Kapitola 6 Sovy
Naposledy jsem se ohlédl… Na ostrůvku uprostřed autobusového nádraží Praha-Florenc. Stojící kráčmera v šustivém utíkáčku, v bludišti nástupišť a červenobílých kovových zábradlí.
Podíval jsem se ještě jednou na ježatý horizont města, na svahy Žižkova, na antény a komíny. Obkroužil… jak šedomodrý racek obletěl můj zrak cihlovou, mokvající hradbu Negrelliho viaduktu. Prostudoval jsem výhybkářovu prachstarou chatičku, tyčící se uprostřed kolejí, ve výškách nad Hudebním divadlem Karlín (opět dávají Polskou krev – stejně jako před třiceti léty, kdy na zadní straně divadla, jež byla přikloněna k autobusovému prostranství, byla namalována veliká silueta krásné ženy, ta záhadná elegantní dívka se jmenovala Hedva Tanvald).
Je půl sedmé, říjen. Oranžový večerní mrak, plující lehounká hora – rozsvěcí, dnes naposled, stráně městských čtvrtí a parků. Štíty domů, vrásčitá tvář města, náhle krásná a zardělá tajemstvím, nějakým nejasným očekáváním – v tisících a milionech záhybů svých fasád a okenních výklenků (s pohybujícími se panenkami lidských postav v rozsvícených bytech), tygříma očima – tiše hledí do indigových hlubin vesmíru.
Snad to byla, určitě to byla náhoda – město mi zamávalo na rozloučenou, zamrkalo přátelským okem… Rozsvítily se lampy v ulicích, bleděmodré okvětní plátky elektrického ohně, potom růžová poupata s bzučením rozkvetla do tropických obřích květů – a sodíková žlutá zář padla na dláždění ulic… na koleje tramvají, jejichž lehce klouzající, tekuté odlesky odnášejí světlo do šerých zákoutí pod viaduktem… do parků za Invalidovnou, kde rozsochaté, šumící stíny velikých platanů vydechují skvrnitou, živou tmu.
Naposledy jsem zašustil svým softshellovým, uhlově šedým baloňákem a vlezl do útrob velikého autobusu. Postupuji kobercem potaženými dutinami, obklopen lesní chemickou vůní a konečně vylézám uprostřed řady anatomických sedadel… Jako předzvěst budoucích dvaceti hodin strávených v tomto prostoru zasvrbily mě zajizvené, staré nežity na prdeli.
V zešeřelé, tlumeným světlem matně osvětlené cimře je pouze několik cestujících. Nacházím číslo svého sedadla a s povděkem se ujišťuji, že venku nestojí žádný další zájemce, který by byl potenciálním konkurentem v úzkém prostoru sedadel.
Tma přede mnou, tma za mnou. S přivřenýma očima, celým tělem registruji tlumené bručení tichého, silného motoru. Kilometry noci, bílé siluety svodidel dávají poznat, že se opravdu pohybujeme… V uších mám sluchátka a hudba mě naplňuje štěstím.
Nedávno jsem pro sebe, díky nenápadné Strašničákově poznámce, nalezl album skupiny Flamengo: Kuře v hodinkách. Před čtyřiceti léty se narodila tahle krásná hudba.
Něco málo o tom vím… V mém příbuzenstvu se vyskytuje člověk, který tehdy pracoval v redakci mezinárodního časopisu Otázky míru a socialismu… Tuhle linii příbuzenstva jsem desítky let nevyhledával – kvůli politickým a vůbec obecně lidským záležitostem… Tento „brýlatý manžel vzdálené sestřenice, s níž se posléze rozvedl“ je – jak jsem během posledních let měl možnost poznat – poměrně zajímavou, vyšeptalou osobou s podivuhodnými životními osudy… Tento dejme tomu „redaktor – zahraniční dopisovatel“ stal se mým zdrojem informací o mnoha aspektech mezinárodních vztahů… nenásilnou, ideologií zbavenou formou mě „zasvětil“ do dvousetleté historie technologického vývoje a s tím spojených otázek ekonomiky, sociálních a psychologických souvislostí… To vše viděno prizmatem struktury detailních a přesných informací – které samovolným vývojem „obrácené entropie“ směřují ke komplexitě planetární civilizace… V podstatě je před lidstvem „Pangea“, nebo přinejmenším „Gondwana“… Na osobních názorech jednotlivců už dávno nezáleží, respektive v jednu chvíli se vynoří stejné pocity a myšlenky u miliardy lidí… Systém je částečně autonomní. Je třeba ho ještě chránit a pečovat o něj, ale už má svou nadlidskou, mladou inteligenci… Je to jediné řešení, cesta vpřed, přes „membránu“ emocionálních mantinelů, které máme z doby kamenné – a do níž se ještě můžeme jako lidstvo kdykoliv vrátit, svrženi vlastní pýchou – jak ďábel z nebe.
Navštěvoval jsem samotářův byt sporadicky během let. Vždy za podvečerního stmívání, předem objednán, tiskl jsem tlačítko zvonku u domovních dveří. V nebesích dohořívaly rudé a zlaté ohně. Koráby mračen odplouvaly do tmy a v křovinách parku křičel kos. Kdesi vysoko nad mojí hlavou bylo slyšet, jak se otevřelo okno. Potom bouchla o chodník stará umělohmotná aktovka, kdysi se zadarmo rozdávaly na kongresech a v aeroliniích. Zevnitř jsem vylovil svazek klíčů.
Postavil jsem na stůl nějaký alkohol, nejčastěji to byla lahev bleděmodrého bombajského ginu. Sedl jsem si k oknu, před sebou papír s napsanými okruhy otázek. Přečasto jsme se ovšem odklonili od tématu. Větvící se, zdivočelé stromy informací rostly a končily v temných nebesích mlčení.
Brýlatý ryšavec vždy přehodil čapí nohu přes nohu, po vzoru všech stoických autistů. Ze stejného arzenálu pohybů zvolil příkaz pro své suché šlachy: „Zapal si cigaretu a zamíchej lžičkou v šálku s horkou černou kávou! Tu lžičku olízni a polož na podšálek! Usrkni vřelé tekutiny a potáhni z cigarety! Vydechni kouř a hovoř!“ Jak se v nitru řeklo, tak se i stalo. Když vydechl šedý kouř z černých plic, zadíval se na čistý, modrý dým z cigarety položené na okraji popelníku a uvedl do pohybu svůj řečový aparát. (Pocity naprosté strojové skutečnosti mám s druhými lidmi velice často… Mnohem víc mě například zajímá vybavení jejich pokoje… ohmatané hřbety knih na polici… skleněný popelník s nápisem Martini, který nevydržel desítky let pod doteky bezpočtu žhavých cigaret a jeho sklo počalo žloutnout, nikotin a dehet prostoupily jeho praskliny a pevně zakořenily ve struktuře křemíku… Stejně tak černá plechová lampička, osázená fialovými skleněnými „brilianty“, které vrhají zneklidňující svazky záhrobního světla na divošskou masku na stěně, protahují svou září existenciální smutek z osamělosti člověka na planetě, barví tmu v rohu pokoje, kde je pruhovaný závěs na okně, proutěné křesílko a stolek se zažloutlým, starým počítačem.)
Postarší švagřenec (měděné dráty na hlavě již notně zoxidované) vyprávěl, jak se na začátku sedmdesátých let natáčel u nich v „baráku“ ten slavný tichý klenot českého bigbítu. Bývalý (a dnes opět otevřený) Arcibiskupský seminář byl sídlem teologického jádra světové redakce komunistického hnutí. Hned vedle, v Thákurově ulici v Dejvicích, obývala dlouhé bloky budov slavná a obávaná politická policie – tzv. II. správa ministerstva vnitra… Časopis Otázky míru a socialismu (sovětský vlivový orgán, propaganda a dezinformační kampaně, tzv. „aktivní opatření“) měl pro sebe rozsáhlý areál semináře… Prostor hlavní chrámové lodě, pod vysokou kopulí (s vynikající akustikou), si půjčovaly gramofonové firmy Supraphon a Panton. Bylo zde improvizované, ale dobře vybavené studio… Hlavně se zde ovšem promítaly instruktážní filmy natočené v zahraničí, mladí zpravodajci se zde poprvé seznamovali s prostředím, do kterého budou jednou vysazeni (např. „hlavní pošta v Bruselu – způsoby placení účtů“ atd.).
V těchto podivuhodných prostorách, které postavila firma zabývající se dva tisíce let distribucí všeobecné (katholikos) víry a které obývaly orgány působící s čekistickou odhodlaností, s připraveností prolít krev pro blaho lidstva (communis) – zde se narodila krásná hudba s texty Josefa Kainara.
Za zvuků saxofonových hlasů, které podivuhodně doplňují zpěv Vladimíra Mišíka, za čarokrásných – stupňujících se tvrdých akustických vibrací elektrických kytar a s perleťovou tříští tónů starodávných lampových syntezátorů… s lehkým smutkem a měňavou nadějí pramenící z „planetárních“ pocitů… v setmělém autobuse projíždíme Českým středohořím.
Pruh temně rudého světla, které zanechalo krvácející slunce na obzoru, dává vyvstat temně modrým siluetám Milešovky, vzdáleného Opárna a dalším kuželům mladých sopek… Hluboko před námi září aglomerace povrchových dolů a chemických továren. Pohybliví hadi železničních vleček a dopravníků putují zamženou tmou. Z komínů a chladicích věží elektráren padá na kraj bělavá mlha, která se roztéká v chladném nočním vzduchu po dně. V dálce, za údolím plným průmyslové činnosti a utopeným ve smogu… nehybně ční černý břeh Krušných hor… Jediná osamělá bláznivá diskotéka někde na německé straně vrhá do hlubin noci tápající slepý prst laserového světla.
Vypnul jsem příval krásné hudby… Musím toho hodně promyslet. Zrekapitulovat a srovnat v hlavě… Najít východisko a zhodnotit svou situaci v tomto narůstajícím příběhu.
Už dávno nemám věc ve svých rukách. Podle kvantových zákonů, podle poznatků informatiky nelze zůstat při rozšiřujícím se přívalu poznatků (který je daný kontaktem s dalšími osobami a systémy), není možné zůstat nedotčen.
Cítím, jak jsem kontaminovaný černým světem lidské společnosti. Ta odvrácená, všudypřítomná, nevyslovená, ale o to mocnější část člověka, která určuje – co a jak se dotyčnému bude líbit a co bude chtít… tak moc chtít, že je ochoten pošpinit svou duši… Ta temnota v nás je spojitá, neosobní sféra, hlubina oceánu lidstva. V roklích, ve studeném bahně u dna rodí se monstrózní útvary, slepé příšery s nesmírně citlivými orgány, které na desítky kilometrů registrují molekuly čerstvé krve, jejich olejnaté mozky dekódují vzdálené chvění postižené, nemocné oběti.
Je nesmírně důležité pro duševní zdraví jednotlivce – vědět, že pod tímto společným černým mořem lidstva je živá planeta plná bytostí a mraků, se žhavým magnetickým srdcem.
A ještě víc, smutek a zoufalství definitivně rozbíjí svou démantovou dýkou milostiplná, nekonečná tvář vesmíru, jeho bílé a modré mladé hvězdy… miliardy let daleké galaktické kupy, miliardtiny milimetru blízké vibrace subatomárních sil… jeho časy a prostory, jeho vznikající a znovu zanikající lokální začátky a konce… Při pohledu na tu nelidskou, živou krásu exploduje špinavé lidské ego jak zkažené ovoce.
Hledím na odraz ve sklech autobusu – jedu nocí, stejně jako při návratu z Vídně… Tehdy mi hladilo tvář infračervené teplo, žhnoucí do tmy z Pálavských vrchů.
Nyní pluju německou chladnou nocí. Ohlédl jsem se do tmy, tam někde vzadu modravě svítí chřtán tunelu Panenská. Několik světel, kdesi v dálce – to možná bude Krásný Les nebo Breitenau. České hory jsou z německé strany jiné. A tam vzadu, jak je černošedá mezera mezi světly vesnic a městeček, tam někde je do nočního povětří zaťatý Špičák.
V dětství se stejně starými uličníky dávali jsme jména hlenům. Jeden byl keňar, další zas mrmla… Teď mi dochází, že jsme opakovali lidovou slovesnost. Tisíce let putuje po klukovských generacích spirálovitě zatočené hadí jméno… indický ráj pradávných Árjů poslal proti proudu času slovo kunda.
V kapse mi zabzučel nový, anonymní telefon… Připadám si jako drogový dealer, po kapsách mi spí anebo bdí několik moderních „oplatek“ – jejichž „švábi“ zalisovaní v SIM kartách se postupně přihlašují na jednotlivé „buňky“. Jak putuju prostorem, tak si mě „podává“ jedna řídící jednotka za druhou, jsem muška „spadlá“ do celulární sítě… Za chvíli vše vypnu a zanořím se do „elektronického“ ticha. „Mor ho!“
Hledím na displej – je to textová zpráva od Pavla: Pane Upíre (Pavel používá přezdívky pro své přátele a pro sebe sama – aktuální přezdívka obsahuje zakódovaný Pavlův komentář k osobě příjemce SMS)… přijmi laskavě pozdrav ze hřbitova v Českém Dubu. Tradiční podzimní cyklohrátky… Vedlejším důvodem je poskytnutí oddechu mému bytu – blahodárné šero, pazvuky, bzukot zapomenuté mouchy… námluvy mezi rychlovarnou konvicí a toustovačem pod dohledem zlé a nepřející velké remosky. Pan Mimi.
Myslím na Pavla… před týdnem vyjel z Prahy na kole. Už několik dní hraje ve Zhořelci, na německo-polských hranicích, šachový turnaj… Zítra bezpodmínečně musí stihnout letadlo v Drážďanech.
Mimi… co to asi může znamenat? Snad mu nehrabe víc než normálně? Ne! Na Pavla byl vždycky spoleh. Je to podivín, ale dochvilný a naprosto přesný. Drží slovo… Asi tam v tom Dubu má nějaké známé, kteří ho ráno odvezou.
Doufám, že nasytil svoji strojovou hlavu příběhy krátkých civilizací černých a bílých královen a koňů… Asi už padnul král a druhý umřel znuděn vítězstvím… Pavel odložil stranou, „zapomněl“ na svou kompetenci udělovat život dřevěným figurkám… Zvedl se od rozvrácené, mrtvé šachovnice, přepnul svou mysl do pseudolidského modu a vyrazil si na „krátký výlet“.
Zítra letecky překročí úžinu Baltského moře… Za dvacet hodin máme sraz ve Stockholmu.
Shodou náhod, které jsem nechtě dal do pohybu – jistá dodávka veze bláznivého maniaka Leoše… Má svou nevědomou roli v této hře.
V jedné staré knížce, byla to příloha časopisu Signál, vzpomíná starý kriminalista na dobu, kdy začínal práci „u sboru“. Jeho šéf mu tehdy, při jeho prvním velkém případu, názorně osvětlil, jak se správně přistupuje k vyšetřování zločinu: „Dům se nestaví od komínu, ale od vykopaných základů: grunt, základ všeho je vědět – kdo je oběť. Jméno, zaměstnání, osobní situace… Zdivo je – kdy, kde a jak se zločin přihodil… Střecha je – proč k tomu došlo, motiv… A pachatel je nakonec vygenerován předešlou stavbou poznatků… pachatel je vnitřní vybavení domu.“
Co jsem se vrátil z Vídně, tak jsem se nezastavil… Tymoša, nebo kdoví, kdo stojí za ním – rozvířil koncové vlásečnice svých kontaktů… Ozývají se mi lidé, kteří mne předtím nikdy neviděli, já je též neznám – ale prokazují se jmény těch, které mám za blízké přátele… Někteří z mých známých nakonec působí – jako prostředníci. Tito dosud neznámí lidé mi ochotně poskytují různé informace, které bych snad mohl potřebovat. Je zcela evidentní, že iniciativa nepřichází od nich samých. Z povahy informací, z neosobní ochoty a možná ze strachu přítomného na očním pozadí, u dalších je identifikovatelný v hlase (to drobné mrholení nervozity, nádor špatného svědomí, v podvědomí tlačící na nižší nervové funkce, před sebou ukrývané obavy, které mají zřejmě cosi společného s něčím temným v jejich minulosti) – je zřejmé, že jednají na rozkaz.
Béďa mne seznámil (samozřejmě čistě náhodou) s jedním takovým „Ghúlem“, který jak noční šelma bloudí hodinu před zavírací dobou po nočních barech a vinárnách. Loví zde ženské, které zbyly – má esteticky nenáročnou, zato kvantitativně masivní potřebu samičího elementu… Když nenajde ochotné opilé studentky, které nereagují kladně na jeho jednorázovou výpomoc při studiu… tak potom již cíleně kontaktuje a opíjí osamělé ženy středního věku, v té nejisté hranici mezi ochotou a prostitucí je šťastný jako blažený prasopes… Má iluzi vztahu a ráno se z něj vykoupí penězi… Je jisté, že taktické finanční úklady strojí tyto čtyřicátnice ještě mnohem sofistikovaněji, než by si ten pragmatický kozičkář dovedl vůbec představit. (Platí již troje alimenty a neustále se nad ním vznáší hrozba exekuce.)
Ghúl mi sděluje veškeré informace, které potřebuji k jistým osobám z českého „disentu“… Jak z rukávu sype ze sebe jména, detaily z jejich osobního života. Jsou to celé řetězce skutečností, které nosí ve své velké, pochmurné hlavě… Občas si pomáhá svým chytrým telefonem, některá data mu už utekla, ale ledva si vyvolal z paměti nějakou událost, opět se z něj valí proud jmen a konkrétních skutků… Zná je všechny důvěrně a jeho poznatky oplývají spoustou detailů z jejich soukromí. Milenecká vzplanutí a původ jejich dětí. (Pářili se převážně mezi sebou, z důvodu konspirace jejich nejbližšího prostředí měli zákaz intimních kontaktů s vnějším světem… dostávala se jim ovšem, jako náhrada, předem připravená pomocná agentura mladých inteligentních dívek a chlapců. Ghúl cituje některé osudy dnešních padesátnic, které v krizi „přivírajících se dveří“ pověděly na sebe a na zakrnělého, ambiciózního Pižďucha vše. Pochlubily se stařeny mazlavým bohatstvím vzpomínek na autistického kriplíka.)
Je zajímavé, že události a jména, která já vyslovuji s nenávistí, Ghúl mazlivě hýčká ve svých ústech. Vyslovuje je s respektem… Jenom je znát, že ta dikce je nezúčastněně naučená, zvířecky vydrezírovaná primitivní úcta – která mu umožňuje dodnes se pohybovat mezi těmi sebestřednými troskami… jejich bludná přesvědčení o vlastním významu a originalitě (každý je samozřejmě filozof, umělec, nadsamec a intelektuál, bonviván a humanista, který sere fialky). Ghúl je opatrovnicky podpírá. Opravdu si jich váží, ovcí ve svém stádečku… Jinak ovšem, než by čekali jeho svěřenci… Má je rád, jako má rád pasák svoje výkonné kurvy. Jako krmič prasat v chlívě. (Ostatně – s plukovníkem Prasákem, abstinentem a oddaným „Šapoklakem“… s plešatým „vlasatcem“ dává Ghúl dohromady databázi „českých mániček a jiných vlasatců – jak se měli rádi a jak jim bylo blbě v minulém režimu“.) Tento přírodopis přednáší plukovník Prasák v maskáčových kalhotách a koženém kovbojském klobouku… objíždí střední školy.
Stejně tak, jako za mých školních let obcházel třídy jeden bělovlasý konfident gestapa a poválečný partyzán… ve vojenské bundokošili (držel zřejmě „zelený polosmutek“ za svoje špinavé mládí) nám před katedrou recitoval koncentráčnické vtipy. Myslím, že chvíli parodoval Hitlera (pod nosem tmavý hřeben jako knír) – a když viděl, že jeho zasmrádlý myšlenkový svět se dokonale míjí s naším mládím, vytáhl poslední „džouk“. Na otázku, jak se jmenuje Hirošima po výbuchu atomové pumy, odpovídají Japonci (kření předkus a škvírkami šlehají blesky z tmavých očí, ječivý skřek vyrážený z hrdla): „Hirošima sama jama, domy fuč!“ Zombie se zasmál sám sobě, pochválil si ten pašácký vtip a odtáhl šířit pach smrti do jiné třídy. Byl to takový salesman, podomní obchodník nabízející falešnou historii druhé světové války. Za své turné po školách dostával „bakšiš“ na přilepšenou k odbojářskému důchodu.
Plukovník Prasák a jeho věrný Ghúl dostávají též „cestovné, stravné a služné“, přilepšení ke svému příjmu ze státního rozpočtu (kapitola: státní správa, archivní a jiné složky). Prodávají lež naší novodobé historie.
Co jsem potřeboval vědět, to jsem obdržel… V podstatě jsem vše již znal z jiných zdrojů… tenhle kanál jen potvrdil správnost a validitu informací. (Podvědomě, jako pojistku jsem zaregistroval, že Ghúl ve své pragmatické dikci vždy zjihne, když přijde řeč na jeho děti… Samozřejmě, tady je zranitelný. Budu si to pamatovat.)
Je noc hluboká a tmavá. Za okny se občas zhutní tma do podoby borovicových lesů, jejichž větve sahají do kuželu autobusových reflektorů. Řítíme se po německých dálnicích, E55 je široká autostráda. Kolem nás občas prohučí silný sportovní automobil. Někteří řidiči dálkových kamionů sedí hluboko zakloněni v sedadlech, záře televizní obrazovky se jim odráží v obličeji – sledují světové dění a ve stokilometrové rychlosti řídí volant bosýma nohama.
V rozlehlých rovinách se občas zaleskne hladina nočních jezer. Světla vesnic a měst rychle mizí v dáli. Asfaltová řeka, proud vozidel teče tvrdě a neústupně na sever… Daleko vzadu jsou Drážďany se svým moderním mostem přes hluboké, vážné Labe… Sto kilometrů před námi, v písčitých březích říčních ramen Sprévy, v olšových hájích prozařuje zamženou podzimní oblohu aglomerace velikého Berlína.
Otevřel jsem malý notebook. Na krku mám (zavěšenou na koženém řemínku jako Indián) svou „lesní moudrost“ – nadupanou flešku v gumovém obalu… Jsou zde gigabity informací, historie lidské špíny, seznamy konfidentů, fotografie zrádců – všechno to jsou záležitosti volně dosažitelné na internetu… ovšem za stovky hodin úporného hledání v hromadách informačního hnoje.
Vždycky jsem blednul zavilým hněvem – když kolaboranti se špinavým svědomím říkali: „Mládí musí myslet především na budoucnost.“ Chápal jsem dobře jejich záměr, ukrýt se ve všeobecném naivním nevědomí. Potichu dát zapomenout jejich ohavným skutkům a potřebě se ztratit, rozpustit svou minulost v nynější společné „radosti ze svobody“.
Agenti a filcky dodnes milují cinkot klíčů. Vzývají tu dobu… Celé chumly jsou jich dodnes okolo těch několika naivních dobráků – před očima mi plují tváře zahlédnuté na oslavě narozenin jednoho evangelického faráře, který před dvaceti lety se stal pečlivě vybraným, nevědomým článkem řetězce – v předem připraveném scénáři státního převratu katalyzoval události zprávou o mrtvém studentovi. (Jemu jedinému dodnes věřím, že byl v té akci pasivní obětí zločinného spiknutí. Všichni okolo něj – důstojník StB nasazený do prostředí studentů, feťácká filcka používaná jako tajný spolupracovník, hysterka z křesťanských kruhů – potom je bezelstný kazatel, můj známý… Jako dohled je zde přítomen jeho starší, zasvěceně informovaný bratr „naplněný po uši lékařským étosem“; další „brudra“ dělal různé poradce a náměstky na ministerstvu obrany, dnes „radí“ Pytložvejkovi na Hradě… Na druhém konci tohoto řetězce: příjemce a šiřitel dezinformace, starý konspirativní matador – apendix dávné Kominterny Pavel Koks, jeho virtuální krycí Východoevropská informační agentura, a tehdy mladá, do té doby tiše „spící“ posila – Jan Papež; posléze „manažer OF – dirigent zákulisí“, dnes New York University Praha, výměnek má v kauze „Šťáva“ – kriminální obchod s lidskou krví… A nakonec starý komik, desítky let zakonspirovaný Eufrat – sedící jak stará bolševická kvočna opruzenou prdelí na svých starých vejcích v Paříži… To byl verbuňk!).
Listuji kurzorem na stránkách dávných německých kolaborantů, informátorů a prohlížím si tváře agentů-provokatérů… Démonické bytosti mají převážně pohledné, atraktivní obličeje… Výjimkou je lysá buličí hlava, „řiť s ušima“ protektorátního ministra Moravce. Ten byl ovšem pouhý reprezentant kolaborantské vlády… Skuteční ďáblové, provokatéři – Fiala, Velký Franta z Brna, mají celkem normální, vážné obličeje. Mezi nimi jsou též veselí furianti – dvojití agenti, pováleční spolupracovníci sovětské rozvědky: boxer a zároveň zubní technik Nachtmann se na mě šklebí z fotografie, má vyzývavě zakloněnou hlavu, tyrolský klobouk s kančí štětkou. Elegantní sličná tvář sňatkového podvodníka – to je Nestor Holejko… Parašutista Kindl – úsměv milého chlapíka… Tito tři byli, každý jindy a jinde, vysazeni svým řídícím důstojníkem – komisařem gestapa Willim Leimerem (plukovníkem zahraniční rozvědky NKVD), zmizeli na Západ, ztratili se – vybaveni dobrými doklady, v chaosu a zmatcích na konci války.
Leimer v roli velitele referátu boje proti komunismu a posléze sloučeného pracoviště určeného proti výsadkům parašutistů – „vyčistil“ české odbojové prostředí od čestných a schopných lidí. Tuto zem si Sověti osvobodí sami a instalují v Moskvě prefabrikované poskoky do vládních funkcí… Skutečnou moc – armádu, policejní složky a zpravodajské služby – si budou řídit výhradně sami, prostřednictvím svých oddaných, k všemu schopných kreatur.
Když uvažuju nad těmi sličnými tvářemi – sama od sebe mi vypluje do paměti vzpomínka na divnou hru, kterou jsem zažil před zhruba deseti léty… Na začátku byla podivná situace, kdy mě skrze jednoho přerostlého, epilepsií a alkoholismem postiženého konfidenta… který živil svou prostopášnou ženu a hromadu panchartů (stará zanášela), dřel bídu s nouzí v pozici redaktora mládežnického, „bulharským milionářem“ vlastněného nakladatelství – byla mi touto lidskou troskou doručena nabídka zúčastnit se jako jeden z porotců (bezplatně – okoralé chlebíčky a limonáda gratis) tzv. Ortenovy ceny.
Vodnatá hlava toho „literárního podrždráta“ přímo žadonila, kvílivě se smál a úplně se svíjel, když jsem se zadíval do jeho prolhaných, zlých očí… Široce jsem se usmál a souhlasil.
Celý proces volby držitele ceny byl normální licitace. Profesionálně to řídil schopný, letitý literární kritik. Když to vypadalo, že jedna stará škatule z rozhlasu (opatřená silným, „spravedlivým“ hlasem) a jeden zakrnělý „odradek“ ze Svobodné Evropy (toho času „předseda Obce spisovatelů“) převáží volbu ve prospěch jedné halasně oceňované, bolševiky z disentu protežované mladé autorky – tehdy jsem pronesl varování, že pokud by měla tato autorka zvítězit, odejdu z komise a nezúčastním se hlasování… To vylekalo předsedajícího, začalo se jednat o jiném jméně – a já s úsměvem zaregistroval nenávistný škleb toho kryplíka z černého „Rádia Svoboda“. (Před začátkem volby, kdy se postávalo u chlebíčků, jsem ho po několika diplomatických vytáčkách, kdy mne stále verboval do skomírajícího cechu spisovatelů – tisíce grafomanů si v devadesátých letech okamžitě pořídilo legitimaci této kdysi silné organizace, která svým členům zaručovala výhody, ovšem za cenu kolaborace s režimem – potichu jsem ho odvedl stranou a označil jeho a jím reprezentovanou společnost… nazval jsem je bandou debilů. Rozhostil se potom božský klid v mé duši.)
