Kapitola 4 Noční

Dnes jsem zhlédl na YouTube zajímavé dokumentární filmy. Jsou to krátká videa věnovaná jednomu druhu mikroskopických hub. Hlenky (tak se nazývají) se shlukují při cestách za potravou v celé kolonie, které vytvoří z desítek tisíc jedinců samoorganizující se útvar (jakéhosi slepého „slimáka“), jenž jim slouží k překonání větších vzdáleností. Podivná slizovitá, okem viditelná bytost se tápavým pohybem vydá na cestu. Součinnost těch tisíců neviditelných hub je neuvěřitelná.

Když se dostanou do místa, kde je dostatek potravy – tehdy se „slimák“ rozteče, rozbředne do rychle bujících sítí mycelia a první generace plodnic může produkovat výtrusy zárodečných buněk – které vanoucí vítr brzy odnese do atmosféry a ony se stanou součástí oblaků pylu, kde spolu s dalšími organismy a pouštním pískem budou obíhat planetu a čekat na příležitost.

Před očima maje ještě přeskupující se červy složené ze samostatných jedinců – v mysli maje analogie s lidským druhem, s nevyřčenou otázkou, zdali nejsme též slepým samoorganizujícím se planetárním organismem, který pokrývá svým žíravým slizkým tělem naprostou většinu Země… Slyším krátké zazvonění.

Na chodbě stojí můj soused, šedivý šlachovitý pán. Je mu okolo sedmdesátky, vytrvalý chodec, zdravě vypadající důchodce. Každý den na procházce podél řeky nebo jde na nákup do tržnice… potkávám ho ve městě, na druhém konci Prahy.

Tento bývalý montér, který svařoval ocelové konstrukce na všech větších elektrárnách v republice, šplhal po chladicích věžích, je nucen dnes jako vdovec a důchodce – žádat o ponižující sociální dávky na bydlení. Jako člen představenstva bytového družstva jsem prosadil, že mu už několik let nezvedáme nájem. Stydím se za tu roli, do které mě staví tento stát – že musím potvrzovat v předtištěném formuláři, že dotyčný platí nájem, nepůsobí rozbroje proti občanskému soužití, nepokřikuje opilý atd.

Tichý, usmívající se pán mi při vyplňování a razítkování úředního cancu vypráví, jaké to bylo za jeho mladých let, kdy vyrůstal na zemědělské usedlosti, která stála v místech dnešního ČVUT v Dejvicích. Jeho „bába“ pracovala ještě jako podruhyně na hospodářství svých příbuzných. Byla spolu s bratrem sirotek a jejich „chlebodárci“ je nechávali jako děti dřít práci, kterou by těžko zvládl dospělý člověk, nedali jim dost najíst a museli spát na půdě ve slámě. Nakonec, když je ztřískala „hospodyně“, protože v zimě, o hladu vytáhli z komína kus uzeného špeku a z něho kousek snědli… Tehdy utekli. Ujal se jich soused, místní sedlák, vůbec nebyl „z přízně“. A vida, cizí – a dal jim pořádně najíst, ošatil je, mohli chodit do školy, potom nechal jejího bratra vyučit řemeslu, a když děvče bylo na vdávání, poskytl i věno.

„Bába říkala: A přeci tenkrát bylo líp na světě. Líp se žilo nežli dnes,“ zasněně cituje starý montér a já mu dávám za pravdu. Totéž říkávala moje babička, která pocházela z hospodářství u Mělníka: „Děti, vy nevíte – co to je maso. Měli jsme ho jen v neděli, kolikrát z toho uzeného v létě okrajovala maminka vršek prožraný od červů. Nebo chleba, pekli jsme ho velký jak kolo od vozu, ale ta chuť!“

Montér se v řeči dostal na stavbu transformátorových stanic: „Víte, proč je okolo těch trafaček ten volnej prostor a až pak, tak po padesáti metrech, je teprve plot? Když je to transformátorový pole u nějaký velký elektrárny, je tam tak vysoký napětí, že by to mohlo člověka tím elektrickým magnetismem úplně přitáhnout k sobě, na ty vodiče. Sám jsem viděl chlapa, byl to přitom technik – asi zapomněl, šel dva tři metry okolo toho několikatunovýho transformátoru. Hele, najednou ho to chytlo, vytáhlo ho to do vzduchu a přimáčklo k těm ocelovejm vodičům. Záblesk! Zbyl z něj takovejhle škvarek, tak do krabičky od sirek.“

Vrtím užasle hlavou a vím, že to, co říká, je prostá, obyčejná pravda. Soused mi hledí šedými zraky zpříma do očí a já vím, že budu muset vyslechnout ještě nějakou porci životní zkušenosti. „To jsem dělal na Kladně, montovali jsme armovací železa pro tisícitunový železobetonový lože pro elektrický indukční pece. Ty dávaj ten největší žár a v tom se zušlechťuje ta nejlepší ocel. Když byla část haly už hotová, hned najeli na výrobu oceli. My jsme ještě na druhým konci betonovali a můžu vám říct, že když zapnuli ten proud, tak se počala chvět podlaha. Drnčely nám ty betonový fundamenty pod nohama – celá hala rezonovala. Ten děsivě silnej elektrickej příkon! Šla z toho hrůza. Bílá rozžhavená ocel, do modra bílej plamen šlehal z těch pecí – když tam přidávali molybden, nikl a chrom.“

Nadechuju se a přitakám: „No pane, taky přeci byly ty energetický špičky, kdy otevřeli turbíny na vodních elektrárnách, na Orlíku a na Lipně – to bylo, právě když zapnuli ty elektrický pece na Kladně. To musel bejt zajímavej pohled, ty tisíce stupňů a nevím kolik voltů!“

Starý soused přešaltoval na téma vojny a já přenesl těžiště na druhou nohu. Vzpomíná, jak začínal u parašutistů. Jaké to bylo skákat za tmy, z nízko letícího letounu. Jak putovali jako průzkumná jednotka týden zimní krajinou, a nikdo je nesměl vidět. Vzpomíná na svého velitele, který byl vysoký ke dvěma metrům a vážil přes metrák. Měl ušitý, speciálně na svou váhu – veliký padák. Zažil též, jak se jednomu kolegovi padák neotevřel a nepomohl ani padák záložní. Spadl z nebe jak kámen, zapíchlo se tělo po pás do oranice… a jen šaty držely to mrtvé maso pohromadě. Saniťáci to už znali, a tak si vždy k těmto případům brali pytel od brambor. Ale příděl jídla měli dobrej, co se týče kvality a pestrosti – druhej nejvyšší v armádě, hned po letcích.

K tomu mám co říct, protože můj strýček létal na vojně jako zadní střelec na šturmoviku, a dostávali ke každému jídlu, jak vyprávěl, nastrouhanou mrkev s jablkem. Aby lépe viděli, říkávalo se. Domů posílal balíky sádla. To bylo pár let po válce, když všechno bylo na lístky.

Bylo před polednem, soused dlouze polkl – biologické hodiny v jeho organismu zapjaly příslušná mozková centra. Ukončili jsme seanci na chodbě přede dveřmi a každý jsme zalezli do svého bytu. Šlašitý, opálený, s krátkým hustým ježkem šedivých vlasů šel ohřát svůj oběd (dcera mu přinesla obalovaný smažený květák). Plešatý, břichatý a vousatý (já) šel dopít vystydlé kafe a dojíst nakousnutý krajíc své opožděné snídaně.

Vzpomínám na nedávný večer s psychologem Janem Vránou.

Bylo to na křtu knihy jedné naší společné známé. Okatá a nohatá kulturní aktivistka představila útlou knihu svých pozdních básní. Její brýlatý inteligentní syn, příslušně nervózní a příslušně v pubertální opozici – okomentoval knihu své matky: „Já jsem především v šoku, že máma píše!“ Všichni jsme se smáli.

Dlouhý večer, kdy jsem potkal léta neviděné tváře, různí velební šediví vousáči, skrývající tak své konfidentské tváře, jiní zas – tajní vrazi, s mozkem přežehlým silnou indickou marihuanou, jedni přišli ukázat svou podivnou nestárnoucí činorodost, mající až obsesivní, ritualizovaný charakter – jako když se lasice nasycená krví stále poohlíží po kořisti, druzí zas (staré lasice, dívky z našich mladých let, matky dospívajících dětí, dvojité vdovy) usmívají se skrz vrásčité pergamenové tváře – jen tak přišli posedět.

Byl to náraz podobný stejnému zážitku, jako když jsem čistil mrazák a objevil v ledu zamrzlý kelímek s angreštem z roku 2008. Kdo ho tam dal? Ta bytost, ten, co ho tam dal zmrznout, ty plody dávného léta, obalené strojovou zimou – to už dávno nejsem já. Já dnes – je někdo jiný. Docela by mě zajímalo při této příležitosti (tento aspekt jsem popsal v SMS šílenému psychologovi P.) – kolik mně neznámých bytostí používá můj občanský průkaz, můj byt a můj penis?

Jan Vrána a šílený P. se znají z fakulty a upřímně se nesnášejí. P. jednou upekl na Jana záludnou boudu. P. potřeboval zrecenzovat svůj právě dokončený svazek misantropních měření a statistik. Jan nereagoval na podivný, panovačný e-mail. P. nelenil a přikázal jedné své „sexuální otrokyni“, aby napsala obdivný dopis Janu Vránovi, představila se jako jeho věrná čtenářka a požádala ho o schůzku. Jana, který je znám svým platonickým kavalírstvím k ženám. Jako introvertovaný schizotym, s lehčí poruchou v oblasti autistického spektra, má takřka nepřekonatelné problémy s navazováním produktivních známostí s ženami, zejména s „konzumací vztahu“. P. jako čistý psychopat podle starého řazení poruch chování… snadno navazuje vztahy, osouloží a teprve potom vyvstane nepřekonatelná hráz jeho poruchy – neschopnost vcítit se do druhé bytosti, strach z cizích a zejména svých emocí. S dívkami a ženami, které jsou inteligentní – a dokážou mu poskytnout ve své osobě zábavného a vtipného partnera, navazuje potom v podstatě kamarádské vztahy založené na fair play.

Mladá žena nelenila a napsala obdivný e-mail cudnému Janu Vránovi. Ten, příslušně pohlavně aktivizován svou snivou duší, hned nabídl několik kaváren ke schůzce. Cudně se nechala přesvědčovat. Následovala série jeho chvalozpěvných dopisů na její vkus. V podstatě „roztekl jak polárkový dort“.

Když dívka přeposlala svou e-mailovou komunikaci svému „otro­káři“, ten neváhal a svému platonicky zamilovanému kolegovi předestřel krutou pravdu. Vše byla jen manipulace sledující, aby rak poustevníček vylezl ze své ulity a ukázal své nechráněné, zranitelné části těla.

Od té doby se mají tito dva „odborníci na lidskou duši“ ještě raději a při náhodném setkání ve společnosti se nezdraví.

Při této příležitosti mi putuje hlavou vzpomínka na jednu vysokou polonistku… Je to blonďatá Slovenka, ovšem krasavice. Sympatická veselá dívka, každý se na ni usmívá.

Potkal jsem ji asi dvakrát, jednou na čtení v Krakově, podruhé v antikvariátu v Holešovicích. Byl jsem zahrabaný v knihách, právě jsem uvažoval, zdali si mám za osmdesát korun koupit Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků) od Stalina a hledat v ní pro dnešek platný odkaz… Když jsem zabředl do floskulí politických formulací – věděl jsem pojednou, že tu jeho černou mantru zde nenajdu, takové věci se nejen nepíšou, ale ani neříkají. Ty se dělají, a pak se o nich mlčí. „Zabij je všechny!“ určitě v té tlusté rudé knize nebylo.

Vtom jsem zvedl zrak a uviděl svého polského známého, přátelského bohemistu, vedle něj se na mne usmívala vysoká kráska a já měl hned ústa od ucha k uchu. Povídali jsme si, ona se smála a můj polský kamarád pojednou zvážněl a znejistěl, prý pospíchají na vlak, a rychle odvedl blondýnu se sympatickou duší. Hned jsem cítil, že s ní by to šlo. Péro ťukalo do nohavice jak datel. Ona to taky věděla. A věděl to i mlčenlivý známý. Rychle si odvedl gazelu.

Po jisté době se mi dostala informace z několika pramenů, že blondýnka má chlapce, ale okolo je několik dalších, čekajících vlků. Ten, kterému právě patří, je velice šťastný a zároveň zasmušilý. Dochází mu – že je pouze jeden v dlouhé řadě mužů.

Do této smečky chtivých samců nevědomky vstoupil platonicky zamilovaný, čistý Jan Vrána. Půl roku konzultoval bezelstně, jaké má poslat růže té krasavici svého srdce. Květomluva. Jakou barvu má zvolit, aby to nebylo příliš a zase málo. Po rudé a bílé nakonec zvolil, jak jinak – růžovou. Radil jsem mu, ať přidá taky nějaké žluté, nebo ještě lépe oranžové květy, ale to on ne, žlutá – to je Vatikán, celibát, a oranžová – to je Buddha a opět zákaz tužby a tělesných styků.

Když jsem tuto situaci vyprávěl Béďovi, který má okolo sebe ženské mužstvo servírek v nočním baru, občas zaskočí do své garsonky s nějakou potřebnou zákaznicí, která přijde do jeho podniku a dělá na něj oči – a nedosti na tom, chodí ještě tenhle maniak k thajským masérkám, které mu trápí celé tělo, hodiny na něm pracují – aby je nakonec vydojil za asijské kozy a ony jeho vykouřily do úplného troudu v míše… Když jsem anonymně popisoval situaci toho snivce, dali jsme se nakonec do takového smíchu, že nám tekly slzy. „Rozumíš (vykřikoval jsem), on bádá, konzultuje barvu růží, a přitom ona má v puse jednoho ptáka, druhýho ocasa má v kundě a ještě jeden masitej banán v zadku!“

„Cože?“ volá Béďa a plačtivě vypočítává: „Jeden v hubě, dva v uších, dva v nose…“ Přestávám se smát a vážně hledím na svého starého kamaráda, jestli nedětinští, takhle pitomě jsme žertovali s klukama v patnácti. Béďa šťastně pokračuje: „…dalšího má v kundě, potom v prdeli – to máme sedum vocasů!“

Styděl jsem se tenkrát a stydím se i dnes – protože dobře vím, že milovat vysněný obraz krásné dívky je mnohem víc, než ji osouložit a ztratit ji tak navždy.

Jan Vrána je specialista na sociální systémy, na alternativní životní styly (napsal disertační práci, při které oponenti dostávali psotník, protože tito pseudopravicoví oportunisté, kteří museli předstírat před čtvrtstoletím, že je velice interesuje mezinárodní dělnické hnutí – jinak by se nedostali na tuto přísně výběrovou katedru… tito „šneci“ zalezlí na univerzitní, „chráněné“ půdě produkují svinské poradenské služby pro personální agentury, pro osobní oddělení velkých firem… Vránova práce nebyla připuštěna – z ideologických důvodů).

S Janem Vránou občas chodíme na dlouhé procházky a on – vždy slušně oblečen, s kloboukem na hlavě… v blátivých polích na okraji města – uvádí mne do konceptů, které již lokálně fungují. Vedeme rozhovory o nefinančních ekonomikách, o výměnných sítích reciprocity, o zaměstnanecké privatizaci… Tahle témata by mnohého fundamentálního pravicového postkomunistu přivedla k „psychospirituální krizi“.

Ten literární večer pokračoval opileckou koncovkou v jednom nočním gay baru. Jinde neměli otevřeno, nebo tam hrála příšerná hudba a herní automaty smutně blikaly do noci. Líbal jsem tam maličkou ručku jedné okaté harmonikářce. Potom ovšem přišel její vážný přítel, blonďatý dlouhovlasý hudební novinář, přinesl nápoje a hned se chopil druhé ručky a jal se ji usilovně hladit… Navázal jsem tedy na hovor s Janem Vránou, který vedl u stolu debatu o současné společenské celosvětové krizi. Vlasatec publikující v novinách, které mají německé vlastníky, ale v podstatě jde o vlivový orgán jedné východní agentury, jal se vášnivě zastávat právo svobody projevu (samotnému mu to bylo nejasné, ale o to usilovněji trval na myšlence) – že pokud může jít na Václavák a hulákat tam, že prezident je vůl, tak je v podstatě všechno O. K.

Jan V. vášnivě oponoval, že dnešní třicátníci s malými dětmi, s hypotékami a s nejistotou – že si udrží zaměstnání, nebo že vůbec nějaké najdou – se mu na tu jeho svobodu vykašlou. Nehledě na to, že nechápe, proč dává do protikladu sociální jistoty, které fungují v Německu, v severských státech Evropy, a možnost jít hulákat na náměstí. V Berlíně například by si mohl vyřvat plíce (dodal jsem já), a nikoho by to nepohoršilo.

Na to už vlasatý padesátník neměl argumenty a mlčky muchlal ručku okaté dívky. Usmívala se na mě, ta klukanda – jako nějaký milý, sympatický lemur… Líbí se mi její neuvzdychaná, v podstatě chlapecká duše.

S Janem V. jsme potom ještě stáli na I. P. Pavlova a čekali na noční tramvaj. Tento večer byl obětavý, za života blahoslavený J. V. zvláště bojovný a vášnivý ve věci právě vznikající budoucnosti lidstva… Uváděl opilým hlasem tvrdá, terénními výzkumy podložená fakta… přel se sám se sebou o podstatu lidského údělu, a já mu opatrně (stydě se za svůj cynismus), přátelsky oponoval.

„Kolikrát to už tady bylo? Ty desítky tisíc lidí, kteří po generace umírali za vidinu příštího štěstí lidstva! A ty nízký, egoistický kurvy si žijou do stovky… Všichni ty oportunisti, hamižný filcky! Jako by něco říkalo – příroda má ráda prostřednost, každý extrém je patologický… Možná jsme opravdu slepá větev vývoje… Bude se muset znovu od začátku.“

V hlavě mi přitom běží myšlenka, kterou nemohu tomuto tvrdému humanitnímu vědci sdělit. Co když vrstva existence, kde jsme doma – je pouze obraz reality v naší mysli? Sedíme v kině, projektor našeho mozku nám dává obrazy a my na ně nějak reagujeme… Co když opravdová, plná skutečnost je pro člověka neúnosná?

Jan V. mi mává na rozloučenou z odjíždějící tramvaje a jeho postava jak logo nějakého filmu z dětství se ztrácí spolu s rozsvíceným vozem na kolejích, mizí v dlouhém koridoru Ječné ulice, klesá jako nějaká světélkující duše po svahu dolů k řece.

Hluk potácejících se opilců a pokřikující rozjívené mládeže slábne v předjitřním chladu. Každý zalézá, kam může. Já jsem za rohem vlezl do autobusu 505.

Rachotivá krabice mě unáší nočním městem. Spolu se mnou jede parta squaterů, pár klimbajících opilců se snaží udržet hlavy na ramenou, opatrné oči kapsářů hodnotí své budoucí oběti. Dívám se ven do ubíhajících ulic a zároveň kontroluji v odraze skleněných oken vnitřek autobusu, okolí kolem mne. Nerad bych, aby někdo podlehl falešnému dojmu, že spím.

Spíme všichni – dokud žijem, a probouzíme se, když umíráme.

– – –

Je horký červencový den, s Emanuelem máme sraz na Kulaťáku. Na rohu u mléčných lahůdek vidím z tramvaje, která přijíždí do stanice, postávat černovlasou nosatou postavu. Eman se směje a já na pozdrav kradmo salutuju. Nemohu odolat a zvu dovnitř k návštěvě jídelny. Dáváme si patnáct deka vlašského salátu a dva rohlíky… Eman se zdržel u pokladny, a když zaparkoval naproti mně u jídelního pultu, nenápadně odklopil víko kabely, kterou má pořád „na dohodu“ přehozenou přes hrudník. Uvnitř mošny na nás zamrkala velká litrová lahev Ballantines.

Polední znoj, kdy slunce rozpaluje asfalt do blyštivých černých puchýřů a vzduch se chvěje horkem, není ta nejlepší chvíle k vycházce. Nicméně kráčíme mezi vilami na Hanspaulce, kryjeme se stínem podél zdí a plotů, smutné túje poskytují ochranu. Staré ovocné stromy, které pamatují čtyřicátá a padesátá léta – kdy v těchto honosných vilách bydleli vrazi a zrádci – natahují do ulice své mohutné listnaté paže. Dokonce z jedné převislé větve se lze osvěžit černými, přezrálými višněmi.

Nahoře na křižovatce kupujeme lahve s perlivou vodou. Stinná alej ke hřbitovu U Matěje ukryla dva poutníky před letním žárem. Kráčíme mezi náhrobky a břečťanovým loubím, rozsochaté temné lípy a kaštany ovlivňují podnebí na tomhle území ticha. Dole, kdesi daleko za střechami pod kopcem, tiše hučí město. Zde vane vlahý vánek z Šáreckého údolí. Občas zasměje se žluva a klouzavým letem proletí mezi stromy.

Vypravuju Emanovi, jak jsem zde kdysi, před více než dvaceti léty, držel brigádu coby hřbitovní dělník. Výpomocná síla Jurášek, tichý a dlouhovlasý kopáč, vyhloubil jednou, v té místní kamenité půdě plné štěrku a kořenů – vydobyl na této skalnaté plošině takřka třímetrový hrob. Úporně se krumpáčem dobýval do nitra, kus po kusu vylamoval kamení a uzlovaté zkroucené dřevěné houžve musel sekyrou překonat… Ten hluboký hrob byl pro matku, která se svým osmiletým synem skočila z Nuselského mostu… Jurášek byl dobrý hřbitovní tovaryš, jen jednu věc měl, která byla silnější než on – rád se hádal se svojí mírnou dívkou, vyčetl jí imaginární zradu a nevěru, zavzlykal – a s obrovskou chutí se lehce podřezal na zápěstí. „Vidíš? Vidíš, co jsi provedla?!… Umírám, nechci dál žít… zradila jsi mne! Jseš ráda?“ Jeho věrná družka už to znala, tak zavolala sanitku a převázala mu lehce, opatrně pořezaná zápěstí. Když se za čtvrt roku vrátil z blázince, spokojený a odpočatý – mírně se na nás usmíval a stydlivě klopil velké koňské oči, skrýval se za dlouhými řasami. Na zápěstí měl z těch jizev „Jákobův žebřík“ – vypadalo to, že po klíčící fazoli jednoho dne vleze do nebe.

Eman, když jsme obešli kostelík na vrcholu uprostřed hřbitova, našel na odvrácené straně tiché místo, kde za nízkou zídkou se rozevíral vzdušný, modrošedý prostor do dálky.

Údolí Divoké Šárky, skály a mokrá luka. Z jehličnatých hájů se v dálce tyčila vysoká budova Mikrotechny, kde se vyrábějí naváděcí elektronické komponenty do řízených střel… Dole u říčky zářil zámeček Jenerálka, dříve obývaný údernou jednotkou SS, podřízenou centrále pražského gestapa, nyní americký baptistický seminář. Na obzoru se s hučením a ušlechtilým burácením občas vzneslo do vzduchu velké dopravní letadlo. Tam někde jsou betonové dráhy letištního terminálu Ruzyně.

Sedíme na žulových schodech u zákristie a hádáme, který kovový pták nese své těžké tělo k oblakům. Eman s přehledem ovládá všechny typy dopravních letadel, kosmonautika a letectví je jeho velká láska. S radostí se nechám chvíli poučovat (i když neznám nic nudnějšího, než jsou běžná dopravní letadla, osobní automobily a dalších asi milion věcí téhle civilizace). Ovšem konstrukční řešení, detaily – jak to funguje, vztlakové klapky, zpětný chod tryskových motorů, to je oblast, která už je zajímavá velice.

Eman ví o problematice právě tolik, aby se mu rozkryl pestrý přírodopis bombardérů, stíhacích letadel a dopravníků. Věčná pře o přednostech messerschmittů, lightningů a šturmoviků – kterou vedeme již léta, může pokračovat.

Právě když vznáším akademický dotaz, zdali je známo, že bratři Hortenové, kteří sestrojili po sériích větroňů s delta křídlem, po vrtu­lových prototypech s pístovým motorem – nádhernou vlaštovku s tryskovými turbinami, deltaplán Gotha, který párkrát vzlétl ke zkušebnímu letu, pak byl konec války, byl převezen do Spojených států a po několika nešikovných startech je dodnes (částečně rozebraný) umístěn v muzeu letectví?

V tu chvíli Eman otvírá lahev whisky a nabízí mi první lok. S mum­láním díků pouštím hlt sametové tekutiny do hrdla, a když zahoří v ústech, spláchnu to minerálkou. „Víš, normálně jsem se dočet, že prototyp delta tryskáče těch Hortenů měl trup krytej speciální překližkou, která obsahovala sendvičovitě uloženej uhelnej prach v nějakým pojidle, a ten prach odrážel radarový paprsky. Čtyřicet let před programem stealth neviditelnejch bombardérů.“

Eman sahá do obvyklé, pečlivě nastudované oblasti motorů s obrov­ským výkonem ve velkých výškách, kterého dosahují díky velikým kompresorům – ty tlačí do válců vzduch pod vysokým tlakem, takže zápalná aerosolová směs benzinu a vzdušného kyslíku páře nebeské ticho flusanci ohně z výfuků. Na scénu přilétá hromotlucký oplášťovaný motor s malou pilotní kabinkou a krátkými křidélky – Emanův milovaný thunderbolt.

Chvíli mlčíme a podáváme si lahev. Horký den kdesi daleko nabírá na bouřku. Kopce bílých mraků rostou na západním nebi. Ale nad námi je modro a svěží vánek od řeky šumí v korunách stromů.

Slunce rozpaluje žulové schody a my se posouváme spolu se stínem, až nakonec sedíme ve výklenku kostelních dveří. Je vidět, že tento boční vchod je nepoužívaný, kámen je opršelý a čistý, ve spárách mezi kvádry raší zelená travička.

Slída a křemenné žíly ve slunci jiskří a skrz těžká křídla dveří nám na záda dýchá chlad prosycený vůní vonných pryskyřic, dřevěných červotočivých lavic a ušlechtilých plísní vegetujících v sametových závěsech, v modlitebních knihách. Ten vystydlý dech kaditelnic je tak uklidňující, jako je milá vůně tisíciletí, která vane z křesťanství, z té bezedné jámy v časoprostoru, z toho odkazu stovek generací před námi… ten průvan přináší z hlubin času neznatelné, takřka neslyšné burácení, řvavý spánek nesmírných bestií, které byly přítomny – při stvoření tohoto světa.

Je to dobré, říká ten kostelní pach – oheň žhne, nezhasnul – ale dnes ještě nepřijde, ještě chvíli bude svět. Oheň začátku, černá dutina božího podtlaku, sebepopření. Do té temné dutiny se vzápětí vlije bílá vlna soucitu. A tak ten přeplňovaný motor stvoření běží od začátku času.

Eman – bohumilý anciáš, nabízí další lok ballantines. Zapřísahám dnešek, přírodu a nebesa, že je pěkně a fajn. Hýkám štěstím a trochu kozáčkuju.

Náš náhle propuklý halas vylekal mladé maminky, které si v tichu stromů vyprávěly o kašičkách a mléčku, tlačíce před sebou dětské kočárky. Rychle okolo nás prošly, dívajíce se do země. Kupodivu jejich do té doby netečná mimina zachytila nějakým šestým smyslem naši opileckou auru. Z vršku schodů bylo hezky vidět do těch loděk, do těch ořechových skořápek – v každé leželo po jednom bílém jadérku. Teď ti kosmičtí poutníci náhle ožili, natočili naším směrem zrak a rukama nohama začali bušit do chrastítek a plastových zvonečků. Malí nebojsové dobře věděli, že opilci jsou jejich starší souputníci.

A my, ustrašení dospělci, jsme uvnitř každého toho batolete tušili vrásčitého dědečka Metuzaléma, kosmonauta Habakuka a potápěče Haraburdu.

Když byla lahev z poloviny prázdná, rozhodli jsme se pokračovat ke zřícenině na Babě. Jakmile jsme vyšli ze stínů stromů, když jsme opustili území ticha a kamenných náhrobků, zamával jsem na rozloučenou černé veverce, slunce nás v bráně hřbitova udeřilo plnou silou. Horko v ulicích zhoustlo a zšedlé nebe hlásilo přicházející bouři.

Na západním nebi připlouval temný vysoký mrak, celé pohoří rozlité za obzor. Olověný tlak zelektrizovaného vzduchu nám tlačil na bušící žíly na skráních. Musel jsem se smát, jak jsme se ploužili po asfaltových chodnících mezi novostavbami honosných rodinných domů, pořád jsme se točili okolo jednoho bloku, hafani na nás štěkali za živými ploty – a nemohli jsme za boha najít tu správnou cestu ven… Když jsme se z druhé strany dostali k místu, kde jsme již jednou stáli, osvítil mne záblesk inspirace a po nenápadné pěšině, v hustém porostu křovisek a stromů, jsme posléze došli ke zřícenině.

Nerozmýšleli jsme se ani vteřinu, obsadili jsme jedinou lavičku na vyhlídce a hned pokračovali v bratrském pití.

