovala to hlavní – kontakt byl navázán.

Když mně nabídl místo u stolu na verandě, podal jsem starému muži balíček, papírovou krabici, do které má matka uložila jeden celý, nakrájený plech třešňové bublaniny. Veselý smích vylétl do prostoru nad řekou, poděkoval a poplácal balík. „No teda, to jsou pro mě malý Vánoce. Od tý doby, co mně umřela žena (rukou odmávl mé soustrastné grimasy)… Je to už tolik let, že domácí moučník je dnes pro mne opravdový svátek. Nikdy jsem se nenaučil a vím, že už ani nechci naučit, to pečení koláčů a buchet. Rád to jím, ale obávám se, že bych v mém starém mozku mohl něco nezvratně poškodit. Třeba bych uměl péct bábovku, ale ztratil bych schopnost používat telefon nebo bych zapomněl slovo fenomenologie!“ Okamžitě nahrávám na smeč: „Nebo – kráčející velkorypadlo NH-26!“ Smějeme se nahlas.

Náhle jsem si vzpomněl: „Jedna známá, učitelka angličtiny ze Štěchovic, bývala v mladých letech okatou divoženkou v pražských kruzích. Plaší, opatrní intelektuálové byli uhranuti její bezprostřední rozjíveností. Je to Židovečka, dcera jednoho známého překladatele. Jak tak putovala po chlapech, posbírala své chytré, přičinlivé děti – každý z těch otců je dodnes podnikatelsky nebo veřejně činnou osobou. Jeden zakládal časopisy, reklamní agentury, druhý je ekonomický analytik, novinář. Proslýchá se, že zmuchlovala a vybrabčila i prvního prezidenta, zadrhávajícího Pižďucha… A zde je souvislost s bábovkou – jedno z jejích dětí, brýlatý chlapec z páru blonďatých dvojčat, nemohl unést ve svých zhruba deseti letech, že jeho rozvichřená, intelektuálská máma sice umí vysvětlovat Junga a ovládá astrologii a tarot, že může citovat z dědka Crowleyho, z Blavatský, ale bábovku, tu božskou nádheru, kterou ochutnal na jedné návštěvě – tu neumí a nemá čas a vůli se ten recept naučit. Tak si ‚mladý inženýr‘ posunul brejličky, vypsal si recept z kuchařské knihy, na dlouhý pruh papíru si narýsoval časový plán tření, míchání, kynutí a posléze dobu pečení… A cestou pokus omyl, po pár prototypech – se stal mistrem. Od té doby v denní i noční době, když ho chytne ‚mlsná‘, popadne velkou mísu a vystřihne si mramorovanou bábovku, že by se nejedna bábrlina mohla chytit za nos. Malý šéfkuchař je nyní studentem ekonomické fakulty, bydlí u svého otce analytika a dobře prospívá. A jeho stárnoucí nepraktická matka, žijící bez svých již dospělých dětí, přebývající v nezateplené chatce někde tady v oblasti, zasažená obdobím involuce na nejcitlivějším místě – se nedávno nešikovně pokusila o sebevraždu… Divoce, ale dobře vychovala své inteligentní děti… a jako by ztratila sílu žít.“

S mírným úsměvem, pozorně naslouchající starý muž na mne hledí: „Vidím, že láska k detailu a ke komplexitě je pro vás takřka vším. Mluvil jste o bábovce, a přitom jste v podstatě popsal jeden lidský život, vlastně ten kluk s kuchařským talentem je život další. Některé věci se naplno rozsvítí, teprve když jsou vidět ve svém průběhu, na časové ose – stejně tak, jako ten mladík připravoval moučník. To si budeme rozumět. Já mám podobnou úchylku. Člověk by se snad raději utopil, než by si navlékl záchranný kruh, který mu hodili, pokud by se nedozvěděl, kdo ten plovák vytvořil, jak se jmenoval, kde žije, kolik má dětí, jestli jim odpoledne svítí slunce do pokoje nebo do ložnice, kdy se vdávala sestra tety jeho strýce… O tom mluvil už Buddha. Člověk je taková přemoudřelá opice.“

S doznívajícím chechtotem se ztratil uvnitř srubu a něčím rachotí v kuchyni. Jdu si stoupnout k zábradlí, terasa je na několika pilířích, vyskládaných z kamenů a podpořených železnými tyčemi – vytrčená nad údolí. Prudký sráz, křoviska a štěrková pole mizí hluboko dole ve vírech tmavé, rychlé vody. Má tady nádherný výhled.

Cinkání šálku na podnose, otočil jsem se a několika přískoky se začal motat okolo stolu a prováděl pantomimu ochoty a pomoci. Málem jsem tím způsobil převrhnutí konvice. Naštěstí to bylo okomentováno další salvou smíchu. „To bylo docela podobné japonskému divadlu! Jenom nám tu schází gejša s loutnou.“

Sedíme u stolu a z šálku stoupá vůně kávy. Na velkém, lehce otlučeném talíři, je vidět, že byl původně určen na polévku, je vyrovnána pyramida nakrájené bublaniny. Míchám lžičkou, a když slíznu lahodnou pěnu, položím tiše dotaz: „Mám se přihlásit?“ S úsměvem kývne hlavou a ukousne si s blaženým výrazem sousto moučníku. Prstem rovná na talířku vyplivnuté pecky a já polohlasně pronesu identifikační kód elektronického starce. Nejdříve QRA: OK1HZG a dodávám Simonson. Jméno toho podtajemníka z Washingtonu.

Kývne, máchne dlaní ve vzduchu: „To už je tak dávno, když jsme s Milanem válčili v USA. Já byl tenkrát čerstvě, poprvé venku na Západě a Milan byl zkušenej inženýr. Dostal jsem za úkol pohlídat – aby se ho někdo nepokusil obrátit a zverbovat. Měl už hodnotu, deset let práce v diplomacii, kontakty, přístup k šifrantům, znal toho dost, aby se o to druhá strana pokusila.“ Zamyslel se a zase mávl dlaní: „Dopadlo to tenkrát dobře. Milan byl pevnej a naši u nás doma byli připravený zahaftnout jejich člověka, kdyby se jen trochu překročily zvyklosti… Přátelská nabídka – prosím, to je O. K. A může se to i vyplatit, takovej otevřenej kontakt… Pokud by to byl ale nějakej blbec z FBI, tak hrozilo, že si bude hrát na kovboje – pro ten případ naše sledka visela na jednom z těch atašé v Praze… a jen by se Amík špatně zatvářil ve Washingtonu, tak by dostal přes prsty u nás doma.“ Srkám už stydnoucí kafe a naivně se ptám: „To byl takovej tlak na vás tam venku?“

Usměje se a vějířky hodných vrásek se mu poskládají okolo očí. „To je normální, musí bejt neustálej protitlak. A druhá strana to čas od času zkusí… Nesmí se ukázat slabost, okamžitě zavětřej kořist a pak jsou jak utržený ze řetězu… Pak by se mohlo stát, že se začne hrát bez pravidel. To ale poškodí obě dvě strany, tak si to každej pořádně rozmyslí.“

Loví v paměti nějaký příklad: „Typický bylo to sledování. Každej diplomat je potenciální nepřítel, tak druhá strana čas od času prověřuje a sleduje každýho zaměstnance ambasády. Pokud se to děje s noblesou, potichu a skrytě, tak je to O. K. Pokud si ovšem nějakej hlupák začne honit triko, většinou je za tím rozkaz nějakýho novýho koštěte někde nahoře, a jejich auta visí za zadkem našich diplomatů, tak se hned pošle echo do Prahy a naše sledovačka to rozjede v otevřeným stylu. A ten nátlak se dá různě odstupňovat. Když jsou tady drzí, tak to u nás doma dostane sežrat nějakej chudák z velvyslanectví. Jedno auto na čumáku, druhý vzadu… někdy ho zablokujou i ze strany… Když jim to nedojde, tak i nějaká menší šťouchanda, řidička nezkušená mu naboří zadek při parkování, odře lak z dveří… Druhý straně se dá najevo, že za to může jejich domácí kontra – a tlak okamžitě povolí, když si zjednají u nich doma pořádek… Vyřešilo se to většinou v řádu hodin. To byly úplný salvy radiových depeší, který běžely z americkýho velvyslanectví do Washing­tonu. Člověk ani nemusel znát jejich kódy, jenom ta kvantita svědčila o tom, že nejpozději do druhýho dne problémy zmizí.“

Usrknul kávy a chvíli mlčel. Díval se do korun zkřivených starých dubů, zarostlých svými kořeny ve skále, svěží vzduch od řeky povíval jejich mladým listím. „Vy jste ale – Milan něco naznačil v mailu – přijel s nějakým teoretickým problémem. Musel jsem si vás s dovolením – trochu proklepnout… Milan mi s tím pomohl, pár lidí taky ještě znám – zdá se, že je to v pořádku. Jenom abyste se vyvaroval zklamání – o konkrétních poznatcích, o lidech a skutečnostech, které jsem sám během své profesní kariéry poznal, o tom nemůžu hovořit. Z prostého důvodu, ty skutečnosti nejsou mým majetkem. Je za tím práce desítek lidí, spousta nervů a zničených osobních vztahů. Ti lidé tomu věnovali pořádný kus svého života. Většina těch věcí už dávno proběhla a vyšuměla, překrytá spoustou další událostí, ale ti lidé někde žijí, mají děti a příbuzné… A pak je tu pár věcí, o nichž spolehlivě vím, že se nemohou zveřejnit nikdy. Každý člověk, i ten největší darebák, se prostě stydí za některé své činy. Budeme tedy hovořit na akademické, teoretické rovině. Myslím, že tak nějak jste to nastínil i Milanovi. Už tahle formulace vašich přání byla svým způsobem vaší navštívenkou. Víte, že naprostá většina konkrétních informací má svou cenu jen v konkrétních situacích. A pro člověka, který není zainteresovaný do těch vztahů – je to všechno nepotřebný balast… Jiná věc je – když chcete poznat práci systémů. Státních systémů, národních ekonomik nebo organizaci a prognostiku vývoje velkých firem, finančních trhů a jejich sociálních dopadů – tady jsem připraven vám odpovědět jakékoli dotazy. Prakticky to je všechno komparace, srovnávání informačních zdrojů. A čím dál větší problém je – neutopit se v záplavě dat… Já jsem vlastně původně vystudovaný matematik, moje disertační práce se týkala aplikované statistiky… A většinu svého profesního života, víc jak třicet let, jsem pracoval na analýzách.

Ve zpravodajství, otevřeném i skrytém, se musíte – když chcete znát směřování politiky Spojených států například… tak se musíte prakticky zajímat o všechno, co má nějaký vztah k té lokalitě. Měl byste znát vývoj ekonomiky, čerpat ty informace z akademických a profesních kruhů, totéž se týká armády a vojenskoprůmyslového komplexu. Zajímat se o stav hospodářství, o zaměstnanost a strukturu obyvatelstva. Stav školství a zdravotnictví. Musíte znát jejich aktivity ve světě, jejich spojence a potenciální nepřátele. A především musíte extrahovat z těch tun prověřených informací – problémy, slabiny a obtíže. Vaším zlatým zrnkem na dně rýžovací misky, když jste nechal odplavit spoustu hlušiny – jsou zárodky budoucích těžkých strukturálních krizí. To je – kámen mudrců.

A pokud připravíte účinná opatření, dá se ten vývoj urychlit, dá se mu i pomoct, a když znáte předpokládané vyústění – tak se dá účinně vytvořit předpoklad pro úspěšnou domácí i zahraniční politiku. Všechny ty slova o lidských právech, která nedávají spát cynickým politikům, kteří ve vlastním politickém boji o kariéru jsou schopní jít přes mrtvoly a nakydají na své protivníky tuny špíny a lží – od nich čekat nějaký altruismus a soucit s trpícími na druhém konci světa – to je čirá iluze. Takový naivní pošetilec patří do mateřské školky. A všimnul jste si? Většina lidí na planetě si nepřeje nic jiného než žít v osobní pohádce. Zuby nehty se brání být postiženi věděním. Ona totiž informace má nulovou energetickou hodnotu, pokud letí prostorem. Pokud ji zachytíte a dekódujete ji, rozpoznáte její obsah díky své zkušenosti, kterou máte v paměťových databázích uvnitř hlavy – tak pojednou, jako virus se ta zdánlivě ‚nijaká‘ zpráva může stát třeba i atomovou bombou. Příklad? Mladý zamilovaný manžel zjistí, že jeho žena je kurva. Mají spolu malé děti, ve kterých se vidí – a jeho žena je jediná bytost, které chudák důvěřuje víc než sám sobě. Všechno jí na sebe řekl, se vším se jí svěřuje. Mají společnou hypotéku. Emocionálně s ní srostl… Taková informace může i zabít.

Když jsem nastoupil do Šternovy školy, do kurzu pro zpravodajce – tak nám lektor položil otázku: Co je to informace? Po chvíli našich zmatených formulací si sám odpověděl: Informace je to, na co se dá reagovat!“

Šumění větříku ve větvích, duté ťukání nějaké orientální zvonkohry z bambusových, různě dlouhých stvolů, která je zavěšená na sloupku držícím střechu nad vchodem, tyto tiché vjemy mne vrací tady a sem… To, co slyším, je vlastně zkoncentrované a přesně zformulované poznání – které jsem za léta svého života posbíral. Jen je tam víc profesionální tvrdosti. Bylo vidět, že tato bytost, starý muž prožil část života v různých koncích světa a poznal reprezentativní vzorek lidstva – profesionální hajzly a naivní, dobré lidi… Uchovat si zdravé jádro své bytosti, podržet si schopnost vstupovat do pohádek a cítit poezii – tu nejsilnější gravitační sílu, která drží pohromadě lidskou duši – to je asi to nejtěžší na světě. A my, takto „postižení“ – se poznáme.

Někdo, docela blízko za plotem, zapnul motorovou sekačku. Kdosi ze sousedství začal vzápětí řvát z okna, že jeho dítě nemůže pro ten bordel spát. Mezerou mezi křovisky jsem zahlédl na vedlejší parcele řádit šlachovitého bledého starce. Zuřivě oponoval tomu křiku a sám hulákal jak makak, tahaje přitom za sebou dýmající, rachtající sekačku, která cestou pod vysokým stříbrným smrkem s hromovým rachotem vystřelovala na všechny strany rozsekané šišky.

Můj „profesor“ pokýval s úsměvem hlavou a přivřel oči: „Lidstvo… To jsme my… Už od doby, kdy podle současných teorií vzal náš pradědek do ruky pěstní klín. Ten soused odvedle, co potřebuje mít zahrádku jak apelplac v Mauthausenu… podívejte se na ty zastřižené, zmrzačené, průmyslově upravené jabloně. To vše je učiněno správně podle ovocnářských příruček. Plodnost, výtěžnost, maximální efektivita… Ten magor je v profesním životě známý pražský gynekolog.“

Soustředěně studujeme zaťatého opičáka, který s rozcuchanými šedivými vlasy provádí hlučnou modloslužbu nějakému pradávnému démonu teritoriální nadvlády. Je „král“ na své pravoúhlé zahrádce, stejně tak kocouři chodí obechcávat svá území, vybojovaná ve rvačkách – při nichž vřískají jak ztracené malé děti. Stejně tak myši – potřísní svou močí chléb nebo jablka, která nemohou najednou sníst, aby nikdo jiný neuchvátil jejich zásoby.

Po chvíli naštěstí sekačka zmlkla a opět můžeme polohlasně hovořit. Ticho je v současném světě vzácné, je to odměna.

Když jsem se chystal otevřít ústa a vznést dotaz, někdo zahalekal u zahradní branky. Starý muž bleskurychle změnil výraz v obličeji a nasadil zubatý, umělý úsměv. Vypadalo to takhle zblízka docela zlověstně. Obočí shrnuté „do stříšky“ a veselá výzva, aby neznámý vstoupil, okamžitě vytvořily obraz „dobráka odvedle“.

Šedesátiletý řimbaba s pupkem přinesl lísku krásných čerstvých jahod. Hned putovala stokoruna do mozolnatých pracek. „Dám je vychladit,“ povídá starý muž a odchází dolů pod verandu, má tam asi sklípek.

„Seznamte se… to je jeden kolega z Prahy,“ povídá přes rameno, než zmizí za dvířky v kamenné zídce. Z temné díry se ozvalo cinkání lahví.

Rarach v bílém tričku pohlédl na mne šedivýma očima a napřáhl ruku, moje městská dlaň vyslala signál – že držím nějakou medvědí pazouru. Vyměnili jsme si svá křestní jména a na otázku, jaká je má profese, odpovídám: „Knihovník.“ Už když vyslovuji ten výmysl – vím, že se rozchechtá. Opravdu, moje „chudáčkovská, kleštěnecká profese“ ho dojala takřka k slzám. Chechtá se a já vidím, že je už docela nacamraný. Pivo je z něj úplně cítit. Nešikovně se mi omlouvá za ten svůj smích a já se ptám: „A co děláte vy? Počítám, že to bude něco na zdravým vzduchu.“

Rozdurděně se nafoukne jak krocan a já vím, že bude následovat důkladné svěřování. „Jo, já sem, kamaráde, už patnáct let v důchodu. Pracoval jsem od osmnácti na uranu, v Jáchymově. Makal jsem na předku. A tak mám už leháro. Chlastám, žeru a ještě mi stojí péro! Chachacháá! Hehéé…“ Spokojený, sám ze sebe nadšený – počal vrtět houpavým pupkem a naznačoval nějaký, snad havajský tanec. Ptám se s úsměvem: „A nesvětélkujete po nocích? Když jste ty léta pracoval na tom uranu?“

Nadšeně se rozchichotal jak tlustá, neoholená slečinka. Chvíli to vypadalo, že bude tančit něco jako čaču, to diskotékové „kuřátko“, ten hudební mor z osmdesátých let. „Ne-ééé! Raziči to měli dobrý. Nejhorší to bylo v třídírně! Tam se prášilo, jak mleli rudu.“

Má pravdu – barab. Vzpomínám na svého dědečka, který si po osmi letech vězení na Jáchymovsku přinesl rakovinu jater. Vzpomenu si na vyprávění Bédi, jehož otec byl nejvyšší bezpečák v podniku Správa MV Jáchymov. Ten starý psychopat vyprávěl, jak přijel k případu, kdy nějaký opravář vlezl do soukolí mlecího stroje, mezi mnohatunové žulové válce s dlouhými ocelovými trny, a kdosi neznámý, snad omylem, snad zlým úmyslem – zapnul tu mašinu. Ten člověk umíral několik hodin a vykřičel v nenávisti všechnu špínu, kterou na své kolegy věděl. Nedalo se mu pomoct, leda ho snad zastřelit. Dva dny trvalo, než nainstalovali těžký jeřáb a zvadlou, tichou mrtvolu sundali z půlmetrových ostrých tyčí.

Situaci zachránil domácí pán, který se vrátil ze sklípku s trojicí orosených pivních lahví. Řimbaba naučeným pohybem, měl na svazku klíčů pivní otvírák, s cinknutím otevřel lahve a plechové korunky pohodil na stůl. „Tak na zdraví!“ zavelel „profesor“ silným hlasem a cinkli jsme si navzájem flaškami.

„Jáchymov“ vycuc půl lahve jedním vrzem a sípavě, pěna mu ležela až v hrdle, odtušil: „Hergot, Vlastíku, to tvoje pívo je tak vyleželý, že má ale říz! Správný pívo, to říkal už můj dědek, co měl hospodu na Jílovišti – musí mít říz, že když se napiješ, tak ti z nosu vylítnou nudle a zloměj ti nohu!“ Spokojeně dlouze říhnul, jako když zařve buvol, a dopil flašku. Plácnul rukou do desky stolu a rozloučil se: „Tak já musim, panstvo! A Vlasto, ten kopr a brambory mám přinýst zejtra, anebo koncem tejdne?“

„Stačí to až v pátek, díky, Emile,“ měkce odtušil starý a propustil siláka z vrátek.

Chvíli jsme mlčeli a zpracovávali ten útok reality, to vborcení konkrétních, hmatových skutečností. „On není tak ožralej a blbej, jak vypadá. V zásadě to je velký dítě a je náramně plachej… ale musí se tak chovat. Je to naučená vesnická strategie, vyrostl v tom. Je to místňák.“ Kývu hlavou, popíjím ze sluncem rozsvícené, zelené lahve doušky piva.

„Hele, to vás pobaví… v zásadě jsme všichni tak definovatelný, určený několika charakteristickými znaky. Když si stoupnete tuhle na roh verandy a vykloníte se do strany, tak v tom průhledu mezi stromy zahlédnete baráky z toho Horního-Dolního Studenýho. A teď mi řekněte – v kterým bydlí Emilovic famílie?“

S opravdu zaujatým, dobráckým úsměvem sleduje, jak vyhlížím přes akáty u trati, v dálce za žlutým řepkovým polem – několik červených střech a béžových krabic rodinných domků a vesnických stavení.

Pojednou stojí vedle mne a podává mi starý vojenský dalekohled. Zaostřuji optiku na svoje oči a pak prohlížím jedno stavení po druhém. Mezi stodolami a chlívky, uprostřed chalup a nových, stavebnicových domků, takřka na konci vesnice, se ve shluku kurníků a ovocných stromů vyloupne stavba, kterou tak dobře znám z vesnic mého dětství, ze sedmdesátých let. Základní charakteristické znaky – rovná střecha, první patro je širší než přízemí, zděné boky širokého balkonu jsou ozvláštněny barevnými skleněnými cihlami. Dokonce vidím jakousi „skalku“ na zahradě, okrášlenou žlutě a červeně natřenými pneumatikami z traktoru, slouží tam jako přirozené květináče. Uvnitř těch gum kvetou snad macešky… Jinak je pozemek pečlivě obdělán bramborovými záhony, lánem jahod a rybízových keřů. Ve skleníku se pnou šlahouny… lze tedy zhruba do měsíce čekat úrodu okurek.

Povídám: „Ten šumperák? S těma kobaltovejma luxferama? Jak mu dozrávaj hadovky ve skleníku?“

Pochvalné, mladické zavýsknutí mne potěšilo. „Máte dobrý pozorovací talent. Podle toho, co říkal, je jasné, že měl po celý produktivní život dost peněz. A kam je vrazí člověk s jeho původem a životním rozhledem? Nepojede do Atén studovat řecké dějiny. Nespustí se s mladou krasavicí, která ho vysaje a zradí. Protože je ve věcech sexu vesnicky pragmatický a svoje tužby si řešil od patnácti let, kdy jezdil na pincku, na kozím dechu – na tancovačkách. Vždycky se našla nějaká ochotná Jaruna nebo Libuna, která mu podržela, lehla si na mez… Nakonec si jednu z těch děvčat vzal. A má to doma, pod střechou… Na venkově pořád jsou připouštěna zvířata, ramlujou králíci a háraj feny, připouštěj kozla a bahněj se ovce. Tady není místo pro nějaký iluze. Čistá potřeba si jednou tejdně ulevit, skočit na to v sobotu večer. A prestiž? Chlapská ješitnost? Jemu stačil naleštěnej žigulík ve stodole, nemusel se korumpovat v nějaký úřednický šarži a po nocích toužit, jako nějakej světskej, jako kolotočář a pingl sní o černém mercedesu, o medvědovi v garáži… Co udělá chlap z vesnice v roce 1975 – když po tejdnu přijede domů z ubytovny, ze svobodárny, kde smrděj plesnivý gumovky? Postaví si ‚supr barák‘… Něco jiného, než jen omítnout chalupu, kozí chlívek a maximálně ještě tak zvednout střechu a dostavět patro?“

Sedám ke stolu a starý opět zmizí ve sklípku. „Dáte si vodu? Je čerstvá, dneska ráno jsem byl v lese, máme tam jeden dobrej pramínek.“ Staví na stůl zamženou, čirou PET lahev.

Mlčíme a ze zapjatého chrastítka, izolepou slepovaného rádia Sokol – se linou tiché tóny barokní hudby.

„Každý jsme definovatelný a v podstatě předpověditelný… Ta míra náhody a nečekaných reakcí je zanedbatelná. Pokud se ovšem snažíte a máte k dispozici kvalifikovaná pozorování… A spoustu zkušeností k tomu… Celou znalost agenturního prostředí, místních zvyků a tradice, detailní znalost nuancí v komunikaci s úředníky, na poštách a bankovních přepážkách, s dopravní policií, v restauracích. A to je jen začátek… pak musíte najít vhodnou záminku, legendu – která vás dostane do operačního prostředí, musíte vytipovat nějakou osobu, která vás přivede do cílového prostoru, do objektu vašeho zájmu nebo do okruhu lidí, kteří pracují v objektech se zpravodajskou hodnotou. Novináři, účetní, vědci, bankovní pracovníci… kdokoli se hodí k tomu, aby byl vašimi dveřmi ke strategickým informacím.

Tomu člověku musíte věnovat značnou část vašeho emocionálního potenciálu, musí se stát objektem vaší maximální pozornosti. Váš zájem musí mít každý aspekt jeho života… Co má rád, kam nejčastěji chodí. Jeho finanční situace, jeho žebříček hodnot. Dá se koupit? Nebo získat na ideologické bázi? Pod jakou legendou k němu přistoupit? Někdy to je možné pouze pod cizí vlajkou, vydáváte se za pracovníka domácí bezpečnostní služby, pokud je to nacionalista, jindy je to fanatický revolucionář – tak musíte nastudovat jeho ideologický profil a rozehrát hru zrcadel. Zorganizujete, to je velice náročné v cizí zemi, třeba zadržení místní policií, napadení ideologickými protivníky (náckové versus anarchisté)… variant je mnoho a všechny jsou náročné na detaily.

Zkrátka musíte se do objektu vašeho zájmu takřka zamilovat. Ale ne jako zaslepený mladík Musíte mít k svému agentovi vroucí cit zralé ženy. Musíte být na počátku samička, zkušená blondýna, kterou děsí nadcházející léta stáří a přechodu. Jste připraven splnit každé přání, které zahlédnete ve tváři svého milovaného. Spolknete každou křivdu, každé jedovaté slovo. Doslova si strčíte jeho malý smradlavý péro do úst a budete u toho hekat falešným štěstím, protože – se bojíte být sám! A teprve pak, když ho dokonale znáte – můžete přijít a zverbovat ho… V tý chvíli se z vás stane chlap… a z něj děvka. Přebouráte ho! Pak ho – jako správný pasák – musíte dobře pást. Musí mít dost zelenýho. A je vždycky důležitý – nesmíte mít žádnou hrdost, vždycky musíte vědět dřív, jaký pocit, jaká myšlenka se v něm rodí… On si k vám proto bude chodit jako zmámená ovce, vypěstujete tak u něj závislost na vaší osobě. To znamená, že musíte být – jeho Matka.

Takže to máme už trojjedinost. Milenka, Chlap a hodná milující Máma. A vždycky, na to nikdy nemůžete zapomenout – nesmíte ho mít rád. Nesmí vám na něm doopravdy záležet. Milujete – jeho informace. On sám má jen tu cenu, jakou kvalitu mají poznatky a zprávy, které prostřednictvím jeho osoby k vám plynou!“

Starý muž si utřel kostkovanou košilí lehce zpocené čelo a dal nohu přes nohu. Napil se a se zvednutým obočím, s pojednou napjatým vážným obličejem důrazně pronesl, dívaje se mi snad poprvé od mého příchodu zblízka do očí: „A nikdy, nikdy, povídám, nesmí poznat, že je pro vás jen mluvící pytel masa. Pro něj musíte být – jeho nejlepší přítel. Pomocník v nouzi. Vždy připravený vyhovět jeho náladám. Musí být pro vás tím nejzajímavějším na světě. Ale musíte být připraven, pokud to bude nutné – odstoupit do tmy a rozplynout se… Musí se bát, že vás ztratí.

A když to okolnosti budou potřebovat, tak přivodit jeho definitivní mlčenlivost. Autonehoda, nemoc – cokoli běžného, co nevyvolá pozornost úřadů.

Každý z nás se vždy modlil, aby nebyl postaven před takovou povinnost.“

Podíval se směrem ke skalám na druhém břehu, pohlédl na rozevřenou nížinu dole po proudu a zašeptal: „Nakonec vás to poškodí. Vyhoříte a nemůžete tu práci pak dělat. Jste prostě unavený… každý den hrát tu hru. Hlídat si každý detail, nešlápnout vedle… Když vidíte, že to nepůjde dál – tak musíte agenta předat. A to je vždycky velký riziko, i když má už vypěstovanou závislost na penězích, které od vás dostává. Stačí, když si s novým řídícím nepadnou do noty. Někdy to prostě nejde ovlivnit. Jsou pragmatičtí, konkrétní lidé, jiní jsou zas do sebe zahledění snílci, křehké duše. Těch vašich kolegů, kteří jsou k dispozici a mohli by od vás převzít řízení agenta, taky není nijak mnoho.

Nakonec toho musíte nechat a vrátit se domů. Jsou výjimky, hlavně u nelegálů – kteří natolik srostli s prostředím, vybudovali si takovou krycí existenci, založili v cílový zemi rodiny – že zůstanou na dožití v cizině. Mají samozřejmě dál svoje konto, odkud mohou čerpat peníze, teď už vlastně svůj důchod – zůstávají s námi v kontaktu jako pomocná agentura. To jsou ovšem výjimky. Před těma chlapama smekám. Kdo to nezažil, nepochopí. U nelegálů je dost odpadu. Někdo to nevydržel a prodal se. Jiný zmizí ve světě a nechce o vás slyšet. Jiný začne chlastat nebo se jinak zhroutí. No a taky ho kdykoli může zhaftnout jejich bezpečnostní služba.

Stačí si třeba splést, jakým způsobem a kolik se dává spropitné v restauraci. Nebo – zkuste ve Švýcarsku netřídit domovní odpad. Ulicemi chodí po ránu mstiví důchodci ze sousedství a otvírají pytle, které se dávají před dům místo popelnic. Každý ten PVC pytel je barevně označený na druh odpadu. Běda, když ti staříci zjistí, že nedodržujete třídění a třeba v pytli na plasty máte šlupky od brambor. Pokuta od radnice přijde do dvaceti čtyř hodin!“

To už se zase usmívá, ten starý matematik. Pokročila doba a slunce zapadlo za kopec. Nebe vracelo ozvěnu z dálky, křik plaváčků od řeky, rachot vlaku na blízkém viaduktu – duhový soumrak v chladivých vrstvách přitékal od západu.

„Nezdržuju, neměl bych přijít ještě jindy? Nemáte nějaký program?“ Usmál se: „Prosím vás, jaký já můžu mít ve svém věku program? Do hospody poslední léta už moc nechodím. Neusnu dřív než ve dvě v noci. Jsem rád, když můžu s někým mluvit, a navíc ještě o věcech, který většinu lidí nezajímají, a když se zajímají, je to jen taková prázdná, opičí zvědavost – hledající senzaci. Jsou zvědaví na něco, kde je jen smutek, špína a chlad. Ale vás přeci zajímá systém – jak se pohybuje svět? Princip mezinárodních vztahů a jakási – soukromá prognostika? Milan mi něco naznačil… Takže vy jste opravdu spisovatel?“

Kývu hlavou a směju se, možná stejně, jako se usmívá on: „Ale jo, asi jsem spisovatel. Být blázen je moc těžký, nebo já nevím vlastně jaký – většinu svýho života žiju s touhle nálepkou. Vždycky se nejvíc vyděsilo mé okolí – když jsem se cítil doopravdy šťastný a plný radosti… Nejvíc trpěli mí rodiče a milované dívky. Tak už od deseti let předstírám, simuluju normalitu. Poslední léta už nemám sílu na to nekonečné hraní solidního, fousatého ‚dobrého bracha‘, toho ‚menšího Wericha‘ těm magorům, těm šedivejm nudnejm upírům. Vracím se do svých mladých let, do doby dětství – kdy jsem pocítil obrovskou cizotu k lidstvu. Ten pocit hluboké jistoty – že jsem geneticky jiný. A pak jsem na psychiatrii poznal, že je nás víc. Od těch dob a od časů, kdy jsem začal číst, tu a tam narazím na bytost, která má v sobě stejnou – malou smrt a soukromý vesmír.“

Starý mě náznakem poplácal po rameni. Zvedl se a překvapivě mladistvým hlasem zvolal: „Tak to by chtělo nějakej kus pořádnýho masa. Dravci musí jíst!“ Vypadalo to, že jsem mu svou přítomností vrátil kus zdravé chuti žít… Vyzval mě, jestli bych mu pomohl s přípravou v kuchyni. Cestou přes pokoj jsem zaregistroval police plné cizojazyčných knih. „Obývák“ byl z velké části vyplněn doma vyrobenou sedací soupravou. Na hrubo otesané fošny byly sroubené stejně jako celý tento dřevěný dům. Na prknech byly srovnány žíněnky a matrace, popraskaná kožená klubovka a několik židlí okolo selského těžkého stolu doplňovalo vybavení.

Z malé ledničky vyndal můj hostitel dva pláty krkovice. Velká černá pánev se rozehřála na modrých plamíncích propanbutanového vařiče, kus másla zapěnil a pak už jen syčelo a vonělo bledé, křehké maso. „Já to solím a pepřím až na talíři, každý, jak je jeho gusto. Tak z toho masa neuteče šťáva. Tohle mě naučila Šejbalka. Ovšem z televize.“

Nakrájel jsem pár krajíců chleba, cibuli a na talíře nandal po lžíci kremžské hořčice. Taky jsem byl vybídnut, ať vyndám pár kyselých okurek.

Sedíme venku. Po lampě – orientální lucerničce z barevných skel – lezou můry a velké komáří tiplice. Mlčky jíme, chtěl jsem skočit do vesnice pro pivo, ale mírným pohybem hlavy mě zadržel. Vyndal ze sklípku lahev bílého vína, maďarský muškát. „Za šedesát korun,“ zasmál se a přiťuknul si se mnou. Pozoruji omládlého starocha, jak se mu tím nektarem a šťávou z pečeného masa – prokrvují hubené líce.

V dálce, v lukách na druhém břehu, za ohybem řeky, za skálou, která máčí své rousnaté černé stěny ve vírech, tam v dálce, kde se krajina otevírá jak rozevřená kniha, nějací vodáci, s pomocí písní a kytarových tónů, zapálili vatru a rudý oheň jak živá jiskra přivolal modrou sametovou noc.

Dívám se, jak drobné můrky lezou po barevných sklíčkách turecké lampy. Ty laciné drahokamy jsou přenádherné v letní, sosnami vonící tmě. Někde za zády, v lese projel předposlední vlak. Pokud se do hodiny nezvednu, tak tu budu muset někde přespat.

Opět stačilo, aby starý zahlédl mé naslouchající gesto, spojil si to s letmým pohledem na displej telefonu a uklidnil mne: „Ještě jsme neprobrali to základní – pro co jste sem přijel. A tahle chajda je dost velká pro dva postarší podivíny – a když budete mít záchvat akutní romantiky (zasmál se bezelstně), tak tady je venkovní ležení. Stejně to měl zařízený jogín Eduard Tomáš.“ Ukázal na sklopné kanape zajištěné ve vertikální poloze horolezeckým lanem. „Stačí sundat ty karabiny z háků a postel je připravená, deky a spacáky tu mám pro celou výpravu. Tenhle srub totiž něco pamatuje, taky tu pobývám dobrejch čtyřicet let. Ve městě mám jen takovou garsonku. Synovi jsem nechal byt. No jo, tohle místo toho už hodně prožilo.“ Zahleděl se do minulosti a přivřel oči.

Popíjím víno a nechávám toho starého člověka, aby s mírným úsměvem putoval ve vzpomínkách.

Ani jsem si nevšiml, že stačil dojít do sklípku pro další lahev, tentokrát to je rýňák.

Zamyslel se: „Zločinci, děvky, kriplové a potom – malí, šediví úředníčci a zakyslý starý sekretářky. To je velká část agentury, lidský materiál, jak se říká. Vzácně narazíte na člověka s hlubokou morálkou, na vědce nebo umělce, filozofa. Ale to je tak vzácný, že je lepší držet tyhle lidi dál od nějakých podpisů závazků, od kompro-materiálů a dalšího svinstva. S některými se dá mnohem víc pořídit jako s otevřeným kontaktem. Minimální konspirace, žádné předávky pod sledovačkou a tak dál. Stačí mít vhodnou legendu – nejpoužívanější je novinář. Scházíte se čas od času na kongresech a veletrzích, popíjíte kafe a ten člověk vám řekne víc než pod nějakým tlakem. Když se jedná o hodně odborný téma, můžete na něj navést nějakýho našeho spolupracovníka z vědecký, akademický sféry.

Ovšem – i kriplové jsou potřeba. Třeba takový hysterky jsou vynikající na první kontakt a jako návodčí. Taková striga, jak je psychopatická – tak pořád hraje, jsou to naprostý egoisti, jediným jejich přáním je být v centru pozornosti, prostě – udavači od přírody. Jen ji musíte – hysterie je taky u chlapů – neustále držet ve vysokých otáčkách. Pořád. A žádný informace, jen to nejnutnější k zvládnutí úkolu. Potom hned odlifrovat na jiný případ… No, tyhle hry se dají dobře dělat na místním hřišti – ale vyústění můžou mít docela dobře někde za hranicema. Typický je, když nějakou hysterku – nebo aktivního buzeranta – navedete na oběť opačnýho pohlaví. Chlap se zamiluje a to lidský zvíře – mu s radostí zlomí srdce, dá mu to zkrátka sežrat. No a vedle toho monstra stojí skromná ženuška, kamarádka tý potvory – ale ne tak blízká kámoška, aby nebyla plná soucitu pro jednoho smutnýho chlapíka. Když se to udělá šikovně… Musí se to pořádně vymyslet! Tak třeba takovej nadějnej vědeckej pracovník se nechá zlanařit nějakým cizím výzkumným střediskem a veze si s sebou za oceán tichou ženušku, včelku kutilku – která mu udělá takovou transfuzi v mozku, že na to nikdy nepřijde. U žen je výhoda, že dokážou milovat a podvádět zároveň. Je to jejich evoluční zbraň. Shánějí prostě to nejlepší semeno!

