Myšlenky

Představte si sami sebe, jak sedíte v křesle. Za okny je kaluž tmy. V ulici nesvítí pouliční lampa, protože tam žádná není. Hvězdy září jasně, tak jasně, až máte pocit, když vyhlédnete ven, že jsou nízko a vy k nim můžete vztáhnout ruce. Sáhnete na ně, ale rychle ucuknete – hvězdy jsou žhavé, pálí jak drobné uhlíky, co vystřelily ven z krbu na podlahu. Vy sedíte a to všechno, o čem byla dosud řeč, si jen představujete. Jste totiž slepí, nic nevidíte. Jen světlo a tmu.

Než vložil Slepýš cédéčko do přehrávače, představil si svou ses­tru, jak sedí se sklopenou hlavou za kuchyňským stolem. Slepýš často snil v bdělém stavu a představoval si, co právě dělají druzí lidé, nejčastěji Madla se švagrem.

Je prostřeno pro dva. Stůl oblévá žloutkovým světlem keramický lustr, zdobený po okrajích rostlinným motivem. Na letmý pohled jemná jednoduchá kresba v duchu tradiční čínské kaligrafie. Třpytivé příbory. Talíře bílým porcelánem korespondují s bělostí ubrusu a prostírání, zřásněného třapatými chuchvalci nití. Bílé víno v čiré lahvi bez etikety připomíná svou barvou ranní moč. Zřejmě muškát nebo tramín.

Madla si nalévá další sklenku, snad aby zabila čas. Slepýš ví, že čeká na švagra. Měl přijít po šesté, teď se blíží rafička hodin k půl deváté, a on nikde. Ani telefon nezvedá, natož aby sám zavolal.

Madla přestala mít hlad už před hodinou. Stejně koprová omáčka vystydla a knedlíky bude třeba znovu hodit na pařák. Madla byla skvělá kuchařka, Slepýš se mohl po jejích omáčkách utlouct, proto si představil hrnec plný oblíbené koprovky. O to silnější averzi pocítil vůči švagrovi.

Vzpomněl si, jak ho učila dělat palačinky. Než připravil těsto, musel všechno předem osahat a ochutnat, i mouku. Byl na to zvyklý. Všechno osahával a ochutnával. Když se snažil lít těsto na pánev, trefil se častěji mimo. Celá kuchyň byla od mouky a těsta. Madla se mohla tehdy potrhat smíchy. Nakonec snědl pouhé tři – malé, vlastnoručně usmažené palačinky. Prý měl zamazaný obličej, košili i kalhoty. Madla musela téměř půldruhé hodiny uklízet a vytírat podlahu.

Vnímal Madlu coby chápající manželku, jejíž muž – kriminalista – je plně vytížený prací; ty vraždy musí vyřešit dřív, než bude třetí adventní neděle, jinak se jim svátky rozpadnou do ostrých průhledných střepů. Ten chlap zabil už dvě ženy a je víc než pravděpodobné, že na příští i přespříští neděli chystá to samé: pomalu a s nelidskou chladnokrevností a systematičností připravit o život další dvě bez­branné dívky. Madla má vyvinutý dar empatie, dokáže se vcítit do člověka, který trpí, který se krčí v koutě a volá o pomoc; jako se dokázala vcítit do něho, do Slepýše, svého mladšího bratra, který během jejich dětských her spadl ze skály a oslepl. Vyčítala si, že jeho slepotu zavinila. Kdyby tehdy nešli ke Stožecké kapli a nahoru na skálu, nic by se nestalo a on by viděl. Nemusel by být odkázaný na její asistenci. Výčitky až dosud zaháněla myšlenkou, že i ona má právo na osobní příběh, na lásku a manželství, na svůj vlastní osud. Možná tím, jak Slepýše k sobě připoutala, mu jen ublížila… Možná by byl o to dřív samostatnější, možná, kdo ví?

Slepýš vnímal svou osamělost coby bolest způsobenou cizí osobou. Myslel si, že i Madla v posledních týdnech pociťuje osamění, které nemůže připisovat na vrub adventnímu vrahovi ani svým sebeobviňujícím myšlenkám na bratra. Zdrojem její prázdnoty je vztah s Markem. Marek přestal fungovat jako partner daleko dřív, než se nějaký adventní vrah objevil. Slepýš byl o tom přesvědčený. Koncem září navštívila jeho i rodiče, mezi řečí vyplynulo, že se Marek vrací z práce čím dál později. Zpočátku aspoň zavolal, ale teď? Tak nějak se Madla svěřovala matce ve chvílích, kdy si myslela, že je Slepýš neslyší.

První půlrok po svatbě prý chodívali na obědy, večeřeli taky spolu, buď doma, nebo v nějaké vybrané restauraci, nosil jí květiny. Nemohl se dočkat večera. Často se smála jeho rošťáckým nápadům. Jednou ji uprostřed noci probudil a že prý musí vyrazit ven, svítí krásně hvězdy a měsíc je v úplňku. Do zahrady vyšli jen tak – ona v průhledné noční košili a on v tričku a trenýrkách. Pozorovala souhvězdí, která jí ukazoval. V nestřeženém okamžiku ji strčil do bazénku, kam za ní nakonec skočil. Cákali na sebe vodu jako malé rozverné děti. Nepřemýšleli o možnosti, že by je některý ze sousedů mohl sledovat z okna. Bydlí v Havlíčkově kolonii, v jednom z domků se zahradou. Za plotem teče Malše. Tady je vždycky klid.

Brával ji pravidelně do divadla, v létě jezdili do Českého Krumlova na otáčivé hlediště, alespoň jednou týdně chodili do kina nebo si pouštěli film z DVD.

Celý čas toužila po dítěti, Marek to věděl, sám se několikrát zmínil, jak se těší. Dokonce nakupoval různé filmové pohádky a příběhy, které si sám pamatoval z dětství. Když se dostal do knihkupectví, byl obložený verneovkami a foglarovkami, jednou se dokonce vytasil s Pipi Dlouhou punčochou a s Dětmi z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové a taky s několika knížkami ilustrovanými Jiřím Trnkou.

