Oběť

Mladý Doucha se potácí temnou nocí do kopce kolem hřbitova. Silnice se k němu nebezpečně přibližuje. Je jak na houpačce nebo na palubě rybářské bárky, která se probíjí na obřích vlnách bouří. Co chvíli může přepadnout přes okraj asfaltové paluby a skončit v hlubině mořské škarpy, což se opravdu nesčetněkrát děje. Vždy se však otřepe, znovu popadne Emila za ocas a vyrazí vstříc řítícím se hvězdám, z nichž se nakonec vyklubou spršky sněhových vloček.

Potácející se muž, sem tam odplivující, se psem přehozeným přes rameno. Vzájemná symbióza dvou omámených těl.

Konečně se dohrabe na kopec. Sníh se proti nim vydatně hrne, barví cestu i pastvinu bělobou. Mohutné kopce na druhé straně, až někde v Německu, nejsou přes hustou bílou záclonu vidět.

Doucha stěží rozpoznává obrys své maringotky. Dokodrcá se k ní, opře se o železné zábradlí u schůdků a unaveně se nohu za nohou vysouká vzhůru k oprýskaným dveřím. Jsou pootevřené.

Hustá kaše tmy, zašátrá v ní rukou, cosi zachrastí a on drží petrolejku a sirky. Až na pátý pokus vyloudí drobný ohnivý paprsek, který lampu ozáří. Pak vejde do jediné místnosti maringotky. Je vychladlá a neútulná. Uprostřed stojí dřevěný masivní stůl s jedinou židlí, v rohu kamínka. Kolem nich se povaluje několik polínek, chuchvalce novin a větví. Těsně u stěny, pod úzkým rozbitým okénkem stojí kovová konstrukce postele, na níž se válí šedivá odrbaná matrace. V podlaze zeje půlmetrová díra. Před dvěma lety tudy propadla noha hospodského Standy, plesnivá podlaha neudržela váhu těla. Standa tehdy nesl Douchovi pár starých dek, otep dřeva a něco k jídlu. Byl by tenkrát umřel zimou a hladem. Téměř nejedl, jen pil pivo, které mu umrzalo u rtu, taková byla morna.

Doucha stojí uprostřed místnosti. Emila odhazuje směrem ke kavalci. Emil kňučí. Dopadne na matraci, ale ani se po nárazu nepohne, zůstane ležet jak chcíplotina. Doucha zvedá ruku s lampou nad hlavu, osvítí tak větší část prostoru. Na stole září rozpitá lahev. Doucha se k ní vrhá, odšroubuje plechový uzávěr a čichá si. Kořalka mu zavoní pod nos jak nejsladší vůně rajského ovoce. Ihned se hltavě napije, říhne si. Usedá ztěžka na židli.

„Máme tu dobrotu, pičusi. Slyšíš? Tekutou dobrotu, to si necháme líbit, že jo, pičusi?!“ A znovu si lokne, až mu alkohol teče po bradě a krku kamsi za košili.

„Kurva, pičusi, chceš loka? Poď si dát loka, pičusi!“

Nahýbá se přes okraj stolu a vyšplíchne do špinavé misky plné chlupů alkohol. Pes se však ani nehne.

„Tak si polib.“

Znovu nahýbá lahev a loká až do chvíle, kdy se i s židlí překotí vzad a zůstane ležet na černé mastné podlaze. Obsah lahve mu vytéká na břicho. Tlustý vaťák cucá tekutinu jako houba.

V maringotce je ticho. Jen dvě mršiny leží bezvládně – jedna na kavalci, druhá na zemi. Na stole stojí rozsvícená petrolejka.

Vůz jede chumelenicí. Spolujezdkyně několikrát promluví ze snu, neprobudí se. Slepýš i přes bídnou viditelnost šlape na plyn, riskuje, že sjede z cesty. K maringotce doráží až pozdě v noci. Krajina od Alp po Šumavu je zavalená sněhem. Slepýš vystupuje, obchází vůz a otevírá dvířka u spolujezdkyně, ta dál spí. Neprobudí se, ani když ji uchopí v podpaždí a vyvleče ven. Kabelka sklouzne z jejího klína na podlahu vozu a zmizí pod sedadlem. Blondýnka jen cosi zadrmolí.

Táhne ji sněhem k temnému obrysu maringotky. Okénko ozařuje skromný plamínek z petrolejky. U schůdků si přehodí tělo přes záda a snaží se jej vyvléci nahoru. Několikrát sklouzne, ale vždy jej včas zachytí. Po několika pokusech se i se spícím závažím dostává dovnitř maringotky.

Emil i jeho pán dál nehybně leží, každý tam, kam dopadl. Douchu Slepýš s odporem překročí. Bezvládné tělo se zachytí kotníky nohou o jeho vaťák. Slepýš opře horní půlku jejího těla o matraci, sehne se a nohy uvolní, pak je přehodí přes pelest. Dívka tak leží hned vedle Emila. Slepýš vytáhne z kapsy provaz, kterým spoutá ruce spící blondýnky ke kovovému rámu čela. Elastickou páskou sváže i kotníky nohou.

Vyjde ven z maringotky. Rozhlédne se. Okolo padají chuchvalce sněhu. Nikde nikdo. Otevře kufr auta, vytáhne kanystr a malou digitální kameru. Přejde zpátky ke schůdkům.

Uvnitř polije podlahu a matraci. Potom vezme petrolejovou lampu a švihne s ní prudce o zem. Oheň poskočí a rozběhne se po dřevěné podlaze k ležícímu válci ve vaťáku a zakousne se do něj. Za chvíli protančí až k posteli. Plameny zmohutní. Celou scénu Slepýš natáčí.

Blondýnka se probudí a vyděšeně pohlédne do plamenů. Poslední, co spatří, je Slepýš – temná silueta smrti, stojící ve dveřích maringot­ky, a plazící se stín. Silueta se směje ostrým ženským smíchem. Stín řve jako týrané divoké zvíře. Opilý Emil kousne ženu do paže, pak se překotí do vířivky z plamenů a zakňučí jak podsvinče.