Když se mi podařilo zmařit nominaci protežované mládežnické autorky, nechal jsem jít volbu svojí cestou a docela rád zvedl ruku pro jednoho mladého básníka… Pak se otevřela zasedací místnost a dovnitř vtrhlo osazenstvo nakladatelství – redaktůrci a korektorky se okamžitě seskupili okolo táců s oschlými chlebíčky.
Přátelsky jsem pohovořil s jednou inteligentní, schopnou překladatelkou – která mi do zdejšího prostředí příliš nezapadala… Pod vlivem „bulharského milionáře“ se celé nakladatelství přesměrovalo na čistě komerční aktivity (za prosklenými stěnami bylo vidět nové redakce ženských módních časopisů, mladé kravky a staré harcovnice pilně ťukaly do klávesnic tuny žvástů).
Mladá žena, kterou znám od jedněch milých italských přátel, mi otevřeně vyprávěla o svém životě. Podala mi vhled do zvláštního vztahu, který má se svým podivínským, tichým mužem… Pracuje jako soudce, doma má přes celou stěnu pracovny obrovskou fotografii protektorátního prezidenta Háchy… Nedávno se pokusil o sebevraždu skokem z prvního patra do záhonku tulipánů, které jim kvetou pod okny… Mlčím a jen smutně kývu hlavou. Ty iracionální pohnutky – bezejmenné emoce jsou opravdu nejsilnější. Pokud jim oponujete logikou, ovládnou vás a svrhnou do chaosu.
Uběhlo pár měsíců od té doby, a když jsme jednoho rána stáli s Emanuelem na Hlavním nádraží (čekali jsme na přistavení vlaku do Olomouce, kam jsme byli oba pozváni na literární festival), zahlédl jsem pěknou, štíhlou postavu oné protežované autorky. Její zvláštní, klučičí tvář, úzké oči pod čupřinou blonďatých vlasů mne okouzlily… Emanuel mne nejprve upozornil, že je teď vlastně „volná“, že ji tak trochu zná, že někoho hledá a – hotovil se, pojďme za ní a já tě s ní seznámím…
Snad jen Emanuelova ochota a vědomí, že jde o tu figuru, kterou opečovávají pseudodisidenti… že se jedná o nebezpečný, cizorodý prvek… to mne zarazilo… Opravdu se mi líbila její postava a věřím, že by to mohlo být s ní zajímavé… Po dlouhé době se mi nalil pták, škubalo v něm – při pohledu na její útlá zádíčka… Ale já, moje paranoidní hlava to nedovolila. Po chvíli vyčkávání škubla ramínky a vztekle zmizela v davu.
V Olomouci na mne čekala skutečná ďáblice. (Před rokem, když jsem s básnířkou Slzou šel na snídani do bufetu Život, potkali jsme její známou – mladou krasavici, černovlasého serafína s bělostným, spravedlivým čelem a tmavýma, starozákonníma očima… Byl to doopravdy anděl z pouště.)
Teď – opět po roce ve stejných ulicích starodávného města, s partou moravských básníků a nakladatelských redaktorů kráčeli jsme setmělými plácky a v zákoutích hledali otevřené noční vinárny… Bufet Život měl otevřeno do pozdního večera a zde jsme narazili na rudou, temně zardělou mladou ženu. Chtivě pojídala jakési zbytky na talíři a oslovila mne jako starého známého. (Chvíli před tímto setkáním odmítl Emanuel vstoupit do katedrály. Z pootevřených chrámových dveří se linula do noci čarokrásná varhanní hudba. Já a Petr, básník z Brna – vešli jsme na chvilku a zůstali stát u posledních kostelních lavic. Kdesi nad námi, na chóru hřměly a duněly, zpívaly a plakaly, jásaly a umíraly, znovu se rodily a pěly chvalozpěv – veliké soustavy varhanních píšťal… Zřejmě nějaký student nebo regenschori procvičuje se před zítřejší velkou, nedělní mší.
Potichu jsme odešli a před katedrálou, jako nějaký středověký chrlič, jako Sahara tmy a troufalé pýchy, čekal na nás (měsíc v té chvíli rozstřikoval stříbro po plechových střechách) – sinalý ďábel Emanuel.
Tu noc jsem se stal objektem cíleného útoku ze dvou stran. Nejdříve nastoupila ta dříve krásná, dnes hárající fena – s temnýma pouštníma očima. Snažila se mi vlísat do přízně – ale já viděl, že prodala svou duši. Ta nádherná kráska s bílým panenským čelem, s temnými vlasy a hlubokýma očima – ta už zde nebyla… Hleděl na mne „šukací stroj“ a chtěl mermomocí vlézt se mnou do postele. Říkala: „Já vím, ty máš – široký srdce.“ Když jsem ji odmítl, vynořil se Emanuel a posléze ji přitáhl v noci na náš pokoj v hotelu. (Samozřejmě – podle zákonů filmové grotesky jsme měli přidělen pokoj s manželským ložem.) Oba ďáblové se tvářili – že nejlepší bude, když všichni tři začneme navzájem mezi sebou souložit.
Celý večer předtím okolo nás kroužili a celou situaci monitorovali „mladí redaktoři“ – znám tu partu, kterou používá pražská expozitura ruské služby. Všichni „pracují“ ve finančně výhodných, nezávazných plátcích… mají tak čas na – skutečnou práci.
Dodnes nevím, jaký smysl měla celá ta akce. Měl jsem být nafilmován a vydírán a „natvrdo“ zverbován?
K ukončení tehdejšího ataku jsem byl pozván – spolu s Emanuelem – do živého vysílání Svobodné Evropy… Zdařilo se mi tenkrát odklonit debatu od literatury k tehdejším volbám. Definoval jsem základní znaky typického kandidáta volební listiny: malichernost, sebestřednost, neodůvodněné přesvědčení o svém významu… ambice primitiva… ochota k prodejnosti a korupci… nekompetentnost v krizových situacích… nesamostatnost. Vyzval jsem posluchače, ať se zahledí na volební plakáty a sami hledají negativní signály… Do politiky se derou vždy ti – neschopní. Ti, co – zůstali „na ocet“ ve vědě a podnikání. Špatní studenti, neproduktivní intelektuální pracovníci. Na komunální úrovni (mimo malých obcí a městeček, kde je kandidát adresný a má všemi voliči kontrolovanou minulost), v lidnatých okresních a krajských městech, v pražských čtvrtích – to je přímo zničující mix neschopných naivků, starých bab a plešatých dobráků, mezi nimi jak žralok číhá všehoschopná kreatura – kandidát, který se díky loktaření a nějakému škraloupu propadl ve stranické hiearchii na lokální úroveň.
Spokojeně jsem se pak na několik let izoloval od určitých lidí. Spojení na mě udržoval jeden vykulený vařbuchta z Hospodářských novin. Donášel na mě pilně – bohužel nebylo co. Po čase byl značně nespokojený s mojí pasivitou, pyskoval – tak jsem si ho jednoho letního dne vzal stranou, v lesním tichu na břehu řeky Sázavy, poblíž malebných Hrusic, dostal „přes píču“ a po tomhle šokovém zážitku, kdy měl v očkách slzičky – zmizel jak smrad.
Kurzorem hladím jednotlivé soubory a jejich obsahy vyskakují jak čertík z krabičky. Fotografie, reprinty starých novin, lamenta internetových bláznů, v tomhle kompostu dozrávají skutečné příběhy odvahy a zároveň roste pocit zmaru… Výpovědi skutečných svědků dějinných událostí podléhají stejnému zákonu perspektivy jako objekty rozmístěné v prostoru. Čím dál je člověk od tehdejších událostí – tím méně lidí osloví svými poznatky, emocionální náboj vyprchá pod tíhou mladších vrstev historie. Datový tok, bílý šum… záplava informací zahlazuje vše.
Dívám se na fotografie českých herců, jak zdraví nacistickým pozdravem při proklamativním večeru v Národním divadle. Německá okupační moc dobře věděla, jak se dělá propaganda. Schovala svou tvář za obličeje slavných, veřejně známých osobností… K tomu se váže fotografie plného Václavského náměstí z roku 1942, byl zde Emanuelem Moravcem přednášen Slib věrnosti Říši.
Stejný, o generaci mladší dav ve Zlaté kapličce (jsou zde i někteří bělovlasí pamětníci protektorátní přísahy) podpisuje v sedmdesátých letech tzv. antichartu. (Nebýt těchto režimních aktivit public relation, veřejnost by si vůbec nevšimla podpisové akce debatního kroužku intelektuálů.)
Herci aktivizovaní na povel – v listopadu 1989. (Věrnost svým pasákům, zaprodanost a strach – to byl motor jejich jednání. Herec je ve své podstatě sobecká kreatura. Jedná, pokud má z toho osobní prospěch, tzn. mediální slávu, příslib velkých rolí atd. Dá všechno, aby mohl stát ve světlech ramp.)
Dívám se na fotografii Oscara Tailora, bývalého poradce předsedy vlády v dobách státního převratu. Má společně s Pavlem Koksem revoluční trockistické a maoistické mládí z roku 1969. Jsou jedni z první vlny zverbovaných, vytvářejí novou, mladou síť sovětské zpravodajské služby.
Oscar teď předsedá nějaké soukromé vysoké škole. Všichni mají hábity a vypadají jak spolek pederastů v operních róbách. Pedel je oblečen jako skutečná prdelní obluda. Dokonce mají insignie a řetězy na hrudi. Dokonalé! Rodiče slzí dojetím při slavnostním „výřadu“ absolventů a fotí své brýlaté bledničkovité dcery – které touží tiše vadnout v nějakém kamrlíku ve státní správě (v profesním postupu je absolutně přeskočí opálené, dlouhonohé „kuřačky ocasů“, osobní sekretářky, asistentky náměstků s dvousettisícovým základním platem – bedlivě střežící státní tajemství a donášející na své šéfy svým opravdovým pasákům z tajné služby)… Stejní, matní nemrcouchové, staří šprti, kteří se nedostali na velkou univerzitu – vzali tedy zavděk touto opičí „Zvláštní vysokou školou“. Všichni společně, rodiče i absolventi, zapomenou na ty dva tisíce eur za jeden školní rok… Jářku – studium na doktorát z mezinárodní politologie za dvanáct tisíc eur? Super!
Opakuji si slova jednoho starého čínské stratéga: „Jak ovládnout druhý stát bez válečného střetnutí: Rozdělit společnost (sociálně a etnicky, polarizovat a podněcovat stávající rozdíly)… Vyvolat chaos v národním hospodářství (za pomoci koupených zločineckých vrstev společnosti, nespokojených elementů v armádě a státní správě; příval zlata a příslib kariérního růstu a politické moci rozhýbá nakonec celou strukturu podřízených vojáků a úředníků… Sami nakonec odstraní své nejvyšší vládce).
Na monitoru prolétne tvář jedné sviňky z StB, dnes udržuje hybernující Stranu zelených… Stejně tak byla „na semeno“ léta kultivována a držena v záloze strana Věci veřejné. Když se zahledím na tu její liščí tvář, naprosto zřetelně vidím obličeje jejích šéfů. Profesionálové pro řízení politického boje, obklopení a ukrytí pod vrstvou mediálních laciných ksichtů.
Liška má za sebou řadu mrtvých mužů, kteří s ní přišli do bližšího kontaktu. Opakuji si a počítám na prstech: Ali Baba, Hadr, Tomin a nakonec, docela nedávno – Nikotýn.
Tlumené hučení motoru, nekonečné předení klimatizace utvořilo v autobusu „embryonální, útrobní“ atmosféru. Lidé klimbají, anebo dokonce spí ve skořepinách svých sedadel…
Za okny je hluboká tma lesů pod Berlínem. Nebýt protijedoucích vozidel a svítících odrazových terčů na svodidlech, nebýt informačních tabulí – mohl by autobus klidně stát v nějakém velkém, zatemněném hangáru a své pneumatiky by otáčel na ocelových bubnech. Iluze pohybu by byla naprosto dokonalá.
Na monitoru jsem rozkliknul fotografii smíchy plačícího amerického prezidenta Reagana a jeho zástupce Bushe. Je tam ještě několik lidí v oblecích, všichni drží sklenku se šampaňským a jsou smíchy ohnutí v pase. Škvírami zamhouřených očí zírají na vtipného vypravěče, který jediný má ve tváři pouze lehký náznak úsměvu. Celá pánská společnost „chčije magi“.
Přemýšlím nad skutečností, že Rusové zánikem Sovětského svazu odsoudili USA k „vítězství“. Ovšem komunistické DNA proniklo již dávno skrze „buněčnou membránu“ Spojených států… Přirozená levicovost intelektuálů a mladých odpovědných lidí na Západě… invaze kapitálu z bývalého SSSR, příliv vysoce motivovaných obchodních a zločineckých struktur – celá ta hladová vlna lidí zamilovaných do západního stylu života (s implantovanou poslušností a věrností řídícím strukturám z bývalé KGB) způsobila, že dnes se můžeme zkazkám o vítězství Ameriky jenom smutně pousmát.
Nynější technologická síla vyspělých zemí Západu, surovinové zdroje Ruska a vysoká morálka Číny. Tento lidský potenciál, když k němu přičteme zvedající se Indii a Brazílii – je vědeckou laboratoří budoucnosti.
Pro jedince se zakrnělou morálkou, kterým chybí rozvinuté, silné superego osobní odpovědnosti – se nabízí jako substituce jejich úporné potřeby identifikace se silným, pevným systémem (ten je ovšem rizikovým, ve své neregulované podobě potenciálním nositelem nacionálních a náboženských konfliktů), jako „metadon“ lze použít např. sport pasivně i aktivně provozovaný, „fandění“ fotbalovým a hokejovým klubům, humanitární aktivity ve třetím světě, mírové sbory, armády spásy atd.
Na stránkách věnovaných genocidě původních obyvatel Severní Ameriky Google uvádí, že přibližně z deseti milionů Indiánů (v 17. století) zůstalo k roku 1900 pouhých dvě stě padesát tisíc… Bílými osadníky byla též vybita obrovská stáda bizonů (základní potrava pro severoamerické kmeny původních obyvatel)… Indiáni byli uznáni za občany Spojených států až v roce 1924.
V současnosti je osmdesát procent Indiánů nezaměstnaných. Jejich průměrný věk je 44 let.
Všichni velcí američtí prezidenti – Washington, Jefferson, Roosevelt – schvalovali a velebili genocidu původních obyvatel. Stejná slova – o „životním prostoru“ – použil svého času Hitler.
Poradce prezidenta Eisenhowera, šedá eminence americké politiky, Prescot Bush, jako mladý student a účastník vojenského kurzu na Yaleově univerzitě – ukradl z hrobu na Fort Sill lebku náčelníka Apačů. Geronimo, který byl za svého života držen ve vězení jako rukojmí, zemřel po dvaceti letech tamtéž jako devadesátiletý hrdý stařec, dobrovolná oběť pro přežití vlastního národa… Jeho lebka je dodnes objektem studentských recesí v klubovně jedné z univerzitních kolejí. Mladí onanisté z dobrých rodin si zde hrají na „tajnou společnost“. Je to obdoba středověkých hrátek zdegenerované evropské aristokracie.
V souvislosti s americkými univerzitami mě zaujal článek jistého sociologa. Definuje zde základní znaky moderních mocenských struktur, odhaduje efektivitu „předávání moci“ atd. Přichází s konceptem tzv. „tiché války univerzitních profesorů“. V USA a západním technologicky vyspělém světě zkušenost první a druhé světové války vedla ke stavu – že intelektuální potenciál každé země, soustředěný přirozeně v univerzitním prostředí, vedl ve svém konečném důsledku k obsazování vedoucích manažerských míst ve firmách a korporacích, státních úřadech a zpravodajských službách absolventy zmíněných univerzit… Harvard, Cambridge… Tito lidé mají ve velké míře probuzenou zodpovědnost a uvědomují si důsledky neuvážených kroků v současném propojeném světě.
Naléhavá potřeba kooperace, na rozdíl od dřívější konfrontace – přináší (též podle „teorie her“ Johna von Neumanna) mnohem větší efektivitu… Když se zakalkulují všechna možná rizika válečného konfliktu přibližně stejně velkých hráčů, dochází ke zničujícím výsledkům… Neexistuje vítěz.
Nejdůležitější otázkou dneška je – dopravit tuto informaci na všechna rozhodující místa na planetě a zajistit pro ni pochopení, akceptaci a náhled místních mocenských autorit.
Hledím na několik článků Hospodářských novin, uložil jsem si je kdysi – zaujala mě idea, styl a osobnost autorů. Jsou to chytří lidé, navazují na sítě a finanční toky sovětské vlivové sítě. Idea kultivovaného „švédského“ eurokomunismu je i mou ideou.
Poznávám zde několik lidí ze „starých časů“. Tajní spolupracovníci – šiřitelé Vokna a Revolver revue. Napojení na sovětské „perestrojkové“ aktivity. Vidím, že tento tiskový koncern je personálně propojen s experimentálním prostorem Bárka… Jsou to všichni vysoce motivovaní lidé, profesionální aktivisté Greenpeace a dalších environmentálních hnutí… Mám je rád. Jsem na jejich straně.
FOX– výstavní prostor. Financiérem je malinký pán s šedivými vlasy a zjizveným obličejem. Jmenuje se zvláštně – Mír. Kousek vedle je divadelní La Továrna, provozuje ji Kachňák Vaňous… Za rohem je designová korporace Kartel, Holport, Koncepti, Designpropaganda atd. Za řekou Bárka. Lidové a Hospodářské noviny – necítím se sám na tom širém světě… Těch několik žen, které osobně znám, cirkuluje mezi těmito vlivovými institucemi a jako pilné včelky zajišťují chod těchto „generátorů budoucnosti“. S některými jsem i souložil.
Znovu se mi vybaví zážitek z experimentálního prostoru Bárka – podivuhodný dotek velkého světa. Vlasatý český Rusák – tento můj inteligentní kamarád spolu se svým partnerem na jevišti, brýlatým redaktorem Práva – tito dva dobráčci zvedli svůj hlas proti zlému ruskému carovi, který ublížil hezkým mladým rebelkám…
Je to stejné jako v padesátých letech, jako v roce šedesát osm – nějací křiklounci, zaverbovaní Moskvou, poskytují záminku k intervenci a diskreditují místní vývoj ke svobodné společnosti. Autor knihy Mráz přichází z Kremlu a šklebivá reklama na zubní pastu Císař věděli – oba dva (jeden na pevno, druhý zvířecky tušil) – že lednové dobrodružství roku 1968 skončí vojenským obsazením republiky. Znali svou roli – byli mediální kampaní (spolu s ostatními a s „ikonou“ – nevědomým naivním Dubčekem) označeni za „kontrarevoluci“. A SSSR zde spokojeně nechal čtvrt milionu vojáků na výkrm a jaderné hlavice k tomu.
Naslouchám v šatně tomu propagandistickému žvanění a zvažuji – vědí ti dva (Pat a Mat), co činí? Tohle je naštěstí pouze mediální kampaň v režii Kremlu, který se chce zviditelnit – po čase se dívkám udělí milost a Západ šťastně vydechne.
Moskva slzám nevěří je film, který zobrazuje připravenost Ruska. Lidé na Západě jsou charakterizováni jako „na svou kariéru zaměření individualisté“… Hluboká je touha Rusa po klidu a spokojeném, nenápadném životě. Několik východních generací, stovky milionů lidí naplněných smrtelným stresem – miluje vás víc, než vy máte rádi sami sebe… Chtějí žít západním stylem života, tak moc si to přejí – že jsou ochotni (aniž by je o to někdo prosil) sklonit se před Západem. Přilézt k němu po kolenou, podrazit mu nohy, prokousnout mu hrdlo a svléci jeho tuhnoucí tělo z šatů a bot. Převlečení za „inostrance“ tváří se nonšalantně a podle hesla Poturčenec horší Turka budou v pravidelných intervalech vynášet ze své vilky někde ve švýcarském Luzernu pečlivě roztříděný odpad… Jenom na podlaze jejich luxusního mercedesu bude ležet – tu a tam, několik zapomenutých slupek ze slunečnicových semínek.
V osobní rovině je ovšem na místě veliká opatrnost. Tito „pěšáci“ mívají v poli docela velkou „úmrtnost“.
Otvírám stránky věnované dodnes neobjasněnému atentátu na prezidenta Kennedyho. V překladu čtu příspěvky amatérských pátračů, kteří se snaží dostat před soud tento tichý státní převrat, úhelný kámen moderní americké historie… Zajímavá je role obou ředitelů tajných služeb. Zahraniční rozvědka pod vedením Allena Dullese – zaprodance Sovětů z dob druhé světové války, její gigantická správa tajných operací poskytla logistiku, koordinaci a prostředky. Federální úřad pro vyšetřování – pod vedením „posvátné krávy“, amerického mocenského systému, transsexuála J. Edgara Hoovera – využil svých kontaktů na podsvětí, na Cosu nostru z dob boje proti zaměstnaneckým odborům. Zde byly lidské zdroje pro krycí operace a podpora celé agenturní sítě na šíření fám a dezinformací… Vlastní operační centrum stálo mimo oficiální struktury. Financováno ze soukromých zdrojů jižanských naftařů a zbrojních magnátů – stařeckých naháčů prohánějících se spolu s mladými prostituty pod tisíciletými sekvojemi v privátním klubu Český lesík (Bohemia grove).
Hledím znovu na tu fotografii – kde dosavadní viceprezident Johnson leží pár hodin po atentátu v letadle, válí se v posteli svého mrtvého nadřízeného, vyřizuje telefonáty a dává rozkazy svému tajemníkovi. Jacqueline Kennedyová nemůže do svého apartmá, kde leží to jižanské hovado, a tak stráví celý let do Washingtonu schoulená vedle rakve svého manžela.
Takto je zachycena na fotografii, když prezidentský letoun stál ještě na dallaském letišti. Johnson trval na přítomnosti mladé vdovy. V celém Washingtonu byly v důsledku spiknutí vypnuty telefonní centrály, celá místní síť – a v klíčových úřadech, ministerstvech a Bílém domě nefungovaly několik hodin telefony. Organismus státní moci byl záměrně ochromen… Johnson se přeci jenom zvláštní linkou dovolal bratrovi zavražděného prezidenta, ministru spravedlnosti Kennedymu, a vyžádal si od něho právní odborný souhlas – že může složit prezidentskou přísahu… Manželka mrtvého prezidenta se kouše do rtů a plačky přihlíží…
Pročítám letmo kdysi zachycené vzpomínky účastníka lékařského pokusu – kdy skupina dobrovolníků byla podrobena týdennímu režimu spánkové deprivace (byla to humánní podoba „lámání charakterů, vymývání mozků atd.“, praktikovaná ve čtyřicátých a padesátých letech na obou stranách barikády).
Ukázalo se tehdy, ve skromných výpovědích několika přeživších vězňů – a bylo potvrzeno o dvacet let později lékařským pokusem, že představa člověka jako celistvé bytosti s pevnou osobnostní strukturou – tato romantická vize neobstojí… Vypadá to, jako bychom spíše byli „vtěleni“ do biologických strojů.
Buněčné sítě jsou tak křehké, že je může poškodit pouhá myšlenka, déletrvající stres pak rovnou přepisuje DNA (ovlivňuje tzv. zbytkovou DNA, tedy ty sekvence genových řetězců, které se nepodařilo vědcům přečíst – zde se ustavuje „zapínání a vypínání“ různých genů zodpovědných za stavbu buněk atd.).
Při pokusech se spánkovou deprivací se zjistilo, že tělesný organismus musí v pravidelných intervalech spát, dobýt energii ze zásob chemických prvků a sloučenin… Musí být odpojen od ostrého vědomí… Déletrvající bdělost je zničující. Lidé postupně ztrácejí svoji osobnost. Dětinští, regredují – masivně se rozvíjí tzv. stockholmský syndrom… Když se jim i dále zabraňuje spát, stávají se slepě agresivními. Za každou cenu se chce tělo zanořit do sféry nevědomí… Jinak hrozí trvalé poškození – psychóza, rozpad reality.
Naslouchám zvukovému záznamu, který jsem si kdysi pořídil, když jsem dělal rozhovor pro jednu revue – s jedním sympatickým bývalým redaktorem Rudého práva… Vypráví mi, jak různé silové skupiny uvnitř politbyra Ústředního výboru KSČ se snažily ovlivňovat oficiální články v tomto hlavním tiskovém médiu… Ovšem – hlavní a v podstatě jediné slovo zde měla Moskva… Skrze šéfredaktora a vedoucí redaktory rubrik, kteří do jednoho byli lidé odpovědní sovětské zákonnosti, uskutečňovala Moskva vždy svou vlastní politiku. V podstatě na dění v Rudém právu neměl rozhodující vliv ÚV ani její ideologický tajemník. Dokonce si nenechali do toho kecat ani od „generálního“ (a ten dobře věděl, že tohle není jeho píseček).
Stejně tak redakce časopisu Otázky míru a socialismu měla diplomatický status a vlastní poznávací značky na svých vozidlech. Nebylo je možné zadržet, kontrolovat a nijak omezovat.
Rudé právo tak nastavovalo základní algoritmus aktuální ideologické čistoty a „správného stranického myšlení“. Na krajích a okresech se jelo především podle jeho úvodníků.
Uvažuji nad tím světem skutků „mimo dobro a zlo“. Více jak sto let staré a přitom věčně moderní ideály levicových teoretiků. Intelektuální práce čistých a morálních lidí se násobí stovkou let zkušeností s hnusným byrokratickým, aparátčickým režimem ve východním bloku.
Z tohoto poznání vzešla dnešní podoba čekistů. Jejich rudý svět je definován: „To – co je třeba udělat.“
Je to především práce pro budoucnost. Umírají tiše, bezejmenní hrdinové – pošpinění svou zlou prací.
Věřím, že Ježíš by chodil v roce 1917 s rudou knížkou. A jakmile by se ustavil režim a začal fungovat aparát – byl by ukřižován.
Chlystové věřili, venkov věřil – než Stalin zlikvidoval „kresťjanin“, zemědělce – že Lenin přinesl do Ruska krásnou syntézu komunismu a křesťanství.
Věřil ruský mužik – že Bůh chodí po Rusi přítomen v mnoha osobách, putuje po generacích.
Stejně tak kabalisté v zapadlých koutech Haliče a Bukoviny věřili na „sloupy“, které drží tento svět. Lamet wav – prostí spravedliví, svou nevědomou přítomností, svou naprostou ryzostí obhajují lidský rod před hněvivou tváří Stvořitele.
V každé galaxii, v jejím středu – je černá díra… Ta bezedná jáma zpívá. Gravitační vlny jejího zpěvu rodí stále nové generace hvězd. Její písně dávají růst mladým modrým veleobrům v oblacích mezihvězdného prachu.
Člověk – agregát milionů interakcí v přítomném čase. Společnost – miliardy lidí a hučící žhavé biliony vztahů a kontaktů mezi nimi navzájem.
Jak ovlivnit chod společnosti správným směrem? Jak odklonit dravou řeku lidského chtění k novým cílům?… Využít okamžiků, kdy společnost je ve zlomovém bodě nestability. V několika vteřinách a na několika milimetrech se rozhodne – kam spadne obrovský, rozvětvený strom.