„Přináším dary našim budoucím ratolestem!“

Měl z těch věcí větší radost než Madla. Občas si vzal některou z knížek do postele a předčítal nahlas. Čím dál častěji se dívali na dětské filmy, hlavně tehdy, když Madla nedostala v termínu periodu. Začala si vyčítat, že za to může ona. Častěji docházela ke svému gynekologovi na injekce.

O své práci s ní nikdy nemluvil. Byla tabu. Že dostal ten případ s adventním vrahem, zjistila až z novin.

Madle se stýská. Uvědomuje si, že se s ní manžel už dva měsíce nemiloval. Dva měsíce spolu neobědvali, ani nebyli v divadle nebo kině. Vracívá se v noci unavený. Jen se k ní otočí zády, něco zamumlá a začne chrápat. To chrápání jí čím dál víc leze na nervy. Koupila si špunty do uší a nakonec si i ustlala tak, aby měla hlavu v nohách postele. Marek si toho snad ani nevšiml.

Madla se dívá na hodiny, visí nade dveřmi vedoucími z kuchyně do obýváku. Je pět minut po půl deváté.

Takže ani dnes spolu nepovečeří.

Zvedá se a uklízí hrnec s jídlem do lednice. Dolévá sklenici. Láhev je z poloviny prázdná.

Slepýš se donutil nemyslet na Madlu. Musí se pustit do práce. Stále dokola si připomínal, že teď jsou v sázce další nevinné životy. Portrét vraha musí být hotový včas.

Nahmatal play. Prsty se mu třásly.

Nejdřív zaslechl jen jakýsi šum, potom z dálky blížící se kroky. Opatrné, lehké, nebezpečně pomalé. Kroky šelmy. Jejich pravidelný rytmus byl však rušený jinými zvuky. Slepýš hned věděl, že je vydává dívka – oběť. Její tělo se zmítalo svázané na posteli. Kopala nohama, až odhrnula pokrývku, shodila ji na zem a roztrhla prostěradlo. Ústa musela mít přelepená páskou; huhlavé skřeky, neartikulované, zběsilé. Kroky se zastavily. Slepýš zaslechl bzučivé rozepínání zipu a kovové zvuky předmětů, které o sebe narážely. Vrah je zřejmě vytahoval z brašny a skládal na noční stolek – alespoň tak si vše Slepýš představoval. Dívčino huhlavé mručení se proměnilo v jekot. Její tělo sebou mlátilo čím dál víc. Hlava narážela tvrdě do dřevěného čela postele.

Znal ten zvuk.

Poté, co oslepl, se probouzel noc co noc ze strašného snu. Jakýsi chlap mu položil hlavu na dřevěný špalek a pak ji jediným máchnutím sekery usekl. Ještě si na slepotu nezvykl, chtěl vědět, kde je, jestli v pokoji, nebo v dalším hororovém snu. Rozsvítil a vnímal jen mléčné světlo, nic víc. Žádný předmět, ani stěny, natož kouty pokoje – nic kromě světla a tmy, nic kromě šedivých valérů. Začal mlátit hlavou do dřevěného čela postele v domnění, že mu ty rány navrátí zrak, že stačí uhodit se jednou dvakrát do týla a oči milostivě propustí do mozku obraz místnosti. Brečel. Zrak se mu nevrátil, jen hlava po tvrdých nárazech bolela. Ty rány probudily ve vedlejším pokoji Madlu, vběhla k němu a objala ho. Byl vděčný, že může usínat v její náruči.

Začal se potit. Drobné kapky potu vyrážely na čele, několik jich steklo přes spánky k bradě.

Vrah odhodil brašnu. S temným plesknutím přistála kdesi v rohu místnosti. Potom se sklonil nad obětí, ano, musel se k ní sklonit, protože ona jako by ztuhla, přestala sebou házet. Slyšel jen její dech, přerývaný, nepravidelný. Vrah zřejmě drží na jejím krku nůž nebo ostrou břitvu.

Pak se ozval nepříjemný zvuk, rychlý a mrazivý.

Strhl jí jedním tahem pásku z úst.

Zasténala.

Teď už ji Slepýš slyšel jasněji, její dech; ústa měla pootevřená, dýchala jimi. Vrah se nehýbal, byl stále skloněný.

Pak se rozplakala. Tiše a zajíkavě.

„Ne… prosím… nedělejte to… prosím… já… dám vám… všechno… co budete chtít… nikomu nic… neřeknu… jenom… neubližujte mi…“

Slepýš sebou cukl. Ten hlas!

Rychlým pohybem hmatal po přehrávači a stiskl tlačítko stop. Oběma rukama se chytil za hlavu a masíroval ji, zběsile a horečnatě. Ten hlas, ten hlas. Proboha, pomyslel si, vždyť on tu dívku… a není to tak dlouho.

Vstal, potácivým krokem přešel místnost. Stehnem narazil do psacího stolu, který stál až u zdi pod velkým oknem. Zašátral prsty po desce. Ucítil tužku, nějaké papíry, vše smetl na zem. Něco hledal, něco konkrétního. Narazil na skleněnou nádobu přeplněnou štětci, i ji odhodil. Ozvala se rána, sklenice dopadla na prkna podlahy. Nerozbila se. Štětce jak šípy vystřelily do stran. Krabice s barvami, pečlivě složené tuše v přihrádkách, pastely, kelímky na vodu, fixativy – vše se náhle ocitlo v záchvatu zuřivého hledání na podlaze.

