Skvrny

Jakmile za nevítaným hostem zapadly dveře, Slepýš ztěžka usedl do křesla. Na tváři sice cítil teplo slunečních paprsků pronikajících sem střešním oknem, ale v žaludku… Hůř mu snad bylo jen tenkrát, když se stěhovala Madla.

Impresionistické skvrny – tady teple oranžové, u očí světle žluté, pod bradou zas studeně namodralé – poskakovaly, šimraly tak, že je musel zaplašit na nose i kolem úst dlaní (alespoň na chvilku) a přejet si prsty obočí. Masíroval obličej se zběsilostí, s níž se odhánějí ovádi. V první chvíli chtěl podobně zběsile odehnat i chlápka, co mluví, jako když kovář buší do kovadliny, až vás z toho bolí uši.

Znovu a znovu plašil skvrny, nepříjemné pocity i ováda v podobě vzpomínky na stín dnešního odpoledne.

Barvy ztrácely na síle. Bledly. Přestal se drbat.

Vnímal, jak světlo odchází – stejně jako cítil, že za okamžik nastane tma.

Bílé světlo se vytrácelo. Podkrovní ateliér se vnořil do mlžné šedi, až se nakonec utopil v temné tuši. A on dál seděl, tentokrát bez hnutí, ruce složené v klíně, oči bloudící kdesi uvnitř hlavy.

Znal barvy, před patnácti lety je ještě viděl, myslel si, že tomu tak bude stále. I po takové době si je dokázal představit, ta představa však byla pouhým snem visícím v oparu, vybledlým, jakoby přeexponovaným; ztrácely se v něm a s nimi i jasné kontury předmětů a lidí. Vzpomínka na barvy vyvolávala pocity – zelená uklidňovala, oranžová vzbuzovala chuť k jídlu, červeň jej pudila k akčnosti a umanuté pracovitosti, modrá zbožšťovala, bílá paradoxně stahovala ke smrti a černá zpřítomňovala. Stala se důvěrnou přítelkyní, které se svěřoval ve chvílích osamění. Dlouhých patnáct let! Vzpomínka, po níž žíznil. Vnímal jen ne-barvy – bílou, černou a její kultivovanou sestru šedou, jak na grafických listech německých expresionistů.

Když mu bylo třináct, domníval se, že je zamilovaný do Madly. Věděl, že není obvyklé milovat svou vlastní sestru, ale nemohl si pomoct. Byla první a zároveň poslední ženou, kterou špehoval při převlékání; její drobná prsa se nesmazatelně vryla do myšlenek, co chvíli si je vybavoval i s tou drobnou pihou pod levou bradavkou, ve snech se k nim tiskl a prožíval první noční poluce, za něž se styděl. Ráno se vyhýbal jejím očím, nedokázal se do nich podívat, vždyť by poznala, co spolu v noci dělali, pochopila by a jistě by se rozzlobila. Uměla se urazit kvůli malichernějším věcem. Většinou zalezl na toaletu, kde se znovu a znovu drásal, umíněně mnul své malé já až do vyčerpání, jen aby ze sebe vyhnal zneklidňující obrazy.

V létě často chodívali na borůvky nebo na houby, toulali se po lesích až nahoru ke skále. Tam odpočívali ve stínu obřích smrků. V osudný den skákal z jedné skalní vyvýšeniny na druhou a v roztržitosti uklouzl a spadl. Poslední, co v životě spatřil, byla ona – dívka jeho snů, s níž se chtěl oženit. Potom už jen mlha.

Myslel si, že mu zrak navrátí zázračná voda, co vytéká zpod Stožecké kaple, tak jako skláři Jakubu Klauserovi z Volar, který oslepl dvě stě let před ním a nechal z vděčnosti nad pramenem vystavět dřevěnou kapli. Zázrak se neopakoval.

Teď seděl a přemýšlel o všem, co říkal ten nenáviděný muž.

Bylo pondělí po druhé adventní neděli.

Zbývalo mu málo času.