Travnatý hrb vyčnívá do údolí, do průrvy, kterou před tisíciletími vyhlodala pradávná Vltava. Je tady výhled na město, na hotel Inter­national a Chrám svatého Víta, za kadeřavou oblastí Stromovky vyčnívá ze stromů prosklený minaret Výstaviště. Vzadu je komín holešovické elektrárny a za Libní, Hloubětínem a Vysočany lze rozeznat vodojem u vojenského letiště ve Kbelích.

Za řekou, za zoologickou zahradou v Tróji je blázinec a sídliště v Bohnicích a pásmo Severního Města, hradba novostaveb se táhne do Kobylis, Ďáblic a na Prosek.

Člověk tu na Babě sedí na úzkém sedle, dole pod nohama, na Císařském ostrově, se pomalu točí ramena na odkalovacích nádržích, plynojemy s bahenním plynem se šroubovitě vytáčejí, jsou plné, nadité a plynová turbína hučí, její plechové tlusté komíny mají naplno zvednuté záklopky na cylindrech. Mohutné Archimedovy šrouby zvedají kal a ten protéká česlemi. Čistírna odpadních vod jede na plný výkon. Dodnes mi zůstává rozum stát nad tou rozsáhlou sítí kanalizace, která prakticky z celého města, za pomoci prosté gravitace – stahuje sračky jako jedna středně velká řeka.

Mživý pach vyhnilého kalu se zvedá nad údolím a teď v dálce za našimi zády – kdesi zahřmělo.

Eman mi vesele vypráví, jak jednu dívku „vymrkal“ a jí se to moc líbilo… Nějak to nechce přijmout můj horkem zavařený mozek, a tak se nechápavě ptám po detailech. První osamělé, velké kapky padají do prachu. Emanuel mi názorně předvádí, jak svými řasami a očním víčkem k zešílení laská dívčin poštěváček.

Okolo jdoucí postarší paní vede mladého bernardýna a oba utíkají před deštěm. Pes, kterému jeho pečovatelka dala na hlavu (nepochopitelná ženská logika), uvázala mu „na babku“ igelitovou tašku – mladý halama se před námi styděl, proto se v bezpečné vzdálenosti ohlédl (připraven kdykoli utéct, stačí dupnout do země)… a pořádně nám z dálky vynadal. Potom se sám lekl, protáhl ohon mezi nohy a pelášil, chlupatý vnuk, za svou hodnou „tetou“.

Opony teplého deště zahalily krajinu. Užívám si toho božího přívalu na své kůži připeklé na těle. Telefon si balím do mikrotenového sáčku, sundávám košili a sedím v padající spoustě vod a je to nádhera.

Jako by nad naší hlavou tekla ještě jedna řeka, stejná jako ta, která se vine pod nohama v údolí. Další a další záplavy štěstí proudí z nebe. Provazce vody padají těžce na zem, vše je zanořeno v oblacích páry a deště.

Kolegova ruka mi nabízí lahev, podívám se na Emana a musím se začít smát. Sedí tu na lavičce, kabelu na klíně a vážný pánský deštník má rozevřený nad hlavou. Popíjíme poslední hlty ballantines a jako bychom seděli pod vodopádem.

Blesky létají se svištěním okolo nás a práskají do okolních kopců. Nějak věřím, že dnes se nám nic nestane.

Eman říká, že chce od dívky, aby mu až po loket strčila ruku do prde­le a druhou dlaň mu nacpala do úst a do nosu. Tohle má rád… pak jí na oplátku volá do kundy. Křičí tam své jméno, ptá se a nedostává odpověď. Ryje nosem, hodiny naléhá jak zasněný datel, hebce ťuká na toho mlčenlivého nemodlence.

Vrtím hlavou nad tím talentovaným prasákem. Copak o to, píču lížu rád, když je dívka sympatická a oduševnělá. Jako by její sladkou, přátelskou něhu, její duši – bylo přímo možné chutnat v tom hebkém lůně.

V paměti mám, jak mi kdysi vyprávěl, že když žil se svojí snad první ženou, tak v jednom smíchovském domě vyběhl vždy o dvě patra výš a osouložil ještě i vlastní tchyni. Přesně tohle se zakazuje ve všech domorodých kulturách. „Tchyně nyšt!“

Ptám se a voda mi stéká po zarudlé pleši, pojednou chápu funkci obočí: „Hele, jak si obhospodařoval tu dceru i její matku, to byly samice od toho disidenta Perličky?“

Eman se zamyslí a lehce zamračen vesele odpoví: „No jo… To ale nebylo nic záviděníhodnýho. To bylo prachsprostý sexuální otroctví.“

Nevzdávám to, „mrkací“ Eman vyvolal spolu s deštěm záplavu vzpomínek. Zlehka se ptám: „Člověče, zachytil jsem nějaký zprávy, vždyť ty jsi opracoval celou generaci bab v tomhle městě… Ty jseš takovej nenápadnej Paganini, pomrdnej frajer, kterej prošel tímhle městem! Ty jsi měl píchat dceru toho pejzatýho Jožky Pyřka, toho spisovatele Ňoumu, nějak ses dostal na kobylku spisovateli Bacílkovi, ke Chcípákovi jsi proniknul, vybydlel jsi jeho Český lhář, byl jsi dnuka, respektive v jeho harapanách, šounivý expert dostal děvčata okolo Saši Mementa a další… Člověče zlatá, ty jsi naprcal celej českej disent!“

Emanuel skromně klopí oči a protestuje nervózním bezmocným hlasem: „Ale kurva, dyť to znáš. To jsou historky starý třicet let! Byli jsme tenkrát mladý, no. A já byl v takový partě s jedněma zajímavejma lidma, který bohužel skončili takřka všichni na pervitinu a dneska už většinou nežijou. Jeden čas to s náma táhnul o generaci starší Šebek. Ten vždycky buď psal básně, nebo páchal nějakou nedokonalou, ale upřímně míněnou sebevraždu, a pak zmizel na dlouhej čas po těch blázincích. Tak jsem se od tý party trhnul a nějak mě to zaneslo mezi tyhlety starý bolševiky, který si hráli na odbojáře. Já tedy znal jejich dcery a tak. U těch fousatejch samolibejch snivců jsme jenom přespávali na chalupách a tak.“

V hlavě se mi řadí desítky jmen, které mi Eman zmínil za tu řadu let. Některé ty osoby znám též, někoho zprostředkovaně – samy o sobě nejsou vůbec zajímavé.

Ale ta Emanova „zvláštní schopnost“ navazovat kontakty takřka s kdekým, zná půl Prahy – ženských nepočítaně. Když k tomu připočtu jeho angažmá v BIS hned po převratu, organizování nácků a jejich půjčování do Německa na pouliční nepokoje, současně kontakty na Artové fórum (vlivová agentura) koncem osmdesátých let… Jeho špatně skrývané dotazy, když jsme v devadesátých letech chodili v noci z hospody Na Slamníku, hulákal jsem do tmy – hrubě nespokojen s tehdejší politickou reprezentací, dával jsem to za vinu obytným domům, kde mají služební byty zaměstnanci ruské ambasády, naopak jsem uctivě zdravil objekt čínského velvyslanectví a dával za příklad (dodnes si za tím stojím) – že největší osobností světové politiky je ve dvacátém století Teng Siao-pching. Vyjadřoval jsem nahlas, že se tam půjdu přihlásit a budu k dispozici – abych co nejvíc ublížil téhle smrduté generaci zkorumpovaných fízláckých synů… Eman se zvědavě vyptával: „A koho bys tak nejradši oběsil na lucerně?“ Tady jsem se vždycky zarazil a zmlknul, přestal jsem horlit pro vendetu – před očima fotografie z Budapešti 1956. Procházeli jsme kolem bývalých i současných objektů policie a ministerstva vnitra a já si pojednou, už tenkrát, začínal uvědomovat podivuhodnou Emanovu „kluzkou zábavnost“. Sám jsem samolibý, hádavý parchant – a dokážu rozumně komunikovat pouze s lidmi, kteří jsou naprosto jiné emocionální podstaty.

Teď jsem si vzpomněl. Jak jsem mohl vynechat tuhle osobu. Nadřízený orgán. Jeho řídící důstojník z bezpečnostní služby je všem pražským lokálům, žižkovským knajpám, baru v paláci Akropolis a všude jinde známý, šedovlasý Digi.

Digi pracoval na úseku vnitřní ochrany, jemu přišly do rukou všechny osobní složky pracovníků agentury. Na něj se přímo obraceli ministři několika vlád – do jejichž kompetence spadaly zpravodajské a bezpečnostní služby. Všechno bylo – přísně tajné, zvláštní důležitosti. A jak znám Emana, tak ačkoliv byl pouze „smluvní pracovník“, tady byl jeden z kanálů, kudy unikaly informace. Kdo byl napojen na tento tepenný systém, se lze jen dohadovat podle Emanovy specifické, „vyšukané“ disidentské minulosti.

Digi je už léta mimo službu, nějak se dostaly na internet jeho eskapády se střelbou do zdi vedle hlavy nějaké pofiderní „novinářky“, která byla ve skutečnosti součástí jeho sítě agentů… Nabouraná, jinak ale mistrovsky řízená auta… Kvartální naprostá potřeba vyplavit mozek alkoholem, obrátit se naruby… A ženské, úplný zástup samic, které z něj cítí tu sílu, před kterou je on sám bezmocný, takže vyrábí děti a putuje po těch hebkých tělech a sličných tvářích, zamotán do jejich dlouhých vlasů.

Na Digiho je přisátý brýlatý ryšavec, rusky plynule hovořící novinář Pšenička. Dlouhá léta v Melodii, později volná noha, mohl jezdit po republice s hudebními poslechovými pořady. Občas Digi utrousí nějaké jméno, nejčastěji to je v jedné hospodě za Čs. rozhlasem, šéfuje to tam jeden udavačský kokot, který jako nějaké imaginární „alibi“ nosí na hlavě černou buřinku.

Pšenička novinář poté zahájí nějakou objevitelskou kauzu, odhaluje „udavače“, drobné rybky mezi písničkáři, rozesírá místní komunitu – ale ty opravdu velké chcíplé mršiny, které hnijí od hlavy a zčernalé skřele mají plné červů, prezidenty a jejich směšné, nekompetentní okolí, ty Pižďuchy a Pytložvejky, nechává stranou. Zajisté, k jejich doku­mentaci nebude připuštěn. Rys-Rozsévač. Dítě vojenských újezdů.

Jednou, to bylo před lety – sedělo se v Pasece vedle Divadla na Vinohradech. Venku, na náměstí Míru, před kostelem – se konala demonstrace za práva Škipetarů z Kosova. Leteckým speciálem, na popud prezidenta Pižďucha, byla do republiky přepravena smečka Albánců, prý z humanitárních důvodů… Pojednou jsme v hospodě uslyšeli nějakou střelbu v ulicích… Novinář Pšenička poulil chtivé oči na přímé televizní zpravodajství… místo politické proklamativní akce, která měla vzbudit lítost s utlačovanou národnostní menšinou (nikdo netušil, že si ti primitivní loupežníci s sebou přivezli vedle nožů a drog též národní sport celé středomořské oblasti – krevní mstu)… a tak celý mezinárodní potenciál této reklamní akce na obhajobu západní vojenské intervence na Balkáně se zvrhnul v krvavé televizní show, kdy v přímém přenosu si jeden Albánec vyřídil účty s jiným klanem, a zde – na náměstí Míru – zavraždil svého pobratima. Policisté v civilu, původně sem navelení na ochranu agresivních šupáků, museli teď použít, díky osobní odvaze jednoho příslušníka, který pronásledoval vraha v ulicích – byli nuceni použít „donucovací prostředek“ a prostřelit blíže nespecifikovanou část těla toho mstitele z Albánie, a tak zamezit jeho útěku… Pšeničkovi mohly oči vypadnout za drátěnými lenonkami, hned na kusu papíru sumíroval text reportáže z místa činu a už od baru telefonoval do české redakce Svobodné Evropy. Panečku – svítila mu očka, to je sólokapr. Bude na chleba… Chudákovi nějak nedošlo, že tahle zpráva bude decentně „zametena pod koberec“. Z důvodu vyšších zájmů byla jenom jednou odvysílána, zbylo z ní po vyškrtání jenom pár holých vět o neštěstí, žádné komentáře a dost.

Tuhle jsem seděl u jednoho stolu s Digim a s Pšeničkou. Byla to veselá nálada ve Mlýně na Kampě. Halekalo se velmi. Kapela Traband hrála… V nastalé prodlevě jsem se rozjařen naklonil k zasmušilému Digimu a zaprosil: „Digi, řekni pravdu, nebyl někdo, alespoň jeden člověk – že nebyl agent?“ Digi se chraplavě zasmál a oči mu zasvítily: „Bylo pár takovejch. Ale! Ukažme si na ně prstem! Jak to, že o ně nikdo neprojevil zájem? Jak je to možné? Není v tom nějaký záměr?“ Chechtáme se, až si Eman chce od nás odsednout. Novinář Pšenička cudně klopí inteligentní oči a mlčí. Hlavou mi běží zaslechnuté pomluvy, že je snad buzna – ale nejen že je mi to jedno. Naopak – to by spousta věcí dosedla do logických souřadnic.

Když počne hudba opět hrát, nakloní se ke mně Digi a tlumeně, „nenápadně“ se zeptá: „Hele, a ty jsi byl agent?“ Úplně mi vyhrknou slzy dojetím a se smíchem mu šeptám: „Digi, to je fakt zajímavý – poslední dobou si takhle za tichejch večerů říkám: Nebyl já jsem nakonec – nasazenej sám na sebe?“

Digimu se prudce zableskne v očích a hned se naklání k Šumákovi, který svého času pracoval v podobné, sesterské složce. Šeptá mu moji odpověď a Šumák, který nechce mít s touto minulostí už nic společného (dobře zná Digiho renomé), si hledí balení filtrů do cigaret a hrubě ho přes rameno odbude.

Pšenička cosi hlubokým, kultivovaným hlasem vypráví Emanovi a oba se zasvěceně usmívají. Digi je, marná sláva, přímý chlapík, svým způsobem poctivec. A tyhle dvě archetypální „nevěstky babylonské“, novináři a publicisté, Eman a Pšenička – i když je bude mačo Digi pást a šukat, vždycky nad ním zvítězí svojí samičí, dutou, nikdy nenaplněnou proradností. Budou na něj donášet svým skutečným pánům, kteří je už třicet nebo čtyřicet let drží pevně „za biskupa“.

Eman se mi jednou potřeboval přiznat, že Digimu, když skončili ožralí v posteli s jednou jejich známou, tak v tom propletenci, kde se ještě přidal dívčin velký černý novofundlanďan (který všem zúčastněným královsky vylízal prdel), tehdy Eman, kterému se dostalo do ruky čísi péro, ho poctivě vyhonil, snad ho k tomu vedl instinktivní soucit, nebo potřeba vesmírné harmonie. (O tvář mu v té chvíli pleskaly čísi koule.) Ráno vyvstalo tiché vysvětlení, kdy bylo jasné – že to psí péro patřilo Digimu. Od těch časů vždycky, když Digi potká Emana, zatne mu do zátylku láskyplný tipec. A Eman se chichotavě, submisivně směje, poskakuje, vrtí se v bocích – má přitom sklopené oči a Digi spokojeně, s chápavým úsměvem přihlíží.

Déšť zalévá vše, bubliny tečou po hladině náhlých potoků, které se vyronily z trávníků, a teď stékají po pěšinách. Kaluže jsou všude a padající kapky pleskají do hladiny, až to vypadá – že ta voda má zježenou srst.

Mlčíme a dopíjíme lahev whisky. Úlevná svěžest mi zalévá bušící tepny plné horké krve. Voda mi teče po těle, stéká po tvářích a já cítím svobodnou, otevřenou sílu… Uvolnil jsem se jak nikdy za posledních pár let.

Opilost dostoupila vrcholu a dostavují se jen věštecké vhledy, záblesky prozření a nedokončená prohlášení. Je těžké udržet jednu jedinou souvislou větu. Bouře nás obklopila, sedíme v černém mraku, blesky ozařují tuhle blahoslavenou chvíli.

Otáčím hlavu na Emanuela a dlouze si prohlížím tu tvář. On to vidí, a tak hledí někam pryč. V tuhle chvíli není místo na osobní zápolení. Dostavil se – vhled. Setrvávám ve zření.

V hlavě mám věty – které mi sdělil šílený psycholog. (Pojal kdysi potřebu, abychom my, lidé okolo něj, přečetli asi pět kilo aforismů, které napsal za poslední zimu, kdy se mu přitížilo a musel na jaře začít brát antidepresiva.)

Psycholog Pavel se též obrátil na novináře Emana, zdali by mu nezrecenzoval, čistě soukromě neposoudil dosavadní rukopisnou produkci. (Celý manuskript tisíců aforismů je formulován jako výpověď mimozemšťana, který nedobrovolně musí žít na planetě Zemi.)

Eman svolil a se zájmem se začetl (je to mimochodem zatím nejlepší text, který psycholog Pavel napsal).

Měli schůzku v kavárně, kde Pavel předal krabici papírů překvapenému Emanovi, který čekal obligátní, spíše tenkou složku. Nenapadlo ho, že dostane balvan textů – apokryfní biblický text, Pavlovo evangelium.

Šílený psycholog je též poslední dobou lehce paranoidní, a tak se postupně zásobuje artiklem ze specializovaných internetových obchodů. Nejen že má sadu elektronických cigaret a poctivě inhaluje vonnou páru z kapslí a z toho důvodu vypocuje kvanta glycerinu… nakoupil zároveň miniaturní špionážní techniku, různé kamery a mikrofony v jehlicích ke kravatě, v plnicích perech a přívěscích na klíče. To pero mi předváděl, nevědomky jsem se stal hercem v jeho režii, potom mi se smíchem přiznal svůj dokonaný úmysl a zastrčil pero přes USB do počítače a ukázal mi můj vlastní ksicht v hlasitě ozvučeném dokumentu, na tu propisku se vejde snad pět hodin obrazového záznamu v AVI formátu.

Přívěsek má vlastní SIM kartu a chová se jako MP3 diktafon, záznamník a telefon. Když Eman odešel na hajzl, Pavel lehce prořízl podšívku na Emanově mošně a pod ni umístil štěnici v podobě reklamního přívěsku.

Doma pak naslouchal z hlasové schránky huhlavým hovorům, smíchu a různým ruchům, cinkání lžiček od kafe a štrachání v kabele.

Nicméně většinou rozuměl a podal mi informaci, že Eman je napojen na jistého filmového režiséra, přes nějaké dívky zároveň na „ospalého knížete“ (dobře znám ten alkoholický ksicht největšího rakouského bankrotáře, v dospělosti „adoptovaného“ dědičkou jiné větve rodu, samozřejmě kvůli rodovým majetků v českých zemích, které by mu jinak vůbec nepatřily, institut „adopce v dospělosti“ náš právní řád, na rozdíl od rakouského, nezná – z toho vyvstává otázka, zdali nebyl porušen zákon, když byly restituovány zámky a polesí, které „knížeti“ nepatří). Stejný případ jako prolomení dekretů prezidenta Beneše v případě Pižďucha a jeho bratra (Slovenu Eman rovněž píchal, stejně tak podržela „dcérka akademička“ partě zedníků z místní hospody na Chlívákově chalupě).

Nejzajímavější byla ovšem informace, že Eman měl setkání s kýmsi, komu detailně převyprávěl mé soukromé sdělení, které se týkalo dávné, dvacet let staré příhody, kdy po převratu bylo urychleně přepravováno zlato z rozpadajícího se Sovětského svazu přes naše území – do švýcarských bank. Tuhle starou, neověřenou zprávu jsem pravda, napůl z opilosti vypustil z úst – nejsa držitelem žádných přísah a tajemství. Teď slyším z Pavlových úst stejné věty. A ten někde zaslechnutý blaf teď někde jinde někomu zvoní v uších.

Potřeboval jsem si to tehdy dát časově dohromady. Odmítl jsem živý odposlech Emanova života a důrazně doporučil šílencovi, aby – třeba pod záminkou vrácení rukopisu – vyvolal schůzku s Emanem a nepozorovaně ho té štěnice zbavil.

Když jsem si udělal časovou osu a přehrál si výrazy tváře milého Emana, začala mi v hlavě blikat kontrolka. Možná to je paranoia… ale o patro výš, kde bydlím, žije syn člověka, který byl přezdvořilý, ten starý pán byl velice milý, byl to synovec jednoho ze zakladatelů Státní bezpečnosti z padesátých let, který v roce 1968, když byl pozván k výslechu na prokuraturu ve věci vyšetřování smrti Jana Masaryka, tak se den předtím oběsil a ještě se stihnul (to je světový unikát), ještě se podřezal… Staroch kudrnatec se zajímal o můj život a zkusmo vracel řeč k televiznímu dokumentu o podzemní samizdatové literatuře, kde jsem řekl větu: „Žádnej Havel!“ Tuto větu štáb samozřejmě vystřihl. Teprve potom jsem si dohledal, že režisér uvedeného dokumentu byl Havlův dvorní realizátor tzv. bytových divadel atd. Zasmál jsem se… Stařec, který se tak líbezně dotazoval na mé pocity ohledně natáčení toho dokumentu, již nežije. Paranoia jede na plné obrátky. Od psychologa Pavla vím, že syn dotyčného nebožtíka je matematik (zaměstnání svého syna otec přede mnou úzkostlivě tajil… až probudil mou zvědavost). Nedalo dost práce zjistit přes lidi v šachových kruzích (kde se nadaný mladík dodnes vyskytuje, jezdí po soutěžích atd.), že matematik pracuje na modelování statistických prognóz na centrále BIS. V poslední době dostal „bezpečnostní pojistku“, hodná tichá paní s dospělým synem se stala jeho družkou, též pracuje pro stejnou firmu, každý den objíždí konspirační byty, pere ložní prádlo, zalévá pokojové květiny a zásobuje (to je hlavně potřeba – protože skupinky elévů spolupráce obchází určené byty a tam se opíjejí a hlučí, aby pomohly udržovat „legendu“ dotyčného bytu), z tašky na kolečkách doplňuje lednice jídlem a pitím.

V době sdělení Emanovy informace o mé osobě začal matematik – do té doby bezelstně se dívající do očí – začal se mi vyhýbat a klopit při setkání zrak. Když mne zahlédne na chodníku, jak jdu stejným směrem domů, raději dělá, že něco hledá v tašce, rozhlíží se a čutá do kamínků, abychom se nemuseli potkat u výtahu.

To je divné, a ta změna chování začala právě v době, kdy Eman předal „informaci“.

Přes jednoho překladatele z ruštiny byl na mne nasazen mladý, inteligentní tajný spolupracovník. Student několika vysokých škol, žurnalista – filozof. Bylo to tehdy koncem devadesátých let – přišel dělat rozhovor do jednoho barevného časopisu (Exces poskytoval, jako kdysi Mladý svět, iluzi originality a „fresh“ životního stylu pro mladé konformisty). Měli jsme sraz v knihkupectví Fišer. Přišel ke mně tehdy pomenší dlouhovlasý mladík s obarvenými modro-žluto-bílými vousy a vyholenou, „samurajskou“ pleší. Udělali jsme rozhovor a on kupodivu vyšel v dotyčném časopise. Mladík osvědčil vysoký intelekt a profesionální schopnost přenést rozhovor do tištěné podoby. Občas se mi ozval, a tak jsme hodiny diskutovali na ulicích na různá abstraktní témata. Tehdy mě velice zaměstnával „pohyb reality“. Během několika let nastal postupný „sešup“ z filozofických hladin na praktickou rovinu života. Mladý žurnalista si našel novou, hodnou a tichou dívku. Založil s ní rodinu, a protože místo v kulturní rubrice Excesu držel starý bolševik s koňskými falešnými zuby, našel si filozoficky založený mladík práci v reklamní agentuře. Dal mi tehdy – dnes chápu, že to bylo na „rozloučenou s dosavadním životem“ – Svět jako vůle a představa od Arthura Schopenhauera… Jako stárnoucí „fotr“ jsem stál doma před tou gruntovní knihou, jejíž „buddhistický“ název v podstatě říká vše. (Dohledal jsem potom, že Schopenhauer byl při psaní této zásadní knihy velmi ovlivněn prvními překlady svatých knih ze sanskrtu.)

Emanuel mi tehdy našeptával, drtil slova a polykal jak honicí pes (když náhodně spatřil dlouhovlasého mladíka), překrveným hlasem mumlal, funěl u toho zduřelým nosem: „Ty vole, šlapeš si po štěstí. Takovej kluk je lepší než všechny ženský.“ Odbyl jsem ho tehdy nějakou vulgaritou.

Emanuel poté sám navázal letité kontakty s tímto pomenším talentovaným mladíkem. Ten mezitím postoupil na žebříčku kariéry, zastává místo šéfa reklamy u jedné telekomunikační společnosti. Nechal si postavit rodinný dům – geometrickou kostku z černého skla. Jako výraz své touhy po individualitě, skryté pod drahým jakoby nedbalým skejťáckým oblečením (už kdysi trpěl příznaky „uctívání značek“) – nechal si bývalý filozof vytetovat od jednoho Bulhara – za několik desítek tisíc mu na zádech vznikl Vetřelec od H. R. Gigera. Paže, ramena a celá záda pokrývá šlachovitý temný netvor. Po nohou se vinou pařáty a zubatý ocas.

Hledím na Emanuelovo šakalí vlnivé přešlapovaní, neklidné poškubávání, ohlížení a neurotické tiky. Přimhuřuje oči a cosi mu poškubává vrásčitými víčky. Emanuel se „čmuří“ a je chvílemi „lípavý“ – někdy též „kašpárkuje“.

Ne – šakal on není. Je to hyena. Hyeny, jak jsem četl – jsou podle Herodota obojpohlavní. Mláďata rodí klitorisem, který je větší než samčí penis.

V Japonsku mají kresbu od Kurosawy, je na něm namalován strašlivý démon Hannya.

Poslední dobou se potkávám pouze se samými démony.

Teď si vzpomínám, že asi před rokem se mě nenápadně, ale vytrvale Eman vyptával na moje zjištění z časopisu Reportér, který byl nakrátko obnoven v roce 1990. Je v něm rozhovor s tehdejším členem parlamentní vyšetřovací komise, s nějakým Tomanem-Zemanem, který uvádí mnohokrát potvrzený fakt: v listopadu 1989 byla na okresních a krajských úrovních – takřka všude, v jeden okamžik – konfidenty Státní bezpečnosti založena místní sdružení Občanského fóra…

Emanuel projevoval nevšední interes nad touto nevinnou zprávičkou, která dnes, po dvaceti letech, přece nemůže nikoho překvapit. Nejméně pak jeho… Jenže teď se milý Eman zajímal, protože – byl zaúkolován. A za to jsou peníze a výhody. Informace o Koordinačním centru OF nebyly nikdy zveřejněny.

K tomu se mi váže jeden článek na internetu. Je zde věnována pozornost osobě ředitele jedné bezpečnostní služby, která má defenzivní charakter. Pohádka pro média zní: Malý, mlčenlivý úředník, s kterým jsou všichni politici spokojení, postupuje po žebříčku služby a nakonec se stává ředitelem… Na jiném webu pak čtu pokračování, tentokrát neveřejné: Prasopes je bývalý rozpočtář z podniku Energoprojekt, dlouhá léta se činil s mládeží, byl vedoucí dětských táborů, které pod maskou pionýrů anebo turistů orga­nizoval ilegální Svaz skautů. Letní tábory se pořádaly překvapivě ve vojenských výcvikových prostorech a nejednou tam byly děti disidentů. Jako pomocník byl přizván z vězení čerstvě propuštěný, „dobrý konspirátor“ Šavel Uhlí.

Prasopes zvaný Špalík byl posléze notně „ukoptěný“ z té odbojové činnosti (práce s mládeží), a tak šel raději pracovat do tajné služby. Docela dobře si umím představit jeho „verbovku“.

Hleděli jsme oba, Eman i já, na město ponořené do mraků. Déšť se valil jak v třetihorách. Znovu jsem pohlédl na Emana a uviděl, jak je pojednou nervózní. Pořád je tady možnost, že jsem si to všechno nějak vyhalucinoval… a on tu sedí na lavičce se šílencem.

Anebo je pravda jiná – že já tu sedím se vzácnou, naprostou a upřímnou děvkou. Vedle mne sedí prastará, starodávná bytost, démon.

Podíval jsem se do šera pod deštník a vyhledal jeho studené modré zornice. Vrstvy osobnosti se autonomně počaly překrývat a připravovat chameleoní mimikry. Laskavý úsměv se mu rozehrál na neklidné tváři. Vějířky hodných vrásek, ztělesněná moudrost života.

Povídám náhle a z hloubky oprávnění: „Hele, Emane… poslyš!“ Vidím jeho staré, pojednou těkavé oči a kmitající svaly okolo úst. Ne, není to možné. Nechci to vědět, protože – pravda v Emanových schopnostech nefiguruje. Řekl by mi, orientálec z Buštěhradu – to, co bych chtěl slyšet. Pravda v Emanově světě neexistuje.

Poznal to, že vím, a bylo vidět – jak mu těžký kámen spadl ze srdce. Ulevilo se mu. Chudák, v průtrži mračen sedět na hřebeni kopce s paranoikem.