„Sakra, kam jsem ho položil? Jsem debil! Debil!“

Vzpomněl si, jak poté, co se vrátil domů z nemocnice, hledal svou oblíbenou knížku. V knihovně nahmatal desítky hřbetů, jeden jako druhý. Nepoznal, která z těch knih je ta pravá. Uvědomil si náhle, že nejenže ji nepozná, on si už nikdy v životě žádnou z těch knih nepřečte. Braillovo písmo bylo tehdy pro něho tak neuchopitelné jako vzduch. Neměl ještě vycvičený cit v bříškách prstů, velice těžce od sebe rozeznával písmena od interpunkčních znamének. V Braillově písmu například zastupuje jeden vystouplý bod hned několik znaků, jen záleží, na kterém místě je usazený. Je šest možností, šest bodů ve dvou sloupcích po třech. Písmeno A – bod v levém sloupci nahoře, čárka – bod v levém sloupci uprostřed, tečka – bod v levém sloupci dole, malé písmeno – bod v pravém sloupci uprostřed, velké písmeno – bod v pravém sloupci dole. Ještě větší problém však pro něho znamenalo rozlišit písmeno B od středníku, C od dvojtečky, E od otazníku nebo G od uvozovek; vždy se jedná o stejné kombinace bodů, jen jinak umístěných ve sloupcích. Kupodivu se jako první naučil rozeznávat čísla, číselný znak představují tři body v pravém sloupci a spodní bod ve sloupci levém, pak už se přidávají body podle hodnoty čísla; jednička je bod nahoře vlevo, dvojka dva body shora pod sebou v levém sloupci, trojka dva body nahoře vedle sebe, čtyřka dva body nahoře vedle sebe jako u trojky, jen je k nim přidružený ještě bod v pravém sloupci uprostřed. Zpočátku si musel domýšlet podle kontextu, o který ze znaků se vlastně jedná. Hodně mu tehdy pomohla Madla, měla boží trpělivost.

Zaslechl kroky. Někdo stoupal po schodech vzhůru. Slepýš se zarazil. Otočil se směrem ke dveřím. Matka zaklepala, byla to matka, znal blížící se kroky i ten charakteristický jemný ťukot, nemohl se zmýlit. Otevřela dveře. Cítil, že se na něho dívá.

„Slyšeli jsme s tátou nějaké rány. Nechceš s něčím pomoct? Vypadá to tu jak po výbuchu.“

„Někam jsem položil mobil. Nemůžu ho najít, já…“

„Tady je. Nechal jsi ho ležet na poličce u dveří. Počkej, podám ti ho.“

Rozvážným krokem se přiblížila a vtiskla mu mobil do ruky.

„Poklidím tu, sám bys to dělal týden,“ řekla a začala sbírat rozházené předměty. Potichu vzdychla.

„Mami, víš, potřebuju si…“

„Běž do vedlejšího pokoje, táta je dole, nikdo tě tam nebude rušit. Nemysli si ale, že jsem tak hloupá a nevím, co se děje a komu budeš volat. Jen ti chci říct: buď opatrný! Není to hra.“

Otočila se k němu zády, poklekla a dala se do práce. Slepýš zatím vyrazil k pootevřeným dveřím.

Když se ocitl v temném pokoji, zavřel za sebou, aby nic z toho, co bude říkat, neproniklo ven. Zůstal stát uprostřed místnosti. Vymáčkl drobnou klávesnici s číslem šest, pod šestkou měl uložené číslo, ozval se vyzváněcí tón, jednou, dvakrát a po třetím už hlas, jako když kovář buší do kovadliny: „Slepýši? Co je? Děje se něco?“

„Já… víš… pustil jsem si tu nahrávku. Chtěl jsem začít ještě v noci modelovat, ale ono…“

„To je dobře, že se k tomu stavíš zodpovědně,“ přerušil švagr Slepýše, „je mi jasný, že to, cos slyšel, je drsný, žádný mazlení. Ale, Slepýši, mám dost práce s vyšetřováním. Tejden jsem skoro nespal, tak jestli to je všechno, cos mi chtěl říct, můžeme se zas oba vrátit ke svý práci.“

„Ne, ne, počkej, slyšel jsem jenom začátek, byl jsem večer na pivu v hospodě u Standy a pustil jsem si to až před chvílí. Je to strašný…“

„Kurva! Slepýši! Já vím moc dobře, jak je to hrozný!“

Oddálil telefon, aby mu nepraskl bubínek.

Zatímco švagr křičel, Slepýš hystericky zaječel: „Já ten hlas znám! Já ho znám! Já tu holku modeloval!“

Na druhém konci se rozhostilo dusné ticho.

„Cože? Řekni to ještě jednou!“

„Já tu holku modeloval. Je to tak měsíc.“

„Slepýši! Nikam nechoď! Za hodinu jsem u tebe.“

Znervózněl. Bylo mu jasné, že v ateliéru nevydrží. Předlouhých šedesát minut!

Pokud chce být švagr ve vsi opravdu už za hodinu, bude muset pořádně šlápnout na plyn, z Budějovic je to něco kolem osmdesáti kilometrů.

V ateliéru už bylo vše na svém místě, matka právě odcházela, cítil její pohled v zádech.

„Děkuju, mami,“ řekl, aniž se k ní otočil.

„Taky abys nadával. Aspoň že jsem tě slušně vychovala a naučila tě poděkovat. Jestli budeš mít hlad, tak jídlo je v komoře.“

„Dobře.“

Ještě jednou si pustil tu nahrávku. Teď neusedl. Stál nad přehrávačem, ruce založené v bok, hlavu mírně předkloněnou dopředu. Jako by chtěl nosem a ústy chytat každý zvuk.

Kroky. Opatrné, lehké, nebezpečně pomalé. Kroky šelmy. Pak zaslechl dívku, její marný boj na posteli. Kroky se zastavily. Bzučivé rozepínání zipu. Kovové nárazy předmětů. Jekot. Rány do dřevěného čela postele. Plesknutí brašny o zem. Dech, přerývaný, nepravidelný. Sten.

„Ne… prosím… nedělejte to… prosím… já… dám vám… všechno… co budete chtít… nikomu nic… neřeknu… jenom… neubližujte mi…“

Dívka omílala slova v dlouhé kolísající litanii. Opět sebou začala škubat. Náhle promluvil muž. Ano, to byl hlas, který si objednával portrét té dívky. Byl to určitě on!