Pohnul se. Prsty natažené před tělem nahmataly na desce stolu obal od cédéčka, který tu zanechal návštěvník. Díky němu dnes ustal předčasně v práci na vánočních zakázkách. Stejně jako každý rok modeloval z hlíny hrnky, postavičky, tváře – prostě to, co se naučil u Štěpána Axmana, kam jej vozila Madla a kde se setkal s dalšími nevidomými, kteří se chtěli živit kumštem. Měl už za sebou práci na kresbě, malbě i plastice v ateliéru Evžena Perouta; on a Madla jej naučili trpělivosti a pečlivosti. Až v Tasově u Axmana zjistil, že se keramikou může dobře uživit – to poznání dalo jeho životu nový smysl.

Ještě loni mu pomáhala, práce šla rychleji od ruky. Radil se s ní, ona mu podávala barvy, vše bylo veselejší. Nebyl sám. Ale teď?

Madla vystudovala prachatické gymnázium, denně dojížděla a po večerech hnětla z hlíny různé objekty, malovala a kreslila. Rodiče jí vyčítali, že nešla na výtvarnou školu, věděli, jak ji vše, co se týká barev a hlíny, baví. Ona však cítila zodpovědnost i za mladšího bratra. Pak ji přijali v Budějovicích na pedagogickou fakultu, bydlela na privátu a domů jezdívala jen na víkendy; slíbili si, že i v budoucnu budou pracovat ve společném ateliéru, který pro ně na půdě zařídil jejich otec. Madla sice učila čtyři roky výtvarnou výchovu ve Volarech, ale to už znala muže, co mluvil, jako když kovář buší do kovadliny. Potkali se v jednom ze supermarketů, pozval ji na koncert, pak na večeři, do kina. Později za ní jezdíval o víkendech a nakonec si ji odvedl do krajského města, co stojí nad Malší a Vltavou.

Vstal a vyrazil najisto ke dveřím. Lehce zašátral prsty po hladké skleněné výplni, přejel doleva ke zvrásněnému dřevěnému rámu, stiskl chladnou kovovou kliku a vyšel temnou chodbou ke schodům svažujícím se do přízemí. Mírně vrzaly, jako by v nich žil červotoč. Ucítil vůni vánočního pečiva. Dnes začala máma péct, tak jako každý rok v tuto dobu. Připravila dvanáct druhů těsta a od každého druhu tři plechy, aby bylo i pro příbuzné a děti sousedů. Pečení vánočního pečiva byl obřad, který spolykal čtyři až pět večerů. Nakonec vše uložila ve sklepě do papírových krabic od zákusků. Bylo třeba je nechat odležet. Rituál byl zakončen slavnostní ochutnávkou během poslední adventní neděle. Celá vesnice se sešla po poledni před hospodou, popíjela horký čaj s medem, dospělí svařené víno, mužští slivovici a děti rozhodovaly, které pečivo z té které chalupy je nejchutnější. Hospodský Standa k tomu hrál na harmoniku a po pátém šestém doušku už se tancovalo a zpívalo, když byl sníh, tak i koulovalo. Slepýš se na to všechno těšil, hlavně proto, že přijela i Madla a tancovala s ním. Šlapal jí na nohy a ona se smála. Miloval její ohlušující smích a teplý dech.

Vzdálený hlas z rádia ohlásil časové znamení – sedm hodin, zprávy byly plné včerejší vraždy, co se stala v Budějovicích.

Oblékl si bundu, vzal ji z věšáku na stěně, kam odkládal šaty jen on, otec s matkou měli věšák na druhé straně zdi. Během obouvání a šněrování bot doposlouchal zpravodajství. Zatímco zněly tradiční tóny vánoční koledy a hlas Karla Gotta snil o Vánocích bílých, nakoukl do kuchyně.

„Mami, jdu se na chvíli projít.“

„Ty s námi, Šimone, nepovečeříš? Za chvíli bude zemlbába, tu máš rád.“

„Ohřeju si ji zítra k snídani.“

„Dobře, jak myslíš.“

Chtěl už zavřít dveře, když zaslechl ještě matčin hlas: „A moc to s tím pivem nepřeháněj!“

Jak může vědět, že se chystá do hospody?