Slepýšova silueta zmizí a zanechá vše mohutnému očistnému ohni.

Plameny šlehají do výšky a osvětlují široký kruh pastviny i se silnicí. Sníh se v jeho odlescích odráží ještě bělostněji než dosud. Hořící maringotka imituje jeden z dávných signálních ohňů, které lidé zapalovali na kopcích, aby tak dali znamení těm, co žili dole v údolí nebo na vzdálenějších kopcích; v tomto případě Němcům, pokud by vůbec přes tu chumelenici něco zahlédli.

Plísní zpuchřelé dřevo maringotky hoří jako věchet slámy. Rychlým a jasným oranžovým plamenem s fialovými odstíny, které přecházejí v ultramarínovou modř. Krvavě červené plameny se střídají s veroneskou zelení; jasnými až citronově žlutými záblesky chvílemi prokmitávají modrozelené odstíny a dotvářejí tak obraz výhně jakési obrovské pece. Bledá sírová žluť poskakuje po sněhu spolu s modrofia­lovými drobky a rudými skvrnami, připomínají vyrážku po kopřivce.

Dveře se rozlétnou a v nich se objevuje hořící válec. Upadne na prvním schůdku a svalí se do sněhu. Nemá moc sil, přesto se pokouší převalit se na záda a zpátky na břicho, aby tak zadusil sžíravý oheň. Vaťák i nohavice kalhot jsou v jednom ohni. Kouří se z nich. Muž vydává nesrozumitelné skřeky, které se mění v bublavé chrčení. Odplazí se až ke krajnici silnice, kde zůstane ležet. V pravé dlani svírá Slepýšův mobilní telefon. Naproti přes silnici stojí opuštěný dům. Je němým svědkem noční tragédie.

„Ano?“

„Tos mi toho řek, burane, zatímco jsem zařídila spoustu věcí, ty ses určitě kopal do zadku, že jo?“

„Ne.“

„Že ne?“

„Ne.“

„Vím moc dobře, cos zařídil, mě nebudeš krmit těma tvejma slintama, jasný? Řekla jsem ti, že zabiješ čokla a umlčíš toho slepýho. Teď za tebou zajedu a chci je vidět.“

„Obchází tu kriminálka. Už vtrhli do pokojů v Pstruhovi, hledali nás tam. Vyslýchají lidi z vesnice. Moc se zajímají, kdo vlastní džíp čtyři na čtyři. Už vědí o autu. Takže, jestli se s nima chceš potkat, prosím, zajdi na kafe a cigáro.“

„V kolik začínáš makat?“

„V devět.“

„V devět, dobře, sejdeme se v půl sedmý na obvyklým místě. Budu chtít vidět psa i jeho páníčka oba pěkně tuhý, jasný? Už teď sem nasraná, a jestli budu nasraná i ráno, tak doufám, že tušíš, co by to znamenalo.“

Ticho.

„Tak tušíš?“

„Jo. Tvrdilas, že ty dvě má na svědomí on.“

„Taky že má. Stejně jako má na svědomí toho slepýho, tak jako má na svědomí tu třetí holku a toho šaška, co za prachy udělá cokoli. Všechno, co se tady ještě semele, má na svědomí on.“

„Chce se mi z tebe zvracet. Lhala jsi mi. Celou dobu.“

„Svět chce být klamán, burane, a mezi námi děvčaty, zatím jde všechno jak po másle, ten chudák by zítra moc mluvil. Teď je mu dobře. Stejně tak tý berušce, vlastně sem jí pomohla. Vidíš, já na rozdíl od tebe lidem pomáhám, tak se taky začni snažit.“

„Cos provedla?“

„Do toho ti nic není. Mám tě v hrsti. Seš skrz naskrz namočenej do týhle hry, ať se ti to líbí nebo ne.“

Slepýš odloží telefon a pozoruje, jak ze vzdáleného domu vyběhne mužská postava. Je nalehko. Proběhne ulicí a zmizí u hřbitova. Za chvíli spatří očistné plameny. Pochopí.

Když tam doklopýtá, leží mladý Doucha mrtvý u silnice.

Až v půl šesté ráno, když tudy projíždí traktor s radlicí, spatří první lidské oko tu spoušť.

Z maringotky zbývá jen černá kostra překocená na bok. Pneumatiky jsou seškvařené a všude okolo poletuje popílek.

Ležící ožehnutá hromádka u cesty připomíná, že tu někdo žil, a ten někdo zemřel v bolestech. Nebyl natolik omámen alkoholem, aby ji necítil.

Policie dorazí před šestou. Marek tu stojí a mlčí.

„Z vesnice sem není vidět. Nikdo si toho ohně nevšiml, výhled zakrývá z jedný části les. Je to docela daleko od posledních obydlených chalup,“ povídá policista v uniformě.

„Řekl jsem volarskejm klukům, ať to ohraděj páskou a na nic nešahaj. Stopy zasypal sníh. Uvidíme, co najdem v těch troskách.“

Se Slepýšem kdosi cloumá. Všude kolem je černočerná tma.

„Vstávej, Slepýši, je tu policie. Potřebují, abys s nimi odjel.“

Poznává matčin hlas.

„Co? Cože? Ale já je opravdu nezabil, já to nebyl, to ta bruneta, ta to všechno dělá,“ blekotal.

„Nikdo tě proboha z ničeho neobviňuje. Opláchni si obličej studenou vodou a oblékni se. Za chvilku bude šest. Něco vážného se stalo a Marek s tebou potřebuje hned mluvit. Je to opravdu důležitý.“

„Dobře, mami, už jdu.“

Za pár minut už je v chodbě pod schody, kde stojí dva policisté. Slyší jejich dech. Pozdraví je. Odvádějí ho. Každý z jedné strany. Drží ho v podpaží a vedou ven přes zasněžený dvůr k silnici, kde stojí policejní vůz s rozsvíceným majáčkem. Slepýš vnímá jeho blikající světla. Usedá na zadní sedadlo.