„Ale, ale, uvidíš, bude se ti to líbit…“

Slepýš nahrávku zastavil. Zamyslel se. Jen na vteřinu stiskl zpět­né přetáčení.

„… neubližujte mi…“

„Ale, ale, uvidíš, bude se ti to líbit…“

Stop.

Slepýš přecházel po místnosti. Něco z té nahrávky jej zaujalo a zaměstnalo jeho mozek natolik, že mhouřil oči, s hlasitým křupáním si protahoval prsty obou rukou.

Pak se opět vrhl k přehrávači a nahrávku pustil od začátku.

Kroky. Opatrné, lehké, nebezpečně pomalé. Kroky šelmy. Ano, ty kroky! Vrah musí dojít od kamery k levé straně postele, kamera je nejspíš metr a půl od nohou. Ale ten hlas? Ten hlas!

Zapnul play tak, aby slyšel začátek. Kroky šelmy. Připomínaly mu rysa. Jedinou šelmu, s níž se kdy setkal tváří v tvář ve volné přírodě. Stáli tenkrát proti sobě, snad tři čtyři minuty, které pro něho, pětiletého kluka, byly věčností. Ten rys byl krásný Velká ostražitá kočka. Vypnul přehrávač. Spokojeně se pousmál.

„Tak takhle je to! To bude švagr koukat. Tohle ti jeho experti určitě nevyčenichali. Určitě rozebrali celou nahrávku kousek po kousku, ale nikdy by je nenapadlo, že…“

Slepýš si uvědomil, že musí jít ven. Něco si chce ověřit. Zjistit pár informací, které by se švagrovi mohly hodit.

Navlékl se do svetru. Prsty přehlédl povrch stolu. Všechno stálo na svém místě. Zlatá máma. Potom obešel prostorný ateliér a zkontroloval, zda jsou práce na stojanech pečlivě zabalené do mokrých hadrů a igelitu.

Nervózně vytáhl mobil z pouzdra u opasku a vytočil čtyřku. Musí dát Standovi předem vědět, že s ním potřebuje mluvit. Buď už bude hospodu zavírat, nebo má plno a je tam pěkně veselo, záleží, kolik lidí zůstalo. Před nimi nesmí mluvit.

Ve sluchátku slyšel táhlé dlouhé vyzvánění, Slepýš se bál, co když v zahlušené hospodě Standa neuslyší, že mu zvoní telefon?

„Slepýši? Potřebuješ něco? Nevim, kam dřív skočit, zastavili se tady lufťáci, co mají chalupu nahoře na vídrholci, vzali si do Novýho roku volno, to se jich zas nezbavím. Jsou tu i chlapi z lesa, chytli slinu už ve Stožci a u mě to chtějí dorazit. Tak co? Snad ti při tý rachotě nevyschnul splávek?“

„Ne, nevyschnul, Stando, potřebuju se tě na něco důležitého zeptat.“

„Tak se ptej, ale rychle, chlapi už tu na mě křičí, chtějí další rundu.“

„Po telefonu ne.“

„Dobrá, dobrá, hele, mám docela frmol, nepočká to do zejtřka?“

„No, radši bych ještě dnes.“

„Sorry, Slepýši, jsou žízniví jak psi. Víš ty co? Stejně budeš dělat na tý věci pro švagra, tak tě čekám před půlnocí. Dneska asi dřív nezavřu. Prozvoň mě, uvidíme, jestli to tu bude trochu volnější. Kurva, ten Douchův čokl se poblil. Neřvi na mě, mladej, aby ses neposral, Doucho, koukej to uklidit. Dostaneš hadr a budeš šůrovat…“

Slepýš si svlékl svetr, přes hlavu si přehodil svůj sochařský plášť. Prázdný stojan umístil doprostřed ateliéru. Došel až ke stěně, u níž stála veliká bedna. Odklopil víko. Vnitřek byl zaplněný keramickou hlínou. Pravou rukou do ní sáhl, zabořil prsty do šedivé hmoty. Mazlavě vklouzla do dlaně. Ke stojanu si přinesl hroudu, položil ji na malý stolek. Připravil krabici od mléka a začal modelovat drobné dlouhé hádky, z nichž udělá kostru.

Nahrávku si už nepustil, nepotřeboval slyšet hlas muže, který si u něho objednával portréty mladých žen. Znal ten hlas. Půjde-li všechno dobře a on vydrží pracovat přes noc, mohl by být ráno hotový.

Vymodeloval zatím jen pět hádků, když si uvědomil ticho. Bylo hluboké, připomínalo mu svou hustotou vnitřek balonu napuštěného héliem. Ani netušil, proč ho napadlo právě něco takového. Ticho jako prázdný prostor, vakuum. Uvědomil si, že i celý vesmír je vyplněný prázdnotou – tichem pohlcujícím sama sebe i nepatrné shluky hmoty, které vyvolávají iluzi pevnosti.

Ticha se bál. Probouzelo v něm vzpomínky, neklidné myšlenky, úzkost. Byl jedním z mnoha lidí, kteří musejí v rámci pudu sebezáchovy, snad aby se nezbláznili, zaplnit prostor – venku i uvnitř – hlasy, zvuky; přehlušit tu prázdnotu.