No a když najdete děvku chlapa – tak ho rovnou přeplaťte zlatem. Protože čím větší primitiv a vykuk, tím víc se řídí svými pocity. A jelikož není zatíženej intelektem a morálkou, tak se mu pod kůži dostane jen naprostá, archetypální děvka. Většinou to bývají bisexuálové, obojetníci – dovoluje jim to alternovat ve více rolích zároveň. A všechno dělají srdíčkem.“ Starý muž se pojednou zasmál tak, že mě zamrazilo.

Povídám po chvíli: „Pást takovouhle smečku, na to bych neměl žaludek.“

Smutný úsměv mi to řekl dřív, než přišla odpověď: „Proto lidé naší profese rychle stárnou. Naplno to jde dělat deset patnáct let. Pak můžou, pokud jsou schopný, dělat šéfy nebo se zabývat analýzou jako já. Nebo si polehoučku lebedit jako činná záloha v nějaký firmě, ve státním podniku. Ale jinak je to práce na dvě stě procent. Špion, říká se, to je práce jako každá jiná. Ale ve skutečnosti – operativec, to je ušpiněnej chudák, kterej celý dny tráví v autě, zajišťuje se proti sledovačce a potom, když konečně může jít na kontakt se svým zdrojem, tak se většinou musí usmívat na nějakýho pitomýho, zoufale nudnýho a naivního parchanta, kterej ovšem má třeba zajímavý zaměstnání. Prodejný mladý asistenti nebo přiožralí majoři, kterým došlo, že generálský frčky v tomhle životě nemají šanci dostat – to jsou většinou vaše kontakty. Skutečný přátelství s hlubokýma lidma, pokud takový máte – tak ho chraňte před tímhle světem kurev.“

Zamyslel se, napil se vína. Polkl a po chvíli dodal hořce: „Jen kdyby nebylo tolika lidský špíny, s kterou se člověk při tý práci setká. Prostě vás to umaže, poničí – a vy se pak nedokážete dívat na běžnýho člověka normálníma očima. Vidíte před sebou morálně nízkou zrůdu, která za kus žvance nebo pro ptáka nebo pro kundu udělá všechno. Prodali by mámu, hajzlové.“

Oběma nám dolil víno a pokračoval s nebezpečně lesklýma očima: „A civilizace? Měl jsi pravdu, když jsi mluvil o tom předstírání – který hraješ od klukovskejch let. Nakonec ti je ze sebe i z druhejch na blití. Protože – ani vyvyšovat se nejde! Když máš dost informací, tak vidíš – že se v podstatě v ničem nelišíš od těch ostatních. Mimochodem víš, jak nás poznáš v davu lidí? Většinou jsme předčasně šediví. Nebo když to děláme dlouho a nechcípli jsme – to jsou většinou lidi, který léta spravujou investice, rozptýlený po světě ve finančních krycích fondech. To jsou tak velký prachy, že je těžký svěřit někomu tu obrovskou zodpovědnost. Okolo je vždycky nějakej tým – ale konkrétní čísla a přístupový kódy znají jen dva lidi. Jeden venku, v nějakým fondu třeba v Lucembursku, a pak ho má ředitel služby v osobním trezoru na centrále. Tyhle strážci pokladu maj ksicht většinou jak melancholickej krocan. Ty už nic na světě nemůže překvapit.“ Jen letmo jsem zaregistroval, že přešel na tykání. „Chtěl jsi být uveden do problematiky? Řeknu ti, podle starýho mystika Jebavýho, jinak též českýho básníka Otokara Březiny: Odpovědi jsou věčné, jsou od pradávna tady a čekají, až se někdo zeptá. Říkám to možná nepřesně, ale je to zhruba tak. Všechno to leží před tebou a ty se jen musíš naučit ptát. Dívat se očima mimozemšťana a zároveň očima dítěte. Propaganda za posledních dvě stě let pokročila a je takřka naprostá… Objektivní, ne o objektivitu se snažící, informace je nejvzácnější koření. Poznání osvobozuje, to mají napsaný ve vstupní hale CIA. A mladý operativci možná ani netuší, jak strašidelná cena se za to poznání platí.

Všechno to tu leží, ani největší paranoik by neuvěřil, že Stalin potřeboval být napaden, nemohl začít svou válku s Hitlerem nějakým útokem. Musel být napaden: Lidé, Němec přišel na naši ródinu! Stejně se potřeboval zbavit těch milionů rolníků, který se mu nevešli do plánů industrializace. Roosevelt potřeboval rozhýbat Spojený státy, protože tam byl silnej izolacionismus. Pearl Harbor byl jeho vstupenka do světový války. Rusové by jinak došli až do Anglie a spolu s Čínou by se zastavili někde na Havaji. Stačilo odříznout japonskou ekonomiku od surovin, od železný rudy. Uvalit embargo na dovoz železa a mědi, na uhlí a ropu. A pak jen čekat, kam skočí hladovej Nihondžin, kterej má všechnu svoji sílu v továrnách vybudovanejch za americký pomoci ve dvacátých a třicátých letech. Dva roky měli tzv. purpurovej kód. Dva roky četli Američani japonský depeše nejvyššího velení. Pár dní před útokem odvezli z Pearl Harboru svoje moderní letadlový lodě a nechali tam jen zastaralý křižníky. Radarová ochrana se teprve instalovala a byla náhoda, že operátor zůstal přes čas a doučoval se v práci. Asi hodinu před náletem hlásil cosi podezřelého na obrazovce. Služba ve štábu mu doporučila, aby to zabalil a šel se ven bavit. Asi se mu na stínítku zobrazuje hejno ptáků. Velitel vojenské základny volal po začátku útoku do hlavního štábu ve Washingtonu – nikdo mu nezvedal telefon, anebo to byly uzívané sekretářky, které zapsaly zprávu a hned ji zapomněly. Nedovolal se! Do své smrti dožil zahořklý a tvrdil – že byli obětováni. Radista, který rozšifroval japonský kód, tvrdil, že americké velení mělo přesné informace o záměrech Japonců už půl roku předem. Zavřeli ho na psychiatrii.“

Mám pocit, jako bych dostával do hlavy rány perlíkem. Všechny informace jsem přeci měl už léta. Leželo to přede mnou. Dívám se na rozvášněného starého muže a obávám se o jeho zdraví. Pak vidím, že se směje.

„Víš, co je nejlepší utajení pravdy? Nechat ji vykřičet do světa nějakým debilem. Praštěnej pravdař ji vyblije spolu se spoustou nesmyslů, který mu nakukáš. Znáš přeci toho Cibulku? Se siderickým kyvadýlkem, se svejma žlutejma zubama – hlásá pravdu takovým způsobem, že je všem pro smích. Dokonalý aktivní opatření, mistrovská dezinformace. Pro klamání protivníka musíš hodně obětovat. Správná lež musí obsahovat vysoký procento pravdy. Když jde o hodně, tak se počet pravdivejch skutečností může vyšplhat na pětadevadesát procent celkový informace. Skutečná lež skrývá v sobě spoustu práce desítek lidí. Navíc jeho matka a bratr jsou v evidenci I. správy. Zeptej se ho na to a on ti těma krysíma zubama prokousne tepnu na krku. Nejlepší fór by byl – když teda píše takový hovadiny jako Obama (GRU), Kissinger (KGB, Mossad) – proč ho ty všemocný spiklenci nechávaj takhle řvát. Proč žije? Chrání ho snad nějaká zázračná síla? Ne, je to bohužel bláznivej chudák, kterej má pravdu. Ale říká ji tak blbě, že mu nikdo nevěří. To – klobouk dolů. To by ocenil i starej Agajanc.“

Ptám se stejně zaujatě: „A proč se někdo neozve, to jsou lidi tak zaslepený?“

Smích: „Jo, bojej se myslet. Říká se přeci: Nechčij proti větru, s kurvou se nehádej a s pánama se nesuď. Nebo si myslíš, že to někdo pustí do novin? Vždyť noviny žijou z placený propagandy, z reklam na výrobky, a státní politika je taky takovej – produkt. Obrovský peníze jsou v reklamě, a teď dokonce se za posledních dvacet let zprivatizovaly celý složky států. Osamostatnil se sektor armády a zpravodajských služeb. Finanční skupiny mají větší HDP než státy. Státní aparát funguje jen jako sociální a podpůrná síť. Premiéři a politici jsou pouze mediátoři, tiskoví mluvčí záměrů těch finančních monster… Všimnul sis? Standardní politik by nemohl být zaměstnán v žádném rozhodujícím postu. Každá fungující firma by ty chudáky nezaměstnala ani na pozici hajzlbáby. Kradli by ručníky a mejdlo!“

Opilecky vznáším protest, držím se oběma rukama za hlavu a dupu do podlahy: „Ale jak je možný, že to ještě funguje, ten systém? Že se ještě nezastavil svět?“

Zlý smích: „Protože prachy jsou v týhle kalpě, v tomhle časoprostorovým úseku – bohem! A ty skutečný miliardáři vědí, že pokud se zastaví ten stroj poptávky a lidi nebudou utrácet, tak nebudou mít za chvíli co žrát a kde bydlet. Inflace vyletí do nekonečných čísel. A pak by nastala situace, kdy každýmu, kdo něco má – a je jedno, jestli je to ostrov v oceánu, zámek nebo kus chleba u huby – půjde o život! Pro bohatý by byla tahle planeta malá. Nemůžou uletět na jinou hvězdu, ani na Měsíc. Musej se prostě s náma, co nic nemáme – dohodnout. Neexistuje vakcína pro chudý, na kterou by vychcípalo pět nebo šest miliard lidí. A války, kterejma se léčily sociální problémy odjaktěživa, jsou v atomovým věku moc nebezpečný. Všimni si, kde se v současný době válčí – vždycky to jsou bohatý, silný státy – který ve jménu lidských práv válcují chudý nebo rozvojový země. Likvidujou místní diktátory, hrdlořezy – který předtím léta podporovaly. Ty místní pašalíci nechávali desítky let volnou ruku naftovým a rudným koncernům, lidé v těch zemích jsou negramotný a bez základní sociální a zdravotní péče a na oplátku dostávají ti sultáni tak velký procenta, že si nechávali posílat z Paříže zlatý záchodový mísy.“

Něco jsem chtěl povědět, ale nakonec jsem nad tím mávl rukou. Proud řeči pokračoval, sám sebe se ptal, sám si odpovídal: „Rok šedesát osm? Rusové udělali výměnu na pozici prvního tajemníka. Chruščov musel odejít a nahradil ho fanfarón Brežněv, figurka. Tady byl Novotný a byl příliš samostatnej. Nechtěl tu mít usídlený sovětský vojska. A Rusáci potřebovali dostat co nejhlouběji do západní Evropy svoje atomový hlavice. A to je národní poklad – vždyť ten uran líbali v Jáchymově ruský inženýři. Ryli v něm nadšeně držkou – lízali tu žlutozelenou rudu. Novotnej rozjel uvolnění v kultuře, především hlavně díky Barákovi, ministrovi vnitra. Divadlo Semafor – to je jeho dítě. Tohodle ministra se nová ruská garnitura bála víc než prezidenta. Poradci brblali – z Baráka nám roste nový Ceausescu. Tehdy bylo Rumunsko, Albánie a Jugoslávie zlobivý děti Moskvy. Tito byl vůbec – krvavej pes. A tak nechali Novotnýho, aby sesadil Baráka, a po čase pracovali na tom lidi jako Molnár, Nacvalač a jiný – agentura Moskvy uvnitř vnitra. Po čase vytáhli usměvavýho Sašu Dubčeka, věřícího snivce – a ten jako živý logo fungoval na lidi doma i na Západě. Kdo znal Rusy a podíval se na ten bezelstný Dubčekův úsměv – musel vědět, že přijde pohroma.

A zaregistroval jsi to? V tom osmašedesátým se něco stalo v celý euroatlantický civilizaci. Květinový děti, Paříž, Mao a u nás 21. srpen. Za rok vyprovokovali po hokejovým utkání nepokoje a ve výročí toho srpna poslali proti našim lidem – naše lidi. Milicionáři z okresů přijeli do Prahy a namastili si obušek. Vodní děla a nakonec se i střílelo do lidí. O tom se dneska moc nemluví. A hned při prověrkách z vyhozenejch komunistů nařídil Andropov budovat novou agenturní síť. Z ní pak pečlivým výběrem a selekcí vygenerovali disidenty. Vynikající fígl určenej pro Západ. Museli je podporovat, dělat jim reklamu atd. Starý vrazi z padesátejch let, uklizený na krajský správy SNB, skřípali zubama, a nebýt Sovětů a naší I. správy, která nad nima držela ochrannou ruku, tak by se nad těma chartistama zavřela voda, potichu a postupně. Sfoukli by je ty starý vlčáci – jak svíčku. Zamysli se nad tím, Ruml – rozhlasovej komentátor, který v padesátých letech vyřvával do éteru obvinění při procesu s Miladou Horákovou, Janouch – jadernej fyzik, zeť starýho Kolmana – kterej zakládal s Leninem KSSS(b). Léta studií a doktorantury v Sovětským svazu, najednou odejde do Švédska a tam založí Nadaci Charty 77. Jen tak? V hladovým roce 1946 nechal Stalin vychcípat miliony lidí na Ukrajině, aby nám věnoval vlaky jejich obilí jako odměnu za odmítnutí Marshallova plánu, a naopak v roce 1978 si jaderný fyzik buduje ve Švédsku podpůrnou nadaci pro rozbití impéria? Jen tak, v době – kdy příliš pomalá chůze na Rudém náměstí hrozí zatčením pro pobuřování, v době, kdy konstruktér kosmických lodí Koroljov putuje mezi vědeckými ústavy a lágrem nucených prací – v té samé době akademik Sacharov, otec sovětské vodíkové bomby, se jednoho krásného dne rozhodne být disidentem. Chodí po ulicích, nikdo ho nepřejede, nedostane nevyléčitelnou nemoc… Ne, hlásá svůj odpor proti režimu a nic se mu nestane. Je možné, že člověk, který jen trochu poznal realitu sovětského režimu, může věřit té lži? Jak se ukazuje, ta lež o disentu je hrubě slátaná a určená pro pohled z větší dálky. Na tom, co si myslí domorodci, zase až tak moc nezáleží.“

Dopíjíme druhou flašku, a tak se rychle nabídnu, že skočím do sklepa pro lahev se studenou vodou. „Jo, jo – rozsviť si tam, je to v tý jámě v rohu.“ Opravdu, pár schůdků ústí v chladivé místnosti pod verandou. Kameny opocené, pavučinami zarostlá montážní lampa. Otáčím spínačem a za bednou s loňskými bramborami, za lahvemi s vejci ve vodním skle – je ve skále vylámaná díra a na jejím dně stojí PET lahve s pramenitou vodou. Nevidím nikde žádné lahve s vínem, tak jsem trochu klidnější.

„Našel jsi to? Tak fajn. A co myslíš USA? Tam si klidně zastřelej prezidenta. Většinou se dají zkorumpovat. Ale Kennedy měl tu smůlu, že byl z náramně bohatý rodiny, a tak se nedal koupit. Ta pitomá lež s tím Oswaldem, to může opravdu vymyslet jen nablblej jižanskej mozek. Ale? Lež funguje! V podstatě to byl státní převrat, ale nikomu z těch prosťáčků to nevadí… Zapláčou si a život jde dál… Mnohem víc je nadzvedne, když se pohne nahoru cena benzinu. To víš, že v Austrálii to oznámily tiskový agentury o několik hodin dřív, než se ten atentát v Dallasu vůbec uskutečnil? Díky časovýmu posunu, asi díky typické ignoranci nějakýho poskoka ze štábu – executive action… Nikomu prostě nedošlo, že čas putuje po planetě, jak se ta naše země otáčí. Překombinovali to a ve snaze dostat to do tiskovejch zpráv všude na světě ve stejnou hodinu – to v Austrálii tak směšně posrali… A vidíš, děje se něco? Ticho.

Ovšem ta akce z roku 2001, to je opravdu strašný – to je Hitler a Stalin dohromady, požár Reichstagu a Pearl Harbor dohromady. Taková hrůza značí nějakou velikou, naprostou změnu. Systém už je tak autonomní, že se nepotřebuje nijak skrývat. Prostě se lidstvo rozdělí na menšinu, která si uvědomuje strašnou pravdu – že Amerika se stává fašistickým státem, jeho evoluce probíhá v děsivé křivce, kdy jeden z bodů je poznání, že uvnitř Spojených států operuje silná mocenská skupina průmyslníků spojených s armádou, kteří po druhé světové válce získali takovou moc – že před ní varoval ve svém posledním projevu ve funkci prezident Eisenhower.

Zbourat Světové obchodní centrum! Tisíce lidí nechat zemřít v přímém přenosu. Židák si to pojistí čtrnáct dní předem na několik miliard. Mrakodrapy z oceli, nikde na světě se nezbořila hořící výšková budova, vyhořely příčky, ale ocelový skelet zůstal.

Pentagon, do kterýho mělo narazit letadlo, který neexistuje, nenašel se ani kus motoru… přičemž ta turbína z tryskovýho motoru je kompaktní kus kovu o váze stovek kilogramů. Motor vždycky zůstane, alespoň v několika těžkých troskách. Na snímcích je díra ve fasádě po dálkově řízené střele. Letadlo, které hrdinní pasažéři poslali k zemi, aby ochránili – kdoví koho? Pak vám ukážou rýhu někde v prdeli, kde lišky dávají dobrou noc – a zase, kde jsou trosky velikýho dopravního letadla…? Zase veliká, obludná lež. Výmysl špatnýho lháře. Ten lhář je tak blbej a mocnej, že z tý blbosti jde hrůza. Všechno to je před lidma položený. Dívaj se na to a jde z toho na člověka takovej strach. Takže většina lidí, protože maj malý děti, zaměstnání a chtěj, aby jim ještě stálo péro – se snaží na to nemyslet!“

Odpovídám do tmy: „Zakážou si na to myslet! Mozek se jim vypne a funguje jen BIOS, základní – orgány řídicí systém. Člověk je dům, ve kterém straší.“

Starý muž se odmlčel a dlaní teď hladí dřevěnou desku stolu. Dýchám zhluboka, abych dostal ze sebe hrozný pocit marnosti. Faraoni, Babylon, indická a perská císařství, Řím plný všemocných, navzájem se mezi sebou pářících „ušlechtilých“ kreténů… Pořád stejná písnička. Přemyslovci vypalující si oči a nořící dýky do bratr­ských zad.

„Ale to si přeci nedáme ujít! Počkejme, hned to nachystám.“ Vysoká postava mizí uvnitř srubu a hned se rozžíná světlo v kuchyni.

„Tohle nám žádnej Kaligula nemůže znechutit!“ Na stole stojí namražená lahev vodky. Vedle se z kameninového talíře tyčí rudá pyramida čerstvých, lesklých jahod.

„Ale počkejte!“ Velitelské mávnutí ruky odsune mé protesty. „Napijeme se! Na zdraví, anebo jen tak!“ Přidržím na okamžik před očima tu olejnatou ledovou tekutinu a pak polknu… Každý sledujeme vnitřními senzory putování studeného ohně v rourách. Pak zajídám velkými plody… Lahodná smrt.

Vzbudilo mě skřípění brzd. Slyším sonorní bas známého herce. Zjišťuji, že ležím na sklápěcím lůžku, pod dekou, decentně přikrytý, obutý a poslintaný od chrápání.

Veselý hlas z otevřeného okna těsně nad mojí hlavou hlaholí: „Zdravím vás, kolego, máte ale dobrý sebezáchovný, autonomní systém. Mlčky jste vstal, hlasitě funěl, nereagoval na dotazy – sklopil lůžko a svalil se na něj. Dal jsem vám jen polštář pod hlavu a přikryl dekou… Jste O. K. Nebo snad K. O.?“

Tichý hodný smích je přehlušen dunivým chobotnatým témbrem – sednu si na kanape a předkloním horní polovinu těla do místnosti. Starý sedí v kožené klubovce, jednu čapí nohu přes druhou a na klíně má takřka snědenou mísu jahod. Na obrazovce staré barevné televize probíhá nějaká morálně-etická pře mezi krásnou blondýnou a zelenavě modrým Fantomasem. Hledím na gumovou hlavu a vzpomínám, jak jsem o letních prázdninách propadal nadšení, když sousedé z velkého domu za plotem naší malé chaty mne pozvali – když dávali v televizi tenhle francouzský film.

Zavrtěl jsem hlavou, když mi byl nabídnut doušek vodky anebo zbylé jahody. Svalil jsem se na lůžku a okamžitě usnul.

Vzbudil mne poryv nočního chladu. Muselo být hodně po půlnoci. Na obrazovce se opět střílelo. Opět skřípěly pneumatiky a hroutil se plech karoserií. Vstal jsem a pohlédl do místnosti. Krásná, mladičká Ornella Mutiová na mě z obrazovky pohlédla zelenýma očima, pak se otočila a něco vysvětlovala Alainu Delonovi, který na ni hleděl jako sympatický smrťák.

Hlas starého systematika pravil klidně: „Chcát chodíme k plotu, jak tam má soused v rohu ten kompost. Dejte pozor na schodech. Ať nezakopnete, vemte si baterku, je na háku zevnitř na dveřích.“

Něco ve mně zadřelo, kousnul jsem se nad tou jeho opatrující vlídnou vševědoucností – a pomalu, oči jsem měl spánkem zvyklé na tmu, jsem sešel po schodech z verandy a podél plotu se dostal do rohu. Ležérně jsem prostrčil ptáka pletivem, nechal ho opřený o ten drát a močil. Oběma rukama jsem si pročísl řídké vlasy a podrbal se v zátylku, pod pleší. Byl jsem na sebe skromňoučce hrdý – co všechno zvládnu zároveň při chcaní.

Při návratu jsem vzal lahev s vodou a žíznivě ji takřka celou vypil. Starý muž klimbal v křesle a já konečně identifikoval ten film. Smrt darebáka, léta jsem ho neviděl… ale ta sytě žlutá světla automobilů řítících se po lesklých, deštěm zkrápěných bulvárech… Ten hlas Eduarda Cupáka se nedá zapomenout.

Uléhám zpátky na lůžko a balím se do deky. V dálce, za kopci na obzoru, někde daleko v jižních Čechách, hlomozí tichá bouřka. Vzdálené kupy mračen se rozsvěcí zlatavými blesky. Ty elektrické ohně jsou narudlé od té spousty vzdušných kilometrů, které nás od sebe dělí. Hluboká letní noc je plná vzdálených, tichých pohybů. Vítr je tak hebký, že hladí můj obličej jak křídla velkých lyšajů. To sem jen zabloudila vzdálená řečiště vlahého vzduchu, pramenící z těch putujících nebeských jezer, z věžovitých bouřkových mraků.

Poslední, co si pamatuji, než se nade mnou zavřela hladina spánku, byla laskavá, smutná slova, řečená přenádherným serafínským hlasem: „Někteří páni poslanci zakusí, co je to cesta pouští. Ale přečkají to a opět se vrátí do svých poslaneckých lavic s nasazenou republikánskou maskou. Stejně – jako si stará děvka nasazuje masku nevinnosti… Spěte pokojně, Pařižané… Všechno je klidné.“

Ráno bylo jiskrné a slunce rozsvěcelo kapky vody v korunách stromů. Na listech bříz kapalo tekuté sklo. Jehlice hebkých modřínů se třpytily v oblacích páry. Vzbudilo mne cinkání konvice a vůně kávy… to snad se ozve po konci světa. Kdy se rozběhne nějaký neznámý, jiný začátek.

Starý analytik přinesl na stůl na verandě podnos s talířem bublaniny a hrnky. Usedl jsem na lůžku a spustil nohy na zem. Prohřátá chodila narazila na mokrá prkna a začala hledat někde pod postelí odkopnuté sandály.

Přátelsky jsme na sebe kývli a usmáli se, mávnutím ruky jsme poslali včerejší večer do minulosti. „Co hlava? Dobrý?“ zeptal se a zamíchal si kafe. Odkašlal jsem si a opatrně jí zatřepal: „Jo, jde to – pomaloučku, ale jde to.“

„Koupelna tu bohužel není, ale voda na mytí je tamhle v sudu pod okapem, zrovna nám v noci napršela čerstvá. Umyvadlo vidíte.“ Opatrně jsem došel mokrou travou k sudu a nabral lavorem tmavou, od jehličí obarvenou vodu. Kmitající komáří larvy jsem opatrně vrátil do matečního šera oprýskaného barelu. Opláchl si obličej a nabral do nosu deci toho lesního výluhu. Po zednicku jsem se vysmrkal do trávy. Na plechovém talířku ležela zpola vymačkaná fluora, tak jsem si natáhl housenku na ukazovák a zběžně si vyčistil zuby. Ano, ještě kafe a budu opět člověkem.

„Cui bono?“ mi zní v hlavě, když se courám zrosenou loukou směrem k nádraží. Jdu po pěšině v polích a v kapse mě hřeje kus papíru, složený a zasunutý pod kartou na tramvaj. Mám napsáno kontaktní umělé slovo, na ten e-mail můžu podat zprávu, kdybych usoudil, že věc pokročila do té míry, že bych potřeboval ochranu… Jiné slovo je spojeno s kontaktem ven, na samotný výběžek kontinentu, do Portugalska. Pokud bude třeba, mám se ohlásit stejnou značkou, jen tam má být napsáno, kdekoli v indiferentní větě, slovo – jih. Bude mi doručena informace, že jsem očekáván… Měl jsem přesnou adresu místa a časový plán schůzek a náhradních termínů. Všechna čísla jsem měl zapsána v telefonu, zamíchána mezi skutečnými adresami. Ten systém byl archaický a celkem směšný – šlo hlavně o pocit určitého zabezpečení. Ale ty nejjednodušší věci jsou nejúčinnější.

To hlavní, skutečnou adresu, na kterou mám posílat své kódované zprávy, a heslo, pod kterým se ohlásím na té internetové adrese – to musím uchovat ve své hlavě. Samozřejmě si budu muset založit nový e-mail, odněkud z internetové kavárny. Je to zvláštní – jako bych zverboval sám sebe. A cíl mé cesty? Dávná historie, průnik akcí gestapa a smrt mého dědečka inženýra. Pokusy o kontakt od místních složek, nátlak neverbálním způsobem, otevřená sledovačka, když jsem stěhoval Luisu… Ten zástup fízlů a spolupracovníků, který jsem doposavad rozkryl v postavách mých přátel a známých… Kam dojdu? A co vlastně chci?

„Přijeďte, až se něco dozvíte. Docela mě zajímá vaše snažení. Je napínavá představa, v co se proměníte, pokud přežijete a dostane se vám – toho, po čem toužíte. Snad vydržím ten pohled.“ Zasmál se a podal mi suchou, vrásčitou ruku.

Stojím na malé stanici v polích. Z vesnice se ozývají kohoutí zpěvy a někde startuje neochotný náklaďák. Slunce stoupá po obloze, a tak ustupuji do stínu stromů.

V hlavě mi zní důrazně opakovaná slova: „Vždy se ptej: Komu to je prospěšné? To platí jak u zločinů lidí, tak u konfliktů a podvratných akcí, u všech akcí států, firem a korporací. Nikdy se nic neudělá jen tak, samo od sebe. Snad jedině svatí blázni činí bez osobního prospěchu. Jinak všichni lidé konáme své činy – a to se týká i aktů milosrdenství – především pro sebe, pro pocit sebeuspokojení, nebo pro zisk. Pamatuj – nic se nestane, aby to nebylo vyústěním řetězce příčin. Při hledání pravdy, která vlastně je neuchopitelná ve své plnosti – všímej si jakýchkoli nestandardních řešení. Netypické průběhy životních osudů ti prozradí lživé příběhy, zamlčování místa v osobní minulosti lidí… Pak se ptej – proč zamlčuje tu a tu skutečnost? Proč má někdo potřebu budovat si falešnou legendu? Na profesionálně vytvořenou lež se dostaneš přes zdánlivě nevinný malý detail… Nic není bez kazu. Nejsme bohové – a tak naše výtvory jsou při mikroskopickém pohledu plné hrubých švů, mezer a laciných náhražek. Ptej se: Který líný mozek zlačněl, začal hýbat svým hovadským tělem a způsobil ten a ten zlý čin? Která příšera v lidské kůži dostala hlad? Komu se zpřeházely špagáty? Komu z toho kyne prospěch?… Cui bono.“

Zamyslel se a obličejem mu přelétl stín: „Ještě – ten princip, kterej jsi sem přijel hledat. Víš, kdo tě zradí? Jasně – ženský jsou proradný. Ale u nich se s tím musí počítat. Dokážou milovat a nenávidět zároveň. Všechno odpustí, a zároveň nic nezapomenou. Ten, kdo tě ale zradí doopravdy – donáší na tebe, udává a jednou ti vrazí šroubovák do ledvin? Vždycky to je tvůj nejlepší přítel! Aby mohl vydržet tu tvoji blízkost, tvý nekonečný sebestředný kecy – tak svou živočišnou reaktivní sílu, svůj egoismus, který by jinak musel konfrontovat s tvým, to je princip soubojů všech samců – pokud ovšem nejsi buzna, tam je jiná strategie: zvítězím nad tebou, když tě sežeru svojí prdelí (smích) – svoje potlačený sebevědomí použije zrádným způsobem, přepóluje se do tichý nenávisti. Princip protikladů: hašteřiví aktivní chlapi mají tichý skromný ženušky a mlčenlivý kamarády… Potenciální mužatka, aktivní striga, hyperprotektivní matka má za manžela poddajnýho elegantního plašmušku… Tyhle příklady jsou hraniční stavy na tachometru, ale na týhle škále na­jdeš celý lidstvo. Všichni něco chceme, něco hledáme u druhých – co sami nemáme. Vždycky si dej pozor na mírný, chápavý kamarády!“

Koleje na trati začaly klepat a tikat. Někde v dálce, za ohbím lesnatého kopce zahudral blížící se vlak.

– – –

Je vrcholné horké léto. Takřka každý večer je malá bouřka, pak dlouze prší a tiché blesky rozsvěcí nebe. Ráno stoupá pára z parků a zahrad. Město se nadechuje k dalšímu rozpálenému dni. Plechové střechy, asfaltové chodníky a fasády domů v odpoledním žáru žhnou nastřádaným teplem. Vzduch se vlní a na silnicích se chvějivě přeskupují zrcadlivé kaluže ohřátého vzduchu jako tekoucí rtuť.

Vystoupil jsem z chladivé chodby do výhně v ulicích. Starý dům na Vinohradech, jeho kamenné schody, tmavé síně a mezaniny, prošlapané těžké dlaždice – jsou prostoupeny vlahým dechem hlubokých sklepů. Zahmouřil jsem před tím nárazem světla oči a nasadil si tmavé brýle. Horko sálalo ze všech stran.

Zahnul jsem do strmé uličky, která vede dolů do Vršovic. Kráčím po dláždění, mezi žulovými kostkami roste zelená travička. Je to stinná proluka mezi zahradami, za stromy a přerostlými tújemi se tyčí pochmurné zdi starých vil. V jednom rozklíženém altánku, v oprýskané besídce jakási babka šramotí s konvemi. Kdesi zurčí, chlístá voda do žabincem zarostlé betonové kašny.

V hlavě se mi honí čerstvé zážitky. Navštívil jsem přítele, buznu Carmena. Má dovolenou a já se objednal k panu doktorovi (je doopravdy MUDr.) domů. Potřeboval jsem doplnit databázi podezřelých osob, doplnit jejich životopisy o další údaje.

Carmen je z titulu své funkce oprávněn vstupovat do systému zdravotního pojištění. Na svém komputeru vyťukal přístupová hesla, identifikoval se kódem svého nadřízeného a mohli jsme tak čerpat z dat uložených na serverech. Aby to nebylo příliš podezřelé, vyhledávaná jména a data narození byla zamíchána do širokého souboru indiferentních osob.

Carmen má skrze svou přihřátou komunitu několik spřátelených osob na všech možných kontinentech světa. (Tahle spojení získal v dobách ostré žízně po chlapeckých tělech, miloval ty nedospělé, mutující žabáky, donekonečna pěl ódy na pubertální penisy. Část těchto pornografických obsahů zasahovala do nelegální věkové kategorie, a tak musel pod skrytou identitou stahovat soubory fotografií a filmových klipů, na kterých dovádí plaví, opálení nordičtí chlapci, běhají po plážích a čutají do mičudy, mořský vítr jim cuchá vybělené vlasy. Už zestárnul a bojí se sdílet ta videa. Vymazal harddisky. Směje se teď, pláče štěstím nad naklonovanými asijskými kapelami, sestavenými z dospívajících hochů, kteří jsou učesaní jako holčičky. A mezi blogujícím zástupem mladých fanynek je ukrytý jako mořský ďas – padesátiletý Carmen vydávající se za osmiletou školačku. Ptá se toho nejzženštilejšího z kluků: „A čím začínáš, když se myješ v koupelněěééé? Jakou část těla myješ nejdřív a kterou až potóóóm?“ Holčičák odpovídá: „Nejdřív si vykloktám ústa, pak si myju obličej, ruce, bříško a nakonec – zadní nohy.“ Nedokonalá angličtina toho asijského pubescenta způsobí u Carmen celou orgii přestav a asociací. Mrouská u komputeru jak přihřátá brazilská fila.)

Takže naše spojení do datových souborů ministerstva zdravotnictví se uskutečňovalo pomocí jednoho serveru v Kalifornii, a potom to šlo přes Tchaj-wan a Ukrajinu sem na Vinohrady.

Informace nejdou zkopírovat klasickým způsobem. Tak zachytáváme speciálním programem celou obrazovku.

Odnáším si flešku plnou snímků v JPG formátu. Adresy, rodná čísla, v kterých letech jaký podnik platil zdravotní pojištění – zajímá mě samozřejmě druhá polovina osmdesátých let. A potom – u některých jmen informace, že jsou v devadesátých letech pojištěni u armádní nebo vnitrácké pojišťovny.

Tohle pro mne velice důležité informační vodítko jsem musel získat za cenu značného emocionálního vyčerpání. Carmen je stárnoucí šedivý jedináček, bydlící ve velkém vinohradském bytě se svojí osmdesátiletou matkou. Má svůj „mládenecký“ pokoj zastavěný elektronikou a v podstatě nic jiného kromě hebkých chlapců ho nezajímá. V práci se musí usmívat a držet fazonu, vysoký plat na ministerstvu splácí nastřádanou, nevybitou emocionalitou. Doma, sám a podivínsky napojený na internetovou pseudokomunitu pytložvejků, propadá záchvatům hysterie a zuřivosti – když ho jeho matka požádá, aby jí došel koupit bulvární časopis. S frfňáním „odkvačí“, utrhne se od monitoru a vyběhne přes ulici jak bláznivej šus pro těžký, křídovým papírem a barevnými fotkami prsatých hereček omračující týdeník. Tajně si v té trafice koupí lahev vodky nebo fernetu. Když se v skrytu zcáká u monitoru, na kterém rejdí v nějaké hongkongské televizní show rozčepýření mladí „čuráčci“ v lesklých sáčkách (ti mladší mají přitom mašle ve vlasech)… Ožere se potichu postarší zavalitý honimír a pak – když stará matka (vedená ženským démonickým instinktem) ho vyruší, zrovna když se tahá za kůžičku (plačtivě si mně stěžoval a pokoušel se mi osahávat rameno – k svému znechucenému úžasu jsem mu musel říct to, co mi v mládí říkaly slečny: „Nech toho! Nešahej na mě! Já pudu pryč!“)… Když matka vyruší svého padesátiletého syna při samohaně a necitlivě si stěžuje, že jí nedonesl čerstvé, dnešní číslo Znoje (nový kýbl zvratků o slavných lidech) – tehdy propukne domácí peklo, že i akvarijní rybičky se schovají pod kořeny a vodní rostlinky. „Kurvo! Chcípni! Ty se opovažuješ? Mrcho jedovatá!“ řve jak tur nešťastný syn. Matka přitom s nepohnutou tváří nandává večeři a s lehce pomrkávajícími, plačtivými víčky – ještě ublížená, ale zároveň nějakým neuvěřitelným způsobem spokojená, povídá klidným hlasem: „Pojďte jest.“

Právě jsem zažil domácí bouři (varianta – bez kůžičky, ale zato žárlivá potřeba mi odvyprávět všechny tužby a prasárny svého dětinského srdce – nechce se o mě dělit se svojí matkou). Ještě jsem jeho matce pomohl otevřít meruňkový kompot, na který už nemá sílu, a její syn, kterého o to poprosila, je tak manuálně nešikovný, že za ublíženého řevu „Svině! Kurvo! Chcípni!“ praštil s kompotem a jeho ožužlaným plechovým uzávěrem o kuchyňskou linku. Naštěstí se nic nerozbilo, a tak jsem mohl tupým nožem lehce odchlípnout víčko, a podtlak tiše zasyčel.

Seděl jsem pak u večeře, okusoval veliké kuřecí stehno a dával malé kousky masa jejich starému bílému kocourovi. Šelma ležela natažená na stole mezi talíři. Je „dědou“ této domácnosti. Je arbitrem vnitřního míru a spokojeného zažívání za pomalého tikotu kyvadlových hodin… Když se stará matka opět neudržela a kalným, utkvělým pohledem spočinula na svém hltajícím, omáčku a rýži prskajícím synovi. Když se zahleděla na tu tlustou hodnou obludu – tak jí to nedalo a jedním „nevinným“ dotazem vyvolala jeho řev a zoufalou citovou bouři. Když plešatějící syn hulákal obvinění na její osobu, spokojeně si nandala brýle, vzala dvě k sobě přiložené optické lupy a začala luštit životy zpěváků v nedělní příloze. Řvoucí býčí synek nebyl k zastavení, nereagoval na mé uklidňující huhňání – tehdy se veliký bílý kocour vztyčil, zasyčel a seknul packou do vzduchu, centimetr před obličejem překvapeného Carmena. Upřeně mu hleděl do očí. Carmen zmlknul, sklopil zrak, položil příbor a celý schoulený, se svěšenou hlavou odešel do svého (prdelním smradem prostoupeného) budoáru.