Po půlhodině déšť začíná slábnout. Bouře pomalu odplouvá nad město a její růžové, nitkovité blesky osahávají věže a radiové vysílače. Vždy je chvilku ticho a pak se roztrhne vzduch a hromový úder otřese zemí.

Dívám se, jak hlavní šedivý proud vody jako nějaká noha od hřibovitého mraku – zalévá Prahu nebeskými vodami… Ulice a náměstí, kopule chrámů a ostrých věží, paláce a bloky domů – vše se utápí v šumícím břichu roztrhaného mraku, který zalehl do údolí jako dohasínající chobotnice, jako jezero, které již nelze udržet v jeho vzdušném těle – a záplava teplé vody protéká městem, plní stoky kanálů a čistí ulice od prachu a nastřádaného slunce v betonových zdech.

Na hladině lesklých, mokrých střech se odráží temně šedé, zduřelé nebe… které si právě teď s úlevou odlehčilo od tisíců tun vody.

Vzdalující se bouře nechává za sebou oblaka páry a řídkého deště, mlžnaté záclony kapek odstupňují dálku, kopec od kopce, jednotlivé čtvrti, okraje města jsou utopeny v šedivých závojích.

Krajina v údolí, zahrady na stráních – všechno dýchá úlevou. Poslední kapky padají ze stromů, dunění doznívá v ulicích a zahradách. Křoviska setřásají krůpěje z mokrého listí. Ptactvo nebeské se raduje, vříská a vyzpěvuje.

Pomalu sestupujeme z vrcholu alkoholického vytržení. Vystoupili jsme z mraku, z elektrického ohně a nebeských vod – a teď jdeme vstříc lidstvu. Poselství nenesem…

S Emanem kráčíme paralelně s hlavní třídou, podél tramvajových kolejí. Město se v podvečer pomalu rozsvěcí. Nebe je plné tušových, roztrhaných mraků, občas zapláče některý z nich. Tyto letní přepršky nás nechávají v klidu. Jazyk se nám lepí na patro, a tak usedáme v zahradním hostinci za posledními budovami technických fakult.

Několik osamělců zde popíjí své pivo, jeden tichý pár mladých manželů polohlasem komentuje jiný, zde nepřítomný manželský svazek… přitom se nimrají v palačince se šlehačkou.

Smířený se světem, s duší opláchnutou alkoholem a deštěm, hledím v té hluboké indigové chvíli, jak se rozsvěcí okna bytů, poznenáhlu všude okolo prozáří koruny kaštanů lampy v ulicích a tmavý ovál Národní technické knihovny do dálky ukazuje své prosklené nitro, siluety mladých lidí procházejí mezi studovnami a internetovou kavárnou.

Servírka přinesla pivo a opět tichý déšť zabubnoval na plátno velkých slunečníků. My, co jsme si sedli pod otevřené nebe, se přesouváme do sucha. Jen co jsme vešli dovnitř, mohutný poryv větru zadul do rozsochatých stromů a vrhl písek, větvičky a utrhané listí na terasu hospody, slunečníky se naklonily a zanaříkaly a první vlající ubrusy počaly létat vzduchem… Personál podniku pobíhal a sbíral slánky, ubrousky a popelníky.

Cítím, jak všechen duševní nadhled a svoboda mysli zůstaly venku, v té průtrži mračen… Čekáme ještě na jedno dvě piva – než přejde fronta, a když je pryč, odcházíme z té dusné konírny do větrných ulic.

Řídké kapky sem tam poletují vzduchem, bubnování vody ze zahlcených, přetékajících okapů nás vítá na rozsáhlé, deštěm umyté jeviště letní noci. Ještě občas zcuchá probuzené povětří koruny stromů, ale jinak je nádherné, klenuté ticho… Cinkot a rachocení tramvají a občasné šumění pneumatik osamělého auta, cákance světla na fasádách, když reflektory spěchajícího autobusu projedou tekutým zrcadlem kaluží – tyto zvuky a náhlé úkazy prozrazují nesmírnost nebes, rozsáhlou námořní mapu vzdušných proudů, tlakových pohoří a nížin, frontální široké řeky tekoucího chladu nad sluncem ohřátou zemí.

Dva poutníci pokračovali po vrstevnicích, motali se někde okolo plácku Na Urale a dostali se posléze na Bachmačském náměstí, zírali chvíli nepohnutě na ten podivuhodný systém podzemních úložišť na tříděný odpad – završený pseudogotickou stavbou husitského semináře, aby se pak dali podél dejvického nádraží, podél železniční trati směrem ke šraňkům na Bubenečské ulici. Zde zvážili klady a zápory hypotetických burrítos a naopak thajské kuchyně (oboje nabízely výkladní skříně, vypnuté poutače na zavřených podnicích).

V dlouhé aleji velkých topolů svítila jen jedna otevřená herna, která u obou vyvolala vzpomínku na jistého Attilu, „kluka z pasáže“ – který obklopen partou sobě podobných kriminálníků nabízel druhdy ve dvě ráno svým známým dva tisíce korun, když se budou dívat, jak hraje poker s blikajícím automatem. Nikoho tehdy kupodivu nesehnal. Smějeme se a říkáme: „Kde je mu konec, šejdířovi dobráckýmu.“ Naposled provozoval s partou chlapíků, kteří mají na krku silné zlaté řetězy, hrál si na majitele zastavárny. To je to pravé místo, kde se tenhle naivní podfukář dostane do velikýho průseru… Prostě zmizel. A léta je po něm ticho. Kdoví jestli ještě strká potravu do „koláčový dírky“.

Na Špejchaře dva potemníci úspěšně překonali nedohlednou křižovatku, rudá a zelená světla se táhla do dáli po mokrých žulových kostkách. Ve dne tu hučí proudy automobilů, teď, pár minut po půlnoci, jen větřík si hrál a kutálel s pohozeným papírovým kelímkem. Pokračovaly mlčící kráčmery kolem šedivého sídla mormonů a židovské ambasády a zabočily do blažené šumící tmy v Letenských sadech.

Pod sloupovím stromů není vidět živé duše. Někde v dálce kdosi venčí velkého bílého psa, zřejmě oba – člověk i šelma, trpí nespavostí… Nakonec i tato dvojice mizí.

Širokánské kaluže leží na asfaltových cestách, koruny listnáčů šelestí do tmy. Občas přes cestu leží bouří ulomená větev. Za křovisky na hraně svahu svítí město… Sedáme na lavičku na vyhlídce, ve dne je tady plno, turisté a důchodci, za večera pak dvojice milenců a nakonec přilezly noční příšery – Eman a já.

Dole pod námi je Praha rozsvícená a doširoka rozestřená, jako by to byl nějaký složitý řídící systém, velín atomové elektrárny. Jako by odtud – z tohoto místa a v tuto chvíli – mohla dostatečně dětinská a naivní duše ovládat a ovlivňovat chod nikdy nekončících procesů příčin a následků, snad odtud je možné za této větrné noci, za odcházejícího dunění hromů – odpouštět světu.

Emanuel otevřel kabelu a ukázal mi paklík DVD: „U nás v trafice to prodávali se slevou, tak jsem nejdřív koupil dva díly, pak jsem se vrátil a koupil dvacet pokračování. No, já vím – sem kokot starej a sentimentální. Já mám nejradši, když si ráno udělám snídani, mám volnej celej den – a hned vrazím do počítače dva tři díly a pak jdu teprve ven do života. Tak to mám, teďka… Kdo neseděl v tom zvěřinci, od rána do večera s těma stárnoucíma hodnejma krávama v redakci, tak to nepochopí!“

Probírám se hrstí papírových obalů a na všech je kučeravá, lehce šilhající taliánská hlava poručíka Columba. Jedno víčko lehce přivřené, nad živým okem, druhé skleněné má široce, temně zírající. Soupeřit se skleněným okem není možno. Překoná vše, každou šalbu. Poručíkův mírný, nepoddajný sadismus – s nímž mučí a usvědčuje frajerské inteligentní pachatele vražd… to jsem miloval od dětství.

Chvíli s Emanem navzájem rekonstruujeme jeden z dílů seriálu, kdy zpěvák country Johnny Cash hraje tak trochu sám sebe. Potvrzujeme si, že naše dospělé oči vidí tu rychlou ruku při natáčení jednotlivých scén, tu „televizní inscenovanost“. Ale stejně, i teď po letech, mozek je schopen odfiltrovat ty nedostatky, nebo ještě lépe – člověk vidí, že jistá „nedokonalost“ je životaschopná, poskytuje prostor pro snění.

Chvíli vznikne váda, jestli náhodou Kojak, plešatec s lízátkem v ruce, není lepší, co se týče věrohodného prostředí Brooklynu sedmdesátých let. „Rozumíš, ty ošoupaný registrační šuplata, omlácený futra od dveří, špinavý skla na oknech – to museli točit v autentickým prostředí těch zasviněnejch, zakouřenejch kanceláří. Ty ulice donekonečna se táhnoucí v cihlový, oprýskaný zástavbě z minulýho století, železný požární žebříky, neony těch drugstorů a jídelen, široký, rezavý bouráky drogovejch dealerů. To je Marcel Proust – Hledání ztracenýho času, hledání Ameriky!“

Eman kýve hlavou: „Jo, uznávám to. Je to vzpomínka na něco, co už možná není, nebo brzo nebude. Ale ten Falk, já si nemůžu pomoct – on to dělá srdíčkem. Je to takovej šupák zmuchlanej, svině vychcaná – a přitom hodnej dobrák. Ty zločinci, mazaný a naivní zároveň. Tam je všechno, co se potřebuje člověk dozvědět o lidstvu.“

„Jasně!“ vrtím nespokojeně hlavou. „Můžu tě ujistit, že stejný porce zasvěcení jsem dostal z Pohádek ovčí babičky, z Krtečka. O naprosté iniciaci – kdy jsem dostal mandát strávit život jako kripl a věčné dítě, při sledování kresleného seriálu Kluk z plakátu! O tom nejsem připraven dnes hovořit. Ale jednoho dne vydám svědectví!“ Vstal jsem a slze štěstím, hrozím vztyčenou paží městu pod mýma nohama. Pak jdu a močím ze svahu dlouhým obloukem, směrem ke Strakově akademii, směrem ke Kramářově vile.

„Nechceš žuvačku?“ optal se Eman a já ke svému překvapení souhlasil. Mlčky dumláme mentolovou gumu. Polykám sladké sliny a se zájmem si ohmatávám hlavu: „Hele, znáš to taky, člověk když hejbe hubou, tak se mu zároveň hejbou svaly na lebce. Až tady nahoře, to je zajímavý, viď?“

„Nó, mééé-éé!“ směje se Eman a já se přidávám.

Když smích od nás odletěl a ztratil se nad střechami, pojednou bylo jasné, že jsme vystřízlivěli. Sursum corda – spiritus vehiculum, srdce přistála jak návratový modul. Bezmocně se usmívající lidské Lajky. Na břehu, vyplaveni. Pevná zem pod nohama. Tady a teď.

Povídám: „Hele, ten Radko, jak pořád kmitá po světě, z vernisáže na premiéru, rozhovory a recenze, články a redigování textů, vydávání knih ještě navíc – není toho nějak moc? Není to celý takový divný?“

„A co jako?“ ptá se Eman.

„No, ta zóna přesně definovatelnýho ticha, která je viditelná jako temnej obrys na pozadí toho jeho věčnýho hemžení.“

„Je prostě takovej – vždyť ho znáš.“

„Znám ho tak, jak on chce, abychom ho znali. Přátelskýho, stejně naladěnýho. Furt se usmívá, je v pohodě. Ale za tím je poznat, že tohle všechno je limonádička. Vlažná voda, v který se jen tak koupe. Párkrát jsem ho ale viděl, když mu o něco, mně nedefinovatelnýho, šlo. Pak jsem zahlídnul cíp divnýho světa, on je pouhej pěšák, to vím. Má za sebou chvíle, kdy na něj bylo vidět, třeba tehdy v osmdesátým devátým, jak vez Kocába na schůzku s tím sovětským emisarem… Dodneška ten druhej, Pepek Vyskoč, ten s tím věčným širákem, obličej jak přemoudřelá píča, ještě k tomu desperátsky neoholená – dodneška mu to nemůže odpustit.“

„Podivej, ty s tim svým věčným stihomamem, jednou to nevydržíš a někomu rozpůlíš lebku a já ti pak budu nosit pomeranče do cvokárny,“ povídá ležérně Eman a já ho hned na oplátku zahrnuju do zainteresované, osobně zaujaté kompanie. Nakonec – všichni mí nejbližší přátelé: Béďa, Strašničák a samozřejmě Emanuel… dokonce hvězda mého srdce Luisa – všichni mají část své bytosti ponořenu „pod hladinou“. A nevím, jak velká je ta část, mám je rád, a zároveň se bojím – že někde dole, působením nějakých spodních mořských proudů odtaje kus základu jejich bytosti a oni změní těžiště a děsivým způsobem se převalí do hlubin. Zbude po nich tříšť na hladině, kusy roztrhané duše. Mám již několik takových, dá-li se říci – přátel. Pokud jde přítelem nazvat to „místo“, kde se v čase a prostoru původně nalézal. Ale v tom místě je dnes jáma. Propast, na jejíchž okrajích se válejí zbytky vlastností, návyků atd. Živý fantom na tebe hovoří, dívá se ti do očí – a ty cítíš, že je to přelud. Živá mrtvola.

„No nic, je to přítel, já to vím – ale prostě je znát, jak maká pro něco mnohem důležitějšího. To všechno ostatní je pouze zástěrka… Třeba je kurýr, nebo prostě pomocná agentura… dělá krytí nějakým velkým akcím… třeba. Jeho kontakty na DOX, na Archu, na Jana Urbana, který řídil Koordinační centrum OF.“

„Tobě fakt hrabe, příteli! Uvědomuješ si to?“ Eman mě přátelsky provokuje. Zároveň opět zahlédnu ten divný lesk v očích. Tak se třpytí smutek.

„Asi jsem opravdu magor – ale řekni mi, proč ti lidé nejdřív byli takoví utajený, nenápadný konspirátoři, tenhle pásl krávy, tamhle ten se někde poflakoval po venkově, další kupodivu hákoval v redakci Rudýho práva – proč všichni, až na Radka, jsou dneska zase v klidu, někde něco raděj, nějakejm soukromejm vysokejm školám nebo velkejm firmám… Proč ta zkušená, prudká akcelerace v roce osmdesát devět? Najednou věděli, kam poslat lidi, obtěžovat poslance v místech bydliště srocením předem instruovanýho davu, dopisy ohledně jejich dětí, skrytý vyhrožování pod záminkou Obracím se na svého poslance. Organizovaly se výjezdy herců a studentů do továren a do škol, taxikáři – ty odvěký konfidentský poskoci a bývalí fízlové náhle zachvácení altruismem vozí zadarmo aktivisty…“

„No ale to přeci bylo nutný udělat, aby se to hnulo, dyť to bylo od šedesátýho osmýho zamrzlý.“

„Kurva, jasně že to bylo potřeba, já s tím samozřejmě souhlasím – ale proč se dvacet let pořád lže lidem? Dyť je to až k pláči, jak dokonale a profesionálně to bylo připravený a jak teď ty figurky, ty jednotliví malí sráči donekonečna pořád prezentujou svoji roli v tom divadelním kusu. Malí, špatný lháři.“

„Třeba nemůžou říct všechno, prostě jsou v přísaze a ty informace, i když se jich týkají – jim prostě nepatří. Každej ví právě ten kousek, kterej potřeboval vědět, ostatní se domejšlí – a je svým způsobem na tom stejně jako ty.“

„Souhlasím, že bylo nutný udělat ty změny. Ale proč se to lidem po tolika letech neřekne?“

„Protože ty lidi to nechtěj vědět! Nestojej o to. Většinu lidí zajímá, kolik stojí pivo nebo maso – a tyhle politický hry jdou kolem nich jak pára… A těch pár naivních dobrodějů by to prostě nevydejchalo. Poškodilo by to zkrátka veřejný myšlení. O pravdu obyčejný lidi nemaj zájem.“

„Stejně jsem přesvědčenej, že se to mělo říct. Lidi by dospěli, trochu by to bolelo, ale výsledek by byl, že bychom se jako národ posunuli trochu dál.“

„Nikdo kromě několika jednotlivců – svatejch bláznů, nikdo z řídících kruhů nemá zájem, aby lidi byli samostatný a vnitřně svobodný. Protože by v ten okamžik museli vzít plamenomety a vypálit všechny ty politiky a bankéře, tu smečku, co žije z válek a hladu a bídy. A ty dvě třetiny lidstva – těch, co nic nechápou, ty by museli… kurva, co s nima? Anebo si sednout na místa bejvalejch vládců a pást to stádo naivního a sobeckýho dobytka dál… A stejně by to byl jen odklad těch hrůz, který zákonitě přijdou.“

„Znáš to taky, někde ve světě jsou záplavy, výpadky energie – tma v ulicích… a část, menšina lidí pomáhá těm druhejm. Velká část lidí sedí a čeká, co bude. A další skupina, na její velikosti se podílí spousta faktorů, zkrátka – ty jdou rabovat a krást opuštěný obydlí. To je zpráva o lidstvu.“

„A ta mlčící většina, když je ideologicky, nacionálně zmasíruješ, tak si narazej na kokos přilbu, do rukou jim dáš automatickou břízu a už si pospíchaj navzájem řezat hlavy. Slzej při pohledu na vlajku, vyžraný zpupný ksichty blbců a hysterický nemytý děvky. Zpátky se vracej v gumovejch pytlích. A ňákej křivohubej parchant, kterej dodává armádě hajzlpapír a žrádlo pro vojáky, boty a benzin, balenou vodu a kazetový vakuový bomby – ten se může ucákat rozkoší, když vidí výpis ze svýho bankovního účtu.“

„Všichni maj plnou držku národa a boha, salutujou při čestnejch palbách, a kdybys tam před těma pozůstalejma rozpáral tu zaletovanou rakev a vylil ty sračky na trávník před jejich nohy, tak by se zeblili jak amina. A chuť na ty krvavý prasárny v cizích zemích by je přešla hned.“

„Lidstvo nechce pravdu. Ale jedině krutou pravdou se může pozdvihnout dál. Nastavit lidstvu zrcadlo. Všimnul sis, že reportáže z posledních válek jsou přísně cenzurovaný? Většinou se točej nevinný záběry z týlu nebo vzdálený kulometný salvy. Nikdo už nepřipustí to, co se stalo ve Vietnamu, že obyvatelstvo Spojených států dostalo v televizi, přímo domů – záběry z válečných hrůz. Dostali to k večeři místo zmrzliny. Jugoslávie, Perský záliv, Irák, Afganistan – všechno je dnes řízená propaganda.“

„Jediná záchrana je dnes internet a mobilní telefony s fotoaparátem a videokamerou. Tohle je poměrně těžký cenzurovat… Samozřejmě, dezinterpretace a dezinformační blokáda, zaplavení nesmyslnejma a navzájem si odporujícíma zprávama v masmédiích to zčásti utlumí. Každej stát si hlídá, jakou směs pravdy a propagandy dostanou jeho občané.“

Eman vstává z lavičky a jde do křoví chcát. Držím řeč jeho směrem a mluvím též k městu, k té zářící vlně neonů a semaforů, pouličních lamp a reflektorů, které vyřezávají ze tmy siluety kostelů a paláců, hroty věží a televizních vysílačů: „Uvědomuji si, že lidé odpovědní za vývoj v této zemi – jsou lidé Moskvy. Ti inteligentní, co nemohou mluvit, ti mlčí a vědí a konají. Ti další, co nevědí – tak držkují a vytvářejí fasádu. Co dnes dělá ten Ivan Ampér, ten Lampář, který redigoval texty ve zpravodajské agentuře. Vondra, Ruml, dávali si k němu zpracovat texty. Revue na drahém papíře, s profesionálním tiskem – Revolver, Vokno. Všechno to souvisí s nalitím peněz z Moskvy, přes Janoucha. Co nosila v hlavě Realita Klímová, která přivedla Klause do OF. Toho Klause, který už v létě osmdesát devět se chlubí před sekretářkami na bývalém pracovišti, ve Státní bance – říká mečivým hlasem, že brzo bude převrat a on má připraven post ministra financí. Co pekl Hegenbart a proč potom dostal na podzim osmdesát devět infarkt… byla to ‚česká karta‘? Když mu došlo, že Moskva po­užila úplně jinou garnituru pro své záměry, tak se složil. Štěpán, dítě Moskvy, mládežník, Mezinárodní svaz studentstva – potom pražský tajemník KSČ, povoluje první veřejné vystoupení Charty na Škroupově náměstí, potom se záhadně mění z ‚gorbačovce‘ na ‚bubáka‘, straší na rozkaz Moskvy… Proč Havel mumlal na Staroměstském náměstí o slušovických temných nitkách… před kterými je třeba se mít na pozoru. Co se kurva sral do toho úspěšnýho vzorovýho družstva…? Pamatuješ ty ksichty, zlý zrádcovský děvky, co vlezly s ním na Hrad? Pišišvoři, poloprdi, chcípáci s šálama okolo krku jak starý nemocný herečky. Celá ta agentura hýčkaná v inkubátoru, normální policajti na ně nemohli. Kriplové, teoretičtí tlachalové. Vždycky ti průměrní, ti, co jsou ješitní, a tak se dají koupit, jsou na prodej a jsou laciní… Já vím, proč jim Slušovice ležely v žaludku, protože to vadilo Moskvě. Stejná situace jako v šedesátých letech, prosperita za Novotnýho, v Rusku uvolnění, Mao v Číně, studentský hnutí v západní Evropě, v Německu, ve Francii a ve Spojených státech. Něco proběhlo světem, vlna poznání. Ty mladý na všech kontinentech zahlídli – že to půjde. Uviděli – budoucnost. Svět bez válek, bídy a ponížení. A to se kupodivu nelíbilo gerontům svorně na celým světě. Protože mír znamená konec zbrojení a kšeftů, mír znamená konec peněz do jejich kapes, mír znamená jejich osobní konec – protože by postupně ztratili svoji moc… Tady žijeme ve sféře vlivu Rusů a Západ to dobře ví a respektuje. Tehdy v devětaosmdesátým opět hrozilo, že svým hospodářským vývojem utečeme Rusům a stane se z nás fungující země, něco jako Švédsko. To nikdo z našich sousedů nechtěl. Nepřáli si to Rusové a nechtěli to logicky ani Němci. Proto ten likvidační kurz proti Slušovicím, stejný za Husáka, stejný za Havla. A tak jako v osmačtyřicátem, stejně jako v osmašedesátém nastoupila garnitura Moskvy, lidé tvářící se jako extremisté, reformní až na půdu – vyhrotili vývoj, a tak poskytli záminku pro vojenský zásah Moskvy. A tak Dubček byl jen nevědomý likvidátor – figurka okresního formátu, která vypadala dobře na obálkách barevných magazínů – když v plavkách skákal ze skokanského můstku do vody. Celá ta šedesátá léta, Semafor, filmy, divadla, knihy. A potom? Celý národ dostal najednou šokovou terapii z mezinárodní politiky, stejnou, jakou dostal v roce třicet osm při odvolání všeobecné mobilizace, a s tím souvisejícím přijetím mnichovského diktátu. Západ se vždycky na nás vysral a zase jenom vysere… Klaus, který se bál jedině Čalfy, se dnes bojí jedině Putina. Hovoří plynně rusky a usmívá se jak hodná školačka. To bych blil… Tigrid taky už od léta osmdesát osm hovořil zasvěceně o Havlovi jako o budoucím prezidentovi. Stejnej Tigrid, kterej ve třicátých letech byl spolu s jistým Jarinem Hoškem, s jistým Auerspergem, dezinformátorem, s Evženem Erbanem společně byli členy Kostufry, organizace Mladá fronta a tak dál, všechno to byly komunistický báze pro výběr kádrů. Na Svobodný Evropě, která je již léta pod kontrolou Moskvy, se dělala reklama pro Gorbačova. Prostě změny jsou povoleny, až u Kublajchána dozraje společenská situace. Desítky let zametají stopy za vraždou okatého podivína, hodného člověka – Jana Masaryka. V šedesátých letech prokurátor usilovně hledal, pátral po jisté osobě a nevěděl, že ten klíčový svědek vraždy sedí jako poradce u prezidenta republiky. V roce devadesát pět se vydal Benda v roli ředitele ÚDV do Spojených států pro svědectví posledního žijícího tajemníka ministra zahraničí, který měl u sebe důkazy o vraždě. Pár týdnů před dohodnutým setkáním vybuchla v domově seniorů v USA, explodovala plynová kamna, zdemolovala celý byt a svědek zahynul. Roky šedesát osm a osmdesát devět lze chápat jako úspěšné zásahy Moskvy, akce pro zamezení přechodu naší země na západoevropský model. Rotace kádrů… v roce šedesát sedm řekl rada sovětského velvyslanectví v Praze, jistý Udalcov, řekl to před svědky, oslovil tehdejšího důchodce a pracovníka Vojenského historického ústavu, generála v. v. Ludvíka Svobodu: Vy budete příští prezident Československa! V roce šedesát sedm! V lednu šedesát osm Jakeš, tehdy náměstek ministra vnitra, nechává stáhnout z archivů kontrarozvědky všechny materiály na generála Svobodu. A za dvacet let? Byl vybrán Klaus a další – pro divoký rozpad naší ekonomiky, výprodej průmyslu na Západ, přepuštění stávajících trhů konkurenci. Nesmíme prostě příliš prosperovat, nesmíme být příliš silní – protože bychom mohli být soběstační… Ach Bože – snad tohle všechno je díl nějakého velikého záchranného záměru, který přinese lidstvu mír, snad ano. Snad je princip všeobecné a vzájemné závislosti opravdu tím jediným funkčním modelem pro budoucnost.“

Emanuel stojí bokem k lavičce, kde sedím, a ukazuje na město: „Ten svět se stejně hýbe, jak chce on, a my jsme takový chvilkový postavičky, mravenci.“

„To je pravda, jenom každej pořádnej systém tyhle změny, pohyby společnosti předpovídá, snaží se odhadnout desítky let dopředu. A my jako malá země – neustále narážíme na zájmy velkejch hráčů v tomhle regionu. Asi má pravdu Georg, když se na mě podíval těma svejma studenejma, zelenejma očima a řekl hodným hlasem: Kdýbí tádý nebýlí Rusácí… tak by fás Němcí zabílí, kaput! Ach jo.“

Eman se směje: „Georga si dokážu představit jako takovýho láskyplnýho velitele koncentračního tábora. S úsměvem by tě poslal do plynu.“

Vrtím hlavou: „Georg je v podstatě meziplanetární podivín, ale tady mu křivdíš. Nikdo z nás neví, jak se sám zachová – dokud není postavenej před to rozhodnutí.“

„No jo, porád. Všechny hodný lidi jsou prostě nebezpečný… Ale ten Cukrák,“ převádí Eman řeč, „je tak blízko, to je zajímavý, asi je po tom dešti čistej vzduch.“

Stoupnu a jdu až k hraně svahu, abych mohl náležitě zhodnotit červeně pomrkávající světla na Cukráku a porovnat to s barevným přeludem Žižkovského vysílače. Město mi hledí zpříma do tváře: „Když si člověk uvědomí, že tady ještě před pár stoletíma byly past­viny, lesy a křoví. Za králů se v okolí Prahy pěstovalo víno. A jinak pole, lesy a podél řek lidský osady… A všude ticho!“

Volám do tmy: „Československo! Umřelo Československo! Šli jsme mu na pohřeb při tryzně za Jana Palacha. Radovan Lukavský četl nad hrobem Modlitbu kamene od Vladimíra Holana: Paleostom bezjazy… Československo umřelo v roce třicet osm, při odvolání mobilizace, ve dnech Mnichova. Zemřelo v roce čtyřicet osm při komunistickém puči. Definitivně zemřelo v roce šedesát osm. A v roce osmdesát devět umřela i ta vzpomínka na něj. Umřelo! Už není!“

Směju se i pláču. Eman se přidává: „Jsme jen software, jsme jen ten náš jazyk, naše řeč – jako kdysi!“

Smějeme se a hořkost mi stoupá v nitru: „Nic nám už nepatří!“

Město jak vzdutá světélkující vlna, miliony let vzdutá v krajině zvrásněné sopečnou činností a pohyby zemských ker. Vlna z kamene, vlna za vlnou na povrchu planety.

Voláme do tmy: „Jsme písnička, jsme pohádka!“ A v nitru se ptám, zdali si nás někdy, po staletích, někdo – potichu zazpívá.

– – –

Sedím v letadle, letíme nad Německem, je jasná obloha – z výšky deseti kilometrů hledím na dýmající elektrárny v Porúří. Jejich bílý dým stoupá, ty kadeřavé věže jsou lehce unášeny větrem, vrhají stín v ostrém ranním slunci… V určité hladině, dané tlakem vzduchu, narazí ten kouř na neviditelný strop a počne se hřibovitě rozrůstat, roztékat do daleka, až nakonec zřídne a zmizí.

