Světlo a tma

Ve Volarech se všechno odehrálo jako ve zrychleném filmu. Busty i ostatní práce byly vypálené, učitel Pavel je právě nakládal do svého vozu, chtěl je Slepýšovi zavézt. Vytáhl čtyři portréty. Nehledal je dlouho. Choval se nenuceně, dokonce i zavtipkoval. Asi neviděl zprávy. Jinak by ty dvě zavražděné poznal. Snad. Pokud jsou ovšem podobné fotografiím z televize. Slepýš zapochyboval i o těchto portrétech. Co když ztratil schopnost tvořit? Co když už nedokáže vymodelovat podle hlasu pravou podobu člověka? V myšlenkách se však dostával čím dál častěji k očekávanému zásahu policie. Předpokládal, že se náhle ozve kvílení pneumatik, pak vyskočí celá horda ozbrojených policistů, zařvou: „Ruce vzhůru, jste obklíčen!“ nebo tak nějak podobně a spadne klec. Místo toho byl kolem školního dvora naprostý klid, jen sníh křupal pod nohama. Muž si naložil své čtyři dívčí portréty do auta, rozloučil se, ještě potřásl učiteli i Slepýšovi rukou, popřál šťastné a veselé a byl pryč. Jen ledový pot z jeho dlaně zůstal na Slepýšových prstech. I při loučení se mu třásla ruka. Podával ji jak leklou rybu.

Pavel odvezl Slepýše zpátky do vsi. Pomohl mu vynést do ateliéru vypálené nádoby, většinou keramické šálky, vázy a hrníčky. Mezi nimi trůnily jen dva portréty, pro které si přijede zákazník až odněkud z Mnichova.

Po Pavlově odjezdu zašel Slepýš do kuchyně.

„Proč táta nezavolal švagrovi? Opakoval jsem mu přece, ať mu hned zavolá, ať mu řekne, že jedu s klientem, co si objednal ty čtyři hlavy, do Volar. Sakra! Ten chlap odjel i s bustami, jako by se nechumelilo. Mohli chytit svého vraha a mít pokoj.“

„Volal mu,“ řekla matka. „Jen cos odjel.“

„Tak potom vůbec ničemu nerozumím.“

„Člověk nemůže všemu porozumět. Na, tady máš svůj telefon. Marek ti bude volat, říkal, že se tě potřebuje ještě na pár věcí zeptat.“

„Měl přijet. Tvrdil, že se zastaví, když zjistil, že jsem jednu z těch zavražděných holek modeloval. Tak proč jen samé telefonáty?“

„Snad ti najednou nevadí, že s ním nebudeš mluvit osobně? Že by nějaká proměna? Že bys ho začal mít rád? To by spíš sjel blesk z čistého nebe. Zamysli se někdy nad sebou. Chováš se jak malej Jarda.“

„Jdu si lehnout.“

Slepýš popadl mobil a vyrazil do chodby. Netušil, že by jej matčina slova mohla tak zasáhnout. Nikdy Markovi neodpustí.

„A možná bys měl vědět,“ ozval se za ním mámin hlas, „že budeš strýčkem. Madla je ve třetím měsíci.“

„Cože? Já myslel… Vždyť když tu byla naposledy, říkala, že spolu nespí, že on chodí domů pozdě, že by chtěla mít děti…“

Byl zmatený. Vždyť přece zaslechl, jak si Madla na švagra stěžuje. Ničemu nerozuměl, nemohl pochopit, že by se zmýlil. Že by všechno byly jen jeho smyšlenky, jeho mylné dedukce? Musel se několikrát zhluboka nadechnout, jen aby zklidnil tok myšlenek. „Měl bych mít radost,“ napadlo ho, „měl bych být rád, že je u nich všechno v nejlepším pořádku. Tak proč sakra nejsem? Copak se ze mě stal už naprostý idiot?“

„Zaslechneš něco na půl ucha a už bys z toho vyvozoval bůhví co. Náš chlapeček si něco myslel! Víš co? Myslet je hovno vědět.“

Poslední mámina slova, která zaslechl ve chvíli, kdy zavíral dveře do pokoje, ho štípla jako bodnutí vosího žihadla. Musí si lehnout. Je unavený. Strašně unavený. Nic není na svém místě. Ani on.

Na silnici leží silná vrstva rozbředlého sněhu. Spodní část je namrzlá, stačí jen trochu přibrzdit a vůz dostává hodiny. Musí jet opatrně. Nový a nový sníh. Sype se. Stěrače jsou zapnuté naplno.

Odbočí z hlavní výpadovky, která dál vede přes Lenoru k hraničnímu přechodu Strážný–Philippsreut, a sjíždí k Soumarskému mostu. Tady není cesta prohrnutá. Před ním muselo projet auto, vyjeté koleje se zřetelně rýsují v hladké, asi deseticentimetrové vrstvě sněhu. Před každým stoupáním podřadí. Málem zůstává viset v kopci. Kola podkluzují. Nakonec se přece jen dostává na rovinku a může jet dál. Cedule s označením DOBRÁ 1 KM je z poloviny zakryta nalepeným sněhem, který sem navál vítr. Čeká ho poslední delší stoupání. Vůz nabírá rychlost, vklouzává do už vyjetých kolejí a nakonec se ocitá ve vsi. Před hospodou, v ostré zatáčce se zrcadlem zahne doleva a sjíždí ke značce KONEC OBCE. Za ní se tyčí temný dům. Číslo popisné 26. Vůz nechává stát u krajnice s rozsvícenými výstražnými světly. Vystupuje a prochází kolem zasněžené hromady zeminy. Musí jít opatrně, fošny vytažené z kolny teď tvoří bílou hradbu a člověk si nemůže být jist, kam šlápne. Vchodové dveře jsou zamčené. Zadní také. Je překvapený, že ho nevítá Šaman. Chvíli se rozhoduje, zda by neměl zazvonit, prsty pravé ruky se nakonec od zvonku odtahují a on vyráží zpátky k vozu. Nastoupí. Nastartuje. Vůz pomalu sklouzne z kopce a jako saně se sune po zasněžené ploše. Je vidět, že tudy projelo v poslední půlhodince několik aut.

Pstruh je už zavřený. Od hospody zamíří po bílé neposkvrněné cestě směrem k Novému Údolí. Ani sebemenší náznak jakékoli stopy po pneumatikách. Jede temným lesem, který částečně zakrývá chumelenice. Žádné chalupy. Jen husté lesy, občas slatiny, koryto Vltavy a železniční trať. Koleje v údolí končí, dál nevedou. Jediné světlo se plazí z jeho auta. V Novém Údolí stojí osamělý objekt penzionu. Teď je prázdný.

Cesta se větví dolů k penzionu a bývalému hraničnímu přechodu pro pěší a nahoru k samotě, kam má on namířeno. Dojede až k chalupě. Stojí na kraji lesa. Střecha je pokrytá kanadským šindelem a stěnu čtvercové přístavby zakrývá nasekané dřevo. Kousek od domu stojí skupina osamělých stromů, vesměs javorů a bříz. Pod okny se táhne široká pláň. Přes ni ještě před dvaceti lety vedl pás plotu s ostnatým drátem. Za stavením se černá prohlubeň malého rybníčku. Všude je ticho.

Vystoupí z vozu. V ruce se mu zaleskne dámský revolver. Brodí se sněhem ke vchodu do chalupy. Dveře jsou zamčené. Z kapsy vytáhne klíče, odemkne a zmizí v černém prostoru, aby se během chvíle vrátil k autu. Otevírá dveře spolujezdce, kde sedí svázaná Madla. Dívá se na něho. Chtěla by křičet, ale přes ústa má přelepenou pásku. Surově ji vytahuje ven. Pomalým krokem jde před ním. Ruce má svázané za zády.

Interiér je zařízený s dočasnou útulností všech víkendových chalup.

On zapaluje v krbu. Je už připraveno na podpal. Plameny se zakusují do dřeva. Přikládá dvě větší polena. Ona zatím stojí opřená o veřeje. Podívá se na ni. Potom se zvedne a kývnutím ruky ji donutí, aby šla do chodby. Na jejím konci jsou dveře, které otevře. Strčí ji dovnitř.

Madla couvá. Vyděšeně se ohlédne. On se zasměje. Je překvapený svým hlasem.

„Víš, proč vždycky pracujeme tady? Je tu naprostý ticho. Všude. I venku. Nikdo tě neotravuje a slyšíš každý nadechnutí, každý zasténání. Tady seš jak v hrobce.“

Když se na sebe Slepýš podívá pozorněji, zjistí, že je žena.

Slepýš měl velkou žízeň. Šel se napít z kohoutku v koupelně. Pokoj se nořil do tmavě šedivé clony. Nerozsvěcel. Nepotřeboval světlo. Cestu od postele do koupelny znal zpaměti, stejně jako všechny cesty po domě. Učil se je dva roky. Dva roky strávil tím, že si vše osahával, počítal kroky. Tak se naučil i všechny ostatní trasy z domu ven.

Marek běží zpátky do kanceláře, ze skříně bere i druhou nahrávku. Zkouší zavolat Madle, neúspěšně.

Jede přes město až k Dlouhému mostu. Čeká na semaforech. Zelená. Míří dál kolem Výstaviště a vysokoškolských kolejí k sídlišti Máj. Tam bydlí v jednom z paneláků jeho kolega, je o necelých pět let starší než Marek. Má však nižší hodnost. Do oddělení vražd nastoupil později. Kolegové si z nich dělají legraci, prý jsou jak dvojka z grotesky – jeden obr a s ním kulaťoučký skrček, dvojka k pohledání, bratři v triku. Už čeká před panelákem, ještě dojídá kus řízku s chlebem. Brada se leskne mastnotou jako slída v mokrém kameni. Nasedá.

„Člověče, vždycky jenom žereš.“

„To se ti zdá.“

„Hovno se mi zdá. Kdo má s tebou, kurva, furt jezdit? Místo mozku máš v hlavě pajšl.“

Za jízdy vytahuje mobil a ze seznamu vytočí číslo.

„Vezu tu druhou nahrávku.“

Ticho. Marka chytá vztek: „Tak mluv se mnou, do prdele, nebo ser písmena!“

Vůz se řítí průměrnou rychlostí sto deseti kilometrů v hodině. Tlou­štík dává na střechu majáček.

„Přišli kluci na něco novýho, co jsem byl pryč?“ ptá se Marek.

„Ani ne. Ale dostal sem zprávu ze stopadesátosmičky, někdo jim volal, že viděl jednu z těch holek asi před měsícem na Šumavě.“

„Kde na Šumavě?“

„Právě tam, kam teď jedeme.“

Marek prudce otočí hlavu ke kolegovi, míjí je z protisměru kamion.

„Ví se, kdo volal?“

„Jako vždycky anonym. Prej ji viděli s ňákým Douchou.“

„To nám scházelo, Doucha je zdejší opilec. Uvidíme, co nám řeknou místní.“

Tlouštík vytahuje z kapsy zabalenou svačinu. Dva silné krajíce chleba a mezi nimi krvavou tlačenku.

„Běž s tím do prdele! Zasmradíš to tu vždycky nějakou prasárnou!“

Marek rychle stahuje okénko a teatrálně se z něho nadýchne čistého studeného vzduchu.

„Chceš kousnout? Dám ti kousnout, jestli teda chceš?“

„Nechci. Koukej dožvejkat, ať můžu zavřít okno.“

Okna domů jsou temná. Matným světlem svítí jen pouliční lampy. Vedle hospody se černá kamenná zeď hřbitova s kovanou mříží coby vchodem do hájemství nebožtíků, kde panuje ticho.