Chvíli jsme si s kočičákem hráli na „podrbej mě na hřbítku, tam, ještě níž – v kříži, nad ocasem, já jsem malý koťátko a tvoje ruka je myška, a já ji nezakousnu, já ji jenom trochu přiškrtím“.

Když jsem otevřel dveře do Carmenova chambre separée, zastihl jsem bláznivého kamaráda, jak právě vkládá staré CD do přehrávače, a za chvíli se z velikých reproduktorů vyvalilo moře Bachovy fugy. Byly to celé zástupy, civilizace a kontinenty tónů, stoupající a opakující se v jiných tóninách, donekonečna variující, nesnesitelně intenzivní a barevný veletok hudby.

Carmen seděl u monitoru, na obrazovce (s vypnutým zvukem) tančili chlapečci oblečení do barevných fráčků, měli brejličky a manažerské kravaty. Můj kamarád plakal štěstím a jednou rukou dirigoval tu hudbu. Byl úplně opilý, a tak z něj jeho přirozená muzikalita vytékala, stříkala – nikdy jsem tak neslyšel hudbu jako v tomhle zasmrádlém pokoji… Stoupl jsem si k otevřenému oknu, dole na ulici cinkaly tramvaje, horký vzduch žhnul z rozpáleného města – a tady, za záclonou a velikým fíkusem, uprostřed elektroniky, počítačů a skenerů burácel Bach. Jako by seděl v setmělém chrámu u varhan, uprostřed noci, za svitu jediné, medem vonící svíce – zrovna psal a přehrával, znovu a znovu objevoval hudbu.

Nechal jsem ho tak, ponořeného do tónů – dirigujícího a chvílemi „hajlujícího“ – z čiré potřeby vyjádřit tu naprostou strašlivost – jak on říká krásným zážitkům… Slzy mu tekly po šedivém strništi na tvářích, řídké vlasy vlály a ramena se mu třásla šťastným zoufalstvím.

Pozdravil jsem se s jeho spokojenou, citově nasycenou matkou… pohladil mezi ušima žlutookého vševědoucího kocoura… sešel po chladivém schodišti a jako ze studně vylezl do žhnoucího dechu léta.

Týden, čtrnáct dní jsem sháněl materiály z otevřených zdrojů. Celé dny jsem trávil v knihovnách. Napůjčoval jsem si desítky titulů. Výpovědi „hrdinů sametové revoluce“. Analýzy roku ’68. Vzpomínky pracovníků zpravodajských služeb, kteří odešli za hranice, a tam – jako relikt studené války, vydali své „paměti“ dopracované o haldu neutříděného materiálu informací, kterým disponovaly tamější služby a který měl fungovat jako propagandistický materiál. Vzpomínky politiků. Lži – které ukrývají zrnko pravdy, protože – ješitnost s věkem bohužel často vzrůstá.

Okopíroval jsem desítky stran, na skeneru nafotil stovky odstavců textu a fotografií do PC, žluté lepicí papírky trčely ze svazků. Dělal jsem si výpisky, podtrhával.

K tomu jsem přidal krabici skript z antikvariátu, studijních materiálů z fakulty Státní bezpečnosti… Další mojí potravou byly knihy z edice Magnet. Rovněž překlady hutných analytických studií z ruských pramenů – historie, ekonomika a politologie, nakladatelství Svět sovětů… Ty ruské publikace jsou zajímavé tím, že všechna data a skutečnosti mají opatřené důkladným poznámkovým aparátem… čerpají z otevřených západních zdrojů, z renomovaných časopisů, z knihovny Kongresu atd. Vždy pečlivě citují zdroje.

Nanosil jsem domů reprezentativní ukázku dějin dvacátého století… Všechen ten hnůj, který na sebe nakydaly obě strany – nejdřív „Východ“… po roce 1990 pak „Západ“. U českých publikací je typické, že kolikrát tentýž autor, příslušník stranické nomenklatury – zaujímá na časové ose opačná ideologická stanoviska, než měl ve svém profesionálním mládí.

Už teď – vidím obrysy toho, co vlastně hledám. Tušil jsem to dvacet let… ale teď to leží tady přede mnou.

Vypracoval jsem si časovou a prostorovou osu. Na velikém archu milimetrového papíru jsem dolů napsal jména. Na vertikální časové ose začínám rokem 1939 – pokračuji světovou válkou, potom v rychlém sledu – 1945, 1946, 1947, samozřejmě 1948, potom 1953, 1956… 1962, nemohu a nechci vynechat zlomový rok 1968, potom stejně zajímavý a smutný 1969… pak následují šedivá léta normalizace a kolem roku 1985 to začíná houstnout… objevují se desítky jmen, která znám z osobní zkušenosti, nebo jsou nějakým způsobem spojená s dobou převratu… Po roce 1989 nechávám doběhnout čas až k našim dnům v roce 2012.

Jakmile jsem zanesl ta jména a vypisoval z jejich neprozřetelně zveřejněných životopisů – kde, na jaké pozici a v jakém zaměstnání nebo na jakém studiu se v dané době ti lidé nacházeli (…nebo jejich rodiče, někdy dokonce můžu vysledovat osudy prarodičů) – když jsem tak učinil s hrstkou jmen… zahlédl jsem cosi… co mě přinutilo odstoupit a zírat se sevřeným žaludkem na tu chobotnici.

Úzkost se mi zakousla až do morku kostí. Jedinkrát se mi v dospělém věku chtělo zvracet… Když jsem pojídal vynikající smažený lunchmeat s hedvábnou bramborovou kaší, popíjel u toho báječnou studenou kofolu v řeznické jídelně naproti zastávce tramvají v Holešovicích, v bývalých jatkách – jak se druhdy říkalo „Na Šlachtě“. Zvedl jsem tehdy zrak od horkého jídla a přes výkladní skříň zahlédl na protější straně ulice, jak rychle kráčí po chodníku v džínsových kraťasech – muže středních let, kterému chyběla dolní čelist. Volný lalok mu přidržovala gáza a fáč uvázaný „na babku“… Měl tašku přes rameno a někam čile a s mladickou vitalitou kráčel… Ta chybějící část lidské stavebnice mi neodvolatelně narušila naivní důvěru v integritu ducha s tělem… Od těch dob hledím na lidské tělo s nezúčastněnou vlídností a znechuceným překvapením.

Teď hledím na zelenkavý papír, počmáraný jmény a spojnicemi – a podruhé v tomhle tisíciletí se mi chce blít úzkostí… Pohyby historie oblečené do konkrétních jmen – jako značky na popraskaných ledových krách ukazují pomalé, ale nekonečné pohyby masivů mořských vod. Vír času.

Ještě jsem neusedl k internetu, abych ze současných zdrojů, především z amerických a ruských serverů, pomocí kouzelného překladače Google – nasál a doplnil informace a fakta… Chystám se na archivy světových novin a televizí, které jsou přístupné po síti.

Je to správné – co dělám? Nezaplatím za tuhle srovnávací studii něčím? Nepoškodím si mozek? Neušpiním se?

Indové pohřbívají své mrtvé v ohni, na čadících hranicích na břehu svaté řeky – a nedovolí fotografujícím turistům, aby svým cizím pohledem, svou myslí rušili důležitý okamžik přechodu – kdy vařící se mozek v lebce hrozí vybuchnout a musí se mu pomoci těžkým kamenem.

V Tibetu odhánějí cizí bílé zvědavce v péřových bundách s video­kamerou, když na smrtišti – kde pod nohama chrastí vrstva korálkových náramků, náušnic a ozdob… u velkého kamene, který je obklopen kobercem černých ustřižených vlasů – mlatem drtí lidské holenní kosti pro zástup čekajících milosrdných supů. Při pohřbu do vzduchu je nutné, aby civící kramářovo oko netížilo tu chvíli. Oko toho pošetilého, hamižného euroamerického vykuka – který si nakradl doma dost, a teď jede do Himálají hledat „duchovno, exotiku“ – jinými slovy, chce utéct před svým špatným svědomím. Ta zoufalá snaha ho samozřejmě šlechtí… ale neomlouvá!

Jeden známý, který pobýval u volyňských Čechů v Rumunsku… Bylo to někdy v devadesátých letech. Toulal se po lesích okolo vesnice, a tu – když přišel na kraj lesa, na nějakou velikou mýtinu, zahlédl známé tváře, byli to lidé, u kterých měl nocleh… pozoroval v skrytu lesa, jak ti místní vesničané ořou úzké políčko… dvě kravky táhly pluh… Zalehl ten můj známý do trávy a nenápadně ten obraz vyfotil… Je to mírný, dobrý člověk – tak se zase ztratil mezi kmeny, nechtěl rušit ty pracující lidi… Když jim večer vyprávěl, že je v poledne vyfotil při práci – oni smutně zakývali hlavami a pravili: „To my dobře víme… Takhle nás to chytlo u srdce! Takhle!“ A ukázali, jak moc je to vzalo za srdce… Můj známý pocítil nejasnou vinu.

Když se do těch míst po několika letech vrátil – byla vesnice plná Čechů na horských kolech, vykrmení čtyřicátníci v pestrých profesionálních dresech halekali na sebe, cucali iontové nápoje a okolo kráčel sporý, hubený chlap s bekovkou na hlavě a vedl stádo ovcí… místo holínek měl na nohou – drátem sešívané kusy pneumatik. Utrousil tiše do vousů, a můj známý ho slyšel: „Jděte domů, vraťte se, odkud jste přišli, a neserte se k nám.“

Bylo to poblíž místa, kde vytékají ze země tři prameny. Říká se tam U Tří čůrákůch.

Co když opravdu je lidský mozek – strašlivý generátor reality? V jakém potom budu žít světě?

Jak se promění má mysl – když do sebe nasoukám ta kvanta konkrétních nechutných informací… Budou to zprávy o lidské špíně a chamtivosti. Zášť, chorobná nenávist a děsivá malost. Desítky selhá­ní a pragmatických, zdůvodněných rozhodnutí – stát se kurvou. Svině je laskavé pojmenování… Tohle je dvounohé, bledé peklo přeludů s občanským průkazem.

Dnes je večer růžový a šedý – jako hrdlo skalního holuba. Odpoledne přišla bouřka a zaplavila město těžkým krátkým deštěm. Kaluže na ulicích, střechy domů a mokrá křoviska v zpustlých továrních dvorech – vydechují oblaka páry. V tom indickém večeru přeletují ptáci po nebi, kosáci pokřikují v zahradách a hasnoucí nebe rozsvěcí zlaté velehory bouřkových mraků na obzoru, které odcházejí a vzdalují se, plují za osudem.

Houštiny na březích, plné pižma žláznatých pajasanů a nasládlé vůně obřích netykavek a bambusových porostů křídlatek japonských… zapařené betonové plácky, co zůstaly po zbourané ubytovně, uvolňují nastřádané teplo ze slunného dne – a celá ta krajina u řeky, ty ohrady odtahových parkovišť a betonáren – páchnou jak mokrý pes.

Zapínám počítač a na širokém monitoru nabíhá operační systém… Mezitím než naběhne mašina – rozkládám na kuchyňském stole složený milimetrový papír a černá chobotnice jmen, to spící mraveniště osudů… čeká, až ho probudím, až se narodí do mé mysli.

Hledím na ty desítky jmen a přemýšlím, kde začít… Nechám působit náhodu a začnu v husté skrumáži jmen – na rozhraní let 1989 až 1990.

Čtu drobná písmena: Andráš Vlk, to je ale jméno – je spojeno s ilustrátorem mé první oficiálně vydané knihy z roku 1992. Celá ta záležitost okolo vydání mé knihy o Baziliškovi je obklopená celou řadou jmen – Huňát Uher, syn slavného básníka, pracoval jako „nespolehlivá osoba“ na Pražském hradě na pozici zahradníka, sázel macešky na záhonech u prezidentské vily, viděl, jak mladí příslušníci ochranky okřikují senilního prezidenta republiky, když se jim zatoulal příliš daleko mezi stromy… po roce ’90 byl vyhozen z místa knihovníka hradní knihovny, pracoval pak v literárním časopise, potom byl tohoto periodika šéfredaktor – někdy v té době mi nabízel členství v nějaké „zednářské lóži“… pak najednou vzal místo hlídače v sídle ODS na Malé Straně, potom byl chvíli redaktor v rozhlase a pak na dlouhou řadu let zakotvil na pozici šéfa různých barevných magazínů… Chlubil se mi, když jsem ho náhodou potkal – že má firemní smartphone s neomezeným voláním, služební auto, sto tisíc plat atd. … Dělal jsem prosťáčka a kulil oči obdivem: „… Fakt, jo?… Nekecej, vážně?“ Pamatuji se na jeho afektovanou matku a celý ten odér obdivu k neexistujícímu talentu, který byl u něho „objeven“. V současné době – prý pořádá v domě na Rašínově nábřeží „domácí semináře“… Uhrovi známí, takřka všichni – byli uvedeni v seznamech spolupracovníků. Andráš Vlk dokonce jako řídící tajný pracovník… Pracoval a – jak vidím na stránkách katedry sociologie, stále pracuje na UK, nyní je docent… Někdy v roce 1995 jsem ho potkal na Národní třídě, u paláce Metro. Jedl jsem v mléčném automatu vlašský salát, rohlíkem z talířku utíral majonézu, zapíjel horkým kakaem… Pojednou se zjevil, z ulice zabočil úhledný blondýn a vedl s sebou kučeravou hodnou Angličanku s ovčím obličejem a velikýma očima… Byl rozpačitý z našeho setkání, já měl na sobě čekistický kožený kabát a rádiovka s anténkou ležela výhružně hned vedle talíře… Byl jsem na jeho vkus, v první polovině devadesátých let – příliš „proletářský“. On v té době nosil sametový pánský klobouk s širokou krempou, model „záhadný cizinec, strážce tajemství“… Angličanka něco lámaně, obdivně vzdychala (řekl o ní, že je jeho učitelka anglického jazyka)… Andráš nervózně upíjel džus a přemýšlel, jak s neporušenou ctí z té situace vybruslit… Zhruba o čtyři roky dřív – v době vydávání Baziliška… pozval mne na posezení „mezi čtyřma očima“. V širáku nakráčel do jedné kavárny u Staroměstského náměstí… a já nějak instinktivně věděl – co bude následovat… Nejdřív mne „nenápadně“ oťukával dotazy, jestli mi není lhostejné, kam spěje současný svět… Že je potřeba ohlídat, aby někam nesklouzl… do chaosu atd. Odvětil jsem mu, že se domnívám – že přítomnost je široká řeka a nějaké lidské snažení způsobí víc bolesti než dobra. A že svět se o sebe velice dobře postará sám. Že krásně může existovat dál – bez lidí… A já mu velice rád pomohu, aby těch lidí bylo co nejmíň.

Na moji psychopatickou mysl zkrátka neměl… Verbovka, nebo spíš přípravný pohovor – se nekonal… Zřejmě bychom si, při mé ověřené myšlenkové pasivitě – smluvili setkání do nějakého bytu, a tam by přišel nějaký „dobrý známý“… Ach, jo… Proč to mají tihle „zachránci světa“ napsané velkými písmeny na čele. Berou se náramně vážně, osud lidstva spočívá v jejich rukou a nevědí – že mají na čele nakreslenou tlustým značkovačem – černou píču.

Celá tahle skrumáž známých obklopovala jisté artové sdružení. Jakési polooficiální fórum, které se naklonovalo z jedné organizace jazzových hudebníků a nadšenců… Když dnes píšu ta jména do vyhledávače – vidím desítky novinových článků, navzájem se tam obviňují ty známé postavy z členství v agenturních sítích… Dnes už je jasné, že to byla jedna z mnoha vlivových agentur Sovětů… Tahle vybraná sorta inteligentních kreativních lidí byla podchycena a pod vhodnou legendou úkolována v dobách šedivé normalizace… Po nástupu perestrojky v SSSR počaly probouzet se a ožívat tyhle sítě.

Spojovací čáry vedou k osobám v okolí prezidenta Pižďucha, k literárním revue, k „emigrantům“, kteří odešli do světa v letech po roce 1990… a dokonce zde vidím jména osob, která proběhla před pár lety kauzami v celostátních denících. Figurovala tam jedna novinářka, bývalá filcka z BIS, a jeden nablblý nenažranec z ministerstva zahraničí dostal za přípravu její vraždy (bože, to je hovadina!) dlouhou pálku na tvrdo.

Čtu dále: Jan Kareš… Studoval práva, potkal jsem ho v druhé polovině osmdesátých let na Pražském hradě, když jsem do ranního šera otvíral těžká barokní vrata Lobkovického paláce. Za vraty, v Jiřské uličce, stál v obleku Kareš, křivil svá už tak zkřivená ústa a – nijak překvapen mi rovnou vysypal (vždy trpěl informační inkontinencí)… že je zástupce Mohority na ÚV SSM, že jde dát vyznamenání starým, břichatým pionýrům a padesátiletým pionýrkám s pětikilovou trvalou na hlavě. V další větě mi oznámil, že studuje právnickou fakultu a že bude „prokurátor“, to slovo doslova zakrákal… Uběhly dva roky a v televizi, při „listopadových událostech“, mluvil na mikrofon jako zástupce stávkujících studentů právnické fakulty (to musela být asi dřina, rozhýbat ty konformní tupé palice, opatrné synky a obtloustlé dcerky stranických kádrů z vesnických okresů republiky)… V dalších letech jsem ho potkával na stanici metra Primátora Vacka, u Krčského lesa… Býval v trampsky „přesném“ kroji, s usárnou na zádech… při pozdravu prováděl cosi složitého, mírně přihřátého s prsty (prý to byl trampský pozdrav). Rychle mi přitom odvyprávěl… že je v legislativní radě federální vlády, že zároveň zastupuje nějakou mezinárodní velikou firmu (lobbing)… auta, peníze atd.

Pamatuji se, že se mi chlubil – někdy na střední škole – že má na chatě vodní dělo na obranu proti narušitelům (blud, bájivá lhavost), chtěl ode mne koupit pistoli Parabellum (lhal jsem mu ve věci drže­ní střelné zbraně – někdy v páté třídě základní školy, magor si to pamatoval dalších deset let)… posléze mi důležitě oznámil, že mají „s fotrem“ šedesát hodin porna na videokazetách.

Nakonec čtu z internetu – že se můj dávný spolužák zapletl s nějakou skupinou okolo soudce Berky, též tam figurovala jména důstojníků z politické policie, firma ČEPRO – nakonec byl „Mařena“ na základě kompromitujících policejních odposlechů sundán z pozice ředitele Národního bezpečnostního úřadu, který má ověřovat morální bezúhonnost žadatelů o vysoké funkce ve státní správě a ve strukturách NATO.

Směju se překvapeně, když na mne na monitoru vykouknou fotografie sádelnaté koule s kravatou, obličej z dávných let je utopen v třesoucím se tuku na tvářích… Ve Strakově akademii skládá svou funkci do rukou snědého, zamaštěného premiéra – bývalého náměstka pražského RaJe. Jméno toho kolotočáře je spojeno se světskou rodinou Psů. Rodina „Džukel“ ovládá Juldu Fuldu, spolu s ruskou mafií, která vystupuje pod názvem české textilní a exportní firmy… též má aktiva v Pražské tržnici. Milovníci „medvědů“ – černých mercedesů, zlatých řetězů na krku a jakési „filmové“ rodinné zločinecké pospolitosti. Jsou „světští“ až za hrob.

Čtu: Michael Bambas. Ano, ten chlapík chodíval klábosit na své bývalé pracoviště. Jurodivý Pepíček o něm všechno vycinkal. Já – zamlklý uhrovitý učeň jsem jim k „Bulganinovi“ do krámu pod střešovickou vozovnou chodíval pro rum a gothajský salám, s pětilitrovými flaškami od okurek běhal pro „pívo“.

Vyprávělo se o tom kníratém brunetovi – že na vojně se naučil psát na stroji, pak pracoval na štábu jako sekretářka… tam si ho všimly jisté složky… a rok se s rokem sešel, možná těch let bylo víc… do světa vyrazil usměvavý fanfarón Michael Herrera… Narazil si prý ve Francii dceru šéfa odborové ústředny CGT, měli tehdy před svatbou… chtěl prý nakonec žít v Marseille jako starožitník… Nevím, možná to byla jen kouřová clona, třeba to byl proval… možná to všechno bylo úplně jinak. Vyprávělo se to.

Jediné, co je na té věci skutečně zajímavé – je ta lokalita. Z Kafkova ateliéru v Buštěhradské ulici je kousek do ulice Dělostřelecké. Na internetu je řada vzpomínek na tu podivuhodnou čtvrť skládající se z luxusních vil a prastarých rozsáhlých zahrad… Ruch města je vzdálen za vysokými zdmi a temnými porosty staletých tisů.

Jeden ruský historik cituje vzpomínky bývalého příslušníka zpravodajských vojenských složek (překladač Google jeho jméno převádí z bukev do našeho jazyka jako: Anatolij Sperma (Semjon) Jidáš… Úsměv mi mizí ze rtů, když čtu: V Dělostřelecké ulici č. 10 a 11 byl v roce 1945 usídlen štáb NKVD. Dříve vilu obývalo gestapo a potom nacistický generál Toussaint. Pár dnů po osvobození se Rusové stěhují z hotelu Flora do Střešovic. Na obou koncích Dělostřelecké ulice byly postaveny závory a těžce ozbrojená stráž… Začal hon na ruské porevoluční emigranty, verbovky celých rodin, stovky a tisíce lidí. Vhodní lidé s vysokoškolským vzděláním jsou vysíláni po desítkách na Západ. Jejich rodiny jsou zde jako rukojmí. Další dostávají na vybranou – buď bezvýhradná oddanost řídícím orgánům, nebo deportace na Sibiř do lágrů… Autority bělogvardějské komunity v ČSR nedostanou vybrat. Někteří jsou rovnou zlikvidováni, jiní odvezeni na Východ, kde všechny stopy mizí.

Figuruje zde jedno jméno, při kterém nastražím uši a všechno se ve mně napne – Jan Mexbauer… Sověti při obsazení budov v Dělostřelecké ulici propustili všechny zaměstnance – jen domovník generála Toussainta byl ponechán ve funkci. Mexbauer pracoval zároveň jako noční vrátný ve vinárně U Červeného kohouta v Celetné ulici. Potom – v roce 1948, byl zaměstnán jako údržbář a topič v budově ministerstva zahraničních věcí v Černínském paláci… Mexbauer s kolegou nalezl za úsvitu na nádvoří paláce mrtvolu Jana Masaryka.

Je celkem zajímavé ticho okolo tohoto faktu – člověk, který pracoval pro gestapo (ve sklepích vil byly kobky pro tajné vězně, „Nacht und Nebel“ – vymazání nepohodlných lidí z veřejného života, popřípadě přebourání, zpravodajské hry)… ve stejné funkci „domovníka“ pracoval pro Sověty a nakonec završil kariéru jako údržbář MZV… To ticho je dodnes výhružné.

Na internetových stránkách Přátel Střešovic se dočítám, že zmíněná vila čp. 10 a 11 byla potom Sověty předána V. oddělení ministerstva obrany (kontrarozvědný útvar, který pod vedením Bedřicha Reicina zlikvidoval český důstojnický sbor – západní a nakonec i východní bojovníky druhé světové války).

Ve Slunné ulici čp. 12 – měl Sicherheitsdienst vilu, kde z bohatých Židů páčil a vytloukal peníze a bankovní konta. V témže objektu byly v padesátých a šedesátých letech laboratoře StB.

V Pevnostní ulici byla pod krytím tiskové kanceláře TASS rozsáhlá pracoviště sovětské zahraniční služby.

V ulici U Třetí baterie 18 žil Paul Thümmel, vysoký pracovník Abwehru, účastník dezinformačních kampaní a dodnes neobjasněných trojitých akcí. Je znám též pod kódem, který mu dala česká předválečná zpravodajská služba – A 54.

Na stránkách ÚDV čtu zajímavý dokument jednoho pracovníka úřadu. Je zde podchycena korespondence spolupracovnice I. správy MV, jedná se o starší dámu, dceru ruského porevolučního emigranta, pravoslavného kněze, který se usadil poblíž Drážďan… Dcera se narodila do německého prostředí a jako rodilý mluvčí byla vzácně dvojjazyčná. Vedle ruštiny a němčiny ovládala plynně francouzský a též anglický jazyk… Lydie Goručkovová-Langenhaunová byla za války nenápadnou družkou Paula Thümmela, pracovala jako sekretářka jeho šéfa v Abwehrstelle Prag… Po smrti svého druha v posledních dnech války (měl být na zvláštní příkaz velitele gestapa zastřelen v Malé pevnosti Terezín) – byla uvězněna pražskými odbojáři a vzápětí propuštěna na svobodu na přímý příkaz jistého majora Markova alias Kerkovena (NKVD)… Začala potom pracovat pro vznikající režim, který si všiml jejích zpravodajských a jazykových schopností. Pro své nové zaměstnavatele vykonávala činnost na legalizačních funkcích v podnicích zahraničního obchodu, vesměs jako překladatelka, tlumočnice atd.

Někdy na začátku šedesátých let zachytil podezřelou okolnost jeden pracovník MV. Dostal k rukám dopis zmíněné překladatelky a bývalé družky Paula Thümmela… Své dávné přítelkyni z dětství Ines Gomézové, která žila na portugalské Madeiře – psala stárnoucí dáma (dopis byl v německém jazyce)… že je poslední léta velice osamělá, potřebovala by chápajícího a ochranitelského přítele… schází jí charakterní sympatický muž… Co ji opustil její Medvěd (Bär), tak zapomněla – co je to láska… Někde uprostřed smutných ód na minulost a obav z blížící se budoucnosti a stáří – objevilo bedlivé kapitánovo oko nenápadnou, tužkou dopsanou větu: Ještěže se mi loni, po tolika letech, ozval můj milovaný drahý Medvěd. Napsal mi, že se během několika měsíců, snad za půl roku – ukáže a vezme mě s sebou do ciziny… A strávíme spolu zbytek slunných let.

Pracovník kontry neváhal a hned si nechal vyhledat kompletní spis uvedené tlumočnice… Samozřejmě se nemýlil, přezdívku Bär (Medvěd) používal jako jedno z mnoha krycích jmen Paul Thümmel…

Paul Thümmel přežil, skrze svoji milenku byl v třicátých letech přiveden do řad spolupracovníků sovětské zahraniční služby. Po fingované popravě v terezínské pevnosti na jaře 1945 – odešel do světa pod cizí identitou. Celou dobu války ho chránili sovětští pracovníci zakonspirovaní na gestapu.

Tenhle kapitán o celé věci napsal zprávu a předal ji nadřízeným orgánům… Když se dotazoval po jisté době – jak má pokračovat ve věci té stárnoucí tlumočnice… bylo mu sděleno – aby se té záležitosti nevěnoval, že je věc v běhu po jiných „liniích“… Ústně mu bylo nadřízeným orgánem naznačeno, že je to záležitost „přátel“… Byl vzápětí odměněn peněžitou částkou za bdělost a vynikající práci a mimořádně povýšen na majora. Za půl roku zemřel při autonehodě.

Jméno jednoho pracovníka poblíž prezidenta Beneše – kancléř Smutný, je uváděno v ruských pramenech – jako nejproduktivnější spolupracovník… Na internetu mi překladač postupně chroustá stránky textu, jsou to vzpomínky jednoho z mnoha důstojníků zahraničního zpravodajství, kteří pracovali po válce ofenzivně proti naší republice.

Jméno Jana Masaryka mě vede k osobě jeho tehdejšího asistenta. Nedávno zemřelý okatý stařík se jmenoval Sum. Když mi internet nabídne z archivu rozhlasu jeho vzpomínky – neváhám a nasadím si sluchátka, lehnu si na kanape a soustředěně naslouchám… Když jsem ve zrychleném režimu nasoukal do své hlavy jeden lidský osud – beru si tužku a píšu si několik zajímavých bodů: Před prací pro Jana Masaryka na ministerstvu zahraničí nastoupil nadějný absolvent vysoké školy s pomocí svého otce – vládního úředníka… někdy v roce 1946 – na předsednictvo vlády, a protože dobře ovládal celou řadu světových jazyků – zanedlouho pracoval jako tlumočník pro předsedu vlády Gottwalda… Tuhle informaci jsem nikde jinde nenašel… Když věčně opilý premiér je příliš nezvladatelný pro mladého asistenta – je tento nadějný pracovník poslán k Janu Masarykovi… Kácí se na dlaždice v ústavu soudního lékařství při pitvě svého ministra. Po celý život pak bude vyprávět, že Jan M. spáchal sebevraždu, na nočním stolku ležel odložený Švejk a rozevřená Bible – to má znamenat poselství pro budoucí generace… Je mi smutno při pohledu do těch vypoulených, vydrezírovaných očí… lidská troska tvrdí nesmysly a dobře to ví… Myslím na ty šmouhy od výkalů, které zanechal zoufalý člověk na rámu okna, na ty odřeniny na břiše, na ten výtok semene (cituji z odtajněné pitevní zprávy)… Do toho slova Gottwaldova tlumočníka, který musel být vzat pod přísnou přísahu – z podstaty svého zaměstnání… do toho nezapadají.

„Pérák doskákal“, slova pronesená jedním z důvěrníků Sovětů, který v té době pracoval – jako zasloužilý partyzán ve vojenském muzeu… Odnesl si dokonce z ministrovy pracovny malý suvenýr – kovové razítko s podpisem Jana Masaryka… To mu z kapes vzápětí odcizil očitý svědek, který o tom podal zprávu v roce 1968 prokuratuře. Když se v roce 1969 vyšetřování zastavilo, zmizelo vše v temných vodách úředně nařízeného mlčení… razítko pak doputovalo po čtyřiceti letech, po smrti dotyčného svědka, který ten talisman uschoval u svých známých – nakonec do rukou pověřených vyšetřovatelů.

Optimistický pan Sum, strážce odkazu svého zaměstnavatele… přeci jen uvedl zajímavou věc… když byl propuštěn po letech z jáchymovských dolů, našel práci pouze jako kominík… pobíhal po střechách nad městem, kolegové ho měli rádi a on byl šťastný… Pak přišla šedesátá léta a do Prahy přijel jeden sovětský generál, který si ho pamatoval z roku 1945… Když se sháněl po svém známém, který tak skvěle tlumočil na předsednictvu vlády – s údivem se dozvěděl jeho zaměstnání. Zařídil potom ten hodnostář dobroděj – že jeho přítel z dávných časů mohl pracovat jako překladatel, nakonec byl – jak se říká, na volné noze.

Nikdy nevyřčenou část svých osudů – odnesl si věčný junák a lingvista pan Sum… s sebou do věčných lovišť.

Jako by internet měl svou vlastní, primitivní – na podobnosti slov a frází založenou inteligenci… Přes několik jmen českých mystiků a jejich rodinných přátel, při výlovu našeho pražského rybníka – jsem padl v archivu televize na výpověď aktéra „listopadových událostí“ roku 1989… Je to v současné době režisér dokumentárních filmů. Má takový – jemný, dívčí čumáček… Vypráví – jak tehdy, na Národní třídě dostal obuškem… Prý se ten obušek svezl po jeho kožené bundě, údery prý jen pršely, ale on žádnou bolest necítil… Dokonce se v té vřavě dorozumívali těžkooděnci mezi sebou, když nestačilo hulákání – údery po nohách svých kolegů.

Nějak mi to nejde do hlavy… takřka metr dlouhé bílé obušky? Pak jsem si vzpomněl, že mi říkal šílený psycholog Pavel – že chodí rád do policejního muzea, vodí tam svěřeného hocha, dítě své bývalé milé… Není to jeho vlastní hoch, ale zželelo se mu toho dítěte, jehož matka je famózní stárnoucí nymfomanka, obluzující stárnoucí fořty a jiné osamělé muže – od Šumavy k Tatrám… Půjčuje si chlapce na prázdniny a nejraději se chodí dívat, oba dva lehce deprivovaní – do policejního muzea.

Říkal mi před lety, že si od svého známého, fotografa z dotyčné instituce, vyžádal – aby si mohl vzít do ruky ten slavný bílý obušek ze „sametové revoluce“. Tyto exponáty nejsou vystaveny a jsou uloženy v depozitáři… Když v kamrlíku svého známého mohl uchopit tu bílou dutou rouru – došlo mu mnohé… Ty slavné bílé „vraždící a mrzačící“ obušky byly jen atrapy! Speciálně vyrobené pro tyto účely, duté a lehké… Za zesílenou částí, kde byla rukojeť, se nacházelo ztenčené pružné místo, které působilo, že obušek při svém švihu, při úderu se ohnul a vydal ten známý dutý zvuk. Jako psychologická „donucovací“ pomůcka byl dlouhý bílý obušek vynikající… Jinak to byla taková tenkostěnná rourka z PVC.

Když mohl v dlani potěžkat, uchopit a švihnout zkusmo do slam­níku uviděl zvídavý psycholog, jak ta lehká bílá věc se ohnula a dutě křachla.

Když učinil totéž s krátkým, černým, těžkým obuškem – tak pod slamníkem praskly latě v kanapi… Tuhle opravdovou, tehdy běžně používanou verzi donucovacího prostředku nosila uniformovaná policie desítky let. Bylo mu sděleno, že tento skutečný obušek má v sobě ocelovou pružinu a olověné jádro, to vše zalisované do vulkanizovaného kaučuku… Tímto obuškem se dá jedním rozmáchlým úderem zlomit noha, a když sadista chce – může tím „mackem“ z tvrzené černé pryže – svou oběť pohodlně zabít… Pokud by touto technologií byly zhotoveny ony slavné bílé obušky – tak by jedním úderem bylo možné zdemolovat běžný osobní automobil. Na člověka by měly podobný účinek – jako řeznická sekyra.

Ano, nejnápadnější je ticho. Dvacet let vzletných žvástů – a nikdo o takových maličkostech nemluví. Žvanilové nevědí, a ti, co vědí – se stydí a nic nepoví. Ha, haááá… Pravda je v detailech.

Píšu do vyhledávače: NEP (Novaja ekonomičeskaja politika). Ve Wikipedii čtu: Ukončení první světové války, návrat vojáků domů do rolnických rodin, nulová motivace při zabaveném majetku. Od roku 1921 postupné uvolnění, tržní omezené hospodaření… posléze uvolnění zemědělských a obchodních druhů podnikání – z výtěžků daní se masivně investuje do výstavby průmyslových aglomerátů, do těžkého strojírenství, železnic a zbrojních programů… Roku 1928, pod hrozbou narůstající ekonomické moci nových milionářů (NEPmanů) – je celý experiment zastaven… Někde v zátylku mě zamrazí… Příliš podobné s naší skutečností. Jsme na svahu velké strukturální vlny? Tentokrát, na rozdíl od let po první válce – jsme na tom blbě snad všichni.

Hledím na řadu jmen z padesátých a sedmdesátých let… II. a III. ge­nerace kleštěnců… Normalizátoři, opravdově se snažící staří zaprodanci a s nimi mladí inteligentní lidé, kteří byli systémem vybráni pro svůj vhodný proletářský původ.

Padá na mě smutek z naivních zástupců opozice roku 1948. Dýchá na mě smrdutý úsměv řízené provokace roku 1968. Tolik zmařených nadějí slušných lidí tohodle národa… Zkažené děti normalizace – dostaly po roce 1989 k řízení chod tohoto státu.

Mouřeníni na špinavou práci věšeli na rozkaz Moskvy své kolegy… každá další generace politických vůdců této provincie – musela vypít kalich hořkosti a ponížení, aby si mohli vážit svých pozic na výsluní… Každý z politiků, reprezentantů toho státu – má někde v minulosti „pojistku“… něco špatného, co by nerad, aby vyšlo ve známost.

Dobří a tvůrčí lidé byli infiltrováni a podchyceni těmi – co jsou méně talentovaní, ale mají o to více ambicí – v zásadě je to takový „lov mozků“, stejně se jedná v kapitalismu (tam o své prodejnosti ovšem od začátku víte).

„Dobří a progresivní lidé“ disidenti jsou pečlivě vytříděnou kastou. Kdo nebyl ochoten být loutkou ve hře „Rozděl a panuj – postav proti sobě různé složky obyvatelstva“… kdo místo internacionalismu a světoobčanství dával na první místo zájmy své země – a u koho hrozilo, že se stane mluvčím svého národa, skrze jehož osobu dostanou zájmy širokého obyvatelstva svůj průchod – takový člověk je ve vhodnou dobu diskreditován anebo potichu odstraněn. Autonehoda nebo náhlá nemoc – to se už umí spoustu let.

Jen jedna věc mně zabraňuje… abych definitivně odepsal všechny kapitoly lidských dějin. Jak stárnu, kladu si stále častěji otázku – ohledně klíčových rozhodnutí nedávné historie. Ptám se sám sebe: Pokud bys ty stál na místě Stalina, Roosevelta anebo Háchy… jak by ses sám (při vědomí všech informací – které ti poskytne tobě podřízený státní aparát, ministerstva a zpravodajské složky… kolegium poradců sestavené z nejlepších mozků tvé země)… jak by ses nakonec rozhodl v té a té věci? Dovolila by ti tehdejší situace (hospodářská, politická, mezinárodní) – abys mohl rozhodnout jinak, než se skutečně v té věci stalo? Má člověk v té vysoké funkci právo na osobní svědomí a charakter?

Není spíš každý z těch „služebníků božích“ zoufalý pozlacený papež, který by mnohem raději běhal nahý po louce a povídal si se zvířaty jako svatý František?

Pokud nejsou postiženi při svém vrcholném postavení těmito otázkami, tak jsou to jen naprosté lidské bestie – prolezlé logikou moci stejně tak, jako je lidská tkáň postižená leprou.

