Kapitola 5 Let

Je noc. Blahodárná, životodárná tma – jsem plný štěstí. Tělo je nasycené melatoninem. Dlouhé hodiny spánku, celý terapeutický týden mne prostoupil touto zárodečnou látkou… Jsem plavá bestie a budu rodit sny.

Po návratu z Lisabonu, kde jsem zažil šokový stav přechodu myšlení na jinou energetickou úroveň, jsem opravdu týden spal… Jen jsem se občas vzbudil, napil se a vyprázdnil… něco lehce pojedl. Za půlnočních šťastných chvilek si uvařil čaj a bezmyšlenkovitě (v hlavě aktivní, rozsáhlé sny – lidi a města) čekal, až se výluh zbarví do rudohnědých sytých tónů… Seděl jsem u malé modré lampy a díval se, jak z šálku stoupá pára… V těch chvílích jsem měl v sobě celé vesmíry a množící se mladé civilizace… (Osamělé postavy čekaly za nekonečného deště na nárožích, až pojede něco jako tramvaj, jiskr­nýma očima ohledávaly stinné kouty – právě zde probíhal válečný konflikt… Jinde zas ženy – samice inteligentních bytostí – kráčely jakoby sivým, zrnitým světlem mezi alejemi strnulých soch… tam už bylo po válkách, atomová minulost… a tichá chudoba. Pod vyrudlým pláštěm, v štíhlém těle skrývaly hluboko v sobě ukrytou, ale již rodící se budoucnost… explozivní sílu života.) Nyní vyzařuji černé světlo, tepelné vlny nově nabité energie.

Stejně jako se rodí uvnitř ženy nový život, a nejprve ten shluk buněk není podoben ničemu živému… a po několika týdnech nabere děsivou podobu všech evolučních stadií vývoje (má žábry jako ryba, ploutve, zobák – dlouhý svinutý ocas jako ještěr, čtyři tlapy) a posléze se uprostřed toho „mixu“ zapne příslušná sekvence genů DNA a na jednom místě nakyne veliký mozek a dva temné zárodečné útvary očí pošlou do nitra mladého mozku první signály z „rudé tmy“ uvnitř dělohy. Ty první podněty a emocionální záplava vzruchů přicházejících z těla matky – dávají vzniknout prvním pralesům prořezávajících se neuronů, budují se základní sítě a komunikační kanály.

Stejně jako nový život v samičce, tak u mne se narodila myšlenka – ulovit si „jazyka“… Jít do přímé akce a přeskočit tu hradbu informačních bariér, které okolo sebe buduje tenhle podivný tmavý svět… hluboký oceán příšer, na jehož hladině pluje „naše“ rozsvícená lodička.

Je doba popůlnoční. Obrazovka monitoru, tapeta na ploše (kterou je satelitní snímek planety Země za ranního rozbřesku, pohoří meruňkově ozářených mračen nad ještě spící modrou tmou kontinentů, moří a ostrovů) – vypadá jak okno hvězdoletu a hučení ventilátorů od komputeru simuluje hluk iontových motorů… Za chvíli přistanu. Za hodinu za dvě se zvednu a půjdu vyhledat pomocníka, bez kterého se nemohu pustit do tohodle dobrodružství.

Šílený psycholog Pavel je ta pravá postava, která mi pomůže dostat se skrz membránu pružného, odvěkého klamu… Jako hyena pociťuje hlad po mase a její zuby chtějí s praskotem drtit kosti plné tučného morku – stejně tak můj mozek, respektive uvnitř mých hemisfér ukryté virtuální ego plavé bestie… touží po informacích, které způsobí další prořezávání neuronů v rozsáhlém prostoru šedé kůry mozkové… Co se z toho hladu po poznání narodí – to ovšem nevím.

Vyndávám svou „nejbližší flešku“, kterou nosím pořád s sebou. Zde v jednom souboru, tvářícím se – jako povídka, mám uloženy a seřazeny základní informace, které se váží k osobě psychologa P.

Beru si brýle a čtu: Objekt P. (muž, 40 let), vzděláním psycholog (Mgr.), zaměstnání nevykonává. Sub. anam.: Objekt udává, že se těžko realizuje ve společnosti druhých, lidé ho ruší či obtěžují, uvědomuje si svou sníženou schopnost kooperace, ale dává ji za vinu nepochopení svého přízemního okolí. Své obtíže částečně somatizuje, blíže nesp. onemocnění, „únavový syndrom“ (objektivně lze uvažovat o larvované dep. por.). Po několika zaměstnáních, která v otázce odborné (adekvátní vzdělání a původním ambicím) a délce zam. poměru mají sestupný charakter, udává P. že „zůstane doma“. Rád hraje šachy, převážně sám se sebou, přehrává si partie slavných hráčů, sám v mládí dosáhl jistých úspěchů na rep. úrovni. Snaží se dle vlastních slov o „fair play“ způsob existence a skepticky očekává totéž od druhých. Realizuje se psaním knih – různých dotazníků, „psychologických průvodců“, analýz společenské konformity a pokrytectví v odborných kruzích a u veřejně činných osob. Praktikuje cykloturismus, převážně po již jím poznaných trasách, výrazný sklon k dokumentování a místopisu (fotografie památných míst, rodiště známých osobností, lokální zajímavosti), vše je ale originální, nikdy se nejedná o všeobecně známá témata.

Sex. život: poblíž normy. Heterosexuál se zaměřením na starší partnerky (ne geront.), v sex. fantaziích preferuje situace „učitelka sexu a její žák“. Krátkodobé vztahy jsou proloženy dlouhými obdobími sex. samotářství. Vyhledává internetové stránky s pornografickým obsahem; po obdobích až excesivní potřeby zálohovat pornosoubory na CD nosiče následují snahy o sex. askezi, kdy rituálně odváží na bicyklu nashromážděné velké množství CD nosičů do Krušných hor, kde je zakopává v lesích v igelitových obalech, na pasekách pod stromy, aby se na ta místa, při dostavení sex. apetence, po dvou či více letech vracel a vykopával z mokré hlíny své poklady – otázka sublimované nekrofilie zůstává otevřena. Dále své podivínství ukájí mnohočetnými pokusy o seznámení na internetových seznamkách, na chatovacích adresách, případné partnerky jsou nuceny procházet sítem selektivních otázek, e-mail. diskusemi na teologická a jinak abstraktně zaměřená témata – z psychopat. hled. jsou zajímavé sebediskvalifikující tendence v otázkách směrovaných k potenciálně atraktivním partnerkám – výrony plné emocionálních pastí, verbální agresivita prorážející uniformní styl předešlé diskuse, otázky typu „Jaký je váš názor na Hitlera?“ Nelze hovořit o obhroublosti, řeč není vulgarismy zbahnělá, nevykazuje znaky organicity, zdali se jedná o ideatorní sadismus, nebo psychotický konkretismus, zůstává nerozhodnuto. Též se dá u P. zadokumentovat jev „masturbace po telefonu“ a jistý pokus o autosanaci „kvartální návštěva prostitutek“, posledně jmenovaný záměr lze z med. hlediska hodnotit kladně (trénink reality). I zde ovšem podle výpovědí P. dochází k dokonané souloži spíše sporadicky, více ho zajímá prostředí, kde prostitutky žijí, resp. pracují, zajímá se o jejich osobní historii, koníčky a záliby, dotazuje se na četbu atd. Zde prokazuje překvapivě vysokou míru lidské zralosti a schopnost empatie. Jisté schizoidní tendence občas prorazí a tehdy žádá, zda by si mohl rozhovor nahrát na diktafon, natočit na dig. kameru apod. Ženy to z prof. důvodů odmítají, nutná anonymita. Jedná se o „útěk do odbornosti“, hra „na výzkum“, jde o rozvinutou sofistikovanou formu dětské hry „na doktora“. Role pozorovatele, který není zaangažovaný do děje, je vůbec jeho základní obsedantní potřebou.

Objektivně zjištěna až patologická míra upřímnosti „slovní inkontinence“. P. je znám jako podivínská, některými obávaná osobnost (především se jedná o nemístné „ostré“ žertování, jelikož ale nešetří ani sám sebe, zbavuje případné protivníky argumentů). Je hodnocen jako inteligentní, ale sociopat. Díky jeho účasti na lit. a jiných kult. akcích, též jako důsledek jeho publikační činnosti, má okolo sebe okruh sobě podobných podivínů, osamělců s bizarními zájmy. Všichni jsou definováni dlouhodobým, neodklonitelným atypickým stylem života (pojmenování jako „pan Poklička, pan Upír apod.“, sbírání uniforem u jednoho – homosex. tendence nezjištěna, bizarní historiografická bádání u dalšího, různí deprivovaní jedinci s kryptofašizujícími tendencemi ho mají jako svého guru, tato podle vlastních slov P. nezasloužená sympatie je způsobená primitivní interpretací některých jeho knižně vydaných analytických prací).

IQ – neměřitelné (mimo rámec běžných testů, za jejich horní hranicí), kontraproduktivní ve věci měření inteligence je též P. předešlé odborné vzdělání.

Zjištěn snížený práh tolerance na emocionálně zatíženou komunikaci. Anxiózní situace, kdy se nemůže rychle vzdálit do rozumové, logické sféry (rozhovory s otcem, se sourozenci), klasifikuje později úkorně jako: „Stal jsem se objektem emočního vydírání, sestra je prázdná, mám vygumovaný mozek, útok normoušů…“ Jindy, při návštěvě matčiny přítelkyně, velké milovnice psů, vlezl do obývacího pokoje po čtyřech a štěkal. (Zpětně to hodnotí jako veselý, zábavný zážitek. Interpretaci lze přijmout jako pokus o svérázný, originální výstup v chráněném domácím prostředí.)

Diferenciální diagnóza: V současnosti není zjištěna přítomnost bludů nebo halucinací, P. je orientován místem i časem, náhlá změna v chování nebo způsobu života nezjištěna, symptomy psychotického onemocnění nepotvrzeny.

Podle výše uvedených zjištění subj. a obj. anamnézy lze usuzovat na pervazivní vývojovou poruchu s rysy schizoidity, v obdobích dekompenzace vystupují na povrch též paranoidní a kverulativní tendence. (Podle staré dobré diagnostiky se jedná o „zatížence s intelektem vyspělým“, psychopata, ale z opačné strany spektra než „mravní nezdravota“ moral insanity.)

Nelze též vyloučit diskrétní psychotický proces v dětství nebo raném mládí (jako výbavný patogenní moment náročný na dětskou psychiku lze hodnotit rozvod rodičů a období předcházející a následující v P. dětství). Floridní psych. proces mohl proběhnout v jedné nebo několika atakách, skrytě, manifestující se jako neurotické problémy, potíže s učením, narušená schopnost soustředění apod. Později, na prahu dospělosti, díky intelektuálním zájmům a jejich uplatnění při VŠ studiu mohlo dojít k úzdravě, k zahlazení narušeného terénu osobnosti, a současné odchylky od normality lze tedy nahlížet jako postprocesuální psychopatizaci.

Shrnutí: P. je „šachová figura“. Též podle vlastních slov je „Donem Quijotem putujícím nočními tramvajemi za – Ideální Kurvou“. Tato idealistická aktivita je hodnocena kladně. P. lze nahlížet jako mimozemskou entitu, která onemocněla „lidstvím“. Tato „rýma“ ji činí schopnou kontaktu na rozhraní, může sdělovat informace, ale vždy budou mít obě strany pocit, že je zde přítomna nějaká překážka, membrána, která je rozděluje.

P. má schopnost básnické řeči, imaginace (zdokumentováno vyhodnocením všech archivovaných SMS). Příklad: „V hospodě jsem snědl vynikající tlačenku, potom cesta na kole v letním dešti, reflektory září v nočních polích…“

Na případu P. lze dobře zobrazit paradox – pokud je osobnost P. hodnocena jako abnormální a většina populace Homo sap. v mezích „normy“, tak svět P. je kvalifikován jako homeostatický, životu přikloněný, životu možný a naproti tomu svět normativní populace přemnoženého Homo sap. sap. jako bestiální halucinace. Jinak též, podle Mezinárodního sazebníku nemocí (IV. revize) – diagnóza č.… (nezobrazovat): Peklo a jemu příbuzné stavy existence.

Vypracoval: advocatus diaboli, angelus procurator, generátor jsoucna a místodržitel Galaktického souručenství pro okrsek – časoprostorové doupě 14820/G, mjr. V. Kahuda, K.s.j.CH.N.Š.t.s.t.m.d.a.n.P.n.Dr.a.n.ThDr.Mons.s.m.m.etT.Pí.m.v.H.R.S! (Kdybych si jako choudě nehonil šulína, tak sém to moh dotáhnout ajki na panáčka, na dochtořa, aj na farářa sém mohól mysléť.) a (Ty píčo, mám v hlavě radar smrti!)

Usmívám se té dětské naivní rozpustilosti, kterou jsem disponoval ještě před pár měsíci… Od té doby se stalo tolik, že to nezvratně postihlo mou schopnost se bezstarostně radovat… Takřka u všeho teď cítím spojitost, logickou anebo symbolickou, což je ještě mnohem víc – než prostá příčina a následek… Sebemenší věc, událost koření v nepředstavitelně dlouhé, větvící se historii tohoto vesmíru.

Ještě se na internetu ujišťuji, že vyhlídnutý objekt se vyskytuje na stále stejné adrese. Do mojí schránky občas přichází z jednoho amerického serveru přeposlané zprávy – které se tváří jako nevyžádaný spam. Ty indiferentní nabídky na slevové kampaně mají ve jméně odesílatele předem dohodnutý kód, kterým je právě ta samotná e-mailová adresa… Pro mě to znamená, že můj kontakt na ministerstvu zdravotnictví kontroluje platby za lékařskou péči zdravotní pojišťovně – tzn. sleduje lékařské úkony fakturované na rodné číslo pacienta.

Nikdy jsem nečenichal v místě trvalého bydliště dotyčné osoby… Jenom jsem si asi před rokem projel v jedné internetové herně na Google Earth Prahu 10, respektive Vršovice… a detailně prostudoval nároží ulice a dům, kde „objekt“ zřejmě bydlí.

Když jsem posléze sondoval, jak to vypadá s jeho zdravotním stavem, můj kontakt zjistil, že dotyčný leží v Ústřední vojenské nemocnici a poskytují se mu lékařské úkony – z kterých bylo jasné, že na tomto světě už dlouho nezůstane… Onkologická udržovací léčba pro pacienty v terminálním stadiu nemoci má své typické charakteristiky, které rozpozná z odborné hantýrky i laik.

Tma v korunách staletých akátů je rozbouřena tichým měsícem. Jeho žlutý terč v roztrhaných mracích, jež plovou po hladinách vzduchu… ten těžký matný svit vyvolal hejna skvrnitých stínů a prostranství před domem vypadá jak dýchající bok leoparda.

Srpnovou nocí táhnou vzdušné proudy odcházejícího léta. Mraky mají prozářené okraje a v děrách, které ukazují děsivě krásnou jámu nebes – občas padají hvězdy… Říká se, že jeden z pradávných andělů byl svržen z nebe v srpnu.

Stojím nad záchodovou mísou a hledím ven úzkým okénkem. Malý pavouček ulovil velkou mouchu. Stoupnul jsem si tak, abych ta těla – živé i umírající, měl v zorném poli podsvícené měsícem. Moucha se už nehýbá, šťastlivec po ní leze a ohledává kořist. Po odpovědné úvaze se zakousl do štětinaté hlavohrudi a začal proces rozpouštění a sání tělních obsahů.

Když jsem asi po hodině šel opět chcát, byl v pavučině tučný, nasycený pavouk s lesklým zadečkem jak olověný brok – a dole na parapetu ležela dutá, prázdná moucha… Celou ji do sebe přečerpal.

Narychlo si ověřuji údaje na síti. Než půjdu za šíleným psychologem P., musím mít ucelenou představu, jak zformuluji svou nabídku.

Jedno jméno, napsané v internetovém vyhledávači, přivolalo další větvení kontaktů a jmen. …rodina Psů. Nejstarší žijící otec klanu pracoval jako bagrista v Jáchymově, na uranu. To bylo území v plné gesci Rusů. Zde platila sovětská zákonnost… Nejspíš si ho tam pěkně v klidu připravili a pak zverbovali. Hned potom navázal na komediantské kořeny svých předků a začal do SSSR vozit zpěváky a varieté, provozovat cirkusy a pouťové atrakce. Starodávné řemeslo „světských“ opět vyplulo na povrch doby… Po státním převratu v roce 1989 založil se svým ruským kolegou společnost, pro kterou si koupil název jedné zavedené firmy. Provozují Výstaviště v Praze, pronajaté za neuvěřitelně výhodných podmínek… To zařídil jejich zkorumpovaný „zmaštěnec z RaJe“, Žambourek – bývalý náměstek podniku Restaurace a Jídelny, pracoval potom ve funkci radního.

„V Dákšině se pěstuje ohavná soulož řitní,“ citoval mi kdysi Béďa tu prapodivnou větu, která mu uvízla v dětském mozku, když otevřel zapovězenou knihu z otcovy knihovny… Po letech jsem si ověřil, že šlo o Kámasútru v překladu blahoslaveného Vladimíra Miltnera.

Stejně ohavnou, ale funkční soulož provedly kdysi tajné služby se společníkem „starého Psa“… Osobně jsem byl přítomen, když v roce 1987 v Kyjevě, v sídlištním bytě jednoho penzionovaného armádního důstojníka – byl „reaktivován“ jeho syn… byl oživen mohutný jednooký „taxikář“. Provádělo se to tehdy zvenku, emisar přišel z Československa – protože centrum státních převratů se budovalo v bezpečné vzdálenosti od starých struktur v KGB.

Ihned po intervenci v roce ’68 se začaly budovat nové sítě. Sověti se zabydleli tak hluboko v našem státním organismu, že jsme pro ně nebyli ani jako gubernie – spíše takový okres, jehož hlavní hodnota spočívala v poloze uvnitř Evropy a v kulturní a civilizační vyspělosti našeho obyvatelstva… Každý pečlivě vybraný sovětský občan, kterému bylo dovoleno navštívit ČSSR – byl zde pěkně potichu „zmáčknut“, dostal se do různých problémů a pak mu bylo pomoženo… Do vlasti, „na ródinu“, se již vrátil pěkně připravený, vysoce vystrašen a vysoce motivovaný. Doma měl za úkol kariérně postupovat a nevyvíjet žádnou podezřelou činnost. Šel „spát“ a nyní – po patnácti dvaceti letech – byl zvenku „probuzen“… Od nás a z NDR se to peklo.

„Kyklop“ posléze sehrál svou roli jako mnoho jiných jeho souvěrců – pod plnou kontrolou zpravodajské služby nabalil na sebe hejno kriminálních živlů a vyrazil – jako „mafián“ na Západ. Ty neuvěřitelné objemy špinavých peněz, které vypral, mu určitě dostatečně přispěly ke státnímu vyznamenání.

Vyhledávač mě neomylně vede přes jméno jednoho zmrda, který coby kriminální osoba obchodoval s krví důchodců, vozil to na Západ a tam byl označen jako – persona non grata… To jméno mě vede k přehlídce ksichtů zainteresovaných na zpravodajské operaci na vysoké škole v Plzni. Pročítám si jednotlivé výpovědi aktérů a s pomocí životopisných údajů vyhledaných novináři si vytvářím charakteristiky. Milovník mývalů (kteří rychlýma, obratnýma ručičkama oplachují vše, co se dá sežrat), vousatý podivín, hovoří podivně klidně, lehkomyslně lže a vymýšlí si ve velkém stylu… Zlověstná nevinnost ho prozrazuje. Byl informovanou figurou v připravené hře… podařilo se zkorumpovat desítky státních úředníků, politických děvek a policejních důstojníků… Byli takto uloveni a po následně řízené kompromitaci – jsou vydíratelní. Jsou „na prodej“… Motorem jednání všech zúčastněných je blbecká ješitnost. Desítky k smrti nudných, předvídatelně jednajících, jednoduchých, ambiciózních mutantů… touží vidět před svým jménem titul JUDr. Dnes – kdy takřka každá „hajzlbába“ má titul magistry sociálních věd.

Pomalu couvám z té nekonečné přehlídky lidských nul. Nesmím si otrávit vnitřní prostředí… Beru poznámkový blok a fialovou (Bože – to je barva nádherná a tajemně zneklidňující!), magickou fialovou barvou škrtám neproduktivní linie svých zámyslů.

Jeden směr se týkal mé stařičké tety, která takřka celý život, až do důchodu – spravovala speciální kartotéku ve firmě zahraničního obchodu Chemapol. V popisu práce měla též kontakt se zahraničními zákazníky, opatřovala jim ubytování v hotelích, provázela je po hradech a zámcích, dělala jim společnost v drahých podnicích a vinárnách… Navázala tak do ciziny spoustu upřímných přátelství. Některé letité kontakty přetrvaly až do jejího stáří… V dobách své nejvyšší aktivity to byla pohledná, atraktivní žena, zábavná a veselá… Byla ve výboru Severské společnosti, v Klubu českých turistů – běhala po republice s odlehčenou teleskopickou holí (někdy mívá problémy se závratěmi)… Též s přibývajícími léty trpěla občasnými stavy úporné migrény, kdy vazodilatace cév v mozkových plenách způsobovaly tak těžkou bolest, že alnagon byl pro ni jen cukříček ke kávě. Doktoři jí předepisovali stále silnější léky, takže byla zároveň neustále ohrožována návykem… Nedávala na sobě ale nic znát, jen doma v rodině, v soukromí – si to vždy protrpěla… Má matka byla svou hypercitlivou, emocionálně nezvladatelnou osobností – jejím pravým opakem.

Přinesl jsem jí onehdy bonboniéru a požádal ji, zdali by si prohlédla jisté fotografie, které jsem neoficiálně pořídil v Archivu bezpečnostních složek… Snažil jsem se tak získat přístupový kanál k vyšším patrům zpravodajské služby a kontaktovat ještě žijící důstojníky… Stařenka listovala třaslavými, zkřivenými prsty… její pečlivý účes jemně voněl drahým parfémem a přinášel odlesk dávno minulých let. Její úsměv a záblesky mysli – ty byly stále mladé… Vyvěralo to z ní, z bezčasé hlubiny, skrz vetchý závoj křehkého těla.

Probrala pomalu ty karty a nechala stranou dvě černobílé mužské tváře… Znala je pod pracovními identitami a vzpomínala úporně na detaily, které by byly hodny zapamatování… Nic nebylo tak závažné, že by stálo za pokus použít to při snaze o navázání kontaktu… Dvě jména mužů, oba jsou teď na tom zhruba stejně jako ona… na prahu svého času. Střední kádry… žádné velké ryby.

Utvrdilo mě to v záměru jít za tím jménem, které je uvedeno vysoko ve struktuře zpravodajské služby a jež je podivuhodně takřka o dvacet let mladší… Ovšem – okolo něj bude sršet nebezpečí.

Když jsem kroužil okolo toho jména a snažil se dohledat maximum informací, nakonec jsem z obchodního rejstříku získal jeho rodné číslo. Byl uveden ve statutárních orgánech firem, které už dávno zanikly, anebo se změnilo jejich představenstvo a dozorčí rady… S rodným číslem byla již snadná práce – přes databáze zdravotních pojišťoven.

Jak jsem tak slídil na netu, narazil jsem na objekt policie v ulici Na Míčánkách, Praha 10. Tam dotyčný docházel na ambulantní ošetře­ní, na polikliniku MV… Dnes ovšem leží ve vojenské nemocnici, jeho stav se rapidně zhoršil… Když jsem obhlížel (v Google Earth) budovy umístěné v objektu, spatřil jsem ke svému překvapení jistou instituci zabývající se novými formami alternativních trestů v našem vězeňství… Když jsem se proklikal na stránky uvedené instituce, jat jistým podezřením – proměnilo se vzápětí ve správné tušení.