Oba kriminalisté spatří stín. Prudce se odlepí od kmene jilmu. Stín se krade podél zdi. Marek brzdí. Ze stínu se klube válcovitá postava s brunátným obličejem. Namol opilý mladý Doucha se vrací do své maringotky. Kymácí se ze strany na stranu a svého jezevčíka Emila drží za ocas. Pes visí přes rameno.

„Tak ten má dost,“ řekne Mirek a odplivne si.

„Posvítíme si na něj ráno. Daleko neuteče. Bude rád, když se doplazí do svýho kutlochu.“

„Zajímalo by mě, kolik promile má ten čokl.“

Nasednou a liduprázdnou ulicí sjíždějí dolů k temným obrysům chalup.

„Proč nesvítí?“

„Třeba sedí potmě a čeká.“

Vůz nechávají stát u krajnice s rozsvícenými světly.

„Podívej, tady ve sněhu. Pod smrkem.“

„Co má bejt?“

„Ty to nevidíš?“

„Sem asi slepej, fakt nevim.“

„Někdo tady udělal rukou rovnou plošinu, je vidět, že pospíchal, a pak sem nasázel tyhle kamínky.“

„Ňáký dítě, ne?“

„Tobě nic nepřipomínaj?“

„Ty, Marku, sem asi mimo…“

„Braillovo písmo! To je Braillovo slepecký písmo!“

Rychle vytáhne z kapsy zápisník a tužku. Pečlivě obkreslí kombinace teček, které drobné křemínky představují.

„Vypadá to jako vzkaz od Slepýše. Mrkneme do ateliéru a pak to v nejhorším případě rozluštíme. Kam by ale takhle na noc chodil?“

Hlavní vchod je uzamčený, obcházejí dům.

„Šamane?“

Ticho.

„To je divný, vždycky štěká.“

Marek se skloní k boudě a zašátrá v ní pravicí. Je prázdná. Opře se o podlahu boudy, dlaň se dotkne čehosi vlhkého a lepkavého.

„Třeba se někde blízko hárá fenka.“

„Šaman je starej pes. Člověče, asi jsem šáhnul do psího hovna. Šaman se musel totálně podělat.“

Dveře jsou zamčené.

Marek zabuší pěstí. Ticho.

Zazvoní.

„Kdo je tam?“

„To jsem já, Marek.“

V zámku zarachotí klíč. Ve dveřích stojí otec a rozespale mžourá do tmy. Otevírá dveře dokořán. Je zachumlaný do kabátu, zpod něhož vykukuje pyžamo. Muži vstoupí do osvětleného prostoru.

„Zaskočím si jenom umýt tu ruku… sakra… to nebylo hovno! To je krev!“

Slepýš prošel temným pokojem. Usedl na pelest postele. Byl rozrušený. Cítil v hrudi nesnesitelné napětí. Netušil proč. Raději znovu ulehl. Oči měl otevřené. Kdyby viděl, zíral by do stropu.

Muž leží na sněhu. Prsty šátrají po hrudi. Kašle krev. Opírá se o levý loket. Pravou rukou křečovitě rozepíná bundu. Na levém boku má bolestivou podlitinu. Nemůže popadnout dech. S hlubším nádechem mu do plic zajíždí ledová jehla. Pokouší se vstát. Nejde to. Raději se plazí po čtyřech směrem, kde vidí siluety stromů.

Slepýš jde k autu, otevírá kufr a vytahuje digitální kameru a lo­veckou brokovnici. Zapíná kameru. Brokovnici drží v pravém podpaží, prst připravený na kohoutku. Jde po stopě plazícího se muže. Sedí opřený o kmen javoru a míří na Slepýše pistolí. Něco křičí do mobilu. Třesknou dva výstřely. Jejich zvuk se slije do jednoho táhlého štěknutí. Mužovo tělo dál sedí opřené o strom, jen krk a obličej hyzdí drobné krvavé rány. Telefon se rozprskl o strom. Hlaveň brokovnice zajíždí do sněhu. Slepýš loví v kapse bundy. Zazní ještě dva výstřely z dámského revolveru a zanechají stopu na mužově břichu a hrudi. Vrací se i se zbraní k chalupě. Oklepe sníh z bot a vejde.

Slepýš nemohl usnout. Převaloval se. Vzdychal. Po chvíli vstal, pře­vlékl se a přešel do ateliéru. Nerozsvěcel. Rozhodl se pracovat. Vzal hlínu a hnětl ji. Snad aspoň tady přijde na jiné myšlenky a ta úzkost zmizí. Snad.

Marek drží mobilní telefon a vytáčí číslo ze seznamu. Netuší, že se mu snaží dovolat Madla. Utíká pěšinou podél řeky. Chce uniknout muži, který byl milencem obou zavražděných dívek.

„Slepýši, jsi tam?“

V telefonu cosi chrčí. Zaslechne k smrti vyděšený Slepýšův hlas.

„Je tady!“

Tupá rána, jako když telefon naráží do sudu a topí se.

Ticho.

„Doprdele!“ Marek zbledne. „Asi jsem všechno posral.“ Znovu se podívá na svou dlaň. Leskne se na ní čerstvá krvavá skvrna.

„Rychle k autu!“

Oba kriminalisté proběhnou kolem starce.

Zaslechne jen, jak dole pod oknem prásknou dveře od vozu. Zvuk motoru a rychlý, až zběsilý start. Za chvíli se už kolem rozhostí hluboké tíživé ticho.

Sněží.

Na bílé vozovce se černají dvě stopy po pneumatikách.

„Sakra!“

„Tady,“ řekne Marek a přikrčený sleduje vyjeté koleje, vedou do mírného svahu. Kolem se válejí polámané větve a vývraty.

Sníh cukruje silnici. Marek šlápne na plyn.

Minou poslední dům. Stojí osaměle vpravo od silnice. Svou bílou fasádou splývá s valícím se sněhem. Okna jsou slepá. Starý džíp je zaparkovaný na plácku před vchodem. Vedle džípu se černá obdélník a z něho vystřeluje stopa pneumatik.

Kriminalisté jedou vstříc siluetě tmavě fialového lesa, poskvrněného žlutavým povlakem stále hustšího sněhu.

Když dorazí na plac před hospodu Pstruh, stojí na parkovišti šest vozů. Veškeré vyježděné koleje od pneumatik končí tady.

„Máme z prdele kliku.“

Marek potichu vystoupí.

Obcházejí jedno auto za druhým, nahlédnou dovnitř, vyzkoušejí, zda jsou zamčená.

„Běž se podívat z druhý strany hospody, je tam zadní východ. Mohli projít hospodou a vyjít ven.“

Oklepe sníh z bot a vejde do místnosti, kde se válí mračna kouře. Dlouhovlasý mladík s neholeným strništěm na bradě hraje na kytaru a půlka osazenstva zpívá. Marek kývne na servírku, která roznáší pivo.

„Mohla byste na slovíčko?“

„Moment, jo? Za minutku jsem u vás.“

Stoupne si k výčepu, odkud má výhled do sálu. Z prosklených dveří vykoukne kulatá hlava tlouštíka. Rozhlédne se kolem a chvilku mu trvá, než postřehne svého nadřízeného opírajícího se o dřevěný rám. Zakroutí hlavou a zmizí v prosklených dveřích.

„Čím posloužím? Pivko?“

„Kdo z nich sem dorazil jako poslední? Je to tak pět deset minut.“

„K čemu to potřebujete?“

„Jsem od kriminálky.“

„Aha.“

„Kdo z nich?“

„Jsem servírka, ne hlídač.“

„Ženská, neserte…“

„Ten párek v rohu. Jezdí sem pravidelně. Pochybuju, že hledáte právě ty dva.“

Oba kriminalisté se vrátili k vozu. Usedli.

Marek nastartoval a sešlápl plyn. „Museli jsme sledovat falešnou stopu.“

„To mi říkáš, tlustoprde, novinu. Byli jsme celý hospodě jenom pro smích.“

„Děláme jenom svoji práci. Měl by sis, Marku, odpočinout. Seš přetaženej… A neříkej mi už nikdy tlustoprde. To, že ty si šéf, neznamená, že mě můžeš urážet. Řeš si svý mindráky jinde.“

Oba civějí. Nemluví.

Marek zabrzdí.

„Ten džíp stál tady a vedle něj prázdnej černej flek.“

„Jo, taky sem si všim. Kurva práce.“

Vjedou do vesnice. Zastaví u domu Růži Málkové. Vejdou nízkými vrátky, která jsou přichycená ke sloupku plotu kouskem špagátu. Zazvoní. Marek po chvíli zabuší do dveří pěstí.

„Kdo je to?“ ozve se vystrašený hlas, „zavolám policii! Taky tu mám psa!“

„Paní Málková, tady je policie, jsme od kriminálky a vyšetřujeme ty vraždy, já jsem Marek od Madly.“

„Váš hlas poznávám, ale nezlobte se, takhle v noci vám neotevřu.“

„Jen nám řekněte, nemotal se tu kolem někdo cizí?“

„Nikoho jsem neviděla.“

„Ani Slepýše se Šamanem?“

„Ne, říkám – nikoho.“

„A co mladej Doucha a ty zavražděný holky?“

Ticho.

„Ty holky jsem viděla v televizi a Douchu v hospodě, kde jinde bych ho taky měla vidět?“

„Takže, nikoho jste neviděla a nic neslyšela?“

„Ne. Spala jsem a spát zas pudu, jestli to je všechno.“

„Ano, je to všechno. Ráno se ale zastavíme, třeba si na něco vzpomenete.“

„Nevzpomenu, nemám na co. Sbohem.“

Vyjdou zpátky na silnici. Zajistí vrátka a sednou si do vozu.

„Nic moc, co?“ utrousí tlouštík. „Jak kdyby nám babka věšela bulíky na nos. Zejtra to z ní musíme vydolovat.“

„Ještě zkusíme starostu, bydlí nahoře v řadovce. A taky Standu. Někdo si sakra musel všimnout, že se tu ten šmejd potlouká.“

„V poslední době mám pocit, že nevšímavost je národním sportem.“

Marek stojí u kamenné zídky, z níž čouhá vysoký plot. Zazvoní jen jednou, krátce, ví, že Standova žena je nemocná. Doktoři objevili nádor. Když nebyl Standa na place, staral se o ni, střídali se se synem a snachou.

V okně se objeví temná silueta.

„Koho to čerti nesou takhle pozdě?“

„To jsem já, Stando, Marek od Madly.“

„Jó, Marek, tak moment, hodím něco na sebe a sejdu dolů. Nechci vzbudit mámu, už tak je zázrak, že vůbec usnula.“

Během chvilky stojí mezi nimi, v pyžamu a teplé péřové bundě, na nohou rozšmajdané boty pokryté cákanci barvy.

„Zdravím, o co kráčí, mládenci? Něco se Slepýšem?“

„Proč si myslíte, že je něco se Slepýšem?“

Standa zatáhne a vyfoukne kouř vstříc padajícím vločkám.

„Kdo má tady v okolí džíp?“

„Džíp? Kdekdo, je to silnej auťák s náhonem na všechny čtyři, nejlepší do týhle sibérie…“

Probudí starostu. Chce na ně poštvat svého vlčáka. Tvrdí, že o ničem neví, nikoho neviděl, nestrká nos do cizích věcí.

Proč je zajímá jeho auťák?

