Kapitola 2 Život

Ahoj, Petře! Ten duben, to je dobrej čas. A vejlet v Brně s Tebou a Hon­zou… už teď mi je z toho nápadu dobře! Určitě to uděláme.

Právě dnes mi ambulantně vyřízli z obou očí (víček) po jednom ječném zrnu a obdržel jsem poukaz na brejle (na čtení)… Ještě mi schází hůl a takový ten dušný, stařecký hlas (pracuje se na tom, tuhle zimu mám pořád podrážděné průdušky). Asi brzo začnu stavět (na půdě nebo ve sklepě) létající talíř. Abych včas odletěl, než přijdou strázně a chmury stáří. Uvidíme… Třeba mě postihne nějaká forma demence a budu ržát štěstím, sedě na „gramofónu“ – když přede mnou přistane talíř s krupičnou kaší.

Omlouvám se za ty pesimistické žerty (zahlédl jsem se s nabízenými brejlemi v zrcadle u optika a teprve mi něco došlo, souvisí to se starým šupletem v jednom prádelníku, kde jsou snad dvě desítky různých brejlí po mých předcích, babičku a další nevyjímaje… Hned vedle jsou v krabičkách – jejich, nechápu, proč stále schovávané, umělé zuby a zlaté, posmrtně sejmuté zubní můstky).

Teď mi vlastně dochází, že ty máš brýle už léta a Honza je taky používá, vlastně většina mých známých a vrstevníků – tak co se vlastně cukám.

Nejvíc se letošní zimu kamarádím s tmavou, huňatou plísní – která se diskrétně rozrůstá u okna v koupelně (zeď zde promrzá a sráží se tam voda na omítce).

Bezdomovcem být v letošní zimě… to bych se asi pokusil být krtkem a snažil bych se zavrtat někam k teplovodnímu potrubí. Pokud by mě však simplexní schizofrenie nebo alkohol rozežraly na prvočinitele, na „prvoka“, doufal bych, že umrznu rychle a definitivně (jedna Čechovova povídka ohavně realisticky popisuje nedokonalé umrznutí).

Jak je z výše patrno, pohybuji se tuto zimu – jako ostatně, doufám, se pohybuješ i Ty, vzdálený příteli – ve svém soukromém Vesmíru. Obrovské vlahé planety putují po svých drahách okolo jiných modrých a rudých sluncí. Zde jsou setmělé lesnaté krajiny, za teplých letních nocí zde neslyšně přeletují sovy. V lukách chřestot cvrčků neustále signalizuje: tma… tma… tma. Nořím se do toho světa, zavírám oči – jak se samy zavírají při líbání. Nořím se dovnitř, jako když člověk líže huňatou, šťavnatou kundu mladý holky.

Ahoj v dubnu! Companero

Doťukal jsem na klávesnici e-mail kamarádovi P. do Brna, vstal od počítače a dal vařit vodu na čaj. Prošel se kuchyní a protáhnul si záda. Za okny tuhá zima, únor. Křoviska a drátěné ploty jsou potažené námrazou. V dálce za řekou rychle projel rozsvícený noční vlak a zmizel v tunelu. Trojoká mašina vyjela z ústí černé díry pod kopcem a zamířila na most, modrozelená pomalá jiskra jí zahořela v trolejích. Temná voda pod železničním mostem odnášela odlesky rozsvícených oken, řada lampiček v jídelním voze se roztekla a zatočila ve vírech podél pilířů a rachot soupravy, železné skřípění, pohltila řasnatá zmrzlá mlha…

Konvice hučí, zalévám čaj a jdu se ohřát ke kamnům. Telefon zapípal. Přišla mi SMS od stejného nočního kramáře a výtečníka, napsal mi šílený psycholog Pavel G. Ptá se, jakou bych si přál být šachovou figurkou, jaká asi figura by mě nejlépe charakterizovala. (Pavel G., v mládí nadaný šachista, dokonce snad juniorský mistr republiky, vystudoval psychologii, těsně před ukončením doktorandského studia obvinil fakultu z přechovávání kádrů bývalého režimu, v podstatě je všechny odhalil jako šedivé neproduktivní osobnosti bez kreativity, jejichž jediná silná a charakteristická vlastnost je obrovská touha udržet se v akademickém „chráněném“ prostředí a zadarmo fasovat kancelářský papír a tužky… Proto si ho vážím, pro tuto reformátorskou snahu, a toleruji mu jeho neustálé dotazníky a testovací otázky a beru to jako takový lehký defekt (oba jeho rodiče byli aktivní psychologové). Opírám se zády o hřejivý masiv akumulačních kamen a na jeho otázku odpovídám: Co se týče šachových figurek, nejraději mám šedou chobotnici (je pouze jedna pro obě strany, je trvale umístěna mimo šachovnici, je vyjádřením radosti ze hry, tzn. odpočinutí od Velké hry života. A nakonec je na chobotnici nejsympatičtější, že se odpovídá hlubinám nad a pod šachovnicí a její největší síla je v tom, že neexistuje.

Využívám chvíle elektronického ticha, vím, že za chvíli přijde déšť nových textových zpráv, přímo to cítím… Prodleva mezi psaním do tmy se pozvolna naplnila zimním smutkem, a kdybych se nestyděl sám před sebou, musel bych přiznat, že jsem až po krk prostoupený úzkostí. Ale je to tak dávný, předlouhý stav mé duše, že jsem si na to v podstatě zvykl, jako si člověk nakonec zvykne takřka na všechno. Jenom ty šedivé dlouhé únorové dny, kdy zima vydává ze svých útrob poslední popelavé vlny chladu. Mrazivý, prašný čas. Zkamenělá psí hovna na trávnících… pochcané, zmrzlé nároží u hospody.

Ostrý suchý prach se točí uprostřed ulice… V těch chvílích, pokud nemám nějaký vnitřní zdroj, necítím energii spící pod krustou smutku. Tehdy je existence lidstva pouze abstraktní, nezajímavou hříčkou, nedočtenou stránkou v knize vesmíru…

Zabzučel telefon v tichém režimu, přišla zpráva od Pavla G.: Rozhodl jsem se změnit identitu. Od dnešní půlnoci se jmenuji Mimočlověk, už jsem přelepil jmenovku na domovním zvonku. Napadá tě nějaký podobný název pro moji osobu? Když to bude lepší než M., tak půjdu a zvonek opět přelepím.

Chvíli se dívám do tmy a přemýšlím, jestli nebudu brzo jezdit na návštěvy do blázince. Nakonec se mi palec sám rozjel po tlačítkách a na displej telefonu naskakují slova: Para Homo? Za-, ne-, pryč-, jako- atd.- člověk. Člověkoid. Homoformní. Homoid. Člověkium. Člověkáda. Člověkoun (to už se směju, až slzím)… Člověčák Nižádný! (příšerný přírodopis).

Odesílám text a cítím, jak mi to spravilo náladu. Marná sláva, když člověk zachytí podobné záchranné strategie u druhých, nepřipadá si tak sám.

Následuje salva pochvalných vět a nakonec testovací otázka: Jaké úseky svého života byste, pokud by to šlo, vyměnili nebo darovali někomu jinému, a co z životů vašich přátel vám připadá, že bylo původně určeno vám, a nějakým omylem se to dostalo k jiným li­­dem?

Přemítám, lehce už nasraný na ten poryv nocí vybuzené energie u toho inteligentního magora. Rychle vyťukávám: To už míří na samé základy osobnosti. K tomu se nabízí útočné, schizofrenogenní, subverzivní otázky typu: Kdy jste si uvědomil, že umíte lhát, tak dobře lhát, že tomu sám věříte? Nepřipadáte si někdy jako – výmysl špatného lháře? Kdy vám došlo, že jste se zúčastnil spiknutí proti své vlastní osobě? Neprodal jste se někdy, a teď postáváte před vetešnictvím (zastavárnou) v marné snaze koupit použité zbytky svého mládí, opravdovosti, odhodlání a radosti? Alespoň laciná čínská náhražka kdyby byla. Ano?

Vypustil jsem textovou zprávu do elektrických kvant, do promodralých hladin v n-rozměru, a je mi samotnému blbě z těch jedovatých otázek… Snad jako by člověk vyvolával démony úzkosti a neklidu, aby už tady byli, jako by to čekání na ně bylo horší než jejich vlastní přítomnost.

Cítím potřebu to tak nenechat. Nechci zůstat ve stavu vyvolaném těmito větami, a tak rychle píšu: Při hloubení únikové chodby (z vězení života) narazil na mohutné podzemní tunely, které kdysi dávno nějaká bytost vytvořila za stejným účelem. Vedou ven…

Tohle je dobré, není to z mojí hlavy, ale je v tom něco, co má objektivní, takřka gravitační… časoprostorovou platnost. Je to jen pocit, ale neznám nic silnějšího, než jsou právě tyhle obrovité, rozsáhlé pocity a tušení bez rozměrů a přesných, logických formulací.

Teď je aktivita na mé polovině hřiště, P. G. se odmlčel a posílá do éteru jen neartikulované tiché pauzy… Asi je přehlcený zážitky spojenými se změnou své identity. Jen doufám, že nezačne měnit pohlaví. Protože dvoumetrová brýlatá mužatka se strojovou inteligencí a odpojeným okruhem pro emoce (je to pro něj nekonečná záhada – pocity…), to by bylo moc i pro mě, který má většinu přátel s psychickými defekty. (Nakonec část jeho pacientů – ještě z dob, kdy vykonával odbornou praxi – byli právě transsexuálové. Je zajímavé, že s řadou z nich byl schopen navázat dlouholetá, vzájemně ohleduplná intelektuální přátelství…)

Nakonec mě pohltil zášleh hluboké potřeby chránit samotné nitro mé osobnosti. Energetické motivační zdroje, emocionální – teple temnou, odvrácenou tkáň hadího mozku. Čichové a sexuální pohnutky… Musím si bránit své osobní nastavení.

Posílám do noci tato slova: Říkali mu od dětství: Jsme – Člověk. A zvedali k němu krutou zvířecí tvář. Lstivýma očkama pátrali, zdali jim naletěl… hledali v jeho bezelstném obličeji charakteristické známky, že tu jejich lež – jim „sežral“. Z nějakého, možná i jim neznámého důvodu potřebovali – aby jim věřil. Říkali: To je život. A vypadalo to, jako když smečka hyen se rve o mršinu. Vytáhli mordu z útrob mrtvoly a s ještě zkrvavenou tváří se pokusili o úsměv. To bylo to nejhorší.

– – –

Měl jsem práci v tyhle dny. Luisa, moje dávná známá, láska mých mládeneckých let, jelení samice – ladná laň, potřebovala rychlou intervenci. Potřebovala pomoct se stěhováním, končil bouřlivě jeden z jejích hlubokých vztahů…

Luisa je můj nejlepší kamarád. Kamarád s kundou… A tak jsem vzal svoje prachstaré autíčko, broučnatou škodověnku, a trávíme tyhle dny převážením pytlů s šatstvem, k tomu bedny knih, malířské stojany – jest ona výtvarnice, a další spoustu věcí, krejčovské panáky – celou rodinu figurín, počítače a monitory, huňaté – nekonečně dlouhé boa… Netušil jsem, co všechno schraňují a potřebují, nutně potřebují ženy…

Autíčko, beruška nacpaná až po střechu kroužila po Praze sem tam, mezi novým, pronajatým bytem a vysočanskou Trafačkou. Mají zde mladí výtvarníci zřejmě komunu, nebo tak něco. Zajímavé místo, zajímaví, sympatičtí lidé…

Stalo se však – cosi podivného v tyto dny. Bylo to nenápadné, ale významné, cíleně určené jen pro moje oči… Když teď sedím u kafe, celé tělo blaženě vydechuje otevřenými póry – jak jsem se po té stěhovácké dřině vysprchoval v horké a nakonec v ledové vodě – žaludek se mi počíná svírat narůstajícím napětím, jak mi docházejí souvislosti.

Jedině ten fakt, že mám díky své minulosti jisté struktury mozku oddělené, jinak propojené s emocionálními centry, s oblastí okolo amygdaly – tento stav citového kripla, který s různými hodnotami úzkosti a paranoidních obav zachází stejně jistě, jako matematik pracuje s tabulkami a logaritmickým pravítkem… tato „citová výchova“ mi nyní dovoluje, abych vychutnával horkou černou kávu, srkal lahodné doušky a zamženýma očima nevzrušeně pozoroval ve svém nitru narůstající balvan, špinavý krystal ledu, prachu a možná i krve…

Co se stalo… Při nakládání Luisiných věcí, ona s černými brýlemi na očích, vlasy si schovala do šátku – bála se potkat svého bývalého přítele, celá se třásla a jektala zuby… Musel jsem ji polohlasem uklidňovat, kobylku nešťastnou. Tehdy jsem zaregistroval, že automobil parkující hned za mnou, v řadě před Trafačkou, to BMW je obsazené dvěma muži, urostlými chasníky, kteří se nehybně dívali přímo na mě. Nastartovali motor a rozsvítili dálková světla, ale neodjížděli. Jen tam tak seděli, motor předl a xenonové dálkové reflektory zářily na moje ošoupané kalhoty a otevřené zadní dveře do škodovky. Nejdřív mi to nedocházelo, nevztahoval jsem tuhle osvětlovačskou činnost přímo na sebe… když jsme ale vynášeli z baráku třetí rundu pytlů a banánových krabic, když jsem složitě navigoval Luisu, jak má zasunout stolek s nohama vzhůru mezi mnou přidržované židle – a BMW pořád neodjíždělo a nehybní panáci mi šajnili na zadek auta, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě… Tak mi to konečně došlo. Docvaklo, až to bylo málem slyšet. Překlopil se hlavní jistič a já měl opět po dlouhé době zapojeny obvody pro „rozšířenou verzi reality“.

Nedal jsem na sobě nic znát, došli jsme s Luisou ještě pro pár drobností, nasedli do podnadité škodovky, pomalu vyjeli z parkovacího pruhu a zařadili se do proudu vozidel. Rozsvícený bavorák přepnul světla na „potkávací“ a odjel opačným směrem, zmizel někam směrem k Harfě.

Až teď, u nočního kafe, si dovoluju naplno seřadit souvislosti, vytřídit informační šum a pořádně si ze všech stran prohlédnout zjištěné, tvrdé skutečnosti.

Vzpomněl jsem si, jak před pár dny, při tomtéž stěhování L., zase u Trafačky, jiný chlapík, najedený řimbaba, seděl v autě za námi a civěl před sebe, nehybný bouchoř. Když jsem zabouchl všechny dveře a vyjeli jsme pomalu na silnici, nechal nás kousek odjet – aby pak s akcelerací silného motoru nás dohnal na křižovatce u Balabenky. Stál jsem v pruhu na odbočení k Palmovce. Byla červená, a tak jsem si naklopil zpětné zrcátko a pořádně si toho závodníka za sebou prohlédl. Zajímavé, kolik toho ve vteřině, jakou spoustu detailů si člověk v okamžiku uloží do paměti. Chlápek okamžitě zaregistroval, že si ho prohlížím, ušklíbl se, tak nějak stydlivě – opravdu, jako by se za něco styděl. Klopil oči a šklíbil se do země. Pak byla na semaforu zelená a řada aut se rozjela, kodrcali jsme přes tramvajové koleje. Pomalu jsme se ve štrúdlu šinuli pod železničními mosty, když jsem zaslechl vytí pneumatik a v zrcátku zahlédl, jak bouchoř s burácením dvoulitrového motoru smykem ujíždí zpátky do Vysočan, prosmýkl se mezi cinkajícími tramvajemi a zmizel z mého zorného pole…

Tohle všechno mi něco připomíná, někde jsem se s tím opakovaně setkal, něco jsem četl v knihách. Ano. Tomu se přeci říká – „otevřená sledovačka“… Demonstrativní, nezakryté sledování osob podezřelých ze špionáže, nejčastěji se to týká diplomatů. Jsou chráněni imunitou, nelze je zatknout a vyslýchat. Tak je jim znepříjemňován život. Obyčejného živáčka lze chytnout za ucho, zatřepat s ním, někde v skrytu mu zlomit pár žeber a ještě ho přitom převerbovat… Tak jsem to četl ve vzpomínkách účastníků různých akcí v době studené války. To jsou běžné postupy, praktikované na obou stranách. Dokonce se prý během let ustavila ve „zpravodajském světě“ jistá nepsaná pravidla hry. Nezabíjejí se kádroví důstojníci protivníka, jen se jim dá najevo „Víme o tobě, chovej se slušně!“ nebo „Sbal si svejch pár švestek a zmiz!“ Potom, při neuposlechnutí vzkazu, následuje čekání na důkazy protistátní činnosti, nebo – výroba těchto „důkazů“, následuje zatčení, soud a deportace. Ale tomu se posledních pár desetiletí snaží vyhnout – protože druhá strana okamžitě reaguje a recipročně zatýká a vypovídá ze země cizí státní příslušníky, kdykoliv je možno „vyrobit“ celou kupu „osob porušujících svým konáním zákony a konajících proti zájmům země“. Negativním důsledkem, pokud to není záměr, je publicita, ztráta renomé a porušené a znervóznělé sítě informátorů na obou stranách…

Bože, kam jsem se to připletl. Je to náhoda, je ta informace „Víme o tobě!“ určená mně? Není to nějak spojeno s těmi výtvarníky, jsou tam přeci mezi nimi skupiny akčních umělců, kteří provokují estab­lishment – uběhlo dvacet let a ve státním aparátu se zabydlela další generace kurev… Je to tahle příčina? Hraje v tom nějakou roli krásná, blízká bytost Luisa? Nebo to je souhra nějakých, jenom zdánlivě spojitých náhod? Komu stojím za tyhle vzkazy?

Cítím, jak ve mně roste hněv. Tohle si žádná filcka, žádnej parazit, syn parazitů, uvnitř státního systému zalezlá lůza, to si na mně zkoušet nebude. Mají smůlu. Začal jsem se zajímat, co je pod kamenem. Jaká havěť, jaký přírodopis uvidím.

Záměrně jsem ignoroval konkrétní kauzy a skandály posledních let, protože jsem instinktivně cítil, že je to malá špinavá hra – důsledek nezvratných tektonických pohybů uvnitř struktury planetární civilizace.

Pomalu připlouvají další obrazy, vzpomínky z posledních týdnů.

Ano… Bylo to na podzim, nebo spíš koncem léta? Byly už ranní mrazíky, ale listí na stromech, rudé a zlatavě hnědé, to krásné krvavé listí pomalu padalo na hladinu Labe.

Bylo to čtení za Oscara Rybu, dávného kamaráda a mrtvého spisovatele. Několik mladých lidí, dvě dívky z nějakého místního sdružení napadlo uspořádat večer věnovaný tomuto tichému hlasu, tomu – co zbylo.

Brandýs, Stará Boleslav. Hospoda plná mladých, veselých lidí. Všichni, nebo rozhodně většina, mají ve tvářích znaky probouzející se zkušenosti se světem, jejich naprosto jasně přítomný intelekt jim nedovoluje uniknout do bludných světů zjednodušených iluzí… Hned se zde cítím příjemně, mezi svými. Pár hulákajících plachých dobráků pouze dokresluje tuhle přátelskou atmosféru. U stolků vidím dokonce několik přátel ze starých časů, společných pamětníků toho námořníka na suché zemi, našeho Oscara R. Jedna psychiatrička, jeho dávná láska a kamarádská, blízká duše, jeden fousatý chlapík, který se s Oscarem věčně hádal o flašku kořalky – pak dělal u odposlechů na vnitru, policejní rada, už je ve výslužbě – dneska spravuje velká datová úložiště.

Večer běží svým tempem, společně s Honzou Haklem čteme Osca­rovy texty, já do toho občas vložím nějakou vzpomínku, docela se to setkává s dobrou odezvou publika, souhlasně reagují na slova: „Určitě jste měli mezi sebou, v širším přátelském okruhu jste taky znali nějakého takového živějšího chlapíka, někoho, kdo hnal věci až na samu mez, nebo za ni. Dobrodruha s poctivou tváří a čistou duší, alkoholika bezedného, povětroně a nikdy nezestárnuvšího, věčného kluka. Ten člověk byl součástí vašeho mládí, a teď ve třiceti – jste dospělí, někteří máte sami už děti… a ten divoký druh vašich her a mládeneckých hrdinských kousků… ten Vinnetou už s vámi není. Nežije, nebo odešel někam do světa. Prostě nepřekročil s vámi bludný kořen, nevstoupil do dospělosti, a stal se tak součástí legendy o vašem mládí, nádherné, rok od roku se rozvíjející pohádkové pověsti – kterou si vyprávíte na občasných vzpomínkových setkáních… A jeho nepřítomnost – je tak intenzivní, že se takřka vyrovná jeho tehdejší přítomnosti… a on tak vstupuje mezi vás z vyprávěných vzpomínek a historek. Hrdina věčné, nikdy nezestárlé mladosti…“

Po čtení literárních ukázek byla diskuse a pozvolna se rozproudila volná zábava. Mladík, nájemce této hospody a patron literárního večera – věnoval nám lahev Four Roses. Půllitry piva putovaly vzduchem, nad hlavami lidí. Hostinský, na předloktí vytetovanou rudou růži, zahrál pár svých písní a doprovodil se na kytaru.

U našeho stolu chumel lidí navazoval a větvil nekonečnou řeč. Pár lidí chtělo podepsat Rybovy nebo Haklovy nebo moje knihy a tiskli nám ruce na pozdrav. Tu pojednou kdosi se předklonil z davu, přiblížil těsně nade mne svou tvář a opakovaně, jiným, zlým tónem pronesl: „Dob-rý déén! Dob-rý déén!“ Bylo to tak divné, podal mi mezitím vlažnou, vlhkou ruku, automaticky jsem s ní potřásl a podíval se do temné, jaksi kouřmé tváře. Hleděly na mne přivřené, skrze kouř z cigarety v koutku úst hmouřící se tmavé oči. Zlý, významný pohled. Zlý, významný hlas. Doputovalo ke mně odkudsi cigáro trávy, němým gestem jsem dal najevo, že nechci. Hleděl jsem za tou divnou postavou jakoby za jižním, tmavým, nezapadajícím sem osudem.

Tehdy jsem to dal stranou, nevěnoval se tomu, natolik přátelský byl ten večer. Putovali jsme setmělým, nočním lesem obrovitých topolů, nazelenalou tmu prozařovala oblaka páry nad mokřadly, oblaka svítící od halogenových reflektorů, směrem od nějakých rozlehlých areálů, od vzdálených sportovišť. Obcházeli jsme zdymadla a navigace podél říčních ramen, dvě dívky nás vedly tou nocí, smály se něčemu věčně a cosi si bez ustání povídaly… V baráčku plném psů a koček, kde bydlely ty dvě hodné divé Báry, přichystaly nám nějaké obrovské jídlo z brambor a masa. Bylo toho jak pro nějaké medvědy, pro zvířata z pralesa. Honza posléze s jednou z nich, znali se už nějaký pátek, zalezl do jedné z ložnic.

Já, utahaný jak pařez, nevím jak – najednou jsem se probudil uprostřed noci za nějakou zástěnou. Chtělo se mi chcát, tak jsem pomalu bloudil spícím domem, s obludnou – jakoby mně nepatřící erekcí, škobrtal po širokých kamenných schodech do přízemí a zde konečně našel v jedné velké místnosti, snad prádelně, záchod a umývadlo. Vymočil jsem se s obrovskou úlevou a opláchl si obličej. Chvíli jsem hleděl na stojící péro, nebývá to poslední léta tak často. Nakonec jsem ptáka opláchl taky.

Hrome, vždyť tady někde musí spát ta dívka, nebo kam by se jinam ztratila? Taková štíhlá indiánka, líbila se mi už od minule, co mi ji představil Igor. Nějak spolu už nechodí, něco jsem zaslechl… Tady za těmi dveřmi? Péro mě vede samo po domě, naslouchám za dveřmi, přejíždím ptákem po rozpraskaném dřevě, ťukám zlehka na mosaznou kliku, myslím na její drobnou, přátelskou a vážnou tvář, má na čele takovou vrásku… čekám signály… nikde nic. Obávám se zkoušet kliky od dveří, co bych řekl, koho tam najdu? Nikoho, krom těch dvou dívek-aktivistek, nikoho zde neznám, a nějaký Kopčem, rozesmátý, jakoby horník kutící v obrovské, klenuté sklepní síni, která je pod domem, tento umanutý, lehce podivínský vousáč s nedopnutými kalhotami a s lehce uslintanými ústy, dobrácký hýkavec s nasazenou svítilnou – s čelovkou, byl nám během noční večeře představen… Vlastně, byl zde nějaký zájem od ní? Jsem takový autistický idiot, že nakonec nevím, co jsou mé představy a co je skutečnost… Teprve teď, když to píšu, mi dochází – že jsem měl zaťukat nebo otevřít potichu ty dveře v přízemí (tam mi bušily žíly na ptáku nejsilněji, úplně se cukal). Určitě tam byla… Podívala by se na mě zpod toho vážného, starostlivého obočí – nic bych neriskoval, zkusil bych tichý dotaz nebo zkusmé přilehnutí… tím žádnou ženskou neurazíš, i když tě nakrásně odmítne, jenom tak zlehka.

Nakonec jsem, doprovázen dvěma nebo pěti kočkami, došel do pusté podkrovní místnosti bez nábytku, a hledě na pusté náměstíčko za zašlým oknem, maje před očima tu snědou, tajemnou, útlou dívku… jsem si ho automaticky vyhonil. Kočičívb ggggggg vc (právě mi přeběhl přes klávesnici kocour). Pouliční lampa bzučela modrobílou tmou za oknem. Pusté náměstíčko za kostelem. Blízko katovna. Usnul jsem okamžitě.

Takže, teď, po pár měsících, jsem přiřadil toho významně zdravícího snědého mladíka se zlým výrazem ve tváři (vzpomínám si, že nikoho z tamní společnosti zřejmě neznaje, vytáhl si kouřící nedopalek z koutku úst a rychle, nenápadně, s nikým se neloučící a nehovořící, rychle odešel). Tak, přisazuji tuto historku – tehdy bez obsahu, nyní, po zkušenostech z Trafačky, dávám do řady podivných úkazů z poslední doby.

Vlastně! Ještě jedna příhoda se mi celkem nedávno stala.

Bylo to loni v létě v jednom hudebním klubu na Vinohradské třídě. Luisa mě pozvala na vystoupení anglické elektronické kapely, jejich zvláštní minimalistický projev, jejich hudbu jsem jedné noci – to ještě bydlela Luisa v Pařížské ulici (tehdy v noci jsme leželi vedle sebe, svoje zvadlé péro jsem položil na violu jejích boků, na tu vlnu, přitulili jsme se k sobě, její hýždě mě hřály u koulí… jak dvě poloviny ořechu jsme byli zaklesnutí v blažené nečinnosti) – a z rozsvíceného kompu, z beden, tlumeně a hluboce, jako nějaké obří – v hlubinách ukryté srdce, hrála ta anglická kapela.

Bylo tam narváno, byl jsem tam možná nejstarší účastník. Před koncertem jsme seděli v baru, tedy – já jsem seděl na jediné volné židli a Luisa si sedla na mne, zlehka, po dívčím. Balila v těch svých dlouhých sochařských prstech, balila velké brko… Tu, znenáhla ve vrbě hrklo, v rákosí luplo, a vedle nás stál malý brýlatý plešingr, takový Zlý Hurvínek. Nejprve dělal nadšeně překvapeného, že mě tady nečekal a že je rád, že mě vidí… je prý můj veliký čtenář, nadšený obdivovatel mého stylu… cvrlikal. Prohlížel jsem si ho klidně, Luisu jak velkou orlici na svých „nohu přes nohu“ přehozených nohou. Nevzrušeně a soustředěně balila cigáro a její dlouhé vlasy mi dělaly „náhradní háro“. V podstatě jsem se jí tak trochu – držel za sukně. Jindy, sám, okamžitě se loučím – při takových poryvech čtenářova vděku, s úklonami a s rukoudáním se loučím a s bušícím srdcem rychle odcházím, nejsa stavěný na tuto komunikaci osamělců.

Z dálky na toho čtenáře pak myslím a jeho slova mě hřejí v srdci. Ale tváří v tvář! Úplně cítím, jak mě to spaluje.

Hurvajz teď (já byl schovaný v Luisiných vlasech a jen jedním okem jsem hleděl do světa na toho rychlého, oholeného panáčka) právě rychle recitoval tituly mých knih a já to pojednou uviděl – ten hajzlík nečetl ani řádku, je mu to cizí… ty názvy si našprtal.

Pojednou klidný, už jsem ho měl. Nevzrušeným hlasem jsem řekl jedinou větu našeho rozhovoru: „A… jaké je vaše zaměstnání?“ Takovou policejní aroganci ode mne nečekal a rychle začal drmolit… že je „obyčejnej úředník“. Pokýval jsem hlavou a mlčel. Ano, úředník… nikdy jsem se nesetkal u lidí, že by řekli – jsem úředník, a nespecifikovali úřad, podnik, firmu nebo typ zaměstnání… Každej ten inkoust je ve své podstatě pyšný na svoji králíkárnu, a tak se chlubí – tou institucí.

Jediná sorta státních zaměstnanců se nechlubí svou firmou. Kromě vrcholových funkcí… a nějaký ministerský náměstek těžko bude přede mnou stát v pozoru a recitovat tituly mých knih, jeden typ zaměstnanců neříká svou firmu, hehehe, jenom jedna ta sorta. Znám dva takové „obyčejné úředníky“, oni to neví, možná něco tuší, že vím, ale jejich životní příběh a současné okolnosti nepřipouští – pravděpodobnost je exoticky malá – nepřipouští jiný výklad. A ten výklad je potvrzen z jiných, nezávislých zdrojů. Takže, to bychom měli… Usmívám se na něj neurčitě a vychutnávám si tiše tu pravděpodobnostní logickou operaci, kterou provedl můj mozek, vše bylo intuitivní, automatické.

Hurvínek se nedá jen tak odbýt. Pořád přešlapuje, brejlí po mně a po Luise a… že by si s námi rád dal brko. Luisa se na něj podívala, i když seděla na mém klíně, byla pořád o hlavu větší než Hurvajz. Krátce se na něj zahleděla a pak, dál balíc cigáro, řekla altovým, hrdelním hlasem: „Hele… nech nás.“

Blátotlačka volky nevolky mustroval se k odchodu. Nechtělo se mu, ale už se nikdo na něj nedíval a nebavil se. A tak, rychle zachraňuje tu divnou svoji situaci, vytasil se s navštívenkou na tvrdém, kouřovém papíře, jméno: Mgr. Hellar, a pod tím telefonní číslo. Žádná adresa. Zahleděl se na mě zpoza brejlí a významně se rozloučil: „Kdybyste někdy něco potřeboval, tak se samozřejmě na mne obraťte a zavolejte. Kdykoli, určitě se dohodneme…“ Ujistil jsem ho, že pokud opravdu budu něco, tak okamžitě jemu za… a on pak mně… určitě, možná, pokud to bude nutné, ano, to je opravdu zajímavá nabídka, budu o tom přemýšlet… Pozvracel jsem ho pavučinou řídkých, nic neznamenajících slov, úplným šlemajzlem frází, tohle my psychopati umíme dokonale – parodii reality. Rozsypeme se v zástup zdvořile kvičících chargé d’affaires, hemživý zástup mravenců ve fraku, mávajících cylindry. Vyguglíme se před dotčenou osobou jako kastráti z oper období bel canto, v tisíci „kalhotkových rolích“, ryčící diskantem poklony, „buffonci“ v krajkovém fiží, k zbláznění hysteričtí lokajové v bílých parukách vířících rýžový pudr a odporně sladké, těžké podpažní parfémy, pižmo… Jako mandril rýholící nastavujeme podřízenou, vyšpulenou, ohavně fialovou řiť… Vylomíme tomu druhému čelist samou sešklebenou zdvořilostí, šklebíce se jak kosatka dravá vlezeme do něj, zakuklíme se v něm jak larva – slepé imago obří tropické cikády, a kurtoazními úklonami, ne nepodobnými kopulačním záškubům, mu rozšleháme vnitřnosti na odpornou pěnu. Nakonec, jako v hovnech vyválená ropucha, se s kvákavými, rozpačitými omluvami ztratíme za obzorem…

Tančíme s Luisou v srdečním rytmu, přidala se k nám Luisina známá, zpěvačka. Bulharka původem, domnívám se. Tančí teď spolu, ty dvě samice, jen se tak pohupuju a dívám se, jak se vlní ty dívčí boky. Okolo stárnoucí třicátníci, osamělí chlápci, vzývají kapelu „hrozením“. Prohlížím si hudební těleso, ty dva nehybné muže v čínských mandarínských maskách, stojící u svých stříbrných note­booků. Většina obecenstva je stržena rytmem a někteří jedinci se drží reprobeden a vřískajíce, neuvěřitelně rychle pohazují a vibrují hlavou… Další, jako já, jen tak se kymácejí v tmách a je jim dobře…

– – –

Takhle si tedy věci stojí. Někdo se zřejmě, nevím proč, o mne zajímá. Nejdřív nabídka, pak varování, pak série dalších výstrah u Trafačky.

Navíc tuhle večer v divadle Bárka, na pořadu spřátelených kolegů a známých, seděli jsme po představení v divadelním baru. Nějak šla řeč o náccích, vlně pravicových hnutí objevujících se v Evropě poslední dobou. Podotkl jsem, že tyhle vlny se objevují pokaždé, když je potřeba nějak odvést pozornost lidí od jiných témat. Latentní fašismus a extrémní patriotismus je dřímající bestialita v každém z nás. Ale tyhle mediální akce nesou stopu uměle navozené informační psychózy. Za příklad jsem dal počátek devadesátých let, kdy – podle ověřených zpráv – byly policejní a zpravodajské složky státu zahlceny imaginárním honem na „levicový extremismus“, nikde neexistující hrozbu, leda že by šlo za hrozbu považovat schůze a mítinky rudých důchodců. Nepatrně zvyšuje hlas, pronesl jsem, že těch starých komunistů si vážím pro jejich oddanost přesvědčení, ale ty své vrstevníky – ty dříve svazáky a nyní členy ODS, ty bych hnal svinským krokem někam do leprosária, někam na opuštěný ostrov, ať si tam rejdí v růžových hummerech a navzájem si kradou z drštěk zlaté zuby. Že by to byl docela dobrý sociální experiment, dát jim tam vše k obživě, k práci, stroje, informační banku vědomostí, a odletět z toho ostrova ztraceného v Tichém oceánu a vrátit se za dvacet let. Co bychom tam asi našli?

Někteří se smáli, jiní se ošívali, a tak již notně podnapilý povídal jsem o akcích, které mi vyprávěl jeden starý mánička – agent. Bylo to též na začátku devadesátých let a on pracoval v začínající zpravodajské organizaci. Měl za úkol infiltrovat do hnutí skinheads, byl proto ostříhán na ježka, hodně na jemno… Problém vězel v tom, že celé to slavné hnutí bylo prosycené agenturními sítěmi z minulého režimu, takže stačilo je pouze převzít a jelo se dál… Nakonec, aby měl nějaké výsledky, musel sám založit svoji pobočku, odnož hnutí mezi mladými pitomci, co zrovna přišli do těch kritických pubertálních let. Taková to byla mateřinka, školička… A tak kultivoval to své stádečko, občas šli povykovat před izraelskou ambasádu, občas – to je zajímavé, pomohli BND, nebo vlastně komu, prostě… Němcům se nedostávalo pravicových extremistů na začátku těch devadesátých let. Bývalý režim dobře měl podchyceno, dobře držel smrady za kůžičku. A tak v rámci dobrých sousedských vztahů bylo zapůjčeno několik autobusů „našich“ holých lebek při nějakých pouličních akcích v Německu. V bývalé Spolkové republice Německo neměli tehdy, na začátku nové éry, dost fašistů do pouličních bitek…

Dopil jsem pivo a ještě řekl, že by mě zajímalo, jak fakturuje BIS náklady na Dělnickou stranu, ty jejich uniformy nakoupené v Pracovních oděvech. Je to tak na hrubo splácané – logo, odznaky, uniformy – že je to až k pláči. Laciná produkce pro béčkový film…

Hovor plynul dál, jiné téma přišlo na pořad, a tu jsem koutkem oka zahlédl, jak jedna administrativní síla z divadla, taková výpomocná holčina, studentka, jak cosi pilně píše malinkými hnidami dovnitř cigaretové krabičky… Hledí jinam a ruka jí sama ťuká a lítá na tom malém kousku kartonového papíru. Zaklapla svou pokladničku a hledíc pořád jinam, napila se sodovky na kuráž a rychle, jako by byla pořád uprostřed hovoru, se přidala k nějaké salvě smíchu, i když bylo jasné, že neví vůbec, o čem šla právě řeč. Ten večer odešla dřív než jindy. To mi stačí… Víc vědět není potřeba. Co a proč, komu to nesla, co v skrytu napsala… Přiznávám, byla to z mé strany provokace. Zkusmo se občas mezi známými „nechám slyšet“, pronáším zasvěceně se tvářící soudy, někdy to trochu „obarvím“, přidám nějaký charakteristický detail, a pak čekám, odkud, z jaké skuliny začne téct obarvená voda… Hledám, kde je to okolo mne „děravé“.

Když se mi takhle pěkně seřadily příznaky a já zaznamenal zájem o svou nedůležitou osobu, vyvolalo to u mne prudkou zvědavost.

Nejdříve jsem oslovil šíleného psychologa Pavla G. Opatrně jsem ho při jedné z jeho návštěv šel doprovodit na noční tramvaj. To byla pouze záminka, vím, že chodí pěšky po Praze, kráčivec v tmách, putuje nocí dlouhé kilometry. Cestou okolo Výstaviště jsem se od něho odpoutal a noční tramvají se vrátil domů… Během té cesty ztichlými, liduprázdnými ulicemi jsem ho zasvětil do „lehké“ verze mé záležitosti a požádal ho o předání žádosti jeho známému, kterého zná z ping-pongu, matematikovi, o němž je známé – mezi úzkým kruhem jeho přátel – že je IT odborníkem v jedné centrální instituci, která má ze zákona právo, a dokonce povinnost vstupovat do všech databází a registrů, a všechny složky státních i soukromých institucí jsou – podle zákona a jeho „vyhrazených“ a „dokonce „tajných“ prováděcích předpisů – povinny součinností a spoluprací.

Znám ho od vidění, toho ihned rudnoucího, nohatého kudrnáče. Je to tichá nátura, a musím být v komunikaci s ním odkázán na zprostředkující působení šíleného psychologa Pavla G., který má ovšem mezi těmi podivíny dobrý „rating“ díky odborným postupům, které používá v rámci svých bludných, nicméně zajímavých reformátorských fantazií.

Matematik obdržel papír se jmény, s daty narození a rodnými čísly, s adresami a životopisnými i profesními daty… Bude hledat shodu. Jakoukoli shodu mezi jmény, daty a čísly, jakýkoli pohyb. (Jedno z těch jmen je mé.)

Čtrnáct dní ticho, tři týdny. Pak se jednou zastavil P. G. a brýle se mu vítězně leskly. Chvíli jsme nezávazně plkali a pak jsem šel kus cesty směrem k němu domů. Pod viaduktem, chápu, že ta hra na konspiraci je pro něj to pravé, miluje jakékoliv hry… tam, v hlubokém šeru předal mi složený arch papíru. V ulici Na Šachtě, tam u schodů, jsme se mávnutím ruky rozloučili.

Nedočkavě jsem pospíchal do jedné noční herny, která jedovatě modře žhnula na Letenském náměstí. Sedl jsem si do kouta, pod rozsvícenou reklamu na cigarety, hudba slepě duněla… dal jsem si pivo a opřel se do čtení. Rozeznal jsem Pavlův ostře narýsovaný, strojařský rukopis, potom mírně rozevláté, do zatáčky se sklápějící poznámky toho kučeravce s matematickým mozkem.

Náš správce sítě, milý I. T., napsal malý prográmek, který se chová jako čisticí legální součást operačního systému. Putuje re­gistry a celou sítí, prohledává serverová úložiště a registruje jakýkoli pohyb, dotazování, jakýkoli dotyk směrem na mnou určená data a jména.

Výsledek? Ano, osoba mého jména je obklopena jistým počtem dotazů, v jistou dobu mizím do krycího jména, pak se vracím, dostávám posléze jiné krycí jméno. Jaké, to zpráva neříká, chápu…

Další osoby mnou dotazované procházejí běžnými databázemi státní, sociální a důchodové správy.

Ale zde u jedné osoby je velký datový tok, mnoho dotazů a kontaktů do datové složky souborů. A ten zájem začíná… tehdy, ten večer, když Béďa zajistil přes jednoho bývalého policistu vstup do policejní databáze v autě jednoho pracovníka uniformované policie. Jako bych kopl do vosího hnízda. Naštěstí žádný signál nevede přímo k mému jménu. Ale je otázkou času, kdy zachytí mé dotazy v bankovním systému. A pokud někdo po tom půjde a skřípne zainteresované lidi, tak tudy povede přímá cesta ke mně. Možná se to už stalo, ale ten pohyb okolo dotyčné blokované osoby a mého jména není navazující. Není tam posloupnost. Naštěstí…

Obsahy jednotlivých složek nelze přečíst – je poznamenáno zatáčející rukou. Vše je zašifrováno. Lze pouze vycházet ze shody a kvantitativních metod.

Jdu na záchod, trhám kousky papíru a dvakrát splachuju. Pak chvíli hledím z temného koridoru blikajících hracích automatů, dívám se ven na noční provoz na Letenské pláni. Osamělá auta v dlouhých intervalech vyjíždějí z tunelu a s hučením pokračují do noci, po dlažebních kostkách, směrem na Korunovační, anebo doleva, podle Sparty, dál nahoru na Petřiny, Břevnov… Noc se leskne v tramvajových kolejích. Platím jedno pivo a jdu podél pošty, dolů na Strossmayerák. V akvaristice modře svítí noční světélko u akvária. Skrz výlohu řeznictví je slyšet, jak mohutně sepnul teplotní spínač a kompresor u veliké lednice se bručivě rozběhl.

Jsou tři ráno a já mám v hlavě pár jmen schovaných za krycími jmény, ale prozradila je aktivita okolo nich, související s určitými dny, kdy jsem někde byl a cosi říkal… Krycí jména nic neříkající o svém nositeli. A výsledek, poklad tohoto hledání? Důvod, proč kdosi o mne začal se zajímat? „Jařmo“ – to je zas mnou určené krycí jméno, syn – dneska už takřka stařec, ale přeci syn toho kolegy mého děda v ČKD. U něj byla prokázána, celkem dlouho po válce, spolupráce s gestapem… Byl nejdříve vyšetřován a posléze zverbován a s „čistým štítem“ se vrátil na pracoviště jako informátor a tajný spolupracovník.

A jeho syn „Jařmo“ – jak jsem mu přisoudil, je, ejhle!, aktivní v nějaké činnosti, která je označena krycím názvem, jakož i on – má svoje pracovní jméno. Pro mne však zůstane „Jařmem“, pokud nenastane čas k nějaké další akci. Zatím si nedělám k ničemu z posledních měsíců poznámky, všechny dílčí výpisy a kopie dokumentů ničím hned druhý den.

Ještě mi schází využít další zdroj, který pracuje „uvnitř“. Navštěvuji svého kamaráda Carmen, supervizora v odvolací posudkové komisi na ministerstvu zdravotnictví. Jdeme si na chvíli sednout do malé nálevny na Výtoň. Cestou se mu svěřuji se svým problémem, zase sděluji jen učesanou verzi své záležitosti. „Napiš mi to, u kafe mi to napiš, já si takovýhle věci nejsem schopen pamatovat,“ pronáší autoritativně Carmen a já mu rozumím – citlivý gay, buzna jako řemen, má hlavu plnou tomatových šťáv ze svého splašeného endokrinního systému, straší mu tam rozevláté, kničící projekce sebe sama (zápasník sumo oblečený jako nesmělá holčička v záclonách) a pronásledují ho zástupy pevných, klukovských čuráků…

Sedíme u kafe, Carmen do sebe háže dva velké fernety. Přidušeným hlasem mi šeptá – že když má v práci dlouhou chvíli, nebo je naopak unaven od těch neustálých vyšetřování klientů, tak jde do sprchy, mají tam v umývárně dokonce sprchový kout. Jde do toho kouta, zavře za sebou dveře z mléčného, neprůhledného (zdůraznil, opálového) skla a strčí si celou sprchovou růžici, celý ten kabel, tu hadici – zasune do prdele. Pomalu, pozvolna, povlovně a nejprve nenásilně, načež ho posedne amok a on si tu svoji „prcinu“ vystříká fest!

Jednou, zrovna byl v nejlepším, zaslechl na chodbě volat své jméno, vypadalo to na hlas vedoucího odboru! Chtěl vyběhnout z kópelky, a zapomněl, že mu z konečníku trčí gumová hadice. Když vyskočil ze sprchy, upadl na zem, jak mu ta růžice nechtěla prolézt zpátky z té úlekem stažené prdele. Bolelo ho to ještě týden. Když sral, tak jedině hluboko v noci a skučel u toho jak šakal… V duchu se směju a navenek ho lituji, nakonec se ale neudržím a hurónsky, skrz slzy se chechtaje – mám před očima tu scénu: jak obtloustlý Chaplin utíká z umývárny a zpod bílého lékařského pláště vlaje jak šedivý ocas – utržená hadice od sprchy. Nakonec se chechtáme oba…

Píšu na nějakou reklamní navštívenku pár jmen a několik čísel. To stačí. Předávám.

Jeden jeho letitý přítel, s nímž před nedávnem navázal opětovný, ale už platonický vztah, pracuje shodou náhod jako nějaký účetní, sedí někde v týlových složkách zpravodajské organizace a rukama mu procházejí platby, výplaty, daně a faktury. Část z těch plateb jsou stálé odměny informátorům a smluvním zaměstnancům, víc nevím, ale i tohle mi stačí. Zase krycí jména, ale snad někde bude nějaká, předem netušená shoda.

Tentokrát to šlo rychle… Uběhlo pár dní a citlivé, samcoložné ego zazvonilo na poplach. Zavolal mi z budky, Carmen vyplašená. Jdeme na Karlák, do parku. Chodíme dokola po cestičkách. Vítr cuchá a odklápí Carmenovi jeho mastné dlouhé vlasy, jeho prořídlou přehazovačku. Říká mi vzrušeným hlasem, že jen se jeho známý zahleděl do dokumentace u jména, jemuž jsem přisoudil jméno „Jařmo“, hned zahlédl v důchodovém rejstříku, že náhle dochází ke zvýšení odvodu na penzi a posléze (to vše za dávných časů, někdy v sedmdesátých letech) vzniká účet u vnitřní finanční správy ministerstva vnitra na krycí jméno (ale stejné rodné číslo) – a to nejzajímavější: „Jařmo“ nejen že žije, ale dokonce je pořád nějakým způsobem aktivní, protože mu stále přicházejí menší, ale pravidelné platby na jeho krycí účet, z něj se posléze legalizují pod hlavičkou nějaké firmy na odměny za „konzultační činnost“. Prostě je to pořád aktivní postava, a to tak vyděsilo toho účetního, který si původně myslel, že půjde o nějaké „vykopávky“, o nějakou archeologii do účetních svazků. Dává od toho ruce pryč, je to „živé!“

Ve víc jsem ani nemohl doufat. Vzkazuju díky a předávám Carmenovi jednu starší, poměrně vzácnou knihu, je – ten účetní, veliký sběratel obskurních starožitností. Tohle mu s lehkým srdcem věnuji.

Nové základy experimentální psychologie od Břetislava Kafky, opravené a rozšířené vydání z roku 1948. Koupil jsem to před dvaceti lety v Gdaňsku, ještě za inflační zloté. Přišlo mě to v přepočtu asi na čtyřicet korun.

A „Jařmo“ dostává od dnešního dne jméno „Línání“, když je to taková hajtra stará, k neutahání. Co proboha může mít takřka osmdesátiletý syn jednoho gestapáckého udavače, jakou může mít cenu pro dnešní garnituru? A jak, jestli vůbec, s tím souvisím já?

– – –

Bože! Musím jít dál do času. Dovnitř a hlouběji do své bytosti. Paměť mi vyplavila ze svých uzavřených archivů jednu, vlastně několik navzájem zřetězených vzpomínek.

Bylo to před šesti sedmi lety. Vlahého květnového večera šli jsme, co noha nohu mine… procházeli jsme se s Luisou po Petříně. Dýchající tma jejích polibků, ta záplava jejích hustých vlasů na mé tváři, dovolovaly mi jen chvílemi myslet a dívat se na svět okolo sebe. V hlubině zorného pole se rozprostírala světla Prahy, zčernalé siluety kostelů a továrních komínů na obzoru se pomalu rozmývaly, rozpouštěly v temné modři jarního soumraku.