Začal si pobrukovat prvních pár taktů Mozartovy Malé noční hudby. Mozart byl jeho oblíbeným hudebním skladatelem. Měli s Madlou oba rádi klasickou hudbu. K svátku, narozeninám a Vánocům od ní dostával vinylové desky s Mozartovými symfo­niemi a koncerty. Pouštěli si je na stařičkém gramofonu. Některé už praskaly, zadrhávaly se, šuměly, ale jemu to nevadilo. Gramofon stál hned za dveřmi ateliéru na dřevěném vyvýšeném stolku, jehož tělo tvořily poličky plné desek. Měl je pečlivě srovnané do přihrádek. V té první vlevo nahoře stálo dvanáct desek s Mozartem, ve druhé Dvořák, Smetana, Suk a Janáček, ve třetí Bach a Beethoven. V poslední přihrádce nahoře byl zbytek desek s takzvaně vážnou hudbou. Na každou z nich přilepili s Madlou jméno skladatele a název v Braillově písmu. Ve spodních přihrádkách pak měl Slepýš desky se svými oblíbenými jazzmany, rockovou hudbu a český bigbít, který už téměř neposlouchal. Občas ještě sáhl po Stingovi a starých Police, po Peteru Gabrielovi, Nicku Caveovi a The Bad Seeds, nechával se dojmout Edith Piaf a Hanou Hegerovou. Hudbu rád poslouchal při práci, bál se však, aby si desky nezamazal od hlíny, proto je pouštěl až večer, když usedl do křesla; přes den poslouchal nahrávky na CD přehrávači, disky hrály déle než desky a stačilo zmáčknout repeat a cédéčko se točilo až do omrzení. Většinou byl natolik zabraný do hnětení hlíny, že si ani neuvědomoval, pokolikáté tu kterou skladbu poslouchá.

Jakmile měl připravených všech šestnáct hádků, vyšel z ateliéru do chodby. Loktem si otevřel dveře do koupelny, snažil se nezamazat kliku hlínou. Umyl si ruce, pečlivě je otřel do ručníku. Vrátil se. To vše proto, aby si mohl pustit The Police a jejich první elpíčko Outlandos d’Amour. Malí hádci pomalu zakryli krabici a Slepýš se pustil do druhé vrstvy, na níž vyroste z krku obličej a hlava.

Když Sting zpíval hit Roxanne, Slepýš se přidal. „Roxanne / You don’t have to put on the red light / Those days are over / You don’t have to sell your body to the night.“ Myšlenky na ticho byly zapomenuty, úzkost odplula kamsi ke dnu, do podvědomí. „Roxanne / You don’t have to wear that dress tonight / Walk the streets for money / You don’t care if it’s wrong or if it’s right.“ Slepýš nevnímal čas. Soustředil se na práci. Vybavoval si, co mu ten muž povídal, jak zněl jeho hlas. Snažil se do něho vcítit, představit si podobu tváře, tvar hlavy, nosu, úst. Občas mu však myšlenky ulétly k Madle.

Ona stále sedí u kuchyňského stolu. Pohrává si s mobilním telefonem, aby mohla zavolat své kamarádce z vysoké školy, s níž bydlela na privátu. Domlouvají si schůzku. Madla vchází do ložnice, kde má ve skříni uložené šaty. Obléká si tmavé přiléhavé džíny, dobře v nich vyniknou boky a stehna, a halenku v barvě bordó s nápadně vykrojeným výstřihem. Sama sebe přesvědčí, že si ji obléká proto, aby byl vidět zlatý řetízek s vltavínem.

Přehazuje přes sebe teplý kabátek, zachumlá se do něho.

Vychází ven z domu, sestupuje po schůdcích ke vrátkům.

Rozhlédne se po obloze. Třebaže všude okolo visí temné chuchvalce mraků, rozhodne se jít bez deštníku.

Pohroužena do svých myšlenek prochází vrátky na ulici, zavírá je a pomalu pokračuje směrem k centru. „Roxanne / You don’t have to put on the red light.“ Nevnímá projíždějící auta ani chladnou pod­zimní vlhkost parku. Přichází k ulici U Tří lvů. Po levé straně míjí šedivou budovu rozhlasu a schodiště vedoucí k domu kultury. Vpravo už vidí ceduli s nápisem: U Alchymisty.

„Moc ráda tě zas vidím.“

„A já tebe.“

Obejmou se.

„Co si dáme?“ ptá se kamarádka. „Znáš to tady?“

„Ne, neznám. Chodím jenom okolo.“

„A nechceš radši do Modrejch dveří? Hraje tam živá kapela.“

„Proč ne? Tam jsem nikdy nebyla.“

„Seš tu rok a ten tvůj tě ani nevezme ven mezi lidi? Tak to je u mě pěknej soukromník, takovou kůstku, hele, kdejakej chlap…“

Kamarádka chce dál rozvíjet své úvahy, ale všimne si, že Madla stojí na místě. Je bledá. Ve tváři se objeví strnulý výraz.

„Doufám, že jsem se tě nějak nedotkla?“

„Ne, ani ne… já, víš…“

Madlu přepadá palčivá sebelítost, pláč. Kamarádka ji k sobě přitiskne a chlácholivě pohladí po vlasech.

„No tak, holka, já to tak nemyslela, promiň.“

„To je dobrý… ty za to… přece nemůžeš, že on…“

Cédéčko dohrálo. Slepýš se myšlenkami vrátil do ateliéru, odstoupil od stojanu a zmáčkl repeat. Snažil se zas soustředit jen na podobu muže, který si objednal busty mladých dívek; na muže, který je podle policie vrahem.

Hnětl v dlaních hlínu, přidával ji ke kostře vytvořené z hádků. Čím dál častěji ohmatával rodící se hlavu. Nebyl s prací spokojený. Co když Slepýše zmýlily myšlenky na Madlu? Je to pravděpodobné. Bustu odložil na stranu a nechal ji rozdělanou. Zkusí to znovu. Vzal další krabici od mléka. Z velké bedny vylovil novou hroudu mazlavé hlíny. Modeloval drobné hádky. Pečlivě, aby byl jeden jako druhý. „I loved you since I knew you / I wouldn’t talk down to you / I have to tell you just how I feel / I won’t share you with another boy.“ A zas byl u Madly. Stále se mu vtírala do vědomí. Tam uvnitř hlavy ji měl, viděl ji, představoval si její tvář, tělo, prsa, boky, jak vypadá – dospělá mladá žena.

Svěřuje se kamarádce se svým trápením. Obě sedí, upíjejí víno. Druhá žena na souhlas pokyvuje hlavou. Pak mezi nimi na chvíli zavládne ticho, které naruší protřelejší kamarádka.