„Kurva, ten chlap mi připomíná naše politiky. Taky by člověka samou láskou sežrali.“

„Zejtra si ho proklepnem.“

Nasednou do auta a vyrazí chumelenicí k Soumarskému mostu.

„Poznal učitel ty zavražděný holky?“

„Si pište, že je poznal.“

„Že nic nehlásil.“

„To nehlásil.“

„Nikdo nic nehlásil. Jako by ty holky ani neexistovaly. Přitom víme, že se tu jedna z nich asi před měsícem producírovala s místním ochmelkou.“

„S Douchou?“

„Jo, s Douchou.“

„Tak to se ke mně nedoneslo.“

„Lidi mlčej jak pařezy. Proč sakra?“

„Jsem u policajtů pětatřicet let, byl jsem policajtem už za komoušů, jsem policajtem i teď a doufám, že to tak zůstane až do důchodu. Ty lidi tady znám dost dlouho na to, abych věděl, že za komančů všichni – nebo, abych jim nekřivdil, každej druhej – práskali pravděpodobný narušitele státní hranice. Všichni jsme naplaveniny kdoví odkud. Kdekdo byl pomocníkem SNB. Kdekdo během těch čtyřiceti let. Jo, udávali. Pro potěšení? Starou belu! Byla to nutnost, jak přežít. Teď už udávat nemusej, proto mlčí.“

„Sakra, tady jde ale o dvojnásobnou vraždu mladých holek a nějakej pošahanej psychopat se nám volně potuluje po kraji, jako by se nechumelilo. Chápeš ten rozdíl?“

„Jo, to chápu.“

„Venku furt chumelí.“

„Je deset pod nulou.“

„Tak na to vem jed, že tam nahoře už je mínus patnáct, možná víc. No, dneska v noci bych nechtěl spát venku.“

Marek přijíždí ve voze s policejním majáčkem k chalupě. Je ráno. Svítí slunce. Nesněží. Sníh se třpytí. Z vozu vystupují čtyři postavy. Beranidlem vylamují dveře. Během několika vteřin dveře leží v chodbě domu. Vpadly tam jak kus nakrojeného dortu. Marek ještě s jedním mužem vstupuje dovnitř. V ruce drží každý z nich svou služební pistoli. Chodba je prázdná. Ticho. Nikde nikdo. Jen na konci chodby se černají dveře. Pokusí se je otevřít, jsou zatarasené. Marek volá specialistu, který je otvírá. Zas beranidlem. Kriminalisté se tisknou ke stěně. V šeru místnosti vidí muže, sedí na židli a míří na ně brokovnicí. Muži zákona střílejí. Mužovo tělo se sesouvá ke straně. Nehýbe se. Záhy zjistí, že prostříleli už mrtvého člověka.

Marek se rozhlédne po místnosti. Na kavalci zahlédne jakýsi bílý chomáč. Přistoupí blíž.

„Sakra, zakrvácený polštářky vaty a ňákej kysličník.“

Kriminalisté stojí uprostřed vybaveného sadomasochistického salonu.

Kladl hliněné hádky jeden na druhý. Pracoval rychle. Začal se potit. Čelo měl orosené a cítil čůrky stékající z podpaží k bokům. Rukama špinavýma od hlíny se svlékl. Odhodil pracovní plášť i triko. Modeloval do pasu nahý.

Výstup je náročný. Co chvíli se propadá sněhem mezi zledovatělé kameny. Podrážky bot kloužou. Kolem trčí pahýly stromů. Vidět je daleko. Nic nestojí ve výhledu.

Nerozhlíží se, dívá se jen pod nohy. Když se dostává konečně na rovinu vedle tiché restaurace na Třístoličníku, je zadýchaný a po těle mu stékají potoky potu. Brodí se dál po hřebenu směrem na Trojmezí a Plechý. Nohy až po kolena zapadají do čerstvé krusty sněhu. Hluboké stopy ho vedou stále kupředu. Občas musí přelézt spadlý kmen suchého stromu a několikrát, když mu noha pod sněhem zapadne mezi skryté balvany, vytáhne jen nohu zabalenou do promáčené ponožky, bota zůstává trčet tam dole. Šedivý příkrov noci se pomalu barví do žluté, která přechází v azurovou modř. Mrazivý vzduch štípe do plic. Pokožka na tváři je sytě červená. Před ním jde žena. Má svázané ruce za zády. To ona mu vyšlapává cestu. Teď padá na tvář. Na čele se objevuje krev. Slepýš si opět s překvapením uvědomuje, že je ženou. Na rukou má pletené prstové rukavice. V levé ruce svírá dámský revolver a v pravé drží digitální kameru. Natáčí Madlino utrpení. Holé uschlé kmeny smrků stojí jeden vedle druhého, jak zapíchaná obří párátka. Všude je ticho. Jen dvě ženy se brodí sněhem. Slepýš a Madla.

Madliny nohy se znatelně chvějí. Podlamují se. Padá.

„Nemůžu, nemůžu, nemůžu…“ opakuje stále dokola až do chvíle, kdy třeskne výstřel a sníh se před ní rozletí do stran.

„Další kulka ti prostřelí mozek. Zvedej se!“

Namáhavě se souká zpátky na nohy. Krok je nejistý, co chvíli přepadává do jedné či druhé strany. Kulhá. Obě chodidla má posetá krvavými puchýři. Prsty už nepohne. Tělo se třese jak v horečce. Její skelný pohled vnímá už jen bílou prázdnotu.

Doklopýtá k cedulce, na níž je napsáno PLECHÝ 1378 M.

Žlutá značka se stáčí dolů k Plešnému jezeru.

„Tak – a tady dolů k tomu obelisku.“

Madla padá, její tělo sjíždí o patnáct metrů po neviditelné stezce mezi stromy. Slepýš za ní pomalu sestupuje. Bere bezvládné tělo za nohy a jako saně je táhne. Před ním se tyčí pomník věnovaný šumavskému básníku Adalbertu Stifterovi.

Když se Madla probírá, už je připoutaná za obě zápěstí ke kovovému hrazení, které je přibetonované ke skalní plošině. Stojí ve sněhu na skalním ostrohu zády k pomníku. Půl metru od jejího chodidla je prázdnota. Hluboko dole leží pod skalní stěnou Plešné jezero.

Slepýš jí lije do úst vodku. Madla se zakucká.

Vzhlédne. Na kraji skalního výčnělku stojí na stojanu zapnutá kamera. Druhou kamerou ji sleduje Slepýš. Zamíří objektiv kamery i na sebe. Když si přehraje kus záběru, vidí nakrátko ostříhanou brunetu s ostře řezanými rysy.

„Vidíš, žes to zvládla,“ říká Slepýš hlubokým ženským hlasem.

„Co po mně chcete? Neznáte mě.“

„Zahrajeme si hru.“

„Jakou hru?“

„Budeš hvězdou mýho filmu. Bude to taková hra doopravdy.“

„Hra doopravdy?“

„Jo, zlato. Já teď pomalu touhle ostrou břitvou rozřežu tvý šaty. Spadnou na zem jak slupky cibule a ty tu budeš stát nahá. Jestli po tvým těle poteče krev, záleží jenom na tobě. Když se budeš bránit, zabolí to.“

Slepýš se pomalu přibližuje a vsouvá břitvu pod její kabát. Každé škubnutí břitvy a párání látky sleduje skrz hledáček kamery.

„Ne!“

„Já tě varovala.“

Madla má zavřené oči. Strach ji ochromuje. Slepýš jí nakonec zouvá rychlým škubnutím i promáčené polobotky.

Stojí tu nahá, jen rozřezané cáry šatů se válejí okolo. Mladé tělo se choulí do sebe. „Je krásná,“ pomyslí si Slepýš.

„Teď začne naše hra. Uvolním ti pouta. Ty budeš mít dvě možnosti. Buď se pokusíš utéct, v tom případě začnu střílet, nebo si vezmeš kameru a skočíš dolů. Já tě budu natáčet seshora. Natočíme spolu film, co říkáš?“

„Vy jste blázen.“

„Je mi jedno, co si o mně myslíš. Vyber si.“

„Kdo jste, proboha?“

„Natáčím filmy, pravdivý filmy, žádnou umělou fikci. Nevěřila bys, kolik lidí prahne po takovým bijáku. Lidi chtěj násilí, jsou tím posedlý, už je nebaví čumět na nějaký herce, oni chtěj skutečnej život. Skutečnou smrt. To jsou filmy budoucnosti, to je budoucnost.“

„Bože!“

„Teď ti rozepnu pouta. Pamatuj, že držím revolver.“

Cvak. Obě ruce klesají ke stehnům. Nohy se v kolenou podlamují. Nahá sedí ve sněhu. Chytá se zábradlí, zkřehlé prsty nemohou sevřít kovovou trubku. Přidržuje se tedy jen loktem a vstává. Nohy se posouvají vpřed v nepřirozeném úhlu.

„Vezmu si tu kameru,“ zašeptá.

Madla se chytá Slepýšova ramene. Téměř ho objímá. Kameru bere do rozevřených dlaní.

Ze stromu padá sníh. Strhává malou lavinu. Slepýš se otáčí a vidí policistu. Míří na něho pistolí.

Zvuk výstřelu se vrací v několikeré ozvěně zpátky. Policista padá do sněhu. Ještě zmáčkne kohoutek.

Slepýš zavrávorá. Z břicha se mu valí krev jak inkoust po pijáku. Udiveně se dívá na barevný flek. Slepýš vystřelí ještě jednou. Policista se nehýbe. Madla se třese, neudělá nic. Slepýš ji silně obejme.

„Něco si přej. Všechno se ti splní.“

Madla pustí kameru na zem. Dámský revolver dopadne vedle ní. Na skále stojí dvě ženy přitisknuté jedna k druhé. Nedívají se dolů. Mají zavřené oči. Slepýš Madlu políbí.

Jak siamská dvojčata letí obě těla v těsném objetí dolů. Nedopadnou pod dvě stě šedesát metrů dlouhou stěnu mezi uschlé stromy, vznesou se nad jejich vrcholky, jako by byla drobným černobílým chmýřím unášeným větrem, pírkem z ptačího těla. Přeletí úzký pás smutných smrkových pahýlů a snesou se k zasněžené hladině jezera. Z dálky mohou připomínat taoistický symbol jin a jang. Jen z veliké dálky.

Tenká vrstva ledu povolí. Těla se vnoří do ledové černé vody a klesnou rychle ke dnu mezi omleté balvany. Voda z ledovce je vcucne do sebe a ony se promění ve dvě zakleté jezerní královny. Jsou jezerními královnami. Jedna bílou, druhá černou, obě krásné ve chvíli smrti. Teprve smrt smíří jejich protiklady.

Nad jezerem vládne ticho.

Unavil se. Často zíval. Bustu nechal nedodělanou, jen ji přikryl vlhkým hadrem a igelitem. Šel do koupelny. Umyl si ruce, opláchl obličej a znovu si vyčistil zuby. V pokoji se převlékl do pyžama a uložil se ke spánku. Na budíku nahmatal půl šesté. Nevěděl, jestli je ráno, nebo večer. Usnul rychle. Přesunul se na bok a cosi nesrozumitelného vykřikl. Zašermoval rukou před nevidomýma očima. Kvantový fyzik měl pravdu, on opravdu vidí.

Marek stojí opřený o zábradlí a dívá se dolů k jezeru. Chvěje se. Za jeho zády se tyčí Stifterův pomník. Tam dole v hlubině leží jeho žena Madla. Její nahé tělo je srostlé s tělem temné Diany, lovkyně, která ráda ubližovala mladým dívkám. Marek ještě dnes podá výpověď. Prodá dům v Havlíčkově kolonii a odjede na Šumavu, kde si pronajme chalupu.

