Pozorovatel

V županu zamířil do pokoje. Třebaže probděl celou noc, nebyl unavený, naopak. Hodí na sebe čisté věci a vyrazí na krátkou procházku. Chodba byla chladná. Slepýš věděl, že venku je mráz. Zamířil k ustlané a spánkem nedotčené posteli. Otevřel okno a nechal se bombardovat sprškou sněhových vloček. Rychle okno zavřel. Ze skříně vyházel nažehlené trenýrky, ponožky a triko s dlouhým rukávem. Vše vonělo mýdlem, které matka vkládala mezi vyprané prádlo. Vrátil se do koupelny, kde na zemi ležely kalhoty a košile. Nahmatal je chodidlem a pak opatrně nabral nártem. Mírný výkop vyhoupl oba kusy najednou do jeho náruče. Navlékl staré záplatované manšestráky, košili přetáhl přes hlavu, nenamáhal se s rozepínáním knoflíků.

Sešel po vrzajících schodech. Znovu jej napadlo, že musejí být prolezlé červotočem, a to i přes to, že prkna otec vloni napustil jakýmsi svinstvem proti hmyzu, brousil je a znovu přelakoval. Pomáhal mu. Podával jednotlivé kusy a chodil pro pivo.

Vešel do kuchyně.

„Dobré ráno, mami.“

Nemusel vidět, aby poznal matčinu přítomnost. Seděla ve svém oblíbeném křesle. Neslyšel ji, ale vnímal vůni kávy a pro matku typický krém Nivea.

„Dobré ráno. Že tys vůbec nespal? Probudila jsem se v půl čtvrté a v ateliéru se svítilo. Náš dům musel v té chumelenici připomínat vánoční stromeček.“

Přistoupil k jejímu hlasu a sehnul se. Políbil ji na tvář. Pohladila ho po vlasech.

„Na stole máš připravenou snídani. Večer jsi nic nejedl, musíš mít hlad.“

Prsty se přidržoval stolu. Celý ho obešel a pak usedl zády ke stěně. Ucítil na tváři horkou páru z hrnku. Čaj byl vařící. Matka musela teprve před chvilkou vše položit na stůl. Chleba s máslem a se sýrem, do kterého se hltavě zakousl, a dvě nožičky teplých párků s hořčicí.

„Nehltej, nikdo ti to nesní. Co máš dnes v plánu?“

Polkl.

„Půjdu vyvenčit Šamana a pak zas makat.“

„Zkus se před obědem na chvilku natáhnout. Spánek je pro mladého člověka důležitý.“

„Hm.“

Otevřely se dveře a vešel otec. Přitáhl s sebou mrazivý závan zvenčí. Z něho Slepýš cítil jen ledový sníh a tabák.

„Tam je teda sibérie,“ řekl otec a posadil se po Slepýšově pravici. „Úplně mi to zasypalo fošny, co jsem chtěl přerovnat a dát do kůlny. Sakra práce. Teď abych čekal do jara. Kdo by to řek, že jo? Hlásili ve zprávách, že maj bejt letos teplý svátky, tak jako loni. Ničemu se už nedá věřit.“

„Přestaň hudrovat a nalej si kafe. Chleba je na kredenci.“

„Jo. Je teplý?“

„To víš, že je teplý. Před pár minutami jsem nalila vodu z konvice. Přeci bych ti nenabízela studený kafe. Jsem snad nějaká Maryša?“

„Dobrý, mámo, dobrý, jen se nerozčiluj. Jedovatá jak Maryša bejt někdy umíš, jen co je pravda, ale jináč seš zlatá ženská. Že jo, mladej?“

„Hm.“

„Co zas do tebe vjelo, kluku sakramentská. Ty tátovi neřekneš ani bů?“ řekl otec a ohnal se po synovi rukou, ten však hbitě uhnul. Zasmál se.

Takové chvíle měl rád. Otce málem trefil šlak – jak je možné, že nevidomý klacek vždycky včas ucukne? Víc mlátit jsme ho měli, říkával často, ohejbat proutek, dokud je mladej.