Vyjedou směrem k návsi. Slepýš vnímá motor, řidič musí podřadit, jede do kopce, pak prudká zatáčka doprava, zpomaluje. Krátká rovinka a devadesátistupňová zatáčka doleva. Silné stoupání. Auto zastavuje. Kdosi mu otevírá dveře. Ihned ho do nosu udeří silný zápach spáleniny. Ví, kde je. Tady stávala Douchova maringotka. Ona opravdu shořela.

Zaslechl rozhovor mezi Markem a jiným policistou.

„Z vesnice sem není vidět. Nikdo si toho ohně nevšiml, výhled zakrývá z jedný části les. Je to docela daleko od posledních obydlených chalup.“

„Řekl sem volarskejm klukům, ať to ohraděj páskou a na nic nešahaj. Stopy zasypal sníh. Uvidíme, co najdem v těch troskách.“

„Elektřinu tam zapojenou neměl. Byl to ožrala. Svítil si svíčkama a petrolejkou. Stačí málo a plamen přeskočí. Jestli v opilosti upad, moh klidně rozlít petrolej.“

„Dost o tom pochybuju. Počkáme na expertizu. Taky, co řekne pitva. Jemu už bohužel nepomůžeme. Snad kdyby ho někdo našel dřív.“

„To jo. Hele, tahle spoušť lidem z vesnice konečně rozváže jazyk. Osobně si myslim, že Douchu kryli, protože je místní, je přece jenom jedním z nich. Oni něco vědí, to je jasný.“

„Ale aby nebylo pozdě. Víš, napadlo mě, že to udání, kdy se Doucha měl znát s jednou z těch zavražděnejch, že to je kachna. Přece jenom se zjistilo, že volala vdova Málková, má už svý léta. Ale teď už to vidím jinak. Asi s tou holkou fakt něco měl. Ale jak říkám, aby nebylo pozdě.“

„Nikdy není pozdě.“

„Nikdy?“

Slepýš pociťuje nevolnost. Proboha, ať už to skončí! Přece není možné, aby věděl, co se tady děje!?

Zaslechl kroky. Marek sevřel jeho rameno do svěráku prstů.

„Našel se tvůj mobil.“

„Ne, ne, ne, řekni mi, že ho neměl v ruce, neměl, že ne?“

„Našli jsme ho u Douchy. Opravdu ho měl v ruce, jak to víš?“

„Já, já nevím. Asi jsem se zbláznil, já…“

„Kurva, jak se k němu dostal tvůj mobil?!“

Ticho.

„Mluv, nebo ser písmena!“

„Nevím.“

„Volal si na jiný čísla, než který máš v paměti? Je to zatraceně důležitý. Do prdele, Slepýši…“

„Ne. Volám mámě, Madle, Standovi a tobě. Nikomu jinému.“

„Tohle číslo, neříká ti něco?“

„Neříká. Proč? Někdo na něj volal?“

„Jo. Naposledy v noci. Hospodskej tvrdí, že ti mobil moh Doucha vzít při tom, jak ste se servali v lokálu. Moh ti ho šlohnout?“

„Asi jo, já…“

„Slepýši, já to číslo vytočím. Vezmeš si mobil k uchu a budeš pořádně poslouchat. Mluv co nejdýl. Naši lidi se napojej.“

„Dobře.“

Přitiskl ledový mobilní telefon k uchu a čekal. Vyzvánění. Po chvíli se v něm ozvalo cvaknutí. Slepýš mával druhou rukou, aby dal švagrovi znamení. Ticho. Jen slabý dech. Na druhém konci nikdo nepromluvil.

Slepýš se rozhodl.

„Jste štíhlá černovláska s ostře řezanými rysy. Nos máte ostrý, jako mívají dravci, a úzké přísné obočí. Nejmenujete se Jadwiga Gomrowiczová. Ne, nezavěšujte, já dokonce vím, kde jste, kde se schováváte. Je to dobrý úkryt. Kolem dokola nikdo nežije a teď, co napadl sníh, tudy maximálně projede nějaký lyžař, jinak nikdo.“

Němčina. Mužský hlas.

„Mluví tam nějaký chlap! Nerozumím mu!“

Podal rychle mobil švagrovi, který se plynnou němčinou začal muže na něco vyptávat.

Ticho.

Rána.

„Kurva, ta ženská ho odbouchla.“

„Ozvali se kluci z ústředí, zaměřili ho. Je necelý kilometr od No­vého Údolí. Kousek od hranic s Německem.“

„Skrývá se v chalupě u Nového Údolí,“ řekl Slepýš, „je to na samotě. Vede tam cesta z rozcestí nad penzionem. Jako když se jde na Třístoličník.“

Ucítil, jak ho švagr popadl za límce. Cloumal s ním a řval. Stejně jako tehdy v lese. Půl roku po svatbě. Madla od něho chtěla odejít. Málem Slepýše zabil.

„Ty zasranej ksindle, já to z tebe vymlátím! Odkud, kurva, víš, že je ta čubka právě tam? Jednou tě zabiju! Pamatuj si to – zabiju! Smrade…“

„Chlapi, sedáme do auta. Budeme potřebovat psy, pošlete pro ně, a ať s nima přiletěj vrtulníkem. Jedem!“

Vůz nastartoval. Slepýš slyšel dusot několika párů bot. Marek ho odmrštil do sněhové návěje. Bouchnutí dvířek. Rychlý start.

Slepýš ležel ve sněhu, nad ním policisté z Volar. Slyšel je, jak chodí kolem a upevňují výstražnou pásku. Jeden z nich se u něho zastavil.

„Dneska jsme měli pár opravdu příjemnejch rozhovorů s lidma ze vsi. Nemůžu se zbavit dojmu, že tam všichni něco věděj, jenom mlčej jak pařezy. Proč, sakra? Proč? Ty seš, mladej, vodsaď, měl bys to vědět.“

Slepýš pokrčil rameny.