Čas se zklidní a zapluje do vyšlapaných úzkých pěšin. Lidé ze vsi už zas budou řešit běžné každoroční problémy. Přejde třetí adventní neděle, pak celý týden. Během poslední adventní neděle se sejdou před hospodou. Bude po poledni. Ženské vytáhnou krabice plné vánočního pečiva. Pro děti. Dají si k tomu horký čaj s medem, dospělí svařené víno a mužští slivovici. Nejlepší pečivo napeče Slepýšova matka. Usadí se vedle svého muže na dřevěné lavici pokryté ovčí kůží. Pokývne hlavou a nepřítomně se usměje. Opře se o mužovo rameno. Obejme ji. Budou usrkávat horký nápoj a dívat se do padajících vloček.

Standa vezme harmoniku. Lidé se roztancují. Kdosi z mladých lesáků vytáhne kazeťák a Standu vystřídá bigbít.

„Slepýši, netancuješ?“

Standa vezme do dlaně Slepýšovu ruku, v níž trčí prázdný hrnek. Dolije mu.

„Zatím ne. Není mi do tancování.“

„Dáš si panáka? Pojď, dáme si spolu.“

Standa nečeká na odpověď a nalije do velkých sklenic od hořčice. Kopnou je do sebe.

Standa urovná deku, do níž je zahalena jeho žena. Vypadá spo­kojeně. Nic nejí ani nepije, jen sedí ve starém, časem odřeném křesle, zabalená do dek a do kabátu. Dívá se, jak se ostatní baví.

„Pojď, zatancujem si,“ řekne Standa a vezme Slepýše kolem ramen. Obejmou se a jak dva medvědi podupávají do rytmu. Sníh se podvoluje jejich dusotu. Píseň zrychlí, jejich nohy připomínají hydraulické písty jakéhosi lisu, vražedné tempo je rozkmitá a oni se svalí do sněhu. Oběma stékají po tvářích slzy.

„To musíme zapít.“

„Ano, musíme.“

Slepýš zůstává sedět na zemi. Má pocit, jako by se už nikdy neměl nadechnout.

Standa mu podá sklenici.

„Nevím, jestli to bez ní zvládnu. Nevěřím tomu, já…“

„Ale jo, kamaráde, zvládneš. Zvládnuls to už jednou, tak to zvládneš i podruhý, věř mi.“

Ticho se líně povaluje ateliérem. Válce prachu se topí v proudech slunečních paprsků, které sem dopadají střešním oknem. Vytvářejí v trámoví i na prknech podlahy směsici impresionistických obrazů v Renoirově stylu. Modré stíny, jasná žluť a bílé fleky. Hlína pečlivě zabalená do igelitu vydává svou charakteristickou kořeněnou vůni. Gramofon spí, snad odpočívá. Stojany nehybně stojí, jsou prázdné. Žádné rozdělané busty, žádné figurky, žádná keramika. Místnost je uklizená. Jen v křesle a na židli sedí dvě postavy. Vypadají unaveně. Muž s mohutným sudem pupku vzdychá. Na paži se černá smuteční páska. Sedí tu tak už půl hodiny. Půl hodiny v naprostém tichu. Ve váze, kterou pro jeho ženu Kristýnu Slepýš vymodeloval, je kytice rudých růží. Stojí na stolku vedle křesla společně s urnou. Štíhlá postava, sedící na židli, se obrací k zavalitému příteli, prsty bloumají vzduchem, protínají chuchvalec prachu a válec světla, než se dotknou kolen kamaráda.

„Potřebuju, Stando, abys mě někam odvedl.“

„Teď hned, Slepýši?“

„Ano, radši hned. Dnes poprvé cítím ve vzduchu jaro.“

„Jo, oteplilo se. Všude to taje.“

„Měl jsem zvláštní sen. V něm jsme spolu každý den ráno chodili nahoru pod Stožeckou skálu. Od prvního dne, kdy slezl sníh. U dřevěné kaple jsme se posadili k prameni. Voda, jak tekla drobným čůrkem, jako by zpívala. Nabral jsem ji do dlaní a pil. Potom jsem si vypláchl oči. Mohli jsme tam tak spolu sedět posté, potisící, čas nehrál roli. Když jsme tam přišli naposledy, znovu jsem se napil, znovu vypláchl oči. Dlaně jsem oddálil od tváře. Viděl jsem, nebyl jsem slepý. Bylo to přirozené jako pití z pramene. V tu chvíli jsem pochopil, že právě teď jsem oslepl a v tu samou chvíli prozřel. Já jsem ta vraždící psychopatka i její oběti, Madla je já, i Marek, táta s mámou, ty, Kristýna i tvůj syn, ten vědec Drtič i jeho syn Samuel, vy všichni jste já. I Šaman, Stožecká skála, kaple, pramen, řeka a lesy, všechno je já. To poznání je jak blesk. Projíždí celým tělem od hlavy až po prsty u nohou. Jako kluk jsem ztratil zrak poté, co jsem zahlédl něco neuvěřitelně jasného. Ve střepu z lahve, co se válel pod skálou, se odrážel kousek z Boha. Pak jsme sešli dolů k Dobré a Soumarskému mostu. Přešli jsme loukou až k řece, kde stál starý, téměř ztrouchnivělý most. Některá prkna chyběla. Slepec tam mohl, kdyby šel sám, bez hole, propadnout do proudu řeky. Dostali jsme se přes něj a šli dál mezi velikými trsy trav až k bělostným břízám. Tam se tyčily betonové skelety bunkrů, byly posazené jak hříbky v mechu. Sedli jsme si spolu na břeh Vltavy. Bylo to příjemné místo. Nad námi se tyčil lišejníkem porostlý strom. Dlouho jsme se dívali do proudu. Občas jsme zahlédli malé vranky. Ležely nehybně na dně jak pravěké ryby a jen tu a tam vyrazily dál. Pak přišla Madla s Markem. Sedli si k nám. Kolem pobíhaly jejich děti. Nemluvili jsme, jen jsme tam v tichu sledovali krajinu a klidný proud.“

Dál sedí proti sobě, nehýbají se, i vzduch se zastaví, než se opět roztočí spirálovitým pohybem ve sluneční záři.

„Dobře, vyrazíme,“ říká Standa, „předtím mi pomůžeš rozprášit její popel na Kamenné Hlavě. Přála si to.“

Slepýš vstává ze židle, obejme přítele, sedícího dál v křesle. Standovi stékají po neholené tváři slzy. Potom se narovnává, přistupuje ke gramofonu. Nadzvedne víko, připomíná víko rakve. Naposledy vkládá na kotouč gramofonu černou vinylovou desku – Dvořákovu Novosvětskou.

Dvě postavy jdou tajícím sněhem. V příkopu u cesty už bublá voda. Je teplo.

Standa zastavuje. Sotva popadá dech. Slepýš čeká.

„Vem ji na chvíli, prosím tě. Nějak se mi blbě jde.“

Slepec prsty přejíždí po chladné urně. Připadá mu zvláštní, že se někdo tak objemný, jako byla paní Kristýna, vejde do tak malé nádoby. Uchopí ji pevněji, aby mu nevypadla.

Když vyjdou na Kamennou Hlavu, je Standa propocený a zadýchaný. Usedá na lavičku. Tady v jiné situaci a snad i v jiném čase potkal Slepýš vědce Drtikola. Jako by to byl jen sen. Henry Drtič ve skutečnosti neexistuje. Musel si ho vymyslet. Uvěřil svým úvahám, ze kterých ho vytrhl hlas hospodského.

„Chtěla by ležet u toho obrovskýho balvanu. Dojdeme tam. Sakra, už jsem starej chlap, sotva lezu.“

Standa paží objímá Slepýše. Prodírají se sněhem mezi spadanými větvemi stromů. Nohy se boří. Do bot proniká vlhkost. Nohavice jsou promáčené, studí do lýtek.

„Tady vlevo je pod zemí sklep. Bejval tu statek.“

„Hrával jsem si v něm jako kluk. Tenkrát jsem ještě viděl. Jenom na ten sklep pomyslím, mám husí kůži. Přitahuje mě a zároveň se bojím.“

„Jsme tady. Kvůli tomuhle obrovi se tady říká Kamenná Hlava. Teď je převalený na zemi, ale mám fotky, na kterých stojí jak vejce na dalším šutru. Kristýnka bude odpočívat u něj a on ji ochrání. Já to bohužel nezvládl.“

Standa padá do sněhu, dlaní hladí drsný povrch balvanu. Brečí.

„Ukaž… tady je to správný místo… V závětří. Budeš ml chybět, hol­čičko.“

Otvírá urnu a sype prach kolem kamene i na něj.

„Slepýši, umíš se modlit?“

„Modlit? Snad jen Andělíčku, můj strážníčku.“

„Tak se pomodli. Já neumím ani to.“

Stojí v tichu. Jen zdálky zpívají ptáci. Jsou opilí přicházejícím jarem. Voda pod sněhem probublává.

Standa se otáčí ke Slepýšovi. Utírá si dlaní slzy.

„Musím ti něco říct. Ta ženská koupila chalupu na Novým Údolí díky mně.“

„Myslíš tu vražedkyni Dianu?“

„Jo. Přijela jednou se svým manželem a že prej chtěj tady koupit usedlost. Tvrdili, že maj rádi klid, a jestli o něčem nevím. Nejlíp o nějaký samotě v lesích. Tehdy bylo na prodej bejvalý skladiště péesáků, ze kterýho v osmdesátejch letech udělali chalupu na bydlení. Řekl jsem jim o tom a domluvil schůzku se starostou. Platili na prkno a já dostal provizi za zprostředkování. Od tý doby mi sem tam přihráli nějakej ten kšeftík, sháněl jsem jim zvěřinu, většinou si ji nechali upravit už ode mě. A taky slivovici. Že tam prováděj takový prasárny, jsem ale nevěděl. Žil jsem v domnění, že jsou to zazobaný Rakušani, co se zamilovali do Šumavy.“

„Švagr říkal, že měla ve vsi komplice.“

„Říkáš komplice? Doucha byl chudák, kterej za eura udělal cokoli. Kupoval si pak o to víc chlastu. Ať byl, jakej byl, takhle dopadnout neměl.“

„Já nemyslím Douchu. Byl tu ještě někdo.“

„Vážně? Ne, tomu nevěřím. Nevěřím, že by jí s těma vraždama někdo z našich pomáhal.“

„S vraždami ne, ale třeba si myslel, že to všechno dělal ten makléř, co si objednal busty. Možná se do toho namočil nějakou podivnou náhodou. Třeba ho vydírala. Nebo potřeboval prachy. Anebo s ní spal.“

„Ne, ne, nikdo z našich jí nepomáhal, věř tomu, Slepýši, z našich určitě nikdo.“

Standa přenechá hospodu synovi. Dá mu i dům. Sám žije v malé garsoniéře nad hospodou.

Marek se změní. Mlčí. Čte knihy. Nad stránkami sedává pod větvemi stromů na březích Vltavy nebo v lesních zákoutích, kam lidé nechodí. U postele mívá kopičku rozečtených románů a povídek, většinou šumavských autorů – Stiftera, Klostermanna, Urzidila… Hodně peněz utrácí za staré pohlednice Šumavy. Má několik alb, do nichž je ukládá. Nesbírá je však tak jako ostatní sběratelé; než pohlednici koupí, musí jej něčím oslovit – místem, atmosférou, lidmi. Sedává pak nad nimi a píše v náhlé inspiraci jakési postřehy.