Ředitelem této instituce je plešatý „Lenin“, můj dávný spolužák ze základní školy. Jeho otec – starý kádr Kominterny, svazácký kádrovák na vysokých školách v padesátých letech, redaktor Rudého práva a po roce 1968 „disident“, chartista – zplodil dříve s bolševickou spisovatelkou paní Učitelíčkovou i dva starší bratry. Tito „Leninové“ po meči jsou též zasloužilí revolucionáři a odbojáři. Jeden je dnes dramaturgem v televizi a další rozumuje na rozhlasových vlnách stařičké, bolševické Svobodné Evropy. Oba vystudovali Vysokou školu ekonomickou a zúčastnili se práce v Koordinačním centru Občanského fóra… Před zvolením Václava Havla prezidentem, v prosinci roku ’89, organizovali nátlakové akce na poslance komunistického parlamentu, aby zvedli ruku pro nového prezidenta. Též se kontaktovaly jejich děti ve školách, aby rovněž zapůsobily na své rodiče a oni zvedli ruku pro novou osobnost… Všude pod tím byla naznačena výhrůžka osobní likvidace a nemožnost ochrany před „lynčujícím davem“. Tuto nátlakovou, odborně připravenou akci obhajoval po letech jeden z bratrů „Leninů“ v televizní diskusi slovy, že šlo o „revoluční spravedlnost“… Zamrazila mě ta lživá rétorika, stejná jako v únoru 1948.

Druhá manželka starého kádrováka a chartisty, matka nejmladšího z „Leninů“, mého spolužáka – hodná paní, která mě pouštěla do oddělení dospělých v obvodní knihovně na Praze 4… Ano, tichý, přemoudřelý chlapeček přecházel od pohádek rovnou k černé knize Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Zde jsem studoval projevy sexuálního šílenství, bludné představy a morfinové halucinace… Byla nakrátko ostříhaná, vysoká a štíhlá, hovořila jemným, nevzrušeným hlasem. Ve vzpomínkách mám její tvář uloženu vedle tváře Anthonyho Perkinse, který hrál hlavní roli ve filmu Psycho, a z druhé strany stojí Vjačeslav Tichonov ze seriálu Sedmnáct zastavení jara.

Mladý „Lenin“ na mě skřehotavě pištěl, když se ve mně – bezelst­ném otloukánkovi (uvnitř mého, dětskou psychózou postiženého těla) teprve rodila plavá bestie… Když „to“ začalo ze mě vylézat „ven“ – někdy v sedmé osmé třídě základní školy, tak všechny ústrky pojednou skončily… Všechny přešel agresivní smích… A já – poprvé snad ve svém životě – jsem se zhluboka rozchechtal.

Společně s matkou jsme vstoupili do schizofrenie, když mně bylo přibližně deset let… Blonďatá, veselá a krásná matka onemocněla, a když se na konci prázdnin vrátila z blázince, přijel někdo úplně jiný… Takový to byl šedivý „Zdeněk“, navlečený do takřka průsvitné atrapy mé matky… Po letech mi matka řekla, že jeden mladý lékař z psychiatrické kliniky jí sdělil, že podle laboratorních rozborů – má více mužských hormonů v těle, než je u žen běžné. Dodnes mi není jasné, jestli ten duševní rozvrat nezpůsobil změnu práce žláz s vnitřní sekrecí… nebo zdali se jedná o podivnou kombinaci ženských a mužských chromozomů v matčině DNA.

„Lenin“ pištěl a skřehotal výhrůžky a pak, s přibývajícími léty, nějak ztichnul. Jestli na tom měla vliv moje zamračená, k agresi připravená postava, nebo nějaký jeho vnitřní stav, dodnes nevím.

Po letech jsme ho potkali s „Mařenou“, vysokým činovníkem Socialistického svazu mládeže, členem Stávkového výboru studentů na Právnické fakultě UK, posléze pracovníkem legislativního odboru Úřadu předsednictva vlády, pozdějším ředitelem Národního bezpečnostního úřadu, nakonec poradcem jistého „neurochirurga“, který záhadně pracoval ve funkci náměstka ministra obrany. Stáli jsme na zastávce autobusu a klábosili o „kariérách“ (hovořil, ráčkoval a prskal u toho hlavně „Mařena“). Přistoupil k nám tehdy můj kamarád z dávných let Maňák (syn ředitele Tuzexu a posléze podniku Transakta, absolvent Vysoké školy ekonomické, vysoký pracovník ministerstva průmyslu, dnes v představenstvu jedné zahraniční banky). „Lenin“ byl podivně tichý a bledý, mlčenlivě se díval do dálky a vypadal, že nedávno utrpěl emocionální šok.

Stáli jsme u autobusové zastávky na Spořilově – na sídlišti, které začátkem šedesátých let začali budovat vězni na popud mírně reformního ministra vnitra Rudolfa Baráka. Většina mých spolužáků měla za otce pracovníky ministerstva vnitra… Po letech jsem si s nikým z těch zúčastněných neměl opravdu co říct – trápily je jiné starosti a přání.

Ještě mi zůstává „Mařena“… Na obrazovce se mi seřadila jména, která se vážou k tomu ráčkujícímu snaživci, všechny kliknutím posílám do blahodárného zapomnění: soudce, který společně s bývalými i činnými policisty založil gang vymahačů peněz, terorizující prostředí podnikatelské sféry (zločinného spolčení)… lidé ze zpravodajských struktur a jejich ovládnutí firmy zabývající se přepravou a prodejem ropy… doktůrče „neurochirurg“ – filcka na ministerstvu obrany… potom jedna figura z Třince, majitel železáren a filmového studia. (Béďa mi popsal barvitou minulost tohoto figuranta, bílého koně Rusů – celé to je takový pseudoliberální, „pravicový“ směr, jedna z odnoží rozvětveného karcinomu uvnitř naší společnosti. Sahá až k prezidentovi a bývalému předsedovi vlády, jde o několik set lidí uvnitř pravicových stran – druhou „pseudolevicovou“ politiku reprezentují korupčníci typu zmaštěnce z RaJe a zakladatele rodiny „Psů“.)

Kolik lidí by se muselo zlikvidovat, odstavit a „přebourat“ – než by se na pár let ozdravil společenský systém?

„Mařena“ – tuhle zavalitou postavu opravdu nechci osobně vidět. Je tak špinavě spojen s kauzami, které proběhly v médiích – že to prostě není produktivní… Takovou figuru bych musel tajně unést a uprostřed nočních polí mu pověsit akumulátor na koule. Pak bych jen zapnul diktafon a nahrával… A zbytek krátkého života bych strávil na útěku… Ale nechci pošpinit svou duši a nechám „Mařenu“ naživu… Nestojí mi za to.

Ty nejlepší skutečnosti v přírodě – jsou krásné, elegantně jednoduché. Toho se budu držet.

Myslím na Hvězdoně Cíglera, jehož písně mi vzrušivým, prorockým hlasem zpíval matematik a básník Richard. Vyprávěl, jak ten krásný, citlivý silák nemohl v emigraci žít. Jak ho to umořilo – to odtržení od živého prostoru řeči. Ta něžná duše odlétla a příšery se dál svíjejí v blátě Země.

Ještě hodina mi zbývá, než se vydám nočnímu ulicemi za šíleným psychologem P. Noční herny – to bych tedy opravdu nečekal, je to „ušlechtilé“ ztroskotání… když přihlédnu k dosavadním životním osudům P. Ale jako se to stalo již mnohokrát, tento „terénní“ výzkum bude mít možná publikovatelný výstup. Persona non grata v odborných kruzích teoretiků – ale má dost čtenářů a přátel u kolegů s klinickou praxí.

Beru do ruky sešit a škrtám další neproduktivní linii… Při toulkách po internetu jsem v archivu televize nalezl publicistický pořad zaměřený na historii. Dva odborníci zde diskutovali problematiku a historický kontext tzv. Marshallova plánu. Mladý tučný brejloun – evidentní „nový konzervativec“ – papouškoval učebnicové, dnešní propagandou upravené floskule. Když se zacyklil a už nesmyslně kdákal, zbrocený potem, ruměný a dýchavičný ze své televizní premiéry – bylo mu odebráno slovo… Tehdy počal hovořit zkušený starší odborník – podal základní vymezení doby a okolností, za kterých se rodil a uskutečňoval zmíněný plán pomoci. Uvedl dva základní aspekty této politické akce – nejprve vnější důvod, pomoc státům, které mají hospodářství zničené válkou, a hlavní důvod – najít odbytiště pro americký průmysl a zemědělskou produkci… Pokud by se totiž válkou resuscitovaný a naplno rozjetý hospodářský „zázrak“ amerického hospodářství – pokud by se zastavil a nemohl by prodat své k prasknutí naplněné sklady… hrozil šokový stav pro ekonomiku, bankroty, nezaměstnanost – a návrat krize z doby před válkou. Místo obecných frází sypal ze sebe jména politiků a hospodářských poradců amerického prezidenta, každý politický akt datoval a uváděl zdroje, odborné publikace atd. Nakonec zmínil, že dotyčného Marshalla, národohospodáře, po němž byl pojmenován plán obnovy, nakonec administrativa nového amerického prezidenta vyloučila z dalšího jednání – a finální, „konfrontační“ podobu tomuto „plánu“ dali političtí poradci a propagandisté. Mladý „konzervativec“ lapal po dechu bez jediného argumentu, blábolil cosi o osobním přesvědčení, že Spojené státy to s námi myslely „dobře“, uvedl dokonce slovo „víra“.

Neobyčejně mě zaujalo vystoupení toho pro mne dosud neznámého analytika… Když mi vyhledávač Google osvětlil, že je to pracovník Ústavu mezinárodních vztahů, přednáší na Vysoké škole ekonomické, dříve byl na Generálním štábu armády, ještě předtím zástupcem vojenského přidělence na ambasádě v Paříži – ihned mi bylo vše jasné… Tohle je člověk praxe, od něj se očekávají informace o pravdivé situaci v místě působení. Na základě svých zkušeností je dnes schopen podávat validní analytické prognózy.

Když jsem už jednou navštívil webové stránky zmíněného ústavu – který pracuje jako poradní orgán pro ministerstvo zahraničí… podíval jsem se, kdo všechno tam našel zaměstnání, jaké mají odborné publikace atd. K svému překvapení jsem narazil na dvě osoby, které znám.

Inteligentního dobráka, posledního doktora rudé filozofie, který absolvoval katedru marxismu-leninismu, znám dlouhá léta. Tento „vědecký komunista“ je dnes při kavárenských debatách překvapivě veliký zastánce všech válečných intervencí Spojených států severoamerických… Dodnes potichu bádám – jestli to je primitivní „Emanuel-Moravcův komplex selhání silné ruky“, nebo mám tu čest s mistrným konspirátorem, který pod maskou laciného a proklamativního hurá-kamarádství potají – jak pilná včelka uskutečňuje hluboký záměr na eskalaci chaosu ve světě a tím vyvolané angažovanosti USA na ochranu „amerických zájmů“ – které nakonec povedou ke ztrátě prestiže a hospodářskému vysílení této osamocené, osiřelé supervelmoci.

Je mi jasné, že za tím odborníkem z vojenské rozvědky, za tím aktivním profesionálem – nemůžu ve své dnešní situaci jít. Nejspíš by neměl jediný důvod mi věřit. A ještě by to mohl považovat za provokaci… Možná dříve, na začátku, kdybych měl nějaký smysluplný důvod – konzultovat svůj záměr, subjektivní pohled na současnost, pokusit se o popsání některých oblastí v jejich komplexitě. Ale dnes jsem již „dole“, hluboko uvnitř, a události na hladině jsou již dávná historie. Nyní mne zajímá zárodečná tma, kde se rodí budoucnost.

Obrátit se na další personu, jít za vědeckým komunistou, „přítelem USA“ – to je též zcela nemožné… Z podstaty věci by mi nic smysluplného neřekl, i když mě léta zná. Naopak – stal bych se objektem jeho vykulené, huhňavé laviny otázek a vyděšené pozornosti. Bernardýn by měl na čele hlubokou vrásku.

Nalezl jsem ovšem jednu osobu, brýlatého třicátníka – hlavu má jak vajíčko. Těchto brejlatých plešingrů jsou poslední dobou silné tisíce, množí se ve státní správě, ve firmách. Předčasně plešatí, staří-mladí rostou jak houby po dešti. Kariérní úředníci vykukují zpoza každého kancelářského stolu, zaměnitelní a nevýrazní, vyrostlí ve tmě protekcí a vlhku úplatků – jak hlíva ústřičná.

Tento exemplář má ovšem ve svém životopisu uvedeno studium politických věd na Yaleově univerzitě (docela by mě zajímalo, co se nepěkného stalo v těch Spojených státech, že po tak skvělém startu v „břečťanové lize“ dnes přednáší na umrněných cizojazyčných školách v Praze a ohřívá židli v tomhle ústavu).

Ve tváři má vepsány rysy poznaného strachu, tam někde bude uložena vzpomínka na syrový svět v šerém podhoubí politiky. Někde ve světě ho potichu skřípli… Asi dostal přes čumák a teď se raději věnuje mládeži a teoretickým aspektům politické ekonomie, které odečítá z fosilií minulosti. Tyto cadaveri eccellenti, ctihodné mrtvoly dvacátého století, fascinují ještě dnes. Ještě dnes v příhodných podmínkách klíčí jejich prastará semena.

Ten vajíčkový, vyblitý obličej mi nedává spát. Cosi, nějaká matná vzpomínka – před lety. Jdu se podívat do krabice zastrčené v šupleti pod kanapem. Jsou tam bez ladu a skladu naházené stovky CD nosičů a pravěkých disket. Hledám jedno CD, které mi kdysi nahrála Luisa, má krásná Ištar… V jednom balíku disků jsem konečně nalezl charakteristický popisek. Cítím se pojednou starý, docela dobře se rozvzpomínám, co na těch fotografiích najdu.

Nevzpomínám si přesně, je to už nejmíň sedm nebo osm let. Luisa tehdy přicházela s tím, že se do ní postupně zamilovaly asi tři lesby, výtvarnice, spisovatelka a podnikatelka. K tomu se ještě přidala skupina homosexuálů. Ti všichni dohromady a každý zvlášť především si nebohou Luisu vybrali (kňučeli), aby dělala aktivní, ofenzivní ďáblici v jejich sexuálních hrách. Lesby chtěly přísného pána (ovšem bez živého ptáka a hlavně bez samčích koulí a příslušného ega) a teplí chlapci zas požadovali hodnou, ale autoritářskou tetu (též pokud možno s psychickým, virtuálním čurákem)… Byla to taková „elektrikářská“ anarchie. Skrumáž opačně zapojených zástrček a zásuvek.

Všechno to byli neobyčejně inteligentní, kreativní lidé. S některými Luisa navázala letitá přátelství… ale tehdy to prostě bylo tak. Spiknutí „slaboučkých“. Pasivní sadisté vycítili, že je zde živá, krásná duše. A začali se okolo ní rojit.

Luisa – kamarádka z časů před stvořením světa, je čistá jak nový, právě zhotovený japonský meč.

Pamatuji se dobře na naše hry – kdy se mi tepny rozbušily v celém těle a její „vztyčená křehkost“ pod mým jazykem dávala poznat – jaké to je, když šelma má v ústech ještě živé srdce své kořisti. Kameněl jsem touhou a masitým beranidlem hladil a pěchoval to lůno. Nepochopitelná rozštíplá ženskost. Mozek odkrvený, úd nalitý černou krví… jakýsi neznámý, autonomní a mnou neovlivnitelný úsek podvědomí nechal vyrůst z žil a tepen upletený orgán… fialové lesklé kladivo rozvíralo hadí ústa na lysé hlavě – a lovilo to unikající a znovu klíčící poupě klitorisu.

Ach Bože! Její krásná duše a podivuhodná, předvěká mysl! Šechína vycházející z nebes – za rozbřesku a za soumraku, kdy se podle knihy Zohar otvírají brány světů.

S dojetím a radostí, že jsem mohl poznat tu bytost… otvírám zoner a hledím na fotografické soubory… Ano – je zde, „Vajíčko z Yaleu“ dělá podnožku pro nohy. Luisa mi vyprávěla, že Vajíčko má nejraději, když je ponižován a musí „pod trestem smrti“ dělat třeba žehlicí prkno (u toho řehtá jak kůň), odkládací servírovací stolek (hodiny klečí na zemi a vzdychá)… když přijde na konfiguraci „odpadkový koš“, většinou to již nevydrží a předem požádá, aby byl pevně svázán – potom (v hubě špinavé dámské ponožky) dutě řičí a zmítá sebou, buší plešatou hlavou do koberce… Když jsem se ptal Luisy, zdali necítí strach při psychických operacích, kdy z inťouše vylézají potlačené obsahy, řekla mi – že ne, on je jinak velice hodný a pomáhá jí s instalací programů do počítače, dokonce jí píše speciální software, který potřebuje pro svou práci… Je to forma přátelské reciprocity… Pečlivý a úzkostlivě čistotný brejloun se zmítá na podlaze a Luisa si mezitím přátelsky povídá s jeho tichou, drobnou ženou.

Luisa mi vyprávěla, že tato oddaná ženuška na svého „Janka“ nestačí a on se nemůže normálně vzrušit. Naopak, když to na něj jde – začíná svou ženu peskovat a nic mu není po chuti, takže nakonec je velice ráda, že jí Luisa s ním pomůže.

Když přijde čas – začne mamlas hýkat a řvát do roubíku. Má naběhlé žíly na spáncích – tehdy mu musí Luisa spolu s manželkou říci jeho „otevírací“ mantru: „Stříkej, ty hnusnej negře! Nebo ti nachčijem do huby!“ Tehdy propukne vrcholící katarze, magor jde do hysterického oblouku, vysvobodí jednu ruku z nepříliš utažených pout a vyhoní si s vysokým kničením péro… Luisa a manželka mezitím nezúčastněně popíjejí kávu a povídají si… Vajíčko, již definitivně zbavený pout, spěje do krátké aktivní fáze – kope do tureckého koženého sedátka, buší pěstičkami do chundelatého starého medvěda, kterého má Luisa od dětských let v rohu postele… Nakonec se vrhne na předem nachystanou papundeklovou krabici od lednice, kterou Luisa pro tento účel vytáhla den předtím z kontejneru na papíry… Povalí ji na bok, vleze si na ni a postupně ji celou rozerve a roztrhá, kopanci roztříští polystyrenové desky, vyválí se v tom bordelu jak čuně. Když je hotov, s lehce provinilým výrazem ve tváři posbírá kusy papíru a umělé hmoty, smetáčkem a lopatkou uklidí všechnu neplechu na podlaze – a trosky svého papírového „ega“ odnese zpátky do kontejneru.

Když se vrátí, je plný osvobozené energie, nainstaluje Luise do komputeru nový antivirový program a užuž si ťuká na stříbrné náramkové hodinky a významně zvedá obočí na svou hodnou, podřídivou ženu: „Musíme letět!“

Se zájmem jsem ztotožnil tehdejšího obsedantně-kompulzivního pečlivku s nynějším váženým docentem, jehož publikační činnost v odborném tisku je podivuhodně plodná… Luisa mi tehdy chtěla ukázat videozáznam, který pořídila na mini-DV, ale s díky jsem odmítnul. Stačilo pár fotografií a její sugestivní vyprávění – za žádnou cenu nejsem ochoten pustit si do hlavy zvuky a pohyblivé obrazy cizího, nezajímavého života.

Tenhle opatrný magor s vysokým IQ, nevtipný a neurastenicky vážný pablb – ten mi v ničem nepomůže. Docela dobře mi stačí pouhé názvy jeho publikovaných prací: Etnická rizika v postmoderním světě. Menšiny a jejich zapojení do života ve vyspělé společnosti. Euroatlantická civilizace a její koncept lidských práv a „export demokracie“.

Chápu, že to jsou aktuální otázky dneška, a pokud zůstanou neřešené, bude to veliký problém v blízké budoucnosti. Pokud se to nezvládne nenásilnou, u všech zúčastněných kompromisní cestou – brzy „vytečou“ uprostřed etnických společenství, bílých a barevných… na rozhraní sociálních skupin „explodují hlubinné archetypální obsahy“. Jinými slovy: občanská válka, teritoriální a kmenové konflikty, rozvrat, chaos.

Je to dobrý intelektuál s vlažnou duší – já ale dnes potřebuju ulovit a vyslechnout několik „zlých“.

Škrtám tohle jméno, mažu ho ze své paměti a cédéčko pečlivě ničím, ohýbám ho v kleštích nad plamenem.

Se zájmem si ale lustruju jméno nenápadného chlapíčka s hlavou jak vrabčí hnízdo – jistého Jodase.

Přivedla mě k němu určitá vzpomínka a teď ji připomnělo jméno Vajíčkáře, jenž se podílel na akci, kterou Jodasova agentura „produkovala“… Ta vzpomínka se týká Bédi, který před lety dostal nabídku provozovat kavárnu v bývalém mlýně na Čertovce… Béďa tehdy odmítl a na volné místo přišel Jodas se svojí partou. Nutno říct, že jejich předešle provozované kavárny byly v krásných místech, jako například Ungelt za Týnským chrámem. A je třeba zdůraznit, že vždy v těch podnicích bylo přátelské prostředí a sympatické ceny… V zásadě se dá říct, že nastavili laťku a stali se legendární „referenční“ kavárenskou firmou.

Zde na internetu ovšem čtu – že dotyčný Jodas je spojen s podivnými aktivitami, které se dají identifikovat jako vlivové akce, snažící se implementovat jisté obsahy do společenské diskuse… V zásadě tak pracují všechny reklamní agentury… Zde se ovšem nenabízí zubní pasta nebo prášek na praní – ale například Akce na podporu amerického radaru a raket (NE radar, ANO raketám), po internetu a Facebooku svolávané protestní akce proti stávce dopravních odborů, podpora „rudého Knížete“, marketingové akce pro volební štáb „zelených“, koprodukce s akcí na Václavském náměstí ke Dni lidských práv (břichatý Saša se nechá zamknout, společně s ostatními vládními úředníky, do železné klece… vážně jsem tehdy uvažoval přijet na Václavák s plným hovnocucem a zapnout čerpadlo na zpětný chod, zamknout kabinu a odejít, zmizet v davu… pojmout to jako svého druhu výtvarný happening).

Na netu čtu, že Jodas pracoval v „nadaci“ Člověk v tísni. Léta byl zaměstnán v kubánské sekci. Celé to má pod palcem jistý Šimon Pánek… Podle informace, kterou mám od jistého Rakouse, je to vlivová agentura, která má v mezinárodních diplomatických kruzích větší váhu než velvyslanectví České republiky. Disponují neuvěřitelnými, bezednými finančními fondy. Ve světě existuje síť jejich „bezpečných“ vil a rozsáhlých objektů. Mají tam služky a místní personál, agenturní sítě spolupracovníků, vozový park.

Zašel jsem za jedním jejich bývalým zaměstnancem, kterého pak chtěl naverbovat opilec Kubice… Jeden z bratrů dotyčného je bezpečnostním poradcem prezidenta Teplého Kocourka. Motal se též na ministerstvu obrany jako náměstek… Na můj dotaz o struktuře Člověka v tísni a jeho personálním obsazení se nejdříve bezelstně rozpovídal, dostalo se mi porce poznatků – a pojednou nastalo polekané mlčení. Zlý „Mirek Dušín“ straší v jeho duši ještě dnes.

Směju se, když zahlédnu o dvacet let starší tváře mainstreamových hvězd z doby převratu. Dnes již staří „studentští vůdci“ mají zkušené, lehce prošedivělé skráně profesionálních lhářů… Jodasova reklamní firma opět spoluprodukuje velkou akci k výročí převratu. Všechny staré lži jsou recyklovány a znovu po­užity… Tenhle stereotypní scénář „tisíckrát opakovaná lež se stane pravdou“ – to mne šokuje v podstatě nejvíc. Ukazuje to, že stejná moc, která provedla dotyčnou „čekistickou operaci“ v roce 1989, má dnes – v roce 2012 – vůli a prostředky resuscitovat tu špínu o „občanské revoluci“ dál do budoucnosti. Je zde jasný záměr injektovat tím bludem další generaci… Každý spontánně probíhající děj by za dvacet let doznal řady posunů v oficiálních interpretacích… V otázce roku osmdesát devět a změn ve východní a střední Evropě – je pevná, hrubě šitá, válečná lež. Nehybný monolit polopravd a vyfabrikovaných dezinformačních bludů.