„Nech ho, celou noc nezamhouřil oči. Dělal tam na tý věci pro Marka.“

„Kápne z toho vůbec něco? Vsadím se, že ti za to daj velký kulový. Co jiný kšefty? Kolik toho máš?“

„Dobré ráno, tati,“ řekl Slepýš a poťouchle se hihňal. „Promiň, snídám a jídlo mě vždycky dokonale zpomalí. Kšeftů je dost, nemusíš se bát, že bych nás neuživil.“

„Jenom jestli nekecáš. A jak ti to šlo, to sochání?“

„Nic moc,“ odpověděl Slepýš a snědl poslední kousek párku. Stále pociťoval hlad.

Vstal a přešel přes místnost k ledničce. Otevřel ji, chvíli hledal rukou, pak vytáhl sýr uložený ve dvířkách. Na kredenci nahmatal bochník chleba a vedle ležící nůž. Ukrojil si.

„Jsou ještě nějaké párky, mami?“

„Ohřeju je. Táta si dá taky, viď, starouši?“

„Neříkej mi starouši, moc dobře víš, jak mi to sere, když mi tak říkáš. Vůbec nejsem starej, jsem…“

„… v nejlepších chlapských letech,“ dodal Slepýš a znovu se zasmál.

„A ty mě, mladej, taky už moc neštvi. Dal si mámě z těch svejch kšeftů něco na živobytí?“

„Myslíš jako letos?“ zeptal se pobaveně Slepýš a čekal jen, co po něm táta hodí.

„Ne, předloni, ty troubo.“

„Neříkej mu troubo, nebo mu to zůstane,“ zastala se syna matka.

„Jo. Dávám přece každý měsíc čtyři tisíce, většinu ostatních peněz ukládám na lišku. Až bude potřeba opravit střechu, budou se hodit. Nezapomeň, že jsem ze svého platil i dřevo na zimu a novou cirkulárku. Snažím se, nechci vám být na obtíž.“

„Máme dobrýho syna, táto, jiný děcka v jeho věku dřou za pár šupů v lese nebo jsou bez práce. V tomhle chudým kraji mít takovýho syna je jako mít doma zakopanej poklad,“ řekla matka a šla ohřát párky.

Slepýš se už nemohl dočkat, až vyrazí ven. Miloval křupání čerstvě napadaného sněhu pod nohama.

Přes noc napadlo kolem dvaceti centimetrů a další sníh stále padal a padal. Šaman se mohl zbláznit radostí. Poskakoval, ňafal po vznášejících se vločkách a štěkal. Slepýš by Šamana poznal podle štěkotu mezi stovkou podobných psů. Nezmýlil by se.

Mráz příjemně štípal do tváří a vločky chladily. Slepýš se Šamanem vyšli po prohrnuté silnici nahoru k návsi. Zabočili doleva a po úzké silnici klouzali nahoru na Kamennou Hlavu. Slepýš se oháněl svou bílou hůlkou, co kdyby v cestě překážela nějaká ta ulomená větev nebo hrouda sněhu. Člověk nikdy neví.

Slepýš přemýšlel o švagrovi. Dneska se ukáže a bude chtít portrét. Bustu, která stojí nedokončená na stojanu uprostřed ateliéru. Jak si ale může být jistý, že ten muž takhle opravdu vypadá? Ani jeden ze tří pokusů Slepýše neuspokojoval, navíc každá z těch hlav vypadá jinak, jako kdyby modeloval tři různé lidi. První pokus mohl spíš připomínat ženu, víc se podobal Madle. Včera na ni stále myslel a ona se promítla do jeho práce. Jiné vysvětlení není.

Vrátil se v myšlenkách do předchozího dne. Švagr celou dobu hlučně přecházel po ateliéru a mluvil. Byl rozrušený. Slepýš nemohl odmítnout. Kývl na všechno, co po něm chtěl. Švagr na něho křičel, vyčetl mu všechno, všechno… Jejich rozhovor, spíš švagrův monolog, skončil, Slepýš usedl do křesla a chlap, co mluví, jako když kovář buší do kovadliny, odešel.

Zavírá dveře ateliéru a těžkým unaveným krokem schází ze schodů dolů do chodby. Usedá na předposlední schod, obouvá si své hnědé polobotky a zavazuje tkaničky. U pravé boty ne a ne chytit kličku. Na tkaničce je uzel. Snaží se ho rozvázat, má však příliš velké prsty, velké a silné, dobré tak na páčení, zvedání, rozdávání ran, ne však na nimravou činnost, kterou rozvazování malých uzlů bezesporu je.