„Pořiď si milence!“

„Cože? To myslíš vážně?“

„Hele, moje milá, znám chlapy. Ve chvíli, kdy začneš bejt v pohodě a s někým jiným, hned to ten tvůj nějak vycejtí a přileze. Začne se snažit, chápeš? On sice nebude o ničem vědět a ty taky nesmíš ani ceknout, ale nějak podvědomě vytuší, že by tě moh ztratit. Je to snadný, jak facka. Radím z vlastní zkušenosti. Já mívám těch milenců pro jistotu víc.“ Napije se a dodá spíš pro sebe. „Tedy, já mám jenom milence, s manželstvím mi můžou…“

„Ale já nechci nikoho jiného než Marka!“

Madla se zvedá od stolu a platí. Od Modrých dveří zamíří k řece, půjde podél Malše až domů. Ulice bude prázdná. I nábřeží s jasně ohraničenými kužely světla. Hladina zvrásněná mírným, zato studeným větrem odráží fialovou temnotu oblačného nebe.

Madla se otřese zimou. Zrychlí krok. Marek už o ni musí mít starost. Proč nevolá? Vytáhne telefon, displej hlásí tři nepřijaté hovory. Tak přece. Pocítí mírnou vlnu satisfakce, ať si i on prožije, jaké to je, sedět doma sám u kuchyňského stolu, sám uléhat ke spánku do studené postele, sám beze slova, bez blízkého člověka, snad mu dojde, jak se celé ty dva měsíce cítila, jak hrozné je osamění, když v tichu slyší jen ozvěny svých vlastních pochybností a tikot budíku.

Projde kolem divadla, okna odrážejí světla pouličních lamp. Vchody jsou uzavřené bytelnými závorami. Je dávno po představení.

Zastaví se u prosklených divadelních poutačů před zadním východem pro zaměstnance. Zjistí, že přišla o poslední možnost vidět Shakespearovo Mnoho povyku pro nic, na které chtěli jít spolu. Odlepí se od vitríny a zamíří opět k řece. Nad pěšinou i řekou se klene betonový most. Za řekou se v tmavě rudém světle odráží silueta soudu a věznice.

Madla vejde do černého stínu, nad její hlavou projede auto. Je stále zahloubaná do svých úvah a představ, vidí Marka nešťastně přikrčeného v rohu postele. Uvědomí si, jak moc toho muže miluje, jak moc s ním chce mít děti. Jak je vzdálený…

Slepýš neklidně přešlápl.

Z telefonu se ozvala hudba z filmu Růžový panter. Rychle si utřel ruce od hlíny do pracovního pláště. Už už sahal po koženém pouzdru, které viselo u pasu kalhot, když si uvědomil, že si mobil stejně zamaže. Sebral se a šel si umýt ruce. Snažil se nevnímat vtíravou melodii. Mobil ztichl. Ruce si osušil. Nahmatal opěradlo křesla a usedl. Telefon držel v ruce. Čekal, až švagr opět zavolá. Čekal a představil si Madlu, vysvlékl ji a hladil vnitřním zrakem se zatajeným dechem. Pocítil silnou erekci.

Zvoní jí telefon, sáhne po něm s radostí, čeká Markův hlas.

Lekne se. Ze sluchátka se ozve cizí a pomalý mužský baryton.

„Nemáte ani trochu strach, chodit sama parkem?“

Rozhlédne se. Opravdu vstoupila pod holé koruny kaštanů. Řeka se leskne po její pravici, vlevo tvoří kmeny s křovisky tmavou zeď. Podívá se za sebe.

Ne, nikdo tu není.

„Proč se tak rozhlížíte? Mě nemůžete vidět, zatímco já vás mám jak na dlani. Doufám, že jste se s kamarádkou moc nenudila. Teď se sice snaží zaujmout toho houslistu, ale marně. Hned co dohrají, odjíždějí muzikanti do Bratislavy.“

Madla stojí na místě. Nepohne se. Mobil drží u pravého ucha, levým se snaží zachytit jakýkoli šelest, kroky, pohyb, který by byl impulzem pro její nohy – k útěku.

„Kdo jste?“ zeptá se a na prázdno polkne.

„Kdo? Mohla byste tušit.“

„Ne, netuším.“

„Znám vašeho bratra. Rád bych si s vámi popovídal. Jen my dva. Mezi čtyřma očima. Nechci vás pochopitelně nijak zdržovat. Můžeme oba jít poklidnou chůzí k vašemu domu…“

„Kdo jste?“

„Zase s tím začínáte?“

„Kde jste vzal moje číslo?“

„Zase mě chcete zklamat,“ jeho hlas zní ostřeji: „Tak krásná a chytrá žena by si na podobné otázky měla najít odpověď sama.“

Ticho. Dlouhé, ničím nenarušené ticho. Když ten muž nemluví, je ona ještě vyděšenější než předtím.

„Otočte se zády k řece,“ řekne muž po chvíli.

Zděsí se. Mezi stromy stojí u krajnice auto a vedle něj temná silueta muže. Dívá se na ni.

Madla se rozběhne. Vytočí číslo svého manžela. Obsazeno.

Melodie z Růžového pantera vyrušila vlny vzrušujících představ. Už je tu zpět černobílý svět ateliéru a rozdělaných podobizen. Šedivá mlha.

„Slepýši?“

„Hm.“

„Nestíhám za tebou přijet. Dorazím až zejtra. Máme tu nějaký domácí násilí, chlap se pokusil zavraždit svoji manželku, tak snad chápeš…“

„Chápu.“

„Děláš na tom portrétu?“

„Jo, dělám.“

„Výborně! Jde to?“

„Moc ne.“

„Uvidíš, že to bude dobrý.“

„Hm.“

„Tu zavražděnou holku jsi modeloval před měsícem?“

„Jo.“

„A ten chlap, co to objednával? Byl to chlap?“

„Jo. Byl.“

„Objednal jenom tu jednu, nebo jich bylo víc?“

„Víc.“

„Kolik?“

„Čtyři.“

„Sakra! Fakt čtyři? To je zlej sen. Takže jak adventních svíček.“

„Jo. Jak adventních svíček.“

Ticho.