Jodas – vrabčí hnízdo. Kolikrát jsem pozoroval, když jsme s Béďou zašli do kavárny na Čertovce, jak na nás opatrně, s „kolegiálním“ úsměvem kývnul.

Béďa mi pak osvětloval personální obsazení celé té „vlivové báze“. Jodasův domácí – chronický ethylik (dle osobního svědectví Emanuela, osobně zasvěceného do „disidentských“ kruhů, mrdal jim všem manželky a dcery), bývalý velvyslanec v USA, je v současné době ředitelem Pižďuchovy knihovny (sponzoruje donátor Kakala)… dále se zde prostituuje režimní výtvarník Bílý… noví a staří politikové, toužící – po „opičích žlázách popularity“, které by jim přidaly další politické body… různí hudebníci a kumštýři čenichající kus masa atd. Je to inkubátor i pouťový „mlýn na přemletí starých bab“. V podstatě nikdo akceptovatelný se tohoto „agitpropu“ ne­účastní.

Celé to je obklopené spoustou chvályhodných aktivit, produkováním koncertů a realizací výstav, festivalů a divadelních představení. Sportovní dny a happeningy mají dobrý, lidsky pochopitelný účel a pod tím jsou ukryty dezinformační akce, mající světu i domácí populaci hystericky dokazovat: „Zde, v této republice, se kola točí napravo, jsme konzervativní a zároveň liberální, jsme demokratičtí a budujeme občanskou společnost.“

Všechno to je stejná propagandistická kampaň, jako když NKVD organizovala síť vlivových agentur (nakladatelství a vydavatelství, filmové produkční společnosti, diskusní kluby, vzdělávací a osvětové organizace) – v Německu a v západní Evropě ve dvacátých a třicátých letech.

Zajímavé a dojemné je, že jejich aktivitu chápu a jejich cíle – svět bez válek a konfrontací – plně podporuji… Pozoruji s mírnou nechutí tu snahu učinit přicházející neodvratný komunismus, který čeká svět… udělat ho „bezejmenným“, tedy bezkonfliktním a „sexy“… Jsem plně na jejich straně, ale někdo prostě musí říkat tu černou, nepříjemnou pravdu. Ano – i já mám pod kabátem krvavě rudou košili. Stejnou má prezident, ministři vnitra, stejnou nosí všichni disidenti. Stejnou barvu má kardinálský oděv – symbolizuje to jediné, připravenost prolévat vlastní krev.

Musím předat to dědictví – ve slovech předat. Pro ty, kteří jsou jako já – na rozdíl od ostatních vrstevníků používají emocionalitu k čarodějnému umění, které dokáže – oživovat slova… Píšu, zaznamenávám – a doufám, že to komusi neznámému pomůže, neznámo kde a kdy – jako mně pomohly texty starých nežijících mistrů. Já – nehodný tovaryš, odvažuji se psát krutou pravdu.

Prezident Pižďuch, Kakala, lidé z rodin okolo pražského centra Charty, a na druhé straně prezident Pytložvejk, obklopený korupčníky a privatizátory, zamaštěnými ideology s ohonem řídkých vlasů, primitivní sebrankou a rovněž figurami z virtuálního „odboje“… v podstatě to jsou všechno mrzáci… A jedině tito lidé jsou schopni se prodat. Jejich osobní ješitnost nemá hranice.

Možná to tak bylo vždycky… Nevím.

Smutně se usmívám, když zahlédnu na jedné fotografii, ve skupině „zazimovaných“ představitelů Strany zelených (systematicky rozložené zevnitř nevěrohodnými, navzájem znesvářenými figurami a zdiskreditované svojí spoluprací s korupční pravicovou vládou), zahlédnu vedle velkého, vlasatého a fousatého ryšavce (přítele bělovlasého milovníka mývalů z plzeňské fakulty práv), zahlédnu starou Leontýnu. Tento ženský démon, liška Leontýna, má za sebou nejméně čtveřici mrtvol mužů, kteří s ní přišli do bližšího kontaktu. Stará spolupracovnice zpravodajské služby z minulého režimu, jezdící po světě s výstavami a expozicemi, nyní participuje někde na Praze 3 ve výboru této nešťastné strany. V nejbližším století se nevyplatí zeleným – kteří mají tak pěkné ideály a tak neschopnou garnituru neovládající základní mechanismy politického boje – určitě se nevyplatí dávat jim svůj hlas.

Půl hodiny a půjdu do tmy, vyhledám příšeru – psychologa Pavla. Ještě mám dost času na své myšlenky… Venku, za opršelým zaprášeným sklem, se dalo do tichého deště. Otvírám okno… Osamělá cikáda cvrčí v křovinách na opuštěném pozemku. Šumění kapek v listí a vůně mokrých ulic pozvolna naplnily pokoj srpnovou nocí. Zamlklá, zadumaná krása zániku – její první kradmé dotyky dávají ochutnat sladký smutek konce léta.

Předevčírem mi volal jeden kamarád. Zašli jsme na pivo… Vyprávěl mi – pracuje v jedné IT nadnárodní firmě – jak na pozicích odborných technických pracovníků, softwarových vývojářů, se pracuje se zápalem a doopravdy. Pak je tam záhadná podskupina zaměstnanců, kteří mají právo pracovat z domova, jsou řízeni přímo vysokým manažerem (jejich pracovní morálka je hrozná, jsou to různí mezinárodní sebranci rozesetí po kontinentech, přítomní pouze vizuálně na videokonferencích, strnulou vážností a pomalou, pseudomoudrou dikcí nešikovně kryjí svou dopolední opilost)… V celé struktuře této nadnárodní korporace jsou pracovní skupiny a oddělení, která produkují činnost – právníci formulují obchodní smlouvy, které dohodli obchodníci, dobře pracují kreativní vývojáři, „šrotí“ pilné účetní atd. Jsou zde ovšem různá „mezipatra“, hluché mezaniny v organismu firmy, které jsou zaneřáděné hlušinou různých firemních ideologů, žvanivých „politruků“, záludných personalistů a fašistických psychologů. Nejhorší jsou pak různí „podvedoucí“, malí ředitýlci, regionální vedoucí poboček… celá ta nevýdělečná byrokracie produkující informační spam, k tomu ta zahlcující lavina žvástů a přípisů a usnesení. Jejich základní komunikační prostředek jsou vzruchové biochemické signály, feromony holé symbiotické potřeby přežít. Přestaneš se smát jejich zoufale konvenčním vtípkům, nebudeš každodenně žvanivě komunikovat u automatu na kávu, a tvůj profesní pád je zpečetěn.

„Jsou to takoví dnešní Jakešové a Mohoritové, jsou úžasně plodní ve smyslu vytváření dalších pracovních míst pro své příbuzné a známé… Nakonec bude nutné vyházet takřka všechny administrativní zaměstnance a restrukturalizovat… Dát jim odstupné, ať jdou – a postavit to celý znova,“ říká můj kamarád. Se zájmem pozoruji jeho rychlou, inteligentní tvář, která za ten rok, co jsme se neviděli, zestárla, zešedivěla, ale i získala novou kvalitu… vyzařuje z něj jistota, poznaná pravda o neudržitelnosti ničeho, co je z tohoto světa. Dospěl.

Vypráví mi, že v noci poslouchá v rádiu vzpomínky starého severočeského spisovatele. Vzpomíná na mládí prožité v Brně: „… mamička říkala, mamička chtěla, abych byl biskupem.“ Velmi ten pořad vzpomínek doporučuje… Slibuju, že si ho s chutí poslechnu ještě dnes v noci, z internetového archivu stanice Vltava…

Když jsem přišel tu noc domů, natáhl jsem se na kanape a do sluchátek pustil vyprávění starého, za mých mladých let známého spisovatele. Hovořil sugestivně o nádheře tehdejších katolických obřadů: „V chrámu, uličkou uprostřed lidmi naplněného kostela kráčela Jeho Eminence, sídelní biskup – okolo ramen bílou kožešinu, měl neuvěřitelně dlouhý fialový plášť, metr ho vláčel po zemi a další metry zvedal vzadu jáhen v bílých rukavičkách… Jako podivuhodný páv.“

Neodolal jsem a na Googlu vyhledal latinské názvy oděvních součástek, kněžských rouch a symboliky s tím spojené… Hleděl jsem novýma očima na fotografie z konkláve, na včelí úl Chrámu svatého Petra z druhého vatikánského koncilu, pročetl jsem základní informace o kardinálech, jejichž roucha barvy krve svědčí o stejném odhodlání – stejné odvaze jako u prvních komunistů. Barva rudé hvězdy.

Purpurová, fialová hlubina ukazující na plné kněžské svěcení biskupů – ta je nádherná, mým očím laskavá. Schopnost světit a jmenovat své zástupce drží dva tisíce let hořící pochodeň.

Na jedné fotografii jsem dokonce zahlédl vysokou, strašidelnou tiáru, trojitou královskou korunu – jako by ji uděloval nějaký vetřelec, bytost z jiného vesmíru.

Uviděl jsem i ten dlouhý upíří plášť, který za sebou vleče davem oveček – krvavý rudý páv. Sedm, nebo snad dvanáct metrů dlouhá křídla včelí královny naplňují celý střed chrámu. Okolo se rojí jáhni, alumni a ministranti. Kouř z kadidelnic… zvony.

Oči přecházejí – když poklekají před oltářem fialoví pávi. Blahoslavení rudí ďáblové vzývají Boha a jejich cappa magna pyšně, jak proud čerstvé krve protéká chrámovou lodí uprostřed věřících… Kdesi vzadu, na chrámovém ochozu, poblíž nejdelších varhanních píšťal, které hlubokými basovými tóny rozechvívají nosnou konstrukci chrámu. Poblíž sloupu, který tím hlubokým zvukem zanořeným do kamene zvučí a chvěje se, tluče jak hrdelní tepna – stojí hubený starý muž v tmavé, prosté tunice. To je představený řádu Tovaryšstva – „černý papež“.

Všechno se to odehrálo kdysi dávno, v předaleké galaxii.

Jedno léto, vzpomínám, jsem byl na Vysočině u starého přítele. S pejskem Tondou jsme chodili, dva lidští podivíni – na procházku hlubokými lesy. Vedli jsme hovor o mimozemských civilizacích, zkoušeli si představit nesmírné hvězdné vzdálenosti. Na tichých jeleních pasekách jsme leželi v husté trávě a hleděli do nebes, jak plují mraky. Vzpomínali jsme na nebožtíky, které jsme znali z psychiatrických ústavů. Bavili jsme se o ženách, o manželkách přátel a o herečkách. Úporně jsem promýšlel problematiku nadsvětelných rychlostí, možnost cestování mezi galaxiemi… Slunce zapadalo kdesi za hustou stěnou lesa, nad temně zelenou, namodralou travou se rojily večerní mušky a jejich vířivá hejna stoupala do výšky, svítily prozářeny posledními paprsky ve vrcholcích černých smrků. Namodralé kalichy velkých zvonků se tyčily pod převislými větvemi buků a jako pozorné bytosti žhnuly bledým světlem… Zvedli jsme se a pejsek nás vedl dolů z kopce, po cestách okolo pramenišť a potoků, šli jsme na noční koupání.

Velký rybník byl rozlitý do širokých zátočin, vyplňoval údolí. Jedna strana měla malou písčitou pláž na kraji lesa. Na druhém břehu se po náhorní plošině do dálky vlnily louky a pole, kopce a dolíky. Samoty a malé vesnice rozeseté po zešeřelém kraji.

Za srpnových večerů – když slunce zapadlo, tichý netopýr prolétl nad vodou a zmizel v korunách stromů… Loukou, v hustém porostu sítin a mohutných trav se vine bublající tichá tepna. Potůček přitéká ze skal v lesích. Jeho chladivá živá duše se vlévá do teplých, ohřátých vod rybníka. V místě dotyku, v ústí – se nad temnou hladinou vznáší obláček mlhy.

Svlékáme se a Tonda hlídkuje u našich šatů. Jako správní samotáři plaveme každý sám, na opačné konce rybníka. Pokládám se do vlahých vod. Sleduju kruhy na hladině, ryby loví večerní hmyz… Mozek si libuje, voda chladí horkou hlavu, žíly na spáncích přijímají svěžest… Na druhé straně, mezi kameny, na členitém břehu rybníka, kde mohutný lesní potok přivádí ledovou vodu, z níž trnou zuby a tuhnou šlachy v nohách – trhám si do dlaně, z tuhých šlahounů, nad hladinou visící plody zvláštních, žlutých malin.

Když zahlédl jsem nad lučinou zvolna letící tichý stín, pojal jsem obavu o mladého pejska Tondu a rychlými tempy se vrátil k veselému, radostně frkajícímu zvířátku… položil jsem se do trávy a pejsek svým teplým tělíčkem otíral mé mokré vlasy. Potom se válel a třepal nožičkama do vzduchu.

Tohle je veliká večerní planeta mých vzpomínek. Je plná podzimů a jar, letních nocí a rozbřesků. Jsou tam do sebe zavinuté, nekonečné letopisy radostných chvil a okamžiků štěstí.

Dnes je krutá, krásná noc a já nabírám do nozder vůni mokrého asfaltu a očima prohlížím dlouhé koridory pustých, spících ulic. V nastalém tichu, dvě hodiny po půlnoci, za doznívajícího deště, kdy každý plechový okap a každá kanálová mříž rytmicky vyťukávají tekuté rytmy – je možné uchopit základní myšlenky, zárodečné pohnutky měst, pravěké důvody ke vzniku těchto lidských mravenišť.

Jdu po kolejích, ulicí Na Zátorách. U viaduktu za elektrárnou počkám, až rychle projede modře blikající policejní automobil – a pak vystoupám po schodech do ulice Na Šachtě, a když prokličkuju mezi pochmurnými krabicemi baráků okolo „malého Berlína“, protnu hlavní třídu a na rohu Strossmayerova náměstí si na chvíli stoupnu a rozhlédnu se skrz pavučinu drátů elektrické dráhy, nadechnu se do všech světových stran. Pár osamělých postav čeká na noční tramvaj, od blízkého jezu na Štvanici, od řeky zavane chlad.

Všechny podniky jsou již zavřené. Jen zelený a rudý neon nade dveřmi psychologovy herny – žhne tmou. Každá bytost, když vstupuje do zrcadlových veřejí toho podniku, má divokou lví tvář.

Pavel sedí hluboko uvnitř, až na konci dlouhé místnosti. Za zády má stěnu blikajících automatů. Jejich samplované elektronické žbluňkání a kňučení, simulované pazvuky padajících zlatých mincí zvou nešťastníky ke hře.

V psychologových brýlích se odráží tenhle noční automatický svět a je vidět, že je zde spokojený a chorobně šťastný… Před sebou má stoh odborných cizojazyčných periodik, tabulky a dotazníky psychometrických testů, sám vyvíjí nové modifikace a podobu testovacích otázek zkouší sám na sobě. Rozsvícený notebook přidává další zdroj světla v této rudé, zešeřelé jeskyni plné strojových trylků a robotích, softwarovými emulátory vytvořených výkřiků: „Bingo! Wow!“ Veliký displej na stěně, vytvořený z nesnesitelně ostrých diod, rudě hlásá nereálný „jackpot“.

Pavel pokuřuje ze dvou elektronických cigaret zároveň, střídá je jako veslař na kánoi střídavě noří do vody jeden a pak druhý konec pádla. Šíří kolem sebe glycerinovou mlhu nasycenou vonnými esencemi. Dnes je na pořadu „turecký dýmkový tabák“ a „limeta se skořicí“. Je to tak orientální scenérie, že čekám nějakou skrytou, systémovou poruchu. Vyčítám si, že jsem závislý na takových existencích… Z toho syntetického smradu by se s hýkáním zblilo i exotické prase babirusa, kterému skrz rypák prorůstají dlouhé, zaklenuté tesáky.

Je několik hlavních důvodů, proč jsem přibral, „naverboval po ideologické linii“ šíleného psychologa Pavla. Hlavní okolností je jeho solidní zjev, vysoká, aristokraticky štíhlá postava brýlatého intelektuála. Je vybaven přirozenou elegancí v chování, snadno se seznamuje s ženami, ovládá plynně několik jazyků a – pokud se kontroluje – není snadné zjistit, že na vás z bezprostřední blízkosti zírá studený šílenec vybavený vysokou inteligencí, s vypnutou, jako apendix zakrnělou rudimentální emocionalitou. Empatie je schopen v té míře, v jaké je u populace zastoupena schopnost – hýbat ušima… Laskavým hlasem by vás pozval do plynové komory. A vy byste mu ještě v poslední chvíli před prozřením vděčně poděkovali. Musím přiznat, že mé sympatie jsou na jeho straně. Je schopen rovné, přesné spolupráce, pokud je to pro něj samozřejmě zajímavé… Kdyby se ale začal nudit, pak všem okolo něj – budiž nebe milostivo!

Přátelské zahalekání přerušilo na vteřinu elektronický pípot a kňourání osamělých strojů na automatický poker. Růžové a bleděmodré automatické pušky osiřele leží před naprázdno běžící válečnou videohrou.

Usedám a dostávám první ataku nevolnosti. V kuřácké esenci je intenzivně přítomná mdlá vůně levandule a něco jako tutti-frutti… Prasák, odjakživa miluje aromatizované čaje, žužu medvídky a háďata… v místní nonstop prodejně, která má charakteristický název „– 80 %“, kupuje po kartonech plechovky ledové kávy s prošlou záruční lhůtou, citronová a borůvková piva a jedovatě zelené sirupy… Elektronické cigarety a nepřeberná paleta aromatických možností – to je jeho poslední módní výstřelek. V dřívějších skromných dobách používal například hrsti gumových balonků. Střídavě je nafukoval, to mu snad zůstalo z dětství, kdy trpěl astmatickými záchvaty a pomočováním… Někdy ty balonky s bečením vypouštěl, smál se u toho jako idiot.

Teď tu sedí naproti mně, předčasně zešedivělý, a pohrává si s elektrickou cigaretou. Střídavě rozsvěcí modrou diodu, potahuje, pak vypouští z úst mazlavou páru nasycenou vůní toaletního mýdla a babského podolku.

Před rokem mu během pár měsíců zemřeli oba rodiče. Jistým způsobem se zklidnil a jeho psychopatologie získala jinou, „dospělou“ kvalitu… Již několik let rozvíjí jednu ze svých důležitých aktivit. Sám o vlastní osobě píše soustrastné dopisy a vyrábí černě orámovaná parte… a pak je zasílá svým sourozencům a přátelům. Do rodinné hrobky na hřbitově, do prosklené schrány na urny umístil v ozdobném rámečku svou fotografii s datem narození a volnou kolonkou pro doplnění data úmrtí… Několikrát vyděsil i mě úmrtním oznámením zaslaným e-mailem. Prozradila ho až barevná fotografie, kdy se zpodobnil jako mrtvola na pitevním stole… Ono to je kupodivu nějak poznat. Živý organismus je plný proměnných napětí a chvění, vše vibruje a žije. Mrtvé tělo je opravdu – zastavené, nehybné až do buněčných úrovní.

Celé tohle morbidně obsesivní období vyvrcholilo jím natočeným filmovým dokumentem o posledních okamžicích svého otce. (Tento v odborné společnosti uznávaný specialista na klinické vyšetřování zátěžových profesí, erudovaný psycholog, měl vedle své profese několik zájmů. Kromě konstruování ušlechtilých hlavolamů, dokonalých geometrických těles, rozkládacích euklidovských a platonských útvarů sbíral starý pán všechny artefakty související se smrtí, zejména pak s lidskou kostrou a symbolem lebky. Doma měl stovky přívěsků na klíče ve tvaru lebky, smějící se zubatá těžít­ka, světélkující plastové kostry – které se spolu s růžencem kývají zavěšené na čelním skle mnoha dálkových vozů.

Jeden z jeho posledních myšlenkových gagů byl v knize věnované hrám dospělých – koncept tzv. „pohřebního klauna“. Namaskovaný, žertovně namalovaný najatý herec chodí mezi plačícími pozůstalými a žongluje s míčky, kope sám sebe do prdele, škobrtne o náhrobek a málem spadne na rakev… Pronáší veselé anekdoty a nakažlivě se směje vlastním neúspěchům… Ovanula mne tehdy studená vlna poznání, že bláznovství může mít zcela oficiální tvář a dostavuje se též u jinak zcela konzistentních osob, kompetentních odborníků s vysokým odborným kreditem.)

Uvedený film s odchodem vlastního otce, nám – Emanuelovi a mně – prezentoval doma na veliké plazmové obrazovce. Mlčky jsme pojídali mnou přinesené cukrovinky (jsem od dětství přesvědčen, že sladkost nějak souvisí se smrtí) a hleděli na několikahodinový záznam. Starý člověk umíral na mozkové metastázy rakoviny plic. Vědělo se to zhruba půl roku. Jeho nejmladší syn Pavel, dědic odborného odkazu a příjemce intelektuální průpravy a souběžně též psychického poškození – se obětavě staral o svého tatínka. Ten byl již v ošetřování hospice poskytujícího odborný servis při konečných stavech organismu. Pán byl napojen infuzí na elektronický dávkovač morfia, které zabraňovalo úporným bolestem. Většinou spal, když se probouzel, komunikoval s ním syn tak, jak spolu komunikovali posledních dvacet let. (Veškerá otcova komunikace se svými dospělými dětmi se odehrávala na odborné bázi pravidelných schůzek v rodinném kruhu, otec přinesl novou baterii testů, synové a dcery vyplňovali dotazníky, posléze nahlas diskutovali o získaných výsledcích.) Psycholog Pavel tedy dával svému otci na smrtelném loži testovací otázky a pak jeho odpovědi nahlas „administroval“… Jedna z posledních vět byla odpověď na otázku „Jakým druhem hmyzu by sis přál být v příštím životě?“ Chvíli bylo ticho přerušované jen zadrhávaným dýcháním a chodem podpůrného přístroje, který mu do nosních dírek přiváděl kyslík. „Včeličky… Jsou užitečný, opilujou květinky.“

Nedíval jsem se po ostatních, jen jsem cítil, jak mi po tváři teče osamělá slza. Pavel se zvedl a několikrát posunul záznam, protože otec na několik hodin usnul. Syn mu přesto četl pasáže z jeho oblíbených knih. Pokojem zněla hudba, kterou měl rád… Z toho spánku se otec již neprobudil… Konečně, někdy v noci – se tělo mohutně, opakovaně nadechlo a uprostřed dalšího nádechu se vše pojednou zastavilo. To byl ten okamžik přechodu vědomí! … Po desítkách vteřin uvolněná mrtvá bránice klesla a hrudní koš vydal posmrtný výdech z ochablých tkání.

Mlčky jsme stáli před domem, Pavel se s námi loučil a děkoval. Nechtěl se na ten záznam dívat sám. „Teď to DVD uložím, zamknu a myslím, že se na něj už nikdy nebudu chtít podívat. Není vyloučený, že ho zničím.“

Kráčeli jsme tehdy nocí s Emanuelem setmělým parkem na Kampě, po mostě nad černou třpytící se řekou, směrem k Národnímu divadlu. Zlaté zábradlí na střeše, zkroucené girlandy na železných sloupech osvětlení, mohutné tlapy kaštanových listů na Střeleckém ostrově, oslňující záře reflektorů protijedoucích osamělých taxíků, rudé oči říční signalizace na zdymadlech, bílé labutě a ponocující pražští rackové – vše mělo pod svým bytím neklidné vlnění nesamozřejmosti, existence, která je vzácná.