Po dvou zničujících světových válkách, které devastujícím způsobem zasáhly do vývoje civilizace, zrodil se z uvolněných potenciálů průmyslu a civilizačních přesunů – nový svět… Jistá systémová „bytost“ – zatím nedefinovaná forma umělé inteligence… Emocionální zkušenost s utrpením válek se zapsala trvale do genofondu lidstva. Tato „centrála“ je vlastně hlubinnou zkušeností s odvrácenými stránkami lidství.
Každý aspekt skutečnosti je obklopován nekončícím oblakem asociativních řetězců, je definován stále se obnovujícími generacemi tzv. konečných automatů… Lexikální analyzátory, nekončící posloupnost a opakující se ověřovací kroky vytvářejí tzv. Turingův stroj… Tento virtuální útvar rozvíjí nekonečný proud větvících se algoritmů, celé civilizace a evoluční řetězce poznání.
Bludné jazyky, lingvistika a historie neexistujících, hypotetických světů – které plodí tento umělý polobůh ve své nepochopitelné mysli… to vše v každém okamžiku zaniká a znovu povstává vždy v nové, originálnější a životaschopnější formě. Cestou pokus–omyl na úrovni lidských jednotlivců uskutečňuje tento planetární organismus „svou“ budoucnost… Uvidíme – jestli je možné, aby v nějaké formě existoval člověk – jako autonomní bytost.
– – –
Berlín. Velký, rozsáhlý – slitý do několika obřích světelných shluků, které se zrcadlí v zamženém nočním nebi… Ta noční světelná mapa, odraz rozzářených ulic, náměstí a autostrád – visí ve vlhkém vzduchu, rozprostírá se nad borovicovými lesíky a tmavými jezery. Jeho zář vykresluje černé siluety stromů, na loukách, na mýtinách dubových hájů.
Jako každou velkou metropoli – je Berlín nemožné vidět z jednoho místa. Přetéká za obzor, zářící kaluž rozlitá v temné rovině. Červená signální světla na hrotech vysílačů a výškových budov tikají do tmy. Několik letišť na obvodu města vysílá do nebes pravidelné dávky letadel… Rojení desítek strojů nad městem prozrazuje velikost této aglomerace. Vypadá to, že z nebes klesají a znovu stoupají rozsvícené vánoční stromečky.
Noční lesy… Události poslední doby vzaly podivuhodný směr. Zřejmě jsem svým pátráním vyvolal pozornost zájmových skupin, pohybujících se uvnitř státního systému. Nějakým pro mne nejasným děním – působení jistých osob přesahuje do mezinárodních vod… Zde platí pouze nepsaná pravidla mezi případnými partnery. V podstatě to je pole bez zákonů a vyznává se čirá moc… A vědět (to platilo vždycky, a dnes naprosto) znamená tu pravou, průzračnou kompetenci ovlivňovat chod věcí.
Přehrávám si před očima jeden nedávný večer. Na polovinu září bylo příjemně teplé odpoledne.
Ozval se mi jeden známý, dalo by se říci kamarád. Má pro mě jednu nabídku. Cosi zajímavého… Dávám si s ním sraz večer u Výstaviště.
Jak se blíží má tramvaj k zastávce – hledám očima… a nacházím tu sporou, suchou postavu. V šeru pod stromy na začátku parku nehybně stojí živá socha… Říkám si poslední dobou – jestli to u něj není nějaká neurologická porucha. Chodí a pohybuje se jak zatuhlý stroj… Jednou jsem ho ovšem načapal, jak utíkal v noci na tramvaj. Přes náměstí Republiky táhlými, klouzavými skoky utíkala lidská kolčava… To není roztroušená skleróza, to bude psychická záležitost. Dlouhé období depresí prokládá krátkými záchvaty činorodosti… K tomu nutno přičíst jeho zvláštní, v podstatě hysterickou zálibu ve společnosti mladých mužů… V mládí prokazatelně vyhledával ženy, naposledy to byla černooká cikánečka, líbezné mládí – útlé tělíčko, které (řečeno jeho slovy) v posteli úplně žhnulo tělesným žárem. Její vášeň byla horká jak pouštní písek, jak skály pukající pod tropickým sluncem. Ty naprosto černé duhovky očí… ta tichá, mlčenlivá ryzost, neverbální pozornost – naslouchající hnutím duše. To nás, ukecané chlapíky, upřímně přitahovalo a zároveň děsilo. Robert (onen známý) sám pravil po letech – že život s ní byl zhruba tak klidný a bezpečný, jako je uklidňující držet ostrou břitvu za čepel.
Robert ví, co mluví, je to starý „nožomil“ a vždy je připraven vytáhnout zlověstný zavírák. Co chvíli má jiný nůž – poslední generace jsou úplné skvosty. Damascénská „obláčková“ ocel a ergonomické rukojeti. Zlověstná krása těch nožů přesně doplňuje jeho pečlivý a zavilý charakter.
Jednou, kdy přišel za námi, seděli jsme tehdy v hospodě Na Slamníku (bylo již pozdě večer a zadní lokál byl vylidněný), opět přehrával svou hysterickou etudu – před našimi pohledy se pomalu svlékal z bundy a batohu – asi stejně tak pomalu, s mnoha odbočkami a pohledem upřeným na své diváky, se svléká krásná slečna u tyče… Při mé poznámce, že všichni doufáme, že si na sobě nechá alespoň prochcaný trenky, rychle odhodil batoh na zem, zasyčel jak zmije a s hlasitým cvaknutím, prudkým pohybem zápěstí otevřel velkou dýku… Stál tam nad naším stolem, v setmělém sále, skrz okna občas nahlédlo němé světlo od projíždějícího automobilu, stíny záclon tančily na stěnách a na podlaze. Tenké rty se Robertovi odhrnuly ze zubů a ta divá, syčící ústa byla jak rudý květ… Všechny nás obešla hrůza v tom zlomku sekundy – jen bleskla ocel, poplašila šero v koutech… potom to cvaklo a opět stál před námi zpomalený kamarád a stydlivě klopil oči… Od toho večera se mu raději nesmějem.
Robert stojí v černém stínu pod stromy, nehybně vyhlíží můj příchod… Taková jsem kurva, že přejíždím o stanici dál, je to jen pár set metrů a přicházím z jiného směru, než očekává.
Když se potichu přiblížím pod klenbou stromů – večer už pokročil a tma zhoustla. Nemůžu nikde zahlédnout tu hubenou, pomenší siluetu. Na místě, kde stál, už není… Po chvíli, kus ode mne – blikne silná dioda bílým světlem. Teď zahlédnu svalnatou psí siluetu, která se okolo něj vesele ochomýtá… Už je mi to jasné. Robert má od své kamarádky svěřenu psici Sáru, již několikrát jsem s nimi byl ve Stromovce na podvečerní procházce… Zdravím halasně tu veselou dvojici a předem se chystám na přátelský výskok hodné stafordšírky… Zubatá tlama mi něžně žužlá zápěstí a svalnatý jazyk počítá prsty na ruce. Pokouší se mi dát hubičku ve vysokém výskoku (prakticky po mně vyběhla). Hulákám na ni rozjařeně: „Sáro, že si zase žrala hovna! Přiznej se ke všemu! Zavoláme na tebe pejskovskou policiíí-íí! Hovna si žrala!“ Několik běžkyň s rozsvícenými čelovkami sebou trhlo, rozházelo jim to rytmus a o to rychleji se teď vzdalují z dosahu nezdvořáků… Se Sárou zvědavě přihlížíme, díváme se – jak Robert s vojenskou baterkou v ruce cosi už pět minut hledá v trávě. Ptám se: „Ty jsi něco ztratil, v těchhle místech?“ Robert se narovná a já vidím, že má na očích úzké „prezidentské“ brýle. Pomalu se mu otevírají rty: „S-Sára srala… A j-já h-hledám hovno.“ Směju se nahlas a tiše se směje i psice, šťastně pobíhá, frká a oddychuje sálavou tlamou.
Se zájmem hledím na tu úpornou, pečlivou Robertovu bytost – která je ochotna za noci hledat v trávě psí trus, aby ho mohla sebrat do mikrotenového sáčku a spořádaně hodit do koše.
Když konečně našel ve světle vojenské diodové baterky (1400 Kč) psí bobek, ještě z něj lehce stoupala pára, bylo v Robertově hlase možné rozpoznat záchvěv dětinské radosti… Něco jako smutek zarezonovalo v mé mysli – nějaká tušení věcí budoucích… Stáří.
U rozsvíceného okénka bufetu za Planetáriem koupil jsem pro Roberta, Sáru a pro sebe párky v rohlíku a tatranky. Pro čubu jsem požádal, aby to bylo bez hořčice… Z párků se stal problém, protože Robert nebyl schopen při chůzi jíst, a zároveň nechtěl usednout na lavičku (má prý nějaký záměr, je to přesně na čas, a pak si sednem, ví kde a v kolik). Nechávám to tak, se Sárou jsme na dvě polknutí sežrali své párky a teď netrpělivě přihlížíme, jak Robert pečlivě a nesnesitelně pomalu balí svůj hotdog do mikrotenového sáčku. Žertem ho nabádám, aby jej omylem nevyhodil do odpadkového koše. Robert okamžitě reaguje. Prohlašuje, že teplota odpovídá, ale velikost a konzistence je jiná.
Minuli jsme rybníčky, obešli velkou louku a prošli tunýlkem v železničním náspu… Robert kontroluje čas na svých světélkujících hodinkách… Pod velikými stromy je pár hrubých dřevěných stolů a lavic… Lidé sem chodí posedět, hloučky mladých zde pořádají pikniky v přírodě… Robert mi cestou pověděl, že je pouze prostředník jedné osoby, kterou dobře zná a s níž léta příležitostně spolupracuje, ten člověk mi učiní nějakou nabídku. Jediné, co ještě ví – a co mi má povědět, je jedno slovo: Součinnost.
Okamžitě ze mě padají obavy z neznámých okolností a místo nich nastupuje ještě silnější zvědavost a vzrušení… Tohle už je opravdu mimo mé původní záměry… Stal jsem se postavou v rozsáhlé hře. Jediné štěstí je – doufám (jinak by se vše rozdrolilo do zmaru) – že ty síly jsou přátelské a mají zájem na společném, těžko definovatelném, ale pevném cíli.
Robert posléze rozehrál němohru, japonské divadlo kabuki a tichou travesty show. Usadili jsme se na místě pikniků. Sára běhala kolem po louce a frkala do krtčích děr.
Robert umístil na stůl horolezecký hořák a počal ohřívat v nerez esšálku vodu. Přitom se mi omlouval, že hořák je lihový, nikoli benzinový, takže by v osmi tisících metrech „ohřál litr vody až za dvacet minut“. Vzhledem k tomu, že jsme byli asi dva výškové metry nad hladinou Vltavy, která teče kousek vedle – mi tyhle řeči přišly dost malicherné. Ale nechal jsem to tak… Všechno dál patřilo do rámce podivuhodného večera. Mandarínská obřadnost.
V modravém světle tichého plamene, za jemného syčení hořáku Robert opět zkontroloval čas. Potom zcela nečekaně sáhl někam za svou hlavu, z ohonu stříbřitě šedých vlasů sundal sponku a pomalu rozhodil své lokny do tmy… Prudce jsem se začal cítit nepohodlně. To ženské gesto s vlasy, ta grácie a smyslná, narcistní pomalost, s jakou provedl ten pohyb, daly zcela jasně najevo, že pro Roberta-blázna nastal vrchol večera… Moje mužsky zavalitá přítomnost, úžas špalkovitého diváka s plnovousem – byla odměnou pro tu animu, která dřímá v melancholickém, pečlivém Robertovi.
Jako tanečnice flamenca počne svůj sólový výstup, jako primabalerína v Čajkovského Labutím jezeře – rozestřel Robert své šedivé hedvábné vlasy a počal se pomalu česat velikým „armádním“ hřebenem. Jako všechno, co nosí a používá, je i hřeben vyroben z kastrující lékařské oceli.
Uslyšel jsem tiché kroky z blízkého chodníku. Nějaká dvojice nás minula a z šera se ozval tlumený mužský hlas a tichý ženský smích… Zvedl jsem se od stolu a šel do tmy za Sárou. Psí fena mi byla v té „esteticky explicitní“ chvíli tisíckrát bližší než přihřátý blázen, jehož pot čpí starobou.
Stojím uprostřed rozsáhlé louky a hážu Sáře vlhký, ožužlaný klacek. Psice neúnavně běhá a chce se přetahovat. Udělám jí radost a zvednu ji i s klackem do výšky. Šťastně, chrčivě ječí a škube sebou, ze dřeva létají poslintané třísky. Když už nemůžu udržet tu živou váhu, nechávám bestii, ať skáče okolo s pocitem, že vyhrála úlovek. Sára mi po chvíli položí k nohám toho zuboženého dřevěného „peška“. Nakonec podlehne svému rozumovému úsudku o kumulaci slasti. Hážu ten klacek daleko do tmy.
Pomalu se vracíme k Robertovi. Dusot psích tlapek nás prozradil. U modrého syčícího ohníčku sedí učesaná dlouhovlasá babička a spokojeně se usmívá. Bedlivě mi hledí do očí a s upíří slastí saje mou živou energii. V esšálku se louhuje zelený japonský čaj. Robert vytahuje z bezedného batohu tři nerezové hrníčky a na rozložený ubrousek položí tatranku. Já přidám svou a Sářinu. Cvakne pojistka a veliká zavírací kudla krájí křehké oplatky na úzké, pravidelné „rybičky“. Robert má u toho nasazené brýle a tváří se, sužován svou pečlivou odpovědností, jako mozkový chirurg.
Právě když bylo nachystáno pozdní pohoštění – před vchodem do parku zastavil velký automobil… Robert se podíval na hodinky a kývl na mne… Tlumené kroky na asfaltové cestě. Po chvíli vystoupil ze tmy člověk v tmavém obleku a v bílé košili zářící ve světle lihového plamene.
S bušícím srdcem si uvědomuji, že je to postarší Číňan. Robert se s ním přátelsky zdraví. Všichni se lehce usmíváme. Jsem představen a zaslechnu čínské jméno, takové zadrhlé zamňoukání, které se ztrácí a pak náhle končí. Tohle nezvládnu, naprosto nezapamatovatelné. Pozorný Číňanův zrak zachytí mé rozpaky. Usměje se a takřka čistou češtinou mne vyzve: „Mu. Klidně mi říkejte pane Mu.“ Robert mi chce jméno pedanticky hláskovat, ale Mu ho zarazí… Už mi dochází, proč Robert zvolil pro setkání tohle místo. Zhruba pět set metrů odtud vzdušnou čarou je čínské velvyslanectví.
Popíjíme zelený čaj z plecháčů a Robert vysvětluje složení a původ čajových lístků. Pan Mu přikyvuje, občas řekne nějaké slovo – ale jeho černé oči hledají cosi v mém pohledu. Nakonec mi to dojde – je asijsky zdvořilý a je na mně, abych ho vyzval k soukromému rozhovoru… Požádám tedy Roberta o prominutí a vyzvu Číňana k malé procházce po mokré, zrosené louce.
Pan Mu začal okamžitě hovořit… Zřetelně mi vysvětlil jeho pozici v celé záležitosti. Jeho „strana“, lidé, s kterými spolupracuje, zachytili jisté události v Lisabonu. Přitom mi zdvořile podal důvěrně známou navštívenku jedné tamní restaurace. Okamžitě jsem si seřadil postavu ochotného mestice a jeho kontakty na Annu… Byl to již druhý člověk prokazující se tímto způsobem… Nabízí mi součinnost v mém záměru… Zarazil se mi dech… Jediný člověk v přítomném čase ví o mém záměru – a ten záměr mi sám nabídl. Bylo to na kopci, daleko od našich druhů – ve Vídni.
Pan Mu mlčky sledoval mé myšlenkové pochody a v pravý čas tlumeně podotkl: „Tymoša vás srdečně pozdravuje.“ Uctivě se u toho uklonil. Zajímavé… Situace je zralá. Kontinenty se hnuly. Mlčím a přikývnu, abych dal najevo souhlas.
Potom následují již konkrétní informace. Jedna velká mezinárodní nadace (Global Foundation) bude mít brzo zasedání své pracovní, řídící skupiny. Můj „Objekt“ bude přítomen… Pan Mu mi poskytne podpůrnou skupinu. Půjde o dodávku, jejíž řidič bude osoba, kterou poznám. Ten člověk má zároveň střední ošetřovatelské vzdělání. Má za sebou praxi ve válečné medicíně… Zamrazilo mne… Dále bude v posádce rodilý mluvčí, mladá žena, která zná místní prostředí, zvyky a úřední postupy… A tady dostávám sadu platebních karet. „Jsou bezpečné. Naprosto legální. PIN je přiložen… Výše výběru neomezená, na provozní výdaje. A zde (podal mi plánek Stockholmu) – je místo setkání s podpůrnou skupinou… je to jedna ze zastávek metra.“ To jméno stanice nevyslovil, jen na něj ukázal prstem. Místo toho mi naléhavě zopakoval datum, čas a náhradní termín… Pak složil mapu a dal si ji do kapsy. „Tady. Telefonní číslo je uloženo v rychlých volbách pod tlačítkem čísla dvě, v telefonním seznamu je skryto pod jménem Kerstin.“ Podal mi nový telefon Nokia. „Bezpečný. Použít prosím jen v nejnutnějším případě. Pouze jednou.“ Jednat podle pokynů, které dostanu od člověka, který bude mít na starost náš bezpečný návrat… Kývu hlavou.
Pomalu se blížíme k modravému plameni pod velkými stromy. Robert a Sára se svorně dělí o sousta tatranky. Pan Mu si s námi potřese přátelsky rukou. Pouze Sára ho podezřele ignoruje. I pan Mu dělá, že Sára neexistuje… Mají oba zajisté pro to nějaký „asijský“ důvod.
Kroky pana Mu umlkly v tmách. Za chvíli v dálce „diplomaticky“ zapředl motor silného automobilu. Rudá koncová světla zmizela v zatáčce u řeky.
Zbytek čaje jsme vylili do trávy a pomohl jsem Robertovi s batohem na záda. Sára kluše spořádaně vedle nás. Park je tichý a takřka bez lidí.
Silueta zámečku a veliký, osamělý vodotrysk pleskající na kameny v kašně – vypadají jak kulisy pro nějaké noční představení. Jako by staleté stromy a modravá louka čekaly na čísi sólový výstup… Ovšem… ano. Samozřejmě. Na obloze vystoupil z mraků platinový princ. Majestát hvězd ustoupil do pozadí. Na scénu vplula bílá – němá a přeci řvoucí tvář. Chrámový muezzin – s ochablou lehkou tíhou přerostlých kastrátů, opět (po milionté) počal svůj tisíc a jednu noc trvající pomalý tanec kolem spící planety.
Za okny autobusu opět zřídla noc a další světelná jáma, vyrubaná ze tmy září reflektorů, ukázala průčelí odbavovací haly nějakého nádraží… Pořád ještě jsme kupodivu v Berlíně… Na zastávce pár lidí vystoupilo a my, co cestujeme dál, máme krátkou přestávku.
Protahuju si tělo, navštívil jsem podzemní umývárnu a s osychající osvěženou tváří hledám na obloze známá souhvězdí – využívám každého okamžiku, kdy nemusím sedět… Vzpomínám.
Robert – spolupracovník čínské vlády… Chodí oblečený do přesných sestav bojových armádních obleků. „Pouštní bouře“, „Viet Minh“, „Kongo“ atd. Nosí alfy, aljašky – různé goretexové nepromokavé kreace z armyshopů.
Léta toužebně vypráví o svém nekrofilním snu – o latexové, na míru vyrobené panně (má laminátový skelet, pružné silikonové mléčné žlázy, ušlechtilé dlouhé svaly a omyvatelnou kačenu (frndu). Vyrábí to firma specializovaná na zakázky pro osamělce, ve Státech. Holka přijde cirka na pár set tisíc korun.
Robert patří k tomu latentnímu typu homosexuálních vrahů – kteří mají rádi „chlapské prostředí“. Vyhledávají uplatnění okolo mužských šaten, v armádě a ve sportu… Pečliví „seržanti“ s hysterickou křehkou duší používají charakteristická úsloví, například: „To mě teda poser!“
K této sestavě patologických znaků patří též Robertova znělka v telefonu… Když mu přijde SMS, ozve se zoufalé mňoukání opuštěného koťátka… Smrťáček by se rád zatoulal, jak říká, „dostal se chlapům do trenek“. Jako opačně přepólovaný sameček by se pak přisál k velkému páchnoucímu „bimbákovi“ a zůstal by už na věky přirostlý, spojil by v parazitické symbióze svůj krevní oběh se svým nositelem a jako upíří lalůček, bradavice, by spokojeně trávil své dny v močí páchnoucích tmách.
Vzpomínám, jak mi nedávno Robert vyprávěl o své matce. Jeho otec od nich odešel, když mu bylo půl roku – emigroval do Německa… Robert vyrůstal v malé garsonce se svojí mladou matkou… Za letních večerů bývala zoufalá. Bylo sedm hodin večer, Robert měl sedm let a slunce svítilo do oken. V rohu pokoje hrála televize… Matka chodila po pokoji jak šelma v kleci… Už to pojednou nemůže vydržet, stojí nad ním a kontroluje, zdali spí… Snaží se, má úporně zavřené oči – pak to ale nevydrží a zamžourá skrz víčka… Matka se nad ním sklání a úpěnlivě křičí: „Spi! Spi už! Já musím mít nějakej soukromej život!“
Dnes chodí pětapadesátiletý, chronicky depresivní syn se svojí takřka osmdesátiletou matkou k jedné mladé psychiatričce… Sedí v čekárně, a když na ně přijde řada, tak v ordinaci křičí na svoji matku, obviňuje ji – že mu zničila život. Bezmocně, s pláčem do ní psychicky kouše jak bulteriér se žvýkačkovitýma zubama. Žužlá. Kňučí. Tence vyje… Stařenka kýve smutně hlavou a jako tehdejší „chladná krásná královna“ přiznává svůj podíl na jeho defektu… Po odchodu od lékařky Robert opět ztrácí schopnost plakat a navyklým způsobem „zamrzá“ v provozní, „vymazlené“ melancholii.
Zvykli si na to, na ten pravidelný emocionální cirkus před třetím člověkem. Vyzáblá stařena se začala lépe oblékat, dala si přešít elegantní kostým a koupila kvalitní dámské střevíce. Robert si opatřil větší a těžší nůž.
Autobus se dal opět do pohybu. Pomalu nabírá rychlost a mizíme v tmách. Popíjím vodu z plastové lahve. Občas, jednou za pár set kilometrů, se odměním… mám s sebou tucet útlých plechovek kofoly… Aby se mi líp žilo. Jenom tu sladkost potřebuju vždy spláchnout… Počítám, že někdy nad ránem využiju blahoslavené možnosti a zajdu chcát do podpalubí autobusu, kde je útulný hajzlík.
Robert mi při jedné příležitosti vyprávěl, jak byl před dvaceti lety ve Spojených státech… Tehdy byla Amerika ještě bohatá země… Při jízdě napříč kontinentem zastavili jeho američtí přátelé na kraji silnice. Robert vystoupal na malý vršek, na travnatý hrb nad krajinou… To místo na kilometry daleko vypocovalo ze svých pórů strach a smrt… Bylo ticho, vítr šelestil v travách a Robert měl pocit, že stojí po kotníky v krvi… Po letech se dočetl na internetu – že v těch místech zemřely tisíce Indiánů… likvidační armáda bílých osadníků přišla jednoho zimního rána, obklíčila vyhladovělý, uštvaný kmen, který byl zbaven svých tisíc let držených lovišť, utíkali před bílými na sever, decimovaly je neštovice a tyfus… celé rodiny včetně dětí byly rozstříleny toho dne ve stanech… Zmrzlé mrtvoly byly naházeny do vykopaných masových hrobů… Robert mi poslal dobovou fotografii, krasopisně je bílým inkoustem nadepsána od tehdejšího pořádkumilovného „křesťana“: Úspěšný lov na Indiány, Wounded Knee.
Hledím na černá skla autobusu. Pár nočních lampiček se zrcadlí v oknech a vypadá to, jako by venku jel ještě jeden autobus, těsně vedle nás. A moje černá silueta mi hledí přes okno do očí.
Mám před očima Béďovu tvář – když se nedávno vrátil z Ameriky… Měl tam cosi na práci… Z očí a úst se mu při pokusech o úsměv valila temnota… Nějaký úkol měl v nočním New Yorku. Nějak to souviselo s kriminálními živly… Cosi zařizoval v tamějším podsvětí… Mlčel. A já se neptal.
Řekl mi tehdy, že USA je stát s největším počtem vězněných osob. Mají absolutní rekord v procentech vězňů na počet obyvatel… Ta země potřebuje ke své existenci silnou vrstvu kriminalizovaných obyvatel – vězeňství je tam veliký byznys. Existují tam soukromé, státem licencované věznice.
Zoufale se zabývá dětsky naivními a přitom cynickými texty, básničkami a obrázky… Jako by na dětském hřišti vybuchla puma, desítky let ukrytá v zemi, ještě z války… Chytá se všeho, pokouší se o návraty do časů naivního štěstí. Hledá dveře do ráje… Tohle období je nesnesitelné – pak se Béďovi zpevní tvář a pevně uchopí svůj noční podnik do otěží… Servírky a barmanky se třesou před jeho laskavým pohledem. Jedny ho nešťastně milují, další zas bezmocně nenávidí… V tomhle prostředí zločinné laskavosti a sladkého trestu je Béďa jak ryba ve vodě. S tváří jak šutr v řece hledí vstříc zástupům nočních hostů, usmívá se a zároveň blýská očima.
Jednou jsem byl přítomen konfrontaci s rozjívenými francouzskými hosty… Béďa mlčky přihlížel urážlivému chování, potom – když jazýček pomyslného seismografu pohladil vlasovou ručičkou jeho červené vlásečnice v mozku – mlčky odešel do kuchyně a telefonem nahlásil fyzické napadení. Zavolal na policejní oddělení… Poté uvedl do chodu své sporé tělo… Tiše, se sklopenou hlavou, několika stále těžšími a dunivějšími kroky došel k hlavnímu nezdvořákovi… V tu chvíli již vážil pět tun a stáhl do sebe veškerou energii z blízkého okolí, úplně se ochladilo… Tehdy jsem naplno poznal – co to je, když je člověk blázen… Béďa Francouzovi zabořil ukazovák někam do lícní kosti, pod oko, a „galský kohout“ (který předtím házel nedopalky cigaret po obsluze, na stůl pohodil mastné papíry a nedojedený hamburger, který si přinesl zvenku), drzý žabožrout pojednou ležel mlčky pod stolem a zíral jak mrkací panenka. Béďa vzal do prstů jeho horní pysk a pomalu ho zvedl… Bylo hrobové ticho… Za pět minut, kdy policie odešla s nevycválanými skotáky, servírky umyly stoly, uklidily a vytřely podlahu – hudba tiše hrála, cinkaly sklenky s vínem a nic se nikdy nestalo… Jen já vím, co mi Béďa svěřil – tyhle chvíle mu kradou měsíce a roky života. Každá ta „mikropovídka“ nechá někde uvnitř jizvu.