Už jako kluk vrstevníky převyšoval o hlavu, nikdo nechtěl věřit, že tenhle pořízek ještě nechodí do školy. „Kdybys pracoval v lomu, nepotře­boval bys dynamit,“ říkal jeho táta, „ty bys lámal kámen holýma rukama.“

Marek musel mít celý život pocit, že je svým vzrůstem handicapován, chtěl být jako ostatní, nevyčuhovat, nevybočovat, jen se pěkně ukrývat v mase stejných průměrných kluků. Takové štěstí ale neměl. Všude je ho vidět a taky slyšet. Hlas má stejně silný jako ruce. Svým charakterem se průměrnosti vzdaluje na hony. Nesnese pomyšlení, že by v jeho blízkosti byla spáchána křivda. Když je svědkem šikany spolužáka, zrudne a zmlátí všechny okolo. Nesnáší, když kluci ohrabávají holky. Zbije je. Jedna z nich mu řekne, že je magor, jí se to líbilo.

Kvůli své postavě nemá moc kamarádů. S děvčaty je na tom po­dobně. Málokterá touží po jeho společnosti.

Už se smiřuje s rolí starého mládence, když potkává Madlu, první ženu, která je schopná se do něho zamilovat.

Slepýš v něm ale viděl hulváta a neotesance. Nenáviděl ho. Nejen proto, že si odvedl Madlu. Tehdy přijel bez ní, půl roku po svatbě, vytáhl slepce do lesa a tam ho poprvé chytil pod krkem. Byl by ho zabil. Madla se chtěla vrátit domů k rodičům. Aspoň na čas. Prý, aby se postarala o bratra. Slepýš tušil, že důvod je jiný.

Uvědomil si, co slyšel v rozhovoru nočního rozhlasového proudu. Svou myslí tvoříme skutečnost. Raději si představil švagra zavěšeného za kšandy na nejvyšší větvi urostlé jedle, jeho nohy kmitaly. Snad se chtěly rozeběhnout vzduchem. Křičel o pomoc. Krásný pohled.

Švagr musel za Slepýšem přijít s obrovským sebezapřením. Věděl dobře, že ho Slepýš nemá rád, dával to najevo slovy, gesty, vším. Raději se mu, pokud to jen šlo, vyhýbal. Zpočátku nechtěl vyvolávat zbytečné konflikty.

Slepýš se sehnul a nabral do dlaní sníh. Přitiskl bílé krystaly zmrzlé vody na obličej. Netušil, jakým sobcem je, když se neptá druhých, co chtějí oni.

Chvíli stál na místě, zatímco Šaman štěkal a běhal sem tam. Nahoře usedne na zasněženou dřevěnou lavici, předtím z ní shrne sníh a nechá se olizovat sluncem i Šamanem.

Včera ale Slepýš Marka překvapil. Vyslechl ho a hned souhlasil, sice stál uprostřed ateliéru jak vosková figurína, téměř bez pohybu, zato vzal celý problém vážně a poprvé mohl mít Marek pocit, že hovoří s dospělým mužem, a ne s přerostlým dítětem. Ano, včera byl půl hodiny dospělý.

Švagr se mezi dveřmi loučí s tchyní a na dvoře si třese pravicí s tchá­nem.

„Tak to vypadá, že zas žádná pořádná zima nepřijde,“ říká otec.

„Je jak na jaře, asi máte pravdu. Vloni taky nebyla. Všechno v přírodě se převrací naruby. V lednu je jak v létě a v srpnu si zas musíte vzít kabát, tak je to.“

„No jo, no jo, to víte – lidi… když je takhle, tak jsem si řek, že už konečně udělám v kůlně pořádek a proberu i tady ty fošny. Některý nechám, ale ty jetý rozřežu a spálím. Jo, jo, hezky je, to jo. Víte, my jsme radši, že žádnej sníh nejni, když napadne, je ho tolik, že vás denně na několik hodin zaměstná. Pro nás je takhle líp.“

„Můžu vám s něčím pomoct?“ ptá se Marek, spíš ze slušnosti.

„Sám máte dost svý práce a daleko důležitější, jen si jděte po svým.“

Sedá za volant a mává tchánovi. Místo aby vůz obrátil a jel nahoru ke vsi a pak dál na Volary a Prachatice, vyráží dolů z kopce ke Stožci. Slepýš slyšel zvuk motoru, který se vzdaloval.