Na letišti, ještě za tmy před rozbřeskem, jsem si vyměnil zvířecky prázdný pohled s mladým uchem od pasové kontroly… jak tam tak seděl v prosklené kukani, na svých koulích, překrvený tou nekonečnou noční službou – tak na dívku, která stála ve frontě za mnou, vyzářil takové kvantum samčích sympatií, mistrně vycizelovaných zdvořilostí a žízní po ženském mase (vše se odehrálo za dobu šest sedm sekund), takový to byl kultivovaný pološílený chlívák, že celá fronta za mnou lehce zacukala jak stádo nedůvěřivých koz. To je odvěké právo strážáků a celníků, musejí sedět „na vejcích“ – ale když jim těkavý, všude šmejdící svobodný občánek vleze do jejich teritoria metr krát půl metru, v bezpečnostním rámu, tak mu to dají sežrat, když jim za to stojí… Nemám kozy ani nejsem mladý samec, který s ním bude zápasit očima. Nabídl jsem mu žabí, skelný, neuhýbající pohled, díval jsem se na něj jak na zvíře v teráriu, jediný pocit v hlavě: soucit s erárním magorem… Byl jsem odbaven během dvou vteřin.

V bezcelní zóně jsem se ještě vydatně vysral v mezinárodním WC, pak už jsem jen čekal na svůj let. Za širokými skleněnými stěnami bylo vidět rozsáhlou, barevně svítící plochu letiště. Vždy mám povznesený pocit, že jsem se dožil sci-fi světa.

Opičáci, až po okraj naplnění iracionalitou – létáme sem a tam přes kontinenty. Každý putujem za svou pošetilou iluzí, jakési naučené sebevědomí, zdání reality nás drží pohromadě – jinak bychom se rozprchli do lesů, utekli bychom před burácením těch nezaslouženě vytvořených strojů.

Nad Francií počaly, hluboko dole pod námi, stoupat mlhy z mokřin. Slunce už stálo vysoko na obloze. Jak jsme se pomalu blížili ke Golfskému proudu, jeho přítomnost byla znát na stovky kilometrů předem. Vzduch houstl oparem a najednou se pod námi objevily dlouhé vějíře pravidelných malých oblaků.

Přitáhl jsem záclonku na okně, bílá zář slunce byla až oslňující. Listoval jsem v paklíku denního tisku, který nám rozdaly letušky… Už nemám záchvaty zuřivosti nad neutěšeným stavem světa a republiky. Dříve, v mládí a rané dospělosti, mne svatá ignorance chránila před dosahem smrtící laviny žvástů a tragédií. Dnes mě jen občas, když jsem nepřipraven, pohltí mdlá vlna bezvýchodné nevolnosti nad lidstvem… Noviny jsem si nikdy nekupoval, televizi nesleduji a stačí mi půlminutové zprávy na stanici Vltava. Jednou týdně nejlépe. Na internetu jsem se zpravodajstvím hotov do dvou minut a ani to nebolí.

Šustím novinami, tímhle „retro“ médiem, jako jimi před sto lety šustili chlápci v kavárnách – dědeček se prý jednou před trafikou tak zakoukal do novin, že trafikantův potentní podvraťák stačil obskočit hárající dědovu jezevčici… narodili se pak v příslušné době žemlově zbarvení jezevčíci, se sraženým čumákem, stojatýma ušima a ocáskem zatočeným do spirály. Bylo to před válkou, za doby Mnichova… štěňata byla tak zajímavá, že za jedno dostala naše rodina pytel nejlepší pšeničné mouky.

Klimatizace jemně hučí, na stránkách novin se usmívají tváře, blondýny a zrzky, pihovatí uličníci s brýlemi – to bude reklama na dětské životní pojištění. Zubatý hokejista, velká naivní gorila, se snaží po svém způsobu zvládnout příval rozporuplných skutečností, které před něj klade svět… Ještě větší neandrtálec, nějaký sibiřský boxer, vraští mohutné nadočnicové oblouky a na nízkém ubíhajícím čele se mu rodí první velké vrásky, za obří palec se ho drží malinká ženuška. Byli tančit na diskotéce a nějaký fotograf vystrašil svým fotobleskem jeho vždy na útok připravené tělo. Je to dobré, píší tam, fotograf bude žít, jenom mu dají kus vlastního žebra do zlomené čelisti, též s tou vmáčklou, rozdrcenou nosní chrupavkou půjde něco udělat.

Tohle je ještě zajímavé, dojemně blbé… Politické komentáře nečtu, to je už řídká kaše nic neříkajících jmen, malých hlaviček – které se nekonečně střídají, rotují jak na orloji ve funkcích, vždy někdo zmizí a najednou je tu další klon. Jedině se dá vyhodnocovat tendence, za nějaký čas lze shrnout směřování, všímat si, o čem se mluví a co je uvedeno malou notickou na třetí straně novin. Ale to je ubíjející… Je poměrně nápadné, že reportéři z rubriky politického zpravodajství mají vysokou profesionální úmrtnost – za pár let toho mají dost, plné kecky. Buď si vyslouží ostruhy a jdou třeba do televize, nebo zmizí z mediální scény.

U některých novinářů je možné rozpoznat analytickou mysl a opravdovou snahu o pojmenování skutečných problémů společnosti. Nejzajímavější na tom je, že ti nejkvalitnější jsou povětšinou v médiích – která jsou pod přímou kontrolou silových uskupení v tomto regionu. Buď se jedná o německý nebo švýcarský mediální koncern, který je už čtyřicet let pod ekonomickou kontrolou Rusů, nebo to je bývalý ústřední deník komunistické strany, který řídí a ze záhadných zdrojů financuje bývalý washingtonský korespondent tohoto listu… Některé světové události jsou zcela záměrně potlačeny ve zprávách a komentářích, jiné se donekonečna opakují, jsou zde zcela jasně rozpoznatelné mediální kampaně a snahy o ovlivňování veřejného mínění.

Zde se například píše o výměně lidí ve vedení Rozhlasu – profesionální minulost za bývalého režimu je typická – pracovníci televize, moderátoři mládežnických pořadů, jeden kdysi uvedl agenta „Muka“ při Děčínské kotvě, ten prohlásil na kamery, to už se asi rok chystal státní převrat: „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.“

Tohle hlubokomyslné rčení se naplnilo beze zbytku a možná i přeteklo – nejsem si jist, že náš národ si zasloužil tuhle dvacet let trvající vládu zakomplexovaných kriplů. Nikdo z nás myslím netušil, že vládu směšných gerontů nahradí ještě ubožejší, úplně zdegenerovaná generace jim podobných trubců, kapounů bez práva ovlivňovat chod státu.

Klíčová rozhodnutí se dodnes dějí v subkultuře kriminálních struktur, které v osmdesátých letech prorostly do vedení velkých firem, do nomenklaturní zóny vedení státu. Tato skutečnost byla přímo ovlivňována I. správou ministerstva vnitra. Tato instituce, stejně jako všechny její kolegiální „firmy“ u všech ostatních národů – kooperuje nejen s vědeckými pracovišti a jasnými mozky, ale její agenturní síť je složená především ze zločinců, lidí bez morálky. Používají ty největší bezuzdné příšery, hltavé obludy bez špetky soucitu – to jsou ty správné nástroje, kterými se řídí stát. Udělej z takového psychopata ředitele banky, dej mu k ruce tým poradců a tlumočníků – a v minutě tu máš kapitalistu jak z devatenáctého století. Neexistuje špinavá práce, kterou by takový netvor neudělal… Jenom musíš mít pojistku – musíš znát jeho minulost a v té minulosti – nějaký zločin, který ti umožní ho popohánět kopanci do zadku, úkolovat ho směrem, který si přeješ – a on dobře ví, že žije díky tobě. Musí se tě, nestvůra, bát.

To je ta hrubá práce. Vzpomínám, jak mi Emanuel říkal kdysi, že naprostá většina novinářů, v podstatě všichni v rozhodujících médiích – jsou nějakým způsobem spojeni se zpravodajskými nebo bezpečnostními službami. Především lidé z politického zpravodajství často prošli prací v BIS, většina mladých je pak jednoduše zaverbována při nástupu do zaměstnání. Existenční a prestižní ambice jsou pečlivě vyhodnocovány náboráři už na vysokých školách. Zde není potřeba hledat nějaký průser v minulosti – zde stačí pouhá chtění, vysoká motivace. Stačí si vybrat ze stáda… Tak se koneckonců chová každá firma, tak proč by se stejně nechoval stát, respektive „státní firma“?

Při pohledu z okénka rozpoznávám jen vrstvu nízké oblačnosti kilometry dole pod námi. Zdánlivě visíme v modrém světě, jako by dole ani nic neexistovalo.

Letušky roznášejí jídlo, každý dostáváme plastový tácek plný krabiček a v celofánu zabalených kelímků. Prohlížím si ta brčka, vidličky a nožíky – zkoumám, jestli v kelímku je sýr nebo pomazánka. Celé to vypadá spíš jako atrapa, potrava pro sentimentální, umělecky zaměřené androidy, kteří nechtějí tankovat elektřinu ze zásuvky, ale vyrábějí si vlastní bioelektrické články. Hra: „Pojďte, budeme si hrát na člověka.“

Jeden americký tlustý Žid, s výrazem „nadčlověka“, s prdelí jak kufr cadillacu, se dotčeně dožaduje „košer“ potravy, vyznačil si políčko na letence, že on – tak! Po chvíli omluv a hledání v lednicích dostává mamut v černých šlích požadovaný tácek s plastovými krabičkami, celkově identický se všemi tácky – které jsou se šustěním otvírány a požírány na sedadlech všude okolo… Málem jsem zapomněl, letadlo je takřka zaplněné a – jsou to kupodivu lidé! Vousatý „kuželka“ (zřejmě mají ti Američané nějakou genetickou, hormonální poruchu – malá hlava a prdel jak kotel na mazut), povýšený Habakuk s jarmulkou, nedívaje se nalevo ani napravo, počal zasouvat do plnovousu jednotlivé obsahy krabiček a vypadá to, jako by nějaký dětinský obr schovával do rousnaté, lišejníky zarostlé jeskyně svá oblíbená autíčka… Obrňák (v aluminiovém obalu schovaný nějaký sladký kobylinec – asi to je ten jejich semitský „humus“), nákladní vůz s návěsem (tavený sýr a hranatá brioška), safari teréňák (kousky žlutého melounu) a nakonec bagr (nějaká husí paštika – správně „hydinová nátierka“). Požární vůz s výsuvným žebříkem (káva s plastovou lžičkou) osladil sanitkou (cukr) a přiložil k vousům, vypadalo to nejdříve – že tu kávu pije těmi štětinami, ale nakonec správně zacouval do jeskyně a někde v jejích hlubinách mohli hasiči vylít svůj náklad.

Málem jsem usnul, někde dole musí být Normandie a průliv La Manche. Alespoň nám to ukazuje barevný monitor na stěně pilotní kabiny. Mraky jsou těžké a neprůhledné. Asi za hodinu máme přistát na Heathrow.

Na příručním stolku mám otevřený Reflex (pokračovatel kon­formního Mladého světa). Jedna celkem vtipná a inteligentní mladá dívka tam komentuje literární pokusy stejně mladých autorů… Před cca třemi lety mne oslovila (zná mne přes našeho společného známého, který již není mezi námi), zdali bych jí nenapsal odpovědi na otázky, které položila v letní anketě pár desítkám autorů. Souhlasil jsem a napsal do e-mailu odpovědi. Nevím proč, co mě to posedlo – snad ta nenaplněná naděje, s kterou jsem před lety listoval prvními čísly tohoto časopisu. Sestupná, špatně skrývaná tendence k pseudointelektuálnímu bulváru byla po pár letech natolik zjevná – že už to nešlo číst. Životní styl a multikulturní budoucnost světa. Stárnoucí smutné postavy, neustále postpubertálně bojovné vůči malicherným problémům. Vždy tepat do podružného, ale bedlivě mlčet o základní, strukturální chybě – mlčet o tom, že jsme okupovaná země, protektorát.

Nevím, co mě to posedlo – vložil jsem do odpovědi jednu nenápadnou krátkou větu: Jsme takový evropský Tibet. Byl to ode mne chyták – a samozřejmě, jak jinak – zabral. Stejně jako věta Žádnej Havel!, vystřižená z dávného televizního dokumentu. Jsme evropský Tibet zmizelo, bylo potichu zcenzurováno v publikovaném článku, který vyšel bez mé autorizace. Dobrá, byla to zkouška a ta potvrdila mé předpoklady. Není nad to občas se přesvědčit – jak se věci mají.

Nejzajímavější na tom všem je, že se bavím tou špatnou lží, tou eurokomunistickou strategií tvářit se jako „liberální“ list. Ale když by přišlo na lámání chleba – tak jsem na jejich straně. Základní hybná myšlenka zakladatelů těchto „euročasopisů“ je i mou myšlenkou. Strategická potřeba ovlivnit vnímání mladých generací, dosáhnout toho, aby národnostně a kulturně promíšená civilizace, propojená technologiemi – nesklouzla do řetězové reakce nacionálních a sociálních bouří… Jsem na jejich straně.

„Druhá strana“ neexistuje. Fašizující republikáni rozdmýchávající nenávist, bezohlední amorfní byrokraté a simplexní, jednoduší prvoci (finanční spekulanti) nejsou pro tento svět řešením.

Epocha je už dávno překonala, patří ke starým časům. Nová, zatím bezejmenná hrůza na lidstvo čeká v jeho budoucnosti.

Vzpomínám na novináře pracující v kulturních rubrikách velkých deníků. Byla to řada v podstatě hodných nemotorů, kteří se, někým instruováni, zničehonic chtěli se mnou, o patnáct let starším, moc se chtěli kamarádit. To, že na mě donášeli, jsem bral jako samozřejmost, je potřeba hlídat jakoukoli veřejně činnou postavu. (Byť je její mediální potenciál sebemenší.)

Nejdřív to byl takový nešťastník z Práva (pokoušel se neobratně kouřit krátké doutníky, byl tak mimo „mísu“, že nechápal polovinu vět, které jsem mu namluvil do diktafonu… Jeho posléze publikovaný přepis byl rozhovor s někým jiným o něčem jiném, nechal jsem to tak, nemělo cenu přepisovat ten slovní salát). Pak se dostavil Hrompac z Lidových novin (zasmušilý chlapec proslulý nekonečnými, lojovitě nudnými rozhovory s autory, velmi se bál své nadřízené – která vždy, když se objevila zmínka o Pižďuchově literárním nebo dramatickém díle, hned v žebříčku kvality trousila plný počet červených hvězdiček – jako správná stará pionýrka), další najedený valibuk z Hospodářských novin (milovník omáček, vyzvídal školáckým hlasem – co vím o jiných českých literátech, zbožňoval drby, sám měl kamaráda, který utekl před dluhy někdy okolo roku 2003 do francouzské cizinecké legie, prý byl lokalizován ve Francouzské Guyaně ve městě Rochambeau, někde ve světě někoho zavraždil a teď, s dýkou vytetovanou na paži, provozuje za odměnu na Václavském náměstí realitní kancelář), do toho ještě jeden tichý bohemista z Berlína, který mi po roce mlčení poslal velkou koláž z nějakých časopisů z padesátých let – a pak se náhle odmlčel, další tichá, brýlatá lesbická intelektuálka z Paříže (ta se odmlčela, když jsem jí poslal celou knihu, z níž znala pouze úryvek, a tento kousek textu vychválila a umístila do čela české antologie, v knize na ni čekaly dlouhé pasáže souloží mezi mužem a ženou, onanistické praktiky a dětský sex)… a nakonec další tichý, ale chválabohu aspoň lidsky přátelský polský bohemista z Krakova (ten zase dopadl tak, že se nechal psychicky pozřít nějakou dominantní výtvarnicí, která ho vášnivě miluje a škrábe ho po celém těle každou noc, psal mi kdysi e-mail – že byli na „SM latex show“ v Berlíně, ona šla oblečená jako „mistress“ a on byl na vodítku, moc se mu to prý líbilo… nevzpomínám si, co jsem mu odpověděl, možná jsem to nakonec nechal tak, potom mne zval v zimě nahoru do Polska, k hranicím s Běloruskem, tam prý budem týden pít vodku s jeho přáteli – ihned se mi zapjala moje paranoia, takhle stranou vždy probíhají verbovací pohovory, tento varovný pocit zesílil, když se mi ještě ozval zprávou, že je strašný líný dobytek a že teď vzal nějakou brigádu – že by mi zatelefonoval a já bych mu odpovídal na jeho dotazy čtené z nějakého formuláře… moje odpověď bylo elektronické ticho, tolik soudnosti ještě mám, abych se uviděl jako naivní nevědomá oběť nějaké nátlakové kampaně… kdyby na mě později vyrukoval kdosi s nějakým, v elektronickém studiu sestříhaným a přeskládaným zvukovým záznamem… v němž můj autentický hlas pronáší věty, které mě veřejně kompromitují).

Něco někde zahučelo, změnila se tónina zvuků z motorů letadla. Pojednou cítím, že pomalu klesáme. Už to hlásí palubní rozhlas, máme se připoutat. Hladina mraků se blíží, slunce zašlo a pomalu se noříme do bílé tmy.

Pojednou se otevřel zelený, široširý svět. Řídký deštík padal na krajinu městských aglomerací. Dokonce bylo možné podle řeky vinoucí se nejhustší „bakteriální“ strukturou města rozpoznat most Tower Bridge, řeku považovat za Temži a město nazvat Londýnem.

Letoun pokračoval v lehkém náklonu širokým obloukem dál do vnitrozemí, městskou zástavbu vystřídaly zahrady a domky, tisíce a tisíce domků. Zelená luka a pastviny, železniční tratě a síť silnic ukazovaly život na této planetě.

Pršelo stále hustěji, a když jsme v dlouhém zástupu letadel postupně klesali na přistávací plochu, vodní tříšť létala od pneumatik v oblacích. Na dalších startovacích drahách se řadily obří jumbojety tropických barev a exotických zemí… Na tomhle nedohledném letišti to vypadalo, že na zemi neexistuje nic jiného než betonové dráhy, tlusté prstencovité hadice pro přívod paliva a dlouhé teleskopické tunely pro distribuci cestujících. Mravenci oblečení do všech barev světa se hemží všude okolo. Pohyblivé chodníky mne nesou spolu s davy ostatních do dalších a dalších odletových hal. Na křižovatkách samohybných chodníků bedlivě hlídám číselné kódy mého letu do Lisabonu. S mojí výbavou angličtiny bych mohl akorát řvát o pomoc uprostřed zástupu cizinců.

Lidstvo je na tomto gigantickém vzdušném nádraží opravdu vidět ve své jednoduché, mnohokrát zopakované podobě. Jako by obživly figuríny z výloh obchodních domů. Tmaví, žlutí a bílí. Hubení a břichatí, malí a velcí, okatí jak koně a jiní s očkama jak skunk, plešatí a jiní zas vlasatí jak mravenečník. Usmívají se něčemu a jiní zas mlčenlivě zasmušilí hlaholí ve skupinách, opatrní osamělci, rodinky s dětmi a babičkami, fotbaloví rozjívenci a neforemní drobní dělníci a jejich ženy ze severu Anglie…

Kastovní společnost tu ještě straší stejně jako v Indii, lidé se páří mezi sebou v chudinských osadách a aristokratických sídlech. Na jedné straně z toho pak vylézají malé mlčenlivé děti s krátkýma nohama – které v dospělosti dají srdce za svůj fotbalový klub, na druhé zas bisexuální astenikové s šišatou hlavou, afektovaně kvičící na šlechtické party.

Naštěstí už před desítkami let nastala „imploze“ koloniální velmoci, a tak teď každý trochu ambiciózní Ind nebo Pákistánec touží zakořenit v zemi bílých „sáhibů“. Tito lidé jsou motorem zdejší společnosti a ředí tu zkaženou krev bílých „polobohů“.

Zde, na letišti Heathrow, pozoruji, že nejméně dvě třetiny letištních zaměstnanců mají turban. Paradoxně mě uklidňuje, když vidím ty vážné kníraté tváře snědých mužů.

Do odletu mám ještě dvě hodiny k dobru. Našel jsem si místo v příslušné odletové hale a sedím přímo u skleněné stěny, stejné jako na ruzyňském letišti, zde ovšem letištní plocha mizí někam za obzor, další a další obří aerobusy a boeingy se řadí na vzletových drahách. Air India, Japan, Brazil, Columbia, Canada, Australia…

Dívám se, jak v hustém dešti, v dlouhém řetězu – sestupují letadla z temně šedého stropu mračen. V kilometrových rozestupech jdou na přistání a hned uvolňují dráhu pro ostatní. Nekonečný pohyb stovek tun oceli a hliníku. Lidstvo na pohyblivých chodnících, veliké obrazovky displejů, hlasy z reproduktorů, zvuky, světla, hmotnostní přesuny… gravitace.

Nohu přes nohu, popíjím z lahve minerální vodu, dokonce jsem zvládnul si za euro koupit v automatu kafe. Lehce pohmožděné tatranky mám v příruční tašce, přikusuju tedy drolící se národní příchuť – držím se té oplatky pevně, sám v moři cizinců.

Vzpomínám, jak z výpovědí disidentů a ze zachovaných protokolů a střídmých svědectví řídících důstojníků vyplývalo – že místní politická policie, tzv. II. správa MV, dávala těm opozičníkům zakouřit, někteří dokonce dostávali „čočku“ (hlavně ti venkovští, z malých měst)… pak zde byla pražská skupina chartistů, úzké jádro – nad kterým držela ochrannou ruku zpravodajská služba, tzv. I. správa MV. Tato složka státní moci je chránila přes svoje lidi, kteří byli na vedoucích pozicích II. správy (většinou bývalí pracovníci rozvědky). Přes své agenturní pracovníky v zahraničí, pod „cizí vlajkou“, ty odbojáře úkolovala a zásobovala finanční pomocí a mediální podporou v zahraničních médiích.

Ti z opozičníků, kteří byli příliš agilní a mediálně známí, tak známí, že by konkurovali pečlivě vytříděným, připravovaným osobám, které si kultivovala I. správa (opečovávala je ve velice přijatelných podmínkách – v mírném vězení a se štědrou finanční podporou na svobodě). Ti – kteří by mediálně konkurovali, byli vyštváni za hranice, přinuceni emigrovat.

Tam si nejprve vykoupali čumák v samotě a zapomnění. A pak jim „bylo pomoženo“. Na rozdíl od skutečných odborníků, kteří poměrně rychle našli uplatnění v univerzitním prostředí. Tito utečenci velmi těžko nacházeli práci, takže nakonec skončili tam, kde se počítalo, že skončí – v emigrantských nakladatelstvích financovaných z černých fondů zpravodajské služby, v redakcích Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky – prostě tam, kde je přátelsky přijal tým sovětských agentů. Je roztomilé, jak se dodnes navzájem podezřívají – bádají, kdo byl čí „spolupracovník“.

V Anglii snad pořád prší, ještě mám hodinu do odletu. Sedím pár metrů od chodby, která bude posléze dlouhým chobotem připojena k letadlu, jež zde ještě není přistaveno.

Před pár týdny, po rozhovoru s Emanuelem, jsem pocítil příval kompetence. Snad tohle je můj pozdní úkol – pokusit se popsat naprosto slepou, citovou povahu skutečnosti. Postihnout lidi, které jsem znal – jako vzorek lidstva. Pokusit se pojmenovat hlavní pohyby společnosti, které proběhly za mé generace, a jejichž příčiny logicky koření v událostech, které se staly za generací předešlých. Kam ještě vidím? Do osudů svých prapředků, dál je mlha a pár strohých zápisů v obecních kronikách, v zaprášených matrikách na farních úřadech.

Ne z pozice „spisovatele“. Celé mládí na mne bylo nahlíženo jako na kripla. A tak tato mně mnohem bližší perspektiva mi snad umožní poznat některé převodové mechanismy příčin a následků. Snad najdu – co vlastně hledám?

Jako starý šašek lezu do tmavého chřtánu, do zóny smrti, kde může zářit a vítězně řvát jen nejsilnější vrah své generace, predátor… král. Zóna králů, černá dutina uprostřed pyramidy moci – je temná a prázdná. Je to řídící kabina velkostroje systému, který už desítky tisíc let jede na automatiku, zarezlé páky a spínače potažené pavučinami jsou nepoužitelné. Krvavá příšera, která se prodrala, prokousala, když zničila všechny své protivníky – tehdy se „král“ může vztyčit, nasadit si zlatou korunu a čekat tak dlouho, než se někdo pokusí ho srazit z pozice vůdce stáda. Jednoho dne se zlato pokryje temnou zpěněnou krví, výkaly a kusy roztrhaných vnitřností. Jedno – jestli to je tělesná tekutina starého, nebo nového vůdce. Důležité je to temné místo na vrcholu pyramidy, zlatá koruna se vejde na jakoukoli hlavu, která se k ní vydrápe.

Ano, kripl. Paranoia od dětských let mne vybavila radarovým mozkem a smrtící dětinskou úporností, kojeneckou neodklonitelností. Psychotický plamen mi v mládí vypálil nitro, a tak nemám schopnost plně žít, je to silnější než já. Smrt, moje milenka, můj kamarád – dali mi schopnost „snění“.

Napsal jsem před pár týdny e-mail na dohodnutou adresu. Do indiferentního textu jsem uvedl slovo Jih. SMS přišla v dohodnutém čase. Nezáleželo vůbec na tom, co tam bylo napsáno. Samotný fakt, že textová zpráva přišla v uvedeném termínu, znamenal, že jsem přičetl tři dny ke kalendářnímu datu, kdy zpráva přišla – a v ten den jsem se dostavil (v předem dohodnutém čase) do jednoho pražského antik­variátu. U police s českou poezií, kde většinou nikdo nic nehledá, stál mladík neznámé tváře, držel v ruce tenkou sbírku věčně mladého Wolkera. Když jsem přistoupil ke stejnému regálu, mlčky vložil knihu zpět, odkud ji zřejmě vzal, a pomalu odešel z obchodu. Wolkera jsem opatrně otevřel a okamžitě uviděl tenký lístek papíru. Z ledvinky u pasu jsem vyndal plastové pouzdro, v němž nosím peníze, vytáhl stokorunu a list z knihy jsem pomalu spolu s pouzdrem zastrčil zpět. Toho Wolkera jsem si rád koupil, bylo to posmrtné vydání ze čtyřicátých let. Modrá kniha s bílým vlisovaným monogramem.

Doma jsem se naučil všechna spojovací data a termín schůzky a termíny náhradní. Bylo zde i heslo, které je vyhrazeno pro případ nouze. V uvedených časech jsem měl chodit na jedno místo a čekat na kontakt.

Nakonec jsem papír rituálně snědl. Byl mírně sladký.

V řadě sedadel, v čekárně odletové haly, sedí nějaký lehký debil. Má spuštěný notebook a na uších sluchátka. Potichu se chichotá něčemu, co mu běží na obrazovce.

Jdu se trochu protáhnout, jsem přesezený z letadla a další let mě ještě čeká. Hledím ven na zatažené nebe a na banánově žlutý trup velikého jumbojetu, hledám název státu – samozřejmě, blaženě hláskuju „Jamaica“. Chvíli okouním u pojízdných schodů, které zvou k návštěvě letištního shop centra, nabízejí též herní automaty a všechno to – co normální člověk nepotřebuje. Jako by se počítalo s tím, že zde budou cestovat zástupy kreténů, kteří s poslintanou hubou šťastně koupí tropické bermudy a (s nasazenou námořnickou čapkou, v ruce těžký a příslušně drahý námořní dalekohled) spěchají hned kachními kroky k herně, kde vsadí veškeré své kapesné do blikajícího stroje na peníze. Je to zařízení pro důvěřivé lidi, kteří fetují „napětí“.

Vracím se ke svému vysezenému místu. Brýlatý piskoř v řadě za mnou pořád vydává přidušené mňoukání a výskot. „Wow!“ Je to deprivovaný pytel hoven. Mladý muž s inteligentním výrazem ve tváři, ovšem hlava je nasazena na úzkých ramínkách, která se rozšiřují v zavalitý trup, a kulminuje to všechno v bocích, které má jak ženská po osmi dětech. Je plně zaujat „džouky“ na YouTube. Tyhle typy znám taky z Prahy. Jsou všude, tenkými špinavými prstíky rejdí po klávesnicích počítačů, lehce zapáchající, nemytí milovníci PC her a fantasy filmů. Velcí mouční červi, přerostlé děti v internetových hernách. Tyčící se valibuci, kolou a „hambáči“ k prasknutí naplněná těla. Tihle šťastní mutanti jsou tak křehcí, že za „dobrou hlášku“ dají život.

Věnuji se svým zálibám, hýčkám si svou paranoiu. I já jsem součást tohoto světa. I já potřebuji – slast.

Mé oči bloudí po betonových plochách za skleněnou stěnou, déšť stéká po trupech letadel, kapky dělají kruhy na rozsáhlých kalužích. Myslím na obrovský datový tok informací, který vzrůstá každým rokem. Už v sedmdesátých letech začalo být některým kompetentním mozkům jasné, k čemu to všechno směřuje. Brzeziński, Kissinger, Andropov to uviděli jako jedni z prvních, stáli na rozhraní výkonné moci, dávali podklady vůdcům supervelmocí – k nim se sbíhala veškerá zpravodajská produkce. Vnímali obrovskou setrvačnost minulosti, uvědomovali si spoustu proměnných – které ovšem hrozí válkou nebo společenským rozvratem. Všechny demografické, národohospodářské a společenské výzkumy, tvrdá data sociologů a ekonomů, politická hlediska a zájmy vojenskoprůmyslových komplexů na obou stranách železné opony.