Tak, jak přijde, i zmizí. Jeho bavorák stojí ve dvoře u domu. Marek do něho nikdy nenasedne. Vyrazí, jako vždy jen s knihou, směrem ke Kamenné Hlavě a dál na Krásnou Horu a Nové Údolí. Zahlédnou ho naposledy, jak jde nahoru ke Třístoličníku. Nevrátí se. Ani večer, ani ráno, ani za týden.

Z ciziny přijede Markův bratr, chce ho najít. Pátrání nikam nevede. Jediné, co mu Standa se Slepýšem mohou předat, je pár pohlednic. Nic víc se z jeho rozsáhlé sbírky nenajde. Alba zmizí, jako zmizí on sám.

Komplice, který vražedkyni pomáhal, policie nedopadne. Těla dvou žen se pod skálou nenajdou.

Sochař má víc zakázek, než je mu milé. Nejraději modeluje vázy a ozdobné nádoby. Busty dělá s nechutí. Nakonec s nimi skončí úplně. Posledních šest portrétů vytvoří pro své blízké. Vymodeluje Madlu, svou matku, otce, Marka, Standu a Šamana.

Od onoho pondělního odpoledne a úterního rána po druhé adventní neděli uběhne devět měsíců. Devět měsíců, co trvá u žen těhotenství a ony pak porodí nový život do starého světa. Standu zlobí kyčle, chůze mu dělá problémy, silná artróza v koleni. Objeví se v ateliéru, jak mívá ve zvyku, a celé dopoledne jen sedí a pozoruje Slepýše při práci. Poslouchají černé desky.

„Potřebuju, abys mě tam zas odvedl,“ řekne Slepýš.

„Teď hned, Slepýši?“

„Ano, raději hned.“

Dlouhé vyzvánění mobilního telefonu. Zmateně hmatal prsty po polici nad postelí, než si uvědomil, že má telefon v koženém pouzdře u opasku kalhot. Kalhoty se válely i s košilí na zemi. Tentokrát po něm sáhl hned.

„Nazdar, Slepýši,“ ozval se Standa.

„Ahoj.“

„Co žes včera už nezašel?“

„Celou noc jsem makal.“

„Jo, tak to jo, hele, já si to myslel. Takže hotovo?“

„Jak se to vezme.“

„Hm, Slepýši, proč volám. Mám dneska narozeniny a rád bych tě pozval na skleničku. Tak snad mi nedáš košem?“

„Všechno nejlepší, Stando. A kolik je vlastně hodin? Vidím, že je tma, aspoň tady je černo jak někde pod zemí.“

„Bude šest. Dáš si u nás i večeři, mám skvělej kančí guláš.“

„Dobře. Za chvíli jsem tam. Jenom nemám žádný dárek.“

„Na to se vyser. Hlavně žes stihnul tu vázu pro Kristýnu. Bude mít radost. Víš, jak na tom je. Už moc nevychází a do hospody zajde jenom na půl hodiny spíš posedět se ženskýma. V poslední době jí je hodně blbě.“

„To je mi líto.“

„No, mně taky. Těšim se na tebe, kamaráde.“

Slepýš vymáčkl hovor, vrátil mobilní telefon zpátky do koženého futrálku a zamířil do chodby. V koupelně si spěšně opláchl ruce i obličej, otřel se do ručníku. Vrátil se do pokoje, oblékl se a z ate­liéru přinesl teplý svetr. Byl rozespalý. Uvědomil si, že prospal skoro celý den. Schody zavrzaly. Sestoupil rychle. Popadl bundu. Na klíče zapomněl. Nechal je viset na kovovém poutku věšáku. Chtěl se vyhnout setkání s rodiči. Chvátal. Neměl náladu jim vysvětlovat, proč odchází z domu. Nechtěl poslouchat máminy jedovaté poznámky. Něco, co si nebyl schopný vybavit, jej rozrušilo natolik, že měl znovu chuť se pořádně opít. Teď už je jedno, jestli vymodeluje podobu toho chlapa. Švagr kriminalista ho mohl dopadnout už dopoledne živého, nepotřeboval by žádný portrét.

Z obýváku se ozývaly tlumené zvuky televize. Asi dávají nějaký seriál. Slepýš netušil, na televizi se stejně nedíval, nezajímala ho.

Šamana tentokrát nezavolal. Šel rychle. Stoupal po bílé silnici kolem černých siluet urostlých jilmů. Rostly podél cesty a tvořily svými kmeny pomyslnou zeď.

Slepýš se zachumlal do bundy, mráz štípal do tváří.

V myšlenkách zabloudil ke dni, kdy Madla přijela do vsi představit svého nového přítele. Byl první jarní den. Slepýš tehdy pociťoval, jak se silné sluneční paprsky opírají do jeho tváře, země voněla vodou a pučící zelení. Ptáci se mohli ukřičet. Jaro probublávalo i řečištěm jeho žil a tepen. Byl v něm neklid, a to nejen díky narážkám, které vyslechl ráno u snídaně. Samé dvojsmysly! Rodiče se doslova tetelili radostí, že Madla půjde co nevidět z domu. Konečně si ji někdo odvede. Zaplať pánbůh, vždyť by v tomhle zapadákově mohla skončit jako stará panna. U stolu nevydržel už ani minutu a vyběhl ven před vrátka. Právě kolem projíždělo auto, málem ho smetlo, jen taktak že udržel rovnováhu a nespadl do vozovky. Raději se vydal směrem k budově Národního parku Šumava a dál dolů lesní cestou k rozcestníku. Obešel závoru, jedinou překážku na cestě. Dorazil k rozcestí, doprava by šel do Stožce a doleva směrem na Dobrou. Pod rozcestníkem si na chvilku lehl do trávy a nechal se ovívat větrem. Zem byla vlhká. Cítil, jak studí do zad. Voda pomalu vsakovala do košile, co měl na sobě, vytvořila souvislý flek mezi lopatkami a křížem.

Vrátil se domů až k polednímu, košile ve větru částečně proschla. Před vrátky stál zaparkovaný bavorák. Deset let starý typ. Obešel vůz s nataženou rukou a ohmatal kruhový znak na karoserii.

Vešel dovnitř a šplhal po schodech k ateliéru. Neměl sebemenší chuť seznamovat se s cizím chlapem. Cítil se uražený, nikdo nemá právo brát mu Madlu, on ji potřebuje! Neobejde se bez její pomoci! Setkání se však nevyhnul. Sestra svému nastávajícímu právě ukazovala portréty a různé keramické nádoby. Slepýš zaslechl slova obdivu.

„Je to neskutečně dobrý, netušil jsem, když jsi mi o bráchovi vyprávěla, že je tak velkej umělec. Tuhle ženskou bych poznal na ulici hned, toho chlápka vzadu jakbysmet, a to nemluvím o keramice! Je skvělá. Nedivím se, že sem jezdí lidi až z kdovíjakejch dálek… Hele, my o vlku a vlk ve dveřích. Ahoj, já jsem Marek.“

Slepýš stál jak přikovaný. Pomalu v něm narůstal vztek. Ateliér byl jeho hájemstvím a ještě nedávno byl i hájemstvím Madly, nikdo jiný sem nesměl.

„Nechci, aby mi to tady někdo cizí očumoval, když tu nejsem!“ vyhrkl Slepýš a bojovně vykročil blíž k hřmotnému hlasu chlapa.

„Šimone, ale Marek přece není cizí. Je to můj přítel a já ho mám ráda. Myslela jsem, že byste se mohli skamarádit, vždyť…“

„Ne, ne, Madlo, on má pravdu. Taky bych byl naštvanej, kdyby se někdo – kdokoli! – hrabal v mý pracovně bez mýho vědomí.“

Slepýš pocítil, jak mu chlap sevřel rameno do svěráku prstů.

„Chápu tě a budu to respektovat. Víte co? Půjdeme dolů, vaše mamka už určitě netrpělivě čeká, kdy dorazíme k obědu.“

Talíře byly obložené pečenou husou s bramborovými knedlíky a červeným zelím, tedy Slepýšovým nejoblíbenějším jídlem, nevychutnal si ho a poprvé nedojedl. Přešla ho chuť při představě, že si ten hromotluk Madlu opravdu k sobě připoutá a ona se za něho provdá, odstěhuje se, Slepýše opustí. To pomyšlení nesnesl. Máma mu na talíř dávala jen kousky masa bez kostí a knedlíky rozdělila na čtvrtiny, aby se daly hned vložit do úst. Párkrát do pokrmu jen dloubl lžící, vždy jedl lžící. Nebyl schopný si ukrojit sousto, aniž pokrm předem ohmatal prsty, nevěděl by, kde se který kus jídla na talíři nachází. Jeho matka nesnášela, když sahal do talíře. Snědl všeho všudy kousek stehna s jedním knedlíkem, zelí se ani nedotkl. Demonstrativně odstrčil talíř. Seděl pak jak solný sloup a mračil se.

„Myslela jsem, že pubertu už máš dávno za sebou,“ pronesla matka jakoby mimochodem, „a že jsi už dospělý mladý muž, no, člověk je omylný tvor.“

Nikdo dlouho nepromluvil, nad stolem se vznášela vůně pečeného masa, nárazy příborů o porcelán a dusno, které Slepýš vyvolal svým klackovitým vzdorem vůči hostu.

Když se sklízelo nádobí, narušil panující ticho otec. „Madla naznačila, že prý pracujete u kriminálky. To vyšetřujete i vraždy nebo tak něco?“

Mobil v koženém pouzdře zavibroval. Melodie z filmu Růžový panter. Zvolil si ji, aby poznal, kdy mu volá švagr-kriminalista. Šlo o drobný soukromý žert.

„Slepýši?“

„Ahoj. Máma říkala, že budeš volat. Prý se potřebuješ na něco zeptat. Jo, a gratuluju k otcovství.“

„Ještě není k čemu gratulovat, termín máme až za šest měsíců. Dík za zprávu. Chlapa jsme měli na mušce už před školou. Byli jsme domluvený s učitelem, aby začal nakládat tvý vypálený věci.“

„Proč jste ho proboha nezatkli už tam?“

„Udělali jsme chybu, přiznávám. Měli jsme ho předvolat k výslechu hned. My ho nechtěli zatknout, ani nechceme. Potřebovali jsme, aby nás navedl na toho druhýho člověka. No, a v tom jsme mířili vedle.“

„Cože? Na jakého druhého člověka? Vy jste snad… nebo že by? Vy tedy už víte, že na té nahrávce chodí někdo jiný než ten chlápek, co si objednával ty busty?“

„Jo, to víme. Náš specialista rozložil zvukovej záznam a ono to na něj doslova vyskočilo. Jenže tohle udělal až ve chvíli, kdy sme toho chlápka nechali odjet. Zjistil, že na obou nahrávkách říká úplně to samý. Ta samá intonace hlasu, stejně dlouhý pauzy. To nás dovedlo k tomu, že pravej vrah pouštěl jeho hlas ze záznamu. Prostě se rozhodl to na něj hodit. Proč si mi neřekl, že to víš?“

„Tohle jsem nevěděl. Hned, jak jsem si to pustil, mi bylo jasné, že tam chodí někdo jiný, ty kroky jsou jiné. Navíc se hlas ozývá z jiného místa, než kam došel. Myslel jsem si, že tam ten chlap sedí a všechno to režíruje.“