Švagr nepřekračuje sedmdesátku, v nepřehledných zatáčkách jede dokonce krokem, chce si za jízdy utřídit myšlenky.

Obě zavražděné měly hodně společného, obě byly závislé na internetu. Z počítače se zjistilo, kolik času trávily sledováním webových stránek, většinou se sadomasochistickou tematikou. Dopisovaly si se stejným člověkem, kterému sdělovaly své fantazie. Z jejich mobilních telefonů zjistili, že s dotyčným mužem mluvily. Měl utajené číslo, volat jim tedy mohl jen on.

Marek byl na vyšetření u svého známého doktora. Madla to neví. Má přestat nosit slipy. Víc se uvolnit. Celé tři měsíce se nedokáže rozhoupat k tomu, aby to Madle řekl, aby se pokusili o umělé oplodnění. Cítí se jak spráskaný pes. On, takový obr, a má neschopné pomalé spermie?

Z telefonu vytáhli vzkaz, zanechal ho tam muž z nahrávky. Teď pracují na tom, aby zjistili jeho totožnost. Pro jistotu, kdyby se všechno nějak protáhlo, oslovil i Slepýše, nebude k zahození mít ten portrét. Tajemný chlap byl jejich milencem, je nutné co nejdřív zajistit i další dvě budoucí oběti.

Představa, že by si kvůli jeho odtažitosti a neschopnosti, která vyvěrala z pocitů viny, studu, z toho, že byl unavený a přetažený, Madla našla milence, byla nesnesitelná. Ne, to by Madla nikdy neudělala, ona není ten typ.

Přejíždí most, je na vyasfaltované ploše ohraničené restaurací a hotelem Pstruh, parkovištěm, před kterým stojí autobusová zastávka a kousek dál dřevěná bouda. Hlídač prodává cigarety, pohlednice, šumavské suvenýry a hlavně lahvové pivo a panáky slivovice.

Marek nechává běžet motor.

Napadá ho, že už dlouho nebyl na místě, které si s Madlou zamilovali. Co kdyby se tam zastavil? Zklidní svoji rozrušenou mysl. Zase získá ztracenou rovnováhu.

Stáčí volant, sešlápne spojku, zařadí jedničku a vyrazí po úzké asfaltce. Mine značku se zákazem vjezdu. V tu chvíli se po kolejích přiblíží vlaková souprava tvořená dvěma červenými vagony. Šumavská střela, tak se zdejším vlakům říká, třebaže často jezdívají krokem.

Po levé straně teče temná voda Vltavy a vpravo se táhnou železniční pražce s kolejemi.

Zahloubaný do svých úvah si v poslední chvíli všimne, že z lesní zatáčky proti němu vyjíždí tmavě zelený vůz pohraniční policie. Chce uvolnit cestu, ale policejní vůz brzdí a zastaví. Z vozu vylézá postarší policista v modré uniformě.

„Dobrý den,“ ruka mu vystřeluje k ploché čepici, „vaše doklady, pane řidiči, a povolení k průjezdu.“

„Dobrý den, nadpraporčíku, tady jsou. Povolení nemám.“

Policistovi povyskočí obě obočí, přitom pohlédne úkosem na Marka a zpátky do dokladů.

„Jsem tu služebně,“ řekne Marek a ukáže průkaz kriminalisty.

„Samozřejmě, jeďte dál, pane kapitáne, nemohl jsem tušit…“

„Jestli se podruhý někde potkáme, mám u vás pivo.“

Policista mu vrací papíry. Nasedne do vozu a jede ke Stožci.

Marek chvíli posedí, než znovu nastartuje a vyrazí.

Zaparkuje u vlakové zastávky. Dál půjde pěšky.

Dorazí ke kolejím, které přetínají asfaltku, tam zabočí vlevo po úzké vyšlapané pěšině, která vede dobrý metr pod kolejištěm, lemovaná šlahouny ostružiní a křovisek. Těsně u železného mostu, tyčícího se nad řekou, seběhne dolů na břeh. Tady často s Madlou sedávali, kochali se pohledem na temnou, rašelinou nasycenou hlubinu a v létě se koupali. Silný proud v meandru vytvořil pruh písečného břehu a druhý břeh vymlel natolik, že bylo možné se ponořit a plavat až pod most. Na jaře, když roztál sníh, vylévala se z břehů a její hladina se tak zvedla někdy i o půldruhého metru.