Slepýš každý den chodí na procházky na Kamennou Hlavu nebo dolů lesem k Dobré a někdy ke Stožecké kapli, aby zkusil, jestli se tentokrát nestane zázrak. Hodinu dvě šlape, třídí si myšlenky. Zná zdejší cesty důvěrně, každý kámen, na který narazí svou hůlkou, prasklinu v asfaltu, každý metr má svůj specifický zvuk, každý krok zní jinak. Slepýš si už dávno odvykl počítat kroky, odměřovat vzdálenosti. Počítání jen zbytečně zatěžuje mysl, nesoustředí se pak na zvláštní jemná echa zvuků, praskání větviček a šustění vody mezi uschlým listím. Do hospody zajde jen tehdy, když opravdu není zbytí – když je rozrušený a nejistý; když potřebuje za něčím učinit tlustou černou čáru a začít od začátku, jinak. Neuvědomil si, že jeho matka svými jemnými mateřskými čidly vždy pozná, kdy taková chvíle nastává, kdy je její syn v nesnesitelném napětí. Matky vědí, kam mají jejich synové namířeno, jako by nahlížely do jejich myšlenek, jako by byly stále ještě propojené pupeční šňůrou. Matky – dohlížitelky nad jejich sny a tajnostmi. Synové zas s vrozenou naivitou věří ve svou neprůstřelnost a nečitelnost. Málokdy je napadne, proč právě ve chvílích velkých trápení jsou matky o tolik vlídnější než obyčejně. Nevnímají ony jemné nuance citů, tak jsou zahleděni do sebe.

Povzdychl si. Zas si vzpomněl na slova toho chlapa. Neměl ho rád, ale jeho prosbu nemohl odmítnout, nešlo to, prostě nešlo.

Vyšel ze dveří, vzduch voněl předčasně jarem a voda v příkopu bublavě skákala podél silnice dolů do údolí. Po sněhu ani památky.

Vrátka nechal otevřená a pustil se silnicí vzhůru do kopce. Cestu znal, chodíval tudy obden. Bílou hůl nechal v domě, nepotřeboval ji. Ušel snad deset, možná patnáct metrů, když se zastavil. Na chvíli zaváhal. Co kdyby v hospodě přebral? Měl pocit, že se musí opít. Otočil se. Zapískal. Během chvilky se mu o nohu otřel svým bokem Šaman – labrador.

Pes krátce zaštěkal a rozkomíhal ocas ze strany na stranu, až narážel Slepýšovi do stehen. Slepýš měl pocit, že mu pes svým štěkotem dává na srozuměnou svůj souhlas; je svolný asistovat u každé páníčkovy lumpárny.

Šli svižně, na první pohled byste nezjistili, že se k návsi blíží slepec.

„Dobře jsi štěkal na toho blbce, co nám odloudil Madlu,“ pomyslel si Slepýš. „Šamane, jak já toho hajzla nesnáším! Nejraději bych ho shodil ze skály, i když vím, že je větší a mohutnější než já, už jenom ten hlas dokazuje, jaká je hora. Madla by ale byla nešťastná, a to nechci. On mě, představ si, přišel požádat o pomoc. Není mi z toho dvakrát nejlíp. Kamaráde, já ho neposlal do háje, chápeš to? Já mu hned kývl. Když mě prosil, tak jsem cítil, jak se začínám potit. Chtěl jsem někam zmizet. Něco mi říkalo, ať jdu od toho, něco jako intuice, šestý smysl nebo tak něco, ale nemohl jsem jinak. Tady už nejde o mě a o Madlu, chápeš? Tady jde o víc. Jediný, co mě děsí, je, že…, že to nestihnu. Šamane, já vím, že bych měl hned teď sednout a začít pracovat, ale já si opravdu předtím potřebuju vyčistit hlavu. Snad pak půjde všechno líp, fakticky! Já…“