„Jo, tak to jsme na tom byli stejně. Proto jsme čekali, že nás zavede ke komplicovi. No, jak říkám, byli sme vedle. To s těma krokama sem ale netušil. Máš dobrej sluch, určitě si slyšel ještě víc než my.“

„No, ty kroky. Jako kdyby tam chodila nějaká kočičí šelma. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že je to žena. Chlapi chodí jinak. Ledaže by to byl nějaký mladíček, znáš je, mluví jako holky, chodí jako holky, voní se.“

„Takže podle tebe je vrahem buď ženská, nebo teplouš?“

„Ano, tak nějak se mi to jeví.“

„Výborně, Slepýši. Ještě bych od tebe něco potřeboval. Portrét toho chlápka máš hotovej?“

„Snad, netuším, jestli si je podobný.“

„To teď není důležitý. Potřebuju, abys znovu vysochal tu čtvrtou holku, cos mu prodal. Dvě z nich sou opravdu ty zavražděný, třetí je blond baculka s dlouhejma vlasama a ta poslední měla asi krátký vlasy a byla hubenější, ne?“

„Byla hubená. Ale proč ji mám dělat znova?“

„Protože je rozmašírovaná na kousíčky. Ty tři to celkem bez újmy přežily, ale ta poslední ne.“

„A co nepřežila?“

„Bouračku. Ten vůl, jak byl nervózní, cestou do Budějovic dostal smyk a vylít ze silnice. Věděl, že je podezřelý číslo jedna, když si nechal sochat hlavy zavražděných holek. Ty hlavy zůstaly zabalený v dekách a zaklíněný v kufru mezi taškama, jenom ta jedna vypadla.“

„A on? Stalo se mu něco?“

„Leží na jipce, už sme za ním byli. Ta blondýnka je nějaká Irena Malá, bohužel nám zmizela před svátky na dovolenou někam do Alp. Žije sama. Ale vyslechli sme její kolegyně z práce. Bruneta se prej menuje Jadwiga Gombrowizcová, má bejt původem z Polska, ale česky umí skvěle. Jenomže máme problém. Neznáme její přesnou podobu, ten chlapík nemá její fotku a s portrétem, kterej vytvořil, nejsem moc spokojenej. A poslední věc, nemůžeme o ní vůbec nic zjistit. Jako by ta ženská vůbec neexistovala. Mám takový podezření, že ji hledáme pod nepravým jménem. Asi mu nakecala pár nesmyslů. Co víme ale jistě, že on fyzicky nevraždil. Obě oběti znal. Byl jejich milencem. Předpokládáme, že i ta Irena a Jadwiga jsou jeho milenkami. Právě těmhle dvěma podle mě hrozí nebezpečí od toho adventního vraha. Hele, Slepýši, zkus se zamyslet, kdo od vás z vesnice by do toho moh bejt nějak zapletenej. Víme určitě, že některá z těch holek tam u vás pobejvala. Už sme vyslechli mladýho Douchu, dělá ze sebe blbce, ale my víme, že minimálně s jednou z nich se dobře znal.“

„Hm, to jsem netušil.“

„Spolíhám na tebe. Tu poslední bustu potřebujem, musíme obě ty holky vzít pod ochranný křídla. Osobně si myslím, že to dělá chlap. Přijedu ráno, platí?“

„Dobře.“

Hlas, jako když kovář buší do kovadliny, se vytratil. Telefon ohluchl.

Ticho.

Slepýš se zastavil. Najednou mu došlo, jak do sebe všechno zapadá. Švagrovi neřekl zdaleka všechno. Vychutná si jeho překvapení, až přijede. Aspoň jednou bude mít navrch Slepýš. Převaha je báječná věc.

Slepýš se v zamyšlení vydal silnicí nahoru k hospodě. Vešel do ozářeného kruhu světla, který vrhala pouliční lampa, tady už veřej­né osvětlení fungovalo. Chalupy – korálky zavěšené na niti silnice – lemovaly cestu dolů směrem ke Stožci, tonuly v temnotě, byly už za hranicí obce. Cedule s červeným pruhem přeškrtávajícím název obce stála přesně na hranici mezi světlem a temnotou.

V hospodě byl hukot jako v tovární hale. Slepýš rozeznával každý jednotlivý hlas, za ta léta se jeho sluch natolik zbystřil. Obyčejný vidoucí smrtelník by se v tom mumraji utopil, on ne. Věděl, že mladý Doucha právě vykládá jakýsi nesmyslný vtip, že ho chlapi okřikují, ať už drží hubu; v ten samý okamžik si objednávají lufťáci a Standa nerozumí, co si jeden z nich chce dát k jídlu, ženské z chalup sedí nejdál, až u zdi vedle záchodků, a řeší poslední události z televize. Dva neznámé hlasy rozebírají politiku a do toho všeho se ozývá hysterickým štěkotem Emil, který se zřejmě právě probudil ze svého opileckého snu a dožaduje se nové várky pěnivého moku do misky.

Dřív, než ho Standa uchopil za paži, zaslechl Slepýš cvaknutí kliky a panty dveří, někdo si šel odskočit; zároveň se umělohmotný závěs zavěšený mezi lokálem a kuchyní rozletěl do stran, jak Standův syn vykročil vstříc stolovníkům. Musel mít plné ruce talířů s teplými jídly. Jeho chůze připomínala kroky z tanečních, když se točí v kole valčík. Podle vůně, co se linula, poznal Slepýš vepřovou se zelím, rajskou a smažený sýr, možná i klasický smažený řízek s bramborem.

„Pojď, Slepýši,“ řekl Standa, „půjdeme vedle do mýho kumbálu. Mladej to už na place vezme za mě.“

„Dnes nevaří?“ zeptal se Slepýš. Dobře věděl, že Standova žena je už několik měsíců nemocná, syn tu pracoval místo ní.

„Vaří ta jeho holka z Volar. Šikovná je a pěkná, to ti řeknu, Slepýši, bejt mladší, hned bych ji synátorovi přebral.“

Nechal se vést přes tuhý mastný závěs ke kuchyni a dál do chodby, do odlehlé části domu, kam už budou zaznívat hlasy a cinkot nádobí jen jako šumění moře.

„Tady máš židli, sedni si. Hele, nevadí, když si zapálím? Od rána jsem neměl čas si dát čouda, plíce se už ozývají, to víš, závislost.“

Cigaretu si zkušeným pohybem vsunul mezi rty a připálil zapalovačem, který odložil na stůl. Odněkud vytáhl skleněný těžký popelník a posunul ho po stole ke straně, aby Slepýšovi nemusel kouřit přímo pod nos.

„Dáš si kančí guláš? Nebo mám srnčí medailonky.“

„Třeba ten guláš. Víš, že nejsem vybíravý.“

„Jo, jo, jenom houknu do kuchyně. Uvidíš, že si pošmákneš.“

Standa odfuněl i s cigaretou, ale hned byl zpátky.

„Už sis to asi pustil, co?“

„Jo, pustil. Potřebuju, Stando, vědět jednu věc. Je to důležitý!“

„Jasně, ale než začneš, dáš si něco k pití? Kafe, nebo tu mám fakt skvělou domácí slivovičku, mám ty narozeniny, tak si spolu dáme jednoho prcka.“

„Narozeniny? Promiň, říkal jsi mi to do telefonu, úplně jsem zapomněl. Já ale nemám moc chuť pít, ráno přijede švagr, nerad bych se zlískal. Navíc pro něho musím přes noc udělat ještě jednu hlavu a na dnešek jsem vůbec nespal.“

„Pohoda, Slepýši. Proč by ses zlískával, hele, připít na mý zdraví mi nemůžeš odmítnout, jsme léta kámoši.“

Standa už během hovoru vstal a otevřel lednici. Z ní vytáhl láhev a přistrčil ji ke Slepýšovi tak, aby si na ni mohl sáhnout.

„Ta je, co? Líp už vychlazená bejt nemůže, nebo jo?“

Zacinkal sklenkami panáků, které jako by kouzelnickým trikem zhmotnil jen tak ze vzduchu, a naléval, přičemž poživačně mlaskl.

„Počkej, Slepýši, než přinesou ten guláš, skočím jenom pro kyselý okurky a uzený, všechno domácí, od Staňka z Lenory. Vždycky když zabíjí, přiveze pár jitrnic a jelit do kuchyně a mně uzený, to si nechávám jen pro sebe a fajnový návštěvy.“

Svou kolébavou chůzí se vyhrnul zpátky do chodby. Měl špatná kolena, prý artrózu, a břicho, které co chvíli popleskával dlaněmi, taky něco vážilo; houpalo se nad stehny jak obří balon. Slepýš zatím přemýšlel a znovu si v hlavě přehrával zvuky z nahrávky. Kroky. Hlas.

„Tady se to nese!“

„Dík, Stando, kvůli mně jsi ale nemusel.“

„Tak na zdravíčko, Slepýši, ať se nám daří.“

„Na zdraví a všechno nejlepší k těm narozeninám.“

Slepýš polkl ledovou slivovici. Nejdřív příjemně zalila ústa a krk plnou švestkovou chutí a pak náhle jako blesk zasáhla žaludek a rozpálila jej jak výheň ve sklárnách, když se zakousne do kusu skla.

„Je výborná, dlouho jsem nic takového nepil.“

„Výborná? Je skvělá, Slepýši, tentokrát se fakt povedla. Tak, a do druhý nohy, ať nekulháme.“

„No, víš, já bych…“

„Všechno má svůj čas. Všechno má svůj čas. Áá! Tak tomu říkám boží dobrota, ale povídej, cos měl na srdci, a dej si trochu tady uzenýho s okurkou. Ještě nám malinko cmrndnu, neboj, když budeš zajídat, nemůžeš se ožrat.“

Slepýš prsty osahal okraj dřevěného prkénka, na němž jídlo leželo, uchopil plátek masa, donesl jej k ústům a přitom už mluvil, aby Standa zas náhodou nezavedl řeč někam jinam a aby proboha nechtěl ještě další přípitky.

„Nevšiml sis náhodou dneska takového vytáhlého chlapíka, jak jde ke mně? Mám pocit, že je štíhlý, zřejmě elegán, který se líbí ženským. Auto musel nechat u nás před barákem na silnici. Táta předevčírem vytahal fošny z kůlny, chtěl využít počasí, že bylo jak na jaře a nepadal sníh ani nepršelo. Byl toho plný dvůr, a jak vidíš, přes noc hodně nachumelilo. Sníh tu hromadu fošen celou přikryl.“

„A kdy to jako mělo bejt? A neupejpej se, jez!“

„Někdy před polednem, tak kolem jedenácté. Ten chlápek tu nebyl poprvé, jezdí za mnou už asi půldruhého roku, je jedním z nejpravidelnějších zákazníků. Na autě musí mít českobudějovickou značku, a přijel sporťákem, porsche to je. Zvuk takového motoru se neslyší každý den.“

„Nějakej sporťák tudy projel, to máš pravdu, jó, a na toho chlapa si fakt pamatuju. Něco kolem čtyřicítky, tmavší vlasy, po stranách mírný šediny, ale jinak vypadal spíš na míň. No jasně, byl tu párkrát na kafi, ale to je už ňákej pátek. A myslím, že u nás v létě i obědval. Dával si tenkrát restovaný játra a chtěl je speciálně krvavý, nedodělaný. A co je s ním? Má snad něco společnýho s tím, na čem děláš pro švagra?“

Standa silně zatáhl z cigarety a poposedl i se židlí blíž ke Slepý­šovi. Přitom svou sklenkou ťukl o sklo druhé sklenky a donutil tak Slepýše, aby ji uchopil. Vypili obsah a oba zajedli. Slepýš si pro jistotu nacpal plnou pusu. Bál se, aby se neopil. S tvrdým alkoholem neměl nejlepší zkušenosti. Zaslechl blížící se kroky. Standův syn mu nesl guláš.