Když jsem věděl, že budu odjíždět na svou „loveckou“ výpravu – zašel jsem tehdy za Béďou… Nemohl jsem mu nic říct, jen jsme popíjeli a bavili se o všem a o ničem. Nějak jsem tehdy potřeboval (bylo to pro mě aktuálně důležité) zmínit pár věcí: „Nejdůležitější je, aby člověk přijal sám sebe, naučil se žít skromně ve vnějším světě a o to měl bohatší vnitřní život… Ten pocit jistoty uvnitř sebe sama, to je důležitější než všechny dějiny lidstva… Tichá, šťastná chvilka – kdy člověk ví, že je součástí věčnosti… Vždycky byl, jenom na to, co jasně cítíme v dětství, během života zapomínáme.“
Béďovi se tehdy zle blýsklo v očích. Zasmál se studeně: „Jo… Pokud máš šanci takhle žít, tak jo… Většina lidí se ale narodila do situací, kdy tu šanci nemaj… Nikdy to neuviděj… Chcípnou a budou smrdět.“
Vím, že to z něj hovoří ta černota, kterou se umazal při svém povolání… Vím dobře, jak miluje své děti… A přestože je nevídá každý den – žena od něj utekla, na dálku se rozvedla a žije v cizině… nosí jejich fotografie ve svém mobilu a co chvíli obtěžuje své kamarády pohledem na svá veselá, vzdálená mláďata… Trochu to vypadá, jako by terorista, který unesl letadlo, ukazoval fotografie zajatých rukojmí.
Myslím na starého přítele, jeho ledové oči už tenkrát dávaly znát specifickou, nešťastnou kvalitu… Už tenkrát měl svou dráhu předurčenu.
Béďa mi ten večer vyprávěl své zážitky z USA, střípky letmých situací – takhle mu funguje jeho jestřábí mozek… Sekvence ostrých fotografií. Můžete je donekonečna zvětšovat – mají „patnáct milionů gigabitů“. Hloubka ostrosti je taková, že nenajdete dno – pod jednotlivými pixely je pojednou naprostá tma… Ale ta bohatost vnímání. Naprostá, zničující záplava detailů – člověk by se v tom utopil.
V New Yorku viděl obří knihkupectví, kde se dá týdny žít a číst „všechny“ knihy světa. Obchodní pasáže, mnohapatrové bloky obchodů s nejnovější elektronikou – zástupy autistů zde nedočkavě kupují nejdražší 3D skenery, astronomické kamery, výkonné počítače s bezednou operační pamětí a s příkonem elektrické trouby na pečení… V metru je v létě 43 stupňů a ve stanicích je „tři sta let“ stará špína, zažraný biologický film v pórech dlaždic na stěnách. V kolejišti se válejí papíry a prázdné lahve… V obchodech s jídlem mutanti s obřími hýžděmi a malou hlavou se prodírají s elektrickými nákupními vozíky mezi regály, nakládají si metráky špatného – obarveného, antibiotiky a hormony nadopovaného žrádla.
Příroda je ve Spojených státech opravdu krásná. Velkolepé lesní scenerie u jezer, přístaviště milionářských jachet… V bohatých čtvrtích měst jsou soukromé celé ulice. Bílé, rozsáhlé vily – kde se za den jedinkrát nepohne záclonka v okně. V otevřených garážích stojí nejnovější Harleye Davidsony a Super Hammery, terénní vozidla s luxusním interiérem.
Na rozsáhlých, nekonečných předměstích – zchátralé, oprýskané laťkové domy, tetovaní staří feťáci a bezzubí motorkáři s teutonskými rohy na helmách. Hells Angels, černošští magoři s plechovými maskami smrti na obličejích. Bláznivé osamělé ženské s polodivokými agresivními psy… Zanedbaní podivíni v pojízdných domech – vždy brokovnici při ruce… Jediní normálně jednající lidé, schopní empatie, ochotní pomoci – jsou Číňani a Mexikánci.
Béďa mi klade na srdce, že dodnes to je v Americe tabu, hovořit o systematickém vybíjení Indiánů… Stejně tak se ve Velké Británii nemluví o prvním uplatnění koncentračních táborů v afrických koloniích hluboko před rokem 1900.
Béďa mi vypráví, jak ke svému překvapení narazil na funkční ruskou síť. V Connecticutu našel u svých známých stárnoucí baletku, bláznivou anorektičku – která je snad ruská princezna. Pravnučka z první dynastie Rurikovců… Cosi zde dělá pro Leoše Míra z FOXu Praha (šedivé vrásčité dítě, samozřejmě – úspěšně emigroval někdy na začátku osmdesátých let, v Austrálii prý zbohatl na opravách výškových budov, potom obchodoval s „realitami“, nakonec provozuje výstavní prostory… starý dobrý agenturní pracovník).
Vyprávěl mi Béďa, že ve Spojených státech není jen tak jednoduché vykoupat se v moři… Desítky kilometrů soukromých pláží se zákazem vstupu. Jedeš hodinu, aby ses mohl namočit do vody na free public beach (sliznaté kamenné molo a štěrk)… Říkal mi, že v přístavu drahých jachet pozoroval z terasy jedné cukrárny dvě hodiny chlapa. Muž středních let, opálený od mořského slunce, v slušivých sportovních šatech – vyndává z jachty zástup kufrů z drahé telecí kůže. Zavazadla potom narovná do širokého „bouráku“… Když je hotov, krátce se zamyslí, chodí sem a tam okolo chromové limuzíny a kouše si nehty. Potom se prudce rozhodne – popadne kufry a začne je postupně stěhovat zpátky na jachtu… Jeho americký přítel mu to se smíchem potvrdil – boháči starostlivě valí tu kuličku zlatého trusu. Je to už pátá generace – nic neprodukují, žijí jenom z úroku úroků… ze své milionářské podstaty… Uchovávají v sobě již prázdné dutiny, jsou to studená semena zániku celé jedné společenské třídy.
Největšími patrioty a tahouny ekonomiky jsou přistěhovalci, zejména druhá generace… Mají již školy, vědomosti a jsou zde narození… Znají však dobře existenční potíže a mají tak motivaci. Ti dodnes vyvěšují každé ráno na dvorku před domem hvězdnatou vlajku.
Za světlou tmou Berlína se zavřely opony široké venkovské noci. Rovinatý kraj neznatelně klesá k blízkému moři. Cítím v kostech změnu atmosférického tlaku. Klimatizace tiše vzdychá nad mojí hlavou… Nemůžu spát. Otvírám… budím spící notebook a pročítám nedávno uložené soubory, citace z knih historiků a články z odborných periodik.
V květnu 1941 Himmler posílá do Švýcarska emisara pro zkusmý kontakt se západními spojenci. Je zde snaha sjednat podmínky pro rychlé příměří se Západem a veškerou sílu německých armád, za jejich materiální podpory, vrhnout na východ proti Sovětskému svazu… Křesťanský představitel Mezinárodního červeného kříže, prof. Burckhardt, hledá kontakt na USA a Velkou Británii.
Prosinec 1942, Curych. Karl Langdenn, advokát pracující pro NSDAP, osobní přítel Himmlera, jedná s oficiálními zástupci Spojených států a Velké Británie.
Ve stejném čase v Lisabonu probíhají jednání mezi osobními poradci odstoupivšího anglického krále a německou rozvědkou.
Jaro 1943, Švýcarsko – Allen Dulles a princ Hohenlohe jednají o „židovské“ otázce. Zástupce OSS a amerických finančních skupin vzkazuje Hitlerovi, aby lépe a sofistikovaněji přistupoval k této problematice, aby nedocházelo ke zbytečnému rozruchu u Židů v USA… Zdůraznil přitom, že americké mocenské kruhy mají zájem na zachování a naopak posílení praktických prostředků – na „exterminaci“ židovského obyvatelstva ve střední a východní Evropě (semeništi potenciálního bolševismu)… Ve zprávě od prince Hohenlohe, napsané přímo pro Hitlera, byl zdůrazněn termín „sprachregelung“ (direktiva, jak o věci hovořit)… Veškeré aktivity ohledně genocidy měly být nadále v přísné konspiraci.
Fašismus se podle těchto poznatků jevil západním politikům jako poslední hráz na obranu kapitalismu – proti skokovému nárůstu voličů komunistické strany.
Člen vedení NSDAP, jeden ze zakládajících členů, vedoucí levicové frakce Otto Strasser, byl po neúspěšném jednání s odbory odstraněn z vedení strany na přímý příkaz Hitlera.
V roce 1931 byla ustavena v lázních Harzburg tzv. harzburská fronta – zástupci NSDAP a průmyslových kruhů, armáda a aristokracie, za přítomnosti zástupců amerického koncernu Morgan, se dohodli na koordinaci dalšího postupu.
1933 – Adolf Hitler byl průmyslníkem Thyssenem uveden do exkluzivního klubu magnátů v Düsseldorfu. Hjalmar Schacht zde formuloval odhodlání „vyhladit v Německu marxismus do posledního kořene“.
1943 – probíhá tajné jednání mezi šéfem Dresdner Bank Raschkem a majiteli švédského koncernu Wallenberg, bratry Jakubem a Markusem. Jednání se zúčastnili zástupci britských hospodářských a vládních kruhů. Hlavními emisary v této věci byl osobní lékař Himmlera Felix Kersten a americký diplomat A. S. Hebeltt.
1945 – velitel spojeneckých vojsk na západní frontě, maršál Montgomery: „Nastupující Rusové jsou nebezpečnější než poražení Němci. Ovšem – britský lid má po krk války. Rusové získali kredit hrdinů. Británie dosáhla hranice svých lidských zdrojů a nemůže vydržet další operace. Americké armády se z Evropy přesouvají proti Japonsku… Rusko vtáhlo do svých nesmírných prostor německou armádu. A to byl počátek a princip sovětského vítězství.“
Konstruktér prof. Heinkel napsal: „Blesková válka v Rusku ztroskotala. Páteř luftwaffe byla zlomena. V roce 1943 byla celková ztráta 57 000 letadel.“
Role SA (bojových oddílů NSDAP) – byl to orgán k manipulaci s nezaměstnanými. Přídomky: národně–sociální–dělnická strana byly pouze nástrojem k dezorganizaci a dezinformaci nezaměstnaných dělníků v roce 1932… Homosexuální rváč, zjizvenec Ernst Röhm v roce 1933 pronesl v rozhovoru s anglickým novinářem: „Mou prací je zabránit milionům německých dělníků, aby se dostali pod komunistický vliv.“
Ujíždíme k Rostocku. Silnice jsou po půlnoci prázdné a autobus uhání vstříc Baltskému moři.
Z prohlížeče se na mě vyvalí další podrobnosti na známé téma: agent Paul Thümmel. Od 2. května 1945 byl Terezín (Malá pevnost a ghetto) pod výlučnou kontrolou Mezinárodního červeného kříže… 19. dubna zastavil Ernst Kaltenbrunner popravy. Tzv. sonderbehandlung (osoby určené k „zvláštnímu“ zacházení) byly osoby nespadající pod soudní pravomoc, byly likvidovány bez řádného trestního řízení, mezi nimi se nalézaly osoby určené k útěku na Západ pod cizí identitou. Pod jejich pravými jmény byli popraveni cizí nevinní lidé… Willi Leimer, komisař gestapa a Hrdina Sovětského svazu, plukovník NKVD, se činil a tímto způsobem byla na Západ vyslána široká paleta osob, určená k budování hluboce zakonspirovaných sítí. Lidé, kteří prošli verbířskou dílnou Williho Leimera – a pracovali v padesátých letech na ministerstvu vnitra (např. Antonín Prchal, zatýkal generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského; jinak též používal literární pseudonym Ivan Gariš, např. autor scénáře k filmu Buldoci a třešně), k těm se lísali a poníženě chovali i sovětští poradci. Dokonce prezident republiky „Kléma“ Gottwald každý večer volal Prchalovi a přátelsky se vyptával na „situaci ve straně“.
Tímto kanálem, za pomoci neznámé zastřelené mrtvoly (oblečené do Thümmelova typického severského svetru „s jelínky“ – kvůli poválečnému potvrzení a zajištění svědectví od spoluvězňů) – odešel do světa nový sovětský spolupracovník. (Nejvtipnější je, že mohl v pevné víře sloužit dál německé věci, mohl být „přebourán pod cizí vlajkou“ a dál žít v iluzi, že ho komisař gestapa Leimer vyslal pracovat pro „nové Německo“. Agent československé vojenské rozvědky A-54, kádrový zaměstnanec, důstojník německého Abwehru (který po svém zatčení udal gestapu místo a čas schůzky se štábním kapitánem Morávkem – posledním z tzv. Tří králů, hrdinů českého odboje), nakonec tajný spolupracovník NKVD, pekař Paul Thümmel.
Unaveně si mnu oči a toulám se bezmyšlenkovitě po složkách souborů. Ty desítky tisíc položek za posledních pět let – nechápu, kde jsem na to vzal energii a čas.
Prohlížím si fotografie krystalů halucinogenních látek. Jsou zde některé krásné kousky… Například MDMA, účinná složka populární extáze. Moje krásná kamarádka Luisa mi kdysi k narozeninám koupila čisté MDMA a vzali jsme si to na chatě, v přírodě… Celkem si nepatuju nic významného, pouze zvláštní pozdní vlnu takřka „otcovské“ empatie k té podivuhodné dívce… Ukazovala mi tehdy na svém bílém netbooku, jak ji jakýsi televizní štáb propašoval na svou akreditaci na brněnské letiště Tuřany, kde byla sloužena mše pod širým nebem, za přítomnosti papeže Benedikta… Luisa připravila performanci, kdy využila mé myšlenky na dvouhlavou bytost – byla to vzpomínka stará víc jak dvacet let, kdy jeden známý, kolega z noční vrátnice, dostal od ruských „disidentských“ kruhů obrázky namalované dětmi ze sovětských psychiatrických ústavů. Na jednom archu papíru byla vodovkami namalována strašlivá siamská dvojice, bratr a sestra mající jedny nohy a pánev, a nahoře rozštíplý dvojitý trup, dva páry rukou, dvě rozcuchané, pačesaté hlavy… Vedle této sourozenecké bytosti stál neméně děsivý „schizofrenický strom“, černé zkroucené pahýly měly místo listí krvavě rudé a černé karetní znaky. Srdce, kosočtverce a kříže.
Luisa se svojí kolegyní, obklopeny do všeho zasvěceným štábem, se nepozorovaně oblékly do kostýmu siamských dvojčat a posléze vkročily s táckem a ubrouskem na hostie ke svatému přijímání. V širokých suknicích, v perleťových šatech si dvojhlavá Bianka Braselli šla pro tělo Páně… Všude davy, víc jak sto tisíc lidí. Početná polská výprava… Pořadatelé nevěděli, co s tím. Nebylo možné zprudka zakročit… Nakonec tu dvojjedinou holčici „nenápadně“ obklopili a strkali z širokého koridoru – to už ovšem byly všechny televizní štáby a smečka fotografů plně zaměřeny na nešťastnou Bianku, která se chtěla poklonit papeži a dostat hostii pod oba své jazyky… Rozhovory a záběry „ubohé dívky“ (většinou s náhledem, že šlo o recesi… jindy s divokým pravověrným přesvědčením, že jde o nábožnou přírodní zrůdu, které bylo ukřivděno) odvysílaly desítky televizních stanic po celém světě.
Hlavou mi prolétlo, jestli Luisa při MDMA, které jsme společně požili (nasadila si přitom dlouhé kovové pařáty, které si přivezla z Indočíny, tančila jako Kálí, ohrožovala mne jimi, nahá kráska), chtěla mě rozdráždit. Jenom jsem se usmál a s něhou ji líbal. V tomhle stavu navozeném chemickou látkou, který mě naplňoval porozuměním a soucitem, nemůžu souložit… To naopak vyžaduje zvířecky napřené zacílení, vypnuté vyšší nervové funkce a hladovou žízeň, čirou agresi po dívčím jemném nitru… Prohlížel jsem si její dlouhou štíhlou postavu a jako velké staré dítě hladil tu její klisničku. Její mysl mne naplňovala radostí.
Jestlipak našla má drahá přítelkyně, co vlastně nosím ve své hlavě? Úplně tam dole, uvnitř… Doufám, že se jí dostalo kýžené odpovědi… Uprostřed mé bytosti, motorem mého konání je rotující, naprostá tma.
Otvírám mail, který mi poslal dávný spolužák Vyleta. Potřeboval jsem informace o alkoholikovi plukovníku Krupicem. Jeho televizní aféra a přesně načasovaná odhalení dávají jenom jednu smysluplnou odpověď… Uvedené informace od Vylety plus osobní svědectví jednoho evangelického faráře daly mi podrobný obraz o minulosti a osobním profilu tohoto – „malíře chobotnic organizovaného zločinu“.
Pseudopravicová frakce okolo současného prezidenta a pseudolevicová odnož okolo jeho předchůdce pochází z jedné báze sovětských agenturních spolupracovníků. Tyto sítě byly budovány odděleně a potichu uvnitř stojatých vod sedmdesátých let.
Teď se mi v hlavě seřadila jména – Ivan Vyleta, otec mého spolužáka (jeho otec a manželka spolupracovníci tzv. I. správy MV, jeho bratr vysazen do zahraničí, „emigroval“ po roce 1968, kádrově to vůbec nevadilo, naopak – Vyleta vystudoval při práci v SNB Právnickou fakultu UK). Když byl posléze dán do činné zálohy – získal místo přes majora Zahrádku, špičkového českého kriminalistu, který byl známý „štábního kapitána“ Kamila Pixy (člověk Sovětů, slavná postava poválečné StB). Kamil Pixa dlouhá léta pracoval jako ředitel Krátkého filmu, Vyleta byl přijat jako podnikový právník.
Hrome! Z internetu jsem si uložil článek. Zde! Nadepsán: Vrazi… Byl uveřejněný jen jednou, v jednom deníku – potom po něm zapadla voda… Syn slavného šéfa české kriminálky, sám kriminalista (dnes na penzi) vypráví, co mu jeho otec kdysi sdělil – přísně soukromě. Doktor Kalivoda svému synovi tehdy řekl, že má zjištěno a zadokumentováno – že Státní bezpečnost „posvětila“ tzv. útěk bratří Mašínů. Když nějakou dobu předtím vyšetřovali Ctirada Mašína pro několik trestných činů, odebrali mu na kriminální policii (jako důkazní materiál pro trestní řízení a jako běžnou součást při zakládání dokumentace do operativních spisů) otisky prstů. Otisky byly vzaty i jeho bratrovi… Ctirad Mašín si tehdy odpracoval dva roky v Jáchymově a byl propuštěn.
Když propukla aféra s vraždou příslušníka SNB a série dalších mrtvých vyvrcholila posléze útěkem bandy vrahů na Západ – rozjela se mašinérie policejního aparátu naplno… Na místech zločinů byly nalezeny otisky prstů, a tak zvláštní, posílené skupiny prohledávaly celou „databázi“ (desítky tisíc položek) v archivu policejní daktyloskopie… Byl nalezen otisk, který měl všechny shodné znaky – odkazoval k dokumentaci Ctirada Mašína… Svazek však nebyl k nalezení v trezorových místnostech operativního archivu, kde je nepřetržitá strážní služba… StB převzala v té době celý případ jako státobezpečnostní záležitost… Operativní a soudně trestní svazek Ctirada Mašína zmizely, posléze se „ztratila“ i daktyloskopická dokumentace jednoznačně ukazující na tohoto pachatele… Svazek Ctirad Mašín na pražské kriminálce byl vyňat, zmizel a „nikdy neexistoval“.
Tato skutečnost je po roce 1989 stále zamlčována. Čestní a profesionální kriminalisté – Kalivoda, Zahrádka, Sedlmajer, za svého života věděli, že nemůžou s touhle skutečností na veřejnost. Ale v soukromí svých blízkých plně ručili za tyto informace.
Za chvíli budeme v Rostocku, tma opět řídne přítomností velkého města. Vypadá to, že světla vesnic a městeček se sbíhají k nám, k silnici… utíkají nocí, proplétají se mezi stromy… Typický optický úkaz při jízdě tmou – kdy posouvá se ohnisko vidění. Prizma – důkaz říkající člověku: „Tam, kde právě stojíš – je střed Vesmíru!“ Stejně tak žil a hlásal brněnský demiurg Novák. A jeho papež Píčus Nevímkolikátý.
Vybavila se mi jedna nedávno přečtená kniha. Našel jsem ji v antikvariátu v krabici Za 5 Kč. Publikaci vydal v osmdesátých letech Videopress MON. Manželé Kožnarovi zpracovali paměti českého zpravodajce Františka Klečky. Za války působil v síti rakouského odboje, posléze byl umístěn ve Francii, na Atlantickém valu hubil vši a blechy jako dezinfektor. Při této práci – kdy kyanidem napouštěl baráky určené pro pracující vězně organizace Todt zároveň odebíral vzorky písku z pláží, z různých hloubek, bral vzorky cementu, sledoval morálku pracovníků a vojáků (Atlantický val byl od začátku budován jako Potěmkinova vesnice – nekvalitní beton rozežraný slanou mořskou vodou, střílny pevností, vybavené zastaralými kanony různých ráží a desítkami navzájem nekompatibilních druhů střeliva… stovky kilometrů pobřeží, údajně zaminované, byly pouze označeny varovnými nápisy – nebyl materiál na výbušniny, a místní zemědělci potřebovali pastviny pro dobytek, tak úspěšně zkorumpovali dislokované důstojníky). Několik let spolupracoval František Klečka se zpravodajskou sítí sovětských rezidentů, tzv. Rudou kapelou. Též významně pomáhal francouzskému odboji… Po válce byl zatčen, když jako zpravodajský důstojník sledoval československou emigraci. (Zbavil se všech kompromitujících materiálů, mikrofilmů atd. – ale nepředal zpravodajský úlovek na „přepážce“, nevyhledal spojku… sám na své riziko chtěl dovézt do republiky ofocené jmenné seznamy organizací československé emigrace… Americké orgány ho zadržely ve vlaku.)
Stránky knihy jsou hustě tužkou opoznámkovány předešlým čtenářem. Desítky jmen, finanční částky, adresy v Paříži a Bruselu. Kdosi neznámý, zainteresovaný na popisovaných událostech, cítil potřebu alespoň takto dát najevo svou informovanost. Někdy jsou na okrajích listů celé komentáře k ději, věty opatřené vykřičníky a otazníky. Z několika údajů jsem odvodil, že dotyčný pracoval někdy v těch časech na podobné problematice, dokonce byl nějakou dobu v internačních táborech, věznicích… Na titulní straně je věnování psané propisovacím perem: Velkému Jardovi věnuje malý Jarda se svojí manželkou. Se vzpomínkou na dobu, kdy jsme společně zakládali Sbor.
V mysli mi zůstala informace: Nacističtí zločinci, důstojníci zpravodajských služeb, gestapáci, soudci tzv. říšských soudů – kde posílali na smrt německé antifašisty… všichni přešli do žoldu Američanů na jaře 1945. (Zrcadlově naprosto totéž se dělo v sovětské zóně, v budoucí NDR.)
Znovu teď vzpomínám na Martina Bormanna, na fotografii jeho hrobu na Novoděvičím hřbitově v Rusku. Jeho rezavá, jílem prostoupená kostra byla přepravena do Berlína a umístěna do výkopu na jednom mostě… Tak byla zajištěna posmrtná „legenda“ o jeho dávném úhynu při útěku z obklíčeného říšského kancléřství.
Martin Bormann byl sovětský agent, pracoval pro Moskvu dlouhá léta. Byl kdysi ve dvacátých letech zverbován přes svoji bolševickou milenku… Dalšími zdroji zpráv byli Hans Oster, Hans Bernd Gisevius, Carl Friedrich Goerdeler. Během druhé světové války předávali informace majiteli nakladatelství Vita Nova Rudolfu Rösslerovi do Švýcarska, ten (pod krycím jménem Lucy) posílal čerstvé zprávy z hlavního vůdcova štábu (podle stupně strategické důležitosti předem roztříděné od vojenského analytika, českého důstojníka Karla Sedláčka) do agentury Geopress, kterou provozoval Sándor Radó, ten přes svou síť radistů, kteří jezdili v automobilech po krajině, vysílal zašifrované strategické informace do Moskvy.
Rusové měli některé rozkazy a bojové plány dřív, než je dostali němečtí velící maršálové… Dalším z mnoha zdrojů Rudolfa Rösslera byl Alfred Jodl, náčelník vůdcova štábu, a síť šlechtických antifašistů na nacistických ministerstvech a ve struktuře wehrmachtu.
Podezření na Martina Bormanna měl velitel armádní rozvědky admirál Canaris, který je svěřil svému podřízenému, náčelníkovi oddělení Cizí armády – Východ Reinhardu Gehlenovi. (Ten po válce, ruku v ruce s CIA – zakládal německou zpravodajskou službu.) Gehlen totéž tvrdil až do své smrti – Bormann byl sovětský tajný spolupracovník.
Vzpomínka vyvolaná kdoví čím: Ve výtahu v nákupním centru dole u Anděla bylo na stěně z nerezového plechu vyryto zřejmě diamantem: Sex chci s paničkou. Jdu s nákupním vozíkem mezi regály a přemýšlím, jaké asociativní řetězce vedou lidi k těmto oznámením… Naivní a bezelstná přímost toho výkřiku, ta prostá debilní radost, že dívky a ženy jedoucí v kabině výtahu budou nuceny číst to mene tekel pohlavního puzení a budou si odnášet v sobě emocionální bouři (jak se domnívá prasákova čistá duše) – to mi napovídá… že jsem četl krátkou báseň neznámého kolegy… Obrozenec v době tmářů.
Byl to výron lidové slovesnosti, jablečná vůně starých světnic, kde v barokních dobách venkovští písmáci udržovali při životě tenkou, nitkovitou tepnu české psané řeči.
Když jsem pak seděl ve „dvanáctce“ a zaobíral se svými myšlenkami, déšť počal skrápět ulice a karoserie vozů. Nitkovité kapky kreslí na okno a mně před očima naskakují písmena číselných kódů. V knihovnách, v registracích, v archivech se s tím již dlouhá léta pracuje… Dvacet let stará skripta z Fakulty StB Vysoké školy SNB mi nabídla celou škálu skládaných kódů, kterými lze kvantifikovat typy lidí a možné varianty jejich chování v různých situacích. Např. CX-L-08-64-bII/L-59, C znamená, že osoba je loajální občan, nestraník, plnící své pracovní povinnosti, chodící na průvody Prvního máje, jeho děti jsou v organizaci Pionýr, a pokud studují, samozřejmě mají legitimaci Socialistického svazu mládeže, X značí, že uvedená osoba je oportunista, konformní z donucení a pod vidinou výhod, nechává si ovšem otevřená zadní vrátka, nevstoupí do KSČ, doma poslouchá Hlas Ameriky a v Tuzexu občas kupuje západní ošacení pro své děti, L říká o svém nositeli, že pod nátlakem reaguje únikovými strategiemi, snaží se „vyklouznout“ za každou cenu z požadavků, které na něj klade režim – obává se veřejné kompromitace, 08 prozrazuje, že není imunní před svými ženskými kolegyněmi v zaměstnání – zde je možný sběr kompromateriálů, pokud by bylo potřeba provést „vázací akt“, 64 říká, že je velice závislý na své rodině, manželku podvádí, ale má ji přitom rád, pro své děti je ochoten takřka ke všemu, bII oznamuje, že dotyčný živáček má sklony k lehké hysterii, je značně reaktivní v situacích, které mu nabízejí převahu, mužská ješitnost a zároveň zranitelnost kolidují v jeho osobnosti se sklony k zhroucení pod emocionální zátěží, manipulativní chování ve směru k osobám na něm závislým je prokázáno, L-59 neznamená podzvukový vojenský letoun, ale malého snaživého přizdisráče, majícího určité zbytky slušnosti a svědomí, držitele všech běžných nectností, který při náležité psychologické přípravě je pro svou průměrnost a čitelnost schopen vysazení do nepřátelského prostředí, ovšem pouze jako informátor, nikdy mu nebude možno zcela věřit, vhodný k inscenovaným „provalům“, na ochranu důležitých spolupracovníků… je možné ho obětovat pro zdar akce, udělat z něj dezinformační kachnu… předhodit lvům.