Nepřiznal si, že se bojí – bylo jasné, že některé zakázky do Štědrého dne nedokončí, ani kdyby se pustil do práce a dělal přes noc. Jezdívali za ním lidé i z daleka, dokonce z Německa a Rakouska, nemohl si stěžovat na nedostatek práce. Jeho specialitou byly portréty, portréty lidí, které nikdy neviděl, nikdy si na ně nesáhl, jen je delší dobu poslouchal. Tuto techniku se naučil u Axmana. Chodíval tenkrát s Madlou do jednoho malého konzumu na návsi a poslouchal zdejší prodavačku, jak si se zákazníky povídá. Docházel tam skoro rok, teprve pak ho Štěpán Axman postavil ke stojanu a řekl: „Zkus udělat její portrét, vciť se do té ženy, znáš její hlas, tak znáš taky její povahu, pak je už jen krok k podobě. Všechno souvisí se vším, pamatuj si to.“ Nejdřív vzal papírovou krabici od mléka a omotal ji odspoda nahoru hliněnými hady, které si předem vymodeloval v dlaních. Snažil se, aby byli hádci stejně silní. Jejich počet musel být dělitelný čtyřmi. Měl jich šestnáct, dvanáct přímo na krabici, na těch pak stavěl celý obličej, a čtyři uzavírali kostru hlavy. Když měl krabici obalenou, vyznačil ve středu všech čtyř stěn osy, vyhloubil je do hlíny prsty. Jednu ze stran si vybral pro obličejovou část, pamatoval si, že čtyři spodní hadi tvoří budoucí krk, že od pátého do dvanáctého hada musí na stávající vrstvu přidat druhou vrstvu hadů, ale jen od jedné boční osy ke druhé, že v zadní části hlavy od devátého do dvanáctého hada taky přidá druhou vrstvu hadů od osy k ose, která vytvoří týl hlavy. Pak domodeloval základní proporční rozvržení obličeje, vyznačil základ nosu, obočí, oči a ústa. Na úrovni nosu vymodeloval po stranách uši, které začínaly a končily na bočních osách hadové kostry. Počkal půl hodiny, hotová kostra dostatečně seschla a on mohl vyndat krabici od mléka ven. Teprve potom přidával hlínu a modeloval. Snažil se zachytit základní typ hlavy, představoval si, že má širokou bodrou tvář, mírně zakulacenou. Dlouho přemýšlel o posazení vlasů, tvaru uší. Postupoval detail za detailem, jako by skládal mozaiku. Aby hlava mohla rovnoměrně schnout, udělal nakonec na jejím vrcholu díru špejlí. Vzduch tak do ní pronikal i shora.

Na portrétu pracoval přes půl roku. Výsledek byl nevídaný. Všichni ženu poznali. Vymodeloval její tvář, jako by ji nakreslil karikaturista. Hned po vypálení v keramické peci ji od něho koupil její starší syn. A nebyl to levný dárek. Takových dárků pak během let udělal víc. Stal se tím pověstný a vyhledávaný. Dospěl cvikem k naprosté dokonalosti, dokonce i práce se zrychlila. Teď potřeboval tři týdny až měsíc, víc ne. Mnozí spatřovali v bustách zázrak, jiní kuriozitu; pro Slepýše však bylo nejdůležitější, že si vydělá na své potřeby a nemusí škemrat o milodary.

Po odchodu dnešní návštěvy si však uvědomil, že jsou jeho ruce stále ještě příliš pomalé. Nebál se reakce zákazníků, kterým bude muset lhát, bál se toho, co uslyší z nahrávky na stole, bál se, že se mu budou ruce třást víc než jindy, že nestihne včas vyhovět prosbě manžela své sestry. Za týden nemohl stihnout vytvořit portrét! Ani za dva týdny! Přesto se o to musí pokusit.

Zachvěl se, jen si na nahrávku vzpomněl.

Zatím došel až ke dveřím místní hospody, která sloužila i jako malý koloniál, kde jste sehnali nejzákladnější potraviny – mouku, olej na smažení, konzervy, sůl, koření, med, zkrátka vše, co může kdykoli v domácnosti dojít a co je třeba rychle dokoupit a nejezdit až do supermarketu ve městě.

„Šamane, čekej! Bez tebe to zpátky nezvládnu. Ne že mi zdrhneš za nějakou fenkou.“

Pes zaštěkal a lehl si.

„Jo, moc kecám, máš pravdu, tak čekej!“

Vzal za kliku a vešel do zakouřené místnosti.

Ohlušila jej směsice různorodých hlasů promíchaná s hudbou z rádia. Do nosu udeřily výpary z kuchyně, kde se právě něco smažilo. Chvíli jen tak stál a naslouchal, pak se vydal k výčepu. Pravou rukou se lehce dotýkal okraje dubového stolu.

„Slepýši! Tady je volnej stůl.“

Ucítil, jak hospodský Standa uchopil jeho ruku, kamarádsky ho objal kolem ramen a vedl ke stolu, který stál hned za výčepním pultem. Slepýš si uvědomil, že Standa musel hospodu přestavět, když tu byl naposledy, bylo sezení jen ve druhé části místnosti.