Pavel se na mne dívá a cosi hovoří. Přes chrochtání hracích strojů a tlumený zvuk „výtahové hudby“ je mu těžko rozumět. Ukazuje mi na laptopu a komentuje dokumentární film BBC o asistovaném ukončení života někde ve Švýcarsku… S odporem hledím na psychicky a tělesně nemocné lidi, s jistým paušálním soucitem – ale odmítám se dívat dál. Pavlova thanatofilie je, jak vidím, pořád akutní. A nesnížilo ji ani v letošní zimě zahájené užívání antidepresiv.

Naštěstí ho zaujalo jiné téma, když viděl můj odpor k jeho úpornému neurotickému komplexu… Ukončil funerálie a otevřel soubor s akty nějaké smutné velké ženy. Její mužsky rozložité tělo a velké telecí oči probouzely ve mně pouze smutek a soucit… Opět cítím, jak je Pavel šílený. Referuje mi o posledních zážitcích s ženami. Rozehrál hru s falešnými identitami na diskusních a seznamovacích serverech na internetu. Pod jménem Pionýrka 21 rozdráždil několik naivních prasáků a pak je spokojeně nechal skučet. Z dalších, tentokrát již regulérních heterosexuálních dialogů nakonec vygeneroval několik potenciálních adeptek a s nimi se postupně „naživo“ setkal. (Vedle toho probíhala rozsáhlá masturbační akce – kdy si Pavel s osamělými dívkami navzájem zasílali fotografie vlastních primárních a sekundárních pohlavních znaků, ovšem pod rouškou anonymity. Čuráci a kozy létali vzduchem, vidím to namalováno jak od Lady.)

Z několika setkání vyvstalo zjištění, že ty nejzajímavější diskutérky, poetické a inteligentní partnerky v písemném dialogu, nádherné kreativní duše, mladé básnířky a vysokoškolačky z humanitních oborů – jsou tělesně neatraktivní, podezřívavé a zranitelné samotářky s narušenou schopností bezprostřední komunikace… Tiché, bedlivé pozorovatelky přinášely celý vysněný soubor o ideál­ním princi, a když nebyl psycholog Pavel ochoten „hrát“ podle jejich scénáře, „hluboce poraněny“ se okamžitě zavřely do sebe jak zévy obrovské. Jako perlorodky se ztrácely v tmách mezi stromy Letenských sadů, vzdalovaly se od hluků a světel, od rozsvícených cirkusových stanů lidského života, od hluku primitivních davů a pižmového pachu zvířecí sexuality. Ve věčném šeru klesaly na dno svého osobního moře, odebraly se do samoty – obalujíce hladkou perletí bolavý kamínek ve svém nitru, vrátily se do tmy, snít si svůj voňavý sen o životě. Tyto „mladé babičky“ doopravdy – „vzpomínaly na budoucnost“… Bože, jak je chápu. Ach jo, jak jsem stejný – podivuhodný mandarín.

Pavel mi ukazuje holé, takřka „kriminalistické“ fotografie nahých těl. Ženy, s kterými souložil, nebo alespoň se o to pokusil. „Tadyhle s tou to doopravdy nešlo… Přitom hned kývla na žertem prohozenou větu, jestli by nešla teď hned ke mně domů… Okamžitě se svlékla, sedla si na postel a čekala, co bude. Najednou jsem se lekl a oddaloval to, šel jsem se osprchovat, a když jsem se vrátil, upřímně jsem jí řek – že dneska nemůžu. Přijala to klidně, oblíkla se a odešla… Je to členka hasičskýho sboru z Pardubic.“ Hledím na statnou, svalnatou paní – tělo jak od sochaře Štursy, taková „koulařka“. „No jo. Jseš, kamaráde, doopravdy prasopes,“ hodnotím jeho zážitky… O noci strávené ve studeném bytě na Petřinách, kde do pokoje svítila pouliční lampa a on ležel vedle krásné, nahé, ale autistní architektky, odmítám slyšet jakoukoli další informaci.

Pavlovo úvodní expozé končí úplnou psychotickou blasfemií… Ječícím hlasem (kácí se u toho, jak skládací metr si lehá náhle na podlahu, leze po čtyřech pod stůl, opět vstává, pláče smíchy) – vypráví mi to dvoumetrové tělo: „Normálně mám erekci, když třeba zahlídnu slavnostní královskou přehlídku, záběry z udělování Oscarů… Posunuly se mi emocionální obsazení základních vzorců sexuálního chování. Včera jsem třeba onanoval u televizních novin. Ve zprávách ukazovali, jak velký černý auto přijelo před nějakej palác – a americkej prezident Obama kráčel po rudým koberci. Normálně, když si třás rukou s ruským premiérem, jsem začal stříkat!“ (Smích a opět letmý pokus svalit se na podlahu herny.)

Ztrácím trpělivost, beru ho za loket a tiše, důrazně šeptám: „A co pavilon A1? Jak to tam vypadá?“ Psycholog Pavel se zvedá ze země, oprašuje si puky na kalhotách a ze saka (s koženými chrániči na loktech) sbírá imaginární smítka. „Cóó řikáš?“ ptá se do hlasitého huhňání osiřelých automatů. Chvíli mu trvá, než přeladí ze svých obsedantních témat na tento – bojový úkol. „Zkurvenej schizoid!“ nadávám mu v duchu a nahlas pronáším to tabuizované slovo: „Onkologie, ty píčo! Byl jsi tam, čuráku? Mluvil jsi s ní, ufoune?“

Pavel se vůbec neurazí a zlehka mi vypráví, jako by se vrátil z veselého filmového představení: „Je to v pohodě… Už s ní chodím na procházky na Petřín. Normálně by mi už dala, pozvala si mě domů – ale moc se omlouvá, má měsíčky, tak ji osouložím tak za dva tři dny – moc se na to těší… V září pojedeme do Istanbulu, ona je totiž specialistka na zapomenutý kurdský a kavkazský nářečí. Zná tam spoustu lidí a všude nás ubytujou v domácnostech univerzitních profesorů a docentů. Jeden ředitel muzea pro nás nechal připravit svůj víkendovej dům někde u moře… Jo. Tady to je na dobrý cestě… Zejtra je neděle, tak mě vede ukázat tátovi.“

Mrazí mě při těch banálně pronášených, lehce veselých větách… Netuší úplně přesně, ke komu jsem ho vyslal – spoléhaje se na jeho odbornou, profesionální strukturu (v Bohnicích pracoval, vedl hromadné terapeutické skupiny psychicky narušených kriminálních delikventů, jeho pomocníkem byl inteligentní vrah Straka – neformální autorita mezi pacienty). Zároveň jsem oprávněně doufal, že se při své psychopatické hypersexualitě dokáže (při své inteligenci a kultivovaném způsobu chování) seznámit se stárnoucí dcerou mého – objekta.

Náhlý poryv živočišného strachu a úzkosti z nadcházející akce mě odehnaly na toaletu. Blahořečil jsem v té chvíli pozdní pusté hodině a hlukové kulise herních automatů. Vysral jsem snad Empire State Building, opakovaně řvalo splachovadlo. Štětkou jsem pěchoval, rozbíjel tuhá hovna a cpal je do záchodového otvoru… Byl to boj svatého Jiří s drakem.

Hlavní důvod, proč jsem ho angažoval (musel jsem nalákat jeho zvídavou mysl – zainteresovat ho na „výzkumu změněných stavů vědomí u nemocných v terminálním stadiu“, požádal jsem ho, aby též zhodnotil míru zasažení kognitivních, tedy poznávacích funkcí mozku při paliativní medikaci opiáty)… skutečný záměr byl: proniknout k nemocnému, popř. do jeho okolí – rodina, známí atd. Krycí legenda – v podstatě žádná, využít skutečné odborné psychologovo vzdělání. Jedná se o výzkum, součást připravované publikace, všechny výsledky budou kvantifikovány do tabulek a grafů, případné kazuistiky budou přísně anonymní.

Všechny rozhovory měl psycholog za úkol tajně nahrávat, pokud se mu podaří udělat pár fotek nebo video, bude to fajn – klíčový je ale kvalitní zvukový záznam.

Připravil jsem Pavlovi několik otázek, které měl zakomponovat do soupisu svých dotazů… Veškerou produkci jeho „sólové akce“ mu přenechám, pouze si zkopíruju audionahrávku. To je v podstatě všechno.

Okolnost, že by psycholog dokázal navázat blízký kontakt s dcerou nemocného plukovníka, byl bonus, v který jsem si nedovolil doufat. V podstatě jsem ani nevěděl, jestli nějaké děti má… byl tu pouhý předpoklad – v osobním spise z osmdesátých let má uvedeno, že je ženatý.

Kladně zde určitě zapůsobila též okolnost, že Pavel má rád o něco starší ženy, než je on sám. S postupujícím věkem, kdy už překročil čtyřicítku, vyhledává pro nedostatek „vhodného materiálu“ mladší dívky, které ovšem vykazují životní zběhlost, zkušenost s muži, a zároveň nejsou poničené (v morálně-etickém slova smyslu)… Jeden z jeho posledních objevů je dívka s orientálními rysy ve tváři, se zelenýma očima a havraními vlasy. Má doma ochočené potkany a nabídla mu, že pokud chce, udělá mu to umělým penisem. (Vyprávěla též, jak v patnácti, když přišla do Prahy, seznámila se s nějakým profesorem matematiky. Platil jí pravidelné částky a za to požadoval, aby s ním jezdila za město do lesů. Zde, v odlehlých místech brdských vojenských prostorů – kde v hlubokých údolích, uprostřed vysloužilé armádní techniky a pustých betonových bunkrů žije tak výr velký a černý čáp – zde ho přivazovala za úd ke stromům a ponižovala ho. Prý byl velmi spokojený a moc se mu to líbilo. Byl to plachý a jemný člověk.)

Do herny teď přišla hlučná společnost mladých lidí. Veselí mladíci a dívky se usadili u několika k sobě sražených stolků, ospalá barmanka se probudila za pultem a začala točit piva a nalévat sklenky vína.

V podstatě jsem ten rambajs uvítal, spolu s bezprizornými herními automaty vznikla neproniknutelná zvuková stěna.

Probíráme s Pavlem ještě pár provozních detailů. Nabádám ho, ať vztah se stárnoucí slečnou udržuje ještě nějakou dobu. S přehledem mi oznamuje, že tuhle dámu si chce vychutnat, je mu sympatická a intelektuálně podnětná… Její samotářská, bezdětná duše, která našla v Pavlovi partnera, dítě a svým způsobem i náhradu za odcházejícího otce, její vyzařující opravdovost ho natolik zaujaly – že ji podrobí „hloubkovému výzkumu“. (Vlastní emoce jsou pro psychologa P. nekonečná, v tomto životě nepoznatelná záhada. Jejich projevů se jako správný depersonalizovaný psychotik obává a děsí. Nekonečně ho ovšem fascinuje tato dimenze u jiných, jemu nakloněných lidí. „Výzkum“ je v podstatě zástěrka, aby si nemusel uvědomit – že má někoho „rád“.)

Současně probíráme další detaily – miniaturizovanou záznamovou techniku má Pavel připravenou, náhradní baterie též. Bude pořizovat záznam na čtyři přístroje (drahé pero v náprsní kapse, hodinky, mobilní telefon a přívěsek na zipu u pouzdra na notebook)… Zdůraznil jsem – ať během „brífinku“ nepoužívá telefon a nepřijímá hovory (vypnout vyzvánění), ať využije každou vteřinu s tím člověkem a nerozptyluje jeho určitě pracně shromážděnou pozornost.

Další okolností je podpora mozkové činnosti u člověka, který je „pod práškama“ a ve stavu, kdy má stejnou diagnózu, jakou měl Pavlův otec… Tuhle část opět – takřka hravě vyřešil náhle podivuhodně realistický psycholog Pavel… Jeho bývalý kolega a známý z jedné psychiatrické léčebny, lékař-psychiatr, se stal pro svoji hamižnost – Pavlovým „rukojmím“… Ten, když si jednou obsesivně kontroloval, jaké informace o něm státní správa shromažďuje, využil práva nahlédnout do svého účtu u zdravotní pojišťovny… S překvapením zjistil, že dlouhá léta na něj kolega fakturoval pojišťovně ambulantní psychiatrickou péči. Celková částka vyšplhala do stovek tisíc.

Využil této informace, sedl na kolo a udělal si výlet podél Labe do zmíněné léčebny. Ve služebním bytě, pod vysokými starobylými stropy konfrontoval svého kolegu s výpisem ze svého zdravotního účtu… Dotyčný se pod tíhou argumentů přiznal. Byl vzat na milost – ovšem musí čas od času posloužit svou lékařskou erudicí… Pavel se směje: „Řekl jsem mu – až budu chtít spáchat sebevraždu, tak mi namícháš tak silnou směs léků, abych se už nikdy neprobudil! A pro tebe to bude konečné vysvobození z tohodle úvazku… Jsem tvoje černý svědomí.“

Snad odborná otrlost, včetně oboustranného poškození vyšších morálních funkcí, sblížila po letech, tahle kriminální událost navrátila k sobě bývalé kolegy… Psycholog se přiznal, že od té doby opakovaně navštívil toho psychiatra a tráví tam noci na služebním pokoji – hrají šachy a diskutují, v podstatě se z těch deprivantů stali kamarádi… Vrací se potom domů po cyklotrasách, putuje na kole krajinou a v hlavě má čisto.

Sděluje mi, že absolvoval u lékaře-kamaráda kurz aplikace podkožních injekcí. Po několika zkušebních dávkách destilované vody, které aplikoval sám sobě, to zvládne i za tmy a přes šaty.

Dále obdržel krátký návod – kdy a jak aplikovat secatoxin, námelový alkaloid, způsobující dilataci cév, prokrvení mozku a zvýšení mentální aktivity.

Dalším podpůrným nástrojem je apomorfin (dopaminový agonista – způsobuje též podporu myšlení, opatrně ovšem při souběhu s vysokými dávkami morfia), zároveň je třeba při aplikaci podat domperidon (proti nevolnosti). Je ale možné, že díky dlouhodobé aplikaci morfia si organismus vypěstoval jistou odolnost proti vedlejším projevům těchto látek.

Pavel mi sděluje, že všechny uvedené látky a injekční stříkačky má doma připravené a – jak zjistil při pohledu z čekárny do nemocničního pokoje, je pacient neustále napojen na kapačky… tím pádem je aplikace usnadněna… Zbývá na chvíli odlákat dceru z pokoje nemocného… Přemýšlíme, jak to udělat – nejlepší se jeví možnost přinést dceři květiny, jistě je dá svému otci. Ten možná ale nemá v pokoji vázu. Takže: Pavel prostě přinese velkou kytici, tak velkou – aby se nevešla do běžné vázičky. Poprosí dceru, aby požádala sestřičku o pomoc… Jakmile odejde z pokoje, Pavel aplikuje do infuze příslušné množství látky. Rozhodujeme se pro secatoxin, je méně prudký a nevyvolává nevolnost jako apomorfin.

Pavel se chlubí, že zároveň obdržel jako dárek veterinární ane­stetikum ketamin. Má prý podivuhodné účinky a způsobuje – „vystupování z těla“… Tohle zatím ovšem necháme stranou.

Psycholog mi vypráví, jak jeho kolega nedávno musel řešit událost v jejich léčebně… Někde v regionu se stala dvojnásobná vražda starých manželů. Případ vyvolal pozornost a dokonce byl prezentován v televizi a médiích. Jeden z pacientů léčebny, gay s histrionskými rysy osobnosti, psychotik s maniodepresivním onemocněním – využil chvilkové nepozornosti personálu a dostal se k telefonu na sekretariátu ředitele… Zatelefonoval na policii a přiznal se k té dvojnásobné vraždě. Policie ho odvezla do cely předběžného zadržení. Teprve za pár dní se vysvětlilo, že motivy zločinu neodpovídají osobnosti „podezřelého“, navíc posbíral na uvedenou dobu spolehlivé alibi od ošetřujícího personálu… Když lékař hovořil s příslušným kriminalistou, dozvěděl se, že údajný „vrah“ se choval krajně podivně – při výsleších se neustále dotazoval, zdali nebude „spoután a surově zbit“, a vypadal, že by mu to bylo příjemné. Neustále volal a zakrýval si u toho tvář: „Nebijte mě!“ A opakoval, že se přizná pouze mladému policistovi, kterého zahlédl v pracovně kriminalistů… Rovněž zapůsobilo, když dozorce upozornil na videozáznam z bezpečnostních kamer, které jsou preventivně umístěny v celách předběžného zadržení… Na záznamu bylo vidět, jak maniak prakticky po celou dobu masturbuje a snaží se znehybnit a spoutat. Polohlasem se bránil před vysněnou agresí pohledného „důstojníka“. Šeptal: „Nech mě! Ty nádherný blonďáku!“ Chce být vyslýchán a mučen od krásných mladých mužů v uniformách.

Už máme v teoretické přípravě hotovo, a tak jsme se oba uvolnili. Popíjím pivo a hledím do zrcadla, jak se za mými zády pomalu rozchází společnost veselých mladých lidí. Dvě nebo tři náhle osamělé, zbylé dívky pokukují po Pavlovi, hned toho využívá – vesele zahlaholí, zdali si k nim může přisednout, a už bere své elektronické cigarety a notebook a s celou parádou se přesouvá za nimi… Loučíme se letmo a jen se domlouváme na zítřek, kdy mi dá vědět – jak akce dopadla.

Pavel už sedí u dívek a hovoří kultivovaným hlasem. Ony se vesele smějí. Všichni pojednou vypadají – že se znají už léta… Obdivuji jeho myšlenkovou lehkost, tu přelétavost a zároveň schopnost podržet v hlavě všechna fakta… Asi v tom bude jeho „šachová“ hlava.

V mozku přesýpám těžký štěrk obav a možných komplikací. Mám pocit, že vážím půl tuny… Pořád je možné, že touhle aktivitou přivoláme na sebe nežádoucí pozornost. Hrozba je velmi reálná a nepříjemně neurčitá… Protože úder by přišel z netušeného směru. Potichu, bez sebemenšího varování.

Dopíjím pivo a platím u baru. Jdu do tmy… Do ulic! Do ticha!

Stojím na nároží ulic, pár stovek metrů od svého bytu. Hledím na spící průčelí domů, celý blok budov sní. Jen dvě okna svítí. Jsou čtyři hodiny – je ponurá hluboká tma… ale ten uhlový pytel na východě prosakuje zelenavou modří. Pomalu začíná svítat a někdo – silueta, člověk v dálce, na zastávce autobusu, jede do práce.

Hledám očima okno, za nímž přebývá elektronický dědek… Vždy když čas od času kráčím hluboko v noci, podívám se, zdali žije ten stařec se zkřivenými prsty, s hodným hlasem a bystrou hlavou… Okno bývá v tuto dobu zatažené těžkým závěsem, ale vpravo dole, kde je bambusová hůl, s níž si pomáhá při zatahování… za dlouhá léta prodřela látku a prosvítá tam cípek matného světla… Děd do rána sedává v šeru, malá lampička na pracovním stole svítí na klávesnice počítačů, monitory a velká plazmová obrazovka plní pokoj barevnými přeludy.

Hledím na spící, slepé průčelí domů, a to okno, kde každou noc, až do svítání se mihotal matný, nenápadný odraz života… to okno je mrtvé… Ještě si ověřuji podle talířů satelitních antén, že jsem se nespletl – děda jich má okolo okna celou baterii.

Ne, okno je mrtvé, závěsy jsou pryč, a dokonce jsou křídla oken otevřená dokořán a pustá, holá místnost zírá do noci. Světla po­ulič­ních lamp kreslí po nahém stropě šedavé stíny a odlesky.

Děda umřel! Poslední, co vím, když mi telefonoval zhruba před měsícem – že mu zemřela jeho psice Evička, měla nádorové onemocnění. Chodil k ní zvěrolékař a dával jí injekce. Jednou v noci se vztyčila na pelíšku, zavyla silným hlasem – rozloučila se tak se stařičkým vůdcem jejich dvoučlenné smečky, a odešla z těla.

Stojím na nároží ulic, jitřní chlad od řeky táhne podél teplých, létem rozehřátých zdí a protéká přes široká prostranství. Hledím na to otevřené, za dědova života nikdy neumyté a vždy pevně zavřené okno (větral vždy oknem z ložnice, které vede do dvora, do parčíku – koruny lip mu sahaly takřka do postele).

Děda odešel ze života… Někdo jiný odstranil závěsy, odvezl nebo rozřezal šedesátiletou mandarinku, která vyplňovala jeho pracovnu, a on tak sedával uprostřed větví, lesklých lístků a filigránských oranžových plodů… Někdo odvezl stěnu plnou elektroniky a výkonných počítačů, kilometry drátů… Někdo vyházel do kontejneru léty vyšisované kurýrní pytle s diplomatickou korespondencí z šedesátých let, kterou už nikdo a nikdy nebude číst – i když možná by přinesla leccos zajímavého badatelům zkoumajícím politické a mezinárodní dějiny.

Je mi zima, otřásl jsem se. Pustý a holý pokoj hledí do tmy a vypadá jak oční důlek v lebce.

Spal jsem takřka celý den. Odpoledne – když slunce obešlo dům a oknem mi začalo svítit do postele… teprve tehdy jsem vstal a se zalepenýma očima se ploužil po bytě.

Venku na ulici rozvláčně rozmlouvali bezdomovci, každý opřený o svůj dětský kočárek, kterým svážejí železný šrot do výkupny sběrných surovin. O kus dál, u betonové zdi se povaluje na sluníčku mladší opilec, skřehotavě se dožaduje cigarety a chce se napít z plastové lahve vína, kterou drží v ruce jeho starší companero. Ten má husté strniště a vyrudlou golfovou čapku naraženou na hlavě. Zpod ní vykukuje jen špička dlouhého nosu a neholená brada… „Bání“ statečně z cigarety a nevzrušeně pozoruje hlasité protesty opilého skotáka. Občas se napije z lahve a vyvolá tak další citovou bouři u zpitého, hulákajícího mamlase. Zavírám okno a jdu si vařit kafe.

Než se uvedu do bdělého stavu, tak mi to i se sprchou a dumkou na hajzlu trvá dobré dvě hodiny… Je půl šesté, někdy po deváté zajdu do jedné internetové herny. Pokud vše dopadlo, jak mělo, tak dnes večer dostanu to, co jsem si tak přál – plod ze stromu poznání dobrého i zlého…

Podařilo se! Ve 21.15 jsem se napojil v herně na svoji e-mailovou „čistou“ schránku a stáhl balík souborů. Bylo to hotové za pár vteřin. Fleška mě hřeje v ruce, je nacucaná jak zralý lusk. Úplně cítím ty zelené, šťavnaté megabity… Aby se neřeklo, ještě chvíli brouzdám po síti a čtu si titulní stránky internetových deníků…

Je noc a mám sluchátka na uších. Káva mi dávno vystydla a já přehrávám záznam hovoru u jednoho nemocničního lůžka… Nejprve je slyšet kroky na chodbě, rozléhající se ženské hlasy, takhle zřetelně hovoří ve zdravotnických zařízeních pouze zaměstnanci. Pacienti a ještě více jejich zaražení, opatrní příbuzní – ti mluví polohlasem… Do hovorů se ozývá hlas Pavla a nějaká žena mu odpovídá (úplně to vidím, zvuky se mi formují do obrazů)… Teď – zaťukání na dveře. Ahój, táto, jak se ti daří… To je dobře… tady bych ti chtěla představit Pavla… Víš? Jak jsem ti říkala, že… Ženský hlas přehlušilo nesnesitelné šustění celofánu a Pavlův hlas mumlá: Tady jsem vám přines, vlastně vám oboum. Ženský smích. Nějaký hluboký, lehce zkreslený, dušný hlas říká: Tak řekni sestře, já tu nic na to nemám – jedině snad bažanta. Smích obou mužů. Prosim tě, tati, šťastně protestuje dcera; je ráda, že otec je při smyslech a dokonce žertuje… Psychologův hlas: Tak snad, já jsem Pavel… Nejasné starochovo zamumlání – vrzání gumových podrážek, zřejmě Pavel přistoupil a podávají si ruce. Můžu trochu pootevřít okno? Venku je docela příjemný, teplý vzduch. To se ptá Pavel. Odkašlání a něco jako mlčenlivý souhlas. Pavel otvírá okno – pak je nesnesitelně dlouhý okamžik, kdy je slyšet, jak šátrá v náprsní kapse po připravené injekční stříkačce. Zvuková kulisa je vyplněná nejasnými zvuky, Pavlovým dechem a chrčivou námahou starce, který jakoby každé nadechnutí musí nejprve opatřit rozpěrou. Venku je krásně, ten srpen se letos podařil, povídá Pavel a podle rachtání poblíž mikrofonu zasouvá použitou stříkačku zpátky do kapsy.