Tam někde ve Strahovských zahradách, pod klášterem, díval jsem se – jak čůrá do trávy. Nevydržel jsem to a omočil špičky prstů v tom teplém prameni. Vešli jsme do sadu kvetoucích jabloní, tenounkým hlasem mě prosila do ucha: „Prosím tě, sešlehej mě, vždyť je jaro, ještě mě nikdo nevyšlehal… Nasekej mi, prosím…“ Naslouchal jsem, někde v dálce a vysoko nad námi doznívaly kroky večerních chodců. Omluvil jsem se – jedné kvetoucí větvičce, jednomu pružnému prutu, byl těžký, plný vzbuzenou mízou a ozdobený bílými, vonnými květy. Uřízl jsem tu mladou větev, vykasanou sukni jsem přikázal, ať si drží, a ohnul jsem tu mladici přes koleno. Ve tmě zasvítily ženské hýždě, zlaté, medově zlaté bochníky. Sešvihal jsem ji tenkrát, až plakala, až nechtěla již. V tichu, v bělavé motýlí tmě uvnitř kvetoucího sadu, v chladivých závanech noci držel jsem vzlykající šťastné děvče. Slíbal jsem jí slané slzy z tváří, její řasy mě šimraly na rtech, šeptal jsem jí: „Víš, to se musí… vždycky musíš dát víc, než se od tebe chce, jinak by to nebylo… o trochu víc, aby se to stalo.“

Vrátili jsme se na pěšinu a v již husté tmě šli od jedné lampy k druhé, stoupali si do světelného deště a ona mi přikrývala oči a napojovala má ústa na své dívčí plíce.

Vlahý příval blízkosti působil na nás, že jsme jako by srůstali. Vyndala mi přirození z kalhot a držíc ho jako revolver, chodili jsme spolu tmou a já nemohl již vydržet její klouzající pevný stisk… to opakované, pod vrchol přivedené pnutí někde uvnitř, v míšním kanálu… Moje nervové centrum, i všechny lokální okruhy, celá bytost… vystřelila sama sebe v bílých, dlouhých dávkách někam do mživé, tisícioké tmy… do tváře města… do nezměrného zářícího oka, zírajícího mezi černými stromy. Stáli jsme tam strnulí, ona naslouchala mým záškubům, doznívajícím v těle. Do nosu – přímo do mozku mi zavanula chladná vůně loňského tlejícího listí a mladé, mokré letošní trávy – to ozvala se Země, z kořenů, z podhoubí, z pramenů skrytých hluboko v kamení. Pak vše přikryla vůně jejích vlasů…

Zaslechli jsme kroky a tlumený hovor a smích. Od Nebozízku přicházela skupina zřejmě cizinců. Luisa se přivinula ke mně a skryla mé zdřevnatělé pohlaví, jak zbraň jej zasunula do svých šatů, do nějakých kožešinek, do nekonečných záhybů žinylkového šálu. Můj pták si užíval tu přívětivou hladkost, klouzal v těch tmách, hmatal a hledal prohřáté skuliny jako slepý had. Nahlížel do malých kapsiček, těžké třásně rozhrnoval, cloumal kabelkou, knoflíky ho ťukaly po jeho lysé hlavě. Ryl jí v šatech jak černý kňour. Potichu mě šeptem klidnila, ucpávala mi ústa jazykem. Její rty polykaly mé zvířecké sténání.

Když se rozhostilo opět to hučící ticho, když stanuli jsme sami v tmách nad Prahou. Dolehl na mě boží příval. Říkám tomu tak, protože jsem předtím ani potom nic takového nezažil. Devátá vlna, tisíciletá voda, posun vrstev v základu mé bytosti… nevím, co to bylo, ale projevilo se to… Ty opakované výstřiky, to její laskání, tak vzácné po letech samoty… když jsem byl tak zanořený ptákem do jejích šatů, cítil jsem její klidné, přátelské prsty na koulích… hadí síla projela mou míchou a vybuchla v mozku jako elektrický strom, jako blesk za bouře, rozvětvený, oslepující strom z ráje… Tepny mi naplnily tělo krví, cítil jsem – jak se mi zalévají oči, dřevnatí rty a železitá býčí krev se mi zpěnila, cítím ji v nozdrách. Popadnul jsem Luisu, tu nádhernou Lilith (všechny ženy ji buď okamžitě nenávidí, anebo se do ní zamilují), tu anakondu z hlubokých snů nejstaršího anděla… opřel ji o lampu a obnažil, vyhmatal – z šálů vymotal a odhalil její dlouhý krk, popadnul ho a přisál se k němu svými ústy.

Její ruka mi putovala někde pod košilí, po břiše… cítil jsem, že se sám měním ve velkého čuráka, k prasknutí naplněný touhou, něčím už za erotikou, mým egem a tímto světem. Se zavytím jsem se jí zakousl do sladkého hrdla, bože, jakou slast cítí asi lev, když zakousne se do hrdla mladé antilopy? Jenom s největším přemáháním jsem odolával zatnout tesáky hluboko do žil a masa a rvát… ach rvát živou tkáň, sladkou krev všude v očích a v ústech…

Znehybněl jsem ji, vymáčkl z ní dech, že ani nemohla promluvit. Jednou rukou jsem jí zaklonil hlavu, světlo lampy vykreslilo ze tmy její osudovou tvář. S ústy přisátými na její krční tepnu, na rty mi ťukal tep Luisina srdce, chvějící se šlachy pod kůží. Celou její existenci, její smíchy a pláče, vůně a její myšlenky, pohnutí a nápady, její minulost a budoucnost, ulici a město, kde žila, všechnu tu neuvěřitelnou vzácnost, atom po atomu, tu bytost jsem celým sám sebou – miloval.

Z huby, z konečků prstů mi šlehaly plameny vůle. Táhnul jsem to „z paty“, šlo to až odněkud z dob, kdy mi bylo deset let. V seismických kruzích ztichla příroda a jantarové oko města zíralo černou, bezednou zornicí.

Na chvíli, na pár desítek vteřin jsem zemřel a vytvořil malý, soukromý vesmír.

Zde jsem se ve vzpomínkách zastavil. Tady někde začíná podivná situace, zvláštní příhoda… Když jsme s Luisou zklidnili svá srdce a přítomnost se k nám vrátila jak moře do svých břehů. Kráčeli jsme uvolnění a ztišení opět uvnitř času a klesali po vrstevnicích, vraceli se dolů do města… cestou mezi stromy, dlouhými schody mezi zahradami. Podél nekončících zdí nějakých diagnostických ústavů došli jsme k nemocnici pod Petřínem. V bludišti Malé Strany mířili jsme pořád dolů k řece. Bylo již k půlnoci – když jsme Umrlčí uličkou a potom Vlašskou ulicí došli na Tržiště. V dlouhém průhledu bylo vidět celé prostranství před ambasádou Spojených států. Asi na dvou místech postávaly obvyklé hlídky policie. Zapomněl jsem dodat, že bylo chladno – pozdě v noci, půjčil jsem si – podivná souhra náhod, od Luisy palestinský šátek, kostkatou bavlněnou šálu, lajntuch, a omotal jsem si s ním hlavu. Pomalu jsme procházeli okolo policejních hlídek, držíce se v objetí, milenci. Tu se Luisa shýbla pro něco tmavého, ležícího na chodníku. Byla to pánská lesklá šála, taková ta věc k obleku a k černým naleštěným botám. Byla temně vínová a ještě něco… ani jsem neostřil zrak, nezajímalo mě to. Luisa ženskou praktickou rukou vyzkoušela nejdřív na sobě, pak na mně, zdali se nám to nehodí. Rozhodně jsem to odmítl… Pokračovali jsme v chůzi a u nebližšího stožáru, u nějaké dopravní značky, Luisa tu šálu pomalu a obřadně přivázala k té ocelové rouře. Nějak jsem instinktivně cítil, že není dobré vázat něco, cokoli, co může být chápáno jako znamení, umísťovat naproti vjezdu do ambasády. Od toho okamžiku jsem v zátylku cítil bedlivý dohled, elektronické oči.

Došli jsme v klidu na nároží, byl tam zaparkovaný policejní transportér, blokoval vjezd k velvyslanectví. Přes Karmelitskou jsme ještě přešli v klidu. A na rohu Malostranského náměstí se to stalo! Vešli jsme do podloubí, zabráni do tiché rozmluvy, zaklesnuti do sebe. A tu pojednou, jako by se vynořili z dlažby, z chodníku, stanuli vedle nás dva rozesmátí vysocí mládenci. Ramenáči se klenuli nad námi a jejich veselost byla takřka uvěřitelná, jenom jí bylo nějak příliš. Hráli rozverné opilé chasníky, ptali se mě – proč mám ten palestinský šátek? A copak děláme tuhle v noci tak sami, to se vůbec nebojíme? Smáli se na nás přátelsky, vojácké, ostříhané zátylky… S úsměvem od ucha k uchu jim bezelstně odpovídám, že mi je zima na hlavu – nemám už moc vlasů (můj smích), oni se též přidávají do úlevného chechtotu, a že jsme se byli projít se slečnou na Petříně, no však to znáte, jarní noc… Mládenci se polohlasně o něčem domlouvají.

Vtom cítím, jak se mi někde v bundě rozdrnčel můj tehdejší první mobil. Jak balíček sušenek, černá těžká tatranka Motorola. Vytáhnul jsem z kapsy zelený rozsvícený displej a přijal hovor… Byli to moji rodiče! Celé týdny si nezavoláme a najednou, o půlnoci, mi volají a ptají se, jak žiji, jak se mám a kde teď zrovna jsem a proč jim někdy nezavolám, že mamka má o mě strach, co jím atd. Rozmlouvám s mým hodným otcem a cítím, že to zasáhla ruka prozřetelnosti. Ramenáčům cosi zacvrliká v uchu, jeden z nich tlumeně hovoří někam ke své náprsní kapse – a vzápětí mizí za rohem… Dohodnu brzkou návštěvu u rodičů a loučím se… Okolo nás je ztichlé podloubí, nikde ani noha. Jdeme pomalu na Karlův most, jdeme spát do Luisina bytu v Pařížské ulici.

Usínám okamžitě a vzbudím se nad ránem, pootevřeným oknem proniká dovnitř probouzející se ruch města. Jdu se napít a dívám se na věž Židovské radnice. V nějaké síni tam svítí světlo celou noc, už léta. Potichu se vracím a hledím s něhou na to spící dívčí tělo. Jako by opravdu v těch pokrývkách ležela lesní panna, jelení laň, bytost z rozhraní. Utkaná z touhy a samoty samců na počátku světa. Temné vlasy rozhozené na polštáři. Lehký dech.

Nyní, po letech, kdy hluboké přátelství pojí mne s Luisou, mohu se odvážit otevřít ta místa v paměti, která jsem si zakázal tehdy odemknout.

Celé to navíc ještě souvisí nějakým způsobem – zatím pro mne neznámým – s Béďou. Další sloup mé osobní historie, jeden z nejstarších přátel.

Mohlo to být někdy, když začaly ty deště, před povodní l. P. 2002. Béďa mě požádal, jednoho večera jsme pili víc, než bylo zdrávo, požádal mě o číslo na Luisu. Studovala tehdy vysokou školu a potřebovala si vydělat něco peněz. Řekl jsem tenkrát Béďovi, jestli neví o nějaké práci, měl ještě několik malých firem, postupně je likvidoval a otvíral jiné živnosti a s. r. o. Chvíli bylo ticho, pak šel hovor, ale já věděl, že Béďa přemýšlí, pod tou řečí mu neustále pracoval mozek a zvířecké instinkty. Potom, na konci večera, požádal mne o to telefonní číslo. Přelétl mu tváří temný stín a já okamžitě věděl, že jsem mu neměl nic říkat, dávat čísla… ale bylo už pozdě. Cítil jsem instinktivně, že práci Luisa dostane, ale nebude to… nebude to zadarmo.

Ale, koneckonců, co je tady na tomto světě zadarmo? Jedině láska.

Béďa. Vím, že má napojení na temnou stranu. Je to přímo cítit v posunech vzduchu, v jakémsi vysokofrekvenčním chvění molekul, jako když vzduchem prolétne sekyra…

Budu se mu muset chvíli věnovat, starému příteli, zavzpomínám… Nechám instinkt, ať se rozběhne jak smečka vlků, rozběhne po staré, sotva již znatelné stopě… Budu si muset pozvat na pomoc temné síly. Dělám to opravdu nerad, ale Luisa a Béďa jsou blízko mého srdce, jinde a v jiné hloubce, ale život prožitý s každým z nich… na tom stojím, celá moje současnost je výsledem minulosti.

A tady už pomalu končí slova a začínají hlubinné pocity, jako obrovské bytosti vyplouvající z temnoty moře. Ty pocity – těžké, průsvitné přízraky – jsou tak mohutné, že je slovy neobsáhneš. Ale jejich citlivé, jak kapka rtuti chvějící se orgány vnímají každý sebemenší pohyb uvnitř srdcí bytostí, každý závan chtění a zrady…

Luisa po několika letech řekla: „Vídáš se s tím člověkem?“ Ihned jsem věděl, koho má na mysli. „Občas, zřídka… už si nemáme moc co říct. Každej žijem v jiný realitě.“

Chvíli, jako by naslouchala něčemu v sobě, vyhrkla: „To je dobře. Je to špatnej člověk.“ Podíval jsem se jí do očí. „Jak to myslíš…“ „Prostě je to zlej člověk…“

Přesně jsem si vzpomněl na ten temnej stín tenkrát v Béďově tváři. Na nic jsem se dál neptal. Odložil jsem to vedle, do prostoru pro radioaktivní věci. Je to silnostěnná nádoba uvnitř mého nitra. Zaklopím do ní vše, co nelze vytáhnout na světlo, aby ten smrtící jas nepoškodil přítomnou „realitu“. Aby ta skutečnost nemusela vstoupit do vyšší verze, kdy množství do té doby skrytých informací způsobí u někoho osobní růst a u dalšího zánik (pro osobní nepřipravenost, potlačením těch informací, dochází k tvoření náhradních tělesných a myšlenkových útvarů – šílenství, rakovina).

Nyní, takřka po deseti letech, cítím, že mám mandát. Nebude to pouhá zvědavost. Cítím sílu pro přijetí vyšší pravdy… A nebudu „meč spravedlnosti“.

– – –

Stojím na rozlehlé terase Národního muzea. Modravý podvečer, smogem zrnitý – hučením města prostoupený vzduch – přináší v náhlých závanech vlahou lehkost jara.

Molekuly všech možných plynů se v záři reflektorů projíždějících aut rozsvěcí všemi barvami spektra. Opony a praporce přicházejícího nočního povětří přináší jinou, železitou vůni podnebesí. Chladivé doteky odcházející zimy, sněhové pláně na hřebenech hor, dýchají do Polabské nížiny. Někde za mohutnou budovou Muzea, někde za rohem, zkouší kosák první sloky… snaží se uvnitř černých křovin zapálit bledý ohníček března.

Dívám se dolů na Václavské náměstí. Svatý Václav – jezdec, jeho tmavá silueta jak útes v zešeřelém chladném moři – se nehybně tyčí nad zónou kurev.

Rozsvítily se lampy. Do dálky se protáhla celá Praha, ulice na obzoru se vykreslily ve svých liniích. Hluboký chřtán náměstí se naplnil mživým svitem.

Stojím na terase, město jak živá kniha – ponechaná sama sobě a povětří – se před mýma očima přeskupuje, vlní a chvílemi obnažuje jakousi zadní, technickou část reality…

Dobře vím, že za mými zády, někde uvnitř muzejních zdí, v setmělém, na noc opuštěném sále – se v jedné vitríně lesknou vyceněné zuby vycpané opičce, její skleněná očka ožívají v pohyblivých odlescích, jež putují po stropě – podle automobilů projíždějících v ulici… Tak i obrovitá sloní lebka, jako artefakt nalezený někde v zapomenutém koutě vesmíru… vypadá jak pozůstatek po předvěkých nadlidských tvorech, kteří zde žili, a předtím než odešli do jiných dimenzí, vložili šém, napsaný program v nějakých biochemických algoritmech. Dědictví…

„Rudý oheň baroka se rozhořel na obrazech…“ Ta věta, přečtená z exilového vydání Kalistových esejí, do paměti zapsaná před více jak pětadvaceti lety.

Stojím u Národního muzea a hledím do prostoru… a do času. Hledím na hemžící se, přeskupující se přítomnost. Na proudy chodců na chodnících… možná ty večerní chvíle jsou pro některé z nich, co celý den sedí v práci, jako nadechnutí. Možná si někdo tuhle chvíli zapamatuje na celý život. Jen tak jít, spolu s ženou, pod jarními stromy, pod lesknoucími se nalitými pupenci, a dívat se… na život. Jak si sám od sebe proudí a teče po náměstí, pod lampami a rozsvícenými výklady obchodů.

Zakoušet realitu skrze doteky a vjemy na svých tělesných periferiích. Cítit proud života, tekoucí jeho buněčnými membránami… být součástí toho řečiště. A pod tepem srdce slyšet jiný – pomalý hukot hlubiny.

Dotýkám se prsty kamenné předprsně, cítím hrubou strukturu zčernalého pískovce. Houstnoucí modré šero přechází do černoty. V chřípí, v lebečních dutinách, na jazyku, na jeho kořeni – hluboko v hrdle – cítím omamnou, děsivou a láskyplnou, olověnou a zlatou tíhu gravitace, tu sílu pohlaví. Vůni jara.

Rudý oheň se rozhořel na obrazech…

Stejné modrošedé nebe, stejné – ba silnější, o deset tělesných let silnější bylo tehdy, na začátku tisíciletí, cítit přicházející jaro.

Naplněný touhou a samotou, nevydržel jsem tehdy v malé dřevěné chatě, kam jsem odjel psát. Nakonec jsem stejně nepsal, jenom četl, a nakonec nešlo ani číst. Existence se drala ze zapouzdřených, zazimovaných oblastí někde v nitru. Pětatřicetileté tělo se probouzelo, chtělo samici… Za večera jsem spolu se svým pejskem Tondou vybíhal do lesů, krvavě rudý soumrak hořel mezi kmeny borovic.

V tichých, rezavým jehličím pokrytých modřínových hájích naslouchal jsem tepu své krve a čekal, až pes se vrátí z houštin, kam utekla vyplašená srna. Ušatý dobráček poštěkával někde v dálce, pak bylo ticho. V těch pauzách mezi nádechem a výdechem, v té jámě ticha – kdy hvězdy vycházely, líhly se z modročerné tmy nebes, třpytily se v korunách stromů – jsem vzýval kundu.

Když zapraštěla větévka kdesi v křoví, dusot psích tlapek se blížil tmou a sálavý psí dech mi zalehl ucho radostným shledáním – pohladil jsem tu rozesmátou ušatou hlavu a zvedl se k návratu…

V rozsvícené chatě jsem hleděl na stoupající páru z hrnku čaje a najednou jsem věděl – musím do Prahy, do města. Tady v samotě, kdy pes si najde svůj běžící cíl, nedostihne ho, ale má pohyblivou radost. A k feně u sousedů se též několikrát pod plotem podhrabal. Skočil si – Jura, ale překazil to soused, žárlivě střežil. Přivedl jsem ho tehdy domů a musel jsem ho dát na pár týdnů k rodičům, až přešlo u čuby hárání… Pak se mu vrátil rozum a rozvaha. Bože, jak jsme všichni stejní, nádoby touhy, obalené rozumem a osobními vlastnostmi.

Musím do města, tam jedině, zanořený do toho pralesa, kde jsem zvyklý žít, kde jsem vyrostl… jedině tam dojdu klidu. Můžu najít samičku.

Zavřel jsem okenice a vypnul v rozvaděči proud. Velký klíč od dveří dvakrát cvakl v zámku a velká hvězda bíle zářila nad hřebenem střechy.

Pomalu jsem projel vesnicí, za mostem, za řekou přidal plyn a na okreskách se volně rozjel, všechno spalo, kraj byl zanořený do ticha. Stoupal jsem k dálnici. Pár osamělých aut, pár kamionů se řítilo tmou. Zařadil jsem se do pruhu a nechal ty dvoulitrové spěchající limuzíny zmizet za obzorem. Jejich rudá koncová světla rychle pohltila tma a řídká mlha v nížinách u Labe.

Když jsme vystoupali na pražskou náhorní plošinu, roztáhl se obzor až k pohraničním horám. Světla měst a továren rozsvěcela v dálce opony zamženého nočního vzduchu a já viděl Bezděz – ty dva sopečné ostré kužele, Říp a za ním tu horu u Litoměřic – snad se jmenuje Radobýl. Průhled do dálky chvílemi mizel mezi lesíky podél silnice.

Motor tiše předl ve vlhkém vzduchu. Rychlou jízdou se udělalo teplo v kabině. Pootevřel jsem okno a Tonda se okamžitě vztyčil na zadním sedadle a opřel se packami o přední opěradlo. Bylo slyšet slastné frkání a tiché, přidušené pohekávání. Podíval jsem se na něj, vlály mu uši v proudícím vzduchu a on, oči slastně přivřené, sál vlhkým čumákem vůně a pachy z krajiny, přímo hladil a četl špičatým chvějícím se nosem. A smál se, on se tiše smál…

Odpadl ode mne pohlavní smutek, s lehkostí v srdci jsem cítil, jak se blížím k městu, kde dojdu nasycení touhy. Někde, něco, některou.

Na palubní desce zeleně žhnou ukazatele teploty motoru a otáček. Jedu stovkou, tiše a sám. Ostatní prohučí kolem a kamiony nechávám pozadu.

Vracím se z nočních lesů, tam hoří mé srdce rudým plamenem. Jedu do města, do akvária světel a lidí, tramvají a ulic. Snad někde pod vůní aviváže najdu a vyryju rypákem – po lanýžích vonící píču.

Noční vzduch deroucí se do auta otevřeným okénkem zavoněl asfaltem a městem ohřátý naplnil kabinu. Světlo pouličních lamp mě nutí přivřít do tmy rozšířené oči. Blížím se k městu rozsvícenému milionem světel jak nějaká hlubinná chobotnice, jak oliheň rosolovitě rozteklá po dně údolí mezi kopci. Pomalu kroužím po estakádách a zařezávám se s broučnatým autíčkem do továrních, pustých čtvrtí. Průplavy a koryty ulic tečou lesklé koleje tramvají a osamělé půlnoční křižovatky signalizují do tmy svýma červenýma a zelenýma očima.

Se vzpomínkou na ten psí smích, na ten výhled do noční krajiny, na ten vzduch deroucí se v rychlosti, s ohledem k těm vlajícím psím uším, pomalu říkám chraptivým, několik dní nepoužívaným hlasem: „V Čechách… žijeme… V Čechách.“

Zimou a nehybností prokřehlý, kámen hladící nevidoucí rukou – probral jsem se ze vzpomínky, do níž mě uvrhlo blížící se jaro. Stejná vůně prachu, železa a zpěněné krve v chřípí. Modré šero, které se tmí a houstne, kalné dno přicházející noci, která loupe charakter a obnažuje pohlavní úmysly. U mladíků se samotářskou povahou způsobuje vlčí hlad po citech, tkáních a dívčím volání. Buněčná blízkost má takřka teologický charakter. Dochází k transsublimacím, a naopak ke vtělování. Osamělcům rostou z mozku mohutné sekvoje a baobaby úmyslů, z úst jim trčí vzpříčené jazyky jak v krvi omočené meče.

A mohutný andělský hněv pohlaví burácí pod mraky jak starý proudový bombardér, z pampeliškové louky odnáší chmýří vichr do daleka… jak čmelák zuřící štěstím ve fialových květech bodláků… jak raketa s atomovou hlavicí, řvoucí a trhající vzduch nad pouští Bajkonur, s praskotem vychládá roztavený písek… jak rtuťovitý laskající jazýček osamělých kamarádek, který v embryonálním sblížení navzájem hladí, a přeci drhne svými chuťovými pohárky o holou tkáň, o nervové výčnělky opuštěného, zapomenutého, tenounce zpívajícího… kničícího poštěváčku.

Stojím na terase Národního muzea. Mravenec, jeden z mnoha mravenců černajících se na chodnících. Pod každou lampou, v žlutém – rozsvíceném vzduchu je vidět pohyb v ulicích. Každou hodinou dav řídne, až za úplné tmy, jež se přelévá nad náměstím, břidlicově zbarvená, olejnatá jak hladina nějakého nezměrného přístavu… za noci budou se potulovat po tom rozlehlém prostranství skupinky opilců a prázdně veselé, cizími jazyky halekající tlupy turistů budou obléhat stánky s občerstvením.

Přes den tu vídám postávat davy Rusů. Hemží se okolo pomníku, fotografují se stejně tak jako orientálci. Někteří mají azbukou napsané cedule a nabízejí procházku po Praze s odborným výkladem. Ti zde jsou zřejmě o nějaký ten týden déle. Už mi nic nevadí, lidstvo se definitivně smísilo v jednolitou planetární masu… Proplétám se těmi skupinkami jak ostrovy cizích řečí, desítky telefonů s fotoaparátem mne mimoděk zanesou do svých digitálních pamětí, protože není možné nevstoupit někomu do záběru. Všichni se navzájem fotí… Někteří vážní kašpaři s profesionálními objektivy dlouze instruují manželku, jak má stát, jak se má dívat… ano, v podstatě si to všichni užívají, ona je v ohnisku jeho pozornosti a on má pořádný, velký nástroj.

Celý život jsem někam jezdil, do školy, do učňáku, do zaměst­nání… Pamatuji se na ta rána v metru, zde v centru města to kulminovalo: stres, nervozita, studený pot na tvářích mladých ambiciózních mladých mužů s kravatou a slečen v kostýmcích. Oblaka adrenalinu, testosteronu a Old Spice rozežírala, zoxidovala železná madla uvnitř vagonů. Rytmický třas nohou, vibrace neklidu a úzkosti naplňovaly celý prostor a promořily mysl všech, kterým ještě nebylo padesát. Tenhle stav agresivního strachu z existence končil, bylo to cítit tak okolo desáté hodiny dopoledne – všichni už byli zasunutí v kancelářích jak tužky v penálu a vyvíjeli činnost, potili se, pili kafe a navzájem se pomlouvali – kdykoli připraveni hrát u monitorů „vážnou práci“. Tady, na Václaváku, stát v osm hodin na chodníku, uvidíš lidstvo v jeho erbovní, základní situaci – od doby kamenné se nic nezměnilo – ranní ospalá erekce definitivně mizí pod obavami, čeho se dnes dotyčný dočká od šéfa… včera mu podivně dlouho trvalo, než dotyčnému odpověděl na pozdrav. Nejedna vagína se sevře v předtuše nedokončené pře s postarší vedoucí (ta má vagínu už léta „vyšroubovanou doma na piáně“). Celá ta slepičí válka se odehrává pomocí „teninkých“ zbraní, které muž vůbec nemá šanci zachytit. Jsou z arzenálu samičího klování – tvářit se ostentativně „šťastně“… na nějakou repliku ňoumovitého, eunuchoidního kolegy zareagovat jako na vrcholně atraktivní, zkušenou formu namlouvání a sexem nabitého flirtu… na to kuňkání přerostlého kojence odpoví vítězným samičím smíchem a dlouhým pohledem přivřených očí (to vše určeno jako herecká etuda pro oči ostatních samic na pracovišti). Vše je zakončeno klapáním podpatků a opravdu mohutným vrtěním v bocích, doprovázenými pohledem přes rameno na vyjeveného „Jardu“. Kolegyně nenávistně drtí v pařátech tužky a cosi mumlají „do vousů“. Zmatený, proplešlý „mamák“ zaparkuje v podnikové kuchyňce a čumě na varnou konvici a hrnky s žertovnými nápisy neví, „čí je“, a bádá nad tím – co se mu to vlastně stalo a co to pro jeho budoucnost může znamenat (Co na to máma, nebude muset přestavět chlapecký pokojík? Kam uloží svoji celoživotní sbírku angličáků?).

Ano, někteří tomu říkají „život“.

Nyní je ale tma. Milosrdná – nabízí ulice k putování, udržuje iluzi o možném setkání dvou osamělých, doposud se neznajících bytostí. Nebo možnost zapomnění, bytost putující uhlově černou nocí, vstupující do světelných krabic a kuželů, jež padají a srší z rozsvícených výkladů na chodník. Jak akvarijní ryba může noční chodec plout v ulicích pod lampami a nechat svůj smutek jak ztracené šupiny na nárožích ulic, na fasádách domů, na římsách. Může se někde v ústí temné úzké uličky ve Starém Městě… může se prudce pohnout a zmizet v šeru sám sobě i ostatním a po nějakém čase vyplout na rozsvícené Staroměstské náměstí, už jiný, minulost ztratil, zůstala kdesi za ním. Ta krásná iluze končí až za jitra.

Tma a chlad mě přinutily sestoupit z terasy před Muzeem. Jak náhle oživlý chrlič, jako plechový kohout točící se na hřebeni střech… jsem ztuhlý a toporně přebíhám rušnou autostrádu.

Jdu podél Domu módy, vůbec nevím, jestli se pořád tak jmenuje. Napravo přes náměstí je Dům potravin, ale ten už svůj název i obsah ztratil. Vše je v pohybu a proměnách. Před ústím ulice Ve Smečkách se rojí smečky černochů oblečených do reklamních dresů jednotlivých sportbarů a nevěstinců. Lákají povykující skupinky anglických výrostků, různé ty zmatené, svému osudu zanechané fotbalové fanoušky. Odněkud z prdele a nějakému tomu svému prdel­nímu klubu oddaně a nadšeně – podle všech pravidel klanového chování – projevují svou přízeň a sounáležitost. Někteří mají klubové barvy namalované ve tvářích. Je to průmysl.

Černoši mají ve tvářích vážnost chudých lidí. Koulí po všem očima, vše je zajímá, vyzráli na to – dostali se na ten podivuhodný, studený a bohatý kontinent Evropa. Hýkající mladící z dělnických čtvrtí severní Anglie, celý život zatím na sociálních dávkách… vypadají jako nějaká slepá větev vývoje lidstva, něco se kdysi dávno nepovedlo. Mrazivá pravda o nelidském lidstvu čiší z těch davů.

Snad možná proto je tak úlevné a osvobodivé zemřít, že je mezi námi lidmi – tak těžké žít. Jako bychom byli ďáblové v pekle.

Pod vrstvou turistů je na Václavském náměstí pomalý, ale pozorný pohyb kapsářů, děvek a dealerů. Některá ta stárnoucí rachejtle to občas přežene s alkoholem a hlomozí pak jazykem v nějaké nekonečné při s paťatým pasákem, který spíš připomíná malého přirostlého samečka k veliké hlubinné rybě, takového ektoparazita napojeného na její krevní oběh.

Také amfetaminoví pěšáci, na rozdíl od heroinových, lenivě rozevlátých, zpomalených lenochodů, tito pervitinoví pouliční prodejci, sami v těžké závislosti… jsou tak intoxikovaní, že vypadají jak loutky, kterými škube šílený divadelník. Šijí sebou, každý pohyb je stokrát přehnaný a urychlený, jako by hráli ve zrychleném němém filmu. Grimasy, pohyby očí, sebemenší drobnost je „šíleně“ zajímavá a nekonečně významná. Jsou schopni (k zešílení pro náhodného pozorovatele) stokrát a donekonečna rozvazovat si vysoké martensky, kličku po kličce, vytáhnout dvoumetrové tkaničky a nesmírně zaujatě, sedíce někde za sloupem v podchodu metra, dírku po dírce, vystrkujíce u toho jazyk a poulíce oči, jako by byli pyrotechnici a zneškodňovali nebezpečnou trhavinu – zavazujíce si boty, aby po pár metrech chůze, přehnaně uvolněné, tak uvolněné, že by jim ruce a nohy odlétly do nebes – kdyby mohly… po pár metrech „předtančení“ ztuhnou a s podezíravým pohledem zírají na své boty, aby pak ihned usedli na chodník a jali se opět pomalu a slastně rozvazovat kličku po kličce, uzlík po uzlíku…

Pod touto krouživou, vířivou hladinou zločinného podnikání a chemické aktivity, až úplně dole se pohybují, pokud vůbec, malátně postávají a popocházejí, očumují kolem odpadkových košů… opilí bezdomovci. Když kolem přejde hejno turistů (většinou vedené průvodkyní, která má reproduktor na břiše a s tímhle nádražním echem vede stádo na ní závislých, z autobusů uondaných důchodců, ti už ani nefotí a nefilmují další náměstí, další kostely a zámky… chtějí jít na hotel, chce se jim srát a chcát, nažrat se a spát).

To cizokrajné, foťáky a kamerami ověšené společenství cizinců je doprovázeno skupinkami po dvou po třech bedlivě zpozornělých místních nebo balkánských „cizincích“. Občas se z hejna gerontů vyloupne nenápadný mládeneček a hned cosi předává komusi opodál. Turisté si mezitím fotí nějakou zpíčenou, smrtelně nudnou fasádu. Ukradená kamera mezitím ještě několikrát vystřídá „kameramana“, až ji kdosi naprosto neznámý poměrně rychlou chůzí odnáší k tlustému strejčkovi, který postává před rozsvícenou hernou a vypadá, že na tomhle světě ho už nemůže nic překvapit. Turistická výprava, už půl kilometru daleko, za několika nárožími, teprve zjišťuje, že jeden její člen došel újmy. Ale to už je jen takové slabé bekání v mumraji velkoměsta. Stádo se dává opět na pochod a predátoři kráčejí „co noha nohu mine“ za ním.

Národ bezdomovců je zaujat svým útrobním životem (ne nadarmo je nervový přenašeč mediátor serotonin přítomen ve velkém množství v tlustém střevě, ovlivňuje peristaltiku a vstřebávání tekutin a určuje, kdy se bezdomovec uvede do pohybu a osloví kolemjdoucího „že mu ujel vlak do Ostravy“). Jeden vyčouhlý deprivant, oblečený do „značkových hadrů“, smažka, měl legendu „že potřebuje osumdesát korun na rychlík Hermes“. Za tu pěknou lež dostal ode mne dvacku… když se za dva dny, při mém návratu do Prahy, pokusil o totéž, poznal mě uprostřed věty a proklínaje neurčitá nebesa nebo nějakého nejasného viníka, zmizel kymácivě (kulhal o francouzské berli) v davu.

Procházím úzkou pasáží, kolem veřejných domů Ve Smečkách jsem prošel rychle a zlehka, nenápadný vchod okolo skleněných výkladů a vitrín vůbec nevypadá, že na něj navazuje pasáž. Klikatě se vine uprostřed bloku domů a ústí ve Štěpánské, naproti ulice V Jámě. Kousek nad Alcronem… Nikdy jsem s těmito místy nesrostl, nezvyknul jsem si na ně. Celý život jsem vyrůstal na periferii a každý lesík, háj stromů nebo plácek zarostlý travou je mi tisíckrát cennější než tyhle očouzené, pochmurné bloky domů. Betonové, ztemnělé krabice plné schodišť, úzkých dvorků se vzduchotechnikou hučící ve dne v noci, světlíky vydechující výpary z kuchyní a hospod – celý tenhle generátor smutku velkého města, hrůzy z existence stejně beznadějné, jako jsou navrstvené krápníky holubího trusu za omšelou konstrukcí neonového nápisu, z nějž svítí již jen dvě písmena, a dávají tak do dálky vzniknout pocitu, že tahle metropole je po tiché, nenápadné válce, po invazi cizích kmenů, které se již spojily, prorostly místní populaci, a tak proběhla transfuze, kýbl dějin se naplnil novou krví a naředil sedlinu špinavé minulosti.

V Jámě na nároží roste na stožáru osvětlení nějaký veliký, prastarý svlačec. Pne se do výšky a oplétá kabely a dráty. Hospoda amerikánská, začátkem devadesátých let plná vykulených pihovatých zrzků s předkusem. Požírači nasládlých žemlí s mletým masem našli zde svůj přístav, kousek „domova“. Spolu s nimi zde hřadovalo místní domorodé obyvatelstvo. Do toho řvavá muzika. Byl jsem tam před lety jen jednou, nějaký feromonový chemický vzorec, „něco“ ve vzduchu, zvukové echo té američtiny, ten jazyk placatící se při vyslovení určitých hlásek, písmen a slov, ten jazyk volně položený v otevřené hubě… přes to jsem se nedokázal přenést.

Nějak člověk narazí, když těch „cizinců“ je hodně, narazí na svou náhle probuzenou etnicitu, příslušnost. Je to neblahé, tahle rovina fungování je záludně ukrytá za myslí a je zneužitelná, a tedy zne­užívaná všemi vládami světa – pojednou nevidíš lidi, ale jen pytle masa. Dýchají tvůj vzduch, žerou a pijí z plodů tvé země… Teritoriální chování živočichů. Dobře rozumím té strašidelné pravdě, že ve válkách jsou proti sobě dvě skupiny lidí, zpravidla hovořící odlišným jazykem, ale přibližně stejně žijící své civilní životy, a zde, ejhle… kmenový impulz vyšle signál a od toho okamžiku je řezání hlav ta nejsprávnější, nejprospěšnější činnost… Jdu pryč z těch míst V Jámě.

Pasáž U Nováků je příjemná, široká nora. Prodejna luxusního nábytku nebrání průchodu světla z ulice. Noříš se hloub do nitra domu a je ti dobře. Kdysi zde bývala v prvním patře šachová a karetní herna, příjemné prostředí plné výklenků a zálivů okolo hráčských stolků, lavice u stěn, čalouněné červenou kůží. Taková šumivá, zakouřená, pokojně soustředěná atmosféra. Chodíval jsem v tato místa očumovat s kamarády, když jsme jako mladíci vyjížděli do centra „poznat“ Prahu. Mariášníci byli o něco hlučnější než šachisté, ale vše si umělo „sednout“ a „nic nebylo proti ničemu“. Vzpomínám… Nyní je blikající střevo automatů a herních robotů spirálovitě zavinuté do temných, zešeřelých suterénů. V pustém sklepení, na dně – je pod poblikávající žárovkou výdejní okénko na drobné mince.

U „Šamšuly“ je obvyklá sestava, poznávám různé ty odvěké pražské tváře. Mávneme na sebe, pokýveme hlavou s Ferdinandem, majitelem toho pomalu už věčného podniku. Jeho brýlatá tvář snad dvacet let se míhá za barovým pultem, pořád v pohybu, cosi kutí a obsluhuje hosty, má u toho ještě malé knihkupectví. Léta měřená panáky hruškovice a calvadosu. Nezničitelný, po práci, když zavře, chodí do spřátelených podniků… většinou má s sebou jednu nebo dvě opice. Má neochvějný talent sbalit někde nějaké dvě unuděné vychcané potvory, takové ty stárnoucí čičolíny s primitivním, věcným výrazem ve tváři a žraločíma, nehybnýma očima. Seděj celej večer jak sochy, v sobě seděj jak zvířata, Ferdinand do nich hučí opilé lamentace a lichotky, nějakým „nešťastným“ způsobem je balí, takovou jakoby chudáčkovsky úpornou snahou, úplně opilý se dožaduje svatého grálu – jejich zatuchlé hrobky. Je to v podstatě stejné už desítky let. Nesnesitelné pro oči známých a kolegů. Ale on druhý den jak „čamrda“ vesele leští skleničky na baru, usmívá se a vypráví, že každý den začíná panákem olivového oleje a šťávy z celého citronu… Když jsem uviděl jeho matku (starého zjizveného korzára) a dostalo se mi povšechné informace o jejím osobním profilu a životním osudu (různí otcové dětí, kontakt na zpravodajské služby, rodinné vazby atd.) – když jsem si prohlédl jeho mutru a zadíval se na její děti, různé ty „inteligentní dobráčky“, musel jsem uznat, že se dívám na dravce. Starou vychytralou potvoru s pestrým životním osudem. Vila na „Královských“ Vinohradech, vila u jezera Lago di Garda – všechny ty „staré měšťanské rodiny“ mají specifický osud a životy některých jejich členů jsou podivuhodně spjaty s našimi novodobými dějinami.

Jdu pasáží. Tady někde bývala Vývěsní služba, inzeráty v rozsvícených výlohách. Člověk mohl zaplatit poplatek a už druhý den se objevila příslušná kartička na tabuli za sklem.

Po pár schodech vstupuju do pasáže Lucerna. Je to tady veliká hala, prostor rozléhající se hovory lidí, klapot podpatků, ňadra pod tenkou látkou se natřásají v blaženém rozsahu pružnosti mladých tkání. Je to zde takový trychtýř nasávající proudy lidí z Václavského náměstí.

Před lety tady býval rozsáhlý automat, veliký bufet. Teď je to rozdrobené do různých obchůdků s píčovinami „dárkové předměty, mýdla a keramika“. Potom – je tu trafika, prodejna s vínem, perské koberce Jazairi a prodejna s parukami, s „tupé“, tu má nějaká Ruska, během dvaceti let, co tady ten obchod je, jsem v něm neviděl zákazníka. Pračka na prachy.

Koukám, že Jazairi se odstěhoval a jsou tu teď nějací Číňané se svojí restaurací… mají prázdno, a tváří se, že jim to vůbec nevadí. Tak jo.

V Kávovarně vidím sedět za sklem, za výlohou u velkého stolu několik věčných duší. Jsou to známé tváře, Ivan, dědek Macharajda, Slavoj R. a pár dalších, které znám od vidění.

S Ivanem na sebe potichu kýváme a s pochopením pro patologii všedního dne na sebe zdušeně, jako ústavní chovanci, zahýkáme… tichý smích zasvěcenců.

Starý elegán Macharajda ukáže v bezzubém úsměvu poslední tesák a v pozdravu mi pošle mokrý drobeček přímo mezi oči. Kobra, která zná celou Prahu, celý život mezi ženskými, umělci a filmaři, kronika odcházejícího času.

Mazlavým, žensky měkkým hlasem mě zdraví ryšavý grafik Slavoj R. Potichu stále cosi ševelí do ucha svému známému, snědému obchodníku (překupníku) s obrazy a starými fotografiemi. Znám toho snědého starého „Jugoše“, který si barví načerno své šedivé řídké vlasy, chodí věčně v bílém lázeňském obleku, na rukou těžké prsteny a z úst mu při hektické řeči čiší morový puch.

Vedle breptá nahlas, aby byl slyšet u vedlejších stolků, jeden pomenší blonďatý chlapík (má velkou karabinku s klíči viset na skautském opasku), zřetelně artikuluje zvýšeným hlasem: „Mám strženou předkožku, přetáhnu ji přes žalud až ke kořeni… předkožka… stržená…“ Nemůže se nějak osvobodit z toho názvosloví, po očku zírá na slečny, ty se volně baví a nijak nereagují, chudák – nepřijde si na své, neuvidí jejich ruměnec, asi jsou to cizinky. A přitom se ví, že ač má ženu – tak je přihřátý. Živí se jako masér u menších fotbalových klubů. Klukům naklepe nohy, lejtka, hýžďové svaly – kolikrát (jednou se s podivným smíchem svěřil), kolikrát, když mu tak kloužou ruce, když roztírá kafrovou emulzi po těch chlupatých zadcích, mu zajedou prsty do hnědýho…

Všichni se ho lehce štítíme. Ví se o něm, že má podivné kontakty na pražský magistrát, taky zná každou filcku, co se kde v médiích šustne.

Jednou vyprávěl, že byl v druhé půlce osmdesátých let ve Vídni. Že byl u někoho na návštěvě a že šli k sousedům a tam přišel Karel Kryl – a hrál nějakou svoji píseň. Masér mu lichotivým hlasem povídá: „Pane, tuhle píseň mám ze všech vašich skladeb nejraději.“ Kryl si ho prohlédl a odvětil, že tuhle píseň nemohl nikdy dřív slyšet, protože ji složil před pár dny… Řekl mu tehdy Kryl, ať odejde a nikdy už do toho bytu nechodí.

Zvláštní, říkám si, do Vídně v druhý půlce osmdesátých… podivné. Chtěl se pochlubit Krylem, a nakonec z něj vylezlo, že je děvka.

Teď zrovna vypráví, že zná toho miliardáře, co píše písničky a má, nebo měl, sázkovou firmu. „Horáček… to je dobrej chlap.“ Opravoval mu snad koupelnu nebo sázel zahradu, něco mu kutil na baráku… Při vyslovení toho jména prudce zareagoval další u stolu gerontů… Bývalý redaktor snad z Lidové demokracie nebo ze Svobodného slova, oči za obroučkami brýlí se mu stáhly do černých zlých teček a ostrým hlasem pronesl: „Tak hele, Jardo,“ tak vida, masér se jmenuje Jarda, „tenhle tvůj dobrej chlap Horáček byl černej bookmaker na koníčkách, na dostizích v Chuchli, a to si piš, to mi potvrdili policajti, je to figura z podsvětí a zároveň informátor kriminálky – jinak by ho tam prostě nenechali působit, to už je takový pravidlo… A mám informaci od kolegy z Rudýho práva, že byl tenhle tvůj miliardář Horáček napojenej na pražskou komunistickou nomenklaturu… už prostě z toho titulu, že byl redaktorem Mladýho světa… dělali, respektive byli určeni, aby hráli roli v tý iniciativě Mosty… původně to měl bejt Havel, měl si potřást rukou někde v divadle se Štěpánem, ten se ale z nějakýho, jenom jemu známýho důvodu na to vysral a nesetkal se s ním. Okolo týhle akce se angažoval jistej stařec Evžen Erban, podivná figura z roku osumačtyřicet, a tenhleten Hegenbart… No a z toho sešlo, Havel byl akorát, předtím anebo potom, u toho Erbana doma a stará Erbanová tam dělala nějakou orientálskou tanečnici… No, co to muselo bejt? Fuj! No, a tak byl určenej tenhle Horáček a byl k tomu přibranej tenhleten Kocáb, jako veřejně důvěryhodná figura. A když se jelo na jednání, tak tenhle Horáček byl z toho prvního kontaktu na vládu, na Oskara Krejčího, poradce premiéra Adamce… byl vynechanej, protože jako sázkař z Chuchle, pražská galerka… by to mohl svojí podivnou existencí shodit. Bylo by to prostě napadnutelný a propagandisticky zneužitelný. Však je z toho dodneška ukřivděnej. Tak na to první, utajený jednání, mimochodem ne s Adamcem, ale s někým, kdo měl mandát z Moskvy, jel jenom sám Kocáb. To Horáček někde píše, v nějaký svý knížce, že ho Kocáb vynechal a vzal až k těm následnejm jednáním na vládě. A Kocáb, to je zas jiná kapitola, to je člověk Moskvy. Ale víc se o tom ví prd!“

Masér mlčí a nedůvěřivě, nesouhlasně vrtí hlavou. Já si pojednou vzpomínám, že v roce 1988, když jsem byl v Kyjevě, tak v obchodním domě jsem si koupil LP Eva Olmerová a Michael Kocáb – Zahraj i pro mne. Byla zde spousta západních desek, mám z toho obchoďáku LP UB40, Boba Marleyho atd. V kině, v takovém tom ruském kinotěatru, jsem poprvé viděl Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem. Byla prohibice a perestrojka, zvířecká aktivita. Doma byl podivný klid a nehybnost.

Tlumeným hlasem pokračuje debata šedivých dobráků. „Ale von je dobrej chlap, fakt!“ „Já ti řikám, že je nejmíň ve trojích seznamech, v operativních evidencích, kamaráde. Za nim jsou figury, o kterejch nechtěj nic vědět… a ty ho držej pevně na vodítku. U huby!“

Zbytek diskuse už nevnímám, za skleněnou stěnou přešla nohatá dívka s takovým malinkým nosánkem, že jsem měl sto chutí vyběhnout a dát jí na něj pusinku, riskuje křik a pozdvižení… Ale po vzoru všech citlivců nechal jsem to tak a napil se piva.

Na druhé straně stolu, naproti mně, se probral z alkoholické strnulosti kučeravý starček, známý slovenský fotograf, má divný, starodávný jméno, Peter Skučaj Ahriman. Ožívá mu vrásčitá energická tvář a probouzí se jeho pozornost, asi tak, jako když se na sluníčku po ránu probouzí ještěrka. „Nazdar, rád tě vidím, jak žiješ?“ vítá mě laskavým širokým úsměvem. Trochu znejistím, nikdy jsem s ním nebyl v tak blízkých vztazích. Přátelský úsměv a vějířky okolo očí zůstávají na jeho klukovské tváři příliš dlouho, každému je jasné, že je opilý jak kláda… Už vím, plete si mě s Ríšanem, malířem stejně břichatým, fousatým a plešatým, jako jsem já. „Příteli, ako sa pozdávaš.“ „Dobře, ale já nejsem ten malíř, nejsem Ríša, já vás znám, ale jsem někdo jiný.“ Tohle je na něj moc složité, chápu ho. Stejně rozzářeným úsměvem na mě hledí, chvílemi přivírá oči a trošku, jako když spí, jako slípka, tedy sliepka. Pak oči otevře a opět nadšeně opakuje: „Nazdar, rád tě vidím, priateľu, ako žiješ? Dlho som ťa tu nevidel…“ Vidím, že je vše marno, a tak přijímám identitu malíře a přátelsky na něj halekám pozdrav.