„Dlouho ses neukázal, rád tě vidím.“

Stiskl silně Slepýšovu pravici a zatřásl s ní. Standa byl kus chlapa. Půl života pracoval na pile a dalších deset let v lese. Jeho žena zas celý život v hospodě. Na stará kolena se k ní přidal, hospodu si pronajali a on začal spokojeně tloustnout.

„Ahoj, taky tě rád vidím,“ zavtipkoval Slepýš a usadil se na odsunutou bytelnou židli.

„Pivko? Hele, dneska poprvý mám i na výběr – chceš dvanáctku plzeň, nebo Budvar? Taky mám desítku, ale ta je dobrá tak pro ženský.“

„Dám si Budvar.“

Slyšel, jak se Standa vrátil za výčep a roztočil několik nových piv. Z dálky od stolů zaslechl hlasy, jak ho volají a zdraví. Zamával jim a ve chvíli, kdy před něho hospodský postavil orosený půllitr a přisunul mu ruku tak, aby jej mohl uchopit, opatrně zdvihl sklo nad hlavu, pak k ústům a připil všem okolo na zdraví. Napil se zhluboka – až hltavě. Půl sklenice se přesunulo do jeho žaludku. Otřel si ústa hřbetem ruky. Mezitím si k němu Standa přisedl a naklonil se blíž. Ucítil jeho štiplavý dech plný tabáku.

„Hele, Slepýši, nic mi do toho není, ale zahlídl jsem tady tvýho šváru. Já vím, že se moc nemusíte, chápu tě, fakt že jo, ale taky chápu Madlu, to jenom, abys věděl. Přišel mi nějakej hodně zachmuřenej. Takhle ustaranýho chlapa aby pohledal. Nechtěl bych vidět do jeho hlavy.“

Na vteřinu se odmlčel a potáhl z cigarety.

„Zašel za tebou?“

„Jo, zašel.“

„Hele, já si to hned myslel, že za tebou přijede. Mluvili jste asi tam o tom, že jo?“

Neurčitě mávl rukou, jako by odháněl komára, Slepýš cítil ten pohyb i závan vzduchu, který mu k nosu donesl novou várku nepříjemného kouře.

„O tom? O čem?“

„No, přece o tom, nedělej, že mi nerozumíš.“

„Opravdu ti nerozumím.“

„Jeho jméno bylo v novinách. Slepýši, všichni víme, co tvůj švára dělá. Tak mluvil s tebou?“

„Jo, mluvil.“

„Kurva fix, fakt jsem si to myslel. Hele, já bejt na jeho místě, taky bych za tebou přilez s prosíkem. Můžeš mu vytrhnout trn z paty.“

„To si nejsem jistý.“

„Ale jo, věř tomu, Slepýši, věř tomu…“

Větu nedokončil, Slepýš zaslechl hlas mladého Douchy, který se dožadoval další slivovice a piva. Objednával pro celý stůl.

Zatímco Standa zaklel: „Hergot, nojo, dyť už jdu, ani člověka nenechaj chvilku pokecat s kamarádem,“ poslouchal Slepýš hovory kolem. Všichni měli ústa i uši jen pro jedno téma – pro adventního vraha, co v Budějovicích vraždil o první i druhé adventní neděli.

„Slepejši, co si o tom myslíš?“ ozval se mladý Doucha a něco šeptem dodal ke svým kumpánům.

„Co bych si měl myslet? Vím jenom to, co říkali v rádiu.“

„Nedělej se, něco si myslet musíš, ne?“ popichoval Doucha a zas něco dodal tak, aby to Slepýš neslyšel.