Vůbec už nezáleželo na nějakém osobním nebo národním patrio­tickém stanovisku. Jejich intelekt jim nedával právo ustrnout na nízkém stupni myšlení. Spousta vojáků a finančních spekulantů, podnikatelů atd. má stejný problém (evolučně podmíněnými mechanismy způsobený) – jako milenci a matky právě narozených dětí. Naprostá hlubinná emocionální síla živočišného druhu ovládne jejich mysl a oni pak konají vše – co je potřeba pro zachování rodu. Tam nahoře ale ti kompetentní, s rukou na spoušti atomových zbraní, ti nemají právo být „normálními“ lidmi.

Nejhorší riziko dneška představují mocenská uskupení ovládající politiku jednotlivých států, spojená s armádou a průmyslem. Tyto kruhy mají tendenci setrvávat ve stereotypech myšlení, v obrazu světa – který je rozdělen do navzájem nepřátelských zón. Protože oni vědí, že veškerá jejich moc je závislá na tom soupeření, které není nikdy tak velké, aby zničilo protivníka. Protože – oni potřebují „nepřítele“ alespoň jako iluzi… ostatní špinavou práci provedou sami, respektive – někoho si na to najmou. Dokážu si dobře představit, že uvnitř letadel, která narazila do newyorských věží, byla už dříve mrtvá nebo omámená těla pyrotechniků, kteří předtím půl roku rozmísťovali nálože v technologických prostorách mrakodrapů.

Tato silová uskupení mají tendenci ignorovat zpravodajské poznatky, odborné analýzy a skutečná svědectví a pozorování. Potřebují prostě nepřítele ke své vlastní existenci, a tak dezinterpretují data ze špionážních družic, několikanásobně přeceňují jadernou sílu protivníka. Vytvářejí ze tří výcvikových táborů, skrytých v jednom pákistánském údolí (lokality, kde kdysi cvičily skupiny bojovníků pro – miliardou dolarů finančně podpořené – diverzní tažení proti Sovětům v Afganistanu)… mediální kampaní vytvářejí obraz celosvětové imaginární armády nepřítele.

Halas fotbalových fandů, oblečených do vlajek v klubových barvách, mne na chvíli vytrhl z myšlenek.

Nedávno jsem četl na internetu vzpomínky poradců dlouholetého premiéra z dávno odešlých časů. Tito Štrougalovi rádci a spolupracovníci potvrzují mé poznatky… Charta lidských práv, úmluva podepsaná v roce 1977 v Helsinkách (trvalo více jak dva roky, než úsilím evropského levicového tábora byla donucena konzervativní část politiků přiložit k ní svůj podpis).

Tato mezinárodní smlouva se stala základem dezinformační kampaně u nás, za železnou oponou. Záminkou byla zdánlivě nesmyslně vyprovokovaná akce proti jedné rockové skupině. Jako reakce na příkoří způsobené hudebníkům se ustavila skupina intelektuálů, kteří nastoupili v padesátých letech na vysoké školy jako kádrová posila „pracující inteligence“. Tito lidé, umělci, novináři a teoretikové, většinou po osmašedesátém vyhození z nomenklaturních pozic, se stali základnou pro nabalování dalších okruhů lidí z řad katolické církve, Junáka a jiných pronásledovaných skupin obyvatelstva. „Kované jádro“ tohoto uskupení řídilo veškerou činnost, psalo mediální prohlášení a disponovalo zahraniční finanční pomocí. Tito lidé jsou letitou agenturou Rusů. Jejich aktivita je dohledatelná hluboko před rokem ’68.

Tito lidé jsou „podstaveni“ světovému veřejnému mínění jako utlačovaní vězni svědomí. Rozpoutává se dvojí kampaň, jedna domácí a druhá určená pro zahraničí. Domácí politikové jsou skrze své poradce, kteří jim koncipují veřejné projevy, pod nenápadným dohledem Rusů – donuceni vytvářet ve svých prohlášeních a veřejných vystoupeních doslova negativní reklamu zmíněných „disidentů“, protože jinak by se o nich domácí a hlavně zahraniční veřejnost neměla šanci dozvědět.

Léta trvající a donekonečna opakované nenávistné kampaně z úst komunistických představitelů vytvářejí veliký mediální potenciál této malé diskusní skupince introvertů. Reklama jejich „literárních děl“ je směřována osvědčenými kanály za hranice a vydávána ve vlivových, pro tuto činnost založených nakladatelstvích. Všechna tato nakladatelství jsou řízená starými, mnohokrát osvědčenými kádry.

Vysílače, původně určené pro černou propagandu proti „rudému nebezpečí“, jsou v padesátých a hlavně sedmdesátých letech infiltrovány vlnami emigrantů, v jejichž řadách je veliká část tajných spolupracovníků Sovětů. Pomocí zpravodajských kombinací jsou tito vybraní lidé (pro své velmi loajální „proamerické“ postoje a vynikající pracovní výsledky) přesouváni stále výš a výše na rozhodující místa v centrále „Svobodné Evropy“.

Veřejnost ve svobodném světě je neustále upozorňována na existenci těchto „trpících“. Pomocí podpisových kampaní, pochodů a mítinků jsou vlády západních zemí (kterým je čerta do toho, zdali někde za hranicemi železné opony někdo drží ve vězení hladovku anebo nemůže studovat vysokou školu) nakonec donuceny k podpoře jim naprosto lhostejných disidentů v nějaké východní Evropě.

Když už ovšem věnovali energii a peníze od svých sponzorů do té mediální hry na podporu nějakých nespokojenců v cizí zemi – rozhodnou se „konzumovat“ politické body z těchto akcí, a tak se nakonec navzájem předhánějí, kdo a kolik dal na ty „trpící“, roztáčejí mediální kolotoč a někde v Moskvě a v pár kancelářích v Praze se museli smát – až jim slzy stříkaly z očí. Povedlo se to!

Ještě třicet minut zbývá do odletu. A už to vidím, k jednomu středně velkému letadlu šedavých nenápadných barev se pomalu natahuje chobot pro nástup cestujících. Řidič dole pod konstrukcí opatrně a pomalu manipuluje s černou gumovou harmonikou, teď se rám konečně přitiskl k trupu letadla. Současně sleduji, jak od letadla odjíždí vláček s vozíky, bagáž už tedy naložili. Palivové hadice jsou odpojeny od uzávěrů na spodní straně křídel.

Přehazuji nohu a blahořečím výkonné klimatizaci, která odnáší pryč zakyslý pach toho pomateného mladíka, kterému se blikající displej notebooku odráží v brýlích. Mamlas je teď zticha, je to dobré.

Nedávno jsem zhlédl ze záznamu diskusní pořad o změnách ve střední Evropě před více jak dvaceti lety. Slzel jsem smíchy, kdy Lech Wałęsa jako charismatický prostý dělník, který stál v čele gdaňských odborů, vlezl do chomoutu prezidentského úřadu, přichází potom ráno do práce a pro televizní kamery dělá – že „prezidentsky pracuje“. Povolí si zlatou kravatu, rozepne sako, popadne oběma rukama myš od PC a zírá na obrazovku – „co to asi udělá“. Občas zašilhá očkama zpod obočí, jestli už to stačí, jestli už konečně může vypnout tu „fasádu“.

Ve stejném pořadu byl použit filmový záznam z července 1989. Bylo to setkání disidentů z Polska a Československa, na společných hranicích. Smích a veselost, podivný drobný mladík vše bedlivě fotografuje, ale nikomu to nevadí. Další lidé obsluhují VHS kameru. Václav Havel se směje a stěžuje si, že ho lidé zastavují na ulici a oslovují „pane prezidente“.

V té době ho takřka nikdo neznal. Jenom jméno, které bez ustání opakovaly „štvavé vysílačky“. Nesmírná, omezená ješitnost u obou přestavitelů „opozice“ bude zcela evidentní „branou“, kudy k nim kdysi dávno „něco“ přišlo. Získali „přítele, který je nikdy neopustí“.

Usmívám se při vzpomínce na cyklostylovaný text, přípis náčelníka oddělení, který směřoval k náčelníkovi odboru, jenž měl na starosti vyhodnocování odposlechů. Píše se tam, že pracovnice přepisující text z magnetofonových pásků, jež obsahují zvukový záznam z prostorových odposlechů (byty, ložnice, kanceláře atd.) – tyto často mladé příslušnice StB jsou při své práci vystaveny velkému psychickému zatížení (intimní zvuky, manželské hádky, zoufalé nářky a sexuální úchylky, samotářské samomluvy, opilecké agrese, pláč dětí, koupelna a WC). Dlouhodobá zátěž je pro tyto mladé ženy neúnosná, a tak žádají o přeložení k telefonickým odposlechům, kde je „toxicita“ emocionálního virulentního spamu mnohem nižší.

Myslím na tu sílu, která se koncentrovala ve stejné době jako průmyslový kapitál. Dříve to byly selské bouře, pak se to jmenovalo komunismus, teď už se to nemusí jmenovat nijak. Je to všude, jako je všude technologický skokový vývoj, marně léta brzděný a tlumený zainteresovanými kruhy tradičního průmyslu.

„Zadržování“ komunismu, appeasement v USA skončil morální a ekonomickou implozí giganticky narostlého systému. Tento moloch vyrostl na dvou světových válkách, které ho nepoškodily na jeho území, ale naopak – vytvořily obrovská odbytiště veškeré průmyslové produkce, a to nejen po dobu války, ale na desítky let po ní, protože Evropa a Japonsko byly zničené a rozbombardované.

Když už bylo jasné, že se blíží krize systému, využili Rusové své vlastní potřeby restartovat průmysl a celou společnost a nabídli Reaganovi vítězství ve čtyřicet let trvající studené válce. Téhle nabídce ani bývalý hollywoodský herec, ani průmyslové kruhy, které měly před očima nezměrný hladový postsovětský trh – kde všechno západní bylo vyvažováno takřka zlatem – ne, této nabídce nešlo odolat.

Nepomohly varovné telegramy britské „Železné lady“ Thatcherové, francouzského Mitterranda a německého Kohla – nabízeli ekonomickou, morální či jakoukoli pomoc, jenom aby nepustil Gor­bačov hladové hordy do Evropy. „Tak krásně se nám žilo v závětří železné opony!“ posteskl si jeden britský vrcholný politik.

Tahle šachová hra Rusů skončila jediným výsledkem. Za „televizní“ porážkou je obrovské ekonomické a společenské vítězství. Jejich vysoce motivovaní lidé jsou všude ve světě. Kupují firmy, mediální koncerny a hokejové kluby. Už se nemusí železnými tanky, ale nezměrnými finančními fondy, které se potichu desítky let budovaly v Evropě a Spojených státech. Po několik generací těžce zkoušené Rusko vypustilo před dvaceti lety desítky tisíc lidí do světa a oni teď tento starý svět, spolu s Čínou, Indií, Brazílií, pomáhají držet na nohou. Všichni zainteresovaní o tom vědí, a proto o tom mlčí. Každý ovšem – z jiných důvodů.

– – –

Letíme modrým vzduchem, pod námi je modré moře. Bílé věže vzdálených mračen září v oslňujícím slunci. Temně modrá obloha dává na vědomí blízkou přítomnost hlubokého vesmíru.

Jsme někde vysoko nad Biskajským zálivem a já budu konečně spát. Ještě slyším, jak jedna mladá tmavovlasá dívka, chudinka, pláče, ukazuje své kamarádce a přispěchavší letušce, že ji bolí uši, zřejmě je nějak divně nastaven tlak v kabině. Já zaplať bůh nic necítím. Ještě vidím, jak letuška přichází a nese dívce prášky a kalíšek vody.

Motory stejnoměrně bručí. Usínám, jako bych padl do nebe.

Když jsem otevřel oči (propadnul jsem se z těžkého, bezesného spánku), vidím hluboko dole – pevnou zem. Právě jsme vletěli do prostoru nad Pyrenejským poloostrovem. To pohoří pod námi, to budou zřejmě Kordillery. Modré moře kdesi daleko vzadu dává mé hlavě představu, jakou vzdálenost jsme urazili z Heathrow. Let má trvat skoro tři hodiny a podle času jsem spal dobrou hodinu a půl. Jsem spokojený, že má hovězí konstrukce umí takhle odpočívat, ve vzduchu, takřka dvanáct kilometrů nad zemí, v hučící hliníkové trubičce s okénky.

Hnědě zemitá a vyprahlá je skalnatá krajina koncem léta. Jen podél žilního systému řek klikatících se v horských údolích, jen zde je možné zahlédnout úzké pásy zeleně. Jinak pouze sluncem rozpálené kameny a svahy s plavou, suchou trávou… Když překonáme vrcholky holých skal, v podhůří se rozprostře stříbřitě zelená, pravidelná síť olivových sadů. Suchý vzduch je průzračný a z výšky lze zahlédnout každou podrobnost. Osamělé červené auto jede v serpentinách silnic, pomalu stoupá kdovíkam. Usedlosti jsou rozházené po krajině daleko od sebe. Teď, hluboko pod námi, kříží naši cestu vrtulník… když se dostane do přesného úhlu mezi mým okem a slunečním kotoučem, jeho skleněná kabina na vteřinu vzplane bílým jasem, záblesk mě na chvíli oslní. Jak se letadlo blíží k rovníku, je přímo na kůži znát ta tíha paprsků silného slunce.

V dálce nad Atlantikem pomalu putují v naší letové hladině bílá a nazlátlá oblaka. Koráby a věže, paláce a města – nějaká lehká, ale nesmírná budoucnost, která se vzápětí rozpadá do mělké minulosti, aby se opět kupila a spojovala, donekonečna rodila a umírala, v proudech a spirálách putovala kolem modré planety.

V odpočatém těle, které se nedávno probralo ze spánku, nemá jasná mysl úplně všechno pevně v rukách. Registruji, že mi hučení motorů a takřka neznatelná vibrace trupu způsobily tělesné vzrušení. Tohle zduření je stejné povahy, jímž jsem trpěl v mládí, když jsem putoval s davem cestujících ranním autobusem z periferie města na jeho druhý konec, do zaměstnání.

Vzpomínám při tom na ženy, které jsem v poslední době potkal. Jedna vysoká a štíhlá dívka, návrhářka pracující v oblasti grafického designu, k níž jsem pojal sympatii, svolila k procházce s jejím mladým bulteriérem. Bylo to tehdy odrostlé, houževnaté štěňátko. Kdykoliv jsem krásku uchopil za útlé boky, když mě přemohl pohled na ty graciézní krásné hýždě v džínsových kalhotách (toulali jsme se v odlehlých lesících na stráních Prokopského údolí) – tak mě její rytířský ochránce bázlivě napadal mléčnými zuby. Cloumal mými nohavicemi a já s ním musel začít hru, kdy jsme se váleli v trávě, já ho držel za prasečí uši a švihající ocásek, pejsek ryčel nadšením – žužlal mi zápěstí a rychle olizoval zpocené fousy okolo mých úst… a já měl co dělat, abych si uchoval alespoň zbytky autority. Dívka stála nad námi a smála se laskavě. Dvě zvířata v trávě.

Při hrátkách v jejím bytě, když psíček viděl mé neobratné nosoroží namlouvání, mou násilně nadrženou plachost, s kterou jsem zápasil, když jsem bral do rukou její štíhlé tělo a vzápětí pouštěl, přepadal ji v kuchyni a laskal ty nohy a ruce, jako velké dítě s živou hračkou (dodnes mě polévá horko z toho, jak mohla vydržet vedle sebe takového autistu)… když mladý pejsek viděl mé láskyplné útoky, tak v bezmocném vzteku, protože cítil, že tohle je jiná, dospělá hra, které dosud nerozuměl – tak plný rozporů, ve snaze uchránit svou mladou „mamičku“ vrhal se Jánošík na sedací soupravu, a ta během několika mých návštěv doznala úplného rozebrání. Poslední večer z ní vytahal kusy molitanu a s hlubokým mručením jej roznesl po bytě. Dívce to kupodivu nevadilo, prý to je sedačka z dávných let, nechala ji tu její matka, která odešla před pár lety za přítelem do Ameriky.

Nakonec do těch Spojených států odletěla i ona. Když se po roce vrátila z New Yorku, kde byla na Fulbrightově stipendiu, pes, který tam byl s ní, vyrostl v žíhaného silného bojovníka, jehož bylo potřeba neustále hlídat a laskavou, ale silnou rukou zvládat. Pamatoval se na mě a silným lvím jazykem mi olizoval ruce a lýtka. Když jsme si dali na zahrádce restaurace tatarský biftek, mazal jsem mu topinky čistým hovězím masem. Oddaně na mě zahlížely zpod stolu dvě štičí oči v mohutné klabonosé hlavě.

Chodívali jsme to léto se štíhlou dívkou na noční procházky okolo hostivařské přehrady. Pes mizel v tmách a opět přibíhal, naštěstí si vůbec nevšímal běžců a cyklistů. Bylo ho potřeba vázat pouze při setkání s druhými velkými psy. Vždycky jsem na tu žíhanou šťastnou bestii zadupal a udělal bubáka, on se úplně rozkomíhal radostí a jako velké nebezpečné zvíře, které vzpomíná na doby, kdy bylo roztomilé štěňátko, mi rituálně skákal na hruď a olizoval drsným jazykem obličej. Připadal jsem si při tom – jako by na mě někdo hodil pytel cementu.

Když byly horké noci, plaval jsem v temné vlahé vodě. Dívka stála na břehu, bála se kvasinkové infekce, kterou by mohla dostat do svých ženských orgánů. Kdysi to již zažila a nechtěla to zopakovat. Vracel jsem se k té dvojici v tmách, když jsem se vynadíval na hvězdy – leže naznak uprostřed vodní hladiny. Při návratu jsem dělal dlouhá a rychlá tempa, dýchal jsem do vody, a když jsem myslel na tu dívku, která tam na mne někde čeká, cítil jsem – jak chladivé proudy z hlubin obtékají mé obnažené přirození, jak mi laskají koule. Při každém ponoření horké, rozpálené hlavy cítil jsem chladivou slast a vesmírné hučení v uších, spokojené chřupání v lebečních švech. Dokonce i prdel si přišla na své, svěžest zkonejšila permanentního vlka, odřená třísla od horkem povoleného vytahaného pytle, který svými štětinami do krve odíral kůži na vnitřní straně stehen.

Silueta dívky se neznatelně světlala pod vysokými černými stromy na břehu, pes stál ve vodě a švihal přátelsky ocasem. Vystoupil jsem z crčivé vodní slasti do teplého vzduchu. Pohladil jsem tuhou, nepoddajnou psí hlavu a přistoupiv k mlčící dívce, zezadu jsem se přimknul. Objal jsem ji a zanořil obličej do jejích blonďatých krátkých vlasů. Její útlá ramínka, její teplé suché oblečení sálo vodu z mého mokrého těla. Přitiskl jsem se k ní úplně a prsty vyhledal pevné bříško a nad ním dvě nádherná plochá ňadra, krásné dvě boží misky, pružné a pevné nevyslovitelné zázraky s tvrdými malinami, které mne elektrizovaly a tlačily do dlaní.

Zavřel jsem oči a chvíli odpočíval v jejích sluncem vonících vlasech. Slyšel jsem, jak naplněná štěstím šeptá: „To je krása. To je nádherný.“ Podíval jsem se skrze rozčepejřené žitné pole jejích žíní a hledal v tmách, co tím myslí. Hleděl jsem na temnou hladinu údolní přehrady, na stráň na druhém břehu, na ztichlé pusté koupaliště, na tobogány v zálivu na protější straně. Za strání, která až sem voněla moučnou vůní zralých klasů, za setmělým polem, jež hučelo zpěvem cvrčků, svítila do tmy hradba panelových domů Jižního Města.

Pak mi to došlo. Někde dole v páteři, v míše došlo k autonomnímu procesu a můj penis se vzepřel, cítil jsem kůží, jak přejíždí po lemu lehkých letních šatů, dotýká se hladké, laskavé tkaniny dámského prádla. Instinktivně sevřela stehna, a tak úd uvěznila. Tiše se smála a já opět zavřel oči. Pevně jsem přiklopil ta sněhobílá ňadra a dýchal jí do vlasů.

Miloval jsem její samostatnou osobnost, její tmavé obočí a řasy pod blonďatou hřívou. Kolikrát vzala o víkendu auto a sama se psem odjela na chatu v lesích. Tam týden hospodařila, chodila na houby a na velikém výkonném notebooku dávala dohromady různé reklamní animace a loga, pracovala jak Šípková Růženka uprostřed hlubokých lesů.

Miloval jsem a dodnes mám v úctě její krásnou, cílevědomou bytost. Ale právě pro tuhle nádhernou samostatnost a ten svět reklamních agentur… ta jednání s klienty v zasedacích místnostech velkých firem… pro tohle všechno – tak jiné, než je můj samotářský svět. A pro pár slov řečených spěšně jedné noci, kdy jsme kráčeli Malou Stranou (věděl jsem, že někde v Itálii pracuje její původní přítel a kolega): „Já nechci děti.“ „Žádný… ne, opravdu ne?“ Jenže – konec té věty měl místo vykřičníku nebo tečky takový protáhlý a divně dutý otazník… Moje paranoia cítila konkurenci jiného ega. Cítila moje svatá podezřívavost tu vůni velikého světa, těch jiných – dívčích záměrů a snů. Nepustilo mě to. Drželo to pevně moje koule, nedal jsem jí tu rázovou vlnu, ten semenný zpěv sfér. Nedal jsem jí život. Byla jednou z řady, které nepronikly do mého světa. A tak ji budu milovat ve vzpomínkách, třeba zbaběle – ale milovat.

Mlčky jsme stáli, cítil jsem, jak se mi shrnula kůže. Žalud bytněl do tmy, pevně obemknut teplými dívčími stehny, cítil tepajícími žílami, rozpoznával pod látkou gravitační blízkost lůna. Zvedal se vzhůru, chtěl dovnitř – závany chladivého vánku od jezera jsem cítil na této své druhé hlavě. Hlava bez očí, zbytnělá tykev, lesklá tím tuhým hněvem chtíče, tepající jak radarový vysílač – žila svým bezohledným životem. Cítil jsem v těle paralelní myšlenkové a emocionální okruhy. Cosi separovaného a odděleného od mého vědomí. Taková pravěká hadí pravda – která se nestará o to, co si kdo myslí a co chce.

Naštěstí, nebo bohužel – dodnes nejsem rozhodnut, otevřel se míšní kanál a nashromážděná samčí energie nešla ptákem, ale vylétla ven někde v oblasti srdce, hrudí mi prolétl závan tepla a štěstí a pronikl do dívčina těla. Vydechli jsme současně.

Se sklopenýma očima jsme pak šli na noční tramvaj. Věděl jsem, že se vidíme naposled. Nebylo dál co společně žít. Život, náš krátký společný život právě proběhl našimi těly.

Vystoupila u žižkovského nákladového nádraží, tam teď bydlela se svým přítelem, který se vrátil z Itálie, do roka potom porodila dítě.

Jediné, co si pamatuju, je její drobné protáhlé chodidlo v sandálech upletených z přírodního lýka, a nehty na prstech, natřené zelenou fluorescenční barvou. Jako by se dva mimozemšťané potkali kdesi na konci vesmíru.

Z okna jsou vidět kruhová zelená pole, zřejmě to je již nížina kdesi v Portugalsku, a tato pole s kruhovou mechanickou závlahou vypadají jako kódovaný vzkaz určený nebesům.

Čtyřicet minut do přistání… vracím se do blažených vzpomínek plných sentimentálního dojetí a kdesi pod ním – probuzené horké a ledové plameny ostré touhy a pocity nekonečné viny.

Chvíli setrvávám v obrazech, které jsem rozevřel… Studentka psychologie, tmavovláska s bílou pletí, dlouhá šíje a neuvěřitelně krásné ruce, růžově průzračné nehtíky (vždy jsem užasl, že dívky jsou ochotny brát do rukou ten syrový kus masa, ty žíly a tepny… tu živou, toporně zkamenělou, zvířecky páchnoucí věc – v kterou se v jejich přítomnosti promění mužské pohlaví). Ten aristokraticky souměrný drobný obličej a inteligentní jiskřící oči, cosi těžko definovatelného – něco „jižního… andaluského“ bylo v její hrdé a přátelské bytosti. Vyzářil jsem tehdy takové kvantum touhy, že jsem pak nikdy nenašel odvahu realizovat tělesné setkání… Když jsem ji potkal kdesi v uličkách za Týnem, byl jsem již naplněn paranoidní představou, přímo jsem viděl – jak má obtisk mého obličeje ve tváři, úplně jsem žárlil na tu moji rentgenovou hlavu, která mi předem, než se dotknu té krásy, tu sněhobílou svěžest sežehne lačným dotykem tvrdé mysli, která je mnohem hmotnější než žula a molybden, než korund a uran.

Jen letmo, jako při pohledu na korunovační klenoty, jsem ve vzpomínkách u jedné dívky, černovlasé krasavice z akvaristiky ve starých Strašnicích. Usmála se na mne rudými rty, napila se mé dětsky upřímné potřeby přisát se k jejím drobným prsům, které se ostře zvedaly pod tričkem – a jako nějaký živý sen, nějakým neznatelným pohybem očí mi dala vědět, ať se dívám. Pak se otočila zády ke mně, na pozadí skleněné stěny, kde v akváriích se přeskupovala hejna závojnatek a neonek, zlatě rudých a zebrovaných, perleťových a modře černých rybek… A její vznosná dívčí postava, útlá zádíčka a ramínka v krátkém bavlněném tričku – si sedla do dřepu, její boky v džínsových kalhotách mi ukázaly vrcholky bílých, lasturovitě namodralých a růžových hýždí. Ty oslnivé svaly, ta ukázková delikátní zadnice vystoupila z těch moderních kalhot se sníženým pasem.

Když jsem odtrhl oči od té nevyslovitelné čárky mezi sevřenými půlkami, teprve jsem zaregistroval, že dívka vyndává z regálu pytle se psím žrádlem. Rovná balíky granulí a zároveň odpovídá na dotaz zákazníka. Souběžně hovoří se svojí kolegyní u pokladny a též pošle vzdušný polibek mladému panáčkovi, který právě přišel do obchodu v kožené kombinéze, s motocyklistickou helmou navlečenou na ruce… Když vstala, objala toho „mlíčňáka“ a zároveň se mi zadívala do očí – došlo mi, že hledím na čirou archetypální samici, právě pozoruji mladého dravce, který – maje v ústech kořist, už očima hledá druhou oběť. Vypadala jako postava z japonského hororu. Krásný démon, upířice Lamia.

Ocenil jsem její nabídku, to několikavteřinové „manželství“, kdy mi dala nahlédnout, jaké mladé a svěží zboží má k dispozici. Má duše na chvíli zapadla za lem těch džínsových kalhot, propadla se do rozsedliny v teplých dunách potažených husí kůží, s několika zdravými růžovými vřídky, padala někam dolů, až narazila na dno a setrvala pak v blažené teplé tmě u těch dvou růžových očí. Jedno bylo trvale pevně zavřené (Skylla) – odolávalo, a druhé (Charybda) na to hledělo škvírou mezi víčky a lehce plakalo.

Odjel jsem tehdy za několika přáteli a snažil se alkoholem naředit a odplavit tu vidinu mandlových hýždí Červené Karkulky.

Deset minut. Ještě chvíli a budu stát v tom cizokrajném městě. Někde blízko je moře, vzduch za okny je oslnivě matný, plný oparu. Dole houstne zástavba, středověká městečka na skalních hřebenech, potom zase nížiny s močály v deltách řek, porostlé rákosím. Široké silnice občas protínají krajinu až k mořským břehům, tušeným kdesi v stříbřitém lesku na obzoru.

Ústa. Velká ženská ústa – a jazyk… Paměť je zvláštní věc. Bylo to někdy k ránu, již svítalo. Ve skupince známých, která, již notně prořídlá, pokračovala v popíjení, jež na začátku večera bylo zahájeno při jedné vernisáži. Manželský spořádaný pár výtvarníků připravil malou výstavu svých prací a sezval širokou paletu svých přátel. Sami hostitelé odjeli posledním autobusem „flamendrá­kem“ domů, na okraj Prahy. My – ničemní obyvatelé centra, jsme to táhli do svítání, putovali několika podniky, až jsme skončili v herně v Ječné ulici. Zde zbyla jen dvojice přátel – padesátiletý fousáč se svojí mladou družkou, dvě neznámé babičky, které s sebou celý večer vodil jeden trávou zdevastovaný biochemik v tubetějce, a já.

Zábava byla již notně zamotaná, každý v podstatě vedl svou. Jen babičky se zdály při věci a zdatně odpovídaly na dvoření bělovlasého kudrnatého vědce, který s beraní úporností, nesnesitelně pomalu vyprávěl nějakou historku, jak ho zatkla v Jugoslávii policie a jak byl deportován na hranice a vyhoštěn – to vše kvůli jednomu „špeku“ vykouřenému v letním kině. Sral mě svou nesnesitelnou postpubertální pýchou – že „trpěl“ ve svých lidských právech, a mlčky jsem souhlasil s místními četníky, kteří ho vytáhli z kina, a když pyskoval – dostal nenápadně, tento úkon byl skryt za policejní dodávkou – obdržel „přes píču“.