Mladičká servírka přinesla (jako úhledná novicka) k vedlejšímu stolu, ke starším dívkám (pod třicet jsou všechny pro mne „dívky“) položila na kamennou desku vysoké sklenice s čokoládou a napěněným horkým mlíčkem. Micinky ihned počaly lízat dlouhé lžičky svými růžovými jazýčky, důkladně sály tlustými brčky, přímo brky sály tu slastnou sedlinu u dna. Soustečka, polknutíčka.

Bože, snad nezačínám dědkovatět. Jsem spolehlivě v této stolní společnosti nejmladší. Což ovšem, když okolo sedí převážně sedmdesátníci, působí nepříliš povzbudivě.

Nějakým samčím instinktem probudil se jurodivý, kučeravý Ahriman a hned (maje v zorném poli mne a dívky sající brčky čoko), okamžitě, vyskočiv jak plivník z opileckého vytuhnutí, počal se hlasitě svěřovat, nikoliv mně, ale tomu Ríšákovi, malíři, který zřejmě, chodím sem zřídka, stal se jeho blábolivým, koktavým pobratimem z mokré čtvrti a adoptivním synem zároveň. Počal kokrhat: „Kolego, podívej, já musím mít ve svém věku ještě ženu, víš. Musím mrdat! Rozumíš, rád mrdám!“

Nešlo ho nijak rozumně utišit, a tak jsem dělal, že hovor je urče­ný někomu jinému, a dal jsem se do řeči s tiše, mazlavě hovořícím Slavojem R. Rezavé vousy mu trčely z neoholených tváří, chudák – má něco se slinivkou, je hubený jak lunt, nesmí alkohol, a tak srká patero kapučín a sladí si cukerínem. Vypráví mi celou složitou historii zednářských spolků, nic nudnějšího jsem do té doby neslyšel… nenávidí astronoma Jirkala, že ho prý v mládí osahával (to je divné, tohle slyším prvně), sám mám Jirkala velice rád a jeho knížky o vesmíru mi v dětství pomohly přežít nejednu krizi, kdy jsem málem ztrácel chuť žít. Nesouhlasně vrtím hlavou, ale Slavoj R. dál vede svou, má rád zednáře a nesnáší katolíky… Tohle mě nezajímá, tohle je jeho boj. Cítím ale, jak mi něco požírá energii, když mu naslouchám, tomu tichému, kničivému monologu. Kdosi mě před ním varoval, že je to upír… tehdy jsem to přešel smíchem, ale poslední léta to začínám cítit, kdykoli odcházím od rozhovoru s ním, mám obrovský deficit v energii, několik dní mi trvá, než dosáhnu normálního stavu. Takových lidí znám víc, ale Slavoj R. vede. Cucač. Ivan mi kdysi vyprávěl, že mu v jednom děsivém snu nějaká veliká ryšavá kočka opakovaně útočila na prdel… Všechno to jsou subjektivní pocity, ale jdou z hloubky, a to pro mne znamená větší realitu, než je celá tahle – současnost. Identifikovali jsme s Ivanem, že Slavoj R. je bytost z rozhraní, jistým diskrétním způsobem již mrtvý, ale neví o tom. Je to bledá příšera z tíživých snů a jeho pihovatý obličej, jeho vyceněná ústa plná křivých, řídkých zubů jsou plná rudé krve. (Jednou jsem ho načapal, jak sám dopoledne labužnicky pojídá v jednom lahůdkářství v pasáži U Nováků, láskyplně polykal krvavý studený rostbíf, tenké plátky jen tak, bez chleba. Nebyl rád, když jsem ho plácl přes rameno. Ten první výraz obličeje, než ho stačil bleskurychle skrýt, nebylo to nic pěkného.)… Od těch dob si ho držím dál od těla. A on se přitom tak líbezně, mazlavě usmívá a vypadá to, nechci mu křivdit, ale snad mu jde o to, aby dotyčný „objekt“ vydržel delší dobu, aby „jemu“ vydržel a on mohl sát.

Vracím pozornost k opilému Ahrimanovi, ten okamžitě registruje pohled a přilévá oleje do ohně vzpurné, stařecké erotiky, pronáší prohlášení pro nejméně polovinu stolů okolo: „Koupil jsem si kurvu, víš? Povídám jí, umej se, lásko. Ona mi řiká, ty se umej… taková to byla tlustá cigánka. Prisám bohu, příteli zlatý.“ Naklání po balkánském způsobu hlavu, klade si ruku na srdce a dívá se mi chvilku do očí, chvíli je ticho, nadechne se a zahuláká do auditoria: „Tak som ju prcal, ohnul som ju cez kreslo, a tej svini tak smrdela prdel!… To bolo niečo hrozného! Prcám ju…“ napil se a všichni doufáme, že skončil, ale kdepak, zacvakal ohryzkem jak veverka, chvíli mžoural, pak se rozvzpomněl, vztyčil se a: „…a tá sviňa mala riť špinavú a nevytretú, a tak jej,“ to už huláká na celý podnik, „…smrdela prdel!“

Všichni děláme, že se nic neděje, jeho krákání mizí v hluku hovorů. Dívám se po děvčatech, ty se elegantně, jak laně posazeny nevzrušeně baví, usmívají se a prohlíží si navzájem nějaké fotky uložené v telefonech.

Díváme se po sobě s Ivanem a smutně (ale s úsměvem) pokyvujem hlavou. Dědkové prostě dneska zlobí. Mají splávek a v hlavě nacamráno, museli začít kalit už od rána. Chodí po městě, putují po spřátelených hospodách a teď večer už s nimi pomalu není rozumná řeč.

Jediný decentní Macharajda se drží, popíjí jeden koňak třeba hodinu (to se na něj ještě nechá pozvat), je to přeci jenom důchodce, jinak cucá pívo a to mu taky vydrží na půl dne. Je z téhle party asi nejstarší, ale oči, hluboké hnědé oči, kterými obluzoval ženský půl století, ty má ještě mladé a pořád ho něco na tomhle světě ještě zajímá.

Přisedám si mezi něj a Ivana, Macharajda hned ožívá: „Mluvil jsem tu včera s tim historikem, jak dělá v televizi a v rádiu ty pořady o protektorátu a gestapu, ten lovec nacistů, víte, kterej?“ Kývu hlavou: „Jo, takovej pomenší, ale širokej – mluví vzrušeně jako věčnej kluk. Snad Motl, ne?“ „No to bude von, jasně. Už taky zešednul, bejvával černovlasej… Ten mi říkal: Pane, tenhle palác, tahle Lucerna, to je temnej dům. Ten pamatuje věcí. Tady bejvávalo gestapo, mělo tady krycí firmu Glass werke, velkoobchod skleněným zbožím a ostatním uměleckořemeslným artiklem. Glawa! Pane, tohle jméno znamenalo pro českej odboj za války pohromu. Tady byla konspirační přepážka, sem nosili agenti gestapa zprávy, tady byli úkolovaný falešný – nebo skutečný, ale převerbovaný, obrácený parašutisti, radisti… Tady se budovaly celý sítě gestapáckejch informátorů, kolikrát ty lidi mysleli, že pracujou pro odboj, a přitom vyživovali nějakýho německýho špicla. Lidi nechali u sebe přespat parašutistu z Anglie nebo z Ruska, nějakýho partyzána, dali mu jídlo, šaty, on druhej den poděkoval, odešel a večer už přijelo gestapo a po něm nabídka spolupráce, a když ne, tak zostřenej výslech, pak stannej soud a poprava, nebo koncentrák…“ Děda se napil. Povídám: „Já vím, to je přeci případ tý Anny Letenský, její muž, lékař, ošetřil někoho v souvislosti z heydrichiádou, s tím atentátem na zastupujícího říšskýho protektora, ať mi kurva nikdo netvrdí, že tohle bylo vlastně zbavení Heydricha výkonný moci a hlavně kontroly nad celou Říší, protože byl do té doby vedoucím úřadu RSHA, což byla centrála všech nacistickejch bezpečnostních složek, snad kromě Abwehru, ten se tam ale ke konci války taky nakonec dostal. Ten Heydrich byl prostě příliš mocnej a nebezpečnej pro tu skupinu pohlavárů nad ním. Hitler, Himmler, Bormann, snad ještě Göring a Goebbels… Měl všechny informace, který produkoval ten mamutí aparát, a to se neodpouští. Na takovým místě je nutná rotace kádrů. Stačilo, aby takovej člověk získal na svoji stranu pár klíčovejch lidí z armády, ze státní správy… a mohl by kdykoli udělat převrat, dohodnout se s Amerikou nebo s Anglií. Cokoliv. Příliš velký riziko pro vládnoucí kliku… No, a ta Anna Letenská měla bejt zatčená spolu se svým manželem. Jeho už měli v cele na Pečkárně, a ji, protože hrála jednu z důležitejch rolí ve filmu, kterej produkoval Miloš Havel, majitel Barrandova, a kterej by musel vlastně z důvodu jejího zatčení zastavit nebo přetočit celej film, tak dokázal – přes svoje kontakty na gestapu… že Anna Letenská mohla dotočit ty zbývající záběry… Každý den před anebo po natáčení jezdila do vězení za svým mužem, vozila mu čistý prádlo a balíčky. A když dotočila tu komediální, veselou roli, když padla poslední klapka, odjela do Pečkárny a už si ji tam nechali. Potom koncentrák a smrt.

Moc se o tom dneska nemluví, o těch věcech z války, znám dost lidí, který se namočili za protektorátu, měli prokázanou účast, nebo dokonce spolupráci s gestapem, a ty hned po válce použila Státní bezpečnost, respektive ještě dřív, hned po osvobození tady šmejdili Rusové a ty hned převerbovali a použili pro další hru. Jenom pár těch nejkřiklavějších bylo odsouzených a potrestaných.“

Macharajda cení zub a posílá žmoleček přes stůl. „Jo, pane, Lucerna je temný místo,“ zamyslel se a zašťoural si ukazovákem v uchu. Prostudoval vědecky a objektivně nález a utřel výsledek bádání do kapesníku (je vidět, že má vychování, já otírám žlutý maz do kalhot, do bundy, do vlasů, prostě – jedním slovem prase).

Tu se mu zjasní zrak: „Znal jsem jednu, taková to byla referentka, dřív modelka – fotila do magazínů a tak, taky předváděla šaty… potom pracovala v ňákým tom podniku zahraničního obchodu, uměla řeči – chytrá baba, no. Jo a tahle Helena, se jmenovala, byla starší tenkrát snad o patnáct dvacet let, já byl zajíc, ale řikám – ženská – formát! Tak mi povídala, že jako mladá dělala za okupace tanečnici v Lucerna baru. A to bylo teda něco… kokain… morfium, všechno jsi mohl koupit od portýra nebo od šatnářky. Herečky, německý oficíři, samý šajby, do toho různý ředitelé, no tak tahle sebranka, ta je věčná, to jsou takový kurvy, ty obrátíš naruby jak rukavici a jedou dál… použitelný, na prodej, k pronajmutí… No to víš, neměla to jednoduchý, chodila s nějakým, říkal, že je úředník, pak pochopila – podle toho, jak se k němu podlézavě chovali některý machři, že je od gestapa… Asi ji to zachránilo před totálním nasazením a taky nemusela dělat šlápotu jinejm… měla ho vlastně ráda, byl na ni hodnej, slušnej… to víš, ženská, ty žijou úplně v jiným světě. Maj takovou svoji pohádku, chudinky, když jsou mladý, tak by je každej chtěl, a potom po nich nikdo ani nevzdechne. Jo tahle ale měla břink! Ta byla pěkná i ve čtyřiceti, to už musí bejt, pane, duše, to už musí mít tady!“ (Ťuká si někam mezi pravým uchem a pravým, tázavě na mě otočeným, hlubokým koňským okem.)

Hlavou mi putují informace vyčtené z knih, ze vzpomínek starých odbojářů. Lucerna bar! Gestapo! někde v mysli mám tahle dvě slova spojená do jednoho útvaru… už to mám!… Veselý, napudrovaný krasavec s tučným krkem, inteligentní tmavé oči, miláček žen Hugo Haas zde naposledy kráčel přes parket – v dubnu 1939 prchá před nacisty. Ljuba Hermanová, pod kožichem nahá, jen v lodičkách, odběhla z erotického večírku, došel jim kokain, a tak ho shání v Jaltě, ve Zlaté huse a v Lucerna baru. Nápoje roznáší ošklivý, křivohubý číšník, brilantinou naleštěné, utažené havraní vlasy, Josef Böhm, už tehdy konfident, později kádrový člen gestapa, osobně vyslýchající Julia Fučíka.

Na parketu vytáčí piruety vyčouhlý, nohatý dlouhán s velkou žabí hubou, je to student jihlavské střední školy, jinak ale profesionální tanečník a gigolo, jindy též pasák Antonín Prchal. (Krycí jméno z falešné odbojové skupiny zní Ivan Gariš – po válce Rudé gardy, ZOB II – agentura KSČ v jiných parlamentních stranách… potom měl na starosti akci Světlana, proti českým sedlákům, byl v přízni s prezidentem republiky Klementem Gottwaldem, v padesátých letech pojednou raketový nástup na pozici náměstka ministra vnitra, má pod sebou celou StB. Je to doba Slánského odsouzení… Prchal prý osobně řídil zatýkací komando, které šlo pro generálního tajemníka… je to čas čistek a procesů. Člověk ruských poradců na vnitru. Po změně kurzu vyhazov a odsouzení, ale mírné… potom je okresní tajemník strany, další odsouzení v šedesátých letech, opět mírné… potom ředitel Českých cirkusů a varieté a nakonec dlouhá léta vedoucí bezpečnostního odboru v Techno… nebo Strojexportu. Souběžně s tím autor mnoha filmových scénářů, nakonec hraje gangstera, dvoumetrový čahoun – stařec v tmavých brýlích a se samopalem pobíhá a evidentně si to užívá v autorsky napsaném blbém filmu Buldoci a třešně.)

Kdo natočí tenhle protektorátní film: Lucerna bar plný krásných hereček, ředitelů a německých uniforem. Oblaka parfémů a cigaretového kouře, hudba zní a zve k tanci… U jednoho stolku sedí štíhlý urostlý muž s dlouhou nordickou lebkou, je v civilu a oblek mu padne jak filmovému herci, je to jeden z hlavních hráčů tohoto představení. V tomhle temném příběhu, kdy město je zahaleno hlubokým sklepním šerem, okna jsou zatemněná proti náletům, lampy a tramvaje mají skla natřená modrou safírovou barvou. Všechno je na příděl, tabačenky, šatenky… a takřka za cokoli může být člověk popraven s celou svojí rodinou… V tomhle válečném filmu, téhle šachové hře, je kriminální komisař, představený referátu pražského gestapa IV 2b (parašutisté, partyzáni a ilegální rádiové vysílání), blondýn Willi Leimer – nenápadným králem, který se tváří jako obyčejný pěšec… Popíjí, nohu přes nohu, a pozoruje okolí, vybírá si vhodné ženy, které možná později osloví. Je spokojený, má fungující konfidentskou firmu Albatros (Mikovcova 3, rezident – rusky hovořící Ukrajinec Nestor Holejko, dárcem je obersturmführer Sicherheitsdienstu dr. Walter J. Songerfrei, šéf zvláštní skupiny – sonderkommanda č. 110, Praha 1, Bolzanova 5).

Hudba hraje a Leimer pozoruje dým z cigaret, jak se přelévá pod lampami. Další jeho síť, vedená „králem“ konfidentů Jaroslavem Nachtmannem, pracuje na plné obrátky – zatýkání desítek obětavých osob, verbování dalších agentů, rozšiřování sítí po celém protektorátu, jakýkoli paravýsadek riskuje, že padne do hustě upletené smyčky informátorů. Další a další slušní lidé stavěni před soud. Z nich někteří nevydrží, jsou „převráceni“ a musí nosit, denně dodávat další a další oběti.

Na konci války se Leimer ukryje spolu se zlatem a vybranými vězni v čele s Vladimírem Krajinou na zámečku Jenerálka v Divoké Šárce. Při osvobození se snaží ustavit zvláštní vládu z prominentních osob odboje, které pečlivě vybral z vězňů, ostatní nechal zlikvidovat jen pár dnů předtím.

Vladimír Krajina na tuto formu spolupráce nepřistupuje. Komisař Leimer se tedy vzdává, předává zbraň do rukou Krajiny a prohlašuje se jeho vězněm. Žádá, aby byl předán jednotce sovětské kontrarozvědky SMERŠ, a s ní mizí v neznámu.

Až hluboko po válce, v šedesátých letech, když jeden zběhlý člen československé rozvědky vydal své paměti, bylo náhle vidět zdůvodnění tohoto – na gestapáka překvapivého – přání dát se k dispozici Rudé armádě. Údajně, podle sovětského oficiálního sdělení, byl Willi Leimer odsouzen a popraven několik měsíců po konci války. Archiv s protokoly z jeho případu bohužel shořel… Neoficiální zpráva sovětských poradců – určená jenom vyšším důstojníkům, zněla: Leimer je plukovník NKVD, byl vyznamenán Leninovým řádem v době války, pracuje jako poradce při centrále v Moskvě. Do Německa byl nasazen již na přelomu dvacátých a třicátých let jako stavební inženýr, ihned po Hitlerově převzetí moci nastoupil do NSDAP…

Z výpovědí několika odbojářů, píše Motl, kteří znali Leimera z výslechů na Pečkárně a dobře si pamatovali jeho tvář… a kteří náhodou pobývali na výměnném zájezdu v šedesátých letech v Moskvě – byl Leimer poznán a osloven na Rudém náměstí před Kremlem. Německy odpověděl: „Ano, já vám rozumím.“ A rychle odešel.

Hlomoz odněkud pod mýma nohama (nějaká zkouška bicích nástrojů dole ve velkém sále Lucerny) a šum lidských hlasů, tok lidských řečí mě probral z toho chvilkového zamyšlení. Všichni se okolo mne baví, povídají si… jsem šťasten, že nemusím živit tenhle proudící hovor svými řečmi, nechávám se unášet těmi sděleními, jen tak sedím… v duši pojednou přátelskou příchylnost a rovnodušný nezájem.

V pasáži, za skleněnou stěnou – oddělující příjemné teplo kavárny od syrového vzduchu vanoucího z ulice, v tom koridoru houstnou skupinky lidí, zřejmě končí nějaké taneční kurzy, tzv. prodloužená. Je to věčný obraz, za mého mladí, za dob mého otce, stejný kmenový zvyk: zářící mladé dívky, nesoucí si taneční střevíčky v igelitové tašce, na nohou, pod „róbou“ pořádná bagančata – na noční cestu od tramvaje někde v Hlubočepích. S těmito červenolícími, rozdychtěnými dívkami jdou jako doprovod ustaraní, obyčejní, tak trochu ošuntělí rodiče. Pak jsou zde páry, které už zřejmě k sobě patří – hoch a dívka, již mají dospělý, vědoucí výraz ve tvářích, už vědí – úplně se ztrácí sami v sobě navzájem, pohlaví v plné síle je vtahuje do vnitřního vesmíru… Pak rychle proběhnou pasáží mladíci hlaholící ve skupinkách, mladí samci – co ještě neulovili samičku. Ještě se svobodně smějí, opilí objevenou svobodou mezi dětstvím a dospělostí… Nakonec kráčí, opile se potácí – naděje lidstva, sůl země – osamělý, plačtivý citlivec, trpící samomluvou. Z tohohle materiálu rodí se velká životní rozhodnutí… Přišel na bál s vysněnou, vyhalucinovanou představou o nějaké dívce, a ona, dobře instinktivně cítíc, že nehovoří k ní, ale k nějaké své projekci ve své hlavě… pocítila chlad v kloace a rychle se přidružila k nějakému přisprostlému syčákovi, u nějž spolehlivě vytušila věcnou, veskrze jednoduchou potřebu vyšukat jí mozek z hlavy, nastříkat ji až po okraj semenem… a ona se konečně mohla, po samičím způsobu, stejném už od počátků světa… o tu samčí potřebu opřít, postavit se jí – jako se staví lodní plachta proti mořskému větru… a lodička konečně mohla plout, někam za obzor, tam, kde se propadá rozšířená zornice v teplé, vlhké tmě pod víčkem, pod řasami, kde končí svět.

Blonďatý nešťastník se opile motá pasáží, na někoho čeká, kohosi vyhlíží. Plačtivě opakuje do prázdnoty, recituje pořád dokola nějaké složité vyznání. Šourá se chodbou sem a tam, postává u reklamních stojanů, příliš velké sváteční boty a tmavý, nepadnoucí oblek… občas propadá sám nad sebou do štkavého pláče, který přerušují hněvivé a vzápětí odprošující nesrozumitelné repliky.

Studená pasáž pustne, poslední páry odcházejí z velkého sálu Lucerny, z tanečního bálu. Stále stejný obraz, stejná struktura vztahů a základní rozvrstvení účastníků. Je to informace o lidstvu, jedna ze základních rovnic potřeb a sociálních kontaktů. Jedno takové malé, ale nespočitatelné nekonečno.

Dostávám, servírka přinesla a přede mne postavila pivní speciál, nějakou zajisté šestnáctistupňovou „Zlatou raketu“. Za barem na mě spokojeně kýve kamarád Ivan a pobízí mne k ochutnání.

Zahledím se do šumící pěny a zavírám oči, zakláním hlavu. Polknu tu lahodu a zamženým zrakem pozoruji, jak dívky uklízejí židle a rovnají sražené stoly po velké skupině turistů. Ivan jim pomáhá, tak i já se zvedám a neobratně přikládám ruku k dílu. Dívky se kradmo uchichtávají a tiše komentují moji nešikovnou dvornost. Jistě, jsem zhruba ve věku jejich rodičů. Ano.

Servírky uklidily a teď si přišly vykouřit cigaretku, mají to jinak zakázané – při práci kouřit. Hledím na ty mladé tváře a cítím, že čas je záležitost povrchu, někde uvnitř, tam, kde je stočená v tmách hadí, horká a chladivá samčí a samičí polarita, tam je věčné mládí.

Klára je vysoká štíhlá blondýna – ten typ, co si jednou bude muset hlídat váhu, rychle reaguje v řeči, je chytrá, možná až příliš melancholicky moudrá na svůj věk. Lehce se s ní žertuje – umí vydýchat i moje fóry, a to je co říct na mladou dívku. Když vypínaly kávovar a čistily stroj na šlehačku (tu mají žluťoučkou – od šťastných krav z jedné Hare Krišna komunity někde u Benešova). Když mi Klára nabízela kapučíno s čepicí šlehačky gratis, hlasitě jsem na ni zamňoukal a mazlivě začal kničet: „Já jsem taková tlustá micinka, a kdo mi uváže růžovou mašli okolo krčku, která? Kdo si ochočí huňatého kocourka?!“ To už jsem řičel, protože podnik byl už zamčený a bez cizích hostů. Ivan se tiše smál za barem a nepřestával počítat tržbu. Klára se mě nejdřív asi trochu lekla, ale pak se na mě podívala mazlivě a rychle přede mne postavila ten hrnek s čepicí mléčné pěny, řekla „pro Micinku“ a se smíchem odtančila. Ano, bylo to trochu ode mne úchylné. Sám sebe někdy překvapuju.

Teď si přisedla i druhá dívka, tichá a pružná Péťa. Zapálila si tenkou mentolovou cigaretku a usrkla růžového vinného střiku. Tuhle třpytivou černou perlu pozoruji, čím dál víc si jí během občasných návštěv tohohle podniku všímám. Vykresluje se mi z tváří ostatních děvčat a mně chvílemi buší srdce jako v mládí. Na mé otázky odpovídá tiše a má u toho cudně sklopené oči, asi na ni moc zírám. Občas mi pohlédne klidnýma zelenýma očima do tváře a pak se odmlčí.

Jednou mi vyprávěla, že na Fakultě sociálních věd UK právě dokončila práci o mužské homosexualitě, o její vrozené a naučené, získané formě… Trochu mě to zarazilo, takové téma pro tak mladou dívku. Ale nakonec kdo jiný než nezaujaté oko mladé inteligentní dívky je schopno pojmenovat ty jevy, které se jí osobně přímo nedotýkají. I když mám několik kamarádů a známých, kteří ve více či méně vyjádřené formě inklinují k tomuhle způsobu sexuálního chování… musím přiznat, že uvnitř duše, někde v „hadím mozku“ cítím prudkou, přímo feromonovou nechuť a odpor k tomuhle v podstatě patologickému, „kriplímu“ chování.

Když si vzpomenu, jak jsem kolikrát zastavil auto, když jsme s Luisou jezdili po Čechách, po Slovensku, po letních, šumících krajinách. Zastavil jsem u krajnice a v jakémsi záchvatu jí vyvrátil ruce a vylízal podpaží – vonící jejím charakteristickým, kořeněným, hřebíčkovu esencí aromatizovaným ženským potem. Bože! Kundu i prdel jsem lízal, až mi sliny tekly po krku… Líbal jsem ty obliny a zákoutí, řasnaté maštale a nachová doupata, šťavnaté předsíně… nakonec když ptákem jsem pocítil její svíravou, tepající odezvu, vyndal ho na světlo a požádal ji, aby z něj vymačkala… aby ze mě vymačkala všechno, aby mě – vyndala. Dlouze a pevně svírala pak moje přirození, fialová hlava se leskla naplněná krví a ona si z nějakých ženských důvodů upřeně prohlížela tu bílou pralátku, která jí pomalu stékala po ruce… Zatmívalo se mi tenkrát často před očima a musel jsem zastavovat na odpočívadlech, nešlo dál řídit auto za těch cest od Šumavy k Tatrám.

To bylo a občas ještě je, však intervaly, kdy se mi naplní srdce touhou, ty se prodlužují…

Dívám se na Péťu, na její mladou, jakoby indickou, orientální tvář. Voní mně. To vím. A je mi jasné, že i ona ví, že se mi líbí… Ještě před pár hodinami jsem večeřel s Luisou, ve dveřích mi na rozloučenou nabídla svoje prsa. Líbal jsem ty pěkné, učitelské kozy. Z Luisy je teď učitelka, musí se nějak živit. Jako by ta prsa cítila, že mám v srdci tah k jiné, mladší dívce, kamarádské bradavky jsem zlíbal ve dveřích a rozloučil se.

Péťa má rudě nalakované, krátce zastřižené nehty, její ruce jsou pracovité, poctivé. Líbal bych je, ach ano… Jedině stud za své břichaté, stárnoucí tělo, to jediné mě brzdí. Je krásná. Všechny ženy, které jsem ve svém životě miloval, byly krásné. To nebyla iluze, jejich samostatné, krásné duše byly v podivuhodném souladu s krásným tělem.

Péťa se na mě pojednou kouzelně usměje, jak indická madona, jako nějaký avatar – tolik vnitřní krásy. Úplně cítím hřejivou, poctivou duši – vím to uvnitř svého srdce. Jeho stěny cítí to teplo. Úsměv, kdy zavírá oči… tehdy z její tváře vyvěrá jas vnitřního vesmíru, zlatavá zář.

Rychle se loučí, zručně se obléká a pojednou je pryč, i se svojí velikou kabelou.

„Dva roky by se dalo žít z obsahu dámské kabelky…“ řekla mi jednou Péťa a já se smál. Až Klára mi prozradila, že se stará o svého dědečka. Jde tam po práci, po škole a ještě uklízí, pere a vaří. Ne­uvěřitelné… Tolik krásy v jedné pracovité dívce.

Přejíždím si rukou po plešaté hlavě a šustím, rovnám si tvrdé, šednoucí vousy na tvářích. Jezevec. Stárnoucí, zřejmě i páchnoucí tučné zvíře. Luisa mi říkala „medvěde“.

Ivan, pozoruju, má s pokročilou dobou vrásčitou, pojednou dobráckou tvář staršího padesátníka. Co Péťa odběhla za svými povinnostmi do černé noci. Od chvíle, kdy jsme tu zůstali téměř sami, v podniku bez hostů a mladých servírek – tu ze všech koutů vyvstala holá, režná realita, jako v divadle, když se nehraje.

Dědkové se už dávno jeden po druhém vytratili, zmizeli od stolu – rozloučili se pojednou rychle a pospíchali do svých postelí, padá jim stařecká mžurka… aby se pak, okolo půl páté ráno zase otevřela a ptačí oko, nemohouc už spát, pustí si televizi.

Poslední host, praštěný dobrácký monarchista, dopil svůj obvyklý „šláftruňk“, zaplatil a odchází na „Krááálovskééé Vinohrady“, jak s oblibou říká.

Kývu na zbylé čtyři stěny a houf osamocených šerých odlesků, jenž spočívá na řadách lahví na policích za barovým pultem, zdravím stříbřitou lokomotivu kávovaru (právě se profukují trysky horkou párou) a pomalu se zvedám k odchodu, Ivan se ke mně nenápadně přitočil a dává mi naditý sáček ze stříbrné, šedivé fólie. „Vem si, Peťko, kafe, je to moje nová směs.“ Tichým hlasem mi vypráví, jak se mu podařilo rozbít tajemství několika světově známých, tradičních značek. (Pomocí mikroskopu a přesných, na setinu nebo tisícinu milimetru přesných ocelových sít získal základní povědomí o druzích a množství, zastoupení jednotlivých odrůd ve směsích.

Inspiroval se tak, a teď vytváří svoje směsi a kombinace.) Líbí se mi tohle středověké, naprosto odpovědné bádání. Neznám druhého kavárníka, který by tohle podnikal… to je čistá touha po vědění a tvůrčí vůle.

Je pomalu k půlnoci, vyklouznu z vyhřátých závěsů kavárny, těžké dveře otevřu do studeného vzduchu, do syroby pozdní noci.

Osamělým postavám mizícím a přicházejícím z útrob pasáže stoupá pára z úst. Tu rozeznávám v dvojici nenápadných postarších osob, „princezničku z Lucerny“ a jejího manžela, Pižďuchova bratra. Majitelé „tunelu“… Kráčí nenápadně podél stěn tito dva důchodci – neřekl bys to do nich. Ostatně, co vím z internetu, pořád se soudí o tenhle prokletý palác. Je tam něco nečistého – prolomení Benešových dekretů, podivné machinace s StB a firmou Chemapol. Dost špíny.

Říkal mi jeden kamarád, dávný známý… byl kdysi manželem dcery jednoho básníka, který byl v mládí, v padesátých letech předním hlasem komunistické propagandy – aby se po roce šedesát osm stal „disidentem“ a posléze emigrantem v Rakousku. V dobách, kdy bydlel tento „disident“ v bytě na Hradčanském náměstí, žil ten můj známý s dcerou tohoto „opačně přepólovaného Pavky“, povídal – že nakonec píchal s mladou a pak vyběhl o patro výš a souložil s tchyní. Bral to v té famílii „hráběma“… Tenhle plachý „prcíř“ mi vyprávěl, že když jezdili na chalupu k tchánovi, často tam byl na návštěvě bratr Pižďucha se svojí slovenskou manželkou. Říkala o sobě, že je „knihovníčka“. Přitom se vědělo, že oba absolvovali vysokou školu, matematicko-fyzikální fakultu v Sovětském svazu.

On byl takový bradatý mudrlant „teoretik“ a jeho o hodně let mladší „žienka“ mu na „disidentské“ chalupě statečně zahýbala se zedníky, s chlapy z místní hospody. Nebyla moc vybíravá. Všichni to věděli a jemu to evidentně nevadilo.

Teď jde okolo nich šéf místní ochranky. Vylezl ze své zapařené díry, kterou má někde v patrech (je v ní v podstatě jenom hromada činek a posilovací kladka, tady dává tělu zabrat… Vyprávěli mi o něm jeho bývalí zaměstnanci, jim platil almužnu, a sám z naškudlených peněz jezdí na půl roku na Nový Zéland.)… Divná figura s ohonem šedivých vlasů, podezřelý záprtek – zdraví své okolojdoucí, stárnoucí chlebodárce.

„Slovena“ se kysele usmívá – ve tváři výraz: „Čože? Chodíš mi po dome v tropickej košeli? Nech sa mi cecky zauzlia – kým ma nebudeš zdraviť ako královničku! Cap smradľavý!“ vznešeně pokyvuje a ohrnuje rty. On též kýve a cosi jí rychle vypráví, ale není v tom moc závislé vroucnosti – kterou znám z „klovacího“ systému ve firmách. Je to takové „ošípané“, s vlasy staženými gumičkou, „prasa malé, zpodtínané“, je na něm vidět, že se „pani podžupanke – velkomožnej, chytro a rýchlo – tuná a tuná – vŕtal v riti, v tej svinskej diere“. Vyblil bys „raňajky aj desiatu, a niekedy aj olovrant, keby si ich pri zbydlení stretol: galán – čo šiel cigániť dnuka a jeho maškrtná svinia“.

Má takový nevzrušený, nedbalý obličej hotelového portýra anebo profesionálního udavače…

Vím, že po devadesátém si bývalí pracovníci správ ministerstva vnitra udělovali navzájem lukrativní koncese na soukromé bezpečnostní služby, budovali „školicí střediska“ atd. Kontrakty na zabezpečení velkých objektů byly podepisovány pod patronací bývalých struktur, které měly v popisu práce dohled nad ekonomikou a jež přešly neporušené do nově vznikajících státněbezpečnostních služeb. Většinou se to „upeklo“ v klidném prostředí vysoké policejní školy, blízko míst, kudy chodil blahoslavený Ladislav Klíma při svých toulkách, na Kamýku…

Je nějak příliš si jistý sám sebou, šedovlasý zmašťa v havajské košili. Tak trochu se na ty dva šouravé důchodce, „majitele“ Lucerny, dívá svrchu. Něco na ně ví, sám špinavec – určitě se navzájem drží pod krkem a „musí“ se mít rádi. Nějakou prasárnu z osobního života, nějaké „kozomrdí tajemství“.

Sám je obšťasten nablblým synem, který nadevše miluje obušky a strážáctví… Hlavu má jak Ladův kreslený Švejk, bohužel intelekt na dolní hranici průměru, a tak občas, když zapomene, kde je jeho místo v tom velkém světě plném nepochopení, dostává se celkem pravidelně do situací, kdy obdrží pádnou informaci „na budku“. Pajdá se pak pasáží, nohu v gypsu, a jeho kolegové stranou dělají úšklebky.

Míjím tu trojici, neposkytnu jim nadále jediný pohled. Nedovolím oční kontakt. Nepustím je do svého filmu.

U vrátnice postává skupinka strážáků a starý údržbář, přátelsky na sebe kýveme. Na chvíli se u nich zastavím, zvou mě do útrob vrátnice. Některé ty chlápky znám, když dělali ostrahu v baru Ve Smečkách, jsou to kluci z venkova, za pár korun měsíčně postávají v pasáži, u kina, na nárožích – hlídají a pomalu jim kapou odsloužené hodiny, jedině ty přesčasy jim něco zajímavýho daj vydělat, tak sloužej skoro v kuse, třeba tejden, čtrnáct dní… Zrovna nadávají na autistní strigu, na majitelku paláce. Od sekretářek vědí, a ty to zase mají od účetních, že Slovena odvádí z firmy pod falešnými fakturami cca pět milionů měsíčně z nájemného. Investuje do nákupu pozemků u Mladé Boleslavi, má tam někde ovčí farmu, a chce teď nějaké lidi zaměstnané v paláci – aby jí šli okopávat na farmu brambory. Ta svině je tak drzá, že jim nabízí čtyřicet korun na hodinu. To i manažer, který jí jde jindy na ruku, nevydržel a prý řekl, že za takové peníze ti lidé neuživí své rodiny. Dcera slovenského akademika, vyrostlá v dostatku, vybuchla: „Čože? Veď ti taký onaký kradnú a sú na podpore!“ Atmosféra uvnitř „královstvíčka“ houstne.

Vrátnice páchne tím psím, kasárenským odérem jako snad všechny vrátnice na světě. Její zrcadlová skla jsou jednosměrná, takže venku v pasáži se slečny upravují před zrcadlem, rychle si rtěnkou přejedou rty, někdo zase vymáčkne vřídek na frňáku – to vše pozoruje z druhé strany znuděný vrátný, tohle všechno se za den mnohokrát opakuje.

Za sklem je vidět, jak z Lucerna baru i z Černého koně vylézají skupinky hulákajících opilých mladíků a zcákaných turistů. Skončil koncert nějaké kapely a zároveň se dala do pohybu turistická výprava. Postarší strážák, velitel směny, posílá mladé buchary v černých kombinézách, aby působili zklidňujícím dojmem, ztišujícím efektem na rozjívence.

Vtom zahlédnu, jak se pomalu okolo neprůhledných skel šine vysoká postava postaršího chlápka. Tu tvář znám… teď zahnul vedle pokladny do kina, je tam nenápadný služební vchod. Točité schodiště vede do pater, do rozsáhlého bludiště chodeb a kanceláří. To je přece Jevgenij Škrob, amatérský divadelník, který se přilepil, nebo spíš „byl napojen“ na bývalého prezidenta. Inscenoval mu jeho divadelní hry po bytech. Zajišťoval realizaci těch spektáklů. Zvláštní figura – jako většina lidí okolo bývalého „prvního disidenta“ byl i on ruského původu… Zajímavé. Tito lidé mají loajalitu takříkajíc – spíše internacionální. Rozhodně nebudou zpozdile sentimentální k této zemi.

Brejloun zapadnul do dvířek a zmizel uvnitř. Mně se mezitím vyjasnilo – odkud vůbec vím o téhle figuře. Před lety byl v televizi natočen dokumentární seriál o alternativní, podzemní kultuře. Vedle silných osobností z padesátých až sedmdesátých let, většina jich už nežije a mají dodnes morální kredit, byla zde snůška různých lidiček z osmdesátých „sranda“ časů. To byly bohužel přečasto konfidentské filcky – kňučící dnes na kameru – že „hodně trpěli“. Mezi tento spolek „píč“ jsem byl pozván i já, snad pro ty veselé časy v Braníku Na Kovárně, snad pro těch pár knížek, jejichž rukopisy se rodily na konci osmdesátých let… Celý pořad uváděl takový samozvaný historik píšící konjunkturální, komerčně zkreslené knihy o naší minulosti. I on, dobře to je znát na profilu jeho témat, je nástroj propagandy… V dílu vyhrazeném samizdatům z konce bývalé éry jsem též hovořil já. Nahráli se mnou rozhovor v temném studiu, v nějakém sále ve vyšších patrech Lucerny… Pamatuju se, že ten den byl pohřeb Mejly Hlavsy, rozloučení v kostelíku na Zbraslavi. Jel jsem tam s jejich štábem v dodávce, povídal jsem si s Mikolášem Chadimou. Kudrnáče a jeho hudbu ze starých magnetofonových kazet s texty Ivana Wernische mám rád, ptal jsem se ho na album Krokodlak. V klubovně Unijazzu v Jindřišské ulici s ním natáčeli rozhovor pro stejný pořad, ale jiný díl.

Seděl jsem v šerém prostoru oslněn reflektorem a hleděl na „historika“, jemuž se leskly inženýrské brýle a jenž klidným hlasem kladl nenápadně manipulativní otázky. Odpovídal jsem a podle směru, který ten rozhovor začínal nabírat, jsem si uvědomil cosi záludného. Vše směřovalo ke lživé informaci, že koncem osmdesátých let zde byla provázaná síť „ideově odbojových“ skupin mladých lidí, kteří byli napojeni na oficiální „disidentské“ centrum.

Velice dobře si pamatuji, že v listopadu 1989 naprostá většina mých vrstevníků neznala jméno žádného z oficiálních „disidentů“ a jméno posléze nominovaného (a komunistickým parlamentem jednomyslně zvoleného) prezidenta znalo jen pár lidí. Byli to „odbojářští starověrci“ naslouchající černé propagandě rádia Svobodná Evropa a beroucí vážně projevy bývalého generálního tajemníka KSČ, který občas, na shromáždění lidu k různým výročím, vcelku iracionálně a protismyslně hřímal z tribuny a lámaně četl z listu, který mu vypracovali jeho poradci… Poskytoval tak, zajisté nevědomky, reklamu oficiálním „disidentům“. Byla to marketingová akce nabízející již lehce zamřelé laciné zboží. Zoufale se snažící vtlouct ta jména do tupých konformních palic kníratých a pupkatých milicionářů. Tomu davu konformistů, kteří za kýbl žrádla budou hajlovat, bučet modlitby nebo řezat hlavy, pokud to bude pro ně – evolučně výhodné.

Když jsem tedy uviděl tu špinavou tendenci vést televizní rozhovor tímto směrem, zadíval jsem se jim oběma do očí a řekl nahlas a zřetelně: „Tak, pánové, to je omyl. Nic takového nebylo. My jsme v Braníku koncipovali kamarádský samizdat, Almanach pro přátele… bylo to médium shromažďující naše první literární pokusy. Byli jsme uhranuti Spolčením hlupců od Kennedyho Toola, Pěnou dní od Borise Viana a Snídaní šampionů, kterou napsal veselý Kurt Vonnegut… Byli jsme mladí a zajímaly nás slečny, smáli jsme se režimu, novoročním projevům toho fosilního geronta, těm obrovitým zvětšeným bulvám za silnými dioptriemi… Tu podivnou osudovou cestu českých prezidentů, kteří se musejí nejméně třikrát za život zaprodat, nechat se přešukat, zavřít do temnice, posléze opět vytáhnout na výsluní… tuhle melancholii bezmocného poznání vlastní chtivosti, tu jsem byl schopen rozpoznat v tom prezidentském hlase až teď, ve čtyřiceti.“ Zírali na mne nehybně, i kameraman, profesionálně netečný, pojednou zpozorněl.

„Takže, pánové, žádnej Havel!“ a varovně jsem zakýval uka­zovákem. Tohle opravdu nečekali… Škrob vystřelil ze židle, uvedl své doposavad nehybné, pohodlně rozložené tělo do rotace po místnosti a překvapeného vrtění hlavou. Rozhazoval rukama, jako by se chtěl naučit létat. Moderátor pořadu, „historický publicista“, který se v několika publikacích doslova oženil s nynější garniturou a se „současným výkladem historie tohoto národa“, se okamžitě jal konejšit režiséra – právě mu byl přiskřípnut bod G… Cosi mumlali v rohu místnosti, Škrob vrtěl překvapeně a pohoršeně hlavou a „inženýrské brýle“ ho musely klidnit, plácat po ramenou, brát za loket a tlumeným hlasem konejšit… Nakonec jsem uslyšel tiché ujištění: „Já ho zvládnu, počkej, to bude dobrý.“ Režisér se tiše, pohněvaně ptal: „A je von skutečně z undergroundu?“ A historik, věda, že mu jde o chlebíček, vehementně kýval hlavou: „Jistě, jasně že je… to je v klidu. O. K.“

Když začalo svítit červené světýlko, vyhledal jsem očima objektiv a přímo na kameru jsem prohlásil: „My jsem nikoho z androše osobně neznali, akorát jeden kámoš dělal v Opatovický, v bejvalým Knižním velkoobchodu – ještě dřív to bylo nakladatelství Vilímek. Pracoval tam Víťa jako noční hlídač a jednou mi ukázal takovýho fousatýho tlusťocha s putnou koksu na zádech, to byl nějak ten Čuňas, co dělal Vokno. Ale nemluvil jsem s ním… Nějaký kontakty přes Lukáše Hrabětu měl Tomáš Karásek, snad se jim líbila jeho grafická groteska udělaná z písmenek na psacím stroji, ale to je tak všechno. Žádnej underground, kromě mě a Sahuly všichni studovali a v pořádku absolvovali vysoký školy. Snad kromě Toma ty profese nikdy nevykonávali, ale to je věc jiná. To je naprosto normální v dnešních časech… My byli slušní hoši, co nezlobí. Z podstaty byl výjimečný a ‚na cestě‘ jedině Sahula, anebo byl psychopat na drogách jako kytarista Nikotýn, s oteklýma obrovskýma rukama od nějaké žilní infekce, který měl po kapsách hrstě trifáčů, perníku a brauna“.

Tahle věta byla má poslední. Škrob řekl „Stop!“, studeně a štítivě mi poděkovali a to bylo všechno.

Za půl roku jsem si dal tu práci, abych v dopolední repríze zhlédnul ten díl, který byl věnovaný opozičním aktivitám z konce starého režimu. Z celého, pečlivě vystříhaného rozhovoru bylo ponecháno jen torzo, kde huhňajícím hlasem vyprávím neurčité fráze (všechny věty odmítající zařazení do jedné řady s Vokny, Revolver revue atd. jsou odstraněny, zmínka o neznámém pojmu z konce osmdesátých let „Žádnej Havel!“ samozřejmě vystřižena také)… celý můj příspěvek ukončuje věta o „trifáčích, perníku atd.“ Celé to vyznívá, že jsme byli parta rozcuchaných lehkoživků a všichni na drogách.

Nezapomněli, že jsem jim sáhnul na „ikonu revoluce“. Tolik času, peněz a energie tolika lidí tady a venku, a ty nám teď budeš, hajzle, zpochybňovat „mediální produkt“?…

Tiše hledím na zavřená dvířka vedle kina a s tichým smíchem si povídám: „Odkopal ses, píčo! Prozradili jste se oba, normální dokumentarista by to sestříhal, ale ponechal by základní myšlenku rozhovoru – že jsme nebyli žádný odboj, jenom parta kluků, která se chtěla smát a bavit za pátečních večerů v hospodě a za sobotních večírků v bytech našich rodičů, kteří na víkend většinou jezdili jako celá jejich generace na chalupy a chaty všude po Čechách… Nechal by to tam, protože to je obraz tehdejší doby. Pravda o časech před dvaceti léty… Ale samozřejmě, vy pravdu nechcete, vy potřebujete legendu o odvážných, utiskovaných disidentech a nezlomném under­groundu… Málem jsem se pozvracel, když mezi obličeji několika spravedlivých jsem viděl ty konfidentský, zaverbovaný držky – po těch letech nažraně spokojený a sebejistý, vědoucí, že ten, kdo je má na vodítku, jejich Pán, ten je nenechá hladovět a ochrání je. Tihle lidé mají obrovský instinkt, kde se právě nachází těkavé ložisko moci.

Potřebujete lež. A tak jste se prozradili tou zkušenou cenzorskou rukou. Marná sláva – klobouk dolů, je to kus profesionálně provedený, poctivý dezinformace…

Tuhle jsem při výletě s přáteli v lukách u Berounky – šli jsme se koupat k jezu u Mokropsů – potkal „inženýrské brýle“, jely na kolech s celou rodinou. Děti, manželka, všichni projeli okolo nás – jen „historický publicista“ se vyhnul obloukem, a když byl poznán jedním z mých známých, který se profesně pohybuje v různých časopisech a denících, a ten známý na něj volal křestním jménem, „inženýr lidských duší“ jen vtáhl hlavu mezi ramena, jakože neslyší, shrbil se do pedálů a mlčky, jako by se mu náhle chtělo, velikým obloukem zmizel v křoví u řeky, a po chvíli bylo vidět, jak na dlouhé prašné cestě uhání cyklista za svojí rodinou, která v dálce stojí a hledí překvapeně, jak jejich živitel krouží podivné piruety a oblouky v lučinách, kodrcá na krtinách, brýle hážou ocelové záblesky.

Starého údržbáře, nosatého pamětníka, znám z let, kdy jsem dělal v jedné blízké kotelně, je to už brachu dobrých dvacet let, možná o kousek víc. Občas jsme ho uprosili a on nám přišel opravit poškozené ventily na parovodech, poradil, kudy asi vede plyn a staré, dávné vedení vysokého napětí, kabely v betonových šachtách hluboko v podzemí.

Tenhle zkušený indián je prakticky nevyhoditelný, zná nejen celý tenhle palác od střechy až po sklepení, ale umí se orientovat v tom propojeném propletenci domů a chodeb, v celém bloku ohraničeném Spálenou ulicí, Václavským náměstím a Vodičkovou, vzadu pak zakončenou uličkou V Jámě. Nikdo nemá tak hluboké duševní vlastnictví týkající se všech inženýrských sítí, vzduchotechniky a kanalizace. Některé prostory a propojení nejsou ani zakresleny v plánech budov.