„Já vám něco povím,“ ozval se postarší mužský hlas. „Jsem u policajtů pětatřicet let, byl jsem policajtem za komoušů, jsem policajtem i teď a doufám, že to tak zůstane až do penze. Ty lidi tady znám dost dlouho na to, abych věděl, že za komančů všichni, nebo abych jim nekřivdil, každej druhej, udávali a práskali, jak je libo to nazvat. Když se objevil kdokoli cizí, hned byl podezřelej, a pokud vyrazil směrem ke Strážnýmu, můžete vzít jed na to, že z každý chalupy jsme buď my, nebo péesáci měli telefonát. Uvědomte si, že všichni tady jsme naplaveniny kdoví odkud, původní obyvatelé jsou pryč, většinou Němci, co je vyhnali těma Benešovejma dekretama. Sem se po nich stáhli Maďaři, Rumuni, Slováci, lidi ze severní Moravy a z kdejaký tramtárie. Kdekdo byl za těch čtyřicet let pomocníkem SNB, myslíte, že ty lidi to těšilo? Pořád něco hlásit a udávat? Pochybuju. Byla to nutnost, jak tady přežít. Teď už udávat nemusej, proto mlčí. Stáhli se ještě víc do sebe. Mlčení je teď, po tý slavný revoluci, jejich tajnej program. Obrátily se jenom kabáty, ale lidi jsou furt stejný. Chráněj sebe a svý rodiny. Tak je to, mládenci. A já nejsem jinej. Už sem za těch pětatřicet let patřím. Jednou to možná pochopíte, ale nesuďte ty lidi přísně. Maj svých starostí víc než dost. Práce tu není, prachy už vůbec ne a nějak přežít musíte. Navíc přes půl roku to tu bejvá zasněžený, mrzne jako na Sibiři, takže bez silnýho auta se odtud nehnete. Šumava je sice krásná, kdejakej turista se tady rozplývá blahem, ale zkuste tu žít. Ta krása vám brzy ukáže svý ostrý zuby. Tak je to, mládenci, tak je to.“

„Sakra, tady jde ale o několikanásobný vraždy a nějaká pošahaná psychopatka se nám volně potuluje po kraji, jako by se nechumelilo. Chápete ten rozdíl?“

„Jo, to chápu.“

„Furt chumelí.“

„Bude padat celej den. Hlásili to ve zprávách. Kolik je stupňů, víte někdo?“

„Deset pod nulou.“

„Tak to vemte jed na to, že na Novým Údolí je takovejch mínus patnáct, možná víc.“

Všechny všední dny věnoval Slepýš modelování. Učitel Pavel svolil, že v sobotu roztopí naposledy v tomto roce pec, jen proto, aby mohl Slepýš uspokojit všechny své zákazníky.

Slepýš se od švagra dozvěděl, že štíhlá černovláska se nejmenovala Jadwiga Gombrowiczová, její pravé jméno bylo Diana Kamińská. Byla původem z Polska, dcera české matky a polského otce. Provdala se do malého městečka v rakouských Alpách, kam pozvala na dovolenou blonďatou Irenu. Na chalupě u Nového Údolí natáčela společně se svým mužem, rakouským občanem, pornografické filmy, většinou sadomasochistické. Vybrali si to místo po pečlivé rozvaze. Bylo na samotě, okolo žádná obydlená chalupa. Mohli natáčet i v exteriéru okolo domu, aniž se museli bát nějakého vyrušení. Poté, co jim v Rakousku při natáčení jeden z herců zemřel na infarkt, nechtěli nic riskovat. Tenkrát jeho tělo odvezli k Dunaji a zbavili se ho.

Opilec Doucha byl ochotný hrát za pár korun každou roli, kterou mu přidělili. Jejich tajné studio fungovalo skoro rok, až do doby, než Diana poznala českého makléře Hynka. Stala se jeho milenkou. Když však zjistila, že není jediná, rozhodla se mstít. Zavraždila dvě své sokyně během natáčení, třetí uhořela v Douchově maringotce, kam ji omámenou drogami Diana přivezla. Policisté v chalupě objevili zastřeleného Rakušana. Seděl tam a na klíně mu ležela vražedná zbraň, jíž byl usmrcen. Zřejmě se pokusil ženu přesvědčit, aby se vzdala policii. Dianu musel Marek společně s dalším kriminalistou a několika místními policisty honit po zasněžené Šumavě. Měla před nimi značný náskok. Šílená vražedkyně vyrazila pěšky ke Třístoličníku. Brodila se k Trojmezné, Plechému, až zůstala na skále nad Plešným jezerem u pomníku Adalberta Stiftera. Nakonec spáchala sebevraždu. Vrhla se dolů z dvě stě šedesát metrů vysoké skály.

Jediné, co zůstalo nevyjasněné – kdo z místních kromě Douchy s ní byl nějak zapletený a jak mohl Slepýš vědět, kde se nachází sadomasochistické studio.

V pátek úderem jednadvacáté hodiny byl Slepýš s prací hotov. V sobotu ráno si pro vše přijede Pavel a bude vypalovat. V pondělí už si můžou lidé přijíždět pro hliněné vánoční dárky.

Sobota byla doslova odpočinkovým dnem. Spal déle než jindy, dal si vydatnou snídani a rozhodl se pro procházku. Šaman byl šťastný, že si ho zase po dlouhé době všiml. Vyšli cestou k informačnímu centru a dál po prohrnuté cestě až pod Stožeckou kapli. Slepýš zjistil, že je nahoru prošlapaná úzká pěšinka. Vydal se po ní, jen musel dávat dobrý pozor na větve a kameny. Co chvíli se oháněl hůlkou. Bál se, aby mu ve tváři nepřistála neviditelná překážka.

Pramen, který zázračně navrátil zrak skláři Jakubu Klauserovi, byl zamrzlý a pokrytý silnou vrstvou sněhu. Napadlo ho, že si počká do jara a znovu zkusí štěstí. Jak že to říkal vědec Drtič? Věř své myšlence a ona se zhmotní? Ne, o zhmotnění by nemluvil, hmota je podle něho jen iluzí.

Vraceli se domů.

Bylo už dávno po poledni. U závory, která oddělovala lesní cestu od vyasfaltované, směřující k chalupě národního parku, ucítil vůni kouře z dýmky a zaslechl známý hlas.