Smutně se směju při pohledu na otlemeného šejdíre, pohůnka ze Spojených států… Zde je vyústění fraškovité akce hledání „Štěchovického pokladu“… Dva dobráci – jeden místní „mužíček“ v maskovací uniformě a s hodnostními distinkcemi, které sám sobě přidělil – a spolu s ním a vedle něj otlemenec se zlatými brýlemi proti slunci, náborář v táborech zaprodanců… Prý hledají v okolí Štěchovic veliký poklad, snad „Jantarovou komnatu“, snad plány létajících talířů. Alespoň místním vesnicím – při svých průzkumných vrtech – nalezli bohatý zdroj pitné vody.

Celá ta historie je jen a pouze zastírací manévr… po roce 1990 dochází k zúročení té dávné akce – kdy několik vozů americké armády odvezlo ze zaminovaného tajného skladu seznamy agentů gestapa. Nikdy tyto písemnosti nebyly vráceny… místo nich byla České republice „navrácena“ nepotřebná hlášení o hospodaření a jiné týlové záležitosti… To se prozradilo publikovaným soupisem písemností, který tehdy – neprozřetelně zveřejnil v americkém tisku jeden novinář.

Odcizení archivů německých bezpečnostních složek, seznamů agenturních sítí a krycích jmen, osobních svazků agentů, povede nyní k rozsáhlé akci… Teď, po šedesáti letech, dojde k zúročení, k zhodnocení těch smutných, dávno vytěžených informací – bude činěn nátlak na děti a vnuky těch konfidentů, mnozí jsou činní v politickém životě dnešního státu.

Sověti – kteří měli stejné, ještě podrobnější informace, díky svým pracovníkům – kteří byli zarostlí dlouhá léta v nacistickém bezpečnostním aparátu… učinili hned po válce ze stejných lidí svůj spolehlivý kádr v politbyru ÚV KSČ, v generálním štábu armády, v Rudém právu a bezpečnostním systému republiky.

Děti aparátčíků z krvavých časů jsou teď, po roce 1990, exponenty „pravicových, konzervativních“ idejí… A velmi se jim nechce vzpomínat… Bohužel, obě vítězné mocnosti si jejich svazky cení víc než „Jantarovou komnatu a létající talíř“.

CIA se konečně nažere a nevadí – že to bude protříděný a podstavený odpad od Rusů… A otlemený pohůnek hovořící stejně špatnou češtinou, češtinou odrodilců – jakou hovořil v roce 1947 Charles Katek, ten „Tichý Američan v Praze“. (V jeho bývalém bytě na Loretánském náměstí bydlela dlouhá léta vdova po prezidentovi Hana Benešová, nyní zde má být Pižďuchova knihovna.)

Staré U. S. hovado v kovových brýlích proti slunci se taky napakuje… Konečně si myslí, že zametl stopy a (jak právě pozoruji na fotografii pod článkem na internetových stránkách hospodářského deníku) – vykukuje za ramenem amerického právníka, který se snaží v Karlových Varech oživit sedmdesát let staré židovské dluhopisy vázané na objekty a pozemky města… Tyhle cenné papíry vytloukli z bohatých Židů na gestapu pod příslibem odchodu do zahraničí… Otlemenec v kouřových brýlích si dělá laskominy, bude mít – zlatou rakev. Zdá se.

Nevím ovšem, co na to ti ruští zbohatlíci, kteří si doma při divoké privatizaci umazali ruce krví a se „zlatou krysou“ v zubech doběhli až sem – doufajíce, že se jim podaří spokojeně dožít v „teplákách s třemi bílými proužky“, s čivavou v náručí a s ofrněnou blondýnou na tenkých jehlových podpatcích – v tomhle klidném lázeňském městě, v té oáze míru.

Vary Karlovy!… Ruskými cary od časů oblíbené „božské Kupalo“… Nevím – co na ty nacistické požadavky řekne Slavík-Loupežník… Buď se dohodnou – a bude to dobrý, anebo ne, a pak to bude moc a moc zlý.

Čtu ve vyhledávači: Palác Lucerna – podivná privatizace, prolomení Benešových dekretů… Chemapol… Banka Bohemia.

Zajímavá náhoda… Potkávám občas u nás na rohu postávajícího Šamšulu. Je to už postarší pán, čerstvý starobní důchodce. A z jeho úst, která krákorají „Ahój!“ tak nějak po klukovsku – jsem zaslechl jméno „Banka Bohemia“.

Šamšula mívá na očích brýle „macarthurovky“, ruce v kapsách a z kapsičky u košile mu vykukuje stravenka (chodí na porci teplé stravy do místní jídelny, omáčky zde rozděluje s ruským akcentem hovořící – takový „velkokníže“ s obřím zvadlým břichem, na hlavě nosí tento „sosér“ opravdovou šéfkuchařskou čepici jak papež mitru… vedle býčího hrtanu má též dvoudecové pytle pod očima – sto gramů vodky by se mu pod každou krhavou bulvu vešlo jen což).

Šamšulu potkávám na rohu u trafiky, postává v parčíku u tram­vajové zastávky. (O kus dál – u večerky stojí podobný „datel“ na čumendě… je to vysoký, úhledný mladík s vojenským pečlivým sestřihem vlasů… má na sobě předpisovou leteckou bundu Bombardier, jinak též – „Bomber“, je modrá jako nebe nad Berlínem… na bundě jsou přesně podle přikázaných pravidel umístěny odznaky… stříbrné perutě… za statečnost v boji… za účast v různých „kampaních“… na rukávu má zařazovací nášivky leteckých rojů atd. – bunda je vždy rozepjatá a na sněhobílém bavlněném tričku se dávají na odiv dvě „psí známky“, identifikační štítky vojáka na kovovém řetízku okolo krku… tohle opatření bylo zavedeno ve dvacátém století, aby se mohlo poslat domů rodičům nebo manželce – alespoň kus ucha nebo nadočnicový oblouk… jediné, co zbylo z jejich syna po výbuchu dělostřeleckého granátu. Tento holešovický „vzdušný pirát“, kluk z náborového plakátu U. S. Air Force – má lehce odulé, zarudlé tváře, tvořící zvláštní nepoměr k štíhlému tělu… při bližším pohledu uvidí kolemjdoucí, který si jde do večerky koupit půl bochníku chleba a dvě piva – zahlédne občanovo nezaujaté oko… jak na pečlivě vyholené tváři leteckého mladíka se divně vyjímá bambulovitý, porézní nos… teprve pak si všimne teninkých rukou a nohou, zvláštně – tvrdě zformované, lehce odulé břicho… a dojde mu, že se dívá na letitého alkoholika s pokročilou cirhózou jater, vidí před sebou tajného kořalkáře… který si co chvíli – v divném, strnule sošném tiku kontroluje ostré puky na nohavicích čisťounkých džínsových kalhot… co chvíli přejede kapesníkem černé vojenské boty – které se blyští doslova jak psí koule… Bombardier je občas osloven místními dědky… dává se s nimi do vážného hovoru… starci řehtají jak koně a „kluk“ nepohne ani brvou, hledí kamsi vážně za obzor, až ke křižovatce Argentinská–V Holešovičkách… Někdy se u něho zastaví stará paní s modrou „trvalou“ a s nákupem… dává mu kradmo nějaké mince – zřejmě to je maminka, „kluk“ dostává drobné, zdá se, na „nanuka“… tehdy Bomber mění výraz tváře z netečné vážnosti na vykulenou opravdovost a doprovází babičku a bere jí z rukou květovanou kabelu, z které koukají veka a plastové lahve s podmáslím… Jednou jsem jel tramvají číslo 5 někam na Žižkov a přede mnou seděl kolínskou vonící, čerstvě zastřižený zátylek… po chvíli mi došlo podle té letecké bundy, že sedím za Bomberem… se zájmem jsem čekal, kde vystoupí, kampak asi jede? Na zastávce Lipanská se vyhoupl z vozu a mně to nedalo – tak jsem vystoupil druhými dveřmi a díval se, kam asi jde ten „letec“… seběhl ze schodů do příčné, úzké uličky a po pár desítkách metrů zapadl do jedněch domovních dveří… obešel jsem blok, a když jsem míjel ten dům, pečlivě jsem si prohlédl domovní zvonky… pod otlučeným, spravovaným plexisklem s jmenovkami nájemníků – byla nerezová majestátní deska s černým, nelítostným okem kamery, pod ní byl v oceli, za vyvrtanými otvory ukrytý reproduktor, mikrofon… jediné tlačítko a umělecký nápis Privat Club Hermes… To už jsem někde slyšel – ano, od heroinového berlonoha na Hlavním nádraží, když ze mě vyloudil dvacku na „rychlík Hermes“… ano, doma na internetu jsem si ověřil, že se jedná o přísný gay klub… zde se scházejí vážní „gótové, plukovníci, seržanti“ – milovníci mužského potu, kožených masaryček a ocelových pout… Řád, poslušnost, provinění, přísnost, trest, odpuštění… láska muže k muži… Jsou to kníraté bahnice… Sem tedy chodí Letec… hádám podle jeho klukovského zjevu, podle té zvláštní strnulé pasivity – že bude profesionální děvka.)

To Šamšula je jiný kofr. Před třiceti lety jsem ho vídával jako slušivého kinoherce. Ženské se okolo něj rojily… Takový to byl „Romeo“ – teprve při rozhovoru poznenáhlu vyplynulo, že je kretýno… krasavec s IQ lehkého debila.

Šílený psycholog Pavel mi vyprávěl, že podle zjištění jeho otce, též psychologa – který pracoval pro ministerstvo dopravy na přezkumu způsobilosti řidičů dálkové dopravy TIR – je lehký inteligenční podprůměr vhodný pro odpovědné řízení těžkých vozidel. Žádné rozptylování abstrakcí, zacílená soustředěnost na tady a teď… záliba v motorech a pocit zodpovědnosti a vlastní sebeúcty – při dosažení vlastní aspirační úrovně.

Šamšula není, a je zjevné, že ani nemůže být dálkovým řidičem… jeho mysl se nachází o několik mezaninů níž (Goethe by řekl: Odešel do říše Matek…). Nachází se hluboko pod dálnicemi, kde (s vzdalujícím se kamarádským houkáním) se řítí vozy TIR.

Jeho parketa jsou ženské, a ty nejsou stroje… Tady stačí přírodou daná tíhnutí a zaměření… a jistá pravidla samčího a samičího chování. Ostatní se udělá samo, a i zde platí – intelekt překáží… Příliš silné vnímání kontinuity, vzpomínky na minulost a obavy z budoucnosti – to není dobré „na prut“… Stačí, aby primitiv měl své nádobíčko v pořádku, a ještě trocha vychcanosti navrch – a máme tu fešáka, pro kterého si oči vypláčou všechny paničky… Šamšula má přesně ty znaky zkušeného pasáka… nosatý frňák, velké oči, propadlý hrudník a celkově hubenou postavu s velkými klouby. Všechen „majetek“ má ve volných, elegantních kalhotách… Chová se ke svému nářadí s profesionální odpovědností a jako pečlivá matka balí své nemluvně do peřinky, tak i on, když si odskočí do křoví u dětského hřiště na Orteňáku… pečlivě oklepává, cudně se odkláněje od zraků kolemjdoucích… skrývá do trenek svůj žilnatý starý chobot.

Bohužel, s věkem nastoupily prostatické potíže a libido takřka odešlo… Zdětinštěl frajer… Jednou jsem na něj narazil v tramvaji, byla to dvanáctka. Náhodně jsme se potkali na zastávce s německým fyzikem Georgem, který bydlí na Argentinské, sedli jsme si v přátelském hovoru na sedadla vedle sebe a vtom zvednem hlavy – a z protější lavice se na nás šklebí Šamšula… Ihned ho zaujal česky lámaně hovořící, autistní Georg… Jako správný primitiv vycítil fyzikovu neobratnost v reálném světě – a tak jako jednoduchý parazit, jako komár začal sát z bledého, zavalitého těla informace… Nebylo mi to příjemné, pozorovat tu symbiózu pihovatého zasněného „mensche“ a zakrslé živelné kreatury (nýmanda), který je na „ulici“ doma.

Po chvíli jsem ale zahlédl na Georgově lojovité tváři polichocený úsměv a cosi „měkkého“ se dělo s jeho horním rtem… Zpod zkušeného očního víčka, které převisle halilo temný zrak Šamšuly – starého mrdáka, se leskly spokojené záblesky… Ti dva si padli do oka!… Nikdy by mě nenapadla tahle divná shoda… Georgovy zelené oči spokojeně analyzovaly primitivní řečové fígle toho stárnoucího krutibrka. Dioptrická skla se blyštěla v nerezových obroučkách… plešatící velká hlava s dvoulitrovým mozkem, který je zvyklý řešit kvantové výpočty. Děsivých IQ 160 hledělo jak polichocená bohatá nevěsta, mlynářská zavalitá obryně… okolo níž krouží a podkuřuje vyzáblý galán, který si dělá zálusk na její věno. Zřejmě má ten Šamšulák nějaký senzor, jako mají dravé ryby – které rozpoznají nekoordinované pohyby slabé, nemohoucí oběti. Jakási schizoidní bisexualita… pramenící z té osamělosti, kterou si vozí s sebou tento německý fyzik všude po planetě – cosi z feromonů, z pižmového spektra ryšavců… vzbudilo starou štiku.

Povídali si spolu jak dvě děti, žvatlali celou cestu… Dělal jsem, sám pro sebe, že k nim nepatřím. Když jsem se podíval na starého Šamšuláka, jak koštéřsky, mistrně láká do tenat – zavalitou obryni Georga, který (jak „sůva z nudlí“) necitlivě nahlas, příšernou mazlivou češtinou (s obvyklým skloňováním v ženském rodě) hýkal „… já šla… já myslela… já udělala“ – tak nezaujatý posluchač musel nabýt dojmu, že dva gayové, německý gerontofilní sexuální turista a jeho třaslavý, vyžilý protějšek se právě dohodli na nějakých nepředstavitelných praktikách (Šamšulák Georgovi zašije půlky bílou nití a pak mu tu prdel zase „osvobodí“ atd.).

Přitom vím, že Georg je především samec – jedna Číňanka, kterou dokonce odpanil, si léta dělala zálusk na vdavky, existuje řada Japonek, bohemistek – které „okupoval“, přímo jim učaroval svým vtipem a intelektem, tento pihovatý tuleň z Hamburku.

Nic platno, tahle chvíle byla Šamšulákova a Georg byl celý říčný a třásly se mu ruce vzrušením.

Na Újezdě jsme k mému překvapení všichni vystupovali. Já jsem potřeboval jít do prodejny Kutil pro dobrou šňůru – musel jsem vyměnit prošoupaný provaz na sportovním pytli, který nosím přes rameno… Georg měl namířeno do kavárny Sedmé nebe, měl tam sraz s kolegyní z Akademie věd… Šamšulák, jak nám vzápětí nahlas pošeptal, držel přitom Georgovi ruku na rameni a díval se mu do očí: „Sem jezdím na kukačku!“ (Pozoruje turistky a zahraniční návštěvnice, jak stoupají k ošklivému pomníku věnovanému politickým vězňům, kde jeden konjunkturální sochař, jehož sochy jsou ve všech bankách atd. – zpodobnil zástup vyzáblých musulmanů, které ovšem vybavil optimistickými, nadrozměrnými pohlavními údy.)

Šamšulák skřehotá a hledí upřeně do očí bezelstného Georga, tomu se chvěje podbradek a vyvstal mu studený pot na čele. Starý ještěr kváká: „…A voni ty ženský lezou na ten pomník a berou ty sochy chlapů za čuráky… Jejich muský je k tomu dokonce nutěj… fotěj si to, točej na kamery a řehtaj se u toho!… A já se sem jezdim na to koukat!“

Chci se rozloučit a odpoutat se od té dvojice, která v sobě našla zalíbení – měl bych vysvobodit i Georga, ten je úplně mimo… teď mu dokonce vypadl mobil z rukou, vysypala se taška od notebooku, kterou nosí „na dohodu“ křížem přes velrybí břicho.

Beru to zrzavé, zmámené nemehlo za loket a důrazně mu říkám: „Máš sraz v Nebi… tak tam běž!“ Georg něco blekotá, samozřejmě v ženském rodě, a otáčí se za starým prasákem – jak mimino za dudlíkem.

Volám na Šamšulu přes rameno: „Čau, chlape, tak zase někdy!“ a odvádím rychle Georga na druhý chodník. Starý parchant v šerifských brýlích se nevzdává, volá přes rozjíždějící se automobily, ruce do kornoutu hlásné trouby: „Helééé! Řekni Georgovi, zazvoňte na mě – víš, kde bydlím, ne? U trafiky, jak bydlel ten spisovatel Drda, co měl těch pět dětí… Zazvoňte na mněéé klucííí!… Pojedeme na Hrad, v Domě dětí je socha nahatýho kluka!… Budeme se dívat, jak mu ženský šahaj na čuráka!… A vzadu ve Stromovce…“

Zbytek už jsme neslyšeli. Jako by nám koudel hořela za prdelí – rychle jsem odvedl zmámeného Georga na nároží u Olympie, rozloučil se a přeběhl mezi vozy a cinkajícími tramvajemi na druhou stranu.

U Kutila bylo ticho a voněla tam kůže. Dva starci, prodejce a kupující – hodnotili ševelícími hlasy kvalitu nějaké pryže, a přitom šeplavě komentovali stávající politickou situaci.

Pořád to mám v hlavě – Banka Bohemia… Co mi to kdysi vyprávěl Šamšulák? Nějak jsem ho potkal. Věčně vystává na rohu u té trafiky… Co mi to vyprávěl? Jak to mohlo souviset s tou Bankou Bohemia? Něco tam bylo… nějaký konfidentský, udavačský rys té vyzáblé postavy, jímž mi nastražil uši!

Už to mám!… Neprozřetelně jsem se Šamšulovi zmínil, při nezávazném klábosení, že jsem pracoval na Hradě, že jsem tam dělal „strážáka“ – ihned ke mně zahořel podivnou kolegiální sympatií, od té chvíle přidal grády na různých historkách – jedna říkala: „Helé… víš, kde jsou ve Veletržáku ty velký vrata?… Tak tam je širokej tunel, pod Kachlíkárnou… pod Letnou, pod Stalinem… až na vládu a na Hrad… Kdyby něco, tak se odstřelí zeď ve Veletržáku, otevřou se ty vratááá – a pancéřovej konvoj může vyrazit!“ Na otázku „…Kam?“ pokrčil rameny a zamžoural jak slepice.

Když se posléze ode mne dozvěděl, že jsem se vyučil štukatérem, že jsem pomáhal sochařům restaurovat kamenné sochy a vyrábět formy a odlitky, z umělého kamene – z písku a polyesterové pryskyřice dusat do kadlubu kopie Matyáše Brauna – hned se chytil a zakřičel na mě, bera do štipce moji košili na hrudníku: „Frolík?… Znal jsi starýho Frolíka?… Pamatuješ ho?“ Pomalu kývu hlavou, babička mi to jméno kdysi, před dvaceti lety říkala, snad to byl nějaký převozník. „Byl to převozník! Přeci tam, naproti tunelu, co dneska jezděj vlaky, pod Bulovkou!… Dneska tam je železniční most, ale tenkrát po válce tam jezdil s přívozem tenhle Frolík, měl u toho dřevěnou boudu, prodával tam kyselý rybičky, slanečky a tak. V létě tam měl ve vodě čeřen a pak se smažily grundle, to byla vůně!… Jó, a ten Frolík měl dceru, byla to taková vizuna, ale chytrá potvora to byla, něco studovala a nechala si říkat – akademická malířka… nakonec z ní byla taková tlustá koule a mluvila hůř jak dlaždič!… Jo, pane… to byla kanálie!“ Polknul a držel si dva prsty na spánku, jako by usilovně přemýšlel – pak se vzpamatoval a zdvihl kazatelsky ukazovák: „…Jo, a vona si ta Frolíkovic céra vzala tohodle Heppnera! A už to máme! Už jsme doma!“ Křičí na mě šťastně a lehounkou rukou mě plácá do ramene, snad aby probudil mou nechápavou mysl. „…Přecééé – sochy!… He? He?… Pořád nic? (Vrtím hlavou.) … No přeci, jak si říkal – že jseš ten štukatér, sochy – tak ten Heppner přeci taky dělal, opravoval sochy! Na tom mostě, co vede od Stalina k Interkontinentálu, ty anděle na sloupech přeci!“ Jo, vím a kývu hlavou: „Čechův most…“ „No sláva!… Tak a ten Heppner měl taky tu práci pro Prahu 1, jak dělal ty pozůstalosti po babičkách, co neměly děti – jak ty jejich pozůstalosti připadly státu… jo tam si pomoh… měl po devadesátým roce několik starožitnictví a vetešník to byl náramnej.“ Šamšula ztišil hlas do pisklavé fistule a zkoumavě na mě zahlížel – pak se rozhodl a opět vzal mou košili na hrudi do štipců: „Helééé… a von ten Heppner najednou děsně zbohatnul, nikdo nevíme, jak vlastně. Já jsem tenkrát dělal osvětlovače ve Sjezdovým paláci na Výstavišti, trochu jsem byl taky strážák – no, co si budem my dva povídat (přimhouřil oko a kolegiálně mě lehounce poplácal po rameni)… No a tenkrát mě Jarda Heppnerů poprosil, abych jako šel dělat pro něj – že má rozestavěný ňáký stavby po Praze a jinde, abych mu dělal takovou ochranu, trochu se díval – jestli se nekrade a tak.

Představ si, když jsem u něj nastoupil – tak hned první den jsme vezli po městě igelitku a v ní dva miliony korun v padesátikorunách… To jsme šli zaplatit splátku ňáký projekční kanceláři, která nám dělala plány na přestavbu toho hotelu, co dneska stojí nahoře u Nuseláku, za rohem, jmenuje se to po Jardovi – Hotel Heppner… Ten architekt, ňákej Vlasák – měl u sebe takovýho účetního, teplej brach to byl – takovej upravenej židáček se zlatejma brejličkama, sympaťák a chytrej jak profesor!… Ten – říkali mu Kikina, prstejčkama rychle počítal ty dva melouny v červenejch padesátkách… Odkud to má, to nám Jarda nikdy neřek… Akorát se tam občas objevil nějakej Plukovník, ten byl z tý Banky Bohemia – a tomu se všichni klaněli… To bylo těžký zvíře!“ Zasnil se a smetl neexistující smítko z mého ramene. Pak se nadechl a další historky se mu draly do úst, nedal se zastavit – a pojednou jsem začal být zvědavý na osud toho Jardy, kterého jsem zřejmě nikdy živého neviděl.

„No!… A tak jsem jezdil s tím Jardou Heppnerem a pořád jsme odněkud někam vozili prachy. Občas se jak sud přivalila ta jeho baba, přitáhla v papíru pětikilovou šišku teplý sekaný – a přísahám ti!… Přísahám ti! (buší se zlehka do propadlého hrudníku)… ve dvou tu šišku sekaný sežrali, a bez chleba… jen tak!… Tak to vidíš, kamaráde!… Nakonec vychlastali dvoulitrovou lahev oranžády, vona si krkla – von se usral… učesal si ohon, co nosil jak nějaká školačka, jak říkám – nasadil si berušku do vlasů… a jelo se domů… Jo, to byla takováhle prdel, přisahám ti, příteli zlatá!“

Zamyslel se filozoficky, a protože mu to moc nešlo, rychle vytáhnul další zážitky: „… Helééé, když stavěli ten hotel… tak co myslíš?… Žádný stavební povolení, dokonce žádnej zápis do katastrálních map, že to jako změnilo majitele. Tam jely betonový pumpy, stavěly se podzemí, Slováci ožralí tam makali a chlastali… Dva tejdny před kolaudací přines Jarda stavební povolení… a v druhý ruce držel katastrální zápis – datovanej dva roky dozadu!… Kamaráde, za tim chlapem byly velký prachy a dlouhý ruce… Helé, co si myslíš (naklonil se ke mně a začal dýchavičně šeptat)… přeci nejsem blbej!… To upletli stáťácí! Se privatizovali, frajeří!… Nikdo jinej neměl takový nástroje a možnosti! Ne? Nemám pravdú? (bulharsky neurčitě pokyvuju hlavou)… Kamaráde, mě bude někdo učit!… Já už toho zažil, hehé! (máchl rukou a pátravě se ohlídnul… každému na kilometr daleko bylo hned jasné, že teď se bude sdělovat něco tajného)… Helééé – tak především, von ten Jarda Heppnerů byl nenažranej vůl… von měl prachy – když prodával pozůstalost těch babiček a občas něco cennýho střelil do Německa… a taky dostal pěkný peníze za ty sochy – ale kurva kolik asi může dostat člověk, kterej vrtačkou a drátěným kotoučem očistí dvě litinový sochy a něčím to natře!… A tady se pořád vozily prachy, a vždycky v hotovosti… Miliony tejdně… ten Kikina musel mít vodřený ruce od toho počítání!… Podívej – Jarda byl vobyčejnej nenažranej vykuk – ale na takový prachy si nikdy předtím ani nešáh!… Vždyť i v tom hotelu, kterej se jmenuje po něm – šmejdil s tou svojí bachyní pořád vokolo kuchyně… to už se zajížděl provoz, a kuchař vařil jídlo pro personál – představ si, ty vole!… von se svojí starou si vyčíhli moment, kdy kuchař odešel na chvíli z kuchyně, popadli pekáč z plotny… ty vole!… pekáč – kde bylo šedesát španělskejch ptáčků… a utekli do kanceláře, tam se zamkli a všechno sežrali!… Bez rejže!… Přísahám ti, ať je mi matička země lehká – bez rejže!… Suchou rejži měl k obědu personál, snad si na to dali trochu kečupu… Jo, pane!… To byl pan majitel a paní majitelka!“

Nechali jsme před očima chvíli žít – ten obraz zamaštěného mravkolva a mandelinky bramborové, jak tápavě lezou v pekáči omáčky a dusí se žrádlem.

„… Co ti mám povídat, Jarda byl jejich kůň… Koho? Já to nevim a ty to nechtěj vědět… Ten hotel má v podzemí velikou střelnici – až do Německa jsme jeli objednat tu technologii, ty automatický lanovky na terče, ocelový táhla a speciální gumový cihly, který pohlcujou hluk – ty byly kurevsky drahý!… V tom hotelu jsou salonky a pokojíky – můžou se tam pořádat porady a setkání, uzavírat kšefty… bezpečný kurvičky – prověřený holky, co nevynesou nic ven… Vím, že ten Plukovník financoval skrz Jardu další akce – například jsem byl na slavnostním otevření moderního krematoria na Kladně, všechno automatika!… Tam zmizíš, příteli drahá, a pes po tobě neštěkne… Taky měli hezkou, zrekonstruovanou část infekční nemocnice na Veleslavíně, Jarda tam s Plukovníkem vybudoval – to se posereš – protidrogovou laboratoř!… Je ti to jasný? Jo?… Hotel s profesionální střelnicí, kterou nemaj ani policajti na ústředně… kurvy v separé saloncích – jak se říká bezpečnej dům, konspirační objekt! A nakonec to krematorium, protidrogová laboratoř! Jo? Chápeš?… To je kamaráde Čikágo… mafie… doopravdy!“

Doma jsem si vyhledal na internetu, v archivech televizního zpravodajství – stálo mě to hodně času a úsilí – reportáž z otevření kladenského krematoria… Opravdu… mezi různými ksichty jsem zahlédl zavalitou masitou kouli s ohonem šedivějících vlasů. Jarda Heppner osobně… Nedalo mi moc práce zjistit, že pár měsíců po kolaudaci „náhle“ zemřel. K smrti se užrala i „akademická malířka“… Ten hotel u Nuseláku pořád stojí, nese jméno svého zakladatele a vesele funguje a nabízí své kapacity.

Jeden bývalý kolega, živící se dnes ozvučováním diskoték a koncertních hal, různých mítinků a letních festivalů – vyprávěl mi osud jednoho člověka, který byl – „jako majitel“ bordelu U Černého ptáčka na Malé Straně… Říkal, že tam mají na pokojích třeba postel ve tvaru měsíčního kráteru, je tam namalovaný lunochod a tak dál… Když rekonstrukce domu proběhla a rozeběhl se provoz – tak milého financiéra kdosi na odpočívadle u dálnice D1… hodil pod kola rozjetého nákladního vozu TIR… Prý za tím stáli Rusové… Kdo ví.

Čtu si data z nabídek toho hotelu, výřivky, masáže atd. A myslím na tu temnou sféru, která je pod naším vymyšleným, rádoby mírumilovným světem… Věřím, že i ti vrazi – nebo ti, kteří je řídí – chtějí nakonec žít v klidném světě… Zatím, pod slupkou civilizace a míru, probíhá válka lidí proti lidem. Boj o zdroje, o prostor – peklo je tady, mezi námi.

Snad jsem chvíli spal… za okny hluboká temná noc. Uhelná sloj – je nebe nad městem. Ticho a dusno – jak bývá před deštěm. Jedinou hvězdu nevidíš… Ztracen na Zemi, ztracen sám v sobě, ztracen mezi svými.

Zapínám komputer a po chvíli, když naběhl systém – zadávám další jména do vyhledávače. V mysli držím slova, která mi řekl děda na Sázavě: „Předpoklad… intuice – to je dobrý základ. Ale veškerá síla informace je v jejím nasměrování a přesném načasování… její energie je v tvrdých datech, v přesných – dohledatelných detailech… Získat takovou informaci, to je práce. Zdlouhavé prosívání balastu… četba tuny materiálů a naslouchání nekonečným povrchním kecům.“

V archivu televize jsem narazil na výpověď generála Lorence. Hodnotí situaci okolo převratu koncem osmdesátých let… Inteligentní, v hovoru přesný a nikdy nezabíhající do konkrétních detailů… Jako náměstek ministra vnitra, pod jehož správu patřila většina složek Státní bezpečnosti, je rozhodně zajímavým svědkem, i když je jasné – že říká jen to, co považuje za nutné říct, a celý ten obrovský balvan konkrétních kroků, které bylo nutné učinit pro zdárné převedení státního organismu do nových podmínek – to vše zamlčuje a zřejmě nikdy neřekne… Sleduju, jak hovoří „po slovensky“ a žlutá dioptrická skla fungují jak silná lupa – ukazují veliké, zvětšené zornice.

Dělám si poznámky – dvě poznámky mne ihned přinutí svou kompetencí, abych si je slovo od slova zapsal. První: Koncem osmdesátých let stagnovala morálka v hospodářském řízení takovým způsobem – že orgány ministerstva vnitra fungovaly prakticky jako paralelní systém řízení ekonomiky a průmyslu.

Druhá poznámka: V osmdesátých letech bylo již jasné, že politické a ekonomické systémy států sovětského bloku stojí před generační a zároveň evoluční, hlubokou proměnou. Ze své pozice jsem měl přístup ke všem informacím, které se ke mně sbíhaly všemi informačními cestami, kterými disponoval státní aparát… Viděl jsem nutnost provést změnu systému – chladně a pragmaticky, jak nejlépe to je možné… A to se povedlo.

Generál, inženýr a kryptolog – je korektně přesný, nehovoří o koordinující a pevné ruce Moskvy, která svými převodovými pákami udržela naši armádu a milice… které aktivizovala gerontí neinformovaná domácí klika… udržela všechny silové složky v kasárnách.

Ve stejném pořadu hovoří jistý Oskar Krejčí – zajímavá postava, kterou je dobré nechat hovořit a dělat si bodové poznámky. Hnědoočko, bývalý politický poradce federálního premiéra, lehce ráčkující a prozrazující – že čeština není jeho rodná řeč, povídá spěšně a měkce: „Moskva v osmdesátých letech, po nástupu Gorbačova – nepodpořila prezidenty, kteří byli zároveň prvními nebo generálními tajemníky domácích komunistických stran – a kteří usilovali o změny, o místní varianty sovětské přestavby. Moskva mlčela, nebo dokonce výslovně odmítala myšlenky na odchod svých vojsk, na uvolnění cenzury a ekonomické změny… Totéž, co prosazovala u sebe doma a co veřejně hlásala a k čemuž vybízela své satelity – brzdila při politických jednáních na nejvyšší úrovni… Husák se jednou sebral a předčasně odjel z Moskvy… to se nikdy předtím nestalo… Maďarský, polský a československý prezident dostali jasně najevo – že jsou odepsaní a že další změny se budou výhradně dít rukou Moskvy a jejich lidí, kteří sedí v aparátu satelitních států… V roce 1989 hrála Moskva svoji vlastní hru.“

Zastavil jsem přehrávání videa. Zadumaně hledím na tu širokou hlavu s malou bradičkou a knírky… Ano, to by sedělo. To by tak skutečně mohlo být… Co si tak pamatuju – na tu zoufalou smečku hovniválů, kteří představovali reprezentaci této země… Dosazení v normalizaci, zkompromitovaní nekonečnou předposraností… opravdoví konfidenti Moskvy – najednou zestárli a nastal čas (jako už tolikrát v nedávných dějinách), přišla doba na jejich výměnu… Zmatení ideologové, neproduktivní trubci a opatrničtí gauneři – bez ochoty riskovat, alespoň trochu se snažit – na rozdíl od Polska a Maďarska, kde přeci jen nebyl režim tak tuhý a rigidní… Ale kdoví – třeba měli tak utažená udidla – že těch pár schopných, kteří se mezi nimi našli, nic nového začínat nemohlo… Od roku 1939 neurčují osud této země její představitelé.

K postavě premiérova poradce Oskara Krejčího – který v jiném dokumentu tvrdí: „Představitelé disentu, zejména Charta 77 – byla překvapena rychlým a koordinovaným tempem listopadových událostí. V prvních dnech po 17. listopadu 1989 – nic nevěděli, ničemu nerozuměli, tápali… nebyli schopni převzít řídící moc ve státě… Dlouhá léta to byl jen jakýsi výběrový diskusní klub, podpisovaly se petice atd. … Proto bylo třeba převzít iniciativu a připravit skrze Kocába a Horáčka setkání Havla s premiérem, nazvané Mosty.“

K tomuto zajímavému a zřejmě přesnému tvrzení se z druhé strany váže výpověď člověka, o kterém Václav Havel řekl, že „prakticky koordinoval a manažersky řídil celý chod Občanského fóra“… Jan Urban v knize rozhovorů s aktéry převratu hovoří věcně, konkrétně a bez patosu… Podtrhávám v textu některá zajímavá místa: …několik let pracoval někde na venkově, mimo centrum dění… pochází z nomenklaturní rodiny… jezdí do Moskvy… kontakty na „ruské disidenty“ – jezdí na dači – zpívají a debatují při ohníčku… kontakt na akademika Sacharova atd. Nešikovní tajní je sledují v černé volze, oni se jim smějí – prostě: jedním slovem čurina, sranda, skopičinka, uchichtáme se k smrti… Urban popisuje, jak utíká po lešení z malostranského bytu… má vybudované únikové cesty, policisté ho doopravdy nemohou chytit… pokaždé si prověřuje místo, kde má za pár hodin mít setkání, nebo předání dokumentů atd. Zde opět hledá potenciální úkryty a únikové cesty… Jedním slovem – přízrak a tajemný mstitel… Policie nemá šanci.

Když tak čtu ty jeho věty – přemýšlím, jestli si uvědomuje, že prozrazuje na sebe víc, než možná chce?… Nebo to opravdu chce? Má potřebu zbavit se přítěže minulosti?… Podvědomě ho štve – ta oficiální lež, a tak říká – co může říci?

Jsem přesvědčen, že zdaleka neřekl vše – co doopravdy ví ve věci převratu. Ale řekl na sebe dost… abych mohl vysledovat v jeho chování známky konspirativního, profesionálního školení… celá ta „spící“, pro dosluhující režim „neviditelná“ role venkovského prosťáčka, ty zkušené útěky a únikové trasy… ta směšná – pro člověka znalého reality naprosto bludná představa – že mohl unikat policii. Unikat jí mohl… protože pracovníci těchto sledovacích složek byli úkolováni – aby „byli vidět“. Utéci mohl jen proto – že ho někdo mocný chránil a chtěl – aby „odbojář“ měl pocit převahy nad dosluhujícím systémem.

Celá ta náhlá aktivizace umělců, herců a intelektuálů – vydávaná za spontánní pohnutku, ničím nekoordinovanou a neřízenou – představuje základní lež, na které leží realita současného státu… Základní kámen Národního divadla.

Vzpomínám, jak jsem hleděl do čistých, upřímných očí Petra Payna, který mi vyprávěl – jak byl se svým bratrem tou spojkou, která předala od Drahomíry Dražské správu o mrtvém studentovi. Uhl to pak poslal do světa… Petr mi vyprávěl, dvacet let po těch událostech – jak měl službu u telefonu a najednou zavolal Tigrid z Paříže: „Tady se hlásí starej pes!“ (zřejmě naivně konspiroval), vyzvídal, co je nového. Už větřil nové časy.

Petr zamyšleně naslouchá mým dohadům o celé promyšlené konstrukci té dezinformační akce – která měla aktivizovat celý národ. Říkám mu: „Všechno to bylo připravené, ve společnosti to bylo na spadnutí, připravovali to od nástupu Gorbačova… celá ta obrovská část světa se potřebovala nutně proměnit do funkčního modelu na příštích sto nebo dvě stě let… museli se rozplynout do Západu, navázat na jeho finanční systém a kapitalizovat se, privatizovat a zlegalizovat ty strašlivý objemy peněz a především – konečně uvolnit ten potenciál, co byl v lidech drženej na uzdě po desítky let… Nic v téhle hře nebyla náhoda, byly v záloze další cesty, jak tu fámu o mrtvém studentovi rozšířit… Tohle je vážně řízenej proces – protože ta lavina by spadla, akorát by padala spoustu let.“

Petr nesouhlasně vrtí hlavou a říká smutným hlasem: „Možná tam tenkrát, na tý Národní… někoho doopravdy zabili.“

Nechávám marné debaty a jsem plný mrazení a obdivu k té profesionálně dotažené dezinformační hře… kdy k tomuhle spravedlivému, poctivému člověku – přistrčí prolhanou feťáckou sviňku… poslední chamraď, kterou mohli vyhrabat ve své agentuře… A on svým přirozeným charismatem dá nevědomky punc pravdy – té vyfabrikované, pečlivě připravené lži.