Vlasatec, člověk, kterého znám přes dvacet let, roky pracoval ve speciálních složkách policie… dnes – po výsluze let spravuje datová úložiště, servery atd. Jeho nová družka, vlasatice – zdravá ramlice, pracuje na úseku protikomunistického boje na MV. Instinktivně z ní cítím tu nenapodobitelnou, pro pracovníky policejních složek typickou – erární duši. Dokonce si umím představit, že ji můj letitý potentní známý, platící asi čtvery alimenty a hezky se chovající ke všem svým dětem (o prázdninách naloží celou tu „bandu“ a jezdí po světě) – umím si představit, že v osobě své nové, oddaně milující dívky dostal „dohled“ od svých bývalých šéfů. V každé pořádné konspirativní organizaci se o své bývalé pracovníky stará celý jeden odbor.

Dokonce není vyloučeno, že to dotyčný i ví a mlčky, moc jiných možností mu ani nezbývá – s danou situací souhlasí.

Když dospěla noc do bledého jitra a nakonec se začal normální pracovní den, bylo snad pondělí – vlna smíchaného piva a vína došla u mne vrcholu, a tak – souběžně se mi začalo chtít strašlivě srát, polykaje kyselé žaludeční šťávy jsem se zvedl a šumlujícím hlasem se přátelsky rozloučil. Též je pravda, že jsem již několik hodin mlčel a jen mžoural na ubrus a popelníky a prohlížel si tváře spolustolovníků – jako bych seděl v nějakém batyskafu a na dně Mariánského příkopu hleděl skrz tlusté okénko na nejasné obrysy tvorů v šedavém přísvitu reflektorů, jak žijí svým neznámým životem na bahnitém dně.

Když jsem se dokomíhal ke dveřím, pronášeje vtipné průpovídky na svou topornou koordinaci, tehdy se náhle zvedla blonďatá děvucha, již hodnou chvíli sledující, jak její fousáč pečlivě a pedanticky (jako by pracoval na tkalcovském stavu a vytvářel nekončící koberec) smotává dnešní padesátou ručně dělanou cigaretu a do každé vpraví před utažením ještě malý cigaretový filtr. Ramlice přišla až ke mně, chytla mou škopkovitou hlavu do silných paží a dala mi tak hlubokého a dlouhého francouzáka, až se mi začaly ohýbat palce u nohou. Nikdo si toho evidentně nevšímal. V oblacích cigaretového kouře vedly babičky oslavnou tirádu na nějakého nebožtíčka z jejich mládí. Čuhajda mě držela za uši, pak mě pustila a tiše mi pošeptala do ucha: „Tak a teď už můžeš jít do prdele.“

Kráčel jsem potom Ječnou nahoru, na Pavlák na metro. Hlavou mi táhla ta její „kolegiální slova“. A něco mi našeptávalo – že mě zřejmě považuje za „kolegu“, který kontroluje ji, zdali dobře kontroluje toho svého… Mávnul jsem nad tím rukou a dobře jsem udělal. Tohle není můj boj.

Vzpomínám při této příležitosti na Emanuela a jeho řídícího důstojníka Digiho. V přísném utajení vytvářel a předával k dalšímu řízení nacistické bojůvky. Digi jako pravý důstojník vnitřní ochrany byl nekreativní, ale zavile oddaný buldok, sloužící cynickým šéfům, kteří všichni do jednoho měli jednoroční kurz při moskevské škole Felixe Edmundoviče Dzeržinského.

A tak jedna část BIS – stejně tak policie, její složka proti extremismu – „rozpracovávala“ a „realizovala“ své akce proti uhrovitým mladým náckům, jindy zas honila při demonstracích stejně účelově vyfabrikované „ultralevicové síly, anarchisty…“.

Druhý, vnitřní tým – ty pubertální protivníky vytvářel, kultivoval atd. Zároveň tak kontroloval činnost, měl přehled o „bdělosti“ a schopnostech jednotlivých pracovníků. Vybíral si kádry na vážnou, skutečnou práci v týlu nepřátel.

Je roztomilé naslouchat vzpomínkám těch nedovtipných bývalých příslušníků, kteří pracovali na poli extremismu, jak se chlubí těžkými roky služby ze začátku devadesátých let, kdy bojovali proti levicovému extremismu. Na vyšších postech se to alespoň tušilo, protože analytikové viděli na videozáznamech stále stejné tváře protestující před kubánskou nebo izraelskou ambasádou, tenhle ansámbl nejde donekonečna efektivně obměňovat. Při velkém počtu lidí je zaručené riziko „provalu před médii a veřejností“. O umělém nátlaku nikdo z protější strany ani na vteřinu nepochyboval. Dokonce je možné, že tyto akce probíhaly v součinnosti s druhou stranou – aby veřejnost dostala porci „humanitární, lidskoprávní“ stravy. Akce typu – pojistný ventil.

Tuhle jsem sledoval se záznamu televizní diskusi historiků o procesech v padesátých letech. Mladý „konzervativní“ konformista pronesl zaručenou „pravdu“ – že sovětští poradci přišli do naší republiky až na podzim roku 1949. Starší historik ho okamžitě opravil, že se velice mýlí – protože podle vzpomínek jistého vysokého pracovníka sovětské služby přišlo do naší země více jak 400 operativců už na podzim roku 1947.

A podle dochovaných zápisků posléze uvězněného velitele jedné odnože StB, jistého Plačka, byl přísný zákaz kdekoli v zápisech z pracovních porad anebo dokonce ve výslechových protokolech – písemně zmiňovat přítomnost sovětských „přátel“, natožpak uvádět jejich jména. Úředně zde „neexistovali“. Jejich přítomnost byla teprve později upravena tajnými mezistátními dohodami. Celá léta, za první republiky, za války, zde byl „blízký“ operační prostor sovětských služeb. A ihned při přechodu fronty a po osvobození začala zde pracovat zcela otevřeně celá síť armádních oddělení SMERŠ.

Tyto jednotky nikdy neodešly, jen se „legalizovaly“ do rozsáhlých řad pracovníků velvyslanectví a konzulátů, vojenských přidělenců, obchodních zastoupení atd.

Problematika výroby umělé skutečnosti mne přivedla až k tématu tzv. Bormannových zubů. Zástupce onanujícího fantasty Rudolfa Hesse, pragmatický pohůnek s kriminální minulostí, dostal svou příležitost, když jeho nadřízený odletěl s tajnou misí do Anglie, kde měl sjednat válečný mír s ultrapravicovou částí britské aristokracie, nakloněnou nacistům. Hess posléze „zakukal“ spolu s celou posádkou britského liberátoru, když se pokoušeli přistát někde ve Skandinávii. Byla proto vyrobena legenda a dvojník, aby zakryli tyto trapné úmysly britské vládnoucí třídy. Nikdo nechtěl riskovat hněv prostých lidí, kteří bojovali doma proti náletům, a zároveň hrozila silná mezinárodní blamáž, která se dotýkala samotné podstaty impéria – hrozilo, že překvapivě silná sovětská vojska, která odvrátila útok na Moskvu a teď se valí směrem do Evropy, zastaví své armády až na severu Anglie.

Dokumenty týkající se Hessova letu, který byl oficiálně okomentován jako záchvat šílenství, ale ve skutečnosti byl pečlivě připraven. (V archivu továrny Messerschmitt jsou kompletní dokumenty ke všem tisícům vyrobených strojů, pouze doklady k letounu, kterým odletěl Hess, neexistují… Říšský maršál Göring, velitel letectva, dal přísný zákaz všem radarovým stanicím řízení letů – aby hlásily letoun, který měl vypnutou automatickou radiovou identifikaci. Nařízení se týkalo i protileteckých baterií, které nesměly sledovat a bránit v letu neevidovanému letounu.) Tyto dokumenty jsou ve Velké Británii dodnes tajné a zůstanou tak ještě desítky let.

Bormann nastoupil na uvolněné místo parteigenosse, říšského vedoucího, a stal se tak přímým podřízeným Hitlera. Tento rakouský „Čech“, jak byl s průběhem čím dál defenzivnější války stále častěji nazýván Adolf Hitler v pruských armádních kruzích, se postupem času stal na Bormannovi naprosto závislým. On nakonec rozhodoval, kteří lidé mohou navštívit vůdce, „filtroval“ a zjemňoval nepříjemné informace, nakonec přímo cenzuroval, co a kdo může říkat před stále nesvéprávnějším kancléřem.

Část armádní generality, Abwehr v čele s admirálem Canarisem, podezřívali s postupujícím rozkladem Třetí říše – byli stále více přesvědčeni, že je to především Bormann, kdo nutí Hitlera (udržuje ho v iluzích o zázračné zbrani), aby hnal vojska posledních divizí do předem prohraných bojů… Armáda si přála dohodu se západními Spojenci o čestné kapitulaci, nějakou formu míru na frontách. Věděli, že je zde nablízku poválečný rozkol mezi Východem a Západem. Bormann ale dělal vše pro to, aby tyto dohody sabotoval… Na konci války, v posledních hodinách zmizel z bunkru pod říšským kancléřstvím. Celá řada vysokých pracovníků německých bezpečnostních služeb byla přesvědčena, že utekl k Sovětům, kteří stáli již v centru Berlína. Gehlen, poválečný šéf Spolkové zpravodajské služby, tuto hypotézu tvrdil až do své smrti v roce 1979. V roce 1972 byla při opravách jednoho mostu v Berlíně objevena kostra muže a připojena hypotéza, že se jedná o Bormannovo tělo. Kvůli chybějící dolní čelisti však nebylo možné provést srovnání podle lékařských dobrozdání dosud žijících lékařů, kteří ošetřovali Bormanna. Shodou mnoha podivných náhod se po několika měsících nalezl ve vzdálenosti asi patnácti metrů – chybějící kus čelisti. Pak již lékařské autority prohlásily (dentální dokumentace se z války nezachovala) – že se jedná o chrup Martina Bormanna.

Na internetu jsem nalezl fotografii z archivu Reinharda Gehlena – pomníček z Moskvy, z Novoděvičího hřbitova, na prostém náhrobku je napsáno Martin Bormann, rok narození souhlasí a rok úmrtí je tuším 1971.

Ta precizní práce vylučující náhodu – té byli schopni Angliča­né za války, když podvrhli mrtvolu údajného kurýra, který měl v brašně „tajné“ materiály, jež měly Hitlera navést k poznatku, že invaze Spojenců proběhne na italském pobřeží nebo na Krétě – a ne v Normandii. Hitler dal skutečně převelet desítky divizí na ochranu italského prostoru a Normandie byla „otevřená“.

Ve věci „Bormann“ schází ale Angličanům motivace, tu ovšem mají Sověti. Jedině oni jsou schopni vyrobit falešnou mrtvolu, jedině oni jsou schopni exhumovat z hrobu shnilé ostatky M. B. a zahrabat je na berlínském mostě, kde jsou posléze „náhodou nalezeny“.

Podle nálezu lékařů, který nebyl příliš publikován, ležela kostra v jiném geologickém prostředí, než je příslušná navážka a písky pod mostní vozovkou, kosti jsou zbarveny minerály, které se nevyskytují v místě nálezu kostry. Ta šaškárna s dodatečně, náhodně nalezeným kusem čelisti – to už je příliš. Tato preciznost dokazuje naprosto jasně, že zde konal kdosi jiný než náhoda a nevinná příroda.

Možná by stálo za to porovnat kosterní vzorky a půdu na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

Pět minut. Zaznamenal jsem nenápadné klesání letadla. Motory hučí jinak a velké vztlakové klapky se pohnuly. Krajina se pozne­náhlu přibližuje. Město v mživém oparu, modrošedý přelud širokého zálivu.

Abych nemusel myslet na ten sestup, schovávám se do chvíle, kterou jsem zažil pár dní před odletem… Seděli jsme s Emanem na zahrádce U Holanů. Pili jsme pivo dlouhými doušky, bylo horko, pod stromy stín. Okolo putoval nenápadný život tohodle klidného koutu Vinohrad. Spolu se soumrakem se dostavil usměvavý filmový režisér, Emanův známý. Přátelsky jsme klábosili.

Když večer pokročil a noc rozsvítila pouliční lampy v korunách velkých javorů a kaštanů, vypráví režisér zajímavou historku. Bylo to někdy začátkem devadesátých let, dotočil film podle předlohy románu Franze Kafky. Do důležité role Rossmannova amerického přísného strýce obsadil herce, který do té doby byl znám především jako polovina jedné úspěšné komické dvojice. Jejich vtip byl nepřekonatelný.

Jedna scénka z televizních skečů – kdy dotyčný herec předváděl žebrající rumunskou cikánku a jeho vrásčitý partner ležel v zavinovačce jako divné, strašidelné mimino – tohle mne dostalo do takové extáze nezastavitelného, plačtivého smíchu, že jsem se jich později až obával. (Stejně jako se slavný psychiatr, schizotym, prof. Vondráček obával komika Vlasty Buriana… jednou při jeho představení dostal záchvat smíchu, nemohl to zastavit, válel se po zemi, pochcal se – museli ho dovést z divadla až domů. Celou cestu vřískal a vyl, salvy škytavého smíchu se ozývaly z jeho oken dlouho do noci.)

Režisér nám pomalým, důkladným hlasem vyprávěl historku z jedné noční kavárny. Bylo to na silvestra, někdy po půlnoci seděli sami – herec a režisér v poloprázdném podniku, popíjeli a jen tak nezávazně hovořili. Herci nedávno zemřel tatínek, kterého velice ctil a miloval, zhubl v té době snad o dvacet kilo. A pojednou z něj byl ideální představitel pro tu (pro něj netypickou) roli amerického průmyslníka, pochmurného kruťase, deptajícího svou přísností mladého synovce, který přijel z Evropy… Tu se rozlétly dveře a do podniku vešla, spolu se skupinou rozjásaných přátel, tehdy slavná mladá herečka. Její mléčná plná ňadra zasvítila v nejednom z filmů, který byl natočen na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zvláště v poetickém snímku, kde hrála po boku valašského mima, který zde dostal též netypickou úlohu nosatého zmateného Žida – zde plulo její nahé tělo ve sluncem prozářené vodě, vznášela se obklopená barevným spadaným listím – její rozpuštěné, jak měď vlnité vlasy vlály ve vodních proudech – byla to kráska z obrazu Gustava Klimta.

Junonská krasavice jen co zahlédla oduševnělou tvář smutného slavného herce, neváhala ani vteřinu – a okamžitě skočila pod stůl, kde herec seděl spolu se svým režisérem. Šedovlasý pán, držící smutek, nepohnul brvou a hlásil nevzrušeným hlasem: „Už ho drží… Teď mi ho postavila… Saje… Už budu.“ Když bylo po všem, vylezla rusovláska zpod stolu, utřela si ústa a se slovy „To byla ňamka“ odešla k baru, kde na ni čekala společnost veselých přátel. Mlčky seděl dál herec a režisér. Za okny, kdesi v ulicích, dozníval mumraj a rachejtle z oslav přicházejícího nového roku… Po dlouhé tiché pauze se režisér zeptal: „Vy se spolu znáte? Nepamatuju se, že byste někde společně účinkovali.“ Herec okamžitě odvětil: „Ne. Viděl jsem ji akorát v televizi. Nikdy jsem s ní nemluvil. Neznáme se.“

Když se s námi filmový režisér rozloučil, odcházeje domů s tím, že ráno sedne do auta a pojede sedm set kilometrů do vzdálené Toruně. Když jsme na sebe zamávali a zahalekali do tmy, analyzovali jsme s Emanem tu historku. Nejpravděpodobnější se nám zdálo, že dotyčná byla na kokainu, plus alkohol – a samičím instinktem vycítila bolavou duši slavného herce, že po zvířecím způsobu si šla pro manu „slávy“. Poznala, že je v té chvíli bezbranný. Její hysterie, soucit, holá chtivá lačnost, milosrdenství, běs herectví. Rusovláska přeblafla Rumburaka.

Šedovlasý stevard (stejný, který na začátku letu pustil v kabině naučné video, kde mladá dívka obléká záchrannou nafukovací vestu, a když ji má na sobě správně zapjatou, bere do úst píšťalku a zapíská… hezká pohádka pro cestující, většinou nikdo pád letadla na hladinu nepřežije), šedivec s trpným úsměvem nás všechny obešel a zkontroloval, jestli jsme všichni už zapjali své bezpečnostní pásy.

Lisabon se rozprostírá na svazích podél mořského zálivu. V široké deltě zde ústí řeka Tajo. Letiště leží v náhorní planině nad městem. Všudypřítomný Atlantský oceán posouvá nezměrné vzdušné masivy dál do vnitrozemí. Silné subtropické slunce žhne bílým jasem a chladivá mořská bríza protéká sloupy horkého vzduchu.

Celé podnebí nad touto krajinou je přímo spojené s cykly přílivu a odlivu. Mořské nebe pokračuje, vysoká temná modř přetéká dál a pryč za obzor hnědavě vyprahlé země.

Stojím před skleněnou halou letiště, je takřka identická s tou, kterou máme v Praze. Hledím na širou krajinu. Je to naprosto jiný kus země, než jaký znám ze středu Evropy. Slunce, moře, vítr.

Instinktivně se odvracím od skupinky turistů, kteří překvapivě hovoří mou rodnou řečí. Halasící postarší páry, smích neforemných žen, za zrcadlovými brýlemi, pod širokými klobouky, za golfovými čepicemi skrývají svou turistickou prázdnotu. Jejich pleť je tak vysmahlá, tenká, složená z tisíců vrásek, snědá od slunce, že strukturou připomíná opičí šourek… Prohlížím si plakáty oznamující koncertní turné komorního kvarteta. Hlučící spoluobčané zmlkli pod náporem cizího prostředí a vlezli do připraveného autobusu, který je má odvézt do centra.

Nechal jsem odjet přeplněný autobus a rozhodl se v klidu počkat na další. Koupil jsem si plechovku místního piva Sagres, malými doušky srkám překvapivě lahodný nápoj. Sedím na lavičce a mořský vánek mne obtéká, nadouvá rozepnutou košili… Neváhám a z batohu vytahuju domácí korkové pantofle. Po výměně obuvi mé prsty na nohou zpívají blahem. Roztahuji slastně palce a užívám si.

Tuhle tichou chvilku, kdy davy z několika letadel odjely do města. Zástup autobusů a taxíků na chvíli zmizel. Těch pár volných desítek minut nechám na sebe působit tuto tajemnou, lahodnou zemi.

Při výstupu z letadla, kdy jsme stáli ve frontě na pasové odbavení… Jako občan Evropské unie jsem stál v té rychlejší frontě. Bylo zde několik řad označených logem evropských národů, další řady byly pomalé a pečlivě kontrolované uniformovanými úředníky. Skupinka opilých anglických fanoušků, zahalených do vlajek svého klubu – tu odbavili bleskurychle. Bylo jasné, že se sem přijeli vyhulákat. Dobráci se už nemohli dočkat na ten emocionální výdej. Byli toho plní. Jedou jen na zápas a nočním letadlem zpátky do deštivé domoviny.

Nevím proč, jestli to dělá moje velká hlava nebo co. Příslušník pasové kontroly, sedící za okénkem, považoval za nutné se mne s úsměvem zeptat, za jakým účelem cestuji do Portugalska. Jeho lámaná angličtina byla o něco lepší než moje. I tak jsem pochopil obsah formální otázky. „I am, já writer… píšu… very sympatik klasik grand writer portugal Fernando Pessoa. Por favor.“ Důstojník se široce usmál při zaslechnutí jména jejich nejslavnějšího spisovatele. Ten tichý, nenápadný introvert – desítky let po smrti rozpoznaný a znovuobjevený jako národní básník a metafyzický prozaik – mi takto pomohl. „Pssoa, P-ssoa,“ opravuje ochotně mou špatnou výslovnost. Vrací mi pas a zřejmě mi přeje spokojený pobyt v jeho rodné zemi. Na nesrozumitelné uvítací prohlášení odpovídám jedním ze dvou slov, která jsem se naučil v letadle z turistického průvodce: Obrigado, děkuji.

Sedím před letištní budovou a za chvíli mi pojede autobus. Dívám se do mapy, je tu přiložen podrobný plánek centrálních čtvrtí města. Svezu se jen kousek, jakmile překonám to betonové bludiště sil­ničních přivaděčů a autostrád, tu zemi nikoho, kde se staví sídliště a celé nové čtvrti. Jak budu v normálních ulicích města, okamžitě vystoupím a ponořím se do místního, cizokrajného a přeci tak lidsky čitelného, blízkého života.

Jak jsem zamýšlel, tak bylo. Na Avenida do Brasil jsem vystoupil a volnou chůzí, s malým batohem na zádech jsem kráčel svažitým koridorem ulic. Instinkt, nějaký autopilot, mne samočinně navigoval vždy na tu stranu ulice, ukrytou ve stínu. Světlo v těchto zeměpisných šířkách má naprosto zřejmou, hmotnou povahu. Kilogramy žáru na metr čtvereční.

Ruch města, bylo pozdní odpoledne, kulminoval. Jiná skladebnost zvuků, posunuté škály a barvy tónů té slunečné země – ta mi činila lahodnou i ten mumraj a pouliční ryk desítek autobusů a tisíců aut.

Avenida do Brasil zahýbá okolo parku Campo Grande. Pokračuji po av. República a sestupuji do stále hustšího ruchu a davů lidí na chodnících. Na kruhovém objezdu, na lisabonském „Kulaťáku“ je uprostřed hučících automobilů veliká socha z bílého mramoru. Vévoda v paruce zřejmě. Nemám sílu detailně studovat historii této země. Mně stačí, že jsem na Praça Marguês de Pombal.

Zahýbám do přátelské široké zóny, úplně mne to vtáhlo. Jmenuje se Avenida da Liberdade. Je to takové čtyřikrát delší Václavské náměstí. Uprostřed se táhne doslova vzrostlý park se záhony květin, obrovské palmy vytvářejí stinné, příjemné loubí. Jsou zde pítka s čistou vodou, kašny a vodotrysky. V kavárně pod širým nebem si dávám první preso. Sedím sám a přeci mezi tisíci – cítím se bezpečně. Ještě jsem se neubytoval, ale všechno má svůj čas.

Okolo chodí zajímavé dívky a ženy, některé stolky jsou obsazeny místními lidmi, některé turisty stejnými, jako jsem já… Nechávám na sebe působit život tohoto města.

Teď registruji pravidelný hluk a bubnování. Policie vyhradila jeden jízdní pruh pro odborářskou demonstraci. Jednotlivé zaměstnanecké svazy mají identicky barevná trika a plátěné čepice. V čele každé skupiny kráčí bubeníci s velikými nástroji. Za nimi z pomalu jedoucích automobilů kdosi vykřikuje hesla do megafonů. Zesílený hlas burcuje davy demonstrujících a ti se rytmickými výkřiky přidávají. Vše je kupodivu poklidné, zorganizované – není z toho cítit chaos a agrese. Policisté doprovázejí demonstranty a operativně odklánějí městskou dopravu.

Hýbu palci u nohou, pokojně přihlížím a občas doplním tekutinu z petky. Typický turista. Zevluji statečně.

Po hodince odpočinku pomalu pokračuji dál. Kráčím alejí mohutných, pro mne tak cizokrajných palem. Jejich houževnaté mamutí stvoly mi názorně ukazují, že jsem doopravdy tisíce kilometrů od domova.

Když jsem pak stanul na rozlehlém, vzdušném náměstí Praça dos Restauradores, zahlédly mé oči – v dálce, v průhledu koridorem ulic, byl tam nějaký vítězný oblouk, veliká brána, a za ní se zatřpytilo moře! Rozklepala se mi kolena dojetím a chvíli jsem musel zůstat stát a sát nozdrami tu všudypřítomnou slanou vůni ryb a chaluh.

Bylo až s podivem, jak snadno jsem našel, podle plánku z internetu a podle fotky z Google Earth, hotýlek, kde mám rezervován pokoj. Tahle část přípravy proběhla mimo mne. Z nějakých důvodů bylo důležité, abych se ubytoval právě zde… Prošel jsem dvě tři křivolaké uličky a stál před penzionem Modelo. Ulice má pěkný název: Rua das Portas de Santo Antão.

Jak jsem kráčel vedlejší ulicí k cíli, zahlédl jsem před jedním úzkým starým domem ženy bujných tvarů, černovlásky s křiklavě namalovanýma ohnivýma očima. Trojice batůžkářů, dva hoši a dívka, se zde zřejmě poptávala po ubytování. Zcela ignorovali, nebyli ochotni dosadit do kontextu ty rozjívené ženy, nechápali – že to je hodinový hotel, domáhali se příchodu recepčního, který je zcela evidentně – ignoroval též… Když jsem míjel tu skupinku, zaregistroval jsem, že největší problém mají ty černovlasé ďáblice s faktem, že jedna dívka chce sdílet pokoj s dvěma muži, ukazovaly na prstech nic nechápajícím Seveřanům – že to je proti přírodě, to se nesmí… to není slušné a přirozené… Bledí bisexuální androidi nakonec jen mlčky přihlíželi a nechápavě mrkali kozíma očima.

S tajeným smíchem hluboko v hrdle odnášel jsem si ten obrázek. Na té trojici bylo vidět, že ještě dlouho budou v dětinských mozečcích analyzovat tu příhodu. Budou bádat a hodnotit – co se vlastně odehrálo před domem s kovanou, středověkou lucernou.

Zároveň jsem se trochu obával, s čím se setkám já. Kde a jak budu dnes vlastně spát.

Nárožní široký dům, podloubí a uvnitř temné, chladivé haly starý černoch za recepčním pultem. Když jsem mu podal potvrzenou rezervaci (kterou mi nějaká dobrá duše v Praze vytiskla na arch papíru), mlčky pokýval hlavou a bez hnutí v obličeji mi podal klíč s dřevěnou hruškou. Na temně rudém ovoci, vyfrézovaném zřejmě z tvrdého tropického stromu, byl mosazný štítek s číslem pokoje. Teprve když jsem sevřel v prstech ten těžký přívěsek, teprve tehdy mi „odlehlo“ od napětí a uvolnil jsem se. Vrásčité čelo černého muže zaregistrovalo naučeným instinktem typickou reakci právě ubytovaného bezdomovce, pousmál se na mne, předal mi potvrzení o uložení mého pasu v recepci hotelu a popřál: „Boa tarde.“

Poděkoval jsem mu tím druhým slovem, které jsem již ovládal, a vystoupal do druhého patra po úzkém schodišti. Když jsem odemkl dveře – zůstal jsem příjemně překvapen. Byl to rozlehlý nárožní pokoj, vysoké, vzdušné stropy. Tři okna vedla do ulice a čtvrté do úzké proluky. Chvíli jsem hleděl na velkou manželskou postel s krémovým žinylkovým přehozem. K té huňatině mám od dětství takřka erotický vztah, takže jsem ji záměrně odhrnul a nechal na druhé polovině lůžka.

Otevřel jsem okno a vyklonil se do prostoru nad proudícím ruchem ulice. Blahořečil jsem osudu, že zde vedla pěší zóna. Lidstvo se pode mnou přeskupovalo a putovalo, občas se kdosi proplétal na skútru. Z restaurací voněl prskající olej, pečené ryby a trpká vůně vína. Večer pomalu rozmýval pastelové valéry, vzduch růžověl a současně modral. Vítr se ztišil. Vůně moře zesílila a já věděl, že jsem na konci svého kontinentu.

Pokoj měl veliké umyvadlo za plentou. Koupelna a toaleta byly společné pro těch pár pokojů na patře. Dal jsem si pořádnou horkou a ledovou sprchu a naplánoval si, že si zítra poležím v obrovské hluboké vaně.

Chvíli jsem ležel na široké posteli, tělo zbavené prachu a potu, osvěžené studenou vodou. Nerozsvěcel jsem – sám v šeru, hleděl jsem na protější domy v této úzké ulici. V bytě rovnou naproti byla vidět v otevřených balkonových dveřích knihovna a stojací lampa – hned jsem byl plný sympatií k tomu kousku cizího, mně dobře však známého způsobu života… Jinde zas žena věšela prádlo na terase, tamhle nějací lidé u stolu spolu hovoří… Za mléčně kalným oknem je zřejmě koupelna a jakýsi osamělý stín přechází sem a tam.

Za řídkou síťovou záclonou na mém otevřeném okně kypěl a bytněl večerní život města… Hýbu palci u nohou. Žiju na planetě. Je mi blaze. Dnes už nikam nepůjdu.

Víčka se mi zavírají. Než jsem mohl promyslet svoje zítřejší kroky, zalehla mne noc.

Probudil jsem se před svítáním, vymočil se rituálně do umyvadla a opláchl si proudem studené vody obličej.

S jistým překvapením jsem zaregistroval nějaký opar na péru. Pak jsem si vzpomněl, že tuhle Luisa přišla v noci. Přinesla lahev trpkého, nazelenalého vína, žadonil a smál se její samičí hlas, tak jsem přirážel, uzdička v jednom místě napraskla.

Hrome. Oplachuju vlažnou vodou, mažu to místo dětským olejíčkem. Aviril mám s sebou, vedle francovky ALPA a ibalginu, pinzety a nůžek, pár náplastí, sichrhajcek a jehly s bílou nití – tohle vozím vždy na cestách. Taky tam je lahvička se žlutým práškem na rány, fialová genciánová violeť a plynový zapalovač. To je moje výbava od dávných let, co jsem jezdil s kamarády do Bulharska a do Tater. Všechno je staré a ohmatané, lahvičky sotva do poloviny, náplasti takřka nelepí… mám to ve starodávné igelitové tašce s nápisem Včela–Bratrství… Možná ji někdo za dvacet let koupí v Sothebyś, na aukci za dvě stě tisíc euro-dolar-jüanů.