„Radši zítra přijeď i s nějakým tím vašim kreslířem,“ přerušil ticho Slepýš.

„Kolikrát už u tebe byl?“

„Ten chlap?“

„Kurva, kdo jinej?!“

„Jezdí ke mně už přes půl druhého roku. Jenom teď si objednal víc hlav najednou. Předtím to bylo vždycky po jedné.“

„To není dobrý. Díky, Slepýši. Dělej na tom portrétu a zejtra se objevím. Jenom jedna věc. Ty čtyři portréty si už odvez, nebo jsou u tebe?“

„Neodvezl. Jsou ve Volarech. Už by měly být vypálené.“

„Takže si pro ně přijede?“

„Jo. Přijede. Jen nevím kdy.“

Ticho.

Slepýš zůstal sedět v křesle. Potom se zvedl, vyndal cédéčko s The Police, vrátil jej do plastového obalu a zařadil. Prsty přejížděl po discích, jako by vybíral podle nápisů na hřbetech. Nechal však cédéčka být a přesunul svůj pohled k černým vinylovým deskám. Dnes udělá výjimku. Pustí si k práci jednu ze svých oblíbených desek. Mozartovo Rekviem. Pak přistoupil ke stojanu. Dokončil novou kostru a začal přidávat hmotu. Soustřeď se na něho! Nabádal sám sebe. Snažil se z hlavy vypudit vtíravé myšlenky na švagra a na Madlu. Na nahou Madlu.

Madla utíká průrvou mezi živým plotem a stromy lemujícími břehy řeky. Často se otáčí, jen aby zahlédla pronásledovatele, toho muže, co přivazuje mladé ženy ke kovové konstrukci postele, co je mučí a týrá, co má hlas jako nějaký herec. Za ní se prostírá zhmotnělá nehybnost a temnota.

Po její levé ruce se objevuje černá díra s vrátky do zahrady. Lomcuje jimi. Zamčeno. Šátrá v kabelce. Do trávy padá cosi malého. Mobilní telefon.

Madla si uvědomí, že Marek dává klíče vždy do zahradní kůlny. Odemykají je, jen když jdou ze zahrady.

Je vyděšená, ztrácí schopnost logicky uvažovat. Ani ležící nehybné tělo jejího bratra tam dole pod skálou ji nezbavilo soudnosti, tehdy dokonce hned věděla, co musejí udělat pro jeho záchranu. Zatímco ona sbíhala dolů poskytnout mu první pomoc, vyslala nejrychlejšího z kluků lesem do vsi, aby zavolal záchranku. Přiletěli tenkrát vrtul­níkem a bratra převezli do Budějovic.

Madla běží dál. Kolem sousedících zahrad až k osvětlené ulici. Po chodníku. Přikrčená k nízkému plotu. Na rohu se zastaví a opatrně nahlédne do ulice. Kromě světla lamp nic nenasvědčuje, že by tu byl nějaký život. Auta stojí zaparkovaná na kraji u obrubníku. V oknech domů je tma. Ve slepých sklech se odráží ulice. Dole pod nimi probíhá kočka. Mizí v zákoutí mezi popelnicemi.

Opatrným krokem vyráží Madla podél plotu. Vidí vrátka vedoucí k jejich domku, okolo nehybný obraz – mokrý asfalt, karoserie aut a rozbité střepy z lahve od piva. Nic není slyšet, nic kromě vzdáleného zvuku motoru auta projíždějícího po mostě přes řeku.

Vyběhne. Kabelku svírá, jako kdyby v ní byla ukryta podstata jejího života. Chce být co nejrychleji u vrátek, v malé předzahrádce, hlavně už za plotem. Rozhlédne se. Ticho. Noční ulicí se nikdo neprochází. Žádné podezřelé auto. Vklouzne za vrátka a vyběhne po pěti kamenných schodech kolem tújí ke vchodovým dveřím. Znovu krátký pohled do stran. Zašátrá v kabelce a vytáhne klíče od domu. Prsty se chvějí. Zasouvá klíč do zámku. Celou věčnost. Konečně ve dveřích cvakne, pootevřou se. Strčí do nich ramenem. Za zády slyší zvuk. Někdo skáče zpoza keře. Silná mužská ruka ji svírá kolem pasu a tvrdá dlaň tiskne ústa. Muž nohou vykopává dveře a celým tělem ji tlačí do tmavého prostoru chodby. Dveře za nimi opět kopnutím zavírá. Ona se zmítá, jen aby se mu vyprostila a mohla se začít bránit.

Muž ji táhne chodbou až k nejbližšímu pokoji. Loktem stlačí kliku prosklených dveří a vpadne i s ní dovnitř. Naráží do stěny. Ramenem stiskne vypínač a místnost zalévá žloutkově syté světlo. Jsou v kuchyni.

Muž Madlu přesouvá k jedné z dřevěných židlí a tlakem ji usazuje. Rychlým pohybem přesune dlaň z úst ke krku. Prsty přitlačí a ona, než omdlí, krátce vykřikne.

Slepýš jako v horečce modeloval podobu muže, který ohrožuje jeho sestru. Nevnímal hudbu ani silnou chumelenici za oknem. Byl pohroužen do sebe. Potil se.

Madla se probírá. Leží na manželské posteli. Ruce a nohy má v kotnících svázané elastickou páskou. Ústa má volná.

„Budu křičet!“

„Můžete, ale asi vám to nepomůže. Okna vedou do zahrady a stěny jsou silné. Tyhle domy postavili ještě za první republiky, mají poctivé zdi.“

Madla si muže prohlíží. Je štíhlý, elegantní, krátké tmavé vlasy, pečlivě sčesané a napomádované nějakým gelem, mírně prošedivělé. Obličej protáhlý, spíš hubený, vystouplé lícní kosti a oči modré, uši odstávají. Pod nosem pečlivě zastřižený knírek, spíš na okrasu, než aby vyvolával pocit mužnosti. Oblečený je do tmavého obleku, bílé košile, pod krkem modrá kravata. Jako by právě vyšel z nějaké kanceláře. Na první pohled hezký muž středních let, nejspíš úředník či bankéř.