Usedne do suché trávy a pozoruje řeku. Měl by vyrazit zpátky do Budějovic, ale je unavený. Voda konejší jeho smysly. Kolem vládne ticho, jen vítr šumí a řeka, sem tam nějaký malý ptáček, jinak nic. Ruce složí do klína, přivírá víčka. Sedí dlouho. Dýchá zhluboka. Tak, jak se naučil ze cvičení bojových umění, která před několika lety pravidelně praktikoval. Nevnímá čas, myšlenky nechává plynout jako proud, za chvíli splynou v jedno, on se noří sám do sebe. Do své prázdnoty.

Marek ví, jak je svět prohnilý. Lidé jsou neřádi. Všude vládne bezpráví a agrese. On je tu proto, aby všechno to svinstvo potlačil. Když bude potřeba, vraha těch holek odstřelí jako škodnou. Výčitky svědomí mít nebude. Zlo je nutné jednou provždy vymýtit.

Po necelé hodině se Markovi pohnou víčka, protře si je dlaněmi, protáhne tělo a vstane. Třebaže je prosinec, svlékne se, černé rifle složí úhledně na zem, na ně položí koženou hnědou bundu s kožešinovým límcem, košili i trenýrky s černými proužkovanými ponožkami. Vnoří se celý do černé vody, která se zakousne do svalů. Uplave tři tempa. Nohy vyběhnou po písku na protější straně řeky a ve vodě zůstávají jen chodidla a část lýtek, zbytek těla se tyčí nad hladinou. Má husí kůži. Marek vzpaží ruce k nebi a zařve.

„Zamyslel jste se a býval byste přešel nejkrásnější výhled, co znám,“ mužský hlas přetrhl představy jak ostrá žiletka.

„Jsem slepý, asi jste si nevšiml mé hůlky. Ten váš překrásný výhled asi nedocením.“

„Přisednete si? Sníh jsem seškrábal z obou lavic, říkal jsem si, co kdyby chtěl někdo přijít a popovídat si. A vidíte, přišel jste vy.“

Nevidím, chtěl odpovědět Slepýš, ale ten hlas mu byl povědomý, a tak raději mlčel. Došel až na Kamennou Hlavu, jindy by si přítomnosti jiného člověka všiml z chování psa, dnes ne. Odkud ten hlas zná?

„Nad čím jste tolik přemýšlel? Tedy, není-li to tajemství?“ zeptal se muž.

„Proč bych se zrovna vám měl svěřovat?“

„Nemusíte mi to říkat, pokud tedy nechcete, já se jen o myšlenky zajímám jaksi profesionálně. Lidská mysl je totiž fascinující. Jistě jste si všiml, že když si jen tak bloumáte a nad něčím opravdu hluboce uvažujete, přestane pro vás existovat čas. Zajímavé, že? Taky se vám zdá, tedy v běžném všedním životě, že se časem pohybujete dopředu? Od minulosti k budoucnosti? V kvantové teorii se ale můžete pohybovat zpátky v čase.“

„Už vím! Já pořád, kde už jsem vás slyšel. Vy jste v noci na dnešek mluvil v rozhlase o kvantové fyzice.“

„To byla bohužel jen repríza pořadu, který už rozhlas dál vysílat nebude. Původně jsme měli v úmyslu vyrobit celý seriál, ale rozhlasové vedení rozhodlo, že ten jeden pilotní díl úplně posluchačům stačil. škoda. Ale teď jsme tady v nádherné náruči Šumavy! Je tu krásně a jsem vděčný, že napadl sníh. Miluju zimu na horách. Vzal jsem si dovolenou právě včas.“

„Jste z Prahy?“ zeptal se Slepýš.