Jak mastím ptáka heřmánkovým olejem, naběhne mi žíla a já musím přestat – chodím s klimbající se klobásou po místnosti a říkám si, přeci kurva si teď nebudu honit péro? Ten aviril tak domácky voní, že můj hadí mozek asocioval koupelnové rozkoše z dob časné mladosti.

Abych se vzpamatoval, čistím si zuby, mokrým hřebenem češu zbytek vlasů… Všechny tyhle úkony mají přísně rituální, pověrečný charakter. Do toho na mě přišlo sraní. S uchem přiloženým na škvíru pootevřených dveří – pozorně naslouchám, jaká je situace na chodbě penzionu. Všude je naprosté ticho. Jako šakal přebíhám do koupelny, zavírám na háček a otvírám úzké okno do dvora. Za chvíli se tady bude dát krájet vzduch.

Hajzl je mohutný a starodávně pohodlný. Opět si gratuluju a v myšlenkách děkuju neznámému zkušenému odborníkovi.

Celá příprava mi trvala dobré dvě hodiny, za okny se mezitím probudil jasný nový den. Teprve teď je slyšet tlumené hlasy na chodbě, zavírání dveří a kroky na schodech, opět se pak rozhostilo naprosté ticho. To je dobré, zřejmě zde bydlí lidé, kteří pracují ve městě. Nejsem tedy soused hlučných, rozjívených turistů.

Vykláním se z okna, v ranním oparu se úzká ulice zdá ještě promodralá nocí, ale sluneční paprsky na střeše protějšího domu ukazují, že je nový den. Dívám se do dálky, ulička, z jejíhož nárožního domu vykukuji jak datel, pokračuje přes náměstí, do kterého se sbíhá řada ulic z protějších svahů. Můj pohled pak pokračuje dlouhou rovnou ulicí, která končí tím vítězným obloukem, za nímž je už znát kousek šedavého moře… Božská přítomnost! Na světě je krásně za letního jitra.

Hlad mne vyhnal do ulic. Hned naproti penzionu jsem našel jídelnu, kde podávali kousky opečeného selete v pořádné horké žemli. Neváhal jsem, usadil se v rohu a pořádal kusy masa a lámal si k tomu křupavou kůrku z té veliké housky. Věděl jsem, že tohle mi vydrží do odpoledne. Zapíjím sousta horkou černou kávou. Instinktivně jsem si objednal americano, espreso s dvojitou dávkou horké vody.

Pozoruji cvrkot u pultu. Místní si dávají malinká kafíčka, vždy přidají štědře cukru, zamíchají lžičkou, chvíli nezávazně klábosí s obsluhou a pak do sebe jedním lokem překlopí ten extrakt. Centrem jídelny, která je v podstatě bistrem, denním barem a kafírnou – uprostřed je mohutný, oprýskaný šestipákový kávovar. Kolem se točí dva až tři chlapíci, kteří ustavičně vyrábějí další a další objednaná espresa, čepují pivo, mažou žemle máslem a krájejí maso z pomalu se otáčejícího grilu. Mašina kávovaru, která vypadá jako omšelý parní válec, na němž se suší utěrky, tluče vařící párou.

Kontroluji čas na svém telefonu, pro tuhle cestu jsem si opatřil nový přístroj a novou SIM kartu. Pro pocit zřejmě naivní jistoty. Ale přece jen jistoty. V téhle hře jde především o „pocity“. Jsou to obrovské energie uložené v generacích lidí. Hromadná zkušenost celých regionů a území. Určité informace mají tu moc, že dokážou uvolnit podloží osobní reality, která se ovšem týkají nás všech.

Mám takřka celý den na procházky městem. A tak stoje na širokém prostorném náměstí, rozhlížím se dokola – abych získal tu topografii města do krve. Základní konfigurace je jasná, několik údolí a táhlých vrcholků se sbíhá do široké mělké nížiny na březích zálivu. Nalevo je hradiště s ruinami zdí a střílen. Tam bude hodně turistů. Jdu tedy rovnou za nosem k moři. Ulice jsou zde v centru určeny převážně pro pěší. Těch několik koridorů, kudy se řítí auta – těm se pečlivě vyhýbám. Podrážkami sandálů spokojeně kloužu po ohlazené dlažbě ulic. Lidé, lidé… mraky a davy lidí. Když jsem prošel vítěznou branou, kde zřejmě vítali navrátivší se dávné mořeplavce, stanul jsem na prostranství, kde pouze rušná autostráda mne dělila od mořského břehu. Bylo to v podstatě místo nevlídné, oficiální budovy a ministerstva všude okolo a nepřestajný rambajz automobilů. Pouze jsem obhlédl z dálky ten malý parčík na začátku pobřežní kolonády, kde má odpoledne proběhnout setkání – důvod, proč jsem tady.

Se zkušenou askezí vyznavače nechtěl jsem své setkání s mořem uskutečnit právě zde – na portugalském „Staroměstském náměstí“.

Stoupám do svahu, proplétám se úzkými uličkami. Schody přecházejí ve strmou ulici vinoucí se jak had až na malé terasovité náměstí, které je jednou stranou otevřené k moři. Oplachuji si hlavu ve fontánce s pitnou vodou a usedám na lavičku. Utírám si obličej papírovým ubrouskem a teprve potom, když jsem se vydýchal, přistupuju k zábradlí a přes střechy města hledím na modré moře.

Záliv od obzoru k obzoru, v dálce nalevo přeťatý dlouhým sil­ničním mostem, ztrácejícím se v mživé dálce – napravo, na západě, je přístup k Atlantiku zarámovaný gigantickou stavbou visutého mostu, jeho pilíře se tyčí do výše nad městem. V tělese mostu jezdí vlaky a vede v něm autostráda. Je tak vysoko, že pod ním mohou proplouvat všechny zaoceánské lodě.

Vydýchl jsem do pohyblivého, vanoucího povětří. Přivřel oči a nechal se prostoupit tou chvílí, těmi vůněmi, tím místem. Šeptám si pro sebe: „Tajo.“

Pokračoval jsem po chvíli dál, hlouběji do labyrintu domů a střech. Za každým rohem byla další a další ulice, náměstí, nějaká galerie, divadlo nebo pár stromů a malá zpívající fontána. Líbám ten pramínek svěží vody. Beru do úst tu živou běhutost.

Pokaždé jsem překvapen, když na nároží s cinkáním vyjede z úzké uličky malá žlutá tramvaj. Po křivolakých ulicích, kudy by neprojel osobní automobil, stoupají do svahu, aby se vzápětí vrhly do proluky mezi domy, projely pod loubím a s radostným cinkáním se volně rozeběhly po vrstevnicích starobylého města.

Když jsem kráčel v zapadlých stinných ulicích starého města, nahlížeje do chladivých krámů v přízemí domů, do náleven vína, kde u stolků tichými hlasy besedovali místní muži – nevydržel jsem a v jedné „hospodě“ se studenou zářivkou u stropu, s namodralými kachlíky na stěnách… jsem pozdravil: „Bon dia.“ „Bon dia“ byla tichá odpověď. Zde jsem si u pultu objednal stejný nápoj, který zde pili všichni. Dostal jsem ojíněnou sklínku, odlivku s průzračně nazlátlou tekutinou. Když jsem zvolna polkl první doušek – bylo jasné, že piju něco na způsob suchého martini, místní nápoj, piju prostě domácí portské…

Volnou odpolední chůzí jsem prošel čtvrtí u mořské brány, odbočil doleva, abych se vyhnul dopravnímu ruchu na nábřeží, a úzkými ulicemi v blocích starobylých vysokých měšťanských domů jsem se dostal na křižovatku, zde jsem konečně překonal tu bariéru vozidel a motocyklů a potom již klidnou chůzí nabral směr k přístavní hrázi.

Měl jsem ještě více jak dvě hodiny čas, město jelo z práce domů, vrcholil přesun obyvatelstva, probouzel se podvečerní mumraj… Když jsem došel ke skladištním budovám, s potěšením jsem zjistil, že na straně přikloněné k moři je vybudována příjemná moderní restaurace a kavárna zároveň.

Pár metrů od železných pacholat, na která se vážou lodě, co by kamenem dohodil, sedím u aluminiového stolku a nohu přes nohu hledím na mořskou hladinu, kterou čeří lehký větřík, slunce prodlužuje stíny budov a syté barvy večera vykreslují nádheru krutého a smutného světa.

Je zde snad stovka stejných lesklých stolů a čtyřikrát víc seslí. Posedávají zde místní mladíci se slečnami, občas přijede nablýskaný sportovní vůz s nějakým boháčem, ale jinak zde jsou normální lidé a normální ceny. Saju vůni z velkého šálku kávy, místo lžiček zde používají kousky svinuté skořicové kůry. Olizuju tu větev a mám pocit Orientu, který zde začíná někde za rohem. Lisabon, hlavní město mořeplavců, středověký New York… Sleduji, jak o kus dál skřípající lodní jeřáb vykládá loď s uhlím… V podvečerním slunci je čerň a oblýskaná ocel tak antracitově sytá, že cítím úplnou obrazovou rozkoš. Poškrábaná rudá a bílá písmena na boku velikého šífu jako by nesla poselství z dávné, již neexitující země.

Platím a pomalu se zvedám. Jdu na setkání. Je to odtud jen kousek. Pečlivě hlídám čas, bylo mi řečeno, že je to důležité. Kráčím po Avenida Infante Dom Henrique, míjím rozsáhlé a majestátní prostranství u Mořské brány (jak jsem si ji sám pojmenoval) – Praça do Comércio… A už v dálce vidím nástupiště trajektů, které jezdí přes záliv na druhou stranu, do Barreira… Od místa, kde stojím, vede podél nábřežní zdi, souběžně s Avenida Ribeira das Naus… zde je řada laviček, pár stromů a zde proběhne za pár minut setkání.

Chci si to ještě kousek projít. Lavičky jsou občas obsazené. Je zajímavé, že jsou zde pouze samí muži. Když vidím, jak rusky hovořící ryšavý muž v tmavých brýlích oslovil dvojici mladých vysokých černochů, dochází mi – že je zde zřejmě buzerantská burza. Mladí mužové korzují sem a tam a staří ptakořitníci si vybírají případné „kontrahenty“. Ano, tato přehlídka atletických těl a chtivých, šílených očí, to je opravdu ideální prostředí pro setkání. Naštvaně, ale se zájmem – nenápadně hledím, jak dopadne zrzavý Rusák s těmi svalnatými „nevěstami“ (je mi jasné, že ti černoši se prodávají – protože nemají jinou práci, jsou zde „načerno“). Oba mladíci, zřejmě z Angoly, vážnými zraky studují křenícího se zrzka. Ten naznačuje nějakými mezinárodními gesty (zřejmě se jedná o „zednářské“ pozdravy pytložvejků), kterým nerozumí ani černoši ani já – o co by stál. Je to celé ale křečovité, něco na tom nesedí – všude okolo probíhá komunikace kultivovaným, nenápadným způsobem. Tmaví muži instinktivně odhadli, že potenciální zákazník je neseriózní, „moc mluví“, a jejich obličeje ztvrdly. Nebýt toho, že jsou zde evidentně ilegálně a nesmějí poutat pozornost policie, která je zřejmě toleruje, ovšem za určitých podmínek – nebýt těchto faktorů, obával bych se o Rusákovu bezpečnost.

Úplně jsem zapomněl, že mi běží čas! Otočil jsem se a dal se nazpátek, přes jednu lavičku od ryšavce s brýlemi seděl postarší osamělý pán. Měl takřka dohola ostříhanou hlavu, nebo byl plešatý, dodnes nevím. Pohlédl mi do očí a krátce kývl. (Bylo mi řečeno, že mě kontakt bude znát podle popisu. Taky mi došlo, že mě určitě zkontrolovali v penzionu, když byla adresa od mého „poradce“… Dědek od Sázavy se opravdu nezdá… Teprve teď jsem v kostech pocítil sílu toho divného řemesla, které se nikdy nenaučím.)

Podle toho, jak mi blýsklo v očích, když jsem dosedl vedle něj, okamžitě poznal, že situace – kdy si snědý, nebo snad spíš žlutý sedmdesátník „kupuje“ zavalitého, vousatého padesátníka s bílou kůží – že to je i na zdejší „specifické“ poměry podivná situace. Vypadali jsme jak dvojice z baru Na Konci vesmíru z Hvězdných válek.

Usmál se koutky šikmých očí a mně v té chvíli došlo, že hledím na pravého mestice, na směs asijské a africké krve. Cosi těžko definovatelného, poměrně nebezpečná moudrost, nejasná, ale inteligentní tvář. Pod tím bylo ale bystré porozumění, a to nakonec rozhodlo – byl to člověk.

Vyměnili jsme si kódové slovní znaky a dostal jsem malou reklamní mapu centra Lisabonu. V jednom bloku domů, kousek od penzionu, v ulici, kterou jsem dnes již jednou šel, byl zakroužkován dům, byla tam vytištěna reklama nějaké restaurace. U toho bylo napsáno dnešní datum a čas. Za tři hodiny… Pohlédnu do očí starému muži, a najednou mi dochází, že není vůbec jisté, jakou řečí budeme mluvit… Vyskočí mi pot na čele. Opět okamžitě pochopil. Podal mi ruku, kývl směrem k mapě a řekl tlumeným, asijsky měkkým hlasem: „Do svidanija.“ Zvedl se a odešel opačným směrem, než jsem čekal. Ta toporná, ale měkce vyslovená ruština mě zde doopravdy zahřála u srdce…

Padlo šero. Na nábřeží, zřejmě nedávno zrekonstruovaném, se rozsvítily železné, kované lucerny. Bílý kámen hrázdění sytě přijímal nebeskou modř, sál do sebe všemi póry svěží chlad moře a vyzařoval kvanta přes den nastřádaného slunce. Město září nad zálivem a moře, šumící živá hladina, vrací jak nesmírné zrcadlo světla mostů, autostrád, zrcadlí osvětlené štíty a kopule paláců a kostelů. A tvář města, skloněná nad mořem – je žíhaný obličej šelmy.

Je hluboká noc. Sedím na posteli, záda opřená o pelest – hledím do setmělých oken na protější straně ulice. Svět spí… jen ta stojací lampa, ozařující roh knihovny, ta nemůže usnout a kdosi, sedící v křesle, které je skryto v tmách, bdí zanořen ve světech, které jsou napsané a připravené kdykoli oživnout v lidském mozku.

Polykám vlahý kouř z ručně balené, neforemné cigarety. Tyhle „mokré trumpety“ vyrábí mé ruce. Když potáhnu, tak uprostřed tabáku zapraskají nadrolené hrudky hašiše. Vonný dým naplňuje pokoj a mne naplňuje mír.

Setkání v dotyčné restauraci proběhlo hladce. Jak jsem pochopil, byl to podnik s orientální kuchyní, dozajista – podle uctivého chování personálu – patřil můj společník k majitelům tohoto podniku. Všichni měli kořeny v bývalé portugalské kolonii Macao.

Nejdříve jsem byl ubezpečen, že jsem jeho host (uměřená gesta doprovázely formule vyslovené v čínském dialektu), a po mých zdvořilostních protestech (slovní salát složený z portugalských frází), které uctivě vyslechl, se ještě jednou asijsky uklonil a pak už konverzace probíhala výhradně lámanou ruštinou. Nad tygřími krevetami mi tlumeně vysvětlil, že toto setkání je pouze úvodní předběžná kontrola, ještě dnes se dozvím, zda informace, které zřejmě velice potřebuji – bude možné zodpovědět.

U kroužků smažené chobotnice, růžových vyloupaných krevetek a dvoubarevných kusů masa z tuňáka, to vše s kostkami ananasu plavalo v rudé, sladkokyselé omáčce – jsem pak obdržel sérii pečlivých dotazů po důvodech mého snažení.

Vše pozorně vyslechl – zdvořilý starý pán. Opravdu nebylo pro mne snadné formulovat v ruském jazyce základní témata otázek – lovil jsem z paměti dávné propagandistické fráze, které až teď, po čtyřiceti letech, a v daleké zemi, která má za sebou fašistické dědictví, zázračně se vykreslily ve svých původních, naprosto konkrétních významech.

Ujistil mne dobrý člověk s orientální tváří starého chlapce, že není na něm, aby posuzoval mé dotazy a důvody mého snažení. Plní jen zadání, s kterým se na něj obrátili jeho přátelé. Na chvíli odešel dozadu. Možná k telefonu.

Vtom jsem mezi společností místních lisabonských obyvatel, zřejmě je to zde oblíbený podnik, zahlédl známou tvář. Opravdu, o několik stolů dál seděl ve výklenku u dveří ryšavý Rus s čupřinou módně upravených vlasů a věnoval se nějakému jídlu. Škubl jsem sebou a hned mi bylo jasné, že to ten homosexuál zaregistroval. Podíval se krátce na podlahu vedle svého stolu, pak na strop – jako by ho tam něco nesmírně zajímalo, a nakonec se zahleděl opět do svého talíře. Celé to vypadalo jako nonverbální sdělení – „žádný důvod k panice“. Tohle buzna nebude, došlo mi.

Žlutý pán s převislými víčky se vrátil a tlumeným hlasem mi sdělil, že je vše v pořádku. Moje žádost bude doručena a osobně se zaručuje – že dostanu výzvu k setkání, se všemi potřebnými údaji. „My znajem, čto vy naš drug, tovarišč… Vy zděś u nas – a my k vam…“ ukázal na podnik plný lidí… nenašel správné slovo, a tak naznačil, že mají ve mně plnou důvěru. Upozornil jsem ho na podezřelou postavu Rusa sedícího u dveří. Usmál se a sklopenýma očima řekl rituální: „Vsjo v porjadke.“ V tom okamžiku mi bylo jasné, že Rus profesionálně zajišťoval naši schůzku. Místo nenápadného čumila zahrál etudu, kterou podezřívavý amatér nerozluští.

Když jsme si dali po sklence červeně sytého portského, v níž si můj protějšek pouze omočil rty… Podali jsme si ruce, i já jsem použil asijského lehkého úklonu, což vyvolalo lehkou pozornost šikmookého personálu, a odešel jsem za svým osudem. Rus u dveří již neseděl.

Loudal jsem se ulicemi, nahlížel na veselící se skupinky turistů v rybích restauracích. Z kuchyní se linula vůně pražených tresek. Lidé seděli u stolků přímo na chodnících… Číšníci vyměňovali papírové ubrusy a zvali kolemjdoucí k usednutí.

Na Praça da Figueira postávaly skupinky Afričanů, každý chumel tmavých postav hovořil svým domorodým jazykem. Před jedním domem povykovaly opilé tělnaté prostitutky, smály se velikými rudými ústy – ďáblice. Jedna teď zručně „zvážila nádobí“ kníratému chlapovi s ohromným břichem. Ten zaryčel smíchem, až se celé náměstí ohlédlo, aby se okamžitě vrátilo ke své tisíci a jedné starosti. Hýkající spokojená ďáblice si odváděla nového šamstra někam do temných uliček.

Jak jsem tak pozoroval ten pomalý, nenápadný mumraj v rozích náměstí, přistoupil ke mně, nevím dokud – snad se zjevil přímo z dlažby, usmál se na mě starý vousatý cikán s tvrdou buřinkou na hlavě. Byl v parádním kvádru a na vestě se mu houpal velký stříbrný řetěz od hodinek. V snědé dlani mu zablýsklo zlato, těžké prsteny a náušnice. Když otevřel druhou dlaň, zahlédl jsem jakousi tabulku podivné čokolády. Zašeptal, nebo spíš zašišlal bezzubými ústy: „Góóld… Hašíííš…“ Náhlá inspirace mne oslovila, ukázal jsem na ruku, která skrývala tu čokoládu. Vyndal jsem z kapsy deset eur, cikán ukázal, že chce padesát. Zavrtěl jsem hlavou, chvíli jsme se přetahovali, hladkou schopností probuzeného mozku jsem nalistoval dvacet pět eur, natáhl je vstříc snědé dlani a na oplátku obdržel pořádný kus čokolády. Mám svoji „studentskou pečeť“.

Sedím na posteli, pokuřuji tučnou cigaretu. Je tma. Hrudky pryskyřice prskají a voní. Každým hlubokým nádechem se uvnitř mého těla uvolňuje široký, hladký klid.

Záclony dýchají na okně otevřeném do noci. Veliký bílý měsíc šátrá po střechách, budí stíny schované pod římsami, protahuje siluety balkonových mříží a vikýřů. Bledé světlo pluje v roztříštěných odrazech na sklech spících oken.

Dokouřil jsem. Pokládám se na lůžko a v hlavě si prohlížím obrazy, které vyvolaly asociace této chvíle. Četl jsem před časem na internetu, že za tmy mozek produkuje hormon melatonin. Je za to odpovědná epifýza, tzv. „šišinka“, podivuhodný orgán uprostřed mozkových hemisfér. Šišinka je jakýsi pozůstatek pradávného „třetího oka“, které je dodnes funkční u některých plazů a obojživelníků… Od melatoninu a šišinky je krátká cesta k látce dimethyltryptamin, DMT, která je obsažena v tělech všech živočichů i rostlin. Ve významné koncentraci se vyskytuje především v jisté tropické liáně, která je jednou ze dvou základních substancí slavného amazonského nápoje Ayahuasca.

DMT – šišinka – schopnost aktivního „snění“… Když v minulých staletích nastal zimní čas, lidé (tehdy ještě bez elektřiny anebo petroleje) chodili brzy spát. A protože je dlouho tma, byl v těch časech znám – takový noční ekvivalent denního poledne. Říkalo se tomu „šťastná hodinka“. Lidé vstali o půlnoci, zapálili svíčku nebo louči, lehce něco pojedli, ohřáli si mléko, dokonce se někdy zašlo k sousedům. V tomto čase bdění uprostřed dlouhého spánku, ve chvílích blaženého nicnedělání – se často rodily velké myšlenky, závažná rozhodnutí anebo se vyráběly děti. Lidé byli prostoupeni „šťastným“ melatoninem.

Tak i v Tibetu mniši v rámci osobního růstu se nechávali zazdívat do jeskyní, kde v naprosté tmě trávili ve stále hmotnějších a konkrétnějších meditacích postupně stále delší období. Dokonce i laici z vrstvy tibetských intelektuálů se nechávali v jakýchsi zatemněných chýších, vždy čas od času – zanořit do vesmíru, který všichni nosíme v hlavě. Pod dohledem duchovního učitele zde v tmách trávili čas od tří týdnů do několika měsíců… Někdy bylo náročné vrátit člověka jeho dřívějšímu životu. Myšlenky byly po takovém období hmotnější než sama realita. Živí lidé se dotyčnému jevili jako přeludy.

Dostávám záchvat tichého smíchu. Pláču nezastavitelným proudem radosti. Uvědomuji si, že je za to odpovědná ta pryskyřice z gandži, ale nemohu si pomoct – je to ještě silnější. Chvíli hýkám do polštáře jako rodička.

Naštěstí mne vrací putující obrazy do klidného základního stavu. Utírám si uslzené oči a myslím na – sluneční korónu. Je to neviditelná zóna, prostor okolo naší hvězdy, který má mnohem větší teplotu než povrch složený z divoce zkroucených granulí žhavého plynu. Vědci říkají – že se zde nejspíše jedná o akustickou energii, nabuzenou těmi neuvěřitelnými magnetickými uzly hvězdy zvané Slunce, která rotuje kolem své osy odlišně na pólech a na svém rovníku, je též možné, že jinak rychle rotují vrstvy uvnitř hvězdného tělesa. Akustická energie – zpěv Slunce. Líbí se mi to.

Pak si vzpomenu na tu frázi „Vědci říkají…“ a opět se plačtivým smíchem rozvřískám do polštáře. Buším pěstí do matrace a opráv­něně se bojím – abych se nepochcal smíchy.

Pak je opět klid. Polykám sliny a zesláble se zvedám z postele, oplachuju si tvář tekoucí vodou, piju z dlaní a chladím si zátylek.

Sedím na židli u okna a nechávám na sebe dopadat nebeský chlad. Říká se – v krajích na severu, Inuité to dobře znají… že polární záře někdy zpívají. Když je sluneční vítr dostatečně silný a magnetické pole země slabé, otevře se cesta pro ionizované částice hluboko do zemské atmosféry… Polární záře někdy zpívají… Zpívá Slunce.

V mysli mám temně rudý svět, který popisoval jakýsi výzkumník na internetu, neuvěřitelně syté barvy, dilatace času a prostoru, hypervnímání nepopsatelných rozměrů a bytostí… To zakusil, když inhaloval roztok DMT. Další účastník internetové diskuse popisuje zážitek výstupu ze svého těla, jakýsi nadčasový „hyperprostor“ je zakoušen jako plná realita. Náš svět je pouze řídká iluze. Sen, letmé zdřímnutí.

Vstávám ze židle a vykláním se do ulice, slyším němčinu či nizozemštinu. Dole, přímo pod mým oknem – sedí u stolku tlustý Hrompac, má vyholenou hlavu a z blonďatého plnovousu má na bradě upletený dlouhý copánek zakončený „beruškou“. Cosi nesmírně důležitého vypráví dvěma mladým prostitutkám, které statečně popíjejí sekt. Ve stříbrně se lesknoucím kbelíku s ledem čekají další lahve. Trojice debužíruje, dívky malými prstíky, drobnými zoubky vylupují velké rudé krevety. Hodný valibuk huhňá cosi závažného, zvedá obočí a zamaštěný prst. Teď vzal do rukou velikého vařeného humra. Utrhl mu krunýř na ocase a začal žrát masitou, drolící se prdel. Paštěku pod dlouhými kníry má plnou bílého masa. Žvýká, funí a prská. Dívky se hihňají a kývou hlavou. Vidím lidstvo v roce 2012.

Sedám si na postel a v žaludku ještě pochoutky z Macaa, dolaďuji noční chvilku něčím sladkým. Šátrám v batohu a vytahuji tatranku ze železných zásob. Po haši je ta sladkost naprosto omamná. Vychutnávám každé sousto do poslední molekuly.

Je štěstí, že jsem zrovna stál u umyvadla a zapíjel sladkosti chladnou vodou. Zvenku se ozval neartikulovaný hlahol a pištění, které znamenalo zřejmě šťastný smích. Mečivý hlas zanotoval jakousi melodii, do toho bouchlo šampaňské… Z úst mi vytryskl proud vody na zrcadlo, jak se dostavil záchvat hurónského smíchu. Plače smíchy, přidal jsem se tak k rambajzu pod okny. Opravdu se mi podařilo vymočit do umyvadla a ani moc jsem nenačůral vedle… Naříkal jsem štěstím, plakal pak nad blbostí světa, nad naší společnou, naivní duší.

Usnul jsem při této státotvorné činnosti jak mimino.

Ráno bylo hladké a tiché. Ano, je víkend. Lidé vyspávají. Ulicemi se rozléhají kroky chodců, hlasy prvních nedočkavých turistů, je slyšet vodotrysk z kašny na malém náměstí za rohem.

Dal jsem si dlouhou vlahou sprchu, střídám horké a studené přívaly. Cítím v těle podivuhodný buněčný klid. Jasnou pozornost, která je průzračná, mozek volně a bleskově rychle pracuje… a ta rychlost je takové nadsvětelné povahy – že nebolí. Jako by mozek pouze předával vjemy do prostoru okolo sebe a vzápětí dostával hotové, mimo čas připravené výsledky. Mozek je čtecí hlava, orgán pokračující svými nehmotnými částmi do databáze časoprostoru.

Káva v bistru naproti, které je dnes ráno nápadně liduprázdné – stala se mi už samozřejmostí. Jako bych tu léta žil a znal tu každý kout… Jediná potíž je, že jsem se za ty dva dny naučil jen asi deset slov… V Lisabonu bych dokázal žít. A umřít, protože naprosto nevím, co bych zde vykonával za práci.

Vytrhl jsem se z nereálných myšlenek a pomalu se vydal na toulku městem. Letadlo mi letí až večer. Mám noční spoj, v Londýně budu jak kokot vejrat několik hodin, ale v Praze budu za svítání.

Chvíli jsem postál u zpívající fontánky na malém náměstí. Rozmýšlím se, kam jít… Alfama, čtvrť nízkých domků, průchodů a dlouhých uliček, které se vinou a stoupají ve svahu pod hradbami, to je pro mne příliš úzké a kontaktní. Spolu s necitlivými turisty, jak opice netaktně vejrat do úzkých dvorků, kde se věší prádlo. Čumět jak vůl do otevřených oken přízemních bytů a rozněžňovat se tou „romantikou“ prostého života – to může jen píča.

Volnost, rovnost, bratrství! Stojím na rozlehlém náměstí, kde jsem předevčírem začal zdejší pobyt. Praça Restauradores – náměstí pojmenované na oslavu dávného návratu nějaké místní monarchie. Užívám si svěžího slunce, přímo piju tu mořskou vůni z povětří. Bílé fasády domů, modré nebe a zelené kadeře stromů v zahradách… Procházím se středem prostranství, je možné odtud zabočit na další náměstí a široké třídy. Jdu jak šťastný mravenec po kamenném povrchu rozevřené veliké dlaně.