Doucha vysedával v hospodě od otvírací doby až do chvíle, kdy Standa zavíral. Jenom pil, žvanil nebo se díval z okna. Nikdo si nepamatoval, že by kdy pracoval, žil jenom z invalidního důchodu. Pod stolem chrápal jeho jezevčík Emil. Doucha mu nechával nalévat pivo do misky. Říkalo se, že je Emil stejný notorický pijan jako sám Doucha, který žil se svým jezevčíkem ve staré maringotce, co stojí nahoře na kopci. Hned u cesty vedoucí ke Strážnému. Pozemek patřil Douchovu otci. Proslýchalo se, že starý pán, celkem slušný, i když uzavřený vdovec, koupil parcelu, aby na ní postavil synovi domek. Z toho však brzy sešlo a na louce, která sloužila jako pastvina pro krávy, zůstala pouze ztrouchnivělá dřevěná maringotka s prohnilou podlahou. Chlapi se ji před třemi lety pokusili odtáhnout stranou, aby nebyla na očích, ale sotva ji zapřáhli za traktor, rozječel se Doucha tak, jako by ho chtěli vraždit, a že prý ho připraví o střechu nad hlavou. Maringotka se opravdu povážlivě nahnula do strany a bylo jasné, že by převoz nepřežila. Starý Doucha se raději odstěhoval do města, aby se nemusel dívat na synovu pomalou sebevraždu. Když se mladý Doucha potácel po silnici, potácel se i pes. Pokud jste se na ně pozorně zadívali, mohli jste nabýt dojmu, že jejich podoba je až příliš zjevná; i Doucha měl dlouhý protáhlý obličej s malýma černýma očkama, pokožku cihlově hnědou a tělo do tvaru válce. Jeden druhému byli zrcadlovým odrazem, jen u Emila jste si nemohli být jisti, zda si osud opilce vybral sám, nebo mu byl vnucen jeho dvojníkem. I dnes Emil po vychlemtané dvanáctce usnul a nezřízeně chrápal.

„Takový mladičký, život před sebou. Prej je mučil, každou z nich přes dvě hodiny, než vypustily chudinky duši,“ povzdychla si sousedka Málková, která byla čerstvou vdovou a vysedávala už jen před barákem a občas večer v hospodě. S jejím mužem zmizela kráva, stádo ovcí i včelín. O všechno se postaral její zeť, co bydlel s dcerou ve Vimperku, i o funus.

„Dvě hodiny?“ projelo Slepýšovi hlavou a zhrozil se. Rychle dopil zbytek piva a hlásil se o nové. Navenek se snažil zachovat klid a tvářit se nezúčastněně.

„Je jasný, že to nejsou poslední oběti toho šílence, musí to bejt přece šílenec, normální člověk by nic takovýho na advent neudělal,“ dodala Málková.

„Hele, Růžo, normální člověk by to neudělal ani o adventu, ani jindy, jasný!“ skočil do hovoru Standa, zatímco pokládal na stůl novou várku piv.

„Každou adventní neděli jeden mord, říkali to ve zprávách,“ řekla Růža Málková a zvedla se k odchodu.

„Stando, kolik dlužím?“

„Mělas jen jedno malý, nech to bejt. Nepotřebuješ, aby tě někdo hodil dolů? Můžu říct klukovi, je v kuchyni, nic nepil.“

„Ne, ne, ještě nejsem tak stará, abych těch pár metrů neušla, ale seš hodnej, Stáňo.“

„Von těm holkám zapálil i svíčku na adventním věnci. První neděli jednu, druhou neděli dvě.“

„Ten sviňák si to celý natáčel na video, kopii nechal policajtům u tý mrtvý, asi aby se jim vysmál do ksichtu, nevěřili byste, jaký kecy si musely vyslechnout. Říkali to v televizních zprávách. A taky, že jich bude jako svíček – taky čtyři,“ přisadil si Doucha a znovu objednal panáky. „Tak, Slepejši, nedělej vlny a už kápni božskou, něco si myslet musíš.“

Doucha spiklenecky mrkl na spolustolovníky.

Slepýš mlčel. Náhle se mu vybavila vzpomínka na minulé léto. Byl poprvé v životě u moře. Madla jela autem přes noc a k ránu už byli na pláži. Bosými chodidly cítil chladivý písek.

„Nikdo tu není,“ řekla Madla. „Žádná překážka, jen dlouhá rovná pláž. Nemusíš se ničeho bát.“

A on se poprvé po čtrnácti letech rozeběhl.