Přátelsky klábosíme, pravda já, takřka o generaci mladší, spíše jen přizvukuju diskusi mezi šedými vlky. „Hele, tamhle jde manažér, dneska měli sezení s Havlovou až do noci, ona má ty svoje středy, takovej je to salon, zve si tam nějaký profesory a tak podobně.“ Strážák, taky už postarší břichatec, zasmál se chraplavě: „Víš, že ten manažer je buzna? Zlá, nelítostná fena.“… Skrze jednosměrné zrcadlo si zblízka prohlížím černovlasého, zamračeného mladíka s bledým ksichtem, kolik mu může být – nejvýš pětatřicet? Pak zahlédnu, když odkráčel dál, veliké, podivné přezky na lakovaných botkách. To je hodno pozornosti, dost často mají slabost tito samcoložní, slabost pro nějakou tretku, něco, co by si normální chlap na sebe nikdy nevzal. Tenhle má přezky, velké třpytivé spony na lakýrkách, jiný – jemuž se říkalo Kikina, byl disponentem v jedné firmě a z drahého, ručně šitého obleku mu vykukovaly z rukávů černé, krajkové manžety… Hrome, tohodle panáčka už jsem někde viděl, někde v Itálii, jasně! Takový divný jméno, něco jako Pistorius… Viktorius… nebo snad Prokopius? Už nevím. Bylo to loni, byl jsem s Řehořem S. v Benátkách, pomáhal jsem mu naložit dodávku vína a různých pokrutin, které miluje a prodává ve svém podniku. Velké pětilitrové zavařovací sklenice plné v oleji naložených, na slunci sušených rajčat, různobarevné olivy, rybičky nakládané, pečené lilky atd.

Jeli jsme okolo jezera Lago di Garda, navštívit jeho známé a potom do Benátek, pro koření, kávu a čaje, má tam dobrý kontakt v nějaké starodávné restauraci, za velkoobchodní ceny mu majitel přenechává část zboží.

Na jednom malém náměstí mě Řehoř zatáhl do stínu v podloubí a mlčky kývl brejličkami na protější chodník. Tam, v prudkém dopoledním slunci, kráčel černovlasý, černě oblečený bledý ksicht a za ruku se držel s křehkým blonďáčkem. Pospíchali kamsi a byli evidentně šťastní. „Vidíš to?“ povídá Řehoř, „to je ten kašpar z Lucerny, ty ho neznáš, já jsem s ním kdysi jednal, měl jsem zájem o skladový prostory, je to úlisnej had. A zlá, divná děvka.“ Takovou vážnou dikci jsem u jindy pohodového Řehoře neznal… Zmínil se krátce, že jeho matka (o které vím, že pracovala v bezpečnostních službách) zná otce tohodle manažera, je to prý stará figura z bývalé kontrarozvědky. Dál to Řehoř nerozváděl, v podstatě se to snažil zamluvit.

Pamatuji se, že mi hlavou proběhla myšlenka, nějaké varovné signály, představa těch možných, za léta upevněných spojení toho starýho kontrabráchy… a jeho syn dělá nejbližšího spolupracovníka Havlové. Jeho rukama měsíčně probíhají miliony.

Černovlasá figura, opatrně se rozhlížejíc a otáčejíc (zřejmě cosi cítila v zátylku – má instinkt, a taky na konci páteře – mohutný hýžďový sonar, jako každá pořádná ženská registruje i on, ptakořitník, cizí pohled). Loutka zmizela v rušných tmách Vodičkovy ulice.

„Dneska ňákej rušnej večer. Kde jste se vy tady vzal, v tuhle hodinu, pane Zícha?“ ptám se vrásčitého údržbáře.

„Ale, přestalo jít kalový čerpadlo v suterénu, tak jsem radši přijel, vono tam je ještě jedno záložní, který spíná o něco pozdějc, ale nechtěl jsem riskovat, že se něco stane. Byl tu dneska ples, koncert a ještě plná restaurace, do toho ten salon Havlový. Tak jsem vyčistil ucpanej sací koš, nechal odčerpat jímku a teď čekám, jestli ten plovák – každou chvíli má sepnout kontakt a vycucnout ty sračky nahoru do kanalizace…“

„To je tak hluboko? Až pod kanalizací? To je hlína…“

„Chceš se kouknout? Zrovna tam jdu. Už by to mělo makat bez problémů.“

Kývu a s úsměvem mizím za údržbářovými zády v malých, úzkých dvířkách. Jak vnitřek nějaké matice, jak závit po šroubu zavrtává se někam dolů spirálovité, úzké schodiště. Po pár metrech stojím uprostřed veliké kuchyně, je to přímo sál obklopený výklenky přípraven a lednic. Tuším, že jsem v zázemí Černýho koně. Skupinka kuchtíků už má klid, poslední hosté se s tlumeným pozpěvováním trousí po hlavním schodišti k východu.

Mezi bíle oděnými postavami rozeznávám v civilu oblečeného štíhlého chlapíka s tmavými fousky nad horním rtem. Hlavu úzkou jak fretka rychle otočil naším směrem a přátelsky se zubě, zamával na starého údržbáře velikým nožem. „Pojďte si ochutnat, pánové,“ zve nás, „dělal jsem dneska švestkový koláče…“ Dostáváme z velikého plechu uříznuté teninké pláty jakoby perníkového koláče posázeného rozpečenými švestkami a vysoko posypané žmolenkou.

Dívám se a naslouchám, jak se ti dva zkušení šíbři baví a pošťuchují. „Hele, máš to samou mouku a ňák si dal málo másla do tý žmolenky,“ povídá na oko vyčítavě zjizvený údržbář a mrká na mě jedním okem. „Ale chuťově to je fajn, to se musí nechat.“

„To víš, že jo!“ nenechá se dlouho pobízet mušketýrek s velkým nožem, pod černým knírkem se šklebí ostré zuby „Kunda taky neni hezká, a panečku, jak ji lížeš, jak ti chutná! Nemám pravdu?“

Starý údržbář spokojeně kýve hlavou. Šéfkuchařova rychlá, jakoby brilantinou namazaná hlavička sekla po mně veselým pohledem. „Odněkaď vás znám. Už sem vás někde viděl, je to možný?“

„Jasně, je to snadný, chodívám za kamarádem do kavárny, do Kávovarny, tam jste asi moh vidět mojí kýblovitou hlavu.“ Smějeme se všichni.

„Nemysli si, tady mistr kuchař není jen tak někdo, to je osobní kuchař Sloveny,“ povídá mi vrásčitý údržbář a kýve směrem k mušketýrovi.

„Ale, to je jen taková věc na důchod,“ brání se skromně kuchař, „já sem vařil v hotelích ve Švédsku, v Norsku a taky…“ pozorně se mi díval ostrýma očima do tváře, „…na Hradě, a tak jsem opravdu obsluhoval anglickou královnu.“

„No teda, to musela bejt rachota, ty hradní recepce…“

Vějířky jemných vrásek v jinak nestárnoucím klukovském obličeji se přimhouřily nad tou erbovní vzpomínkou: „Jo, kamaráde, všechno se to musí napřed zorganizovat. Když vaříš pět set porcí svíčkový na smetaně, tak tam nemůžeš použít pravou svíčkovou, ta by se ti v těch kastrolech rozvařila. Musí se tam dát svíčková falešná, to je takovej dlouhej kus hovězího, kterej má pevnější vlákna a vydrží, nerozpadne se. No, samozřejmě se hradnímu protokolu fakturuje svíčková pravá, ten rozdíl dělal pěknou parketu.“ Poplácal se po virtuální prkenici. „Ovšem musíš se umět dělit s těma pravejma lidma.“ Tuhle pravdu mi sdělil černý švihák a chmouřil jedno pojednou vážné oko. „Jo to bych vám moh vyprávět, jak to chodilo ještě v RaJi, za starejch časů, kropili jsme zelí vodou, to nasáklo snad desetkrát, to byly objemy, to si musel náměstkovi přinýst parketu,“ opět poklepání po záňadří, „a všecko šlo jak po másle, všichni byli spokojený.“ Pak se zamračil, na něco nepříjemného si pojednou vzpomněl: „To jen v tom hotelu Hoffmeister, tam na mě ušili chatrč, že jsem jim vyfakturoval smetanu do kafe za šedesát tisíc těch kalíšků. Chtěli to na mně soudně… Pomohla mi tenkrát tady paní Slovena.“ Polkl dojatě.

Ještě chvíli jsme poslouchali jeho příběhy ze světa. Hlavou mi prolétly vzpomínky, že jsem ho viděl řídit pozlacený, obrovský terénní chevrolet, do kterého nastupoval Pižďuchův bratr s manželkou. Je to vystudovaná fyzička nebo něco na ten způsob. „Vymyslela atomovou halušku…“ Se smíchem jsem to vyprávěl kdysi Řehořovi, ten se pojednou polekaně přestal smát, pak znovu nahodil motor, ale bylo to jiné, samozřejmě… byl nakonec nějak z přízně.

Loučíme se s šéfkuchařem a mizíme v dalších dvířkách, a další, tentokrát opravdu hluboké točité schody, zhruba po šesti mezaninech – za plechovými dveřmi je slyšet z velkého sálu, jak hlaholí poslední technici, bedňáci a uklízečky v pojednou liduprázdných, pustých prostorách – úzké schodiště končí jedno patro pod podlahou velkého sálu. Je zde teplo, tiše hučí za zdí plynová kotelna. Sestupujeme do úplného dna betonové vany paláce Lucerna. Jsou zde kalové a průsakové jímky. Mohutná kalová čerpadla, zapojena na spínací systém plováků a protizávaží, zrovna s hlučným chrochtáním srkají černý kal, hovna a vrstvu speklého hajzlpapíru. Vedle na betonové podlaze je vidět hromada bordelu, různých plastových zátek, brček a dámských vložek… taky tam jsou zmuchlané hadry, kapesníky nebo kalhotky a jedna podprsenka… to všechno opilí návštěvníci bálu, to vše vyprodukovalo jejich veselí, uvedlo do pohybu všechny měchýře a střeva, naplnily žumpu po okraj.

Starý údržbář mi ukazuje zázemí, mají zde dílnu, sprchu v tma­vém sále u výměníků. Výtah na popelnice ústí nahoře na chodníku. Je zde šero, v rozestupech matně svítí nouzová osvětlení, je slyšet ustavičné kapání vody, zurčení průsaků. „Starej Havel tu chtěl prej mít zimní palác s ledovým kluzištěm, tady dole se počítalo s velkejma čpavkovejma motorama na výrobu ledu. Pak z toho sešlo.“

V dálce, na konci široké chodby přehrazené mříží, nějací muzikanti stěhují bedny z šaten, je tam nákladní výtah, který ústí do Vodičkovy ulice.

Starý indián v zelených montérkách odemyká mříž a jedeme nahoru společně s těmi bedňáky. Vystoupíme z veliké kabiny přímo na chodník… Starý číman si hned zapaluje cigaretu. Přátelsky se loučím (staroch kývne hlavou a šakalíma očima pozoruje mladé ženské, jak okolo něj proudí zúženým hrdlem pasáže), odcházím, ztrácím se v hloučcích opilců a zevlujících chmatáků. Temný chodník před hernou U Nováků pokropilo skvrnité světlo projíždějící tramvaje.

Je noc a v chřípí cítím vůni tajemství.

Tahle chvíle je dobrá k položení několika otázek. Ty věty se rodily a rostly na konci osmdesátých let, zrály jak víno, destilované a vybrušované časem a událostmi… až se z nich staly tenké, ostré čepele.

Půlnoc prošla kolem, tiché vzdálené zvony na staroměstských věžích hovoří do tmy. Na dně těchto míst, u Václaváku, je jejich hlas jenom vzdáleným ševelením ze sna. Hulákající osamělé hloučky pomalu křehnou chladem, prostitutky a chmatáci kloužou podél zdí, jsou v plné práci… lovná zvěř zalézá do děr hotelů. Někteří zoufalci, hlavně postarší, slušně oblečení mužové s inteligentním výrazem ve tváři, hledají svého predátora. Teď jednoho takového „inženýra“ míjím, potichu se dohaduje se dvěma „bludičkami“… jedna má obličej jako Jean Gabin v dobách, kdy hrál postaršího komisaře Maigreta (myslím, že je to Dorota, s kterou se zapletl podivín Leoš), druhé děvče je asi sedmdesátiletá stařena namalovaná jak indián. Tlumený hovor doprovázený gestikulací a posunčinou (vzduchem létají cifry) – nebýt toho nápadného kurvího oblečení, vypadala by ta scéna jako hovor odborníka s vědeckými kolegyněmi… postávají před „Kentuckým kuřetem“, zaujati nějakým teoretickým problémem, asi se právě vracejí z nějakého sympozia.

Jdu Vodičkovou ulicí, skupinky opilců řídnou, hlukové bubliny – křoviska hovorů a výkřiků se vzdalují a hasnou, město zde dostává běžnou noční tvář.

Koleje zatáčejí, tekuté odlesky mezi dlážděním, v dálce vidím, jak ve stanici čekají v řadě za sebou noční tramvaje. Zahýbám na Karlák kolem Novoměstské radnice, okolo cukrárny U Itala blahé paměti. Rozlehlé prostranství Karlova náměstí, jeho park s prastarými zkřivenými akáty a sloupovitými stromy je žíhaný zářivkovým světlem z rozsvícených oken nemocnic a nočních ambulancí. Neonové reklamy z dálky prozařují skrz keře a tmu uprostřed parku. Z Ječné ulice přijíždí žlutá svítící housenka, na zastávce vyloží něco mravenců, další dovnitř zalezou, a s cinkáním obkružujíc park mizí někam na Výtoň, do Podskalí.

Protáhnu se úzkým průchodem, malou pasáží, na kterou zapomínám, a jsem vždy překvapen, že je zde možné zmizet z rozlehlých prostor náměstí malou dírou v dlouhé frontě domů. Je tady nějaká přiboudlá pizzerie… po pár krocích vstupuji do Malé Štěpánské. Je to tady několikrát zalomená slepá ulice, tichý záliv. I za dne je tady klid, lomoz vyvěrá někde za střechami.

Moje kroky se odrážejí od zdí okolních domů, tmavá spící okna, nikde člověk. V hlavě si připravuju, řadím myšlenky na Béďu, na kamaráda. Jsou to vzpomínky staré víc jak dvacet let. Některé věci za ten čas vytvořily okolo sebe obal z možných výkladů, takový legendární – dejme tomu až pohádkový háv.

Automaticky zahýbám na rohu do Štěpánské. Přecházím na druhou stranu, uličkou Na Rybníčku, podél chrámu a kamenné rotundy, další zóna ticha – s naprostou samozřejmostí se něco pohnulo ve výklenku činžáku u popelnic. Zahýbám na rohu do ulice V Tůních… Musel tady být, ještě ve středověku se tu potok rozléval do mokřiny a tůní, dlažba – celý terén těchto míst je proláklý, vrstevnice tu tvoří takovou římsu, takovou dlaň.

V Žitné s bzučením projíždějí osamělá auta, jejich pneumatiky v noci tiše zpívají. Volným krokem přecházím do Smeček. Vypouštím dlouhé prdy, jak se mi útroby svírají napětím. Nebude to jednoduché. Budu muset zvolna a lehkou rukou. Béďa má gigantický instinkt a jeho paranoia s posledními léty dostala až ušlechtilý ráz.

Béďův podnik je přilepený k frontě veřejných domů, tam, kde končí zóna bordelů, je v suterénu pochmurného činžáku noční bar.

Je už po půlnoci, a tak jsou dveře zamčené a musí se zazvonit. Pátravé oko kamery mi hledí přímo do obličeje, z reproduktoru se ozve zamečení a tichý smích. Ano – Béďa osobně. Zahýkám potichu a přidám zachrochtání. Elektrický zámek zabzučí a můžu kráčet po schodech do podzemí.

Schodištěm mi vane do tváře cigaretový teplý vzduch a nějaké vůně a složité zápachy – pachová stopa, složená mozaika osazenstva uvnitř.

Příjemné šero pergamenových stínidel a kovaných, železných lustrů, laskavé… ztišené prostory. Tlumeně hovořící dvojice u stolků míjím se společenským úsměvem. Nikoho zde neznám, do těchhle míst chodím zřídka, je to tady opravdu – takové sametové podzemí.

Část míst není obsazena, je přeci už hluboká noc. A zavřené dveře odfiltrují tu opilou chásku anglických turistů, ti jsou polknuti sportbary s velikými blikajícími obrazovkami a nakonec jsou tito chasníci vyšťaveni v bordelech, které tu tvoří souvislou, neony útočící hradbu. Přítomnost ohavné městské pouliční reality a blahý prostor zde dole, pod terénem – ta ambivalence, neblahé i příjemné zároveň – to je typické pro tu rozmixovanou pěnu života, která se stroboskopickým, flashovým způsobem odehrává v centrech měst. Každý jeden milivteřinový záblesk je jedna realita, další obrázek je již jiný. Časoprostorový vír v těchto smogem a fritovacím olejem potažených prostorách, asfaltem vysmolených korytech ulic. Srdce černé díry zde drtí čas do nadsvětelných rychlostí.

Béďa na mne kýve svou malou, myší hlavičkou. V šeru, v koutě, zde u velkého stolu sedává, obklopen společností štamgastů a známých. Když přijde větší společnost hostů, tak jim přenechává tento věčně rezervovaný stůl a stahuje se do zadních prostor, do malé kanceláře vedle lednic. Úzké prostory chodbiček bývalého sklepa jsou zastavěny až do stropu přepravkami od lahvového piva a minerálek. Tam je jeho pavoučí tichá nora.

Teď je ale podnik poloprázdný a servírky postávají za barem a potichu se baví. Zdravím je pokývnutím a tichým úsměvem, zasouvám se za stůl a přes roh stolu si tisknem ruce s Béďou.

Po formulích, šeptem drmolených, „tak co, píčo… jak žiješ?“, „jak se pořád máš, ty kozičkáři…“, doprovázených přátelským pošťuchováním – mlčky sedíme vedle sebe a hledíme do klenutých prostor baru, za zády dřevěné ostění, a já s potěšením hledím na mladá těla brigádnic – servírek, jsou to povětšinou studentky. Kluků tu je jenom pár, většinou mediků. Mladí, chytří fešáci se smyslem pro precizní práci mají též přirozenou autoritu u svých kolegyň, takže posléze zaujali „pozice“ vedoucích směn, předávají Béďovi spočítané tržby, připravují soupisy zboží, které je třeba objednat, a mají též jisté pravomoci vyplácet subdodavatele atd. „Chlap“ tu je jediný, a to samozřejmě majitel Béďa… Mezi servírkami má rozmístěnu loajální síť informátorů, oddaných šedých myšek, nenápadných inteligentních dívek s neochvějnou vnitřní morálkou. Tento kádr hlídá veškerý chod nočního baru a neustále je na pozoru. Jedině tak, v těchto zónách soumraku a restauračního personálu, který po sezonách (vždy vyhozen s ostudou a s nakradenými penězi, které většinou prošňupal, prochlastal atd.) dál vybydluje důvěřivé nájemce hospod – ne že by si to většinou nezasloužili, zloděj okrádá zloděje. Jen tímto způsobem je zde možné odolat a vydržet. V tomto případě už takřka osmnáct let.

Z Béďova rohového stolu je vidět celý lokál i výklenky „šámbr séparé“… Nedávno si dal taky instalovat kamery a jejich signál teď dostává na svůj mobilní telefon. Někdy jede v noci do lesů, když nemůže spát a není mu dobře na duši, prochází se setmělým polesím někde u Křivoklátu a pak, sedě na pařezu na kraji paseky, hledí na rozsvícenou obrazovku telefonu a před očima se mu odehrává bezprostřední přítomnost v podzemním podniku uvnitř Prahy. „Kontroluju tak holky, je to taky dobrý proti drogovejm dealerům, dá se dobře monitorovat jejich pohyb, kolikrát si ke mně choděj pro záznam různý složky policie.“

Popíjím temně sladký guatemalský rum. Podle údajů na slámou opletené lahvi má být stár dvacet let. Béďa povídá: „Byl tady Ghoul,“ (říkáme mu tak – je to producent filmů a popřevratový privatizátor Filmového studia Barrandov), „tohle je prej jeho milovaný pití, ochutnej, dej si, je to fakt jako med. A přitom všechen ten třtinovej cukr se předestiloval v čistej alkohol, sladkost je v těch aromatickejch látkách, jak to zraje v sudech.“ Kývu hlavou a zároveň mi běží tou kývající se lebkou vzpomínky na dobu před více jak dvaceti lety…

Narodil jsem se dvacet let po válce, pamatuju si vůni těch časů. A dvacet let uběhlo od těch dob, kdy jsme se s Béďou skamarádili. Bylo to na delfíním vršku, poblíž starodávného tajemného místa Žiži… Béďa sloužil jako kotelník v bývalém Ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Za našich časů to býval, a mám všechny důvody tvrdit, že pořád je (stejná zářivková okna svítí do tmy nad Prahou) objekt ministerstva vnitra. Tzv. V. správa – ochrana veřejných činitelů, tu měla svůj hlavní stan. Celý ten kolosální zelený palác s třemi nádvořími se mi zdá příliš rozlehlý pro jednu složku, pro „ochranku“. Budou zde nejspíš zakonspirované další organizace.

Ve třetím patře hradního sklepení byla rozlehlá kotelna pro přilehlé objekty. Já pracoval hned vedle, chodil jsem hlídat jako noční vrátný do Lobkovického paláce, byla tam expozice Národního muzea.

„Ten Ghoul byl trochu na sračky, pytle pod očima, vrásky. Vždycky si hrál na takovýho kovboje v botičkách, nosí uniformičky jak nějaká buzna, a teď, poslední dobou, mu nějak nechutná… Vyblil mi tady, jako bych to už léta nevěděl, že jeho fotr byl vysoká figura na ekonomický kontře. Mám informace, že v listopadu osmdesát devět vedl na ministerstvu zahraničního obchodu zvláštní oddělení, byl tam jako takzvaná činná záloha. Při převratu běhal po chodbách a křičel: Tak a teď budem věšet komunisty!“

„Hnusná filcka!“ odplivnu na zem. „V padesátejch letech to bylo to samý, Rusáci čistili sítě, likvidovali ty, co za ně dělali špinavou práci, ty, co byli u toho, když vyhodili Masaryka z okna Černínskýho paláce, zametli se Slánským, pak rok šedesát osm, zase – náhodný sebevraždy – a hlavně! odvěký pravidlo: vytáhni z bahna, dej funkce těm, co byli předtím dole, a oni ti budou věrni, a musej se tě bát a ty na ně něco musíš mít – pojistku, nějakej průser z minula – a tak je necháš zlikvidovat jejich předchůdce ve funkcích… teď maj na rukou krev a jejich osud držíš v rukou ty, půjdou za tebou, dokud se tě budou bát – v tom případě až za hrob… Tomu se říká: Rozděl a panuj. Takováhle svoloč byla už za Němců, na konci války, znám to z vyprávění… nejdřív konfidenti gestapa, pak Rudé gardy – říkalo se jim Rabovací, v Holešovicích mi babička vyprávěla, jak nějakej Kabrhel ještě s jedním v květnu čtyřicet pět vodili německý rodiny i s dětma, odváděli je do takový ztracený uličky, jmenovala se Přádelní, ta ulice už neexistuje. Tam ty rodiny postříleli, těla naházeli do Vltavy a pak chodili po těch opuštěnejch bytech a kradli. Jeden to dotáh na majora StB, ale v osmašedesátým mu utek syn do Kanady a von to neunes a skočil z vokna, to víš, vnitrák – kariéra v čudu, dalšímu se z toho přeházely dráty v hlavě a já si ho pamatuju jako hejkavýho dědka, bělovlasýho makaka na balkoně, neměl to v hlavě v pořádku.“ Napiju se minerálky a tichým hlasem povídám naslouchající Béďově hlavě: „Pamatuješ, jak bejvaly na Hradě ty recepce?… To bylo v těch osmdesátejch letech přímo vidět, jak se ta fízlácká honorace, jak se štítili těch vobyčejnejch nábožnejch komunistů, těch dědků z uličních organizací. Tyhle už pomejšleli na Západ, vyprat prachy, kontakty zpeněžit, prodat nos mezi očima. Generace těch třicetiletejch svazáků přímo nenáviděla ty prostý voly z ulice, svým způsobem měli pravdu. Po roce šedesát osm si nikdo nemohl hrát na věřícího komunistu. To už byl prostej oportunismus, konformita, praktická vychcanost primitivů!“… Snad proto jsme tak dlouho s Béďou v kontaktu. Já mám ty své proslovy, které pak on shrne do tří holých vět. Kdo, kdy, kde, jak. Hotovo.

Chodíval v těch pozdních osmdesátých letech, zašel v rámci kontroly (naše muzeum bylo napojené na topnou soustavu V. správy) s technikem, který měřil teplotu radiátorů termální kamerou, už tohle vybavení nebylo úplně „standardní“ (nechali mě mrknout na monitor a já spatřil podivný svět duhově rozzářených lidských obrysů, jak komíhavě šplhají po schodištích a potácivě se šinou po chodbách temně modrého paláce). Béďa zašel na kus řeči do vrátnice a tam, představen hemživým a snaživým správcem budov – inženýrem Bláhou, dali jsme se poprvé do hovoru. Instinktivně jsem okamžitě cítil senzitivní mysl, až chorobně emocionální, souběh chladného nenávistného pozorování a veselé, bezprostřední osobnosti. Všichni okolo nás byli jednopóloví, simplexní, jednoduší tvorové. Tady, u Bédi, okamžitě jsem poznal na způsobu vrstevnatého a těkavého reagování… poznal jsem bytost podobného druhu, co jsem já.

Tedy, jsou zde jisté shody, osobnostní rysy. Ale charakterově a svými cíli a motivací – to je Béďa osoba úplně odlišná. Fyzicky štíhlý, s příjemným (ženám a úchylným mužům) líbivým obličejem, na rozdíl od mého zjevu – kdy podsaditý, zamračený mladík s přísným ksichtem na veliké hlavě vyvolával spíše podezření a nepříjemné, provinilé pocity u druhých. Nemůžu za to, že mám takový policejní obličej.

Ovšem když jsme potom vyráželi do hospod a ulic společně s Béďou, tak to teprve bylo tiché pozdvižení. Jisté typy lidí, z podstaty spojení s pražskou galerkou, nebo různí ti falešní „disidenti“, různí ti hospodští udavači… kdykoli jsme v Libni nebo v Nuslích, na Žižkově zašli do putyky, za chvíli se tři nebo dva nenápadní živáčci zvedli, zaplatili a zmizeli v ulicích. Jednou mi to konečně došlo, jeli jsme tenkrát s Béďou někam metrem, seděli jsme vedle sebe v poloprázdném vagonu. Na skle, v okně naproti nám jsem uviděl odraz a málem jsem se zvedl a utekl. Vedle štíhlého chlapíka s myším obličejem, s očima, které jsou tak bystré, že je spíše klopí do podlahy, protože vidí víc, než chce a může unést… a vedle něj studeně zírající přísný Hrompac, vážný dědkovitý mladík s černou rádiovkou na hlavě. Opravdu, čekisté z ruského filmu – jedem někoho zatknout. A jestli já byl postava spíše směšná než hrůzná, tak ve spojení s líbivým zjevem Bédy vytvářeli jsme dvojici, že i drzí, namyšlení taxikáři a portýři zevlující na Václaváku, všichni odvraceli zrak, když jsme kráčeli kolem. Naučil jsem se tehdy – uhýbat zrakem, klopit oči před pohledy druhých. Abych po letech pochopil, že to je ještě silnější signál, než někomu hledět zpříma do očí. Sklopené oči říkají – ano, jsem u zdi, nemám kam utéct, ustoupit. Je to signál – spíše východní než středoevropský. Poslední varování.

Bar se vyprázdnil, poslední dvojice právě platí. Srkám ten sladkobol, ten prastarý rum ze země s horkou půdou. Guatemala, tam byl přeci před léty nějaký zinscenovaný převrat. Píše se o tom v historické literatuře. Byly v tom zapleteny zpravodajské služby Spojených států. Nic výjimečného – v tom regionu. Totéž u nás, ovšem sofistikovaně, o několik řádů jiná liga – prováděl Sovětský svaz ve své sféře vlivu. Suprvelmoci – jak říkal svého času prezident Novotný, než ho pozřela historie, než byl nucen nominovat dobrého skokana do vody, než „Lidská tvář“ Dubček vystřídal „zamračeného jezdce na mopedu“ v pozici prvního tajemníka KSČ. Jeho „kachní úsměv“, bezelstný až k pláči, zhořkl národu, když pendreky svištěly, kulky lítaly při prvním výročí okupace – v srpnu ’69, krev tekla a bylo třeba ji spláchnout vodním dělem. Tentokrát ne ruští vojáci, ale místní, „naši“.

„Pojď se projít… zajdem někam. Co, Peťko?“ povídá Béďa a nalévá nám poslední slzy z prázdné lahve. „Jasně, spát se nechce, půjdeme na vzduch.“ Ztěžka se zvedám a šátrám za sebou po zdi, kde visí můj baloňák. Teprve teď cítím tíhu toho rumu, který jsme vypili… Ještě si odskočím, chčiju jak velbloud, celý večer jsem snad nebyl… takhle to mám odjakživa. Teď budu chcát v krátkých intervalech až do rána.

Béďa zhasíná světla a s cinkáním klíčů stoupáme k východu. Kolikrát jsem takhle odcházel, a kolikrát ještě budu? Uklidňují mne Schopenhauerova slova, která si vojáci opisovali, když šli do zákopů, do války. Smutek nad tím, že člověk nebude existovat po své smrti, je stejně absurdní, jako by člověk měl být zoufalý z toho, že neexistoval před svým narozením.

Jdeme, co noha nohu mine. Kráčíme dolů, z kopce, úzkou šachtou ulice Ve Smečkách. Zóna veřejných domů, bordelů s věčným zatemněním v oknech, září svými neony po pustých chodnících. Studený tekutý oheň záblesků teče po fasádách a vytváří falešný dojem nějaké mimořádnosti, události, pozdvižení.

Na rohu Václavského náměstí jsou hodiny. Je něco po třetí. Nový den začíná v temnotách, i my se rodíme v bezejmenné, průzračné tmě mysli – uvnitř hlavy nám putují pouze řídká oblaka tělesných pocitů.

Jdeme, jako už tolikrát během let, neznámo kam, projít se měs­tem – vstříc vzduchu a náhodám. Taxikářů známé tváře, některé zná člověk řadu let, na některé kývne – jiné, špinavé duše, přejde s nehybným obličejem. Pouze registrovat a někam ten balast ksichtů ukládat. Vekslácká zákoutí z osmdesátých let, po převratu do těch míst, do těch nik vklouzli dealeři heroinu jak prdel na hrnec. Jak kulička v plastové dětské hře… Místa špíny a umaštěného městského smutku… Třeba Washingtonova ulice, směrem od Hlavního nádraží k Národnímu muzeu. Fronta domů, podél níž přecházejí vychrtlí feťáci, hemživí cikáni prosáklí drogou, halucinující a zároveň prodávající malá bílá psaníčka. Neustálé korzo navzájem se znajících tváří, nový příchozí vyvolá nenápadné stažení prodejců. Pojednou je ulice takřka prázdná. Náhodný chodec je poznat na sto metrů, má jinou frekvenci pohybů, je v jiném modu, v jiném vesmíru.

Je tady jiná zemská tíže, dilatace času… je znát na „realitě“, že je to vlastně jen pocit, přesvědčení o skutečnosti, a pokud se nejbližší účastníci nacházejí ve své většině v jiném stavu vědomí, tak je to znát – na všem. Zdánlivě nevšímavé fasády úřadů a hotelů se přímo podílejí na té hrbolaté, houpavé a prokluzující přítomnosti.

Jen ta temná krabice za rohem, v ulici Politických vězňů, palác gestapa, vyzařuje pořád stejnou, negativní energii, bývalá Pečkárna, pak FMZO. Federální ministerstvo zahraničního obchodu… něco mi to připomíná.

Kráčíme podél velikých železných luceren u hlavního vchodu, tady za protektorátu pracovaly a „tvořily budoucnost“ skutečné bestie. Vchod do pekla.

Pořád mám něco na jazyku. Jasně! „Hele, tady pracoval tvůj brudra, brácha, ne?“ Béďa kýve smutně hlavou a zvláštně, křivě se usměje. „Jo, ten by taky radši chcíp, než by přestal hrát tu hru. Už je to úplnej blázen.“ Hlavou mi táhne vzpomínka na černovlasého fešáka s upřenýma modrýma očima a s filmovým úsměvem, který musel ženy dostávat, pokládat, rozebírat na součástky. Takový to byl Dočolomanský, ale obtažený ostrou černou tuší.

Pracoval tu koncem osmdesátých let na tiskovém odboru ministerstva. Má dvě vysoké školy, práva na Karlově univerzitě a ekonomii v Moskvě… Takže předpoklad pro jistá podezření je přítomen. Už hodně let po převratu mi řekl v jedné rozjařené situaci: „U nás na ministerstvu bylo ve stranické organizaci takzvané kalifornské křídlo KSČ.“

Jasně, říkám si teď, tuhle noční hodinu, Béďa mi kdysi naznačil, že různé skupiny uvnitř státního aparátů posílaly ven na Západ, za perestrojky, CD nosiče plné důvěrných informací o našem průmyslu, o jednotlivých podnicích, ekonomické ukazatele – takové špeky, vábivou vějičku pro Západ. Někdo takhle předal, určitě ne zadarmo, výsledek mnohaletého geologického průzkumu v Mongolsku a na Sibiři, mapy hornin a rudná naleziště, nafta, zlato, plyn atd. Desít­ky let práce několika generací českých odborníků – všechno na jednom nebo pár CD.

Ano, ano, Pečkárna. JUDr. Ing. „Brudra“ – vlastně taky vzpomínka. Když jsem koncem osmdesátých let napsal na stroji, při nočních službách v muzeu naťukal na stroji bez háčků a čárek svoji prvotinu Příběh o baziliškovi, hledal jsem nějakou písařku, někoho, kdo by ten text načisto přepsal. Chtěl jsem pak z toho namnožit a svázat knížku pro kamarády. Béďův brácha se nabídnul, že to společně se svojí budoucí ženou přepíšou, slíbil jsem mu za to tři stovky (což byl tenkrát můj měsíční nájem za byt, bral jsem tehdy devatenáct set čistýho, což byla paráda, měl jsem v tom příplatky za noc a soboty a neděle).

Po letech jsem mu tuhle záslužnou činnost připomněl. „Pamatuješ? Zasloužil ses o českou literaturu!“ zachechtal jsem se přátelsky. K mému překvapení sklopil oči, zčervenaly mu zkušené právnické líce a tiše pravil: „To už dávno není pravda.“

Zarazilo mě to tenkrát. Ale dál jsem se tomu nevěnoval. Až teď, co jdeme touhle ulicí podél toho baráku, jsem si na ten okamžik vzpomněl – říkám si: „To seš teda, kamaráde, pěkně vyklepanej, to jsem tě měl za větší kalibr.“ Pak si zas říkám: „Kdo ví, s čím se setkává ve své praxi, co má za sebou tahle figura… co asi nosí v paměti a na co si zakazuje vzpomínat a vůbec myslet.“

Jenom co vím, tak figuroval v projektu Česká lotynka, s Bartoškou. Nějak ho bývalí společníci začali vytěsňovat, ale on tam měl pojistky, tak je vytrhal, medializoval kauzu a šel od toho.

Jako komerční právník připravoval smlouvy o prodeji kladen­ských hutí, plzeňské Škodovky, podniků fotbalového nadšence Chvalovského. Všechny ty podivné privatizace a prodeje končící krachem do té doby fungujících firem. Dalo se přeci okrájet zbytečné, nefunkční, a nechat zdravé, konkurenceschopné provozy.

Nebo to nešlo? Byl tady nějaký větší, globální zájem na propojení našeho průmyslu se Západem? Oslabit, prodat, nebýt samostatný. Platí zde hermeneutický axiom: Vzájemná závislost je předpokladem planetární civilizace?

Je možné, že někdo někde uvažuje takhle daleko. Je to výsledek strategického výzkumu a plánování? Nebo to je náhodný, rozsáhlý pohyb civilizace? Stejně slepý a neosobní, jako jsou pohyby kontinentů na planetě? Hluboká strukturální proměna systému.

Za tuhle republiku, to už mi je jasné, tenhle člověk nekope. Je to nástroj. Teď už to vím.

Tma v hodinách před rozbřeskem je prostoupená chladem, jenž padá z vesmíru. Tichý předjitřní mráz. Na chodnících potahuje kaluže skelným škraloupem. Vlhkost krystalizuje do jiskřících shluků, do jazyků, které pomalu, neznatelně lezou po asfaltu.

Prošli jsme okolo synagogy. Její expresivní, orientální styl mě pokaždé překvapí… Béďa čutnul do kamínku a já ho „placírkou“ nechám zachrastit o obrubník a pak ho posílám vzduchem někam za koleje. Nikdy jsem neuměl hrát fotbal, nezvládal jsem – kooperaci, přihrávky. Nakonec jsem při školním fotbale poslal jako obránce míč zvířeckým kopancem někam za plot, za silnici a museli jsme ho pak hledat. Nadále jsem pak – pouze s podobnými autistními mrzáky – fandil. Od té doby to miluju, být stranou, ale vědět, mít přehled… a hlavně – dívat se do dálky. Hlídat obzor, nechat si do tváře vanout vzduch z dálek, pozorovat mraky, a když padnul někde tam dole gól, tak si odkašlat a potichu říct: „Hurá.“

Jsme v Jindřišské ulici a pomalu zahýbáme do Panské. Opravdu je to zvláštní situace. Dávám dohromady vzpomínky a zkouším, jestli k sobě pasují. Jako kameny. A přitom potichu, pomalu s Béďou rozmlouvám, nechávám ho – aby vedl monolog o nějakém vztahu s dívkou, o provozních problémech v baru. Občas se přidám s nějakou replikou, ale nepřerušuju ho. V hlavě mi běží několik rovin myšlení, a tak musím dát pozor na cestu, abych si nenatlouk kokos. A na Béďu, to tiché, neslyšně našlapující zvíře z lesa, abych ho nevyplašil.

Rozlehlé prostranství na Příkopech je vidět až někam za Zlatý kříž, za Můstek. Na dolním konci Václavského náměstí oranžově bliká popelářský vůz. Rudá a modrá, jedovatá diodová zář vytéká z nějaké noční herny.

U Prašné brány zahýbáme do ulic Starého Města a plynové lampy měkce, žlutými plameny odměřují dálku Celetné ulice.

Zahýbáme průchodem do Templové, k Svatému Jakubovi, mlčky jdeme kolem Ungeltu. Vyprávím Béďovi, jak jsem tuhle viděl fretku nebo kunu utíkat po hřebeni střech, tam někde v Týnské uličce. Neoceňuje tuhle mou zásadní informaci a dál rozebírá, tichým hlasem mi vypravuje, co mu ta nějaká bývalá dívka provádí za příkoří a jak za noci cítí její lnutí ke své osobě. Tyhle polohlasé litanie mají až mystický charakter. Jsou to takové pohlavní modlitby. Možná… jistá náchylnost k vztahovačnému, paranoidnímu zpracovávání informací je u Bédi přítomna odjakživa a s postupujícími léty se prohlubuje. Zajímalo by mě, jak při takovém hodnocení u svých známých vycházím já. Budu mít určitě jiný „rezort“, co se týče bludných myšlenek. Ale teď, tuhle chvíli zpracovávám fakta, události, které se staly a teď vyplouvají ze vzpomínek.

Kozí plácek. Tady si vždycky vzpomenu na tu divnou, zvláštní situaci, jíž jsem byl před pár lety přítomen.

Kráčel jsem tehdy zamyšleně, měl jsem čas… sraz s Luisou jsem měl až za hodinu. Bydlela tehdy v Pařížské ulici.

Přicházel jsem směrem od Haštalského náměstí, a už když jsem se blížil k ostrůvku uprostřed, na dálku jsem zpozorněl… U jedné z laviček stála vyšší blondýna v elegantním oblečení. A vedle ní půvabná dívenka, určitě její dcera, krásná po matce, deset dvanáct let. Jen vlasy měla kaštanové, svázané do dlouhého ohonu… Lehce jsem po nich přejel pohledem a uhodila mě do očí až bolestná krása těch dvou ženských bytostí.

Bylo horko, a tak jsem usedl ke stolku před hospodou a za chvíli už nedočkavě odfouknul čepici pěny a napil se. Když se mi znovu zostřil zrak, zahlédl jsem v zorném poli, jak někdo zírá nepohnutě z velikého černého BMW.

Pečlivě jsem analyzoval situaci. Starý, snad sedmdesátiletý plešingr, krátké šedivé vlasy. Morda zvrásněná a divně nehybná. Je něčím naplno zaujatý. Ano, samozřejmě. Soustředěně zírá na mladou matku a její dceru… ta jako ve špatném americkém filmu má ve své náruči cosi jako plyšovou opičku nebo panenku.

K černému autu přistupuje obtloustlý brýlatý člověk středních let v drahém obleku. Zdvořile, v předklonu cosi drmolí a vyndává z aktovky složku lejster… Dědek s nehybnou tváří, držku má jak harmonika, vylézá od volantu a jdou k zadní části vozu. Je to evidentně nějaké zvíře, protože – ač oblečen do tepláků s „rychlými“ lampasy, ten mamlas v hedvábném kvádru mu vysekává úplné orientální poklony. Je to až lehce nereálné… Popíjím pivo a občas se přes půllitr podívám jejich směrem. „Drahý oblek“ je celou horní polovinou těla zasoukán v zavazadlovém prostoru, zadnice mu trčí ven – vypadá to jak scéna z přihřátého filmu… teď se zvedá, rovná si brýle a cíp košile mu vpředu vylezl z kalhot. V rukou drží papíry a cosi na nich ukazuje „teplákům“. Plešingr s kriminálnickou vizáží nevěnuje dokumentům jediný pohled, nehybně naslouchá a přes hlavu uctivě blekotajícího „doktůrčete“ zírá na matku s dívenkou.

Kufr auta se s tlumeným bouchnutím zavřel. Schválně se podívám na poznávací značku. Ano, černé BMV má samé nuly a na konci číslovku 2, „mafiánské“ číslo.

Právě dopíjím poslední lok, když tu vidím, že „tepláky“ zalezly do auta. Pomalu, bez hluku se rozjel dlouhý černý křižník. Dívenka se svojí matkou stojí dál u svých kufrů a zřejmě vyhlížejí taxi. Auto­mobil pomalu krouží.

Teď! Byl to okamžik, ale ostře se mi vykreslil v zorném poli. Když dědek míjel lavičku se stojícími ženami, přitiskl svou rypákovitou tvář na okno a se zamilovanýma, vypoulenýma očima vyplázl jazyk z tlamy a několikrát olízl sklo. Jako akvarijní sumeček, co vylézá jen v noci. Úplně se na to sklo přisál.

Tolik nelidské touhy a smutku jsem uviděl ve tváři toho starce. Žízeň po mládí. Chtíčem zmučený ksicht.

Dopil jsem, kývnutím pozdravil výčepního a pomalu odešel. Na druhém chodníku jsou v řadě vyrovnána stejná černá BMW s korupčními čísly. U vchodu na budově mosazná tabulka hlásá – Báňský úřad, Cejchovní úřad…

Posledním pohledem jsem zhodnotil situaci – beze změn. „Tepláky“ jsou uvězněné ve svém chtíči, zírají jak mukl z cely.

Jako by to všechno někdo připravil. No hlavně, dědku, s drahým číslem… něco na tebe vím. Seš na holčičky. A to se nejen v kriminále, protože – ty seš ve svém soukromém výkonu trestu už řadu let – to se neodpouští.

Vyprávěl jsem Béďovi tenkrát o té scéně. Mlčel a bylo vidět, že je mu to z duše odporné.

Teď stojíme na stejném místě, na Kozím plácku. Uběhlo taky pár let. Blízko má byt Béďův brácha… A teď se mi vybavuje ta situace, ta scéna. Bylo to asi půl roku po mém zážitku s hříšným starcem. Šli jsme se tenkrát všichni někam najíst – Leoš, Béďa, jeho brácha JUDr. Ing. a já. Myslím, že nás Béďův bratr pozval do plzeňské restaurace na rohu Vězeňské a ulice V Kolkovně. Byl letní večer, seděli jsme „na zahrádce“, v podstatě ty stolky stály na chodníku a kolemjdoucí nám mohli koukat do talíře. Uvnitř byl ale halas, ryk a kouř z cigaret, stoly povětšinou obsazené takovými – prostě lidmi, co si můžou koupit plzeň za takřka padesát korun, dají si jídlo za pětikilo a pak jdou domů, volným krokem pouštějíce prdy, mají to kousek, bydlí za rohem. Patří jim tu v okolí byty v průměru za osm deset milionů. A možná jsem z lacinýho kraje… Prostě pražská dobytčata. Konformisté. Podvodníci. Smutně pokyvuju, nikdy bych netušil, že se za dvacet let „svobody“ naučím třídní nenávisti. V té samé chvíli, kdy mi jdou tyhle myšlenky, zachytím pohled tlustého bezdomovce, jak nahlas polykaje sliny zírá na mé právě přinesené pečené vepřové koleno… Béďa nebo jeho brácha mají záchvat štědrosti a objednali nám tyhle obří talíře s kouřícími kusy masa. Stydím se za celé lidstvo a speciálně sebe proklínám, že jsem přistoupil na tuhle žertvu na očích celému světu. Nerad se nechávám zvát, ale Béďa si občas postaví hlavu, a tak dělaje radost sobě i druhým, žeru jak zjednaný. Týdny pak spokojeně v tichu pojídám špagety a mažu si vánočku džemem z Lidlu (byl ve slevě) a blahořečím skromné tiché existenci na periferii metropole.

Když jsme tehdy dojedli a dopili piva. Odfukujíce, ztěžka, pomalu a s četnými zastávkami, rozhlížejíce se po okolním světě, kráčeli jsme po chodníku a přemýšleli, co s načatým večerem. Leoš zrovna vyjadřoval přesvědčení, že do další hospody nepůjde – že není pivní typ, tak do kavárny třeba – postávali jsme u toho na nároží Kozí a Vězeňské ulice… Tu zpoza rohu vyšla nám vstříc suita několika chlapíků v oblecích, kravaty a bílé košile zasvítily v šeru. A uprostřed (ejhle!)… dědek s nehybnou kriminálnickou tváří, v teplákách. Béďův brácha se okamžitě vrhnul vpřed a začal líbezným, o něco vyšším hlasem, rozhodně jinak, než mluví obvykle, něco drmolit a uctivě a zdvořile jako by se až klaněl. Bylo slyšet nějaká oslovení křestním jménem, něco jako: Pepíčku. Mlčky jsem zpovzdálí přihlížel té situaci. Už jsem pojednou věděl, co je na tom dědkovi od začátku podivné. Neudržuje oční kontakt s partnerem v dialogu, buď má sklopená víčka a čučí do země, nebo se dívá někam stranou a do dálky. Dědek něco tiše mumlal a všichni okolo něj uctivě naslouchali. Přitočil jsem se k Béďovi: „Pamatuješ, jak jsem ti před časem vyprávěl o dědkovi, co šmíruje malý holčičky na Kozím plácku? Tak to je on!“

S Béďou se stal zajímavý fyziologický proces. Nejdřív se mu v obličeji nepohnul ani sval, pak potemněl na lících a vypadalo to, jako by mu někdo do míchy vstříknul podchlazenou zmrzlou rtuť. Úplně odmítl, mlčky a tělem odmítl cokoli dalšího v té věci vědět, odstoupil ode mne a doslova „zkameněl“. Byla to nehybnost vyvolaná strachem, vysokou vibrací svalových vláken v jeho organismu. Nějak se tahle informace, když uviděl živého aktéra, nějak se tohle ztotožnění historky a živého dědka počalo – pro mne nepochopitelným způsobem – dotýkat samotných základů jeho existence. Pochopil jsem, poprvé po dvaceti letech, co ho znám, jsem uviděl jeho strach. Béďa se bál.

Suita mezitím poodešla za roh. Béďův brácha nás došel. „Člověče, znáte Pepíčka?“ S Leošem jsme vrtěli hlavou. „Ne, jo? Tomu tady patří tohle všechno!“ rozmáchl se JUDr. rukou a ukázal na řadu domů okolo náměstí… Béďa, jako by ustupoval před svým strachem, na nás čekal před irskou hospodou na druhém konci náměstí. „Zajdem na guinness?“ zeptal se neutrálně a první vkročil do dveří.

Byl to tehdy tichý, památeční večer. V irské hospodě voněla v otev­řené pícce, v takovém krbu – jalovcem a pryskyřicí doutnala řeřavá dohasínající polena. Přátelská obsluha před nás postavila ty jejich pinty černého, praženým ječmenem vonícího piva. Bezprostřední, otevření hosté u vedlejšího stolu hned nás oslovili, a tak – když Béďa s bráchou umějí plynně anglicky, srazili jsme poznenáhlu stoly a já s Leošem jsme vklouzli do role upřímných bručících domorodců. Simultánní překlad zdravic přinutil JUDr. bráchu, aby objednal pro celé osazenstvo rundu jamesona, a tím družba byla završena.