Za okny autobusu odešla někam do daleka krajina lesů a jezer. Před námi je veliké přístavní seřadiště vozidel, která procházejí platebním terminálem a pasovou kontrolou a kus po kuse se řadí na molu – před zvednutou přídí trajektu… Za pancéřovými, hydraulikou ovládanými vraty je veliká rozzářená hala v lodních útrobách. Kamiony, autobusy, desítky osobních vozidel a dokonce motocyklů.
Rostock. V přístavu, v docích, na obřím plovoucím jeřábu, na dalších molech – všude září světla reflektorů pod temným větrným nebem. Hluboká tma nad Baltem, uhlově černé nebe a šplouchající, zvlněná tma moře dávají pocítit nesmírnost prostoru. Neustálé přesuny vzdušných mas, větrné proudění nad kontinentem – ukazují živou tvář naší skutečnosti. Vítr, tma a přítomnost.
Když se náš autobus zabydlel v ocelové, krémově bílé, rozsáhlé garáži… vystoupal jsem do obytných pater lodi. Míjel jsem odpočívárny a jídelny. Dost lidí pospávalo zamotáno v dekách na křeslech, v prosklených kajutách pro cestující… Intuitivně jsem našel vyhlídkovou palubu lodi. Nad mojí hlavou se otáčela ramena radarů, ještě výš trčely antény a signální světla. Sedl jsem si do závětří, do kouta pod hučícím komínem klimatizace, a spokojeně nastavil tvář nočnímu dechu moře… Svěží třepotavá tma se přímo dala kousat… Zamotal jsem se do deky jako larva a spokojeně, poprvé za celou dobu – klidně přemýšlel o zlých věcech.
Ve světle baňatého zeleného majáku, při výjezdu na volné moře myslím na „kruté akce“, které bylo potřeba udělat na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Sovětský svaz tehdy ustupoval překvapenému Západu „na všech frontách“. Někteří lidé v politických kruzích na Západě tušili, že se jedná o svého druhu invazi… V sovětské diplomacii a oficiální zpravodajské práci byl útlum a nerozhodnost – a souběžně s tímto uměle navozeným (dočasným) stavem izolace starých struktur – urychleně proběhl proces reorganizace a personálních změn na vedoucích místech.
Zároveň se dala do pohybu, byla puštěna ze řetězu agentura mezi předem vybranými, jazykově vybavenými zločinci. Inteligentní černí obchodníci, podloudníci a veksláci, profesionálové tzv. „šedé ekonomiky“. Hlavami těchto „divizí“ jsou určeni dlouholetí spolupracovníci vězeňských oddělení KGB, autority v komunitě, „brain trust“, tzv. „vory v zakoně“. Tito bezohlední dravci, vrazi – jsou vypuštěni na Západ. Byli vybaveni silnými finančními fondy – okamžitě začali korumpovat, kupovat si místní politiky a zákonodárce. Je jim dána k dispozici část staré agenturní sítě – skrze ni naváží tyto nové ruské struktury kontakty na místní podsvětí a rychle vplynou do místního finančního systému. Nejkrásnější květinky rostou na hnoji… A tahle pakáž je „kořenovým systémem“, který vyživuje celou soustavu… Ve zrychleném režimu opakují celou „kapitalistickou evoluci“. Implementovali svou DNA, zarostli během devadesátých let do místních podnikatelských komunit a finančních mafií.
V podstatě tohle všechno byl samovolný proces. Jen mírný dohled a opatrná personalistika… Západní zpravodajci a jejich vrcholová analytická pracoviště nakládají s daty z ekonomiky a sociologických sběrů dat – spolu se svými sovětskými kolegy při modelování možných verzí bezprostřední budoucnosti – věděli už od konce sedmdesátých let… Západ nakonec „prohraje“ sám se sebou. Kapitalismus se sám „sežere“. Východ potichu exploduje a přinese do evropské a americké společnosti novou krev. Romantický sen o kapitalismu podle představ tvrdě vychovaných komunistických praktiků.
Svět může dál existovat jako lokálně strukturovaná společnost. Místní politika a ekonomika. Planetární technologie a věda… Někde „vzadu“ bezpečnostní dohled dosavadních velkých, nadnárodních finančních struktur – které bylo nutné během studené války ovládnout a nově vybudovat.
Eliminace zničujících národních válek a finančních spekulativních ataků. Naprosté vyprázdnění oběživa a virtualizace bankovního systému si to samy vynutily.
Moře přede mnou, tma za mnou. Ocelovým trupem velké lodi tlumeně rezonují hluboké, pomalé vlny vibrací, které vytváří energie mohutných dieselových motorů, zalomených hřídelí a několikametrových bronzových lopatek lodních šroubů.
Musím dát „svému“ člověku, osobě, za kterou jede naše rozptýlená výprava – nějaké pracovní jméno. Nakonec to tedy bude „Člověk“…
V telefonu otvírám složku operačních poznámek, kterou jsem si naplnil informacemi a výpisy o mém „Člověku“.
Tahle figura se motala okolo levicového převratu v Řecku, kdy padla „chunta generálů“ a nastoupil řádně zvolený prezident Andreas Papandreu… „Člověk“ byl poblíž (ve městě), když ve Stockholmu zavraždili dlouholetého premiéra Olofa Palmeho… Náš „Člověk“ pracoval na ambasádě ve Švédsku, ale osobně řídil štáb „obsluhující“ procesy přeměn ve střední a východní Evropě v roce 1989. V následujícím roce se přesunul do Prahy a odtud probíhala akce proměny Sovětského svazu v Rusko.
Dovedně si získal sympatie švédské veřejnosti – když ji v roce 1982 „zachránil“ od sovětské atomové ponorky (měla poruchu ve švédských výsostných vodách).
„Člověk“ ve Švédsku navázal na tradiční silné vazby, které má tato země na Sovětský svaz a nástupnické Rusko… Finanční a průmyslová skupina Wallenberg. Ředitel Hans Werten, finančníci Alexandr H. Parvus a Jakob Furstenberg (guvernér ruské Národní banky a autor legendární Nové hospodářské politiky, NEP) – tito lidé, spolu s rodinou Rockefellerů, stojí u začátků sovětského státu.
Náš „Člověk“ se podílel na organizování atentátu na Olofa Palmeho. Tento švédský premiér zastavil kanál na zbraně – od švédských průmyslníků pro nikaragujské Contras a íránský režim. Tato tajná operace CIA, kterou zajišťoval U. S. plukovník Oliver North a schválil ředitel zpravodajské služby William Casey (jehož stále podivnější chování na veřejnosti a zmatené řízení Ústřední agentury posléze vysvětlil nález mozkového zhoubného nádoru, velikého jak salátová okurka) – tento obchod probíhal za tiché participace Sovětů.
Švédsko se nevědomky stalo v sedmdesátých letech testovacím územím pro budoucí vývoj na planetě. Jeho společenský systém řízeného kapitalismu a vysokých sociálních jistot se ukázal nejživotaschopnějším.
Náš „Člověk“ je především člověkem Andropova a posléze Gorbačova. Konflikt mezi Olofem Palmem a koncernem Wallenberg vyslal politický signál. Byl zahájen diskreditační boj proti příliš autonomní – a tradičně neochotné k revolučním změnám – evropské sociální demokracii.
Výhružné dopisy dostali Brandt i Kreisky. Stalo se to takovým způsobem, aby bylo naprosto jasné, že autoři dopisů jsou kompetentní osoby, mající za sebou politickou moc.
Když zemřel pod rukou atentátníka Olof Palme, byl tím vyslán signál západním oligarchům: „Pozor, území, na kterém tady žijete – je dnes územím Moskvy… Necháme vás žít – ale dýchat budete, jak vám dovolíme my.“
Náš „Člověk“ byl v Řecku v roce 1975– tehdy zemřel rezident CIA Richard Welch. Proces byl zahájen. Řádné volby v roce 1981 vyhrál Andreas Papandreu.
„Člověk“ měl k dispozici krycí firmy, např. Gesellschaft für die Förderung des Verlagswesens (spojovací osoba JUDr. Karl Raab) nebo Svenska Vastfik Export, též Orvag A. G. (Albert Rees), Delaware World Tech, Inc.
Georgij Arbatov byl „Člověkův“ člověk v Rockefeller Center. Veškerou administraci a řízení těchto finančních zdrojů zajišťovali „Člověkovi“ podřízení z I. správy KGB – plukovníci Lona Andronov a Sergej Losev.
Mezi lety 1968–1974 proběhlo velké „skenování“ pravicových frakcí ve Státním departmentu, v CIA, v Pentagonu atd. Byli podchyceni a převerbováni vysocí ředitelé odborů na ministerstvech, důstojníci ozbrojených složek. Byly jim dány podmínky (diskreditace konkurentů, profesní úspěchy – odhalení „špionů“ a zrádců, „vynikající výsledky“ při budování zpravodajských sítí v Sovětském svazu – nastrčení nevědomých odpůrců režimu, a mezi nimi skupiny předem instruovaných profesionálů kontrarozvědky), tito lidé si budovali kariéru za pomoci sovětské zpravodajské ofenzivní sítě… Organizace americké Nové levice a Komunistická strana USA byly takto obětovány na oltář profesních úspěchů sovětských spolupracovníků v pravicových uskupeních americké moci.
Řízený bankovní kolaps je očekáván už od roku 1986, kdy byly dokončeny první rozsáhlé multifaktoriální analýzy… V blízké budoucnosti – série finančních otřesů umožnila zainteresovaným nadnárodním kruhům převzít rozhodující díl moci v USA.
Náš „Člověk“ v roce 1979, spolu se svým zástupcem Vassilijem Sindikovem, zlikvidoval „chuntu generálů“ v Řecku. Série více jak deseti atentátů přesvědčila zbylé pučisty k odchodu ze scény. Od té doby až do dnešních dnů ve staroslavném městě Vídni – existuje přímé vzájemné (a důvěrné) spojení, kterým zpravodajské služby Spojených států a Ruska (dříve Sovětského svazu) koordinují své strategické záměry.
Sověti ve spolupráci s Henry Kissingerem zařídili svržení vlády pučistů… Pravicová frakce operativců v Langley chystala nový puč – ale k němu už nedošlo… Byli podchyceni a eliminováni, koupeni a někteří zavražděni… „Člověk“ v této věci spolupracoval s řeckým milionářem Georgem Bambolasem (důvěrníkem Andrease Papandrea)… Řecká klika v mocenském aparátu USA zařídila veškerou špinavou práci. Demetrios Philippopoulos, John Kapsis, George Clark, atašé Louis Danos, John Negroponte.
„Člověk“ otevřel v Aténách technologické a zpravodajské firmy Control Data Corporation, World Tech Hellas Delaware… Byla to další odnož rozvětveného finančního stromu – který kdysi zasadili Armand Hammer a Cyrus Eaton, nejstarší členové sovětských „trustů“. Hned za nimi následují Švédové Gyllenhammar a Wallenberg.
Tyto kruhy mají kontakt na Henryho Kissingera, dohodli se s ním a on dosáhl „úspěchu na mezinárodním poli“ – když byla za finanční pomoci těchto představitelů sovětské moci učiněna změna režimu v Řecku v sedmdesátých letech… Tyto operace byly předem do detailu propracovány Djermenem Gvishianim ve Vídni, na půdě Mezinárodního institutu pro aplikovanou systémovou analýzu.
Lidé okolo tehdejšího amerického prezidenta Reagana přišli na skutečnost, že Sověti skrz švédské banky a americké počítačové firmy – hluboce pronikli do patentových dokumentací NASA… V té chvíli ovšem byla v běhu mnohem důležitější operace. Přes své lidi v CIA (Mortona Abramowitze, Johna Kansise, Claire George – náměstka ředitele pro operace) rozjeli tzv. „mírovou iniciativu“– účastníci této akce, přesněji hlavy států, jsou potom „neznámým atentátníkem“ likvidováni. Argentina – Raúl Alfonsín, Indie – Indira Gándhíová, Mexiko – Miguel de la Madrid Hurtado, Španělsko – Felipe Gonzáles.
Stockholmská policie má zvukový záznam od švédské kontrarozvědky. Na páscích je odposlech z bytu rezidenta KGB. Dvacet čtyři hodin předem věděl tento pracovník sovětské ambasády… že bude zavražděn Olof Palme.
Archer Daniels Midland (dodavatel obilí do SSSR) a Edgar Bronfman (ADL, Anti-Defamation League) dohodli s Gorbačovem obrovskou akci – kdy desítky tisíc sovětských „Židů“ odjelo do Izraele. V důsledku toho je Izrael dodnes vnitřně rozdělen – armáda je v podstatě ruská.
Amerika začala počátkem devadesátých let hledat náhradu za „hlavního protivníka – Sovětský svaz“… Tohle úsilí začal řešit zvláštní tým uvnitř mocenských složek a zpravodajské komunity USA… Chartúm 1991 – člověk s pracovním jménem Cofer Black vede dvanáctičlennou operační skupinu, která se výhradně věnuje řízení Usámy bin Ládina, starého amerického agenta (Al-Kajda je neologismus, špatný překlad slova „báze“).
V roce 1996 je v Súdánu zahájena, přes protesty diplomatů a analytiků, jedna z „černých akcí“… Poté je s ostudou potichu zrušena. Ládin je přesunut do Afganistanu… Vedoucím „obslužné“ skupiny je Michael Scheuer. CIA udržuje desítky let, neustále obnovuje penězi a zbraněmi své kontakty na pákistánské a afgánské kmenové vůdce. Vedle této operační skupiny pracuje v těch letech ještě jedna tajná buňka, Stephen Richter má na starosti řízení a koordinaci spolupráce se Saddámem Husajnem.
V této souvislosti je třeba uvést řadu jmen, která mají souvislost se Stockholmem a s tamějším „zárodečným – výživným prostředím“. Náš „Člověk“ měl v gesci supervizi finančních toků, které byly určeny pro kultivaci a rozvoj budoucí politické reprezentace v zemích sovětského bloku.
Na jednu z těchto vlásečnic byl napojen též český „odboj v zahraničí“. Přes italské a švýcarské banky byla vyživována Nadace Charty 77… Atomový fyzik Janouch, dlouholetý student a doktorand na sovětských univerzitách, mladší kolega tvůrce sovětské vodíkové pumy, akademika Sacharova. Celá vlivová báze prominentních, v padesátých letech vystudovaných komunistů, kteří atakovali Novotného režim v šedesátých letech. Veškerá snaha o „reformu“ byla zničena záměrně extrémními požadavky podsunutých agentů provokatérů. Diskreditace oprávněného vývoje byla stejně jako v Maďarsku, v NDR a Polsku – dotažena do „vítězného konce“. Intervence sovětských vojsk a uložení atomových hlavic, umělá „neostalinská“ éra sedmdesátých let – měla za úkol v podřízených zemích držet na uzdě hospodářský a společenský vývoj. Čekalo se dvacet let na Moskvu, až dotáhne přestavbu společnosti.
Anton Nosek, Radovan Richta a Janouch – řízení Moskvou, lidé okolo Kolmana – dávného kolegy V. I. Lenina. Desítky lidí v oficiálním „disentu“ – chránění rozvědkou před zásahy tzv. II. správy MV.
Starý agent Kominterny Eufrat, další a další klony sovětské sítě v západních zemích, vytvářely za pomoci Rádia Svobodná Evropa – a za neustálé negativní reklamy od nesvobodných, vykleštěných normalizačních politiků – iluzi o „statečném odboji“.
Fungovalo to a proces „kultivace mladých kádrů“ pokračuje dodnes… V privatizovaném světě je nekonečné spektrum možností.
V podstatě to jsou všechno velmi inteligentní lidé, s vysokou vnitřní morálkou – je zde určitá naděje pro budoucnost.
Myslím na finančníky, třeba tenhle Soros, je to zajímavá figura – jak včelí královna rodí další a další generace různých nadací.
Přemýšlím nad Marcem S. Ellenbogenem, předsedou správní rady Global Panel Foundation – pracoval ve volebním štábu demokratického prezidenta Obamy, tato organizace „financovaná ze soukromého sektoru“ má ve svých řadách bývalé prezidenty a ministry zahraničí. Vedle našeho „Člověka“ tam sedí např. Paul Wolfowitz – hlavní postava válečnické odvetné psychózy v USA po 11. září 2001.
Ellenbogen – nyní tohoto „amerického podnikatele“ velmi trápí etika podnikání v postkomunistických zemích. Nemůže spát s představou toho hrozného nečestného jednání – kterého se dopouštějí místní političtí představitelé… Proto se postavil do čela „boje proti korupci ve střední a východní Evropě“. Dává svým aktivitám vznešené názvy, například Prague Society for International Cooperation.
Vypnul jsem telefon a chvíli seděl se zavřenýma očima. Jako larva hmyzu, metrákové imago zamotané v plédu – naslouchám hlubokému šplouchání moře, útrobním vibracím lodního šroubu a prázdnotě unavené mysli.
Snad to všechno, na co jsem v poslední hodině myslel, přinese nějakou lepší, stravitelnou budoucnost pro všechny.
Nad mořem svítá. Zjasnělá, rudá prasklina v zelených tmách. Za chvíli, snad za půl hodiny, bychom měli přistát na druhém břehu.
Už se objevily pobřežní mělčiny. Obloha se pozvolna oddělila od vod a kdesi v jejích vysokých hlubinách počalo růžovět zamlžené nitro. Plavé stěny, stoupající vrstvy mlh zahalují pevninu.
Břidlicově šedé vlny se přelévají, staví do výšky a padají do vodních strží, aby se znovu a znovu rodily a umíraly. Nezměrná energie vzdálených, dávno vyvanulých větrných bouří bez konce putuje mořem. Na mělčinách se kolébají oranžové výstražné bóje.
Duté útrobní zvuky z nitra lodi, slaná vodní tříšť vytváří naprosto jiné prostředí, než jaké má vnitrozemec zažité. Vzduch plný jódu je čerstvý a pevný, nese v sobě hluboké vůně odcházející noci. Signální světla rudě natřených, železných majáků nás bezpečně vedou průplavem mezi naplaveninami. Motory trajektu duní v pomalých otáčkách. Železné srdce naší doby nadává, tlumeně řve a hýká.
Větrná prostranství nad mořem, hejna a smečky putujících mraků. Slunce pomalu přichází a první zlatá zář rozsvítila vysoko na obloze zdánlivě nehybné, a přeci neznatelně odplouvající, za obzor rozpřažené perutě ranních červánků.
Snad se čekalo na křik racků. Teprve tehdy začalo představení nového dne.
Hledím na moře a myslím na budoucí události… Buší mi srdce při náhlém uvědomění… že tohle je doopravdy. Ta všednost okolo mne, ta loď směřující do přístavu, já a stovky lidí na palubách, ta země před námi… zítřek – co mě čeká. Ano, čeká to na mě a celou dobu jsem k tomu směřoval.
V zemi, do které jedu, v tomto celém skandinávském regionu vzniká budoucí struktura určená pro přežití lidstva na planetě… Až rozhodující státy dospějí sociálně a technologicky, bude implantován tento model… bude převzat všemi státy a národy světa… Lokální struktury, lokální ekonomika opírající se o místní zdroje, čitelná lokální politika… Velké, planetární záležitosti vygenerované z těchto základních stavebních kamenů lidské společnosti budou vnořeny, alespoň ze začátku – do „Zóny ticha“. (Některé věci bude nutné udělat, vytvořit předpoklady pro nekonfliktní vývoj budoucnosti. Zbavit svět zničujících rizik pramenících z národnostních, etnických anebo ekonomických důvodů… Bude zde docela dost špinavé práce, která se musí udělat a kterou nelze veřejně diskutovat.)
Tenhle proces ukáže morální a estetickou oprávněnost lidstva vkročit do další fáze svého vývoje. Touto branou projdou pouze vnitřně čistí lidé – přející blaho všem bytostem.
Odjakživa byla součástí základů lidské společnosti jistá tabu. Jsou to místa živočišného prazákladu člověka. Místa zárodečného ticha – tudy přichází, zde se rodí budoucnost.
Nemá to nic společného s náboženstvím. Církve se z tohoto pohledu jeví jako – alergická reakce, obrana primitivního systému mladého, dravého, „nelidského“ lidstva. Obrana proti poselství z vyšších dimenzí života.
Mrazí mne z blízké budoucnosti. Silikonová chapadla biologických robotů řízených umělou inteligencí… Uměle syntetizované viry, zrekonstruované makrobiofágy z počátku věků budou modifikovat a urychleně přestavovat lidskou DNA. Evoluce nabere skokový ráz, urychlí se a začne se větvit a košatět… Postupně se zrodí nový, dosud nepoznaný organismus – planetární „mnohočlověk“ (Joyceův Here Comes Everybody).
Brzo se začnou „lámat charaktery“ mnoha doposud mírných lidí. Taková změna paradigmatu bude nepřijatelná pro řadu jedinců. Těmto „staromilcům“ nastane skutečný „konec světa“. Budou v situaci neandrtálců, zůstanou na platformě zabíjení, hladu a postupné degenerace.
Vzpomínám na jisté lidi, na vědce a lékařské specialisty… Na začátku šedesátých let začali experimentálně pracovat s LSD… Nejprve u nich samých, pak u dobrovolníků z řad spřátelených umělců a výtvarníků – navodili pomocí této látky stav změněného vědomí… Do jejich racionálních myslí se pojednou vnořilo celé hluboké, nekonečné „nebe“ lidského podvědomí a transpersonálních zážitků… Doslova jim zmizela půda pod nohama, a ještě navíc zmizel i bezpečný, omezující strop. Někteří pokorně přijali tuto informaci – člověk a svět, jak ho známe, je pouhá iluze… Druzí, bohužel většina – začali produkovat obrazy hrůzy a strachu, osobní smrti a konců světa. Proces obrany předešlého vývoje, poznání a zkušeností – neochota a čirá hrůza přijmout nové, intelekt a emocionalitu rozšiřující informace… vedly u nich k „regresivním“ reakcím s prožitky pekla a zmaru.
Pokud se k tomu připočte nevlídné nemocniční prostředí prostoupené dezinfekcí a lyzolem – a zejména úporná potřeba u většiny vědeckých pracovníků „dělat vědu“… tato tvrdá pseudoracionální snaha poškodila mnohé dobrovolníky, kteří požili tuto „psychickou atomovou bombu“. Logaritmické pravítko přiložené na vnitřní vesmír, „šuplera“ – nic takového nefunguje. Nelze kvantifikovat a dokazovat, opakovaně měřit přílivovou vlnu božské imaginace.
Jediné, co zůstalo u těch „racionálních“ jedinců – byla vzpomínka na „bad trip“. A mnozí z nich potom žili s potlačeným zážitkem, sami před sebou ukrývali dotek ráje. A přečasto neunesli to desítky let trvající lhaní sami sobě – a nakonec dobrovolně odešli ze života. Nešlo s tím dál žít. Nechtěli to… radši zemřeli, nebyli ochotni změnit své paměťové registry, přeobsadit a obohatit archivy pro svou zpětnou vazbu.
Jejich kognitivní procesy se postupně natolik narušily – že u některých to vedlo k sebevraždě, u jiných (např. Stanislav Drvota) k psychickému rozpadu, k rozvratu osobnosti. (Končí pak zhusta jako chroničtí psychotici na uzavřených odděleních psychiatrických ústavů, s posraným „andělem“ se šourají po chodbách, uprostřed svých bývalých pacientů… mumlají sami pro sebe vyprázdněnou poslední větu.)
Prožité události s lysergamidem, jejich život je samé vyfoukl ze skořápek. A zůstali z nich jen smutné, křehké a nádherně prázdné „kraslice“.
Tento prázdný obal života znám od manželských dvojic, které už vychovaly své děti a teď – když mají „padla“, vyhledávají své dávné známé z dob mládí… Jako šedovlasé, nenápadně dětinštějící párečky chtějí navázat na studentské večírky před třiceti lety. Zvědavě čekají od života – co jim teď přinese.
Pevné a zajímavé obsahy mají v tomto věku už jenom podivíni. Cvikýři, kteří v mládí bolestivě zjišťovali vlastní nezařaditelnost do obvyklých souřadnic života… nyní – po padesátce se konečně naučili žít. Rozkvétají jako pozdní kaktusové květy a jejich omamná vůně, ty feromony věčného, zastydlého mládí neodolatelně přitahují prázdné, životem spotřebované postavy „normálních“ lidí.
Vzpomínám při této příležitosti na jednoho chlapíka. Dnes je mu taky hodně přes padesát. Jeho stařičká maminka, lékařka, je dodnes respektovanou specialistkou na popáleniny… Tento talentovaný vědec, biochemik, zavítal před dvaceti lety do Peru. V lesním městečku na hranicích divoké Amazonie požil, lehkovážně – v alkoholovém opojení, mnohonásobně předávkované množství ayahuascy… Hadí bytost, duch lesa do něj vstoupil skrz skupinu stejně opilých místních mladíků, kteří pro nedostatek peněz na alkohol navozují si stavy „vytržení“ touto tradiční mystickou směsí rostlinných látek… Bez průpravy a odborného vedení, bez pomoci tradičních doprovodných technik (kdy zkušený odborník, místní kouzelník a léčitel vede svým zpěvem nezkušeného adepta, provádí ho pralesem vlastního nitra a dokáže splašenou duši vrátit zpět) vrhli místní „ayahuascéros“ toho naivního dobráckého doktora z Evropy (sami už otrlí a navyklí tomuto „rozšoupnutí“), nalili mu kotel toho liánového vývaru a „maminčin“ dobráček se propadl do temných roklí jiného vesmíru.
Po dlouhých měsících psychózy se pomalu, po částech vrátil „k sobě“. Jezdí autem, stará se o maminku – občas sužován náhlými flash backy, kdy se mu do vědomí nabourá temná a čarovná „televize“, vysílání z hlubin pralesa. Už nikdy ovšem nebude dělat vědu. Odborné činnosti, kterou tak úspěšně začal po letech studií (získával mezinárodní granty na svoje badatelské záměry), tohoto předešlého života už není schopen… Jeho mysl je rozpojená, některé části mozku mají trvale otevřené brány do jiných dimenzí, a s tímhle stigmatem nelze fungovat v současné církvi „tvrdé vědy“… Biochemik dnes spokojeně pracuje jako „sekretářka“, sedí v babinci na rektorátu UK a chodě po ulicích, courá za sebou svá andělská křídla.
Nejraději má jedno zákoutí u náměstí Bratří Synků. S podivuhodnou, probuzenou vášní vyhledává tento pohledný, mohutný blondýn – lačně láká drobné, snědé prostitutky… Zde, poblíž místní policejní služebny, kamera hlídá roh domu, kde je pobočka spořitelny a bankomat. Sem, pod pozorným digitálním okem dětina chodí souložit… Dělá mu dobře, že je sledován policejním orgánem – pod dozorem píchá snědou cikánečku.
Když jsem asi v deseti letech začal cítit, jak mi do hlavy proudí cizí myšlenky, počal jsem žít pod sledovacími kamerami a svobodný jsem byl pouze v knihách. Lehl jsem si do postele a začal číst „životy“. Má hlava bylo velké, hlučné nádraží.
Mí spolužáci mi náhle přestali rozumět, ve školní třídě jsem sedával v zadních lavicích mezi odepsanými propadlíky a chuligány. Jediným komunikačním prostředkem byly vulgarismy – na těch jsem se shodl s celou komunitou… Jinak jsem byl pro všechny cizinec, exot – mimozemšťan… Pocit, že je všechno „jako“, zinscenované představení – ten mě neopustil dodnes. Pocit reality mám v samotě, uvnitř svých myšlenek nebo s podobně naladěnou bytostí.