Na tuhle poznámku nemohl čekat od starocha na smrtelné posteli žádnou smysluplnou odpověď. Jeho se počasí už vůbec netýkalo. Byl tak říkajíc už jednou nohou „na cestě“.

Rozpačité ticho naštěstí přerušil návrat dcery. Opravdu jí sestřička půjčila nějakou nádobu. Oznamuje to radostně, možná až příliš… ale za to asi můžou její rozpaky a zároveň radost, že je tu s pohledným, sympatickým mužem… Dlouhé minuty se odehrává hovor o všem a o ničem. Dialog vedou hlavně Pavel a plukovníkova dcera… Stařec se jen občas přidá hlubokým chraplavým hlasem – zřetelně je slyšet, jak má střídavě své „světlé“ chvilky, kdy mu jasná mysl zableskne v odpovědích a replikách – a hluchá místa, kdy ztrácí nit… Zřejmě v organismu probíhá distribuce morfia na opiátových receptorech v nervovém systému. Jeho tělo – a do něj vrostlá rakovina, metabolizují a štěpí tuto látku, aby se vyrovnala hladina na běžné hodnoty v organismu.

Teď slyším, jak bouchly dveře a jasný hlas sestry povídá: Ták, dobrý den. Maáte návštěvu, že? Tak já vám jen přidám léky do infuze a zase poběžím… Ano… Tatínek je milý, samozřejmě… Žádné ovoce mu nosit nemusíte… ale jak se vám chce… Možná snad banány, to víte, mají tu vlákninu, a když je zde toho pohybu málo… Ano, na trávení… Podpora zažívacího traktu… Ale to dostane pán i od nás, pravidelně k snídani mají pacienti i ovoce… Ták. A já běžím, kdybyste cokoli potřeboval, tak zazvoňte… Cink, cink! Smích a slova díků od dcery.

Opět prodleva vyplněná dotazy otce, pronášené slabým, dušným hlasem. Ptá se Pavla na profesi, a když dostane odpověď, spokojeně hekne: To je dobře. Dlouhé minuty jsou vyplněny dotazy dcery na pohodlí otce – je slyšet, že se ptá, aby především uspokojila vlastní úzkost… Je evidentně na otce vázaná. Matka před lety umřela a ona se nikdy nevdala, starala se otci o domácnost – Pavel mi o ní pověděl, že měla dlouholetá přátelství se staršími ženatými muži.

Teď registruji, že se s plukovníkem stala jistá změna… Jako by se probudil z dlouhého spánku, pořádně si odkašlal – a pojednou silným hlasem požádal svou dceru, ať mu srovná polštář a podá kelímek, má tam zubní protézu… Zároveň se ozvalo elektrické hučení, zřejmě stiskl ovladač polohování lůžka.

Dcera reaguje šťastně a zároveň polekaně, takhle agilního ho nezažila již řadu měsíců (možná se projevil účinek toho námelového alkaloidu)… Doufám, že se to nebude „tlouct“ s morfiem… Je dojemné, jak se dcera snaží otci posloužit a zároveň se ukázat před svým nápadníkem – jak je zdatná ošetřovatelka. Podle toho, jak ji otec láskyplně peskuje, je znát, že jsou šťastní oba… Táta je rád, že má holka zastání. Konečně si přivedla mladýho chlapa. Ten zástup plesnivejch dědků (určitě si je všechny prolustroval) plukovníka nepochybně sral, evidentně ty sebestředný „bonvivány“ nesnášel – ale nechtěl holce bránit ve štěstí… Teď má vedle sebe skutečnýho samce.

Všechno bylo poznat z toho nesnesitelně jasného, hlubokého hlasu. Je to zajímavé – takhle „naslepo“, podle sluchu, se dostanete člověku do duše. U filmu a fotografie to je mnohem těžší – tam jsou celé strategie iluzí a falešných úskoků… Herectví.

Pavel najednou začal šustit nějakými papíry, mumlá něco o dotazníku a já jsem úplně zmrznul – uhodilo mě to do uší! Kurva! Šel na to moc rychle, dohodli jsme se, že nejdřív požádá tu ženskou, aby tátovi řekla, že Pavel je psycholog a připravuje odbornou knihu a potřeboval by vyplnit testovací formulář, že to je všechno ne­osobní, anonymní… Měla zmírnit ten přechod! Kurva!

To ledové ticho, které se rozhostilo v pokoji, mně úplně srazilo sluchátka z uší… Je to v prdeli! Do hajzlu! Teď už určitě žhaví telefony, volá svým bývalým podřízeným, kteří dnes sedí na nejvyšších místech ve státní správě, ve správních radách velkých firem – a co je nejhorší, učil celou smečku mladých důstojníků v „rozvědné“ třídě na Fakultě Státní bezpečnosti na Vysoké škole SNB, a dokonce měl ročníky ještě po roce 1990. Někteří z nich mají moskevské kurzy při Institutu cizích jazyků, sedí dnes v Bruselu a Lucemburku, a další zas – mladí vlčáci, mají dnes velké bezpečnostní agentury, do kterých odešly všechny ty vyhozené kádry z tzv. II. správy, mlátiči a drtiči koulí, fackovací komanda… Jestli je na nás poštve… tak je se vším konec.

Nevydržel jsem to napětí, tenhle kalich hořkosti musím vypít až do dna. Usedám k monitoru a pouštím zvukový záznam… Ženský hlas cosi povídá, komentuje vzor na látce závěsů nebo co… Oba muži však mlčí a to ticho je hrozivé. Pojednou promluví otec a jako by hovořila nějaká další, doposud mlčící osoba. Předoucím, mazlivě tenounkým hlasem přelaskavě požádal svou dceru, aby se šla projít po areálu, aby si dala kávu u automatu a sedla si na dvacet minut v parčíku za centrální budovou: Ilonko, buď tak laskavá. My si tady s panem magistrem popovídáme o tom jeho vědeckém záměru. Určitě by ses nudila a já chci, abys byla spokojená a šťastná. Jsme dva chlapi a chceme si „po chlapsku“ popovídat… Ještě by ses na mě – ty mrško, něco dozvěděla! Úplně vidím, jak jí laškovně pohrozil prstem… Smích všech zúčastněných. Dcera je uvolněná, blaze nevědomá. Ještě pár vět mezi otcem a dcerou, a konečně klapnou dveře.

Zřetelný, hrubý hlas povídá: Chceš kouřit? Jen si zakuř. Já mám zakázaný všechno – ale za pár tejdnů stejně chcípnu, tak si taky dám. Dej mi jednu… Co to je? Si ze mě děláš prdel? Elektronická cigareta? No to sem rád, že už umřu – nakonec budete všichni šukat s elektronickejma ovcema – buzeranti mladý… Hergot… ale voní to pěkně! Hele, jak to modře svítí! Jo, a teď mám jako šlukovat? Ticho, chrastivý výdech… Ááách! Balada… Mám si ji nechat? Tak dík. Stejně ti ji brzo vrátím – budu na tebe pamatovat v závěti, v pozůstalostním řízení. Chrchlání… Co? Dobíječku na baterky a náhradní náplně? Přines, když chceš… Ale to si pamatuj, mě neuplatíš – ty parchante! Zahleněný smích, kašel – plivanec, evidentní odlehnutí, spokojenost v hlase… Pavlův nesmělý vysvětlující projev… Na to se vyser! Kdo tě za mnou poslal? Ty sám – a co chceš vědět? Co? Kuňkání, zadrhávání, Pavel je v hluboké defenzivě. To nemáš z vlastní hlavy, když mi to musíš číst z papíru… A vždyť je to jedno, do prdele – za chvíli chcípnu, já se můžu dneska na každýho vysrat… Je ti jasný, že se s tebou bavím jedině proto, že nechci, aby moje holka byla nešťastná a řvala doma sama na posteli… Máš ji do prdele alespoň trochu rád… Že se ti líbí jako ženská? Tak ještěže alespoň tak… Sympatická? To Ilona je – vždycky, odmalička to byla fajn chytrá holka. Akorát je na mě moc fixovaná… Co naděláš – je jí čtyřicet, je dospělá. Dlouhé ticho, je slyšet šlukování a výdechy… No… Tak kurva říkej něco – kde máš ty otázky, a nechoď na mě s nějakejma psychologickejma fíglema, jako kdy jsem si začal honit vocas a tak! Smích. Nezapomeň, že mě to živilo – lízt druhejm do hlavy… Tam ale o něco šlo! Hele – holka nic neví, myslí si, že jsem celej život pracoval na ministerstvu zahraničí. Tak ji v tom nech a nech ji od toho úplně mimo… V podstatě tě o to prosim. Nemám dneska na to, abych s tebou zamet… Nechci, aby holka byla smutná – že jsi ji sbalil jenom proto, abys vytáhnul nějaký starý hnusy ze chcípajícího fotra! No! Tak kurva se ptej – víš evidentně, kde a na jaký pozici jsem pracoval, je to už dvacet let veřejně přístupná informace! Tak ty otázky, do prdele, klidně čti. Nějakej vykuk si tě najal – abys somroval u mejch dveří! Ještěže za chvíli chcípnu. Šlukování, nějaká nepohoda v hlase… Podej mi bažanta, je pod postelí, chce se mi chcát… je mi milejší, když mě obsluhuje mladá ženská… akorát by nesměla vidět ty elektrický cigára… Dík a teď otevři dokořán okno, ať to tady není tak cejtit po tabáku… Já se mezitím vychčiju… Áááá! Sténání slastné úlevy… Tohle je jedna z mála radostí, který tady mám – pořádně se vychcat… Jinak seru jednou tejdně, úplný kameny… Je to prej po těch lékách, co mi dávaj do kapaček… Tak – a teď se můžeš ptát, jsem laskavej dědeček a jedno velký ucho!

S hrůzou naslouchám zadrhávajícímu kuňkání psychologa Pavla, netušil jsem, že má v sobě neurotickou poruchu související s otcov­skou autoritou… Takový výpadek jsem u něho ještě nezažil – je zřejmé, že se mu to stává pouze se staršími, autoritativními muži. Pavlovo fňukavé koktání se nedá poslouchat – zní to, jako by vyťukával radiový kód. Ano – on „volá o pomoc“, prudce regredoval do věku třinácti let, je prepubertální, inteligentní, vyčouhlý chlapec s lehce poškozenou strukturou ega.

Hromové: Co to do prdele meleš! Dej to sem, já ještě umím číst… Podej mi brejle – jsou v tom pouzdře, v šupleti… Počkéééj! Co to tady máš? Taky elektrická cigareta? Kdo ti to dal? Koupil na internetu? Přiznej se – kdo tě najal, chcípáku? Tak víš co, já budu tak hodnej, že nezavolám kluky ze zásahovky… ty by ti rozšlapali ksicht, jen by ses na ně špatně podíval… Mluv! Přiznej se! Kdo? Nějakej známej? Nemůžeš říct? Dyť je to jedno – bude to stejnej chcípák, jako jsi ty… Buzna… Kdybych já neměl tak rád tu svoji holku, já bych tě zašlapal – ty hade! Syčí na Pavla, mám pocit, že má ztuhlý jazyk a rty, jako by hovořil lehce podroušený člověk, asi uvnitř hlavy dochází k odbourávání opiátů, secatoxin by měl ještě dvě hodiny působit, kdo ví – třeba to je přepětí organismu při velkém stresu, samotnému mi buší srdce až v hrdle. Tááák! Ejhle, tady bude nějakej lidumil zvědavej na otázky po osudu lidstva? Produktivita toku zpravodajských informací a jejich efektivita při rozhodování státních a politických představitelů státu? Paroduje můj pseudointelektuálský styl formulací. Takhle u nás na centrále mluvil jen šéf analytiků, to byli všechno buzny a levičáci… Není ten tvůj „svatej na mostě“ nakonec od nich? To by jim bylo podobný – nepošlou za mnou bojovníka, operativce – ale nějakýho chcípáka s dvěma doktorskejma titulama, co si ale neumí ani utřít prdel, a kterýmu máma honí ve sprše brko! Je slyšet tiché kňučení, jako když pláče pes, mňoukání, šustění látky, tupé údery, vzdychání – polekaně vstávám a fascinovaně naslouchám. Co děláš, magore? Proč ležíš na zemi? Vstaň… Do prdele vstaň, nebo vstanu já a toho bažanta ti omlátím… Co to? Ty ses pochcal? To snad… Se mi to snad zdá? Plačtivý hlas – k nepoznání změněný Pavlův hlas prosí za odpuštění… Ale do prdele, tak už dost! Za chvíli přijde dcera a já nechci – do prdele! Tohleto embryo mi chodí s dcerou… Stojí ti aspoň péro? Šukáš ženský, nebo si ho honíš před zrcadlem? Tak alespoň tohle… Na, utři se, tady jsou papírový kapesníky… hele – uděláme to takhle, podej mi bažanta… Táááák – a je to! Radši ať si myslí, že jsem se pochcal já a ty ses namočil, jak jsi mi pomáhal se očistit. Radši ať si myslí, že má pochcanýho starýho tátu než svýho frajera… Tak hele – slyším rachtání a duté zvuky, jak vzal mikrofon ukrytý do plnicího pera – zřejmě netuší, že je tam i skrytá kamera, hovoří přímo z několika centimetrů – ty buzerante svatej, co seš takovej blb, že jsi za mnou poslal tohodle svýho vykuřpytla – odpovím ti na tvou zvídavou vznešenou otázku: Co je člověk člověkem, tak je na světě válka. A když se v tom bordelu v Rusku, v roce sedmnáct, dostali k moci bolševici, tak ta myšlenka přežít a zničit jednou provždy ty hrozný útrapy – to je legitimovalo, že spustili ten běs proti lidem, museli se bránit – bojovali na několika frontách. Proti reakci doma, proti rozvratníkům ve vlastních řadách a proti zahraničním vojskům… I mladá „nevinná“ Amerika poslala intervenční sbor. Když vyhráli první poločas – bolševici spustili teror proti vlastním lidem, soudruzi si začali řezat hlavy mezi sebou… Pořád to je ta nekonečná válka lidí proti lidem. Pak Západ chtěl vypěstovat Hitlera jako hráz proti bolševikům z Východu – jenže snad nikdo netušil… Američanům to došlo až po začátku války – že nakonec ty Rusové musej vyhrát, když se podívá normálně inteligentní člověk na mapu světa, tak to Rusko prostě spolkne všechny Němce třeba desetkrát… A tak začal Západ se svým – zadržováním komunismu. Už v tom názvu byla defenziva, budoucí prohra. Oportunista Berija po Stalinově smrti chtěl prodat východní Berlín Západu za deset miliard dolarů. To se dozvědělo zdravý jádro rozvědky a rozehráli berlínskou krizi, vyprovokovaný lidový povstání – Rusové tam přijeli s tankama a bylo hotovo. Beriju hned po návratu z Berlína zastřelili… a tak dál – Maďarsko, provokace vedoucí k upevnění moci Rusů, likvidace starý gardy místních komunistů, pak kubánská krize, u nás osmašedesátej, atomový hlavice rozmístěný, statisícový vojska jsme museli dvacet let živit… A rok osmdesát devět rozehrála jejich nová parta. Stejná myšlenka od roku 1917 – platí dodneška… Maj to, kamaráde, pevně v rukách… Podej mi ten hrnek, tak. Zvuky polykané tekutiny… Takže, milej „kolego“, co ti ještě teče mlíko po bradě… To patří mně – určitě má mikrofon takřka v ústech… Rozvědka, to byl orgán vytvořenej a řízenej čistě pro potřeby Rusů. Kromě některejch technickejch patentů a zahraničního obchodu se u nás žádná produkce rozvědky nemohla efektivně použít… Tady šlo totiž o velkou politiku – a v týhle hře jsme byli nástroj, jeden z několika dobrejch nástrojů Moskvy. Na špinavou hru měli Bulhary a Rumuny, Kubánci jsou ostrý jak břitva a ve svým regionu platěj za číslo jedna. Východní Němci a my jsme byli na „jemnou práci“. A všechny produktivní kontakty přebíralo samozřejmě Jaseněvo… Takže, pane chytráku, vyměň si plíny a buď rád, že ses narodil tak pozdě – protože dneska to je v podstatě tam dole už hotový… Zbejvá, aby si lidi zvykli na ten postupnej, řízenej přechod ke komunismu… Věděj to Číňani, ví to Amerika a v Evropský unii se už podle toho scénáře dvacet let jede… Dohodli se všichni… Protože chtěj žít, maj našukanou kupu malejch parchantů a nemůžou přenýst přes srdce – že by jim dali jako dědictví potápějící se loď plnou přemnoženejch debilů… Jakejkoli jinej scénář je zpáteční jízdenka do doby kamenný.

Nejasné mumlání, rozpoznávám Pavlův hlas, pronáší francouzské, anglické a německé věty. Plukovník se německy a anglicky ujišťuje, na něco se ptá… Nerozumím jedinému slovu… Podle odstínu hlasu starého čerta ale cítím, že při prokázání jazykové zběhlosti vzal z „profesionálního“ hlediska Pavla nakonec na milost… Zřejmě mu lichotí to chvilkové zhroucení do té doby suverénního psychologa… Pavel teď něco šeptá rusky. Stařec okamžitě zbystřil a jako starý služební pes napne slechy, když zvětří krev – na jeho hlase to bylo „markantně“ znát. Připadalo mi, že čekal na tuhle chvíli spoustu let… Byl to hlas od „přátel“… Něco si rusky špitali – chrčivý hlas a mladý, ještě trochu „pofňukávající“. Dostával jsem najednou dojem – že staroch Pavla psychicky „adoptoval“. Měl v hlase vznešenou radost – jako by slavil návrat neexistujícího syna.

Když se otevřely dveře z halasné rezonující chodby (zajisté pokryté keramickými dlaždicemi) a ozval se milý hlas jeho dcery… starý plukovník laskavě požádal: Dej nám ještě vteřinku, Ilonko, my si tady něco doplníme do protokolu. Buď tak hodná, holčičko. Dcera překvapeně souhlasila a zaklapla dveře. Určitě sedí na lavici a špicuje uši, co si tam ti „mužští“ povídají… Sám otáčím knoflíkem na zesilovači a v praskotu a ohlušujícím šustění látky slyším rusky pronášenou adresu… Pak padne jméno, určitě to bude přezdívka – Tymoša… Tymoša z Vídně.

Pro těchhle pár slov, pro tu adresu jsem se umazal zážitkem Pavlova zhroucení… Je mi smutno ze sebe a ze všeho… Je mi líto Pavla a dvojnásob lituji starého nemohoucího vlka… Ale snad to nakonec bylo k něčemu. Možná že na něco takového ten starý čekal? Možná.

Ve sluchátkách slyším tichý, do sebe se hroutící hlas. Do pokoje vchází plukovníkova dcera a překvapeně se ptá: Co jste to tady prováděli, vy dva? Stařík – teď už opět slaboučký pacient onkologie, žádá dceru o kelímek, že ho tlačí umělé zuby. Potom oznamuje, že se mu chce spát, a opravdu – uprostřed věty na dvě vteřiny zachrápe… Pak se vzbudí a něco zřetelně řekne orientálním, naprosto neznámým jazykem. Pavel i dcera se polekaně ptají, co si přeje, co chce… Ale staroch jen dýchá a něco opět, již polohlasně, mumlá… Zdá se, že hovoří – neexistující řečí! Zřejmě někoho vidí před sebou a – ano… má vidiny a halucinuje nějaké obrazy. Táto, volá polekaná dcera. Pavel vedle ní nesměle volá: Pane plukovníku. Musím se smát a zároveň mi tečou slzy po tváři… Teď je poznat na úlevné reakci obou mladých, že krize (způsobená zřejmě silnou dávkou morfia, které je možná znásobené podpůrným účinkem secatoxinu na neurotransmiter dopamin)… krize pominula. Pavel duchapřítomně rozmluvil plukovníkově dceři, aby zavolala sestru… Na otázku pořád otřesené dcery, jestli otec něco nechce, odvětila bezzubá uslintaná pusinka „…voďu“. Potom Pavlova ohleduplná ruka vypnula záznam.

Okamžitě po vyslechnutí záznamu (fotografické a video soubory jsem ani neotevřel – nevím, k čemu by mi to bylo dobré… chci mít ve vzpomínkách tu podobenku pořízenou při jmenování dotyčného plukovníka náčelníkem jednoho odboru I. správy, je tam pětačtyřicetiletý chlap v plné fyzické a psychické síle, jiskří mu temné oči – věřím, že by chtěl, pokud by vůbec připustil, aby někdo jako já znal jeho skutečnou identitu… aby „buzna“ a „inťouš“ si ho pamatoval právě takového – na vrcholu, jako vůdce smečky) jsem sundal sluchátka z uší, smazal obsah flešdisku a znovu ho přeformátoval.

Do prázdné flešky jsem „nalil“ tolik gigabajtů filmů, kolik se do ní vešlo – abych deštěm nových dat zahladil všechny „stíny“.

– – –

Autobus tlumeně hučí, uhání v ranním světle rovinatou krajinou jižní Moravy. Na obou stranách silnice se do dálky rozprostírají široká, klidná jezera… Vzduch obsahuje komponenty, které na severu nenajdete… aromatický předěl, rejstřík sluncem prohřátých trav, bylin a prachu – nekonečných, do daleka se vinoucích polních cest. Soubor jižních vůní.

Slunce již začíná hřát a to je teprve osm hodin. Širokým obloukem zatáčíme a silnice nás vede k úpatí vrchů Pálavy. V mihotajícím se teplém vzduchu míjíme skalnaté bílé strže – oblé, žensky líbezné hřbety travnatých plání… Zde žije zakletá, krásná, zlá princezna – kudlanka nábožná.

V Mikulově nabíráme pár lidí a pak už se spokojeným bručením sjíždí autobus k opuštěnému hraničnímu přechodu.

Sedím v autobuse, který míří do Vídně. Vedle na sedadle klimbá vysoká Pavlova postava. Za námi sedí šlachovitý snědý chlapík – nějaký důvěryhodný kontakt, známý „známých“, který se k nám přidal v Brně.

Včera večer jsme dorazili do moravské metropole a ubytovali se na jednu noc u bývalého Pavlova klienta… „Andula“ – tak si nechává říkat, trvá na tom – je transsexuál. Bledý, nápadně štíhlý blondýn s dlouhými vlasy chodí již několik let výhradně v ženských šatech. Chřestí náramky na tenkých zápěstích, sukně vlají na jeho kostnaté, neženské postavě. Má úzký obličej a dlouhý zahnutý nos. Nápadně se podobá Reinhardu Heydrichovi.

V rozsáhlém starosvětském bytě nás přivítala jeho manželka a tři jak stupínky dospívající dcery. (Andula-Heydrich své děti vyrobil v dobách, kdy měl ještě mužskou identitu. Dnes o sobě říká, že je lesba, a spokojeně žije dál se svojí lehce šílenou ženou a vážnými, tmavookými dcerami.)