„Ne, žiju už řadu let ve Státech u Waldenského jezera. Tam je taky krásně.“

„To mi tedy povězte, vy jedete z Ameriky na dovolenou na Šumavu? To já bych spíš vyrazil tam k vám a podíval se, kde přesně žil Henry David Thoreau, kde lovili indiáni, na Velká kanadská jezera, prošel bych hory, tedy jen kdybych viděl. Četl jsem v Braillově písmu knihu Walden aneb Život v lesích. Fascinující čtení. Thoreau píše, že se můžeme ocitnout mimo sebe, že se vědomě můžeme od všeho vzdálit, stát stranou a nechat všechno kolem sebe plynout jako prudký proud.“

„Byl si vědom stále přítomné, kritické části svého já, která je divákem. My jí říkáme pozorovatel.“

„O něm jste v rozhovoru mluvil.“

„Jak dlouho jste slepý?“

„Patnáct let. Spadl jsem jako kluk ze skály.“

„Pokud jste poslouchal ten rozhlasový pořad od začátku, jistě jste zaznamenal, že věřím v zázračnou moc lidské mysli. A hlavně v sílu víry v tu moc. Věříte tomu, že byste mohl opět vidět?“

„Já a vidět? Ne, to opravdu ne. Doktoři říkali, že jsem mohl dopadnout daleko hůř. Ale v životě už podle nich nic neuvidím, jen světlo a tmu. Rozeznávám jen tři barvy. Černou, bílou a šedivou, nic víc.“

„Ale když vzpomínáte, vidíte tam někde uvnitř různé věci, tváře, krajiny?“

„To ano, ve vzpomínkách a ve snech vidím všechno jasně a barevně. Prostě si to představuju.“

„Takže vidíte! Vy vidíte, váš mozek vidí. To je báječné.“

„No, jak se to vezme.“

„Čím se zabýváte? Nevěřím, že se jen procházíte se psem.“

„Jsem výtvarník. Kreslím, maluju a nejčastěji modeluju z hlíny hrnky, a taky portréty lidí. Poslouchám jejich hlas a pak je sochám. Tu techniku vymyslel Štěpán Axman. Žije v Tasově, jako kdysi bás­ník Jakub Deml.“

„Tak vidíte! Vy vytváříte svou realitu rukama, ruce jsou vaše oči. Kdybyste se upnul k myšlence, že můžete využívat i oči, jistě byste to dokázal. Jen ještě přemýšlejte o svých závislostech. Na čem nebo na kom jste závislý? Závislost je vlastně to, co nedokážete zastavit, čemu podlehnete. U někoho spouští závislost alkohol, u druhého je to myšlenka na sex nebo na jídlo. Až si tohle zpracujete, dokážete cokoli.“

Proboha, odkud ten chlap ví, na co jsem před chvílí myslel? napadlo Slepýše.

„Jste odsud? Rád bych navštívil váš ateliér, nemyslím hned, ale v dohledné době.“

„Ano, bydlím tady ve vsi. Číslo popisné dvacet šest.“

Muž se zvedl.

„Už musím za synem. Promiňte, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Jindřich Drtikol, Drtikol jako ten slavný fotograf. Přátelé mi říkají Henry nebo taky Drtič.“

Muž potřásl Slepýšovou pravicí a nechal ho sedět na místě, z něhož je nejkrásnější výhled. Slepýše napadlo, že on sám se vědci představit zapomněl.

Do Slepýše se dala zima. Uvědomil si, že sedí až příliš dlouho na promrzlé lavičce. Zapískal. Během chvilky ucítil psí tělo mezi koleny. Šaman zaštěkal a jako by tím zavelel k odchodu.

Celý prokřehlý vyrazil zpátky dolů ke vsi. Umrzlý sníh podkluzoval pod nohama, musel dávat pozor, aby neuklouzl a nespadl. Stále však myslel na vědcova slova. Ještě před pár hodinami ho slyšel z rádia a najednou se mu hlas zhmotnil na lavičce pod Kamennou Hlavou. Slepýše napadlo, jestli si to všechno nevymyslel. Třeba zafungovala jeho bujná fantazie a ten muž se objevil jen v jeho hlavě.

Už blbnu, řekl si, až zabalím hlavy do mokrých hadrů a igelitu, na hodinku se natáhnu. Jsem přetažený, nic víc v tom není.

Šaman dál štěkal, poskakoval a chytal sněhové vločky. Nic mu nemohlo zkazit náladu. Žil jen touto chvílí, chvílí, v níž poletuje sníh. Celé jeho tělo bylo posedlé neudržitelnou radostí.

Slepýšovi podklouzla noha. Upadl do čerstvého sněhu. Šaman hned přiskočil a začal mu olizovat tvář.

„Šamane! Celého mě oslintáš.“

Rozesmál se. Ve sněhu se válela dvě těla. Slepec dráždící šťouchanci svého psa a pes chňapající tlamou po nevidomých prstech.