„Připomínáte mi sněžného muže, jste celý od sněhu.“ Drtičův smích byl nakažlivý. Slepýš i Šaman věděli, že tady nejsou sami. Šaman štěkal tak, že ho musel Slepýš okřiknout. Někdo byl s nimi, ale nesmál se, nemluvil. Prostě mlčel.

„Pojďte, představím vám svého syna.“

Drtič vzal jeho ruku a přitáhl ji blíž. Slepýš ucítil dotek cizí dla­ně. Byla ovšem dost nízko. Musel se trochu sehnout, aby ji mohl stisknout. Dlaň patřila mladému muži. Až po chvíli Slepýše napadlo, že Drtičův syn sedí v kolečkovém křesle.

„To je můj syn Samuel. Syn říká, že vás moc rád poznává. Slyšel ode mě úplné zkazky. Jestli prý platí pozvání na zítřek?“

„Samozřejmě, platí. Omlouvám se, že jsem se nepředstavil.“

„Nemusíte se omlouvat, už se stalo. Znakovou řečí.“

„Váš syn je němý?“

„Je hluchoněmý, a jak jste zjistil, ochrnutý od pasu dolů. Je po vážné operaci, měl před lety autonehodu.“

„To je mi líto, netušil jsem, musí to být strašné.“

Drtič se rozesmál.

„Jemu zas připadá strašné, že nevidíte. Prý by se zbláznil, kdyby neviděl.“

„Já bych se zas zbláznil, kdybych neslyšel.“

Společně vyrazili nahoru do vsi.

Domluvili se, že syn s otcem navštíví Slepýšův ateliér ještě dnes. Slepýš jen zavolal mobilem Standovi, aby se zastavil i on se synem a pomohl vynést kolečkové křeslo po schodech nahoru.

„Čím se Samuel zabývá?“

„Píše. Rád se dívá na filmy, nejraději má Tarkovského. Dokáže se stále dokola dívat na jeho Oběť. Poslední režisérův film. Oba se Samem máme pocit, že Šumava má v sobě něco z atmosféry Tarkovského filmů. V nich se kamera pohybuje rovinatými pláněmi, plnými nahnědlé trávy, mokřin, hájů bříz a vysokého nebe. Tady jsou rašeliniště, slatiny, výjevy plné mlhy. Je to krajina, co objímá svou vlastní oběť.“

Slepýš se v chodbě domu svlékl, uvařil si čaj.

„Mami, prosím, připravila bys mi pohoštění pro pět lidí na dnešní večer? Přijdou v sedm hodin.“

„A kdože to přijde?“

„Ten vědec, Jindřich Drtikol, co mu tak chutnaly tvé buchty. Přijde i se ženou a synem. Pozval jsem taky Standu a mladého z hospody.“

„Mohls to říct dřív, teď budu muset improvizovat. No, nějaké obložené chlebíčky ještě zvládnu.“

„Jo, mami, oni jsou vegetariáni. Nejedí ani vajíčka.“

„Cože? A co jim tak asi mám připravit? Mrkev? Chlapče, chlapče, ty si toho navymýšlíš. Aspoň, že klukům z hospody můžu nabídnout klobásy.“

Pustil si z černé vinylové desky Jethro Tull, našel ve své knihovničce, kde měl několik knih v Braillově písmu, knihu Walden aneb Život v lesích, nalistoval kapitolu Četba. Bříšky prstů přejížděl po vystouplých bodech, které tvořily abecedu a interpunkční znaménka. Přečetl první odstavec.

„Kdyby si lidé trochu rozvážněji usmýšleli, čemu se v životě chtějí věnovat…“

Slepýš cítil spokojenost. Sáhl na hodiny, které ležely na poličce vedle gramofonu. Chybělo na nich vrchní sklíčko, aby mohl prsty přečíst, kolik je hodin. Do očekávané návštěvy zbývala ještě půldruhá hodina.

Měl čas. Sešel dolů do kuchyně s prázdným hrníčkem. Zatímco si naléval, otočil se k matce, která mazala chleby máslem a na ně pokládala rozkrájené papriky a rajčata.

„Máš už na zítřek připravené vánoční pečivo?“ zeptal se jí.

„To víš, že mám.“

„Kdo myslíš, že vyhraje?“

„Prosím tě, na co myslíš. Vždyť je to jedno, hlavně že se celá vesnice sejde aspoň jednou v roce, když už jindy nejsme schopni.“

„Těším se na Madlu, dlouho tady nebyla.“

Ticho.

„Stalo se něco? Řekl jsem něco špatně? Vždycky vycítím, když jsi napjatá, mami.“

„Madla nepřijede.“

„Proč, proboha? Vždycky tady byla. Tancovala a…“

„Dnes ráno potratila.“

Slepýš cítí obrovskou bolest v hlavě. Zase se mu chce zvracet. Ve vzduchu je cítit zatuchlina. Kolem sebe vnímá jen temnotu, žádné světlo, ani skulinku světla.

Ohmatává své tělo, ztuhlé zimou. Tře si rukama stehna. Pak se dotkne vlhkého kamene. Sjíždí po něm dlaní. Zná ten dotyk. V úrovni očí mu ruka projíždí hloub do zdi, do výklenku, v němž leží rozteklý koláček vosku. Je tuhý. Zapalovač. Škrt. V prostoru svítí plamínek. Zhasne.

Všechny svíčky už vypotřeboval. Znovu škrtá zapalovačem. Chvíli čeká. Nesnese pomyšlení, že to tak bude celou dobu, než dojde plyn. Ticho.

Dovnitř proniká mrazivý vzduch.

Nad ním je nálet stromů. Vidí jejich kořeny. Vidí sklepní zdi. Netuší, je-li v podzemí vzdálené a opuštěné Krásné Hory, nebo v jednom ze sklepů Kamenné Hlavy.

Zima je stále nesnesitelnější.

Zkřehlými prsty zapnul zip spacáku. Zalezl dovnitř hlouběji. Než se do něho celý vnořil, rozložil ještě jednu po druhé i deky a přetáhl je přes pytel. Schoulil se do klubíčka. Hlavu vnořil do kouřem provoněných dek a snažil se zahřát lůžko teplým dechem.