Andulák nám celý večer ukazoval své obrazy a nesnesitelně obsáhlé soubory fotografií „zátiší“ a „zákoutí“… Chcal jsem „olej“ z té nekonečné, úporně magorské snahy nafotit – „všechno“. Osm terabajtů mělo to datové úložiště – museli bychom tam sedět půl roku, abychom viděli vše, co nám chtěl hodný blázen ukázat… Když jsme postupně usnuli uprostřed „prezentace těch nejlepších snímků“, chrápali s Pavlem na střídačku a současně jak o závod… tak se teprve Andula stáhnul. Došlo mu, že nejsme „on“, uviděl v nás živé, křehké lidi – slitoval se, vypnul počítač a všichni jsme šli do hajan.

Ráno nám ovšem s politováním oznámil, že s námi nemůže odjet do Vídně, jak to původně Pavlovi slíbil – měl zajišťovat naše schůzky… Bohužel má akutní sračku (nad ránem jsem slyšel opakované série nekončících splachování na WC)… Ale nic se neděje, už to zařídil – místo něj pojede s námi jeho známý. Je to „přítel, kterému můžeme důvěřovat“ – nedělá tuhle práci poprvé… Ukázal nám jeho fotku. Bude čekat na autobusovém nástupišti… Ví, jaký bude jeho úkol.

Autobus stoupá do táhlých, dlouhých kopců – jsme již na rakouské straně. Do daleka, na všechny strany se rozprostírají nedohledné vinice.

V hlavě mi běží řetězce myšlenek, vzpomínky na poslední události… Včera ve vlaku, když jsme vyrazili do Brna – mi Pavel podal vysvětlení plukovníkova náhlého obratu… Když psychicky zkolaboval před přízrakem „dravého fotra“, který se na něho vyvalil z chemicky nabuzeného starce, tak se nacházel na úplném dně, opravdu se cítil bezmocný jak kojenec – a proto z něj samovolně začaly vylézat věty pronášené v cizích jazycích (z nejasných důvodů se potřeboval „schovat“ za ty jazyky, doopravdy zde funguje pořekadlo: Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem…). Nejhlouběji je v Pavlovi – to sám zjistil až při tom duševním rozvratu… na tom dně je uložena ruština. Snažil se tehdy plukovníkovi sdělit, že jsou přátelé… Pavlův děd a otec jsou Rusové. Přišli sem s bílou emigrací po roce devatenáct… Otec se narodil už tady, ale byl za války v Rusku, odvezli ho k příbuzným za Ural, kde přečkal válku, a v roce ’45 se vrátil… Pavel se na to zvláštní období několikrát otce ptal a on nikdy neodpověděl. Tohle tajemství si odnesl do hrobu…

Pavel v nejhlubším stupni zoufalství – „ejakuloval“ ze sebe tuhle rodinnou historii… Dále uvedl, že je „bez spojení“… Byl poprvé kontaktován při studiu ve Velké Británii, začátkem devadesátých let, kdosi ho oslovil a dobře znal jeho rodinné zázemí… Ten člověk hovořil čistou angličtinou – nepochybně to byl rodilý mluvčí… ale pak přešel do stejně dokonalé ruštiny… Čas od času byl požádán o nějakou drobnou práci, když byl někde v cizině na šachovém turnaji – psal charakteristiky osob, zde se dobře osvědčila jeho odborná průprava, dával tipy na potenciální zájmové osoby atd. Občas něco někomu neznámému doručil, poslal místní poštou balíček, dopis atd. Nic velkého… A pak se pojednou rozhostilo ticho… Bylo to přesně v okamžiku, kdy se v jeho okolí začali pohybovat neznámí lidé, někteří se pokusili navázat blízké přátelství – až postupně přes své šachové kontakty na lidi v BIS získal Pavel informaci, že o něj mají opravdu „zájem“. Od té doby je bez kontaktu na svoje lidi venku… To ticho ho deptá.

Když se v tom záchvatu slabosti rusky vyplakal na plukovníkově rameni – tak vyvolal odezvu, kterou vůbec nečekal… A proto teď jedeme za Tymošou.

Od včerejšího Pavlova vysvětlení té divoké chvíle ve vojenské nemocnici se dívám novýma očima na tu inteligentní bytost, která putuje světem, hovoří světovými jazyky – a přeci je nekonečně osamělá. Jinak – a přeci stejnou, neodvratnou mírou je mu cizí tento svět. Stejně jako já se celý život snaží přiblížit domorodcům na této podivuhodné modré planetě.

Za okny autobusu krajina začala opět klesat do nížiny. Rovná silnice protíná vesnice a městečka, jak přímka ubíhá mezi vinicemi – vše se ztrácí kdesi na jihu, míříme do sluncem prohřátého modravého oparu. V mihotající dálce nás čeká velké starodávné město.

Už teď je na terénu vidět, že jedeme po dně pravěkého jezera, obrovské řeky se valily kontinentem, když tál pevninský, kilometr vysoký ledovec. Před Dunajem tu tekl nezměrný, pradávný – bezejmenný Dunaj… To bylo – v období snění.

Vienna – projíždíme dlouhé předměstí Floridsdorf. Česká jména na štítech obchodů, jména politiků na plakátech pro nějaké volby… Přejíždíme po širokém mostě zelenavou plochu velkého Dunaje.

Konečná zastávka Praterstern. Kruhové, rozsáhlé prostranství, křižovatky rušných ulic… Nasávám vůni, cítím se dobře a bezpečně.

Hledíme do mapy, kterou jsem si předevčírem vytiskl – stačí nám centrum, všechny styčné body se nalézají před námi. Snědý, šlašitý geofyzik (v autobuse jsme to z něj s Pavlem vytáhli – bylo to, jako bychom „tahali z jalové krávy tele“ – je to prostě tichý patron, evidentně inteligentní, ale žádný mluvka, vše, co potřebuje sdělit, říká výrazem obličeje, řečí těla), mlčenlivec nám dává na srozuměnou, že se od nás v zájmu věci oddělí – půjde většinou po druhém chodníku, občas bude před námi, jindy se ztratí a půjde paralelní ulicí – sraz máme v Bäckerstrasse, v kavárně Alt Wien.

Vykročili jsme s Pavlem po zlatavé, sluncem a stromy zelenavě rozzářené třídě Praterstrasse. Je zde znát ta podivuhodná historie, metropole na hranicích dvou světů – Východu a Západu… Blízký Balkán, Maďaři, Turecko. Jak letokruhy jsou v domech zapsána ta hubená a tučná léta. Císařský a královský panovnický dům, války, chudoba a nedostatek… léta konjunktury šedesátých a sedmdesátých let.

Třída je dlouhá, všechny rozměry, šířky a délky ulic, obrovské stromy – blažené platany, objemy starých paláců a moderních budov – vše je jiné, větší a mohutnější než v Praze nebo v Lisabonu… Takové a ještě větší rozměry má Paříž nebo Berlín.

Přes vedlejší rameno Dunaje jsme se dostali do starého města. Schválně vedu Pavla k jednomu domu v křivolaké uličce. V Schön­laterngasse je studna, kde žil bazilišek… Dodnes mají jeho inkrustaci, pískovcový otisk – vystavený na průčelí domu.

Od ještěřího domu je kousek ke Svatému Štěpánovi. S maniakální chutí obejdu potemnělou fasádu raketového dómu. Zčernalí ďáblové a svatí, andělíčci s předčasně zestárlým, vědoucím výrazem v baculatých tvářích… Katedrála je podrápána a olepená kulturními nánosy starých šílenců a hodnostářů. Náhrobní kameny ošoupané staletími proudícího času. Doteky milionů lidí naleptají i ten nejpevnější kámen… Slyším klapot podkov, cinkání ozdob, hlasité frkání… Za rohem postávají drožky. Koňská moč teče stružkami v žulové dlažbě.

K Bäckerstrasse je odtud kousek – stojíme před omšelou fasádou kavárny, máme pár minut náskok… Uvnitř je příjemné šero a poklidný, pomalý ruch… Několik temně rudých, navzájem propojených místností má stěny polepené plakáty z dávných časů. Zdravíme se s šedovlasým, výhradně mužským personálem… Sedáme si dozadu, do rohu, pod velké zrcadlo… Jasně, dáme si café mélange a apfelstrudel… Postarší pán vezme objednávku, zaregistruje očima (pod třpytnými brýlemi v kovových obroučkách) náš slovanský akcent a odejde k barovému pultu, kde spokojeně syčí naleštěný kávovar. Několik chlapíků se otáčí za mašinou, jeden v podstatě neustále napařuje a šlehá mléko pro cappuccina, latté, horkou čokoládu… Pojednou si uvědomím, že u protější zdi sedí náš ochranný stín – šlachovitý geofyzik a čte si noviny… Jak mohl tušit, že instinktivně zaplujeme až do zadní místnosti? Věděl to, jeho mlčenlivá, nekomplikovaná povaha nepřipouštěla jinou možnost.

Když jsem mlčky krájel jablečný štrúdl se šlehačkou a spokojeně zahlížel do horké mléčné pěny, která od středu postupně tmavla, jak lžička míchala ten pomalý slastný vír… (Byl jsem myslí jinde než v místnosti – podivně nesený událostmi posledních týdnů… Když jsem v Lisabonu zaregistroval skrytou – spřátelenou činnost okolo mé osoby, tak má ostražitost polevila.) Teď jsem si všiml, že ke stolku snědého geofyzika přistoupil mladší člověk. Pozdravil a usedl naproti. Nikdo z té náhodné dvojice se nepodíval k našemu stolu… Prohodili spolu několik německých frází, host dopil piccolo, které si zřejmě přinesl od jiného stolku, a opět se zvedl… Věděli jsme, že poté co šlašitý průvodce zaplatí a zvedne se – za deset minut učiníme totéž… Máme jít dál ulicí, do středu města – geofyzik si nás v příhodnou chvíli zkontaktuje sám.

Procházíme třídami, pasážemi a starobylými obchodními paláci. Davy turistů, babylon jazyků hučí na pěších zónách… Odbočujeme do liduprázdných postranních uliček, zde pulzuje poklidný život místních obyvatel… Projdeme úzkým postranním průchodem a před námi se otevře rozlehlé prostranství před císařským palácem.

Veliké vládní budovy – dnes muzea a galerie – obklopuje rozsáhlý park… Slunce na polovinu srpna pálí až moc. Chce to najít si chládek…

Opět nevím jak – zjevil se vedle nás kontrasledovač z Brna, chmouřil malá očka před slunečním jasem a vybídl nás, ať si s ním jdeme sednout do stínu „Leopoldiny“, moderní budovy muzea výtvarného umění… Usedáme v koutu nádvoří… Geofyzik vybaluje z kabely, kterou má hozenou přes rameno, igelitovou tašku, kde je pečlivě zabalen tucet rohlíků s máslem a se salámem. Nabízí nám – a my vděčně, jak hladoví psi přijímáme… Zde je vidět ta praktická mysl normálního, zdravého člověka a ten pošukaný vztah k realitě u mě a u Pavla. Dva snivci na výpravě do světa za zrcadlem… Pravdou je, že po příhodě ve vojenské nemocnici jsem se zklidnil a s fatalistickou vírou, že jsme unášeni proudem věčnosti, která protéká našimi hlavami, beru události takové, jaké jsou, a vše mi připadá logické, normální a přirozené.

Při posezení nad rohlíky – kdy dal Pavel „do placu“ sladkou, zteplalou limonádu a já všechny zúčastněné pozval na pivo – nám „indiánský“ průvodce sdělil čerstvé instrukce… Pavel se za chvíli sebere, vrátí se na ulici před muzeem… tam na něho bude čekat černý mercedes – za volantem bude člověk, který přinesl vzkaz do Alt Wien. Odjedou na projížďku kolem města, proberou potřebné náležitosti, které se týkají výhradně Pavla – a pak nás vyzvednou na ústředním hřbitově Zentralfriedhof.

Mávnem na sebe s Pavlem – a já spolu s „indiánem“ jdeme do Leo­pold Musea na výstavu krajinářů 19. století. V rozlehlé hale je veliký panel zvoucí na následující velkou výstavu obrazů Gustava Klimta… Paviáni a nahé, dlouhovlasé ženy se vznášejí ve vzestupných proudech vědomí, bradatí proroci, atletičtí mladíci a velké, laločnaté ryby doplňují ten veletok života.

Kustodi – jsou brýlatí, bělovlasí šedesátníci se strojovými obličeji a příslušně holou emocí. Mají zvýšenou citlivost na neněmecké jazyky – Japonce a anglicky hovořící turisty nechávají bez povšimnutí, když ale zaslechnou slovanský akcent – zbystří a hlídají každý váš krok… Tento rys je vidět hlavně u starší generace, věk od pětapadesáti a výš má evidentně náckovský, u primitivů špatně skrývaný světonázorový obsah… Scharführer, Unterführer – ano, kaprálové a desátníci ve výslužbě… Zajímavé, vidět tyhle relikty minulosti. Poctivé pitomce vychované k rasové nenávisti.

Kráčíme poschodími okolo pastózních krajinek a já se opravdu snažím nepouštět si do hlavy ty fádní obrazy – bylo to tehdy nějaké „hluché“ období. Už se nepoužívala klasická realistická malba, končil pozdní umírněný impresionismus – a ještě nezačala secese a moderní abstrakce Paula Kleea a psychotický symbolismus Alfreda Kubina byla ještě daleko za obzorem.

V nejvyšším patře končí výstavní prostory galerie a ve skleněné zastřešené terase je luxusní Café Leopold. Zde má být kontakt – který je výhradně určen mně. Tuhle okolnost zdůraznil „indián“ pokývnutím a úsměvem, který se skládal z tisíce drobných vrásek okolo očí, v snědé tváři teple hřály dvě hnědé panenky, černé zornice zíraly sokolí pozorností a do toho zasvítily bílé dravčí zuby… Neví, kdo přijde a jak bude vypadat, prý mě pozná… Zvu geofyzika na pšeničné pivo… Usedáme na prosklené lávce – vysoko nad nádvořím paláce.

Rozhlížím se okolo sebe – běžní turisté s fotoaparáty zde nejsou moc vidět… Naopak zde pozoruji „myslivecké“ kamizoly, různé varianty toho německého národního kroje. Zelená saka z kvalitní vlny, kamzičí knoflíky atd. Bílé, oslnivě, až do modra bílé límečky a manžety pánských košil. Sedí zde exempláře bohatých rakouských vrstev, jsou opáleny sluncem z Alp a Kanárských ostrovů. Snědí „televizní“ mužové s ušlechtilými šedinami na skráních, jejich partnerky jsou rovněž opálené, blonďaté „barbíny“ všech generací… Zde jsou uvolnění, jsou mezi sobě rovnými – jen já, se svojí zavilou fousatou tváří, v tričku se slanými mapami na zádech, a geofyzik, který má tvář větrem ošlehaného Rumuna – sem jaksi nezapadáme.

To už nám ale tmavý Ind nese velké, jak váza vysoké sklenice s bílým pivem… Když nás obsluhuje, zeptá se pojednou česky, jak se nám líbí ve Vídni… Trhnu sebou překvapeně a tázavě pohlédnu mladíkovi do očí – ten mi s úsměvem, mazlivou, měkkou češtinou vysvětluje, že je pákistánský student, že čtyři roky studoval v Praze a zde si dělá doktorát. Tahle práce v café je sezonní brigáda… Na rozloučenou mi polohlasem – o to zářivěji se usměje – řekne, že pokud chci vědět, kde je WC, musím výtahem do druhého suterénu, tam jsou kabinky, v té první je vzadu za mísou nalepený vzkaz. Vděčně a překvapeně nad chodem událostí mu děkuju a objednávám ještě druhou rundu těch květinových váz.

Výtahem vyhrazeným pouze pro WC (úžasné!)… tichou luxusní rakví sjedu do suterénu. Kabina se zastaví hluboko pod povrchem – je zde ticho a chlad, mramorové chodby vracejí ozvěnu mých kroků. Vstupuji do kabinky velké jako menší garsoniéra, je vyložena černým leštěným kamenem, jehož slídové plošky vrhají olejnaté, duhové odlesky. Zavírám těžké, ocelové dveře, které se tváří takřka jako bankovní trezor… Nikdy jsem si nepřipadal tak bezpečně jako tady… Ano, za zvuků tlumené hudby vytahuji malý lístek, složený a přilepený izolepou na zadní stranu záchodové mísy… Sedám si na hajzl a rozbaluji zprávu od neznámého… Okamžitě mě uhodí do očí malá, karmínově zbarvená kartička s orientálními motivy – je zde uvedena adresa té lisabonské restaurace, která se specializuje na jídla z čínského Macaa. Mám před očima tvář toho starého, sympatického mestice. Na tenkém, takřka cigaretovém papíru je schematický plánek centrálního vídeňského hřbitova. Na hlavní aleji, vedoucí k obřadní kapli, je udělán křížek na místě, kde se napojuje jedna z vedlejších cest. Je tam napsáno dnešní datum a čas. Přibližně za tři hodiny od této chvíle tam musím čekat a přijde Tymoša!

Málem mi vypadne papír z rukou – rozepínám opasek a sundávám kalhoty. Dostal jsem opravdový náraz a tělo teď patřičně reaguje… Pokud můj lisabonský kontakt – který zná Anna, nyní v Anglii, a který pochází od dědy z břehů Sázavy – zná tohle jméno, jež jsme s Pavlem dostali krkolomně v nemocnici z plukovníka, který je na morfiu? To znamená, že je okolo mne evropská síť lidí, kterým z nějakého neznámého důvodu stojím za to, že mi pomáhají a někdy i vytahují z nebezpečných situací.

Hřejivá vlna sounáležitosti mnou proběhla jako snad nikdy v životě… Nejsem sám. A tihle lidé jsou na kontinentech, všude. Dobří lidé.

Podle instrukcí napsaných obřadnou ruštinou jsem zničil tenký cigaretový papír. Spláchl jsem ho opakovaně a spolu s ním šel do stokového systému města Vídně i „dezinformační“ materiál – snad dvě kila hoven.

Navštívenku lisabonské restaurace předám na hřbitově Tymo­šovi.

Vracím se z podzemí, ve výtahové kabině si uhlazuju vlasy a nasadím všední, nic neříkající výraz. Na skleněné galerii přivírám oči oslněn světlem. „Indián“ už začal být netrpělivý – když mě spatřil, evidentně se uklidnil. „Jo,“ oznámím stručně na jeho tázavý pohled a oba se usmějem. Máme čas, ale stejně mě to láká od těch pěkně oblečených protofašistů někam ven.

(Moje mysl vytáhla záznam situace: Bylo to zhruba před deseti lety. Vyšel tehdy na DVD sovětský seriál Sedmnáct zastavení jara. Zaregistroval jsem to pozdě a ani u vydavatele nebylo možné sehnat komplet. V půjčovně u Strossmayerova náměstí jsem zjistil, že disponují všemi epizodami. Když jsem si je postupně půjčoval – s překvapením jsem zaregistroval štítivou nechuť u mladíčka za pultem. Na plastových obalech těch disků byla totiž černobílá fotografie hlavního představitele – sovětského rozvědčíka, který se obětoval a takřka celý svůj dospělý život strávil v nacistické zahraniční zpravodajské službě. Na obalu DVD je proto ve svém „pracovním“ obleku – černé uniformě SS, se stříbrnou lebkou a zkříženými hnáty – „skull and bones“ na důstojnické čapce… Mladík u pokladny by mi nejraději plivl do obličeje, vrhl by se na mne. Domníval se zajisté – obsah seriálu samozřejmě neznal – že jsem nácek, fašista, který se chodí ukájet úchylným seriálem glorifikujícím zlo fašismu. Usmíval jsem se na něj a cítil, že mu nemůžu a ani nechci vysvětlit, proč si půjčuji ten ruský film… Byl jsem rád, že má tak opravdovou nenávist k této ideologii.

Vzpomínka mi vrátila text jedné knihy, kde ruský zpravodajský důstojník, který žil léta v ilegalitě na okupovaných územích a na konci války organizoval partyzánské hnutí – vypráví, jak několik týdnů po porážce Berlína sezval maršál Žukov rozvědné pracovníky, kteří pracovali v ilegalitě na území Německa… Měli přijít v oblečení používaném v konspiraci. Když vstoupil uvedený důstojník do velkého sálu, trhl sebou – protože na lavicích podél stěn seděli zarostlí muži ve vatovaných bundách, byli tam nenápadní človíčkové s brejličkami na nosech, v ošuntělých oblecích, pobledlí hladem a nedostatkem, dívky a ženy všech možných věkových kategorií a sociálních vrstev – a na protější straně seděli druzi ve zbrani, navlečení v šedých uniformách wehrmachtu a černých, „smrťáckých“ uniformách SS… Všichni se jich báli, báli se instinktivním strachem získaným během války. Tehdy znamenala německá uniforma – blízkost smrti… V sále bylo ticho a teprve maršál se sborem svých generálů při slavnostním přípitku vysvětlil těm v „civilu“ přítomnost nenáviděných uniforem. Byli to jejich kolegové, kteří bojovali na nejtěžší frontě války – zde stačil jeden chybný krok, jediná odlišná reakce, nečekané přeřeknutí – a mučírna gestapa zaduněla železnými vraty.)

Když k nám opět přijde mladý Pákistánec, usměju se na něj a mrknu okem. V temné inteligentní tváři zasvítí oslnivě bílé zuby. Ptám se ho, zdali u něj můžeme zaplatit – vysvětlí nám, že se inkasuje u šaten, tam má stanoviště vrchní číšník. Nabídnu tedy mladíkovi svou ruku na rozloučenou a přeji mu v životě štěstí. Pokládám na tácek drobné… Dopíjíme voňavé pšeničné pivo, spolu s mlčenlivým, spokojeným „indiánem“ se zvednem a u východu na nás zhurta vybafne vedoucí, „blb“ tohodle podniku… Zřejmě je v příbuzenském vztahu s těmi hlídači v galerii. Je to krevnatý, šedovlasý řimbaba, hlas se mu třese bezmocnou nenávistí. Vypadá to, že všichni Rakušané ve věku okolo „klimakteria“, když zaslechnou českou řeč, dostávají tichý, bezmocný psotník. Tenhle má úplně „srdeční“ třas rukou, halasně vyjmenovává položky na našem účtu, jako by velitel stavěl do pozoru setninu vojáků… S poklidným zájmem studujeme toho chudáka. Čekám, až z toho kokota vypadne konečná cifra za čtyři piva, a začínám rozumět pocitům, které má asi Cikán, když jde mezi „bílé“. Konečně ve Francii, v „bohémské“ zemi Galů, jsou Češi od středověku známí jako „la bohéme“ a naše zem je „Bohemia“. Bohém je ve francouzštině Rom, Cikán. Naše zem je tedy – viděno ignorantskými „žabožrouty“, do sebe zahleděnými „šnekomily“ – zemí Cikánů. Budiž – já netrpím ruskou frankofilní obsesí.

Jak řípa červený od té námahy sdělit nám svou nenávist a opo­vrže­ní, dokončil „buldok u boudy“ svůj štěkot nad účtenkou, zabzučí elektronická pokladna – a dostávám konečně do ruky účet a platím, co mi ten „Papageno“ napočítal… Dlužno podotknout, že se nesek a že nás nenatáh – to bych ani od něj nečekal… Pot mu stéká po tvářích a mizí v kachlíčkovaných útrobách restauračního zázemí… Dnes večer asi navštíví „černou princeznu“, nechá se spoutat policejními „želízky“, vypolstrovanými růžovou kožešinkou. Ďáblice na vysokých podpatcích mu naplácá na třaslavou, měkkou prdel. „Černá sestřička“ ho potom v gynekologickém křesle pořádně vycévkuje… Už se na to těší. Potřebuje to jak koza drbání… Pak půjde domů a vynadá své hodné zestárlé ženě… On už se nějaký důvod najde.