Kráčeli jsme pak noční Prahou, stejně jako dnes. Béďův brácha se zadíval na Leoše a zeptal se (bylo na něm vidět, že se musí zeptat, vstoupil do něj opět démon verbální agrese, nebo komplex méněcennosti): „Leo, už sis někdy šáhnul na meloun?“ To řekne člověku, o kterém všichni víme, že má malý důchod na hlavu a že se chodí stravovat ke svému nemohoucímu otci, dělí se s ním o obědy, které mu donáška vozí, protože je bezmocný. Znám tuhle jeho divnou, kmitající povahu mezi takřka bezbřehou pohostinností a ochotou naslouchat – která osciluje do protikladné polohy všechny zkorumpovat (personál v nejmenované okresní hospodě, která už má zavřeno, přeplatit odcházejícího kuchaře, který oblečen v civilu právě míří ke dveřím). Pětitisícovými bankovkami otočit běh času a nechat rotovat hospodu, kde pobíhají číšníci a servírky s pojednou chtivýma, lačnýma očima. Jen tak ze sportu koupit šest osm lidí a nechat je hrabat kopytem ve vzduchu, komedie… taškařice. Nedá se na to dívat. JUDr. v nějaké bezhlavé profesionální agresi rozdává navštívenky těm mladým servírkám a vlastně i číšníkům, v nějakém bisexuálním raptu jim naslibuje místa v mezinárodních hotelích, kde sedí ve správních radách, úplně těm mimopražským, na ubytovně bydlícím hochům a dívkám svítí oči chtivou nadějí, a s dvojnásob chtivou, mrzkou rozkoší je JUDr. v horším případě – rozdělá, použije, vybydlí a zahodí. Anebo je jen tak nechá nadrženě zírat, a když v jejich očích uvidí ochotu se nechat zkurvit, tak se spokojeným lišáckým úsměvem si upraví kravatu, zaplatí účet a odchází špalírem uctivých pohledů do tmy.

Kupuje si, chudák… pozornost a úctu. Kdysi dávno se prodal, a teď roznáší ten jed dál.

Za ta léta mám v hlavě hodně vzpomínek – když se svojí ženou opsali na stroji čistopis Baziliška, tak za nějaký čas měli oficiální svatbu: fotografie dvou mladých komsomolců, dva stroje připravené na úspěch a na rozmnožení lidstva. Byli jak z plakátu, z bankovek – každý režim by využil jejich fotografii k propagandě na šťastnou budoucnost, kterou chystá všem oddaným pracujícím, mladým rodinám.

Uběhlo dvacet let, JUDrův pobočník – Rusák Kapustík zběhl i s informacemi, které okamžitě dobře zpeněžil. Manželka, ta klisna z plakátu, když postavili milionářskou vilu v osadě nad americkou kolonií, nad baptistickým centrem Jenerálka, když v podobně zazobané, menší osadě těsně za okrajem Prahy (díky stavebnímu povolení, které dostali jako výjimku na zdravotnické zařízení; kvůli tomu podvodu tam konsorcium stavebníků nechalo vybudovat prázdnou, nikdy nevyužitou stavbu malé nemocnice) – když Klisna s JUDr. postavili vilu a stali se sousedy sovětčíka ze Svobodné Evropy, Avrama „veš v kožiše“ Pištejna, který byl podstaven (zázračně „emigroval“ z Ruska do Vídně a posléze do Prahy), vedle bydlí sviňka, rozvedená stárnoucí moderátorka z televize (očesala golfového milionáře), hezké to tam měli. Narychlo postavené milionářské vily měly špatně izolované základy (firmy své investory pořádně natáhly), do suterénních místností, do garáží a kulečníkových kluboven zatékala spodní voda.

Tehdy Klisna hodila zadnicí a začali se štěkat s manželem, dlouholetý rozvod, navzájem se drží pod krkem – používají jako rukojmí své vlastní děti. Mezitím, v souvislosti s nějakými privatizačními dozvuky, je její auto, když jede s dětmi a stojí na červené na křižovatce, je napadena útočníky, v několika vteřinách baseballovými pálkami zdemolují karosérii jejího vozu, roztříštěná skla, neznámí muži skáčou po plechové střeše, ona uvnitř vříská spolu s dětmi hrůzou – pochopila posléze – bylo to poslední varování.

Klisna sedí ve správních radách různých společností, ve vedení Konsolidační agentury, blížící se menopauza způsobuje záchvaty vzteku, mediálně je propíraná – fyzicky napadla svoji sekretářku. Staví si další, porozvodovou vilu na Strahově, gabionové, v drátěném pletivu volně umístěné kameny háže ze střechy na mercedes svého bývalého manžela – když přijel pro svoji dceru, několik soudních pří a zákazů přiblížit se na jistou vzdálenost ke své bývalé Klisně. Policejní komando vniká násilím do jeho chaty u Mikulova (do té doby oddaný vesnický neřád Pašourek, privatizátor, se mu mstí – že mu nevysoudil asi 200 milionů náhrady za nepodařené machinace se státními pozemky), výslech, JUDr. posléze dostává infarkt a je vrtulníkem převezen do nemocnice.

Nyní s vyhaslým, vrásčitým obličejem, stín sama sebe, chodí pasáží Lucerna do své kanceláře a jedinou jeho zábavou je poučovat servírky v restauracích – jak má správně vypadat „kvalitní“ minestrone, pasta carbonara, jak má být vypečená ciabatta. Je v prdeli…

V dobách, kdy byl při síle, když v kapsách u bundy, kterou měl navlečenou přes oblek a cípy saka mu čouhaly zpod té „větrovky“ – když převážel z jedné transakce do druhé hotovost (která nesměla proběhnout bankovním systémem), míval v těch vnitřních kapsách třeba třicet milionů, „trpěl“ tehdy falešnou otylostí…

Neodpouštěl si tehdy veselá furiantství a zval nás do hospod (jenom tu bundu nikdy nesundal). Pak zmizel a ve tři ráno, absolutně střízlivý, skočil do svého metalizovaného sportovního mercedesu, svištěl dvousetkilometrovou rychlostí, aby byl dopoledne v Mnichově na nějaké obchodní schůzce.

Věděl jsem tehdy houby o jeho životě, a tak jsem v podstatě obdivoval tu jeho vlčí vervu a mazanost a naprosto přesně zacílenou aktivitu. Teprve po letech bylo vidět, že takových jako on není pravda moc… ale je jich pořád dost, a rodí se další vlčáci… dost na to, aby si šli navzájem po krku. Je to ta zóna průniku mezi byznysem, politikou a organizovaným zločinem. V těchhle vodách pracují různé utajené státní i cizí složky a není nikdy úplně jasné, kdo na jaké straně stojí.

Když byl ještě na ministerstvu zahraničního obchodu, v druhé polovině osmdesátých let, jednoho dne pozval Béďu, svého mladšího bratra, a šli si sednout na pěší zónu, na lavičku mezi záhony uprostřed ruchu Václavského náměstí. JUDr. učinil tehdy bratrovi nabídku: bude pokračovat ve studiu cizích jazyků na jazykové škole, současně se bude připravovat v nějakých kurzech speciálních činností, a když všechno půjde, jak má, tak za dva roky vyjede do ciziny a bude tam žít. Jenom nesmí nikomu, ani rodičům, nic o tomhle závazku říct.

Dodnes nevím, proč mi tehdy Béďa vyprávěl tuhle historku.

Snad tam někde byla otevřená nabídka, která se týkala i mé osoby? Nevím.

Teď, po létech, dostává všechno teprve konkrétní tvar.

Ještě jedna chvíle zůstává ve mně bez odpovědi, divně nedovřená, nedokončená. Před pěti šesti lety. Šel jsem tehdy Štěpánskou ulicí dolů na Václavák. Zazvonil mi telefon v kapse, byl to JUDr., byla myslím sobota, víkend, ulice vylidněné. Slunce svítilo v ostrých dopoledních odlescích a stínech, rozsvěcelo okna a výkladní skříně. Mohutný šerý monolit hotelu Alcron vytvářel chladný, zastíněný koridor po celé šířce vozovky, až na protější chodník. Na rozhraní sluneční teplé záře a stinného chladu jsem hovořil s předoucím, zdánlivě laskavým hlasem. Naléhal jakoby přátelsky a rozverně (ale bylo to, čišelo to z každého slova – pracoval teď, v tuhle chvíli, když se mnou hovořil, na plné obrátky pracoval): „Zdravím slavného spisovatele.“ (Nereaguje na mé slovní protesty.) „Hele, co děláš? Máš volno? Podívej, vemu auťák (ten zelený metalizovaný sportovní mercedes – status, legitimace pro jemu podobné) a vyrazíme někam! Mám chuť trochu řádit, přidáš se? Pojď, všechno bude gratis.“ (Hlavou mi v té chvíli běží úplně jiné starosti, zájmy a potřeby, jejichž obsah jsem nikdy u tohodle vlčáka nezachytil ani ve stopovém množství – telefonuje opravdu z jiného vesmíru.) Hlasem, jako když medu ukrajuje, zároveň s nepřestávajícím náporem naléhání, v podstatě doprošování, lákání a vyhrožování. Je to až „balení, vrážení klínů do hlavy“, ten arzenál, který znám z dob mládeneckého lovení holek. Tohle začínalo být zajímavé, vnitřně již rozhodnutý, klidný, naslouchal jsem tomu koncertu starého „bourače“. „Pojéééď, neblázni, vyrazíme třeba za Balabánem!“

Jako když mě udeří kladivem mezi oči!… Nedal jsem na sobě nic znát, jenom jsem mu to začal rozmlouvat – že Balabána zas tak dobře neznám, viděl jsem ho jen dvakrát v životě, víme o sobě – četli jsme navzájem některé své věci, ale není možné na základě těch letmých setkání dorazit do Ostravy a vytáhnou ho na pivo!… Co je to za nesmysl? A proč proboha chce on, právník a kšeftman, hovořit se spisovatelem? To jsem říkal do telefonu a zároveň mi v hlavě zvonily všechny alarmy… Tak ty, rusácká, zdejším lidem odrodilá svině fízlácká, magore, kterej seš podepsanej s tou svojí generací bolševickej synáčků – co chtěj legalizovat svý prachy a zpeněžit kontakty a informace, který se ti při práci ve státní správě dostaly do rukou. Když jsi kolaboroval s režimem, tak ses modlil k Západu – a tvůj děda, kdysi v Sudetech narozenej, špatně česky mluvící dělník z lomu, dožívající jako školník v Jablonci, odebíral Svět sovětů a nábožně, jako prostej věřící, s rukama jak lopaty listoval v těch špatně natištěných barevných reprodukcích a hleděl na tváře smějících se dětí v přímořském letovisku Artěk. A byl šťastný, že to, čemu celý život věřil – sociální spravedlnost, se stala skutkem.

Ty, fešácká smějící se nestvůro, která má jedinej kladnej prvek – jsi manipulovatelnej přes tu svoji bezednou primitivní lačnost. A tak jsi byl použitej, spolu se sobě podobnými, pro velkej, nesmírně rozsáhlej záměr – kterým snad jednou skončí tahle doba kamenná.

Snad použitej. A snad skončí… Protože i já jsem věřící, mám vizi šťastného lidstva, sci-fi technologie jsou již vynalezeny a uplatněny na celé planetě… lidí je pár desítek milionů, žijí v osadách rozesetých v kvetoucích lukách a lesích, na březích řek a moří, a věnují se vědám a umění. Směšné, že? Kdybych tuhle víru neměl, nic nejsem.

Balabán – hlas mé generace. Začal být v těch letech známý, jeho knihy oslovily tu přemýšlivou část populace napříč věkovými skupinami. Tichá, ale neochvějná zpráva o světě našich dnů se šířila po Slezsku, Moravě a Čechách.

A teď tahle v pražské kotlině zakořeněná temná bytost, JUDr. Ing. – v Moskvě upsaný, tenhle destruktivní nástroj pohybující se v kriminálním podzemí vysokého byznysu – teď, zčistajasna se mi snaží namluvit, že po ničem netouží víc, než setkat se s Janem Balabánem, kterého znám jako chlapsky opravdového a naprosto rovného autora smutných a krásně přesných knih.

Kurva proč? Jdeš na kontakt, ty svině? Chceš si takhle o víkendu udělat styka?

Nebo tvůj řídící, „vostočný urod“ ti dal tento úkol?

Nikdy jsem tě neslyšel hovořit o jediné knize, tvůj byt, to jsou pusté, draze zařízené prostory s nevkusnými obrazy a bez jediné knihy. Tobě jako návodčí nikdy nepomůžu. Podrazím tě, jakmile se něco dovím. Z čisté, temné radosti, protože – já nejsem, nedokážu být Balabán.

Nejsem křesťan, i když mám Jeho – vlasatého tuláka a bezdomovce v zemi judské, prvního komunistu, Jeho mám opravdu rád a Jeho věty Nech mrtvým, ať pohřbívají své mrtvé a Spíš projde velbloud uchem jehly, než boháč se dostane do království nebeského nebo Moje království není z tohoto světa si opakuju často, když usínám.

Jdeme s Béďou po Haštalském náměstí, je rok 2012. Ještě teď mi buší srdce nenávistí a tuhle temnou energii posílám do tmy nad střechami. Aby se pod nebem prolétla, zchladla a jako struska života se s prskáním tavila v bílém plameni uvnitř srdce.

Jan Balabán je už mrtvý a jeho literární odkaz žije stále se rozšiřujícím a další lidi oslovujícím životem… JUDr. Ing. je po infarktu a s tváří staré narcistní polobuzny vysedává ve své pusté kanceláři a vede letité, zaprášené soudní pře se sobě podobnými, šedivými dravci – kteří svoji nynější nemohoucnost kompenzují hromaděním jedu ve svých zkažených zubech.

Jedna věc pro mě zůstává nekonečnou záhadou. Věděli, že jsou použiti pro velkou věc, pro široký záměr, na kterém jsou závislé existence milionů lidí? Věděli to v celé hloubce a šíři záměru, nebo byli dílčím způsobem, v rozsahu nutném pro splnění úkolu, informováni?

Tohle je ale síť ve stávajících mocenských strukturách uvnitř systému – to znamená, že jsou zde funkční obranné mechanismy, které aktivně vyhledávají narušení zvenčí i zevnitř. Pro konspirativní jednání v takovém prostředí je vysoká motivovanost samotným předpokladem. Velké prachy a velký strach dokáže zdolat jen Velká myšlenka. (V praxi jsou samozřejmě nejúčinnější kombinace, kde jsou přítomny všechny výše jmenované prvky.)

Nebo to byl obrovský neosobní pohyb systému, soukolí připravující neznatelné, ale až za obzor mohutné proměny paradigmatu?… A tihle „malí šmejdi“ jen s předstihem, který jim poskytují informace přicházející k nim ze všech nižších struktur – tihle hamižníci konají v slepém, pudovém instinktu?

Věděl to JUDr.? Nebo mu to dochází až teď? Je to pro něj dobrá, nebo špatná zpráva? Nebo jako zchromlá šelma se zaobírá svými revmatickými obtížemi a pohyby světa okolo něj proudí a on nic nevidí, necítí, spočívá jako „prvok“ ve slepém nevědomí. Zbytky své emocionality trousí, v bezmocné inkontinenci, na své děti, které již dospívají a mají ve tvářích stejnou dravčí odvahu a necitelnost, jakou míval on ve dnech svého mládí.

Béďa ukazuje na rohový dům s věžičkou: „Támhle, tam jsem moh získat byt. Bydlela tam jedna stará herečka, nabídl jsem jí trojsměnu, málem to vyšlo, ale nakonec se šprajcla Praha 1. Byl tam takovej podvodník. Měl pomocníka, takovej nešťastník. Dělal kdysi v prodejní galerii, pak se chyt heroinu, zpronevěřil nějaký obrazy, vyhodili ho. Tenhle pacholek z Prahy 1, ze stavebního odboru, ho používal jako poslíčka a figuru, na kterou se psaly rizikový transakce. Vědělo se, počítalo se s tím, že dlouho žít nebude. Říká se tomu černej kůň… Trochu jsem toho hajzla z radnice skřípnul, nevracel zálohu, z výměny bytu nic nebylo, tak jsem kroužil po městě, až jsem ho potkal. Byl docela vyjukanej, ta tlustá stará mánička. Typickej udavač. Malá, ustrašená, ale peněz chtivá děvka.

Ten jeho fámulus skončil špatně, heroin ho úplně psychicky rozežral, přespával na Hlavním nádraží, prodával se buzerantům, nakonec prej skočil pod vlak. Ale vypadá to, že mu někdo pomoh.“

Matně si vzpomínám na tmavovlasého mladíka s výraznými rysy filmového fešáka a se záblesky inteligence – pokoušel se mně anebo Béďovi prodat obraz současného známého malíře, nějak mu uvízl mezi prsty ještě v dobách, kdy pracoval v té komerční galerii – obraz byl nijaký, nevýrazná, zřejmě barevná studie, dodatečně zarámovaná.

Nápadné na tom „Čendovi“ bylo, že si u servírky objednal horkou vodu… Bohužel byl už daleko v drogové závislosti. A peníze si opatřoval ponižujícím a špinavým způsobem, že jediným kontaktem s realitou byla hrdá, suverénní tvář, povýšené chování a oči, zrak při rozhovoru neustále upíral někam mimo, hleděl „tajemně“ do dálky. Mluvil koutkem úst, v holých větách, a tvářil se jako „majitel tajemství“.

Za rohem na něj nedočkavě čekal prdelatý, sytě nažraný, v „džísce“ nasoukaný padesátiletý mamrd s dlouhou „řepou“ – a v polekaném rozhovoru, kdy se mu vzrušením třásly tlusté líce, ho úkoloval k vyzvednutí nějakého úplatku a k předání nějaké lživé, matoucí informace – která měla živit naději naivního zájemce na výměnu bytu v centru Prahy.

Někde na východě, za hradbou domů, za řekou – něco se stalo s pozadím noci, ještě je hluboká tma, ale přeci nějaké temně modré posuny mraků v dálce… přinesly první náznaky svítání.

Jdeme Dlouhou ulicí, směrem na Staroměstské náměstí. Bez cíle, nebo vlastně – cílem je chodit na čerstvém nočním vzduchu.

Béďa volně kráčí a bdělým pohledem kontroluje prostor. To už je takový jeho zvyk… A samozřejmě má na sobě pracovní oblečení, které znají operativci na celém světě. Každý, kdo jde do ulic někoho sledovat, něco zařídit, má na sobě oblečení (kabát, košili atd.) – které jde někde v průjezdu obrátit naruby. Princip je prostý: jedna strana je světlá, druhá tmavá – bez vzorků, obrazců a zapamatovatelných odlišností. Lze tak splynout s davem, během několika vteřin proměnit svůj zjev. Profesionální sledovači mají vždy po ruce čepici zmačkanou v kapse, brýle atd. Chodí jako na kolotoči okolo sledovaného „objekta“, může jich být i deset a víc, v autech čekají posily… často chodí před sledovaným. Staří kozáci ze sledovačky mají zvláštním způsobem ošlehané, opálené tváře. Je to práce na čerstvém vzduchu.

A Béďa, věrný letitým návykům, má na sobě právě takový tmavě šedý svetr, a jelikož je rozepjatý, je vidět uvnitř – světle krémová rubová strana, mající stejné náplety kapes, jako jsou na líci.

Týnský chrám spočívá svým vysokým, strmým tělesem, tou dnem obrácenou lodí, zaťatý všemi svými věžemi do černé tmy nebes… A ty tušové závěsy a opony z černého sametu jarní noci, poznenáhlu… ve světlech reflektorů vrhajících kužely světla vzhůru, do výšky nad Staroměstskou radnicí, nad Týnem – ta vlahá, předjitřní tma obtěžkaná oparem od řeky pomalu odplouvá, vstříc přicházejícímu dni tam někde na východě, za obzorem.

Hlavou mi běží řetězce informací, některé jsou kdovíkde uloženy po desítky let. Teď se ty vzpomínky – co kdo řekl, jak to řekl, jak se u toho tvářil, za jakých okolností bylo to a to řečeno – nyní, dnešního podivuhodného večera, vlastně noci, a teď již v podstatě přicházejícího, pomalu přitékajícího jitra… to všechno nabývá určité posloupnosti, řadí se do celků a větví se… ta struktura byla uložena v temnotách a poznenáhlu se vykresluje v čase.

Jak to bylo s tebou, dávný příteli? Kde jsi vyrostl a co to bylo za lidi?… Vzpomínám na dobu koncem osmdesátých let. Vyprávěl mi Béďa, že se narodil a do roku šedesát osm žil s rodiči v Příbrami. Jeho otec, důlní inženýr, vystudoval v Moskvě. Matka pochází odněkud z širých prostor Ruska, snad z Ukrajiny, někde poblíž Dněp­ru… Otec pracoval v padesátých a šedesátých letech v uranových dolech Jáchymov jako štajgr, důlní inženýr. Posléze byl na pozici hlavního inspektora bezpečnosti práce v celém regionu uranových dolů… Třásli se před ním ředitelé a vedoucí provozů. Řešil důlní neštěstí, smrtelné úrazy. Hrozivé historky z třídírny rud… To mám uloženo v jedné části mozku.

Z jiné oblasti, z protilehlého gyru, přitéká proud informací o okolnostech vzniku uranových dolů, souvisí to s koncem války a vývojem atomové pumy. Naprostá priorita v celém systému sovětského státu a jeho satelitů. Celá rozsáhlá akce na vytvoření atomové zbraně byla podřízena přímo Berijovi, komisaři státní bezpečnosti.

Byla podepsána tajná mezistátní dohoda mezi naší republikou a Sovětským svazem o výhradním právu nákupu uranových rud, o zvláštním režimu v oblastech těžby a další prováděcí doložky. Celé okolí bylo obehnáno několika pásmy ostnatého drátu a uvnitř se uplatňovala sovětská zákonnost.

Dokonce byla ustavena Zvláštní správa SNB pro Jáchymovské rudné doly, Správa pracovních táborů atd. (Velitel strážních jednotek pro celou oblast byl po roce ’89 jmenován OF do komise „vyšetřující“ zločiny spáchané na generacích našich lidí – v honbě za uranem.)

Takže proto – pro pečlivé prověření, pro svého otce – starého bolševika ze Sudet, kameníka z lomu s jeho nezdolnou vírou… pro ta léta studií v Sovětském svazu… po završení vázacího aktu sňatkem s „jejich“ státní příslušnicí… zde lze najít (vedle jistě značných odborných schopností), tady je příčina důvěry „přátel“ a umístění do takto „ostře sledovaného“ podniku a posléze kariérní růst.

Vyprávěl mi Béďa, jak po srpnu šedesát osm jim lidé psali výhružné dopisy, házeli kameny do oken. Řekl: „Čecháčci.“ Takže nakonec je „přítel“ umístil na nějakou chatu skrytou v lesích, zde žili řadu měsíců. Pak, na oko vyloučen z KSČ, přestěhoval se důlní inženýr i s rodinou do jednoho městečka na severu Čech a zde pracoval dál v pozici inspektora a bezpečáka na menší lokalitě, kde se do země pumpovala kyselina sírová a pak se zas velikými čerpadly sála z hlubin s příměsí rozpuštěného uranu… Odkaliště, bordel, humus. Nakonec, před důchodem, dostal místo na ředitelství podniku Severokámen.

Ano, kádruju. Na stará kolena jsem se stal šéfem soukromého „osobního oddělení“. Musím si uklidit ve své zalidněné hlavě.

Nyní mi je už jasné to, co jsem stejně okrajem své mysli věděl od začátku – tahle rodina, to je „opěrný bod“. Důvěrníci, lidé mající důvěru a zajišťující část činností pro „přátele“.

Začátkem devadesátých let, pár týdnů po převratu v Moskvě, objevili se u vilky Béďových rodičů nějací jejich „dobří známí“ – tlustý obr, nějaký Bělorus, matematik a šachista, a s ním, jako šofér, malý zakrslík, takové šídlo, starší a čiperný „za groš kudla“ s ostrýma, zavilýma očkama. Tahle dvojice započala podivný kolotoč jízd do Švýcarska a zpět. V obrovském, největším černém mercedesu cosi převáželi ze zemí již bývalého Sovětského svazu. Střídali automobily, neustále pendlovali mezi Minskem, Vilniusem a Curychem. Lze se oprávněně domnívat, že tímto způsobem se převáží cosi cenného a těžkého, co je třeba utajit před celními orgány vlastního i cizího státu… Myslím, že převáželi zlato a zakládali ve švýcarských bankách účty, materiál pro příští operace, pro budoucnost.

Jak se náhle zjevili, tak po pár měsících „profesoři“ zase zmizeli. Zůstal po nich jen ten obrovský mercedes. V garáži Béďových rodičů nebylo k hnutí. Jednoho dne to černé monstrum otec nastartoval a odvezl neznámo kam, snad do bazaru.

Bylo to v roce ’88 nebo ’89, když jsme popíjeli do druhého dne u něj v garsonce v Libni. Zamýšleje ukázat mi nějakou věc, sbíral tehdy různé artefakty, smaltované bandasky ze starých časů, pivní lahve s porcelánovým uzávěrem, plechové reklamní štíty atd. – sáhnul tehdy Béďa do skříně a při manipulaci s šaty a košilemi – vypadla na zem skleněná lahev od jogurtu a z jejího hrdla vyskočil paklík stočených pětisetkorun. Bylo toho odhadem za dobrých šedesát tisíc. Béďa se tehdy bleskurychle sehnul, stočil peníze do ruličky a tu zasunul do lahve, mumlaje cosi o tom, že mu to dala matka. Nějaký podíl či co. Jakoby nedbale ji pak pohodil na dno skříně mezi boty a přikryl hromadou nevyžehlených, ale čistých košil… Béďa je jak fretka, neustále cosi přepírá, vždy je v čistém a vypraném oblečení. Na rozdíl ode mne, který od mateřské školky chodím v lehce pobryndaných trikách a mírně potem páchnoucích svetrech a zmuchlaných košilích. Od té doby, co jsem z „domu“ a matka zestárla, začal jsem „mládenecký“ režim a dokážu prát, a dokonce jsem zvládnul i žehlení – o téhle činnosti ovšem soudím, že je na počátku třetího tisíciletí již zcela zbytečná.

Šedesát tisíc mně na vteřinu skočilo k nohám. Za ty peníze byl tehdy nový automobil Škoda.

Byl myslím rok ’87, kdy jsme s Béďou odjeli do SSSR. Dali jsme pětistovku známému od Béďova bratra, pracoval na sovětském konzulátě, dal nám do pasu malé červené razítko „gostěvaja“.

Zajímavé bylo, jakou to razítko mělo moc. Oblastní policejní velitelé, kde se musel každý cizinec na území Sovětského svazu do 24 hodin přihlásit… tito „náčelníci“ nám s ochotným úsměvem dávali do pasu razítka. Jedna podnáčelnice v městě Suchumi, když jsem jí ještě předal třpytivé skleněné náušnice (trvala na tom, že je zaplatí, a skutečně jsem dostal třicet rublů), řekla nějaké Máše od psacího stroje – ať přinese z trezoru to velké razítko. A dostali jsme s Béďou takového kulatého a rudého „berana“, že byl přes dvě strany, vypadalo to jako mezistátní smlouva, a ne stránka z cestovního pasu.

Kyjev, Suchumi, Jerevan, Tbilisi. Cestovali jsme místními spoji, autobusy a vlaky. Někdy jsme létali aerotaxi… Spali jsme u lidí na adresách, které Béďovi předala jeho matka. Byli to známí z dob jejího mládí, spolužáci, dále lidé, které potkala během let u nás v republice, když tu byli na zájezdě anebo pracovně… Taky pár adres poskytnul Béďův bratr, měl tam kontakty z dob studií… Pamatuji se na jednoho jednookého rázovitého taxikáře – zvláštní, podmračený, ale pohostinný obr.

Všichni, naprosto všichni, u nichž jsme spali, obdrželi doporučující dopisy z Československa… Některé jsme oslovovali bez předchozího písemného upozornění – a u nich se spustil podivuhodný proces probouzení paměti… Všichni ti dobří lidé byli neobyčejně pohostinní. Nikdy nás předtím neviděli, a najednou otvírali spižírny a prostírali bohaté tabule plné jídla. Nevím, kde v těch skromných poměrech byli schopni vykouzlit takové lahůdky. Různá nakládaná masa, houby a pečené lilky. Pirohy atd.

Zvláštní vzpomínku mám na to gruzínské město Suchumi. Přímořské rozkvetlé město plné kvetoucích mandarinek. Bylo to někdy zjara, vystoupili jsme z letadla, které bylo ještě plné chladu z přeletu nad zasněženým Kavkazem… Zde bylo teplo a vůně subtropických rostlin. Všude na ulicích troubila auta, křižovatky se projížděly podle pravidel, která znali jenom místní.

Houkání parníků bylo slyšet všude ve městě. Člověk šel ulicí a pojednou – pár domů před ním, pomalu proplula křižovatkou veliká nákladní loď, její bok – jako dům vysoká železná stěna porostlá pod čárou ponoru chaluhami a rzí. Přístavní molo a vlny Černého moře začínaly hned „naproti ulice“.

Autobusem bylo možné odcestovat do podivuhodného městečka Očamčira, proslaveného mandarinkovými háji a plantážemi gruzínského čaje… Když jsme po „polních“ cestách dorazili autobusovou linkou a blahořečili osudu, že jsme si nepřekousli jazyk při kodrcání na výmolech – uviděli jsme rozsáhlou náves vroubenou odpočívajícími obyvateli. Vesničané posedávali ve stínu stromů a v poledním úpalu se uprostřed návsi chvěl horký vzduch.

Vedro a slunce bylo tak ostré, že když jsme v dálce, na úpatí hor zahlédli dotyčné háje, bylo jasné, že tam nemůžeme v tom horku dojít. Šli jsme se okamžitě doptat, kdy jede autobus nazpět do Suchumi… Měli jsme pár hodin čas, a tak jsme doplnili řady obyvatel posedávajících ve stínu rozložitých, zřejmě za tímto účelem kdysi zasazených stromů.

Když tělesná potřeba nás zahnala do jakéhosi bunkru, do betonové podzemní stavby, jež svými střílnami propouštěla ostré jarní světlo a oblaka much, tehdy jsme zahlédli jednu ze základních pravd orientu… Bylo v tom sklepení rozsáhlé, nikam neodtékající, volně se vypařující močové moře. Moč krystalizovala do krápníkových solných útvarů, do fraktálových ostrovů, které spolu se suchými výkaly tvořily jakousi krustu, chodníky a laguny, v zálivech pak jantarově žlutá moč vydávala tak silný čpavkový pach, že člověku slzely oči… Místní lidé, muži v bílých košilích, se samozřejmou elegancí vstupovali v ta místa a konali svou potřebu, podle svého uvážení močili – pokuřujíce u toho mocně z cigára a halasně se u toho bavíce se svými sousedy a pokřikujíce přes ramena ostatních na ty, co čekají na schodech do sklepení, až se uvolní nějaký ten ostrov… Nebo mlčky s opaskem okolo krku srali v podřepu – rovněž u toho báníce z cigarety – aby po chvíli soustředěného usebrání vydral se zpod jejich kníratých rtů chrčivý a táhlý „porodní“ skřek, naběhlé žíly na spáncích – potem zbrocenou potemnělou tvář obraceli k nebesům – ke sloupům jasného světla, jež se dralo dovnitř úzkými střílnami.

Když jsem tohle uviděl, tehdy ještě vnímavý mladík, všechno se ve mně sevřelo, a nedostal jsem ze sebe ani kapku. Chvíli jsem jen tak stál, zády otočen, abych nebyl nápadný, a pak jakoby nic zapnul jsem poklopec a po jednom z úzkých „hovnových hřebenů ve žlutém moři“ se vydal k východu. Při každém kroku mi zpod podrážek bot vylétala, jak měkké broky narážela do obličeje, s bzukotem se vznášela a vzápětí opět usedala mračna černých much, jež sály břečku na osychajících, rozpukaných okrajích téhle žumpy. Nikdy jsem, předtím ani potom, nic podobného nezažil.

Zvláštní příhoda se tehdy stala, možná v ní bylo jádro celého výletu na Východ.

Sotva co jsme přiletěli z Kyjeva, obcházeli město a hledali ulici, kde měl bydlet doktor, u kterého jsme měli pár dní přespat… Přišli jsme posléze na vlakové nádraží a v bufetu se poptávali zarostlých, neholených chlapíků, postávajících u lahvového piva. Jeden, takový mladý, vyčouhlý ryšavec – hned se měl k nám. Když jsme mu ukázali dopis, kde byla napsána adresa dotyčného lékaře, hned se začal zajímat, co nám doktor píše a odkud jsme. Vytrhnul jsem mu dopis z ruky a výhružně na něho vystrčil bradu: „Seš moc zvědavej, chlapečku.“ Hubeňour zalovil v kapse u saka a zamával mi před očima malou rudou knížkou. Když ji rozevřel, bylo jasné, že je to legitimace. To už okolo nás stál kruh složený z pobudů ve zválených sakách, se strništěm na neoholených tvářích. Všichni, urostlí i drobní, různě staří – vytáhli legitimace a zase je zastrčili. Bufet se v mžiku vylidnil… Naivní kluk z našich končin, neznalý světa, začal jsem se jim smát do obličeje a vrtět hlavou. Oni se též nijak nezlobili, měli jen nehybné, vážné obličeje.

Rusky, svojí druhou mateřštinou hovořící Béďa zachraňoval situaci. Nerozuměl jsem v té rychlé konverzaci ani jednomu slovu. Béďa mluvil potichu a napůl úst. Ryšavec posléze odkráčel někam telefonovat… Za chvíli se přikolébal postarší, sošný, uniformovaný strážník a ten, když prolistoval naše pasy a zkontroloval razítka z předešlých měst, nám je vrátil, zasalutoval a omluvil se. Že je to prostě jejich takový zvyk, kontrolovat cizince, a že je vše v pořádku. Poděkovali jsme mu a odešli do ulic.

Jenom to mi bylo po několika dnech nápadné, že když jsem někde ve městě potkal toho zrzavého hubeňoura – teď už do hladka oholeného, v džínsové bundě podšité umělým bílým beránkem (bylo nepochopitelné, jak v tom mohl vydržet, když bylo takové vedro), byl evidentně v civilu, měl volno – tak na mě ten „tajnej“ přátelsky mlčky kýval a byl rád, že zná „cizince“. I já mu pokývnutím vrátil pozdrav a tvářil jsem se „záhadně“. Šlo mi to úplně samo.

Se svojí bledou vykrmenou postavou a kombinací oblečení – ač jsem se snažil o opak a oblékal se tak, abych „splynul s davem“ – ty cizí hadry a ta moje měsícovitá tvář mě prozrazovaly na stovky metrů. „Inostranec.“

Béďa se svojí myší tváří a šlachovitou postavou byl méně nápadný. Když jsme šli ulicí, tak kolikrát kvůli mně přecházeli lidé vozovku, aby si mohli prohlédnout toho zlatohlávka, to velké dítě. Ihned navazovali kontakt. S usměvavou tváří přímo za chůze, už z dálky přátelsky volali: „Otkuda vy?“… Béďa kráčel nepovšimnut dál a smál se tiše.

Už v letadle, v aerotaxi, kde to vypadalo jak na vesnickém trhu – babky s balíky a krabicemi, strejcové s pytlem od mouky přes rameno, převážející plastové kanystry s nějakou šťávou nebo co. Motorka zánovní. Někde brečelo dítě, jinde se hrály šachy. Pilot seděl oddělen od cestujících žlutavou záclonkou.

Jenom jeden „městský elegán“ nezapadal do toho chumlu cestujících. Byl v uhlazeném obleku, doslova ležel – „ležérně“ pohozen v sedadle a měl obrovskou práci, aby vypadal „odjinud“. Pořád si rozepínal a zapínal kovový náramek, vlastně přezku od masivních cizích hodinek. Vypadalo to jako divadelní vystoupení jednoho herce, pantomima o tom, jak jeden chlapík s pršákem, s ohrnutým ruským nosem, chce, aby byl považován za „zápaďáka“.

Tuhle potřebu vypadat cizokrajně jsem znal i od nás, takže identifikovat to jako neškodnou zábavu bylo snadné. Jinak to opravdu vypadalo jako duševní, obsesivní porucha.

Nakonec, za pár dní, když jsme šli „na kontakt“. Do jedné vyhlídkové restaurace na výběžku mořského mola… zrovna tam se k nám přihlásila v kuchyni jedna postarší servírka, když jsme tam vešli pod „krytím“ prodeje pašovaného kožichu (byl umně všit chlupy dovnitř, do obyčejné zimní bundy, a tvářil se jako podšívka – tenhle fígl zvládla přes noc zašít žena od Béďova bratra, nynější striga sající apanáž z několika správních rad a řídících funkcí). Když proběhl „dohovor“ k předání kožichu a peněz, šli jsme si opět sednout do sálu restaurace a čekali na šašlik – tehdy jsem uviděl u protějšího stolku toho „zápaďáka“ s ohrnutým nosem. Byl ve večerním obleku, sám seděl u lahve vína a okamžitě zachytil můj překvapený pohled. Přátelsky se usmál a pokývnul. Přitom v letadle jsme s tím člověkem nevyměnili jediný pohled, jediné slovo… Až teď, když nad tím přemýšlím, mě napadá, že tam nebyl náhodou. Možná to byla kontrola spojení, šel nablízko zajišťovat předávku. Něco, „něco“ šlo s námi přes hranice až sem. To „něco“ nemohlo jít zaběhanými diplomatickými kanály ani jinými, do té doby ověřenými a používanými cestami.

Tvář mi při jeho pozdravu zkameněla a vážně jsem se skloněnou hlavou pohlédl na ubrus. Neopětoval jsem pozdrav. Něco instinktivního mě varovalo. Tady něco nebylo v pořádku… Tady probíhala hra, v které jsem byl nevědomý, pasivní hráč. Rekvizita… To všechno mi došlo až o mnoho let později.

Večer byl zakončen opileckou scénou vykrmené mladé kurvičky, vydržované žilnatým krocaním starcem. Opilá házela okolo sebe ovoce, spadla pod stůl a stáhla na sebe celý ubrus s talíři, jídlem a nápoji. Personál běhal okolo, taxikář pomáhal odvádět zpovykanou, „nařvanou“ princeznu. Vyžilý Don Juan rozdával okolo sebe storublové bankovky… Smáli jsme se s Béďou při té představě, jak doma chrápe v široké posteli, ložnice je plná drahého, nevkusného nábytku a hroší samička vypouští hlučné prdy, které jak pružné tenisové míčky putují pod brokátovou přikrývkou.

Druhý den slunce žhnulo snad ještě silněji. Po snídani v rodině hodného a ochotného gynekologa… spal jsem v jeho pracovně na pohovce, uprostřed místnosti stálo gynekologické křeslo, chromová ocel vydávala nebezpečné odlesky do teplé jarní noci. Z otevřených oken vanula dovnitř vůně mandarinkových květů, někde v zahradě dusal po trávě velký lovecký pes. Na policích stály lékařské knihy, jedna vitrína byla plná velkých lahví, v nichž se vznášela embrya a různé, těžko identifikovatelné abnormality.

Po snídani jsme s Béďou vyrazili do města, na předání kontrabandu. Procházeli jsme uličkami, Béďa nesl velkou tašku. Dopoledne bylo plné svěžího povětří vanoucího od moře a vrcholků zalesněných hor, na jejichž úpatí se Suchumi rozkládá – ty hřebeny se ztrácely v sytě modrém vzduchu.

Šli jsme na adresu, kterou nám dala servírka, černovlasá mandlooká čtyřicátnice s knírkem na horním rtu a se stopami bývalé krásy ve tváři… Béďa jaksi nemohl najít tu ulici, nebo se nějak špatně zorientoval. Já se svojí chabou ruštinou jsem mu moc nápomocný nebyl… než jsem rozluštil nějaký nápis na rohu ulice, Béďa už dotazováním docílil přesnější informace, kde se zřejmě ta ulička na kraji města nachází. Chodili jsme mezi vilkovými zahradami – na některých domech byl v okně vyvěšen velký fotoportrét muže – bylo nám posléze vysvětleno, že je to místní zvyk, vyvěšovat v době smutku podobizny zemřelých.

V jedné liduprázdné ulici, mezi skladišti a železničním nádražím – pojednou se na rohu ulice objevila šedivá volha, rychle odbočila, v okamžiku byla u nás a zastavila s koly na chodníku. Z vozu vyskákalo několik mužů v civilu a ti nás obstoupili. Vše se odehrávalo v tichu, mluvili zastřeným rychlým hlasem, dva nás drželi v šachu a další dva kontrolovali okolí… Vše bylo tak rychlé, že v tom nemohl fungovat prvek náhody. Byli to odborníci na sledování a zatýkání. S policií neměli tito šediví, spoří čtyřicátníci nic společného, ani jeden z nich neměl gruzínské rysy. Béďa kupodivu s nimi hovořil stejným ztišeným hlasem, rychlou, absolutně nesrozumitelnou ruštinou plnou zkratek, jakoby profesním slangem, možná to bylo nějaké nářečí. Bylo najednou slyšet, že je to jeho skutečná mateřština, jazyk jeho matky.

Skupinka, s námi uprostřed, se počala přibližovat k otevřeným dveřím volhy. Chlapíci měli ve tvářích nehybný, nezúčastněný výraz profesionálů a v jejich chování nebyl ani náznak zášti nebo brutality. Okamžitě jsem vycítil, že přese všechno, co se s námi děje, to nejsou nepřátelé.

Začali nás postrkovat, stále rychle hovoříce, směrem k zadním dveřím auta. Béďa si už sedal dovnitř, podivně klidný, a já měl jít vedle něj – pojednou jsem se vzepřel a začal nahlas protestovat, udiveným hlasem jsem se dožadoval vysvětlení: „Kdo jste? Ukažte mi nějaký průkaz! Já jsem český turista z Prahy. Jsem přítel. Nic jsem neudělal, nejsem si vědom žádného provinění!“ Počal jsem dotčeně kokrhat a úplně jsem se vžil do své pravé role překvapeného, naivního turisty. Krom toho, že jsem hovořil česky, stále jsem zvyšoval hlas.

Bledí, šedovlasí muži se ustaraně rozhlíželi a drobný, asi nejstarší – padesátník v klobouku, s obličejem jak sekyrka, na mě hleděl stejně tak, jako se dívá dospělý na řvoucí mimino. Tenhle „strejček“ – zřejmě šéf zatýkací skupiny, bleskurychle vyhodnotil situaci, pokýval hlavou a klidným hlasem pronesl: „On ně govorit ponašemu?“ Jeho smečka polohlasně replikovala: „Nět-nět, ně govori…“ a vrtěli u toho zklamaně hlavou jako na divadle.

Zvláštní – jakoby bezmocní před mojí neschopností hovořit rusky, mávli nade mnou rukou a naskákali do volhy. Béďa se naklonil přes „starého“ s kloboukem, a než se zabouchly dveře (zahlédl jsem samopaly v rukou jeho spolucestujících), klidným hlasem mi řekl: „Počkej na mě na nádraží.“ Volha se s hlubokým předením zesíleného motoru rozjela a byla ta tam. Ve vzduchu se vznášel zvířený prach a pach spáleného benzinu. Ulice byla opět liduprázdná.

Stál jsem tam a jakoby až teď se rozbušilo do té doby zastavené srdce.

Šel jsem pomalu podél kolejí, ulicí vylidněnou a nehybnou v poledním tichu. Kráčel jsem okolo betonových skladištních budov bez oken, podél nekonečných ohrad a oplocených areálů nejasného původu. Nikde nebylo vidět člověka… Strach mi zabraňoval jasně myslet. Všechno proběhlo tak rychle. A tak podivně, neosobně, profesionálně… Kam se mám obrátit? Na koho? Bylo mi jasné, že pokud nějaká instituce může na ulici jen tak sebrat člověka, tak proti ní je obrana marná.

Hrůza z budoucnosti mi tepala celým tělem. K tomu moje školní ruština, holé, pomalu pronášené a mnohokrát opravované věty, to vše s příšernou dikcí a výslovností.

Přišel jsem na nástupiště a uvědomil si, že Béďa má u sebe všechny doklady a zpáteční letenky… Nemohl jsem přijít na nic, co by pomohlo jemu nebo mně v této situaci.

U stánku s novinami jsem kupodivu uviděl český humoristický týdeník Dikobraz. Okamžitě jsem ho koupil a chytil se ho, jako se tonoucí chytá záchranného kruhu.

Hleděl jsem na obrázky kreslené důvěrně známým rukopisem kreslířů, jejichž jména mě doprovázela od dětských let. Dušan Pálka, Neprakta–Švandrlík, Vyčítal, Kerles, Slíva, Jiránek…

Žaludek sevřený úzkostí, díval jsem se na ty pestrobarevné stránky, pořád dokola četl nějaké vtipné historky a můj mozek – přetížený obavami a živočišným strachem z budoucnosti – ničemu z toho textu nerozuměl. Slova jsem dokázal přečíst, ale hlava, která jela naplno, zahlcená neustálým přehráváním právě prožitého, vůbec nechápala, co se tam vlastně píše. Všechno bylo zaměřené na přežití organismu a ostatní bylo nedůležité.

Chodil jsem sem a tam po dlouhém, liduprázdném nástupišti. Z lesů na úpatí hor byl slyšet zpěv ptáků a jasné slunce hřálo v chladivém větříku od moře.

Bylo krásně na světě a já začal pomalu uvažovat, jestli by nebylo lepší umřít. Už jsem byl unavený strachem a úzkostí. Tenhle pocit, tu hlubokou hrůzu z existence, mám někde v sobě zažraný z dětství, je zapsaný v samotné struktuře mých kostí, nervové synapse – za ta léta obav a úzkostného hodnocení všeho kolem sebe – ty spoje nervových buněk mají silné, široké dráhy nervových svazků. Neustále, každý den posilované neuronální spoje, každý den dostává tělo svoji dávku stresových hormonů. Adrenalin, serotonin, dopamin… další a další látky fetuje navyklé tělo. Když náhodou přijde situace, kdy je na chvíli člověk šťastný, je celý nesvůj a rozhlíží se, z které strany to zase přijde. Čeká, vyhlíží pohromu, cokoli negativního. A když to nakonec nastane, kolikrát za nevědomého přispění dotyčného člověka… tak se v těle rozhostí paradoxní klid. Být v hajzlu – to dokonale ovládá a důvěrně zná. Nic jiného v podstatě ani neměl šanci zakusit.

Úplně prázdný, zírající před sebe na konci betonového nástupiště uprostřed kolejí – tak jsem setrval, Dikobraz rozevřený na kolenou v jakési bezmyšlenkovité strnulosti – seděl jsem znehybnělý několik nekonečných hodin.

Pojednou jsem na okraji zorného pole uviděl přicházet postavu. Okamžitě jsem rozpoznal charakteristickou Béďovu chůzi, s lokty daleko od těla. Usmíval se a byl bez té veliké kabely, kterou vlekl celou cestu z Prahy až sem a od níž se ani na krok nevzdaloval. Byl jsem tak překvapený, že jsem se na nic nevyptával. Seděli jsme na lavičce uprostřed tichého, nehybného nádraží a Béďa vykládal klidným, uvolněným hlasem, že ho prakticky hned pustili, že se ptali, jestli něco nepašuje a tak. „Nic nemám, jenom tady v tašce nesu kožich, který jsem koupil v Rusku pro svoji nevěstu a tak dál. No a pak jsem šel za tou servírkou, chvíli licitovala, chtěla slevu, ale nakonec jsme si plácli – běhala po bytě a z různejch skrejší vyndávala peníze a ty teď mám tady.“ Tichým hlasem dořekl a spokojeně se poplácal po kapsách bundy a kalhot. „Kolik?“ zeptal jsem se. Ukázal mi vnitřní kapsu naditou pestrobarevnými rubly a řekl: „Dva tisíce.“ Na tehdejší dobu – velké peníze.

Z těch rublů financoval Béďa naše letecké přesuny po Arménii, Gruzii, Ázerbájdžánu a Ukrajině. Všude jsme spali na adresách, které jsme měli od známých. Všude nás hostili a opíjeli do němoty, ti chudší dávali všechno, co měli, ti bohatší se hlavně potřebovali pochlubit a získat nějaké obchodní kontakty ven, měli zájem o všechno, cokoliv byli ochotni koupit – boty, tužky, propisky a fixy, silonové punčochy a boty, prezervativy a hlavně – hit perestrojkové sezony – džínsové bundy podšité umělým bílým beránkem.