Připadal si jako tehdy, když ho Madla vzala na jeden z letních táborů, kde se spává ve stanech a v noci se drží hlídka u táboráku. Myslí na svou sestru. Touží slyšet její hlas, konejšivý a uklidňující. Touží po narušení nesnesitelného ticha. Představuje si, že mu čte na dobrou noc povídku. Chvíli uvažuje, který příběh by mu udělal radost. Ani Tichá hrůza, ani Dracula, dokonce ani oblíbený Ed McBain a jeho 87. revír. Dnes by neopovrhl obyčejnou pohádkou nebo nějakým dobrodružným příběhem z klukovských let. Uvědomuje si, že se často vrací v myšlenkách k dětství. Pohyb v čase do minulosti mu dodává pocit bezpečí a jistoty.

Nevolnost ustává.

Choulí se. Pod dekami je jen udusaná zem a na ní vrstva shnilé slámy. Nic víc.

Před necelou hodinou odešel Jindřich Drtikol. Rozloučil se, vracejí se s rodinou k Waldenskému jezeru. Slepýš netušil, že se vidí naposledy. Po vědcově odchodu měl pocit prázdnoty. Jako by se nikdy nepotkali. Chtěl uvěřit naléhavé myšlence, že si Henryho Drtiče jen vysnil. Že ten podivín, co stále mentoruje, žije jen v jeho fantazii, stejně jako Thoreau. Slepýš rozdělal práci. Hnětl hlínu mezi prsty, aby mohl vymodelovat drobné hádky. Dnes začne pod jeho rukama růst velká váza zdobená rostlinným motivem.

Neměl hotovou ani kostru, když zaslechl známé kroky z chodby. Překvapily ho. Madlu by tady nečekal. Měla přece odjet po Silvestru s manželem na dovolenou. Cestovní kanceláře nabízely výrazné slevy. Slepýš odložil hlínu na stojan. Stál a čekal, až se otevřou dveře. Pocítil v sobě nepříjemné napětí, podobné zažil jen v době, kdy se Madla stěhovala pryč, a ve dnech, kdy sochal pro švagra busty spojené s případem adventních vražd.

„Ahoj, Šimone.“

„Madlo, co tu děláš? Měla jsi být v Egyptě.“

„Jak vidíš, nakonec jsem nikam nejela.“

„A Marek?“

„Nevím. Možná odletěl sám, nemám tušení. Odešla jsem od něho.“

Kdyby se Slepýš doslechl, že vyhrál v loterii, nebyl by to pro něho takový šok. Najednou nevěděl, má-li radostí tancovat nebo se smát, možná brečet, cítil obrovskou lehkost. Konečně bude mít Madlu jen pro sebe. Ona se vrátila! Před spaním mu přečte povídku, podívají se na film, vše se vrátí do starých dobrých kolejí.

„Madlo… já zírám… víš, promiň, ale na tuhle chvíli jsem čekal ode dne, kdy ses s ním seznámila. Co se stalo? Je skvělé, že ses tak rozhodla. Já snad prasknu radostí. Ateliér je ti k dispozici. Budeme tu zase spolu, já…“

„Přišla jsem se, Šimone, rozloučit.“

„Jak rozloučit? Snad ses vrátila…“

„Nevrátila jsem se.“

Přistoupila k němu a pohladila ho po tváři.

„Zkus mě prosím pochopit. Cítím se už dlouho jako v kleci a mřížemi té klece je Marek, ale i ty, Šimone. Jsem ve svěráku mezi váma dvěma. Dusím se a není mi dobře. Naposledy jsem se cítila svobodně před tvým úrazem. Pak už ne, protože jsem si to, co se ti stalo, vyčítala. Myslela jsem si, že kdybych tě nepřivedla nahoru na skálu, nespadl bys dolů. Všechno to matlání hlíny, čtení knížek, pouštění filmů bylo proto, že jsem měla výčitky svědomí. Chtěla jsem napravit chybu, kterou jsem udělala. Nejsem žádná světice, ale obyčejná unavená ženská, co se potřebuje nadechnout. A šťastná? Kdy já byla naposledy šťastná? Když jsem se zamilovala do Marka, ano, to jsem byla šťastná. Možná půl roku, možná o něco déle. Jsem za tu dobu vděčná a Marka mám pořád ráda, tebe taky. Nemůžu ale volit mezi dvěma muži, když jeden je mým bratrem a druhý manželem, to nejde. Chápeš mě aspoň trochu?“

„Ne…“

„Časem mě pochopíš. Odjíždím teď na nějakou dobu pryč.“

„Kam?“

„Nabídli mi práci ve Francii. Budu v Grenoblu vyučovat nevidomé hmatové modelování. Prostě jen vyvezu ven Axmanovu techniku. Se Štěpánem jsem už o tom mluvila, mé rozhodnutí schvaluje, dokonce mi napsal i doporučení.“

„Cože? Axman tě v tom podporuje? Nemyslel jsem si o něm, že jednou půjde proti mně. Že se spolčí se všemi těmi hajzly, kteří mi tě seberou. Já nechci, abys odjela pryč! Chci, abys byla tady. Tady máš domov, máš mě, Šamana, můžeme chodit na procházky, měla jsi vždycky Šumavu ráda, zajedeme si do Volar na bazén, do sauny, můžeš pracovat tady. Tady!“

„Šimone, nedělej mi to ještě těžší. Nebylo vůbec snadné se rozhodnout. Můžeš tam za mnou přijet. Poznáš jiné lidi, kteří jsou na tom jako ty, ale jsou jiní, veselejší. Jazyka se bát nemusíš, všechno přetlumočím. Prohlédneš si jejich práci, bude to prospěšné nám všem, uvidíš. Už jsem v Grenoblu byla a je tam krásně. Cítím, že francouzské klima mi udělá dobře, lidé jsou srdeční, jiní než naši uzavření starousedlíci. Všechno je tam tak nějak svobodnější.“

„Nikam nepojedu!“

„Prosím tě, Šimone…“

„Chceš mě opustit? Dobře, ale v tom případě spolu mluvíme naposledy. Už tě nechci vidět. Běž! Běž si za tou svobodou. No tak běž! Vypadni! Jsi zrádkyně. Víš to? Obyčejná zrádkyně!“

Madla vyběhla z ateliéru. Dveře zůstaly otevřené dokořán.