Slepýš nahmatal bílou hůlku, zapadla do návěje, chvilku ji musel zkřehlými prsty hledat. Pískl a opět napůl scházeli a napůl sklouzávali k prvním chalupám.

Aby se Madla nebránila, dopuje ji muž jakousi drogou. Naloží ji do vozu. Pak vyrazí do noci. Přejede most přes Malši a pak dál křižovatkou po magistrále, co se stáčí kolem centra a vyplivne je u Výstaviště, odkud mohou pokračovat směrem na Prachatice. Veze ji na Šumavu, veze ji k vesnici. Do vsi však nevjede, zůstane stát na kopci u Douchovy maringotky. Tam Madlu vytáhne z vozu. Vleče ji k maringotce. Je hluboká noc. Ne, ne, to ne… Sakra, proč by měl vrah vozit omámenou Madlu k Douchovi do toho jeho smradlavého brlohu?

„Šamane! Pojď pěkně u nohy. Budeme na silnici, tady nesmíš jen tak pobíhat. Co kdyby jelo auto a dostalo na té ledovce smyk? Tak, hodný pejsek.“

Pomalu sešli až k domu. Šaman pobíhal po dvoře jako smyslů zbavený. Slepýš nejdřív ze sebe setřásl sníh. Tedy alespoň část sněhu. Neviděl, že je celý obalený bílou hmotou jako sněhulák. Oklepal boty na rohožce. Zul se. Svou péřovou bundu pověsil na věšák.

Vstoupil na vrzající schody a pomalu šel do ateliéru. Uvnitř se zarazil. Někdo tu je. Vždycky pozná, když je v jeho blízkosti cizí člověk. Slyší dech, je zrychlený. Ten člověk je zadýchaný rychlou chůzí. Nebo nesnesitelným napětím. Kroky. Ano, poznává je. Teď musíš, Slepýši, doufat, že si nevšiml hliněných hlav na stojanech. Nepovedly se. Nejsou mu podobné, ano, určitě, určitě. Toho chlapa nenapadlo, koho jsi celou noc modeloval.

„Dobrý den, nečekal jsem vás tak brzy,“ řekl Slepýš a snažil se poznat, kde muž stojí, kde jsou stojany a jak se k nim co nejdřív dostat.

„Přijel jsem si pro ty portréty, musím si je odvézt už dnes, já… už se sem do Štědrého dne nedostanu, tak jistě chápete, že…“

„Chápu, jen jste mi měl zavolat. Nejsou ještě vypálené, teprve dnes půjdou do pece.“

Zatímco odpovídal, vzal hadr, namočil jej ve kbelíku, který stál u bedny s hlínou, a vyšel ke stojanu. Snažil se chovat co nejklidněji, ten muž nesmí mít podezření, že Slepýš ví o těch ženách. O obětech vraha. Ucítil před sebou vůni pánského deodorantu. Stojí mu v cestě. Obejde ho, musí zakrýt třetí hlavu.

„Dovolíte?“

Muž ustoupil.

„Teď to nestojí na mně, ale na chlápkovi, který ve Volarech vypaluje. Slíbil, že budou zítra.“

Mluvil a přitom obaloval mokrým hadrem hlavu. Pak ji pečlivě zabalil do igelitu.

Muž přecházel stále rychleji po místnosti. Třel si dlaně o sebe a silně se potil.

„Chápu,“ řekl muž a Slepýš věděl, že nic nechápe, že jen přemýšlí nahlas, že hledá skulinku, kterou by mohl proklouznout i se čtyřmi dívčími portréty. „Dobře, mám nápad, jak to vyřešit k oboustranné spokojenosti.“

Slepýše polilo horko. Už se viděl s revolverem přitisknutým mezi lopatkami.

„Domluvili jsme se na patnácti stovkách za kus. Dejme tomu, že vám teď hned zaplatím za každou z nich dva tisíce. To znamená, že místo původních šesti tisíc dostanete osm tisíc. Za toto moje vstřícné gesto se mnou zajedete k té peci, já si portréty vezmu a odvezu. To je slušná nabídka. Chápejte, ty portréty jsou mé vánoční dárky, bez nich by byly Vánoce pokažené.“

Slepýš slyšel, jak se muž k němu přibližuje, jeho dech byl uspěchaný, rychlý, téměř se zalykal. Cosi vytáhl a podal Slepýšovi. Pocítil v dlani cizí ruku a bankovky.