Celá tahle civilizace připomíná velkou, nekonečnou kurvu. Za války se takovýmto „dcerám pluku“, mateřským lodím na kapavku, říkalo „Gonokokkenmutterschiff“.
Náš trajekt Princ Joachim zapnul zpětný chod svých lodních motorů a zpod boků lodi hrabe oblaka bublin a přístavního bahna.
Stojím na vyhlídkové palubě a malé přístavní městečko, jeho sedlové střechy a chaloupky jsou někde dole, pod zábradlím. Lodě v přístavu jsou největšími stavbami ve městě… I ten kostelíček se svojí věžičkou je schovaný mezi svými… Gedser, Dánsko.
V mozku mi doteď zní zvuky nočního moře. Ukolébán, konečně na chvilku usínám. Moje hlava nevydržela nápor obrazů a začala sama navozovat autonomní režim spánku. Vypadá to, jako bych televizní signál „Svět“ jen tu a tam zachycoval do své antény, vysílání je přerušované, plné ruchů a cizích kanálů. Nakonec se rozhostí hojivá tma mysli.
Autobus uhání podél zálivů a řek. Tahle jezerní krajina, s mořem kdesi za kopcem – tenhle vodní severský svět je mi tak blízký a vnitřně milý, že bych zde možná dokázal žít.
Kodaň (København) je uložena v prosluněných, mlžných mokřinách, podél mořských zálivů. V centru města projíždějí veliké lodi. Průplavy a ulice se protínají mezi bloky městských domů a kostelů. Cihlové baráčky na periferiích, pestře natřené okenice svítí v ranním slunci. Velké, přerostlé stromy odměřují perspektivu této vlahé roviny.
Když autobus vjede na dlouhý most, který vede desítky kilometrů přes mořskou úžinu Öresund, usínám definitivně.
V Malmö jenom otevřu oči, když se bus zastaví a vystoupí pár cestujících, zahlédnu v dálce sluncem pozlacený mrakodrap, který trčí z oblaků mlhy válející se nad mořem – a blaženě se opět propadnu do nevědomí.
Někde mezi Helsingborgem a Ljungby jsem se na chvíli probral z přerušovaného spánku… Zpocenou hlavu jsem měl zamotanou do závěsu na okně. Autobus stejnoměrně hučel po dálnici a já si postupně uvědomoval třeskuté aspekty své tvrdé mise… Někde během svého pátrání jsem nevědomky narazil na hlubinnou síť, položenou pod současným státním aparátem.
V této souvislosti se mi vybaví osud Zoltána Goldbergera, po válce vystupoval pod jménem Zdeněk Toman a působil jako první velitel poválečného československého zahraničního zpravodajství… Pod krytím různých firem byla na Západ, hlavně do Anglie, pašována a prodávána tehdy embargovaná česká bižuterie… Získané tvrdé valuty byly určeny pro černé fondy KSČ a rozvědky… Po převratu v roce 1948 stal se Toman nepohodlným, informovaným svědkem mnoha nelegálních akcí, které proběhly v minulosti. Sověti chtěli vybudovat českou rozvědku podle svého obrazu, od základů a s novými lidmi… Za tichého souhlasu generálního tajemníka Slánského byl Toman zatčen… Jeho žena údajně spáchala sebevraždu skokem z okna, přitom nechala na gauči ležet jejich několikaměsíční dítě. V kabelce měla dopis na rozloučenou, určený do rukou tehdejšího velitele StB Veselého… Tomanovi se za pomoci vězeňské stráže podařilo utéct z vazby a odejít do zahraničí… Jeho malý syn byl přejmenován a fungoval jako pojistka, kdyby Toman v zahraničí mluvil. Nikdy svého syna nespatřil (zemřel ve 14 letech pod svým novým jménem, byla to nešťastná náhoda). Když se chtěl po roce 1989 Zoltán Goldberger alias Zdeněk Toman podívat do republiky, byl varován – že bude na hranicích okamžitě zatčen.
Goldberger – maďarský Žid, pracovník Kominterny… byl vysazen do Anglie pro řízení místních krycích firem.
Tma. Usínám a v hlavě mám nehybně rotující natlakovanou prázdnotu. Takové prostředí se zřejmě nachází v pneumatikách.
Za pár hodin, někde mezi Jönköpingem a Linköpingem, se situace opakovala… Zamžoural jsem na svět, nepřátelský ke světlu, které pronikalo zataženými závěsy na okně.
„Nudle s mákem, zamíchaný ptákem.“ Zcela nelogická asociace mi zůstala v hlavě z dob, kdy jsem sbíral informace o exponentech změn v roce 1989.
Podivně vykloubený píčus, inteligentní figurka – jistý Malachiáš Kopeček… V roce 1974 byl vyloučen ze studia žurnalistiky na UK – s odůvodněním, že padělal souhlas SSM na žádosti o výjezdní doložku do USA… Nicméně je nakonec v USA vysazen, studuje na místních univerzitách, publikuje v americkém tisku. V roce 1982 dostává novinářskou cenu za články o koních… V roce 1984 absolvuje na americké vysoké škole studium novinářských věd… Kupodivu – v roce 1986 pracuje na pozici redaktora v časopise Mladý svět, který vydává Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže… Současně – jako zkušený gambler – se stává „černým bookmakerem“, sázkařem na závodišti v Chuchli. Sází na „koníčky“… S touto kvalifikací je spolu se sovětským agenturním spolupracovníkem „Mukem“ vyslán na jaře 1989 (v rámci aktivity „Mosty“) k premiéru federální vlády, jako součást krycí operace, kdy představitelé oficiálního disentu byli uvedeni do „světla ramp“, do pozornosti médií… Změny režimů v okolních státech sovětského bloku byly v běhu. U nás to chvíli trvalo, než se celé soustrojí státního převratu dalo do pohybu… Tyto informace mám od redaktora Rudého práva, který zajišťoval kontakt mezi sovětskými řídícími orgány, „Mukem“ a Oscarem Tailorem, poradcem tehdejšího premiéra.
Kontroluji čas, za hodinu budu v cíli své cesty.
– – –
Stojím v prosklené gigantické dvoraně. V zastřešeném skleníku pro dinosaury jsou menší kancelářské budovy, nahoru a dolů jezdí kabiny výtahů, na eskalátorech putují lidé mezi autobusovým a vlakovým nádražím, stanice metra a rychlé spojení na několik okolních letišť vytváří základní komunikační uzel Stockholmu.
V podzemí Cityterminalen jsem se umyl a osvěžil v prostorných, superčistých umývárnách… Sedím teď na lavičce pod košatou palmou a hledím na prostor východu z metra, za chvíli má dorazit Pavel… Podle času už dávno přistál na letišti, určitě se někde prochází po městě, robotí hlavou katalogizuje okolo chodící dívky a mladé ženy… některé osloví svojí obstojnou angličtinou. Jak ho znám, bude někde sedět v rohu kavárny a pokuřuje elektrickou cigaretu, vyhlíží své samičí oběti.
Popíjím zteplalou poslední plechovku kofoly. Pojednou mi dojde, že tenhle nápoj je zde neznámý… Nenápadně se zbavuju prázdného obalu, v papírovém kapesníku zamotaný končí na dně odpadkového koše.
Sleduji pečlivě eskalátory – je to dobré! Vyčouhlá silueta brýlatého intelektuála, přes rameno kabelu… ano. Na Pavla vždycky bylo spolehnutí. Se schizoidy se krásně pracuje, když máte přístupový klíč k jejich osobním preferencím a zájmům.
Už mě zaregistroval, nehnul brvou – jen pokývl hlavou a brýle se mu zaleskly… Na oslavu našeho setkání si zapálil svou elektrickou cigaretu… Vstupuji do syntetického kouře (vůně kiwi a limeta) a plácám ho po rameni… Podávání rukou nemá Pavel ve svém repertoáru… Jako většina podivínů začal hovořit dřív, než jsem se k němu přiblížil. Zaslechnu tedy jen útržek vítacího expozé (směje se u toho, ba nadšeně ječí): „…potkal jsem dobrýho blázna… Zeptal jsem se ho, kolik je hodin, nechtěl jsem zapínat mobil… Zatvářil se překvapeně, chvíli na mě zíral a pak zaraženě pověděl: Ale já přeci nemůžu vědět, kolik je na světě náramkových hodinek. Nástěnných hodin v domácnostech a kancelářích, hodin na věžích všech kostelů, na nárožích ulic a náměstích. To snad ještě nikdo nespočítal… To by se muselo zprůměrovat.“
Pavel se chytá smíchy za břicho: „To byl krásnej, smutnej blázen. Inženýrek bez kouska vtipu. Chudák, ten v životě trpí… Šťastnej je jedině u svýho počítače.“
Usmívám se. V hlavě mi běží, jak kdysi Pavlova sestra, která přijela ze Spojených států, na jednom večírku právě běžela debata, kolik kdo má doma televizních programů (bylo to začátkem devadesátých let, tehdy teprve začínaly satelitní televize atd.)… dlouhovlasá sestra (hodná, tichá Mona Lisa – civilní jeptiška pracující v hospicech pro těžce nemocné) na otázku „Kolik mají v Americe kanálů?“ se nejprve zamyslela a pak smutně řekla: „To já ale nevím, kolik jich je a jak jsou dlouhé kanalizační stoky v našem městě, natož v celé Americe… Kanalizační mříže jsem taky nepočítala… Je mi líto… Nevím, kolik je ve Spojených státech kanálů.“
Sestupujem do metra, bedlivě hlídám, aby to byla „zelená trasa“ T-bana, směr na konečnou stanici Hässelby strand… Všechno jde dobře, procházíme přestupními patry, naše stanice je vytesána hluboko ve skále pod městem… Kombinace barevně natřených, křivolakých skalních stěn a rovných podlah z nějakého syntetického materiálu mě naplňují estetickou rozkoší… Cítím se tu na severu – jako doma.
Projíždíme stanicí Alvik, dobře si ji zapamatuji, tudy budu odcházet z akce.
Na Brommaplanu vystoupíme. Poblíž bude čekat (doufám) dodávka s podpůrným týmem.
Vylézáme na „švédském Kulaťáku“. Všude okolo je zástavba z padesátých let, tzv. „dvouletkové domy“ jako ve Strašnicích. Do toho vrůstají nové moderní budovy z oceli a skla.
Jdeme podle plánku, který jsem si uložil v hlavě… za vlakovou tratí, u krabice z modře tónovaného skla (je zde nějaký obchodní dům s „bílou elektronikou“), za rohem bude parkoviště… Opravdu, jakmile zahneme podél budovy, ukáže se nám rozlehlé prostranství s několika zaparkovanými vozy… Náhle se zarazím – kdosi míří přímo k nám. Potkáváme na schodech štíhlou, klukovsky vypadající dívku. Usmívá se na nás a podává nám ruku. (Asi – určitě nás zná z fotografií.)… Pavel s ní vede anglickou konverzaci… Dívka se jmenuje Kerstin.
Sestupujeme na parkovací plochu a já ohledávám neznámý terén… Všude okolo jsou obytné domy, stromy a keře. Zahradní čtvrť, městský lesopark… Dívám se do tváře přidělené spolupracovnice… Úzký, sympatický obličej, uměřené, úsporné pohyby. Účelné a praktické, přímočaré chování… Bude to dobré.
V hovoru se dívka obrací očima na mě a Pavel zadrhávaně tlumočí… Z jejího chování a otázek mi teprve teď dochází – že jsem vlastně velitelem akce… Já, knihomol, budu fungovat jako morální opora a rozhodovací element naší smečky… Nějak mi to přijde samozřejmé. Zvláštní – jako bych žil pro tuhle chvíli, pro dnešní den. Cítím naprostý klid… Před očima mám prázdnotu, kterou musíme zaplnit budoucností.
Na parkovišti, v bílé dodávce s německým číslem spatřím důvěrně známý výjev. Uvnitř pohodlně rozvalen sedí, pololeží blouznivec Leoš a od volantu se s ním poločesky, poloněmecky baví ryšavý fyzik Georg. (Vypadá to, že jsme někde u Mokropsů u splavu a za chvíli se půjdeme „vyčubčit“ do vody a pak na bramborák a na pivo.) Kromě usmívající se dívky, Švédky studující v Americe, jsme všichni ostatní staří známí a přátelé. Ihned vznikla „bublina domáckosti“ – to je dobré, ale cítím, že musíme být nenápadní a zejména já a Leoš se nesmíme zbytečně ukazovat na veřejnosti (neovládáme dobře žádnou cizí řeč a vypadáme jako tlustí bezdomovci)… Pavel a Georg umí plynně několik jazyků a dívka – rodilá mluvčí, náš navigátor a „volavka“, je naprosto nenápadná v tomto prostředí.
Všichni se usazujeme uvnitř dodávky, dívka zabouchne dveře a Georg pomalu vyjede na okružní jízdu… Je poznat, že má tuhle část města dobře zažitou – kýve na můj dotaz hlavou… je zde už takřka týden a spolu s dívkou detailně poznali tuhle čtvrť a okolí… Mají připravené únikové trasy a místa, kde se dá nerušeně parkovat… Oceňuji Georgovu profesionální průpravu… mistrně řídí vůz a ovládá základy kontrasledování a konspirace… Je zde, spolu s dívkou – jediný zkušený profesionál.
Dodávka, moderní Wolksvagen, má lůžkovou úpravu zavazadlového prostoru, zadní část je bez oken… Cítím se hned velmi útulně. (Odjakživa mám rád uzavřené, zajištěné prostory s únikovými průlezy. Nejraději bych žil v tanku anebo v ponorce. Jsem „krtek“ milující šero a šmírování světa, čučení z podzemí, šmejdění periskopem po krajině „tam venku“.)
Za jízdy domlouváme základní postupy. Plán na další hodiny… Leoš mlaskavě požírá uzené maso a něco si pro sebe mumlá… Pavel a Georg znají dobře toho psychotického lenochoda, každý po svém si udělal představu – proč jsem trval na jeho přítomnosti… Dívka mi hledí do očí s nevyřčenou otázkou. Kývu s úsměvem hlavou – je to v pořádku, blázen je plnoprávný člen posádky, jeho čas nadejde, až budeme mít na lůžku v dodávce našeho „Objekta“… Pak začne specifický „brífink“ a Leoš zde má nezastupitelnou roli… Jediný já ovšem vím, v čem bude spočívat Leošova „odborná“ kvalifikace.
Tohle „přírodní médium“ znám dobře patnáct let. Bydlel v ulici 28. října, na dolním konci Václavského náměstí, na Zlatém kříži… Seznámil mě kdysi s bývalým ministrem vnitra Barákem, jeho sousedem o pár pater výš… Leoš pomáhal staré paní Barákové… někdy jsme vzali jejího manžela na procházku, tlačili kolečkové křeslo se stařičkým, vlasatým, na kost hubeným Barákem… Jejich pejsek se nám motal pod nohama, na Žofíně jsme zaparkovali u nábřežní zdi pod velikými stromy… Starý člověk, vracející se v občasných záblescích z minulosti do přítomného času – nám vyprávěl… Chvílemi se odmlčel a jen se díval na řeku, na hučící vodní tříšť na splavu. Odpolední slunce vrhalo na hladinu tiché zástupy tekutých odlesků, třepotavé střepy zlatých zrcadel… Cítil jsem sympatii k tomu člověku, který pomohl vzniknout divadlu Semafor, stál za Janem Werichem a Janem Zrzavým… dal vystavět sídliště na Spořilově, kde jsem vyrůstal… Byl to schopný manažer, který byl posléze (když odhalil konfidentskou minulost u většiny členů politbyra Ústředního výboru KSČ) – svržen z čela mocenského aparátu ministerstva vnitra, zatčen a několik let vězněn… Byl příliš schopný, a toho se Sověti obávali… Jeho samostatnost mu vysloužila přezdívku, která se ujala v Moskvě, říkali mu „československý Ceausescu.“
Od doby, kdy se Tito postavil Stalinovi, se Moskva velice obává samostatnosti podřízených satelitních zemí… NDR 1953, Maďarsko 1956, Polsko 1956, 1980 (agent „Bolek“), Československo 1968 – to byla vyprovokovaná, tajnou službou vyfabrikovaná povstání, která dala Moskvě záminku k naprostému ovládnutí dotyčných zemí. Sověti definitivně „prorostli“ do místních mocenských struktur… za pomoci svých poradců a jim oddaných místních agenturních spolupracovníků měli pod kontrolou celý organismus státu.
Systém vyfabrikovaných „odbojových“ centrál použili Sověti již na začátku existence svého státu. V Paříži zřídili organizaci Trust – koordinační centrum, které na sebe postupně „nabalilo“ všechny malé, roztříštěné spolky ruské „bílé“ emigrace. Rozvědka NKVD tak spolehlivě kontrolovala veškerou evropskou a posléze světovou populaci ruských emigrantů.
Podobná situace se odehrála v Polsku na konci druhé světové války – Sověti zde, za pomoci místních komunistů, vytvořili fiktivní organizaci, „armádu odboje – WIN“, která na sebe postupně vázala silné „lesní“ skupiny polského národního hnutí. Tato organizace přešla do poválečných časů a pomocí „převrácených“ radistů, kteří byli vysláni CIA, rozehrála sovětská služba zpravodajskou hru – kdy druhá strana byla udržována v bludné víře, že na území komunistického Polska je dobře organizovaná podzemní skupina se širokou lidovou základnou (tito prostí lidé opravdu pomáhali skutečným bojovníkům za samostatnost svého národa – pouze vedení a klíčové funkce v organizaci byly v rukou NKVD)… Nad území Polska tak mířily desítky nákladních letadel, která shazovala materiální (zbraně, radiostanice, dolary a zlaté mince, konzervy, propagační materiál atd.) a lidskou (instruktoři a rodilí mluvčí, diverzanti) pomoc. Vše padlo do rukou Sovětům.
Stejná situace: všechny ukazatele hovoří, že Solidarita bylo lidové hnutí „nabalené“ jak sněhová koule na kámen (agentura státní bezpečnosti).
Akce z padesátých let „Světlana“ a „Babický případ“ mají stejné pozadí… Hlavním důvodem je kontrola nad odbojovými organizacemi a následně možnost vyprovokovat vystoupení několika jednotlivců proti režimu a poskytnout tak záminku k zahájení širokých represí proti celým skupinám obyvatelstva.
Další a další věci nám vyprávěl vlasatý stařec, Leoš vše vypouštěl druhým uchem ven… Já tehdy neměl velké povědomí a zájmy týkající se nedávné historie. Jen jsem pozorně naslouchal, snažil se zapamatovat jistá jména a události… Po letech, ve sféře internetu – jsem rekonstruoval útržky našich hovorů a snažil se najít na síti nějaké informace… Něco se našlo, podružnosti. To hlavní, role přestavitelů našeho státu v celosvětových hrách Moskvy – je dodnes důsledně zamlčována.
Když po několika letech Rudolf Barák zemřel, uzavřela se jedna kapitola. Tyhle odpolední kurzy „praktické politiky“ měly pouze dva neschopné učně… Já jsem se posléze oddal pohlavním dobrodružstvím, myslel jsem přirozením a hlavu jsem měl pouze, aby mi nepršelo do krku… Leoš se postupně propadal po trajektorii svého šílenství. Pohádal se s vdovou po Barákovi, házela po něm svazky klíčů a on vystrkoval ze dveří holou prdel – příčinou byla váda, kdy Baráková přistihla Leoše, jak chčije na mezaninu, na schodišti jejich domu, stojí tam v kaluži chcanek a na svoji obranu koktá, „že to už nemoh vydržet“. Stál přitom pár metrů od svého bytu… Leoš se tehdy též krutě zamilovával do děvčat, narážel na rokle vyhlodané schizofrenií ve své duši, řval jako lev, když si svou nemoc racionalizoval jako úklady světa. Halucinoval přítomnost dívek a nepřátel, v bludných náladách chodil tlouct dědovou holí na dveře policejního ředitelství v Bartolomějské ulici. Serval se a dostal nakládačku od rusky hovořících goril na dvoře jednoho bordelu v Mostecké ulici… chodil tam potom s nožem zasunutým do rukávu a vyhlížel útočníky… ti když si uvědomili, že zmlátili nevědoucího, zmateného blázna, zalezli. Báli se ho i policejní velitelé v Barťáku, protože – co s hulákajícím pacientem, s agresivním magorem? Nechat někoho násilím odvézt do blázince, to není dnes vůbec jednoduché… Museli by ho snad jedině zabít. A to je věc nadmíru osobní a složitá. Každý, kdo má v sobě trochu rozvahy a má se rád, má rád své děti a rodinu, ten sklopí oči a nechá věc tak, jak je. To i lamželezo si raději nechá naplivat do ksichtu.
Leoš měl povahu staré cikánské vědmy… Věděl – skrz obrovský, psychózou obnažený instinkt… kdy a komu se postavit, komu a kde se vyhnout… Je naprosto zbabělý a zároveň bezhlavě sebevražedný. Jeho šakalí, nemocná, roztrhaná duše způsobuje projevy spontánního jasnovidectví.
Dodávka krouží podél zálivu, Leoš po masité přesnídávce ožil a rozhovořil se o tom, jak mu pomalu dochází odstupné za byt na Zlatém kříži, a tak dostává sociální dávky a přídavky na bydlení… Nedávno psal dopis primátorovi a ten mu zatím neodpověděl… Nevydržím to a navrhuju – ať jde bydlet k té své harapanně, k tomu svému Žabénovi, vždyť má na Smíchově byt, kde žije s tím bývalým hostinským. Však s ním Leoš navázal úzké přátelství, obchodní vztah – prodává mu manželku za pět tisíc měsíčně.
Leoš můj návrh kupodivu neodmítnul – jen vyjádřil obavu, že by musel neustále pacifikovat toho pasáka, kterému se po okamžicích slastného ponížení vrací původní, agresivní povaha a je příčinou nekončících domácích konfliktů.
Přeci jen chce Leoš své vlastní soukromí (nereaguji na tuto jeho poznámku… několik let jsme mu sháněli levné podnájmy na okrajích Prahy, navrhovali jsme koupi zateplených, celoročně obyvatelných chalup a domků… vše nakonec nedopadlo pro Leošovu zvířecí lenost a nerozhodnost, kdy se mu nechtělo pustit z pařátů hotové peníze… nemá schopnost oddalování slasti, když se mu chce chcát nebo srát – tak jde a vysere se mezi zaparkovanými automobily za bílého dne v centru města).
Směju se a paroduju, předříkávám jeho dopis primátorovi (zpívám to na melodii z Prodané nevěsty): „Pá-pané p-p-primátoré… d-d-dejté mi byt. J-já jsem p-p-prošukál ó-ósm set t-t-tisíc s ku-ku-kurvou Žabénem. J-já chci ló-ló-lóftovej byt. A-a-apartmán s léd-lédničkou a v ní ať je b-b-buřt a jabko. A-a-a taky kousek š-štrúdlu. A-a-a kompot… A-a-a pó-pó-postel s ku-ku-ku…“ Slovo „s kurvou“ jsem už nedořekl – protože Leoš se na mě s ryčením vrhnul. Se smíchem jsme ho s Pavlovou pomocí zpacifikovali. Nakonec se nechal, Pavel jako studovaný psychoterapeut věděl, že by měla přijít slastná satisfakce… vylovil z kabely hořické trubičky plněné nugátem – a Leoš se s dohasínajícím hněvivým mumláním zakousl do křehkých sladkostí. Patologický „přenos“ byl v zárodku zažehnán.
Pozoruji ztichlého, polykajícího psychotika a uvědomuji si, že kromě své nemoci je zároveň alespoň část jeho bytosti zajímavým, citlivým člověkem… Pokud zrovna doma netrtká kanape anebo nesouloží s Žabénem – dá se s ním hovořit o mnoha odvětvích moderního umění a filozofie… Není to žádný „mozkoprd“ s naučenými frázemi, ale jeho intuitivní, dětsky naprostá zacílenost na různé zájmy vytvořila za padesát let jeho života mohutnou registrační strukturu informací, disponuje bohatou zpětnou vazbou… Ovšem pouze ve vzácných chvílích klidu jeho paviáních varlat a žaludečně nasycené pohody.
Vzpomínám na jeden listopadový večer před lety – seděli jsme s Leošem v kavárně, v uličce za Karlovým mostem. Lezavý chlad vyhnal z malostranských ulic a náměstí davy turistů. V „Míšeňské“ kavárně bylo teplo a útulno. K našemu stolu přisedli pan Čert a pan Kašpárek… Mlčenlivý starý Čert byl špatný na klouby, na kolena – celá léta sedává na mostě, vyplazuje jazyk a v pačesatých vlasech má dva dřevěné zakulacené rohy. Prodává chorobně počmárané vlastní autoportréty… Kašpárek, mladší vážný člověk v kompletním obleku středověkého kašpara s velkými rolničkami, odložil flétničku, s kterou vyhrává na nárožích… popíjí pivo a zasvěceně vážně hovoří s Leošem. Blázen, Čert a Kašpar… Seděl jsem u stolu a mlčky naslouchal těm bytostem… Byla to plachá zvířata, která se přišla na chvíli ohřát… Nebyli jsme – a zase nebudem.
Začalo se pomalu smrákat… Požádal jsem Georga, aby zastavil auto poblíž výchozí pozice… Rekapitulujeme (Pavel pomáhá překládat) naše následující kroky… Máme potvrzenou informaci, že náš „Objekt“ půjde asi za dvě hodiny do místního kostela, kde proběhne nadační sbírka a koncert dětského pěvecké sboru. (Můj „Člověk“ se stal naším „Objektem“ a jeho snaha veřejně se prezentovat jako lidumil je pro nás přínosná.) Náhradní termín je za dva dny… kdy má jít dopoledne za svým zubařem… Tyhle poznatky zjistili neznámí spolupracovníci – informace přinesla dívka.
Kývu na Pavla a z kufříku vytahuju gumovou dýchací masku, nástavec pro kyslíkový přístroj z resuscitační jednotky, je to výbava každé sanitky… Pavel loví z kapes elektrické cigarety. Je jich celkem šest. Další dvě jsou náhradní… U všech pečlivě kontroluje stav nabitých baterií… Podávám mu lahvičku s roztokem… Vysvětluji ostatním: „DMT, silný halucinogen. Působí asi dvacet minut, nejdéle půl hodiny… Bezpečný… Pro jistotu si ale zkontrolujte, jestli máte všechno pro první pomoc.“
Georg s Kerstin kývou hlavou, dívka otevřela termobednu v rohu dodávky, má tam základní lékařskou soupravu a dokonce přenosný přístroj na podporu srdce… Vím, že oba mají zdravotnický kurz a G. léta působil na Blízkém východě v uprchlických táborech jako zdravotník. Dokonce pracoval v Norsku a Izraeli jako sanitář v psychiatrických léčebnách.
S Pavlem dáváme dohromady náš soukromý vynález – sestavu elektrických cigaret (každá s náplní roztoku DMT). Gumovou manžetou jsou cigarety uchyceny v jednom svazku, na jejich sací ústí je nasazena krátká pružná roura a náhubek inhalátoru… Celé zařízení se spouští lehkým posunem plastového prstence, který zapne do aktivního režimu všech šest cigaret.
Trénovali jsme nanečisto, pár týdnů před akcí s Pavlem (sami na sobě i navzájem), jaké to je, když má člověk nasazený náhubek s inhalační látkou.