Slepýš tápal, prsty probodával vzduch kolem sebe. Potom upadl na dřevěnou podlahu a rozbrečel se. Pocítil obrovskou prázdnotu. V tu chvíli zalitoval svých slov. Rád by je vzal zpátky, ale bylo pozdě. Dole pod oknem už startoval vůz a ujížděl nahoru ke vsi. Ne, Madla ho neopustila, to on ji vyhnal. Nedal jí nakonec na výběr a sám sebe uzamkl do temné krajiny plné rašeliny, mlhy a vývratů. Snad se Madla opravdu osvobodí od Šumavy, kterou má hluboko v sobě, zatímco on se do ní propadá stále hlouběji, je s ní svázaný navždy a topí se. Připadá si jako duch, kterého stvořily lesy a slatiny. Možná nežije obyčejný lidský život, ten je jen výplodem jeho fantazie, možná se mu o životě jen zdá. Ve skutečnosti je tlejícím pařezem uprostřed Boubínského pralesa a sní o jednom nevidomém mladíkovi, kterým by mohl být, kdyby se nenarodil jako strom.

Slepýš se pokoušel Madle dovolat. Neúspěšně. Zřejmě vypnula mobilní telefon. Nebo zapomněla na roaming? Napsal jí alespoň mail. Odpovědi se ale nedočkal.

Marek se objevil za čtrnáct dní. Byla neděle a Slepýš seděl s rodiči u oběda. Zaklepal, vešel, usedl a mlčel. Dlouho mlčel. Po půl hodině promluvil.

„Madla mě opustila.“

Ticho.

„Byla tady?“

„Ano, Marku, byla tu. Rozloučila se s námi a odjela.“

„Kam?“

„Za hranice.“

Marek se zvedl a zmizel. Měsíc o něm neslyšeli.

První pohlednice dorazila v úterý. Madla psala, že se rozkoukává. Časem by byla ráda, aby za ní přijeli. Ani slovo o tom, co jí ve vzteku Slepýš řekl.

Po měsíci se vrátil Marek. Stál uprostřed ateliéru. Byl opilý.

„Stejně odešla kvůli tobě, ty smrade zasranej. Všechno kvůli tobě!“

„Zklidni se, Marku. Myslíš, že mně je bez ní dobře? Ne, celou dobu, co je pryč, mi je, jako bych ani nežil. Dokud byla s tebou, měl jsem aspoň naději, že se jednou vrátí, že ji omrzíš a ona bude zase se mnou tady v ateliéru, ale teď? Teď už tu naději nemám. Ano, když mi řekla, že tě opouští, měl jsem radost. Obrovskou radost. A víš proč? Protože jsem tě nikdy neměl rád. Nenáviděl jsem tě. Sakra, jak já tě nenáviděl…“

Slepýš zaslechl dupot opilých nohou, chtěl jim uhnout z cesty, ale nestihl to. Silné ruce ho uchopily pod krkem a přimáčkly jeho tělo ke trámu. Ucítil silnou bolest v zádech. Do nosu vnikly alkoholové výpary.

„Zabiju tě, šmejde, už dlouho se na to chystám. Kurva, Slepýši! Proč musí mít Madla bráchu takovýho chcípáka…“

Markova pěst dopadla do nevidomé tváře. Slepýš upadl na zem. Než pocítil mezi žebry kopanec, ozval se rozhodný hlas ve dveřích ateliéru.

„Odejděte z domu!“

Marek odstoupil od Slepýše, ten zůstal ležet.

„Už na mýho syna nehrabejte, jinak se budete muset prát se mnou. Jsem sice starej, ale v mým těle ještě nějaká pára zbyla. Chápu, že máte problém, asi jste něco posral. To se policajtům stává…“

„S váma se prát nebudu. Vy osobně za nic nemůžete. Ale ten váš spratek…“

Slepýš slyšel, jak se mohutné tělo potácí ke dveřím do chodby. Když scházelo ze schodů, naráželo do zdi.

Otec pomohl Slepýšovi na nohy.

„Víš, synku, někdy i silnej chlap ujede. Marek je jenom nešťastnej, to je celý.“

Madla vyráží o víkendu na výlet. Do Alp. Je pozvaná jedním z nevidomých studentů na chatu jeho rodičů. Bude slavit narozeniny. Sedí u velkého dřevěného stolu spolu s dvanácti slepci. Připadá si tak trochu jako Ježíš mezi učedníky. Ten výjev až příliš připomíná Poslední večeři Andrey del Castagna. Vedle ní spí mladík Pierre. Ostatní vtipkují, jestli je přepracovaný, nebo přebral z vína. Madla jediná vidí. Možná byl i Ježíš mezi svými žáky jediným vidoucím. Kdo ví?

Slavnostní oběd má sedm chodů a protáhne se do pozdního odpoledne. Na to nebyla zvyklá. Doma dostal každý svou porci na talíři. Tady si nabírá z mís uprostřed stolu. A tak se nasytí už prvním chodem.

Chce jít na procházku. Student jí navrhne, aby šla po lesní cestě nahoru do kopců, prý dorazí až k bývalé vojenské pevnosti, kterou vybudovali už před první světovou válkou. Je dokonale ukrytá ve vrcholu hory. V podzemí se nachází obrovské kasárenské prostory, stáje pro koně, ložnice pro vojáky, střílny vyhlížející do kraje.

Madla tam dorazí po dvouhodinovém stoupání. Cesta až k pevnosti je kupodivu prohrnutá. Musí se ale brodit půlmetrovou vrstvou tajícího sněhu, aby se dostala do objektu. Když vidí kamenné opuštěné zdi, otvory po dveřích zarostlé křovisky, dostává strach. Cosi se v ní schoulí, nějaké malé zvířátko, které se ukrývá v břiše.