Postojím před podivuhodnou železnou konstrukcí mohutného výtahu, který překonává výškový rozdíl mezi centrem města dole a čtvrtí vil a paláců na kopci. Elavador da Santa Justa nepoužiju. Nechci se cpát s cestujícími v uzavřené kabině.

Mám potřebu prostoru. Jdu k moři. Obloha je pokrytá lehkými perutěmi ranních mraků. Vláha z moře se sráží do beránků, které každou minutou silnější Slunce za chvíli rozpustí ve svém vysokém jasu… Tak krásně se dnes dopoledne dýchá.

Když procházím Mořskou branou a moře mně ukáže svůj šedavý mživý třpyt. Když pohlédnu do nebe a nasaju do plic jódem a rybami nasycený vzduch. Sám v tichu duše. Člověk na širokém prázdném prostranství. Tak se ke mně pojednou probořil vnější svět. A jako tibetských mnich nevěřícně zírám na ty zhmotňující se obrazy.

Nejprve se ozval tichý smích. Pak mne něčí ruka lehce pohladila po rameni. Otočil jsem se. Anna! Nikoho méně bych zde v této chvíli nečekal… Usmívá se, krásná jako před lety, snad je jen trochu štíhlejší. Její velké hnědé oči se na mne usmívají. Souměrné rudé rty se ke mně blíží… automaticky zavírám oči a propadám se do hlubokého polibku.

Přátelská krásná tvář této Slovenky mne rozezpívá vroucností a dojetím. Anna!

„Kde se tady bereš? Anno! Snad se mi to zdá? Je to pravda, jsi skutečná?“ Směje se a pokládá mi ruku na paži. Na rtech cítím lehkou vůni její rtěnky: „Jak jsme se dlouho neviděli? Vždyť je to snad deset let?“

Kamarádské přímé oči se na mě usmívají, ale teď vidím, jak do jejího obličeje vstupuje vážnost a lehký smutek. Překvapeně zvednu obočí. Usměje se a zavrtí hlavou: „Ne, nic mi není… Je tady jeden problém. A teď se prosím tě nelekni. Snaž se chovat normálně. Nejde o nic hrozného. Jen musíš okamžitě odjet z téhle země. Proto mi naši přátelé dali vědět, byla jsem zrovna s manželem v Madridu, a tak jsem zrovna byla k ruce – jako člověk, kterého znáš. Je to důležité, abys mi věřil. (Kývu hlavou, že to je přeci samozřejmé.) Ty jsi včera byl někde, ve společnosti lidí, kteří jsou sledováni místní policií. Jsou to záležitosti, které se táhnou z minulosti a mají vztah pouze k téhle zemi. Jsou zde pořád kruhy uvnitř armády a státní správy, které mají sentimentální vztah k minulosti. Tihle lidé jsou v každé zemi… Naši přátelé dostali informaci, že policie prověřuje všechny osoby, které byly včera v jisté orientální restauraci. Neznají tvé jméno, neví, kde ses ubytoval. Mají pouze fotografie hostů z té restaurace, pořízené v noci z protějšího domu… Ta adresa je již léta pod občasnou kontrolou. Přátelé o tom vědí, ale z důvodů, které neznám, není dobré, aby tě místní orgány měly identifikovaného v databázích, nebo se dokonce dotazovaly po tvé osobě u spřátelených složek v zahraničí. Z určitých důvodů nesmíš být nikde uveden, je důležité, abys zůstal nenápadný… Víc opravdu nevím. Věř mi, je důležité, abys věděl – že to je doopravdy.“

Hledím přímo před sebe, vítr, slunce a teď ještě – jako by někde něco umřelo. Nějaká naivní domněnka, že pokud nastoupím tuhle cestu, zůstanu ušetřen kontaktu s touhle temnou stranou reality. Otáčím se k Anně a ona mi pokládá svou pevnou, přátelskou ruku do mé dlaně. Žíly a krev mého těla cítí teplo a tep jejího srdce.

Velké hnědé oči se pozorně dívají do černé rudnoucí tmy uvnitř mých modrošedých zornic. Slunce a tohle mořské město, její milá tvář a vlasy barvy lesního medu – celý svět mi dopadá na vrstvu světločivých buněk, které jej pomocí elektrochemických signálů přenášejí do příslušných oblastí mozku. Zde se teprve rodí skutečnost… Mám chuť ignorovat vše, co jsem teď právě slyšel, a jako blažené nevědomé dítě zůstat v té tmě, někde vedle, stranou života.

Potom události vzaly svižný ráz. Anna mi nasadila svoje sluneční brýle a na krk jsem dostal její drahý profesionální fotoaparát. Plátěná čepice doplnila mou vizáž tuctového turisty, který chce všechno svým objektivem nacpat na gigabitovou kartu. Zavěšeni do sebe šli jsme, co noha nohu mine, úzkými uličkami někam nahoru do podhradí.

Cestou mi Anna vypráví, jaké budou moje následující kroky. Chvíli sedíme v malém starobylém parku, v podivuhodné besídce, kterou tvoří neuvěřitelně široká koruna jakéhosi tropického stromu. Kovové sloupky a mříže podpírají v pravidelných rozestupech tu podivuhodnou rostlinnou bytost – která v mnoha zmnožených kmenech a do země opět vzrostlých vzdušných kořenech zabírá svým stinným větvovím plochu běžného fotbalového hřiště.

Opakuji Anně postup, který bude následovat po našem rozloučení. Kýve hlavou. Potom mi ještě stihne ukázat ručně šité boty, které má zrovna na nohou. Koupila si je nedávno ve Valencii… Lehce zadupe do země jako tanečnice flamenca a já hned přidušeně zavyju jako cikánský zpěvák a zároveň mi houpne v ptáku… Políbím ji na dlouhou šíji, těsně na hranici tmavých medových vlasů. Úplně z ní ten med cítím. Krásná včelí královna.

Podívá se na hodinky a já vím, že už je čas. Nechce, abych ji doprovázel. Fotoaparát mám nechat u lidí, s kterými se za chvíli setkám. Zvedáme se a ona mi vkládá na ústa kamarádský polibek. Cítím její čistou duši, a tak jí zašimrám knírem do ouška několik sprosťáren. Její perlivý, tichý smích – kdy ukázala ve své kráse svoje bílé ostré zuby… to si odnáším jako drahou památku.

Zpod stromového loubí sleduji, jak vychází z parku… za mřížovým plotem se její postava ztrácí v ruchu ulice. Snad to velké tmavé audi s diplomatickou značkou? Nebo ten golf s nazelenalými skly? Nevím, kam se ztratila ta dobrá duše. Někde se prostě objeví, na nějaké recepci, a vnoří se do oficiálního života. Anna je dělník, který staví konstrukci budoucího světa.

Před lisabonskou katedrálou vyhlížel dav lidí – až vyjdou svatebčané, obřad ještě probíhal. Počkal jsem chvíli u zábradlí na terase otevřené k moři. Původně jsem si přál na chvíli usednout na lavičku z železných kovaných plátů, která byla tak šikovně neobsazená, navíc ve stínu hustě ovětvených, zastřižených stromů. Za okamžik mi došlo, že to nebyl dobrý nápad. V okrasných štětkovitých korunách hnízdila kolonie štěbetavých ptáčků – kteří co chvíli mohutně srali. Vypouštěli ze sebe celé série ptačinců, fialově zbarvených a pocházejících z bobulí, které rostly na dotyčných huňatých stromech.

Svatba chválabohu již vyšla z chrámových vrat a teď se všichni začali na schodech houfovat k focení – využil jsem toho zmatku a mezi tetičkami, strýci a pobíhajícími družičkami jsem (tmavé brýle zastrčené v kapse) vstoupil dovnitř… Chlad a vůně kadidla mne přivítaly a šero pod chrámovou lodí bylo laskavé a přátelsky zvoucí. Postupoval jsem podél sloupů, vyhnul se hlavnímu koridoru mezi lavicemi a ve vedlejší lodi si prohlížel tváře světců, namalované na věky potemnělých oltářích.

V jedné boční kapli, takřka za hlavním oltářem – jsem se zastavil u kamenného sarkofágu. Postava rytíře ležela na desce, vytesána z jednoho kusu kamene. Hrdý profil, ušlechtilá tvář, dávaly všem najevo, že to byla bytost, která unesla svůj díl odpovědnosti. Dlouhý meč s širokým jílcem, položený na hrudi, ukazoval, že to v těch dobách byl nejčastější nástroj králů. Fungoval jako hrozba, zákonodárná síla… Dlouhý žlutý plamen pomalu hořel na vrcholu jediné, veliké – medem vonící svíce.

Když jsem obešel dokola všechny lodě a zastavil se před každým temným obrazem – kde nebylo jasné, zda ukazuje hrůzy minulé nebo běs budoucího věku. Naslouchal jsem tomu tichu uvnitř a halasu šťastných svatebčanů venku před katedrálou – tichý hlas pojednou řekl „Davaj“ a ryšavý Rus se vyloupl zpoza vysokých, sametem zastřených zpovědnic… Čekal jsem spíše toho milého mestice, ale hned mi bylo jasné – že tohle je přesně práce pro toho vtipálka. Venku jsme v boční ulici usedli do zaparkované dodávkové toyoty.

Byl jsem usazen na sedadle uvnitř zavazadlového prostoru. Zvenku nebylo vidět, že někdo sedí uvnitř. Okénkem za hlavou řidiče jsem sledoval cestu na okraj města. Podjeli jsme obrovský visutý most, okolo se proměnil charakter ulic. Přibylo různých trafik a malých obchůdků, domy byly omšelé, mnohé měly ozdobné oprýskané fasády z modrých keramických kachlů. Lidé i auta zaparkovaná na chodnících měli – proletářský charakter. Malé vozy starších typů, motorky a skútry, děti hrající si na chodnících.

Vystoupali jsme po svazích této prosté čtvrti a dostali se mezi rozsáhlé sídlištní bloky novostaveb. Dodávka zastavila před jakýmsi kadeřnictvím. Tenhle „salon krásy“ měl černé a fialové blesky ve výloze a snažil se vypadat „sexy“ a maximálně „stylově“.

Rus se mnou vešel dovnitř, zde jsem uviděl v rohu opřený svůj batoh. Dojatě jsem polknul. Podal jsem zrzkovi tmavé brýle… ty nechtěl… tak dostal těžký foťák… čepici jsem si též měl nechat. Kývl hlavou a ukázal do křesla. Z nitra salonu vešla starší paní, bez řečí mi uvázala černý přehoz okolo krku a začala na mně pracovat. Zručně přehazovala nástavce na futuristickém elektrickém strojku. „Mašinka“ bzučela a chlupy z krku začaly v chomáčích padat na zem. Její olbřímí prsy mně hnětly obličej, chvílemi jsem neslyšel na jedno ucho, zalehnuté žlázou. Jen jsem občas zafuněl a ona, jako by uklidňovala nějaké zvíře, trousila prsním hlasem: „Nó… tááák… Hmmm… Hohóó.“ Všechno to mělo ruský akcent. Asi nevěděla, že rusky docela dobře rozumím, a tak jsem ji přitom nechal.

Teprve když mi začala zkracovat obočí malými nůžkami – vyšla najevo ta skutečnost. Když jsem jí překvapeně zadržel ruku a vyhrknul: „Čto eto?“ Překvapeně ke mně vzhlédla a zrzavý Rus se vesele zašklebil. Potom nám všem došlo, že to není důvod ke zdržování, a tak ryšavec kývl na kadeřnici. Já ji už nechal dělat svoji práci… Za dvě hodiny jsem měl obarvené hnědé vlasy, včesanou přehazovačku na pleši, ztenčené obočí a z plnovousu zbyl úzký knír a filigránská bradka. Vypadal jsem jako impotentní neurotik, který je po rozvodu a teď si chce (za pomoci „podpůrných“ prostředků) užívat s mladými děvčaty.

Zrzatec mě naaranžoval a pečlivě několikrát vyfotil. Dal jsem mu svůj pas a on se vzdálil do nitra kadeřnictví. Paní zametla chlupy a za chvíli přinesla silný čaj v masivní namodralé sklenici. Pořádně jsem ho osladil a zakousl se do přiložené bagety.

Než se Rus vrátil, přendal jsem si věci ze svého starého batohu do připraveného elegantního kufříku na kolečkách. Turismus, musí to na mně každý vidět. Naklonovaný anonymní jedinec.

Zrzek mi podal zbrusu nový český pas s mou novou fotografií. Pas mám po návratu domů pečlivě zničit. Chlapík ode mne dostává letenku na zpáteční let. Původní pas si nechají. Doma mám časem nahlásit ztrátu. Až budu potřebovat, zažádám si o nový.

Následně ze silné žluté obálky vyndal jízdenku na trajekt na druhou stranu zálivu, do Barreira. Druhý tiket je na vlak do Setúbalu, odtud budu pokračovat nočním autobusovým spojem do Madridu. A nakonec – letenka do Prahy.

Loučím se s paní, která ze mě udělala nechutnou opici. Posílá mi vzdušný polibek. Nasedáme do toyoty, je to všechno na čas. Zrzek se za jízdy přes rameno ptá: „Děňgi, jesť?“ Protože jsem neplatil za pobyt v penzionu, který nějaká dobrá duše (oni) zatáhla za mě, tak kývám – že ano. Stejně dostanu další obálku a v ní je odhadem osm set eur. Zvedám tázavě oči. Ryšavec se krátce uchechtne: „Turist – děňgi…“ Nafoukne tváře a zahraje krátkou etudu na zazobaného plašmušku. Smějeme se srdečně. Když se zeptám, jestli ty peníze mám někde po návratu odevzdat, zavrtí odmítavě hlavou. Občas se naše oči setkají ve zpětném zrcátku.

Budu vystupovat – je to na parkovišti, kousek od přístavního mola, kde stojí prosklený parníček vedle mohutných trajektů. Beru si látkový kufr, vysouvám rukojeť a zkouším plastová kolečka. Půjde to. Rus na mě zkoumavě hledí a pak zpěvavě zašeptá: „V porjadke… (palcem a ukazováčkem začaruje ve vzduchu cosi lehkého a klidného)… Ladna… Spokojno.“ Usměju se a přátelsky si podáme ruce. Má těžkou dlaň jak z olova. „…Poka.“

Stoupám si do řady místních lidí, fronta postupuje rychle. Hučící motory zatřásly železným trupem. Projdu kolem průvodčích a sedám si na dřevěnou lavici. On to vlastně není žádný trajekt, který vozí automobily a autobusy. Tohle je motoráček pro lidi, kteří jezdí každý den do práce.

Když jsme pluli zhruba uprostřed širokého zálivu, vyhoupl se nad hladinu malý delfín a v dalším okamžiku zase zmizel.

Je noc. Silnice stoupá do hor. Dálkový autobus tlumeně hučí… automaticky, se strojovou přesností se plynule řadí rychlostní stupně. Světla vzdálených osad a samot se chvějí v horkém vzduchu, roztroušená po kopcích – v této neznámé vrchovině, ve vyprahlém území, kde prašná půda oddechuje po spalujícím slunném dni. Je to hnědá hluboká noc – noc cikád a cvrčků.

Tolik se toho odehrálo za pouhé dva dny. Celé uzly živých obrazů mi naskakují v hlavě.

V Setúbalu jsem měl pár hodin času do odjezdu. Dal jsem si smaženou tresku a hranolky v prosklené jídelně – kde hučela klimatizace a zároveň prskal a voněl spálený olej. Po krátké procházce kolem autobusového nádraží jsem zaparkoval v jedné pasáži, kde byla internetová kavárna a zároveň herna.

V rohu místnosti, kde mi nikdo nemohl čučet přes rameno – jsem se připojil na české servery a otevřel svoji e-mailovou schránku. Po obvyklé porci spamů a pozvánek od mých literárních přátel, Emanově výzvě k procházce a pivu, doplněné o odkazy na ruské vojenské weby – pouhé kliknutí mi nabídlo tisíce fotografií startujících raket středního doletu, nejmodernějších tanků a vrtul­níků – a rovněž snímky nastrojených důchodců v uniformách, ověšených kilogramy metálů, též tam jsou detailní fotografie pilotů nadzvukových letadel, navigátorů a montérů. Obličeje příslušníků a příslušnic vojenských pochodových hudeb – to je kategorie sama pro sebe… Slíbil jsem si, že se na to doma podívám podrobněji.

Jako poslední e-mail je zpráva od neznámého adresáta, opatrně na ni najíždím kurzorem a zobrazuje se mi obsah – je to Anna! Nikdo by nepoznal, že je to od ní, podepsala se jako Rambo… tak jsem jí říkal před více jak deseti lety – když všude vláčela těžkou fotografickou výbavu a měla z toho zajímavě vytrénované, šlachovité tělo, velké ruce – dokonce pravou polovinu těla svalnatější než levou. Vždy v ní bylo něco mužsky odhodlaného, cílevědomého. A přitom – taková krásná žena.

Rambo píše, že je v pořádku, a doufá, že já též. Drží mi palce a v P. S. zmiňuje, že mi v příloze zasílá fotku Růžového medvěda.

Směju se dojetím, jako vždy je naprosto přesná. Asociace na film Růžový panter je vzpomínka na dobu, kdy fotila série aktů do zamýšlené fotografické publikace… Tehdy jsem se před ní nechtě přeřekl – a místo „panter“ ze mě vypadlo „Růžový partner“. Byla tehdy zrovna čerstvě po rozvodu, ten vztah byl důsledek mladické nerozvážnosti. Kdo ví… Nicméně dnes – když se mi vybavily její tehdejší poznatky z nepovedeného manželství a znám z doslechu jejího současného partnera (a též jsem měl tu čest poznat sám sebe a své reakce, které jsem při kontaktu a hrátkách s ní cítil) – chápu její tehdejší záchvat, nejprve tichého smíchu a potom mlčenlivého pláče. To byla jediná chvíle, kdy ji emoce takhle přemohly.

Otvírám přílohu a vyskočí na mne fotografie přes celou obrazovku. Jsem v té chvíli opravdu rád, že nikdo nemůže vidět na monitor. Je ta fotka někdy z roku 2000. Zrovna jsem se tehdy rozcházel a opětovně se emocionálně vydíral s jednou dívkou. Zhubl jsem z toho snad dvacet kilo. Připadal jsem si jak klokan – tolik lehkosti najednou! Bylo to někdy krátce po našem seznámení s Annou… Sešli jsme se v Týnské kavárně, byl letní lehký den. Sedli jsme si na nádvoří pod slunečník. Během příjemně ubíhajícího hovoru, kdy jsem cítil při každém pohledu na tu krásku, jak mi tepe srdce… ostré slunce mi pojednou zasvítilo do očí. Než jsem se stačil přemístit do stínu, Anna prudce uchopila velký slunečník, který byl na zemi zatížen čtyřmi betonovými dlaždicemi – a jakoby nic, trošku se stydíc za svou sílu, přitáhla těžkou konstrukci blíž k našemu stolu.

Od té chvíle (jen někdy – když jsem ji škádlil) jí zůstala přezdívka Rambo. Pár dní nato mně nabídla zúčastnit se té její profesionální práce – jako objekt… Byl jsem z toho nesvůj – ale má touha k ní a všechny ty okolnosti okolo focení aktů mne přinutily souhlasit. Doufal jsem ve spojení.

Při pohledu na fotografii, na akt pětatřicetiletého muže, který úkosem, podivně zavile z profilu zahlíží do objektivu – stehenní svaly jsou napjaté a vykreslené, jako bych praktikoval nějaký sport… přitom jen mé nohy nosí to metrákové tělo.

Říkám si: „Tohle jsem já? Ten zločinecký výraz je v mém rejstříku ksichtů? Vždyť jsem se díval na Annu a v té chvíli mi tepalo celé tělo láskou!“

Ztopořený úd je z poloviny decentně ve stínu, nicméně žalud je tak zřetelný – že Anna při focení říkala (zatřásl se jí hlas): „Doufám, že nás nezatknou za pornografickou produkci na veřejnosti.“ Byla z ní najednou taková indiánská holčička. Focení se tehdy odehrávalo v přírodě a zabralo nám celý den až do hluboké noci. Anna přinášela z automobilu další a další speciální akumulátory pro reflektory.

Stál jsem tam tehdy, stydě se za svoje tučné tělo, a zároveň vzrušený (jako by se mi splnil onanistický sen z dob mládí, exhibice před krásnou dívkou), doufaje – že se to celé převrátí v něco dalšího.

Díval jsem se Anně do očí a miloval. Hledal jsem v černém oku objektivu její duši. Srdce se mi přestěhovalo do přirození a chtělo k ní! K ní! Dralo se ven, z kůže – až jsem myslel, že mi pukne penis.

Anna pojednou zbledla a odložila fotoaparát… přistoupil jsem k ní. Objal jsem ji láskyplně okolo ramen a ona se mne zlehka chytla kolem boků. Úd se vzepřel o její tmavomodré džínsové kalhoty. Cítil jsem chladný kov její přezky na opasku.

A pojednou, jako bych já byl plavá, chlupatá žena a ona – tmavo­vlasý muž. Láska pulzovala dál mezi námi, pouto bylo intenzivní – až do morku kostí. Ale ten zášleh se nevešel nikam do normálních souvislostí.

Usmála se smutně a zašeptala: „Ty jsi takovej – růžovej medvídek.“ A já věděl – že je to pravda. Anna, ač krásná žena, byla někde uvnitř, přesně tam, kde já mám pouze černou díru v egu – Anna je pevná, silnější než mnohý muž… A možná že je sama překvapená tou svojí tuhou podstatou. Tahle věc nemá naštěstí nic společného – jak u ní, tak u mne – nic, co by nás nutilo změnit pohlavní identitu. Je to prostě její pevné dívčí srdce a moje veliká, obrovská – měkká duše.

Bylo jasné – že nebudeme, nemůžeme spolu souložit. Tohle poznání nás ale paradoxně velice uvolnilo, že jsme se váleli šťastně jak dvě děti v trávě na lesní pasece… Nafotila tehdy, v tom halucinačním podivuhodném dni, několik filmů.

Seděli jsme pak, když oranžové slunce prolézalo křoviska a modřínové háje… sedli jsme si na vyhřáté místo. Ještě naposled mě přinutila se svléknout a vylézt na hromadu nařezaného dřeva. Konečně byla spokojená. Sytá zář žlutých paprsků postupně rudla, Anniny oči svítily zvláštním ohněm v tom podvečerním modrém vzduchu… Sedli jsme si pod strom, ona pečlivě prostřela deku ze svého vozu. Popíjeli jsme lehké víno a ona kouřila tenké dámské doutníky. Vypadalo to jak verze slavného obrazu, jmenovalo by se to Večeře v trávě.

Potichu jsem se zasmál a položil jí klidný, volný čurák na kožené holínky… chvíli se dívala a pak na to položila ruku s dýmající tmavou cigaretou. Kývl jsem (někde ve mně „kývla“ blonďatá bestie) a Rambo odklepl sloupeček popela na penis. Zasyčeli jsme oba zároveň a ona se hned starala – jestli to nebolelo. Ne – bylo to jak pohlazení zmrzlinovou lžičkou za horkého dne… Touto chvílí se veškerá energie mezi námi spotřebovala. A zůstala důvěra a tiché přátelství.

Autobus projíždí náhorní plošinou, před chvílí jsme minuli zrušenou, zavřenou celnici. Už jsme ve Španělsku. Před námi se rozprostírá pozvolně se svažující pahorkatá krajina, která kdesi klesá k řekám v rozlehlé, ničím neohraničené nížině. Na východě je noc naprasklá a vytéká z ní nazelenalé orosené světlo svítání.

V hlavě mám obrazy, které jsem naskenoval očima, v podstatě nechtě – ale z pouhé lidské zvědavosti, jak dnes Anna žije… Do vyhledávače (sedě pořád v internetové herně pod modrými zářivkami) naťukal jsem její jméno a přepnul na zobrazení fotografií, bez textu. O slova v této souvislosti nemám zájem. Chci pouze vidět její tvář… Jo, jistě – potvrzuje se, co jsem vlastně čekal. Fotografie z recepcí na velvyslanectvích, tváře známé a slavné, sympatické a nechutné, proradné a uvěřitelné… Zde je její partner, zobrazený přímo Annou, jak v zácloně se culí na pobřeží do objektivu. Vypadá tam rozkošně, velvyslanec… Eman mi vyprávěl, že dotyčný má na hlavě jako důsledek nějaké autohavárie – obráceně, tedy „chlupem“ do čela – chirurgem omylem přišitý kus kůže. Takže si musí nechat dělat „trvalou“ anebo se lízat brilantinou. Je vidět, že tato ješitná „mužská holčička“, která je o nějaký ten centimetr menší – to dává svému podřízenému okolí „sežrat“. Jedna fotografie je tak zajímavá, že ji prokliknu, a otevřou se mi stránky bývalého kolegy dotyčného ambasadora. „Pinďour“ byl totiž svého času zaměstnán ve Výzkumném ústavu psychiatrickém. Podle jeho bývalého kolegy – trpěl umanutými teoriemi z oblasti sexuologie. V rámci výzkumného úkolu, na kterém zakládal myšlenku své budoucí disertace, si zval do ústavu desítky dvojic dobrovolníků, všechno to byly mladé manželské dvojice nebo stabilní, spolu žijící heterosexuální partneři… Dvojice spolu souložily bez přítomnosti cizích osob. Byly předem informovány, že bude nahráván jejich fyziologický rytmus EKG a EEG. Mimo jiné bude též, jako doplněk výzkumu, zaznamenáván i zvuk. Ve skutečnosti byl primární zvukový záznam, pořízený kvalitní studiovou soupravou, citlivé mikrofony zaznamenávaly každý sebemenší vzdech… Získaný materiál, pořízený na magnetofonový kotouč, byl posléze přehrán dotyčné dvojici. Byly opět samy v místnosti a z velikých stereofonních reproduktorů se linul zesílený zvukový záznam. Při této příležitosti byl pořízen další záznam – tentokrát to ovšem byl filmový dokument (pořízený bez vědomí dvojic) – v reproduktorech ukrytou filmovou kamerou. Tato dnes poněkud spektakulární záležitost vypovídá – že se Pinďour chtěl něco dozvědět sám o sobě. A tak se jako správný šikula – ulil do cvokárny a „profesionálně“ tam šmíroval.

Usmívám se nad tou pošetilou snahou a hledím na další obraz, který mám ve své mysli. Stojí tam prezident Pižďuch, s obarvenými vlasy a strhaným výrazem ve tváři, vedle něj Pinďour s brilantinou a henou v řídkých šedinách. Na snímku je rovněž s nimi jistá bývalá herečka „Hubu mám jak pytel na hady“ (ve skutečnosti se ovšem dříve jmenovala „Pračka na čuráky“, ale potom co vzala „kontrakt na manželku“, tak se nechala úředně přejmenovat).

Uprostřed snímku stojí Anna, děsivě hubená – až se mi sevře srdce, vypadá jak světice z oltářního obrazu… Líbal bych jí nohy, moje blonďatá bestie vyje touhou a soucitem. Svatá Anna, hrdinná krasavice, můj Rambo – je obklopen příšerami.

Na poslední fotografii, kterou uložil můj mozek – je Anna při audienci u britské královny. Stará paní v meruňkových šatech se na Ramba mile usmívá a on jí přátelsky cosi vypráví.

V anglickém bulváru, jehož stránky jsem prokliknul přes tuto fotografii (musel jsem nejdřív „odmáznout“ nabídku webových stránek s fotografiemi průhledných kalhotek, jež odhalovaly hustého bobra u nějaké mladičké hvězdy, která vyrostla z dětských rolí v čarodějnických filmech a teď hledá svou dospělou identitu), v tom SuperSpy bulvárním deníku se říká, tedy překladač Google píše: Královna si oblíbila tuto podivuhodnou ženu z malé, cizokrajné země a ona ji navštěvuje mimo oficiální protokol, v soukromých prostorách královského paláce.

Anna a britská královna… Laskavě pohladím v myšlenkách tu státní babičku a mého tmavovlasého, asketického Ramba.

„Buď šťastný, daleký příteli! Buď šťastná, kamarádko nádherná!“

Španělská noc končí. Jitřní mlha pokryla mělká údolí v nížině. Auto­bus sjíždí po táhlých svazích, klesáme z hor. Svět je šedý a modrý. Daleko vpředu, někde v korunách nekonečných olivových sadů, přichází růžové – meruňkové slunce. Ještě není vidět, zatím se proplétá kdesi za obzorem mezi větvemi pomerančovníků… ale už se blíží.

Koutkem oka jsem zahlédl charakteristické dlouhé plutí nějakého tmavého bodu. Vodorovně letěl nad vyprahlou planinou. Jako by se vznášel v proudech času – jako tajný lesní mandarín.

Už vím, co znamená – ten můj zavilý kosý pohled na té pornografické fotografii, kterou mi poslala Anna. Natáčím tvář ke světlu, které je kdesi za mnou, a toužím po temnotách – do kterých mne vede můj úd.

Právě se blonďatá bestie dozvěděla, jak se jmenuje její existence na této zemi. Je uložena v nesmírném katalogu životů a jmenuje se: NOČNÍ LET SOVY.