„Speciálně pro tebe, Slepýši, se šesti knedlíkama. Jsou houskový, doma dělaný, žádný krámský piliňáky. A k tomu jeden budvárek. Je jak křen.“

„Dík.“

Slepýše ovanula vůně omáčky. Pustil se hned do jídla. Mluvil s plnou pusou.

„Přišel za mnou někdy během srpna, a že potřebuje vymodelovat busty čtyř žen. Prý vánoční překvapení. Přinesl nahrávky jejich hlasů. Tedy jen třech z nich, tu čtvrtou mi přivedl přímo do ate­liéru. Něco přes týden ke mně denně chodila, povídala si se mnou a všechno si v ateliéru prohlížela. Byla zvědavá jak opice. Bohužel objevila i ty předchozí tři portréty. A to je to, proč jsem s tebou chtěl mluvit. Musím vědět, jestli tady u tebe byla i s tím chlápkem. Jestli jsi ji viděl.“

„Slepýši, to fakt nevím. Jeho jsem stoprocentně viděl, ale na žádnou ženskou si nevzpomínám. On byl vždycky sám. I když… člověče, no jasně! Máš pravdu. Jednou u mě v hospodě s nějakou křepelkou seděl. Obsluhoval náš mladej a já si tam skočil jenom pro cigára, došly mi.“

„Je tedy možné, že ho viděl s některou z těch holek i někdo jiný z vesnice?“

„To asi jo.“

„Třeba Doucha?“

„Doucha? Proč zrovna on?“

„Protože Douchu viděli s jednou z těch zavražděných.“

„Sakra. Nemám paměť na ksichty, u mě holka jako holka.“ Standa odklepl popel a znovu poživačně zatáhl z cigarety. „A víš, že se párkrát stalo, že si k Douchovi přisedla nějaká ta slečinka z města? Pokaždý jiná. Smáli jsme se, že jsou tu na námluvách a vybraly si fakt toho pravýho.“

„Na těch nahrávkách, podle kterých jsem modeloval jejich busty, povídaly o hodně osobních věcech.“

„Jak osobních?“ zeptal se Standa a opět dolil slivovici. „No, ehm, prostě tak, osobních…“

„Myslíš jako sex? Nebo něco podobnýho?“

„Ano, Stando, sex,“ Slepýš polkl sousto a napil se piva, které mu s gulášem donesl syn hospodského.

Standa se rozesmál.

„Promiň, ale představil jsem si, jak je asi Doucha balil a zval na rande k sobě do maringotky.“

Slepýš byl zamyšlený, Standův vtip nepostřehl.

„Ten chlap za mnou jezdí už delší dobu a vždycky chce hlavy mladých holek. Jednou jsem to nevydržel a zeptal se ho. Nevěřil bys, co jsem si vyslechl.“

„Co? Tak povídej. Pojď, ještě na mý narozky. Až dojíš guláš, ochut­nej okurky, jsou taky skvělý.“

„Úplně všechny holky z těch nahrávek byly jeho milenkami.“

„Byly? Už nejsou?“

„Ne, nejsou.“

„Snad mi nechceš říct, že je hned, jak ho přestanou bavit, zavraždí.“

„Ne. Jakmile si nechá udělat portrét, tak se s ní rozejde a hledá další. Seznamuje se s nimi přes internet. Má už doma pěknou sbírku, to si piš. S žádnou nevydrží dýl jak měsíc dva.“

„A to ti všechno vykládal jen tak?“

„Jezdí za mnou už dost dlouho. Rád se chlubí a já ho nechávám vymluvit.“

„Tak to je teda síla, co?“

„Hlavně že platí, víc mě nezajímá. A dává dobrý tuzéry.“

„To znám. Mně když strčí štamgast o dvacku víc, tak jsem taky šťastnej,“ řekl Standa a típl nedopalek. Hned sáhl po krabičce, vyklepl z ní novou cigaretu a zapálil.

„Promiň, ty jíš a já ti do toho hulím.“

„Mně to nevadí.“

Slepýš nabral na lžíci kousek masa s omáčkou. Nahnul se nad talíř, aby mu ani kapka neukápla vedle. Standův syn už věděl, že slepý člověk si nemůže vybírat očima, co si právě nandá na příbor, proto donesl místo vidličky a nože lžíci a knedlíky předem nakrájel na kostičky.

„On mi dává vždycky dvě tři stovky navíc, ale dneska mi dal místo šesti tisíc celých patnáct tisícovek. Byl pěkně nervózní. Málem se mi tam sesypal. Přeplatil mě jenom proto, aby si mohl sbalit ty hlavy a rychle zmizet.“

„Nějakej Rothschild, ne?“

„Prý obchoduje přes internet na burze, dělá něco jako burzovního makléře. Říkal, že je to slušný kšeft. Je svobodný, aby měl čas na ty svoje koníčky. Tak tomu aspoň říkal on sám.“

„Počkej, jestli tomu teda dobře rozumim, ten chlap si u tebe nechal teď naposledy udělat čtyři hlavy. Dvě z nich jsou nebožky. Ty máš teda v ruce neskutečnej klíč pro kriminálku – víš, který další dvě jsou na řadě. Je to tak?“

„No… skoro. Dvě hlavy opravdu patří těm zavražděným, ale ten chlap měl bouračku a čtvrtá hlava je napadrť, proto ji musím vymodelovat znovu. Kriminálka má tedy portrét té připravované třetí oběti a potřebují i tu čtvrtou, aby je, jak říkal švagr, mohli ochránit.“

„To je báječný! Slepýši, a na to se napijeme! Ať toho grázla zašijou co nejdřív, no tak, připij si se mnou a jez.“

„Dobře, dobře, ale má to háček. Ten grázl, jak říkáš, právě leží na jipce. Policie ho mohla zatknout už dneska dopoledne, ale ne­udělala to. Chtěli, aby je dovedl k pravému vrahovi. Oni ví, že na té nahrávce…“

Standa, který právě na jeden záklon vysrkl obsah sklenky, se za­kuckal.

„Hergot, Slepýši, co je s tou nahrávkou? Tam přece musel bejt slyšet jeho hlas, ne?“

„To jo, byl tam jeho hlas, to jo, ale víš, mně tam něco neštymovalo.“

„Ještě dáme panáčka. Já ti jsem napjatej jak špagát. Tak šup tam s nim. Áááá. To je síla. Tak, co ti neštymovalo?“

„Kroky.“

„Cože? Jaký kroky, do prdele?“

„Na té nahrávce jde k posteli vrah. Ale kroky toho vraha zní jinak než kroky chlapíka, co si u mě nechával ty busty dělat.“

„Počkej, počkej, ale mluví tam ten chlap, ne? Je to jeho hlas?“

„Ano, to je. Ale věc se má tak, specialista z kriminálky zjistil, že vrah pouštěl hlas z nahrávky, aby to na něj narafičil. Na obou nahrávkách mluví stejně, jsou tam stejně dlouhé pauzy i intonace hlasu. Myslím ale, že jsem přišel ještě na něco, co lidi z kriminálky nemohlo napadnout. Mě ano, protože já jsem s ním mluvil, on strávil u mě v ateliéru několik hodin a pořád chodil a očumoval mou práci. Znám jeho pohyby, toho chlapa bych ti vymodeloval za jednu jedinou noc. V noci na dnešek jsem se o to i pokusil. Něco ti, Stando, prozradím. Ten, kdo tam chodí, je lehčí, ty kroky mi připomněly šelmu. Kočičí šelmu. Vrahem je podle mě žena – a já dokonce tuším která.“

„To je hustý, Slepýši, seš fakt bedna. Nevím, jak ty, ale mám pocit, že lepší dárek k narozeninám jsi mi nemoh dát. Vidím to na další přípitek. Dáme ještě jednoho, tohle se musí zapít.“

„Opravdu se nechci opít,“ zaprotestoval Slepýš, ale nebylo mu to nic platné. Standa mu vnutil skleničku do dlaně a postrčil ji vzhůru k obličeji.

„Nužno zakusiť, jak říkají Rusové. Jenom ještě skočím pro kozí rohy a feferonky, jó, a mám tam výborný jelení klobásky, ale to na mě nesmíš nikde říct, jasný? Zatím si dej do nosu, jsem tu za minutku.“

„Stando, budu muset jít, švagr ráno přijede a bude chtít portrét té čtvrté holky.“

„Neboj, Slepýši, to stihneš, jenom ochutnáš a půjdeš. Ještě poklábosíme nad klobáskou, seš fakt dobrej. A hele, jestli to není tajný, kterou ženskou podezříváš z těch mordů?“

Poplácal slepce silně po zádech.

„Kterou? Tu čtvrtou.“

„Cože?“

„Slyšíš dobře. Tu čtvrtou milenku, co ji mám dnes v noci vysochat. Poznal jsem její kroky. Můžu se mýlit jenom v případě, že by někdo jiný chodil stejně jako ona.“

„Sakra! No, radši zajdu pro to jídlo. Teď jsi mě dostal.“

Standa zmizel kdesi v chodbě směřující do kuchyně. Slepýš dojedl guláš a nahmatal na prkénku plátek uzeného, musí slivovici pořádně zajíst, věděl, že jakmile se zvedne, ucítí ji v nohou. Na Madlině svatbě se ze slivovice nepříjemně namazal, padal do škarpy a domů ho z Dobré odváželi chlapi na káře. Byla to ostuda a ve vesnici si o Slepýšově opici vyprávěli ještě o Velikonocích.

Madla se vdávala dvanáctého června, to datum nikdy nezapomene, nikdy.

Z domu utekl brzy ráno před svítáním. Šel rychle, téměř běžel, automaticky zamířil ke kapli, kde se o šest hodin později konal obřad, hostina byla domluvená v Dobré U Němečka, kam byli pozváni všichni sousedi, pár lidí ze Stožce, Strážného a Lenory, taky učitel z Volar a samozřejmě pan farář. Dorazili i rodiče budoucího švagra, po nichž zdědil dům v Budějovicích, sami odešli bydlet na chalupu, kterou měli někde u Libínského Sedla, a několik kolegů z práce, nikdo jiný. Neměl moc přátel. Jeho bratr prý pobýval v zahraničí.

Slepýš se u kaple nezastavil. Věděl, že bude svítat. Začal šplhat úzkou stezkou mezi kameny a křovisky nahoru na skálu, několikrát mu ujela noha, ale nedal se odradit. Znal každý kámen, každou škvíru, přesto byl ten výstup vyčerpávající, náročný na pozornost. Nakonec vylezl až na vrchol pod železný kříž, kde zůstal sedět a nechal se olizovat prvními slunečními paprsky dne. Poslouchal své divoce bijící srdce. Ruce se mu po namáhavém výstupu třásly. Celou hodinu seděl a nahlížel do své bolesti. Připomínal Narcise zhlížejícího se v zrcadle studánky, i on myslel na sebe, svou krásu, svou bolest, svou jedinečnost, jen on, on, plný života, přece s ním zápolící, nespokojený, zadušený, nevidomý ve své zahleděnosti. Sestup, k němuž se po oné dlouhé, nekonečné hodině rozhodl, byl však ještě náročnější, stěží udržel rovnováhu a často sjížděl o několik metrů po hladkém kameni, nehty prstů brousil o skalisko, aby se nakonec zachytil větví a zastavil. Pod kaplí pak zůstal stát, v obličeji i na rukou podrápaný do krve, samý škrábanec a modřina, celý zamazaný od hlíny.