Srdce mu bušilo strachem. Nemohl uvěřit, že nezakopne, že se nezraní. Chvěl se od chodidel ke kolenům. Zjistil, že může hranici mezi mokrým a suchým pískem sledovat nohama. Jako by běžel tou nejtemnější nocí, nahuštěnou všude kolem, až ji nahmatával, zmocňoval se jí, stlačoval svými prsty. Nejdřív nejistě a ostýchavě, ale co skok, to větší a větší jistota. Kotníky, holeně i stehna se v té noci víc a víc osmělovaly, paže probourávaly tunel k světlu rychleji, důrazněji, tělo bylo silnější a silnější, neznalo hranice, spolklo noc a propuklo v bezbřehou radost, kterou se zalykal. Křičel do příboje divošskými skřeky všechno o životě jeskynního plcha, krtka, co nezná nic víc než pachuť mokré černé hlíny. Zrychloval.

Čím déle běžel, tím úžasnější euforii zažíval. Vběhl i do vln, cákal kolem sebe vodu, křičel a smál se a znovu sprintoval a cákal, až se vyčerpáním svalil do mokrého písku, vlny jeho tělo smáčely až k vlasům. Když se vzdalovaly, byly promíchané se solí slz, které proudem prýštily z nevidomých očí.

„Nechceš tady na stole nechat rovnou celou flašku?“ ozval se Standa a zaplašil tak obraz moře. „Já jenom, že bych k vám nemusel furt běhat.“

Rozlil kořalku, natočil piva a přinesl nový půllitr i Slepýšovi. Zase si k němu přisedl.

„Tak to vidíš, Slepýši, už uměj jenom chlastat a kecat o tom, co slyšeli ve zprávách, jako by v životě nebylo i tak dost trápení. Že jo?“

Odpovědi se nedočkal, a tak si zapálil novou cigaretu, zapalovač škrtl hned napoprvé, Standa si rozkošnicky potáhl a vydechl kouř.

„Je to rok, co seš na to sám, co? Jak to zvládáš?“

„Už jsem si zvykl, všechno ukládám tak, abych zbytečně dlouho netápal. Co mi ale chybí, je čtení z knížek. Madla mi četla o dějinách umění a popisovala, co je na obrázcích. Bavilo mě to jako detektivky, ty mi četla před spaním. A taky jsme se dívali na filmy.“

„Na filmy?“

„Já je poslouchal, jako rozhlasovou hru. Občas Madla film stopla a vyprávěla mi, co se tam děje. Teď už poslouchám jenom četbu na pokračování z rádia.“

„A smířili jste se už?“

„Se švagrem?“

„Jo, se švagrem, hele, mně je jasný, že mi do toho nic…“

„Ne, nesmířili.“

„Tys to odmítl? Tys to, Slepýši, fakt odmítl?“

„Jak sakra víš, že to po mně chtěl? Ne, neodmítl. Udělám to.“

„Tak to se mi ulevilo. Hele, řeknu ti, ten život je fakt pěkně zasranej.“

Slepýš pocítil tíhu v nohou už při druhém pivu, po třetím malát­něla hlava a čtvrté ani nedopil. Nějak ho přešla po hospodských řečech chuť.

„Zaplatím, už musím jít.“

Bankovky měl úhledně složené do ruliček. Věděl, že stokoruny jsou ve čtvrté ruličce zleva. Po hmatu nedokázal rozeznat hodnotu bankovky, musel se často spolehnout na poctivost prodavačů. Zatím ho nikdo neošidil. Od té doby, co někam založil šablonu, do níž vložíte bankovku, přehnete ji a počet vystouplých kolejniček vám odhalí, jakou má hodnotu, se musel spoléhat na tento náhradní systém, který byl ale nespolehlivý. Často ruličky prohodil, občas některá vypadla ven z peněženky.

Podal Standovi jednu stokorunu a natáhl ruku s rozevřenou peněženkou, aby si vybral drobné.

„Nech si nějaké dýško.“

„Na dýško ti víš co, nezapomeň na mě s vázou pro Kristýnu.“

„Už je hotová, jsi jeden ze šťastných, většinu objednávek budu muset zrušit. Jdu se pustit do té práce pro švagra. Drž mi palce.“

Mírně se pohupující postava, zachumlaná do tmavé bundy, a pes jdoucí těsně u její nohy se vnořili do tmy. Poslední pouliční lampa byla za nimi, ale oni kráčeli dál stejným tempem.

„Tak jsem se, Šamane, neopil. Udělalo se mi tak nějak divně. Cítím, že musím začít makat ještě dnes.“

Pes krátce zaštěkal.