Odcházíme, čekáme na výtah. Na buldokovo místo u pokladny teď nastoupil vysoký, ramenatý mladík – má malou hlavu nasazenou na svalnatém krku. Trčí mu ta hlavička uprostřed širokých ramen jak špunt od vína… Obličej vypadá, že mu ho na masitý krk namaloval fixou desetiletý oligofrenik. Jedna kostrbatá čára byl nos, druhá čára ústa… Oči chyběly. Byly tak malé, nanicovaté a bez výrazu – vypadalo to, že ten vazoun má mozek a oči uloženy někde jinde v těle. Nechci přemýšlet, kde se asi ty kognitivní funkce odehrávají.

Usmíváme se na to lidské zvíře a to hledí prázdným pohledem na nás, bez myšlenky. Má pootevřená ústa, asi mu nejde dýchat nosem… Když se za námi zavřou skleněné dveře výtahu, pootočí se a se stejným výrazem, s otevřenými ústy hledí přímo před sebe, dívá se na průduch klimatizace.

Rozsáhlé prostranství, parky a paláce Hofburgu – modré nebe nad hlavou. Větřík od vodotrysků přináší svěžest srpnového poledne. Bílé slunce prozařuje fontány, rozsvěcuje vodní tříšť – která jak tekuté diamantové závěsy a lustry padá nazpět na hladinu. V tryskajících krystalech na zlomek vteřiny uvězněné světlo – se uvolňuje ze svých atomárních vazeb, rozlétne se na všechny strany a způsobuje na dně kašen podivuhodné úkazy, tiché záblesky a bludné, rozčeřené stíny.

Jdeme s „indiánem“ na tramvaj. Geofyzik žije v Brně a do Vídně jezdí poslední léta velmi často… Pro něj to je opravdu za kopcem… S jistotou tedy kráčíme na zastávku električky, která nás spolehlivě odveze na vídeňskou „Centrálku“.

Prosklená ponrava kodrcá na kolejích, chvílemi si připadám jako v brněnském „Krpoli“ nebo na Moravském náměstí, jindy zas v Karmelitské ulici na Malé Straně, potom zase jak ve Vršovicích… Teď poznávám Simmering, v průhledech do širokých ulic plných automobilů, paláců a divadel vidím, že jsem opravdu v císařské a královské metropoli.

Maďaři, Bosňáci, Poláci a Slezané, Židé z Haliče a Bukoviny, Rusíni a Vlachové, Černohorci a Srbové, Chorvati a Slovinci… Čechové a starodávní Slováci, žijící na poloninách, uprostřed stád ovcí pokuřují faječku, dlouhé, do copů a dredů spletené vlasy jim vlají v tom horském vzduchu, na hlavách mají naražené širokánské plstěné klobouky. A – Cikáni putující po pěšinách světa, kotláři a koňáci, medvědáři a vědmy, hadačky z ruky – odnášejí kdákající slepice po nočních cestách, s kejhající husou utíkají za kopec a svítí jim k tomu měsíc.

Takového pohádkového císařstvíčka a královstvíčka byla (a mož­ná někdy nad ránem… kdy nad světem létají nepokojné sny a spáči se budí se zmuchlaným obličejem a nic nechápajícíma očima hledí na světélkující budík… kojenci zatleskají nožičkama v peřinkách – a psi v peleších se zavilou vášní rychle procvakají zuby svou srst, hledajíce blechu, která je sužuje v oblasti koulí)… pořád ještě nějakým nepochopitelným způsobem je – tato Vídeň hlavním a požehnaňoučkým hlavním městem.

Zentralfriedhof je regulérní městská čtvrť. Leží tu snad tři miliony mrtvých… Všechno je obrovské – vstupní vrata, boční vchody, široké aleje mezi náhrobky. Automobily s pozůstalými zde mohou projíždět… zajisté s funerální vážností… Uprostřed korun stromů, ve sbíhajícím se paprsčitém systému hlavních tříd a postranních ulic, se tyčí obludně veliká pohřební kaple, basilica maior národa neživých. Upíří katedrála… Opravdu se domnívám, jda alejí, kde z břečťanů vykukují bysty hudebních skladatelů, malířů a básníků, že kráčím snovou krajinou, veden zlátnoucími přeludy po vydatné dýmce opia… Hrome, tahle končina na mne působí tak silně – takovou moc mají ty zástupy koster, prorostlých kořeny v hutné, vydatné zemi, že realita má snový, řídký charakter… a moje myšlenky a ještě více pocity dostávají punc neodvratnosti, budoucnost ovlivňující, oplozující veliké zárodečné shluky buněk nového světa.

Sedíme na lavičkách na hlavní třídě, naproti pohřebnímu monstru. Hledím na ten Bajkonur loučení – a šlašitý „indián“ jak sfinga s pohyblivou hlavou mžourá do slunce a občas sekne černým očkem do postranních alejí… Je čas.

Ze stínu vzrostlých stromů, z uličky mezi černými náhrobky pomalu teď vyjel stejně černý a lesklý mercedes. Za potemnělými skly zahlédnu vesele kývajícího Pavla. Naleštěný, tiše předoucí monolit zastavil u nás. Otevřely se zadní dveře a usměje se na mě starší chlápek… „Indián“ si automaticky vzal místo vedle mladého řidiče – toho už znám z Alt Wien. Odrazili jsme, jako loď tiše plujeme alejemi. Pomalu míjíme osamělé návštěvníky hřbitova.

Hledím na usměvavého šedesátníka – má podsaditou, středně velkou postavu a široký obličej… Jeho základní charakteristika – obyčejnost. Takových tváří jsou na světě tisíce a tisíce… Je to široká, otevřená tvář vzbuzující důvěru. Jako byste se s ním kdysi už setkali – nějaký hodný, vzdálený strýček ve vašem dětství.

Natáhne ke mně ruku a pronese obyčejně, nepateticky: „Tymoša.“ Stisknu pevnou, teplou dlaň a řeknu své jméno… Pavel do mě přátelsky štouchá a hlaholí: „Řekni svý pravý jméno, přiznej se – řekni svý skutečný jméno!“ Je jako z jiného těsta, spontánní a uvolněný – vesele rozvíjí různé slovní gagy… Vyměním si pohled s šedesátníkem, ten vesele zamžourá očima a pokrčí rameny – rozumím. Pavel je prostě v euforii a nejlepší bude v té veselé náladě ho nechat… Ony se mu ty endorfiny samy spotřebují.

Jedeme ven ze hřbitova, do ulic – projíždíme venkovsky vypadající vilkovou čtvrtí, je zde plno vinných sklípků a zahradních restaurací.

Tymoša se mi dívá přímo do očí a pak sklopí zraky na podlahu. Uvažuje – přemýšlí a já cítím, že zpracovává dojmy, které získal z bezprostředního setkání… Ani na vteřinu nepochybuji, že si mne předem nastudoval, informoval se u svých kontaktů… Úplně cítím v páteři, že o mně ví víc, než vím sám o sobě. Některé informace a zážitky prostě mozek okamžitě skryje a nepustí nikdy do vědomí… Nosíte je pak napsané na čele svítícím písmem, všichni si ve vás čtou jak v otevřené knize, a vy jste jediní, kteří nemáte povolen přístup… Naštěstí – v tomhle jsme všichni stejní.

Tymoša na mne opět pohlédl a rovnou spustil měkkou češtinou: „Budu stručný, nemáme dost času na tu hromadu informací… Dělám to pro plukovníka a pro tvého známého – co tak rád (nenašel správné slovo)… co má daču u řeky Sázavy. Máš bloknot?“ Kývu hlavou a vyndávám z kapsy sešitek a propisovací tužku.

„Zapiš body a jména – ostatní si vzpomeneš… Je to stará persóna – Boris Pash!… Ponjal? Boris Teodor Paškovskij se narodil roku 1900 v górodě San Francisco. V 1912 odplul. V Rusku absolvoval teologický seminář, potom námořní institut – a šel do služby v bělogvardějském námořnictvu… 1920 odešel v Germániu, pracoval v YMCA… 1921 se vrátil do USA… Teď to začíná být zajímavé – 1940 pracuje na pozici hlavního důstojníka bezopasnosti – měl na starost bezpečnost projektu Manhattan. Znáš? Atomová puma… On odstavil od projektu vodíkové zbraně fyzika Oppenheimera. Oppenheimer – čistý člověk, tovarišč v práci na bezpečnosti celého světa!

Silná termojaderná zbraň je dostatečná hrozba pro potenciální strůjce války a bylo důležité, že Sověti byli až druzí v jaderném závodě… V očích mezinárodní komunity inteligentních lidí je USA prvním vynálezcem jaderné hrozby. A jediným státem – který jadernou zbraň použil ve vojně, jediným státem, který použil jadernou zbraň proti civilnímu obyvatelstvu. Hirošima měla průmyslové podniky… ale Nagasaki nemělo z vojenského hlediska žádnou cenu… Tokio a Drážďany – miliony mrtvých civilistů pod zápalnými pumami… To je USA!

Zpátky k Pashovi… 1944 mise Alsos – v Germánii, věrbovka fyziků – jaderných vědců, štěpný materiál a výzkumná zařízení, všechny dostupné informace… Po válce – čtyřicet šest a čtyřicet sedm, Japonsko, vojenská rozvědka u generála MacArthura.

Roky čtyřicet osm až padesát jedna je armádní přidělenec u CIA… Operace Bloodstone… organizování německých důstojníků – nacistů, kriminálních existencí, Ukrajinců z UPA, ruských diverzantů z jednotek Vlasova, Abwehr – vrazi z divize Nachtigall… široká věrbovka špionů proti Moskvě… Tisíce diverzantů na padácích poslali proti Moskvě… Všichni byli dopadeni, obráceni proti svým na Zapádě, radiohra: Pošlete více bojovníků, peníze ve zlatě, zbraně, radiostanice – je zde veliké povstání proti komunistům!

CIA – odbor tajných operací, poslal milion dolarů do Polska dezinformační organizaci lidového odporu proti komunismu, uměle vytvořené našimi operativci.

Celkový výsledek těchto aktivit Američanů a německých fašistů? Nul!

Potom – Paškovskij-Pash… padesát jedna až padesát tři Vídeň, rezident… padesát tři až padesát sedm Washington, speciální služby – vysoký důstojník. V tom čase označil, před Radou pro národní bezpečnost – že Oppenheimer je neseriózní člověk, neloajální… padesát sedm – odešel Pash z armády do výslužby… Zemřel v roce 1995 v Kalifornii.

Rezultát?“

Krčím nechápavě rameny. Za okny je vidět široká stuha Dunaje, rozlitá do zamžené, namodralé nížiny – vysoké siluety topolů a dubů v dálkách dávají pocítit nesmírnost otevřeného prostoru… Stoupáme někam nad město.

Hledím do očí starého Tymoši a hledám odpověď na jeho otázku. Skromně sklopí svůj zrak a tiše – sám sobě odpoví: „Ve dvacátém roce odjel z mladé sovětské republiky mladý bojovník… náš člověk!! Národní hrdina!“ Ten důraz na těch několika slovech konečně rozsvítil poznání v mé hlavě.

„Podívej.“ Tymoša mi podává černobílou, ohmatanou fotografii, papír je na krajích popraskaný – poznávám na ní prezidenta USA Johnsona, jde podél zdravotnického pojízdného lehátka… vedle něj kráčí muž v klobouku, šedesátník v brýlích a šedém obleku, má dlouhou, kobylí hlavu.

„Znáš ho?“ Tymoša ukázal prstem na Johnsona. „To je viceprezident Johnson… fotografie z Parkland Hospital v Dallasu, na lehátku mrtvý J. F. Kennedy – prezident USA s polovinou své hlavy, druhá polovina je roztříštěná na polstrování automobilu, na asfaltu náměstí Dealey Plaza. To udělal projektil dum-dum… Ten muž v klobouku, vedle Johnsona – je Boris Pash.“

Tymoša je v ráži – má zjevně edukativní sklony. Vytahuje ze složky dokumentů další fotografii. Tenhle snímek znám – nebo to byl filmový záznam? Bezprostředně po oficiálním prohlášení lékařů, že americký prezident Kennedy podlehl zraněním a je mrtev… na dallaském letišti, na palubě prezidentského letounu – skládá nový prezident USA Johnson přísahu na bibli. Vedle něj stojí Jacqueline Kennedyová, čerstvá vdova po předcházejícím prezidentovi (dopoledne ten den ještě společně snídali s pozvanými hosty v hotelu) – růžový oblek má postříkaný manželovým mozkem a krví. Tiše pláče a kouše si dolní ret, aby nezačala naříkat nahlas.

Tymošův prst ukazuje na jednoho chlapíka, mně neznámou postavu. Johnson právě doříkal přísahu a podíval se na neznámého, ten spiklenecky mrká jedním okem a s pevně zavřenými ústy se vesele – ďábelsky šklebí. Johnson se též široce usmívá. Vedle pořád stojí tiše plačící mladá a krásná vdova. Skupinka ostatních přihlížejících neví nic. Zírají – stále v šoku z krvavé události.

Tymoša klepe ukazovákem na fotografii, povídá a já zapisuji: „David Atlee Phillips – specialista na diverzní akce, zátoka Sviní, pravá ruka Prescota Bushe, otce George Bushe, ten byl poradce prezidenta Eisenhowera, za války s Averellem Harrimanem vlastnil banku a podporoval Hitlera. Jeho syn George Bush toho osudného dne stál na Dealey Plaza a monitoroval situaci. Spikli se proti JFK všichni… Státní převrat… Museli jsme mít situaci pod kontrolou – proto byl při prvních náznacích přiveden ke štábu exekutivní akce Boris Pash… Jeho spojka přímo do centra dění – George de Mohrenschildt, to byl spolehlivý neřád – peníze a strach fungují na něho dokonale… Když se po letech zdálo, že bude mluvit – chtěl prodat svůj příběh, ale on mu přeci vůbec nepatřil, dokonce ani Mohrenschildt si nepatřil. Když to bylo na spadnutí, tak jednoho dne zakopl o svou brokovnici.“

Pavel se zájmem chvíli naslouchal, pak ho to přestalo bavit – pochopil základní myšlenku a věnoval se pohledu na ubíhající město. Jedeme po okruhu, v dálce na druhém břehu jsou vidět moderní výškové budovy. Tymoša všem nabízí lahve s chladivou minerálkou, má v polstrování ukrytý chladicí box. Sám si vzal čaj z termosky – zavonělo to bylinkami a puškvorcem. Omluvně si ukázal někam na játra, pokrčil s úsměvem rameny a pak mávl rukou. Když polkl doušek hořkého odvaru, opět zvedl obočí – beru do ruky pero a píšu: „První signál, že se něco chystá, bylo vyslání radarového specialisty Leea Harveye Oswalda, který byl na tajné vojenské základně v Japonsku školen v ruském jazyce, na fingovaný odchod do Sovětského svazu. Zde požádal o občanství a oženil se s ruskou dívkou. Zpravodajci brzy zjistili, že jeho informace o výškových letounech U2, o práci a frekvencích vojenských radarů na Okinawě – jsou záležitosti pro ně dávno známé, a když psychologové definovali jeho osobnost jako nestálého, impulzivního neurotika… ztratila o něj zpravodajská služba zájem… Jeho ruská manželka měla samozřejmě za úkol monitorovat jeho život a kontakty. Po roce zažádal Oswald o návrat do USA a okamžitě dostal od konzulátu zálohu na lístky pro celou rodinu, bylo mu uděleno vstupní vízum a prakticky okamžitě byla anulována jeho prohlášení, jimiž se oficiálně zříká amerického občanství.

V Americe byla okolo Oswalda, který teď vystupoval jako zuřivý levičák, aktivizována síť našich spolupracovníků, kteří dohlíželi na přípravu akce. Boris Pash byl poblíž vrcholu pyramidy, měl přehled o všem dění. Zabezpečoval pro spiklence řadu opatření – která se v souvislosti s atentátem musela učinit.

V zásadě dohlížel, aby to ti jižanští kovbojové vůbec zvládli. (Z mezinárodního hlediska bylo dobré nechat tu soldatesku provést atentát, na věky se tak pošpiní politická pravice a rozdělí se americká veřejnost. Sověti rovněž potřebovali ještě čas – a vyhovovala jim studená válka, hrozba nikdy neuskutečněné konfrontace. Rusko nejdříve muselo společensky, kulturně a technologicky dozrát – prakticky to trvalo až do perestrojky.)

A tak George de Mohrenschildt mohl posílat do Svazu zprávy a fotografie, na kterých je Oswald se skupinkami kubánských ultrapravicových exulantů cvičen v tajných táborech ve slaných mokřadech Everglades… Bláznivý homosexuál David Ferrie (na fotografii z jednoho dýchánku leze po čtyřech a mladý kriminálník v kovbojském sombréru mu penisem tluče na prosebně rozšklebená ústa), asketický seminarista počítající růženec s očima nábožně obrácenýma vzhůru, šílenec riskující krkolomné starty s bombami přetíženými letadly na lesních pasekách v dobách intervence do Guatemaly… Mladičký Oswald byl jeho holka v kurzu neofašistických bojůvek, kryjících se pod maskou oddílů domobrany… Ferrie, psychopat s vysokým IQ, fanaticky nenávidí Castra a Sověty, trpí totální alopecií – je lysý jak mlok, nemá ani řasy na víčkách…“

(Na jedné fotografii, kterou jsem si posléze stáhnul z internetu, je David Ferrie coby vykulená teta – na hlavě slehlou, plstnatou paruku z opičích chlupů, jakési dva rohovité útvary, zcuchané drdoly vytvářejí nezemský charakter tohoto výjevu. I na tak špatné reprodukci je vidět bláznivá vlčí mlha, která zastřela jeho zdravý úsudek… Nad očima má v tázavých udivených obloucích nalepené divadelní obočí – z těchže opičích chlupů jako paruka… Neuvěřitelné, to se může stát jenom v Americe, aby takové bizarní individuum mohlo být zapojeno do exekutivní akce.

Vzpomínám si, že před pár lety měli v Rakousku podobnou postavu – hezouna, fašistu a hejtmana jednoho kraje, jistého televizního ksichta Haidera… též byl viděn ve společnosti nevázaných mladíků. Miloval tu neohrabanou mladickou karikaturu mužnosti. Přitahovali ho mladí drsní chlapci… Úplně jihnul, když se objímal s testosteronem naplněnými „chouďaty“ v nočních barech. Dočista by jim sežral ptáky.

Poslední noc – v gay-baru, to kapku přehnal s chlastem a skončil blbě… Zdá se. Do „jisté míry“ to mohla doopravdy být nešťastná náhoda.)

Je to zvláštní – hledím na Tymošu, odmlčel se, starý kozák – je to podivuhodné, jak slova nesou svět na svých nehmotných, neexistujících křídlech… Gottlieb je Bohumil, Emanuel. Bohu se v něm líbí. A nachtigall je slavík (Luscinia megarhynchos), „noční Francouz“… Sémantické překluzy, obaly asociací, lingvistické linie významů, křovinná etymologie jazykového větvení. Šerověk.

Tymoša opět nabral síly a já přisouvám sešit: „Američtí jestřábi, jižanští naftoví magnáti a zbrojní koncerny – a sovětští generálové, celá ta mašinérie vojensky organizovaného státu Sovětů… obě strany žily z té hrozby konfrontace… Zbrojení, válečná psychóza, nacionální emoce – to je živná půda pro systémy. Nechtějí vyhrát ani prohrát. Jde o to zůstat ve hře.

Wisner, Bissell, Hunt, Phillips – pracovníci operativy zpravodajské služby, prohlásili kdysi otevřeně na jedné party: Nemáme nic společného s vládou Spojených států. Pracujeme pro silné společnosti, které chtějí bojovat s komunismem!

V této souvislosti je případné uvést, že operativec Frank Wisner, na konci války nasazen v Rumunsku, měl ovlivňovat mladého krále a zabránit sovětizaci země. Díky této naivní představě OSS, jmenovitě Williama Donovana, byl po příchodu sovětských vojsk popadnut buldočími čelistmi NKVD, za pomoci sovětské agentky, rumunské princezny Catherine Caradji, převrácen naruby a s vykulenýma očima nad svým osudem poslán zpět do Států.

Odtud, přímo z centra dění – dodával Sovětům spolehlivé informace o chystaných převratech v Íránu, v Guatemale atd.

Při maďarském povstání v roce 1956, kdy Svobodná Evropa – (řízená sekcí pro radiový boj CIA) použila do svého vysílání dezinformaci Sovětů. (Ti potřebovali do Maďarska usadit svá vojska a rakety, a tak eskalovali a doslova vyvolali maďarské události.) Vzniklo falešné, provokatérské rádio maďarských vlastenců, to hlásalo brzkou intervenci spojeneckých armád v čele se Spojenými státy, vyzývalo maďarský lid k povstání, k občanské válce. Redakce Svobodné Evropy spolkla návnadu, dostala souhlas z ústředí v Langley a na svých silných vysílačích opakovaně bombardovala dezinformacemi maďarské obyvatelstvo – k všelidovému povstání proti komunistům. Na ulicích tehdy doopravdy tekla krev. Američané samozřejmě nehnuli prstem. Sověti povstání krvavě potřeli svými tanky a trvale se zabydleli v této zemi. A režisér, sovětský ambasador Andropov, zahájil svou hvězdnou kariéru… Během těchto dějinných událostí se Franku Wisnerovi, operativnímu řediteli Ústřední zpravodajské služby Spojených států, trochu zpřeházely špagáty… Byl léčen elektrošoky. Byla mu diagnostikována manio­depresivní psychóza. Jako regulérní blázen dosloužil ještě do roku 1962 ve funkci šéfa rezidentury v Londýně… V roce 1965 využil chvilkové nepozornosti svého okolí a na víkendovém ranči svého syna se zastřelil.

Byl to tehdy velký den pro Edgaru Hooverovou, milovníka žen­ských šatů (transsexuála ve funkci ředitele FBI)… Dlouhá léta poukazoval na dávnou levicovou minulost Franka Wisnera. Ve třicátých letech docházel do kroužků intelektuální, levicově zaměřené mládeže. V padesátých letech byl přítelem styčného důstojníka anglické SIS při centrále americké zpravodajské služby – kamarádil se s Kimem Philbym… Když se posléze ukázalo, že tento vysoce postavený britský zpravodajský důstojník je sovětským rozvědčíkem – Wisnerovi to na zdraví nepřidalo.

Nepřidalo mu ani jeho profesionální spojenectví s doktorem Sidneym Gottliebem, vedoucím přísně tajného programu MK-ULTRA. Jednalo se zde o výzkum psychotropních látek, drogu pravdy – LSD, což ale mělo příliš silný a prakticky neupotřebitelný účinek. Nakonec byl používán pentatonal sodný. Látky se zkoušely na vězních a na neinformovaných dobrovolnících – bylo zde dost úmrtí, pádů z oken, například jeden z důstojníků operace, který se zhroutil a chtěl vypovídat před novináři… V době, kdy všeobecný rozvrat morálky postihl celý výzkumný tým, byl při oslavách konce roku dán do vánočního punče silný roztok LSD… To byla poslední tečka za výzkumem a dokumenty byly zničeny, celý projekt odpískán…

Frank Wisner byl kolega Corda Meyera, který měl dohled nad rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a Radio Svoboda (to bylo určeno národům Sovětského svazu). Meyerova manželka – Mary Pinchotová – byla přítelkyně Timothy Learyho a Johna Kennedyho. Když souložila s prezidentem Spojených států – tak si oba brali LSD… Mary Pinchotová byla zastřelena najatým vrahem 12. října 1964.

Manželka Howarda Hunta (vedoucího pracovníka CIA při akcích v Guatemale a v zátoce Sviní, jednoho z řídících aktérů ve štábu dallaského atentátu), mající detailní informace o osobách zainteresovaných na smrti prezidenta Kennedyho – se spolu s šedesáti cestujícími zřítila v dopravním letadle při letu do Chicaga a zemřela v troskách.