Jedna osoba musí dotyčného chytit za ruce (to bude Georg, má sílu a ví, jak pacifikovat zuřivé pacienty… Kerstin mu bude pomáhat)… v ten okamžik přistoupím já, to bude poprvé a naposled, kdy „Objekt“ spatří mou tvář… Budu mít inhalátor připravený a mimo jeho zorné pole… Bleskurychle mu jej přiložím na obličej a on instinktivně – bude chtít křičet. V ten okamžik nasaje hluboko, do celých plic – velikou dávku glykolové mlhy… molekuly vody a DMT se navážou na vlásečnice v plicních sklípcích a takřka ihned počne aktivní látka působit na mozek.
V ten okamžik se otevřou brány nadprostoru.
Všichni zúčastnění mají natrénováno, co budou dělat… Jenom já ovšem vím, že vzápětí, jakmile „Objekt“ upadne do půlhodinové strnulé bezvládnosti, kdy mu do duše nateče vesmír – vezmu inhalátor a stejnou dávkou kouzelné mlhy se pošlu do stejných míst.
Tuto informaci teď sděluji zúčastněným a všichni na mě zírají – dokonce Leoš přestal mumlat a hledí na mě šedivýma vlčíma očima… Instruuju Georga a Pavla, že jakmile bude náš „Objekt“ uložen na lůžko v dodávce, tak se rozjedem a já, podpírán Pavlem a zajišťován Kerstin… rovněž odletím a moje tělo padne na předem připravené karimatky a spacáky na podlaze vozu.
Tohle bude střed našeho konání… Proto předcházely všechny ty přípravy… Žádám Leoše, aby byl v tom okamžiku se mnou, aby měl v hlavě myšlenku na mne… Možná se mu ozvu… Dávám mu do rukou pětitisícovou bankovku a další tři předávám Pavlovi, říkám mu, aby je Leošovi předal, jakmile se mu přes Leoše ozvu. Pavel bude vše zachycovat, obraz i zvuk… Když se bude blížit čas probuzení „Objekta“ – uloží ho na lavičku v parku, poblíž kostela, kam měl namířeno na večerní koncert… Bude sledován do okamžiku, než se zvedne a než bude jasné, že může chodit a fungovat. Potom se vzdálíme s dodávkou, potřeseme si rukou a rozdělíme se. Kerstin doprovodí Georga s Leošem, navede je na dálnici a u nákupního střediska se s nimi rozloučí. Domů pojede předem připraveným, půjčeným vozem… Pavel se mnou provede první vyhodnocení akce, předá mi elektroniku se záznamem a potom odjede městskou dopravou na vlakové nádraží… pojede přes Německo. Zastaví se u přátel a za pár dní bude pokračovat do Prahy.
Já nastoupím v přístavu na jednu malou loď. Budu potřebovat pár dní na zhodnocení akce a zpracování zážitků… Když všechno půjde podle plánu – tak opustím loď v Gdaňsku a pojedu do Prahy vlakem.
Hledíme na sebe a já všem potřesu rukou. Usmívám se – musím jim dodat odvahy a klidu… Čas se blíží… Výchozí pozice pro útok je zaujata… Někdy brzo, velmi brzo půjde okolo nás „Člověk“… Šero zhoustlo pod stromy, lesní čtvrť Minneberg rozsvítila lampy podél cest… Ulice jsou vylidněné… Občas projede automobil.
„Objekt“ má ženu a dvě děti žijící v Moskvě, celkem čtyři vnoučata. Přeji všem, aby jim děda dlouho vydržel… Tento přítel nedávno zesnulé Astrid Lindgrenové, sám veliký „pohádkář“ (ovšem v jiném rezortu, než je literatura), za chvíli sám překročí devatero řek a devatero hor.
Na bezpečném telefonu mi zapípala zpráva – čekal jsem to, ale stejně mi zabušilo srdce. „Objekt“ odešel z bytu – tuhle zprávu musel poslat někdo, kdo je velice blízko „Objekta“. Možná s ním žije v jedné domácnosti… Nechci to vědět. Nemusím to naštěstí vědět… Kývu na ostatní.
Kerstin otevřela boční dveře a nechala je dokořán. Leoš dostal velkou buchtu, aby držel fekál a kušoval… Dívám se na něj. Je celý proměněný – bledá, napjatá tvář. Bedlivě naslouchá. Říká: „U-už jde.“
Hledím do zpětného zrcátka, nikde nikdo. Nicméně Georg a Kerstin se přesouvají ven. G. jde pomalu na protější chodník a K. se vydala vstříc zatím neviděnému „Objektu“.
Vzápětí se v dálce objevila postava… Pomalu kráčí, volným tempem staršího muže, pod lampou se mu zalesknou udržované, barvené vlasy… Je to on, teď ho poznávám… Georg se přesunul za dodávku a teď kráčí proti starci, setkávají se před otevřenými dveřmi dodávky. Zezadu potichu přichází Kerstin. Švédsky se ptá, o něco žádá „Objekta“… Ten se překvapeně otáčí, vzápětí ho zezadu popadne Georg a doslova vhodí do vozu. Zde ho přebírám já, cítím, jak Kerstin neženskou silou drží jeho ruce za zády. Georg obchází automobil a startuje – pomalu vyjíždíme z místa. Kerstin zavírá boční dveře… Jsme uvnitř… Děd se vzpamatoval a jako ryba začal rotovat na podlaze, skrčil se jak embryo. Kope nohama. Dívka ho nemůže udržet a já musím přebrat od Pavla inhalátor. Modré diody na elektrických cigaretách signalizují, že je zařízení připravené. Nemůžu se mu dostat k ústům, starý dědek háže hlavou, a teď dokonce začíná řvát… V té chvíli zasahuje Leoš, skočí na dědka jak nějaká příšera, šedivá hrůza z hrobu… Rychlost a mrazivá jistota jeho útoku nás všechny překvapila. Leoš leží na znehybnělé postavě, drží ji pod chřtánem a hledě mu zblízka do zelených očí, šišlavě zařve: „Drž píču, čůráčí hlavo.“ Ta česká slova doslova přimrazí starého Kirgiza. Před více jak dvaceti lety pracoval na velvyslanectví v Praze… Dobře ví, jakou se na něj mluví řečí… Bleskurychle mu asi došlo, že pokud se jedná o Čecha, tak je to ruská – domácí záležitost… Okamžitě ochabl a rezignoval. Podřídil se… Pavel ho slušně rusky požádal, ať se nadechne, přiložil jsem mu náhubek k ústům… Zelené oči mi pohleděly do tváře, ale setkaly se pouze s úsměvem a přátelským mrknutím… To mu dodalo a se zoufalou odhodlaností nasál do plic koňskou dávkou DMT… Černé zornice se mu rozšířily až k okraji duhovek, nezastavily se tam, úplně pohltily bělmo a oči jako černé díry se změnily v prázdné průduchy do vesmírné prázdnoty. Starcovo tělo se uvolnilo a zůstalo nehybně ležet na lůžku.
Poplácal jsem Leoše, potichu mu poděkoval. Odvalil se vedle a ještě v něm doznívala agrese. Mumlal: „Pa-pa-panáčku, kurva, ani se nehni, nebo tě po-po-pověsíme za koule do průvanu.“ Bylo to tak dětinské, že jsme se začali uvolněně smát.
Čas ovšem běží.
Beru si od Pavla inhalátor, uléhám vedle Leoše a „Objekta“. Zavírám oči jako při polibku – a nasávám oblak těžké mlhy. Páchne to po spálené umělé hmotě… Vzápětí, někde vzadu v mozku, něco povolilo. Potom se oddálila jakási prázdná forma, dutá silueta lidského těla. Z očních průzorů, které hleděly dovnitř matně osvětlené dodávky, se odpoutalo vědomí. Zlomek kratší, než je záchvěv světelného fotonu – jsem ještě byl Já. A další okamžik něco neznámého odlétlo, počalo se vzdalovat od všech bodů ve vesmíru zároveň… Vzpomínal jsem na sebe.
Začalo období snění.
– – –
Praha, říjen 2012… Je to pár týdnů, co jsem se vrátil z cest. Chodím teď často na večerní procházky… Je to ta nejdůležitější činnost v dnešním světě… Mozek, když dosáhne zklidnění – otevře brány do hlubin času.
Jdu do krajiny od poslední smyčky tramvajových kolejí… tam na konečné. Periferie dnešních měst jsou vrostlé svými starými sídlišti do lesů a polí. Rozbořené a zpustlé tovární čtvrti postupně mizí a na jejich místech rychle vyrůstají budovy ze skla a oceli… Kráčím pralesem přerostlých obřích topolů, podél břehů temné řeky… Opuštěná betonárna zde zanechala dvě homole betonu. Dva zikkuraty z cementu tvrdého jak sklo. V křoviskách a podzemních bunkrech zde žijí bezdomovci… Zdravím se s nimi přátelsky, sedí u čadícího ohníčku a besedují o dni, který právě odlétá. Chraplavé mužské hlasy doplňuje veselý ženský smích.
Tady, za skleněnými kancelářskými budovami, které žhnou studeným světlem do houstnoucího večera, za rozbořenými továrními halami, za měsíční krajinou stavebních jam… za vilkami a oplocenými, „opevněnými“ usedlostmi boháčů, které osaměle svítí do pustých polí… Tady začíná tichý svět.
Pokračuju skrz lesopark dál do tmy. (Před lety, při jedné dlouhé, třicetikilometrové procházce, kdy jsem se bál, že mi pukne srdce pro jednu dívku… S úpornou erekcí jsem stál na břehu lesního jezírka, právě jsem se snažil zchladit v tiché, čerstvé vodě. Když jsem vylezl a čekal, až oschnu, pojednou z houštiny vyšla dívka s obrovskou černou dogou… Pes se mě nejdříve lekl, vyštěknul – pak si ale všiml mého přirození a okamžitě, bez zaváhání ho začal lízat. Jeho světle žluté oči mi hleděly oddaně do tváře… Dívka mi rovněž pohlédla do očí, rozpoznala samičí duší můj zoufalý stav – odehnala obřího psa, poklekla do mokrého písku a sama vzala do úst můj úd… Holý meč zoufalství a touhy dostal živou „pochvu“… Osvobodila mne tehdy věcná, podsaditá dívka – zachránila před šukomilným šílenstvím… Zajisté byla zvyklá na samčí projevy u své psovité šelmy… Byl jsem ten čas – na pokraji „lesáctví“. Obhlížel jsem tehdy stromy – jaké a jak hluboké mají skuliny… V jednom dubu jsem tehdy objevil syčící a pískající datlí hnízdo… S posvátnou bázní jsem se vzdálil od té dutiny, která „vřela“ nezměrnou chutí žít… Napumpoval jsem tehdy do děvčete celou cisternu rybího tuku. Moje DNA, půl deci koncentrovaného testosteronu, adrenalinu a dalších hormonů jí musel způsobit zhoustnutí „knírku“ a sametový „altový“ hlas… Celá akce proběhla mlčky, dívka a koňský pes potom odešli po pěšině, směrem ke vzdáleným zvukům blízké vesnice.)
Jdu za město, jdu do polí… Tma – v jejích medových plástvích do sebe zavinutého času je schována vysládlá vůně posledních chvil odcházejícího léta.
Město se ztratilo za lesnatými hřbety. Jen světlá zář na obzoru prozrazuje směr, odkud jsem přišel.
Mozek se pomalu osvobozuje od vzruchů. Klid volné spící krajiny… Polní cesta zahýbá dolů, do vesnice. Odbočuji – a úzkou pěšinou stoupám k lesu na úpatí kopce… Zde je pěkně, obcházím křoviska na kraji lesa a pod jedním rozložitým dubem, kde zralé popadané žaludy praskají pod nohama – usedám, za zády mohutný živý kmen.
Poslední vzpomínka, která mi zůstala ze Stockholmu, je pohled z pohupující se paluby motorové jachty, na panoráma nočního města… Věže kostelů a kopule královského zámku. Rozsáhlé městské čtvrti, zrnící statisíce světel na výběžcích pevniny, na ostrovech. Tmavé oblasti parků a příměstských lesů, jemná krajkoví pouličních lamp, halogenové tratoliště světel u sportovních areálů a plaveckých stadionů… Mlaskající černé vlny nesou odlesky toho shromaždiště životů. Pod zataženým, uhlově temným nebem vane průvan z mořských prostorů.
Po kamenné hrázi jede rozsvícená tramvaj. A ještě jedna, zvlněná, rozostřená duše ujíždí spolu s ní, po hladině širokého zálivu.
Stejně jako malá svítící krabička putuje po břehu hlubokých temných vod – jsou malé a rozostřené vzpomínky na putování v nadprostoru.
Vzpomínám na nedávné události a musím se nutit, abych zaostřil pozornost na to malicherné, primitivní lidstvo žijící na jedné malé planetě.
Musím vždy oddělit „výsadkový modul“ své pozornosti, ohraničený miligram nezměrné mozkové kapacity – a upřít na obláček galaxie, vyhledat mezi stovkami miliard hvězd jedno žluťoučké kachňátko – Slunce… a najít na oběžných drahách modrou, zakutálenou kouličku.
Budoucnost je od začátku mezi námi. To jenom vzpomíná gigantický organismus, bezejmenný tvor v nadprostoru – je sentimentální a milosrdný, prohlíží si tisíce generací svých výrůstků, žahavých lalůčků na přísavných terčích, na povrchu svých mnoha chapadel… Rozprostřený napříč časem rozevírá celé květy vzpomínek na dávné vesmíry. Ohnisko jeho mysli vytváří přítomnost v nekončících oblacích životů.
Stockholm a spolu s ním černá, lesnatá pevnina zmizely za obzorem… Když bylo okolo mne živé, nezměrné moře, odvážil jsem se přivolat nedávné zážitky… Bylo to nesnadné – každou chvíli mne pohltil zbytkový stav DMT a já se propadal do miliony let starých gigantických bytostí, které žijí skrz naše životy… Bylo těžké podržet soustředění na tento trojrozměrný časoprostor… Vždy se to nakonec ale zaplať bůh podařilo.
Když jsem se probral, probudil do pozemské „reality“ (bolestivě a neochotně jsem přijal toto dosavadní omezení na jedno tělo), stála dodávka v přístavu a nade mnou se skláněli přátelé… V matném světle palubní lampy mi hleděli do očí.
Georg mi podával lahev se studeným čajem a Kerstin mi podpírala hlavu… Pomalu jsem se posadil a dotkl se opatrně svého těla… To nejtěžší bylo přijmout tenhle hmotný stav… Po chvíli vnitřního zoufalství jsem si ale zvykl a pokusil se navázat na svou nedávnou minulost… To šlo kupodivu dobře, celých sedmačtyřicet let čekalo na mne jak smečka oddaných zvířat. Přiběhla ke mně, ducala do mne a spojila se nakonec s přítomností, jen to měkce cvaklo – jako zásuvka FireWire 1394.
Postavil jsem se a protáhl opatrně tělo – vtom jsem zahlédl v rohu dodávky svázaného Leoše… Měl na sobě pevně utažený popruh a v ústech pryžovou dlahu… Spí s otevřenýma očima jako had.
Nechápavě jsem se otočil na posádku… Pavel mi začal vyprávět, že Leoš dobře tlumočil moje věty z nadprostoru, říkal to prý tak – jako by něco v něm vzpomínalo na dávné příhody. Pak – v jednu chvíli se cosi stalo – něco v něm nevydrželo, odmítlo komunikaci s vrstvou, kde jsem se nacházel já… Jako by do něj něco vstoupilo a úplně „obsadilo“ jeho myšlení… Začal být agresivní a vztahovačný… začal řvát a zmítat se, chtěl ublížit „Objektovi“. Když na něj Pavel udělal „Pššš – pššš“, Leoš propukl v šílený, zuřivý atak, změnil se v příšeru. Museli ho zpacifikovat… Do toho běžel čas – kdy bylo nutné vysadit „Objekta“ z automobilu a uložit na bezpečné místo, na lavičku v parku.
Leoš dostal roubík. Georg s Pavlem vynesli „Objekta“ a šetrně ho usadili na dřevěnou lavici u dřevěného kostela… Celá posádka odjela s dodávkou do vedlejší ulice a Kerstin se vrátila k „Objektovi“ a zpovzdálí ho skrytě zajišťovala… Opravdu se za pár minut pomalu vzpamatoval… Zaškubal nohama, když našel oporu pod svými chodidly, tělo se napjalo a hlava se zorientovala podle zemské tíže. Už věděl, kde je nahoře a dole… Chvíli mu prý trvalo, než si zvykl na své ego. Bylo vidět hluboký hnus a nesouhlas s tím, co zevnitř viděl v minulosti své temné existence… Naštěstí nakonec převážila živočišná potřeba hýbat se, mluvit a dýchat… Dosedl do sebe… přímo bylo vidět, že to „docvaklo“. Oblékl se do svého těla a mysli – přijal se… Pomalu se zvedl, rozhlédl se – a když uviděl kostel, zorientoval se v čase a prostoru… Už naplno probuzený do reality rychle ohledal své kapsy, zjistil, že má peněženku a klíče od bytu, podíval se na telefon… Potom jako stará šelma pohledem zkontroloval okolí – a rychle odešel směrem k domovu.
Nastal čas. Pavel mi předává kameru s videozáznamem „brífinku“. Tisknu mlčky všem ruce a děkuju. Pohladím Kerstininu mladou tvář a dostanu od ní „strýčkovskou“ pusu.
Mám touhu líbat všechny, i nehybnou postavu spícího Leoše… Jsem pořád tak trochu „vyndanej“… Už je to mírné a doznívající – ale pořád mám tendenci propadat se do bytostí, splynout s nimi. V podstatě se nacházím ve stavu permanentního, „chronického“ orgasmu.
Kdosi zaťuká na kapotu dodávky. Podívám se na hodinky – ano, přátelé jsou přesní… Naposled se ohlédnu na své kolegy uvnitř a vyklouznu ze dveří do nočního větrného světa.
Teď – v tuhle chvíli je středočeská teplá noc. Poslední zatoulaná oblast tiše vrzajících cvrčků na prahu podzimu. Sedím pod košatým dubem… co chvíli padá osamělý žalud skrz listí na zem… V tichu občas přeběhne myška. Krajina pod kopcem je zasněná a němá… V dálce, v pahorcích na obzoru pohyblivý paprsek světla z jedoucího automobilu ohledává koruny stromů a šátrá do tmy nad zoranými poli.
Před očima mám obraz, který jsem zahlédl v dodávce – když mne na chvíli pozřela vlna doznívající jasnozřivosti… Leoš ležel svázaný popruhy. Byl to šedý polomrtvý slon, co chvíli mu narostlo nějaké chapadlo, chobotnatá ústa, žilnaté ucho – potom se celá struktura uklidnila a jeden zlý, šedivý stařeček mumlal kdesi na dně jeho bytosti… Pak se z něj stalo velké dítě, kojenec se starýma, vorvaníma očima… Chtěl cucat, srát pod sebe – nechtěl se narodit… Byl krvavě rudé embryo bez kůže, černé terče očí a holý kadeřavý mozek… Byl rakovina bující rychle, se sebezničující touhou buduje žilní a tepenná řečiště a podivné – k ničemu na světě se nehodící orgány… Leoš do sebe nasál děsivý koktejl radioaktivních zbytků života… Řídká žahavá medúza plující na dně mořských roklin – chytá a nepustí, do poslední molekuly spotřebuje všechno, co spadne z kilometrových výšek nad ním.
Naštěstí žijeme všichni v bezejmenné laskavé hlubině. Bolest a zoufalství jako sodíkovo-draslíkové pumpy… přežívají svá těla a znovu a pořád se rodí do nových životů, přečerpávají pradávnou temnotu do hrůzou křičících, bezmocných existencí… Leošův organismus – vyhlodaný letitou divokou úzkostí a proměněný nevědomým jogínstvím schizofrenie… dokázal přežít to, co by normálního člověka zabilo… On už kdysi dávno „zemřel“. Rozpadl se… je už léta „na cestě“.
Psycholog Pavel mi nedávno referoval. Má zprávu, že Georg to vzal s dodávkou přes Německo. U jedněch lidí na koňské farmě se Leoš dokázal vrátit do svých souřadnic. Má zatím lehký defekt, ale v současné době si užívá v Paříži. Je umístěn v jednom luxusním sanatoriu pro duševně choré. (Podle francouzských zákonů jsou soukromá sanatoria povinná přijmout akutního pacienta.) Leoš – coby spokojený, podle vlastních slov „patient“, okamžitě navázal vztah s prominentními spolupacienty – s „černými ovcemi“ bankovní aristokracie, s ušlechtile degenerovanými syny milionářů. Jeho nejlepším kamarádem se stal postarší dědic jednoho ropného emirátu – éterická bytost s andělským mozkem, jeho hemisféry začínají někde u severního pólu a končí dole, pod Novým Zélandem… Chodí spolu na vířivé a bublinkové koupele, do čítáren a odpočíváren. Kolegové v „utrpení“ nabízejí Leošovi kvalitní kokain a jiné drogy – Leoš třepe odmítavě rukou a raději postává u švédských stolů a labužnicky loví nejlepší kousky tropického ovoce a křehké šunky… V hedvábném županu prochází zahradami a vznešeně odpovídá na pozdrav jemu podobným „Králům Slunce“.
Na cestu ze Stockholmu do Gdaňska nikdy nezapomenu. Ostře a jasně, jako maják ční v mých vzpomínkách, které jsou jinak plné vesmírů. Je to můj orientační bod – k němuž se vracím, sám k sobě, k člověku se vracím… na břeh života z dálek nadprostoru.
Na lodi plující nočním mořem je nebeský klid. Motor tiše hučí kdesi v podpalubí… Tahle nízká, moderní jachta má pohodlnou kajutu. Posádka lodi, dva mlčenliví chlapíci, se nahoře v kormidelnické kabině věnují svým záležitostem… Já můžu rovnat myšlenky.
Pavel mi vyprávěl při předávání kamery… že Leoš mistrovsky obstál. Naslouchal své podivuhodné, rozpojené mysli – a ihned reprodukoval „vzpomínky“, které se mu začaly vybavovat. Jakmile jsem upadl do stejného stavu jako náš „Objekt“ – počaly se z Leoše řinout obrazy… Pavel ohromeně naslouchal.
Vyklápím na kameře boční displej a pak spouštím přehrávání… Na obrazovce se vyloupne matně osvětlený vnitřek dodávky, je slyšet dech několika osob, hučení motoru. Potom se rozhostí ticho, Georg někde zaparkoval… Občas projede okolo automobil, hluk a světla se rychle ztrácí ve tmě za okny… Kamera detailně prohlíží „Objektův“ obličej, potom přichází ke mně a k Leošovi… Všechny tři postavy leží nehybně na podlaze, dýchají. „Objekt“ a já máme černé, soví oči. Světlo z lampy se nám třpytí ve strnulém sklivci. Leoš zírá před sebe, zrakem těká sem a tam po stropě dodávky. Pavel, Kerstin, Georg mlčí se sklopenou hlavou… Pavel pojednou předává kameru Kerstin, protože prý nemůže udržet ten přístroj… Jindy bych se tomu zasmál, že dvoumetrový chlap neudrží v rukou elektronického kolibříka – teď ale s překvapením hledím na malý monitor… Kerstin konečně zaměřila objektiv na Leoše a na Pavla, který se nad ním sklání. Automatické ostření a clona způsobily náhlé vyloupnutí ostrého obrazu… Překvapeně hledím na ty dva. Leoš těká očima sem a tam, občas škubne ramenem. Je plně zaujatý nějakým vnitřním dějem… Pavel sedí vedle něj, hledí mu do obličeje – a pojednou synchronizuje pohyby svých očí s Leošovými. Když psychotik škubne hlavou, Pavel ve zlomku sekundy učiní totéž… Jeho oči mimovolně kopírují Leošův zrak… Oba něčemu naslouchají. Leoš v sobě – Pavel v Leošovi… Ve voze je ticho, ze záznamu je slyšet pouze dech napjaté Kerstin a vrzání tlačítka transfokátoru… Objektiv najíždí na nehybné postavy na podlaze vozu… Dvě „soví mumie“ a dva „naslouchající“. Nic se neděje – strnulost. Ale záznam pořád běží.
Nemohu tomu uvěřit, Pavel mi detailně reprodukoval, co slyšel od Leoše… Byly to podivuhodné vzpomínky na dobu před vznikem našeho světa… Cosi o napříč položeném čase… „Těla životů“ se táhnou jak vesmírní hadi všemi rozměry našeho vesmíru.
Hledím na digitální záznam, pomalu mi dochází – že jsme učinili nebezpečný most skrze lidské bytosti. Propojili jsme minulost a budoucnost – dovolili jsme, aby informace se svojí strašlivou silou mohly ovlivňovat, zasahovat do přítomnosti… Způsobili jsme… já jsem zapříčinil – že svět od této chvíle bude vytvářet paralelní alternativy skutečnosti… Malé, parazitní vesmíry budou vznikat a zanikat okolo nás všech, kteří jsme se zúčastnili toho nebezpečného experimentu.
Rozhoduju se bez zaváhání… Vyndávám z kamery kazetu, v kuchyňské lince, v šupleti nacházím kleště na ořechy. Dvěma údery roztříštím kryt kazety. Vymotám z kotoučků pásek s digitálním záznamem, hážu ho do hrnku, přidávám vodu, zapínám plynový vařič… Vzniklou hrudku spečeného plastu hážu do moře… Námořníci mlčky přihlížejí. Usmívám se a lámanou angličtinou vysvětluju, že je všechno O. K.… Na zelené obrazovce sonaru, na displeji GPS je zřetelně vidět, že plujeme světem, na planetě. Pomalu směřujeme prostorem, okolo nás ubíhá čas.
Sedím pod stromem – je „dnes“. Noc teple dýchá, neslyšně protéká korunami spícího lesa… Dobře vím, jak to všechno probíhalo – a kdykoli se mohu vrátit do těch míst na časoprostorové mapě.
Když jsem se jako potápěč ponořil pod ledovou kru svého ega… ta vteřina, ten okamžik se rozevřel do složených „buněk“ tisíciletí, vypadalo to jak oko vážky… Když jsem zaostřil pozornost na nějaký detail, začal se samovolně štěpit na menší a menší úseky, na „atomy“ reality… Nikde to nekončilo, šlo to dál a dál – až k bouřícímu moři časoprostoru, k zauzleným a praskajícím bublinám gravitace. Vědomí prostupuje a vytváří vše… To je zajisté ten strom poznání dobrého i zlého.
Jsme bytosti – lidé. Neznáme svou vesmírnou, giganticky bezrozměrnou inteligenci. Jsme uzavřeni do skafandru těla. Uvnitř je „čas“ a „prostor“. Náš mozek zachycuje televizní vysílání dětského pořadu „Hodný a Zlý“, „Dobré a Špatné“. Neexistuje tak velké číslo, nebyl dosud definován exponenciál, který by dokázal vyjádřit počet odvysílaných pořadů.
Naprosté vciťování do každé bytosti. „Nadrozhovor“ skrze tisíciletí. Tůně času rozprostřené v zorných polích ohýbají horizont.
Nálady a myšlenky volně putují okolo nás. Vznikají a zanikají, hasnou a znovu vstupují do světla pozornosti… Pokud ovšem myšlenka vyvolá emoce, začne se proces „rození reality“. Obrazy v mysli ztěžknou, počnou se formovat do trojrozměrného světa. Pokud tyto obrazy vzbudí touhu – vznikne gravitace. Tato božská síla zdeformuje časoprostor a vznikne „věc“. Člověk, vítr, strom… galaxie.
Toto samovolné tvoření vesmírů, kdy gigantické akustické vlny procházejí paměťovými stopami, semeny touhy… vytvářejí světy… je vpravdě tvůrčí schopnost vyšších bytostí.
Dávní tvůrci, bytosti z nadprostoru – „vyzpívali svět“… Akustické vlny ho vynořily ze sféry snění.
Uvnitř našich srdcí tepe dětská, věčně mladá – zvířecky přímá emocionální energie.