Došli k otevřeným vrátkům, která hned za nimi zavřel, a zatímco Šaman zaběhl do prostorné boudy u kolny, otevřel Slepýš vchodové dveře. Nebyly ještě zamčené. Zul se v chodbě, odložil bundu na svůj věšák. Svazek s klíči od domu zavěsil vedle bundy. Z obýváku zaslechl zvuky z televize, rodiče se dívali na nějaký seriál. Zamířil ke schodišti a po skřípajících, jakoby červotočem prolezlých schodech vystoupal k ateliéru.

Rozsvítil světlo, aby vnímal jeho mléčnou přítomnost. Nechtěl být ve tmě ve chvíli, kdy si pustí tu dvouhodinovou nahrávku, co mu tady zanechal jeho švagr kriminalista. Usedl do křesla. Dlaně pevně sevřely polstrovaná opěradla. Musí stihnout vymodelovat podobiznu dřív, než zabije další mladou ženu; dřív, než si třeba vyhlédne někde v davu Madlu.

Růža Málková nemohla usnout. Poté, co se vrátila domů z hospody, si uvařila silný lipový čaj do velkého bílého hrnku s červenými kolečky podél okraje. Pila z něho odjakživa. Hrst uschlých květů vhodila na dno a zalila vřící vodou. Čaj nechávala louhovat kolem dvaceti minut, pak teprve do něho vložila lžíci plnou květového medu a vymačkala citron.

„Dávno mělo mrznout, tohle počasí nejni normální, to nejni,“ mumlala si pro sebe, zatímco se šourala k televizi. Dálkové ovládání leželo na stole. Sáhla po něm a v teplých papučích se opět vrátila zpátky ke gauči. Mrkla po kamínkách, jestli hoří. V takovém kamenném domku, v jakém bydlela, jste museli topit i v létě.

Chtěla se podívat na zprávy.

„Chudinky malý, tohle si žádná holka nezaslouží, takovej konec, to ne.“

Končil jeden z televizních seriálů. Reklama. Přepnula na čtyřiadvacítku, tady běželo zpravodajství po celý den. Další propady na burzách, banky, politici, nárůst nezaměstnanosti, protesty proti Rusku, radar, americká invaze, ani nepostřehla kam, prezident na jakési návštěvě, a pak konečně – adventní vrah!

V Růže Málkové by se krve nedořezal. Fotografie obou zavražděných dívek pokryly celou obrazovku. Jednu z nich poznala už ve chvíli, kdy fotku otiskli v novinách. Na vlastní oči ji viděla, živou a zdravou. Muselo si jí všimnout víc lidí z vesnice.

Jako by je něco nutilo mlčet, spíš jim někdo zakrýval ústa, aby nemluvili. Dokud se to netýká mě, nemám co strkat frňák do cizích věcí, říkával často každý jeden z nich, ale tady šlo přece o životy mladých holek!

Růža poposedla a přejela si obličej vrásčitou seschlou dlaní. Ne, ona nebude jako ostatní, ona ne! Vzala do ruky telefon a vytočila stopadesátosmičku.

„Haló? Policie? Volám kvůliva těm zavražděnejm holčinám. Kdo jsem? Koho to zajímá. Viděla jsem jednu z nich, je to tak měsíc, tady na Šumavě… Ne na sídlišti Šumava, ale na Šumavě, hergot, v Českých Žlebech, ne v Českých Budějicích. Je to divný, ale ta krasotinka se furt motala kolem toho vandráka Douchy. Víc nevim.“

Zavěsila.

Byla se sebou spokojená. „Občanská povinnost je občanská povinnost, to je jasný,“ zabrumlala a přepnula na kanál, kde běžela kriminálka.

Během dramatické zápletky usnula.

Kolem ní proběhl nevidomý sochař, jen na okamžik se k ní otočil a zamával, divila se, s jakou jistotou utíká. Chvíli za ním projelo plnou rychlostí auto plné bělostných kejhajících hus.

Růža Málková spala spokojeným spánkem důchodkyně.

Pod oknem v chumelenici zmizel vůz podobný tomu ze snu.

Netušila, že krajinu pokryla bílá zástěra, kterou jak krajky při­živovaly nové a nové přívaly sněhu. Rtuť na teploměru spadla hluboko pod nulu.