Nakonec jsem z těch proslovů a zdravic, z toho náporu emocí dostal žaludeční neurózu, měl jsem někde v břiše místo, které pálilo jako rozžhavená pětikoruna.

A tak jsem odmítl Béďův nápad (byl po tom „zatčení“ jako vyměněný, všechno napětí z něj spadlo, úkol byl splněn, teď byla na místě zasloužená rekreace). Nápad zněl – že bychom se přes bráchova známého, zdejšího doktora, na nějž jsme měli též kontakt – že bychom se „hodili marod“, poslali domů, do zaměstnání ruskou, azbukou psanou neschopenku a odjeli bychom s výpravou geologů, též známých Béďova brudry, na tři až pět měsíců někam na Sibiř a nakonec na nějakých obrovských vorech bychom splavili řeku Jenisej… Vše bylo předjednáno, stačilo, abych kývnul.

A já, jezevec domácí – všechno mě už táhlo domů. Do té naší české kotlinky, která je jak dlaň, jako pokojíček. A tak jsem odmítl, s díky a s nenaplněnou touhou uvidět tajgu, hluboká jezera v lesích, s průzračnou vodou.

Ale už mi z těch širých, obrovitých prostorů začalo být blbě. Příliš silné, půl života by tu člověk nechal.

Domů.

Dvacet let mi trvalo, než jsem si v mozku vybavil Béďův nevzrušený, klidný hlas při tom „zatýkání“ v Suchumi. V nějakém zatmění, zapouzdření zůstávala ta chvíle uložena někde hluboko v mém mozku. Ta hlasová „nahrávka“ byl klíč k celé věci. Ten Béďův podivný klid, nevzrušená, rychlá práce operativců v tom dopoledním tichu. Moje úzkostná hodinka na nádraží – to byla pouze fyziologická reakce, opožděná odezva na nesrozumitelnou situaci – která nenabízela řešení.

A tak teď si konečně v paměti přehrávám „plnou verzi“ té dávné chvíle. A cítím, nyní už vím – že to byl tehdy středobod, osa, pravý a skrytý důvod cesty do Sovětského svazu.

Béďa byl kurýr. A nesl nějakou zásadní informaci, něco, co souviselo s tehdejší situací v celém socialistickém bloku. Něco se připravovalo. A to něco se nakonec stalo.

Na východní straně hlubokých vodnatých dálek svítá. Zelený rozšiřující se kužel světla zasahuje čím dál větší území na obzoru. Je vidět, jak se postupně z modrošedých kalných mlh vykreslují stromy, tovární komíny a věže vodojemů – tam někde u vojenského letiště, ve Kbelích a Vysočanech. Poslední roztrhaný cár nočních mraků se rozpouští v blížící se záři slunce, které je ještě schováno daleko za obzorem.

Nad městem, nad řekou třpytící se pod lucernami na starém kamenném mostě, nad hlavou nám hasnou hvězdy.

Kdo to jenom řekl „Čím je noc temnější, tím víc září hvězdy“? Má to vztah k situaci, v níž se nachází tenhle svět, tahle malá země v srdci Evropy?

Během mlčenlivé chůze jsme prošli Starým Městem. Béďa vzpomínal, jak chodil za bráchou, který při škole dělal topiče ve sklepeních Klementina. Béďa tehdy bydlel na svobodárně, měl dekretované lůžko na Praze 6, v ulici Národní obrany. Pomohl si tehdy moc, protože předtím bydlel na hausbótu, v přístavišti na Císařské louce. V zimě promrzala plechová podlaha, kamarádil se tam tehdy s velikou nutrií, na jaře mu připlula ukázat své mladé. Bál se tehdy, když vylezla nebojácně na palubu, aby nepřišel o prsty u nohou pod jejími oranžovými hlodáky. Ale byla hodná, jen pohladit se nenechala – šplouchlo to v tmavé vodě a byla ta tam… Na té svobodárně mu odlehlo, už pomalu nevěděl, jaké to je – vyspat se na normální posteli, která se nehoupe, teplá voda ve sprchách… balada.

Neměl tehdy moc peněz, tak si denně vařil – víčko od ešusu tvrdé rýže ve slané vodě, na to vymačkal z tuby trochu rajského protlaku.

V hovoru jsme prošli okolo místa, kde je nejstarších pár kamenů dlažby v celé Praze, na rohu kostela křižovníků, u viničního sloupu. Plácek před Mosteckou věží byl liduprázdný, v tuhle vzácnou hodinu před rozbřeskem. Jen v dálce na mostě šla dvojice milenců, ti jediní nemusí spát… Vzduch od řeky vál svěžestí a bahnitými závany od kamenných mostních pilířů, od rousnatých chaluh přirostlých ke kvádrům zdiva, tam v rozlehlé prostoře, v podzemním sále – který tvoří poslední zachovalý oblouk dávného Juditina mostu… Teď je tam přístaviště vyhlídkových lodiček, ve dne tu běhají černoši v námořnických uniformách a nabízejí turistům svezení.

Uprostřed Karlova mostu jsem se zahleděl tam, odkud přitéká řeka. V dálce za Braníkem a Modřany byly zalesněné temné kopce nad Závistí a Zbraslaví. Od západu, od Hradu, vanul vzduch vonící řídkou průhlednou tmou, která pomalu odcházela, čeřená kamennými věžemi Svatého Víta. Na severní straně je dlouhý hřbet Letenské pláně, mezi stromy, v temnotách listnatého parku svítí řady lamp.

Béďa povídá: „Kdysi mě jeden buzerant, to jsem zjistil až potom, vzal jako mladýho kluka na pár dní do Švýcarska.“

„To je divný,“ myslím si, vždyť to bylo někdy okolo roku ’86, sám mi o tom vyprávěl, když jsme společně pracovali na Hradě. V polovině osmdesátých let nebylo jen tak možné vyjet na Západ.

„Vzal mě tam jako doprovod nějaký zásilky pro naše obchodní zastoupení. To byl náraz! Ty studený čumáky Švýcarů, všude uklizeno, chlad – ostrý bílý slunce v tmavejch vlhkejch ulicích.

Na hotelu se mě ten buzerant pokoušel sbalit: Póóóď, vem si houstičku s máslíčkem. Já ti dám jenom hubana na péro… Já už zobal máček ze zadku mladejm klukům. To víš, neboj se, to je jen tak. Ty máš rád holky, viď? Že je máš móc a móóóc rád? Že mám pravdu?… Ňo, a já sem taková nešťastná smutná holka… Nakonec se mi tam rozbrečel… Ale kurva lakomá to byla. Náramná sviňucha. Abych mu neutek, tak mi neproplatil zálohu na diety, protože jsem tam byl v podstatě napůl načerno. Všude chodil se mnou. Tak jsem nakonec zůstal ty tři dny radši na hotelu. Dodneška – když slyším Švýcarsko, tak se otřesu chladem a hnusem.“

Stoupáme podloubím U Glaubiců, nahoru okolo Svatého Mikuláše. Naše kroky se rozléhají v klenbách a sloupech.

Béďa pokračuje: „Dneska jsem dával věci do skladu, pomáhala mi jedna mladá servírka. Něco jsem ucejtil, když se protahovala kolem mě, podávala do polic krabice s brčkama a rosetky. To víš, na tohle já mám za ty léta nos. Zadíval jsem se jí do očí a zeptal se: Umyla jste si dneska kačenu? Provinile pokrčila ramenama a zavrtěla hlavou. Červená jako rak.“

„To víš, včera byla s nějakým klukem, spala dvě tři hodiny a ráno letěla do práce. Koupelnu už nestihla. Taky to mohlo bejt v bytě rodičů toho kluka, bála se a spěchala…“ povídám a směju se.

Béďa s nehnutou tváří odsekne: „Houby nestihla! Je to líná špindíra… stejně poletí. Tohle je základ, takovou abys pořád hlídal, jestli vyleštila sklenice, jestli opláchla sklo z myčky – sklo z myčky se musí oplachovat, jinak je cejtit. To je pořád dokola, nakonec by se mi smála do ksichtu a kradla by. Pude brzo. Ovšem!“ zvedl obočí a ztišil hlas. „Vyhodit někoho, to je umění… Aby se ti nemstil, neposílal vožralý kamarády – který dělaj bordel a odraděj ti hosty – a když na ně zavoláš policii, tak nakonec na ně nic nemáš, jenom že hlučeli. Policajti je napomenou a za tejden je tam máš znova… To se musíš rozejít v dobrým. Navlíknout to, že vlastně ona odchází a tebe pouští k vodě. Že nakonec ti ona dává padáka. Trochu se musí dát odstupný. Pozvat ji, ať chodí na kafe jako tvůj host.“

Vrtím unaveně hlavou: „Kemuráde, to ti teda nezávidím, ten tvůj džob. Na tyhle psychický vobezličky teda nemám, to je pro mě úplně mimo obzor.“ Béďa se smutně, polohlasem směje: „Svině tě naučej. Vůbec se neboj. Já jsem v situaci, kdy nemám kam uhnout, jsem hrozně zranitelnej. Snažím se s každým vyjít, dělám poctivý míry a neředím tvrdej. Jsou hajzlové, co ředěj pivo a víno kupujou od podvodníků. Slejvaj mattonky a znova je špuntujou. Prasopsi s černým medvědem v garáži. Se zlatým kolotočářským řetězem okolo krku. Veksláci, ta horší, pitomější sorta ze starejch časů, co se nedokázali po převratu vyšvihnout do velkýho byznysu, a k nim se přidávaj nový kriminálnický ucha. Ty se ti klidně vychčijou do polívky, když jim za to budeš stát.“

Béďa zmlknul a existenciální situace jeho podnikání ho prostoupila zkušeným zármutkem, který mají ve tváří všichni staří barmani a hospodští – ty miliony keců, co museli vyslechnout od těch nudnejch sráčů, kteří si za to platí. To je to hlavní! Alkohol je pouze katalyzátor, oni si musí zaplatit někoho, aby mu mohli nasoukat do hlavy svůj život, své prohry a sny, svou křivdu malých frajerů. Platí si za to, aby se s nimi někdo vůbec bavil, aby kýval hlavou… za barem není kam utéct.

Abych zvednul Béďovi náladu, povídám patlavě a zvysoka: „Pane šéé-éf, já jsem dneska celá nějaká divná. Byla jsem s chlapcem, ráno sem zamáčkla budík, přiběhla pozdě do práce a teď mě ještě svědí na pipině! Co mám dělat? Nejsem taková blbá ramlice?… Když já mám ráda hoši!“ Béďa se tiše chechtá a nenávistně se přidává: „Nejdřív se předkloňte, milé dítě, já vám za trest spařím střívko! Pak mě vykuřte a nakonec – zmizte!“ Ďábelský smích mizí spolu s námi v úzké uličce, vedle hospody U Kocoura. Vykřikuji k nebesům bučivým, nešťastným hlasem: „Pane šéé-éf, když já mám na frndě – z mrdky knír!“

U Krále Brabantskýho prosvítá světélko žlutým sklem, ale to je někde vzadu, až za lokálem. Hospody, které otvíraly ráno v pět hodin, pomalu zmizely, jako se rozplynula povolání, která potřebovala jednu štamprli žitné kořalky do každé nohy, pro zahřátí… Vytratily se ty nálevny a kořalny, jako zmizely z ulic párem koníčků tažené poštovní vozy, bylo to někdy na přelomu padesátých a šedesátých let.

Béďa říká do ticha: „Je to tak tejden, deset dní. V podniku se mi roztahovali opilí ranaři – nějaká soukromá bezpečnostní firma odněkud z východních Čech, nebo snad z Moravy. Chrápali na stolech, lehali si na zem, byli opilí a nechtěli platit. Takoví drzí drbani, zvyklí, že se jich tam u nich doma každej bojí. Už od pohledu byli některý z nich bejvalí policajti. Nebyla s nima rozumná řeč. Tak jsem se naštval a zavolal na ně svý známý z kriminálky. Přijeli, jen se koukli a hned věděli: Hele, radši sem zavoláme uniformovaný.“

Mezitím měl Béďa výměnu názorů s šéfem ožralých goril, bouchačů, vymahačů dluhů, registrovaných exekutorů a kdovíco ještě byli, na co měli koncesi ti okresní estébáci. Béďa tomu spavému (ožralý) a drzému (iluze všemohoucnosti) šéfovi řekl: „Jasně, vy mi to tady můžete někdy v noci zapálit a mě zabít. Já vám to věřím. Ale já jsem malej člověk. Já nemám kam ustoupit, kam před váma utéct… Já se vás bojím… A proto jsem na vás zavolal ty opravdu zlý policajty!“

Do dvou minut přijeli uniformovaní mladí ranaři z Prahy 1. Po­uliční pěšáci z Václaváku, původem z venkova. Zocelení několika lety služby v téhle zóně špíny, bez naděje na „teplé místečko“ někde nahoře. Paže mají zjizvené od kousanců opilých prostitutek, od břitev albánských dealerů drog, kteří smrtelně rádi pracují s nožem schovaným za krkem, na zádech mezi lopatkami – „Škipetaři“ sem byli „implantováni“ v rámci „humanitární pomoci“ někdy v polovině devadesátých let. Říká se, že prezident Pižďuch měl v té letecké operaci namočený svůj špinavý rypák.

Tihle policejní pěšáci jsou plni zášti proti svým vysokým šéfům, proti soudům a prokuratuře – kteří jsou namočeni v politických hrách – šlapou podřízeným na paty, předávají případy od schopných vyšetřovatelů někam do slepé uličky, ke svým důvěrníkům, kteří případ spolehlivě utopí, rozředí v bludišti systému. Kvůli malicherným procesním nedostatkům vrací případy k „došetření“. Případy se táhnou léta, do ztracena. A dealeři a zabijáci, propuštění z vazby, se smějí do obličeje policistům, kteří je měsíce sledovali a s nasazením života zatýkali. „Zkurvený pytle masa!“ drtí v zubech nenávistí bledý Béďa.

Chvíli mlčel a mučil se těmi obrazy. Pak, již s tichým úsměvem, pokračuje: „Hned za uniformovanejma přijela sanitka, mají to tak zařízený, při výjezdu na podobnou akci volaj hned ambulanci… Aby měli alespoň trochu nějakej respekt u těch primitivních zamaštěnejch hovad, který, jak dealujou drogy, jsou zároveň tím svinstvem sjetý a maj nebezpečnou tendenci pořád šahat na kudlu – a zkus odprásknout toho zmetka, máš konec – jdeš od sboru… Prostě když je nějakej násilník moc drzej a dělá problémy, tak si ho zatáhnou do svý dodávky k zapsání svědecké výpovědi – a tam ho vezmou do mlejna. Zpravidla u toho trochu teče krev, někdy je vymknutá pazoura – proto ta sanitka. Podezřelý se zranil při útěku. Tak si touhle nikdy nekončící nádeničinou budují respekt u humanitárních utečenců, kteří s neztenčenou intenzitou znovu a znovu šlapou chodník s kapsami plnými mobilních telefonů, hrstmi SIM karet a s menším než povoleným množstvím omamné látky. Ten systém nutí ty mladý policajty z obvodních oddělení pohybovat se za hranicí legality – aby alespoň trochu mohli plnit svoji práci. Ty kluci nemaj už co ztratit. Chtěj přežít. A u nich doma, v těch krajích na severu Moravy, ve Slezsku – tam není práce. Proto šli šlapat chodník do Prahy. Po pár letech to tady začnou nenávidět.“

Přerušuju Béďovo vyprávění a tlumeným hlasem povídám: „Vymahatelnost práva. Tak se tomu říká, a to v týhle zemi už dvacet let nefunguje. Předtím to byl prohnilej systém, ale ten metastázoval a rozbujel se teprve v podmínkách, který nastavila současná garnitura… Šéfové od policie nekryjou svejm lidem záda. Chlap, co nasazuje krk v týhle všivý zóně, potřebuje mít jistotu, že se za něj jeho firma bere, že má oporu v systému… Jinak ztratí loajalitu, a to je začátek konce tohodle dvacetiletýho příběhu. Ale dneska? Samotný špičky policie a zpravodajskejch služeb jsou zainteresovaný v mezinárodním obchodu s drogama, mají zájem na krytí distribuce drog. Budujou si černý fondy.

Je tady tichý přání, ať se část lidstva vyřadí sama z činnosti. Lidí je moc! Jsme přemnoženej druh savců. Vychcaný, šukavý, lisý opice – množíme se tak rychle, že hrozí propuknutí archetypální, hluboký potřeby vybít se navzájem. Teritoriální instinkt. Stejný to bylo při posledních dvou válkách. Už tehdy se operovalo termínem životní prostor, teď se říká zájmy Spojených států. Třetí – tentokrát už skutečně světovou konfrontaci – by tahle planeta nepřežila. Ale dokud budou lidé bezhlavě produkovat další a další děti, tak sami sobě a hlavně těm dětem – připravují genocidu. Je to hrozný, AIDS, pandemie virových onemocnění, lokální války ve třetím světě a ta špína drog jsou ve službách krvelačného lidstva.“ S lehce poprskaným knírem umlkám a tepající krev ve spáncích se vrací do svého řečiště.

Pak si vzpomenu a ptám se Bédi: „A jak to vlastně dopadlo, ta výměna názorů?“

„Ale jó, dobrý. Východočeši rychle pochopili a stáhli se, když do podniku naklusaly ty odbržděný uniformy. Drbanům došlo, že jsou na cizím území, a najednou věděli, zač je v Pardubicích perník. Na těch vazounech ze zásahový jednotky bylo vidět, jak jsou natěšený si někoho podat. Ty kluci od kriminálky je asi pěkně něčím nabudili. Asi jim tu situaci barvitě popsali, oni už vědí, jak to předestřít, aby se tyhle chlapíci namíchli. Těm stačí opravdu málo. Někdy jen pouhej náznak nesouhlasu v pohledu očí způsobí úplný krupobití. Ale nepadaj kroupy…“ Béďa se studeně zasmál, „padaj kovadliny!“

Potom dopověděl již klidným hlasem: „Od tý doby choděj okolo mýho podniku jak hodný školáci. Vždycky slušně pozdravěj. Já se jim ukloním… Marná sláva, vždyť bychom se tady sežrali navzájem. Bez slušnosti to nejde.“

Stoupáme po Nových zámeckých schodech. Nechávám Béďu, ať si probírá svoje starosti. Vzpomínám, jak jsem dělal ve vrátnici na Hradě. Na samém konci Jiřské uličky, kus nad Černou věží, stojí Lobkovický palác. Noční hlídač bylo moje povolání a moje záchrana. Byl jsem „dole“, a tady je ticho a klid. Nikdo tě nemůže srazit dolů. Jistě, mluvím o normálních uvážlivých lidech, psychopat nebo nepozorný nešťastník má „hlubší suterén“ pod nohama, je tady kriminál – nebo blázinec.

Protože šlo o expozici Národního muzea v objektech Pražského hradu, byla tam specifická situace ohledně zabezpečení objektu, všichni zaměstnanci prošli hlubší kádrovou kontrolou, infra brány a hlásiče pohybu byly napojeny na centrální dispečink ostrahy Hradu a tak tomu bylo i s hlásiči požáru.

Na vernisáže výstav a shromáždění ve velkém sále přijížděli různí ti ministři a tajemníci z ÚV KSČ. Znali jsme se posléze s poskoky a řidiči od hlavounů. Pistolníky od Havlína a „jidáše“ Vasila Bil’aka. Když přijel předseda vlády, ministr zahraničí a velvyslanci, ve vrátnici se zjevil takový postarší „Lino Ventura“ s opravdu zabijáckým ksichtem. Odložil si zde kufr s nějakými nezbytnostmi a rozdal své skupině malé, pro tuto příležitost zvolené odznáčky. Je to odvěký způsob ochrany, jak poznat, jestli se někdo neznámý pod záminkou příslušnosti k ochrance nevloudil mezi pozvané hosty a personál. Ti chlápci byli podivuhodně vybraní lidé. Malí, velcí, jeden byl tmavovlasý krasavec s inteligentním výrazem ve tváři a s brýlemi. Většinou byli ale pomenší a s nevýrazným, soustředěným obličejem. Nápadná vlastnost u nich byla, že uměli uhýbat pohledem a nepřistupovali s nikým na oční kontakt. Pořád různě přecházeli a mizeli v davu.

Pamatuji se na opáleného majora, který s filmovým ksichtem v dobře padnoucí, na míru ušité uniformě velel kolonám vládních vozidel, když se rychle přemísťovala po Praze. Měl k tomu žlutobílou Tatru 613, opatřenou na střeše speciálními červenomodrými majáky. Tahle auta měla přednost přede všemi. Léta po převratu jsem ho zahlédl – žvýkačka v bílých zubech mu nadouvala vypracované svaly na opálených skráních – jak stejně okázale diriguje auta před Poslaneckou sněmovnou.

Pamatuji se, jak mi po jedné recepci v hlavě doznívalo tiché halekání řidičů, kteří se v rohu nádvoří pod renesančními sgrafitovými ozdobami bavili o svých zaměstnavatelích. „Ten můj se loni tak vožral, vez sem ho z poslední leče, z toho pohraničního pásma ze Šumavy. Ty vole, ty sou tam jak utržený ze řetězu. Žádná nad nima kontrola, hajný, velitelé těch posádek – všechno to chlastá první ligu. Zesral mi ten můj vůl celý čalounění. To bylo žrádlo, to sem si máknul v garážích. Myslíš, že mi něco dal, ta kurva stará lakomá? Vozej si přitom vejslužku, klidně celýho naporcovanýho srnce.“ Další mu tenkrát odpověděl: „Dal ti hovno. Copak se nepamatuješ?“ Šťastně zuřivou repliku jsem kvůli hurónskému smíchu neslyšel.

Před palácem zůstala stát posléze jediná šestsettřináctka, bylo ticho a tma, za chvíli zavírali Hrad. Někde v patrech bylo slyšet, jak kustodi zamykají dveře do výstavních sálů. Tlumený hovor se blížil. Po schodišti sestoupil vysoký, reprezentativní Milan Klusák, tehdy ministr kultury. Krok za ním kráčela oslnivá blondýna, lvice s vypracovanou atletickou postavou, vypadala jako jeho bodyguard. Okolo kroužil jak čmelák v umělém huňatém kožichu ředitel Národního muzea a cosi brebentil. Ministr a jeho asistentka zdvořile a netečně naslouchali z výšin, vědomi si místa, „v krvi“ majíce zažité, kde se nacházejí v systému moci, a hleděli shovívavě na toho bzučícího brouka u svých nohou.

Pojednou ministr zahnul uprostřed dvorany a dlouhými kroky zamířil do vrátnice. Zaklepal, vešel dovnitř, zrovna jsem se zvedal zpoza stolu. Pozdravil mne zkušeným zářivým úsměvem, ale byl tam kus něčeho lidského. Vzhledem k jeho pozici zbývalo málo lidí, před nimiž by byl nucen se přetvařovat. Podal mi širokou, jak lopatu velkou dlaň a poprosil tlumeným hlasem, jestli si může zatelefonovat. Vytočil číslo pěstěnými prsty a my všichni okolo něj jsme zdvořile odstoupili a naslouchali, dívajíce se na jeho široká záda – byl velký, takový filmový starý fešák. Hovořil krátce, starší ženský hlas mu odpovídal. Byl to normální hovor mezi manželi, už staršími harcovníky. Byla to určitě Zoe, dcera generála Ludvíka Svobody, zkušená stará lasice, s kontakty hluboko do systému, do minulosti. Až z knihy Mráz přichází z Kremlu jsem se dočetl, že Milan Klusák dělal svému tchánovi pobočníka při jednáních v Moskvě, v roce 1968. Zajímavá figura, post ministra kultury byla taková trafika… Když dokončil hovor, pronesl ke mně pár zdvořilostních vět – jak se nám daří ve vrátnici, jak jde služba a tak. Odpovídal jsem s úsměvem, klidný. A tak tedy když s dělnickým lidem pohovořil – cítil jsem, že je v té chvíli upřímný – opět mi podal širokou suchou dlaň a odporoučel se. Viděl jsem ještě, jak klidným hlasem posílá řidiče domů, blondýna se žraločíma očima mu pomohla do světlého pláště s teplou podšívkou, ředitel Muzea ho nabádal, že je venku náledí, ať je opatrný, a ministr se vydal volnou chůzí prolukou Na Opyši, po dláždění dolů na Klárov.

V hlavě se mi vybavuje stará židule s chlupatými nosními dírkami, okatá bývalá krasavice Hannah. Byla na pozici ředitelky expozice Národního muzea na Hradě jmenována tak nějak narychlo, souviselo to s mocenským bojem uvnitř státní administrativy, komunistické strany a nastalo i štěpení v aparátu vnitra.

Když probíhala rekonstrukce objektu Lobkovického paláce, dokončovací práce na stavbě jely naplno a do toho se budovala expozice, čili když šlo o skutečnou práci, byl ředitelem nově vznikající pobočky jistý doktor Vojtěch Sedláček, přátelský, inteligentní člověk, řešící desítky věcí za pochodu a současně, krizový manažer koordinující stavbu, práce výstavnické i umístění exponátů. Byl to pozitivní člověk na svém místě.

Ve chvíli, kdy už nebyli v paláci žádní stavaři, jen pár čalouníků řasilo a přišívalo závěsy ve výstavních prostorách, tehdy byl potichu doktor Sedláček vyměněn. Přišla místo něj krátkonohá ochechule s velkým černým širákem, která hlásala: „Jsem francouzská herečka Annie Girardotová, jsem rozevlátá romantička.“ Tak protřelý, kurví obličej jsem do té doby ještě neviděl. Začalo „rokoko-ko ko-ko-ko období“. Veškerou agendu měl na hřbetě pracovitý inženýr Bláža, objednával hajzlpapíry i výstavní vitríny, přijímal do zaměstnání báby a dědky na hlídání exponátů, pořád někde pobíhal, jako by mu hořela fagule za prdelí. Hannah se mezitím opájela prostějovskou starorežnou. Jednou mi stará paní Peková, uklízečka, ukázala přípravnu za ředitelnou, všechny police v kuchyňské lince byly plné prázdných, naležato, ergonomicky položených lahví od kořalky. Chlastala jak polír tahle – promovaná pedagožka. Chudák, tak ráda si psala před jméno scházející doktorský titul. Jenže to by se muselo alespoň předstírat, že je něco v hlavě… což bylo na samostatných pedagogických fakultách naprosto neznámá věc, tady vládlo biflování přefeminizovaného aparátu školství. Tahle stará kurvička byl produkt systému, ten organismus stárnul právě z důvodu replikace a množení tohodle typu lidí – neschopní oportunisté, konformní s čímkoli a kýmkoli, pokud to bude výhodné, připravení hlásat jakoukoli pravdu a názory, protože názory jsou tady z „kosmetických důvodů“.

Mohl sis ty byrokratické filcky koupit a utřít si s nimi třeba prdel – pokud jsi jim dal k tomu pocit, že jsou „někdo“.

Tahle škatule měla pod sklem na ředitelském stole fotografie svých ztučnělých dcer, jak navlečeny do jezdeckého sedí jak hrušky na „koníčcích“ a hrají si. Stará byla hrdá, koně, říkala si, někam to dotáhla jejich famílie. Koně byl status a legitimace pro šlechtičnu z „ric! pic! kočka ze Záběhlic“. Marná sláva, vyndáš někoho z hnoje a za dva za tři roky se oblíká jak „uhlobaron“, frňák nahoru. Za dvě tři generace už tu máme „hrabátka“, který si o sobě myslej, že serou fialky.

Smál jsem se jí do ksichtu, díval dlouze do očí, zdvořile hovoře prsním témbrem, dobře věda, že její smyslné chřípí můj neřestný úsměv dekóduje po samičím jako svého druhu dvoření. Byla v těch letech, chudák, určitě v přechodu a všemocně se tomu „vynulování“ bránila, dokonce za ní chodíval vyžilý postarší krasavec, žilnatý Mastroianni z ministerstva zahraničí, takový věčný referentík. Měl ve tvářích zapsaný nějaký průser, něco mu „podělalo“ charakter, a tak byl skromňoučký, nikde nevystrkoval růžky. Když vklouzl do vrat, tak vždycky směrem k vrátnici smekl klobouk, já se mu ve služebních, nočních teplákách uklonil a zachrastil významně klíči. „Dělný lid chce chrnět, vem tu svoji kotrmelínu a koukejte vysmahnout z paláce“ – tak zněla jemu určená a do cinkání klíčů zakódovaná depeše. Okamžitě pochopil a nikdy nebyl problém, za chvilinku už rázovali jak milenci z roku „Nebreč“ a já se ukláněl v okénku vrátnice. A když za nimi bouchla velká vrata, kolikrát jsem vypustil dlouhý pšouk, že jsem raději dvoukilovým klíčem zamkl barokní těžká vrata od paláce a šel na obchůzku do pater.

Nějak jsme se s Béďou, který za mnou z kotelny docházel do vrátnice, pořád něčemu smáli… nevím, sviňce se něco doneslo. Je fakt, že jí jsem se nebál – donesla se ke mně informace, že ve funkci vedoucí Domu dětí a mládeže na Praze 5 prošustrovala peníze určené na honoráře a jízdné účinkujícím, na výstavy a akce pro mládež. Něco jí zřejmě uvízlo za nehty, něco jistě falešně vyfakturovala a našli u ní nakonec mnohatisícové manko, takže se musela spakovat a hledat, kde nechal tesař díru. Jedině to, že byla propojená s pražskou klakou gerontů na městském výboru strany – bylať to přeci jejich „víla“ – tak nešla bručet, dokonce ji minula i podmínka.

Asi jí přišlo, že jí šlapem na paty, kdo ví… nažhavila dráty a do muzea přišlo „zvíře z města“, rozuměj, nějaký podplukovník v civilu z Krajské správy SNB Praha. Odjakživa to bylo odkladiště kovaných, ale neschopných kádrů z ministerstva. Jediné intelektuální ložisko bylo u kriminalistů, ale za každého režimu byli ti poslední, kdo by se mohli prosadit v „systému“. Nahoře se hledělo na jiné kvality, byl tam lítý boj o přízeň „přátel“ a z toho vyvěrající skutečnou politickou moc.

O tom zamračeném strejcovi s nebezpečným ksichtem se vědělo, že má svoji minulost, své průsery a z toho vyvěrající oddanost. Ale doba ho pomalu začínala odsouvat na slepou kolej. Už ho nepotřebovali. Lidé, s nimiž ho spojovala temná minulost, mizeli, někteří dokonce předčasně umírali. Všude se počali ve funkcích objevovat mladí vlčáci s kontakty do nových, jemu neznámých struktur v ÚV SSM a dál na východ, někam až do té proklaté, nesrozumitelné perestrojky.

Se svojí suitou vlezl do vrátnice, doprovázen vykuleným správcem budov, inženýrem Blážou, a jal se zamračeně „kontrolovat“ prosklené skříně zabezpečovacích systémů.

Všechno bylo tak složité, mnohokrát jištěné proti lidskému selhání číselnými kódy a trezorovými zámky, ale bezmocné proti bludným proudům, které čidla registrovala skrze nekvalitní izolaci elektrických rozvodů, jiskřící zásuvky, špatné kontakty v omítce, hluboko ve zdivu uložené silové vedení, změny teploty a vlhkosti tohoto paláce s dvoumetrovými zdmi atd. Všechno to pořád hlásilo a bzučelo, byla to kopie výrobku ze Západu, ale nedělalo to dobrotu. Technik od firmy, který tu byl pomalu jak doma, říkal, že ve Státní bance mají švýcarská jednoduchá infračervená čidla, je to tam ze šedesátých let a to že bohatě stačí. „Že se ten Galvani tenkrát neudusil těma žabíma stehýnkama. Nemám pravdu?“ pronesl kolikrát ten tichý, pracovitý podivín, když s nasazenými sluchátky proměřoval miliampéry na poruchových elektrických obvodech.

Pochmurný černovlasý podplukovník hleděl na ta mrkající dio­dová světélka a vypadalo to, že by nejraději někoho nakopal do prdele. Že to je bratranec štětinaté Hannah a že se na nás chystá, to se ke mně doneslo. Usmíval jsem se na něj zdvořile, ani stopa vyzývavosti, ale – nebál jsem se ho. A tohle, to vysokofrekvenční chvění, on znal a ctil. Chtěl ho u mne vyvolat. To byl jeho pracovní nástroj… Určitě si na mě a na Béďu a vůbec na celou tuhle vrátnici plnou různých individuí nechal udělat lustraci. Nějakej podporučík musel jak nadmutá koza běhat po registraturách a archivech a hledat záznamy. Určitě znali prostředí, rodinu, z které pocházím. Vylezl jim tam z toho obyčejný nedostudovaný mamlas, nijak politicky aktivní, nýmand, nula. Zřejmě pro něj bylo nepochopitelné, že jsem opustil výnosné řemeslo uměleckého štukatéra, žádný průser, nic. Žádný zakázaný big beat, punk atd. Žádná touha po kariéře. V pětadvaceti spokojeně kvetoucí pablb, na plný úvazek noční strážný.

Pár kontaktů z večerní školy – na tichého snivce, hodného člověka a houslaře Jana Sokola, syna křesťanského filozofa a vnuka zesnulého zakladatele Charty 77 Jana Patočky. Na schizofrenií postiženého Víťu, jenž se v nemoci zastavil o pár pater níž, ale dnes je již stabilizován do role multiinstrumentalisty, majitele domácího nahrávacího studia a spokojeného zpěváka rockabilly, vystupujícího na srazech motorkářů, na spanilých jízdách milovníků cadillaců. (S obličejem mladého Johna Lennona, zpívajícího songy Elvise Presleyho při opékání prasete někde v Počernicích u pivních bratrů, přizdisráčů, milovníků chromovaných varhanních výfuků Harleye Davidsona a zároveň vlajkařů Konfederace jižanských států. Prostě je hvězda benátských nocí, venkovských tancovaček – stojí na malém pódiu v saku pošitém zlatými flitry, na rukou prsteny, na elektrickou kytaru hraje letité grify a sólíčka. Dva tři manželské páry nejistě tančí uprostřed prázdného parketu, pod pódiem se svíjí štěstím skupinka jemu podobných, snivých píčáků.) Bývalo to s ním horší, zažil jsem, ještě v učení, jak pojednou přestal komunikovat, jen tak ospale krákoral… chodil po Praze v černých trenýrkách, v saku, na nohou lakýrky po fotrovi, kterým jeho kamarád bubeník Kumandžas přidělal zahnuté špičky – říkal, že má krysí čumáčky, na hlavě nosil Víťa v zimě v létě strejcovský černý klobouk s krempou. A ovšem prsteny, často si myl ruce, a to pak bylo umyvadlo plné sundaných niklových prstenů, s tichým spokojeným kničením si pak nandával tu půlkilovou bižuterii. (Zvláštní věc – tyhle prsteny, znám několik letitých schizofreniků, kteří rovněž chodí obtěžkáni bizarními náramky, prsteny s obřími falešnými drahokamy, různými dráty a šutry – asi pro pocit „císař svého světa“.)

Víťa byl syn tichého plukovníka z generálního štábu, tento vážný pán byl po roce šedesát osm v prověrkách vyhozen a pracoval potom jako sociolog pro nějaký ústav a psal třeba práce s názvem Hudební vzdělanost mládeže v okrese Hradec Králové atd. Tichým hlasem nás nabádal, když jsme dováděli u Víti v pokoji a zkoušeli vyvolávat fotky na předválečném zvětšovacím přístroji, natáčeli film o úchylovi, který má rád panenku z bakelitu (kamera Admira, 8 mm), stříleli z vojenské opakovací vzduchovky do hořících autíček (plechová karoserie, pohon na ocelové hodinářské péro), a do toho Víťa donekonečna opakoval na elektrické kytaře nějaké motivy… říkal nám distingovaný pán, ať se dobře učíme, že přijde doba počítačů a programátor bude nejvíc ceněné zaměstnání.

V devadesátých letech jsem Víťova otce zaregistroval jako náměstka nebo poradce ministra obrany Dobrovského. Myslím, že už tehdy, před lety se vědělo, že je zapojen do práce okolo Charty.

Na tyhle kluky jsem postupně ztratil kontakt, když mě v roce ’86 mladá ruštinářka nechala záměrně propadnout z ruštiny na večerní škole pro pracující.

Tehdy se okolo mne motal jeden usmívající se spolužák, dokonce jsme jednu dobu chodili se dvěma děvčaty, jež se kamarádily. Nebylo na tom nic nápadného, jenom otec toho mladíka byl „profesor“ tělocviku na Vysoké škole SNB. A otec jeho dívky byl taky nějaká šajba v policejním sboru. Byl to tehdy opravdu dobře vyšlechtěný genofond – když jsme si „vyšli s děvčaty“ do kina, vzal jsem je omylem na film Fanny a Alexandr od Bergmana. Vydrželi až do konce, mlčky hleděli na plátno, i když se celý sál smál nějakému nevinnému severskému žertu. Mlčeli i venku, úplně umořeni tím cizím světem, tou záplavou informací a obrazů, které neznali, jimž nerozuměli – a rozumět ani nechtěli. Jak nebyli schopni zachytit a přijmout, evidentně na to intelektově nebo kulturně nestačili, tak je to zmordovalo, ubilo jako svazek nějaké nesrozumitelné, cizí energie. „Víš,“ povídal mi syn policejního profesora s píšťalkou, „my máme rádi normální filmy. Tohle bylo takový… divný.“ Ptám se dobře věda, co uslyším: „A na jaký filmy chodíte?“ „Třeba Kamarád do deště nebo Vítr v kapse, Láska z pasáže… takový hezký. Víš?“ Pohlédl jsem do zvířecích očí bezelstného primitiva, ten člověk měl ale v sobě, pod obalem vlastního tenoučkého ega něco tak instinktivně neosobně záludného, tu smavou tvář, která by mohla být obličejem odbrzděného sadistického esesáka nebo jiné bestie. Úplně bylo vidět, jak je indoktrinován svým policejním fotrem. Byl to šlachovitý, v informační kleci vyrostlý magor, ideál všech zelených mozků. Golem čekající, až mu do hlavy strčíš šém – neobsazená divoká energie dostane tvar, a on bude konečně vědět, co si má myslet.

Toho policejního syna jsem nevědomky celou dobu vodil za nos, protože si nevím proč myslel, že se jmenuju Bedřich. Já se nijak neohrazoval a on tu krutou pravdu k mému překvapení zjistil až po roce, na začátku prázdnin. Úplně ho vykolejilo, že jsem ho nechal žít v omylu – naskočila mu na uhrovatém čele hluboká vráska. Tehdy mi ruštinářka oznámila, že mě nechává propadnout, a jemu laskavě a vlídně řekla, že samozřejmě jde s výborným prospěchem do dalšího ročníku… Dodnes nevím, zdali to byla osobní animozita bláznivé sviňky, nebo nějaký „ochranný“ kordon okolo chartistů a jejich dětí, interpretovaný pro stalinisty v policejním sboru jako „izolace“. Možná mé kontakty s vnukem Patočky a synem plukovníka-chartisty-sociologa, rockerem Víťou, aktivizovaly ten tichý, náhlý útok. Nějak moc mi nabízeli své policejní soukromí, možná mě chtěli „zachránit“, použít pro sebe, pro své „zámysly“, poblil bych se z toho jejich žargonu, z té spokojené, práškem na praní vonící erární přítomnosti a jejich přizdisráčských zítřků… Ale změna, počínající další dvacetiletý cyklus epochy, tenhle strukturální posun je zaskočil. Snažili se reagovat, připraveni prodat a zradit kohokoliv, i sami sebe. Tohle znali, to už několikrát kdysi udělali. Ale doba (sovětské centrum) je pro ten státní převrat už nepotřebovala.

Moc mi pomohl tenhle zážitek ve směrování dalších kroků v životě. To deštivé léto mne naplnilo osobní odvahou. Svoboda pramenící z rozhodnutí opustit jakékoliv kariéry a žít u dna. A zde věnovat energii smysluplným činnostem – sebevzdělávání, onanii a prvním pokusům o souložení, procházkám a popíjení a činnosti nejctihodnější – mlčenlivému snění na kanapi.

Vnitřní vesmír se mi v hlavě rozšiřoval nadsvětelnou rychlostí.

Dívám se do zavilých temných očí policejního důstojníka. Stojí uprostřed vrátnice, za zády stěnu plnou elektrických skříní, v šedivém tesilovém obleku, se zastřiženými kotletami v již prokvétajících tmavých vlasech. Hledím na tu nešťastnou postavu prožranou mocí, pošramocenou v zápasech. V srdci mám lehkost a na tváři tichý úsměv.

Bylo to pár měsíců po návratu ze Sovětského svazu. Mám dnes pocit, že si nevěděl se mnou rady. V mých papírech nic smysluplného nevyčetl, ale jeho zvířecký instinkt mu dával signál, aby mě nechal na pokoji. Pozvolna se měnila doba, ale strach a respekt před „přáteli“ byl veliký a naprostý. Ti zasvěcení dobře věděli, že se nevyplácí postavit se proti „linii strany“. Pro úchylkáře uvnitř aparátu existoval a bude existovat pouze jeden trest.

Na nádvoří se Béďa opíral o sluncem prohřátou stěnu a hmouřil oči. Díval jsem se plukasovi do temných zornic, zdvořilý, úslužný úsměv na rtech. Ale ten hodnostář byl laciný… Už byl laciný. A dobře to věděl. Důstojník v civilu sklopil oči, rychle ještě pohlédl přes záclony v okně na zevlujícího Béďu, úplně se přikrčil a se skloněnou hlavou rychle odešel. Suita nohsledů vypadla v závěsu a inženýr Bláža si s úlevou mohl vydechnout.

Přeci jen, stalo se to na „Hradě“. Je to sice rovněž Praha, ale zcela specifické území. Plukovník by mohl dostat – „přes čumák“.

Snědá Hannah potom dala pokoj. Zcela se uzavřela do svého bludného království, pořádala koncerty pro staré babičky, které hlídají v sálech vystavené exponáty. Na bílém koncertním křídle škobrtavě přehrávala dojatým důchodkyním vánoční koledy. Děkovala se jim potom, držíc v náručí velikou kytici květin, kterou sama sobě ráno koupila.

Jindy zas na vzlykajícím dýchavičném harmoniu doprovázela sama sebe zpěvem a bylo až příliš jasně znát, že vzadu, v kuchyňce za ředitelnou, přibyla zase jedna prázdná flaška.

Je to skoro čtvrt století, ale když hlava otevře některé ze svých datových úložišť, uchovává časoprostorové informace bez zkreslení. To jenom my lidé svým myšlenkám stárnem a nakonec jim, krystalickým zápisům v hlubinách nevědomí, nakonec své vlastní minulosti umíráme.

Stojíme na Hradčanském náměstí. Město pod námi se právě probouzí. Údolí u řeky jsou zastřená šedomodrým oparem.

Béďa si něco pro sebe povzdychnul a zvedl hlavu k nebesům. Zlatý lev na špici nejvyšší věže Svatovítského chrámu se třpytil v ranním slunci. Mlčky hledíme na Prahu, na rozsáhlou kotlinu vymletou časem.

Obrovská pravěká Vltava přitékající z tajících ledovců, miliony let šumění písku a přeskupování oblázků na dně… vyhloubila údolí vinoucí se jako had mezi kopci a návršími. Odplavila měkkou horninu a zůstaly jen tvrdé, pevně rostlé skály.

Na pahorcích u té pradávné vody šuměly ve slunci dubové háje, z mokrých luk za šera stoupala pára, olše a vrby za letních modravých nocí zněly do ticha šuměním svých věčně chvějivých listů… a v černých větvích pradávného lesa se rodil obrovský žlutý měsíc.

Dnes, sto tisíc let po dobách ledových, město spí jak obnažený strašlivý mozek nějaké nadpozemské bytosti.

Ježící se šedavá struktura plechových střech, drátů a antén. Skleněná okna, zakalené statisíce očí – jak složené oko nějakého hmyzu, při pohybu slunce odrážejí ohnisko jeho putující záře v náhlých záblescích. A jako by ta vzplanutí byla náhlá probuzení myšlenky – jiskra, která vyplula z hlubin nevědomí a v živé architektuře nervových drah teď rozsvěcí větvící se záplavu obrazů. Ten gigantický mozek sní!

Jsou to sny o neznámých světech a vesmírech. O čase, který se jak proud vlahé, ohřáté vody z jižních moří pomalu převaluje, zatáčí a vine podél kontinentů, aby ve svém rozsáhlém tekutém nitru nesl hejna stříbřitých ryb, temně šedá, zjizvená těla zamyšlených melancholických vorvaňů a letadlové trupy plejtváků obrovských, těch mořských zpěváků. Všechno to nese, ty nezměrné tisíce zasněných bytostí, do hlubokých dálek chladivého oceánu.

Zrnitá struktura betonových stěn a ocelových nosníků, přeskupujících se automobilových kolon v ulicích, asfaltové, kuřácké plíce autostrád, vydechují do časného jitra měňavý opar plynů a kouře. A bytost město je tak přikryto ve výživné, zárodečné atmosféře organických molekul, dusíku, metanu, uhlovodíků a těžkých kovů.

Je to něco mimozemského, ta společná tma v našem nitru. Žhavá tma vyvřela do podoby tohoto města. Tma tuhne a její horké, divoké sny chladnou a kamení v náš život.

Bílá zář mladého, právě probuzeného slunce pomalu obnažila věže a střechy paláců a teď se v plné síle položila na dlažbu Hradčanského náměstí a od obzoru na východě se nám podívala zpříma do očí.

A jako by teprve teď přišlo ráno. Zvuk města v údolí, složená rozsáhlá změť – tvoří pozadí, na němž se odehrávají příběhy celého dne.

Podíváme se s Béďou na sebe, bílé světlo vykresluje počínající vrásky a opuchliny našich tváří, unavených dlouhou nocí. Zasmějeme se a s posmutnělým výrazem odvrátíme zrak, každý do svého světa.

Instinktivně oba víme, že noc vzpomínek skončila. A že se musíme a chceme vrátit do svých současných souřadnic. Čeká tu na oba ještě pořádný kus práce.

Béďa přátelsky zadrmolí, jestli chci jít někam na snídani, já stejně přátelsky vrtím hlavou – táhne mě to domů a pokusím se spát. Podáme si ruku a on zamíří dolů do Nerudovky, na Jánský vršek a přes některý z mostů domů, nebo se ještě bude toulat po Petřínských zahradách.

Nevím vlastně, kam má namířeno. Třeba se zastaví u některé ze svých mladých kuběn, svého času, před lety – vyprávěl – měl v jedné ulici tři holky, které o sobě nevěděly a které na přeskáčku postupně navštěvoval – tou ulicí, bylo to někde ve Vršovicích, se pohyboval krátkými přískoky jako za války při dobývání města. Pak přišel den, kdy ty dívky z jedné ulice naráz opustil. Samice ho v podstatě odjakživa zbožňují a jejich žárlivá kobylí chtivost ho naopak posiluje, aby je kočíroval na pevně utaženém udidle. Pevně! U huby!

Když se mu ale stane to neštěstí, že se zamiluje, tak je to vážné, takřka smrtelné zranění, z něhož se léčí několik let, a ty jizvy, které je ochoten rozdírat do krve, ty jizvy ho budou svědit už pořád, až do konce.

Když „žere hlínu“ a má zlomené srdce, říkal mi, chodí desítky kilometrů po krajině okolo Prahy. V jednu v noci se zvedne z postele, šílený bolestí a touhou, a jde pěšky, ve sněhu, na Karlštejn a zpět. Tahle sama před sebou bezmocná pohlavní opravdovost přitahuje samice jak sladký jed. Nikdy na něho nemohou zapomenout. Nikdy nic podobného nezažily.

Právě otevřeli Hrad, vojáci buší podrážkami svých bot do žulové dlažby nádvoří. Stejně to ale vezmu oklikou. V horním rohu náměstí je ulička, která vede okolo kláštera kapucínů, svého času se zde říkalo U Šedých. Sbíhá se zde proluka od Loretánského náměstí a pokračuje uprostřed křivolakých zdí na Nový svět.

Jdu podél cihlových hradeb, jejich červené maso prosvítá přes zelené koruny stromů. V parčíku je jen jedna starší paní s pejskem. Je to dýchavičný vážný jezevčík. Dlouze čichá k jednotlivým větvičkám, se zamhouřenýma očima zasněně hodnotí škály vůní a pachů, vypadá to, jako by četl noviny. Na místech, kde jsou generacemi psů vyleptána močí celá poselství, byliny a dávné epopeje, tam zlehka zvedne nožku a se samčí ležérností přidá svůj komentář… Nestál jsem tomu staršímu daklovi ani za pohled. Jen když už jsem vystupoval po schodech a vzdálil se, nízké a dlouhé zvíře se zastavilo pojednou uprostřed trávníku. Jezevec zaklonil hlavu a tak nějak „existenciálně“ neadresně – krátce, dušným hlasem zaštěkal. Znělo to jak chrčivá kukačka v prastarých hodinách. Jako by nějaký starý učitel na penzi zalamentoval nad současným světem.