„Ne! Nemůžu si od vás vzít peníze, když vám nezaručím, že si ty hlavy dneska odvezete. To prostě nejde.“

Slepýš chytil mužovu ruku a snažil se mu peníze vrátit.

„Chápu,“ řekl opět muž, „tady máte další dva tisíce, ale teď hned sedneme do mého vozu, sjedeme do Volar. Už nic neříkejte, myslím, že deset tisíc je dobrá cena.“

„Ale já opravdu ne…“

„Jdeme!“ zavelel muž, třásly se mu ruce, popadl Slepýše za loket.

„Tady, tady máte ještě. Dělá to teď patnáct tisíc, ale pojedete se mnou hned. Chci slyšet, že pojedete!“

Slepýš ucítil jeho zpocené dlaně. Ten muž byl na pokraji psychického zhroucení. Hlas měl přiškrcený, chvěl se celý. Ještěže ho nevidím, napadlo Slepýše.

„Ano,“ pomalu odpověděl, „pojedu teď hned s vámi. Máte pravdu, tak velkorysá nabídka se prostě neodmítá.“

Chlap se ho držel jako klíště. I ze schodů scházeli vedle sebe. Slepýš stále držel v dlani bankovky. Netušil, jestli je to opravdu patnáct tisíc. Bylo mu to jedno. Přemýšlel, jak se z té situace dostane, jak dát vědět švagrovi, že už přišel…

Pod schody se Slepýš obul, muž měl zřejmě celou dobu boty na nohou. Když si oblékal bundu, zaslechl za sebou otvírající se dveře do kuchyně. Otcův šouravý krok. Otočil se k němu.

„Hele, Slepýši, pustil jsem tady pána k tobě nahoru, aby venku zbytečně nemrznul. Já vím, že to nemáš rád, ale prej mu děláš nějaký vánoční dárky. Že je to tak, mladej pane? A dík za toho Palackého k vylepšení svátků. Koupim při nejbližší příležitosti ňáký fajnový pití a připijem na vaše zdraví. Tak snad, Slepýši, chápeš?“

Slepýš pochopil.

„To je v pořádku, táto, tady jsou peníze od pána za ty dárky, ně­kam je dej. Mělo by to být patnáct tisíc.“

Podal peníze otci. Zapnul bundu. Muž už vyšel ze dveří a čekal na něho. Slepýše však něco napadlo. Jednal rychle.

„Jo, táto, musím teď odjet tady s pánem do Volar do školy k peci, tam jsou ty čtyři hlavy, co jsem pro něj dělal. Vezmi si můj mobil,“ zašátral rukou u opasku, „tady je, a zavolej švárovi Markovi, měli jsme se spolu sejít, tak ať tam pro mě přijede, abych tady pána nemusel už otravovat zpáteční cestou. Zavolej mu hned, všechno mu přetlumoč.“

Mluvil klidně, jako by se nic nedělo, jako by na tom telefonátu ani tolik nezáleželo. Snad otce trkne, že se něco děje, že se jedná o ty čtyři portréty, o nichž už doma několikrát mluvili. Kdyby tady jen místo otce stála máma, ta by hned věděla, na ni by se mohl spolehnout. Ale na tátu? Kdyby Slepýš viděl a mohl mrkat na znamení spiklenectví, hned by to udělal. Teď jenom zašátral rukou a nahmátl otcovo rameno.

„Vyřiď to hned.“

Vyšli na zasněžený dvůr. Šaman se jim motal pod nohama, až na něho musel Slepýš zavolat a poslat ho k boudě. Před vrátky stálo auto. Slepýš usedl do sedadla spolujezdce. Připoutal se.

Nastartovali.

„To je nějaký sportovní vůz, že jo?“ zeptal se Slepýš, aby sám sebe uklidnil.

„Porsche. Je to poslední model. Miluju sporťáky. Patří k chlapovi.“

„Tak jako k ženským plotna, ne?“ neodpustil si poznámku a jen doufal, že muž nepostřehne silnou dávku ironie.

„Přesně tak.“

Ne, naštěstí ne.

Teď jen přežít cestu a modlit se, aby dostal švagr včas zprávu. Policie musí zasáhnout dřív, než ten chlap dostane do ruky busty.