Když šel lesem od kaple, měl pocit, že slyší kroky, jako by se někdo blížil. Tehdy zastavil a zaposlouchal se. Zmátlo ho ticho, tehdy za ním opravdu nikdo nešel, ale jeho vybičované smysly, naplněné smutkem a žárlivostí, vnímaly zvuky a hukot v uších daleko výrazněji než kdy jindy. Tehdy slyšel jen ozvěnu svých vlastních šlépějí, to on sám sebe vystrašil.

Tentokrát čekal na Standův návrat o něco déle. Stihl vysmýčit prkénko, napít se z vodovodu, aby naředil alkohol v žaludku, a zase si sednout.

„Promiň, Slepýši, měl jsem telefon, to je tak, když s něčím počítáš, a najednou se dozvíš, že je všechno jinak.“

„Něco s oslavou?“

„Jo… s oslavou… něco jsem si objednal a sešlo z toho, no nic. Není každej den posvícení, že jo? Co kdybysme si šli sednout do hospody? Chlapi si chtějí se mnou připít. Tam budeme mít ještě dost času pokecat. Co ty na to?“

„Dobře, stejně tam budu jenom chvilku. Pak vyrazím domů.“

„Tak fajn, jdeme. Ale na cestu se musíme posilnit.“ Standa nalil a ve chvíli, kdy si chtěl se Slepýšem přiťuknout, všiml si, že Slepýšovy prsty hledají ještě něco k zakousnutí.

„Slepýši, jsem hlava skopová, promiň, vůbec jsem si nevšimnul, žes to už spořádal, a na ty kozí rohy jsem nějak zapomněl, hele, dáme si je v lokále. Nechám připravit nějakou obloženou mísu. Kdybys chtěl ještě to srnčí, stačí říct. Dneska seš mým hostem. O žádným placení nechci slyšet.“

Slepýš ani nevěděl, jak prošel chodbou. Náhle se ocitl na židli u jednoho ze stolů, před sebou pivo a v ruce další sklenku slivovice. Byl obklopen hlasy, zpěvem a bujarými výkřiky. Kdosi přitáhl harmoniku. V jednu chvíli se k němu naklonila sousedka Růža Málková, že prý už vyráží domů, ať jde s ní, ale on chtěl najednou zpívat a cinkot skleniček zněl jak rajská hudba. Než se nadál, hlava se mu točila, žaludek se houpal a nohy odmítaly sloužit. Jako by v ostrém střihu vystřídalo hluk hospody mrazivé ticho. Opíral se o zeď hospody. Od úst se vznášela pára. Za ním se černaly zavřené dveře. Rád by vyrazil z kopce k domovu, ale nemohl. Zasněžená bílá plocha silnice se nebezpečně přibližovala. Slivovice hřála v žaludku. Proudila krví a pobíhala jako hemžící se mravenci. Cítil ji v nohou i v hlavě. Kolébala ze strany do strany.

Okna domů po stranách silnice byla temná, matným světlem svítily jen pouliční lampy. Vnímal jejich kuželovité světlo. Měl pocit, že co nevidět do něho některý z těch zářivých světlých kuželů spadne. Tušil před sebou parkoviště a vlevo černající se kamennou zeď hřbitova s kovanou mříží coby vchodem do hájemství nebožtíků, kde panovalo ticho. Tady ležel Bohumil, bratr krále Šumavy Josefa Hasila. Nedaleko Českých Žlebů schytal bez výstrahy devět kulek ze samopalu.

Kdyby nebyl Slepýš slepý, byl by spatřil stín, který se prudce odlepil od kmene jilmu. Strom převyšoval hrazení hřbitova. Stín se kradl podél zdi dál od hospody. Ze stínu by se pod lampou vyklubala válcovitá postava s brunátným obličejem. Na mol opilý mladý Doucha se vracel do své maringotky. Slepýš zaslechl jeho opilé kroky. Doucha se téměř neudržel na nohou, kymácel se ze strany na stranu a svého jezevčíka Emila držel za ocas. Ten mu visel přes rameno a zvracel.

Slepýš se konečně odhodlal pustit zdi a vyjít křižovatkou dolů, kde někde ve tmě stála jejich chalupa. Svět se točil a on se potácel od krajnice ke krajnici. Chumelilo. Než upadl do návěje sněhu na hranici mezi světlem a tmou, napadlo ho, proč vedle něj není Šaman. Slepýš ležel v hromadě sněhu vedle silnice. Zabořil se do něho jako rozžhavený ingot. Vločky tělo rychle zasypávaly novými a novými přívaly.

Stojí na území tmy, tam, kde už světlo pouliční lampy nemá žádnou moc. Je pod vysokým smrkem u zasněženého výkopu, který nechal otec udělat, aby tak vyčistil strouhu u plotu. Voda se každé jaro hromadí a nemá kudy odtékat. Otec sem dal skruže a svedl vodu do kanálu, co jím protékají splašky pod silnicí. Vlhká vůně zeminy udeří Slepýše do nosu. Shýbá se, aby nabral sníh do hrsti a mohl jej promnout mezi prsty. Klekne si. V ten moment zaslechne zpoza rohu přešlápnutí. Nikdo jiný, kromě Slepýše, by si něčeho takového nevšiml, ale jeho vycvičený sluch registruje každý šelest. Zpozorní a zůstává klečet nad zasněženou hromadou hlíny. Pod kolenem cítí kamínky štěrku. Tady na území Národního parku Šumava se nesmí silnice solit, silničáři používají na zledovatělé vozovce jen štěrk, nic víc. Po okrajích vozovky leží šedivé pruhy plné drobných křemenitých kousků.

A zase. Dva kroky, třetí. Sníh zakřupe. Za domem někdo stojí a vyčkává. Kde je Šaman? Proč neštěká? Slepýš slyší přešlapování, jako když se někdo na místě zahřívá, pak pohyb nohou, ten člověk míří ze strany domu k zadnímu vchodu; v ten okamžik ty kroky pozná.

Kroky šelmy. Kroky z nahrávky.

Slepýšovi se zrychluje dech. Na čele a v koříncích vlasů se objevují krůpěje potu. Má strach. V dlani drží sníh. Pouští jej na zem a rychle uhlazuje povrch na vrcholku hromady vedle statného kmenu. Sbírá z krajnice kamínky štěrku a v horečnatém spěchu je sází do sněhu tak, aby zanechal vzkaz, vzkaz v Braillově slepeckém písmu. Pokud se nedostane domů, ať aspoň švagr dostane zprávu. Snad si jí všimne.

Pak se pomalu zvedá a potichu se vrací silnicí ke vsi. Za sebou ucítí pohyb. Slepýš už na nic nečeká a rozeběhne se nahoru. Tam, kde svítí pouliční lampa, tam, kde je hranice mezi temnotou a světlem, tam se jistě dovolá pomoci, možná stihne zaběhnout do hospody. Teď se jen musí soustředit na běh, z hlavy vypustit alkoholové výpary, nabrat tempo, nebát se.

Ví, že zatím běží příliš neohrabaně. Ubezpečuje sám sebe, že žádné nebezpečí nehrozí, že stačí, když se vrátí do doby, kdy stál na pláži; ano, běží po pláži a za ním stojí Madla, která říká: „Nikdo tu není. Žádná překážka, jen dlouhá rovná pláž. Nemusíš se ničeho bát.“ Stále dokola opakuje v duchu onu mantru – rovná pláž, žádná překážka – a běží, zatímco za ním pádí ozvěna běžících kroků, cizích, nebezpečných. Za ním se dere šelma. Nechce uvěřit, že nezakopne, že se nezraní. Chvěje se od chodidel ke kolenům.

Hranici mezi okrajem vozovky a vozovkou sleduje nohama. Když běží prostředkem, zvuk je temnější, těžší, když se blíží ke kraji, naráží na štěrk.

Běží temnou nocí, nahuštěnou všude kolem, až ji nahmatává, zmocňuje se jí, stlačuje svými prsty. Nejdřív nejistě a ostýchavě, ale co skok, to větší a větší jistota. Kotníky, holeně i stehna se víc a víc osmělují v té noci, paže probourávají tunel k světlu rychleji, důrazněji, tělo je silnější a silnější, nezná hranice, spolkne noc a propukne v bezbřehou radost. Tím narůstajícím sebevědomím se zalyká. Křičí do temnoty kolem divošskými skřeky všechno o životě jeskynního plcha, krtka, co nezná nic víc než pachuť mokré černé hlíny.

Zrychluje. Uvědomuje si, že něco takového prožil už vloni na pláži. Daří se mu podruhé osvobodit od své slepoty, odpoutat se, vnímat sama sebe i svět v nárazech vzduchu, v dechu, v pohybu. Strach jej však neopouští, je mu v patách jako stín. Dýchá ústy, po vypité slivovici a snědeném mase by se mu mělo běžet hůř. On si však drží před svým pronásledovatelem stále jistý, třebaže ne příliš velký náskok. Tvář mu zalévá světlo pouliční lampy, je tedy na poloviční cestě k návsi. Stačí, když vydrží aspoň tak dlouho jako doteď. Je na hranici mezi světlem a tmou. Vrhá se do teplého náručí bledých pablesků, které ho jistě ochrání.

Najednou zaslechne zvuk motoru. Z protisměru, shora od hospody, se ze zatáčky řítí auto. V běhu mává a křičí. Vůz zastavuje těsně před ním. Slepýš se zadýchaně opírá o kapotu. Za ním je ticho. Klid. Žádné uhánějící nohy.

Že by se mu to všechno jen zdálo? Že by si strachem vybičovaná mysl ty kroky jen vyfantazírovala? Možná hraje svou roli vypitý alkohol, možná jen ozvěna jeho vlastních kroků dotvářela onen pocit, že za ním někdo je, že ho někdo pronásleduje. Vždyť už to zažil víckrát.

Naposledy v den svatby, nemohl se s ní smířit. Cítil se osamělý, tak osamělý, že utekl z domu ještě před svítáním…

Dveře automobilu se otevírají a řidič vystupuje ven z vozu. Slepýš slyší, jak si v dlani pohrává s klíči, téměř neslyšně do sebe narážejí.

„Asi jsem se… no nic… můžete mě svézt?“ ptá se Slepýš.

Řidič mlčí, neodpovídá, nehýbe se.

Slepýš znejistí, chce ještě promluvit, když to zaslechne. Že by přece jen…? Ano, za ním opravdu někdo stojí, a ten někdo je na hranici mezi temnotou a světlem. Řidič ho musí vidět. Musí ho znát. Ti dva jsou spolu jistě spojeni, domluveni, oni jsou na číhané a uloven má být Slepýš. Je v pasti. Teď už slyší jasné a zřetelné kroky svého pronásledovatele – kroky šelmy. Řidič dál stojí a přihlíží. Slepýš se neodvažuje pohnout, v hlavě má prázdno. Žádná myšlenka. Žádný nápad. Nic, vůbec nic. Stojí tam v údivu nad tím, jak se může tak náhle člověk vyprázdnit, být zbaven vůle a souvislého myšlení, být prázdný, prázdný, prázdný a v té prázdnotě se setkat sám se sebou v osobě vraha. V té prázdnotě pochopí. Kroky, co připomínají kočku, patří opravdu té ženě. Žena s krokem šelmy na něho mluví a on ví, s kým má tu čest, ten hlas dobře zná.