U střešovické vozovny čekám na tramvaj. Ranní ruch je již v plném proudu. Šňůry vozidel na křižovatce u Prašného mostu se posouvají po metrech.

Přijíždí tram, v ještě poloprázdném voze beru místo k pootevřenému oknu a jsem rád, že sedím.

Ruch těchto míst mi zabraňuje souvisle přemýšlet, tak mi mozek – nastavený celonočním hovorem a vzpomínáním – nabízí krátké intenzivní obrazy, v podstatě videoklipy, průniky do časů se zakonzervovaným hlasovým doprovodem…

Béďa koncem osmdesátých let chodí do jazykových škol, německy se učil celé mládí, pak angličtina na jazykovce, chodil na jazykové kurzy do kulturního střediska francouzské ambasády. Chtěl vycestovat na Západ. Žádal o výjezdní doložku a pravidelně mu ji zamítali. Psal odvolání na prezidentskou kancelář: Prezident ČSSR doktor Gustáv Husák…

V devadesátém roce se konečně otevřely hranice. Zažádal o vízum do USA, ale přišlo mu zamítnutí… od Američanů to nečekal. Pomohl mu jeden atašé z francouzského velvyslanectví, který ho znal z jazykových kurzů, zvedl telefon a informoval svůj protějšek na americkém zastoupení. Pozvali si pak Béďu mimo návštěvní hodiny, Francouzův americký kolega ho objal, potřásl rukou a do pasu mu dal razítko a speciální doložku. Na tyhle papíry mohl být v USA asi dva roky.

V Americe pobýval víc jak rok, jezdil po svých přátelích, které znal z Prahy, žil v Bostonu, v Chicagu, pracoval jako zedník při opravách v čínské restauraci, ale nebylo to ono, pozvali ho na velikou rodinnou oslavu a pak musel jít… dělal na stavbách, rekonstrukce bytů. Jeden známý, potomek Vojtěcha Rakouse, mající plno kontaktů, pomohl mu k brigádě u jednoho odborníka na zvětšování platinových fotografií, pracoval tento starý chlap pro Ansela Adamse.

Když mu pak nabízel brýlatý židovský přítel, vykružuje u toho piruety na kolečkových bruslích u nějakého žulového pomníku z americké historie, další kontakt a práci, byl to letitý emigrant, fotograf, který si udělal jméno reportážemi z válečných konfliktů, nakonec fotil hollywoodské hvězdy. Když pak při návštěvě ukazoval ty fotografie, mihl se Béďovi ve tváři pohrdavý, znechucený výraz a bylo všem jasné, že je konec návštěvy a další spolupráce. V autě vyčítal židáček Béďovi jeho studenou reakci. Ale ten měl o tom emigrantském zmetkovi své informace, nějak se tenhle človíček, asi ze začátku neměl co žrát, motal okolo francouzské cizinecké legie. Zřejmě se jim upsal a o tomhle temném období své „kariéry“ dodnes mlčí. A dobře dělá, protože jsou informace, že mu z těch časů zůstala na rukách krev. Žádné hrdinství. Špína a smrad.

Potkal se Béďa při svých toulkách po Státech s různou sortou lidí – rodilí Američané, honorace, majitelé celých souostroví poblíž lokality, kterou vlastní Kennedyové.

Edwarda znal z náhodného kontaktu v Praze, byl z bohaté rodiny mající původ v nějaké té lodi zavšivených náboženských fanatiků, osadníků ze sedmnáctého století. Teď zíral na divnou komunikaci, kterou mají jejich potomci mezi sebou. Zdvořilost, korektnost a najednou záchvat vzteku… Před lidmi na svatbě svého bratra mu sestra vyčítá, že si s ní málo hrál v dětství, že ji přehlížel, načež se tito dva třicetiletí sourozenci začnou rvát, doopravdy rvát a vřeštět na celé kolo, kopou a kousají se, pláčou a plivou okolo sebe uprostřed pozvaných svatebních hostí.

U jedné osamělé Židovky v New Yorku rekonstruoval Béďa celý byt v domě, který té mladé-staré patřil. Byla to lesba a měla záchvaty těžké hysterie. Béďa brousil sádrokartony v kuchyni a z okna se díval, jak bláznivá, s potemnělým psychotickým ksichtem, rozhazuje velké dlažební kostky po dvoře svého činžáku. Dunění a vřískot se rozléhaly celým domem, který byl bez nájemníků, nikdo u té snědé krávy nevydržel. Hromada žulových kostek během týdnů, kdy tam Béďa pracoval, postupně putovala po dvoře sem a tam… Když byla práce skončena a židule měla zaplatit, začala hledat chyby, a když je nenašla, stejně nechtěla dát předem dohodnutou částku. Teprve když ji Béďa zahnal do kouta – nad hlavu zdviženou židlí, a tu židli posléze roztříštil o podlahu – tak to byla řeč, které rozuměla. Zaplatila mu s pojednou laskavým úsměvem všechno a ještě něco přidala. Když odcházel, ozývalo se ze dvora dobře známé dunění.

Židovský kamarád mu pak dohodil kontakt na starého Hebrejce s českými kořeny, Amschela Rosenbacha. Jeho otec měl v Praze filmovou společnost, před Hitlerem utekl včas s celou rodinou do Ameriky. Mladý Rosenbach pracoval v různých státních službách. V padesátých letech budoval pro CIA v Alpách podzemní kryty a pro Pentagon stavěl úložiště atomových hlavic. Čekala se třetí světová válka, a tak i bývalí nacističtí inženýři a generálové byli potřeba k rozšíření a zdokonalení podzemních staveb z doby rajchu. V podstatě za odměnu byl zasloužilý pracovník Amschel přesunut do Hollywoodu, u studia Metro-Goldwyn-Mayer udělal rychlou kariéru, nakonec získal post ředitele.

„Ach ta svině Barbra Streisandová! Lakomá kurva!“ vzpomínal jako stařec, který je nad věcí. Nicméně, vyprávěl Béďa, Rosenbach posléze na stará kolena přijel do Čech a za královské peníze byl poradcem privatizátorovi Barrandova, mladému Ghoulovi.

Starý Chazar chodil po filmových studiích a loudil na vedoucích jednotlivých zahraničních produkcí, že se za ně přimluví, jen když z dolarových rozpočtů, určených na realizaci filmu, ukrojí malý kousek a postaví mu chatičku, nebo spíš vilu někde na Berounce.

Byl to starej protřelej pes. A Béďa, jak ho potkal někde na recepci v Praze, zahlédl jeho černé šimpanzí oči a věděl, že mu starej Amschel nikdy neodpustí tu hodinku pravdy v Americe, kdy potom co je seznámil mladej Rakous, padli si do noty stařec s mladým Béďou a hovoříce pro Hebrejce exotickou češtinou jeho mládí, otevřel mu zkušený světák své staré, zamčené srdce. Jistě zde působil paradox, že člověku, kterého neznáme a jehož pravděpodobně už nikdy neuvidíme, povíme věci, které bychom svým přátelům nikdy neřekli.

A tak jednoho dne vzali pár kartonů piva a whisky – a odjeli terénním vozem do pouště Nového Mexika. Tam, na dně nějaké rokle s tichým, šepotavým potůčkem, se utábořili a u ohýnku se starý Žid rozpovídal o svém životě. Bylo to dlouhé povídání… na celou noc.

Když se tenkrát v roce ’91 vrátil Béďa z Ameriky, přivezl si tehdy album se strašlivými fotkami od Diany Arbusové. A po pár měsících přijela za ním krásná, nakrátko ostříhaná židovečka Karla.

Potkal jsem je jednou v podvečer na Letenské pláni a hned jsem se zahleděl do toho čistého, vážného obličejíku. A bylo na ní poznat, že je zamilovaná do Bédi a že to je smutná láska. Její ortodoxní pejzatý otec jí zakázal jakékoliv kontakty s člověkem jiné krve.

A tak nakonec po ní zbyla velká kniha fotografických reprodukcí, byli tam staří, před sto lety na skleněnou fotografickou desku zachycení chasidé. Vesnické trhy a náměstí někde v Haliči a na Bukovině. Skupinky veselých mladíků – studentů talmudu. Mladí muži s kožešinou lemovanými širokými klobouky. Takoví fousatí Matuškové s černýma očima hází bělostný úsměv po děvčatech. Oprýskaná synagoga, rozložitá jako vesnická chalupa. U svíčky čte stařec tajnou svatou knihu. Byl na těch zažloutlých fotografiích ztracený, dávný život.

Pár let nato odjel Béďa, který se tehdy pokoušel živit jako fotograf, zničehonic zpátky na Ukrajinu. Ve Lvově se chystal příjezd patriarchy Ukrajinské řeckokatolické církve, která je na rozdíl od Moskevského patriarchátu podřízena Vatikánu. Béďa tam dělal fotografickou reportáž z návštěvy církevního hodnostáře. Jenom mi bylo divné, když mi posléze ukazoval nazvětšovanou sérii stovky fotek, že šedovlasý drobný patriarcha je jen na pár fotografiích. V naprosté většině šlo o snímky davu lidí, kteří se shromáždili okolo. Fotografie tváří, skupinek a nejbližších osob okolo hodnostáře… Zvláštní. Ničím nezajímavé fotografie, když hledáš uměleckou hodnotu těch snímků. Pokud tě ovšem zajímají konkrétní lidé, potom to jsou velmi dobré, dokumentárním způsobem technicky čisté a ostré fotky. Zbývá ztotožnit osoby, které se vyskytují v nebližší blízkosti patriarchy, a pak též ty, kteří se s fotoaparátem v ruce zajímají o tu událost…

Slunce svítí skrz celou tramvaj. Obdélníky jasného světla, stíny sloupků oken a siluety tramvajových dveří putují po tvářích ranních cestujících. Přivírám oči před oslňující září a jen podle kodrcání výhybek odhaduju – Prašný most, Hradčanská, Špejchar.

Jedeme přes Letenskou pláň. Obrovská jáma od stavby tunelů je zaplněná betonovými stropy. Již léta v místech tramvajové smyčky vídávám za šera zlatavou kopuli nové Národní knihovny. Stavba se nakonec nerealizovala, korupčníkům uvnitř státního aparátu došlo, že vítěz mezinárodní soutěže, český architekt žijící v Anglii, má právo vypsat výběrové řízení na dodavatele stavby.

Po počátečním nadšeném souhlasu magistrátních a minister­ských úředníků a „slaboproudých“ historiků architektury vyšlo najevo, že by si – na stavbě za „bratru“ dobré dvě miliardy korun – nepřišli na svá procenta. Při zadávání státních zakázek jdou „korupční“ peníze do desítek procent z ceny projektu. Pokud je „politická vůle“ k navyšování nákladů, tak se při stavbě takového rozsahu jedná o stovky milionů, ztracených v „potravním řetězci“ státní byrokracie.

Nakonec tedy celá chamtivá smečka po zjištění, že by nemohla ovlivnit tok peněz a zakázku by navíc očividně dostala nějaká zahraniční firma, takřka všichni „jako jeden muž“ obrátili a začali dělat všechno možné, aby se projekt nerealizoval.

Tehdy se naplno ukázalo rozdělení veřejnosti tohoto státu a také dosud nevědomý člověk uviděl tu lidskou špínu svých politických „zástupců“ v přímém televizním přenosu… Alespoň nikdo nebude trpět vůči těmto „představitelům státu“ falešnou loajalitou. Doufám, že brzo budu moci přispět k jejich pádu. A podíváme se pak do jejich nízkých zoufalých očí – a pošleme je „mimo hru“. Doba kamenná dávno skončila a oni jsou poslední její zbytky, které ještě nepozřela evoluce.

Za šera zde vídávám zlatavou chobotnici z lesklého kovu, s rozsvícenými rubínovými okny, jež vystupuje svojí futuristickou hlavou nad koruny stromů uprostřed Letenských sadů. Lidé uvnitř procházejí prostornými sály, všude jsou regály knih. V čítárnách dech klimatizace lehce pohybuje listy tenkého starodávného papíru. Vůně kávy se rozprostírá v rušném přízemním koridoru, volně procházející lidé usedají v kavárnách a bistrech, obchody s knihami a s uměleckými artefakty svítí žlutavou září svých výkladů a tropické skleníkové stromy rozprostírají své podivné cizokrajné koruny nad křesílky a lavicemi k odpočinku unavených milenců a samotářů našeho věku.

A někde uvnitř, v hlubinách budovy, automatický robotický systém neúnavně, s tichým bzukotem hydraulických paží dodává do vyšších pater knihy z gigantického podzemního depozitáře.

V myšlenkách jdu setmělými alejemi Letenských sadů a dívám se, jak do tmy svítí polarizované světlo kulatých oken toho etického organismu, té biologické architektury. A vím, že pokud se tak stane doopravdy, tak jsme skutečně vstoupili do budoucnosti.

Otvírám naplno oči a míjeje kachlíkovou budovu ministerstva vnitra, přemýšlím nad podivným „mlčením opozičních stran“. Korupční vrstva vysokých státních úředníků je rozprostřena napříč politickým spektrem, smutně si odpovídám a cítím, že tuhle dnešní bezmoc smyje až nějaká v blízké budoucnosti, dnes se tvořící, ale ještě nezrozená, veliká strukturální změna systému.

Vybaví se mi v této smutné souvislosti situace, kterou mi před léty vyprávěl Béďa. Pracoval tehdy jako fotograf pro Obchodní komoru. Její reprezentační budova na Malostranském náměstí, její křišťálové lustry v sálech viděly veškerou plejádu popřevratových politiků. Jejich protějšky ze zahraničí zastupovaly mohutný kapitál a letitá protřelost z byznysu nacházela přirozeného partnera v ochotě „nechat se koupit“ od státních úředníků. Těch pár skutečných kapitánů našeho průmyslu nemělo moc do toho co mluvit. A jejich čiperní náměstci, povětšinou pod falešnou identitou vystupující spolupracovníci I. správy ministerstva vnitra, pracovali jak včelky na integraci naší ekonomiky do evropských struktur. (V zásadě šlo o rozprodej, likvidaci a dezintegraci – uměle vyvolaná závislost, „srůst“ se zahraničním, Sověty léta ukládaným kapitálem v krycích firmách.)

Byla to obyčejná sobecká chamtivost? Vždyť tito lidé jsou vybráni a cvičeni, aby měli vybudován pevný hodnotový systém. Nebo to jsou agenturní „filcky“ na jedno použití, odpadový materiál?

Byl to náhodný souhrn příležitostí a chtění celé jedné generace „svazáků“ a mladých „soudruhů“?

Dnes jsem přesvědčen, že tenhle „divoký úprk na Západ“ byl ošetřen železnou vůlí hlavních hráčů. A spolu s objemem peněz narůstal čtverec subordinace a strachu, instinktivního smrtelného strachu ze selhání. Samozřejmě že výměnou za poslušnost jsou přiměřené výhody. Je to marná sláva – svazek na „celý život“.

Tehdy Béďa procházel při recepcích tlumeně hučícími sály. Po přednáškách a prezentacích se začalo nosit na švédské stoly občerstvení… To byla nakonec hlavní okolnost, proč byly ty firemní prezentace tak navštěvované.

Béďa pilně fotil ministry a ředitele, bankéře a mezinárodní podvodníky. V obleku postával za plentou a spolu s číšníky komentoval mumraj v sálech. Personál měl zásadu dosyta se najíst z vybraných lahůdek před recepcí, aby pak nemusel polykat sliny při pohledu na cpoucí se hosty… Béďa vyrážel zpoza závěsů a lovil objektivem záběry. Ty „pěkné“ pak odevzdával nazvětšované a „reprezentačně“ adjustované do drahých alb pro zástupce ředitele komory a jeho obchodní partnery, kteří platili ty rauty a žranice. Náměstek ředitele, jenž měl pěkné peníze z vyfakturovaných, ale neprostřených studených mís a nářezů (v dvousettisícových částkách za akci v tehdejší, pořád ještě „husákovské“ měně se něco dokázalo ztratit), které obratem rovnou z lednic nechal překládat do automobilů svých známých vrchních z okolních malostranských vináren – ten ředitelský tichošlápek mu kultivovaným hlasem při předávání snímků nabízel: „Právě piji čaj, přidáte se?“ nebo: „Budu mít polévku a chléb, mohu vás pozvat ke svému obědu?“

Nepovedené, „špatné“ snímky pak Béďa pečlivě ukládal do svého archivu. Byli tam vyfoceni ministři s pocintanou kravatou, různé nechtěné škleby a tučné podbradky uskřípnuté v bílých límečcích, žmolky žrádla v koutcích úst a příliš obnažené, příliš dokumentární „holé záběry“ prozrazující chtivou lačnost anebo blbeckou nadutost, mazanou „skromnou“ protřelost naslouchajících, kteří s krysíma očičkama tahají rozumy z důležitého úřednického tlučhuby… Též tam byly celkem pochopitelné, bleskem a objektivem ostře vykreslené kančí choutky rýsující se ve tvářích nažraných mladých pobočníků a „rozvichřené“, v hedvábných šatech vykreslené obliny hýždí rujných, přiopilých sekretářek a asistentek.

Uprostřed ruměných, krví nalitých krocaních volat, chlupatých uší a žilnatých skrání šedesátiletých gerontů s drahými hodinkami na zápěstích… mezi těmi vykrmenými, ramenatými těly alfa samců v drahých, ale nepadnoucích oblecích se občas mihne útlá, opálená postava kultivovaného homosexuála. Ve večerním obleku ušitém „na míru“ – od minuty by mohl „hedvábný človíček“ zaťukat taktovčičkou v nějakém chlapeckém pěveckém sboru, jasné, mutací ještě nezkreslené hlásky by zapěly pod klenbou a oko maminek prepubertálních hochů by zvlhlo dojetím – že jsou jejich synkové tak dobře vedeni tím „hezkým člověkem“.

Většinou tito osamělí „Levantinci“ s útlým zápěstím byli na lovu. Hladovýma, hmyzíma očima hledali svou příští oběť. Většinou to byl zatím nic netušící, dobře rostlý mladík s bezelstnou tváří, s ještě dětskými lícemi zarudlými od prvotního zážitku velké recepce. Vrásčitá, ale v kosmetickém salonu opečovávaná barakuda – „mužská teta“ zatím ze zákrytu pozoruje atletické telátko, jen tak okolo něj krouží a odhaduje, na co ho uloví. Samozřejmě dobře ví, že ten exemplář Apollona v šatech, které mu koupila máma za jeho první plat, tenhle podreferentík z nějakého oddělení ministerstva, který se sem přišel hlavně pořádně najíst – tenhle půjde ulovit na ambice. Na příslib kariéry. Bude muset zprvu zlehounka, nenásilně, ale jak se jednou zachytí za návnadu, jak zatahá za háček – „samcoložník“ škubne a už bude mít mladého tam, kde ho chtěl mít. Ještě dneska se mu dostane do kalhot.

„Božíčku, a kdyby se potom ukázalo, že půjde přebourat, že je podobojííí! Néééé – to by byl ale zásah do hnědého!“ A ona, vrásčitá herečka v mužském těle, by se mohla nakonec ještě na stará kolena zamilovat!

Kikina se už vidí, jak si v krejčovském salonu nechává brát míru na nové šaty, na celou kolekci obleků! Ať to stojí, co to stojí – pojedou spolu do New Yorku na představení Carmen v Metropolitní opeře. Budou sedět, on a „jeho kluk“, v lóži vedle sebe, úplně to už teď vidí – a on bude „dojatá“ a kluk mu zlíbá slzičky z očí… Bel canto! Tma přede mnou, tma za mnou!

Zamžené ještěří oči staré buzny se zjasnily a probraly z vidin věcí budoucích. Kloaka se mu sevřela napětím. Rychle si přelízl úzké fialové rty (měl tak malou hlavičku a tak dlouhý jazyk, že jak gekon dokázal málem oblízat své zornice, přičísnout si chuťovými pohárky své obočí), upravil si krajkové manžety a s pevným, odhodlaným ksichtem vyrazil do útoku.

Béďa mi v těch letech, kdy chodil s objektivem, v saku a s kravatou, ukázal pár fotografií. Byl na nich zachycen druhý prezident. Tehdy čerstvě zastával funkci ministra financí. Kníratý elegán právě polyká, pije ze sklenice pivo.

Na druhé podobence odkládá sklenici od úst a má ve tváři umečený, rozmytý, plačtivý úsměv. Jako by se malý školák omlouval nějaké hodné, ale přísné mamince. Letitý pocit viny a obava, aby maminka nebyla smutná, to „klukovské strachování“ mu vyryli do nervových drah skrytých pod fešáckou, hereckou tváří, vtiskli mu grimasu věčného provinilce… Tento padesátiletý primus všech školních tříd, jimiž v životě prošel, uchovával nekonečný libidózní strach před tím tyranosaurem, před stařenou Godzillou. Ukrýval tu hrůzu pod brilantním intelektem třídního šprta, byl to vítěz všech vědomostních soutěží, jenže skrze bludnou, nemocnou strukturu uvnitř svého softwaru nikdy doopravdy nedospěl. Jeho nafoukanost byla vnějším, „vyčnívajícím“ obrysem skryté hluboké nejistoty. Znal odpovědi na všechny křížovky světa, ale sám sebe se zeptat nedovedl. Otázky tady přece vždycky klade „maminka“.

Ta arogance v jeho chování, ta umanutá potřeba mít poslední slovo v diskusi, „mít vždycky pravdu“ – to je maminka, která mu kdysi dávno ukradla mužské sebevědomí, „samou láskou ho snědla“ – a na oplátku on sežral ji.

Měli se rádi – matka a syn. Dodnes ji několikrát týdně navštěvuje na hřbitově. V podstatě chodí sám sobě na hrob, k pohřbeným možnostem a nadějím.

Béďa mi tehdy vyprávěl, že si ministra vyfotil, a když zahlédl jeho mazlavý, provinilý úsměv a cosi – jakési teplo v jeho podivně bezmocném pohledu, přistoupil k němu, pohlédl mu zostra do očí (dobře věda, že se kníráčovi líbí, stejné signály v odstínu řeči a pohledech znal od třicetiletých, osamělých žen) a zhurta se zeptal: „Pijete pivo?“ Ministr se jako had začal vytáčet a vlnit v bocích, brýle se blýskaly v záři lustrů a mečivým, provinilým hlasem (tónem, který říkal, že ví – provedl něco zlého, a zasluhuje potrestání, a zasluhuje přísnost a chce ji, a teď už dokonce o ni žadoní – a chce přijmout trest z rukou krásného mladého chlapce), úplně jako přihřátý mrouskající kocour počal mňoukat a žalovat na sebe: „Když já mám rád plzeéééň…“

Série fotografických snímků kolovala stolní společností a všichni jsme se tenkrát hlasitě zasmáli.

Béďa tehdy to setkání okomentoval: „Je to buzerant.“ Kdosi tehdy chtěl něco říct na obranu kníratého ministra. Béďa se naklonil, pohlédl dotyčnému do očí a opakoval: „Je to buzerant.“

Pižďuch a Vykuřpytel – dva po sobě jdoucí reprezentanti naší doby. Jaké to je v sousedních státech? Ten zvěřinec politiků má též takový obludný, směšný ráz a šmak?

Vždy když bylo před volbami, pracovní tým kníratého fešáka vymýšlel různé průhledné kauzy, kdy byl fotoreportéry „přistižen“ při záletech s pohlednými dívkami, s letuškami atd.

Poblil bych se nad tou fušersky odvedenou prací. Dva studené ksichty si podávají ruce se stejným výrazem – jako prodejce a kupující z reklamy na vysavače.

Touhle neodborně provedenou mediální lží se odborníci na reklamu pokoušeli „zahladit“ příliš zjevné tíhnutí svého kníratého zákazníka k mladým mužům a zvednout mu tak o pár bodů preference u svých voličů. Veřejnost by mohla být spokojená… Jenže nepovedlo se. Z volby hlavy státu se stala televizní fraška.

Zajímavé, jak různé „drakonické“ staré maminky, bývalé členky vedoucí strany – dnes opět členky „pravicové modré“ strany – jak ho ty aktivní stařeny zbožňují. Kníratý jedničkář vysílá v hlase nějaké vibrace, zcela specifické pro „šprty, co nikdy nezlobí“, charakteristické vlnění. Je tam nějaká interpersonální, podprahová komunikace? Nějaká emocionální shoda – poznají se po čichu ti oportunní, aktivně konformní „vlajkaři“?

V mysli se mi zobrazila vzpomínka na jednoho důstojníka BIS. Vyprávěl mi kdysi, jak v první polovině devadesátých let, půl roku před krachem banky Bohemia, doprovázel ředitele služby na předsednictvo vlády informovat Teplého Kocourka, který v té době zastával funkci premiéra. Samcoložník vztekle odmítl informaci o tunelování banky a obvinil vedení služby, že nedodržuje zadání, které BIS přísluší. Dylina zakázal jakékoliv další kroky ve věci šetření při rozkrádání státního majetku.

Dnes, když si na to vzpomenu a hledím do tváře prezidenta, pod brýlemi skrývá přešitá oční víčka po plastické operaci. Změnil tak výraz z mírně ospalého nebezpečného sympaťáka na věčně vykulenou, jakoby neustále překvapenou starou herečku.

Dívám se na jeho udržovanou opálenou tvář a myslím na tu podivnou, smutnou řadu jeho předchůdců, kteří ve svých životních osudech a osobních profilech skrývají pohnutý a trochu divný osud našeho státu a národa. Stačí číst životopis jednoho dvou z té řady, a princip dějin se ti zobrazí ve své krystalicky tvrdé, přesné podobě.

Systém je tak dokonale autonomní, že jednotlivé niky v jeho vrcholných patrech jsou již dnes určeny k reprezentaci – a pokud živá „náplň“ té které pozice dodržuje základní pravidla spojená s tím místem – tak je zhola jedno, jestli je tam uhlazený, magazínový oligofrenik, nebo fotogenický hnusák. Jen se musí něčeho bát.

Přišel jsem domů, a místo abych šel spát, uvařil jsem si kafe. Sedím u stolu, dívám se, jak za okny stoupá slunce, olizuju lžičku a z černé kávy stoupá voňavá pára. Po probdělé dlouhé noci, po kilometrech noční toulky v ulicích města, po tom zástupu obrazů – které jsem vyvolal svým rozhovorem s Béďou – je má mysl pořád podivně čilá a bystrá.

Ty řetězce jakoby náhodných, ale příliš cizorodých výletů a pobytů v cizině, které Béďa za ta léta absolvoval, mi nedávají spát.

Vedle divné aktivity s focením účastníků návratu kyjevského patriarchy musím vzpomínat na tu mlčenlivou, tmavovlasou Angličanku, kterou znám pouze z fotografií.

Béďa odjel do Velké Británie půl roku, rok po návratu ze Států. Seznámili se a hned přilnula k němu svou samičí touhou. Pracovala jako programátorka, a tak její analytický mozek neustále propočítával a hodnotil výhodnost vztahů a lidí okolo ní… Zatím byla ale dokonale prostoupena emocemi, a to pro ni bylo tak exotické, že si zřejmě připadala, že k ní přišla Afrika se všemi svými domorodci a zvířaty. Vytěsnila z paměti předešlé nápadníky, „partnery“, s nimiž „měla sex“. Odsunula stranou takřka dokončenou rekonstrukci svého starodávného domu na venkově, do něhož vkládala peníze ze svého vysokého platu a do nějž vložili spoustu energie a nápadů muži, kteří tu pobývali před Béďou.

Jeho mistrovská schopnost se emocionálně napojit někde v hloubce na ženské srdce u ní vyvolávaly prožitky nikdy dosud nepoznané… Vozila ho po plážích a letoviscích jižní Anglie, snila o tom, že spolu založí rodinu a koupí si penzion. Ona bude vydělávat těžký prachy na komputerových programech a on bude pan domácí – bude dirigovat číšníky a pokojské. A tak si budou hezky žít… Tyhle záchvaty šťastné budoucnosti ji přepadávaly náhle, třeba při jízdě autem, kdy to pak už nevydržela a on musel zaparkovat na osamělém parkovišti nad mořem. Vrhala se mu do kalhot tak hladově a sála péro tak intenzivně, s takovou zvířecí odhodlaností, že ji musel držet za vlasy a tlumit, tišit ty záškuby.

Celá šťastná, se slzami v očích polykala jeho semeno a oba žertovali, že ona dnes už večeřet nebude. A že si příště vezme k tomu „ptačímu mléku“ kapku worchestru.

Za okny automobilu se rozprostíraly temně zelené travnaté louky, štěrková silnice se svažovala k černému skalnatému pobřeží, kde osamělé balvany porostlé chaluhami na chvíli mizely ve zpěněných chomáčích žluté mořské pěny. Bylo vidět, jak v dálce na moři jsou šedivé, ostré vlny zježené deštěm, který právě vítr přihnal až na pevninu.

Úplně se v něm ztrácela, jak byla unešená tou nezvyklou, dosud neprožitou intenzitou citových hnutí. Její logický, strojový mozek objevil, že někde dole, uvnitř ní samé je starodávná nervová struktura prodloužené míchy. A teď tedy byla fena, která hárá, kobyla, srna… prostě samice, v níž bylo všechno připravené pro nový život.

Jezdila za ním po Evropě, když získal práci pro tým, který stavěl řetězce restaurací. Nějaký bývalý hollywoodský herec, kulturista, zaštiťoval tento projekt svou již notně strhanou, sešívanou postavou…

Restaurace povětšinou zkrachovaly a peníze se rozkutálely. Ale to nevadilo, Angličanka jezdila za Béďou všude, ubytovala se v nejdražších hotelích a on tam za ní přicházel, někdy i v horkých poledních hodinách, kdy i v Dubaji nebo v Istanbulu se zastaví život. Klimatizace tiše šuměla a Béďa z té samice „vyklepával blechy“ jak o život. Po večerech musel vysedávat se svým domácím týmem v hotelu na druhém konci města a rozdělovat úkoly na druhý den. Pracovali, aby stihli termín předání, třeba i šestnáct hodin denně. Béďa mi vyprávěl, že když se vracel od Angličanky, o které nikdo z jeho spolupracovníků samozřejmě nevěděl, schválně se prošel stavbou, tuhle se trochu máznul od malty, támhle si trochu udělal šmouhu od prachu na tváři, trochu si rozcuchal vlasy a dokonce do nich nasypal špetku čistých dřevěných pilin. Dělal pak před svými podřízenými upracovaného člověka, uštvaného starostmi… Marná sláva, Béďa byl vždycky mazanej parchant.

Táhli to s Angličankou víc jak rok, možná dva. On byl jen pořád víc na cestách po světě, a do středověkého domu se vracel v delších a delších intervalech… Jednou mu jela ukázat svou matku, bydlela ve velkém kamenném domě uprostřed vřesovišť. Bylo to v podstatě malé panství. Stařa měla německé, saské kořeny – šlo to dost do starých krvelačných časů. Byla velká obdivovatelka teutonství a sbírala nacistické relikvie, různé harampádí z 19. století, tovární repliky rádoby středověkých mečů, falešná rytířská brnění a praporce, rohaté helmy vyráběné nějakou manufakturou v době wagnerianské psychózy. Měla toho šmejdu plný dům, kopí a turnajové dřevce trčely kolem schodiště v hale až do prvního patra.

Divná bábrlina vyprávěla, že jsou spřízněni s anglickými vévody. Prý ještě na začátku „bitvy o Anglii“ se celé klany navzájem spřízněných Anglosasů snažily přes kanál La Manche o dosažení separátního míru mezi Třetí říší a Velkou Británií.

Do toho mi zapadá ta schizofrenií zatížená část anglické královské rodiny, ti dodnes se belhající devadesátiletí dědci. Manžel britské královny, blonďatý princ-stařec, soukromě prohlásil, že chce být v příštím životě zhoubný virus, chtěl by vyhubit lidstvo.

V podstatě to je roztomilé, takový státní chovatelský ústav pro královskou rodinu. Jsou to živé státní symboly, přiospalé pandy čínské, mrchožravý orel severoamerický atd.

Béďa tenkrát ukončil ten vztah nechtě, ale nešlo to dál. Angličanka zjistila, že je jenom jedna z mnoha, spíš třetí než druhá, a to nepřenesla přes srdce.

Jednoho dne, když opět přiletěl ze světa, čekal ho za dveřmi kufr s věcmi, které si u ní ponechal. Komunikovala s ním jenom neartikulovaným skřekem, nenávistným vřeštěním a pláčem přes zamčené dveře. Béďovi se prostě stává, že se do něj zamilovávají samostatné a zároveň příslušně osamělé ženy. A to potom pukají skály a létá láva, třese se země a kanou slzičky.

Béďa v těch letech, kdy stavěl restaurace po světě, zároveň vytvořil skupinu zahraničních chlapíků. Byli to jednak ruští Židé, co odešli v sedmdesátých letech do Izraele v rámci mezistátních dohod. Takoví šikovní, zdatní všeumělové to byli.

Pak začali do Prahy za Béďou jezdit Angličané, říkali, že jsou obchodníci. Zabývali se ale především tím, že pašovali přes Kanál celé kufry amerických cigaret, které zde byly levnější o tolik, že se jim to vyplatilo.

Na Ukrajině se v té době připravovala „oranžová revoluce“ a Angláni byli celí nažhavení, že v roli velkých žraloků byznysu budou – navigováni Béďou a jeho velkým bratrem – pronikat do ocelářských privatizací v průmyslových centrech této velké, ztracené země.

Teprve po letech jsem náhodou zjistil, že tito podsadití „byznys­meni“, prohánějící se po Praze v oblecích za padesát tisíc, s vlající zlatou kravatou, vytáčející piruetky v pasážích a na náměstích na cyklistických kolech z uhlíkových vláken, ty futuristické modely měly cenu nového středního vozu… byli ve skutečnosti obyčejní, nezaměstnaní stavební dělníci, horníci z oblastí severní a střední Anglie, z městeček na okraji bývalých průmyslových aglomerací. „Někdo“ je najal, aby zde a především na Ukrajině hráli roli zahraničních podnikatelů. „Oranžová revoluce“ nedopadla, takže vidina velkých peněz zmizela a s nimi i tito drobní, hemživí dobráčci z chudé Anglie.

Souběžně s Angličany přibyla do Prahy i skupina Rusů. Ti pod snadno uvěřitelnou legendou „nezaměstnaných Ukrajinců“ opravdu chvíli pracovali pro různé soukromníky na úpravách bytů. Jenom bylo vidět, že se stavbou těla, příměsí asijských rysů ve tvářích a celkovou mohutností a zjevnou přezíravou hrdostí značně liší od tichých, sporých a blonďatých Ukrajinců. Jediný, koho se z nějakých důvodů báli a před nímž měli veliký respekt, byl Béďa.

Člověk, kamarád, kterého jsem ze srandy pošťuchoval, žertovali jsme a parodovali okolí, byl schopen zároveň hovořit úsečným tichým jazykem s těmi mohutnými Rusy, ti klopili oči a šoupali nohama a rychle kývali na souhlas.

Vzpomněl jsem si na dva. Jeden byl vysoký, statný Gruzín a druhý nižší, ramenatý a mohutný Moskvan s malou hlavou a asijskýma očima. Oba byli tiší, málomluvní, a o tom „Moskalíkovi“ mi Béďa řekl, že byl na vojně u speciálních jednotek, že umí házet polní lopatkou a trefí se na třicet metrů do „černého“. Dotyčný ramenáč skromně klopil oči a usmíval se jak panna. Obešel mě lehký hnus, když jsem pocítil v nose nasládlou vůni velkého, nemytého těla… Béďa mu dal úkol venku, na vzduchu, a tak jsme se ho pro tu chvíli zbavili.

Když odjeli Angláni, sbalili kufry i Rusové. Zmizeli a nikdo pro ně slzy neronil.

Béďa dál „kultivoval“ kádry z místních lidí. Chodila do jeho podniku celá smečka kavárenských povalečů, kteří prodávali informace kus od kusu. Za „dlaňovku“. Poklidně spravoval „přepážku“ a tipoval vhodné osoby z husté a přebrané „báze“ pražského ryb­níka. Byl tak trochu „na vejminku“.

Ženské brousily kolem něj jako za mladých časů. Ukázal mi jednu dívku, která kráčela Ječnou ulicí a vedla se za ruku s takovým černovlasým Rychlonožkou, který měl tvář jak malovaná figurka z míšeňského porcelánu. „Vidíš tu vysokou holku, říkám jí Pádlo, protože má při svý hubený postavě neuvěřitelně široký boky. Vidíš? Pádlo. A ten kluk, co si ho vede za ruku, je nějakej Mamička, z Havlovy přízně, takovej nějakej rozpočtář. Před pár lety Pádlo pracovalo pro mě, šli jsme tak jednou večer po Vinohradech a vona si všimla, že se jí dívám na prdel… no poznala, že se mi ten večer líbí, že ji chci. Měla asi před krámama, byla potřebná. Tak jsem řek, nezajdem ke mně? Na kafe? A ona sklopila oči, zakejvala hlavou, že jo. A tak jdeme dolů po Míráku a najednou povídá: A vylížete mi píču?“

Polknul jsem a vzrušený tou historkou hledím za vysokou útlou dívkou.

„Jo… Pádlo. Ještěže šla do světa. Už začínala mít nároky a chtěla, svině, abych na ni žárlil. To se přepočítala. Toho jugoslávskýho kameramana jsem naopak pohostil metaxou a diskrétně ho informoval, ať neblbne, že to je mrcha. Nevěřil mi, fakt ji miloval. A vedle seděl Mamička… Jo, to byla kudlanka nábožná. Ta ty chlapy žere za pochodu. Ale jak pozoruju, tak podle toho širokýho kaďáku je asi s tím Mamčilem spokojená a už se usadila… I když spíš to vypadá, že si dělá, co chce, a ten kalkulátor to ani nevidí, a možná je i rád. Ta kobyla bejvala nenasytná.“

To malinká tichá Filipínka, která s Béďou komunikovala přes internetovou seznamku, to byly tiché vody, vlahé tropické háje a hluboké hvozdy.

Vypravil se do těch jejích končin, aby na místě zjistil, že je za líbivou tvářičkou schován fanatický otec, bývalý malíř plakátů, který se stal evangelickým pastorem. Měl ve své vesnici, která byla vlastně jedna široká rodina, všichni byli příbuzní, měl tam uprostřed návsi, vedle výběhů vepřů, pěkný kostelík z vlnitého plechu.

Když do té osady ztracené hluboko v horské džungli přijel v terénním náklaďáku, který řídil podsaditý dívčin bratranec, a z korby seskákala celá četa bratranců opatřených automatickými puškami – tehdy k Béďovi přišla myšlenka, že zde končí jeho cesta. Ale to jen museli zastavit, protože jim v cestě stála veliká, ale pro nákladní vůz nízká slavobrána, plakát, kde bylo potenciálním tchánem napsáno krasopisně Welcome Frederic!

Celá vesnice, všichni příbuzní chodili všude s ním. Milovali ho, byl to „jejich“ bílý sáhib, a tito v podstatě pralesní domorodci brali za samozřejmost, že blížícím se sňatkem, o kterém nikdo z nich nepochyboval, začala pro všechny nová éra života… Ti mladší z asi tří set bratranců plánovali okamžitý odlet do Evropy, tichá malinká tchyně se těšila na rozšíření chovu černých vepřů a tchán-kazatel viděl už zvětšený kostel a novou střechu z vlnitého plechu.

Přísná babička z Manily, u níž bydlela dívenka z lesní vesnice a jíž přivedli představit budoucího ženicha, ta tmavá trpasličí zakladatelka rodu uvažovala, že vnoučatům dají jména starozákonních biblických proroků. Nějak se domnívala, že jistým magickým způsobem připraví bělošská jména svým nositelům bohatý „bělošský“ život.

Přísně hleděla vzhůru do očí bělošskému zachránci její famílie. Celé dva roky holka trávila večery v internetové kavárně, musela vystát frontu na volné místo, a pak, tělo na tělo, jak sardinka namačkaná mezi dalšími zástupy vdavekchtivých dívek, měla půl hodiny na to, aby lovila po síti potenciální bohaté bílé ženichy. Její otec, celá vesnice do ní investovala peníze na pronájem místa u počítače. Filipínská babička jak lovecká fenka sledovala skrz brejličky pátravě Béďu, zdalipak nenáleží k proradným filištínským. Holku obskočí, „obšťastní“ outěžkem a „vem si, čerte, kropáč“ – frnkne neřád v aeroplánu a je fuč! A chudák holka si pak bude moct akorát oči vyplakat.

Jak stará tušila, tak se i stalo. Vidina šťastné budoucnosti, kdy bude zařizovat existenci pralesním bratrancům v Evropě, to znamená u něj doma… Když zahlédl odlesk katedrály z vlnitého plechu, do níž bubnuje nekonečný monzunový liják, Notre-Dame z bambusových tyčí a plechu, uviděl v šílených očích tchánových… Když mu došlo, že by veškerou svou energii věnoval mýtině v deštném pralese, kde uprostřed stovek kvičících, v bahně ryjících černých prasat by stál obludný, ve větru vrzající plechový dóm pod nízkým, zamračeným nebem… že by měl na výplatní listině soukromou armá­du po zuby vyzbrojených „bratránků“, jejich rodin a rodin dětí jejich dětí.

Zaťal zuby, přečkal pralesní svatební hostinu, odjel se svojí nevěstou na svatební cestu do nějakého ostrovního letoviska, tam s ní týden souložil a pak odletěl domů. Za měsíc jí poslal z American Express asi pět tisíc dolarů a založil si novou internetovou schránku. Když se do té staré po roce podíval, byla tam dobrá stovka e-mailů od dívky z Filipín. Žádala další peníze, sumy přesahovaly rozumné možnosti. Všechno smazal a už tu schránku nikdy neotevřel.

„Pamatuju se, že když jsem s ní poprvý spal a měl ji odpanit, tak nebyla žádná krev. A hned poprvý, když jsme spolu souložili a já začal z ní couvat, abych to do ní nenastříkal, tak se ke mně přitiskla pánví, chytla se mě nohama kolem boků – ale takovou silou, vůbec jsem to od ní nečekal. Taková drobná holka. Dalo mi to hodně práce, abych se uhlídal a nevrazil jí jednu. To bylo celej tejden – pokaždý, když jsem byl skoro před vrcholem – skok jak tygřice a chtěla, abych to do ní pustil. Chci tvoje bejby! Chci bejby! křičela a nechtěla se pustit, zaťatá jak klíště. Ale uhrál jsem to, nikdy ani kapku. Nemohla pak tvrdit, že má se mnou dítě.“

„Pročs ji nebral přes gumu?“ ptal jsem se tehdy.

Béďa cudně sklopil oči: „Já se toho ekluju. Mně by nehoup. Já to s tim neumím. Nemám to rád.“

I já tenkrát sklopil oči: „Já to taky s gumou nedělám. Je to divný.“

Když na to dnes vzpomínám, na tu Béďovu eskapádu na Dálném východě, vybavují se mi jisté pochybnosti – o účelu té cesty. Měl tam tehdy nějaká setkání, cosi naznačil, něco v něm chtělo cosi říct, ale nedořekl, zakázal si to.

Pamatuju se na ten den, kdy se vrátil, přímo z letiště jel na setkání se mnou a hned mi vyprávěl, že mu někde na ostrovech ve Východočínském moři, letěl s mezipřistáním a s několika přestupy, že mu ukradli kufr se všemi věcmi, s oblečením atd. Mávl nad tím rukou.

Jenomže ve mně se ten okamžik uchytilo nejasné podezření. Třeba to je všechno jenom taková dobře vypracovaná, dlouho budovaná legenda. Kdo ví, kde vlastně v těch končinách byl a co se tam stalo.

Instinktivně se mi zježily chlupy na předloktích. Béďa od počátku hovořil napjatým, tichým hlasem. Něco v něm leželo, a ta příhoda s Filipínkou to být nemohla, tu historii vyprávěl lehkým hlasem a ještě se u toho dokázal hořce zašklebit… Ta dívka byla jenom krytí.

Vytěsnil jsem za okraj mysli tehdejší tušení, ten stín. Šli jsme ke Dvěma kočkám a dali si guláš a pivo. Béďovi se hned udělalo zle, běhal zvracet na záchod a vysvětloval to tím, že tři týdny jedl smažené krevety právě vytažené z moře, zelené kari v kokosovém mléce, jasmínovou rýži a bambusové výhonky.

Když se pokusil usmát, byl z toho studený škleb. V očích a ústech zářila černá, bezedná temnota. Vypadalo to, jako by byl gumová maska navlečená na gigantickou vývěvu. Uvnitř nebylo vůbec nic.

Dnes už to vím. Béďa tenkrát odletěl na druhý konec světa za smutným úkolem. Musel někoho zabít.

A co jsem já? V dětství tichý, velkohlavý chlapeček, stojící na pískovišti v magickém kruhu vyrytém v teplém suchém písku modrobíločervenou, „čechoslovenskou“ botičkou. Vyvolává démony mladý nešťastník. Jednoho dne, pevně doufá, umře, překročí obruč, která ho poutala ke světu lidí, půjde ke zvířatům, stromům a planetám. Ztratí se ve vesmíru, ve vzdálených galaxiích a zapomene na tenhle krvavý, nelítostný svět. Umře chlapeček, a než odejde, bude pozůstalé vrstevníky chvíli strašit. Ty smrady!

Nyní, takřka padesátiletý, cítím, že ten nejsilnější pocit, který byla má existence schopná vygenerovat – byla nenávist k lidem… a soucit s celým světem. Chlapeček zvítězil a doufám, že brzy již obruč překročí.

Žádná samice nedokázala překonat mou hrůzu ze života, a tak jsem do ní nezasil. Chvílemi jsem si nalhával, že jsem fousatej hodnej fotr. Ale byla to lež. Já a střídající se milované ženy po mém boku jsme nakonec vždy poznali – že je to hezké přiblížení, ale nikdy to nezaplní prázdnotu, která je ve mně.

Vylil bych do nich jenom svoji tmu.

Jakoby už kdysi dávno ve mně něco umřelo. Ztuhlo mi maso okolo očí… A tak s porozuměním myslím na kamaráda Béďu, který poztrácel po světě kusy svého života.

Viděl jsem kdysi u jedněch lidí z Českého Dubu, měli malé hospodářství plné šťastných zvířat – psů a koček, kozel a jeho stádečko mečeli před večerním krmením – viděl jsem na vlastní oči osma­dvacetiletého kocoura. Seděl na okenním parapetu, mezi fíkusy, vyhříval se v podvečerním slunci za oknem. Byl vychrtlý a nehybný, vypadal jako vycpaný – ostatní zvířata ho obcházela uctivým obloukem. Babička, která se o něj starala, říkala, že ho takhle vynáší už několik let. Jí velice málo a jenom občas za pár dní se napije nějaké polívky… Celý život se pral s ostatními kocoury a nadevše miloval, když někde narazil na malá koťata. Zakousl je všechny a sežral. Rok za rokem. Málo jich přežilo v jeho rajonu… Teď sedí mezi květináči na štrikovaném polštářku, nehybně zírá jasnýma, úžasně zářivýma očima. Hledí skrz tento svět a nemůže, nebo neumí umřít.

Béďa zlehka našlapuje životem. Opatrnými, nenápadnými kroky prochází ulicemi a chvílemi se ztrácí v davech lidí, je průhledný, když kráčí podél fasád domů. Neviditelný pro toho, komu nese v zubech rudou růži. S nevinnýma dívčíma očima odvede na druhý břeh svého klienta, aby se pak vracel sám do rušného života, pod víčky kusy zmrzlého meziplanetárního ledu.

A tak naplněn podivnou energií z toho závratného pohledu do propasti, tančí životem jako elegantní černý tanečník.

Usnul jsem náhle, stáhlo mě to do postele, jako bych jel po skluzavce. V jedné chvíli jsem ještě tápavě hledal seprané, vytahané triko, v němž léta spím – a za okamžik jsem už ležel a oči se zaklaply jak poklopy od tanku.

Spal jsem hlubokým, bezesným spánkem. Za okny putoval den. Všechen jeho lomoz a ruch, vzdálené houkání sanitek a policejních vozů, z toho všeho nevím nic. Moje mysl plavala pod hladinou.

Už se šeřilo v prolukách mezi domy. Vynořil jsem se z hlubin nevědomí náhle jak huňatá mořská vydra. Jen jsem ležel a naslouchal podvečernímu pění, krásnému vyhrožování čimčaráka kosáka někde na anténě ve střechách.

Zvláštní je, když člověk začíná den navečer. Jako bych odněkud přiletěl letadlem a časová pásma ve mně postupně dobíhají. Chodím po bytě, vařím kafe a teprve proud studené vody mě doopravdy probudí.