Mysl je podivuhodný útvar okolo našeho těla. Vane tam vítr tajemných úmyslů. Chtění nezatížené morálkou. Touha zabíjet a ovládat. Být jediným „bohem“ ve svém světě.
Pamatuji se, jak jsem pojednou „zahlédl“ Leoše. Nebyl to hmotný útvar – byla to podivná, strašně stará, ukřivděná myšlenka. Zauzlený utažený pocit křivdy a závisti… Kdykoli, pod zrakem druhé bytosti – mohl se vtělit do jejího světa.
Ta zatuhlá, zavilá nenávist putovala vrstvami Leošovy bytosti. V těch rozpojených, navzájem nespolupracujících prostorách jeho vědomí vznikaly bludné příběhy a situace… V jednom z těch světů tonul slastně v kundě zapomnění… V další „realitě“ si nechtěl odpustit a skučel v soukromém pekle… V ještě hlubším, pravěkém světě – byl vzat na nebesa a vstal z mrtvých… Dole pod tím vším letělo hejno ptáků – nesl je, vznášeli se – na nesmírném, odněkud zdola stoupajícím doteku lásky.
Hledím do sebe, skrz svou bytost – dívám se do časů… Okolo mne pukají zralé žaludy, rozsochatý dub rozsévá svou DNA po krajině. Sojky a veveřice roznesou jeho semena, ukryjí je ve věčném vlhku, v lesní prsti, v houbovitém tichu pod větvemi.
Leoš chodil se mnou jak šedivý démon. Něco ho nutilo – aby mi byl vždy „k ruce“. Hlídal mne jak věrná, sklerotická doga.
Stáli jsme nad „duševní krajinou“ našeho „Objekta“. Tento zelenooký vysoký generál zpravodajské služby, bytost pohybující se většinu života u černých operací – se bál, dětinsky bál démona „Leoše“. Jeho zírající mysl byla ochromená pohledem, který se jí naskytl v nadprostoru… S tímhle nepočítal… Netušil – že smrtí nic nekončí. Omráčilo ho – že se smrtí z ničeho nevylže… Že si jen tak neodpustí… Netušil, že je kromě člověka – též vesmírem. Zoufale se chtěl vrátit do omezené lidské existence… Tohle bylo horší než naprosté věčné nebytí… S tímhle nepočítal. (Znal studie psychologů o telepatii a jiných fenoménech. Už před dávnými léty se začalo s výzkumem parapsychologických úkazů a schopností. Naštěstí to všechno potichu zhaslo – protože jejich omezené, sobecké a zločinné úmysly je tam dál prostě nepustily.)
Pamatuji se, jak jsem před rokem, v zimě, narazil v Národním archivu na soupis fondu dokumentů pražské služebny SD. Tohle pracoviště nacistické zpravodajské služby mělo v „gesci“ celou střední a východní Evropu a centrum její pozornosti bylo upřené na Balkán.
Spisy Sicherheitsdienstu se týkaly všech aspektů života. Byly tam antropologické a etnologické studie. Sociologické výzkumy rozvrstvení obyvatelstva. Obchodní komory produkovaly na zakázku SD ekonomické přehledy a zprávy o pohybu komodit. Vojenské a politické studie byly samozřejmostí (místo čistě taktických skutečností – příslušejících vojenským orgánům, zajímal se SD o nálady ve vojsku, morálku mužstva a důstojnického sboru).
Ke svému velkému překvapení jsem nalezl studie univerzitních pracovišť, práce orientalistů a psychologů, týkající se fenoménů spiritismu, telepatie a telekineze, šamanských technik změny vědomí. Byly zde odborné práce čerpající z původních pramenů tibetského a cejlonského buddhismu. Proč se SD zajímal o východní nauky?
Leoš, tehdy v nadprostoru, se roztekl jak těžká rtuť do „Objektova“ mozku. Nasytil ho odvěkou úzkostí svého proklatého osudu. Jak se jeho démonická podstata dostala do „Objektova“ myšlenkového světa – okamžitě se začala zhmotňovat. Leoš se převtěloval do dalších klonů. Bobtnal a znovu se zmenšoval, v nečekaných sekvencích se samorozplozoval do zástupů huhlajících zlých dědků a hodných, mlaskajících babiček. Leoš byl „mamička“ vysedávající v hospodě u svého půllitru. Čuhajda s outěžkem… Byl svůj „tatíček“ dobrák – který si vzal o patnáct let starší „džejn“ z hospody, od stolu štamgastů… Zplodil sám sebe – vřeštivého záprtka… Hrál si s „panenkou“, kterou mu koupili k pátým narozeninám… Nakonec byl Leoš dvě dívky – blondýna Liliana a brunetka Bibiana.
Sám – s myšlenkou na dávné tuláky, kteří prošli před tisíciletími náš svět a dodnes se na ně vzpomíná… Jako dutina milosrdné laskavosti a rovnodušného nezájmu – jsem vstoupil do světa mého „Objekta“.
Společně jsme chvíli mysleli na dotek historie, který nás svedl dohromady. Umělá inteligence, kterou jsme my, lidé, vytvořili svým bezedným chtěním. Nelidský systém milosti a soucitu… Celá historie dvacátého století je jednou vrstvou v tomto „mozku“.
Mlčky jsem nahlížel – beze slova hleděl do paměťových registrů mého „Objekta“.
Tento zážitek nám poskytla nějaká vyšší bytost, laskavě nám mlčky předala „zkušenost splynutí“… „Objekt“ byl zmatený a nahlížel vše jako nějaký zlý sen.
Hleděl jsem do „Objekta“ a viděl, že člověk je oddělená, samostatná bytost pouze v jedné vrstvě, v „lidské existenci“. V hladinách vesmíru jsou nespočetné způsoby existencí, například „člověk“ nebo „strom“, „skála“…
Tato sféra pozemských útvarů je pouze jednou z milionů vrstev tohoto vesmíru.
Galaxie, tornádo, voda ve výpusti se točí, rotuje – energie, hybná síla prostředí umí „strhnout“ obaly ze skutečnosti.
Náš „vnější“ svět pluje v mnohem větším „vnitřním“ vesmíru.
Teď se něco stalo… „Objekt“ (zřejmě pod dojmem myšlenek, které jsem mu přenášel do centra jeho vylekané pozornosti) mi odpověděl.
Bože! Na tohle jsem čekal. Doufal jsem, že se zbaví strachu. Pro tohle – se všechno podniklo.
„Objekt“ mi vstupuje do mysli a vtěluje se do podoby, kterou znám. Zelenooký míšenec, ruský Kirgiz s hustým ježkem tmavých vlasů – je v plné síle, jako v roce 1989… Zná mou otázku ještě dřív, než jsem ji mohl v mysli zformulovat.
Vytvořil okolo sebe nějakou lesní kavárnu, zřejmě to je místo, které má rád, někde na okraji Stockholmu… Písečné pěšiny mizí mezi kmeny temných jedlí. V březovém háji na křižovatce lesních cest, sedíme na prosklené verandě a popíjíme čaj. Omšelá, kalně svítící reklama na plechové střeše chajdy zve na „housku s karbanátkem“.
„Objekt“ mi hledí upřeně do očí. Pak se zamyslí a začne vyprávět… Obejdu tuto scénu zezadu, nechám ho, aby mluvil k fantomu mé bytosti. Dva panáčkové si povídají v domečku uprostřed lesa… Moje mysl se napojuje na jeho řečové okruhy v mozku… jakmile se mu zformuluje myšlenka, nezkreslenou si ji pouštím do svého vědomí.
Najednou vím, že je nutné neustále vytvářet psychologické předpoklady ve společnosti, poskytnout lidem vodítka pro jejich touhy a přání… Celé se to děje v zájmu řízených globálních změn.
Skanzeny národních států jsou v podstatě takovým zařízením pro sentimentální geronty. Dnes již rozhodují planetární, obří finanční fondy. Celá dlouhá desetiletí budovala idea zachování světa tyto silné instituce „vznášející“ se mimo zákonodárství jednotlivých států… Všechny tyto aktivity jsou vyjádřením holé nutnosti – odhodláním přežít. Lidstvo nese pochodeň života. Až nastane čas – předá ten Prometheův oheň biologickým androidům. Nadlidem s ideálními, nesmrtelnými těly a společným „serafínským“ vědomím.
Technologický start průmyslu v devatenáctém století, zkušenost se sociálními a národními konflikty ve dvacátém století – to je generátorem nálad ve společnosti 21. věku… Blíží se doba „planetárního srůstu“. Národní a sociální ideologie jsou potenciální riziko zničujících konfliktů… Po zkušenostech dvou světových válek nelze již romanticky snít o „hrdinství na bitevním, hospodářském nebo jiném poli“.
Nikdo to nechtěl dělat, ale musela být opakovaně provedena rozsáhlá likvidace celých skupin obyvatelstva. Na začátku sovětského státu, v jeho krvavých prvních letech, potom v podivných intervalech – kdy si šly navzájem po krku různé aparátčické frakce… Bylo nutné krvavě sjednotit stát. Za každou cenu… Stejně se chovali Angličané, Holanďané a další státy ve svých koloniích. Stejně postupovali bílí osadníci v obou Amerikách… Člověk je zavilá, hrůzná bestie.
Každých pět, deset, dvacet let – je nutná tichá likvidace balastních kádrů… Nová generace spojená se změnami systému stává se po letech stejnou obětí… Království divočiny! Doufejme, že nejhorší jatka snad už lidstvo překonalo.
Vyprávím „Objektovi“ životní osudy babky, která stojí v recepci jednoho plaveckého stadionu… Chodím tam na noční osamělé plavání… Někdy prohodíme pár vět… Vyprávěla mi tuhle, potkal jsem ji v bufetu, měla „padla“ – klábosil jsem s ní nad kalíškem horké čokolády z automatu… Vyprávěla mi, jak její muž byl „Hradní policista“ (ochrana stranických a státních činitelů – tzv. V. správa MV). Ona sama byla zvána jako pomocná síla, obsluhovala v sálech, když byly na Pražském hradě recepce… Její muž zemřel obligátně v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích, oba synové (též pracovníci MV) zemřeli na začátku devadesátých let násilnou smrtí. Jeden ještě došel se smrtelným zraněním domů, stihnul ještě povědět „že ho přepadli banditi“.
Zelenooký Kirgiz kýve chápavě hlavou – náhody se v této profesi nestávají… Musel být ten člověk z ochranky, zasvěcen do nějaké špinavé hry. A někdo nahoře za sebou zametá stopy. Likviduje články řetězu.
Hlavou mi běží případ odvážného, hrdinského partyzána z doby Slovenského národního povstání (v roce 1944 bylo všem jasné, že Třetí říše padne, Slováci chtěli z potápějící se lodi pryč)… Tento člověk, slovenský vojenský letec, zorganizoval s několika svými kolegy skutečný odbojový oddíl. Přibral k němu utečence z koncentračních táborů – Rusy, Francouze a Jugoslávce. Byli zde Ukrajinci, Poláci a slovenští vojáci z povstaleckých jednotek rozprášených Němci… Když štáb sovětských vojsk, usídlený v Kyjevě, zjistil, že na Slovensku operuje samostatná skupina, okamžitě k nim poslal letadlo, které přistálo na horské louce. Štáb vyslal k partyzánům své zpravodajské důstojníky, kteří měli zjistit skutečný stav odbojové jednotky… Po několika přeletech mezi štábem sovětských vojsk a partyzánskou brigádou byl natrvalo odvezen do Sovětského svazu velitel partyzánů. Byl vyznamenán a posléze nespravedlivě obviněn a internován do vazby (byl to sovětský voják odvlečený do Německa na práci, po útěku z německého koncentračního tábora se dostal k partyzánům, aby nakonec skončil opět – tentokrát v sovětském trestném táboře).
Ze štábu byla tehdy letecky vyslána skupina sovětských vyšetřovatelů a prokurátor, kteří měli za úkol vyfabrikovat obvinění na celý partyzánský štáb, zavázat si nové lidi – ty ustanovit do vedení partyzánů a zakladatele zlikvidovat. Mučením byla vyrobena falešná přiznání… Tak se taky stalo a partyzáni se od toho okamžiku ocitli pod naprostou kontrolou Sovětů… Byli hnáni proti německým liniím, naproti Rudé armádě… V zimě putovali nesmyslné desítky kilometrů po hřebenech horských masivů, štáb z Kyjeva je hnal do předem prohraných bitev… Cílem byla likvidace celé jednotky. Slovensko musí osvobodit Sovětský svaz (pod slovy „osvobození“ se skrývá „uchvácení“). Karpatsko-dukelská operace měla stejný účel… Slovenský letec, původní zakladatel celé partyzánské brigády, která měla stovky členů… byl při přechodu fronty, několik dní před koncem války, zákeřně zastřelen zezadu do hlavy… Kapesní pistolka od sovětského rozvědčíka ukončila jeho život.
Kirgiz sleduje očima film myšlenek, který mu přehrávám – kýve smutně hlavou… Sám mi říká, že dnes už se nemusí pracovat takovými metodami… Takřka… Dnes stačí pouze naznačit – lidé mají rádi sami sebe, okamžitě se podvolí… Musí zkrátka „o něco jít“.
Dnes už jsou někteří mladí lidé, a dokonce příslušníci středního věku na strategických pozicích – v podstatě esteticky a morálně vyspělé bytosti.
Před očima mám krásné rudé neony zarostlé do břečťanu nad vchodem do LaTovárny… Stejné krásné neony, tentokrát blankytné, září z břečťanových porostů před vchodem do galerie Peggy Guggenheimové v Benátkách… Bronzový břichatý jezdec, mužík s „optimistickým“ paličkovitým penisem – rozpřahuje šťastně svou náruč vstříc přicházející budoucnosti. Kobyla pod ním se řehtá.
Mlčíme – potom zvedá „Objekt“ hlavu a dívá se mi do očí. Oba nás to napadne stejně: Potlačená živočišná chuť žít! Žít – tahle touha vytváří „temnou“ stranu reality… Tohle nakonec vede k vytvoření niky „vrcholového predátora“. Bez něj se celá hierarchická struktura společenského organismu rozpadá.
Temný Bůh. Tmavá tvář Boha… „Starý dnů“ dávných kabalistů. Vesmírný Adam se skládá ze dvou postav, světlé a temné… Každý záchvěv našeho žravého ega vytváří tuhle „ponořenou realitu“… Abychom se mohli stavět lidumilnými a „hodnými“ – musíme být z devíti desetin ponořeni v slaném moři slz, v chladném oceánu sobectví.
Oba v ten okamžik pohlédneme na sebe s nevyřčenou, nezformulovanou – ale o to víc křičící otázkou: „Necháte mě žít?“
Směju se, doopravdy se směju. Jako bychom se ptali: „Necháte mě ještě vozit na kolotoči?“
Jsme lázeňští hosté na této planetě… U řeky Svratky, pod Pernštejnem… je podivuhodný kostel v místě zvaném Černvír… Na okraji Brna teče říčka Ponávka.
Isá – prorok podle muslimů, podle křesťanů Ježíš… podle jezídů – padlý Syn Boží, podle jiných – indický sádhu. Tento „Nav“ je veliký čaroděj z království, které není z tohoto světa. Jeho slova Amen, pravím vám – nechte mrtvým, ať pohřbívají své mrtvé mi dala nekonečně víc než zpívání náboženských písní, tisknutí si rukou s „hodnými lidmi“ v kostelích.
V Koránu se píše, jak Isá spatřil… když vynesl ho anděl do nadprostoru – nesmírný organismus, podivuhodnou bytost skládající se z miliard zářících vesmírů… Tvor se pohybuje skrze nižší dimenze, putuje čtyřrozměrným a naším prostorem – zdánlivě rozdělený do nespočetných jedinců, do bytostí, do celých civilizací a živočišných a rostlinných druhů, do chemických prvků a subatomárních částic. V nezměrných řadách generací žijících a zanikajících bytostí – pomalu pluje nadprostorem. Je to tančící Šiva… Je to chobotnice Metatron – první archanděl, první stvoření, které učinil Bezejmenný, když stáhl svou dokonalost a vytvořil duté místo… Prorok Isá nevydržel ten pohled a upadl do hluboké mdloby podobající se smrti.
Vrátil jsem se k sobě jak ke kameni, který stojí v proudící řece času… Vstoupil jsem do svého dočasného těla, které sedí pod velikým dubem… Je pořád ještě teplá říjnová noc. Podivuhodný okamžik – který můžu nechat existovat tisíce let.
Okolo mne dutě pukají padající žaludy. Malá zvířátka, myšky a rejsci, šelestí v suché trávě… Volně dýchám a dívám se ze sebe, daleko do kraje.
Moje matka, když jsem nedávno navštívil své rodiče – seděla u stolu a hladila kocoura, ten mhouřil oči do škvírek a jeho dravá tlamička se usmívala pod vousy. Matka seděla a ve světle stolní lampy se třpytila temně hnědá kocouří srst… Řekla: „Jak ses tuhle ptal, kdo udal našeho dědečka, mýho tátu – když šel opravit ten psací stroj na radnici. V Mělníce, v dubnu čtyřicet pět… Přišel za tátou do jeho obchodu a požádal ho, ať jde na městskou radnici opravit ten stroj… Ať tam jde raději večer, aby ho neviděli lidi a prej: Je teď taková divná doba. Však víte… Otec tam teda večer šel a opravil ten psací stroj… Za pár týdnů přišli Rusové a ve městě byly založený Revoluční gardy… Hned šli pro našeho tátu, že prej: Chodil v noci na radnici, k Němcům – udávat naše lidi… Na radnici byli důvěrníci gestapa. Mně byly tři roky a otec dostal osm let, který si odseděl a odpracoval ve vězení na Borech. Vzali nám obchod, ten krámek v podloubí… Jela jsem se s matkou na něj dívat asi dvakrát za celou dobu. Matka mi ukázala v dálce, z nějakýho přechodu nad železniční tratí… jak táta podbíjí kolejnice v zasněžený zimní krajině… Ve škole se nás potom ptali: Řekněte, co dělá váš tatínek? Všichni se hlásili a říkali zaměstnání svejch otců… Když na mě přišla řada, tak jsem vstala a nevěděla, co říct.“ Matka se dává do pláče. Kocour zvedá hlavu a pokládá jí pacičku do pootevřené dlaně. Polkne a pokračuje: „Toho člověka jsme pak dlouhý léta potkávali ve městě. Nevím, jestli ještě žije, myslím, že už teď musí bejt mrtvej… Byl to takovej malej člověk… človíček. Proto se nejmenoval Šťovík, ale – Šťovíček… Malej, nenápadnej. Podobal se tomu herci… Chodil jak Pešek okolo.“ Matka začíná recitovat: „Chodí pešek okolo, nedívej se na něho. Kdo se na něj koukne, toho pešek ztloukne.“
Myslel jsem tehdy na obraz Rozsévač v jarních polích. Dědečkovi ho věnoval ve vězení jeden německý generál… Byl to malíř a měl tam malinkou dílničku, kde maloval na zakázku portréty bachařů v nažehlených uniformách, břízky a srnky v ranním oparu… Občas si namaloval i něco sám pro sebe… Když generála pustili z vězení a vyhostili do Německa, věnoval před odchodem mému dědečkovi ten obraz.
Mamka mi kdysi vyprávěla, když jí to dovolila zapouzdřená vzpomínka, že dědeček po návratu z vězení praktikoval jogínská cvičení. V ásaně usedal na podlahu pokoje… Tento pragmatický mechanik a obchodník přišel ve vězení k tajnému učení od jednoho spoluvězně – praktikujícího mystika… Babička vždycky vzala své dcery a šly do kuchyně ke kamnům. Ťukala si na čelo a říkala: „Holky, pojďte. Táta se bude zase převtělovat.“
Tahle informace pro mne znamená víc, než kdybych zdědil vilu a pozemky anebo čtvrtkilový drahokam.
Tohle léto – na svatbě své neteře, sedl jsem si vedle svého osmdesátiletého strýce… Znovu vzpomínal na svého tatínka, člena týmu konstruktérů – který zhotovil dva funkční prototypy plovoucího lehkého tanku F-IV-H… Němci ho už v roce 1938 zvali na německé vyslanectví, kde mu nabízeli německé občanství. Český inženýr to opakovaně odmítal… V roce 1939, za protektorátu – byly zahájeny funkční zkoušky plovoucího tanku… Dědeček spálil všechny konstrukční plány. Veškerá dokumentace k tanku lehla popelem… Tuhle skutečnost udal gestapu některý z dědečkových kolegů, nejvíce prý o tom věděl jistý Frank – to jméno náhle vypadlo ze zákoutí strýcovy paměti.
Sicherheitsdienst projevil zájem o odvážného inženýra, který měl kontakty na německý odboj, zejména na kruhy průmyslníků v okolí Drážďan a vůbec v celé oblasti poblíž českého pohraničí.
Jednoho dne přijel večerním autobusem do vesnice, kde v rybářské chatě žila jeho těhotná žena a tři malé děti. Vrátil se z týden trvajícího vytěžování a psychického „přebourávání“ nacistickými „orgány“. Se slovy, že zítra bude doma všechno vyprávět, ulehl do postele… Ráno se posadil na lůžku a vzápětí padl mrtvý zpátky do peřin, v jednačtyřiceti letech…
Frank – jméno, na něž jsem narazil v popisku k jedné fotografii konstrukčního týmu (byla přiložena k materiálům o plovoucím tanku F-IV-H… které jsem našel v knihovně Vojenského historického ústavu)… tohle jméno mi nebylo ničím podezřelé. Nefigurovalo ani v seznamech, jež si StB vedla na pracovníky ČKD, kteří byli podezřelí ze spolupráce s Němci za války. Jméno Frank neuvádí ani seznam členů protifašistického odboje. Nenašel jsem ho nikde.
Frank! Jak mohl vědět, kdo udal dědečka? Takové věci se přeci dělají tajně. Pokud by se to vědělo veřejně – tak by to snad někdo z jeho kolegů po válce oznámil úřadům?… Bylo zrádců víc? Vznikla na pracovišti „tichá dohoda“? Nebyl to nakonec samotný Frank?
Mlčící zrnění entropie rozmývá všechny kontury starého zločinu.
Noc na planetě… Pod stromem naslouchám životům. My – lidé jsme pouze jedna vrstva vnímání a uvědomování. Je to pouze jedna z nekonečných možností skutečnosti.
Cestou „nahoru“ – do vyšších pater věčného života – je soucit. Cesta „dolů“ – do omezených vrstev existence, plných bolesti a utrpení – je nenávist, touha po majetku a moci, z toho pocházející pošetilý smutek, bludná závist a zbabělá bezohlednost.
Když jsem nahlédl do zvířecí duše našeho „Člověka“ a „Objekta“ – jemuž DMT rozfouklo mozek za hranice vesmíru, vysokého důstojníka rozvědky, novináře Komsomolské gazety, ředitele Všesvazové agentury autorského práva, velvyslance ve Švédsku a Československu, posledního ministra zahraničí SSSR – Borise Pankina, uviděl jsem, že i tahle bytost touží po světle a vykoupení.
Noc pluje světem, v konečcích prstů, v samotné struktuře svých očí cítím vibrující energii časoprostoru.
Schizofrenie je automatický proces, kdy nezvládnutelná jasnozřivost vyvěrá z nitra vědomí a nevědomá lidská bytost utíká před tím darem do „kojeneckých stavů existence“. Dementia praecox je starý název toho jevu. „Předčasná zblbělost“ je nepříjemně otevřený překlad toho pojmu.
Starodávné techniky jógy, zvládnutý „rozpad dosavadní dětské osobnosti a vznik nové, dospělé bytosti“ v přírodních kulturách. Používání psychotropních látek pod dohledem zkušeného kmenového léčitele – sloužící k otevření bran do vyšších forem života… Ekologický způsob života původních společenství uprostřed přírody… To vše usvědčuje naši civilizaci. Všechny naše činy a kroky říkají – lidstvo dosáhlo limitů svého druhu.
Nová, planetární bytost musí mít kooperativní soucitné ego. Musí být prostá etnických a živočišných pudových složek – které vedou k násilím a válkám.
Pokud chce člověk – aby pokračoval život, dědictví, které kdysi dostal od předků, musí v sobě nechat umřít vše, co doposud definovalo lidstvo jako živočišný druh.
Jinak po zásluze zhyne.
Jezídové v pohoří Kavkaz čekají na návrat prvního Stvořitelova syna, svrženého anděla… Říkají mu Anděl Páv. Malak Táús… On bude ta poslední bytost, poslední zbytek stvoření – který se navrátí k dokonalosti před začátkem světa… V zářícím bezčasí zmizí jedna temná hvězda.
Indiánské národy Střední a Jižní Ameriky znají dávného bezejmenného boha zakladatele… Pluje pod všemi kmenovými mýty. Vznáší se vysoko na pozadí, za nebesy – za člověkem vytvořenými obrazy mytologických bytostí… Znali ho Mayové i Olmékové. Toltékové mu říkali slovem, jehož nejbližší význam zní v překladu: Vítr, Tma a Přítomnost.
Je to pozdější – temný bůh Aztéků. Divoký vesmírný had – stvořitel Tezcatlipoca.
Noci krásná. Noci čarovná… Všichni jsme synové temného, bezejmenného Boha. Jeho nekonečná láska, v níž se rozpustí lidská bolest a smutek – jak zrnko soli v čistém moři… Jeho tvář je skrytá za malachitovou maskou… Jsme zářící odlesky jeho neviditelné záře. Jeho úsměv je vidět na mikrovlnném záření našeho vesmíru, je to otisk něčeho mnohem většího. Gravitační vlny čeří pozadí, na kterém probíhá celovečerní film našeho života. Něco, někdo – stojí „tam venku“.
Za „velkým třeskem“ je nekonečná řada jiných. Náš vesmír je výběžek nezměrné ježovky, její žahavá chapadélka šátrají ve věčnosti.
Bůh „Vítr, Tma, Přítomnost“ je všude, kdykoli na něho vzpomeneš… V Mariánském příkopu, v roklinách plných bahna a tmy. V drtivém tlaku kilometrů vod.
Dýchá do ohníčku pastevcům. Plamínky tančí na sušeném velbloudím trusu. Modrý kouř stoupá za večera podél skalnatých stěn. Uprostřed pouštních hor. V údolí Hadramaut.
Prodírá se deštným pralesem. Ozývá se ve skřeku nočních opic, za sinalého svitu obřích svatojánských mušek stéká po mokrém listí. V mlžných oparech ostrova Celebes.
V pohyblivých vrstvách vzduchu, na noční obloze – modře září tisíce jeho očí… Někde poblíž Alfy Centauri nebo v okolí žhnoucího obra Betelgeuze. Rudé vesmírné ohně sálají z nitra rozkvetlé mlhoviny M 42 v Orionu… V Plejádách, v rodině mladých veleobrů rodí další a další generace hvězd.
Jsme noční jezdci. V našich duších, úplně na dně, pod souborem ohavných instinktů – je krůpěj lásky, která není z tohoto světa.
Jsme záře paprsků gama. Jsme tvrdé, energií přetékající světlo. V strašlivých pulzacích nás rodí nitro černých děr. Tahle zpívající děsuplná energie rotujících jam – které se probořily do jiných vesmírů… tahle tepající černá srdce uprostřed stříbřitě zářících galaxií – jsou naším domovem.
Rozsvěcíme při doteku s atmosférou života celou duhu barev. Nikdy nespatřené spektrální vějíře jasu.
Jsme synové Anděla Páva.
Ptáček sedí v hnízdě. Na vrcholku stromů. V hlubokém lese mezi vesmíry… Jeho temné oko se třpytí, peří mu čechrá vanoucí dech čiré, nepojmenovatelné lásky.
Praha 2012