Je překvapený klidem a odvahou té ženy.

Nic v její tváři nenaznačuje, že by měla strach. Cosi neviditelného, co visí mezi ní a mužem, ji uklidňuje a dává sílu. Že by skutečnost, že je doma? Ve svém vlastním prostoru? Že tady je vládkyní ona, a ne on? Možná.

Slepýše vyrušil praskající zvuk jehly, která zůstala viset na desce a stále dokola drhla o její konec. Mechanismus automatického vypínání selhal.

Prstem zmáčkl drobný knoflík a gramofon vypnul. Jehla zůstala ležet na černé ploše.

Ticho. Drásavé a bolestivé. Měl pocit, že cokoli to ticho naruší, pomůže jeho nervům dostat se zpět do rovnováhy. Zapnul rádio.

Vrátil se ke stojanu a dlouze bříšky prstů osahával rodící se por­trét. Ne. Není to ono. To není ten muž! Opět se vzdálil od pravé podoby. Musí začít znovu. Do třetice.

Zatímco hnětl drobné hádky, zaposlouchal se do hlasu z rádia:

„Jsme uvězněni ve vzorcích, v konceptech. Zvykli jsme si věřit, že vnější svět je skutečnější než ten vnitřní. Kvantová fyzika však říká opak. To, co se děje v našem nitru, ovlivňuje svět kolem nás.“

„Promiňte, ale jako bychom se dostali od vědy spíš k New Age, nezdá se vám?“

„New Age? Něco vám povím. Před několika lety se v různých západních metropolích objevily výstavy fotografií. Japonec Masaru Emoto se zabýval molekulární strukturou vody. Napadlo ho, že by voda mohla reagovat na myšlenky. Připravil tedy sérii studií. Výsledky fotografoval mikroskopem. Na jednom snímku byla voda z jakési přehrady. Její molekulární struktura se však radikálně změnila poté, co vodě požehnal zen-buddhistický mnich. Dále vystavil strukturu čisté destilované vody v lahvích, které označil na vinětách slovy láska, děkuji, a nechal je odstát přes noc. Voda z každé z těch lahví měla jinou molekulární strukturu, jako by ta slova vyslala určitou myšlenku vodě a ta reagovala, proměnila se.“

„Má pro to věda nějaké rozumné vysvětlení?“

„Nemá. Ale to není podstatné, podstatné je, že lidské tělo je tvořeno z devadesáti procent právě vodou. Pokud myšlenkou můžeme přetvořit molekulární strukturu vody, co teprve může myšlenka udělat s námi?“

„Proboha, tak to se ani neodvážím domyslet.“

„Ale to byste právě měl. Pamatujete, jak ve Washingtonu v roce 1993 meditovalo najednou něco kolem čtyř tisíc lidí?“

„Bohužel ne.“

„Ti lidé meditovali jen proto, aby se ve městě snížila trestná činnost.“

„A podařilo se?“

„Ano. Poklesla o celých pětadvacet procent.“

„Ale jak to všechno souvisí s vědou a kvantovou fyzikou?“

„Souvisí, a to zásadně. Myslíme si, že hmota je pevná, ale to je omyl. Mezi atomy, ale i uvnitř atomů je obrovský prázdný prostor, vakuum. Elementární částice zabírají jen jejich nepatrnou část, neustále vznikají a zanikají. Kam se ale ztrácejí? A z čeho vznikají? Vše, o čem jsme se ještě nedávno domnívali, že je pevné, jako třeba nukleony, se jen tak vynořuje a mizí. Podobně jako myšlenky. Částice může být na dvou i více místech zároveň. To je velmi bizarní koncept a jeden z charakteristických znaků kvantového světa. Existuje tedy nekonečné množství možností až do chvíle, než si vybereme jednu z nich. Můžeme být na mnoha místech zároveň, prožívat spousty možností současně, a to jen do chvíle, než se smrsknou do jedné.“

„Počkejte, mám tomu rozumět, že kvantová fyzika tvrdí, že žijeme ve virtuální realitě?“

„Mozek nerozezná rozdíl mezi tím, co vidíte, a tím, co si představujete.“

„Co je tedy realita?“

Modeloval. Nanášel kousky hlíny, jinde hmotu ubíral. Často portrét svými prsty prohlížel. Nevnímal čas. Nepřemýšlel. Jen modeloval.

Teprve ve chvíli, kdy pocítil na tváři první sluneční paprsky, jako by procitl z transu. Bylo ráno. Celou noc pracoval na podobě muže, kterého hodlá policie usvědčit z dvojnásobné vraždy.

Celou noc stál u stojanu. Až nyní pocítil únavu.

Všechny tři hlavy navlhčil rozprašovačem. Bude na nich ještě pracovat přes den. Zabalí je později. Jen musí dávat pozor, aby hlína neztvrdla. Nesmí vyschnout.

Sundal si pracovní plášť, pověsil jej na skobu zatlučenou do trámu u dveří. Z rádia zaznívaly tóny Bachových Braniborských koncertů. Rozhovor s kvantovým fyzikem skončil před několika hodinami. Ani si toho nevšiml. Jediné, co mu utkvělo v paměti, byla slova o myšlenkách. Lekl se, když si uvědomil, co všechno ve svých představách s Madlou dělal. Uklidnil se až v koupelně, když na sebe ve sprchovém koutu nechal proudem téct teplou vodu. Uchlácholil se tím, že ne všechny myšlenky se zhmotní. Zas takovou moc nemají. Alespoň ty jeho ne. Celý se namydlil. Voda příjemně smývala nejen dotěrné myšlenky, ale i únavu z probdělé noci.