James Jesus Angleton (rezident v Itálii – odstavení komunistů od vlády, kampaň za několik milionů dolarů, v Izraeli koordinace U. S. pomoci při vytváření armády a zpravodajské služby židovského státu… posléze šéf kontrarozvědky CIA – ochrana aparátu služby), když byl jako starý muž penzionován, řekl tuto větu: Allen Dulles, Richard Helms, Frank Wisner – byli velcí mistři… Pokud jste ale s nimi seděli v jedné místnosti, pojednou jste cítili, že každý z nich nějakým způsobem věděl – že skončí v pekle.“

Mlčíme a vůz přede jak medvěd v zimním spánku. Pomalu kroužíme krajinou okolo Vídně… Lužní lesy a slepá ramena Dunaje. Mokré louky, desítky čtverečních kilometrů rákosí a ostřice, sluncem ohřátý vlhký vzduch, hejna šťastných, pářících se oblaků mušek a komárů. Volavky vyvedly mladé, postávají na březích močálů a pomalu vyhlížejí podzim, dobu odletů.

Myslím na explodující hlavu prezidenta Kennedyho. Toho osud­ného dne, kdy naráz zestárla generace mladých lidí na celém světě… stál nenápadný pán, stál v Dallasu, poblíž železničního podjezdu, stál s amatérskou kamerou a zachytil pro svět tento historický snímek – tichého státního převratu v dějinách Spojených států… Tisková agentura koupila ten amatérský film za desítky tisíc dolarů. Čtrnáct let ho držela v trezoru.

Auto se během mých úvah, za mlčenlivého poklidu všech pasažérů, dostalo na svahy porostlé řadami vinné révy. Stoupáme pořád nahoru, míjíme veliký areál secesní léčebny duševně nemocných… Silnice nás vede po vrcholových partiích kopcovitého hřbetu nad městem… Dole, v průhledech mezi stromy, leží odpoledním sluncem pozlacené, medem žlutého světla zalité mraveniště kostelů a paláců, mostů a divadel, autostrád a výškových budov… Pradávný svět v jantaru srpnového večera – Vídeň.

Automobil zastavil na odpočívadle, na vyhlídce. Jsou zde lavičky a odpadkové koše. Informační tabule – a hlavně liduprázdno.

Vystoupili jsme… Tymoša se nadechl vlahého podvečera a já se zaposlouchal do toho zvláštního ticha, kterým se nenápadně ohlašuje konec léta.

Pavel, snědý geofyzik a mladý, černovlasý řidič (teď si uvědomuji, jaké má vyvinuté svaly na ramenou, prsní svaly působí až trochu nápadně) posedávají okolo auta na lavičkách a popíjejí něco ze zásob chladicího boxu… S Tymošou zamíříme na druhý konec parkoviště. Pomalu procházíme kolem zábradlí nad travnatým svahem, slunce za našimi zády protahuje stíny do daleka.

Tymoša mi vypráví o svém mládí, o životě v cizích zemích se zmiňuje jen tak „v kostce“, stručně a bez odboček. Podíval se mi do očí a usmál se: „Já už brzo nebudu. My jsme staří soudruzi, vnitřní jádro… Všichni víme, že nelze nechat lidi, jako jsme my, běhat senil­ní po světě. Blekotat nesmysly… Jsem vděčný tvému plukovníkovi, že kdysi pomohl mé dceři – když v Americe propadla heroinu. Nemohl jsem to řešit přes naše lidi. Poslali jsme ji na soukromou kliniku do Anglie – veškeré platby šly ze zpravodajských fondů, vymysleli jsme tenkrát s tvým plukovníkem fiktivní operaci – část byla pravda a část ne. Nikdo nevěděl, že se jedná o moji dceru… Nakonec v té cizině vystudovala, podařilo se jí přestat s tím hrozným návykem… Dodnes se nedozvěděla, jakou práci nám s plukovníkem dalo – odstřihnout ji od toho černýho světa. Zůstala ve Státech, má řádné americké občanství a nyní pracuje v Prezidentské knihovně Ronalda Reagana…“ Smějem se a plácáme po ramenou. „Prdel!“

Procházíme se po asfaltovém place, Tymoša rád chodí – prý u jejich práce je nejhorší to neustálé sezení za volantem… Zvláště mladí pracovníci, kteří tráví celé dny jako kurýři, dělají „orientýrovku“ v cizím státě, zasílají vzkazy z třetích zemí a vůbec pracují jako pomocné síly operativců – ti najezdí za pár dní klidně několik tisíc kilometrů… Nemůžou pak normálně sedět, stojí anebo leží.

Modré večerní stíny našich postav, stromů a nedalekého televizního vysílače – obrovitý stín kopcovitého hřbetu pomalu leze po stráních dolů a brzy padne na město. Rudé slunce je nízko nad obzorem.

Tymoša polohlasem vypráví a já opět zapisuji: „Už během války bylo jasné, že ihned po pádu Japonska bude zastavena jakákoliv spolupráce mezi Východem a Západem. Rozdělila se teritoria a zkoušelo se ještě něco urvat navíc… Peníze z fondů Marshallova plánu, miliony dolarů použily tajné složky (zárodečné jádro CIA, bývalí důstojníci vojenské zpravodajské služby OSS) na ovlivnění výsledků voleb v Itálii a Francii ve prospěch pravice… Výsadky ruských a ukrajinských vrahů vycvičených bývalými nacisty, vytváření zpravodajských skupin z bývalých příslušníků SD, gestapa a Abwehru – to byla realita rozděleného světa po válce.

Angličané se pokoušeli ve své okupační zóně, v Hamburku – nechat plně vyzbrojenou divizi SS, normálně tam na křižovatkách seděli polní četníci v sajdkárách s kulometem, na krku plechové štítky opravňující zastavit i generála… Na budovách vlály pořád praporce s hákovým křížem. To bylo měsíc po skončení války! Amerika vzešla ze světového konfliktu jako supervelmoc číslo jedna. Měla nastartovaný válečný průmysl, konjunkturu a jako jediná vlastnila atomové zbraně… Anglie ztratila všechno a Francie rovněž… Německo bylo v troskách.

Sovětský svaz získal polovinu Evropy a měl nejsilnější uskupení armád v dějinách lidstva… Ale válka postihla jeho území do hloubky, měl rozvrácené zemědělství, průmysl a desítky milionů mrtvých… Venkovské oblasti byly bez mužů, vesnice plné žen – mladých vdov… Váleční invalidé objížděli na sajdkárách motocyklů celé okresy a fungovali jako inseminátoři. Ženy čekaly ve frontě na oplodnění… Fungovala jedině armáda, zbrojní průmysl a bezpečnostní složky státu.

Sověti byli číslo dva – na světovém hřišti. Ale byli velice zranitelní a jediná síla, která držela stát pohromadě – byla tajná policie. Byla a pořád je – páteří státu.

Bylo nutné reagovat na rozvratné úsilí Západu. Pod maskou pomoci chtěli oslabit morálku lidí a rozložit systém zevnitř. Nezbývalo než pevně zavřít hranice a pokračovat ve zpravodajském úsilí z dob války… Tady dole, u nás, válka ve skutečnosti nikdy neskončila – trvá od roku 1917 až dodnes.

Jeden z průniků do řídících struktur USA vedl přes etnické skupiny… řecké například. Někteří z amerických Řeků byli milionáři příbuzensky napojení na armádní pravicové kruhy v Řecku. Někteří Řekové pracovali v Ústřední zpravodajské službě, v Pentagonu atd. Eunuch Negroponte by mohl vyprávět.

Slabinou Ameriky bylo, že nebyla schopná si uhlídat území proti zpravodajskému proniknutí a nebyla schopná zajistit adekvát­ní ochranu klíčových osob. Kromě prezidenta a pár jedinců ze Státního departmentu nebyl nikdo z představitelů korporací, bank a armádních špiček, nikdo z mediálních magnátů účinně chráněn… Soukromé služby mají jednu velkou slabinu – pracují pro toho, kdo dá víc… Z ochránců se můžou během chvíle stát hrdlořezové.

Naše sítě pronikly do nejbližšího okolí osob důležitých pro chod státního organismu. Podrobný sběr informací přinesl poznatky o místech pobytu, denním a týdenním rytmu pohybu, o případné osobní ochraně, o systémech zabezpečení jejich obydlí. Osobní charakteristiky, informace o stinných stránkách života – rodinné problémy, finanční situace, vztah rodiče a děti (převážně studující na vysokých školách a nesdílející rodičovskou šovinistickou nenávist ke všemu sovětskému, k sociální spravedlnosti, k válkám atd.).

USA – to není stát v pravém slova smyslu. Pro desítky milionů normálních lidí, občanů, to je jejich domov a jsou plně loajální ke svému státnímu zřízení. Ovšem pro nadnárodní zbrojněprůmyslový komplex, který po smrti bratrů Kennedyových drží největší díl moci ve Spojených státech… pro tyto lidi, miliardáře, je slovo věrnost státu prázdný, cizí zvuk bez obsahu… Tito mocní lidé jsou ve své podstatě holé, jednoduché organismy vyznávající čirou osobní moc… A to je jejich hlavní slabina. Ve skutečnosti nevytvářejí monolitní útvar – všichni intrikují proti sobě navzájem. V podstatě se do morku kostí navzájem nenávidí.

Ještě za války, ve Švýcarsku – se dal Allen Dulles koupit za nabídku úspěchu a velké kariéry. James Angleton vše pochopil v poválečné Itálii – jeho jasnozřivá inteligence dokázala dohlédnout do budoucnosti. To poznání způsobilo, že se z něj stal podivín a alkoholik. Po dlouholetém přátelství s Kimem Philbym, též jasnovidcem, s lahví whisky vždy v pohotovostní poloze – se nedala navázat rozumná spolupráce mezi ním a hodnými americkými hochy. Všechny je převyšoval inteligencí o několik tříd, a tak svým příliš velkým hendikepem zablokoval tajné operace v Sovětském svazu na desítky let.

Jedním z mála, kdo viděl daleko dopředu, byl Armand Hammer.

Ano! Ti slušní, inteligentní pochopí, že je s námi dobrá kooperace… Ti ostatní hlupáci – se dají zkorumpovat. Peníze dávno pro miliardáře ztratily cenu – oni ovlivňují úrokové sazby, inflaci národních měn, cenu nafty a potravinářských komodit… Jejich slabina je touha po vítězství nad svými druhy. Dají se koupit – když jim poskytnete strategickou výhodu při operacích s veřejným míněním, spojenectví v nějaké hře s bankrotem celých států, finanční toky a inflační šokové stavy – které oběhnou světové burzy v několika vteřinách a dají se tak vydělat velké peníze. Válečné operace v zemích rozvojového světa, revoluce v arabských státech vlastnících ropná naleziště… získání levné pracovní síly… Tenhle náš svět je pro lidskou civilizaci už příliš malý. Na tomhle hřišti není už moc příležitostí, jak hodně a rychle vydělat… Můžeme si některé z těch mocných koupit, protože jsme silní… Inteligentní osoby z té sorty mocných rychle pochopily, že se dá s námi dobře dohodnout. Nejsme příšery, jsme lidé… A ti, kdo koupit nejdou a nedochází jim, že jejich doba už pomalu končí… ti před námi neutečou. Nedostanou se ani na Měsíc.

Musí to tak být – protože tady už dávno nejde o zájmy jednoho národa… tady se hraje o přežití lidstva.“

Hledím na starobylou Vídeň na Dunaji – večerní stín zalehl už velikou část města. Jen svatoštěpánský chrám má svou nejvyšší věž ještě z poloviny ozářenou rudým sluncem.

Tymoša mi položil ruku na rameno: „Vývoj světa je v politických a ekonomických souvislostech už jasně zřetelný… Jasné a určující jsou též hrozby sociálních bouří, etnických konfliktů, populační exploze menšin ve vyspělých zemích… Největší význam z hlediska bezpečnosti lidstva – je dávat armádním kruhům v USA stále menší a menší příležitosti k válečným akcím v zahraničí. Oni však musejí mít nějakou malou válku, jsou tím definovaní, je to jejich život… Diskreditují se tak v očích dnešního, technologiemi propojeného moderního světa.

Spojené státy jsou vnitřně, morálně vyprázdněné už desítky let. Po atentátu v Dallasu a vietnamském dobrodružství jim nadlouho nevydržela ani ta marketingová akce s Obchodním centrem v New Yorku. Té úporné mediální kampani o arabském terorismu už nikdo z mladých inteligentních lidí nevěří… Celé to byl jen uměle vyvolaný humbuk, marná snaha najít zlého nepřítele. To, co fungovalo v Pearl Harboru, dnes už nejde zopakovat… Všechno to je pouze resentiment, vzpomínka na tučná léta studené války a bručivého rudého medvěda, bubáka komunismu.

Spojené státy mají všude po světě své raketové základny s jadernými hlavicemi. Všichni jsme vlastně rukojmí na této malé planetě… Je třeba pomalu pomáhat, opatrně podpírat – paradoxně udržovat ten kolos na hliněných nohou, aby se prudce nezhroutil… Skutečná moc je už jinde – putuje po planetární síti, převádí sem a tam již dokonale abstraktní čísla. Peníze mají cenu pouze jako stimulans v ovládání motivace jednotlivých osob v pracovním procesu a v udržování chodu systému tržního hospodářství… Brzo dospěje Čína do bodu zenitu svého hospodářského růstu – už teď mohutně investuje v USA, vlastní jeho bilionové úvěry. Možná to bude poslední krok ke změně – paradigmatu.“

Tymoša mi poklepal na rameno. Viděl v mé tváři smutek, bylo mi, jako bych se vrátil z daleké cesty vesmírem na tuto krvelačnou, mateřskou planetu. Usmál se hodnýma očima a řekl: „Jsem pověřen prohlásit, že máš plnou moc zveřejnit tyto informace. Některé věci lze publikovat pouze jako beletrii. A některé věci nepůjdou publikovat nikdy – a jejich aktéři si je odnesou do hrobu.“

Pak přistoupil až na dotek našich ramen – hleděl na město a přikázal mi, abych si nic od této chvíle nezapisoval… Potom svěřil mým uším několik informací, které se týkají bezprostřední budoucnosti. Je to osobní záležitost.

Pomalu se vracíme k černému mercedesu. Otočil se na mě ještě jednou a vesele řekl: „Když se tě někdo bude ptát, tak řekni o všem, co jsi dnes zaslechl – že sis to vymyslel… Vše je lež.“

Potom již věci vzaly rychlý spád. Tymoša nám všem potřásl rukou a mladý řidič mávl někam do tmy… Ve chvíli před námi zastavila zelená toyota, takový ten „rodinný“ automobil. Naházeli jsme dovnitř svoje věci, a než jsme se usadili – stačil jsem zahlédnout koncová světla mercedesu, dvě rubínové oči mizející v zatáčce.

Další „mladík s vypracovanými prsními svaly“ nedělá s jízdou žádné štráchy. Rychle a účelně projel tichými uličkami vilové čtvrti pod kopcem, najel na silniční okruh a za sedm minut nás vysadil. Za rohem hučí autostráda, jsme pár kroků od našeho autobusu. Tiše poděkujem, rychle na nás kývne a zmizí v proudech rozsvícených automobilů v setmělých ulicích.

Máme ještě čtvrt hodiny k dobru, tak se beze spěchu loudáme k nočnímu spoji do Brna… Večerní kolotoč vozidel mě uspává. Chci si sednout a Pavel je též „ušlý“. Společně s geofyzikem usedáme do hlubokých sedadel pohodlného autobusu… Mlčíme, plni dojmů. „Indián“ mlčí ze své podstaty… Usínám.

Probudil jsem se v kopcovitém stoupání, na serpentinách a v ost­rých zatáčkách. Za okny vidím rozsvícené náměstí vinařského městečka.

Nevím proč… vzpomněl jsem si při pohledu na nehybnou geo­fyzikovu tvář (její odraz se chvěl na skle v neznatelných vibracích motoru, za oknem ubíhala temná krajina)… vybavila se mi chvíle z dětství… Jeden z chlapců od sousedů měl „zaječí pysk“, vrozený rozštěp horního rtu… Nejraději si hrál „na indiány“, vždy chtěl být slavný náčelník Inčučuna… Nedalo mi to tehdy a se sadistickým očekáváním jsem se ho ptal: „Čím chceš být? Co jsi to říkal?“ Čekám potom v bezpečné vzdálenosti, až se jeho „blátivý“ charakter znovu osmělí a v mohutném výstřiku slin se ozve: „Inčučúna!“

V jisté knize o hromadných vrazích říkali v dětství takto postiženému chlapci, jeho adoptivní sourozenci na něho volali: „Zkundyksicht!“

Autobus hučí v tmavé, neobydlené krajině někde mezi Vídní a Brnem. Není vidět jediné rozsvícené okno, jediný světelný zdroj. Krajina spí, má zavřené oči.

Přemýšlím o principech rozvědné práce. Je to práce s nepřítelem. Diskreditace schopných osobností veřejného života. V době mezinárodní krize – tichá likvidace nebezpečných protivníků. Cudné mlčení po atentátech provedených domácími extrémními skupinami… V ovládnutých územích podpora konformních pitomců, kteří se stanou převodovou pákou zájmů dotyčné cizí velmoci.

Přemýšlím nad lidmi, jak si nepřejí zakoušet tíhu „rozšířené“ verze reality. Odpustí svým vůdcům takřka všechno. Půl roku předem vědělo sovětské velení o plánu Barbarossa… Nechtěli však být tím prvním, kdo překročí protivníkovy hranice… Mezi agresorem a napadeným je kolikrát rozdíl pouze v prvním kroku… A stejně jako americké velení vědělo, že musí být „napadeni nepřítelem“, aby veřejnost byla ochotná jít do války, tak sovětské Rusko muselo takřka rok čekat, než konečně německije zachvatčiki prichodili na rodinu.

Myslím na svou rodnou zem – do které se tak zamiloval ruský medvěd, že se do té republiky doslova „navlékl“. Cítil jedno z ohnisek civilizačního vývoje. Větřil západní kulturu a vzdělanost… Za dlouhá desetiletí tak prorostl do organismu národa, do průmyslu, hospodářství, finančních institucí a mocenských nástrojů státu – že je dnes „Česko“ pouze takovou „písničkou“, kterou si ta podivná východní civilizace občas zpívá.

Západ nikdy netušil – jak moc ho Rusové milují. To se táhne už od carských dob.

Připomínám si, jak v roce 1989, kdy sovětský blok nastartoval proces hluboké restrukturalizace, museli Američané výměnou za svůj tichý souhlas se zbouráním železné opony – získat pocit imaginárního vítězství ve studené válce. Tuto legendu jim Rusko ochotně poskytlo… Washingtonská vládní garnitura to vzala jako hlavní bod své nastávající volební kampaně… Tímto obchodem s laciným virtuálním zbožím – kdy koupili vyšeptalý koncept vítězství nad východním systémem byrokratické státní ideologie – prodali svou zem. Za pocit vítězství prodali vše.

Možná to americká analytická pracoviště, vytvářející své dlouho­dobé prognózy pro centrály finančních skupin – univerzitní a zpravodajské komparativní skupiny – už to všechno dlouho dopředu věděla? Třeba to byla vzájemně výhodná operace, ten rok 1989, rok změn ve střední a východní Evropě.

Hledím do teplé letní tmy – uhánějící za oknem autobusu. Ptám se sám sebe: Úklady obou stran během studené války. Dezinformace a skutečná přání znepřátelených stran… Inteligentní lidé v systémech moci. Lidé na rozhodujících místech ovlivňujících chod společnosti… Zkušenost generací lidí se zpomalujícím se, zbahnělým systémem státní a firemní byrokracie. Zkušenost talentovaných lidí z „třetího světa“, který byl přinucen pouze přihlížet té „souloži supervelmocí“… Vytvářejí tyto zkušenosti, nasedající na děsivou památku druhé světové války – tvoří se v mladé generaci lidí předpoklady pro přijetí přesných, nezkreslených informací? Je zde možnost, že vrstva mladých lidí, kteří po generační výměně nastoupí na klíčová místa řízení, nezatížení starou ideologií krve a zlata, moci zbraní a neustálé konfrontace, nekontaminovaní falešnými nacionálními nebo etnickými předsudky – budou tito lidé vybaveni planetární zodpovědností, vysokou morálkou? Bude se tímto tokem poznatků vytvářet nový svět? Je zde – v průsečíku objektivních ekonomických a sociálních, politických a vědeckotechnických informací – soucit s bytostmi na této planetě? Vznikne, zažehne Prometheův oheň poznání – jádro budoucnosti uprostřed lidské mysli?

Snažili se a umřeli zbytečně Fisher, Philby a Konon Molody? V jejich životopisech, snažících se o objektivitu, je vždy uveden jeden všem společný aspekt… Všichni tito vysoce profesionálně vybavení operativci, disponující intelektem a vysokou morálkou, si po návratu uvědomovali rozporuplnost sovětského způsobu života. Znali hořké problémy života obyčejných lidí na Západě – a tak mohli srovnávat.

George Blake ještě žije – a já mu jeho přesvědčení věřím. Sám jsem došel k podobným výsledkům.

Desítky bezejmenných hrdinů zahynuly potichu a beze slávy. Stovky a tisíce úspěšných – dožily a dožívají nenápadně a skromně své dny.

Celá „zahraniční inteligence“ Sovětského svazu začala nejdřív jako spontánní snažení zainteresovaných jednotlivců, potom, za Chruščova, jako generační projev mladých sovětských zpravodajců. A posléze – po nástupu Andropova na předsednické křeslo ve Výboru státní bezpečnosti – se začalo cílevědomě pracovat na proměně sovětského režimu.

Byl vybrán schopný a perspektivní kandidát na funkci generálního tajemníka komunistické strany, o generaci mladší než celé politbyro – a zvenku se potichu budovala nová síť spolupracovníků. Byla prováděna systematická činnost na vyhledávání kádrů na vysokých školách. Akademická pracoviště dostala své dílčí úkoly. Byla nakoupena nová výpočetní technika ze Západu… Specializovaná analytická pracoviště byla oddělena od stávajícího aparátu centrálních útvarů rozvědky… V armádě, v národohospodářských institucích a bezpečnostních sborech začal nenápadný, ale hluboký proces výměny vedoucích kádrů. Nastupovala nová generace a ta měla jiná – svoje ideologická východiska… Tento přirozený proces bylo v podstatě potřeba pouze kádrově „podchytit“, ochránit své lidi proti mocenským zásahům dosluhujících „gerontů“. A když byla nevděčná a někdy špinavá práce v podstatě dokončena, bylo potřeba nové pracovníky naučit zásadám vysoké, „čekistické“ morálky a tyto vlastnosti pak u nich posilovat. Na kultivaci kádrů bylo potřeba jistého času.

Chvílemi usínám. Motor autobusu zní jako velký čmelák, polykající kilogramy lesního, temného medu.

Nenechám si od lidí poškodit hlubokou důvěru v tajemství života… Nenechám si vzít radost z tvoření.

Před tmou a světlem na počátku světa… Před tímto počátkem existovala božská schopnost soucitu.

Když přemýšlím nad knihami a jejich příběhy, nad těmi otisky práce mozků dávných lidí – kteří žili své životy na této planetě… Odvažuji se opakovat začátek svého vnitřního světa a tam někde v tmách nevědomí nacházet silnou emoci – dotek neznámého, který mně dává jistotu – že jsem u toho.

Přes sklo autobusu cítím sálavé teplo z prohřátých strání. Mohutný monolit Pálavských vrchů vysílá do okolí vlny černého světla.

Jako maják na hranici nebes vyzařuje nastřádaný sluneční žár do čirého chladu srpnové noci.

Na chvíli mám pocit, že se mýma očima dívá kdosi jiný… Ta neznámá bytost stojí a na ni se nasouvá mé tělo, mysl a celý tenhle svět.

Vidím sám sebe jako přeludný, nehmotný film. Paprsek kreslící příběhy do oblaků… Atmosférickými poruchami a vzdálenými elektrickými výboji rušený televizní signál. Dávají černobílý kreslený seriál – Kluk z plakátu.