Připadám si opravdu jak v absurdní hře – tento rukopis, jeho napsanou část, jsem chtěl pro případ náhlé smrti (ano, ta domýšlivost) uschovat u několika známých, ke kterým mám důvěru.

Jediná je potíž, že systém – před kterým jsem chtěl konspirovat – má tyto mé důvěryhodné známé různým způsobem podchycené… Dokonce je možné, ba spíš určitě jisté – že jedna složka vede tutéž osobu jako svého člověka… a zase jiná, samozřejmě nic netušící státní organizace – registruje dotyčného jako „problémovou, potenciálně nebezpečnou osobu“.

Luisa, Béďa jsou nějakým způsobem – zapojeni. A nevím, jestli by se odvážili upřednostnit můj osobní zájem před úvazkem, který mají ke své „rodině“.

O Emanuelovi jsem ani na vteřinu neuvažoval – je to moudrá stará děvka. Hodná kurva a poctivej chlap… ten by mě potopil a ještě by se mu u toho zpotila radostí prdel.

Ale je jedna dívka, vážená literární pracovnice… která mi jednou za rok telefonuje kvůli jedné anketě v novinách. Je velice sympatická… O té jsem uvažoval, že bych u ní uložil svůj paranoidní text.

A co čert chtěl – tuhle sedím u jedněch již starších manželů, jsou svojí grafickou profesí napojeni na různé organizace, které jim čas od času dávají práci…

Povídá mi ta mužská drbna – že dotyčná redaktorka pracuje nyní pro prezidenta. Prý mu rediguje texty atd.

Chvíli jsem nechal tiše zabouřit srdce a pak nenápadně odešel od stolu… Stál jsem na záchodě venkovské hospody, díval se okénkem na jakýsi záhumenek. Mezi dýněmi už vyrůstal pěkný kopr… Tak ta sympatická žena pracuje pro Teplého Kocourka?

Když jsem se jí před časem ptal, proč odešla z kulturní rubriky velkého deníku a kam chce nastoupit – vymluvila se neurčitě, že teď bude externě pracovat z domova… že má dědictví po babičce atd. Zamluvila to.

Ano, takže prezident Teplý Kocourek je zároveň „babička s knírem a s kosmetickou operací očních víček, který vypadá jak přešitá americká herečka“.

Smutně se směju… před reprezentantem špatných kroků posledních dvaceti let, před podstrčenou figurou Moskvy… před bankovním úředníčkem s podvodně získaným profesorským titulem… před „ekonomem“, kterého necituje jediný světový odborník, jehož nebere vážně nikdo z politiků… před touhle prázdnou figurou – nikdo mi dosud nevysvětlil – ani jeho bývalý šéf Valtr Komárek – proč právě on?… Taky byl jen „logo“ pro domácí publikum? Symbol posledního desetiletí?… Stejně – jako byl před Teplým Kocourkem symbolem Pyžďuch? (On byl ovšem určen jako „logo“ především pro mezinárodní auditorium, tahle role mu už zůstane navždy.)

Před touto pakáží jsem se pokoušel ukrýt svůj bláznovský text, doufal jsem naivně ve vážnou sympatickou dívku (možná by mě nezradila – kdo ví). Pod svícnem bývá tma – říká se.

Tmo za okny, horká tmo uvnitř komputeru… tmo ve mně – ptám se zaujatě: Kde jsou prahy komplexity? Kam povede tenhle nekonečný řetězec životů… kolik bolesti ještě zbývá?… Atom – molekula – živá buňka… potom – strom, člověk… Kam vede cesta?… Je za naším světem, plným zloby a zášti, ještě jiný – dokonalejší a plnější svět? Nějaká skutečnost ryzejší, než je ta naše?… Bez utrpení bytostí… kde tisíciletí plynou jak po obloze mraky?

Spím za dne, spím za noci. Už týden jsem na internetu a doplňuju informace, citáty a poznámky na milimetrový papír. Z těch černých, modrých a červených shluků slov… z bublin – množin různých jmen a faktů z jejich života, z šipek a spojovacích čar… z vykřičníků, otazníků a hvězd, z podtržených a zvýrazněných vět, ze začmáraných, zavržených mylných zpráv – vzniká rozsáhlá mapa, něco na způsob hydrologických nebo geologických speciálek – je vidět pohyb generací, posuny osudu této malé země uprostřed Evropy.

Musím to dokončit, doplnit mnou vybraná jména o dohledatelné informace… já se tou hromadou drbů a pomluv prohrabu – už jenom proto, abych tu skrumáž dostal z hlavy a mohl na ty všechny figury, na jejich životy blahovolně zapomenout.

Doufám, že nakonec zůstane jenom ta neosobní geologická mapa. Nechci být „majitelem pravdy o člověku“… Cosi řeřavého, doutnajícího jak silná žíravina je v lidech. Ten Prometheův oheň vědění, zažehnutý v opičácích na začátku našeho věku… je možná totožný s ohněm svrženého anděla.

Právě si na Streamu přehrávám dokumentární film o známých disidentech. Vesměs to jsou lidé z bývalé stranické nomenklatury… Teď zrovna hovoří bývalý ideologický tajemník Šabata, sedí v nějaké kuchyni u stolu, vedle něj vykukuje zeťák – „věčný aktivista“ Uhl… Naslouchám těm řečem, jedním uchem mi tečou dovnitř a druhým ven. Mnohem více mě zajímají výrazy tváře, když hovoří. Ten starší má spokojený vrásčitý obličej a v očích záblesky dravčího intelektu… On ví… Povedlo se „to“… Říká: „Komunismus k nám přišel předčasně, je to budoucnost – hlas příštích staletí, který jsme, evolučně nepřipraveni, nějakým nedopatřením zaslechli.“ Teď svoji trošku do mlýna přidává Uhl. Jeho patlavou řeč nesnesu a vypínám zvuk… Pozoruji tu snědou, cizí tvář… a vidím, že se dívám na genetický výrobek starodávné Kominterny. Tohle je opravdu „Světoobčan“ a „Evropan“ – profesionální revolucionář… Tyhle klony jsou oddané až za smrt.

Teď si vzpomínám, že jsem před pár lety jel motoráčkem z Hlavního nádraží, zastavovali jsme na Smíchově a pak se mašinka dala do stoupání po Semerinku, houkala vysoko ve vzduchu nad Zlíchovem, nad Prokopským údolím, šplhala po viaduktech a mostech na stráních Děvína… Když jsme vyjeli, potřeboval jsem vzápětí ulevit močovému měchýři. Kabinka WC v přední části vozu byla obsazena, už jsem chtěl odejít – když se otevřely dveře a z nich vycouvala pozadu nějaká babka v silonové bundě… Když se otočila, lekla se a překvapeně na mě zacivěla. Uhnul jsem pohledem a protáhl se okolo té divné postavy do hajzlíku a zavřel za sebou dveře… Teprve pak mi došlo, že ta bábrlina měla tvář podobnou Uhlovi… Při návratu se mi to potvrdilo. Dotyčný seděl s nějakou postarší ženou (ta byla skutečná)… Jelikož seděli hned za mnou, zaslechl jsem útržky charakteristického patlavého hlasu, jak spokojeně pronáší chvalozpěv na nějaké mladé příbuzné, kteří studují na univerzitách ve Švýcarsku a ve Francii… Byl vrcholně spokojený… No tak fajn. Jsem taky rád, když jsou lidé uspokojení ve svých potřebách. Na chvíli je na světě ticho… Než smečce vytráví a vydá se na lov.

Nevím proč, ale musím teď myslet na hyeny… Mají prý tak divně uspořádané pohlavní znaky, že antičtí autoři je pokládali za oboupohlavní jedince… Podle pozorování zoologů je u samic hyen tak vyvinut veliký klitoris, že prakticky funguje jako vnější prodloužení vaginy. Když samice rodí, tak jí novorozená mláďata vycházejí ven z toho falešného penisu, jako by vystupovala z dužnatého rukávu. Nezřídka se prý stává, že samice při porodu zahyne na ztrátu krve, způsobenou potrháním těch bizarních porodních cest… Mláďata jsou pak adoptována smečkou a ujímá se jich fena, která má zrovna mladé a může kojit.

Je zrovna dopoledne, oslnivě bílé a horké. Slunce rozpaluje clonu mraků a páry. Když občas přijde těžký, tmavý mrak – tak na chvíli putující oáza stínu přinese závan chladu od řeky.

Dívám se na internetu na rozhovor jistého univerzitního pracovníka Vědra, Džberu – nebo Mošny… nevím, jak se tak někdo může jmenovat… Pamatuji si ho od časů, kdy zveřejnil divnou informaci, že jeden český dramatik – známý svými divadelními hrami z šedesátých let – žije v konkubinátu s černovlasým krasavcem, sólistou baletu Národního divadla… Jednou jsem v nějakém literárním periodiku zahlédl společnou fotografii mužských milenců. Tmavovlasý „Vinnetou“ stojí na nějaké hradní zřícenině a je „krásný“. Dlouhé vlasy vlají ve větru, kožená bundička těsně přiléhá k tělu, vypasované kalhoty vykreslují obrysy boků a hýždí… Ano – hýždě! Už si vzpomínám, zmíněný sólista baletu za sobotních večerů v mém dětství – vybíhal na černobílou zrnící obrazovku při záznamu baletu Labutí jezero. Krasavec měl na sobě kamizolku a krátkou sukničku, končící těsně nad křížovou krajinou. Svalnaté, vytrénované hýždě se skvěly v bílých punčocháčích ve velkém detailu na celé obrazovce, teleobjektiv mu přímo zajížděl do konečníku. Úplně slyším režiséra, jak říká do intercomu v přenosovém voze, úkoluje kameramana: „Trojko – jdi na detail, ještě, víc – ták je to dobře!“ Můj otec a spolu s ním veselý strýc Jindřich – komentovali s despektem tu anální podívanou… Naštěstí princ se rozeběhl po jevišti – a hup! – už choval v náručí gracilní, lehounkou baletku… To se líbilo matce, tetě, i babička zvedla zrak zpoza obrouček brýlí, a vzali tak obhajobu toho atletického kavalíra. Ten horkokrevný hřebec se líbil ženám! Bílý lipicán ve šponovkách nedal spát i samcoložným.

Oba synové tohoto dramatika jsou nadaní autoři a interpreti… Nakonec proč ne – zvykám si na podivuhodný svět. Každá dostatečně intenzivní a komplexní informace způsobí v ukládání v registrech jisté diskrétní změny ve struktuře paměti – a já se pod tím deštěm poznatků pomalu proměňuji.

Televizní diskusi vede Džber, rychle otáčí svou lysou hlavičkou po spolubesednících, jeho inteligentní „goebbelsovská“ dikce v prudké kadenci jako „katolický barokní“ kulomet vystřeluje slova z rychlé – sliny polykající pusinky… Pozoruji jeho měkký, teplajznický horní ret… naslouchám těm narcistním žalmům nezpochybnitelného intelektu, bohužel implantovaného na hlubší mozkové struktury emocionálního mrzáka… A pojednou zjišťuji – že je mi sympatický jako vhodný nástroj, jako sofistikovaná metla nové generace na své živočišné, troglodytí partnery v televizní debatě.

Za diskusním stolem, posazeným na kovovém ochozu nějakého archivu – sedí vedle Džbera Uhlův virus, výkonný klon, katholikos (řecky) – communis (latinsky), bojovnice všeobecné víry, prvobytně pospolná revolucionářka Pavluška Šlusová a vedle ní koulí velké tmavé oči snědý „Čubův programátor, utekl, dva roky konspiroval v Polsku… pak zlačněl“ Jarda Desátý.

Debata má téma: „Vypořádali jsme se doopravdy s nedávnou minulostí?“… Je to dobré, již stárnou, a tak jim tu a tam něco uklouzne, nebo ješitnost jim tak velí a taky – po dvaceti letech už můžou tu a tam pustit chlup.

Džber háže první otázku… Chmouřivá vousatá paní – prudce inteligentní, odpovídá rozhodně: „Samozřejmě že jsme nevěděli, jak se dá aparát vnitra očistit! Museli jsme reaktivovat důstojníky, kteří byli po roce šedesát osm propuštění. Někteří neměli zájem, někdo byl už moc starý… a tak jsme do těch očistných komisí museli při­brat tehdejší pracovníky vnitra, kteří nebyli zkompromitovaní prací na II. hlavní správě, to znamená vlastní politické policii… Ti, kdo pracovali na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli, ti museli většinou odejít.“ Opět nachýlila velkou hlavu a zahleděla se do země.

Černé oči zakoulely pod zamračeným neústupným čelem a překvapivě tichý a kultivovaný hlas Jardy Desátého rychle zadrmolil: „Taky to nebylo technicky možné, na ministerstvu obrany ještě do poloviny devadesátých let byla sovětská výpočetní technika a technici, kteří prováděli opravy, a programátoři, kteří učili naše lidi, to byli Rusové – a podle mezistátní dohody tam v té době pracovali… ty komputery potřebovaly stálou technickou podporu.“

Džber kýve hlavičkou a špulí velká, dychtivá ústa. Když vykružuje písmeno – „O“ tam mu pusinka na chvíli strne ve verbální felaci… Chytrá očka seknou po chmýrnaté bábrlině a – jako ženská ženské (to znamená zle, podle a zákeřně) se zeptá laskavým hlasem, zdánlivě naivně a nevinně: „A co velká matka KGB?“

Pavlušce opravdu na chvíli zaskočí v koláčové dírce. Má přeci svou matku v Itálii, zdánlivě nevinně odešla přes Švýcarsko, kde se chvíli zdržela… Po vraždě premiéra Alda Mora byla vyšetřována římskou prokuraturou pro podezření z napojení na podvratné sítě řízené Moskvou.

(Na stejném italském serveru jsem se zájmem prohlížel nedávno pořízenou fotografii – ruský prezident, dávný drážďanský pracovník na rezidentuře… dává kytici růží staré sympatické paní. Giuliana Limiti byla v šedesátých letech nešťastnou manželkou tichého mistra české literatury – Ladislava Fukse… Když chtěla italská univerzitní profesorka z patricijské římské rodiny „konzumovat“ manželský vztah v sněhobílém širokém loži, nepomohlo ani papežské požehnání. Láska k chlapcům, k útlým černovlasým, utiskovaným a ve snách, efébům přicházejícím k nebohému a zároveň šťastnému mistrovi za zvuků operní předehry z období bel canta – se ozvala s plnou silou… A tak Ladislav Fuks, v brýlích s černou obroučkou… jak postava z nějakého svého románu, musel utíkat a v psychiatrických léčebnách se skrývat před vypučelým, nezbrzděným ženstvím své zákonité manželky, které se na bledých lících, dosud panensky cudných – rozhořely nachové růže touhy… Mám důvod se oprávněně domnívat, že tu kytici růží od čekisty dostala Giuliana za něco úplně jiného.)

Ale Pavluška Šlusová na obrazovce už chytila dech, čmouřivě zpod obočí sekla pohledem po bystré, zlomyslné buzně – a nesrozumitelným zamumláním, zkušeně položenou řečnickou otázkou se vyhnula přímé odpovědi.

Ostatně zcela nedávno, před pár měsíci – odstoupil Džber z funkce ředitele Pižďuchovy knihovny… Donátor, člověk bez minulosti (legenda zní: odešel v osmdesátých letech do Ameriky, dělal číšníka, studoval ekonomickou fakultu, školné 40 000 dolarů za rok, vypracoval se pilný pracovník, nyní trpí „filantropií k absurdnímu dramatikovi“, jinak ovšem privatizoval desítky tisíc bytů zaměstnanců jedné uhelné společnosti) – miliardář Kakala nebyl spokojen s Džberovou ostrou, ironickou reakcí na směšnou filmovou adaptaci Pižďuchovy divadelní hry. „Domácí video“… to opravdu nebylo hezké, tolik práce v piči!… Všechny ty mediální prostitutky v kulturních redakcích velkých deníků – které ze sebe sypaly „plný počet červených hvězdiček“ za tu „Kakánii“, tolik se snažily staré špinavé strigy, a stačilo jedno slovíčko chytrého, zhrzeného teplajzníka, který se rozpomněl na zbytky svého uměleckého vkusu – a mediální úspěch Odšourání byl fuč.

Pamatuji se, že jsem nedávno naslouchal Pavluščinu rozhlasovému vyprávění o mládí a zaujala mě její vzpomínka na rozhlasovou adaptaci fantastického románu Stanisława Lema K mrakům Magellanovým… Pozorně jsem naslouchal (miluji tento román – v mládí mi dal naději, že mohu žít na této zemi, plující vesmírem… a položil přede mne tehdy otázku – kterou se snažím zodpovědět – právě dnes).

Ano, Pavluška sugestivně evokuje magickou hudební znělku toho rozhlasového seriálu – a já se snažím aspoň přibližně poskládat tehdejší otázku, kterou polský autor položil před lidstvo budoucnosti: Zůstane člověk tím, čím je, autonomní, kooperující inteligentní bytostí – když dosáhne technologického pokroku takové úrovně – že pradávné živočišné mechanismy, které nám umožnily přežít do dnešních dnů (pohlavní láska, osobní ego – samostatná osobnost, potřeba emocionální satisfakce – odměna za úsilí a činorodost) – kdy se tyto pradávné biologické mechanismy stanou přítěží a závažím na cestě vývoje?… Co udělá člověk, když zjistí – že je jen jeden z mnoha článků vývoje života?

Taky si pamatuji z jejího rozhlasového vzpomínání – jak vypráví svůj osobní příběh ze srpna roku 1968. Mladá studentka pobíhala po ulicích, vylepovala plakáty proti okupaci – horlila v Hnutí revoluční mládeže, otvírala mladým spolubojovníkům štědrou náruč… A tu hle, zajímavý postřeh: „To volání Rozhlasu o pomoc, jak ten rozhlasovej štáb a ten náhradní vysílač nemohli za žádnou cenu najít ty Sověti – když tady měli celý léta svoje lidi jako poradce na ministerstvech a sledovali a pečlivě hlídali všechny masový média… Měli svý agenturní sítě… Teď ta paní Moučková v televizi, potom ten hlasatel v rozhlase – jak dramaticky hlásil to postupný obsazování budovy Rozhlasu… pak bylo z rádia slyšet, jak se blíží střelba a hluk… potom křik ve studiu… no… Já si snad myslím, připadá mi to teďka po tolika letech… že to bylo snad připravený, zinscenovaný.“

Ještě mi nejde z hlavy ten okatý Jarda Desátý. Hergot to je ale kukuč!… Vždyť s ním měli také policajti takové starosti, při zatýkání si lehl a „Ne!“, nic s ním nesvedli – pasivní rezistence od metrákového chlapa, ty se nadřeli – než ho naložili do antona… Někde jsem ho viděl, v něčí společnosti, kde to jenom?… Ano! Už to mám. Tuhle jsem v oddělení časopisů univerzitní knihovny narazil při pročítání ročníků obnoveného časopisu Reportér z roku 1990… začetl jsem se do rozhovoru, který pořídil jeden novinář s jistým Tomanem, nebo Zemanem, už se na to jméno přesně nepamatuji, jen vím – že tehdy pracoval v komisi Federálního shromáždění pro vyšetření událostí z roku 1989 (směšně podobné s Warrenovou komisí ustavenou po atentátu na prezidenta USA Kennedyho… komise pro zacpání zvědavých úst, rozmělnění výpovědí nepříjemných svědků… tuny papíru potištěného povrchním balastem… ustavení jedné věčné oficiální pravdy)… Tenhle Toman nebo Zeman sdělil v rozhovoru pro Reportér: „… je jim jako komisi už jasné – že Občanské fórum na místních, okresních a krajských úrovních… bylo založeno agenturou StB.“

Někde, v nějakém městečku, založil třeba místní OF nějaký dobrodušný aktivista, ale do dvou tří dnů byl okamžitě obklopen skupinou aktivizovaných místních agentů… Teď se komise chystá na prověření pražského „Koordinačního centra OF“ (výsledky práce komise nebyly nikdy zveřejněny).

Dívám se na síť, kde se nachází a co dělá zmíněný Zeman-Toman. Ano – pan JUDr. Toman má spolu s partnery advokátní kancelář… Jeho kolegou je mimo jiné – JUDr. Jarda Desátý… Hezký a inteligentně vypadající je tajemník kanceláře – bývalý pracovník na odboru ekonomické kontrarozvědky MV… má takové pěkně znějící ruské jméno.

Dobré a velmi zajímavé, vypínám počítač a zalézám do postele, v tlamě tučnou kořist… Doufám, že se mi bude zdát o něčem úplně jiném.

Nezdálo se mi chvála bohu nic. Už je to zřejmě moje obsese – že po snídani zapínám počítač a pokračuji v tom googlování jmen a dat… Za posledních čtrnáct dní jsem kromě spánku, jídla a sraní nedělal nic jiného.

Radko S. Hudební publicista, dříve Rudé právo, kulturní rubrika… Podle Jiřího Černého dokázal zákulisními táhly zpřevodované moci vyměnit zoufale špatného, normalizačního šéfredaktora Melodie a dosadil (zařídil to), aby na ten post zasedl člověk akcepovatelný pro všechny strany, tzn. neutrální.

Radko je podivuhodně pohyblivý člověk, jezdí po republice, rychle a profesionálně se přemisťuje silnými, vždy vypůjčenými automobily. Je na všech premiérách, koncertech a vernisážích. Zná takřka každého… Popíše ti ideový, osobní a přísně soukromý profil Fojtíka… zná zákulisí mechanismů ovládání lidí skrz média (Rudé právo doslova vyrábělo oficiální rétoriku, tisíciny milimetru na škále – co se zrovna teď mohlo, a co ještě bylo zakázané… politruci na okresech podle toho kdákali své poučky a naondulované svazácké pipiny a učesaní kníratí bruneti v milicionářských uniformách – ti hloupější, a v džínsových kalhotách, ovšem s odznakem SSM na košili – ti chytřejší, dnešní „pravicoví konzervativci“, si tahle moudra zapisovali se smrtelně vážným výrazem do poznámkových bloků). Je si vědom moci, jakou má oficiální hlasatel ideologie – na tu zaprodanou, oportunní a konformní část obyvatelstva. Všude na světě jsou lidé, kteří nic neumějí a přitom mají velké ambice, tak pěstují na svém záhumenku jediné, co mají – politický kapitál.

Jednou jsme se s Radkem potkali v Týnské kavárně, venku padal lehký jarní sníh… Požádal jsem tehdy R., zdali by mi mohl zařídit setkání s Oskarem K., bývalým premiérovým poradcem. Pracoval tehdy, možná dodnes učí na Metropolitní univerzitě, což je docela zajímavá soukromě podnikající organizace – obklopená celou řadou skandálů, finančních zločinů a neodůvodněných prezidentských milostí… Pak, při sledování několika televizních výstupů tohodle člověka – jsem upustil od toho záměru… Ten je zkušená figura, neřekl by – nesmí říct nic, a ještě by se snažil ze mě vytáhnout – co vím nebo co potřebuji vědět já… Ale z dálky mu rozumím a je mi rozhodně sympatičtější – než všechny vládní reprezentace, určitě za posledních deset let… Tihle lidé na okraji zorného pole, pracující poblíž zákulisí politického života – jsou prostě zajímaví tou skutečnou kompetencí politicky uvažovat, nejsou svázáni konvencemi, potřebou „reprezentovat“ atd. … Jsou funkční, a to oceňuji.

S Radkem S. máme korektní vztahy, já vím a on ví, že já vím… A usmíváme se na sebe. Jsem totiž, k vlastnímu překvapení – dvacet let mi trvalo, abych si to konečně uvědomil – jsem na jeho straně. Spiknutí hlupců celého světa nakonec přivede všechny opravdové, skutečné lidi – do opozice vůči těm nedozrálým embryům, která si přejí hlad a válku… v tomhle prostředí se těm „potratům“ velmi daří, to mikroklima nacionálních rozbrojů, fundamentalismu a rozdmýchávaných „národnostních“ konfliktů – z toho ta kasta „podlidí“ žije – přežívají jako nějaký druh primitivních vetřelců.

Ty „pseudolidi“ poznáte snadno – když zažertujete v rozhovoru na svůj účet, řeknete vtipnou historku o nějakém vašem osobním „průseru“… uděláte si sami ze sebe legraci – pečlivě uloží do paměti tu informaci a pak v příhodné době – ji proti vám použijí.

Před hlupákem se nežertuje! Není schopen abstrakce a vše prožívá napřímo, a čemu nerozumí – toho se bojí. A slušnost – pokládá za příznak slabosti.

Tak jsme jednou s Radkem, bylo to ve větší společnosti v Jerichu (podnik v Opatovické ulici), popíjeli – byl u toho taky Emanuel… Od vedlejšího stolu halekal na kohosi snědý vysoký Gringo.

(Gringo je světák, měl tenisovou školu v L. A., učil hrát golf bohaté židáky ve Valparaisu, zná se osobně s krásným člověkem – stoletým architektem Oscarem Niemeyerem… Jednou do Jericha přišel ublížený, opilý Šumák, bývalý vysoký policejní rada – měl pravomoc rozhodnout – na koho bude nasazen odposlech, sledování atd. Seděli jsme vedle sebe a nezávazně klábosili – vtom k nám přisedl lehce rozjařený Gringo a Šumák se hned napjal, cítil jsem to, jak seděl vedle mne – slyšel jsem, jak opilecky mumlá: „Odkud já ho znám?“ Pak ztichnul, už si zřejmě vzpomněl. Jak byl opilý, tak se najednou začal ke Gringovi, který je nejméně o dvacet let starší – začal se chovat nadřízeně, divně pansky. S úžasem jsem hleděl na tu proměnu… Pořád „mistroval“ nezáludného vtipného Gringa: …Ať mu dojde pro sodovku. Tichým hlasem ho potichu prcal… Věděl jsem, že Šumák má cukrovku, nesmí v podstatě vůbec chlastat, a tak si pořád balí cigárka s filtrem a u toho statečně, na truc – srká z půllitrů bílý vinný střik… Dokonce vím, a není vůbec jasné, že to ví samotný Šumák, že jak Gringo, tak Radko a moje maličkost… dokonce jako Oskar K. – jsme všichni na jedné lodi… Celá věc tehdy skončila podivně… opilý Šumák pořád nedával pokoj nevinnému starému Gringovi, tak jsem se prudce, „do běla“ nasral a s úsměvem (na opilce vždycky s úsměvem, jinak začne jejich dětinský mozek bít na poplach, začnou mít pocit, že nemají kam ustoupit, že jsou ve slepé uličce) – s úsměvem jsem se na Šumáka otočil a podíval se mu laskavě do očí: „Kurva, co se do něj sereš? Jakej jseš ročník? Co? Šedesát šest? To jseš o rok mladší než já, budeš mi chodit pro pívo!“ Ublíženě zafrfňal, byl citlivý na tyhle chlapské atributy: „… Jasně, fotr.“ Tak se mi podařilo odvést pozornost na chvíli jinam… Jenže Gringo se dostával taky do formy, chvílemi přátelsky hulákal anglicky na nějaké brýlaté americké studenty u sedící báru… Šumák se posléze rozloučil a zvedl k odchodu, ale viděl jsem – že stojí venku na ulici a s někým telefonuje.

Za půl hodiny přišla do Jericha divná trojice lidí. Dva mladí lidé, páreček – a s nimi taková babička. Nemohlo jí být víc jak šedesát, a ti mladí – byli takoví divní… I když bylo pár míst jinde, přisedli si zrovna k nám, naproti Gringovi… Dovolili se, hačli si a hned začali s námi hovor. Byli střízliví, takoví nenápadní, nemastní neslaní – říkali, že jsou z venkova a že přijeli do Prahy na konkurz do tanečního sboru nějakého hudebního divadla… Něco mi na nich nehrálo, takoví byli instantní, „simplexní“. Nezapadali sem… Sedli si do přeplněného podniku, kde voněla marihuana, byla zde zrovna vernisáž obrazů jednoho šíleného malíře, divoké klikyháky, kundy a dlouhé výstřiky akrylových barev… Lidé z venkova a vměstnají se ke stolu, kde nikoho neznají?

Ovšem Gringo věděl… okamžitě mu to došlo, když se usadili u stolu a začali hned mluvit… Prokouknul je… Pod opilostí, kterou vlastně víc hrál… Najednou se mu zablesklo v očích a začal být ještě opilejší, ještě víc zhulený a vlastně docela „na sračky“. Začal hned balit tu „venkovskou babičku“. Předcházel si ji, dvořil se – aby se pak opravdu rozdivočel a volal na celý sál: „Milostivá, pojeďte se mnou domů. Já mám doma rentgen a tím vás tak prohlídnu…“ Babička hned zjistila, že je „provařená“, tak zvedla omladinu (ty dva tanečníčky – kteří měli klouby na rukách trošku otlačené, jak místo tance trénují údery a chvaty a zpevňují si hrany dlaní a prstů bušením do trámu potaženého tlustým konopným lanem) a ta divná trojka zmizela v tmách, zdekovali se někam tím směrem, kde je pivovar U Fleků. Gringo stihnul ještě se kavalírsky omluvit té staré paní. Ona: „To nic, nám jede tramvaj do Hloubětína.“ Gringo pak zbytek večera řičel na celý sál, to už evidentně nehrál, díval se někam pod strop lokálu, hovořil k větráku: „Holky! Poďte se mnou! Já vás vemu domů, tam vás ošukám a pak vás kopnu do prdelééé!“

Hrome – ten Radko přeci… Se mi to větví, že pomalu nevím, kde jsem začal… Radko ten večer měl v Jerichu nějakou svoji subverzivní skupinu souvěrců. S Emanuelem jsme náhodou zabrousili do toho podniku, a když asi po hodině rozpustil ten dýchánek a omladina odešla domů, přisedl Radko k nám. Šla řeč o všem a o ničem. Nechal jsem se slyšet, že jsem od dětství miloval ponorky. Radko mě překvapil věcným dotazem, jestli jsem se někdy v nějaké ponorce plavil na moři a byl pod hladinou… Užasle jsem zavrtěl hlavou a připadal si chvíli jak dítě. Eman se smál, až se za břicho popadal. Radko se tvářil, že je dobře obeznámený s tím – co to je, být v nějaké železné bandasce, třeba šedesát metrů pod hladinou… Vysvětlil jsem oběma, že jsem toužil jako dítě, a přál bych si to dodnes – mít osobní malou ponorku, kde bych měl kanape, silná pancéřová okénka s dobrým výhledem a taky bych si tam vzal sluchátka a poslouchal z přehrávače nějaké Beethovenovy klavírní skladby. Pak bych si z termosky nalil kafe a za pomoci elektricky poháněných – mechanických ploutví bych se odšoural dál, někam do rákosí na Slapské přehradě… A tam, po dosednutí na písečné dno, metr a půl pod hladinou, šnorchl nenápadně vynořen a kyslíkovou lahev lehce pootevřenu – bych si dal šlofíka.

Smějeme se všichni. Eman říká – že to samé povídám už dvacet let. Potom se dá do zasvěceného hovoru s Radkem ve věcech vojny a buzerace… Radko se významně dá slyšet: „Já jsem se vždycky chtěl dohodnout, a když někdo se nechtěl se mnou dohodnout – tak neměl klid ani on, ani lidi okolo něj… Velitel se vždycky dozvěděl, když šli na pivo mazáci, kteří nás buzerovali… Tak jsem jednou za nima zašel, když dostali čočku od náčelníka, a nabídl mír: Já budu mít klid a vy taky… Člověče, fungovalo to. Tomu nejvíc odbojnýmu, když byl sám, jsem sice musel trochu dát přes hřbet, ale nakonec byl klid a mír na posádce.“ Podíval se na mě a pravil významně: „Člověk si prostě musí uvědomit, že určitý věci nikdo jinej za něj neudělá… A když to zkusí a ono to funguje – tak je potom svobodnej. Přestal se bát.“

Vzpomínám na svá mladá léta, když má matka byla duševně nemocná, občas vtrhla v bludných stavech do školy a dělala kravál… já to dostával sežrat od učitelek a spolužáků… Nejvíc jsem byl samozřejmě v prdeli z tý naprostý úzkosti, která rozežrala mé mladé, teprve se rodící vědomí, a tak jsem se najednou ocitl mezi propadlíky a sígry v poslední řadě, protože jsem měl poškozenou schopnost správně přiřazovat asociace, abstrahovat smysl symbolů atd. Takže když češtinářka diktovala vzory podstatných jmen „hrad, nůše, kost atd.“, tak já viděl obraz jak od Alše: hrad Trosky, na cestě v polích jde shrbená žena, na zádech má nůši plnou trávy – a v popředí, na prašné pěšině leží velká býčí kost… Matematika, díky své abstraktní symbolice (nebyl jsem schopen nosit v hlavě smysl rovnic o jedné, nebo dvou neznámých, funkci zlomků atd.), byla pro mě nedosažitelná. Jedině se mi líbilo podle tabulek určovat obří exponenciály čísel. Ale nemoc matky a nakonec i nemoc má způsobily, že jsem měl pocit, že jsem v nějakém jiném světě – kde se hovoří cizí, mně naprosto neznámou řečí… Když jsem byl vyvolán, probouzelo to takové salvy smíchu a úžasu překvapeného okolí, úplná show, kdy jsem se v zamotaných a přeskakujících větách zoufale snažil odpovědět na položenou otázku… nakonec se od toho raději ustoupilo.

Nechali mě v zadní lavici, Nocar o kus dál onanoval, Weiser se nasládle usmíval a ohýbal dráty na paklíče k automobilovým nádržím, odsával již tehdy benzin z aut a prodával tento artikl… smavá Eva si česala dlouhé vlasy, pletla copy a kontrolovala, věcně prohlížela svá pučící prsa – stejně tak jako bankovní lupič kontroluje – zdali má nabitý revolver.

…Jak se mě tak snažil poučit nic netušící Radko, nevěděl – že „vojnu“ jsem měl od svých deseti let. Netušil, dobrá duše – že na rozdíl od něj vím leccos o rozpadu mysli člověka. Jeho zkušenost je z jiné časové roviny, a tak mu určité, zlé poznání zůstalo doposud skryto… Závidím mu tu nevědomost. Vědět tohle – znamená být poničený, pokurvený poznáním, člověk je pak – svým způsobem kripl.

Usmál jsem se doopravdy a s plnou vahou své kompetence ve věcech špíny lidské duše – jsem mu pohlédl do očí a řekl: „Ano, člověk musí být nejdřív ztracen, aby se pak mohl poskládat a byl svobodný, protože – už ví, co to je být mrtvý.“

Nevím, jak to pochopil Radko, nicméně se pojednou přestal kontrolovat ve věcech včasného odchodu na poslední metro atd. Dal si se mnou a s Emanem ještě lahev červeného… Když jsme pak odcházeli, zařídil to tak… že jsme nejdřív zamávali Emanovi, a když odjel, nastoupil se mnou do stejné noční tramvaje.

Zaregistroval jsem určité Radkovo napětí… Vytvořil tuhle situaci, kdy jel úplně jiným směrem, než bydlel, a teď, k mému nechápavému údivu, stál, naslouchal mým plkům, kýval hlavou a napjatě na něco čekal. Došlo mi to až na Orteňáku, tramvaj začala brzdit a Radko se ke mně zlehka přitočil a zahleděl se mi úpěnlivě do očí. To byl ten okamžik! Proboha – on čekal, že mu nesu nějaké poselství z velké země. On mě mylně považoval za kurýra, asi jsem řekl nevědomky něco – co vyznělo jako část nějakého hesla nebo co… Nebo to už je tak dávno, a on si myslí – že ten člověk na druhé straně už nežije, a někdo jiný šel na kontakt. Bože!

Zadíval jsem se přátelsky do Radkových očí, pokrčil rameny a zlehka zavrtěl hlavou. Křivka napětí z něj rychle opadla a dostavil se úlevný, trochu hysterický smích… Teprve teď mu došlo, že se mýlil.

Dveře se otevřely do deštivé podzimní noci a oba jsme se vesele a smutně smáli. Já a posel! Tlučhuba, který na sebe řekne, ne – vykřičí s obrovskou rozkoší první a poslední… Takhle divný, smutný smích jsem od Radka nikdy předtím ani potom neslyšel.

Právě sprchlo, krátký déšť se vypařil na horkém asfaltu. Řídká, lehká duha se rychle rozplynula a po modrém nebi stále dál a dál, putují za obzor bílé kadeřavé mraky. Jejich rovná, šedá břicha plují po hladině sluncem ohřátého vzduchu… Je léto.

A hlavou putují vzpomínky jako oblaka – jako vznášející se hluboká města, skrývající ve svých rozlehlých zamlžených prostorách molekulární světy vzpomínek… Občas zahřmí a oslnivě fialový blesk protne vzdálené body, vybije se nahromaděné napětí.

A právě proto – abych ukojil napnutou, léta zkoušenou mysl, zapínám „mlátičku“ – svůj PC a hrabu se siláží dat a jmen… Zachechtám se – hle! Opálený řimbaba s filmovým úsměvem stojí mezi skupinkou bledých, stařecky vetchých aparátčíků z bývalého politbyra. Jakeš s tázavým, neustále zvednutým obočím – jakoby zastavený v němém úžasu nad prostými věcmi života. Fojtík – prázdná tvář, ten si nic nemyslí… Zato Miroslav Štěpán je plácá po vyschlých ramenou, září zdravím – vypráví, jak byl právě v Kremlu u prezidenta, společně s ním tam bylo sice dalších dva tisíce lidí – byl to sjezd k výročí Komsomolu nebo tak něco… Pamatuji se z osmdesátých let na tohoto progresivního činovníka Mezinárodního svazu studentstva nebo čeho, to je jedno. Pak nastoupil po Kapkovi na místo vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ… Jak postupovala přestavba v SSSR, jak se uvolňovaly poměry – tak se podivuhodně proměňoval Miroslav Štěpán. Ze světa znalého mládežníka, internacionalisty – se počal měnit v zamračeného, pendrekářského stalinistu… Dnes už je jasné, že na rozdíl od nemohoucích, o generaci starších gerontů ve vedení – „věděl“ a hrál určenou roli v převratové hře.