Mění se počasí. Nebe je zatažené. Začíná pršet. Raději se skryje uvnitř labyrintu chodeb. Padá na ni tíseň. Náhle si uvědomí, že podobně se cítila jako dítě, když s mladším bratrem prolézali sklepení statků na Kamenné Hlavě a Krásné Hoře. Statků, které byly už léta srovnané se zemí a místo nich rostl z rumiště nálet stromů. Tehdy si poprvé uvědomila to schoulené zvířátko.

Otvorem, který býval oknem, vidí divokou skrumáž mraků. Z nebe padá krupobití, o něco později déšť se sněhem.

Je sama. Noří se hlouběji do chodby. Prošla ložnicí a bývalým muničním skladem. Je tam šero. Před ní jsou povalená vrata, zapřená dřevěným kůlem. Zakrývají otvor do sklepní místnosti. Nad vraty je široká škvíra. Ze zvědavosti do ní nahlédne. Lekne se. Uvnitř je výklenek s rozteklým voskem po svíčkách. Na shnilé slámě leží hromada špinavých dek a spacák. V něm někdo leží. Nehýbe se.

Marek přijel svým starým bavorákem. Vběhl do ateliéru a vše, co mu stálo v cestě – stojany s rozdělanými bustami, nádobami a hrnky – v záchvatu zuřivosti porážel, ničil, než se dostal k němu. Rodiče nebyli doma. Ráno jeli do města.

Popadl Slepýše a bil ho pěstmi do tváře, slabin a krku. Vytáhl ho z místnosti a shodil dolů ze schodů. Vrzaly, jako by v nich byl červotoč.

Potlučené tělo na dvoře vtlačil do bavoráku. Ruce spoutal policejními želízky. Šlápl na plyn.

Sousedka Růža Málková seděla před chalupou a dívala se do krajiny. Popíjela už vychladlou kávu. Viděla, jak přijel Marek, vyběhl ze svého vozu a spěchal do domu. Chvilku se nic nedělo. Pak měla pocit, že kriminalista vleče na dvůr potlučeného Slepýše, že do něho mlátí a kope. V tu chvíli se rychle zvedla a zašla do chodby, aby byla co nejrychleji ve své útulné kuchyni.

„Neblázni, ženská, mělas vidiny. To nejni možný, aby ten policajt mlátil slepýho kluka. Je to nějaká tvoje fantazie. Nevěř všemu. Radši si udělej ještě jedno pořádně silný kafe. Určitě sis zdřímla. A pak si měla to vidění. Byl to nějakej ten bdělej sen. Nedávno o tom mluvili v televizi. Mikrospánek, říkali. Za volantem je sakra nebezpečnej.“

Nalila vodu do konvice a tu postavila na sporák. Do hrnku zatím nasypala čerstvě namletou kávu. Než se uvaří voda, usedne do křes­la a přečte si pár stránek z rozečtené harlekýnky.

Po několika přečtených větách už si na výjev ze sousedního dvorku nevzpomněla. Připomene se jí až druhý den, kdy se budou Slepýšovi rodiče ptát po okolí, jestli někdo neviděl jejich syna. Nevrátil se na noc domů. Zmizel.

Slepýš netušil, kam ho veze. Jen z obrovské dálky slyšel nepříjemný hlas, jako když kovář buší do kovadliny.

„Svoji ségru! Vlastní ségru! Ty hnusná svině! Myslíš, že jsem blbej? Že mi to nedošlo? Najednou otěhotněla. Najednou. Ale mý to nebylo! Parchante zasranej. Moje spermie to nebyly.“

Pak Slepýš omdlel.

Probral se až ve chvíli, kdy ho silná ruka táhla mezi křovisky. Větve sekaly do odhalené kůže. Svědila a pálila, jak po doteku žhavých šlahounů.

Švagrovy nohy z tvrdých tlumených úderů přešly k duté ozvěně. Byly na mostě. Dřevěném mostě. Pak závan vzduchu. Slepýš letěl dolů do řeky. Koleny vrazil do ostrých kamenů. Ponořil se. Hlava klesla. Začal se topit. Ruce spoutané. Voda vnikla do úst. Nadechl se. Pronikla do plic.

Špalky prstů po něm vystřelily a vytáhly ho nad hladinu. Rozkašlal se. Lapal po vzduchu. Pěst vrazila do zad. Znovu padal pod ledovou hladinu. Prsty. Vzduch. Kašel. Pád. Voda. Prsty. Vzduch. Kašel. Pád. Voda. Zvracel. Pocítil pod lopatkami pevnou zem. Plíce lokaly kyslík. Oči slzely. Tělo se kroutilo v křeči.

Z nebe padaly poslední sněhové vločky odcházející zimy. Sníh tál. Ledové kry odplavil proud.

Švagr už neřval. Kolem vládlo ticho, jen řeka šuměla. A vítr.

Zuby cvakaly. Mokré oblečení se přilepilo na tělo.

A znovu kleště prstů, sekání větví, zadní sedadlo vozu a řev motoru.

Slepýš natáčí hlavu směrem k východu. Škvírami sem proniká nejen čerstvý vzduch, ale i proužky ranního světla. Má pocit, že venku za dřevěnou stěnou slyší v dálce psí štěkot. Necítí chlad. Mrazivou zimu střídá konejšivé teplo. Četl o něm v povídkách Jacka Londona. Netuší, jestli promáčené oblečení proschlo. Nezajímá ho to.

Temná místnost. Její stěny tvoří kamenné kvádry porostlé mechem a lišejníkem. Stěny sklepního vězení jsou ledové, zadržují vychladlý dech.

Slepýš leží ve spacáku. Už se nehýbe. Leží na zádech. Téměř splývá s temnými zákoutími sklepa. Je oblečený do tmavých zablácených kalhot a košile. Pruh světla proniká do prostoru a dopadá na jeho tvář. Oči. Jsou otevřené. Leskne se v nich pouze bělmo. Nic víc.

Hluboko za nimi probublává pramen. Vyvěrá zpod Stožecké kaple. Životodárný pramen. Vyléčí každou ránu. Navrátí zrak slepci tak jako tenkrát Jakubu Klauserovi z Volar. Tam za těma očima se rodí nový svět, pro vypravěče neuchopitelný a zamlžený. Pro nás neviditelný. Ticho.