Seděl jsem u okna, oddaloval, až budu muset rozsvítit lampu, a v posledním světle modrého soumraku četl své načmárané poznámky. Mám už plnou krabici zápisů a myšlenek, poznatků a letmých pozorování. Je to kilo žlutých lepicích papírků, hrouda navzájem speklého, stárnoucího listí života.

Zrovna jsem se pokoušel přijít na systém, jak poznámky roztřídit a zpracovat, když zazvonil telefon. Tuhle pevnou linku jsem nezrušil, pár lidí chodí po světě – občas si zavoláme, a hodinové diskuse nejsou tak znát na účtu.

Volá Strašničák, kamarád z dávných časů, když jsem se v jednom psychiatrickém stacionáři pokoušel dosazovat do neřešitelné rovnice života (x = můj život, y = svět, a neznámá byl klid a mír v duši).

S. tam sedával mezi plačtivými, upravenými neurotiky a koulel temnýma očima – úplně se mu protáčely panenky, jak byl plný psychofarmak a děsivých zážitků z vojny. „Kasárna Cheb, řev na chodbách, zbraně a střelivo, skládka odpadků, sypal se žhavej popel – bylo to peklo!“ komentoval jednou, když jsem se ptal. Měl tam jednu ataku psychózy a pokus o sebevraždu. Pak už to bylo dobré, pár dní na přístrojích a kapačkách, pak vojenská psychiatrie a šel domů. Zemědělský inženýr, který jaksi nikdy nevěděl, jak se nandává plynová maska, a při sborce a rozborce samopalu zůstal stát s rukama plnýma železných součástek a všichni viděli, že tomuhle člověku doopravdy uletěly včely. Jako vojín-absolvent doškobrtal až k tomu zkratkovitému, ale zřejmě jedinému řešení.

Strašničák mě v telefonu zve, abychom pozítří navštívili výstavu, nějací současní surrealisté něco vystavují někde… V podstatě se mi z toho zvedne kufr, čtvrtá nebo kdovíjaká generace šedovlasých dobráků, kteří se hlásí k té zakladatelské, předválečné skupině. Jsou to takoví „lumírovci“ nebo „baráčníci“. Nelze je brát vážně.

Navrhuji, že bychom raději mohli jít do Městské knihovny na Kinteru. Na plakátě sedí havran s ručičkama, má botičky a je to takový – „špačíček pán“. Krákavý rozumbrada (jak jsem později zjistil na netu). Výsledek analýzy – to zní dobře.

S. souhlasí, a tak po paterém zopakování času a místa srazu zavěsím. Strašničák při své obsesivní opatrnosti opakuje vždy několikrát všechny koordináty a nakonec čeká, až zavěsím. Prostě stojí u telefonu a čeká, dokud neuslyší klapnutí. Tyhle jeho rituály znám už desítky let.

S. je podivuhodný mimozemšťan. Našedlý přízrak s velkou hlavou na hubeném těle. Cvičí a dodržuje přísnou životosprávu. Klíčící obilní semena zobe pinzetou z tácu na okenním parapetu. Jeho různé kaše a „maltové“ směsi, kakaové a rozinkové humusy, taveniny a míchaniny – všechno to je strava pro velkého kojence, anebo mladého starce. Záleží jenom na úhlu pohledu.

S. má zvláštní oční kontakt. Jako každý samotář je i on vybaven „třetím okem“. Je schopen vidět a odečítat výrazy z tváří, ale především analyzuje hlasová hnutí a celkové chvění organismu. Chová se vlastně jako dravá ryba žijící v temnotách, v kalné vodě někde u dna.

Chvění registruje jeho čelní sonar, a tak nepotřebuje dlouze hledět lidem do očí. To koneckonců nedělám ani já. Uvědomuju si, že je potřebná výměna pohledů, ale tohle praktikuji pouze se slečnami, které mám rád. Taky znám – jako tlusté zvíře – upřený pohled šelem psovitých i kočkovitých, soupeři si hledí do očí pár vteřin předtím, než se na sebe vrhnou. Tomuhle se ale vyhýbám, soupeření v padesáti letech je směšná úchylka. Sklopené oči udělají víc, než bys čekal… Jsou jedinci, kteří zírají na druhé, do očí – dlouze a bez přestání. Někde uvnitř jejich podvědomí je skrytá agrese emocionálního parazita. Nicméně i tito čumilové stárnou a neřešitelné rozpory v jejich životě je nakonec přinutí sklopit zrak a vyžírat sama sebe. Dívat se do očí druhému člověku – pár okamžiků před výbuchem nitra.

Strašničák pravidelně v hospodách a kavárnách hovoří do stolu, když přijde obsluha. Nikdy si neobjedná rovnou, z hlavy, vždy musí servírka přinést nápojový lístek. Já se v těch chvílích chovám úplně separátně, objednám si své pivo nebo kafe a S. čte půl hodiny položku po položce, aby si nakonec stejně jako vždy objednal zelený čaj. Když je v nabídce jídel snídaňové menu, tak se v osm večer dožaduje sázených vajec a většinou mu je hodný kuchař udělá. Pak je šťastný jak blecha a krákavým hlasem pronáší poznatky ze svého osobního života, některé jsou takové povahy, že s ohledem na osazenstvo u okolních stolů musím S. tlumit.

Jednou jsme seděli v tiché hospodě ve Strašnicích. Pod schůdky z ulice byl výčep, kde starší paní seděla na židli a dívala se na televizi se staženým zvukem. V zadní místnosti seděla skupinka mimopražských dělníků. Mluvili slezským nářečím. Tlumený hovor v zešeřelé místnosti vhodně doplňoval bzíkavý, tiše rachotící větrák ve zdi, jehož vrtule a plechové žaluzie obtěžkané olejnatým nánosem kouře zněly jako melancholický čmelák.

Do zadumané atmosféry nedělního odpoledne, kdy se kalný šedivý den coural nad strašnickými dvorky a zahradami, na okamžik umlkl hovor dělníků od vedlejšího stolu – tuhle pauzu patologicky jasnozřivě použil Strašničák ke svému prohlášení, které bylo zároveň lamentem a tázací větou. Polkl širokými žabími ústy a hlasitým kvákavým hlasem pronesl: „Proč není na světě, mezi lidma víc lásky?“

Trhli jsme sebou všichni – parta chlapů u stolu, já jsem zaťal prsty a chytl jsem se ucha půllitru. Z výčepu bylo slyšet, že se hnula i hostinská, šouravé kroky se blížily, podívala se, jestli máme všichni plné půllitry, vrátila se, a než si sedla, u televize přidala zvuk.

Ten vzdálený prázdný hlahol nás všechny vrátil do reality. Dělníci se zvedli jako jeden muž, zaplatili u pultu a odešli. Strašničák seděl, nevěda, co učinil… že v nás poškodil tichou nepojmenovanou nevinnost. O sebe jsem se nebál, já jsem příšera. Ale jak k tomu přijdou ti nevinní dělníci, chlapi od rodin? Hleděl jsem na šedivého démona, na psychózou poleptané vědomí. S. měl barvu režné cementové zdi a opět mu oči začínaly plout jako tenkrát v ústavu. Koulel očima jak Zulukafr.

Ano, má pravdu – více lásky. Ale kurva, ať to neverbalizuje, ať to nepošpiní.

Jednou jsem byl nedobrovolně svědkem Strašničákovy dojemné „dekonstrukce“. Projevil se u něj výron naprostého „biologického strachu“. Přišla mu textová zpráva. Kdosi neznámý mu psal, že v Liberci, v bytě své matky, spáchala sebevraždu jedna Strašničákova známá. Padesátiletá právnička měla dlouhodobě špatné vztahy se svojí matkou. Vzniklý verbální konflikt, který propukl při její návštěvě (přijela po letech z Prahy), řešila skokem z okna.

Když si to Strašničák přečetl a naplno pochopil – dostavil se u něj šokový stav. Kůže se mu na celém těle stáhla, ztuhla a byla pro jeho tělo pojednou malá. Ta kůže chtěla odlézt, svléci se z kostí a masa – a jako tuhá useň zalézt někam do prachu pod skříň. Ze stařecky svraštělých rozpraskaných rtů se obnažily suché zuby. Dostavil se silný tělesný třas a jaktace. Přecházel bezcílně, kýval se v rohu zahrady, zšedlý úzkostí. Škála strachu u něho dosáhla obrazu produktivní katatonie. Asi půl dne chodil okolo chaty a zřejmě halucinoval nějakou bytost. Tiché mumlání se občas ozvalo z keřů, kde kýval trupem… Byl to smutný a dojemný dialog.

Nikdo z mých letitých přátel není „úplně normální“, možná nikdo takový ani neexistuje, alespoň z Prahy nikoho takového neznám. Třeba je normalita zbožné přání, nebo je jen na venkově, na malých městech, mimo metropoli. Nebo je normalita prostě lehká mozková dysfunkce, debilita v mezích normy.

Vrána k vráně sedá, říká se, a vlastně je to pravda. Podle obsahu a způsobu řeči druhého člověka mozek v podstatě automaticky identifikuje případný potenciál k výměně informací. Pár zkusmých, zakódovaných vět – a hned víme, na čem s tím druhým jsme. Debil, píča, slušnej magor, docela zajímavej člověk.

Strašničák se jednou zmínil, že kdysi v mládí, někdy v pubertě, měl jednoho „nejlepšího“ kamaráda. Hráli si spolu od dětských let, bydleli v jednom bloku… Když dostihly je uhry a kejhavá mutace dospívání, oba dva – plaší tichošlápkové stydící se děvčat – běda, ani oslovení nezvládali, ještě tak z dálky, z křoví zavolat sprosté slovo. Když přišlo dosud neznámé puzení, prokrvení organismu v tělech s dosud dětskou myslí, tehdy vybíhali do krajiny na okraji města. Periferie byla v sedmdesátých letech plná opuštěných domů a zarostlých zahrad. Chystala se výstavba nové linky metra, nových sídlišť – a ta zóna nikoho začínala u nich, ve Strašnicích, přímo za barákem.

V těch domech určených ke zbourání prolézali sklepy a půdy, nacházeli opuštěná doupata narkomanů – na podlaze jehly a hromádky prázdných lahviček od léků, někde bylo nasráno, a někde dokonce někdo přebýval – tehdy utekli se staženou prdelí. Ale v podstatě to byla liduprázdná oblast, a tak když našli příhodné opuštěné místo, vytáhli z kapes provázky a motouzky, zašmodrchané cukršpagáty, a dokonce jeden z nich neopomněl přinést švihadlo!

Se zběsilou chutí se ti dva hodní chlapci navzájem svazovali. Vždycky jeden začal, podle pořadí od minula, nebo jak byl zrovna víc nadrženej. Jeden stál trpně a nehybně a ten druhý vázal a poutal, vzdychali u toho oba. Pak se ten první pokoušel dostat z pout, zápasil a svíjel se na zemi nebo připoután k nějakému trámu na půdě opuštěného domu. Ryl nohama v prachu a hořely jim tváře vzrušením… Takhle se setkávali v tmách, vzdychali a supěli, bezmocní před chtěním něčeho ještě nejasného – co je ale prostupovalo jako elektřina.

Strašničák byl k smrti rád spoutaný. Úplně se zbláznil v té chvíli, když bojoval a pokoušel se osvobodit a „ono to nešlo“.

Protože mi sdělil, že „pak už jsme se nestýkali“, usuzuji z toho, že na té půdě mezi trámy docházelo k nejasnému zakončení těchto seancí.

S. je v podstatě tajnůstkář a libuje si ve svých rituálech. Řekne jen to, u čeho potřebuje uvolnit dávnou tenzi, a zároveň – jako každý – nechce na sebe říct nic „závadného“. Všechno to jsou ve skutečnosti chiméry zbytečných obav. Ale ostatně jako vždy – jde o ten „pocit“.

Vzpomněl jsem si na tuhle historku, když jsem před lety pobýval na Strašničákově chalupě pod kopcem Melechov na Vysočině.

Šli jsme podvečerní procházkou lesem, po štěrkové cestě. Mušky poletovaly v paprscích rudého světla, které prozařovalo temné koruny smrků. Po svažitém terénu stékaly v lesních údolích mumlající, cinkotavé potůčky a bylo ticho. Jen osamělý ptáček občas zazpíval krátkou písničku.

Pejsek Tonda, můj companero, pobíhal vpředu a zase se k nám vracel. Sál nosem v chladivých závanech večera. Četl „jelení noviny“.

Letní vzduch zvolna pohyboval listím stříbrných buků a světle zelené chmýří mladých modřínů podél cesty… mechové polštáře mezi žulovými kameny na stráních… svět byl mladý.

Vtom vzdálený lidský hlas vytrhl všechny z tichého zamyšlení. Přivázal jsem si raději Toníka, kdyby to byl nějaký myslivec. Strašničák, chovající se do té chvíle netečně, pojednou prudce znehybněl a na pár vteřin naslouchal. Zachytil jsem znělý témbr… V tom okamžiku Strašničák něco zamumlal a zmizel v hustém mlází. Rychle se prodíral vzrostlou hustou smrčinou, a dokonce se mu podařilo vyplašit srnčí rodinku, která mi přeběhla kousek před nosem. Tonda byl nadšený a vysokým štěkotem mermomocí chtěl pronásledovat to stádečko lehkonohých. Sál pach ze stop, která nechala kopýtka v mokrém písku na kraji cesty… vypadalo to, jako by tu někdo utíkal v malinkých dámských lodičkách.

To už se ale znělý břišní baryton přiblížil a zpoza zákrutu lesní cesty vyšla dvojice a kráčela mi v „ústrety“. Byl to ještě sošný starý chlap a o mnoho let mladší, drobná a útlá žena. Blondýna myslím měla brýle. A u nohou se jim hemžila malinká kolie, dospělý pejsek, snad čubička, tomuhle druhu se říká sheltie.

Toník jako můj „chargé ďaffaires“ se okamžitě začal zdravit s pejskem, dvojice to s veselostí komentovala a též já (jako dobrý „psář“) se přidal k té psí veselici. Prohodili jsme pár vět jako lidé, jejichž psi si padli do oka. Rozloučili jsme se.

Dvojice pokračovala ve volné chůzi, jen se chvílemi otáčela za praskotem větví. Měl jej na svědomí Strašničák, který utíkal po strmé stráni mezi hustými stromy a při své nešikovnosti dělal hluk jako stádo muflonů.

Když asi po kilometru volné chůze jsem za ohybem cesty narazil na prudce oddychujícího, poškrábaného Strašničáka (jenž je jinak opatrný, hypochondrický nemrcouch, pijící vlažnou vodu a nosící po Praze batůžek s deštníkem, svetrem, podložkou na sezení a svačinou… opatrný na jakýkoliv dotyk s předměty, vyhýbající se dotyku s čímkoli živým – a k tomu ten překvapený nešikovný způsob, jakým uchopí při pozdravu podávanou ruku – pojednou ukáže neznalému spontánnímu dobrákovi, že má co do činění se studeným velemlokem japonským).

Na otázku, proč ten nepochopitelný úprk před dvojicí starších manželů, S. nejasně odpověděl, že to jsou vzdálení příbuzní z vesnice, chlap z hlasem jak kontrabas je herec z budovatelských filmů z padesátých let, ještě účinkuje v rozhlasových hrách a brumlá do éteru četbu na dobrou noc, ta o mnoho mladší sympatická blondýnka je jeho druhá žena. Strašničák bezelstně tiše zadrmolil: „Nechci, aby mě potkali na procházce v lese… s chlapem. Aby si o mně – něco nemysleli.“

Úplně mě omráčila ta patologická, úzkostná záminka k úprku lesem. Takovou chudáčkovskou obavu chová v sobě tenhle pošahaný chlapík. Tady musí být něco skrytého. Normálnímu třicetiletému chlapovi přeci nemůže takováhle myšlenka přijít vůbec na mysl. Něco se zřejmě stalo na půdě mezi zaprášenými trámy. Na něco tam chlapci toho dusného, řekněme nedělního odpoledne roku 1976 narazili… našli tepající žílu v kamarádově dlani, na konci pak bylo „něco“ mokrého.

S. má zachovalou samčí schopnost, čas od času se mu podaří najít slečnu. Jako účastník různých terapeutických cvičebních kurzů, pohybových a očistných programů s prvky tance a gymnastiky bývá většinou jediným samcem mezi desítkami vážných, staropanenských vysokoškolaček, které to „přepískly“ s učením, a tak „zakysly“, nebo rozvedených třicetiletých žen (většinou s malým dítětem) – které se rozhodly, že teď začnou nový život.

Strašničák je v těchto vodách jako doma, vyměňuje si recepty na správnou přípravu zeleného čaje, lehce přeskakujícím, vysokým hlasem konzultuje s děvčaty problematiku „očistných klystýrů“. Ony mu na oplátku nosí ochutnat různé jáhelníky, zákusky z režné mouky. (Čím mazlavější, fádnější chuť celozrnného tmavého těsta, čím mohutnější jsou – jak velký šváb odporně velká dýňová semena – tím lépe.) Protože co chutná jak rozemletá kancelář starého žlučníkáře (včetně jeho umělých zubů a staré berle), to je zdravé.

Tady, v těchto cvičebnách je S. králem. Pokud se tam objeví ještě nějaký muž, většinou to není žádná konkurence. Zpravidla to bývají „přeléčení“ mladí psychotici, u nichž se ještě snaží lékaři o „resocializaci“. Jednou dvakrát přijdou, ale jsou tak utlumení léky a zároveň poškození tím regresivním procesem, že je pohled na brebentící dav ženských odstřelí sám od sebe do meziplanetárního prostoru uvnitř hlavy, kde budou čekat a hibernovat – dokud je nenavštíví svatá ataka.

Strašničák nešikovně, ale snaživě cvičí – máchá pažemi jak větrný mlýn, vejrá bezelstně okolo sebe, tělnatá dívka předcvičuje za doprovodu reprodukované hudby, její bohaté poprsí sebou háže a S. nemůže odtrhnout oči. Když zabloudí rentgenovýma očima po svých okolo stojících a pilně do rytmu hopsajících kolegyních, sám vypadá při tom street dancingu jako postižený tancem svatého Víta. Jednou mi pouštěl nějaký videozáznam ze cvičení – málem jsem se pochcal smíchy. V podstatě to vypadá, jako by nějaký zlý loutkář trhal nitěmi a vodil ho po jevišti… Když tedy koulí svými temnými zornicemi po děvčatech a ženách, mnohá si rychle upraví neposlušnou loknu vlasů, poopraví gumu u napjatých „body“, jakoby náhodou se něčemu zasměje.

Tady získává S. kontakty na mladé osamělé ženy, na stárnoucí dívky. Chodí pak s nimi na procházky po pražských parcích. Zde se pokouší o tělesný kontakt a povětšinou, budiž mu chvála, je po příslušné zdvořilostní pauze připuštěn.

Tehdy, v těchto časech hojnosti, se S. odmlčí třeba na půl roku nebo klidně i na dvě léta. Jako vlaštovka, jako pozdrav z dalekých zemí přiletí na mé narozeniny do poštovní schránky ručně vyrobené přání. Je to vždy kladívková čtvrtka zastřižená do rozměrů pohlednice. Na straně, kde bývají tovární fotografie květin nebo hrady a zámky, je pečlivou rukou namalována, hnědou, zelenou a fialovou pastelkou vyvedená síť geometrických, opakujících se vzorů, taková kosočtvercová smutná mandala. Tehdy vím, že kamarád žije a náš rozhovor započatý před čtvrt stoletím stále trvá.

S. má při své introvertované schizoidní osobnosti dobrou schopnost popisovat lidi a charakterizovat jejich chování.

Též disponuje detektivními návyky, kdy jako nadržený osamělec stopoval dívky k jejich domovům. Podle rozsvícených oken a jmenovek u zvonků vedle domovních dveří usuzoval a vylučovací metodou, za pomoci telefonního seznamu a plánu Prahy, posléze identifikoval jména a čísla dotyčných.

Tímto způsobem a též analýzou rozhovorů v barevných magazínech získával adresy oblíbených českých hereček. Udělal jsem mu kdysi velkou radost – když jsem mu věnoval interní telefonní seznam Filmového studia Barrandov. Byly tam adresy a neveřejná telefonní čísla národních umělců, zpěváků a hlavně mladých, hezkých hereček… Vedl si v těch letech pětatřicetiletý inženýr meliorací album mladých československých i zahraničních filmových krasavic. Většinou „nešel na kontakt“, občas napsal dopis. A tím se veškerá aktivita Mezinárodní kriminální ústředny Strašnice vyčerpala a spotřebovala.

V hlavě mi zůstalo pár setkání, kdy mě chtěl z nějakého důvodu (asi mě taky zahrnul – vedle barytonového herce a jeho ženy – do společenstva, které podezřívá stárnoucího hocha S. z homosexuality) seznámit se svými partnerkami.

Představil mi postupně během let několik dívek – povětšinou tichých samotářských myšek. U jedné si pamatuji, byla to dcera emigrantů do Kanady, jak její neurotický ambiciózní otec, když mu došlo, že „americký sen“ se ho netýká, že přijel pozdě a nikdy se nevyhrabe z podřadné práce v kanceláři, ten padesátník, kterému ujel vlak, se vybíjel na své dceři, že se málo snaží atd. Říkal před ní u večeře: „Ta naše holka, ta nám ještě ukáže, ta nám oplatí, že jsme se pro ni obětovali a odjeli na Západ, všechno jsme pro ni udělali, pro tu – naši holku!“

Vystudovala farmacii v podstatě kvůli němu, pár let to dělala – pak toho nechala, odjela do Čech za babičkou a tady se zamilovala do Karla Gotta. Sedmdesátiletý zpěvák jí učaroval svým charismatem už v jejím dětství, vzpomínku na toho krasavce s úžasným hlasem, tu si odvezla s sebou do emigrace. (Taky zajímavé – že úředníček mohl v sedmdesátých letech vycestovat na Západ s celou svojí rodinou.)

Stárnoucí dívka vzplanula romantickým citem, a tak jezdí za svým Gottem po světě, letí do Austrálie a zpět, týdny tráví na šňůrách v Německu, sedí na všech jeho koncertech.

Myslím, že tenkrát z toho nakonec nic nebylo. Byla i na Strašničáka přeci jenom příliš šílená. Karel byl jediný a žárlivý demiurg toho ztraceného ženského srdce.

Další z tichých, nenápadných myšek byla překladatelka z francouzštiny, básnířka, autorka knížky životopisných zážitků s jedním cizím státním příslušníkem.

(Našel jsem její rukopis na dně skříně v nakladatelství, kde jsem za pár šlupek, které pro mě v těch letech byly hodně důležité, psal posudky na nevyžádané rukopisy. Z té hromady asi sta potenciálních knih byly asi jen tři akceptovatelné pro vydání v seriózním podniku. Dále tam byly pokusy o detektivku, homosexuální historická epopej o sedmi stech stranách, dobrá dvacítka byly vztahové ženské příběhy a taky pár opravdu silných pornografií – na mé upozornění po nich hned skočili vyžilí redaktůrci jak hladoví psi. Jedna začínala podle pravidel žánru rychle a žádná zdržovačka: Jsem mladá dívka, je mi právě osmnáct let a jela jsem stopem za kamarádkou na letní prázdniny. Na benzinové pumpě mě na požádání vzali do své dodávky dva muži a jedna starší, ještě pohledná, opálená žena s dlouhými blond vlasy a velkým poprsím. Hned jak automobil odstartoval od pumpy, mě mladší z mužů povalil na podlahu vozu a žena mi pevně svázala ruce. Obrátili mne na záda a roztrhli mi halenku na prsou a celou mě nakonec svlékli. Ležela jsem před nimi úplně nahá a bezmocná, pouta mě pevně svírala. Starší muž řídil a odpověděl, hledě na mě úkosem: „Teď jsi úplně v naší moci. Budeš nám sloužit jako sexuální otrokyně. Naděje na záchranu neexistuje. Zůstaneš u nás už věčně, až do smrti…“ Rozplakala jsem se a žena mne hladila po obnažených ňadrech a začala laskat mé ztuhlé bradavky, proti mé vůli napjaté vzrušením… Další pornografický text byl výplod nějakého sadisty, prolistoval jsem ten tenký, průklepový papír a bál se, že je napuštěn nějakou pižmovou substancí. Pamatuji si z toho zoufalého šílencova volání jen slova: Ty zasmrádlá hrobko, vykuchám tě zaživa, budeš se modlit, abych… Pak už to byla zoufalá šeď banálních, i když zajisté osobních, prožitých dopisů někomu neznámému. Jakési sestřičce ze zdravotního střediska psal osamělec, líčil obrazy hezkého života, kdyby s ním odešla… Byly tam dlouhé, nekončící popisy nemocí a úplné chorobopisy vyšisované prázdnoty a vyhořelého života, děsivě nevědomé, vyhaslé odpoledne v nějaké slepé uličce… Bál jsem se infekce té všepožírající nudy. Četl jsem to jen na přeskáčku, aby mě nekontaminoval skvrnitý tyfus „normálního života“. Být na tom psychicky blbě, mohl bych se obávat „uschnutí mozku“, nějaký virtuální instantní červ ze zkažené, měsíc vypnuté ledničky někde ze sídlištní kuchyně „na konci světa“ by mi mohl vzít radost ze života, potáhl by vše mázdrou marnosti a neuronální tkáň by se po té psychické lobotomii seschla a sesypala jak cigaretový popel.

Jediný z rukopisů byl vynikající – a byla vidět neschopnost unavených stálých redaktorů rozpoznat nesporný prozaický talent u toho nenápadného angličtináře, který každý den ráno vstane, a než se vzbudí žena a děti, dvě hodiny píše… Udělal jsem, co jsem udělat mohl, napsal, co si myslím o jeho povídkách. Dal jsem redaktorům ten text do ruky a jako pidlovokým, nechápavým blbcům – slovo od slova artikuloval: „To je moc dobré. To vydejte jako knížku! Nejlepší z celé téhle hromady. Talent!“ Myslím, že to pak nakonec, asi po roce, opravdu vydali… Další, druhá nebo třetí v řadě, byla útlá složka této franštinářky, kterou obskočil na studiích v Moskvě nějaký Ázerbájdžánec a nakonec – světe, zboř se – vzal „roha“.)

Knížka nakonec vyšla a já po několika letech, nevěda, že hledím na autorku toho ženského vzpomínání, napsaného kultivovaným, vnitřně bohatým jazykem – a ona nevědouc, že se dívá na neznámého součinitele náhody… stál jsem naproti spokojenému Strašničákovi a byla mi představena dívka středních let, oblečená jako sedmdesátnice. Bylo to úhledné oblečení z kvalitních materiálů.

To jsem ještě nevěděl, že hned za rohem, v pasáži Lucerna, prodává její matka v pokladně vstupenky do kina. Teprve když jsem si tuto pětasedmdesátiletou stařenu v džínsách ztotožnil, kostnaté tělo plné pohyblivé, hemživé energie, kterou mají strigy, došel mi plně význam těch „staropanensky“ slušivých kostýmků, jež byly moderní někdy v době Expa ’58.

Bábrlina chodí v uměle vyšisovaných džínsách za pět tisíc, na sobě batikovaná trička z etno obchodů, různé „environmentální“ chřestivé náramky a indiánské náhrdelníky. Je to v podstatě mumifikovaná „mladice“. A její dcera, tichá, podřídivá intelektuálka, rezignovala na svoje ženství.

(Která žena by si nechala mluvit od své matky do svého oblékání. I když má mámu ráda – každá samice ví, že někde pod úsměvy chce každé další samici uškodit, a tohle tuší i u své matky, tu potřebu „vykousnout pohlavní orgány“, mrchy žárlí na celý svět a jen ty opravdu moudré jsou schopny nahlédnout tuhle hlubinnou tendenci a teprve s ní opatrně zacházet a krotit v sobě tu „bílou zmiji“.)

Strašničák posléze vyprávěl, jak jeho dívka (to slovo je případné, i když jemu se blížilo k padesátce a ona překročila čtyřicítku), jak trávili Vánoce, letní trhání meruněk na chalupě, jak středobodem všeho je matka, vaří, uklízí, není nic v jejím dosahu, čeho by se nedotkla a „nezorganizovala“. Otec, bývalý pěvec nějakého sboru, má roztroušenou sklerózu, je již plně odkázán na manželčinu péči, kterou obětavě a nadšeně uskutečňuje. Všechno by bylo normální a O. K., kdyby kromě imobilního manžela nepotřebovala okolo sebe další vděčné auditorium, kterému by se „samou láskou rozdala“, „za něž by dýchala“. Potřebovala, stará upířice, někoho, komu by „se obětovala“.

Jedna z jejích dcer se rychle vdala, udělala si děti a žije spokojeně v jednom západočeském městě. Jednou dvakrát za rok přijedou na návštěvu nebo „milující babička“ přichvátá za nimi, ale jinak si žijí po svém.

To její neprovdaná dcera, která našla únik v literatuře a francouzském jazyce, ta dostává dávky radioaktivity naplno, nablízko i na dálku, zevnitř (pocit viny – nechce „zradit maminku“) i zvenčí (matka telefonuje do Bruselu, kde dcera dělá překladatelku: „Prosím tě, přileť na Velikonoce domů, budeme dělat Velký úklid – a to víš, jak jsem s tím naším tátou tak unavená, že už na ten byt nestačím.“).

Dcera tedy letí do Prahy, na zapřenou před svým hochem S., a smejčí vysavačem po čtyřpokojovém načančaném sídlištním bytě, kde je všechno „zamrzlé“ v lesklé, nehybné novosti, která svědčí o tom, že to jsou modlitební komory a ne obývací pokoje. Strašničák vyprávěl, že má ve svém „dívčím“ pokoji červenou plastovou televizi, která byla hitem léta 1978. Je jako nová, muzejní exponát. Nikdy ji snad nezapnula, proč taky, u nich se dívalo „společně“.

Nějak to nakonec nebylo k životu. Ona žila a pracovala v centrále Evropské unie, tajně létala do Prahy uklízet a živit maminčin šílenecký sen o věčném mládí. Bála se přijít na oči S., který byl rujný touhou po sexu, žral petržel po hrstech – když se blížil termín její dovolené. Tehdy s ním pasivně souložila, ale mimo termín, to ne, to se uklízelo u maminky.

Celé to bylo takové divné a nelidské, že S. nakonec zákonitě vychladl a začal se poohlížet jinde. A ona to při své zapouzdřenosti, v tom svém ponoru do práce – „dokázat, že jsem oprávněná dýchat vzduch na planetě“ – ani nezaregistrovala.

Hodinové mezinárodní telefonáty z Bruselu trvaly dál a vypadalo to, že takhle na dálku jí ten vztah plně vyhovuje. Až za půl roku jí do telefonu řekl, že už spolu nejsou… Ani nezaváhala v hlase a řekla, že jí to nevadí, ale že by si s ním ráda dál telefonovala.

Uběhla nějaká doba, bylo ticho, a pojednou mu zavolala stará, že její dcera se v Bruselu pokusila o sebevraždu, že ji domácí našel ležet v jejím pokoji, předávkovanou léky a s otravou alkoholem. Je teď v místním ústavu. Stařena „bílá zmije“ mu vyčetla, že je to všechno jeho vina.

S. se probral z letargie. Zavolal do Bruselu, tam mu řekla bývalá slečna slabým, tichým hlasem, že je už v pořádku, že se jenom o víkendu trochu víc opila vínem a pak si vzala prášky na spaní, že chtěla tu neděli prospat.

Teprve tehdy mu naplno došlo, že do toho Bruselu utekla před matkou, ale nedokázala utéct před tím novotvarem, maminkou „obtisknutou“ do jejího mozku. To by si musela vyříznout většinu orgánů z těla, tak hluboko ji prostoupila závislost na matce, vrostla do ní a matka ji podvědomě v té závislosti udržovala. Chtěla ji podvědomě vyřadit z reprodukčního procesu, a to se jí vlastně podařilo. Proto ty mikáda a „bubikopfy“, které tak neslušely jejímu obličeji, proto ty „babičkovské“, na míru šité modely šatů, situované tak „retro“. Znám je z doby, kdy na obálkách časopisů bývala fotografie družice Sputnik.

V tom spořádaném, ale chladném světě Beneluxu, kde nikoho neměla a ani vlastně nehledala, jenom odpočívala od maminky, plně ponořená do překladů tisíců stran úředního blábolu. Brala si práci i domů. Neměla žádný osobní život. Byla zvyklá na to dlouholeté emocionální hladovění. Askeze bez naděje na odměnu. Už rezignovala. Tady, v pronajaté garsonce, se z ní o víkendech stala skrytá alkoholička a byla nakonec závislá na hypnotikách.

Telefonáty ze zahraničí značně prořídly, teď už volává jednou za pár let.

Strašničák mi vyprávěl snad desítky příhod rozložených v čase, o lidech, které jsem nikdy nespatřil. Je tak dokonalým, plastickým vypravěčem, že jsem ho několikrát vybízel, ať zpracuje z těchhle srdečních záležitostí soubor „kazuistik“, který by mohl fungovat jako manuál pro plaché mládence – chtivé „sbratření“ s ženami.

Ty historie jsou tak nesnesitelné, že je mám potřebu vyřešit jedním výkřikem do tmy a zapomnění… Nedávno mi S. zdlouhavě vyprávěl, šli jsme právě ulicí Národní obrany v Dejvicích, jak jedna jeho známá stárne, začíná mít příznaky přechodu, jednou je laskavá, pozve ho na nedělní oběd, musí si předem naporoučet, co chce k jídlu, a ona mu to s radostí připraví, jindy je náladová, vzteklá. Ptám se: „Má děti?“

„Ale kdepak, děti nemá. Je sama, má jenom stárnoucí rodiče někde na severu Čech.“

Popisuje mi její výčitky do telefonu, před lety spolu něco měli, ale je to už dávno. Povídám cynicky: „Je to prostě už stará panna!“ Ale není mi při tom lehce. Když mi S. popisuje, jak známá hubne a zase přibírá, jak jí najednou začalo chutnat sladké, jak má v ústech úplné orgie, když jde okolo cukrárny… Padá na mě tichý smutek. To jsme my, naše generace. Stárneme a stárnou s námi i naše samice, ikony našeho mládí.

Strašničák v hovoru „přeřadil“ na jinou známou, která má manžela autistu, drží si vedle jejich bytu, kde žijí s dětmi, ještě pustou, prázdnou garsonku, aby měl kam odejít, kdyby manželství skončilo. Oba to jsou studení, inteligentní lidé, pečující o rodinný rozpočet. Mají nějaké zděděné peníze a on vydělává, pracuje s počítači, s těmi si doopravdy rozumí. Ale u nich doma „straší“. Jsou tak naplněni zvažováním různých plánů a možných rizik, že mají dvě neposlušné, rozmazlené děti s diagnózou Aspergerova syndromu, což je vlastně pouze vynásobená mocnina jejich vlastního pečlivého, vypočítavého podivínství.

S. sděluje, že jim dřív chodil hlídat děti. Teď se zase snaží o kontakt padesátiletá vrstevnice, matka těch dvou ubohých rostoucích parchantů. Chodí spolu na výstavy a po galeriích. „Něco“ mezi nimi asi nastane (do toho mi oznamuje, že se k němu přihlásila po deseti letech jedna známá, taky padesátnice… a tak pravidelně k němu chodí, přinese jídlo a pak spolu souloží. Nemá ji moc rád, moc si s ní není co povídat, s tou úřednicí z ministerstva financí, ale mrdají spolu, a tak to prostě teď má…).

Plácám ho po ramenou a směju se nahlas: „Tak víš co? Normálně vem tu galeristku a dej si s ní taky, je už poslední čas, kamaráde! Vždyť ty jsi teď král, dolejzaj za tebou, mrchy, jak včely na sladký. Cejtěj z tebe, že tě to ještě baví, jejich unavený manžele to už nezajímá. Takhle mladice, to jo! Ale co s padesátiletou babou? Tady přichází S., dobrý, spolehlivý razič!“

Strašničák se brání a směje se.

„Anebo víš co? Opíchej i toho jejího studenýho manžela. Vem toho brejlouna pod křídlo a běžte všichni tři někam na rajz! Nebylo by to hezký, všichni tři jak koťátka v pelíšku? Dal bys mu takovou štětinatou pusinku na…“ S. mě přerušuje zhnuseným, hněvivým hlasem: „Já bych mu dal, parchantovi! Vrazil bych mu do prdele záchodovou štětku!“

Ale já se nenechám odbýt a sadisticky pokračuju přítulným hlasem: „Ale on by se chtěl mazlit. Líbali byste se mužskými ústy…“

Strašničák řve vzteky jak tur: „Kopnul bych ho do prdele, až by odletěl do…“ zamyslel se, a už s dětinským nadšením zvolal do tmy v ulicích: „…do Afriky!“

K případu Strašničák mám ještě něco.

Je to už drahně času, určitě to bylo někdy v druhé polovině devadesátých let. S. byl tehdy na tom špatně psychicky, podivínštěl a prohlubovala se jeho samota. Navštěvoval jsem ho, když se ozval, volávali jsme si, ale nestál o příliš častá setkání. Koneckonců ani já nejsem žádný „družba“ a mám svá hluboká samotářská loviště uvnitř své mysli a tam běží čas úplně jiný a svým tempem. Některé vteřiny jsou dlouhé jak pozemská léta, průzračné do fialova a tak lahodné a vlahé, že jsem ještě neochutnal ani jejich růžový, živý střed. Jen hroty těch vteřin mi občas, před úplným procitnutím, zlehka přejedou jak motýlí křídla po rtech a zase zmizí.

Navštívil jsem Strašničáka v jeho malém, regály zastavěném bytě. Všude po stěnách má police, na nich stovky kazet do magnetofonu, CD nosičů a DVD. Knihy a sloupy – celé ročníky časopisů o hudbě. V knihovnách pak jsou převážně encyklopedie filmu a hudby, slovníky a stohy svázaných novin o rockové hudbě. Ve skříních pořadače, staré kalendáře a zápisníky, vystřihovánky z jeho mladých let. Některé mají určitě i sběratelskou hodnotu, ty dětské časopisy a humoristické týdeníky z počátku šedesátých let.

Zajímavé jsou kalendáře, S. je schopen v nich dohledat, nejen jaký den byl 3. května 1986, ale co tehdy dělal, kam šel, jestli byl na pivu s kamarády a co hráli v kinech. Kolikrát mě (s hlasem, který signalizoval absolutní převahu), častokrát mě vybízel, ať ho nutím zjistit, co bylo zajímavého třeba 16. září 1978. S tichým, rozhodným sykáním v hlase, s mumlavými, konejšivě výhružnými slovy: „Tak jo. Tak počkej. Já se podivám semhle… Neboj. Hned to bude.“ Pobíhá jistými kroky po místnosti, otvírá skříně a registrační krabice, vyndává různé složky a novinové výstřižky a za minutu či dvě mám před sebou základní informaci o tom dni, o významných událostech doma i ve světě, dokonce i informace z osobního Strašničákova života.

Vím, že mu tehdy, okolo roku 1995, nebylo hej. Vyprávěl pak s jistým odstupem, že byl tak osamělý, že navštěvoval jednu mladičkou prostitutku na Ohradě. Než s ní souložil přes prezervativ, mohl ji v gumových rukavicích osahávat po těle.

Tenhle detail ve mně tehdy otevřel průzor do samoty a ledového prázdna mezi lidmi a jejich těly.

Strašničák se tehdy nechal několikrát odvézt sanitkou do blázince. Nebylo vyloženě jednoduché sehnat tehdy samici.

S. uvedl (v tu divnou chvíli pravdy, kdy já jsem popisoval své první setkání s prostitutkou… a S. se „pochlubil“ gumovými rukavicemi) – zmínil se po určitém váhaní, že si před pár lety podával inzeráty. A že s tím teď začal znova, i když spíše odpovídá na inzeráty osamělých žen. Mlčky jsem pokrčil rameny a nic nekomentoval, seznamovací inzeráty, to je podivná, hluchá součást vesmíru. Nějak si to neumím představit. Ta potřeba musí být v člověku asi naprostá a trochu šílená.

S. odepsal na jeden inzerát a přišla kladná odpověď. Měla to být žena středních let, dle mínění jiných atraktivní, kulturně činná v masových médiích, tak nějak to tam stálo.

Měli sraz v pizzerii, pod náměstím Bratří Synků. Přišel podle svého zvyku o pár minut dřív a chtěl se posadit u volného stolu. Bylo brzy odpoledne, podnik byl poloprázdný. Strašničák se rozhlížel, jestli někde neuvidí osamělou ženu – inzerentku. Popsala se jako štíhlá černovláska, 35 let.

Sedí u stolku, objednal si džus, usrkává a prohlíží si hovořící dvojice a několik osamělých mužů. Nikde nevidí samotnou ženu, natož ten havraní, štíhlý přelud, který si stačil do té doby vytvořit ve svých představách.

Díval se střídavě ke dveřím a na hodinky. Pomalu mu rudly uši hanbou, že se nechal tak napálit. Ale možná jí do toho něco vlezlo. A napíše omluvný dopis a potom určitě přijde – neztrácel naději.

Najednou zaregistroval upřený pohled. Od protějšího stolu na něj soustředěně hleděl černovlasý štíhlý mladík. Teď, když uviděl Strašničákův překvapený zrak, se usmál skrz modrý cigaretový kouř. Típnul cigáro a ležérním chlapským krokem přistoupil k jeho stolu.

V S. se počalo rodit strašlivé podezření. Byl od dob „svazování na zaprášených půdách“ zvýšeně citlivý na jakékoli náznaky homosexuálního chování a jednal pak zkratkovitě, s výrazně úkornými, paranoidními představami – že je objektem spiknutí, je záměrně zaplétán do nastražených léček, jejichž cílem je jeho veřejná diskreditace. Tady končila jakákoliv legrace a S. nabýval výrazu uštvaného divokého zvířete.

Ale černovlasý krasavec s příjemným úsměvem – Alain Delon – přistoupil k Láďovi (pro tuhle chvíli se tak Strašničák bude jmenovat)… tedy přistoupil k Láďovi a příjemným hlasem požádal o dovolení přisednout. Láďa s pocitem, že to je všechno divný sen… přikývl.

Delon si ho chvíli prohlížel modrýma, zářivýma očima, až se Láďovi rozjela žabí ústa do polichoceného úsměvu. Přeci jen už od dětství miloval kino a obdivoval krásné herce a zbožňoval nádherné, atraktivní herečky. Teď si jako v kině připadal.

Alain se oslnivě usmál a zalovil v motorkářské kožené bundě. Před Láďou ležela občanka.

„Ahoj, ty jsi Láďa, viď? Já jsem Alice,“ řekl Delon a usmál se vědoucím úsměvem. Ukázal na občanský průkaz: „Ty mi nevěříš, viď. Ale já jsem ženská. A tadyhle to mám úředně potvrzený – vidíš? Píše se tam – pohlaví: žena.“

Láďa chtěl odejít z kina. Bylo mu najednou strašně smutno a rozbolela ho hlava.

„Počkej, já vím, že každýho chlapa vylekám. Už jsem si na to zvykla, ale jsem doopravdy ženská, všude! Rozumíš?“ pověděl ten oslnivý chlap a najednou bylo znát, že si dal něco na kuráž. „Podívej, všechno je pravda. Pracuju jako novinářka. Koukni,“ a položil před Láďu novinářský průkaz.

„Hele“ poposunul židli blíž k Láďovi a vzal ho zlehka okolo ramen. Láďa cítil, že tohle daleko překročilo všechny jeho meze. Bál se sám sebe, a tak dělal, že to neexistuje. Tělem mu probíhalo vysokofrekvenční chvění a strašně se mu chtělo domů a spát.

„Podívej se, Láďo, ty jseš prima chlap,“ pravil rozhodně a kategoricky Delon a rukou mu zmáčkl rameno a maně, zkusmo prohmátl sval. Láďa ke svému úžasu jen tak zlehka zavrtěl rameny.

Alice ho poplácala přátelsky mezi lopatkami a stáhla ruku. „Hele, já vím, že se mě bojíš. Já se na tebe nezlobím, jsem na to zvyklá, fakt. A ty jseš fakt dobrej chlap, Láďo. Takže já teďka půjdu… na ten džus tě pozvu a ty si, chlape jeden, koukej najít pořádnou ženskou… Po tobě, Láďo, jdou ženský jedna báseň. Jenom se musíš víc koukat okolo sebe a uvidíš to taky… Ty ženský jenom čekaj, až je konečně oslovíš!“

Alain Delon se zvednul a položil na stůl stovku, prstem ukázal číšníkovi, že to je dobrý. Otočil se ještě k Láďovi: „A hele, kdybys někdy byl hodně osamělej, tak se ozvi, číslo máš tady…“ a podal mu navštívenku.

Vůně tabáku a nějaké kolínské pominula tak náhle, že něco v Láďovi by se za tím nejasným pocitem, za tím příjemným hlasem rozutíkalo ještě dnes.

– – –

Zvedl jsem se od stolu a otevřel okno. Ve tmách pod nebesy svítilo město. V bytech pomrkávaly obrazovky televizí a monitorů. Občas se někde pohnul člověk. V ulicích u bývalého přístavu hlučely skupinky mladých turistů, je zde plno levných ubytoven a hostelů.

Vlahá vlna vzduchu pohnula žaluzií v okně. Zašuměly stromy a já věděl – vezmi vůz a jeď do lesů. Jeď z města, které ti za poslední týden zarostlo do těla, do všech jeho pórů. Jeď hned.

Poznaná snadnost. Jak je to prosté, když mozek ukáže člověku přítomnou situaci a zobrazí možnosti, jimiž je možné ten stav změnit.

Vzal jsem klíče od auta, do ruky starou bundu a vyrazil. Tichou, spící Prahu jsem projel Strahovským tunelem, vylidněnými ulicemi projíždělo jen pár vozů. Táhlo mě to ven – někam podél Berounky. Na Nižbor a tam dál, do křivoklátských lesů… Po točitých okreskách a úzkých silnicích jsem se vydal nahoru, od řeky směrem k Lánské oboře. Tady na náhorní plošině, podél strží a terénních zlomů, jsou hluboká tichá místa.

Na jedné …křižovatce lesních cest zatíná noční můra pěst! jsem zpomalil. Odbočím do té křovinaté tmy a v reflektorech vyhledám místo na zaparkování. Morgenstern je ten pravý společník na tuhle noční chvíli.

Potichu zaklapnu dveře a zkusím, jestli baterka funguje. Bliknu si do dlaně a je to dobré, svítí. Zhasnu a čekám, až si oči zvyknou na tmu. S tichým cinknutím vychládá horký motor.

Jarní les je plný života a skrytých činností. Našlapuju zlehka po široké pěšině, travnaté okraje mne spolehlivě vrací do středu cesty. Oči si už zvykly, rozeznávám černočernou tmu lesních velikánů po pravici, nalevo je za řídkým mlázím rozsáhlá travnatá světlina. A nad hlavou hvězdy v modrém vzduchu.

Zdálky snad, jakoby z nesmírné dálky, ale vlastně odněkud zblízka vedle mne, v korunách stromů se ozývá jakési zamyšlené vzdychání, konejšivé mumlání a prosebné chrčivé žadonění. Náhle vše vypění do nelidského krátkého skřeku a rozhostí se hrobové ticho. Otočím se a pohlédnu vzhůru. Nade mnou, nad tímto lesem, nad touto nocí, která se klene nad širokým údolím, po jehož dně se klikatí řeka jak tekutý, lesklý cín, veliký dub rozpřahuje své mohutné větve a v jeho vysoké rozeklané koruně, uprostřed tenkých větviček s mladými, rašícími lístky… se právě narodil měsíc.

Bílé světlo rozsvítilo noční krajinu do šedavých dálek. Paseka s tmavou mokřinou uprostřed obnažila svá zákoutí a ze stínu lesa opatrně vykročil jelen a jeho bezhlasé malé stádo.

Sedl jsem pod dub, opřel se zády o tu prastarou bytost a pohlédl do kraje. A ta živá tma, plná černých stínů a šedavých přízraků – byla tmou uvnitř mé duše.

Za těchto chvil je možné stanout na rozhraní a vstoupit do svého nitra, protože tma venku a tma uvnitř jsou jedné povahy. A tak cítím, že ten temný les za mými zády skrývá mé divoké neznámé srdce.

Ještě nemám sílu oproštění, abych mohl vstoupit do toho lesa. Ale až budu žebrák bez domova, až budu bez naděje, až všechno ztratím – tak budu připraven.

Hebké, živé ticho prolétlo kolem mne. Ucítil jsem závan tepla, jako by se ke mně sklonila mladá dívka a chtěla mne políbit… Nad lučinou pomalu plula němá skvrna. Teď pohnula širokými křídly a jako by to byl oční přelud, spojila se s temnotou lesa a zmizela mezi stromy.

Bratře…