Jako „bubák, hrozba zlých, starých pořádků“, v milicionářské čepici vystupoval na veřejnosti – a přitom potichu povolil první veřejné vystoupení Charty 77 na Škroupově náměstí v prosinci 1988. Národní výbor na Praze 3 žádost o vystoupení na veřejnosti zakázal, ale Štěpán z moci svého postavení alfa samce v Praze zákaz shromáždění zrušil a přikázal vydat nové… tentokrát kladné rozhodnutí (dodnes o této věci cudně mlčí).

Ale tady na čerstvé, nedávno pořízené fotografii – je z pohřbu herečky Švorcové… vidím, že má Miroslav Štěpán takovou podezřele jemnou, divnou tvář. Takhle jemné rysy v doposud chlapské hrubé tváři mívají muži, co mají zhoubnou formu nádorového bujení v organismu, a na zpomalení té maligní formy onemocnění se jim podávají vysoké dávky ženských pohlavních hormonů… Těm nemocným mužům se začne v důsledku požívání estrogenů usazovat tuk na prsou a v bocích, zjemní se jim pleť a zhoustnou vlasy… probudí se mléčné žlázy.

Je mi to líto. Kdo ví – jak skončí moje tělesná schrána. Poslední léta pomalu začal nenápadný úbytek žijících přátel a známých.

Na monitoru teď začal hovořit Eufrat, stará garda. Přepínám zvuk do sluchátek a natahuji se na kanape. Na ty slzící oči dojímavého starce se nechci dívat… Zajímá mě jeho život… Celá padesátá a sedmdesátá léta mu místní režim dělal nekonečnou reklamu. Starý čert z Paříže… Když pohlédnu na staré fotografie, které jsou porůznu rozesety na síti, není jich moc… vidím inteligentního dobráka s kulatou hlavou, později si nechal narůst plnovous… Naslouchám jeho hlasu a opět, vedle toho, co říká – registruji, jak to říká… Při jeho vysokém věku nacházím v jeho osobnosti úpornou ješitnost… To bude asi základní moment… přes který se k němu přistupovalo… Dětsky hašteřivý, při své prokazatelně vysoké inteligenci se byl schopen většinu dospělého věku kontrolovat… ale choval ke své osobě vysoké, nerealistické ambice… Tudy se mu asi dostali na kobylku… Nicméně nebyl kurva. Tedy – nebyl dobrá kurva! To je veliký rozdíl… Samozřejmě, když byl po válce opět v emigraci – tak byl k pronajmutí… pro obě strany světového konfliktu. Které se to nakonec podařilo – a zdali neodešel už zaverbován odtud, to se už zřejmě nikdo z nezasvěcených nedoví… Rozhodně byl někde blízko něj, v jeho nejbližším okolí někdo – kdo dokázal manipulovat s tím sentimentálním ješitou… Je hezké, že přiznává, že vzápětí, když opustil hranice ČSR, tak minutu poté byl vyhlášen poplach a byl vydán příkaz k zadržení… Cudně mlčí o svém angažmá v CIA, o vyhazovu z Rádia Svobodná Evropa se rovněž nezmíní.

Stejně – je mi nějakým způsobem sympatický. Takhle dlouho vydržet strašit, kousíček odtud – z Paříže… Předválečný člen orga­nizace mladých komunistů Kostufra – celý život za hranicemi, klobouk dolů.

Když seděl jako stařík na ministerstvu kultury (doutník zarazil si do čuni) – zažíval satisfakci, už v roce 1968, za pražského jara, čekal tuhle pozici ve vládě… Nyní, když už konečně seděl – jak zadek na nočníku (prdů měch), u něj naplno propukla ješitná nátura. Vědom si své autorské, spisovatelské impotence (tou nemocí trpěl od svého mládí) léčil se tedy publicistikou a novinovými komentáři. Jal se v nové funkci likvidovat dosavadní profesní autorské organizace a svazy.

(Jeho jediným nadšeným čtenářem byl pokud vím fousatý Prasák, který zmanipuloval redakci literární revue v Bolzanově ulici, na začátku devadesátých let – kdy ješitovi vydal jeho knihu rad starého muže jakési mladé ženě, jednalo se o desítky tisíc výtisků – všude po chodbách se po léta kupily balíky neprodaných exemplářů, ani nevím, kde to skončilo.)…

Prasák, dlouholetý důstojník BIS… nikdy – když pobýval v máničkovských komunitách na severu Čech – nikdy nepil alkohol. Jediný člověk z undergroundu, o kterém vím – že abstinuje… Snad právě pro tuto „čekistickou“ pevnost charakteru – byl redaktorem samizdatové, velkoryse připravované, tištěné revue Futro a posléze vydržel ve strukturách politické policie takovou spoustu let.

Teď si pamatuji jednu televizní reportáž ze začátku devadesátých let. Eufrat slavil nějaké výročí, snad narozeniny, a tehdejší ministr vnitra, syn člověka – který na začátku padesátých let krákoravě komentoval v přímém rozhlasovém přenosu ze soudní síně – proces s Miladou Horákovou… Teď byl ovšem syn plešatícím ministrem vnitra, měl copánek z vlasů a vědělo se o něm – že na Slovensku pásl za normalizace krávy. Jeho náměstek zase vykrádal v osmdesátých letech na Žižkově automobily… Tento čestný a upřímný člověk, odbojář – daroval stárnoucímu Eufratovi čestný meč Výboru pro státní bezpečnost při Radě ministrů Svazu sovětských socialistických republik… Celé to bylo pojaté – jako sranda… Ale bedlivě jsem sledoval tváře starého obdarovaného a mladého dávajícího. Okolí se srdečně smálo a zvedalo číše… oni dva zůstali vážní a hleděli si vteřinu pevně do očí. To bylo doopravdy… Pak se otočili k rozjařené společnosti a tváře se jim roztáhly slabým úsměvem… Eufrat opět slzel.

Ten záběr s mečem jsem nikde nenalezl, ani písemnou zmínku. Stejně postrádám ve všech filmových a televizních dokumentech jednu krátkou minutu z televizního zpravodajství, bylo to někdy z prosince 1989, první parlamentní komise (pro „objasnění“) tehdy započala svou činnost a zvala si do prostor Federálního shromáždění představitele tehdejší moci. Jeden den tam byli pozváni náčelník nevím už jaké správy kontrarozvědky a jeho zástupce. Oba to byli předčasně zešedivělí, sympatičtí muži… Usmívali se při odchodu ze síně, kde se konalo to vyšetřování. Úplně zářili spokojeností a vesele do kamer odpovídali na dotazy reportérky: „Je to v pořádku… Dobrý, fajn… Povedlo se to.“

Nikde jsem na ten půlminutový záběr nenarazil, nikdy se pak už nereprízoval.

Student Bartuška je inteligentní člověk s analytickým myšlením. Umí dobře zhodnotit situaci a odhadnout její možná vyústění… Proto zastává právě ta místa ve státní správě, pro která má jasnou a nezpochybnitelnou kompetenci.

Proto dodnes neprozradil jméno toho člověka, který ho kdysi navštívil a „uvedl ho do problematiky“. Dal slib a ten dodnes neporušil… Odjel tehdy do světa a dva roky se toulal po zeměkouli… Já bych udělal to samé.

Je zlatý, čistý večer. Mraky odešly a blankytně modrá obloha je jasná a čirá… Mezi bloky domů s křikem poletují šípy laštovic a rorýsů. Zelená džungle pod okny, na opuštěném staveništi, roste zázračným tempem.

Dívám se na jeden dokumentární film z archivu televize. Hovoří tam starý čert, jaterními skvrnami v obličeji posetý, jako si ho označilo peklo… Když utíkal na konci války z koncentráku v Dachau, tak každému, koho potkali – z Němců pochopitelně… tak ho potichu zlikvidovali… v těch dnech šlo všechno lidské pryč… chtělo se – přežít… Vyprávění muže je tak zajímavé, nesmírně živé a napínavé… Jeho staré tělo ukrývá dosud ostrou mysl operativce. Je to darebák – samozřejmě… ale o kolik lepší a opravdovější – než ti duševně chromí kriplíci z bývalého politbyra, ti normalizační palácoví kleštěnci… Pixa o nich s despektem hovoří: „Z hlediska významu v mezinárodním komunistickém hnutí, co se týče jejich politické váhy v očích Moskvy – to byli hovna v trávě.“

Starý člověk nad hrobem a – jasná hlava!… Chviličku se dědečkovsky zasekne, když vzpomíná – jak mu Gottwald na Hradě potřásl rukou a dostal nějaké vyznamenání… Jeho přesné popisy, ta zkušená analýza holého principu moci, to jsem doposud z televize neslyšel… Určitě spolupůsobilo, že mluvil při vědomí – že mu už nikdo nemůže ublížit. Už si odžil svoje – a chvílemi jako by člověk zaslechl zoufalou pravdu o lidských činech, které přežijí člověka.

Nebyla v něm završená moudrost, na to byl příliš dětinský vrah… Ale ten nezpochybnitelný intelekt a ta zkušenost s lidskou špatností a ubohou, zištnou malostí – z něj učinily zdroj obrovské informační hodnoty… Jeho nález knihy příjmu zadržených a vyšetřovaných z věznice na Pankráci, kterou vedl německý ředitel za okupace – dokladovala efektivnost gestapa… Lidé, kteří souhrou špinavých náhod zradili, a byli proto po válce okamžitě převerbováni k NKVD – titíž lidé, a jejich dnešní potomci… kteří potom udělali kariéru v padesátých letech a někteří si vybudovali dynastické postavení poturčenců až do dnešních dnů – tito lidé Pixu nenáviděli a chtěli ho za každou cenu od té „černé“ ohořelé knihy dostat pryč… A tak ji musel štábní kapitán Kamil Pixa ukrýt k Sovětům… Jako jejich člověk byl potom propuštěn z řad kádrů StB, různě zmítán mocenskými přesuny v Moskvě a v Praze a nakonec na dlouhá léta zakotvil v činné záloze – jako ředitel Krátkého filmu.

Když komentuje činnost sovětského poradce na kontrarozvědce – jistého Smirnova – tak jako snad o jediném člověku v celém aparátu vnitra hovoří s úctou: „Byl to chlap.“… Tady bude jádro jeho pevného postavení – musel to být člověk Moskvy, protože na něj nemohla místní nomenklatura. Smál se do očí kulturním a ideologickým tajemníkům a oni věděli – že je pro ně nedotknutelný… Dokonce ze své funkce pomohl hodně lidem… filmařům a dalším osobnostem. Ke konci režimu pomohl Pavlu Bártovi (sám napsal scénář) – ke vzniku animovaného celovečerního filmu Krysař.

Dívám se na film A můžou tě i zabít napsaný podle Pixova scénáře, který, jak vidím – vychází z jeho válečných zážitků… Scéna „zabíjení vídeňskou jehlou“ je hodnotná jako instruktáž dodnes.

Píšu do vyhledávače jméno Kamil Pixa a čekám, co mi síť na­bídne… Samozřejmě je tam spousta odkazů na ten filmový dokument… Hledám dál… Zelenooká křivonohá kachna s těžkou parukou – Gusta Fučíková (smrtelná zášť k narušitelům odkazu jejího Julka)… Dál… bla, bla… bla… Tady je něco, zapínám Google překladač, je to anglicky psaný magazín.

Čtu šílený strojový překlad, je to celé založené na frázích – když má nějaká skupina slov ve větě nejpoužívanější frekvenci frází, tak právě tu překladač použije. Což někdy vypadá jako dadaistický experiment… Ale pokud zná člověk kontext celého textu – tak se s tím spokojí a zbytek dotvoří v hlavě.

Čtu: Můj podivná strýček George Mucha. Dělám si poznámky: Jistý syn anglického diplomata, který sloužil v Praze na ambasádě v padesátých letech, vyrůstal spolu se svojí sestrou v tom podivném šedivém městě plném starodávných kamenných chrámů a rezavých lešení na opršelých fasádách domů v ulicích. S jejich rodinou se na jakési recepci seznámil elegantní pohledný muž, skvěle hovořící jejich rodnou řečí… Posléze je začal navštěvovat a stal se jejich domácím přítelem… Byl pro ně nepostradatelným, chlapcova matka a také dospívající sestra získaly vůči němu naprostou emocionální závislost. Celá rodina se potom vrátila do Anglie. Matka se nakonec rozvedla a odešla od svého muže.

Když chlapec dospěl a vystudoval univerzitu, začal pracovat v nějakém úseku anglického státního aparátu. Z titulu svého zařazení přišel do kontaktu s pracovníky anglické kontrarozvědné MI 5… Když se začal zajímat o osud svého „strýčka George“ z Prahy, tak mu jeho známý z té zpravodajské instituce dal nahlédnout do dokumentace, kterou služba za dlouhá léta na „uncle George“ nashromáždila.

Zde se dočetl, že strýček byl dvojitý agent… že ho Praha využívala k pořádání orgií pro zahraniční diplomaty v jeho starodávném kouzelném domě na Hradčanském náměstí, na stěnách visely obrazy Georgeova otce – slavného secesního malíře plakátů. Majitelem objektu byla oficiálně pražská kapitula… Hlavně herečka Zikánová a mnohé další dámy z divadelních a filmových kruhů se účastnily těch sexuálních dýchánků, vše bylo Státní bezpečností skrytě filmováno a nahráváno zvukově, fotografie a přepisy sloužily ke kompromitaci anebo naverbování cizích diplomatů… Byla to doba po válce a nevědělo se, jestli brzy nepropukne válka nová, konečná… a tak se lidé bavili, jak uměli. Diplomatická komunita byla v Praze padesátých let tak izolovaná, že tyhle dýchánky byly hodnoceny jako úplný zázrak.

Když dospělý mladý muž, poté co dočetl „strýčkův“ spis – odešel za svým ještě žijícím otcem… ten mu odhalil zbytek staré rodinné ságy o elegantním příteli z Prahy… Angličanova manželka a matka dvou dětí se stala jednou z mnoha konkubín toho krasavce… Dokonce jednou přišel George na velvyslanectví za svým anglickým kamarádem, kterému klátil ženu… a požádal ho, jestli může osouložit jeho čtrnáctiletou dceru… Bylo to tak překvapivé, že ho otec té dívky nenapadl fyzicky, jen zavrtěl odmítavě hlavou.

Odvracím zrak na chvíli od textu na obrazovce a mnu si bolavé, unavené oči. Musím toho už brzo nechat – od tankování špíny dávno mrtvých osob bych nakonec mohl onemocnět… Už teď mám od věčného vysedávání u počítače nežity na prdeli velké a stejně tak tvrdé – jak desetikoruny.

Zbývá poslední úryvek z textu, který je vlastně ukázkou ze životopisné knihy toho anglického chlapce.

Píše se tam, jak Angličan po devadesátém roce navštívil Prahu, dávné město svého dětství… Přes kontakty na ministerstvu zahraničí mu bylo nakonec umožněno nahlédnout do místního olbří­mího svazku George Muchy… Dočetl se o jeho využívání na britské politiky, o četných cestách do Spojeného království… kontakty na anglické premiéry, na sbírání informací a napojování různých kurtizán na stárnoucí, mužsky ješitné představitele veřejného života… byly zde plány připravovaných kompromitací poslanců a ministrů.

Nakonec získal od přátel z nového úřadu na ochranu demokracie – adresu na žijícího pamětníka a dávného prvního řídícího důstojníka George Muchy.

Navštívil Kamila Pixu na jeho chatě. Starý muž měl dýku za pasem a další spousty nožů a bodáků všude kolem sebe… Pozval ho dál a přísně na něho hleděl – nechal si odvyprávět Angličanův životní příběh, pokyvoval úzkou inteligentní hlavou a mnul si velké, kloubnaté ruce… Když vypravěč svou lámanou češtinou (kterou nepoužil od svého dětství) došel až do dnešních dnů a zmínil – co se dočetl v britských a našich archivech, starý pán pohlédl do těch zmatených a smutných cizincových očí, přečetl si tam, že dotyčný je vlastně dobrá duše, a řekl jasně a zřetelně: „George Mucha byl zrůda. Nebyl to v podstatě člověk… Ten byl schopen prodat kohokoliv… Měl neobyčejnou schopnost ovládat ženy, okouzloval i muže… byl kultivovaného zjevu i vystupování. Bisexuál obrovské potence a ničím neohraničené, zvířecké podlosti… Když jste s ním hovořili – a přitom jste věděli, co je zač (to ovšem vědělo velice málo lidí)… tak se před vámi přímo přetvořoval, formoval… Měl neskutečně vyvinutý instinkt na odhad skrytých potřeb lidí – a když poznal, co máte rád, co byste chtěl slyšet, cokoli utajeného a smyslného – tak se v okamžiku úplně převtělil do té nové role. Svým způsobem to byl geniální herecký talent… A teď si k tomu přidejte jeho intelekt, který opravdu nebyl malý… Ovšem byla to mysl nestvůry.

Naše služba nikdy Georgeovi doopravdy nevěřila, vše se ověřovalo a zajišťovalo přes další osoby – on v podstatě kráčel středem a jako nadaný, mistrovský kontaktér – lovil lidi. Další práci, rozpracování atd., dělali samozřejmě jiní naši lidé… On v jisté době začal jevit známky odbojnosti a nadutosti. Když se pak dodatečně zjistil kontakt od anglické zpravodajské služby, který George zamlčel – byla věc jasná. Hraje na dvě strany – a produktivní je pouze pod tlakem… Musí se někoho bát. Tomu je oddaný… Nechal jsem ho zavřít, poslal jsem toho zkurvysyna do dolů na uran… Jak jsem potom mohl z dálky pozorovat jeho další vývoj – náramně mu to Jáchymovsko prospělo.“

Dočetl jsem, odpojil se od sítě a zavírám komputer… Vzpomínám, jak jeden učeň-kolega na začátku osmdesátých let vyprávěl (byl syn taxikáře, který předtím pracoval v Thákurově ulici, a potom – jako smluvní zaměstnanec někdy pro ně vzal „brigádu“, sledování cizinců, děvky atd. … pomocná agentura) – říkal, že jeho blonďatá sestra, snědá modelka (jednou jsem zahlédl její sametové opálené tělo, její krásná malá prsa – když se opalovala nahá v jejich břevnovské vilce a já ji nechtěně překvapil, byl jsem navštívit jejího mladšího bratra) – ta dívka prý byla z družiny mladých dívek okolo stárnoucího nezničitelného seladona Muchy… nějak se dostala i na režiséra Formana, když v Praze točil svůj mozartovský film.

Jeden o pár let starší kolega z práce měl právě po vojně a nastoupil zpátky do Kafkova ateliéru, vyprávěl – že s taxikářovým synem měl společný pokoj na hotelu, když spolu pracovali v Městském divadle v Mladé Boleslavi… Žertovali tehdy před námi, že jsou teplí. Starší tovaryš se hihňal vysokým hlasem… vyprávěl mi tiše a užasle… že jednou se útlý a hubený mladík vykoupal, namazal se nějakým krémem a nastavil mu své stehno před oči: „Sleduješ?… To je samet!“ Když to říkal – tak měl u toho erekci.

Nakonec si lehl na břicho na postel, ohlédl se na překvapeného kolegu, který možná přihřátě vypadal – ale do té chvíle nevěděl, že by mu mohlo něco říkat mužské tělo… Mírně pokrčil dlouhá stehna a útlá zadnice se mu rozpůlila. Díval se přes rameno do bezmocně vykulených očí brýlatého obtloustlého mňoukala, který byl dva roky na vojně a byl bez holky. Řekl mu tiše: „Tak už mě konečně ošukej.“

Když jsem se Mňoukala ptal, co bylo dál, zavrtal hlavu mezi ramena a zrudnul jak ředkvička… Mlčel jsem a pochopil.

Hospoda V Podloubí, Leninova třída – dnes Evropská… Když jsme – jako již vyučení tovaryšové, zašli někdy po práci na pivo do Dejvic… zvláště po výplatě, nebo když nám vyplatil podnik diety za práci mimo Prahu… zašli jsme na dobré plzeňské pivo do této vyhlášené restaurace.

V pozadí dlouhého sálu vedly schody do vyvýšeného salonku s věčně zavřenými dveřmi… Občas, když obsluha otevřela lítací dveře… bylo možné zahlédnout v oblacích kouře hlaholící společnost břichatých chlapů, jejichž charakteristický rys byla velká, vykrmená „lví“ hlava s inteligentníma, nebezpečnýma očima a šedivé obleky… lehká rozepnutá saka z šedivého tesilu. Servírka co chvíli nesla tácek s řadou panáků… chlastali jak o život.

Potkával jsem zde známou tvář, která každý den chodila mezi generálním štábem, „politickými“ vilami ve Střešovicích, a svou pouť končila v objektech II. správy v Thákurově ulici… Ten dvoumetrový kurýr, vysoký ramenatý chlap ve věčném těžkém kabátě – měl ostře řezaný profil, ocelově šedivé vlasy s vysokými kouty. Nosatý obličej, který při bližším pohledu prozradil letitou zálibu v tvrdém alkoholu. Zarudlá krocaní kůže, pečlivě vyholené líce zhrublé jizvami od neštovic… Vždy v obleku, běloskvoucí košile a modravé žilky na velkém nose… a veliká, věčně naditá „pancéřová“ aktovka – to byla poznávací znamení tohoto zasloužilého pistolníka.

V Podloubí si hned dal jednu u výčepu, aby pak spěšně prošel lítacími dveřmi do salonku, kde ho přivítal hlaholící smích.

Někdy jsem zde zahlédl známou, jižním sluncem opálenou tvář. Vždy měl tmavošedý oblek a – jako všichni v chambre separée měl košili jak padlý sníh a k tomu tmavou kravatu… Od břicháčů s velkými „traktoristickými“ kotletami na tvářích, od jejich umně vyčesaných vln a „kohoutů“ z řídnoucích vlasů – které zůstávaly na hlavách „dělnických kádrů“ z doby jejich největší produktivity – ze sedmdesátých let… od téhle party se odlišoval západním espritem v chování a světáckou elegancí (mírně povolená kravata, rozepjatý horní knoflík na límečku košile)… Když vycházel ze salonku anebo naopak kráčel lokálem, servírky ho zdravily a on rozdával oslnivé úsměvy…

Ta tvář, vypadal jak nějaký francouzský šansoniér – tu jsem přeci znával v dětství… Chodíval jsem za otcem do projektového ústavu na Letné. Vedle dodnes stojí budova Technického muzea… Někdy jsme šli s otcem na oběd do Plzeňského dvora, nahoře v ulici Obránců míru. Otec měl místo u dlouhého stolu kumštýřů… Sochaři, malíři a herci vyprávěli veselé historky, smáli se a pokřikovali přátelsky na sebe… V čele stolu často sedával pan Vinklář v koženém saku, s očima, jež chvilku byly jak škvírky, hned zase vážně, široce rozevřené hleděly, že šel na člověka strach… O dvě židle vyprávěl sochař Koštoval, jak jednou v noci, když ho černí taxikáři – saniťáci vezli z hospody domů, tak se za jízdy vykláněl z okénka a zvracel… Ráno mu došlo, že někde mu vypadly umělé zuby… Tak je šel hledat, putoval po krajnici silnice, až je opravdu našel… Vedle něj seděl pan Jíra, který vždy v opilosti vynadal do kurev kulturnímu tajemníkovi KSČ a pak, když vystřízlivěl – šel na městský výbor a tam se kál, sypal si popel na hlavu.

Mírně se usmívající seděli vedle sebe pan Adamíra a pohledná paní Maciuchová… Občas si k dlouhému stolu veselých umělců na chvilku přisedl Bohumil Hrabal… aby pak odběhl do hospody U Sojků… nebo do vinárny U Koštýře, kde sedával s Kamilem Lhotákem.

Vrchní roznášel talíře s velikými porcemi vepřových ocásků s knedlíkem a se zelím. Zamžené půllitry piva cinkaly o sebe, v hladinách kouře zářily dveře do zahrady, světelná chodba putovala vzduchem – jak tam venku svítilo slunce.

Schovaný za půllitrem chladivé, šumící kofoly – hleděl jsem na ty dospělé křičící a smějící se lidi, obdivoval jsem je a trochu se jich bál… Otec se přidával do všeobecného veselí, vrhal se do něj svými replikami a nechával mne na břehu, u bílého ubrusu – a já se zá­jmem pozoroval ten dospělý, halasný a veliký život.

Hodný, starý pan Fajer si se mnou často povídal, když jsme se vrátili z oběda a otec musel ještě pracovat… Chodíval jsem takhle někdy za ním… když matka doma dostala ataku své nemoci, a než se ji podařilo odvést k lékaři – tak bylo doma k nevydržení.

Jednou jsem přinesl od babičky třešně, velký papírový sáček – a otec se rozdělil, obdaroval pana Fajera, který s ním seděl v projekční kanceláři. Obrovitá ramena rýsovacího stojanu IZIS stála u okna.

Pan Fajer jedl třešně a zároveň stíhal kouřit cigaretu… vyplivoval pecky do skleněného popelníku a vyfukoval modrý kouř. Užasle jsem pozoroval tu zvláštnost. Oba dospělí se smáli mému úžasu.

Občas do kanceláře vešel pan architekt Polák a něco společně, hlavy skloněné nad rozvinutou rolí průsvitného pauzovacího papíru, řešili… Vždy se na mě usmál tento opálený elegantní člověk – a mně bylo dobře u srdce. Závan dalekého cizokrajného světa.

Po letech, kdy takřka všichni zmínění už odešli do nebytí. Nebo jako velcí snivci plavou v bazénu s vlažnou vodou v hodinách určených klubu důchodců. Mažou si artritické klouby mastí z divokého konopí a koňských kaštanů. Řehtají radostí při pořadech televizních kuchařů a rychle, navzájem se překřikující – zapisují do velkého notesu recepty na „candátí filety v mandlovém těstíčku“, jídla, která nikdy neuvaří… protože jako válečná generace nadevše milují svíčkovou s knedlíkem nebo vepřovou – zelí a makové buchty s bílým kafem.

Když jsem dospěl… hulákal jsem veselé průpovídky v hospodách s přáteli, mlčky se držel s dívkami za ruku v malostranských vinárnách… potom zestárnul, zplešatěl a tloustnul – opět jsem se chytil půllitru s kofolou a stejně naivně, užasle hledím na tento podivuhodný svět.

Pan Fajer měl syna, který opustil republiku v roce 1968… odešel do Jižní Afriky a tam pracoval a zároveň si ve volném čase stavěl velikou mořskou plachetnici. Měla trup ze speciálního akrylátového cementu, který byl nastříkán na síť ocelových vláken na sklolaminátovém trupu… Byla pevná a odolná, unesla hodně nákladu… Když dostavěl, byl hotov… Dal výpověď ze zaměstnání a plavil se po světových mořích… Zakotvil pak v Austrálii, kde vozil poštu a náklad pro místní obchodníky na tichomořských ostrovech a ostrůvcích… Pendloval tam po tisícikilometrových trasách, do některých míst přišel jednou za půl roku… Pan Fajer vyprávěl, jak se jednu dobu syn živil tím, že byl zaměstnán v nadaci, která očkovala domorodce proti přenosným chorobám a snažili se je přilákat, aby své děti posílali do školy… Byl to takový malý bělošský cirkus, který vždy přijel někam do buše, do ztracených sezonních vesniček, které nejsou zakreslené ani na těch nejpodrobnějších mapách… Divocí černí muži zírali vážně a smrtelně nebezpečně na bílé vetřelce… Nejdříve muselo proběhnout přijetí u náčelníka a předání darů… Potom, když vesnice se zahalila do pestrých pruhů kartounového plátna… byli ochotni někteří progresivní modernisté z řad domorodců – podstoupit očkování nebo zdravotní vyšetření… Nakonec se tenhle způsob putování s osvětou tak vžil, že se na něj obyvatelé opuštěných končin těšili a čekávali v určené době na stálých, osvědčených adresách stovky kilometrů ve vysoké trávě někde v buši… Nejraději měli domorodci biograf. Promítání animovaných, kreslených pohádek (jiné filmy je neoslovily) – se stalo privilegiem dospělých mužů, bojovníků… Do stanu s promítacím přístrojem se nahrnuli vysocí statní chlapi s kopími a luky, namalovaní a divoce se šklebící napětím. Ženy a děti nakukovaly zpoza plachty u vchodu… Největší hit, vymáhaný pak evergreen rok co rok – byla Sněhurka a sedm trpaslíků… Jakmile začal děj na filmovém plátně, začalo vydávat osazenstvo dospělých mužů divoké skřeky vzrušení – jimiž doprovázeli sebemenší epizodu, která hrozila nějakým nebezpečím. Když se na scéně objevila zlá královna, tehdy jek a křik dosáhl maxima a stíny oštěpů se objevily na projekčním poli. Muži vstali a hrozili plátnu… Při prvních projekcích se opakovaně stávalo, že rozhořčení bojovníci neunesli dočasnou smrt, spánek Sněhurky – a svými luky a oštěpy roztrhali projekční plátno na cáry.

Byla potom vyrobena speciální verze Sněhurky, která měla vystřiženu scénu spánku ve skleněné rakvi… Normálně sní jablko, nic se jí nestane, pak přijede princ a je záběr, jak se drží za ruce a film potom už normálně standardně končí.

Připomíná to scénu ze Švejka, kde se vypráví – že se bláznům četla pohádka, ale musela dobře dopadnout… jinak se blázni servali s personálem a nakonec i mezi sebou… Tohle vypovídá o lidstvu víc, než je příjemné… Chceme pohádky.

Před pár lety jsem jednu zimu tu a tam zašel s Béďou do sauny hotelu Praha, do bývalé vládní instituce, která se vine po vrstevnicích na kopci u Hanspaulky, ve stráních nad Dejvicemi.

Dříve, před více jak dvaceti lety – jsme chodili za přáteli do bývalého a dnes obnoveného tzv. barnabitského kláštera… Byl tam klid, a když zde nebyla žádná vládní delegace – vysedávali jsme na prosklené terase nad Prahou.

V tomhle zánovním, obrovském komplexu nad „Kulaťákem“ a ČVUT, v tomto vládním hotelu, podřezávali živé slepice pro mezinárodního loupežníka a nositele Nobelovy ceny míru – Jásira Arafata… Íránský šáh Pahlaví zde chodil po chodbách, na krku zlatý řetěz s nejvyšším státním vyznamenáním, s Bílým lvem – rok nato ho sejmula vláda USA, stejně tak – jako ho před léty dosadila, když zaplatila přístavní povaleče a pár plukovníků… udělali mu revoluci stejně tak jako v padesátých letech jeho předchůdci – demokratickému a sociálnímu reformátorovi, řádně zvolenému Mosaddekovi… Vousatý a zamračený, do té doby neznámý pařížský duchovní – mula, určil kurz na dlouhá léta dopředu (na jeho instalaci stačilo pár televizních kamer a malý dav univerzitních studentů při obsazování jedné ambasády… na protějším chodníku během té televizní show – normálně stály stánky s ovocem a probíhal každodenní nákupní ruch)… Státní převraty mají pár odvěkých principů a při jejich dodržení je úspěch zaručen.

Hermeneutická věta zní: Státy s ropou nesmějí mít stabilní, ve světě i doma oblíbenou vládu… která dělá vlastní politiku, investuje do infrastruktury a vyvlastňuje ze zahraničních rukou ropný průmysl, buduje vlastní zpracovatelské firmy, chová se strategicky – investuje do firem a nemovitostí v západní Evropě a podporuje vysoké odborné školství a vzdělávání chudého obyvatelstva u sebe doma.

V sauně hotelu Praha… Když jsem (zamotaný do prostěradla na dřevěném lůžku v odpočívárně) vyprávěl Béďovi historii tohodle hotelu… ukazoval mu zajímavé řešení světelného tunelu nad kruhovým bazénkem s ledovou vodou… zvedl velkou pačesatou hlavu jeden veliký člověk ležící vedle nás a potichu dunivě pozdravil… Béďa v něm poznal dávného známého z nějakých mně nic neříkajících časů… Řekl nám ten obr s velkým lysým břichem, zahalil se přitom do prostěradla jak římský senátor – že teď je objednaný na masáže, ale za hodinu si můžeme dát sraz nahoře v hotelovém baru.

Máchali jsme se v bazénku a pekli v suchém žáru u rozpálených kamenů. Béďa si zaplatil masáž od starého zkušeného maséra… Když jsem opět ležel – slastně vyčerpaný, s bušícími tepnami v celém těle, uvnitř horký a navrchu zchlazený z ledové vody… zabalený v prostěradle a v dece z velbloudí srsti – otevřely se dveře z jedné masérny a drobná mladá dívka v bílém tričku a sportovních teplákách podržela těžký froté župan obrovi se sloním břichem… Jak se tak soukal rameny do županu, mohutné panděro se přelévalo, házelo a všichni z odpočívárny jsme hleděli na houpající se mastodontí úd, temně fialovou ztopořenou kládu, která trčela z toho sádelnatého lysého těla… Děvče se usmívalo a přátelsky se loučilo s obrem… Ten vyhledal očima mé lůžko – lehkou gestikulací pomocí palce a zvednutého obočí jsme si potvrdili, že za chvíli přijdem nahoru do baru.

Když jsme při odchodu minuli nástěnku s nabídkami různých sportovních masáží a byly zde fotografie týmu masérů, jejich jmenovky a telefonní čísla, kde je možné se individuálně objednat – pečlivě jsem vyhledal podobenku mladé tmavovlasé dívky a zapsal si její údaje.

Nahoře, v kobercem a závěsy ztišených prostorách širokého baru – který byl dlouhý a rozsáhlý jako na zaoceánské lodi, jak na Titaniku – seděl u stěny z kouřového skla Béďův dávný známý. Když jsme se usadili a přinesli nám mamutem objednaný dvojitý koňak a velikou štoudev s vodou a ledem – začalo krátké představování… Z něj jsem vyrozuměl, že tenhle chlapík má bezpečnostní službu… zná se s Béďou z nějakých jazykových kurzů, na které jsem se ani neptal… Když pak navázal na hovor z odpočívárny, na architektonické řešení sauny, které vznikalo v ateliéru architekta Poláka – tak se ta široká hlava začala usmívat a bylo znát, že mě považuje za člena „komunity“.

„Tak vy jste znal Pepíka Poláka?… No, to byl můj dávnej starší kolega, ještě z dob, když jsem začínal… Já jsem tenkrát dělal na ochraně našich ambasád, hlídali jsme to tam proti proniknutí nepřátel… orga­nizovala se technika, zajišťovaly se pomocný sledovačky a hlídaly se předávky a setkání, falešný výjezdy a tak. Normální chleba, jak se to venku dělá dnes a denně… Hlavním úkolem byla ochrana personálu ambasády proti verbovce druhou stranou… všechno se muselo registrovat, kontrolovat, každej detail hlídat – jestli se nepovedlo koupit někoho z našich… No a tenhle Pepík přišel k nám – jak mi vyprávěl, bylo to po osmašedesátým, vyhodili ho z KSČ, naši kluci ho měli už vyhlídnutýho, pracoval předtím pro vojenskou kontru a k naší správě přijel celej čerstvej z důstojnickýho kurzu. Byl jako talentovanej mladej pracovník úkolovanej z centrály – na proniknutí do velitelství NATO v Bruselu. Lovil kontakty, vymetal bary a jídelny v okolí objektů a tak podobně… Měl úspěchy… Nakonec ho zvali na recepce, samozřejmě pod jinou identitou, bral ho tam jeho kontakt… Byla to tenkrát prej docela vysoká hra… Nevím, kdy si ho všimli Sověti, ale – že byl nakonec jejich člověk, to nám bylo všem jasný. Asi mu pomohli v tom šedesátým osmým.

Já ho poznal až pozdějc, to už byl machr, co se vyznal, a měl asi úspěchy… Já jako mladý ucho na rezidentuře jsem měl za úkol krejt mu záda a mlžit, tahat za nos místní sledovačku.

Dávali jsme třeba chlupy do sešitů s dezinformačníma poznámkama, byla tam kupa výmyslů o neexistujících obchodech, vymyšlený anebo skutečný jména lidí, který s náma venku nespolupracovali a kterým bylo dobrý znepříjemnit život. Pepík to pak nechal v hotelovým pokoji, dal ještě vlasy do svetrů, všechno to muselo vypadat přirozeně – a šel na tah s obchodníma partnerama. Druhej den odjel s podobným kufrem, a my jsme ten původní – s nástrahama, stáhli a někde v autě za městem otevřeli – to byla sranda, když ty pojistky – ty vlasy a chlupy zmizely nebo byly špatně strčený zpátky! Řehtali jsme se jak koně, když tam byla štěnice. Vždycky jsem tu elektroniku (pokud to nebyl typ, kterej jsme neznali – to šlo domů) nechal někde v autobuse nebo v čekárně, nebo to zůstalo zastrčený pod sedadlem v taxíku… Jo, Pepík. Takhle při práci jsme se detailně poznali – no jo!… To víš, v naší práci nesmí mít člověk před velitelstvím žádný tajemství – všechno se musí vědět, aby to nemohl použít nepřítel. Tak jsem musel hlídat i jeho. To je holt náš chleba… Já byl tenkrát zelenáč a on přijížděl pod krytím nějakejch obchodních kontraktů, pořád šmejdil po Evropě… Moc mu pomohli jeho židovský příbuzný, pocházelo to všechno z Varšavy… měli tu famílii všude… v Miláně, v Benátkách bankéři… přes ně se převáděly peníze za zbraně – co se vozily jednou do Izraele, přes Švýcarsko to šlo Palestincům, jindy do Íránu… Jednou nám uvařil na ambasádě, zastavil se tam pod krytím obchodního zástupce – jídlo, který mu udělali jeho Židi v Miláně: vařený nový brambory, posypaný na prst tlustě sekanou zelenou petrželkovou natí, na to strouhanej tvaroh a celý zalitý máslem!… Mňam!… To byla bašta.“

Valibuk se odmlčel a veliké pigmentové skvrny okolo očí způ­sobily, že vypadal jako meditující velká koala. Druhou rundu objednával Béďa a já se hned zamyslel, jestli mám tolik peněz na revanš – Béďa šestým smyslem zachytil můj starostlivý pohled směrem k peněžence v kapse kalhot a neznatelně zavrtěl hlavou. Znamenalo to „Buď v klidu, já to zatáhnu“. Zahýbal jsem na souhlas uchem… Tlusťoch vše pozoroval a smál se, až slzel: „Chlapi, to byste mě vážně nakrkli, kdybyste si chtěli to pití platit – já nemůžu tady před personálem ztratit glanc, mě tu každej zná – já v tomhle baráku léta organizoval ochranu, vlastnoručně jsem lepil staniolový prasátka na dveře, prasátka – aby ty chlapi ve vrátnici měli lepší přehled… když při noční službě kontrolovali pohyb lidí po baráku… Dáme tam ještě jednu, ne?… Když jsme se tak pěkně sešli.“

Zabředli pak s Béďou do detailních popisů a klasifikace osob spojených se stranou Věci veřejné… Pořád zde kolovala Policejní akademie na Kamýku… Saťa znal management osobně.

Když padla jména, nastražil jsem uši: „Ďuričko – učil jsem ho střílet pistolí ze speciálního plastu, má výměnnou hlaveň a náboje taky jsou z tvrzenýho silikonu a teflonu, není poznat v bezpečnostním rentgenu na letišti… Tenkrát dělal s tvým bráchou na FMZO v Pečkárně. No, to nevíš – to mohla bejt klidně provokace. Ty sou s Rusákama taky jedna ruka… Cucák ho chtěl možná nasrat… Možná mu pošeptal: To dítě, co čeká tvoje holka, není tvoje!… Ten ho sejmul… A možná ani nesedí v báni, nebo se tam občas ukáže kvůli spoluvězňům, to nevíš… Třeba to bylo potřeba udělat jako varování a vynucení poslušnosti. Třeba to je celý nějaká vyšší hra… I když je fakt, že jsme všichni jenom lidi a člověk jak stárne, tak mu někdy selžou nervy. No jo… Burešová, Vinkler, alfa romeo… Blbec zdegenerovanej – z okruhu Havla… Jo, ten se uchlastal, v prdeli… Vytáhli ho ze žumpy, nastartovali a vidíš!… No, toho jeho kluka – von mu jeho táta pomoh. Ale vidíš, je z něj alkoholik. Zakládal ODS na Praze 6, mí kluci tady ve vrátnici v hotelu to věděli už půl roku předem – ty měli echo, kdo bude předseda… Pak ho smetla Bémova klika, ty pečou pro změnu s Klausem… Teď jezdí po trzích s nějakou babkou, manželka od něj odešla – prodává nějaký hadry.“

Chvíli mlčíme a já se koukám z širokých oken na veliké terasové zahrady a za nimi se do dálky rozlévá moře pražských střech… Věž katedrály vypadá, jako by někde u dna startovala obrovská raketa a zrovna teď se vynořila nad hladinou.

Když barman v pustém zrcadlovém sále zachrastil lopatkou ve výrobníku ledu – dostala lehká ušlechtilá opilost svůj konkrétní obsah. Čtvrtá nebo pátá runda hennessy voněla z hlubokých sklenic a bylo jasné, že dnešní odpoledne je hotové. Dneska už nic neudělám…

„Tak ty jsi znal Pepíka!“ Vůbec obrovi nevadilo, že jsem mu opakovaně zdůraznil, že jsem ho vídával na chodbách projekčního ústavu, když mi bylo asi deset let, a potom znova – ve dvaceti, v hospodě V Podloubí.

„He!… He! Starý dobrý Podloubí, plzeňka!“ vyrážel krátké skřeky dužnatým, masitým hrtanem. Když si utřel uslzené oči, podíval se někam ke stropu a začal další historii: „No, to mohlo bejt někdy v sedma osma sedmdesátým… To bylo právě v tom Podloubí, povídal jsem mu tenkrát, že bych potřeboval nějaký auto… Pepík měl známýho, generálního ředitele automobilky v Mladý Boleslavi… Pražskej hlavní prokurátor potřeboval nový auto a Pepík věděl, že má z Itálie přijít od karosářskýho designéra nějaká série prototypů, který tady měly jít ke zkouškám na okruhu, kvůli homologaci atd. … No, a když si ty auta, který měly ručně dělaný karosérie a motory stejný jako závodní podnikový mašiny, myslím, že to tenkrát mělo mít obsah třináct set kubíků… když si ty fára rozdala místní honorace, tak ještě pár kusů zbylo a bylo je možný koupit za běžnou cenu… Tak ten Pepík mě vzal a jeli jsme do Boleslavi za tím generálem… Přijal nás: Ano, samozřejmě, stačí poslat složenkou čtyřicet tisíc, a my vám dáme obratem vědět datum vyzvednutí automobilu na pobočce v Praze. No mluvil jak z partesu. Dobrý… Tak poslal peníze hlavní prokurátor a jeho řidič jel pro nový fáro… A když jsem poslal peníze já… tak se mi vrátily ty prachy – že není možné realizovat objednávku, že auto není… Prostě, okresní špindírové – místní papaláši chtěli pro někoho auťák, a tak nic pro mě nezůstalo… No, Pepík se nasral a zved telefon… vzala to nějaká polykačka semene ze sekretariátu ředitele a že: Pan ředitel je na služební cestě, a pokud chcete automobil, tak se zapište do pořadníku… Pepík nelenil, přes naše kluky na pasovce zjistil, že ten kokot nikam na služební cestu nejel, ale se svojí novou kurvou se jel pelešit do Bulharska… To nám zase zjistila naše síť ve firmě. Kluci z hospodářský jen zvedli telefon a za pět minut bylo všechno jasný… Tak Pepík šel na Výbor lidové kontroly a přes našeho člověka poslal do mladoboleslavský automobilky šedej mor!… Ty vole, to byla pak prdel – udělali tam takový tornádo… ty zlí přísný bolševický dědci – ty účetní, co seděj v tom výboru (dneska se to jmenuje nějak podobně)… ty nejdou ničím uplatit… Prostě jsou neprůstřelný, nesundatelný – nezničitelný… Můžeš se jít rovnou oběsit!… He!… He!“ Dunivý smích končil kachním zahejkáním. Napil se vody a krvavé bělmo ve vykulených očích bylo strašlivé… Mlčky jsme s Béďou přikyvovali a dívali se do sklenic s koňakem v očekávání krásného konce.

Vypravěč s býčím krkem si dal opravdu záležet, odkašlal si: „Takže – pohroma! Našli mu manko, stovky tisíc… V zásadě se kradlo všude, ale když to dostal do spárů výbor kontroly, tak to šlo oficiální cestou a každej nařvanej blbec, kterej byl zvyklej jenom rozkazovat, řečnit na schůzích a jezdit šestsettřináctkou, se najednou držel svý židle, modlil se v koutku a ani nedutal… Na ředitelství kromě jeho osobní sekretářky nikdo nevěděl – kde vlastně ten generální je… Musel přijet náměstek ministra průmyslu a osobně na ni uhodit, aby svýho šéfa prozradila – přes velvyslanectví šla pak depeše – ať okamžitě vezmou auto a odvezou toho starýho ješitnýho blbce a posaděj do letadla… a třeba ať klidně použijou násilí! A hlídat pod doprovodem po celou dobu letu, aby se vůl nakonec nepokusil o nějakou blbost a nechtěl se odpravit, nebo nakonec ještě přeběhnout k protivníkovi… Takže přijel, dostal okamžitej vyhazov a bylo!… Takovej to byl malej sráč!“

Smějeme se a já dokonce lehce zaslzím, jak je ten svět občas spravedlivý. Ťukneme si novou várkou panáků a tlusťoch přísahá s rukou na srdci, že to je opravdu poslední a pak nás „propustí“. Béďa se usměje a tiše řekne: „Jen nás zatkni, ať nám tvoje gorily udělaj obuškem pořádnou díru do prdele, někde ve sklepě… pak nám nech vytetovat na záda velkou píču.“… Začnu se řehtat jako ďábel a Béďa na mě vesele mrkne a přiťukneme si – ještě sami navzájem.

Obr sleduje naše veselí, tváří se neutrálně a lehce se ošívá… Evidentně nemá rád takové žerty – a kdo by taky měl… Takovým věcem se normální lidé nesmějí – a on, na rozdíl od nás… se za normálního považuje.

Ještě slzící nad zaslouženým osudem dávného hajzla, ptám se vesele: „A jak se má inženýr Polák?… Tomu už dneska může být třeba i osmdesát let, možná víc?“

Překvapený obr vykulí oči a otevře velká, smyslná ústa (určená k okusování hovězích kýt anebo k líbání – nejlépe s celým týmem ženských basketbalistek) povídají: „Vy to nevíte? Dyť to je už víc než dvacet let – šel na vyšetření do Vojenský nemocnice ve Střešovicích, jenom na nějakou prohlídku, nic mu nebylo – mělo to bejt asi na dva dny. Jeho kluci mu ještě z Tuzexu přivezli blankytně modrýho Forda Cortinu – a najednou: Pepík tam zůstal!… Šlus!… Nějaká zástava.“ Obr zmlknul a najednou se ustaraným, plachým pohledem zadíval na Béďu.

Ten nepohnul ve tváři ani svalem… Já jsem stydlivě sklopil tvář a hleděl do stolu. Béďa přerušil náhlé ticho plné nesrozumitelných obřích obav, přátelsky poděkoval za pití a pozval Dařbujána do svého podniku… Ten s prosebným výrazem v hnědých očích – zuřivě souhlasil a bouchl do stolu pěstí, až barman musel vzít do ruky utěrku a s otočenými zády přeleštit nějaké sklo.

Teď si vzpomínám… to byla taková rychlovka… Béďa mi zavolal, jestli se nechci trochu projít po městě… Souhlasil jsem a dali jsme si sraz v jídelně na Haveláku… Když jsem nasoukal do sebe ovocné kynuté knedlíky, důkladně maštěné – hleděl jsem na polské a ruské turisty, jak si odnášejí prapodivné kombinace jídel – bylo zde možné si u pultu objednat takřka cokoli… Tak jsem hleděl na nějakou rodinku, jak si spokojeně nesou ke stolu smažené řízky zalité rajskou omáčkou… nebo šunkofleky plovoucí v guláši.

Potom jsme se, co noha nohu mine, přesunuli do Štupartské… vlezli jsme do nějaké brasserie. Nabídka čerstvých ústřic nenašla u nás odezvu… Bylo před polednem, podnik byl takřka prázdný, jen ze suterénních místností byl slyšet tlumený hovor… Popíjíme kávu a koňak, hledíme do prázdna… Vtom se otevřely dveře a takový malý skřet počal sestupovat po schodech do sklepního salonku… Béďa si zamíchal vlažné kafe a hlasitě cinkl lžičkou. Záprtek v obleku se prudce otočil a zahleděl se na nás… Těkal očima z Bédi na mne a já poznal v té postavičce pražského primátora, jistého Béma… Vykulené oči zaregistrovaly náš zdánlivě nedbalý, nezaujatý pohled… Béďa se otočil ke skleněné výloze a studoval cosi na ulici, já zase pomalu sklopil hlavu a díval se na vínově rudý koberec… Fretka v obleku sekla zlou hlavičkou, prudce se otočila a rychlými kroky zmizela v suterénním sále… Tam si na něco hlasem, který znám z televize, komusi stěžovala… Béďa položil peníze na stůl, odmítl můj příspěvek do rozpočtu a odešli jsme z podniku… Za rohem stál tmavý služební primátorův vůz. Když jsme míjeli dlouhou naleštěnou limuzínu, zaregistroval jsem – že řidič na Béďu přátelsky zamrkal.

Je další den – sedím u počítače a vzpomínky vyplouvají, protékají rastrem, který se mi v poslední době vytvořil v hlavě. Někde venku, pod okny kvákají a hýkají procházející cizinci, zřejmě míří do svého hostelu.

Vzpomínám na dávné známé – před očima mám tmavý malostranský byt ležákového specialisty, tatínka abstraktního malíře – koktavého Leoše… Ten starý Leošův otec, i když nebyl nijak vážně churav – ulehl před třiceti lety a odmítal vstávat a žít v občanském životě… Nějak se zhroutil do sebe, když mu zemřela jeho o patnáct let starší divoká žena. Zůstal po ní osiřelý půllitr a místo u stolu štamgastů v hospodě v Zadní Kopanině… Když odešla do věčných lovišť ležákova matka, mistrovská kuchařka – tahoun celé domácnosti (Leoš vzpomíná na ztracený ráj: přišel ze školy, babka hodila na černou těžkou pánev… na „marsku“ dala kostku másla a po chvíli pleskla velká roštěná na talíř, ta škvířící se slast opečeného masa… školák Leoš si zašel s malým plastovým kyblíčkem do hospody pro kofolu a bylo – „bene“. Po odpolední dřímotě a štrachání a oblékání „Paneny“ (dostal od rodičů západoněmeckou panenku s bohatou výbavičkou), šlo se vyvenčit psa Žofrika na Kampu… a – tak šel den za dnem.

Pod tím poklidným povrchem zuřil černý cyklon jeho probouzející se psychické nemoci. Vystaven působení stárnoucí rozjívené matky, která strávila mládí chlastáním v hospodách s rozchechtanými muži, po nevydařeném vztahu s nějakým starším cizincem – vdala se za tichého, o patnáct let mladšího mládence… budoucího ležáka, Leošova otce… Veškerou domácnost zajišťovaly obě babičky, matka… zdravotní sestra na psychiatrii, přišla domů a hned si lehla vyčerpaná do postele… Zemřela, ani jí nebylo padesát.

Astmatické, koktavé dítě Leoš vyrostlo za pomoci babiček a pla­chého – tehdy ještě fungujícího, pracujícího otce (technik u spojů, vedoucí stavební čety)… Vyvíjelo se za přímé účasti dědečka – hrdlo­řeza z první války, kdy jako průzkumník u českých legií v Itálii… plížil se s nožem v zubech do prvních linií nepřítele (při zajetí mu hrozila okamžitá smrt jako diverzantovi a zrádci)… a tak aby nezemřel – muset smrt rozsévat… Když přivedl „jazyka“, byl vyznamenán.

Za dlouhých večerů v Zadní Kopanině, kde rodina vlastnila malou chatičku v dubovém lese, po astmatickém záchvatu – ožíval vysoký elegantní stařec a natočil kličkou péro starého gramofonu. Z fialově zeleného svlačce, z amplionu se linula sladkobolná hudba italských oper… árie z Donizettiho a Belliniho skladeb… Na prsteníku levé ruky nosil děd stříbrný prsten. Leskl se, tiše zářil ve světle petrolejové lampy, jako by ho neznámý řemeslník zhotovil z měsíčního svitu. Byl na něm emblém, znak jejich průzkumné jednotky – lebka se zkříženými hnáty!… A venku, jak vyprávěl Leoš s očima navrch hlavy – venku do teplé letní noci vřeštěli rdoušení zajíci, jak je držely za prokousnutá hrdla krvelačné lasičky… „To bylo dětství!“ hořekoval Leoš.

V domácnosti, kde žil jurodivý malíř Leoš a jeho ležákový tatínek, byl jako hospodyňka podivuhodný nájemník, pomocná síla v kuchyni U Vladaře – strejda Ivan. Nějaký osud skrýval za sebou, prý byl jeřábník někde na Moravě – ale léta žije v Praze, údajně – bez občanského průkazu, StB ho kolikrát naháněla na té chatičce v lesích. Zároveň je strejda Ivan příslušníkem staré gardy pražské homo­sexuální komunity… Jeho hlavní stan byl v hospodě U Českého pána… tam tráví svůj volný čas… Tak nějak mám z toho strejdy Ivana, kníratého drobného chlapíčka – zajímavý pocit, že to je figura, která má za sebou nějakou nedefinovatelnou záležitost – pro kterou mu státní moc umožňuje žít se skrytou, falešnou identitou… Informátor, sledovač, to je jedna z mnoha jeho povinností… Sestřenice žijící v Austrálii občas pošle nějaké šaty… druhá sestřenka, chudinka… účetní na ministerstvu financí – našli ji utopenou, klekla si u vany… zřejmě – a tak ji našli, drobounkou mrtvolku.

Leoš má šedivé nelidské oči schizofrenika. Jak z břichomluvce z něj vylézá upřímný hlas naprosté, archetypální svině… Není to žádný ležák jako jeho otec… ale hraniční stav… aktivní, přirozeně inteligentní „borderline“… bývá postižen žaludečním věštectvím… Jeho naprostá úzkostná zbabělost občas vyvolá agresivní raptus – kdy se ho obávají i policisté na „Barťáku“.

Leoš je velké dítě (starý démon postižený nechtěnou telepatií) a zároveň – tlustá, zdobivá „panena“… Navštěvuje secondhandy, kupuje pytle hadrů na váhu – v gigantickém vetešnictví na Pankráci… hromady dámských kalhotek, kožených kalhot, které obleče, ale nezapne, a když zapne – tak se nadechne – a kovový knoflík prostřelí okenní sklo… nebo se ohne – a kalhoty prasknou od prdele vejpůl.

Leoš se staral o svého tatínka (jedl většinu jeho obědů – které mu nosil z kuchyně strejda Ivan), žil z přídavků na neschopnost – kupoval si starou tlustou kurvu – která má obličej jako „Žabén“, jako Jean Gabin ve filmu o komisaři Maigretovi.

Vyprávěl, že někdy bývá tak opilá, že usíná s jeho pérem v hubě. Leoš ji musí profackovat, aby ji vzbudil, a řve na ni: „Kuř, svině, běží ti čas!“ Ona na něj opilecky ječí: „Ty hajzle, takhle se mnou nemluv – já jsem bejvala učitelka!“ Někdy z opilosti zvrací a tu jí její galantní přítel nastavuje veliký růžový kýbl, zakoupený právě pro tyto příležitosti. Mezi její povinnosti patří i to, že nesmí chodit přes celý studený byt na WC. Musí chcát a srát do růžového kýblu a on se na to rád dívá. Kýbl pak používá i sám a říká: „… dneska jsem vypustil osm litrů semene.“ Na otázku, jak je to možné, říká: „Protože to v tom kýblu tak pěnilo.“

Leoš Žabéna ve skutečnosti miluje, dává jí asi pět tisíc měsíčně ze svého odstupného, které získal za byt na Zlatém kříži. Z osmi set tisíc tak zbyla za pár let jen hromádka šlupek od salámu. Žabén žije s bývalým hospodským, který ji posílá v jejích padesáti šesti letech šlapat chodník, a pak úzkostlivě telefonuje a prosí ji, ať jde rychle domů, že se o ni bojí… Nakonec si hostinský s Leošem tak na sebe zvykli, že spolu po telefonu proklábosí hodiny… žárlivec musí mít asi výhodný tarif, protože Leoš je šetrný „na korunu“.

Malíř Leoš měl tuhle zimu nějakou rozladu, šla na něho úzkost… a tak kromě silných tablet Geriavit… které původně užíval jeho tatínek, a dalších podpůrných multivitaminových přípravků – zašel na RIAPS, a tam – doktor, který neznal Leošovu desítky let trvající psychiatrickou kariéru – mladý lékař naordinoval v dobré víře tomuhle těžkému hebefrenikovi lék proti „epileptickým depresím a povahovým defektům“ rivotril… Takže Leoš teď pobíhá po městě jako čamrda, pohádal se a poslal do prdele všechny své staré známé… ze zasněného nemrcoucha se změnil v agresivního magora, který je schopen se poprat v obchodě s CD… léta ochotný prodavač, s pleteným copánkem na bradě – který mu dokonce objednával těžko sehnatelná alba alternativní německé hudby ze sedmdesátých let… i ten se nakonec držel s Leošem pod krkem, váleli se na chodníku a musela se volat policie.

Pár vzrušených hádek proběhlo i ve Stromovce před užaslými důchodkyněmi a veverkami (které si podržely oříšek v packách a se zájmem přihlížely) – jak doposud mírný německý fyzik Georg huláká na ječícího plešatého Krasce Nádherného (obtloustlá „panena“ Leoš chodí v pestrých kreacích – třeba: modrá, nebesky zářivá kozinková bunda zapnutá tak – že se Leošovi dělají boule za ušima, k tomu bílé džínsové kalhoty, které stačil už pocintat od kečupu a od hořčice – takže to vypadá, že mu praskly hemeroidy nebo rovnou celý konečník… a na nohou jsou červené botky, italské šlupky, za které by se nemusel stydět žádný baletní Mefisto).

Takže jsem se stáhl do pozadí, nekomunikuji s rarachem – a když ho náhodou někde potkám… neutrálně pozdravím a dostane se mi zhuštěné informace, že – už nemaluje, ale skládá hudbu na super drahém notebooku Apple… koupil si – Kumandžas, bubeník, doporučil… opatřil se velikými reprobednami a mixážním pultem… Loučím se a odcházím, před očima mám hradbu deset let nerozbalených hi-fi CD přehrávačů od značek jako Pioneer, Sony a nějaké poloprofi malosériové firmy… to všechno má léta Leoš doma a říká, že to je na „horší časy“.

…Tenhle strašlivý divoký ráj je něčím z dálky zajímavý. Vypovídá to hodně o lidské bludné touze po majetku… o dětském vztahu nás všech k realitě. Jsme velké děti a za celý život nestačíme dospět.

A tak v paměti chovám tu malostranskou tichou pavlač, kde v dálce mezi střechami zářilo zlaté Boží oko na vrcholu věže mikulášského chrámu… Uvnitř už třicet let ležel normálně chodící tatínek… teď už velebný vousatý stařec… vstal – jenom když dostal špalek šunkového salámu, a ten pak vsedě u stolu – malinkým nožíkem krájel a způsobně si utíral ústa papírovým kapesníčkem… Takřka k slzám ho dojalo, když k salámu byla přiložena kyselá okurka… Tehdy zvedl pergamenový ukazovák a pravil: „Nakládanej karfiol, okurka a mladá kukuřice – tomu jsme s chlapama říkali – prdlavý ovoce!“… Protože jsem ho slyšel mluvit zhruba jednu větu za dva roky, bylo to takové Urbi et orbi.

Leošův tatínek si poslední léta odnesl z toho ležení srůst kolenního kloubu na jedné noze… dokonce mu museli na poukaz kupovat veliké papírové pleny, protože – druhá strana trávicí trubice byla již mimo jeho kompetence… Někdy jsem byl nechtě přítomen krmení – než dostal najíst, musel s berličkou obejít několikrát místnost, aby se alespoň trochu rozhýbal… Po příjmu potravy (kdy si zachoval starý pán schopnost pomalé a vrcholně způsobné elegance… na sobě ovšem obří pleny), po zazdřímnutí, vsedě u stolu – následovala šouravá cesta k posteli, kdy většinou došlo k spontánnímu vyprázdnění střevního obsahu.

Odcházel jsem do předsíňky a pouštěl nahlas rádio, protože vedle propukl každodenní obřad Leošova zoufalého křiku a bezbranného starcova huhňání… S úctou musím přiznat, že Leoš se synovských povinností zhostil se ctí a že spolu s „buzna-majstrem“ strýčkem Ivanem dokázali udržet tatínka v čistotě.

Za skleněnými dveřmi se někdy rozléhal tak zoufalý starcův křik a Leošovo uklidňující nabádání – které opět bylo přehlušené zmateným vytím – že jsem neodolal a jat obavami nakoukl škvírou dveří do pokoje… Uprostřed místnosti stál rozkročený děd, opíral se jednou rukou o roh stolu a druhou rukou máchal okolo sebe francouzskou berlí… Leoš uskakoval jak lovec hadů a stříkal na svého tatínka mohutné foukance z nějaké veliké piksly. Byl to piniový WC sprej – oblíbená značka Leošova, který se tím parfémem běžně voněl, když třeba měsíc nosil jedny ponožky.

Křik dědův byl způsoben taky vlažnou sprchou – kdy ožil a bránil se statečně… Leoš projevil jistou zběhlost, kterou mají ošetřovatelé v zoologické zahradě anebo v psychiatrických zařízeních.

Někdy mně Leoš volával, když se úprava tatínka blížila ke konci a umytý veliký stařec rázoval zmateně pokojem sem a tam, v úplně senilní hlavě jedinou potřebu – ulehnout do vyškolené, třicet let nehybným tělem opracovávané postele. Hledal svou kajutu, aby už konečně mohl z tohoto vnějšího nepřátelského světa odletět zpátky do svého mozkového vesmíru.

Bláznivý Leoš na mě řičel: „Podívej, kocourka malostranskýho!… Tatíček je největší mrdák!… Koukni – helé!“ (hmátl zády otočenému starci mezi nohy a ukázal mi něco, co vzdáleně připomínalo koženou tašku s těžkými kriketovými míči). Natíral ty obří nefunkční koule tělovým mlékem proti opruzeninám a tatínek u toho hýkal jako osel.

Když bylo po všem a děd ležel zastlaný v posteli jako faraon ve svém sarkofágu – se zpožděním spokojeně komentoval poznámky svého brebentícího, obětavého synka, který mu ukazoval junonské blondýny na stránkách pornočasopisu a vybízel ho, že mu objedná nějakou „kozatou ošetřovatelku“. Šeplavý hlas odpověděl: „Ale jdi k šípku, ty držtičko staroměstská.“

Je opět noc… předtím byl slunný den. Mraky v zástupech odplouvaly napříč směru rotace zeměkoule… Od jihozápadu připlouvaly a někam na severovýchod, do… rovinatých mokřin Polska tekla celá vzdušná řeka. Nebe proudilo a čeřilo svá ramena a delty, prosluněné hory teplého vzduchu… chladivá a vlhká jezera, vznášející se nad městem jako nějaká obrácená, hlavou visící pohoří.

Šero, lampy rozsvícené v ulicích. Noční hmyz, oblaka mušek a velká, osamělá zelená kobylka na fasádě domu – otevřely se dužnaté, mízou potemnělé stránky léta, popsané hudbou cvrčků a vzdáleným vytím motorek na autostrádách.

Teď si vzpomínám, že jsem na jedné vernisáži… výstava obřích Leošových pláten se uskutečnila v jednom dvorním traktu, v bloku domů na dolní části Václavského náměstí… Na té skromné, přátelské oslavě jsem byl představen postaršímu vousáčovi s kovbojským kloboukem. Vedle něj stála opálená snědá „eskymačka“, jistá výtvarnice Jaruška – jak ji jmenují známí z branže… Ten pomenší vousatý kovboj se smutným, povoleným břichem byl známá postava z undergroundu, abstinující a zásadový Čuňas – plukovník z jedné správy místní kontrarozvědky. Tenhle člověk je zajímavá figura, naprostá většina lidí – kteří nastoupili po roce ’90 do těchto složek – projevila buď naprostou neschopnost, nebo naopak zločinecký talent zneužívat svěřené pravomoci vyplývající z podstaty vykonávané funkce. Z obou výše zmíněných důvodů museli tito nováčci odejít. Jako jeden z mála vydržel právě Čuňas – a tohle profesionální tajemství, těch několik svých skrytých „životů“ – mistrovsky sehraných rolí v téhle vážné hře… to si plukovník v. v. odnese do hrobu.

Spojení Leoš a Čuňas je tak zvláštní… že to bude určitě náhoda způsobená přítomností společných známých… A to už náhodné nebude – tahle báze, okruh lidí okolo „kumštu“ – kteří žijí z podivných zakázek pro státní nebo městské instituce, kteří zároveň – alespoň někteří – jsou přátelskými kontakty spojení s lidmi, kteří dlouhá léta pracovali ve zpravodajských službách… a zase někteří z nich – kteří zpravodajsky pracovali ještě za minulého režimu – proti režimu, ale zároveň byli upsáni (pod nějakou „perestrojkovou“ legendou) anebo natvrdo zverbováni „pod cizí vlajkou“… Nakonec jsou tu také ti (rodinné stříbro), jejichž profesionální profil udavače je tak dokonalý – že bez přerušení přešli z agenturního úvazku, často i se svým řídícím důstojníkem – do nově vznikajících struktur.

Některé věci pochopí člověk až za – bezmála třicet let… V polovině osmdesátých let jsem byl se skupinou právě poznaných přátel v Budapešti… Vysokému blonďatému kamarádovi kdosi v tramvaji nepozorovaně ukradl zánovní fotoaparát Praktica… Nelenil a s dvojicí svých nejbližších přátel se vydal na lov. Za pár hodin držel v rukou nový model stejné značky… Když jsme se užasle ptali, jak to dokázal – sami dětsky naivní… popsal nám suverénně situaci.

Vybrali si velkou prodejnu s fotoaparáty, pečlivě vyhledali únikové cesty… nic neponechali náhodě… Vysoký blondýn potom vešel do prodejny a vyžádal si k prohlédnutí jako vážný zájemce – hovořil anglicky a na prodejní pult položil americký časopis, který sebrali v nějaké hotelové hale… Prodavač mu úslužně přes pult ukazoval různé modely, on si je bral do rukou, prohlížel a zase vracel… Když vzal do ruky prakticu, která se mu zamlouvala… odešel s ní k výkladní skříni a kontroloval clonu a hledáček… na tento smluvený signál vešel do prodejny druhý jeho kolega a lámanou němčinou se dotazoval na amatérskou filmovou kameru, kterou měli vystavenou ve vitríně nad pultem… Když byl prodavač otočený zády k pultu a otevíral skleněnou skříň s dotazovaným zbožím – zvolna vyklouzl z prodejny vysoký blondýn a s foťákem pověšeným na krku, ale pod rozepnutou bundou… zašel za roh a tam prošel průjezdem do další ulice, cestou se zastavil ve vchodovém výklenku, sundal z hlavy bílou golfovou čepici… fotoaparát zabalil do trička, které měl na sobě, lehkou větrovku jasně červené barvy smotal a vše zastrčil do černého sportovního pytle, který měl smotaný v kapse bundy… Pod jasně žlutým tričkem, které právě sundal, měl šedomodré s nějakým nápisem na prsou… Další hodinu pak jezdil po městě metrem… zašel do galerie na druhém konci Budapešti… a nakonec přišel na naše stanoviště u fontány na Margaretě.

Třetí komplic, okatý Špejbl – vstoupil do vchodu prodejny… když prodavač po hodné chvíli zmateně vylézal z krámu. Špejbl se s ním jako náhodou srazil ve dveřích a s omluvami si navzájem uhýbali, a mezitím cenné vteřiny naskakovaly na úspěšném skóre celé akce.

Pamatuji se, že jsem s otevřenými ústy zíral na takovou profesio­nálně provedenou práci. Byl jsem proti nim bezelstný dobrák… Až po letech, se znalostí osudů dotyčných aktérů – jsem se dopracoval k náhledu… že minimálně dva z té trojice prodělali základní výcvik v kontrasledování… Takové fígle znají jen zloději, kteří si to duševní bohatství předávají na „univerzitě zločinu“, ve vězení – anebo ta zvláštní kategorie od sluníčka a větru ošlehaných sledovačů… Bývají z nich potom vynikající taxikáři, znají každou uličku, každý průchod v městě svého působení.

Vysoký blondýn s prakticou potom, za dva roky – náhle „emi­groval“ a zakotvil v Kanadě, kde má internetový obchod s počítači a elektronikou… Jezdí po světě, to je asi tak jediné, co vím.

…Ta naprostá schopnost se odříznout od minulosti strávené v této zemi… Nikdy předtím neprojevit ani stopu po touze žít někde jinde… skromná, šetrná povaha, jež se plně vyžívala v elektronice a v ženských, které očarovával lehkou rukou a zdrženlivým zájmem (nosil tehdy pro tyto účely fotografii svého malého bratra v kočárku, a tu před dívkami chválil a rozněžňoval se… když dotyčné obloudil a dosáhl svého, mizel a zůstala jen krásná, hořkosladká vzpomínka… Jaruny, Vlaďky a Ireny brzy našly vhodnou, zemitější náhradu v jeho pomalejších, méně přelétavých kamarádech).

Pamatuji se, že jsem na jednom večírku opilecky prohlašoval, že miluji ruskou literaturu – ale ruský jazyk je pro mé ucho nepříjemný svým podivně posunutým slovanským základem… Tahají mne za uši ty jejich měkké znaky a důraz na „tvrdý“ hluboký akcent při vyslovování sloves… Vysoký blondýn mi tehdy rozumně oponoval, že ruština je krásná, starodávná řeč… Byl v mnoha ohledech tehdy vyspělejší než já.

Ťukám do vyhledávače: …zakládací kongres ODS. Mám jistou informaci, která mi přijde takřka neuvěřitelná… Jeden vousatý filozof, mánička a čerpač vody z dávných časů – kterého znám jako organizátora různých zajímavých akcí, putování po českých řekách… pěší štafety – kdy poutníci šli stokilometrové úseky od Baltského moře k moři Jaderskému… Tenhle chlapík, takový „biblický“ zjev… přirozeně ušlechtilý „kapitán Noe“… který dodnes pracuje jako analytik – poradce pro různé nadace… který založil a léta vedl knihovnu a klub, kde se pořádaly literární večery a přednášky pozvaných filozofů – tenhle dobrý chlapík na vinici Páně – že by zakládal stranu modrých komunistů – ODS?

Opravdu, Olomouc, zakládající sněm – Pepík je uvedený jako člen kontrolní komise… Alespoň tak… Léta pak „radil“ pražskému magistrátu… Nějak mi to nejde dohromady. Od začátku vysoce korupční prostředí, tlustí bossové v pozadí, miliardové úniky z dopravních staveb a provozu infrastruktury – a co tam dělá tenhle čistý, křesťanský intelektuál?… Komu proboha radí?

Informace od známých zněla: V souvislosti s akcí Praha 2000 byly připraveny asi dvě miliardy korun na propagaci a všechny podniky s tím spojené. Každá z mocenských klik na magistrátu se chystala na pořádnou porci „medvěda“… Do téhle situace přišel křesťanský analytik-poradce Pepík s myšlenkou, že by se pražská ODS měla dobrovolně podrobit auditu, tento nápad prosadil na zasedání nějaké podkomise a ta pověřila spřátelenou právnickou kancelář – aby připravila podklady pro vypsání výběrového řízení pro auditorskou firmu… Potom by vše schválilo předsednictvo pražské ODS… Když se počaly přípravné práce pro výběr auditorské firmy – echo z této aktivity proběhlo silovými uskupeními, které drží pražský magistrát a které se právem cítily ohroženy.

Právníkům z kanceláře začaly chodit noční telefonáty vyhrožující smrtí dotyčných a jejich rodinných příslušníků… Dvě miliardy – to už se někomu vyplatí najmout nějakého špinavce na špinavou práci.

Z auditu samozřejmě potichu sešlo. Právník pak telefonoval křesťanovi a poradci… děkoval mu srdečně, že ho napojil do téhle podivné hry.

Zůstávám v úžasu nad tím podivuhodně komplexním světem… Jednotlivé detaily ukazují – takřka genetickou, biologickou logiku růstu mocenských struktur. Větvení nových generací a odumírání starých a nefunkčních pokolení… Tlení v zapařeném blahodárném humusu a divoká síla, která trhá asfalt a zvedá betonové bloky.

Na monitoru v jedné kulturní rubrice vidím inzerát na Intenzivní kurzy tvůrčího psaní. Pod touto upoutávkou figuruje jméno známého, jehož jsem před léty vídával ve společnosti literárních přátel… Vždy decentní, slušně a skromně hovořící Tomáš – nesl v sobě jistou vybranou, vpravdě distingovanou eleganci… Tlumeným hlasem zasvěcoval zájemce… sám takřka nikdy nezačínal hovor – byl spokojeně málomluvný… uváděl neznalé do zajímavých aspektů staroanglické literatury. Žil léta v Londýně a vystudoval historickou vědu zabývající se středověkým divadlem… Psal tehdy zvláštní analytické básně… pak se rozhostilo ticho… Nějak zmizel z našich kruhů, vídávala ho jen Bernie Higginsová, anglická učitelka na pedagogické fakultě – Tomáš se stal na čas jejím pracovním kolegou… Občas, jednou za pár let – jsem ho potkával v akademické kavárně v knihkupectví. Vyprávěl – na můj často až vlezlý dotaz, že tlumočí u IBM, občas si ho půjčí vláda, chvíli je na fakultě… pak je zase středoškolský učitel… Vždy jsme si srdečně, opakovaně vyměnili telefonní čísla s tím, že si určitě zavoláme – a při naší flegmatičnosti spojené s konstituční statnou postavou z toho vždy sešlo.

Bylo ticho – a pojednou, v rychlém sledu vyšly dvě vynikající knihy tohoto nenápadného, hlubokého talentu české literatury… Upřímně mě to překvapilo… ta naprosto svrchovaná schopnost vyprávět příběh. Každou z těch knih jsem četl takřka nonstop. S králičíma očima zvlhlýma dojetím jsem pak odkládal dočtený text a třeba dva dny spal… abych vstřebal ty obsáhlé životy a příběhy.

Při četbě první knihy mne zaujaly dlouhé popisy vztahu jedné ženy – která je vyšetřována politickou policií (děj se odehrává v raných padesátých letech) – u níž se projeví tzv. stockholmský syndrom k vyšetřovateli, který ji souloží a zároveň mučí a ponižuje… Tyto informace popisované u vězňů z padesátých let, u obětí sadistických delikventů, uváděné v odborné literatuře mají – převedeny do čisté prózy – sílu ústního, nikde doposud nepublikovaného vyprávění… Na můj dotaz, jestli se dostal během přípravy textu k nějakému žijícímu zdroji těch informací – odpověděl decentní Tomáš tichým úsměvem a můj dotaz zkušeně zamluvil… prý se ho na totéž při nějaké diskusi ptali „načuření“ pracovníci ÚDV, kteří se cítili ošizeni o své publikační „prvenství“.

U druhé Tomášovy knihy jsem okamžitě zaregistroval – že sáhl hluboko do osobních vzpomínek a v podstatě vyprávěl části svého života, upravené a zarostlé do vyfabulovaného příběhu… Základ měl zcela pevné podloží, vystavěné krystalizací pod velikým tlakem… Byla zde řada detailů – které nejde vymyslet. To už tak člověk pozná… Líbí se mi též – ta zvláštní, příliš spisovná čeština, nějak sémanticky posunuté užití jistých slov – stejné charakteristické znaky je možné najít u dvojjazyčného Ladislava Fukse… Je znát na Tomášově češtině, že léta žil mimo tenhle koutek světa.

Postava duševně nemocné matky – její děsivé monology, celé ty popisy mládí – on rozdvojený do sestry a sama sebe, opatrovaný obětavou babičkou – mne hluboce zaujaly… Když v mládeneckém věku procházel vojnou a psychiatrickým zařízením (kam sebezáchovně utekl) – zažíval jsem pocity vrstevníka, člověka jedné generace.

Osou druhé poloviny knihy je záhadná postava jistého Borise… Jezdí sem a tam po republice, evidentně nemá problémy s místní státní mocí… je družstevní podnikatel… pomáhá Tomášově literárnímu hrdinovi… má jistou nespecifikovanou moc… a obrovský potenciál nápadů – od kterých je jen krok k jejich realizaci. Jeho kontakty sahají až do Bulharska – kde je pohřbena do moře fiktivní vypravěčova sestra.

Nemohu si pomoct, ale Tomáš je podivuhodná „bílá vrána“ české literatury. Po Julianu Semjonovovi (vl. jméno Ljandres), který je auto­rem románu Sedmnáct zastavení jara (jako zdroj kompetentních informací z archivů je uváděn na ruských serverech – podpředseda KGB Cvigun, který potom zemřel jako Brežněvův člověk… při nástupu změn v SSSR) – po tomto ruském prvenství je Tomáš druhý autor, jenž v krásné próze vytvořil pomník ruským nelegálům, kteří operovali v prostoru střední Evropy. Jedinou chybu, kterou zatím udělal – na záložkách svých knih má rok narození 1966, a na formulářích grantových žádostí a v živnostenském rejstříku je uveden rok 1962.

Trochu se mi třesou ruce a není mi úplně dobře u žaludku… Část mého mozku má tendenci vše zavrhnout jako paranoidní konstrukci, ale hlubinné centrum… které zřejmě už není lidské, ale nějakého pradávného hada – mi říká, že je to část nezměrné široké pravdy, kterou v její plnosti nemůžu jako lidská bytost ustát.

Logika skutečnosti je neúprosná, záleží – kde se člověk zastaví, protože není emocionálně připraven na vyšší (plnější) verze reality… Plný datový tok udělá do člověka díru – a přijmout tento stav znamená jistým způsobem „zemřít“, a potom již nejste „člověk“.

Nabuzený práh komplexity způsobí zrození z „mládeži přístupno“ do „pouze pro dospělé“.

Termíny „má o kolečko víc… nesmrtelnost chrousta… zpřeházené šňůry na prádlo“ přesně vystihují, jak se příslušnost k vyšším hladinám existence jeví těm – kteří jsou v nízkém pragmatickém světě smrti, šukání a peněz „doma“.

V šamanských kulturách se tento existenciální stav nazývá – že dotyčná osoba má „…otevřený tunel smrti“. Není to nic pěkného, dotyčný postižený, do té doby mlčenlivý psychotik – a jeho vyděšení příbuzní se upřímně obávají tohoto stavu… Když se tomu tichému excentrikovi dostane profesionální terapeutické pomoci od místní autority, od starého čaroděje, který hledá následníka… tak přestup vědomí na vyšší energetickou úroveň vyvolá takovou záplavu smrtícího záření, že během několika týdnů vymře jeho rodina… nejbližší příbuzní zahynou za různých náhodných okolností.

V evropských a severoamerických rodinách, kde se náhle vyléčí schizofrenik… nebo pokud se odstěhuje a přeruší všechny kontakty – pravidelně dochází ke zhroucení rodinné pospolitosti a zárodečné patogenní ovzduší postihne všechny „pozůstalé“. Dosavadní hromosvod úchylných prvků rodinné komunikace, který jako obětní beránek přijímal všechny hříchy světa – je pryč, a tak do té doby „zdraví jedinci“ propadnou osobnímu peklu.

Je noc hluboká jak miska na tuš nějakého čínského malíře. Lesklá sametová čerň vlhkostí dýchajících ulic. Vzdálené modré jiskry hasičských vozů, které ujíždějí někam za řekou… Pár světel v oknech nespavců.

Naslouchám na internetu, přehrávám si přednášku jednoho známého sociologa. Vypráví tam o „výtahu do vyšších pater ekonomických příjmových vrstev“, do kterého jsme si nastoupili všichni – a ten výtah, který do té doby víceméně fungoval… zůstal stát… Cituje zde výzkum francouzských sociologů, kteří registrují mizející jistoty středních příjmových tříd obyvatelstva… tato vrstva je rok do roku tenčí, stále více lidí se propadá do nízkých vrstev příjmů, kde se nachází většina přistěhovalců a lidí bez vzdělání a odbornosti… Nakonec končí na přelidněných sídlištích mezi azylanty, jsou příjemci sociálních dávek – a vidina hezké vilky se splacenou hypotékou, letních a zimních rekreací, s dětmi na vysokých školách – které mají před sebou zajištěnou profesní perspektivu – tento sen končí… Nůžky mezi bohatými a chudými se rozvírají.

A střední třída, od středověku, kdy vznikala města, je tato měšťanská vrstva obchodníků, úředníků a univerzitních vzdělanců – intelektuálním tahounem společenského a technologického pokroku… Bohatí nemají motivaci a chudí zase možnosti… Celá ta vlna národních obrození, která proběhla světem v 18. a 19. století, je způsobena drobnou prací učitelů na místních školách, lokálních vzdělanců a vesnických písmáků… Na tohle podloží nasedá technická revoluce páry a elektřiny – která s sebou nese převratné sociálně-ekonomické změny… Obrovskou kumulaci pracujících lidí a hromadění kapitálu… války se stávají rozsáhlejší a brutálně postihují celé národy.

Všechno dobré a nové vymyslela střední třída… Boháči a chudáci jsou původci stagnací a setrvačných tendencí… jsou náchylní k ignorování národních zájmů, jedni pro svoji nadnárodní ekonomickou nezávislost… ti druzí pro vyčerpávající nutnost boje o holou existenci.

Bohatí a lační hlupáci jsou vždy ochotní vrhnout masy chudáků proti sobě. Žijí z té nacionální polarity, která je tak odporně stejná všude na světě… Vždy se najde nějaký „halb Mensch“, celá jedna mocenská vrstva nenažraných bohatých podlidí – která zfanatizuje masu chudých pitomců, kteří slzí a pochodují pod svojí standartou, hruď se jim dme vlastenectvím… Když budou mít tu smůlu a nepadnou v boji proti sobě podobným – budou se šourat do zajetí, postižení blechami a úplavicí, na nohách rozežraných od omrzlin páchnoucí pytle. Ve tváři nic nechápající pohled na jatka odváženého dobytčete.

Zmíněný sociolog uvádí citace z prací francouzských autorů, kteří zjistili u těch příslušníků středních tříd, kteří se propadli na sociálním žebříčku do čtvrtí plných přistěhovalců a příjemců sociálních dávek – že tito lidé zaujímají většinou těžce pravicové, fašizující postoje… pochopitelné při každodenním střetávání s nepřizpůsobivou částí azylantů, kteří si přinášejí ze své domoviny jiné sociokulturní návyky… Tito ultrapravicoví voliči obviňují vládní systém z benevolence vůči přistěhovalcům. Nikomu ale samozřejmě nepřijde na mysl, že po desítky let byla tato levná pracovní síla pravým – úhelným kamenem konkurenční schopnosti a prosperity místní ekonomiky.

K této přednášce přehrávané na Streamu – otvírám a čtu pojednání amerických politických psychologů, kteří v práci publikované v odborném měsíčníku definovali psychologický profil tzv. pravicového voliče… Jedná se o osoby s pásmem inteligence v tzv. nižším středu od průměru. Mají potřebu zakoušet autoritu a sami ji uplatňují (všude tam, kde se nesetkají s převahou)… Síle se ochotně podřizují… Jsou pevně, ulpívavě závislí na veřejných rituálech příslušnosti k tradiční náboženské komunitě a (nejčastěji zároveň) – mají vypjaté nacionální smýšlení… Mají hrůzu z nejistoty, obávají se věcí, které neznají, a hledají jakoukoli organizovanou strukturu (armáda, policejní sbor, národní garda, střelecké, lovecké spolky atd.), kde teprve dochází k jejich realizaci a částečné maturaci. Jejich patriotismus je takřka „organický“ a souvisí s jejich úzkostnou nezralou osobností, která podvědomě nechce za žádnou cenu dospět… Je to pro ně ekvivalent osobní smrti.

Jejich rasismus, proklamovaný odpor k homosexuálům odkazuje k osobním frustracím ohledně pocitu – „někam patřím“… a nejistotě ohledně nevyzrálé sexuální orientace, kdy v sobě potlačují prohřešky mládí, z internátních zařízení, letních táborů atd. … Nezřídka svým vypjatým homofobním postojem kryjí vlastní hluboce nenasycené homosexuální potřeby, které si ukájejí činností ve vyhraněně mužském prostředí (trenéři, maséři, poddůstojníci, vedoucí skautští pracovníci).

Jsou sami sobě nepřítelem… nekonečnou temnou Afrikou.

Je zajímavé, že v literatuře se uvádí podobné charakteristiky u lidí pracujících ve zpravodajských službách… Je mnoho výpovědí o příslušnících kontrarozvědných organizací, které pracují „dovnitř“ státu… Je pro ně typická jistá přízemní primitivnost, kvalitní buldočí vytrvalost spojená s „policejním“ instinktem. Jsou to potenciální fašisté, nacionálně smýšlející – ale naprosto oportunní byrokraté. Jejich konzervativní smýšlení jim nebrání – při změně společenských poměrů – se stát prodejnou děvkou. Ochota naslouchat autoritám jim umožňuje provádět zločiny a vraždy, protože jejich příslušnost k vojensky organizované struktuře (systém rozkaz – splnění rozkazu)… z dotyčných snímá osobní zodpovědnost.

K tomuto aspektu je podnětný výzkum profesora psychologie na Stanfordské univerzitě (Philip Zimbardo)… který v roce 1971 vybral skupinu dobrovolníků, převážně studentů, a rozdělil je na vězně a věznitele. Po několika dnech musel být experiment zastaven – studenti se do rolí vězeňských dozorců a jejich bezmocných vězňů vžili takovým způsobem, že začalo docházet k projevům těžkého násilí na „vězních“ a k utváření „trestních komand“ v řadách „dozorců“. Samotný profesor byl plně fascinován a „pohlcen“ svou rolí „velitele koncentračního tábora“.

Jiný experiment (1963, prof. Stanley Milgram) ukládal pokusné osobě, aby trestala elektrickými ranami osobu, která měla odříkávat naučený text. Za každou opakující se chybu zkoušeného bylo doporučeno přihlížejícím supervizorem („lékařem v bílém plášti“, který představoval odbornou autoritu) – zvýšit elektrickou ránu na stupnici od jedné do desítky (před pokusem bylo vysvětleno v instruktáži – že stupnice 5 je již velmi bolestivá, a při čísle 9 je rána elektrickým proudem smrtelná). „Zkoušená osoba“, která byla vystavena „elektrickým ranám“, byl předem instruovaný najatý herec, který simuloval neexistující rány proudem. O této skutečnosti samozřejmě nebyl informován pravý objekt experimentu. Ten dával elektrické rány – v pevné víře, že vše je legální. Herec vřeštěl jak pominutý a prosil o milost. Lékař „moudře“ nabádal, že „zkoušející“ může na stupnici klidně dát smrtící intenzitu – protože on je přeci lékař a tedy ví, co lidské tělo vydrží. A hlavně – vše je „vědecký experiment konaný pro blaho lidstva“!

Výsledek celé série pokusů s mnoha inteligentními studenty, dobrovolníky – byl omračující, šokující pro celý autorský tým… Šest lidí z deseti byli poněkud rozrušeni, když museli dávat mučící rány živému člověku, ale po uklidnění „lékařskou autoritou v bílém plášti“ pokračovali až k bodu, kdy se dostavila „smrt“ člověka. Tři lidé z deseti se vymlouvali na neschopnost působit druhé osobě bolest, ale po domluvě lékaře se podřídili a pokračovali… Jeden člověk z deseti odmítl pokračovat a skutečně ukončil svou účast na pokusu.

Jeden z deseti! To je zpráva o lidstvu.

Tma za okny čeká na první modravý paprsek svítání. Zelená dioda svítí bez pohnutí na skříni komputeru. Když občas zachroustá harddisk, blikne červené světýlko – zobrazující práci procesoru.

Napojen konvicí zeleného čaje, oči opuchlé jak čínský mandarín… studuju články starých činovníků systému, systému, který je vykopnul na delší orbitální dráhu. Už nejsou v centru dění, nevlastní opojnou moc – nahlédli iluzornost svého dosavadního postoje, zmoudřeli a každý podle své schopnosti a možností… vypráví.

Prosévám jména jak zrnka písku a hledám zelenavý vltavín – roztavené hvězdné sklo. Hledám jména, která mají charakter taveniny z vysokého žáru, obsahující prvky této země a zároveň stopu něčeho – „cizího“.

Do vyhledávače píšu: Radovan Richta. Síť mi nabízí článek na Wikipedii. Čtu – a pocit radostné úcty se mi rozlévá po těle. Akademik Richta, celý život vážně nemocný (těžká forma tuberkulózy získané v nacistickém vězení Pankrác a Terezín), byl autorem přelomových interdisciplinárních prací zabývajících se prognózováním civilizačního a technologického vývoje. Jeho poslední, kolektivní práce z roku 1979 – Československo 2000 – dodnes nevyšla, zamčená kdesi v trezoru.

…Evžen Erban – doživotní obojživelník, schopný přežít všechny změny a být k „dispozici“. Dobrák pošpiněný spoluprací s nacisty, vstupuje po válce do obnovené sociální demokracie. Tajně je člen KSČ. Zaverbovaný kdovíkým… je v šedesátých letech podstaven Západu… V letech 1988 až 1989 jako nezničitelný stařec – je úkolovaný pro sblížení Charty a reformních (opět) kruhů KSČ… Budoucí prezident Pižďuch je na neformálním večírku přítomen „orientálním tancům“ stařeny – manželky tohoto dlouholetého poslance, předsedy České národní rady.

…Pavel Auersperg – podezření (nikdy neprokázané) na nacistickou minulost. Říkalo se, že byl zaměstnán v protektorátním Kuratoriu pro výchovu mládeže. V padesátých letech fakulta mezinárodních vztahů. Posléze vynášel dehonestující informace na prezidenta Novotného, pracoval v jeho nejbližším okolí… Potom se spojil s reformním hnutím v roce 1968… Kupodivu po srpnu zněl jeho charakteristický hlas z okupačního rádia Vltava, vysílaného z NDR. Od roku 1974 odpovědný sekretář mezinárodního časopisu Otázky míru a socialismu. Dlouholetý poslanec Federálního shromáždění.

Dále – Pyžďuch, šukavý kriplík, koktavý autista, jehož hluboký hlas je způsoben tkáňovou odezvou na testosteron, který je rovněž původcem jisté „zakrslosti“, jež je dána ukončením růstu dlouhých kostí (rovněž odezva na mužský pohlavní hormon). „Malý macho“ je vlastně obětí časného nástupu puberty. Jeho specifické podmínky, okolnosti komu a v jaké době se narodil – způsobily postižení struktur neurotické… chorobně ambiciózní osobnosti.

Jeho počáteční totální neschopnost dojít úspěchu u žen, daná nevyzrálým charakterem předčasně tělesně vyspělého chlapce – způsobila jistou „neusazenost“ sexuálních rolí. Jeho bisexualita dostala přirozený ventil – pro jeho těsné přátelství s homosexuálním mladíkem.

Po letech, kdy fungoval jako hlavní mediální figura oficiálně pěstované opozice, konečně dostala jeho mužská tenze průchod a řada žen oslněných jeho aurou potom cítila potřebu své sladké tajemství vyjádřit nějakou bulvární formou.

Když jako starý, humanitární klaun vykukoval z davu na různých pohřbech králů… každá západní politická figura si přijela nasbírat pel z jeho mezinárodní autority ve věci humanismu… byl svým způsobem na koni, ale nemohoucí… Tehdy podruhé jsem pocítil soucit a lítost… Poprvé to bylo dojetí při jeho prvním novoročním projevu.

Nelze mu upřít jistou obětavou, trpnou roli, kdy na sebe vzal – jako malý smutný králův šašek – podobný cejch… jaký má v našich dějinách protektorátní prezident Hácha.

Ano, je potřeba za každou cenu, i za cenu ponížení uchovat biologický základ národa.

Smutek ve zlých očích dr. Husáka… záludná postava Zápotockého… temný pohled opilého Gottwalda… Jen z výšky vrcholného představitele státu je vidět ta dravá krajina – politický horizont kontinentu… zde nahoře pořád zuří odvěká válka a hraje se bez pravidel.

Když vyťukám do Googlu …Mejstřík… Pánek… tak už to nevydržím a utíkám na záchod zvracet.

Když jsem prostál půl hodiny s hlavou opřenou o chladivou zeď a smutek ve mně mi uzloval střeva. Kdy jsem zahlédl svou zemi plnou darebáků a všude okolo nás, v okolních státech, další hromady nenažraných slepých červů – tehdy (poslintaný, s žaludečním mixem kyselin v hubě a v nose) jsem dostal takovou porci informací… že (v podstatě) jsem zverboval sám sebe.

Už nikdy válku! Nikdy hlad a nikdy ponížení chudých! Nikdy závist a nízkou hamižnost!… Smrt všem – kteří chtějí žít z rozděleného, rozkastovaného světa.

Když jsem se vrátil k monitoru, jen se mírně usmívám nad „Neoholeného“ směšně tajeném členství v ústředních orgánech SSM. „Vždyť jsem to uvedl na straně 239 svých pamětí!“ – brání se (dvacet let pořád ještě „revolučně“ neoholený) mladý senátor.

To druhý, ten je takový pohledný profík. Fešáček s obličejem Mirka Dušína se má pořádně k světu… Organizuje mezinárodní humanitární pomoc. (Jeden člověk, který pracoval pro tuto jistě záslužnou organizaci, vzpomínal – jak někam do stepí, do koňských států na jižním okraji Ruska, vezli začátkem devadesátých let jako zdatní „gumanitárci“ nákladní auto plné dioptrických skel. Nějak v informačním šumu zanikl původní požadavek místních lidí – a tak k nim, někam přibližně tisíc kilometrů poblíž, přijel náklad „brejlí“.)

Pižďuch ho označil jako adepta na budoucího prezidenta… a já mu dávám za pravdu.

Tuhle mluvili oba v televizi, a zatímco se „věčně neoholený“ senátor zaštiťoval fotografiemi Dagmar Hochové, které pořídila v šedesátých letech u českého básníka Bohuslava Rejnka (nevím, jak k tomu ten tichý mistr z Vysočiny přišel, že ho padesátiletý pionýr ukazuje jako „alibi“ před televizními kamerami) – tedy zatímco tenhle senátor lživě dokazoval nevím co… tak blonďatý zelenoočko – politicky zkušený tvrdý profík přesně definoval naši dobu, její chyby a co je potřeba udělat pro náš vnitřní systém a co je nutné učinit pro náš obraz na mezinárodní scéně.

Jeden má prolhané „tmavé“ laní oči, hrál kdysi roli „studentského svědomí“… druhý je ostrých, neústupných zraků – urputný podnikavý duch, role „my to dokážeme“… Ano, vlastně své postavy z komedie delľarte splnili na jedničku. Oba „papagenové“ odvedli dobrou práci. Ani to nebolelo.

Moskva slzám nevěří je film, stažený odpočívá na mém externím disku, ale nemám sílu se podívat. Vlastně si to všechno pamatuji… Tu naprostou touhu Rusů po západním světě. Oni nás – mají rádi. Strašné… Ale pořád je to k životu, víc než chladný, nelidský pragmatismus Západu… Jeho zbabělá, hamižná a záludná povaha. Charakter systému, který právě v těchto letech umírá, a nebýt čínského politbyra a jeho prodeje levné pracovní síly… tak by se právě teď zmítal západní svět v chaosu.

Miliardáři to už pochopili. Jejich gigantická nadnárodní síť finančních operací jim – jako nějaká virtuální bytost z nadprostoru… již léta podává zprávy o postupující tiché, hluboké krizi systému. Tohle už nepůjde odsunout.

Přišel mi nedávno do e-mailové schránky odkaz na křest knihy – od jedněch známých. Akce se konala v Pižďuchově knihovně… Nelenil jsem, proklikal se na jejich stránky a intuitivně otevřel položky: Zakladatelé, Správní rada, Přátelé… Vzal jsem to pěkně za sebou… Stejná jména, která znám z jiných správních rad. Miliardář Kakala, který náhle „onemocněl“ humanismem a soudí se s tisíci obyvateli hornických bytů, kterým neuznal nárok na předkupní právo. Firma, které uhelná společnost prodala tisíce bytů – je nabízí jejich obyvatelům za tržní cenu… Tu vyslyšev hlas „shůry“, počal se Kakala zaobírat starostmi o Pižďuchův odkaz… Sám člověk s nedoložitelnou minulostí – má potřebu pro budoucnost uchovat „logo“. Jeho mediální obraz byl dlouholetou záležitostí, na kterou se vynaložilo takových finančních prostředků, tolik lidí bylo nuceno lhát – že by byl hřích neuchovat „Pižďuchovo logo“ pro nějakou příští „penetraci trhu cílenou reklamou“.

Však hle – vedle Kakaly, který vlastní obří vydavatelství a ovliv­ňuje tak politické dění působením svých deníků a časopisů, jsou uskupení patřící jistým kruhům v Německu a Švýcarsku, veliké vydavatelské domy s letitou tradicí – které mají podivuhodný místní, rotující kádr redaktorů. Stále stejné figury (ty nejstarší působily v časopisu svazáků – Mladý svět)… kolují z bulvárních hanebných plátků do „seriózních“ periodik, které se zoufale chtějí zalíbit co nejširšímu okruhu čtenářů – takže, samy ze sebe znechucené, dělají totéž co bulvár… Totéž dělal svého času Mladý svět (byl to časopis konformistů, kteří nečtou Rudé právo, ale jsou připraveni udělat takřka cokoli pro své osobní dobro – stejně tak jako v padesátých letech jejich otcové).

Tak i dnes, kdy třicetiletí lidé – sami již mající děti a hypotéky na byt – nechápou zasmrádlou radost dnešních šedesátníků, že jsou „svobodní“… že dnes může belhavá šedovlasá mánička (málem již adept na gerontí plíny) se dobelhat na Václavák a tam se třeba uřvat k smrti (uprostřed japonských a ruských turistů).

Dnešní třicátníci jsou vystaveni stejnému, ne-li horšímu tlaku dnešních „ideologů“, podmanažerů, senior manažerů a kádrováckých studených personalistů.

Nikdy jsem nepochopil – tu podivnou pokryteckou spojitost mezi systémem a slušností… Obecná lidská slušnost je vždy a pouze uvnitř nás samých… Jako by se každá další generace musela napít vlastních slz.

Čtu na monitoru: Hessl Meningokok… Původně šachista nizozemského původu, posléze ředitel nadnárodních telekomunikačních společností. Ke stáru (rovněž jako Kakala) je postižen „nadační inkontinencí“… Správní rada E.coli vydavatelství, FOX – prostor pro současné umění, Bárka – scéna pro alternativní divadlo, Pižďuchova knihovna.

Všechno to jsou zajímavé, sympatické instituce, kde vystavuje nebo účinkuje to nejlepší z naší generace… Ti umělci vůbec nemusí tušit, na jaké půdě se nalézají.

Klikám dál – FOX… jeho zakladatel a hlavní financiér je člověk, který se „živil prodejem realit v Austrálii“, jeho jméno zní – Mír. Dívám se na strhanou tvář unaveného, předčasně šedivého člověka.

Další šedivý, upracovaný člověk je v Bárce – teď mi dochází, že jsem zde jednou, byl to nějaký vánoční večírek – zažil vystoupení mnoha uměleckých uskupení alternativních a opozičních umělců z Ruska… Bárka je ruská věc!… Nedávno, měl jsem zde spoluúčast na jednom večeru – mí známí, protagonisté toho pořadu: jeden bývalý redaktor deníku Právo (majitel je bývalý korespondent Rudého práva ve „Washingtoně“, jak svého času říkával na tiskových konferencích jeho kolega, „navoněných IQ 70, kapitán Minařík“) – druhý účinkující je můj kamarád pocházející z ruské rodiny, žijící již tři generace v českých zemích (ten mi kdysi sám řekl, že po květnu 1945 prokádrovala kontrarozvědka SMERŠ všechny Rusy žijící u nás, představitele a mluvčí komunity zlikvidovala, tisíce jich odvezla na Sibiř a zbylé do jednoho zverbovala)… Seděl jsem zrovna v šatně pro účinkující, připravoval jsem se na svůj výstup po přestávce – když slyším na celé kolo vyřvávanou nějakou písničku. Když dozněla ta falešná, rádoby – pseudopunková píčovina, slyším ke svému úžasu, jak moji přátelé organizují podpisovou akci, protest zaslaný ruskému prezidentovi za propuštění nějakých dívek – ruských punkerek. Neříkám nic… Doma se pak dívám na internet… prohlížím si ty příliš hezké tvářičky děvčat, které se šklebí a uličnicky usmívají do objektivů kamer… Něco tu nehraje!… Je na nich vidět, že vědí – že se jim nic nestane.

Celé to je směšná lež špatného lháře… Pár týdnů po prezidentských volbách… kdo zná ruskou realitu, je mu hned jasné – že pokud by to bylo doopravdy, tak se zprávy o tom incidentu nedostanou ven, nebude tomu věnována taková publicita na oficiálních, Kremlem ovládaných médiích… Stará vesta – přinutit západní média, aby se brala za ublížené holčičky. Chudinky, sedí si v tom hrozném vězení na těch svých pipinkách.

Celý smysl té mediální bubliny je: „Podívej se, Západe, jak jsme demokratičtí!… My ty pusinky pustíme, podlehneme tvému nátlaku… opět prohrajeme! A lidé doma se semknou ještě víc proti západnímu čertovi, a ti ostatní budou slzet – jak to dobře dopadlo…“ Pokud jde o mne, tak slzím už teď.

Jediné, co zbývá z téhle záležitosti – je pachuť poznání, že jsem nevědomky účinkoval v pořadu, kde zazněla ta dezinformace. Rovněž je pro mne záhadou – jestli ti mí přátelé byli nevědomí, nebo vědoucí aktéři té zpravodajské hry.

Stejné echo vlivové agentury má stará dobrá redakce Svobodné Evropy – která je již léta mimo hru a je vzata pod ochranná křídla Českého rozhlasu… Je opravdovou ironií, že lidský personál štvavé vysílačky Západu, šiřitel „černé“ propagandy – je do posledního pracovníka v ruském žoldu.

Zřejmě to byl jeden z důvodů – proč po desítkách let financování odmítli pomalu chápající Američané z CIA dál platit tu ruskou rozhlasovou stanici.

Slzím dojetím nad tím mistrovským – dodnes „přísně tajným“ trikem sovětů.

Je opravdu smutné a zajisté náhoda, že matka „mrtvého studenta z Národní třídy“ pracuje v české redakci. Stejně tam pracoval svého času – zrzavý vrátný, takový „mariňák“ na penzi. A statný rezavý kocour se procházel po koberci, pod velikou hvězdnatou vlajkou visící divadelně zřasená nad velikým krbem. V patře – v několika kancelářích sedí u počítačů několik desítek smutných, předčasně zešedivělých redaktorů.

Znám pár postarších dívek, dříve krásných a okouzlujících (dnes už mají bohužel příliš měkké zadky a za pevný stisk jsou ochotny prodat sama sebe), pracují zde jako hlasatelky a moderují pořady – kam rádi telefonují rozčílení důchodci.

Je opravdovou ironií – že jediné trochu kompetentní analýzy zaznívají na našich vlnách pouze z kmitočtů určených této stanici.

Dříve zde bylo vysílání vojenského studia Čs. rozhlasu… dnes je na vchodu bronzová destička hlásající – že se zde narodil Jára Cimrman.

Zřejmě, mimo jiné, zde spočívá (je ukryta) jedna z odpovědí na otázku: „Proč všechny talentované osobnosti našeho desetimilionového národa – jsou nějakým způsobem vidět na těchto – „inostranných“ platformách. Galerie, divadla, média. Proč se místní – státní nebo pražské kulturní instituce, zodpovědné za chod a financování kultury – chovají jako stádo zmetků. Likvidují dobrá divadla (vypovídají finanční podporu, neobnovují nájemní smlouvy), totéž se děje kulturním periodikům a malým nakladatelstvím.

Od státu pomoc nedostanou… tak hle!… Přichází dobroděj ten a ten, vždy je to nějaký finančník – jehož zdroje peněz jsou prakticky nedohledatelné… Buduje se tady nový svět?

Byl bych rád, kdyby to byla pravda… a nejednalo se jen o krátkodeché účelové akce… Zatím to vypadá – že to je běh na delší trať… a že opravdu jde o hodně.

Když jsem četl knihu od jednoho amerického publicisty – o životě Otto Katze (jinak též André Simone) – nemohu se ubránit pocitu, že se historie opakuje.

Otto Katz, vyškolený jistým Münzbergerem… počal budovat ve dvacátých a třicátých letech sítě vlivových agentů mezi evropskou intelektuální vrstvou. Redaktoři, režiséři a spisovatelé. Organizuje za pomoci finančních prostředků z Moskvy produkci filmů namířených proti puči fašistů – kteří vystoupili proti řádně zvolené vládě ve Španělsku… vydává knihy o zločinech proti lidskosti, kterých se dopouští Francovy oddíly… Do toho na místě bojů organizuje likvidační oddíly na příkaz Moskvy, které mají nemilosrdně odstraňovat „úchylkáře“ – trockisty, menševiky (sociální demokraty) atd. – v řadách demokratických sil… Potom odjíždí do Hollywoodu – kde opět organizuje za pomoci své bývalé berlínské milenky Marlene Dietrichové… pořádá přednášky a vybírá peněžní prostředky na pomoc španělské věci… Do toho začíná druhá světová válka. Katz putuje z místa na místo, chvíli je v Mexiku, pak pod jiným jménem v Anglii, a všude zakládá firmy export import, vydavatelství novin a filmové produkční společnosti – vše pro boj proti fašismu. Rukama mu v tom čase protékají miliony… Po válce, předčasně zestárlý a unavený – se usazuje v Praze… Nakonec se mu systém odvděčil po svém – je odsouzen v monstrprocesu Slánský a spol. Je oběšen.

Jaké jsou zásady pro úspěšný pokus o vyvolání státního převratu?… Nejdříve je nutné zjistit – kterým směrem se ubírají naděje obyvatelstva… Potom, za pomoci radikálních elementů ve společnosti (nespokojené sociální třídy, studenti atd.) vyvolat chaos… Musí být vybrána nějaká všeobecně přijatelná osobnost, která se stane mluvčím, formuluje zřetelně a jasně nespokojenost obyvatelstva… Hlavním a osvědčeným momentem je vypjaté nacionální cítění nižších vrstev obyvatelstva… Pak již zbývá poslední krok – aktivizovat předem vybrané, nespokojené vyšší střední kádry z důstojnického sboru armády (majoři, plukovníci) a všehoschopné osoby z bezpečnostních a zpravodajských složek… Tito lidé udělají špinavou práci… Pokud lidem zvolený nový vůdce není nakloněn přání těch, kteří ho instalovali a poskytli mu mediální podporu, je vždy možné najít v jeho okolí lačnou bestii… Této osobě se dostane ujištění plné mezinárodní a hospodářské podpory, pokud (za jistých podmínek) převezme řízení země… Pokud se obě strany dohodnou – první revoluční vůdce odchází, většinou má krásný a pompézní státní pohřeb. A dokonáno jest – alespoň na příštích dvacet let.

Jenom takový malý detail – potřebujete k tomu „silnou motivaci“, tzn. pořádný kufr peněz.

„Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy konat zlo, vždy dobro vykoná,“ řekl Mefisto a měl pravdu.

Pravdu měl též jeho autor – starý dvorní rada, který měl rád mladé dívky v rozpuku, přátelil se s chebským městským katem Hussem a vyměňoval si s ním sbírky minerálů… a jenž si dal v den své smrti, oproti radám lékařů – pečenou studenou koroptev a víno.

– – –

Je rozbřesk tichý, mokré stromy a křoviska vydechují oblaka páry po nočním dešti… Muselo to přijít někdy k ránu. Usnul jsem na kanapi, nechal jsem běžet počítač – jen jsem si tak na chvilku natáhnul záda… Monzun naplnil město říční vůní, bahnitým odérem z kalné, mohutně tekoucí řeky. Pod košatými pajasany tečou hnědé kaluže plné rozbředlých květů… Slunce vychází někde za nízkými mraky – vypadá to, v tomhle dusném světě, jako za dinosaurů.

Pročítám napsané stránky a mám pocit, že úplně cítím… hmatám tkanivo časoprostoru… Ta síť je plná chladivých proudů touhy a horoucích, tepajících vláken myšlení.

Vypínám mašinu – jak unavený krejčík vstává od šicího stroje, má rozpracovaný celý cirkusový stan. Nevím… zdali dokážu dokončit tohle vyprávění… Nějak jsem si emocionálně ublížil, to cítím – po té probírce v živém hnoji lidských osudů.

Jdu spát… Venku zase prší.

Za dvacet minut bude půlnoc. Vzbudil jsem se večer, za soumraku. Uvařil si kafe, a než vychladlo, dal jsem si horkou a ledovou sprchu.

Svým broučnatým, šestnáct let starým autíčkem jsem vyrazil za město… Táhlo mě to do polí, dívat se do nitra krajiny. Zmizet v krajině!

Vyhoupl jsem se z osady Podolanka a zastavil na okraji úzké vozovky. Kdysi tady vedla hlavní silnice na Starou Boleslav. A ještě dřív – vyznačují zhroucené kapličky v polích, tu byla poutní cesta z Prahy.

Je tady autobusová zastávka, opuštěná uprostřed zelených polí. Z dozrávajícího obilí stoupá mokrá, těžká vůně. V tyhle dny pořád prší, krajem chodí bouřky a krátké denní přepršky… Záměrně nezvedám příliš hlavu, prohlížím si rozpraskaný asfalt staré silničky… Z motoru dýchne horký vzduch a někde cinkne a onde vrzne…

Konečně osmělím zrak a hledím – jako bych spatřil nahou dívku, plující v proudech času… Krajina se přede mnou otvírá do šířky a hloubky, dostávám závrať štěstí… Nějaké gravitační vlny unášejí mou bolavou hříšnou mysl… Šeptám si potichu: „… v Čechách… žiješ – v Čechách.“

Letní noc, brzy po slunovratu je nad severozápadním obzorem obtažená purpurovým pruhem – vyznačujícím, že blízko pod horizontem pluje nedávno zapadlé slunce… Je vidět siluetu Krušných hor… sopky Českého středohoří, v popředí ňadro Řípu… napravo od něj Radobýl a dvojitá silueta Bezdězu ohraničují tuhle malou noc nad polabskou kotlinou. Prostorem putují všemi směry a na mnoha výškových úrovních barevné signály letadel… Hlubina nebes je nesmírná – když zvednu hlavu a za siluetou kopců a hor, za světly letadel hledím do klenby věčnosti – která srší světlem tisíců hvězd… Rozumem neuchopitelné vzdálenosti mezi hvězdami Velkého vozu… a nad jeho ojí ten tajemný černý otvor mezi tkání vzdálených galaxií – kde Hubbleův teleskop (po nelidsky dlouhé expozici) nafotil třináct miliard let staré útroby, podivné orgány raného vesmíru.

Napravo, na východě za řekou – je tma. Sto kilometrů daleko, nad Krkonošemi a Jizerskými horami se táhne tiché bouřkové pohoří. Rozsvěcí se v opakovaných záblescích, ukazuje své nafialovělé a zlaté vzdušné stěny, strmé věže a hluboká údolí… Bezhlasé blesky blikají jak zapomenutý neonový poutač, kymácející se a jiskřící v elektrických výbojích.

Dívám se na oceán hvězd. Dívám se na život na této zemi. A radostná lehkost a věčný smutek přicházejí jak pomalé, mohutné vlny nočního příboje.

Všechno je to takové neskutečné a krásné… Krajina vstupuje očima do mé hlavy a šumící, temně zelená pole s těžkými klasy – pokračují skrz mé temeno někam dozadu a dál k jihu.

Teď, pár metrů od mých nohou, se něco divokého probudilo a s dusáním utíká, vzdaluje se pryč, daleko do noci.

Cítím, jak rostu a jako řídká mlhovina se rozprostírám v povětří… V proudech a zátokách vzdušných řek, v jezerech a tůních nočního ozónu, vysoko v stratosféře rozplývá se můj šťastný úsměv.

Jako by nějaké veliké srdce slabě dunělo za obzorem. Jako by naše duše byly napsány v třaslavém světle hvězd.